z poválečné tvorby:
Šel malíř chudě do světa (1949) - verše k obrázkům Mikoláše Alše.
Píseň o Viktorce (1950) - srovnává zde tragický osud Viktorčin s osudem B. Němcové. Komunistickou kritikou bylo dílo odsouzeno, protože život B. N. je viděn tragicky a socialistický člověk má psát veselé verše.
Dílo má sedm částí, hned na začátku ztotožňuje osud Viktorčin s Boženiným: „Volal jsem do tmy jejich jména, /dvě krásná jména, zoufalá.“, potom vypráví Viktorčin příběh o hříšné lásce, zklamání a smrti. V sedmém oddílu se opět vrací k Boženě Němcové: „S vráskami v tváři povadlé / usedla si tam smutná paní / a psala prstem v zadumání / do rosy na opěradle. /…/ Vždyť přichází již zdaleka / a jenom málo dní je před ní. / Vlastně už čeká na poslední, / vlastně už na nic nečeká.
Báseň je velmi melodická - je to vlastně píseň, má obkročný rým, pravidelný počet slabik na verš, časté jsou přesahy.
Chlapec a hvězdy (1956) - inspirováno obrázky Josefa Lady.
Od 60. let došlo v Seifertově poetice k zdrsnění výrazu - píše volným veršem básně s často pesimistickým obsahem:
Koncert na ostrově, Halleyova kometa - sbírky plné existencionální úzkosti, úvah nad smrtí.
Od 70. let publikuje v samizdatu a exilu:
Morový sloup - sbírka, která je založena na vzpomínkách na přátele - Mahena, Horu, Halase, básník zde vyjadřuje pocit osamění, zamýšlí se nad životem a smrtí.
Všecky krásy světa (1981 v Torontu a Kolíně nad Rýnem, 1982 cenzurovaně u nás) lyrická prozaická vzpomínková kniha - vzpomíná na své dětství a mládí, své lásky, rodiče a hlavně přátele - Nezvala, Teigeho, Horu, Halase, zmiňuje se o Wolkerovi, Olbrachtovi, K. Čapkovi…, vzpomíná na založení a činnost Devětsilu. „Povídky“ jsou řazeny chronologicky - začíná dětstvím a prvními láskami a končí pohřby svých známých a návštěvou jejich hrobů.
Žádné komentáře:
Okomentovat