Již za posledních Přemyslovců, jejichž vláda směřovala k politickému a hospodářskému rozkvětu země, se objevovaly vnitřní rozpory, které se výrazněji projevily až při nástupu nové panovnické dynastie ve 14. století. Vnitřní rozpory se tak přirozeně prohloubily ve chvíli, kdy se na český trůn dostává cizí panovník lucemburské dynastie, Jan Lucemburský. Ačkoliv byl úspěšným na poli bitevním a dosti rozšířil naše území, nestaral se vůbec o věci domácí a šlechta tak postupně získávala větší moc. To mělo také své kulturní následky. Rozvoj školství v tehdejších Čechách, který vyvrcholil za Karla IV. založením první středoevropské univerzity r. 1348, přispěl k rozšíření vzdělanosti mezi laiky, kteří se stávali jak vnímateli literárních děl, tak i samotnými tvůrci. Bližší jim byla, pochopitelně, literatura česky psaná. To ovšem neznamenalo, že tradice latinské literatury byla přerušena. Šlo spíše o to, že souvislý vývoj latinské literatury od 10. do 13. století byl doplněn komplementárním proudem jazykově českým, v němž se vedle duchovní tématiky uplatňuje neméně výrazně tématiky světská. Své místo a svůj pozitivní vliv měla v Čechách i soudobá literatura německá, zvláště pak ve šlechtickém prostředí.
V latinské literatuře si své přední místo zachovaly kroniky a legendy. Literaturu historiografickou reprezentuje především spis Chronicon Aulae Regiae neboli Zbraslavská kronika, která byla zprvu koncipována jako kronika vlády Václava II. a později tématicky rozšířena na vypsání dějin českých zemí a dovedena tak až do roku 1338. Původní koncepce kroniky je dílem zbraslavského mnicha Oty; vlastní podobu dal však kronice až Petr Žitavský.
Rovnocenné místo s latinskou literaturou si však již v prvé polovině 14. století vydobyla tvorba jazykově česká. Patří k ní jak literární díla duchovního zaměření, tak literární tvorba světská.
Duchovní lyriku reprezentuje: Kunhutina modlitba - z doby kolem r. 1300
- s eucharistickým tématem (tj. je oslavou svátosti oltářní)
Jezu Kriste, ščedrý kněže (obě z poloviny 14. století)
Velmi produktivní charakter měly v duchovním básnictví této doby legendy, ale objevuje se již v této době také oblíbený středověký žánr sporu. Jde o první český Spor duše s tělem (tj. o tom, zda-li za lidské hříchy odpovídá tělo nebo duše).
Počtem i významem stojí v popředí stále legendy. Je možno rozdělit je do dvou skupin, a to:
1) první, vznikající na počátku 14. století a zahrnující veršované skladby o Kristově umučení a zmrtvýchvstání, o apoštolech, o seslání Ducha svatého, o Panně Marii atd. a z této skupiny legend je poměrně významná legenda o Jidášovi, v níž je narážka na smrt posledního Přemyslovce r. 1306
2) druhé legendy, vznikající ve 30. letech 14. století s tématickým věnováním Ježíšovu dětství, Adamovi a
Evě; ukázkou těchto legend je například legenda o sv. Jiří. Za základní a pro celé období nejvýznamnější skladby je však třeba považovat dvě díla světské veršované epiky - Alexandreidu a Kroniku tak řečeného Dalimila.
Žádné komentáře:
Okomentovat