Představitelé:

Bertrant Russel
Ludwig Wittgenstein
Rudolf Carnap



Kritický racionalismus

- Karl Raimund Popper

- Rakušan
- soustavu svých filozofických, sociologických a politologických myšlenek označil jako kritický racionalismus
- věnoval se hlavně filozofii vědy – alternativa novopozitivismu
- modernizace programu filozofie a do jeho čela staví problém poznání

- nová teorie poznání je postavena na:

· metoda poznání
- metoda racionální kritiky -> formulace problému a prozkoumání jeho řešení

· metodologická skepse
- věda nemůže člověku přinést konečnou pravdu, ale jen dočasnou představu o tom, jak se věci mají
- tato představa je později vyvrácena metodou falzifikace

· falzifikacionalismus
- teorie je vědecká pouze tehdy, pokud je v budoucnosti vyvratitelná
- teorie dogmatické, postavené na pochybných základech, do vědy nepatří

· teorie tří světů
- svět materiální
- svět mentálních stavů
- svět obsahů myšlení, produktů lidského vědomí

· sociální kriticismus
- koncepce uzavřené společnosti proti otevřené společnosti

Albert Camus

- jak má člověk žít v absurdní situaci:
- jsme vhozeni do světa
- lze jí vzdorovat - pokud souhlasím s absurdnem, zničím ho (jediná naděje), sebevražda není řešením

- Gabriel Marcel



Novopozitivismus

- je označením filozofie Vídeňského kroužku
- na rozdíl od staršího pozitivismu prioritní význam má moderní logika

- společné znaky se starším pozitivismem:
· uznává přírodní vědy v poznání světa
· odmítá jakoukoli metafyziku

- řeší 4 problémy:
· problém místa filozofie v systému poznání
- filozofie nemůže být samostatnou vědeckou disciplínou, ale může se zabývat analýzou jazyka vědy

· problém vědeckého poznání , jeho struktury a kritérií
- zkoumá jak a v čem se vědecké poznání liší od jiných druhů poznání

· problém vztahu vědeckého poznání a skutečnosti

· problém jednotné vědy
- není vytvořena společná věda, ale společný jazyk pro všechny empirické vědy, kterým by byl nakonec jazyk fyziky

Karl Jaspers

- mezní životní situace
- člověk je v ní konfrontován s otázkou smysluplnosti
- lidé přemýšlejí, zda jejich činy a celkové bytí má smysl
francouzská větev


- Jean – Paul Sartre

- esence – podstata věci:
- u věcí: esence předchází existenci (věc má nějaký účel – potřebujeme ji, tak ji vyrobíme)
- u člověka: existence předchází esenci (člověk se narodí a existuje, ale není ničím)

- není Boha, který by dal člověku esenci (=podstatu), proto si jí lidé dávají sami (stanou se tím, čím chtějí být)

- člověk je zodpovědný za to, čím je!

- lidé jsou svobodní, ale ne úplně, protože to ovlivní svět, do kterého se narodí (jsme tam vrženi ->proto je naše situace absurdní)

Existencionalismus

- jeden z nejvýznamnějších směrů 20. století

- existencionalismus se většinou používá pro francouzskou větev, německá větev je označována jako filozofie existence

- společné pro obě větve: 1. světová válka a rozvoj industriální společnosti s jejími negativními jevy


- základní pojem: existence jako způsob bytí

- nelze ji popsat racionálně, lze ji pouze nepřímo zakusit

- lidská existence je individuální, není stálá:
- je zde specifická časovost = existence teď
- je vždy existencí ve světě = existence tady
- existence mezi lidmi = má svoboda končí tam, kde začíná svoboda jiného člověka
- je spojená se zodpovědností (za sebe sama, za druhé, za dění ve světě)
- je konečná (= smrt)

- dvě větve:
- obě se velmi liší
německá větev


- Martin Heidegger

- kritizuje běžné pojetí času:
- čas není mimo nás, sama naše existence je časová (žijeme v čase a žijeme jako čas)
- časovost = vše, co je v protikladu k věčnosti
- znakem konečnosti je smrt
- dílo „Bytí a čas“

Dvě varianty:

Populární pragmatismus
- zjednodušeně vyjadřuje zájmy společnosti

Filozofický pragmatismus
- snaží se vyřešit 3 problémy filozofie: význam, pravdu a poznání

- představy, pojmy a pravidla
- jsou to pouhá pravidla jednání
- pravdivé jsou pouze tehdy, jsou-li pro člověka užitečné a jsou-li přínosem
- obecné pravdy neexistují – co je pro někoho užitečné, může jinému škodit
- hlavní myšlenka: seberealizace v praktickém životě
- představitelé: Charles Pierre, William James, John Dewey



Neopragmatismus
- pokračování pragmatismu po druhé světové válce
- představitel: Richard McKoy Rorty


Fenomenologie

- věda o podstatách (ostatní vědy jen o faktech - empirické)
- jeden z nejvlivnějších filozofických směrů

- Edmund Husserl
- Němec, zakladatel fenomenologie
- propaguje návrat k věcem samým obnovou původní čisté společnosti
- poznání závisí na zkušenosti – nejen použití smyslů, ale i vnitřní zkušenost
- je nutné poznávat fenomény (= to, co se člověku ukazuje)
- další představitelé: Max Scheler, Martin Heidegger, Nicolai Hartmann, Jan Patočka

Friedrich Nietzche

- Německo
- do určité míry se inspiroval Schopenhauerem
- vůle = pozitivní síla
- je to důvod, proč se potřebujeme neustále něčeho zmocňovat = vůle k moci
- žádá si, aby jí bylo vše dovoleno -> to ale není ve stávající společnosti možné, a proto je nutno přehodnotit všechny hodnoty společnost
- teorie nadčlověka
· není pravdy – přináší ji věda, stará pravda je mrtvá
· není morálky – stará křesťanská morálka je mrtvá, protože jsme nežili podle ní
· není Boha – Bůh je mrtvý, protože jsme v něj nevěřili
· je třeba zavést novou morálku mimo dobro a zlo
- stát se nadčlověkem a zříci se všeho, co z něj dělá slabocha
- skrze nadčlověka vůle nezakrní

Pragmatismus
- je součástí politických teorií demokratické společnosti

2. fáze

- vyvíjí se tzv. empiriokritismus
- představitelé: Richard Avenarius, Ernest Mach

3. fáze
- filozofie logického empirismu
- představitelé:Bertrant Russel, Ludwig Wittgenstein, Rudolf Carnap

Iracionalismus
- centrum zájmu: člověk a jeho vnitřní svět
- nesouhlasí s jednoznačným a jednostranným způsobem využití rozumu
- staví proti tomu i duchovní a citové poznání
- představitelé:
Arthur Schopenhauer
- Německo
- základní životní princip: pud, neukojitelná trýzeň, vůle k životu
- podstatou je chtíč:
· neustálý
· přináší utrpení i bolest
· člověk se trápí, když něco chce a nemá to; když to má, trápí se, protože chce už něco jiného
- utlumit trýzeň lze vůlí, ne hromaděním předmětů
- omezit trýzeň lze: vrhnout se na uměleckou tvorbu, filozofii nebo žít v askezi (=téměř nic nepotřebuji)

Tři stádia vývoje:

· mýtické
- jevy se vysvětlovaly pomocí nadpřirozených sil
· filozofické
- nadpřirozené síly jsou nahrazeny abstrakcemi
- vysvětlení pomocí filozofických pojmů
· pozitivní (vědecké)
- vysvětlení na základě faktů
- důležitá je morálka založená na lásce a solidaritě
- to vyúsťuje do pozitivistického náboženství
- je to stmelující faktor společnosti
- naplnění humanity
- předmětem úcty je Velká bytost = lidstvo
- vytváří moderní klasifikaci věd
- podle všeobecnosti a jednoduchosti
- další představitelé:
John Stuart Mill
Herbert Spencer

25. Filozofické směry 20.století

Pozitivizmus
- filozofický směr, který reaguje na spekulativní filozofii přelomu 18. a 19. století a rozvoj přírodních věd v 18. a 19. století
- vývoj – 3 fáze:
1. fáze
- jsou programována základní východiska pozitivizmu
- August Comte
- Francie, zakladatel pozitivizmu
- poznání má být pozitivní:
· všímá si pouze jistých skutečností (těch pozitivních)
· má být založeno na zkušenosti
· má spočívat na vědeckých základech
· má přestat hledat absolutno
- empirická sociologie:
- založil ji tak, že poznání přírody rozšířil o poznání společnosti
- buduje ji na dvou zásadách:
· řád vládnoucího (v každé společnosti)
· pokrok = sociální dynamika (každé společnosti)

Karl Marx

- převzal dialektiku
· dialektický materialismus
- nejdůležitější je hmota – myšlení je její specifická vlastnost
- jediná forma výkladu světa, společnosti a člověka je - člověk se vyvinul z opice
· svět není chaotický, řídí se dialektickou zákonitostí
- od jednodušších forem pohybu k nejsložitějším
- od nejjednodušší hmoty k nejsložitější (člověk)
· historický materialismus
- marxistické pojetí dějin
- člověk je tvůrce svých existenčních prostředků, na prvním místě je proto ekonomický faktor

Friedrich Engels

Vladimir Iljič Uljanov
- pseudonym Lenin (lenin = ocelový muž)
- použil Marxovy revoluční myšlenky
- v Rusku nakonec nastolil diktaturu

neomarxismus
- vznikl v západní Evropě už před druhou světovou válkou
- kritika kapitalistické společnosti
- negativní jevy socialismu
- dokonce i kritika negativ marxismu
- představitelé:

Karel Kosík
Ernst Bloch
Erich Fromm
Adam Schaff
Roger Garaudy

Georg Wilhelm Friedrich Hegel

- idealistický filozof
- zakladatel dialektiky - všechno bytí je stádiem vývoje ducha
- jeho vývoj je bojem protikladů
- 3 stádia vývoje ducha

· teze
- to, co můžeme objasnit logikou = myšlení
- zde existuje pouze absolutní idea

· antiteze
- duch se částečně přeměňuje v přírodu a prostor
- zkoumáme ji empirií a filozofií

· syntéza
- objevuje se i čas
- spojení myšlení, přírody a prostoru
- vše se odráží na lidstvu
- absolutní idea se stala duchem - a) objektivním – právo, morálky, rodina
- b) absolutním – umění, náboženství, filozofie

24. Německá klasická filozofie a materialistické pojetí dějin

Immanuel Kant
- tvůrce transcendentálního kritického idealismu
- snaha smířit racionalisty, empiriky a senzualisty

· pojetí skutečnosti
-skutečnost - svět o sobě - nelze ho poznat, víme jen, že existuje
- svět pro nás – lze ho považovat také za skutečnost, protože si ho sami vytváříme

· pojem dobrého jednání
- to, co děláme, musí být myšleno opravdu dobře, ne jen kvůli zisku

· kategorické imperativy
- jednej tak, aby ti byl člověk účelem jednání, ne prostředkem
- jednej tak, aby zásady tvé vůle mohly platit jako principy všeobecného zákonodárství

· souhlas s Aristotelovou logikou
- přírodní vědy musí být vedeny tak, aby to bylo v souladu s empirií – pokusy

· Bůh a člověk
- morální chování není řízeno zvnějšku (Bohem) – vše je jen na člověku