Dřevo bylo v historii stavebnictví nejpoužívanějším materiálem pro střešní konstrukce. S vývojem se postupně měnil způsob spojování dřevěných částí střechy a s ním i používané konstrukce zastřešení. Od tradičních vázaných krovů se přechází na úsporné konstrukce sbíjené nebo lepené.
Spoje v dřevěných konstrukcích rozeznáváme:
· Tesařské
· Sbíjené (hřebíkové)
· Svorníkové (šroubové)
· Lepené
Tesařské spoje – dále je rozdělujeme na podélné a příčné.
K podélným spojům patří:
· Sraz – nejjednodušší spoj vzájemně rovnoběžných dřev, která se k sobě přikládají buď čely, nebo bočními plochami
· Plátování – podélné nastavování dřev, při němž se spojovaná dřeva stýkají částí čel i podélných ploch, tzv. plátem
K příčným spojům patří:
· Lípnutí – nejjednodušší spoj dvou vzájemně kolmých nebo šikmých dřev, při němž se čelo jednoho dřeva prostě přiloží k podélné ploše druhého dřeva.
· Zapuštění – spoj dvou vzájemně kolmých nebo šikmých dřev, přičemž čelo jednoho dřeva je zapuštěno celou dosedací plochou do výřezu ve druhém dřevu.
· Čepování – spoj dvou vzájemně kolmých nebo šikmých dřev, z nichž konec jednoho dřeva je opatřen čepem a boční plocha druhého dřeva dlabem odpovídajícím čepu.
· Přeplátování – spoj dvou vzájemně kolmých nebo šikmých dřev, jež jsou opatřena vzájemně si odpovídajícími zářezy, takže hloubka přeplátování se rovná součtu hloubek obou zářezů.
· Kampování – jedno dřevo má zářez a druhé je buď bez zářezu, nebo se zářezy nezbytnými pro vzájemné sesazení obou spojovaných dřev. Hloubka zapuštění se rovná hloubce jednoho zářezu.
· Osedlání – spojení dvou dřev ležících v různých rovinách, z nichž jedno je opatřeno zářezem (sedlem) a druhé je zpravidla bez zářezu.
Tesařské spoje musí být zajištěny proti vzájemné změně polohy spojovaných dřev nebo vytažení či vypadnutí dřev ze spoje. Provádějí se spojovacími prvky dřevěnými nebo ocelovými a jejich vzájemnými kombinacemi. K dřevěným spojovacím prvkům patří kolíky, hmoždíky, klíny, příložky, vložky. K ocelovým prvkům patří tesařské skoby, hřebíky, vruty, šrouby, svorníky, ocelové příložky, objímky, třmeny, hmoždíky. U konstrukcí větších rozpětí se nejčastěji používají svorníky s ocelovými hmoždíky buď zazubenými (Bulldog) nebo kroužky (Tuchscherer).
Z tesařských spojů se užívá v zastřešení u vázaného krovu např.
srazu - ke spojování pozednic,
plátování - k nastavování vaznic,
zapuštění - ke spojení vzpěr a sloupů,
čepování - ke vzájemnému spojení krokví,
přeplátování - při výměně krokví u komína, kampování ke spojení kleštin s krokvemi,
osedlání - ke spojení krokví s pozednicí nebo vaznicí.
Spojů sbíjených se používá pro konstrukce z prken nebo fošen. Spojovacím prostředkem pro tyto konstrukce jsou hřebíky. Spoje jsou při spojení dvou prken jednostřižné, tj. namáhané na střih v jednom místě, nebo dvojstřižné. Únosnost hřebíků ve sbíjených spojích nezáleží celkem na směru vláken dřeva. Lepených spojů se používá pro konstrukce vyráběné z prken. Lepením se mohou spojovat jednotlivé části konstrukce, např. pásnice se stojinou u plnostěnných konstrukcí nebo diagonály s horním a dolním pásem u příhradových konstrukcí, nebo se mohou nastavovat jednotlivé pruty.
Trámové stropy
Monolitické železobetonové stropy trámové a žebrové jsou staticky efektivnější než deskové konstrukce. Nosníky jsou spojeny monoliticky s deskou a vytvářejí tak statický výhodný "T"průřez, kde namáhání v mezipodporovém průřezu přenáší výztuž ve spodní části nosníku a tlak je přenášen betonem v horní části nosníku a desky. Mají menší hmotnost. Nevýhodou je pracnost bednění, pracnější vyztužování a nerovný podhled.
Nosné trámové a žebrové konstrukce dotvářely zajímavé stylově čisté interiéry budov, příkladem je ve své době největší funkcionalistická stavba tohoto druhu na světě – budova Veletržního paláce z let 1925 až 1928 od architektů Oldřicha Tyla a Josefa Fuchse, sedmipodlažní skelet garáží na Maninách z roku 1927 nebo monumentální oblouková žebrová konstrukce v interiéru Podolské vodárny od arch. Antonína Engla z let 1929 až 1931.
Dle tvaru a způsobu provádění je dělíme:
· trámové stropy s viditelnými trámy (tzv. Hennebique systém)
· trámové stropy s rovným podhledem
Stropy s viditelnými trámy
Tyto stropy bez podhledů se užívají všude tam, kde není podhled důležitý, např. sklady, průmyslové a tovární haly, zemědělské stavby. Jejich nosnou část tvoří železobetonové desky monoliticky spojené se soustavou železobetonových trámů. Jedná se o tzv. Hennebique systém, který byl pojmenován podle francouzského technika, průkopníka v používání železobetonových konstrukcí - F. Hennebiqua (1842 – 1921). Typickým znakem jeho systému byla důsledná monolitičnost celé konstrukce, což z hlediska statiky mimořádně zvyšovala její tuhost a únosnost. Minimální vzdálenost trámů u těchto stropů je 120cm, v případě, že jsou trámy podporovány průvlakem, má být počet trámů pokud možno sudý (počet osamělých břemen zatěžujících průvlak bude také sudý a počet polí lichý) - odstraní se tak momentová špička osamělého břemene ve středu průvlaku a uspoří se výztuž, šířky žeber trámových stropů jsou navrženy po 20 mm.
Kazetové stropy
zvláštní druh stropů s viditelnými trámy uspořádány ve dvou, obvykle na sebe kolmých směrech. Mezi nimi se vytváří kazety s tenkou železobetonovou deskou. Jsou vhodné pro stropní konstrukce větších rozpětí čtvercového nebo obdélníkového půdorysu.
Trámové stropy s rovným podhledem
Žebírkové stropy - trámy jsou umístěny ve vzdálenosti 600 až 1200 cm, podhled se dodatečně přibíjí nebo zavěšuje. Trámové stropy s dodatečně prováděným podhledem mají stejné materiálové výhody jako předchozí konstrukce. Také provádění je stejné. Pro tradiční úpravy podhledu se opatřují trámy dřevěnými příložkami, které jsou buď z prken připevněných po celé délce a šířce podhledu trámu, nebo z latí, které se připevňují na jednu nebo na obě boční plochy trámu. Druhá varianta je výhodnější proto, že nezmenšuje světlou výšku místností.
Bedničkové stropy (strop se ztraceným bedněním)
Jsou žebrové stropy s podhledovou železobetonovou deskou (monierkou) o tloušťce 30 až 45 mm. Jsou spojeny žebry, jejichž osová vzdálenost je 60 až 100 cm. Vyžadují zhotovení vnitřního bednění – bedniček, obvykle dřevěných. Toto zabudované řezivo zůstává ve stropě a do určité míry zlepšuje zvukově i tepelně izolační vlastnosti stropní konstrukce. Snaha po nahrazení řeziva jinými materiály vedla k užívání bedniček z papíroviny a jiných odpadních hmot. Většinou se ale tato náhradní řešení neosvědčila. Dříve se také používalo nafukovacích vaků ve tvaru bedniček z gumy nebo plastických hmot, které po vypuštění vzduchu bylo možné vyjmout a opakovaně použít. Nyní se bedničkové stropy uplatňují zejména při ústředním sálavém vytápění se zabetonovanými trubkami v podhledové desce. Konstrukce bedničkového stropu je pracná a vzhledem ke značné spotřebě dřeva velmi nákladná.
Skloželezobetonové stropy
Jsou to železobetonové konstrukce, kde nosnou část vytváří soustava vyztužených žebírek ve spárách mezi skleněnými tvárnicemi. Žebírka mohou být stejně vysoká jako je tloušťka tvárnice, pak mluvíme o deskové konstrukci, nebo žebra vyčnívají pod spodní plochy skleněných tvárnic a vytváří se tak žebrový, popř. kazetový strop. Používají se převážně na zastropení pasáží, světlíků a místností pod úrovní terénu (zároveň slouží jako střešní konstrukce).
Spoje v dřevěných konstrukcích
Dřevo bylo v historii stavebnictví nejpoužívanějším materiálem pro střešní konstrukce. S vývojem se postupně měnil způsob spojování dřevěných částí střechy a s ním i používané konstrukce zastřešení. Od tradičních vázaných krovů se přechází na úsporné konstrukce sbíjené nebo lepené.
Spoje v dřevěných konstrukcích rozeznáváme:
· Tesařské
· Sbíjené (hřebíkové)
· Svorníkové (šroubové)
· Lepené
Tesařské spoje – dále je rozdělujeme na podélné a příčné.
K podélným spojům patří:
· Sraz – nejjednodušší spoj vzájemně rovnoběžných dřev, která se k sobě přikládají buď čely, nebo bočními plochami
· Plátování – podélné nastavování dřev, při němž se spojovaná dřeva stýkají částí čel i podélných ploch, tzv. plátem
K příčným spojům patří:
· Lípnutí – nejjednodušší spoj dvou vzájemně kolmých nebo šikmých dřev, při němž se čelo jednoho dřeva prostě přiloží k podélné ploše druhého dřeva.
· Zapuštění – spoj dvou vzájemně kolmých nebo šikmých dřev, přičemž čelo jednoho dřeva je zapuštěno celou dosedací plochou do výřezu ve druhém dřevu.
· Čepování – spoj dvou vzájemně kolmých nebo šikmých dřev, z nichž konec jednoho dřeva je opatřen čepem a boční plocha druhého dřeva dlabem odpovídajícím čepu.
· Přeplátování – spoj dvou vzájemně kolmých nebo šikmých dřev, jež jsou opatřena vzájemně si odpovídajícími zářezy, takže hloubka přeplátování se rovná součtu hloubek obou zářezů.
· Kampování – jedno dřevo má zářez a druhé je buď bez zářezu, nebo se zářezy nezbytnými pro vzájemné sesazení obou spojovaných dřev. Hloubka zapuštění se rovná hloubce jednoho zářezu.
· Osedlání – spojení dvou dřev ležících v různých rovinách, z nichž jedno je opatřeno zářezem (sedlem) a druhé je zpravidla bez zářezu.
Tesařské spoje musí být zajištěny proti vzájemné změně polohy spojovaných dřev nebo vytažení či vypadnutí dřev ze spoje. Provádějí se spojovacími prvky dřevěnými nebo ocelovými a jejich vzájemnými kombinacemi. K dřevěným spojovacím prvkům patří kolíky, hmoždíky, klíny, příložky, vložky. K ocelovým prvkům patří tesařské skoby, hřebíky, vruty, šrouby, svorníky, ocelové příložky, objímky, třmeny, hmoždíky. U konstrukcí větších rozpětí se nejčastěji používají svorníky s ocelovými hmoždíky buď zazubenými (Bulldog) nebo kroužky (Tuchscherer).
Z tesařských spojů se užívá v zastřešení u vázaného krovu např.
srazu - ke spojování pozednic,
plátování - k nastavování vaznic,
zapuštění - ke spojení vzpěr a sloupů,
čepování - ke vzájemnému spojení krokví,
přeplátování - při výměně krokví u komína, kampování ke spojení kleštin s krokvemi,
osedlání - ke spojení krokví s pozednicí nebo vaznicí.
Spojů sbíjených se používá pro konstrukce z prken nebo fošen. Spojovacím prostředkem pro tyto konstrukce jsou hřebíky. Spoje jsou při spojení dvou prken jednostřižné, tj. namáhané na střih v jednom místě, nebo dvojstřižné. Únosnost hřebíků ve sbíjených spojích nezáleží celkem na směru vláken dřeva. Lepených spojů se používá pro konstrukce vyráběné z prken. Lepením se mohou spojovat jednotlivé části konstrukce, např. pásnice se stojinou u plnostěnných konstrukcí nebo diagonály s horním a dolním pásem u příhradových konstrukcí, nebo se mohou nastavovat jednotlivé pruty.
Trámové stropy
Monolitické železobetonové stropy trámové a žebrové jsou staticky efektivnější než deskové konstrukce. Nosníky jsou spojeny monoliticky s deskou a vytvářejí tak statický výhodný "T"průřez, kde namáhání v mezipodporovém průřezu přenáší výztuž ve spodní části nosníku a tlak je přenášen betonem v horní části nosníku a desky. Mají menší hmotnost. Nevýhodou je pracnost bednění, pracnější vyztužování a nerovný podhled.
Nosné trámové a žebrové konstrukce dotvářely zajímavé stylově čisté interiéry budov, příkladem je ve své době největší funkcionalistická stavba tohoto druhu na světě – budova Veletržního paláce z let 1925 až 1928 od architektů Oldřicha Tyla a Josefa Fuchse, sedmipodlažní skelet garáží na Maninách z roku 1927 nebo monumentální oblouková žebrová konstrukce v interiéru Podolské vodárny od arch. Antonína Engla z let 1929 až 1931.
Dle tvaru a způsobu provádění je dělíme:
· trámové stropy s viditelnými trámy (tzv. Hennebique systém)
· trámové stropy s rovným podhledem
Stropy s viditelnými trámy
Tyto stropy bez podhledů se užívají všude tam, kde není podhled důležitý, např. sklady, průmyslové a tovární haly, zemědělské stavby. Jejich nosnou část tvoří železobetonové desky monoliticky spojené se soustavou železobetonových trámů. Jedná se o tzv. Hennebique systém, který byl pojmenován podle francouzského technika, průkopníka v používání železobetonových konstrukcí - F. Hennebiqua (1842 – 1921). Typickým znakem jeho systému byla důsledná monolitičnost celé konstrukce, což z hlediska statiky mimořádně zvyšovala její tuhost a únosnost. Minimální vzdálenost trámů u těchto stropů je 120cm, v případě, že jsou trámy podporovány průvlakem, má být počet trámů pokud možno sudý (počet osamělých břemen zatěžujících průvlak bude také sudý a počet polí lichý) - odstraní se tak momentová špička osamělého břemene ve středu průvlaku a uspoří se výztuž, šířky žeber trámových stropů jsou navrženy po 20 mm.
Kazetové stropy
zvláštní druh stropů s viditelnými trámy uspořádány ve dvou, obvykle na sebe kolmých směrech. Mezi nimi se vytváří kazety s tenkou železobetonovou deskou. Jsou vhodné pro stropní konstrukce větších rozpětí čtvercového nebo obdélníkového půdorysu.
Trámové stropy s rovným podhledem
Žebírkové stropy - trámy jsou umístěny ve vzdálenosti 600 až 1200 cm, podhled se dodatečně přibíjí nebo zavěšuje. Trámové stropy s dodatečně prováděným podhledem mají stejné materiálové výhody jako předchozí konstrukce. Také provádění je stejné. Pro tradiční úpravy podhledu se opatřují trámy dřevěnými příložkami, které jsou buď z prken připevněných po celé délce a šířce podhledu trámu, nebo z latí, které se připevňují na jednu nebo na obě boční plochy trámu. Druhá varianta je výhodnější proto, že nezmenšuje světlou výšku místností.
Bedničkové stropy (strop se ztraceným bedněním)
Jsou žebrové stropy s podhledovou železobetonovou deskou (monierkou) o tloušťce 30 až 45 mm. Jsou spojeny žebry, jejichž osová vzdálenost je 60 až 100 cm. Vyžadují zhotovení vnitřního bednění – bedniček, obvykle dřevěných. Toto zabudované řezivo zůstává ve stropě a do určité míry zlepšuje zvukově i tepelně izolační vlastnosti stropní konstrukce. Snaha po nahrazení řeziva jinými materiály vedla k užívání bedniček z papíroviny a jiných odpadních hmot. Většinou se ale tato náhradní řešení neosvědčila. Dříve se také používalo nafukovacích vaků ve tvaru bedniček z gumy nebo plastických hmot, které po vypuštění vzduchu bylo možné vyjmout a opakovaně použít. Nyní se bedničkové stropy uplatňují zejména při ústředním sálavém vytápění se zabetonovanými trubkami v podhledové desce. Konstrukce bedničkového stropu je pracná a vzhledem ke značné spotřebě dřeva velmi nákladná.
Skloželezobetonové stropy
Jsou to železobetonové konstrukce, kde nosnou část vytváří soustava vyztužených žebírek ve spárách mezi skleněnými tvárnicemi. Žebírka mohou být stejně vysoká jako je tloušťka tvárnice, pak mluvíme o deskové konstrukci, nebo žebra vyčnívají pod spodní plochy skleněných tvárnic a vytváří se tak žebrový, popř. kazetový strop. Používají se převážně na zastropení pasáží, světlíků a místností pod úrovní terénu (zároveň slouží jako střešní konstrukce).
Spoje v dřevěných konstrukcích rozeznáváme:
· Tesařské
· Sbíjené (hřebíkové)
· Svorníkové (šroubové)
· Lepené
Tesařské spoje – dále je rozdělujeme na podélné a příčné.
K podélným spojům patří:
· Sraz – nejjednodušší spoj vzájemně rovnoběžných dřev, která se k sobě přikládají buď čely, nebo bočními plochami
· Plátování – podélné nastavování dřev, při němž se spojovaná dřeva stýkají částí čel i podélných ploch, tzv. plátem
K příčným spojům patří:
· Lípnutí – nejjednodušší spoj dvou vzájemně kolmých nebo šikmých dřev, při němž se čelo jednoho dřeva prostě přiloží k podélné ploše druhého dřeva.
· Zapuštění – spoj dvou vzájemně kolmých nebo šikmých dřev, přičemž čelo jednoho dřeva je zapuštěno celou dosedací plochou do výřezu ve druhém dřevu.
· Čepování – spoj dvou vzájemně kolmých nebo šikmých dřev, z nichž konec jednoho dřeva je opatřen čepem a boční plocha druhého dřeva dlabem odpovídajícím čepu.
· Přeplátování – spoj dvou vzájemně kolmých nebo šikmých dřev, jež jsou opatřena vzájemně si odpovídajícími zářezy, takže hloubka přeplátování se rovná součtu hloubek obou zářezů.
· Kampování – jedno dřevo má zářez a druhé je buď bez zářezu, nebo se zářezy nezbytnými pro vzájemné sesazení obou spojovaných dřev. Hloubka zapuštění se rovná hloubce jednoho zářezu.
· Osedlání – spojení dvou dřev ležících v různých rovinách, z nichž jedno je opatřeno zářezem (sedlem) a druhé je zpravidla bez zářezu.
Tesařské spoje musí být zajištěny proti vzájemné změně polohy spojovaných dřev nebo vytažení či vypadnutí dřev ze spoje. Provádějí se spojovacími prvky dřevěnými nebo ocelovými a jejich vzájemnými kombinacemi. K dřevěným spojovacím prvkům patří kolíky, hmoždíky, klíny, příložky, vložky. K ocelovým prvkům patří tesařské skoby, hřebíky, vruty, šrouby, svorníky, ocelové příložky, objímky, třmeny, hmoždíky. U konstrukcí větších rozpětí se nejčastěji používají svorníky s ocelovými hmoždíky buď zazubenými (Bulldog) nebo kroužky (Tuchscherer).
Z tesařských spojů se užívá v zastřešení u vázaného krovu např.
srazu - ke spojování pozednic,
plátování - k nastavování vaznic,
zapuštění - ke spojení vzpěr a sloupů,
čepování - ke vzájemnému spojení krokví,
přeplátování - při výměně krokví u komína, kampování ke spojení kleštin s krokvemi,
osedlání - ke spojení krokví s pozednicí nebo vaznicí.
Spojů sbíjených se používá pro konstrukce z prken nebo fošen. Spojovacím prostředkem pro tyto konstrukce jsou hřebíky. Spoje jsou při spojení dvou prken jednostřižné, tj. namáhané na střih v jednom místě, nebo dvojstřižné. Únosnost hřebíků ve sbíjených spojích nezáleží celkem na směru vláken dřeva. Lepených spojů se používá pro konstrukce vyráběné z prken. Lepením se mohou spojovat jednotlivé části konstrukce, např. pásnice se stojinou u plnostěnných konstrukcí nebo diagonály s horním a dolním pásem u příhradových konstrukcí, nebo se mohou nastavovat jednotlivé pruty.
Trámové stropy
Monolitické železobetonové stropy trámové a žebrové jsou staticky efektivnější než deskové konstrukce. Nosníky jsou spojeny monoliticky s deskou a vytvářejí tak statický výhodný "T"průřez, kde namáhání v mezipodporovém průřezu přenáší výztuž ve spodní části nosníku a tlak je přenášen betonem v horní části nosníku a desky. Mají menší hmotnost. Nevýhodou je pracnost bednění, pracnější vyztužování a nerovný podhled.
Nosné trámové a žebrové konstrukce dotvářely zajímavé stylově čisté interiéry budov, příkladem je ve své době největší funkcionalistická stavba tohoto druhu na světě – budova Veletržního paláce z let 1925 až 1928 od architektů Oldřicha Tyla a Josefa Fuchse, sedmipodlažní skelet garáží na Maninách z roku 1927 nebo monumentální oblouková žebrová konstrukce v interiéru Podolské vodárny od arch. Antonína Engla z let 1929 až 1931.
Dle tvaru a způsobu provádění je dělíme:
· trámové stropy s viditelnými trámy (tzv. Hennebique systém)
· trámové stropy s rovným podhledem
Stropy s viditelnými trámy
Tyto stropy bez podhledů se užívají všude tam, kde není podhled důležitý, např. sklady, průmyslové a tovární haly, zemědělské stavby. Jejich nosnou část tvoří železobetonové desky monoliticky spojené se soustavou železobetonových trámů. Jedná se o tzv. Hennebique systém, který byl pojmenován podle francouzského technika, průkopníka v používání železobetonových konstrukcí - F. Hennebiqua (1842 – 1921). Typickým znakem jeho systému byla důsledná monolitičnost celé konstrukce, což z hlediska statiky mimořádně zvyšovala její tuhost a únosnost. Minimální vzdálenost trámů u těchto stropů je 120cm, v případě, že jsou trámy podporovány průvlakem, má být počet trámů pokud možno sudý (počet osamělých břemen zatěžujících průvlak bude také sudý a počet polí lichý) - odstraní se tak momentová špička osamělého břemene ve středu průvlaku a uspoří se výztuž, šířky žeber trámových stropů jsou navrženy po 20 mm.
Kazetové stropy
zvláštní druh stropů s viditelnými trámy uspořádány ve dvou, obvykle na sebe kolmých směrech. Mezi nimi se vytváří kazety s tenkou železobetonovou deskou. Jsou vhodné pro stropní konstrukce větších rozpětí čtvercového nebo obdélníkového půdorysu.
Trámové stropy s rovným podhledem
Žebírkové stropy - trámy jsou umístěny ve vzdálenosti 600 až 1200 cm, podhled se dodatečně přibíjí nebo zavěšuje. Trámové stropy s dodatečně prováděným podhledem mají stejné materiálové výhody jako předchozí konstrukce. Také provádění je stejné. Pro tradiční úpravy podhledu se opatřují trámy dřevěnými příložkami, které jsou buď z prken připevněných po celé délce a šířce podhledu trámu, nebo z latí, které se připevňují na jednu nebo na obě boční plochy trámu. Druhá varianta je výhodnější proto, že nezmenšuje světlou výšku místností.
Bedničkové stropy (strop se ztraceným bedněním)
Jsou žebrové stropy s podhledovou železobetonovou deskou (monierkou) o tloušťce 30 až 45 mm. Jsou spojeny žebry, jejichž osová vzdálenost je 60 až 100 cm. Vyžadují zhotovení vnitřního bednění – bedniček, obvykle dřevěných. Toto zabudované řezivo zůstává ve stropě a do určité míry zlepšuje zvukově i tepelně izolační vlastnosti stropní konstrukce. Snaha po nahrazení řeziva jinými materiály vedla k užívání bedniček z papíroviny a jiných odpadních hmot. Většinou se ale tato náhradní řešení neosvědčila. Dříve se také používalo nafukovacích vaků ve tvaru bedniček z gumy nebo plastických hmot, které po vypuštění vzduchu bylo možné vyjmout a opakovaně použít. Nyní se bedničkové stropy uplatňují zejména při ústředním sálavém vytápění se zabetonovanými trubkami v podhledové desce. Konstrukce bedničkového stropu je pracná a vzhledem ke značné spotřebě dřeva velmi nákladná.
Skloželezobetonové stropy
Jsou to železobetonové konstrukce, kde nosnou část vytváří soustava vyztužených žebírek ve spárách mezi skleněnými tvárnicemi. Žebírka mohou být stejně vysoká jako je tloušťka tvárnice, pak mluvíme o deskové konstrukci, nebo žebra vyčnívají pod spodní plochy skleněných tvárnic a vytváří se tak žebrový, popř. kazetový strop. Používají se převážně na zastropení pasáží, světlíků a místností pod úrovní terénu (zároveň slouží jako střešní konstrukce).
Výroba a montáž ocelových konstrukcí
Celý proces výroby a montáže ocelových konstrukcí je velmi složitý, proto musíme dobře zvážit výrobní faktory již při návrhu konstrukce.
Nejdůležitější je výběr vhodného materiálu a technologie svařování. Výběr
materiálu je ovlivněn mnoha faktory – charakterem a intenzitou namáhání,
požadavkem na deformace, vlivem prostředí (agresivita ovzduší, vod, půdy, záření), účelem použití a v neposlední řadě také technologičností konstrukce. V procesu výroby je rozhodující strojírenskou technologií svařování, tzn. svařitelnost jako vlastnost materiálu. Svařování je nevratný proces, který vyžaduje přezkoušení přímo ve výrobě (ověření provádění svarů), tím se stává výroba ocelových konstrukcí tzv. regulovanou oblastí, kde je nutno přísně dodržovat zásady a postup výroby s možností kontroly.
Z pohledu svařování a výroby lze obecně materiál rozdělit na:
· uhlíkové konstrukční ocele (klasické konstrukční a vysokopevnostní)
· korozivzdorné ocele (dle intenzity korozního namáhání)
· technický hliník a jeho slitiny (svařitelné, pro stavebnictví především slitiny Al-Mg, Al-Mn, Al-Mg-Si)
Tyto skupiny materiálů by se ve výrobě neměly potkat. Výrobu je nutné oddělit a to především z důvodu negativního působení uhlíku na korozivzdorné ocele i slitiny hliníku.
Klasické uhlíkové konstrukční ocele
Jsou tradiční materiály, jejichž užitné vlastnosti již dávno neodpovídají požadavkům moderního ocelářského stavitelství, ale pro svou cenu a mnohdy i dostatečné mechanické vlastnosti jsou stále ve velké většině používány.
Vysokopevnostní ocele
Termomechanickým zpracováním dosahují vysokou mez kluzu a lomovou houževnatost, tím se liší od klasických ocelí, ostatní mechanické vlastnosti jako tažnost a vrubová houževnatost zůstávají stejné. Nachází uplatnění tam, kde je nutné snížit hmotnost např. v mostním a pozemním stavitelství, hodí se také pro konstrukce na těžbu ropy a plynu na moři, včetně produktovodů a nádrží.
Korozivzdorné ocele
Jsou využívány nejen pro svou odolnost proti korozi, ale též pro svůj atraktivní vzhled.
Podle chemického složení je dělíme na:
· chromové
· chromoniklové
· chromnikl molybdenové
· chromomanganové
Podle mikrostrukturního hlediska je dělíme na:
· martenzitické
· feritické
· austenitické
· duplexní
– feriticko austenitické
– martenziticko austenitické
– martenziticko feritické
Svařování korozivzdorných ocelí je náročné, neboť mají větší tepelnou
roztažnost, vyšší elektrický odpor, ale naopak menší tepelnou vodivost. Z těchto důvodů musíme přistupovat ke každému typu oceli individuálně a musíme dbát na správnou manipulaci a zpracování těchto ocelí.
Hliník a jeho slitiny
Má velmi dobrou korozní odolnost na vzduchu, ve vodě, oleji a mnohých chemikáliích. Má přibližně čtyřikrát větší tepelnou a elektrickou vodivost než ocel, tím vzniká potřeba relativně většího tepelného příkonu než při svařování ocelí a nezřídka je potřeba svařované části předehřívat. Další jeho charakteristikou, se kterou je nutné při výrobě počítat, je velký koeficient teplotní roztažnosti, zvětšení objemu při změně skupenství do tuhého. Při
výrobě svařovacích přípravků a při vytváření svařovacích postupů je nutné s
těmito vlastnostmi počítat, zejména z důvodu velkého smrštění po svařování.
Podle chemického složení se hliníkové materiály dělí na:
· technický hliník
· slitiny hliníku
Hliníkové slitiny lze rozdělit do dvou hlavních skupin:
· vytvrditelné,
· nevytvrditelné, zpevněné tvářením
Nejdůležitější je výběr vhodného materiálu a technologie svařování. Výběr
materiálu je ovlivněn mnoha faktory – charakterem a intenzitou namáhání,
požadavkem na deformace, vlivem prostředí (agresivita ovzduší, vod, půdy, záření), účelem použití a v neposlední řadě také technologičností konstrukce. V procesu výroby je rozhodující strojírenskou technologií svařování, tzn. svařitelnost jako vlastnost materiálu. Svařování je nevratný proces, který vyžaduje přezkoušení přímo ve výrobě (ověření provádění svarů), tím se stává výroba ocelových konstrukcí tzv. regulovanou oblastí, kde je nutno přísně dodržovat zásady a postup výroby s možností kontroly.
Z pohledu svařování a výroby lze obecně materiál rozdělit na:
· uhlíkové konstrukční ocele (klasické konstrukční a vysokopevnostní)
· korozivzdorné ocele (dle intenzity korozního namáhání)
· technický hliník a jeho slitiny (svařitelné, pro stavebnictví především slitiny Al-Mg, Al-Mn, Al-Mg-Si)
Tyto skupiny materiálů by se ve výrobě neměly potkat. Výrobu je nutné oddělit a to především z důvodu negativního působení uhlíku na korozivzdorné ocele i slitiny hliníku.
Klasické uhlíkové konstrukční ocele
Jsou tradiční materiály, jejichž užitné vlastnosti již dávno neodpovídají požadavkům moderního ocelářského stavitelství, ale pro svou cenu a mnohdy i dostatečné mechanické vlastnosti jsou stále ve velké většině používány.
Vysokopevnostní ocele
Termomechanickým zpracováním dosahují vysokou mez kluzu a lomovou houževnatost, tím se liší od klasických ocelí, ostatní mechanické vlastnosti jako tažnost a vrubová houževnatost zůstávají stejné. Nachází uplatnění tam, kde je nutné snížit hmotnost např. v mostním a pozemním stavitelství, hodí se také pro konstrukce na těžbu ropy a plynu na moři, včetně produktovodů a nádrží.
Korozivzdorné ocele
Jsou využívány nejen pro svou odolnost proti korozi, ale též pro svůj atraktivní vzhled.
Podle chemického složení je dělíme na:
· chromové
· chromoniklové
· chromnikl molybdenové
· chromomanganové
Podle mikrostrukturního hlediska je dělíme na:
· martenzitické
· feritické
· austenitické
· duplexní
– feriticko austenitické
– martenziticko austenitické
– martenziticko feritické
Svařování korozivzdorných ocelí je náročné, neboť mají větší tepelnou
roztažnost, vyšší elektrický odpor, ale naopak menší tepelnou vodivost. Z těchto důvodů musíme přistupovat ke každému typu oceli individuálně a musíme dbát na správnou manipulaci a zpracování těchto ocelí.
Hliník a jeho slitiny
Má velmi dobrou korozní odolnost na vzduchu, ve vodě, oleji a mnohých chemikáliích. Má přibližně čtyřikrát větší tepelnou a elektrickou vodivost než ocel, tím vzniká potřeba relativně většího tepelného příkonu než při svařování ocelí a nezřídka je potřeba svařované části předehřívat. Další jeho charakteristikou, se kterou je nutné při výrobě počítat, je velký koeficient teplotní roztažnosti, zvětšení objemu při změně skupenství do tuhého. Při
výrobě svařovacích přípravků a při vytváření svařovacích postupů je nutné s
těmito vlastnostmi počítat, zejména z důvodu velkého smrštění po svařování.
Podle chemického složení se hliníkové materiály dělí na:
· technický hliník
· slitiny hliníku
Hliníkové slitiny lze rozdělit do dvou hlavních skupin:
· vytvrditelné,
· nevytvrditelné, zpevněné tvářením
Výroba a montáž ocelových konstrukcí
Celý proces výroby a montáže ocelových konstrukcí je velmi složitý, proto musíme dobře zvážit výrobní faktory již při návrhu konstrukce.
Nejdůležitější je výběr vhodného materiálu a technologie svařování. Výběr
materiálu je ovlivněn mnoha faktory – charakterem a intenzitou namáhání,
požadavkem na deformace, vlivem prostředí (agresivita ovzduší, vod, půdy, záření), účelem použití a v neposlední řadě také technologičností konstrukce. V procesu výroby je rozhodující strojírenskou technologií svařování, tzn. svařitelnost jako vlastnost materiálu. Svařování je nevratný proces, který vyžaduje přezkoušení přímo ve výrobě (ověření provádění svarů), tím se stává výroba ocelových konstrukcí tzv. regulovanou oblastí, kde je nutno přísně dodržovat zásady a postup výroby s možností kontroly.
Z pohledu svařování a výroby lze obecně materiál rozdělit na:
· uhlíkové konstrukční ocele (klasické konstrukční a vysokopevnostní)
· korozivzdorné ocele (dle intenzity korozního namáhání)
· technický hliník a jeho slitiny (svařitelné, pro stavebnictví především slitiny Al-Mg, Al-Mn, Al-Mg-Si)
Tyto skupiny materiálů by se ve výrobě neměly potkat. Výrobu je nutné oddělit a to především z důvodu negativního působení uhlíku na korozivzdorné ocele i slitiny hliníku.
Klasické uhlíkové konstrukční ocele
Jsou tradiční materiály, jejichž užitné vlastnosti již dávno neodpovídají požadavkům moderního ocelářského stavitelství, ale pro svou cenu a mnohdy i dostatečné mechanické vlastnosti jsou stále ve velké většině používány.
Vysokopevnostní ocele
Termomechanickým zpracováním dosahují vysokou mez kluzu a lomovou houževnatost, tím se liší od klasických ocelí, ostatní mechanické vlastnosti jako tažnost a vrubová houževnatost zůstávají stejné. Nachází uplatnění tam, kde je nutné snížit hmotnost např. v mostním a pozemním stavitelství, hodí se také pro konstrukce na těžbu ropy a plynu na moři, včetně produktovodů a nádrží.
Korozivzdorné ocele
Jsou využívány nejen pro svou odolnost proti korozi, ale též pro svůj atraktivní vzhled.
Podle chemického složení je dělíme na:
· chromové
· chromoniklové
· chromnikl molybdenové
· chromomanganové
Podle mikrostrukturního hlediska je dělíme na:
· martenzitické
· feritické
· austenitické
· duplexní
– feriticko austenitické
– martenziticko austenitické
– martenziticko feritické
Svařování korozivzdorných ocelí je náročné, neboť mají větší tepelnou
roztažnost, vyšší elektrický odpor, ale naopak menší tepelnou vodivost. Z těchto důvodů musíme přistupovat ke každému typu oceli individuálně a musíme dbát na správnou manipulaci a zpracování těchto ocelí.
Hliník a jeho slitiny
Má velmi dobrou korozní odolnost na vzduchu, ve vodě, oleji a mnohých chemikáliích. Má přibližně čtyřikrát větší tepelnou a elektrickou vodivost než ocel, tím vzniká potřeba relativně většího tepelného příkonu než při svařování ocelí a nezřídka je potřeba svařované části předehřívat. Další jeho charakteristikou, se kterou je nutné při výrobě počítat, je velký koeficient teplotní roztažnosti, zvětšení objemu při změně skupenství do tuhého. Při
výrobě svařovacích přípravků a při vytváření svařovacích postupů je nutné s
těmito vlastnostmi počítat, zejména z důvodu velkého smrštění po svařování.
Podle chemického složení se hliníkové materiály dělí na:
· technický hliník
· slitiny hliníku
Hliníkové slitiny lze rozdělit do dvou hlavních skupin:
· vytvrditelné,
· nevytvrditelné, zpevněné tvářením
Nejdůležitější je výběr vhodného materiálu a technologie svařování. Výběr
materiálu je ovlivněn mnoha faktory – charakterem a intenzitou namáhání,
požadavkem na deformace, vlivem prostředí (agresivita ovzduší, vod, půdy, záření), účelem použití a v neposlední řadě také technologičností konstrukce. V procesu výroby je rozhodující strojírenskou technologií svařování, tzn. svařitelnost jako vlastnost materiálu. Svařování je nevratný proces, který vyžaduje přezkoušení přímo ve výrobě (ověření provádění svarů), tím se stává výroba ocelových konstrukcí tzv. regulovanou oblastí, kde je nutno přísně dodržovat zásady a postup výroby s možností kontroly.
Z pohledu svařování a výroby lze obecně materiál rozdělit na:
· uhlíkové konstrukční ocele (klasické konstrukční a vysokopevnostní)
· korozivzdorné ocele (dle intenzity korozního namáhání)
· technický hliník a jeho slitiny (svařitelné, pro stavebnictví především slitiny Al-Mg, Al-Mn, Al-Mg-Si)
Tyto skupiny materiálů by se ve výrobě neměly potkat. Výrobu je nutné oddělit a to především z důvodu negativního působení uhlíku na korozivzdorné ocele i slitiny hliníku.
Klasické uhlíkové konstrukční ocele
Jsou tradiční materiály, jejichž užitné vlastnosti již dávno neodpovídají požadavkům moderního ocelářského stavitelství, ale pro svou cenu a mnohdy i dostatečné mechanické vlastnosti jsou stále ve velké většině používány.
Vysokopevnostní ocele
Termomechanickým zpracováním dosahují vysokou mez kluzu a lomovou houževnatost, tím se liší od klasických ocelí, ostatní mechanické vlastnosti jako tažnost a vrubová houževnatost zůstávají stejné. Nachází uplatnění tam, kde je nutné snížit hmotnost např. v mostním a pozemním stavitelství, hodí se také pro konstrukce na těžbu ropy a plynu na moři, včetně produktovodů a nádrží.
Korozivzdorné ocele
Jsou využívány nejen pro svou odolnost proti korozi, ale též pro svůj atraktivní vzhled.
Podle chemického složení je dělíme na:
· chromové
· chromoniklové
· chromnikl molybdenové
· chromomanganové
Podle mikrostrukturního hlediska je dělíme na:
· martenzitické
· feritické
· austenitické
· duplexní
– feriticko austenitické
– martenziticko austenitické
– martenziticko feritické
Svařování korozivzdorných ocelí je náročné, neboť mají větší tepelnou
roztažnost, vyšší elektrický odpor, ale naopak menší tepelnou vodivost. Z těchto důvodů musíme přistupovat ke každému typu oceli individuálně a musíme dbát na správnou manipulaci a zpracování těchto ocelí.
Hliník a jeho slitiny
Má velmi dobrou korozní odolnost na vzduchu, ve vodě, oleji a mnohých chemikáliích. Má přibližně čtyřikrát větší tepelnou a elektrickou vodivost než ocel, tím vzniká potřeba relativně většího tepelného příkonu než při svařování ocelí a nezřídka je potřeba svařované části předehřívat. Další jeho charakteristikou, se kterou je nutné při výrobě počítat, je velký koeficient teplotní roztažnosti, zvětšení objemu při změně skupenství do tuhého. Při
výrobě svařovacích přípravků a při vytváření svařovacích postupů je nutné s
těmito vlastnostmi počítat, zejména z důvodu velkého smrštění po svařování.
Podle chemického složení se hliníkové materiály dělí na:
· technický hliník
· slitiny hliníku
Hliníkové slitiny lze rozdělit do dvou hlavních skupin:
· vytvrditelné,
· nevytvrditelné, zpevněné tvářením
Ocel a konstrukce
Nosná konstrukce
Ve stavebnictví pojem nosná konstrukce znamená základ (kostru) celé stavby. K jejím hlavním funkcím patří hlavně to, že zajišťuje pevnost, stabilitu a ochranu a slouží jako základ pro montáž dalších součástí a prvků. Dříve pro tyto konstrukce bylo používáno hlavně dřevo (hrázděné stavby), nyní se využívá hlavně beton, železobeton, ocel. Naše stavebnictví je osobité v tom, že ve srovnání s průmyslově nejvyspělejšími zeměmi dáváme přednost betonovým a železobetonovým konstrukcím i v místech, kde by z technického, ekonomického, estetického a ekologického hlediska byla lepší konstrukce ocelová. Proto je vhodné poukázat na její výhody.
Ocel
Ocel je slitina železa s uhlíkem, s jistým obsahem manganu, křemíku, fosforu, síry, případně jiných prvků. Vyrábí se hutnickými pochody ze surového železa.
Je to přírodní materiál (jeho surovinovým zdrojem je železná ruda). Z chemického hlediska je základem oceli železo, které patří k jednomu z nejrozšířenějších prvků v zemské kůře, a proto nezatěžuje životní prostředí škodlivými vlivy. Ocel je snadno recyklovatelná, proto velké množství z ní vyrobených (už nepotřebných) produktů se vrací zpět do oceláren jako cenná druhotná surovina.
Ocelová konstrukce
Hlavní výhoda spočívá v rychlosti výstavby, která spolu s náklady na dopravu a montáž může přispět nejen ke zkrácení doby mezi zahájením stavby a uvedením do provozu, ale také k její hospodárnosti. To je často opomíjeno, hlavním argumentem pro prosazení např. betonu, bývá jeho nižší cena. Další její předností je nízká hmotnost, která má příznivý vliv na stálé zatížení základů a podloží, a proto může snižovat nároky na zakládání. Snadno se demontuje a kovový materiál je recyklovatelný, proto ji lze doporučit jak z ekonomického, tak i z ekologického hlediska. Má schopnost překonávat velký rozsah střech a stropů v poměrně malých dimenzích nosníků. K tomuto výsledku přispívá rovněž vhodný tvar příhradové konstrukce nebo možnost realizovat prostupy plnostěnnou konstrukcí téměř v jakémkoli místě. Pokud je vhodně navržena, má schopnost pohlcovat vlivy nerovnoměrného sedání či otřesů. Spojením s betonem, tzv. spřažená ocelobetonová konstrukce dokáže optimalizovat hmotnost použité oceli a minimalizovat nutnost protikorozní a protipožární povrchové ochrany a tím ušetřit náklady. Velmi často se nosné konstrukce upravují v průběhu výstavby (na základě změněných či zvýšených požadavků stavebních profesí nebo investora), vzhledem k dnes běžným mimořádně krátkým lhůtám na zpracování projektové dokumentace celé stavby, k tlaku na snižování ceny a tím vyvolaným změnám technologií a doplňkových požadavků stavebních profesí se jedná o dlouhodobý proces. Ocelová konstrukce je lépe než ostatní materiály připravena splnit i tyto nároky. Ve spojení s dalšími konstrukčními materiály, jako jsou např. sklo, dřevo, hliník je zajímavá také z estetického hlediska
Vlastnosti oceli ve výstavbě můžeme shrnout takto:
krátká doba výstavby
nízká hmotnost celé stavby
odolnost proti přírodním živlům a zemětřesení
schopnost spojení s jinými materiály
dlouhá životnost ocelové konstrukce
Kovové konstrukce
Kovy jsou chemické prvky, které jsou velmi často využívány pro svoje fyzikální vlastnosti a pro svoji snadnou zpracovatelnost. K jejich prvnímu zpracování došlo již cca 7000 let před naším letopočtem na území dnešního Turecka. V přírodě se kovy v ryzí podobě téměř nevyskytují, ale s jinými prvky vytvářejí mnoho sloučenin – rud, z některých se pak kovy získávají a pak upravují, čistí a slévají. Jejich hlavní fyzikální vlastností je dobrá elektrická a tepelná vodivost, snadná zpracovatelnost – jsou kujné a tažné. Jsou to výborné stavební materiály, především pro nosné konstrukce staveb. Ve stavebnictví se uplatňují mimo ocel i kovy neželezné, především hliník, měď a zinek.
Hliník
Je to velmi lehký kov bělavě šedé barvy, velmi dobrý vodič elektrického proudu, široce používaný v elektrotechnice a ve formě slitin i ve stavebnictví. Objevil ho v roce 1807 Humphrey Davy a nazval jej aluminium. V roce 1825 dánský fyzik Hans Christian Oersted vyrobil první vzorky čistého hliníku. Je to materiál, který má životnost stejnou jako měď a je až extrémně bezúdržbový. Trvalý vývoj a náročné zkoušky materiálu a výroby zaručují kvalitu na nejvyšší úrovni. Hliník má se svými technickými vlastnostmi budoucnost ve stavební technologii stálostí forem i barev. Je lehký, má vysokou pevnost, dobře se obrábí, tvaruje pod lisem, nerezaví, dá se recyklovat, ale má také dobrou svařitelnost. Používá se hlavně ve slitinách jako konstrukční materiál např. dural, což je slitina s hořčíkem, mědí a manganem. Tento materiál má oproti samotnému hliníku mnohem větší pevnost a tvrdost při zachování velmi malé měrné hmotnosti. Zároveň je i značně odolný vůči korozi. Všechny uvedené vlastnosti předurčují dural jako ideální materiál pro mnoho průmyslů, setkáme se s ním při výrobě výtahů, jízdních kol, lehkých žebříků apod.
Přestože hliník patří mezi prvky nejvíce zastoupené v zemské kůře, patřila jeho průmyslová výroba do ještě poměrně nedávné doby k velmi obtížným procesům. Je to především z toho důvodu, že elementární hliník nelze jednoduše metalurgicky vyredukovat z jeho rudy jako např. železo koksem ve vysoké peci. Koncem roku 1880 byla vyvinuta technologie na jeho komerční využití. Martin Hall a Paul Lois Toussaint Héroult vynalezli proces na jeho tavení. Tento proces byl obohacen vývojem na Bayer proces, který produkuje oxid hlinitý z bauxitu, který je nejběžnější surovinou pro výrobu hliníku.
Patrně největší hliníkárnou ve střední Evropě je závod ve slovenském Žiaru nad Hronom, kam se převážná většina bauxitu dováží z Maďarska.
Svařování hliníku
Je oblastí, která má pravděpodobně velkou budoucnost. Hliník a jeho slitiny lze svařovat všemi způsoby obloukového svařování, plamenem, elektrickým odporem, elektronovým paprskem, laserem, plazmou, difuzně, ultrazvukem, výbuchem, tlakem za studena. Největšími problémy při svařování hliníkových materiálů je pórovitost svarů, náchylnost na vznik horkých trhlin ve svarových spojích, přítomnost lidické vrstvy na povrchu svařovaných materiálů, její rychlá tvorba během svařování a výrazný pokles pevnosti svarového spoje u vytvrditelných slitin.
Hliníkové konstrukce
Nabízí plné využití nejvzácnějšího architektonického prvku, jímž je sklo.
Minimalizují pohledové plochy rámů a rastrování natolik, že vytváří dojem
jednolitosti. Díky svým vlastnostem mohou být otvíravé plochy hliníkových konstrukcí větší a pevnější než u jiných materiálů. Hliníkové systémy zároveň umožňují zasklívat nadrozměrné tabule skel o hmotnosti přesahující 500 kg.
Ve stavebnictví pojem nosná konstrukce znamená základ (kostru) celé stavby. K jejím hlavním funkcím patří hlavně to, že zajišťuje pevnost, stabilitu a ochranu a slouží jako základ pro montáž dalších součástí a prvků. Dříve pro tyto konstrukce bylo používáno hlavně dřevo (hrázděné stavby), nyní se využívá hlavně beton, železobeton, ocel. Naše stavebnictví je osobité v tom, že ve srovnání s průmyslově nejvyspělejšími zeměmi dáváme přednost betonovým a železobetonovým konstrukcím i v místech, kde by z technického, ekonomického, estetického a ekologického hlediska byla lepší konstrukce ocelová. Proto je vhodné poukázat na její výhody.
Ocel
Ocel je slitina železa s uhlíkem, s jistým obsahem manganu, křemíku, fosforu, síry, případně jiných prvků. Vyrábí se hutnickými pochody ze surového železa.
Je to přírodní materiál (jeho surovinovým zdrojem je železná ruda). Z chemického hlediska je základem oceli železo, které patří k jednomu z nejrozšířenějších prvků v zemské kůře, a proto nezatěžuje životní prostředí škodlivými vlivy. Ocel je snadno recyklovatelná, proto velké množství z ní vyrobených (už nepotřebných) produktů se vrací zpět do oceláren jako cenná druhotná surovina.
Ocelová konstrukce
Hlavní výhoda spočívá v rychlosti výstavby, která spolu s náklady na dopravu a montáž může přispět nejen ke zkrácení doby mezi zahájením stavby a uvedením do provozu, ale také k její hospodárnosti. To je často opomíjeno, hlavním argumentem pro prosazení např. betonu, bývá jeho nižší cena. Další její předností je nízká hmotnost, která má příznivý vliv na stálé zatížení základů a podloží, a proto může snižovat nároky na zakládání. Snadno se demontuje a kovový materiál je recyklovatelný, proto ji lze doporučit jak z ekonomického, tak i z ekologického hlediska. Má schopnost překonávat velký rozsah střech a stropů v poměrně malých dimenzích nosníků. K tomuto výsledku přispívá rovněž vhodný tvar příhradové konstrukce nebo možnost realizovat prostupy plnostěnnou konstrukcí téměř v jakémkoli místě. Pokud je vhodně navržena, má schopnost pohlcovat vlivy nerovnoměrného sedání či otřesů. Spojením s betonem, tzv. spřažená ocelobetonová konstrukce dokáže optimalizovat hmotnost použité oceli a minimalizovat nutnost protikorozní a protipožární povrchové ochrany a tím ušetřit náklady. Velmi často se nosné konstrukce upravují v průběhu výstavby (na základě změněných či zvýšených požadavků stavebních profesí nebo investora), vzhledem k dnes běžným mimořádně krátkým lhůtám na zpracování projektové dokumentace celé stavby, k tlaku na snižování ceny a tím vyvolaným změnám technologií a doplňkových požadavků stavebních profesí se jedná o dlouhodobý proces. Ocelová konstrukce je lépe než ostatní materiály připravena splnit i tyto nároky. Ve spojení s dalšími konstrukčními materiály, jako jsou např. sklo, dřevo, hliník je zajímavá také z estetického hlediska
Vlastnosti oceli ve výstavbě můžeme shrnout takto:
krátká doba výstavby
nízká hmotnost celé stavby
odolnost proti přírodním živlům a zemětřesení
schopnost spojení s jinými materiály
dlouhá životnost ocelové konstrukce
Kovové konstrukce
Kovy jsou chemické prvky, které jsou velmi často využívány pro svoje fyzikální vlastnosti a pro svoji snadnou zpracovatelnost. K jejich prvnímu zpracování došlo již cca 7000 let před naším letopočtem na území dnešního Turecka. V přírodě se kovy v ryzí podobě téměř nevyskytují, ale s jinými prvky vytvářejí mnoho sloučenin – rud, z některých se pak kovy získávají a pak upravují, čistí a slévají. Jejich hlavní fyzikální vlastností je dobrá elektrická a tepelná vodivost, snadná zpracovatelnost – jsou kujné a tažné. Jsou to výborné stavební materiály, především pro nosné konstrukce staveb. Ve stavebnictví se uplatňují mimo ocel i kovy neželezné, především hliník, měď a zinek.
Hliník
Je to velmi lehký kov bělavě šedé barvy, velmi dobrý vodič elektrického proudu, široce používaný v elektrotechnice a ve formě slitin i ve stavebnictví. Objevil ho v roce 1807 Humphrey Davy a nazval jej aluminium. V roce 1825 dánský fyzik Hans Christian Oersted vyrobil první vzorky čistého hliníku. Je to materiál, který má životnost stejnou jako měď a je až extrémně bezúdržbový. Trvalý vývoj a náročné zkoušky materiálu a výroby zaručují kvalitu na nejvyšší úrovni. Hliník má se svými technickými vlastnostmi budoucnost ve stavební technologii stálostí forem i barev. Je lehký, má vysokou pevnost, dobře se obrábí, tvaruje pod lisem, nerezaví, dá se recyklovat, ale má také dobrou svařitelnost. Používá se hlavně ve slitinách jako konstrukční materiál např. dural, což je slitina s hořčíkem, mědí a manganem. Tento materiál má oproti samotnému hliníku mnohem větší pevnost a tvrdost při zachování velmi malé měrné hmotnosti. Zároveň je i značně odolný vůči korozi. Všechny uvedené vlastnosti předurčují dural jako ideální materiál pro mnoho průmyslů, setkáme se s ním při výrobě výtahů, jízdních kol, lehkých žebříků apod.
Přestože hliník patří mezi prvky nejvíce zastoupené v zemské kůře, patřila jeho průmyslová výroba do ještě poměrně nedávné doby k velmi obtížným procesům. Je to především z toho důvodu, že elementární hliník nelze jednoduše metalurgicky vyredukovat z jeho rudy jako např. železo koksem ve vysoké peci. Koncem roku 1880 byla vyvinuta technologie na jeho komerční využití. Martin Hall a Paul Lois Toussaint Héroult vynalezli proces na jeho tavení. Tento proces byl obohacen vývojem na Bayer proces, který produkuje oxid hlinitý z bauxitu, který je nejběžnější surovinou pro výrobu hliníku.
Patrně největší hliníkárnou ve střední Evropě je závod ve slovenském Žiaru nad Hronom, kam se převážná většina bauxitu dováží z Maďarska.
Svařování hliníku
Je oblastí, která má pravděpodobně velkou budoucnost. Hliník a jeho slitiny lze svařovat všemi způsoby obloukového svařování, plamenem, elektrickým odporem, elektronovým paprskem, laserem, plazmou, difuzně, ultrazvukem, výbuchem, tlakem za studena. Největšími problémy při svařování hliníkových materiálů je pórovitost svarů, náchylnost na vznik horkých trhlin ve svarových spojích, přítomnost lidické vrstvy na povrchu svařovaných materiálů, její rychlá tvorba během svařování a výrazný pokles pevnosti svarového spoje u vytvrditelných slitin.
Hliníkové konstrukce
Nabízí plné využití nejvzácnějšího architektonického prvku, jímž je sklo.
Minimalizují pohledové plochy rámů a rastrování natolik, že vytváří dojem
jednolitosti. Díky svým vlastnostem mohou být otvíravé plochy hliníkových konstrukcí větší a pevnější než u jiných materiálů. Hliníkové systémy zároveň umožňují zasklívat nadrozměrné tabule skel o hmotnosti přesahující 500 kg.
Ocel a konstrukce
Nosná konstrukce
Ve stavebnictví pojem nosná konstrukce znamená základ (kostru) celé stavby. K jejím hlavním funkcím patří hlavně to, že zajišťuje pevnost, stabilitu a ochranu a slouží jako základ pro montáž dalších součástí a prvků. Dříve pro tyto konstrukce bylo používáno hlavně dřevo (hrázděné stavby), nyní se využívá hlavně beton, železobeton, ocel. Naše stavebnictví je osobité v tom, že ve srovnání s průmyslově nejvyspělejšími zeměmi dáváme přednost betonovým a železobetonovým konstrukcím i v místech, kde by z technického, ekonomického, estetického a ekologického hlediska byla lepší konstrukce ocelová. Proto je vhodné poukázat na její výhody.
Ocel
Ocel je slitina železa s uhlíkem, s jistým obsahem manganu, křemíku, fosforu, síry, případně jiných prvků. Vyrábí se hutnickými pochody ze surového železa.
Je to přírodní materiál (jeho surovinovým zdrojem je železná ruda). Z chemického hlediska je základem oceli železo, které patří k jednomu z nejrozšířenějších prvků v zemské kůře, a proto nezatěžuje životní prostředí škodlivými vlivy. Ocel je snadno recyklovatelná, proto velké množství z ní vyrobených (už nepotřebných) produktů se vrací zpět do oceláren jako cenná druhotná surovina.
Ocelová konstrukce
Hlavní výhoda spočívá v rychlosti výstavby, která spolu s náklady na dopravu a montáž může přispět nejen ke zkrácení doby mezi zahájením stavby a uvedením do provozu, ale také k její hospodárnosti. To je často opomíjeno, hlavním argumentem pro prosazení např. betonu, bývá jeho nižší cena. Další její předností je nízká hmotnost, která má příznivý vliv na stálé zatížení základů a podloží, a proto může snižovat nároky na zakládání. Snadno se demontuje a kovový materiál je recyklovatelný, proto ji lze doporučit jak z ekonomického, tak i z ekologického hlediska. Má schopnost překonávat velký rozsah střech a stropů v poměrně malých dimenzích nosníků. K tomuto výsledku přispívá rovněž vhodný tvar příhradové konstrukce nebo možnost realizovat prostupy plnostěnnou konstrukcí téměř v jakémkoli místě. Pokud je vhodně navržena, má schopnost pohlcovat vlivy nerovnoměrného sedání či otřesů. Spojením s betonem, tzv. spřažená ocelobetonová konstrukce dokáže optimalizovat hmotnost použité oceli a minimalizovat nutnost protikorozní a protipožární povrchové ochrany a tím ušetřit náklady. Velmi často se nosné konstrukce upravují v průběhu výstavby (na základě změněných či zvýšených požadavků stavebních profesí nebo investora), vzhledem k dnes běžným mimořádně krátkým lhůtám na zpracování projektové dokumentace celé stavby, k tlaku na snižování ceny a tím vyvolaným změnám technologií a doplňkových požadavků stavebních profesí se jedná o dlouhodobý proces. Ocelová konstrukce je lépe než ostatní materiály připravena splnit i tyto nároky. Ve spojení s dalšími konstrukčními materiály, jako jsou např. sklo, dřevo, hliník je zajímavá také z estetického hlediska
Vlastnosti oceli ve výstavbě můžeme shrnout takto:
krátká doba výstavby
nízká hmotnost celé stavby
odolnost proti přírodním živlům a zemětřesení
schopnost spojení s jinými materiály
dlouhá životnost ocelové konstrukce
Kovové konstrukce
Kovy jsou chemické prvky, které jsou velmi často využívány pro svoje fyzikální vlastnosti a pro svoji snadnou zpracovatelnost. K jejich prvnímu zpracování došlo již cca 7000 let před naším letopočtem na území dnešního Turecka. V přírodě se kovy v ryzí podobě téměř nevyskytují, ale s jinými prvky vytvářejí mnoho sloučenin – rud, z některých se pak kovy získávají a pak upravují, čistí a slévají. Jejich hlavní fyzikální vlastností je dobrá elektrická a tepelná vodivost, snadná zpracovatelnost – jsou kujné a tažné. Jsou to výborné stavební materiály, především pro nosné konstrukce staveb. Ve stavebnictví se uplatňují mimo ocel i kovy neželezné, především hliník, měď a zinek.
Hliník
Je to velmi lehký kov bělavě šedé barvy, velmi dobrý vodič elektrického proudu, široce používaný v elektrotechnice a ve formě slitin i ve stavebnictví. Objevil ho v roce 1807 Humphrey Davy a nazval jej aluminium. V roce 1825 dánský fyzik Hans Christian Oersted vyrobil první vzorky čistého hliníku. Je to materiál, který má životnost stejnou jako měď a je až extrémně bezúdržbový. Trvalý vývoj a náročné zkoušky materiálu a výroby zaručují kvalitu na nejvyšší úrovni. Hliník má se svými technickými vlastnostmi budoucnost ve stavební technologii stálostí forem i barev. Je lehký, má vysokou pevnost, dobře se obrábí, tvaruje pod lisem, nerezaví, dá se recyklovat, ale má také dobrou svařitelnost. Používá se hlavně ve slitinách jako konstrukční materiál např. dural, což je slitina s hořčíkem, mědí a manganem. Tento materiál má oproti samotnému hliníku mnohem větší pevnost a tvrdost při zachování velmi malé měrné hmotnosti. Zároveň je i značně odolný vůči korozi. Všechny uvedené vlastnosti předurčují dural jako ideální materiál pro mnoho průmyslů, setkáme se s ním při výrobě výtahů, jízdních kol, lehkých žebříků apod.
Přestože hliník patří mezi prvky nejvíce zastoupené v zemské kůře, patřila jeho průmyslová výroba do ještě poměrně nedávné doby k velmi obtížným procesům. Je to především z toho důvodu, že elementární hliník nelze jednoduše metalurgicky vyredukovat z jeho rudy jako např. železo koksem ve vysoké peci. Koncem roku 1880 byla vyvinuta technologie na jeho komerční využití. Martin Hall a Paul Lois Toussaint Héroult vynalezli proces na jeho tavení. Tento proces byl obohacen vývojem na Bayer proces, který produkuje oxid hlinitý z bauxitu, který je nejběžnější surovinou pro výrobu hliníku.
Patrně největší hliníkárnou ve střední Evropě je závod ve slovenském Žiaru nad Hronom, kam se převážná většina bauxitu dováží z Maďarska.
Svařování hliníku
Je oblastí, která má pravděpodobně velkou budoucnost. Hliník a jeho slitiny lze svařovat všemi způsoby obloukového svařování, plamenem, elektrickým odporem, elektronovým paprskem, laserem, plazmou, difuzně, ultrazvukem, výbuchem, tlakem za studena. Největšími problémy při svařování hliníkových materiálů je pórovitost svarů, náchylnost na vznik horkých trhlin ve svarových spojích, přítomnost lidické vrstvy na povrchu svařovaných materiálů, její rychlá tvorba během svařování a výrazný pokles pevnosti svarového spoje u vytvrditelných slitin.
Hliníkové konstrukce
Nabízí plné využití nejvzácnějšího architektonického prvku, jímž je sklo.
Minimalizují pohledové plochy rámů a rastrování natolik, že vytváří dojem
jednolitosti. Díky svým vlastnostem mohou být otvíravé plochy hliníkových konstrukcí větší a pevnější než u jiných materiálů. Hliníkové systémy zároveň umožňují zasklívat nadrozměrné tabule skel o hmotnosti přesahující 500 kg.
Ve stavebnictví pojem nosná konstrukce znamená základ (kostru) celé stavby. K jejím hlavním funkcím patří hlavně to, že zajišťuje pevnost, stabilitu a ochranu a slouží jako základ pro montáž dalších součástí a prvků. Dříve pro tyto konstrukce bylo používáno hlavně dřevo (hrázděné stavby), nyní se využívá hlavně beton, železobeton, ocel. Naše stavebnictví je osobité v tom, že ve srovnání s průmyslově nejvyspělejšími zeměmi dáváme přednost betonovým a železobetonovým konstrukcím i v místech, kde by z technického, ekonomického, estetického a ekologického hlediska byla lepší konstrukce ocelová. Proto je vhodné poukázat na její výhody.
Ocel
Ocel je slitina železa s uhlíkem, s jistým obsahem manganu, křemíku, fosforu, síry, případně jiných prvků. Vyrábí se hutnickými pochody ze surového železa.
Je to přírodní materiál (jeho surovinovým zdrojem je železná ruda). Z chemického hlediska je základem oceli železo, které patří k jednomu z nejrozšířenějších prvků v zemské kůře, a proto nezatěžuje životní prostředí škodlivými vlivy. Ocel je snadno recyklovatelná, proto velké množství z ní vyrobených (už nepotřebných) produktů se vrací zpět do oceláren jako cenná druhotná surovina.
Ocelová konstrukce
Hlavní výhoda spočívá v rychlosti výstavby, která spolu s náklady na dopravu a montáž může přispět nejen ke zkrácení doby mezi zahájením stavby a uvedením do provozu, ale také k její hospodárnosti. To je často opomíjeno, hlavním argumentem pro prosazení např. betonu, bývá jeho nižší cena. Další její předností je nízká hmotnost, která má příznivý vliv na stálé zatížení základů a podloží, a proto může snižovat nároky na zakládání. Snadno se demontuje a kovový materiál je recyklovatelný, proto ji lze doporučit jak z ekonomického, tak i z ekologického hlediska. Má schopnost překonávat velký rozsah střech a stropů v poměrně malých dimenzích nosníků. K tomuto výsledku přispívá rovněž vhodný tvar příhradové konstrukce nebo možnost realizovat prostupy plnostěnnou konstrukcí téměř v jakémkoli místě. Pokud je vhodně navržena, má schopnost pohlcovat vlivy nerovnoměrného sedání či otřesů. Spojením s betonem, tzv. spřažená ocelobetonová konstrukce dokáže optimalizovat hmotnost použité oceli a minimalizovat nutnost protikorozní a protipožární povrchové ochrany a tím ušetřit náklady. Velmi často se nosné konstrukce upravují v průběhu výstavby (na základě změněných či zvýšených požadavků stavebních profesí nebo investora), vzhledem k dnes běžným mimořádně krátkým lhůtám na zpracování projektové dokumentace celé stavby, k tlaku na snižování ceny a tím vyvolaným změnám technologií a doplňkových požadavků stavebních profesí se jedná o dlouhodobý proces. Ocelová konstrukce je lépe než ostatní materiály připravena splnit i tyto nároky. Ve spojení s dalšími konstrukčními materiály, jako jsou např. sklo, dřevo, hliník je zajímavá také z estetického hlediska
Vlastnosti oceli ve výstavbě můžeme shrnout takto:
krátká doba výstavby
nízká hmotnost celé stavby
odolnost proti přírodním živlům a zemětřesení
schopnost spojení s jinými materiály
dlouhá životnost ocelové konstrukce
Kovové konstrukce
Kovy jsou chemické prvky, které jsou velmi často využívány pro svoje fyzikální vlastnosti a pro svoji snadnou zpracovatelnost. K jejich prvnímu zpracování došlo již cca 7000 let před naším letopočtem na území dnešního Turecka. V přírodě se kovy v ryzí podobě téměř nevyskytují, ale s jinými prvky vytvářejí mnoho sloučenin – rud, z některých se pak kovy získávají a pak upravují, čistí a slévají. Jejich hlavní fyzikální vlastností je dobrá elektrická a tepelná vodivost, snadná zpracovatelnost – jsou kujné a tažné. Jsou to výborné stavební materiály, především pro nosné konstrukce staveb. Ve stavebnictví se uplatňují mimo ocel i kovy neželezné, především hliník, měď a zinek.
Hliník
Je to velmi lehký kov bělavě šedé barvy, velmi dobrý vodič elektrického proudu, široce používaný v elektrotechnice a ve formě slitin i ve stavebnictví. Objevil ho v roce 1807 Humphrey Davy a nazval jej aluminium. V roce 1825 dánský fyzik Hans Christian Oersted vyrobil první vzorky čistého hliníku. Je to materiál, který má životnost stejnou jako měď a je až extrémně bezúdržbový. Trvalý vývoj a náročné zkoušky materiálu a výroby zaručují kvalitu na nejvyšší úrovni. Hliník má se svými technickými vlastnostmi budoucnost ve stavební technologii stálostí forem i barev. Je lehký, má vysokou pevnost, dobře se obrábí, tvaruje pod lisem, nerezaví, dá se recyklovat, ale má také dobrou svařitelnost. Používá se hlavně ve slitinách jako konstrukční materiál např. dural, což je slitina s hořčíkem, mědí a manganem. Tento materiál má oproti samotnému hliníku mnohem větší pevnost a tvrdost při zachování velmi malé měrné hmotnosti. Zároveň je i značně odolný vůči korozi. Všechny uvedené vlastnosti předurčují dural jako ideální materiál pro mnoho průmyslů, setkáme se s ním při výrobě výtahů, jízdních kol, lehkých žebříků apod.
Přestože hliník patří mezi prvky nejvíce zastoupené v zemské kůře, patřila jeho průmyslová výroba do ještě poměrně nedávné doby k velmi obtížným procesům. Je to především z toho důvodu, že elementární hliník nelze jednoduše metalurgicky vyredukovat z jeho rudy jako např. železo koksem ve vysoké peci. Koncem roku 1880 byla vyvinuta technologie na jeho komerční využití. Martin Hall a Paul Lois Toussaint Héroult vynalezli proces na jeho tavení. Tento proces byl obohacen vývojem na Bayer proces, který produkuje oxid hlinitý z bauxitu, který je nejběžnější surovinou pro výrobu hliníku.
Patrně největší hliníkárnou ve střední Evropě je závod ve slovenském Žiaru nad Hronom, kam se převážná většina bauxitu dováží z Maďarska.
Svařování hliníku
Je oblastí, která má pravděpodobně velkou budoucnost. Hliník a jeho slitiny lze svařovat všemi způsoby obloukového svařování, plamenem, elektrickým odporem, elektronovým paprskem, laserem, plazmou, difuzně, ultrazvukem, výbuchem, tlakem za studena. Největšími problémy při svařování hliníkových materiálů je pórovitost svarů, náchylnost na vznik horkých trhlin ve svarových spojích, přítomnost lidické vrstvy na povrchu svařovaných materiálů, její rychlá tvorba během svařování a výrazný pokles pevnosti svarového spoje u vytvrditelných slitin.
Hliníkové konstrukce
Nabízí plné využití nejvzácnějšího architektonického prvku, jímž je sklo.
Minimalizují pohledové plochy rámů a rastrování natolik, že vytváří dojem
jednolitosti. Díky svým vlastnostem mohou být otvíravé plochy hliníkových konstrukcí větší a pevnější než u jiných materiálů. Hliníkové systémy zároveň umožňují zasklívat nadrozměrné tabule skel o hmotnosti přesahující 500 kg.
Historie cihly
„Cihlářská hlína je barvy žluté až žlutočervené, geologicky je to spraš čtvrtohorní (diluviální) nebo naplavenina, mastného vzhledu, obsahující jílovité součásti , někdy pak vrstvičky písku a zbytky předhistorické flory a fauny, z nichž se během doby vyloužily vápenité součásti . v podobě takzvaných cicvárů. Vyskytuje se někdy v mohutných, rozlehlých vrstvách a tvoří naleziště kostí vymřelých tvorů (Pálavské vrchy u Dol. Věstonic, Šárka u Prahy a mn. j.). Na mohutných sprašových vrstvách vyvinul se výborný humus takzvaná . černozem na př. jižní Moravě . v j. Rusku, USA., v Číně, Argentině atd. Pro výrobu cihel nutno hlínu zvl. čistiti a připravovati (práti a hnísti)“.
Tak praví Wikipedie a já ji bezesporu věřím, podívejme se ale trochu zevrubněji na to co,co to vlastně taková cihla je a odkud se vzala.
Starověk.
Dle historiků se první cihly objevili v Přední Asii, u Sumerů mezi řekami Eufratem a Tigridem. Nejstarší “zděné domy” napodobovaly rákosové chýše a lidé je stavěli z hlíny přibližně stejným způsobem jako vlaštovky svá hnízda.
Teprve pak se objevila cihla.
Nejstarší nálezy nepálených tvarovaných cihel se datují do 7500 př. n.l Pocházejí z Çayönü v oblasti horního Tygrisu v jižní a východní Anatolii poblíž Diyarbakiru. Další nedávné objevy, datované mezi 7000 a 6395 př. nl pocházejí z Jericha a Catal Hüyük.
Z poznatků archeologů vyplývá že, vynález pálené cihly (na rozdíl od předchozích na slunci sušených nepálených cihel)lze datovat do třetího tisíciletí před naším letopočtem Ale přirozeně nepálené cihly dlouhodobě vítězili.
První sumerské cihly měly tvar kulatých bochníků uhnětených z hlíny na protilehlých stranách seříznutých. Byly tedy dole ploché a nahoře zaoblené (tzv. plochovypuklé). Teprve v další fázi se objevují cihly s hranami, podobně jako dnes. Nebyly však obdélníkové, jako ty dnešní, ale čtvercové – pro stavby byli výhodnější a stabilnější.
Tyto cihly byly dlouhodobě sušeny na slunci (až 2 roky). teprve pak se mohly použít.
Spojovali je hlínou nebo asfaltem.
Egypťané vyráběli cihly z bahna a slámy. Výroba cihel spočívala v namáčení této směsi po dobu několika dní, což způsobilo počátek rozkladu slámy, z které se pak uvolňovala lepkavá buničina, která dávala cihle potřebnou celistvost a pevnost.
Řecko a Řím
Asi od 4. tisíciletí př. n. l. se objevují cihly na řeckém území. Jsou ve tvaru čtverce (o straně 37 nebo 22 cm.) Ty pálené se začaly objevovat v řeckých městech až v polovině 4. století př. n. l. Byly však vzácné.
I v Římě se zpočátku používaly cihly nepálené. Pálené se začaly vyrábět teprve za císařství (začátek 1. století n. l.). Na rozdíl od Řeků techničtěji založení Římané je postupně začali vyrábět ve velkém a dokonale využili jejich výhod. Římané používali cihly nejen k běžnému zdění budov, ale zdili z nich i sloupy a pilíře, používali je na klenbu i na podlahu. S dokonalou organizací práce a maximálním využitím otrocké práce pak byli schopni stavět celé cihelné čtvrti i několikaposchoďových domů .
Římské legie, které používali mobilní pece, uvedly cihly do mnoha částí Římské říše. Tyto cihly jsou často označovány,značkou té legie která pod jejichž správou se vyráběla. Použití cihel například v jižním a západním Německu, již popisuje spis „ De architectura“ římského architekta a spisovatele Vitruviuse. (80-70 př.n.l. až cca 15 př.n.l)
Starověká Čína
Příprava materiálu pro výrobu cihel byla práce pro ty nejchudší a nekvalifikované dělníky, na rozdíl od mistra který cihlu vypaloval ten patřil díky svému umění a mistrovství mezi vážené a ctěné občany. Nejstarší popis výrobní techniky nalezneme z období dynastie Song, v příručce Yingzao Fashi .Tato příručka shromažďovala předpisy a standardy které vydala císařská kancelář pro stavitele, architekty a řemeslníky.
Také zde bylo zvykem,že mistr svůj výrobek označil vlastní značkou, což nebylo ani tak jeho marnivostí ,ale moudrým rozhodnutím vládců z dynastie Qin (221 př. nl-206 př. nl) mající za účel aby kdokoliv objeví špatný výrobek, mohl jej zpět vrátit výrobci.
Středověk až současnost.
Ve 12. století došlo k masovému rozšíření cihel ze severní Itálie do severního Německa . Její používání vyvrcholilo v tak zvané cihlové gotice , určitém typu gotické architektury, která vzkvétala v severní Evropě , především v regionech v oblasti Baltského moře, v místech kde byl nedostatek stavebního kamene. Cihlové gotické budovy, se nachází hlavně v Dánsku Německu , Polsku a Rusku . I když roku 1619 vynalezl J. Etherington strojní formování cihel, ty se většinou i nadále vyráběly ručně. Ve větším rozsahu se pálené cihly začaly používat až v renezanci. Normalizované cihly navrhují v Německu až koncem 18. stol. U nás měla tehdejší cihla téměř dnešní rozměry 6,5x14x29 cm.
V našich zemích, se v době středověku na cihly “zapomnělo ”.V té době se spíše používalo nepálených cihel , největší rozkvět těchto takzvaných vepřovic byl v 17. století.Pálená cihla byla v těchto dobách drahá a dostupná jen pro majetné vrstvy obyvatelstva, objevuje se v bohatších oblastech jen jako fasádní vrstva , na nechráněných štítech domů či nadstřešních částech komínů. Dlouho pak zůstávala cihlářská výroba v principu podobná, základem byla plná cihla (mnoha rozměrů), větší formáty se nevyráběly z důvodů technologických i pracovních (problematické sušení, vysoká hmotnost, dostatek lidí pro manuální práci…). Rozvíjí se použití lícového zdiva, především v pobřežních oblastech na severu Evropy (kvalitní, pohledné zpracování fasád, odolávajících tamějšímu agresivnímu prostředí), nicméně další výrazný pokrok v cihlářství nastává až v období průmyslové revoluce s objevem lehčené dutinové cihly (1813).
Tento výrobek je předzvěstí dalšího bouřlivého vývoje cihlářského průmyslu, samozřejmě i v důsledku stále se zvětšujícího podílu strojní práce. Bylo totiž nutno stavět ve velmi krátké době stále více budov, jak obytných tak průmyslových, pro množství lidí proudící do měst. Běžná plná cihla přestává stačit a v rychlém sledu se objevují nové a nové cihlářské výrobky, umožňující rychlejší a levnější výstavbu.Hlavním keramickým stavivem, spolu s plnou cihlou, se stává lehčená cihla, která je základním prvkem cihlových systémů dodnes.
České republika se dnes řadí v prodeji zdících cihlářských materiálů na druhé místo v Evropě s množstvím 0,237 m3 na obyvatele (Rakousko 0,350m3/obyv., Belgie 0,254 m3/obyv., Itálie 0,264 m3/obyv.).
Tak praví Wikipedie a já ji bezesporu věřím, podívejme se ale trochu zevrubněji na to co,co to vlastně taková cihla je a odkud se vzala.
Starověk.
Dle historiků se první cihly objevili v Přední Asii, u Sumerů mezi řekami Eufratem a Tigridem. Nejstarší “zděné domy” napodobovaly rákosové chýše a lidé je stavěli z hlíny přibližně stejným způsobem jako vlaštovky svá hnízda.
Teprve pak se objevila cihla.
Nejstarší nálezy nepálených tvarovaných cihel se datují do 7500 př. n.l Pocházejí z Çayönü v oblasti horního Tygrisu v jižní a východní Anatolii poblíž Diyarbakiru. Další nedávné objevy, datované mezi 7000 a 6395 př. nl pocházejí z Jericha a Catal Hüyük.
Z poznatků archeologů vyplývá že, vynález pálené cihly (na rozdíl od předchozích na slunci sušených nepálených cihel)lze datovat do třetího tisíciletí před naším letopočtem Ale přirozeně nepálené cihly dlouhodobě vítězili.
První sumerské cihly měly tvar kulatých bochníků uhnětených z hlíny na protilehlých stranách seříznutých. Byly tedy dole ploché a nahoře zaoblené (tzv. plochovypuklé). Teprve v další fázi se objevují cihly s hranami, podobně jako dnes. Nebyly však obdélníkové, jako ty dnešní, ale čtvercové – pro stavby byli výhodnější a stabilnější.
Tyto cihly byly dlouhodobě sušeny na slunci (až 2 roky). teprve pak se mohly použít.
Spojovali je hlínou nebo asfaltem.
Egypťané vyráběli cihly z bahna a slámy. Výroba cihel spočívala v namáčení této směsi po dobu několika dní, což způsobilo počátek rozkladu slámy, z které se pak uvolňovala lepkavá buničina, která dávala cihle potřebnou celistvost a pevnost.
Řecko a Řím
Asi od 4. tisíciletí př. n. l. se objevují cihly na řeckém území. Jsou ve tvaru čtverce (o straně 37 nebo 22 cm.) Ty pálené se začaly objevovat v řeckých městech až v polovině 4. století př. n. l. Byly však vzácné.
I v Římě se zpočátku používaly cihly nepálené. Pálené se začaly vyrábět teprve za císařství (začátek 1. století n. l.). Na rozdíl od Řeků techničtěji založení Římané je postupně začali vyrábět ve velkém a dokonale využili jejich výhod. Římané používali cihly nejen k běžnému zdění budov, ale zdili z nich i sloupy a pilíře, používali je na klenbu i na podlahu. S dokonalou organizací práce a maximálním využitím otrocké práce pak byli schopni stavět celé cihelné čtvrti i několikaposchoďových domů .
Římské legie, které používali mobilní pece, uvedly cihly do mnoha částí Římské říše. Tyto cihly jsou často označovány,značkou té legie která pod jejichž správou se vyráběla. Použití cihel například v jižním a západním Německu, již popisuje spis „ De architectura“ římského architekta a spisovatele Vitruviuse. (80-70 př.n.l. až cca 15 př.n.l)
Starověká Čína
Příprava materiálu pro výrobu cihel byla práce pro ty nejchudší a nekvalifikované dělníky, na rozdíl od mistra který cihlu vypaloval ten patřil díky svému umění a mistrovství mezi vážené a ctěné občany. Nejstarší popis výrobní techniky nalezneme z období dynastie Song, v příručce Yingzao Fashi .Tato příručka shromažďovala předpisy a standardy které vydala císařská kancelář pro stavitele, architekty a řemeslníky.
Také zde bylo zvykem,že mistr svůj výrobek označil vlastní značkou, což nebylo ani tak jeho marnivostí ,ale moudrým rozhodnutím vládců z dynastie Qin (221 př. nl-206 př. nl) mající za účel aby kdokoliv objeví špatný výrobek, mohl jej zpět vrátit výrobci.
Středověk až současnost.
Ve 12. století došlo k masovému rozšíření cihel ze severní Itálie do severního Německa . Její používání vyvrcholilo v tak zvané cihlové gotice , určitém typu gotické architektury, která vzkvétala v severní Evropě , především v regionech v oblasti Baltského moře, v místech kde byl nedostatek stavebního kamene. Cihlové gotické budovy, se nachází hlavně v Dánsku Německu , Polsku a Rusku . I když roku 1619 vynalezl J. Etherington strojní formování cihel, ty se většinou i nadále vyráběly ručně. Ve větším rozsahu se pálené cihly začaly používat až v renezanci. Normalizované cihly navrhují v Německu až koncem 18. stol. U nás měla tehdejší cihla téměř dnešní rozměry 6,5x14x29 cm.
V našich zemích, se v době středověku na cihly “zapomnělo ”.V té době se spíše používalo nepálených cihel , největší rozkvět těchto takzvaných vepřovic byl v 17. století.Pálená cihla byla v těchto dobách drahá a dostupná jen pro majetné vrstvy obyvatelstva, objevuje se v bohatších oblastech jen jako fasádní vrstva , na nechráněných štítech domů či nadstřešních částech komínů. Dlouho pak zůstávala cihlářská výroba v principu podobná, základem byla plná cihla (mnoha rozměrů), větší formáty se nevyráběly z důvodů technologických i pracovních (problematické sušení, vysoká hmotnost, dostatek lidí pro manuální práci…). Rozvíjí se použití lícového zdiva, především v pobřežních oblastech na severu Evropy (kvalitní, pohledné zpracování fasád, odolávajících tamějšímu agresivnímu prostředí), nicméně další výrazný pokrok v cihlářství nastává až v období průmyslové revoluce s objevem lehčené dutinové cihly (1813).
Tento výrobek je předzvěstí dalšího bouřlivého vývoje cihlářského průmyslu, samozřejmě i v důsledku stále se zvětšujícího podílu strojní práce. Bylo totiž nutno stavět ve velmi krátké době stále více budov, jak obytných tak průmyslových, pro množství lidí proudící do měst. Běžná plná cihla přestává stačit a v rychlém sledu se objevují nové a nové cihlářské výrobky, umožňující rychlejší a levnější výstavbu.Hlavním keramickým stavivem, spolu s plnou cihlou, se stává lehčená cihla, která je základním prvkem cihlových systémů dodnes.
České republika se dnes řadí v prodeji zdících cihlářských materiálů na druhé místo v Evropě s množstvím 0,237 m3 na obyvatele (Rakousko 0,350m3/obyv., Belgie 0,254 m3/obyv., Itálie 0,264 m3/obyv.).
Historie cihly
„Cihlářská hlína je barvy žluté až žlutočervené, geologicky je to spraš čtvrtohorní (diluviální) nebo naplavenina, mastného vzhledu, obsahující jílovité součásti , někdy pak vrstvičky písku a zbytky předhistorické flory a fauny, z nichž se během doby vyloužily vápenité součásti . v podobě takzvaných cicvárů. Vyskytuje se někdy v mohutných, rozlehlých vrstvách a tvoří naleziště kostí vymřelých tvorů (Pálavské vrchy u Dol. Věstonic, Šárka u Prahy a mn. j.). Na mohutných sprašových vrstvách vyvinul se výborný humus takzvaná . černozem na př. jižní Moravě . v j. Rusku, USA., v Číně, Argentině atd. Pro výrobu cihel nutno hlínu zvl. čistiti a připravovati (práti a hnísti)“.
Tak praví Wikipedie a já ji bezesporu věřím, podívejme se ale trochu zevrubněji na to co,co to vlastně taková cihla je a odkud se vzala.
Starověk.
Dle historiků se první cihly objevili v Přední Asii, u Sumerů mezi řekami Eufratem a Tigridem. Nejstarší “zděné domy” napodobovaly rákosové chýše a lidé je stavěli z hlíny přibližně stejným způsobem jako vlaštovky svá hnízda.
Teprve pak se objevila cihla.
Nejstarší nálezy nepálených tvarovaných cihel se datují do 7500 př. n.l Pocházejí z Çayönü v oblasti horního Tygrisu v jižní a východní Anatolii poblíž Diyarbakiru. Další nedávné objevy, datované mezi 7000 a 6395 př. nl pocházejí z Jericha a Catal Hüyük.
Z poznatků archeologů vyplývá že, vynález pálené cihly (na rozdíl od předchozích na slunci sušených nepálených cihel)lze datovat do třetího tisíciletí před naším letopočtem Ale přirozeně nepálené cihly dlouhodobě vítězili.
První sumerské cihly měly tvar kulatých bochníků uhnětených z hlíny na protilehlých stranách seříznutých. Byly tedy dole ploché a nahoře zaoblené (tzv. plochovypuklé). Teprve v další fázi se objevují cihly s hranami, podobně jako dnes. Nebyly však obdélníkové, jako ty dnešní, ale čtvercové – pro stavby byli výhodnější a stabilnější.
Tyto cihly byly dlouhodobě sušeny na slunci (až 2 roky). teprve pak se mohly použít.
Spojovali je hlínou nebo asfaltem.
Egypťané vyráběli cihly z bahna a slámy. Výroba cihel spočívala v namáčení této směsi po dobu několika dní, což způsobilo počátek rozkladu slámy, z které se pak uvolňovala lepkavá buničina, která dávala cihle potřebnou celistvost a pevnost.
Řecko a Řím
Asi od 4. tisíciletí př. n. l. se objevují cihly na řeckém území. Jsou ve tvaru čtverce (o straně 37 nebo 22 cm.) Ty pálené se začaly objevovat v řeckých městech až v polovině 4. století př. n. l. Byly však vzácné.
I v Římě se zpočátku používaly cihly nepálené. Pálené se začaly vyrábět teprve za císařství (začátek 1. století n. l.). Na rozdíl od Řeků techničtěji založení Římané je postupně začali vyrábět ve velkém a dokonale využili jejich výhod. Římané používali cihly nejen k běžnému zdění budov, ale zdili z nich i sloupy a pilíře, používali je na klenbu i na podlahu. S dokonalou organizací práce a maximálním využitím otrocké práce pak byli schopni stavět celé cihelné čtvrti i několikaposchoďových domů .
Římské legie, které používali mobilní pece, uvedly cihly do mnoha částí Římské říše. Tyto cihly jsou často označovány,značkou té legie která pod jejichž správou se vyráběla. Použití cihel například v jižním a západním Německu, již popisuje spis „ De architectura“ římského architekta a spisovatele Vitruviuse. (80-70 př.n.l. až cca 15 př.n.l)
Starověká Čína
Příprava materiálu pro výrobu cihel byla práce pro ty nejchudší a nekvalifikované dělníky, na rozdíl od mistra který cihlu vypaloval ten patřil díky svému umění a mistrovství mezi vážené a ctěné občany. Nejstarší popis výrobní techniky nalezneme z období dynastie Song, v příručce Yingzao Fashi .Tato příručka shromažďovala předpisy a standardy které vydala císařská kancelář pro stavitele, architekty a řemeslníky.
Také zde bylo zvykem,že mistr svůj výrobek označil vlastní značkou, což nebylo ani tak jeho marnivostí ,ale moudrým rozhodnutím vládců z dynastie Qin (221 př. nl-206 př. nl) mající za účel aby kdokoliv objeví špatný výrobek, mohl jej zpět vrátit výrobci.
Středověk až současnost.
Ve 12. století došlo k masovému rozšíření cihel ze severní Itálie do severního Německa . Její používání vyvrcholilo v tak zvané cihlové gotice , určitém typu gotické architektury, která vzkvétala v severní Evropě , především v regionech v oblasti Baltského moře, v místech kde byl nedostatek stavebního kamene. Cihlové gotické budovy, se nachází hlavně v Dánsku Německu , Polsku a Rusku . I když roku 1619 vynalezl J. Etherington strojní formování cihel, ty se většinou i nadále vyráběly ručně. Ve větším rozsahu se pálené cihly začaly používat až v renezanci. Normalizované cihly navrhují v Německu až koncem 18. stol. U nás měla tehdejší cihla téměř dnešní rozměry 6,5x14x29 cm.
V našich zemích, se v době středověku na cihly “zapomnělo ”.V té době se spíše používalo nepálených cihel , největší rozkvět těchto takzvaných vepřovic byl v 17. století.Pálená cihla byla v těchto dobách drahá a dostupná jen pro majetné vrstvy obyvatelstva, objevuje se v bohatších oblastech jen jako fasádní vrstva , na nechráněných štítech domů či nadstřešních částech komínů. Dlouho pak zůstávala cihlářská výroba v principu podobná, základem byla plná cihla (mnoha rozměrů), větší formáty se nevyráběly z důvodů technologických i pracovních (problematické sušení, vysoká hmotnost, dostatek lidí pro manuální práci…). Rozvíjí se použití lícového zdiva, především v pobřežních oblastech na severu Evropy (kvalitní, pohledné zpracování fasád, odolávajících tamějšímu agresivnímu prostředí), nicméně další výrazný pokrok v cihlářství nastává až v období průmyslové revoluce s objevem lehčené dutinové cihly (1813).
Tento výrobek je předzvěstí dalšího bouřlivého vývoje cihlářského průmyslu, samozřejmě i v důsledku stále se zvětšujícího podílu strojní práce. Bylo totiž nutno stavět ve velmi krátké době stále více budov, jak obytných tak průmyslových, pro množství lidí proudící do měst. Běžná plná cihla přestává stačit a v rychlém sledu se objevují nové a nové cihlářské výrobky, umožňující rychlejší a levnější výstavbu.Hlavním keramickým stavivem, spolu s plnou cihlou, se stává lehčená cihla, která je základním prvkem cihlových systémů dodnes.
České republika se dnes řadí v prodeji zdících cihlářských materiálů na druhé místo v Evropě s množstvím 0,237 m3 na obyvatele (Rakousko 0,350m3/obyv., Belgie 0,254 m3/obyv., Itálie 0,264 m3/obyv.).
Tak praví Wikipedie a já ji bezesporu věřím, podívejme se ale trochu zevrubněji na to co,co to vlastně taková cihla je a odkud se vzala.
Starověk.
Dle historiků se první cihly objevili v Přední Asii, u Sumerů mezi řekami Eufratem a Tigridem. Nejstarší “zděné domy” napodobovaly rákosové chýše a lidé je stavěli z hlíny přibližně stejným způsobem jako vlaštovky svá hnízda.
Teprve pak se objevila cihla.
Nejstarší nálezy nepálených tvarovaných cihel se datují do 7500 př. n.l Pocházejí z Çayönü v oblasti horního Tygrisu v jižní a východní Anatolii poblíž Diyarbakiru. Další nedávné objevy, datované mezi 7000 a 6395 př. nl pocházejí z Jericha a Catal Hüyük.
Z poznatků archeologů vyplývá že, vynález pálené cihly (na rozdíl od předchozích na slunci sušených nepálených cihel)lze datovat do třetího tisíciletí před naším letopočtem Ale přirozeně nepálené cihly dlouhodobě vítězili.
První sumerské cihly měly tvar kulatých bochníků uhnětených z hlíny na protilehlých stranách seříznutých. Byly tedy dole ploché a nahoře zaoblené (tzv. plochovypuklé). Teprve v další fázi se objevují cihly s hranami, podobně jako dnes. Nebyly však obdélníkové, jako ty dnešní, ale čtvercové – pro stavby byli výhodnější a stabilnější.
Tyto cihly byly dlouhodobě sušeny na slunci (až 2 roky). teprve pak se mohly použít.
Spojovali je hlínou nebo asfaltem.
Egypťané vyráběli cihly z bahna a slámy. Výroba cihel spočívala v namáčení této směsi po dobu několika dní, což způsobilo počátek rozkladu slámy, z které se pak uvolňovala lepkavá buničina, která dávala cihle potřebnou celistvost a pevnost.
Řecko a Řím
Asi od 4. tisíciletí př. n. l. se objevují cihly na řeckém území. Jsou ve tvaru čtverce (o straně 37 nebo 22 cm.) Ty pálené se začaly objevovat v řeckých městech až v polovině 4. století př. n. l. Byly však vzácné.
I v Římě se zpočátku používaly cihly nepálené. Pálené se začaly vyrábět teprve za císařství (začátek 1. století n. l.). Na rozdíl od Řeků techničtěji založení Římané je postupně začali vyrábět ve velkém a dokonale využili jejich výhod. Římané používali cihly nejen k běžnému zdění budov, ale zdili z nich i sloupy a pilíře, používali je na klenbu i na podlahu. S dokonalou organizací práce a maximálním využitím otrocké práce pak byli schopni stavět celé cihelné čtvrti i několikaposchoďových domů .
Římské legie, které používali mobilní pece, uvedly cihly do mnoha částí Římské říše. Tyto cihly jsou často označovány,značkou té legie která pod jejichž správou se vyráběla. Použití cihel například v jižním a západním Německu, již popisuje spis „ De architectura“ římského architekta a spisovatele Vitruviuse. (80-70 př.n.l. až cca 15 př.n.l)
Starověká Čína
Příprava materiálu pro výrobu cihel byla práce pro ty nejchudší a nekvalifikované dělníky, na rozdíl od mistra který cihlu vypaloval ten patřil díky svému umění a mistrovství mezi vážené a ctěné občany. Nejstarší popis výrobní techniky nalezneme z období dynastie Song, v příručce Yingzao Fashi .Tato příručka shromažďovala předpisy a standardy které vydala císařská kancelář pro stavitele, architekty a řemeslníky.
Také zde bylo zvykem,že mistr svůj výrobek označil vlastní značkou, což nebylo ani tak jeho marnivostí ,ale moudrým rozhodnutím vládců z dynastie Qin (221 př. nl-206 př. nl) mající za účel aby kdokoliv objeví špatný výrobek, mohl jej zpět vrátit výrobci.
Středověk až současnost.
Ve 12. století došlo k masovému rozšíření cihel ze severní Itálie do severního Německa . Její používání vyvrcholilo v tak zvané cihlové gotice , určitém typu gotické architektury, která vzkvétala v severní Evropě , především v regionech v oblasti Baltského moře, v místech kde byl nedostatek stavebního kamene. Cihlové gotické budovy, se nachází hlavně v Dánsku Německu , Polsku a Rusku . I když roku 1619 vynalezl J. Etherington strojní formování cihel, ty se většinou i nadále vyráběly ručně. Ve větším rozsahu se pálené cihly začaly používat až v renezanci. Normalizované cihly navrhují v Německu až koncem 18. stol. U nás měla tehdejší cihla téměř dnešní rozměry 6,5x14x29 cm.
V našich zemích, se v době středověku na cihly “zapomnělo ”.V té době se spíše používalo nepálených cihel , největší rozkvět těchto takzvaných vepřovic byl v 17. století.Pálená cihla byla v těchto dobách drahá a dostupná jen pro majetné vrstvy obyvatelstva, objevuje se v bohatších oblastech jen jako fasádní vrstva , na nechráněných štítech domů či nadstřešních částech komínů. Dlouho pak zůstávala cihlářská výroba v principu podobná, základem byla plná cihla (mnoha rozměrů), větší formáty se nevyráběly z důvodů technologických i pracovních (problematické sušení, vysoká hmotnost, dostatek lidí pro manuální práci…). Rozvíjí se použití lícového zdiva, především v pobřežních oblastech na severu Evropy (kvalitní, pohledné zpracování fasád, odolávajících tamějšímu agresivnímu prostředí), nicméně další výrazný pokrok v cihlářství nastává až v období průmyslové revoluce s objevem lehčené dutinové cihly (1813).
Tento výrobek je předzvěstí dalšího bouřlivého vývoje cihlářského průmyslu, samozřejmě i v důsledku stále se zvětšujícího podílu strojní práce. Bylo totiž nutno stavět ve velmi krátké době stále více budov, jak obytných tak průmyslových, pro množství lidí proudící do měst. Běžná plná cihla přestává stačit a v rychlém sledu se objevují nové a nové cihlářské výrobky, umožňující rychlejší a levnější výstavbu.Hlavním keramickým stavivem, spolu s plnou cihlou, se stává lehčená cihla, která je základním prvkem cihlových systémů dodnes.
České republika se dnes řadí v prodeji zdících cihlářských materiálů na druhé místo v Evropě s množstvím 0,237 m3 na obyvatele (Rakousko 0,350m3/obyv., Belgie 0,254 m3/obyv., Itálie 0,264 m3/obyv.).
Historie výroby střešních tašek
Už od okamžiku kdy člověk opustil jeskyně, musel začít přemýšlet nad tím,čím si zjistí příbytek dešti a nepohodě .
Zkoušelo se všelicos , drny, sláma dřevěné šindele a došky a mnoho jiného.
Došky :
Došky, jako krytina šikmých střech, měly svůj vývoj hlavně ve vesnických oblastech (první a doložený výskyt došků na střechách je z období Lužické kultury 5 st. př. n. l.), kde svého času dominovaly. Jako základní materiál se použita sláma z obilí, s názvem žito nebo také rež a rovněž kukuřičná sláma a dále rákos, orobince.
Konec masivního rozvoje doškové krytiny u nás znamenalo vydání Stavebního řádu pro venkov ze 17. května 1833, který tuto krytinu zakazoval zhotovovat na novostavbách.
Dřevěné šindele :
Dřevo bylo využíváno na krytinu šikmých střech všude tam, kde bylo k dispozici v blízkém okolí. Ze dřeva se vyráběly šindele – dříve jen štípané. Trvanlivost tohoto materiálu je závislá vždy na výběru vhodného dřeva a rychlosti jeho růstu. Tzv. rychle rostoucí dřeviny proto nejsou k výrobě šindelů vhodné. V minulosti byly šindele vyráběny ze dřeva smrku, jedle, borovice, modřínu ale i dubu a buku. K hodnocení kvality se používá počet letokruhů na 100 mm šířky, kde ideálem je minimální počet okolo 60. Dřevo, rostoucí v drsnějších přírodních podmínkách – Sibiř, Kanada a jejich druhy – sibiřská borovice, cedr apod. jsou pro výrobu vhodnější s ohledem na počty letokruhů, přesahujících hodnotu 100 až 200. I v tomto případě je životnost závislá na vnějších podmínkách, způsobu zpracování a mnoha dalších, ale i tak se může pohybovat bez problému okolo 30 let. Největším výskytem střech, se šindeli mimo oficiální skanzeny, jako je Rožnovský skanzen apod., může pochlubit město Štramberk.
To vše byl vývoj až do roku 1844 / některé prameny uvádějí 1843/ kdy byla vyrobena první střešní taška z betonu.
Střešní tašky .:
Podle dochovaných dokumentů je toto prvenství přisuzováno obchodníkovi a továrníkovi Adolphu Kroherovi, který si také betonovou tašku přihlásil k patentování.Pro pozdější vývoj bylo velice příznivé , že Staudach se nalézá v blízkosti Grassau kde se nacházely ideální surovinové zdroje potřebné k výrobě kvalitního cementu .
První tašky tohoto výrobce tašky byly většinou kosočtvercové, tvarované do jednoduchých forem ze železného rámu a dřevěného hranolu. Jeden zručný a zaškolený pracovník jich podle tehdejších záznamů vyrobil 125 kusů za jednu pracovní směnu . Betonová směs se připravovala z cementu a suchého ostrého písku na každou jednotlivou tašku zvlášť.
Taška kosočtvercového tvaru vážila poctivých 3,2 kg. A na krytí 1 m2 plochy střechy bylo potřeba 15 kusů této tašky a 1 m2 vážil tedy 48 kg
Prameny hovoří o tom, že továrník Kroher dbal na vysokou kvalitu a upřednostňoval ji nad rychlým výdělkem. Při rozšiřování výroby betonových tašek se sám snažil ovlivňovat trh. Proto také prodával nejen ceněný a kvalitní »Staudachovský cement«, ale prodával a zapůjčoval i své stroje na výrobu střešních tašek. Ne úplně se mu to vyplatilo, i tehdy se našli draví soupeři, bez odborných znalostí a nedbající na kvalitu, ale na levnost a rychlost výroby, kteří zaplavovali trh nekvalitními výrobky. Sám pan továrník na tuto nestandardní výrobu upozorňoval ve své brožuře, vydané roku 1878.
V Kroherových závodech se kvalita tašek kontrolovala několikrát. V dílně se nechávaly po dobu 8 - 14 dní, v závislosti na počasí. Po dalším dvou- až tříměsíčním skladování byly tašky volné pro prodej a připraveny pro pokládku na střechu. Správně vyrobená taška měla odolat povětrnostním vlivům bez jakýchkoli změn nejméně 30 let. Dnes, s odstupem času víme, že tašky vydržely mnohokrát déle. Rodina Kroherů podnikala v oblasti výroby betonových tašek až do roku 1929.
Nástup průmyslové výroby betonových střešních tašek se rozběhl v Anglii v roce 1895. A od roku 1930 můžeme hovořit právě v Anglii o automatizované výrobě betonové tašky. Na výrobky byly dávány dlouholeté záruky, což značně podpořilo jejich rozšíření. Britská firma Redland, která používala zajímavou produkční technologii, se zasloužila o velký převrat ve výrobě betonových střešních tašek.
Po roce 1945 začíná výrobu betonové tašky Rudolf H. Braas v závodě v Hausenstammu u Frankfurtu. Tato společnost zavedla mnoho doplňků a vytvořila komplexní střešní systém.
Firmy Braas a Redland spojily posléze svoje síly a v roce 1954 zahájily výrobu dodnes nejrozšířenější betonové drážkové tašky – tašky Frankfurtské.A v roce 1967 zakládá firma Braas společně s rakouským stavebním koncernem Hoffman Maculan společnost BRAMAC dodnes jednu z vedoucích firem na evropském trhu střešních krytin.
Zkoušelo se všelicos , drny, sláma dřevěné šindele a došky a mnoho jiného.
Došky :
Došky, jako krytina šikmých střech, měly svůj vývoj hlavně ve vesnických oblastech (první a doložený výskyt došků na střechách je z období Lužické kultury 5 st. př. n. l.), kde svého času dominovaly. Jako základní materiál se použita sláma z obilí, s názvem žito nebo také rež a rovněž kukuřičná sláma a dále rákos, orobince.
Konec masivního rozvoje doškové krytiny u nás znamenalo vydání Stavebního řádu pro venkov ze 17. května 1833, který tuto krytinu zakazoval zhotovovat na novostavbách.
Dřevěné šindele :
Dřevo bylo využíváno na krytinu šikmých střech všude tam, kde bylo k dispozici v blízkém okolí. Ze dřeva se vyráběly šindele – dříve jen štípané. Trvanlivost tohoto materiálu je závislá vždy na výběru vhodného dřeva a rychlosti jeho růstu. Tzv. rychle rostoucí dřeviny proto nejsou k výrobě šindelů vhodné. V minulosti byly šindele vyráběny ze dřeva smrku, jedle, borovice, modřínu ale i dubu a buku. K hodnocení kvality se používá počet letokruhů na 100 mm šířky, kde ideálem je minimální počet okolo 60. Dřevo, rostoucí v drsnějších přírodních podmínkách – Sibiř, Kanada a jejich druhy – sibiřská borovice, cedr apod. jsou pro výrobu vhodnější s ohledem na počty letokruhů, přesahujících hodnotu 100 až 200. I v tomto případě je životnost závislá na vnějších podmínkách, způsobu zpracování a mnoha dalších, ale i tak se může pohybovat bez problému okolo 30 let. Největším výskytem střech, se šindeli mimo oficiální skanzeny, jako je Rožnovský skanzen apod., může pochlubit město Štramberk.
To vše byl vývoj až do roku 1844 / některé prameny uvádějí 1843/ kdy byla vyrobena první střešní taška z betonu.
Střešní tašky .:
Podle dochovaných dokumentů je toto prvenství přisuzováno obchodníkovi a továrníkovi Adolphu Kroherovi, který si také betonovou tašku přihlásil k patentování.Pro pozdější vývoj bylo velice příznivé , že Staudach se nalézá v blízkosti Grassau kde se nacházely ideální surovinové zdroje potřebné k výrobě kvalitního cementu .
První tašky tohoto výrobce tašky byly většinou kosočtvercové, tvarované do jednoduchých forem ze železného rámu a dřevěného hranolu. Jeden zručný a zaškolený pracovník jich podle tehdejších záznamů vyrobil 125 kusů za jednu pracovní směnu . Betonová směs se připravovala z cementu a suchého ostrého písku na každou jednotlivou tašku zvlášť.
Taška kosočtvercového tvaru vážila poctivých 3,2 kg. A na krytí 1 m2 plochy střechy bylo potřeba 15 kusů této tašky a 1 m2 vážil tedy 48 kg
Prameny hovoří o tom, že továrník Kroher dbal na vysokou kvalitu a upřednostňoval ji nad rychlým výdělkem. Při rozšiřování výroby betonových tašek se sám snažil ovlivňovat trh. Proto také prodával nejen ceněný a kvalitní »Staudachovský cement«, ale prodával a zapůjčoval i své stroje na výrobu střešních tašek. Ne úplně se mu to vyplatilo, i tehdy se našli draví soupeři, bez odborných znalostí a nedbající na kvalitu, ale na levnost a rychlost výroby, kteří zaplavovali trh nekvalitními výrobky. Sám pan továrník na tuto nestandardní výrobu upozorňoval ve své brožuře, vydané roku 1878.
V Kroherových závodech se kvalita tašek kontrolovala několikrát. V dílně se nechávaly po dobu 8 - 14 dní, v závislosti na počasí. Po dalším dvou- až tříměsíčním skladování byly tašky volné pro prodej a připraveny pro pokládku na střechu. Správně vyrobená taška měla odolat povětrnostním vlivům bez jakýchkoli změn nejméně 30 let. Dnes, s odstupem času víme, že tašky vydržely mnohokrát déle. Rodina Kroherů podnikala v oblasti výroby betonových tašek až do roku 1929.
Nástup průmyslové výroby betonových střešních tašek se rozběhl v Anglii v roce 1895. A od roku 1930 můžeme hovořit právě v Anglii o automatizované výrobě betonové tašky. Na výrobky byly dávány dlouholeté záruky, což značně podpořilo jejich rozšíření. Britská firma Redland, která používala zajímavou produkční technologii, se zasloužila o velký převrat ve výrobě betonových střešních tašek.
Po roce 1945 začíná výrobu betonové tašky Rudolf H. Braas v závodě v Hausenstammu u Frankfurtu. Tato společnost zavedla mnoho doplňků a vytvořila komplexní střešní systém.
Firmy Braas a Redland spojily posléze svoje síly a v roce 1954 zahájily výrobu dodnes nejrozšířenější betonové drážkové tašky – tašky Frankfurtské.A v roce 1967 zakládá firma Braas společně s rakouským stavebním koncernem Hoffman Maculan společnost BRAMAC dodnes jednu z vedoucích firem na evropském trhu střešních krytin.
Historie výroby střešních tašek
Historie výroby střešních tašek.
Už od okamžiku kdy člověk opustil jeskyně, musel začít přemýšlet nad tím,čím si zjistí příbytek dešti a nepohodě .
Zkoušelo se všelicos , drny, sláma dřevěné šindele a došky a mnoho jiného.
Došky :
Došky, jako krytina šikmých střech, měly svůj vývoj hlavně ve vesnických oblastech (první a doložený výskyt došků na střechách je z období Lužické kultury 5 st. př. n. l.), kde svého času dominovaly. Jako základní materiál se použita sláma z obilí, s názvem žito nebo také rež a rovněž kukuřičná sláma a dále rákos, orobince.
Konec masivního rozvoje doškové krytiny u nás znamenalo vydání Stavebního řádu pro venkov ze 17. května 1833, který tuto krytinu zakazoval zhotovovat na novostavbách.
Dřevěné šindele :
Dřevo bylo využíváno na krytinu šikmých střech všude tam, kde bylo k dispozici v blízkém okolí. Ze dřeva se vyráběly šindele – dříve jen štípané. Trvanlivost tohoto materiálu je závislá vždy na výběru vhodného dřeva a rychlosti jeho růstu. Tzv. rychle rostoucí dřeviny proto nejsou k výrobě šindelů vhodné. V minulosti byly šindele vyráběny ze dřeva smrku, jedle, borovice, modřínu ale i dubu a buku. K hodnocení kvality se používá počet letokruhů na 100 mm šířky, kde ideálem je minimální počet okolo 60. Dřevo, rostoucí v drsnějších přírodních podmínkách – Sibiř, Kanada a jejich druhy – sibiřská borovice, cedr apod. jsou pro výrobu vhodnější s ohledem na počty letokruhů, přesahujících hodnotu 100 až 200. I v tomto případě je životnost závislá na vnějších podmínkách, způsobu zpracování a mnoha dalších, ale i tak se může pohybovat bez problému okolo 30 let. Největším výskytem střech, se šindeli mimo oficiální skanzeny, jako je Rožnovský skanzen apod., může pochlubit město Štramberk.
To vše byl vývoj až do roku 1844 / některé prameny uvádějí 1843/ kdy byla vyrobena první střešní taška z betonu.
Střešní tašky .:
Podle dochovaných dokumentů je toto prvenství přisuzováno obchodníkovi a továrníkovi Adolphu Kroherovi, který si také betonovou tašku přihlásil k patentování.Pro pozdější vývoj bylo velice příznivé , že Staudach se nalézá v blízkosti Grassau kde se nacházely ideální surovinové zdroje potřebné k výrobě kvalitního cementu .
První tašky tohoto výrobce tašky byly většinou kosočtvercové, tvarované do jednoduchých forem ze železného rámu a dřevěného hranolu. Jeden zručný a zaškolený pracovník jich podle tehdejších záznamů vyrobil 125 kusů za jednu pracovní směnu . Betonová směs se připravovala z cementu a suchého ostrého písku na každou jednotlivou tašku zvlášť.
Taška kosočtvercového tvaru vážila poctivých 3,2 kg. A na krytí 1 m2 plochy střechy bylo potřeba 15 kusů této tašky a 1 m2 vážil tedy 48 kg
Prameny hovoří o tom, že továrník Kroher dbal na vysokou kvalitu a upřednostňoval ji nad rychlým výdělkem. Při rozšiřování výroby betonových tašek se sám snažil ovlivňovat trh. Proto také prodával nejen ceněný a kvalitní »Staudachovský cement«, ale prodával a zapůjčoval i své stroje na výrobu střešních tašek. Ne úplně se mu to vyplatilo, i tehdy se našli draví soupeři, bez odborných znalostí a nedbající na kvalitu, ale na levnost a rychlost výroby, kteří zaplavovali trh nekvalitními výrobky. Sám pan továrník na tuto nestandardní výrobu upozorňoval ve své brožuře, vydané roku 1878.
V Kroherových závodech se kvalita tašek kontrolovala několikrát. V dílně se nechávaly po dobu 8 - 14 dní, v závislosti na počasí. Po dalším dvou- až tříměsíčním skladování byly tašky volné pro prodej a připraveny pro pokládku na střechu. Správně vyrobená taška měla odolat povětrnostním vlivům bez jakýchkoli změn nejméně 30 let. Dnes, s odstupem času víme, že tašky vydržely mnohokrát déle. Rodina Kroherů podnikala v oblasti výroby betonových tašek až do roku 1929.
Nástup průmyslové výroby betonových střešních tašek se rozběhl v Anglii v roce 1895. A od roku 1930 můžeme hovořit právě v Anglii o automatizované výrobě betonové tašky. Na výrobky byly dávány dlouholeté záruky, což značně podpořilo jejich rozšíření. Britská firma Redland, která používala zajímavou produkční technologii, se zasloužila o velký převrat ve výrobě betonových střešních tašek.
Po roce 1945 začíná výrobu betonové tašky Rudolf H. Braas v závodě v Hausenstammu u Frankfurtu. Tato společnost zavedla mnoho doplňků a vytvořila komplexní střešní systém.
Firmy Braas a Redland spojily posléze svoje síly a v roce 1954 zahájily výrobu dodnes nejrozšířenější betonové drážkové tašky – tašky Frankfurtské.A v roce 1967 zakládá firma Braas společně s rakouským stavebním koncernem Hoffman Maculan společnost BRAMAC dodnes jednu z vedoucích firem na evropském trhu střešních krytin.
Už od okamžiku kdy člověk opustil jeskyně, musel začít přemýšlet nad tím,čím si zjistí příbytek dešti a nepohodě .
Zkoušelo se všelicos , drny, sláma dřevěné šindele a došky a mnoho jiného.
Došky :
Došky, jako krytina šikmých střech, měly svůj vývoj hlavně ve vesnických oblastech (první a doložený výskyt došků na střechách je z období Lužické kultury 5 st. př. n. l.), kde svého času dominovaly. Jako základní materiál se použita sláma z obilí, s názvem žito nebo také rež a rovněž kukuřičná sláma a dále rákos, orobince.
Konec masivního rozvoje doškové krytiny u nás znamenalo vydání Stavebního řádu pro venkov ze 17. května 1833, který tuto krytinu zakazoval zhotovovat na novostavbách.
Dřevěné šindele :
Dřevo bylo využíváno na krytinu šikmých střech všude tam, kde bylo k dispozici v blízkém okolí. Ze dřeva se vyráběly šindele – dříve jen štípané. Trvanlivost tohoto materiálu je závislá vždy na výběru vhodného dřeva a rychlosti jeho růstu. Tzv. rychle rostoucí dřeviny proto nejsou k výrobě šindelů vhodné. V minulosti byly šindele vyráběny ze dřeva smrku, jedle, borovice, modřínu ale i dubu a buku. K hodnocení kvality se používá počet letokruhů na 100 mm šířky, kde ideálem je minimální počet okolo 60. Dřevo, rostoucí v drsnějších přírodních podmínkách – Sibiř, Kanada a jejich druhy – sibiřská borovice, cedr apod. jsou pro výrobu vhodnější s ohledem na počty letokruhů, přesahujících hodnotu 100 až 200. I v tomto případě je životnost závislá na vnějších podmínkách, způsobu zpracování a mnoha dalších, ale i tak se může pohybovat bez problému okolo 30 let. Největším výskytem střech, se šindeli mimo oficiální skanzeny, jako je Rožnovský skanzen apod., může pochlubit město Štramberk.
To vše byl vývoj až do roku 1844 / některé prameny uvádějí 1843/ kdy byla vyrobena první střešní taška z betonu.
Střešní tašky .:
Podle dochovaných dokumentů je toto prvenství přisuzováno obchodníkovi a továrníkovi Adolphu Kroherovi, který si také betonovou tašku přihlásil k patentování.Pro pozdější vývoj bylo velice příznivé , že Staudach se nalézá v blízkosti Grassau kde se nacházely ideální surovinové zdroje potřebné k výrobě kvalitního cementu .
První tašky tohoto výrobce tašky byly většinou kosočtvercové, tvarované do jednoduchých forem ze železného rámu a dřevěného hranolu. Jeden zručný a zaškolený pracovník jich podle tehdejších záznamů vyrobil 125 kusů za jednu pracovní směnu . Betonová směs se připravovala z cementu a suchého ostrého písku na každou jednotlivou tašku zvlášť.
Taška kosočtvercového tvaru vážila poctivých 3,2 kg. A na krytí 1 m2 plochy střechy bylo potřeba 15 kusů této tašky a 1 m2 vážil tedy 48 kg
Prameny hovoří o tom, že továrník Kroher dbal na vysokou kvalitu a upřednostňoval ji nad rychlým výdělkem. Při rozšiřování výroby betonových tašek se sám snažil ovlivňovat trh. Proto také prodával nejen ceněný a kvalitní »Staudachovský cement«, ale prodával a zapůjčoval i své stroje na výrobu střešních tašek. Ne úplně se mu to vyplatilo, i tehdy se našli draví soupeři, bez odborných znalostí a nedbající na kvalitu, ale na levnost a rychlost výroby, kteří zaplavovali trh nekvalitními výrobky. Sám pan továrník na tuto nestandardní výrobu upozorňoval ve své brožuře, vydané roku 1878.
V Kroherových závodech se kvalita tašek kontrolovala několikrát. V dílně se nechávaly po dobu 8 - 14 dní, v závislosti na počasí. Po dalším dvou- až tříměsíčním skladování byly tašky volné pro prodej a připraveny pro pokládku na střechu. Správně vyrobená taška měla odolat povětrnostním vlivům bez jakýchkoli změn nejméně 30 let. Dnes, s odstupem času víme, že tašky vydržely mnohokrát déle. Rodina Kroherů podnikala v oblasti výroby betonových tašek až do roku 1929.
Nástup průmyslové výroby betonových střešních tašek se rozběhl v Anglii v roce 1895. A od roku 1930 můžeme hovořit právě v Anglii o automatizované výrobě betonové tašky. Na výrobky byly dávány dlouholeté záruky, což značně podpořilo jejich rozšíření. Britská firma Redland, která používala zajímavou produkční technologii, se zasloužila o velký převrat ve výrobě betonových střešních tašek.
Po roce 1945 začíná výrobu betonové tašky Rudolf H. Braas v závodě v Hausenstammu u Frankfurtu. Tato společnost zavedla mnoho doplňků a vytvořila komplexní střešní systém.
Firmy Braas a Redland spojily posléze svoje síly a v roce 1954 zahájily výrobu dodnes nejrozšířenější betonové drážkové tašky – tašky Frankfurtské.A v roce 1967 zakládá firma Braas společně s rakouským stavebním koncernem Hoffman Maculan společnost BRAMAC dodnes jednu z vedoucích firem na evropském trhu střešních krytin.
Hlína jako stavební materiál
Nepálená hlína, stejně tak jako dřevo a kámen, je vlastně jedním z nejstarších a nerozšířenějších materiálů, které člověk používal na stavbu svých obydlí téměř po celém světě. Existuje několik technologií, které měly různé názvy a měnily se podle místa použití, ale v podstatě se jedná o několik základních principů vytváření konstrukcí. Hloubení staveb do hlíny bylo v některých zemích použito k vytvoření obytných staveb, v našich zemích se do hlíny hloubily sklepy.
Hlína se v kombinaci se dřevem užívala ve formě omazávek roubených staveb, proutěných výplní hrázděných stěn či k vytváření válečků, které se také používaly na vodorovné konstrukce stropů. Monolitické masivní stěny se prováděly nejčastěji dusáním hlíny nebo hliněné směsi do bednění, někdy se hliněná směs vršila i bez bednění. Dodnes je dusání nejjednodušším způsobem výstavby hliněné stěny. Posledním typem je zeď skládaná z kusového staviva na hliněnou maltu. U nás to byly stavby z válků, později stavby z nepálených cihel.
Podle způsobu výroby tedy můžeme hliněné stěny rozdělit:
· Stěna nakládaná - lepenice
Její princip spočívá v nakládání jednotlivých vrstev stavební hmoty na sebe. Nejprve se písečná hlína promísila s nasekanou slámou a plevami, na dvoře se rozprostřela do silné vrstvy, která se prolila vodou. Do vzniklého bahna byl nahnán dobytek, který svými kopyty bahenní hmotu dokonale prohnětl. Někdy se do ní přidávaly i kamínky pro dosažení větší pevnosti. Tato hmota se pak plnila do nádob (nejčastěji necek) a pak pomocí vidlí se vrstvy nakládaly na sebe, až pokryly celou výšku stěny. Ta se pak přikryla slámou a nechala se jeden až dva roky vysychat. Nakonec se sekyrou zarovnala do přesných rozměrů.
· Stěna nabíjená
Principem této stěny je pěchování již rozdělané hmoty do oboustranného bednění z prken, které mohlo fungovat i jako posuvné.
· Válková stěna
Omotáváním tyčí slámou a hlínou se ručním hnětením vyrobily tzv. války, které se po oschnutí a opětovném namočení skládaly do tvaru zdi. Skládaly se zpravidla šikmo, aby po sobě neklouzaly. Jejich sklon byl v jednotlivých vrstvách střídán.
· Stěna ze sušených cihel
Sušené cihly vyrobené z jílovité hlíny s příměsí vepřových štětin a plev, proto nazývané vepřovice se vyráběly do zásoby. Zhotovovaly se v dřevěné formě, pak se sušily na slunci. Krajově měly různé názvy jako např. kotovice, vepřovice, bačkora, bejk, buchta, aj. Zdilo se z nich tak, že se buď kladly do hliněné malty jako vazáky, nebo se střídaly vrstvy vazákové a běhounové.
· Dusané zdivo
Také nazývané lepeničné, se zřizuje z hlíny, která není ani příliš mastná, ani příliš hubená; dobře se hodí hlína cihlářská. Nakopaná hlína se nechala na vzduchu rozležet, promísila se senem, aby se soudržnost zvětšila. Dobře propracovaná a navlhčená se nanášela ve vrstvách do dřevěného bednění a pěchovala se dřevěnými nebo železnými dusadly.
· Hliněné stěny technikou vyplétání
Hliněná mazanina se nanášela na stěny, jejichž ztužující část tvořilo vyplétání. Vyplétalo se slámou nebo slabšími pružnými pruty zpravidla přes svislou tyčovinu, nejčastěji pro vytváření různých dělících stěn a přepážek v objektech.
Dodnes je na světě více staveb z hlíny než z pálených cihel a jiných materiálůzpracovaných průmyslově. Pevnost a technika staveb z nepálené hlíny v Egyptě či v Mezopotámii svědčí o tom jakou má doposud nepálená cihla životnost a v mnoha případech si ještě pořád udržuje i funkčnost a mechanickou pevnost.
Nejstarší stavby z nepálených cihel na kamenné podezdívce vznikaly již v době 8000let př. n. l. na území Jericha. Civilizace na Indu 2500 – 1800 př. n. l. znala hlínu dusanou do bednění a nepálené cihly. Z Číny jsou známá opevnění z dusané hlíny (např. část čínské zdi z 3. století př. n. l.) Také hlavní město starých Asyřanů Ninive bylo zbudováno z hlíny. V Římě bylo běžné užívání nepálených cihel. Římané měli dokonce rozsáhlou stavební teorii, ale dochovaly se jenom dvě práce. A to kniha „Deset knih o architektuře“ od Marcuse Vitruviuse Pollia a práce od Frontinuse.
Toto stavivo má ale jeden velký nedostatek, a to je citlivost na vodu. Tekoucí voda může na konstrukci z nepálené hlíny způsobit poruchy a v příliš velkém množství pak může dojít až k její destrukci. To je hlavní příčina, proč se staré hliněné stavby nedochovaly vůbec nebo se z nich nachází jenom malé zbytky zdí.
Hlína se v kombinaci se dřevem užívala ve formě omazávek roubených staveb, proutěných výplní hrázděných stěn či k vytváření válečků, které se také používaly na vodorovné konstrukce stropů. Monolitické masivní stěny se prováděly nejčastěji dusáním hlíny nebo hliněné směsi do bednění, někdy se hliněná směs vršila i bez bednění. Dodnes je dusání nejjednodušším způsobem výstavby hliněné stěny. Posledním typem je zeď skládaná z kusového staviva na hliněnou maltu. U nás to byly stavby z válků, později stavby z nepálených cihel.
Podle způsobu výroby tedy můžeme hliněné stěny rozdělit:
· Stěna nakládaná - lepenice
Její princip spočívá v nakládání jednotlivých vrstev stavební hmoty na sebe. Nejprve se písečná hlína promísila s nasekanou slámou a plevami, na dvoře se rozprostřela do silné vrstvy, která se prolila vodou. Do vzniklého bahna byl nahnán dobytek, který svými kopyty bahenní hmotu dokonale prohnětl. Někdy se do ní přidávaly i kamínky pro dosažení větší pevnosti. Tato hmota se pak plnila do nádob (nejčastěji necek) a pak pomocí vidlí se vrstvy nakládaly na sebe, až pokryly celou výšku stěny. Ta se pak přikryla slámou a nechala se jeden až dva roky vysychat. Nakonec se sekyrou zarovnala do přesných rozměrů.
· Stěna nabíjená
Principem této stěny je pěchování již rozdělané hmoty do oboustranného bednění z prken, které mohlo fungovat i jako posuvné.
· Válková stěna
Omotáváním tyčí slámou a hlínou se ručním hnětením vyrobily tzv. války, které se po oschnutí a opětovném namočení skládaly do tvaru zdi. Skládaly se zpravidla šikmo, aby po sobě neklouzaly. Jejich sklon byl v jednotlivých vrstvách střídán.
· Stěna ze sušených cihel
Sušené cihly vyrobené z jílovité hlíny s příměsí vepřových štětin a plev, proto nazývané vepřovice se vyráběly do zásoby. Zhotovovaly se v dřevěné formě, pak se sušily na slunci. Krajově měly různé názvy jako např. kotovice, vepřovice, bačkora, bejk, buchta, aj. Zdilo se z nich tak, že se buď kladly do hliněné malty jako vazáky, nebo se střídaly vrstvy vazákové a běhounové.
· Dusané zdivo
Také nazývané lepeničné, se zřizuje z hlíny, která není ani příliš mastná, ani příliš hubená; dobře se hodí hlína cihlářská. Nakopaná hlína se nechala na vzduchu rozležet, promísila se senem, aby se soudržnost zvětšila. Dobře propracovaná a navlhčená se nanášela ve vrstvách do dřevěného bednění a pěchovala se dřevěnými nebo železnými dusadly.
· Hliněné stěny technikou vyplétání
Hliněná mazanina se nanášela na stěny, jejichž ztužující část tvořilo vyplétání. Vyplétalo se slámou nebo slabšími pružnými pruty zpravidla přes svislou tyčovinu, nejčastěji pro vytváření různých dělících stěn a přepážek v objektech.
Dodnes je na světě více staveb z hlíny než z pálených cihel a jiných materiálůzpracovaných průmyslově. Pevnost a technika staveb z nepálené hlíny v Egyptě či v Mezopotámii svědčí o tom jakou má doposud nepálená cihla životnost a v mnoha případech si ještě pořád udržuje i funkčnost a mechanickou pevnost.
Nejstarší stavby z nepálených cihel na kamenné podezdívce vznikaly již v době 8000let př. n. l. na území Jericha. Civilizace na Indu 2500 – 1800 př. n. l. znala hlínu dusanou do bednění a nepálené cihly. Z Číny jsou známá opevnění z dusané hlíny (např. část čínské zdi z 3. století př. n. l.) Také hlavní město starých Asyřanů Ninive bylo zbudováno z hlíny. V Římě bylo běžné užívání nepálených cihel. Římané měli dokonce rozsáhlou stavební teorii, ale dochovaly se jenom dvě práce. A to kniha „Deset knih o architektuře“ od Marcuse Vitruviuse Pollia a práce od Frontinuse.
Toto stavivo má ale jeden velký nedostatek, a to je citlivost na vodu. Tekoucí voda může na konstrukci z nepálené hlíny způsobit poruchy a v příliš velkém množství pak může dojít až k její destrukci. To je hlavní příčina, proč se staré hliněné stavby nedochovaly vůbec nebo se z nich nachází jenom malé zbytky zdí.
Hlína jako stavební materiál
Hlína jako stavební materiál
Nepálená hlína, stejně tak jako dřevo a kámen, je vlastně jedním z nejstarších a nerozšířenějších materiálů, které člověk používal na stavbu svých obydlí téměř po celém světě. Existuje několik technologií, které měly různé názvy a měnily se podle místa použití, ale v podstatě se jedná o několik základních principů vytváření konstrukcí. Hloubení staveb do hlíny bylo v některých zemích použito k vytvoření obytných staveb, v našich zemích se do hlíny hloubily sklepy.
Hlína se v kombinaci se dřevem užívala ve formě omazávek roubených staveb, proutěných výplní hrázděných stěn či k vytváření válečků, které se také používaly na vodorovné konstrukce stropů. Monolitické masivní stěny se prováděly nejčastěji dusáním hlíny nebo hliněné směsi do bednění, někdy se hliněná směs vršila i bez bednění. Dodnes je dusání nejjednodušším způsobem výstavby hliněné stěny. Posledním typem je zeď skládaná z kusového staviva na hliněnou maltu. U nás to byly stavby z válků, později stavby z nepálených cihel.
Podle způsobu výroby tedy můžeme hliněné stěny rozdělit:
· Stěna nakládaná - lepenice
Její princip spočívá v nakládání jednotlivých vrstev stavební hmoty na sebe. Nejprve se písečná hlína promísila s nasekanou slámou a plevami, na dvoře se rozprostřela do silné vrstvy, která se prolila vodou. Do vzniklého bahna byl nahnán dobytek, který svými kopyty bahenní hmotu dokonale prohnětl. Někdy se do ní přidávaly i kamínky pro dosažení větší pevnosti. Tato hmota se pak plnila do nádob (nejčastěji necek) a pak pomocí vidlí se vrstvy nakládaly na sebe, až pokryly celou výšku stěny. Ta se pak přikryla slámou a nechala se jeden až dva roky vysychat. Nakonec se sekyrou zarovnala do přesných rozměrů.
· Stěna nabíjená
Principem této stěny je pěchování již rozdělané hmoty do oboustranného bednění z prken, které mohlo fungovat i jako posuvné.
· Válková stěna
Omotáváním tyčí slámou a hlínou se ručním hnětením vyrobily tzv. války, které se po oschnutí a opětovném namočení skládaly do tvaru zdi. Skládaly se zpravidla šikmo, aby po sobě neklouzaly. Jejich sklon byl v jednotlivých vrstvách střídán.
· Stěna ze sušených cihel
Sušené cihly vyrobené z jílovité hlíny s příměsí vepřových štětin a plev, proto nazývané vepřovice se vyráběly do zásoby. Zhotovovaly se v dřevěné formě, pak se sušily na slunci. Krajově měly různé názvy jako např. kotovice, vepřovice, bačkora, bejk, buchta, aj. Zdilo se z nich tak, že se buď kladly do hliněné malty jako vazáky, nebo se střídaly vrstvy vazákové a běhounové.
· Dusané zdivo
Také nazývané lepeničné, se zřizuje z hlíny, která není ani příliš mastná, ani příliš hubená; dobře se hodí hlína cihlářská. Nakopaná hlína se nechala na vzduchu rozležet, promísila se senem, aby se soudržnost zvětšila. Dobře propracovaná a navlhčená se nanášela ve vrstvách do dřevěného bednění a pěchovala se dřevěnými nebo železnými dusadly.
· Hliněné stěny technikou vyplétání
Hliněná mazanina se nanášela na stěny, jejichž ztužující část tvořilo vyplétání. Vyplétalo se slámou nebo slabšími pružnými pruty zpravidla přes svislou tyčovinu, nejčastěji pro vytváření různých dělících stěn a přepážek v objektech.
Dodnes je na světě více staveb z hlíny než z pálených cihel a jiných materiálůzpracovaných průmyslově. Pevnost a technika staveb z nepálené hlíny v Egyptě či v Mezopotámii svědčí o tom jakou má doposud nepálená cihla životnost a v mnoha případech si ještě pořád udržuje i funkčnost a mechanickou pevnost.
Nejstarší stavby z nepálených cihel na kamenné podezdívce vznikaly již v době 8000let př. n. l. na území Jericha. Civilizace na Indu 2500 – 1800 př. n. l. znala hlínu dusanou do bednění a nepálené cihly. Z Číny jsou známá opevnění z dusané hlíny (např. část čínské zdi z 3. století př. n. l.) Také hlavní město starých Asyřanů Ninive bylo zbudováno z hlíny. V Římě bylo běžné užívání nepálených cihel. Římané měli dokonce rozsáhlou stavební teorii, ale dochovaly se jenom dvě práce. A to kniha „Deset knih o architektuře“ od Marcuse Vitruviuse Pollia a práce od Frontinuse.
Toto stavivo má ale jeden velký nedostatek, a to je citlivost na vodu. Tekoucí voda může na konstrukci z nepálené hlíny způsobit poruchy a v příliš velkém množství pak může dojít až k její destrukci. To je hlavní příčina, proč se staré hliněné stavby nedochovaly vůbec nebo se z nich nachází jenom malé zbytky zdí.
Nepálená hlína, stejně tak jako dřevo a kámen, je vlastně jedním z nejstarších a nerozšířenějších materiálů, které člověk používal na stavbu svých obydlí téměř po celém světě. Existuje několik technologií, které měly různé názvy a měnily se podle místa použití, ale v podstatě se jedná o několik základních principů vytváření konstrukcí. Hloubení staveb do hlíny bylo v některých zemích použito k vytvoření obytných staveb, v našich zemích se do hlíny hloubily sklepy.
Hlína se v kombinaci se dřevem užívala ve formě omazávek roubených staveb, proutěných výplní hrázděných stěn či k vytváření válečků, které se také používaly na vodorovné konstrukce stropů. Monolitické masivní stěny se prováděly nejčastěji dusáním hlíny nebo hliněné směsi do bednění, někdy se hliněná směs vršila i bez bednění. Dodnes je dusání nejjednodušším způsobem výstavby hliněné stěny. Posledním typem je zeď skládaná z kusového staviva na hliněnou maltu. U nás to byly stavby z válků, později stavby z nepálených cihel.
Podle způsobu výroby tedy můžeme hliněné stěny rozdělit:
· Stěna nakládaná - lepenice
Její princip spočívá v nakládání jednotlivých vrstev stavební hmoty na sebe. Nejprve se písečná hlína promísila s nasekanou slámou a plevami, na dvoře se rozprostřela do silné vrstvy, která se prolila vodou. Do vzniklého bahna byl nahnán dobytek, který svými kopyty bahenní hmotu dokonale prohnětl. Někdy se do ní přidávaly i kamínky pro dosažení větší pevnosti. Tato hmota se pak plnila do nádob (nejčastěji necek) a pak pomocí vidlí se vrstvy nakládaly na sebe, až pokryly celou výšku stěny. Ta se pak přikryla slámou a nechala se jeden až dva roky vysychat. Nakonec se sekyrou zarovnala do přesných rozměrů.
· Stěna nabíjená
Principem této stěny je pěchování již rozdělané hmoty do oboustranného bednění z prken, které mohlo fungovat i jako posuvné.
· Válková stěna
Omotáváním tyčí slámou a hlínou se ručním hnětením vyrobily tzv. války, které se po oschnutí a opětovném namočení skládaly do tvaru zdi. Skládaly se zpravidla šikmo, aby po sobě neklouzaly. Jejich sklon byl v jednotlivých vrstvách střídán.
· Stěna ze sušených cihel
Sušené cihly vyrobené z jílovité hlíny s příměsí vepřových štětin a plev, proto nazývané vepřovice se vyráběly do zásoby. Zhotovovaly se v dřevěné formě, pak se sušily na slunci. Krajově měly různé názvy jako např. kotovice, vepřovice, bačkora, bejk, buchta, aj. Zdilo se z nich tak, že se buď kladly do hliněné malty jako vazáky, nebo se střídaly vrstvy vazákové a běhounové.
· Dusané zdivo
Také nazývané lepeničné, se zřizuje z hlíny, která není ani příliš mastná, ani příliš hubená; dobře se hodí hlína cihlářská. Nakopaná hlína se nechala na vzduchu rozležet, promísila se senem, aby se soudržnost zvětšila. Dobře propracovaná a navlhčená se nanášela ve vrstvách do dřevěného bednění a pěchovala se dřevěnými nebo železnými dusadly.
· Hliněné stěny technikou vyplétání
Hliněná mazanina se nanášela na stěny, jejichž ztužující část tvořilo vyplétání. Vyplétalo se slámou nebo slabšími pružnými pruty zpravidla přes svislou tyčovinu, nejčastěji pro vytváření různých dělících stěn a přepážek v objektech.
Dodnes je na světě více staveb z hlíny než z pálených cihel a jiných materiálůzpracovaných průmyslově. Pevnost a technika staveb z nepálené hlíny v Egyptě či v Mezopotámii svědčí o tom jakou má doposud nepálená cihla životnost a v mnoha případech si ještě pořád udržuje i funkčnost a mechanickou pevnost.
Nejstarší stavby z nepálených cihel na kamenné podezdívce vznikaly již v době 8000let př. n. l. na území Jericha. Civilizace na Indu 2500 – 1800 př. n. l. znala hlínu dusanou do bednění a nepálené cihly. Z Číny jsou známá opevnění z dusané hlíny (např. část čínské zdi z 3. století př. n. l.) Také hlavní město starých Asyřanů Ninive bylo zbudováno z hlíny. V Římě bylo běžné užívání nepálených cihel. Římané měli dokonce rozsáhlou stavební teorii, ale dochovaly se jenom dvě práce. A to kniha „Deset knih o architektuře“ od Marcuse Vitruviuse Pollia a práce od Frontinuse.
Toto stavivo má ale jeden velký nedostatek, a to je citlivost na vodu. Tekoucí voda může na konstrukci z nepálené hlíny způsobit poruchy a v příliš velkém množství pak může dojít až k její destrukci. To je hlavní příčina, proč se staré hliněné stavby nedochovaly vůbec nebo se z nich nachází jenom malé zbytky zdí.
Podlahové vytápění
Historie
Podlahové vytápění známe již ze starého Říma, kde jeho obyvatelé využívali teplo spalin. Tyto spaliny proudily pod dům do kanálků a tím ohřívaly podlahu. Teplo nerozváděla voda, ale vzduch. Klasické teplovodní podlahové vytápění v dnešní podobě se poprvé objevuje ve Francii v 18. století. Podstatně větší rozšíření pak nastává v Německu a od 20.století se teplovodní podlahové vytápění stává běžným typem topení.
Využití
Podlahové vytápění lze použít pro všechny typy staveb s dobrými tepelně izolačními vlastnostmi, dostatečně velkou volnou plochou a u podlah s vhodnou podlahovou krytinou. Je to velkoplošné vytápění, které má řadu předností. Jeho výhodou je zvýšení relativní vlhkosti v místnosti, což pomáhá lidem náchylným k alergiím. Minimalizuje cirkulaci vzduchu a tím i víření prachu. Měrný výkon podlahového vytápění závisí na rozdílu teploty povrchu podlahy a teploty vzduchu. Pokud se teplota vzduchu zvýší např. slunečním zářením, projeví se u podlahového vytápění tzv. samoregulační efekt, tak se sníží jeho měrný výkon. Je vhodné ho navrhovat ve spojení s nízkoteplotními zdroji tepla jako jsou např. kondenzační plynový kotel, tepelné čerpadlo nebo solární zdroj. Při správné ochraně kotle proti nízkoteplotní korozi může být zdrojem tepla i klasický ocelový či litinový plynový kotel. Řadu problémů představuje spojení kotle na tuhá paliva a podlahového vytápění. U tohoto typu zdroje je vždy nutná instalace akumulačního zásobníku topné vody. Správně navržené a dobře instalované systémy podlahového vytápění přinášejí uživateli provozní spokojenost a finanční úsporu po celou dobu životnosti, která se u renomovaných dodavatelů pohybuje kolem 50 let.
Teploty povrchu podlahy
Pro povrch podlahy jako přímou kontaktní plochu k uživateli je ze zdravotních a fyziologických důvodů nutno dodržet tyto maximální přípustné teploty povrchu:
· místnosti s pracovišti, ve kterých se převážně stojí: 27°C,
· obytné a kancelářské místnosti: 29°C,
· galérie chodby a předsíně: 30°C,
· koupelny,sauny a kryté bazény: 33°C,
· oblasti s řídkou návštěvností ( okrajové zóny): 35°C.
Podlahové krytiny vhodné pro podlahové vytápění
Nejvhodnějšími typy krytin jsou:
Minerální podlahové krytiny
Jedná se o kámen, kabřinec nebo jiné keramické krytiny. Při řemeslné pokládce obkladů a dlažeb mohou být bez omezení používány běžné metody pokládání.
Podlahy z plastů
Plastové podlahové krytiny jsou pro toto vytápění v podstatě vhodné. Je doporučeno lepení plastových desek nebo pruhů.
Dřevěné podlahy
Dřevěné parkety jsou pro podlahové vytápění použitelné. Musíme však zvolit parkety k tomuto účelu vyrobené. Dále musíme zvolit správný typ lepení podlahy, použité lepidlo musí zůstat trvale pružné. Vlhkost dřeva a mazaniny při pokládání musí odpovídat normám.
Textilní podlahové krytiny
Koberce by měly být za účelem dosažení lepšího průchodu tepla zásadně lepeny. Tloušťka koberce by neměla překračovat 1 cm. Je bezpodmínečně nutné přesně dbát pokynů výrobce v souvislosti s montáží, pokládáním a provozem textilní podlahy nad podlahovým vytápěním.
Článek podporuje:
dřevěné podlahy, laminátové plovoucí podlahy, PVC podlahy
ohebné kloubové plastové hadice
Podlahové vytápění známe již ze starého Říma, kde jeho obyvatelé využívali teplo spalin. Tyto spaliny proudily pod dům do kanálků a tím ohřívaly podlahu. Teplo nerozváděla voda, ale vzduch. Klasické teplovodní podlahové vytápění v dnešní podobě se poprvé objevuje ve Francii v 18. století. Podstatně větší rozšíření pak nastává v Německu a od 20.století se teplovodní podlahové vytápění stává běžným typem topení.
Využití
Podlahové vytápění lze použít pro všechny typy staveb s dobrými tepelně izolačními vlastnostmi, dostatečně velkou volnou plochou a u podlah s vhodnou podlahovou krytinou. Je to velkoplošné vytápění, které má řadu předností. Jeho výhodou je zvýšení relativní vlhkosti v místnosti, což pomáhá lidem náchylným k alergiím. Minimalizuje cirkulaci vzduchu a tím i víření prachu. Měrný výkon podlahového vytápění závisí na rozdílu teploty povrchu podlahy a teploty vzduchu. Pokud se teplota vzduchu zvýší např. slunečním zářením, projeví se u podlahového vytápění tzv. samoregulační efekt, tak se sníží jeho měrný výkon. Je vhodné ho navrhovat ve spojení s nízkoteplotními zdroji tepla jako jsou např. kondenzační plynový kotel, tepelné čerpadlo nebo solární zdroj. Při správné ochraně kotle proti nízkoteplotní korozi může být zdrojem tepla i klasický ocelový či litinový plynový kotel. Řadu problémů představuje spojení kotle na tuhá paliva a podlahového vytápění. U tohoto typu zdroje je vždy nutná instalace akumulačního zásobníku topné vody. Správně navržené a dobře instalované systémy podlahového vytápění přinášejí uživateli provozní spokojenost a finanční úsporu po celou dobu životnosti, která se u renomovaných dodavatelů pohybuje kolem 50 let.
Teploty povrchu podlahy
Pro povrch podlahy jako přímou kontaktní plochu k uživateli je ze zdravotních a fyziologických důvodů nutno dodržet tyto maximální přípustné teploty povrchu:
· místnosti s pracovišti, ve kterých se převážně stojí: 27°C,
· obytné a kancelářské místnosti: 29°C,
· galérie chodby a předsíně: 30°C,
· koupelny,sauny a kryté bazény: 33°C,
· oblasti s řídkou návštěvností ( okrajové zóny): 35°C.
Podlahové krytiny vhodné pro podlahové vytápění
Nejvhodnějšími typy krytin jsou:
Minerální podlahové krytiny
Jedná se o kámen, kabřinec nebo jiné keramické krytiny. Při řemeslné pokládce obkladů a dlažeb mohou být bez omezení používány běžné metody pokládání.
Podlahy z plastů
Plastové podlahové krytiny jsou pro toto vytápění v podstatě vhodné. Je doporučeno lepení plastových desek nebo pruhů.
Dřevěné podlahy
Dřevěné parkety jsou pro podlahové vytápění použitelné. Musíme však zvolit parkety k tomuto účelu vyrobené. Dále musíme zvolit správný typ lepení podlahy, použité lepidlo musí zůstat trvale pružné. Vlhkost dřeva a mazaniny při pokládání musí odpovídat normám.
Textilní podlahové krytiny
Koberce by měly být za účelem dosažení lepšího průchodu tepla zásadně lepeny. Tloušťka koberce by neměla překračovat 1 cm. Je bezpodmínečně nutné přesně dbát pokynů výrobce v souvislosti s montáží, pokládáním a provozem textilní podlahy nad podlahovým vytápěním.
Článek podporuje:
dřevěné podlahy, laminátové plovoucí podlahy, PVC podlahy
ohebné kloubové plastové hadice
Podlahové vytápění
Historie
Podlahové vytápění známe již ze starého Říma, kde jeho obyvatelé využívali teplo spalin. Tyto spaliny proudily pod dům do kanálků a tím ohřívaly podlahu. Teplo nerozváděla voda, ale vzduch. Klasické teplovodní podlahové vytápění v dnešní podobě se poprvé objevuje ve Francii v 18. století. Podstatně větší rozšíření pak nastává v Německu a od 20.století se teplovodní podlahové vytápění stává běžným typem topení.
Využití
Podlahové vytápění lze použít pro všechny typy staveb s dobrými tepelně izolačními vlastnostmi, dostatečně velkou volnou plochou a u podlah s vhodnou podlahovou krytinou. Je to velkoplošné vytápění, které má řadu předností. Jeho výhodou je zvýšení relativní vlhkosti v místnosti, což pomáhá lidem náchylným k alergiím. Minimalizuje cirkulaci vzduchu a tím i víření prachu. Měrný výkon podlahového vytápění závisí na rozdílu teploty povrchu podlahy a teploty vzduchu. Pokud se teplota vzduchu zvýší např. slunečním zářením, projeví se u podlahového vytápění tzv. samoregulační efekt, tak se sníží jeho měrný výkon. Je vhodné ho navrhovat ve spojení s nízkoteplotními zdroji tepla jako jsou např. kondenzační plynový kotel, tepelné čerpadlo nebo solární zdroj. Při správné ochraně kotle proti nízkoteplotní korozi může být zdrojem tepla i klasický ocelový či litinový plynový kotel. Řadu problémů představuje spojení kotle na tuhá paliva a podlahového vytápění. U tohoto typu zdroje je vždy nutná instalace akumulačního zásobníku topné vody. Správně navržené a dobře instalované systémy podlahového vytápění přinášejí uživateli provozní spokojenost a finanční úsporu po celou dobu životnosti, která se u renomovaných dodavatelů pohybuje kolem 50 let.
Teploty povrchu podlahy
Pro povrch podlahy jako přímou kontaktní plochu k uživateli je ze zdravotních a fyziologických důvodů nutno dodržet tyto maximální přípustné teploty povrchu:
· místnosti s pracovišti, ve kterých se převážně stojí: 27°C,
· obytné a kancelářské místnosti: 29°C,
· galérie chodby a předsíně: 30°C,
· koupelny,sauny a kryté bazény: 33°C,
· oblasti s řídkou návštěvností ( okrajové zóny): 35°C.
Podlahové krytiny vhodné pro podlahové vytápění
Nejvhodnějšími typy krytin jsou:
Minerální podlahové krytiny
Jedná se o kámen, kabřinec nebo jiné keramické krytiny. Při řemeslné pokládce obkladů a dlažeb mohou být bez omezení používány běžné metody pokládání.
Podlahy z plastů
Plastové podlahové krytiny jsou pro toto vytápění v podstatě vhodné. Je doporučeno lepení plastových desek nebo pruhů.
Dřevěné podlahy
Dřevěné parkety jsou pro podlahové vytápění použitelné. Musíme však zvolit parkety k tomuto účelu vyrobené. Dále musíme zvolit správný typ lepení podlahy, použité lepidlo musí zůstat trvale pružné. Vlhkost dřeva a mazaniny při pokládání musí odpovídat normám.
Textilní podlahové krytiny
Koberce by měly být za účelem dosažení lepšího průchodu tepla zásadně lepeny. Tloušťka koberce by neměla překračovat 1 cm. Je bezpodmínečně nutné přesně dbát pokynů výrobce v souvislosti s montáží, pokládáním a provozem textilní podlahy nad podlahovým vytápěním.
Tip: Vodo, instalo, topenářství, plyn Brno, děkujeme.
Podlahové vytápění známe již ze starého Říma, kde jeho obyvatelé využívali teplo spalin. Tyto spaliny proudily pod dům do kanálků a tím ohřívaly podlahu. Teplo nerozváděla voda, ale vzduch. Klasické teplovodní podlahové vytápění v dnešní podobě se poprvé objevuje ve Francii v 18. století. Podstatně větší rozšíření pak nastává v Německu a od 20.století se teplovodní podlahové vytápění stává běžným typem topení.
Využití
Podlahové vytápění lze použít pro všechny typy staveb s dobrými tepelně izolačními vlastnostmi, dostatečně velkou volnou plochou a u podlah s vhodnou podlahovou krytinou. Je to velkoplošné vytápění, které má řadu předností. Jeho výhodou je zvýšení relativní vlhkosti v místnosti, což pomáhá lidem náchylným k alergiím. Minimalizuje cirkulaci vzduchu a tím i víření prachu. Měrný výkon podlahového vytápění závisí na rozdílu teploty povrchu podlahy a teploty vzduchu. Pokud se teplota vzduchu zvýší např. slunečním zářením, projeví se u podlahového vytápění tzv. samoregulační efekt, tak se sníží jeho měrný výkon. Je vhodné ho navrhovat ve spojení s nízkoteplotními zdroji tepla jako jsou např. kondenzační plynový kotel, tepelné čerpadlo nebo solární zdroj. Při správné ochraně kotle proti nízkoteplotní korozi může být zdrojem tepla i klasický ocelový či litinový plynový kotel. Řadu problémů představuje spojení kotle na tuhá paliva a podlahového vytápění. U tohoto typu zdroje je vždy nutná instalace akumulačního zásobníku topné vody. Správně navržené a dobře instalované systémy podlahového vytápění přinášejí uživateli provozní spokojenost a finanční úsporu po celou dobu životnosti, která se u renomovaných dodavatelů pohybuje kolem 50 let.
Teploty povrchu podlahy
Pro povrch podlahy jako přímou kontaktní plochu k uživateli je ze zdravotních a fyziologických důvodů nutno dodržet tyto maximální přípustné teploty povrchu:
· místnosti s pracovišti, ve kterých se převážně stojí: 27°C,
· obytné a kancelářské místnosti: 29°C,
· galérie chodby a předsíně: 30°C,
· koupelny,sauny a kryté bazény: 33°C,
· oblasti s řídkou návštěvností ( okrajové zóny): 35°C.
Podlahové krytiny vhodné pro podlahové vytápění
Nejvhodnějšími typy krytin jsou:
Minerální podlahové krytiny
Jedná se o kámen, kabřinec nebo jiné keramické krytiny. Při řemeslné pokládce obkladů a dlažeb mohou být bez omezení používány běžné metody pokládání.
Podlahy z plastů
Plastové podlahové krytiny jsou pro toto vytápění v podstatě vhodné. Je doporučeno lepení plastových desek nebo pruhů.
Dřevěné podlahy
Dřevěné parkety jsou pro podlahové vytápění použitelné. Musíme však zvolit parkety k tomuto účelu vyrobené. Dále musíme zvolit správný typ lepení podlahy, použité lepidlo musí zůstat trvale pružné. Vlhkost dřeva a mazaniny při pokládání musí odpovídat normám.
Textilní podlahové krytiny
Koberce by měly být za účelem dosažení lepšího průchodu tepla zásadně lepeny. Tloušťka koberce by neměla překračovat 1 cm. Je bezpodmínečně nutné přesně dbát pokynů výrobce v souvislosti s montáží, pokládáním a provozem textilní podlahy nad podlahovým vytápěním.
Tip: Vodo, instalo, topenářství, plyn Brno, děkujeme.
Kanalizace
Kdy a kde byla vynalezena vůbec první kanalizace na světě se přesně neví.. První zmínky o existenci kanalizačního systému a odpadové jámě se vyskytují v mytologii semitských Akadů, kteří přesídlili do Babylonu okolo roku 2 600 př. Kr. V mezopotámských a protoindických městech budovali kolem roku 2 510 př. Kr. speciální kanalizační systémy na odvádění odpadních vod a podle vykopávek v městech Harapo a Mohendžo – daro, můžem mluvit dokonce i o koupelnách a toaletách . Z vykopávek je známo, že v Mezopotámii byly používány splachovací záchody, z kterých byly fekálie splachovány přímo do kanalizace. Rovněž v městech na území tehdejší Sumeru byla budována městská kanalizace. Z ní byly vedeny přípojky do jednotlivých domů, kde byly ukončeny svislými šachtami. Do nich se pak vléval otvorem odpad. Přípojky byly budovány z hliněných trub, někdy byly čtvercového nebo obdélníkového průřezu z pálených cihel a byly přikryty čtverhrannými deskami. Měly značný sklon, aby voda mohla rychle odtéci. Hlavní stoky byly rovněž zděné. Dokonce již kolem roku 2 600 př. Kr. tehdejší stavitelé znali techniku valené klenby. Uliční stoky sváděly splašky buď přímo do velkých řek nebo do sběrných jam či rybníků.
Jak dokazují archeologické vykopávky učiněné v Knóssu na Krétě, byly tehdy (1 500 let př. Kr.) běžné koupelny, splachovací záchody a dokonce i oddílná kanalizace. Rovněž vykopávky z Kartága dokladují, že Féničané měli zavedenou kanalizaci (kolem roku 800 př. Kr.).
Na území Českých zemí jsou první zmínky o “odvádění” odpadu zachyceny z doby raného středověku. K likvidaci fekálních odpadů na hradech sloužily suché záchody. Jejich situování bylo takové, že z něho fekálie vypadávaly přímo na hradby. Tyto tzv. prevéty jsou jedním z nejstarších kanalizačních útvarů , je nesporné že měli vlastně dvojí funkci, jak tělesnou úlevu, tak i zvyšovaly nedobytnost hradeb J
Ve středověku začal prudce vzrůstat počet obyvatel. Stavěly se víceposchoďové domy, ovšem bez odpovídajícího hygienického zařízení. Středověk si s hygienou nedělal problémy. Města to řešila veřejnými latrínami na březích řek, ale přesto byla už z dálky nevábně cítit. Pokrok přišel až z Anglie - prvním anglickým domem, který měl podzemní kanalizační systém a toalety a umývárny u každého pokoje, byl ve 13. století Westminsterský palác. Ale první funkční splachovací klozet měla teprve v roce 1596 královna Alžběta I. V Richmondském paláci (dar kmotřence sira Harringtona, který jej vynalezl a nechal nainstalovat ve svém domě v Kelstonu nedaleko Bathu). Její hygienické zařízení se podobalo dnešním. Mělo nádržku s čistou vodou, mísu a místo splachovadla kličku u sedátka. Voda do mísy tryskala z důmyslně rozmístěných kanálků. Odpad neústil do kanalizace, ale do žumpy. Používání tohoto záchodu se všeobecně neujalo hlavně proto, že většina domů neměla přívod vody ani kanalizaci.
Patent prvního skutečného splachovacího záchodu na světě přihlásil roku 1775 Alexander Cummings, anglický hodinář, který vymyslel posuvný uzávěr mezi mísou a odpadem. Do té doby používala chudina obyčejné kýble, v lepším případě dřevěné latríny, a vznešení páni, hrabata a králové elegantní a bohatě zdobené nočníky (pro cestovní účely ukládané do kožených pouzder), zavírací stoličky potažené sametem nebo saténem a zdobené třásněmi, zlatými hřebíky a stužkami, cestovní latríny a tzv. bourdalou (dámské nočníky). Na nich plánovali vraždy (Richard III.) a byli také vražděni (skotský král James I., Král Edmund „Železný“).
Postupem času se ustálily dva druhy splachovacích záchodů. V prvém případě je nádržka splachovače – sloužící k dávkování vody – umístěna na zdi nad klozetovou mísou, ve druhém případě s ní tvoří jeden celek (tzv. provedení kombi). Další vývoj se zaměřil prakticky jen na způsob dávkování vody.
V posledních letech umožňují tzv. úsporné dávkovače také zvolit si potřebné množství vody.
Poslední novinkou je pohyblivá odpadní trubka, která se díky pružnému těsnění přizpůsobí různým šířím vývodu a může pokračovat dál prakticky libovolným směrem. Tedy bez ohledu na to, zda je odpad umístěn rovně nebo třeba půl metru bokem.
Dá se pořídit i klozetová mísa se sprchou. Náročnější varianta má vyjížděcí sprchu, jejíž teplota se dá nastavit, bezdotekový teplovzdušný vysoušeč a zabudovaný odsávač pachů.
A jaké bude WC budoucnosti?
Článek podporuje:
ohebné kloubové plastové hadice
Jak dokazují archeologické vykopávky učiněné v Knóssu na Krétě, byly tehdy (1 500 let př. Kr.) běžné koupelny, splachovací záchody a dokonce i oddílná kanalizace. Rovněž vykopávky z Kartága dokladují, že Féničané měli zavedenou kanalizaci (kolem roku 800 př. Kr.).
Na území Českých zemí jsou první zmínky o “odvádění” odpadu zachyceny z doby raného středověku. K likvidaci fekálních odpadů na hradech sloužily suché záchody. Jejich situování bylo takové, že z něho fekálie vypadávaly přímo na hradby. Tyto tzv. prevéty jsou jedním z nejstarších kanalizačních útvarů , je nesporné že měli vlastně dvojí funkci, jak tělesnou úlevu, tak i zvyšovaly nedobytnost hradeb J
Ve středověku začal prudce vzrůstat počet obyvatel. Stavěly se víceposchoďové domy, ovšem bez odpovídajícího hygienického zařízení. Středověk si s hygienou nedělal problémy. Města to řešila veřejnými latrínami na březích řek, ale přesto byla už z dálky nevábně cítit. Pokrok přišel až z Anglie - prvním anglickým domem, který měl podzemní kanalizační systém a toalety a umývárny u každého pokoje, byl ve 13. století Westminsterský palác. Ale první funkční splachovací klozet měla teprve v roce 1596 královna Alžběta I. V Richmondském paláci (dar kmotřence sira Harringtona, který jej vynalezl a nechal nainstalovat ve svém domě v Kelstonu nedaleko Bathu). Její hygienické zařízení se podobalo dnešním. Mělo nádržku s čistou vodou, mísu a místo splachovadla kličku u sedátka. Voda do mísy tryskala z důmyslně rozmístěných kanálků. Odpad neústil do kanalizace, ale do žumpy. Používání tohoto záchodu se všeobecně neujalo hlavně proto, že většina domů neměla přívod vody ani kanalizaci.
Patent prvního skutečného splachovacího záchodu na světě přihlásil roku 1775 Alexander Cummings, anglický hodinář, který vymyslel posuvný uzávěr mezi mísou a odpadem. Do té doby používala chudina obyčejné kýble, v lepším případě dřevěné latríny, a vznešení páni, hrabata a králové elegantní a bohatě zdobené nočníky (pro cestovní účely ukládané do kožených pouzder), zavírací stoličky potažené sametem nebo saténem a zdobené třásněmi, zlatými hřebíky a stužkami, cestovní latríny a tzv. bourdalou (dámské nočníky). Na nich plánovali vraždy (Richard III.) a byli také vražděni (skotský král James I., Král Edmund „Železný“).
Postupem času se ustálily dva druhy splachovacích záchodů. V prvém případě je nádržka splachovače – sloužící k dávkování vody – umístěna na zdi nad klozetovou mísou, ve druhém případě s ní tvoří jeden celek (tzv. provedení kombi). Další vývoj se zaměřil prakticky jen na způsob dávkování vody.
V posledních letech umožňují tzv. úsporné dávkovače také zvolit si potřebné množství vody.
Poslední novinkou je pohyblivá odpadní trubka, která se díky pružnému těsnění přizpůsobí různým šířím vývodu a může pokračovat dál prakticky libovolným směrem. Tedy bez ohledu na to, zda je odpad umístěn rovně nebo třeba půl metru bokem.
Dá se pořídit i klozetová mísa se sprchou. Náročnější varianta má vyjížděcí sprchu, jejíž teplota se dá nastavit, bezdotekový teplovzdušný vysoušeč a zabudovaný odsávač pachů.
A jaké bude WC budoucnosti?
Článek podporuje:
ohebné kloubové plastové hadice
Kanalizace
Kdy a kde byla vynalezena vůbec první kanalizace na světě se přesně neví.. První zmínky o existenci kanalizačního systému a odpadové jámě se vyskytují v mytologii semitských Akadů, kteří přesídlili do Babylonu okolo roku 2 600 př. Kr. V mezopotámských a protoindických městech budovali kolem roku 2 510 př. Kr. speciální kanalizační systémy na odvádění odpadních vod a podle vykopávek v městech Harapo a Mohendžo – daro, můžem mluvit dokonce i o koupelnách a toaletách . Z vykopávek je známo, že v Mezopotámii byly používány splachovací záchody, z kterých byly fekálie splachovány přímo do kanalizace. Rovněž v městech na území tehdejší Sumeru byla budována městská kanalizace. Z ní byly vedeny přípojky do jednotlivých domů, kde byly ukončeny svislými šachtami. Do nich se pak vléval otvorem odpad. Přípojky byly budovány z hliněných trub, někdy byly čtvercového nebo obdélníkového průřezu z pálených cihel a byly přikryty čtverhrannými deskami. Měly značný sklon, aby voda mohla rychle odtéci. Hlavní stoky byly rovněž zděné. Dokonce již kolem roku 2 600 př. Kr. tehdejší stavitelé znali techniku valené klenby. Uliční stoky sváděly splašky buď přímo do velkých řek nebo do sběrných jam či rybníků.
Jak dokazují archeologické vykopávky učiněné v Knóssu na Krétě, byly tehdy (1 500 let př. Kr.) běžné koupelny, splachovací záchody a dokonce i oddílná kanalizace. Rovněž vykopávky z Kartága dokladují, že Féničané měli zavedenou kanalizaci (kolem roku 800 př. Kr.).
Na území Českých zemí jsou první zmínky o “odvádění” odpadu zachyceny z doby raného středověku. K likvidaci fekálních odpadů na hradech sloužily suché záchody. Jejich situování bylo takové, že z něho fekálie vypadávaly přímo na hradby. Tyto tzv. prevéty jsou jedním z nejstarších kanalizačních útvarů , je nesporné že měli vlastně dvojí funkci, jak tělesnou úlevu, tak i zvyšovaly nedobytnost hradeb J
Ve středověku začal prudce vzrůstat počet obyvatel. Stavěly se víceposchoďové domy, ovšem bez odpovídajícího hygienického zařízení. Středověk si s hygienou nedělal problémy. Města to řešila veřejnými latrínami na březích řek, ale přesto byla už z dálky nevábně cítit. Pokrok přišel až z Anglie - prvním anglickým domem, který měl podzemní kanalizační systém a toalety a umývárny u každého pokoje, byl ve 13. století Westminsterský palác. Ale první funkční splachovací klozet měla teprve v roce 1596 královna Alžběta I. V Richmondském paláci (dar kmotřence sira Harringtona, který jej vynalezl a nechal nainstalovat ve svém domě v Kelstonu nedaleko Bathu). Její hygienické zařízení se podobalo dnešním. Mělo nádržku s čistou vodou, mísu a místo splachovadla kličku u sedátka. Voda do mísy tryskala z důmyslně rozmístěných kanálků. Odpad neústil do kanalizace, ale do žumpy. Používání tohoto záchodu se všeobecně neujalo hlavně proto, že většina domů neměla přívod vody ani kanalizaci.
Patent prvního skutečného splachovacího záchodu na světě přihlásil roku 1775 Alexander Cummings, anglický hodinář, který vymyslel posuvný uzávěr mezi mísou a odpadem. Do té doby používala chudina obyčejné kýble, v lepším případě dřevěné latríny, a vznešení páni, hrabata a králové elegantní a bohatě zdobené nočníky (pro cestovní účely ukládané do kožených pouzder), zavírací stoličky potažené sametem nebo saténem a zdobené třásněmi, zlatými hřebíky a stužkami, cestovní latríny a tzv. bourdalou (dámské nočníky). Na nich plánovali vraždy (Richard III.) a byli také vražděni (skotský král James I., Král Edmund „Železný“).
Postupem času se ustálily dva druhy splachovacích záchodů. V prvém případě je nádržka splachovače – sloužící k dávkování vody – umístěna na zdi nad klozetovou mísou, ve druhém případě s ní tvoří jeden celek (tzv. provedení kombi). Další vývoj se zaměřil prakticky jen na způsob dávkování vody.
V posledních letech umožňují tzv. úsporné dávkovače také zvolit si potřebné množství vody.
Poslední novinkou je pohyblivá odpadní trubka, která se díky pružnému těsnění přizpůsobí různým šířím vývodu a může pokračovat dál prakticky libovolným směrem. Tedy bez ohledu na to, zda je odpad umístěn rovně nebo třeba půl metru bokem.
Dá se pořídit i klozetová mísa se sprchou. Náročnější varianta má vyjížděcí sprchu, jejíž teplota se dá nastavit, bezdotekový teplovzdušný vysoušeč a zabudovaný odsávač pachů.
A jaké bude WC budoucnosti?
Tip: Vodo, instalo, topenářství, plyn Brno, děkujeme.
Jak dokazují archeologické vykopávky učiněné v Knóssu na Krétě, byly tehdy (1 500 let př. Kr.) běžné koupelny, splachovací záchody a dokonce i oddílná kanalizace. Rovněž vykopávky z Kartága dokladují, že Féničané měli zavedenou kanalizaci (kolem roku 800 př. Kr.).
Na území Českých zemí jsou první zmínky o “odvádění” odpadu zachyceny z doby raného středověku. K likvidaci fekálních odpadů na hradech sloužily suché záchody. Jejich situování bylo takové, že z něho fekálie vypadávaly přímo na hradby. Tyto tzv. prevéty jsou jedním z nejstarších kanalizačních útvarů , je nesporné že měli vlastně dvojí funkci, jak tělesnou úlevu, tak i zvyšovaly nedobytnost hradeb J
Ve středověku začal prudce vzrůstat počet obyvatel. Stavěly se víceposchoďové domy, ovšem bez odpovídajícího hygienického zařízení. Středověk si s hygienou nedělal problémy. Města to řešila veřejnými latrínami na březích řek, ale přesto byla už z dálky nevábně cítit. Pokrok přišel až z Anglie - prvním anglickým domem, který měl podzemní kanalizační systém a toalety a umývárny u každého pokoje, byl ve 13. století Westminsterský palác. Ale první funkční splachovací klozet měla teprve v roce 1596 královna Alžběta I. V Richmondském paláci (dar kmotřence sira Harringtona, který jej vynalezl a nechal nainstalovat ve svém domě v Kelstonu nedaleko Bathu). Její hygienické zařízení se podobalo dnešním. Mělo nádržku s čistou vodou, mísu a místo splachovadla kličku u sedátka. Voda do mísy tryskala z důmyslně rozmístěných kanálků. Odpad neústil do kanalizace, ale do žumpy. Používání tohoto záchodu se všeobecně neujalo hlavně proto, že většina domů neměla přívod vody ani kanalizaci.
Patent prvního skutečného splachovacího záchodu na světě přihlásil roku 1775 Alexander Cummings, anglický hodinář, který vymyslel posuvný uzávěr mezi mísou a odpadem. Do té doby používala chudina obyčejné kýble, v lepším případě dřevěné latríny, a vznešení páni, hrabata a králové elegantní a bohatě zdobené nočníky (pro cestovní účely ukládané do kožených pouzder), zavírací stoličky potažené sametem nebo saténem a zdobené třásněmi, zlatými hřebíky a stužkami, cestovní latríny a tzv. bourdalou (dámské nočníky). Na nich plánovali vraždy (Richard III.) a byli také vražděni (skotský král James I., Král Edmund „Železný“).
Postupem času se ustálily dva druhy splachovacích záchodů. V prvém případě je nádržka splachovače – sloužící k dávkování vody – umístěna na zdi nad klozetovou mísou, ve druhém případě s ní tvoří jeden celek (tzv. provedení kombi). Další vývoj se zaměřil prakticky jen na způsob dávkování vody.
V posledních letech umožňují tzv. úsporné dávkovače také zvolit si potřebné množství vody.
Poslední novinkou je pohyblivá odpadní trubka, která se díky pružnému těsnění přizpůsobí různým šířím vývodu a může pokračovat dál prakticky libovolným směrem. Tedy bez ohledu na to, zda je odpad umístěn rovně nebo třeba půl metru bokem.
Dá se pořídit i klozetová mísa se sprchou. Náročnější varianta má vyjížděcí sprchu, jejíž teplota se dá nastavit, bezdotekový teplovzdušný vysoušeč a zabudovaný odsávač pachů.
A jaké bude WC budoucnosti?
Tip: Vodo, instalo, topenářství, plyn Brno, děkujeme.
Druhy dlažby
Dlažbu můžeme rozdělit na základě mnoha kriterií, jako je např. povrchová úprava, druh materiálu, údržba, estetický vzhled apod.
Základní rozdělení dlažeb je podle jejich tvrdosti, nasákavosti a z toho plynoucí možnosti použití na vnitřní či vnější. Podlaha musí splňovat náročná kritéria, jako je bezpečný neklouzavý povrch, odolnost proti opotřebování, dobrou tepelnou i zvukovou izolaci, stálobarevnost a také zdravotní nezávadnost.
Důležitá je i barva a zvolený vzor.
Jedním z nabízených vzorů je tzv.
šachovnicový vzor, kde si můžeme vybírat nejrůznější barevné kombinace, vždy jedna barva by měla být tmavší a druhá světlejší. Tento vzor byl obzvláště populární v polovině minulého století, kde byl hojně využíván např. na chodbách domů, ve školách, nemocnicích apod.
Jeho méně výraznou variantou je tzv. radiální dlažba, která se liší pouze v odstínech barvy, nikoli v barvě samotné. Své využití nalezne např. na příjezdových cestách.
Dalším typem vzoru je úhlopříčná drobná dlažba, která je složena z dlaždic podobné barvy. Ty jsou uloženy k sobě pod úhlem 45 stupňů. Jedná se o velmi přirozené vydláždění, které nevypadá extravagantně. Jedním z nejjednodušších druhů dlažby je tzv. běhounová cesta, která je jednoduchá i na vytvoření. Tento typ dlažby může (podle typu stavby) opticky zmenšit, nebo naopak zvětšit prostor. Pokud budete skládat dlažbu střídavě podélně a napříč, prostor se bude působit větším dojmem. Populárním typem dlažby je tzv. velká dlažba, kde by všechny dlaždice měly mít stejnou barvu i odstín. Rozdíl barev nepůsobí u této dlažby příliš dobře.
Stejně jako všech stavebních materiálů, je i u dlažeb velmi důležitá kvalita. Pokud chceme opravdu kvalitní dlažbu, musíme sledovat pevnost dlažby, tzn. druh materiálu, glazuru a výšku dlaždic, dále její otěruvzdornost a v neposlední řadě také její desing.
· Pevnost dlažby určuje materiál, ze kterého je dlaždice vyrobena. Rozlišujeme v tomto směru tři druhy dlažeb - glazované dlažby s klasickým střepem, glazované se střepem slinutým a slinuté dlažby bez glazury. Každá z těchto variant má své využití. Dlažby na klasickém střepu mají poměrně široké použití, ale vzhledem k jejich horším mechanickým vlastnostem jsou vhodnější spíše do interiérů. Slinutá neglazovaná dlaždice je velmi vhodná pro pracovní prostředí s velkým provozem, kde díky probarvenému střepu a absenci glazury budou místa případného porušení velmi málo nápadná. Další výhodou je poměrně nízká pořizovací cena. K jejím nevýhodám patří např. zbytková nasákavost (právě díky absenci glazury), tak se v některých případech může stát, že bude obtížné vyčistit z ní některé materiály, jako např. kuchyňský olej apod. K jejím dalším nevýhodám patří poměrně malá variabilita desingu. Asi nejuniverzálnějším a také nejpoužívanějším typem dlažeb jsou slinuté dlažby s glazurou. Spojují většinu výhod obou předchozích variant, jako je glazurou uzavřený povrch a tím pádem také absolutní nepropustnost povrchu na straně jedné a výborné mechanické vlastnosti slinutých dlažeb, kde máme většinou zaručenou například i mrazuvzdornost, na straně druhé. V tomto druhu dlažeb také existuje největší nabídka jak designu, tak i rozměrů dlažby. Pokud se zaměříme na výšku dlažby, měli bychom si uvědomit, že dlažba nižší než je 8mm (resp. 7 mm u formátu 20*20 cm a menších) je už nevyhovující. Tyto dlažby nás mohou překvapit popraskáním i v případě poměrně kvalitního položení.
· Otěruvzdornost je dalším důležitým faktorem, který je pro dlažbu určující. Podle standardních evropských norem se označuje číslicemi 3 až 5, přičemž dlažba s otěrem 5 je ta nejkvalitnější, tedy s nejpevnějším povrchem. Takový materiál je možné použít i do nejnáročnějších provozů, jako jsou obchody, pasáže, garáže a podobně (ale samozřejmě i kamkoli do soukromých prostor). Dlažby s otěrem 4 můžeme využít kdekoli v privátních prostorách, včetně těch, kde běžně chodíme v botách. Oproti tomu dlažby s otěrem 3 jsou nejvhodnější do koupelen a místností s menším provozem, kde používáme pouze domácí obuv.
Tip: Vodo, instalo, topenářství, plyn Brno, děkujeme.
Základní rozdělení dlažeb je podle jejich tvrdosti, nasákavosti a z toho plynoucí možnosti použití na vnitřní či vnější. Podlaha musí splňovat náročná kritéria, jako je bezpečný neklouzavý povrch, odolnost proti opotřebování, dobrou tepelnou i zvukovou izolaci, stálobarevnost a také zdravotní nezávadnost.
Důležitá je i barva a zvolený vzor.
Jedním z nabízených vzorů je tzv.
šachovnicový vzor, kde si můžeme vybírat nejrůznější barevné kombinace, vždy jedna barva by měla být tmavší a druhá světlejší. Tento vzor byl obzvláště populární v polovině minulého století, kde byl hojně využíván např. na chodbách domů, ve školách, nemocnicích apod.
Jeho méně výraznou variantou je tzv. radiální dlažba, která se liší pouze v odstínech barvy, nikoli v barvě samotné. Své využití nalezne např. na příjezdových cestách.
Dalším typem vzoru je úhlopříčná drobná dlažba, která je složena z dlaždic podobné barvy. Ty jsou uloženy k sobě pod úhlem 45 stupňů. Jedná se o velmi přirozené vydláždění, které nevypadá extravagantně. Jedním z nejjednodušších druhů dlažby je tzv. běhounová cesta, která je jednoduchá i na vytvoření. Tento typ dlažby může (podle typu stavby) opticky zmenšit, nebo naopak zvětšit prostor. Pokud budete skládat dlažbu střídavě podélně a napříč, prostor se bude působit větším dojmem. Populárním typem dlažby je tzv. velká dlažba, kde by všechny dlaždice měly mít stejnou barvu i odstín. Rozdíl barev nepůsobí u této dlažby příliš dobře.
Stejně jako všech stavebních materiálů, je i u dlažeb velmi důležitá kvalita. Pokud chceme opravdu kvalitní dlažbu, musíme sledovat pevnost dlažby, tzn. druh materiálu, glazuru a výšku dlaždic, dále její otěruvzdornost a v neposlední řadě také její desing.
· Pevnost dlažby určuje materiál, ze kterého je dlaždice vyrobena. Rozlišujeme v tomto směru tři druhy dlažeb - glazované dlažby s klasickým střepem, glazované se střepem slinutým a slinuté dlažby bez glazury. Každá z těchto variant má své využití. Dlažby na klasickém střepu mají poměrně široké použití, ale vzhledem k jejich horším mechanickým vlastnostem jsou vhodnější spíše do interiérů. Slinutá neglazovaná dlaždice je velmi vhodná pro pracovní prostředí s velkým provozem, kde díky probarvenému střepu a absenci glazury budou místa případného porušení velmi málo nápadná. Další výhodou je poměrně nízká pořizovací cena. K jejím nevýhodám patří např. zbytková nasákavost (právě díky absenci glazury), tak se v některých případech může stát, že bude obtížné vyčistit z ní některé materiály, jako např. kuchyňský olej apod. K jejím dalším nevýhodám patří poměrně malá variabilita desingu. Asi nejuniverzálnějším a také nejpoužívanějším typem dlažeb jsou slinuté dlažby s glazurou. Spojují většinu výhod obou předchozích variant, jako je glazurou uzavřený povrch a tím pádem také absolutní nepropustnost povrchu na straně jedné a výborné mechanické vlastnosti slinutých dlažeb, kde máme většinou zaručenou například i mrazuvzdornost, na straně druhé. V tomto druhu dlažeb také existuje největší nabídka jak designu, tak i rozměrů dlažby. Pokud se zaměříme na výšku dlažby, měli bychom si uvědomit, že dlažba nižší než je 8mm (resp. 7 mm u formátu 20*20 cm a menších) je už nevyhovující. Tyto dlažby nás mohou překvapit popraskáním i v případě poměrně kvalitního položení.
· Otěruvzdornost je dalším důležitým faktorem, který je pro dlažbu určující. Podle standardních evropských norem se označuje číslicemi 3 až 5, přičemž dlažba s otěrem 5 je ta nejkvalitnější, tedy s nejpevnějším povrchem. Takový materiál je možné použít i do nejnáročnějších provozů, jako jsou obchody, pasáže, garáže a podobně (ale samozřejmě i kamkoli do soukromých prostor). Dlažby s otěrem 4 můžeme využít kdekoli v privátních prostorách, včetně těch, kde běžně chodíme v botách. Oproti tomu dlažby s otěrem 3 jsou nejvhodnější do koupelen a místností s menším provozem, kde používáme pouze domácí obuv.
Tip: Vodo, instalo, topenářství, plyn Brno, děkujeme.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)