Evaluace výuky a práce školy

Evaluace výuky a práce školy
Termín evaluace označuje jeden z mechanismů nepřímého řízení vzdělávací soustavy. Jde o posuzování a vyhodnocování prvků vzdělávacího procesu s cílem zvýšit jejich kvalitu i efektivitu. Zdůrazňuje se záměrnost, systematičnost, strukturovanost a plánovitost hodnotícího procesu. Důležitým rysem evaluace je propojenost s rozvojem a zlepšováním práce jednotlivých škol i celého systému. Na zmíněnou problematiku se kromě České školní inspekce (ČŠI) zaměřuje výzkumnou, metodickou a koncepční činností rovněž Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT), Výzkumný ústav pedagogický (VÚP) a Národní ústav odborného vzdělávání (NÚOV).

Zaměření České školní inspekce
- získává a analyzuje informace o vzdělávání dětí, žáků a studentů, ale též o další činnosti škol a školských zařízení zapsaných do školského rejstříku
- zjišťuje a hodnotí podmínky, průběh a výsledky vzdělávání podle školních vzdělávacích programů
- vykonává státní kontrolu nad dodržováním předpisů a využívání finančních prostředků přidělovaných ze státního rozpočtu
- provádí kontrolní činnost a cílená šetření na základě stížností, nebo podnětů zřizovatelů, zástupců samosprávných orgánů či obdržených petic
- sleduje vývoj a efektivnost vzdělávací soustavy České republiky

Při posuzování podmínek, průběhu a výsledků vzdělávání a školských služeb, vychází inspekce ze zásad a cílů vzdělávání stanovených školských zákonem. Inspekční zprávy jsou jedním ze zdrojů evaluace ve výchovně vzdělávacím systému.

Některé pojmy z oblasti třídního managementu

Některé pojmy z oblasti třídního managementu
Práh tolerance – týká se těžiště rozhodovacích procesů (nakolik budou v rukou učitele, nakolik je ochoten předat je do rukou dětem), hluku, který jsem ochoten akceptovat, sociální distance k dětem, velikosti skupiny, jaký mám status jako učitel a jakými způsoby tento status udržuji.
Proaktivní chování – indukuje aktivní rozhodovací proces učitele, který je charakterizován:
 Pozitivní orientací na cíl
 Záměrných plánováním
 Preventivním zaměřením
Proaktivní učitel může být nejlépe popsán jako ten, který pracuje aktivně s informacemi, rozhoduje se na základě důvěry v žáky, v to, že se mohou a budou učit prostřednictvím pro ně vhodného vyučování.
Reaktivní chování – chování učitele, které se objeví v interaktivní fázi vyučování jako odpověď na neočekávané události (zejména negativní). V reaktivním vyučování je čas pro zhodnocení situace a vytvoření strategie krátký (na rozdíl od proaktivního vyučování).


Fáze třídního managementu
Dobrý management je podmíněn třemi fázemi:
 Fáze plánování v perspektivní i blízké rovině (před zahájením školního roku, před akcemi v průběhu roku)
 Fáze včleňování projektovaného do školní reality (práce s pravidly výukové činnosti atd.)
 Udržování činností během celoroční výuky a její vyhodnocování

Komponenty dobrého managementu
Jádro managerských dovedností tvoří dva typy aktivit:
 Učitel musí zavést standardy pro chování, které zamezí vyrušování nebo alespoň zachová jeho nízkou úroveň
 Vytváří podmínky, které jsou zaměřené na prevenci nevhodného chování

Jedním z podstatných komponentů efektivního managementu je identifikace očekávaného chování žáků. Učitel má mít jasnou představu o tom, co je speciálně pro něj vhodné a nevhodné chování (viz práh tolerance).

Další komponenta se týká formulace procedur a rutinních činností, které podporují očekávané chování. Smyslem formulace těchto procedur není svázat chování žáků, ale naopak uvolnit prostor pro učební aktivity, jejich efektivní průběh (doporučuje se např. formulovat obecná pravidla činnosti ve vyučování, která by měla být pro žáky závazná, a ponechat je všem na očích – plakát na stěně třídy).
Další komponenta se vztahuje k uspořádání výukové místnosti (dobrý přístup k žákům, k pomůckám atd.)

Další komponentou dobrého managementu je tzv. monitorování – pečlivé sledování situací ve třídě (udržování očního kontaktu, sledování třídy, i když pracuji s jednotlivcem).

Do managerských strategií patří i systém důsledků nevhodného chování, systém odměn a trestů. Klade důraz především na pozitivní následky, které jsou příznivé pro učení. Při používání negativních důsledků se doporučuje vysvětlovat vztah příčiny a následku na konkrétním příkladu porušení očekávaného standardu.

Na závěr: Stejně jako dobrá výchova se pozná podle toho, že postupně přechází v sebevýchovu, i dobrý management se vyznačuje tím, že vyústění směřuje od řídících aktivit učitele k sebeřídícím činnostem žáka

Poradenské orgány ředitele školy

Poradenské orgány ředitele školy
Pedagogická rada – jejími členy jsou všichni pedagogičtí pracovníci školy. Koná se obvykle 4-6krát ročně
Předmětové komise – jsou metodické poradní orgány, které může ředitel ustanovit pro zajištění odborné a metodické úrovně výuky v rámci jednotlivých vyučovacích předmětů (např. komise cizích jazyků, společenskovědních disciplín atd.)
Provozní rady – zde se řeší záležitosti týkající se všech zaměstnanců, hlavně otázky ekonomické, bezpečnosti práce atd.
Rozšíření vedení školy (kolegium, grémium) – jeho členy obvykle jsou:
 zástupci ředitele
 výchovný poradce, popř. školní psycholog
 vedoucí předmětových komisí
 vedoucí školní jídelny, ekonom školy
Školní samospráva – jde o orgány složené ze zástupců tříd školy (např. žákovská rada, studentský parlament)

Povinná dokumentace škol je stanovena zákonem:
 Rozhodnutí o zápisu do školského rejstříku
 Evidence žáků školy (školní matrika)
 Protokoly o přijímacích zkouškách, o komisionálních a závěrečných zkouškách
 Vzdělávací program
 Výroční zprávy, zprávy o vlastním hodnocení školy
 Třídní knihy
 Rozvrh hodin
 Školní řád
 Záznam z pedagogických rad
 Kniha úrazů
 Protokoly o provedených kontrolách a inspekčních zprávách
 Hospodářská dokumentace a účetní evidence
 Personální a mzdová dokumentace

Management třídy
= teorie řízení pedagogického procesu – zabývá se řídící činností učitele ve vyučování i mimo ně
Být dobrý učitel znamená být i dobrý manažer, ovšem s podmíněním efektivního fungování všech ostatních součástí učitelovy role.
Třídní management můžeme charakterizovat jako proces vytváření podmínek příznivých pro zapojení žáků do třídních aktivit.

Organizační struktura školy

Organizační struktura školy
Každá škola sice vystupuje jako organizační celek, vnitřně se však obvykle dělí na jednotlivé úseky:
 pedagogický úsek
 školní družina
 provozní úsek (uklízečky, školník)
 ekonomický úsek

Ředitel školy
Místo ředitele školy je obsazováno na základě konkurzu vyhlášeného nadřízeným orgánem státní správy. Povinnosti a kompetence ředitele vyplývají ze zákona. Řídí školu, odpovídá za plnění vzdělávacího programu školy, za pedagogickou, personální i hospodářskou činnost školy.
Zástupce ředitele školy
Je jmenován ředitelem školy, který na něho zároveň deleguje část svých pravomocí. Počet zástupců se řídí velikostí a typem školy.

Třídní učitel
Třídní učitele stanovuje ředitel školy, proto vymezuje i náplň jejich práce. K základním povinnostem patří:
 sledování docházky žáků
 vedení třídní knihy a třídního výkazu
 podílí se na výchovných opatřeních (pochvaly, důtky)
 je členem zkušební komise
 zasahuje v případě, že žák jeho třídy je podezřelý ze zneužívání návykových látek
 seznamuje žáky se školním řádem a se zákl. pravidly chování ve škole i mimo ni
Odměna za práci třídního učitele má charakter zvláštního příplatku.

Výchovný poradce
Tuto funkci plní jeden z učitelů školy, většinou absolvent specializovaného postgraduálního
studia. Výchovný poradce:
 pomáhá při řešení výukových a výchovných problémech žáků
 spolupracuje s učiteli, rodiči, ped.-psycholog. poradnami
 dlouhodobě sleduje a hodnotí vývoj žáků
 konzultační činnost

Inspirace: Stadium nezaujatého hledání podnětů, námětů, motivů

Inspirace: Stadium nezaujatého hledání podnětů, námětů, motivů. Tento proces je charakterizován spontánností, experimentováním, intuicí, představivostí a riskantní improvizací. Při umělecké tvorbě bývá toto stadium spojováno s hledáním osobitého výrazu a snahou vyvolat hluboké pocity (např. duchovnosti, harmonie nebo vcítění se do daného tématu.)
Klarifikace: Smyslem této fáze je vyjasnit si účel a cíl práce. Lze ji vyjádřit otázkou.: „Co se pokouším sdělit?“
Destilace: Myšlenky vzniklé v fázi inspirace jsou posuzovány a zkoumány, obvykle za pomocí výsledků fáze klarifikace.
Inkubace: Je prospěšná především po stadiu inspirace a pilné práce nebo v případě, že nastane problém. Zatímco navenek je toto stadium charakterizováno nečinností, mozek žáka by měl pracovat- žák by měl přemýšlet o tom, co dělá.
Pilná práce: Zpracovávání myšlenek, tvorba, úprava díla atd..

Pomoc při fázi inspirace:
Např. žáci mají za úkol napsat povídku o moři
- můžou si listovat knihami s touto tematikou, prohlížet obrazy, fografie a poznamenávat si přitom slova a výrazy, které je zaujmou.
- Slovní asociace- vhodné pro tvůrčí psaní

Pomoc při ostatních fázích:
Klarifikační stadium: „Snažte se jasně formulovat, čeho přesně chcete letákem dosáhnout. Až se ve skupině shodnete na přesném znění svého cíle, zapište ho a přineste mi ho ukázat.“

Destilační stadium: „Nyní si projděte své poznámky a vyberte z nich nejlepší návrhy. Pak se rozhodněte, který z nich chcete realizovat.“

Inkubační stadium: „Jediné, co je třeba zajistit, je dostatek volného času.“

Stadium pilné práce: „Už jste se rozhodli, které návrhy se vám líbí nejvíce a můžete na nich začít pracovat. Podívejte se na své dílo, pokuste se určit jeho největší nedostatek a odstraňte ho.“

Management školy

Management školy a třídy. Organizace a řízení vzdělávacího systému v ČR. Evaluace výuky a práce školy.


Management školy
= teorie řízení školy – řeší otázky vnitřního řízení školy

Řízení školy
Škola jako organizace může být zřízena:
 státem (ministerstva, krajský úřad, magistrát – především střední školy)
 obcí (mateřské a základní školy)
 jinou právnickou osobou (např. církví, nadacemi, společnostmi s. r. o.)
 popř. fyzickou osobou

Většina škol má dnes právní subjektivitu, tj. vstupuje do právních vztahů vlastním jménem.

K hlavním oblastem řízení školy patří:
1. Plánování – proces stanovení cílů a určení cest k jejich dosažení
2. Organizování – vytvoření podmínek pro realizaci činností vedoucích ke splnění kroků stanovených plánem
3. Personální politika – výběr spolupracovníků, vytvoření systému dalšího vzdělávání, vytvoření účinného hodnotícího systému jako zdroje motivace zaměstnanců, odpovídající odměňování pracovníků, zajišťování potřeb pracovníků
4. Vedení lidí – cílem je vytvářet příznivou atmosféru na pracovišti, motivovat pedagogické i nepedagogické pracovníky k tomu, aby svou práci vykonávali nejen dobře, ale pokud možno i rád
K vedení lidí lze přistupovat v podstatě dvojím způsobem – autoritativním (autokratický styl), založeným spíše na přikazování, a demokratickým (participační styl), opírající se o vzájemnou spolupráci.
5. Kontrola a hodnocení – kontrola má především funkci poznávací, pozorovací, hodnotící a nápravnou
Vnější (státní) kontrola je prováděna především Českou školní inspekcí, vnitřní kontrola vedoucími pracovníky školy (u učitelů nejčastěji formou hospitace). Významnou součástí řízení se v posledních letech stává autoevaluace škol – „hodnocení dosažených cílů a obsahů vzdělávání samotnou školou za účelem zajištění kvality vzdělávacího programu školy“.

Tvořivost neboli kreativita

Tvořivost neboli kreativita (z lat. creo-tvořím) znamená soubor vlastností osobnosti, které umožňují tvůrčí činnost, popřípadě tvůrčí řešení problémů. Přitom tvůrčí činnost se zpravidla vymezuje jako taková činnost, jejímž výsledkem je něco nového. Tvůrčí řešení problémů je takové, kdy se nevystačilo se známými, již hotovými schématy řešení, ale bylo nutno najít nový způsob řešení.

Samostatnost člověka:
je kategorií psychologickou a pedagogickou
- samostatnou práci žáků lze vymezit jako takovou učební aktivitou, při níž si žáci osvojují požadovaný obsah
- žáci jsou v neustálém procesu přemýšlení a tím se jim rozšiřují obzory
- tvůrčí činnosti jsou zábavné a zvyšuje v žácích pocit vlastní hodnoty

Tvůrčí práce je důležitá pro učitele všech oborů, a to ze tří hlavních důvodů:
1. Rozvíjí v žácích schopnost přemýšlet tvůrčím způsobem.
2. Zvyšuje motivaci žáků. Tvořivost uspokojuje hlubokou lidskou potřebu něco vytvářet a být za to oceněn. Tvůrčí práce může uspokojovat potřebu seberealizace i potřebu uznání, na něž klade důraz maslowaw hierarchie lidských potřeb. Být tvůrčí je zábavné.
3. Prostřednictvím sebevyjádření dává příležitost zkoumat pocity a osvojovat si dovednosti. Škola neznamená pouze učení fakt a čistě praktických dovedností. Žáci potřebují cvičit zážitkům a zkušenostem osobní význam a sdělovat je ostatním.
Jak tvořivosti pomáhat:
Tvůrčí postup je složitý a proměnlivý, lze ho rozdělit do pěti stádií. Inspirace, klarifikace, destilace, inkubace, pilná práce

Výchova k tvořivosti...

17.Výchova k tvořivosti, aktivita, samostatnost a tvořivost jako dominanty výchovně vzdělávacího procesu

-každá zdravá lidská bytost je už svým založením aktivní, samostatná a postupně i tvořivá, funkcí výchovného vedení je tyto potence odhalovat, ochraňovat a rozvíjet. Základním východiskem pro dosažení tvořivé úrovně lidského myšlení a jednání je aktivita- jako počáteční zdroj všech projevů, činů a též vrcholných výkonů člověka

Rozeznáváme:
aktivitu pohybovou (lokomoční, senzomotorické)¨
aktivitu biologickou ( tělesný růst, metabolismus, vnitřní sekrece, neurofyziologické procesy)
aktivitu psychickou (vnímání, pozornost, myšlení, učení)
aktivitu interakční (společenská)
aktivitu biopsychickou (úsilí, snažení v jednání, pracovní činnosti)
-důležité je uvědomovat si aktivity neuvědomělé (biologické) a aktivity uvědomělé (psychické)

Aktivizace
Jde o způsob celkové připravenosti organismu k činnosti, je dána zvýšenou funkcí orgánů uvolňujících potřebnou energii
- znamená podněcovat žáky k uvědomělé aktivitě
- získávat je pro cílevědomé učení
- je důležité žáky k učební látce náležitě připravit – motivovat
- učitel může volit zajímavé způsoby práce, vtahovat žáky do různých činností, organizovat problémové situace, využívat pestré instrumentarium výukových metod, prohloubení interakce, komunikace, spolupráce¨
- aktivně pracující žáci jsou na nejlepší cestě uplatnit při učení svou poznávací samostatnost

Pojmy EV

7, Pojmy EV
Ekologická kultura osobnosti
=systém určitých znalostí a přesvědčení, jakož i odhodlání člověka k praktické činnosti a chování v souladu s požadavky starostlivého vztahu k přírodě; vysoká úroveň ekologické kultury je spojena se společenskou aktivitou a občanským uvědoměním osobnosti
-osvojit si ekologickou kulturu znamená poznávat obecné zákonitosti vývoje přírody a společnosti, chápat vzájemnou souvislost mezi společností a přírodou, uvědomit si, že příroda je prazákladem vzniku a existence člověka a být přesvědčen o nutnosti plné harmonie ve vztazích člověka k člověku a člověka k přírodě
-hlavní komponenty ekologické kultury osobnosti lze rozdělit na poznávací (normativní), hodnotící (postojovou: city mravní, estetické) a činnostní (přetvářecí, odpovědné a šetrné jednání, angažovanost)
Ekologické vědomí
-bývá členěno na 3 složky:
•kognitivní -uvědomění si složitosti vztahů mezi lidskou činností a procesy v biosféře v čase a globálním rozměru (intelektuálně náročná)
•ekologické cítění -emocionální vztah k přírodnímu prostředí s uznáním existence meze nároků člověka vůči přírodě a s vazbou na estetické hodnocení; v příznivém případě může vyústit v ekologickou odpovědnost (intelektuálně méně náročná s výraznou motivační schopností směřující k ekologické odpovědnosti a ekologickému jednání)
•ekologická odpovědnost -schopnost pojímat vztah k prostředí jako etickou normu pro své vlastní chování

8, Shrnutí cílů EV:
-vybudovat vztah a odpovědnost k prostředí
-celková kultivace člověka; harmonizace člověka, přírody a kultury

Role EV při formování osobnosti

6, Role EV při formování osobnosti
-EV konkretizuje a prohlubuje cíle výchovy ve všech oblastech lidské kultury, navazuje na výchovné působení v oblasti mravní, estetické, pracovní, vědní i při rozvoji fyzické kultury
a)Ve vědní výchově:
-učitel zprostředkovává základní fakta t zákonitosti z přírodních, společenských a technických věd, informuje o aplikaci vědy v životě, rozvíjí znalosti o ekologických souvislostech a zákonitostech v přírodě k pochopení kauzality jevů, variability konkrétních projevů života i obecných principů existence vzájemných vztahů živých organismů a prostředí. Nesmí jít o izolované encyklopedické znalosti, o pouhé hromadění poznatků, proto musí učitel posuzovat vztah člověka a prostředí spolu se vznikajícími problémy ekologickými a tak vytvářet základní předpoklady pro vývoj vztahového myšlení, tj. myšlení v souvislostech.
b)Ve výchově mravní:
-pedagog formuje odpovědný vztah k přírodě a celému životnímu prostředí, pěstuje citlivé, přátelské a ohleduplné vztahy mezi lidmi, odpovědnost vůči budoucnosti. Žáci poznávají práva a povinnosti ve vztahu k prostředí.
c)V estetické výchově:
-učitel rozvíjí schopnost vnímat, prožívat a hodnotit krásy přírody a lidských výtvorů, zachovávat čistotu a pořádek, prosazovat vkusnost, účelnost, podílet se na tvořivém zlepšování prostředí. Ovlivňuje emocionální vztah člověka k přírodě a životnímu prostředí, pečuje o kulturu mezilidských vztahů a estetiku životních podmínek. Obohacuje poznání učením a estetickou stránkou reality. Estetická citlivost v oblasti přírodních krás by mohla napomoci paralyzovat jednostranně utilitaristický přístup člověka k přírodě, který se projevuje v neodpovědné exploataci a devastaci.
d) V pracovní a technické výchově:
-učitel vede ke správné péči o pracovní prostředí, k přísné racionalizaci veškeré pracovní činnosti, k úsilí o efektivnost, hospodárnost, tzn. neplýtvat materiálem, energií, surovinami, lidskou silou a kulturními hodnotami, k poznávání teoretických základů techniky, různých pracovních činností a uvědomování si vlivu lidských činností na životní prostředí. Vychovává k čistotě, pořádku, vztahu k práci a pracovitosti. Učitel rovněž poukazuje na sepětí technicko-technologického řešení s přírodním procesem, tak formuje ekologickou kulturu práce.
e) V tělesné výchově:
-učitel pěstuje lásku a odpovědnost ve vztahu k prostředí domova, rodného kraje, ovlivňuje postoje k prostředí, dbá na zdravotní a hygienické zřetele při formování dovedností a návyků soustavné péče o zdraví.

Motivace v EV

4, Motivace v EV
-v motivaci EV se výrazně uplatňují city (např. estetické city jsou vyvolány vnímáním krásy či disharmonie předmětů a přírodních jevů, činů lidí či vztahů mezi nimi); estetické city souvisejí s celou soustavou vztahů člověka ke skutečnosti a jsou s nimi spjaty kategorie krásna a ošklivosti, ladnosti, odporu apod.
-při EV učitel navozuje libé pocity (krása přírody, umění) nebo naopak pocity nelibé (devastace krajiny, nepořádek) spojené s různě působícími prožitky, přáními a tužbami, které směřují k citlivým ohleduplným vztahům k prostředí, k doceňování přírodních a kulturních hodnot lidského života

5, Úkoly EV
1. Ekologická gramotnost-osvojení základních poznatků umožní získávání dalších informací o problematice životního prostředí
2. Ekologické myšlení -používání ekologických vědomostí, např. domýšlet možné důsledky a podle toho korigovat volené postupy a činnosti
3. Všímavost k ekologickým problémům a touha je řešit-EV musí působit celistvě na lidskou osobnost -na rozum, cit i vůli
4. Ekologická etika -nová etika vztahů k životnímu prostředí, vyznačujících se důsledným respektováním zákonů biosféry, preventivním zabraňováním negativním vlivům na prostředí, odpovědností, vnímavostí a úsilím o harmonii ve vztahu člověka k přírodě
-uvědomělá změna systému lidských hodnot s důrazem na:
1.úctu k životu a přírodě vůbec
2.uvědomění si ohraničenosti lidského poznání, uznání nesmírné složitosti celistvého přírodního systému, jehož jednotlivé složky ve vzájemné souvislosti člověk postupně poznává
3.odpovědnost za životní prostředí
4.přesun v žebříčku hodnot ve prospěch duchovní a etické stránky lidského života včetně uvědomělého uskromňování v nárocích na čerpání přírodních zdrojů

Obsah ekologické výchovy

3, Obsah EV:
-obsahem je systém cílevědomého působení, jež má vypěstovat smysl pro občanskou povinnost k životnímu prostředí, pocit vysoké morální odpovědnosti za jeho stav a starostlivý poměr k přírodě a jejím zdrojům
-směřuje k vnesení racionální preventivní zpětnovazební regulace do vztahu člověka k životnímu prostředí, k vyšší humanizaci člověka, k postupnému formování ekologické kultury člověka
-důležitý předpoklad k poznání, chápání a hodnocení vzájemných vztahů člověka a jeho prostředí a vztahů uvnitř prostředí představuje systém vědomostí; učitel předává poznatky o živé a neživé přírodě včetně informací o ekologických vztazích a možnostech a formách péče o životní prostředí
-je třeba osvojit si určité soubory dovedností a návyků, jež se formují v aktivní činnosti; tyto činnosti lze rozdělit do 2 skupin:
a) činnosti s převahou intelektuálních operací (např. pozorování a třídění jevů, vyvozování, operace determinující vzájemné chování lidí,...)
b) činnosti s převahou manuálních operací (např. udržování čistoty, pořádku, péče o zeleň, úprava okolí,...)
-ekologické aspekty v činnostech by se měly projevovat zvláště ukázněností ve vztahu k prostředí, respektováním předpisů a nařízení, tedy správních a právních nástrojů péče o životní prostředí
-aspekty EV:
•as. ekologizace:zvýraznění ekologických principů v myšlení a jednání
•as. biologizace:využití poznatků biologie (např. při racionálním čerpání přírodních zdrojů, využití odpadů, správné hospodaření v krajině,...)
•as. humanizace:zdůraznění celkového harmonického rozvoje lidské osobnosti, pochopení velikosti a mezí života, orientace na humanitu a další všelidské hodnoty, rozvíjení schopností vnímat krásu, poznávat sebe sama, usměrňování potřeb apod.
(V současnosti spatřujeme prioritu právě v této oblasti -v překonávání nevšímavosti, netolerance, znaků konzumní zaměřenosti života apod.)

EV má interdisciplinární charakter, neboť integruje vědecké poznatky o vzájemném působení přírody a společnosti.
Životní prostředí chápeme komplexně jako systém tvořený složkou přírodní, umělou (přetvořenou) a sociální:
a)Sféra vztahů "lidé - příroda"
1.lidé a abiosféra:kosmické faktory, abiotické geofaktory, geologicko-mineralogické, teritoriálně-morfologické, pedologické, hydrosferické, atmosferické
2.lidé a biosféra:vnější biotické faktory lidského organismu, rostliny, živočichové, vnitřní faktory lidského organismu
b)Sféra vztahů "lidé - produkty lidské aktivity"
-produkty lidské činnosti v oblasti zemědělství, průmyslu, lesnictví, stavebnictví, doprava a spojů, sféry zdravotnictví a školství, vědy, umění apod.
c)Sféra vztahů "lidé - lidé"
-sociální faktory: širší sociální prostředí, užší sociální prostředí
-osobnostní faktory: vztah k ostatním lidem i k sobě samému

Ekologická výchova na 1. stupni ZŠ

16. Ekologická výchova na 1. stupni ZŠ. Axiologická dimenze ekologické výchovy.

1, Ekologická výchova (EV)
=proces cílevědomého formování ekologického poznání, myšlení, citlivosti a odpovědnosti, jež se promítají v chování a jednání člověka
-někdy je v ped. literatuře pojmenována jako "výchova k ochraně přírody", "výchova a vzdělávání v oblasti životního prostředí", "výchova k péči o životní prostředí"a "ekologická výchova"

2, Základní rysy EV
•v oblasti vzdělávání překonává dílčí znalosti, zabraňuje roztříštěnosti poznatků o životním prostředí; ekologické poznatky mají vést k přiměřenému a zodpovědnému rozhodování člověka
•v procesu poznávání vede k permanentní diskusi o našem vlastním obrazu světa a k soustavnému přehodnocování našich návyků a činnost; vychází ze zásady, že nelze žít na úkor ostatního světa a příštích generací
•rozhodující vliv má životní zkušenost, proto je třeba informace o životním prostředí spojovat s životní zkušeností
•EV má komplexní charakter -netýká se pouze oblasti přírodovědné, ale i společenskovědní; vztah člověka k prostředí je problémem filozofickým, sociologickým, psychologickým, antropologickým, etickým i estetickým...

Hlavní cíle a zásady Zdravé školy

Hlavní cíle a zásady Zdravé školy
Protože každá škola si vytvořila vlastní projekt, nelze popsat konkrétní podobu školy. Obecně však platí, že zdraví ve Zdravé škole je chápáno jako celkový stav fyzické, psychické a sociální pohody. Podle zprávy českého výboru UNICEF z roku 1997 má každé čtvrté dítě strach ze školy (například kvůli vysokým, nízkým nebo nevhodným nárokům), proto se Zdravá škola snaží o celkově zdravou atmosféru ve škole, která spočívá na třech základních pilířích:
- pohoda prostředí (věcného, sociálního, organizačního)
- zdravé učení (smysluplnost, možnost výběru, přiměřenost, spoluúčast, spolupráce, motivující hodnocení, přirozenost, klidná a otevřená atmosféra, samostatnost žáků, zaujímání vlastních postojů, hledání konstruktivních nápadů, uvědomění si odpovědnosti za své konání, podpora zvídavosti a spontánnosti, respektování potřeb jednotlivce, rozvoj komunikace, diferencovaný a individuální přístup k žákům - zadávání práce podle schopností žáka, vytváření prostoru pro vzdělávání talentovaných žáků, včasná diagnostika žáka, snaha o integraci postižených, chyba je jedním ze stupňů učení...)
- otevřené partnerství (škola je modelem demokratického společenství, pořádá veřejné akce apod.)

Další prvky, se kterými se na různých školách můžete setkat:
-metody a formy školní práce: integrované vyučování, projektová výuka, problémové metody, samostatná práce, svobodná tvůrčí práce, epochové vyučování, vyučování v blocích či tematických celcích, kooperativní vyučování, podněty reformních škol, výuka v pracovních a herních koutcích, používání koberců, prvky dramatické výchovy, didaktické hry, učení se v životních situacích, zájmové vyučování
- pohyblivá délka vyučovacích hodin
- netradiční uspořádání třídy
- o přestávkách k dispozici tělocvičný inventář, tělocvična, dvůr či hřiště
- zavedení tří hodin tělesné výchovy týdně - třetí hodina probíhá například formou projektového vyučování spojeného s turistikou a poznáváním okolí* další aktivity: soutěže, školní akademie, kulturní vystoupení, sportovní utkání, tábory, jarmarky, výstavy, ozdravné pobyty, výlety, exkurse, jóga, keramika, práce s tiskařským lisem a podobně podle možností
-žákovský parlament, dětské rozhlasové vysílání ve školním rozhlase, vydávání dětských novin
-informace o dětech poskytovány za přítomnosti dětí
-rodiče se mohou účastnit vyučování např. jako asistenti
-stravování: více zeleniny a ovoce, omezení podílu bílkovin a množství tuků, sójové výrobky, ryby

Základy pro zdravý život se vytvářejí již od narození

Základy pro zdravý život se vytvářejí již od narození. Rodičovská péče a láska, harmonické rodinné prostředí, vzájemná úcta a tolerance, nekonfliktní a kamarádské vztahy, vhodné prostředí pro využití volného času, pravidelná pohybová činnost s dostatečným pobytem v přírodě, správná výživa - to jsou ideální podmínky pro zdravý vývoj dítěte.
Každý člověk by se měl naučit uspořádat svůj denní a týdenní režim. Dítě, které není vedeno k přiměřenému dělení času mezi povinnosti, zábavu a nezbytnou pohybovou aktivitu, je obvykle poznamenáno na celý život a správné návyky pro racionální využití volného času získává jen velmi obtížně.
Významnou roli v přípravě dítěte na život hraje škola. Učitelé a ředitelé škol by si proto měli uvědomit, že úkolem školy je nejen vychovávat a vzdělávat žáky podle potřeb a požadavků společnosti, ale že je nezbytné vycházet vstříc i životním potřebám dětí.
K základním potřebám dítěte a zároveň i ke stěžejním součástem péče o zdraví patří pohybová činnost.

Projekt Zdravá škola
Vznik programu
Snahy o to, aby škola byla zdravá, u nás nejsou nové. "Zdravá škola" je projekt Světové zdravotnické organizace pro Evropu, Evropské unie a Rady Evropy, které dotovaly práci v Národním centru podpory zdraví, jež se stalo koordinátorem pro ČR v roce 1991. Školy, které měly o program zájem vypracovaly podle metodiky "Program podpory zdraví ve škole" vlastní projekt přizpůsobený podmínkám jejich školy. Zatím je u nás asi 92 Zdravých základních škol.

Tělesná a zdravotní výchova

15. Tělesná a zdravotní výchova. Hygiena a zdravotní sty. Projekt Zdravá škola.
Tělesná výchova
Cílem je pohybově a tělesně kultivovaný člověk, který chápe pohybovou činnost jako nezbytnou součást svého života, zařazuje do svého denního režimu individuálně vhodnou a přiměřenou pohybovou aktivitu podporující zdraví a má dostatečně teoretické vědomosti o pohybovém zatěžování a jeho učnicích na organismus.
Správně chápaná tělesná výchova a pohybová aktivita
- směřuje vždy ke zdraví člověka
- je součástí životního stylu člověka
- je spojena s kladným prožitkem
Další formy tělesné výchovy a pohybových aktivit:
Pohybová činnost před výukou
Pohybová činnost během výuky – tělovýchovné chvilky
Pohybová činnost o přestávkách
Dále se mohou obohacovat:
Pohybové činnosti ve školní družině
Cvičení v přírodě
Školy v přírodě
Školy v přírodě, školní výlety, specializované kurzy
Další pohybové aktivity: nepovinné předměty s pohybovým programem, kroužky zaměřené na pohybovou aktivitu (např. turistický), zdravotní tělesná výchova

Definice primárních a dílčích cílů tělesné výchovy
Cílem školní tělesné výchovy je vytvořit kladný vztah žáků k péči o své zdraví a k celoživotní pohybové aktivitě. Tento cíl se promítá do dílčích cílů, které lze vymezit následovně:
1. Cíle psychomotorické: Žáci
- prokazují pohybovou způsobilost v řadě pohybových činností prováděných jednotlivě i ve skupinách,
- tvořivě začleňují nové pohybové dovednosti do již osvojených pohybových celků,
dbají o odpovídající úroveň svého zdraví slučitelnou s jejich individuálními předpoklady, dovedou samostatně využívat kompenzační cvičení.
2. Cíle kognitivní: Žáci
- dovedou vytvářet osobní programy denního režimu založené na principech zdravého způsobu života a na účinných metodách regenerace,
- chápou obsah pojmu zdravotně orientovaná zdatnost i zdravotní přínos pravidelné pohybové činnosti,
- využívají osvojených pohybových dovedností pro bezpečnou a efektivní pohybovou činnost,
prokazují dobrou orientaci a přiměřenou odbornost v několika zvolených formách pohybové činnosti sportovního charakteru.
3. Cíle afektivní: Žáci
- projevují během pohybové činnosti prožitek, pozitivní sebevědomí a tvořivost,
- chápou individuální rozdíly mezi jednotlivci,a
- oceňují přínos vztahů, které mohou být utvářeny a prohlubovány prostřednictvím pohybových činností,
- projevují ducha osobní nezávislosti, odpovědnosti, čestnosti a pozitivní soutěživosti.
Zdraví chápeme jako optimální stav tělesné, duševní a sociální pohody. Prvním předpokladem zdraví i výchovy ke zdraví je uvědomit si, jak sami žijeme, jak vychováváme své děti a jak se snažíme o prevenci nebo nápravu negativních vlivů způsobujících zdravotní oslabení. Druhým předpokladem je vytvořit si správné životní návyky a důsledně dodržovat preventivní nebo nápravná opatření.

V užším pojetí má estetická výchova 2 stránky

V užším pojetí má estetická výchova 2 stránky :
1. RECEPTIVNÍ ESTETICKÁ VÝCHOVA
- od slova receptor
- jde zde o poznávání uměleckého díla
- je to citové prožívání a pochopení ( př. : VV- návštěva výstavy, exkurze, film, obrazové knihy, poslech hudby, koncert, hudebně pohybová skladba
2. AKTIVNÍ ESTETICKÁ VÝCHOVA
- jedná se o reprodukční činnost
- vlastní tvořivá činnost v různých směrech ( zájmové kroužky )
- Př. : VV – znalost výtvarných technik
HV – zpěv, hra na hudební nástroj
TV – vlastní provedení sestavy
Prostředky estetické výchovy :
- Výtvarné
- Hudební
- Dramatické
- Literární
- Taneční

Na estetické výchově se podílí škola, rodina, další výchovné zařízení
Výchovná zařízení :
-školní družina, kluby, DDM, dětské domovy, různé kroužky, soubory, ZUŠ, kulturní i osvětová zařízení, kino, divadlo
Na estetické výchově se podílí i rodina :
-první estetické podněty a závisí na životním stylu rodičů a ovlivňuje to i návštěva kulturních zařízení
Podmínky pro estetickou činnost :
a) vytvoření vlídného prostředí
b) dostatek podnětů k činnosti
c) dostatek materiálu ( papír, barvy,….. )
d) vhodná motivace

Esteticko-výchovné zájmové činnosti

Esteticko-výchovné zájmové činnosti :
Literárně-dramatická
-funkce : výchova k literatuře a dramatickému umění
-četba, vyprávění, přednes, dramatizace
-návštěvy kulturních zařízení ( divadlo )
Výtvarná:
-funkce : rozvíjí vnímání, myšlení, cítění, představivost a fantazii, dále rozvoj tvořivosti, vyjadřování, rozvoj kladného vztahu k životnímu prostředí, ve kterém se děti pohybují
-jde o zpracovávání vlastních zážitků, výtvarné zpracování přírody, práce s výtvarnými prostředky
Hudební
-funkce : pěstovat vztah k hudbě a ke zpěvu, rozvíjet schopnost vnímat hudbu, rozvíjet hudební tvořivost
-zpěv hromadný a sólový
-hudebně pohybová činnost
-hra na dětské hudební nástroje
-poslechy
Estetická výchova na 1. stupni ZŠ musí respektovat věkové zvláštnosti dětí mladšího školního věku :
-v tomto věku se vyhraňuje a tříbí vkus
-estetické hodnocení se v tomto období řídí citem ( hezké je to, co mám rád )
-na začátku mezi 6-7 rokem je maminka nejkrásnější, protože je nejmilovanější
-v 10 letech dítě hodnotí krásu podle vnějších znaků ( krásný je ten, kdo je pěkný navenek )
-ve výtvarné oblasti se dětem líbí náměty z reality a to samé se projevuje v jejich výtvarné činnosti
-nemají rády abstraktní obrázky
-v hudební oblasti se dětem líbí výrazný rytmus a melodie
-dokáží rozlišovat písně žertovné i dojemné
Estetické city:
-prožíváme je při hodnocení krásy a ošklivosti zvláště v přírodě, v životním prostředí a v uměleckých dílech
-prožívání krásy podstatně přispívá k obohacení života, k překonání jeho všednosti a jednostranného soustředění na plnění každodenních povinností
-mohou člověka pobízet i k vytváření krásy (péče o květiny, o zelené plochy ve městě, zájmová umělecká tvořivost,…)
-dále napomáhá k lepším vztahům mezi lidmi
- už z antické filozofie vychází důraz na sepětí krásy a dobra ( hledisek estetických a etických ) a to je důležité pro výchovu i utváření způsobu života dítěte

Šikana a paragrafy

Šikana a paragrafy
Pojem šikana je v právní praxi používán jako synonymum pro „úmyslné jednání, které je namířeno proti jinému subjektu a které útočí na jeho důstojnost". Není důležité, zda k němu dochází slovními útoky, fyzickou formou nebo hrozbou násilí. Rozhodující je, kdy se tak děje úmyslně. Dále musí být splněny tyto podmínky:
-pachatel se dopustil jednání, které splňuje znaky konkrétního trestného činu
-musí být prokázán úmysl pachatele dopustit se takového jednání a míra společenské nebezpečnosti
-jeho jednání dosahuje intenzity uvedené v zákoně.
U trestných činů, jejichž podstatou byla šikana, lze proto předpokládat, že právě s ohledem na rozšiřující se případy podobných jednání bude skutek jako trestný čin považován. Šikana bývá nejčastěji postihována podle ustanovení trestního zákona a to jako:
-trestný čin omezování osobní svobody (podle § 231)
-trestný čin vydírání (podle § 235)
-trestný čin útisku (podle § 237)
-trestný čin loupeže (podle § 234)
-trestný čin ublížení na zdraví (podle § 221)
-trestný čin poškozování cizí věci (podle § 257)
-trestný čin znásilnění (podle § 241), či pohlavního zneužívání (podle § 242).
K tomu, aby byl pachatel postižen, musí být starší 15 let (15-18 let mladiství). Děti mladší 15 let trestně odpovědné nejsou, jsou však předány do péče orgánu sociálně - právní ochrany, případně mohou být postiženi jejich rodiče. Nezletilému pachateli je možné nařídit ústavní výchovu, může nad ním být stanovený dohled. Pokud k šikanování došlo v průběhu vyučování, nese plnou odpovědnost škola. Prokáže-li se zanedbání ředitele školy nebo některého pedagoga, může být právně nebo pracovněprávně potrestán. Na školském zařízení lze v oprávněných případech požadovat i náhradu škody vzniklé v důsledku šikany. A to jak náhradu na věcech, tak na zdraví, včetně způsobené psychické újmy. Pokud dítě v důsledku šikany nemohlo např. docházet do školy (vyšší stupeň šikany), nese školské zařízení odpovědnost i škody vzniklé rodičům dítěte v důsledku např. uvolnění ze zaměstnání, zajištění hlídání dítěte, zajištění doprovodu do a ze školy apod.
Zdroje
Kolář, M. Bolest šikanování. Portál: Praha 2001
http://www.poradenskecentrum.cz/sikana.html

Estetická výchova, její cíle, zaměření a zvláštnosti na 1. stupni ZŠ

Estetická výchova, její cíle, zaměření a zvláštnosti na 1. stupni ZŠ.
Estetika = nauka o krásnu
- estetické city – vyšší city = schopnost člověka rozeznávat krásu a nevkus
- cílem je vypěstovat u jedince schopnost správně vnímat, chápat, citově prožívat a podle individuálního nadání hodnotit krásu v uměleckých dílech i mimouměleckých věcech
- žáky je nutné zároveň seznámit se základními díly národní i světové kultury a jejich tvůrci a interprety
- měla by rozvíjet vlastní uměleckou tvořivost a aktivitu jedince = naučit ho základním dovednostem v některých uměleckých oblastech ( recitace, sloh, kresba, zpěv,…)
- estetická výchova má ovlivňovat formování individuálního vkusu

P. Jůva : rozlišuje estetickou výchovu uměleckými prostředky na :
- výchova umělecká
-výchova literární, výtvarná, hudební, divadelní, filmová a taneční
- výchova mimouměleckými prostředky
-estetika prostředí, přírody, práce, hry a tělovýchovných činností
-tyto prostředky se mohou různě prolínat, působit zároveň, souhlasně nebo protichůdně
-zvláštní pozornost věnujeme estetice školního prostředí a jeho vlivu na žáky, spadá sem i úprava školní budovy, výzdoba, obrazy, květiny, nástěnky – nejde však o množství, ale úroveň a kvalitu, která vzniká vkusem a přiměřeností
-estetická výchova se uskutečňuje školními formami esteticko-výchovné činnosti, ke kterým patří speciální esteticko výchovné předměty, humanitní vyučovací předměty a tělesná výchova
-návštěvy kulturních akcí, kulturní exkurze, práce v zájmových kroužcích

Estetickou výchovu chápeme:
- v širším smyslu : jedná se o chápání a prožívání skutečností všude kolem nás ( jedná se o estetiku věcí všedního života)
- v užším smyslu : toto pojetí je zaměřeno k uměleckému dílu a umění

Postoje školy k šikaně

Postoje školy k šikaně
 „Ať si to vyřídí mezi sebou.“
 „Jakmile zasáhneme, šikana se utají.“
 „Řešení ublíží pověsti školy.“
 Doporučovaný postup:
o vyšetření případu
o jednoznačné odsouzení šikany
o první fáze nápravya
o prevence
Jak by měl v případě podezření učitel zareagovat?
Zvýšit pozornost a nejlépe agresory chytit při činu, případ řádně vyšetřit. Bě¬hem vy¬¬šetřování by měl dodržovat správný postup, aby šikanované oběti ještě ví¬ce ne¬u¬blížil:
1. Chránit zdroj informací a neprozradit ho.
2. Prozradit co nejméně o tom, co je a není dosud známo, aby se šikana mohla do¬ká¬zat.
3. Vyslechnout poškozeného, obviněného a svědky vždy zvlášť.
4. Je nutné uchránit oběť před dalšími hrubými útoky na jeho osobu.
5. Prokázaná šikana a agrese musí být adekvátně potrestána, v méně závažných pří¬padech stačí domluva s hrozbou dalšího postihu.
Prevence šikany
- jednání s obětí, jednání s agresorem
- jednání s rodiči oběti a agresora
- jednání se žáky (např. diskuse o problému pasivní tolerance...)
- otázka „publicity – zveřejnění celého problému“

Diagnostikování šikany

B)oběti
-somatické zvláštnosti
-psychické příčiny
-děti s nízkým sebevědomím (tiché, plaché, citlivé, ustupující...)
-děti neschopné zaujmout (osamělé, bez kamarádů, neduživé...)
-děti s útočným chováním (dráždící, popichující, protivné...)
-noví žáci, vynikající žáci, jemní žáci...
Diagnostikování šikany
Průvodní znaky šikany, kterých by si měli všimnout učitelé:
a) přímé znaky
- specifické verbální projevy a reakce na ně
- specifické fyzické projevy a reakce na ně
b) nepřímé znaky
- osamělost, izolovanost
- nejistota, ustrašenost, smutek
- výrazné zhoršení prospěchu
- vyhledávání blízkosti učitelů
- odmítavý vztah ke sportu
- poškozené, znečištěné věci nebo zranění, která nejsou uspokojivě vysvětlena
Vývojové stupně šikanování
1. stupeň – zrod ostrakismu
Jde o mírné, převážně psychické formy násilí, kdy se okrajový člen skupiny necítí dobře – je neoblíbený a není uznáván. Ostatní ho více či méně odmítají, nebaví se s ním, pomlouvají ho, spřádají proti němu intriky, dělají na jeho účet drobné „legrácky“ apod.
2. stupeň – fyzická agrese a přitvrzování manipulace
Agresor v této etapě vstřebává zážitek jak chutná moc, jaké uspokojení mu přináší to, když bije, týrá, ponižuje. Nereaguje-li v tomto stádiu pozitivní jádro skupiny, třídy, neexistují-li kamarádské vztahy, záporný vztah k násilí, pozitivní morální vlastnosti, pak dochází k prolomení posledních morálních zábran a šikana se rozjíždí ve větším rozsahu.
3. stupeň – vytvoření jádra
Existuje stále možnost vzniku silné pozitivní skupiny, která by oslabila vliv tvořícího se „úderného jádra". Pokud ale tato silná pozitivní skupina nezasáhne, pak tažení tyranů přechází do dalších fází. Šířitelé „viru“ začnou spolupracovat a systematicky šikanovat nejvhodnější oběť. Cílem tohoto „úderného jádra" budou stále ti nejslabší, ti nejníže postavení.
4. stupeň – většina přijímá normy agresorů
Šikana se rozjíždí v plném rozsahu. Působení agresorů je tak silné, že jejich normy přejímá celá skupina. Klást odpor v této fázi se již nedá. I mírní a ukáznění žáci se začínají chovat krutě, aktivně se zúčastňují týrání spolužáka. I oni prožívají pocit uspokojení z ponížení, bolesti a útrap toho druhého, slabšího. Dělají to proto, aby oni sami se nestali tím týraným. Vliv pedagogů na chování takové skupiny – třídy je minimální, případně zprostředkovaný přes „vůdce", „kinga".
5. stupeň – dokonalá šikana
Normy agresorů jsou přijaty nebo respektovány všemi, popř. téměř všemi členy skupiny, a dojde k plnému nastolení totalitní ideologie šikanování, tj. stadia vykořisťování. Jeho charakteristickým znakem je to, že agresoři jsou chápáni a uznáváni jako „vůdci", „kingové", „nadlidi", „otrokáři", „velkoknížata", „ministři" apod. Oběti jsou vnímány jako „podlidi", „poddaní", „nevolníci", „otroci". Brutální násilí se začíná považovat za normální, dokonce za výbornou legraci. Oběť v tomto stadiu utíká do nemoci, má mnoho absencí, často i neomluvených, vyhýbá se škole a v nejhorším případě končí psychickým zhroucením nebo pokusem o sebevraždu.

ŠIKANA

ŠIKANA
Šikana (mobbing) znamená tělesné, psychické nebo kombinované ponižování, příp. týrání jedinců jinými, nejčastěji ve vrstevnických skupinách. Za šikanu se považuje, když jeden nebo více spolužáků úmyslně, většinou opakovaně ubližuje druhým. Z počátku se to děje nenápadně prostřednictvím různých legrácek (strkání, nadávání, schovávání věcí…), odmítáním, přehlížením, zesměšňováním a pomlouváním. Později se otravování života obětem stupňuje a zdokonaluje, nastupuje fyzické násilí (bití, krádeže, poškozování věcí) nebo kruté psychické násilí, někdy i oboje dohromady.
Znaky šikany
 opakované ubližování
 bezbrannost oběti
 asymetričnost (více proti jednomu)
Druhy šikany
 přímá – tvrdé a mírnější projevy
 nepřímá – pomluvy, intriky, izolace...
Důvody k šikanování
 motiv krutosti a touhy po moci, touhy dominovat
 motiv upoutání pozornosti
 motiv zabíjení nudy
 motiv žárlivosti – žáci závidí dobrému žáku přízeň učitelů
 zvědavost
Aktéři šikany
A)agresor – tři typy agresorů-iniciátorů šikany
1.typ :
Hrubý, primitivní, impulsivní, se silným energetickým přetlakem, kázeňskými problémy, narušeným vztahem k autoritě, někdy zapojený do gangů páchajících trestnou činnost.
Vnější forma šikanování: šikanuje masivně, tvrdě a nelítostně, vyžaduje absolutní poslušnost, používá šikanování cíleně k zastrašování ostatních.
Specifika rodinné výchovy: častý výskyt agrese a brutality rodičů. Jako by agresoři násilí vraceli nebo napodobovali.
2.typ:
Velmi slušný, kultivovaný, narcisticky šlechtěný, sevřený, zvýšeně úzkostný, někdy i se sadistickými tendencemi v sexuálním smyslu.
Vnější forma šikanování: násilí a mučení je cílené a rafinované, děje se spíše ve skrytu, bez přítomnosti svědků.
Specifika rodinné výchovy: časté uplatňování důsledného a náročného přístupu, někdy až vojenského drilu bez lásky.
3.typ:
„Srandista", optimistický, dobrodružný, se značnou sebedůvěrou, výmluvný, nezřídka oblíbený a vlivný.
Vnější forma šikanovaní: šikanuje pro pobavení sebe i ostatních, patrná snaha vypíchnout "humorné" a "zábavné" stránky.
Specifika rodinné výchovy: nezaznamenána žádná specifika. Pouze v obecnější rodině je přítomna citová subdeprivace a absence duchovních a mravních hodnot v rodině.

AGRESE

AGRESE
Agrese bývá obvykle definována jako napadení, útočné či výbojné jednání, projev nepřátelství vůči určitému objektu, úmyslný útok na překážku, osobu, předmět stojící v cestě. Agrese může být také definována jako násilný způsob dosahování cíle nebo destruktivní chování, směřující k fyzickému, slovnímu nebo symbolickému útoku vůči jinému jedinci (předmětu).
Agresivita je definována jako útočnost, tendence k násilnému a útočnému jednání (to, co jedince k agresi vede)
Typy agrese podle E.Fromma:
1) agrese „benigní“ (nezhoubná, účelová) - je fylogeneticky programovaná, obranná a slouží přežití jedince i druhu a je nástrojem biologické adaptability. Jakmile pomine ohrožení, zaniká.
2) agrese „maligní“ (zhoubná) - je krutá a destruktivní. Je specificky lidská, není fylogeneticky programovaná a neslouží biologickému přizpůsobování. Slouží člověku k uspokojení jeho žádosti a prožitku libosti, který mu přináší.
Podle intenzity můžeme dělit na agresi:
1/ bez vnějších projevů (pouze v myšlení)
2/ projevená navenek slovně
3/ destrukce předmětů
4/ fyzické napadení druhé osoby
Podle aktivity:
a) aktivní (útok)
b) pasivní (neúčast, přehlížení)
Agresivitu je třeba odlišovat od asertivity, tedy schopnosti prosadit se bez zjevné agresivity, založené na dostatečném sebevědomí.
Agrese a agresivita zaměřená proti sobě se nazývají autoagrese a autoagresivita.
Dětští agresoři se v posledních ročnících školy stávají členy nežádoucích sociálních skupin, zhoršují se v prospěchu a využívají méně svých schopností. V dospělosti pak mají více konfliktů se zákonem než ostatní.

Funkce kázně

Funkce kázně:
- didaktická – pomáhá v procesu učení
- výchovná – pomáhá v procesu sebevýchovy
- sociální – umožňuje a zvyšuje úspěchy společné práce a zabezpečuje postavení
Prostředkem ke školní ukázněnosti je školní řád, který má být stručný, výstižný, splnitelný a kontrolovatelný.
- žákům musí být vysvětlen obsah jednotlivých pravidel školního řádu a proč mají tato pravidla dodržovat
Při výchově k ukázněnosti mohou být využity všechny metody sociální a mravní výhovy.
- osvědčují se metody pochvaly, odměny a povzbuzení
Nejlepší metodou jak nalézt problém a jeho řešení je ROZMLUVA, která má několik kroků:
-najít skutečný problém (žákovi naslouchat, neuspěchat rady nebo soudy, klást klíčové otázky)
-dohodnout se na řešení (zeptat se žáka, jak bude problém řešit či navrhnout řešení)
-stanovit cíle
-provést hodnocení (zajímat se, zda se řešení problému uskutečnilo)
Partnerský dialog podporuje v žácích tendenci řešit své problémy samostatně, žáci na něj reagují výborně.

PŘESTUPKY PROTI DANÉMU ŘÁDU závidí na mnoha okolnostech:
- vliv organizace a úroveň obsahu vyučování
- vztah k učiteli a spolužákům
- psychický stav
- atmosféra v rodině apod.

KONCEPCÍ SEBEVÝCHOVY JE:
- sebevzdělávání
- sebevýchova v užším slova smyslu (rozvoj postojů jedince ke skutečnosti, zájmům)
- cílová orientace
- obsahová stránka
Sebevýchova je podmíněna několika předpoklady: motivace, potřeby a zájmy.
Schopnost AUTODIAGNÓZY – schopnost zhodnotit vlastní stupeň rozvoje, posoudit klady a zápory a rozhodovat se pro další změny svého vědomí, chování a přesvědčení. Závisí na schopnosti koncipovat svůj další rozvoj.
HETEROEDUKACE – interakce mezi pedagogem a žákem
AUTOEDUKACE – sebevýchova

Kázeň a výchova k ukázněnosti

Kázeň a výchova k ukázněnosti
-jde o pedagogický a společenský jev ke kterému přistupují různé instituce různě, např. tradiční veřejné školy a alternativní školy
-mezi CÍLE, které jsou v těchto institucích akceptovány patří:
-na jedné straně – rozvoj jedince, jeho potřeb, tvořivé invence
-na straně druhé – preference jiných kvalit vymezených detailními učebními programy a řízením práce školy
KÁZEŇ je společenský jev spočívající v dodržování daných nebo dobrovolně zvolených norem.
Norma je řád, který zabezpečuje existenci jedince i život společnosti. Dané normy jsou určitými bariérami, které mohou svazovat, omezovat, atd…
SVOBODA a DODRŽOVÁNÍ NOREM jsou dvěma stránkami socializace a seberealizace člověka.
Normy upravují vztahy mezi lidmi, uvádějí do nich řád, zefektivňují činnost, vedou k sebekontrole a seberegulaci.
Na jedince působí podněty, které ho nutí k určitému chování a jednání. Uplatňují se prostřednictvím: -kulturní tradice (vzoru, atd…)
-systému požadavků, příkazů, zákazů v oblasti morálky i práva, veřejného mínění
-sebekontroly i působení svědomí

Kázeň můžeme rozlišit podle různých hledisek:
-PODLE SPECIFIČNOSTI SOCIÁLNÍCH OBLASTÍ (občasnké, vojenské, školní, rodinné, církevní,…)
-PODLE PEDAGOGICKO – PSYCHOLOGICKÉHO KRITÉRIA (vynucená x uvědomělá, vnější x vnitřní, autoritativní x demokratická, formální x neformální).
- Vynucená, formální, vnější a autoritativní kázeň je zpravidla důsledkem vnějšího tlaku, obav, hrozeb a strachu vychovávaných – tím lze dosáhnout pouze POSLUŠNOSTI,tj. vynuceného, dočasného a formálního respektování norem (ne vždy)
- výsledkem výchovného působení je UKÁZŇENOST, opírá se o souhlas, normy a sebekontrolu, je to mravní nebo volní vlastnost celé osobnosti, je projevem její sociální a psychické zralosti

STÁDIA MORÁLNÍHO VÝVOJE

STÁDIA MORÁLNÍHO VÝVOJE
Prekonvenční morálka – věk přibližně 2-7 let.
1. Zaměření na trest a poslušnost. Děti nemají opravdový smysl pro morálku, ale jejich chování může být tvarováno prostým zpevňováním.
2. Individualistická účelnost a výměna. „Správný“ čin je takový, který se dítěti samému vyplatí. Zdá se, že dítě je schopno vyhovovat potřebám druhých, ale bývá tomu tak pouze proto, že výsledek je pro ně samé bezprostředně příznivý.
Konvenční morálka – věk přibližně 7-11 let.
3. Vzájemné interpersonální požadavky, vztahy a konformita. Děti se snaží plnit požadavky starší generace: nejprve jen v určitých situacích, později i obecněji tak, jak si osvojují pojetí „hodného“ dítěte.
4. Společenské uspořádání a svědomí (řád a zákon). Morální zásady se dále zobecňují a děti se snaží řídit se jimi nejen pro osobní zisk, ale i z toho důvodu, že si nyní vytvářejí smysl pro povinnost vůči autoritě a vůči uchování existujícího společenského pořádku. S výjimkou extrémních okolností zachovávají zákony.
Postkonvenční morálka – věk přibližně od 12 výše.
5. Společenská úmluva čili užitečnost a práva jednotlivce. Smysl pro povinnost je stále silný, avšak ještě důležitějším než prosté zachovávání daného stavu se stává smysl pro spravedlnost a zákonnost. Pravidla jsou stále více vnímána jako něco, co lze a co často také je žádoucí změnit.
6. Univerzální etické zásady. Morální zásady jsou spojovány do soudržné a uspořádané filozofie. Morální rozhodnutí berou v úvahu všechny podstatné okolnosti. Jedinec nyní dokáže nahlížet dále za úroveň povrchní spravedlnosti a oprávněnosti.

METODY UTVÁŘENÍ SITUACÍ PRO SAMOSTATNOU ČINNOST DĚTÍ A MLÁDEŽE

C. METODY UTVÁŘENÍ SITUACÍ PRO SAMOSTATNOU ČINNOST DĚTÍ A MLÁDEŽE
12. metody pověřování úkolem
- děti jsou pověřování .,službou", za kterou jsou zodpovědní, mají radost z vlastní důležitosti
13. metoda utváření samosprávy a spolupráce se samosprávou
- metoda pro starší děti, vychovatel se samosprávou a jejími orgány plánuje, provádí,
kontroluje a hod¬notí společnou činnost
FORMY MRAVNÍ VÝCHOVY

1. Školní formy mravní výchovy
2. Mimoškolní formy mravní výchovy
3. Mravní výchova v rodině
- jednotlivé formy se vzájemně propojují
PROSTŘEDKY MRAVNÍ VÝCHOVY
1. Vědecké poznání skutečnosti – etika, psychologie, sociologie, historie, pedagogika. Odhalují mravní ideály a mravní normy, jejich podstatu a úlohu v životě a nutnost jejich zachovávání.
2. Umění – obohacuje jedince o etické představy, stimuluje jeho etické úvahy a podílí se na tvorbě jeho morálních ideálů. Dává podněty k nápodobě, poskytuje mu určité vzory.
3. Hra
4. Tělovýchovné činnosti – formují morální kvality jedince, rozvíjí jeho dosavadní morální profil a obohacují ho o kvality nové. Pěstují vytrvalost, houževnatost, odolnost, překonávání překážek, krizí a nezdarů, stálou mobilizaci sil, zdravou sebedůvěru,
5. prostředí, ve kterém jedinec žije

VZNIK HODNOTOVÝCH SOUSTAV
Morální normy a hodnoty jsou ponejvíce naučené struktury, které si malé děti osvojují nejprve od rodičů, později od učitelů, vrstevnických skupin, sdělovacích prostředků a společnosti obecně. Freud měl za to, že u dítěte vznikají morální postoje a chování vlivem superego, což je z největší části zvnitřnění morálních norem a soudů vštěpovaných rodiči. Bez superega by se dítě chovalo správně pouze v přítomnosti rodičů nebo jiných dospělých.

Metoda přesvědčování

4. metoda přesvědčování
- cílem metody vysvětlování je pochopení smyslu požadavků a norem, cílem metody přesvědčování je vzbudit city závažnosti, povinnosti a odpovědnosti
přesvědčování motivuje činnost osobnosti
5. metoda příkladu
- úkolem metody je upevnit žádoucí chování dětí vytvořením názor¬ným a přitažlivým vzorů chování
- vhodné okolnosti: 1. co se má dělat
2.jak se to má konat
3. že je to možné konat
4. proč je třeba to konat
5.jak je hodnotné to konat
- metody příkladu ¬
přímý optický názor - např. besedy
vzor fiktivní - podává divadlo zprostředkovaný
názor - živé vyprávění a četba
příklad kladný - ukazuje žádoucí chování
příklad záporný - jak se jednat nemá

c) Metodv rozvoie morálního úsudku.¬
6. metoda řešení morálních dilemat
- cílem mravní výchovy je vést morální heteronomie k morální autonomii
-učitel shromáždí soubor mikropříběhů , které obsa¬hují morální problémy,...

METODY VÝCHOVY PRAVNÍ AKTIVITY

B. METODY VÝCHOVY PRAVNÍ AKTIVITY
d) Metody usměrňování činnosti dětí a mládeže
7. metoda režimu - metoda časového režimu - rozvrh činností
obsahového režimu - je proměnlivý
= účelnost, přesnost, všeobecnost, určitost
8. metoda cvičení - metoda cvičení se zaměřuje na vlastní průběh činností, která je
prostředkem výchovy morálních vlastností
- cílem je zvyk, totiž potřeba jednat návykovým způsobem
- cvičení přirozené nebo umělé, cvičení hrou, nápravou
9. metoda získávání - projev očekávání, slib, výstraha
- metoda soutěžení, závazek
10. metoda hodnocení
- schvalováni (odměňování) a odsuzování (trestání)
- závislost na individualitě a věkových zvláštnostech
- správné organizování - individuální péče,dochází zřídka k porušování kázně a zásad
správného chování
11. metoda kontroly (dozoru)
- povzbuzuje žádoucí způsoby chováni a tlumí nežádoucí

A. METODY MRAVNÍHO UVĚDOMOVÁNÍ
a) Metody rozumové instrukce¬
1. metoda požadavků - metoda slovní, kde úkolem je dosáhnout u dětí zachovat pravidla chování zatím bez hlubšího porozumění, dosáhnout "vnější kázně"
- kladení požadavků předchází pozdější vypraco¬vání morální teorie
požadavky kladné - příkazy
požadavky záporné – zákazy
hesla - děti si je lépe pamatují
2. metoda vysvětlování - metoda, která se užívá formou rozhovoru s jedincem, skupinové besedy, diskuse, souvislý referát, přednáška, literární ukázka, poslech rozhlasu

b) Metody citlivého a názorného působení¬
3. metoda vyvolávání a tlumení citů
a) sugescí - citové vzruchy, citové a hodnotící postoje
b) agitací – získáváme posluchače pro nějakou myšlenku na základě cito¬vých pohnutek sympatií a antipatií
c) eliminací - odstraňuje nežádoucí podněty
d) substitucí - nahrazuje nevhodné podněty vhodnějšími
e) degradace - oslabuje nežádoucí emoce
f) sublimace - převádí nižší pohnutky do sféry kulturního uspokojování

Mravní výchova – cíl, obsah, metody, formy a prostředky

12) Mravní výchova – cíl, obsah, metody, formy a prostředky.
Proces mravní výchovy v souvislosti s mravním a hodnotovým vývojem
osobnosti. Mravní výchova v mladším školním věku

OBSAH MRAVNÍ VÝCHOVY
- mravní normy - pravidla, způsoby hodnocení
- společenské- návyky - pozdravit, poprosit, poděkovat, respektovat druhé, autoritu,
- mravní vztahy a postoje - k sobě samému, k ostatním lidem, k pří¬rodnímu a kulturnímu prostředí, k hodno¬tám, vlastenectví - soustava postojů jako součást demokratického občanství (tra¬dice, symboly, sounáležitost, hrdost,.)
- vlastnosti - cílevědomost, vytrvalost, houževnatost, statečnost, čestnost, zásadovost,
- hodnotový systém - pravda, láska, přátelství, svoboda, umění, rodina, zdraví, krása,
vzdělání, vzorce chování
CÍL MRAVNÍ VÝCHOVY
autonomní, vnitřně integrovaná, svobodná, zodpovědná osob¬nost, která uvědoměle mravně jedná na základě svého vnitřní¬ho přesvědčení a v souladu se společensky přijetými mravními normami
PROCES MRAVNÍ VÝCHOVY
Mravní vědomí - Mravní přesvědčení - Mravní jednání
METODY MRAVNÍ VÝCHOVY

Učitel v komplexu globální výchovy

Učitel v komplexu globální výchovy proto
- přistupuje k řešení problémů z globálního, celosvětového hlediska (ne pouze z hledisk národnostních či etnických)
- seznamuje žáky s rozmanitostí různých kultur
- zaměřuje se především na budoucnost
- pomáhá žákům v získávání znalostí i v budování osobních postojů
- klade důraz na rozvoj všech složek osobnosti žáka
- využívá širokou škálu forem a metos výuky
- usiluje o soulad mezi předávanými informacemi, užitou didaktickou formou, atmosférou v kolektivu i úrovní žáků (př. věková přiměřenost)
- zdůrazňuje respektování práv druhých
- využívá vazeb a souvislostí s dalšími vyučovanými předměty
- usiluje o začlenění žákovského kolektivu do konkrétních a blízkých souvislostí reality
- zapojenost do života a problémů místní komunity (praktocké naplňování hesla: Mysli globálně, jednej lokálně.)

Oblasti GV
GV jako celek napomáhá rozvíjení následujících znalostí, dovedností a postojů:
a) Znalosti se týkají
- povahy soudobého světa (globální problémy, vzájemné souvislosti, možnosti rozvoje)
- lidského postavení ve světě (sebereflexe, možnosti uplatnění, lidská a občanská práva, životní styl, odpovědnost)
- perspektiv budoucnosti (alternativy vývoje, trvale udržitelný rozvoj)
b) Dovednosti a schopnosti ve vzájemné vazbě rozvíjejí
- efektivní práci s informacemi (získávání, předávání, zpracování, hodnocení, uchování a využívání)
- osobnost (schopnost koncentrace, fyzická a psychická kondice, zručnost, tvořivost, hospodaření s časem, hodnotový systém, estetické a morální soudy a rozhodování, celostní vnímání vazeb a vztahů, vciťování do problémů i postojů druhých, schopnost prognózování)
- mezilidské vztahy (efektivní komunikace, asertivita, budování důvěry, spolupráce, řešení konfliktů a vyjednávání, řešení problémů)
c) Postoje ke světu, k sobě i druhým se týkají zejména
- pozitivního sebepojetí
- oceňování druhých
- respektu k právu a právům, k diferentnosti (ochota přijímat alternativy, tolerance, řešení konfliktů,schopnost zaujímat i měnit stanovisko)
- tvořivost
- vztahu ke světu (úcta ke světu, altruismus=nesobeckost)
Globální výchova představuje spojnici mezi jednotlivými vyučovacími předměty, která zdůrazňuje nezbytnost celostního a systémového přístupu ve výchovně vzdělávacím procesu.Tento výchovně-vzdělávací přístup usiluje o to, aby v žácích pěstoval vědomí ( i prožitek) této celostnosti světa. K tomu však potřebují rozvíjet systémové myšlení i schopnost tolerance a respektu vůči odlišnosti. Získají tak nové podněty pro vnímání sebe i druhých lidí, ostatních živých bytostí a celku přírody vůbec.
Globální výchova zdůrazňuje potřebu aktivního vztahu člověka ke světu. Snaží se vytvářet motivaci ke hledání pozitivního a tvořivého přístupu k problémům – včetně podílu na utváření budoucnosti. Zdůrazňuje spolupráci s ostatními lidmi, nahrazení egoismu altruismem a ochotu vnímat problémy soudobého světa jako zásadní existenční otázky každého z lidí.

Globální výchova

Globální výchova
Globální výchova je poměrně novým pedagogickým směrem, který vznikl v osmdesátých letech 20. století při univerzitě v Yorku. Od té doby se rozšířil po celém světě, avšak největší vliv si uchovává v anglofonních zemích.
Jedni z předních představitelů tohoto směru: Graham Pike a David Selby.
Globální výchova usiluje o změnu podoby klasického výchovně vzdělávacího procesu tím, že se pokouší využít přímého a na vlastní zkušenosti žáků založeného přístupu k získávání, zpracování i využití dostupných informací.
Využitím netradičních cest a forem učení (modelové situace, případové situace, simulační hry atd.) se globální výchova snaží dovést žáky k pochopení kořenů problémů a ke hledání jejich tvořivého překonávání. Tento přístup je dobře využitelný v mnoha vyučovacích předmětech, přičemž jedním ze základních principů je tu snaha odstranit jejich vzájemnou izolovanost. Občanská výchova svým mnohooborovým obsahem multidimenzionálním přístupem představuje vhodnou oblast, v níž může koncepce globální výchovy přinášet užitečné inspirace.

Cíle GV
Cílem globální výchovy je připravit žáky pro zaujetí konstruktivní role v dynamicky proměnlivém, vyvíjejícím se a globalizovaném světě.
Cílem globální výchovy je utvářet osobnost člověka, který:
- Respektuje a přijímá lidi s odlišnými názory, pohledy na svět a rozdílným kulturním zázemím, neboť cítí, že mají podobná přání a potřeby jako on, že je s nimi v tomto smyslu spojen.
- Reflektuje ekonomickou, politickou, technickou, kulturní a ekologickou provázanost současného světa, problémy lidstva na globální i lokální úrovni, jejich vzájemnou souvislost, je si vědom trendů v jejich vývoji a také toho, jak je s nimi spojen jeho osobní život.
- Cítí (proto) zodpovědnost za svou aktivitu a osobní růst vůči sobě i svému okolí (světu).

Výchova k občanství...

Výchova k občanství
V rámci občanských ctností (viz rysy prosociálního chování):
- schopnost rozhodovat se a přejímat za svoje rozhodnutí a činy zodpovědnost ve všech souvislostech
- přímočaré, srozumitelné a následováníhodné jednání a chování (naslouchat, akceptovat, argumentovat, obhajovat názory, hledat řešení)
- pracovat v týmu, řešit problémy-efektivně a hlavně: přátelskost, otevřenost, zájem o druhé, zaujatost pro práci a její výsledky, pro společnou věc
Občan = člen obce – dobrý člověk (občan) = spolehlivý pracovník a partner, laskavý rodič, příjemný soused, člověk, který se zajímá o veřejné dění a podílí se na dobrém průběhu a výsledcích věcí veřejných

Výchova k demokracii
Demokracie = forma řízení sociální skupiny (společnosti), popř. společenské zřízení, v němž se rozhodování o významných věcech veřejných dělají hlasem většiny.
Znaky demokracie: rozhodování, volba, vyjednávání, argumentace, kompromis, konsensus, veřejné mínění, společný zájem a prospěch, svoboda a zodpovědnost
Demokratické řízení třídy: pravidla, kázeň, školní řád, normy chování, společná tvorba pravidel, autorita, režim, zvyklosti, tradice

Výchova k vlastenectví
Vlastenectví = soustava postojů, které tvoří součást demokratického občanství, ale i evropanství a multikulturality. Realizují se jako prožívaný a projevovaný vztah k domovu a rodině, obci, regionu, zemi, národu a jeho kultuře a historii (tradice, symboly, spoluzodpovědnost za prosperitu i neúspěch, pocit sounáležitosti, spojení s kořeny, hrdost,..)

Důležitou podmínkou účinnosti etické výchovy je výchovný styl vychovatele

Důležitou podmínkou účinnosti etické výchovy je výchovný styl vychovatele, který má tyto zásady:
1. vytvořit z třídy výchovné společenství (všichni společně a navzájem)
- spíše zdůrazňovat spolupráci než soutěživost
- dbát na dodržování pravidel a zapojit do jejich vytváření děti
- vytvořit podmínky, aby každý žák mohl zažít úspěch
- nedovolit, aby se žáci soustředili sami na sebe – pomáhat ostatním, slabším
- hovořit se žáky jako sobě rovnými (partnerství)
- být otevřený vůči návrhům, názorům, potřebám dětí
- svěřovat jim odpovědnost přiměřenou věku
- pracovat s jejich individualitou (v den narozenin popřát, osobní pozornost,..)
2. přijímat druhého takového, jaký je, vyjádřit mu sympatie
3. atribuce prosociálnosti (apriorní předpoklad, že se člověk chová prosociálně)
4. stanovit jasná pravidla
5. induktivní disciplína (vycházet z empatie, konflikty řešit neagresivně, vést k sebekontrole)
6. vybízet k prosociálnosti
7. odměny a tresty používat přiměřeně
8. do výchovného procesu zapojit rodiče
9. vytvářet radostnou atmosféru pro soužití, pozitivní klima ve třídě
Realizace projektu, pokud škola nemá speciální vyučovací předmět Etická výchova, probíhá v rámci různých disciplín a doporučuje se využívat při ní těchto specifických metod a prostředků:
- senzibilizace (uvedení do problému, zprostředkování prožitku, zážitkové učení)
- hodnotová reflexe (analýza pocitů a subjektivních zkušeností, dojmů a názorů)
- nácvik ve třídě
- reálná zkušenost

Jak realizovat výchovu k prosociálnosti

Jak realizovat výchovu k prosociálnosti?
Z historie
První specifické programy výchovy k prosociálnosti byly vytvořeny v USA, kdy se v 70.letech začali odborníci intenzivně zabývat tím, jak eliminovat ve společnosti „odcizení“ mezi lidmi, nezájem a agresivitu. Do výchovných programů škol se dostávají projekty usilující o systematický rozvoj sociálně žádoucího chování dětí, založené na výsledcích psychologických výzkumů aktuálního stavu populace.
V Evropě prof. R. Roche Olivar z Nezávislé univerzity v Barceloně vytváří dnes již všeobecně známý a rozšířený projekt „Etická výchova“, jehož modifikace se realizuje asi od r.1995 také na Slovensku (jako volitelný předmět na ZŠ) a od r.1999 i u nás. Níže je tento projekt rámcově popsaný.
Cílem etické výchovy je prosociální chování dětí. Chovat se prosociálně znamená:
1. poskytnout fyzickou pomoc
2. poskytnout fyzickou službu
3. darovat, půjčit, rozdělit se
4. poradit, vysvětlit
5. potěšit a povzbudit smutné lidi
6. vyjádřit pozitivní hodnocení druhého s cílem podpořit jeho sebeúctu, sebedůvěru (pochvala, uznání, vyjádření sympatií)
7. se zájmem naslouchat druhým
8. snažit se je pochopit, vcítit se do nich (empatie)
9. solidárnost – aktivní účast s druhými v jejich obtížích a bolesti
10. vytvářet atmosféru pokoje a svornosti ve skupině, snažit se zmírňovat protiklady, dosáhnout porozumění a dohody, hledat, co nás spojuje s ostatními

Obsah projektu tvoří tyto témata:

Obsah projektu tvoří tyto témata:
1. komunikace
2. důstojnost lidské osoby, úcta k sobě
3. pozitivní hodnocení druhých
4. tvořivost a iniciativa
5. vyjádření a komunikace citů
6. empatie
7. asertivita
8. reálné a zobrazené vzory (prosociální výchova nápodobou, modely veřejné a anonymní prosociálnosti)
9. pomoc, přátelství, spolupráce
10. komplexní prosociálnost (vztahy typu jedinec-skupina a skupina-skupina)
Dílčí témata: Škola jako společný systém, ostatní společenské systémy. Solidarita s potřebnými (osobami, společenskými skupinami, národy). Jak se vyrovnat se sociálními problémy. Boj proti sociální nespravedlnosti (sociální kritika, občanská neposlušnost, nenásilí jako politický nástroj). Vztah mezi společenskými skupinami a národy. Jednota lidské rodiny.
Projekt se provádí na těchto „aplikačních tématech“:
- rodina
- etika a hodnotový systém
- duchovní rozměr společnosti (náboženství)
- ochrana přírody a životního prostředí
- ekonomické hodnoty
- výchova k sexuálnímu zdraví a rodinnému životu

Prosociální a altruistické chování se rozvíjí v závislosti na těchto podmínkách

Prosociální a altruistické chování se rozvíjí v závislosti na těchto podmínkách:
1. Ve výchově dítěti od počátku poskytujeme přiměřenou dávku svobody, kterou podmiňujeme přebíráním odpovědnosti dítěte za vlastní rozhodnutí, limitem míry svobody se postupně stává tradiční vodítko „moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého“
2. Ve výchově využíváme spíše indirektivní metody: diskuse nad životními problémy a situacemi, zprostředkovávání osobních zkušeností, které pro dítě mohou být jak příjemné, tak nepříjemné, a následně reflexe atd.
3. Uvědomujeme si, jak významné jsou pro dítě dobré vzory a snažíme se je mu výchovou zprostředkovat
4. V rodině vytváříme takové prostředí, ze kterého dítě získává prožitky ze spoluúčasti na rozmanitých aktech prosociálnosti (tolerance, vzájemné pochopení, respektování a pomoc jako naprosto běžné projevy všech členů rodiny), dítě vedeme postupně:
 nejdříve ho učíme spoléhat se v různých záležitostech přiměřeně samo na sebe (podporujeme jeho svébytnost)
 postupně ho zapojujeme do všech rodinných činností (od samoobslužnosti přes spolupráci s dospělým po „vlastní povinnosti“ v rodinných aktivitách)
 pak ho přivádíme k pomoci blízkým lidem nebo skupině (babičce, sousedovi,…)
 tuto pomoc pak rozšiřujeme i na ostatní, kteří to potřebují (slabí, nemocní, v problémech)

Velmi důležité je takové vedení, které dítěti poskytuje pozitivní stimulaci při všech těchto aktivitách, probouzí jeho „dobré já“, pozitivně jsou hodnoceny dobré činy, podporuje se rozvoj jeho svědomí. Nepodceňujeme ani vliv společného sdílení pocitu uspokojení s celou skupinou lidí, kteří konají altruistickou činnost; lze pak očekávat, že dítě bude stejným způsobem reagovat i mimo tuto skupinu a tuto zkušenost může velmi dobře dětem zprostředkovat i škola.

Styly výchovy v rodině

Styly výchovy v rodině:
Málokdy je v rodině čistý styl, vždy pouze převládají tendence jednoho z nich.
1) Autoritativní výchova- pevné vedení, hlavně příkazy a zákazy
Základním mechanismem je odměna a trest
Důsledky tohoto typu výchovy: jedinec nebude dost iniciativní (je zvyklý na vedení a příkazy), jedinec bude toužit po tom, někoho také řídit (agresivita)
2) Demokratická výchova- základem této výchovy jsou předem dohodnutá pravidla a kompromisy, jde o přijetí zodpovědnosti u všech členů rodiny
3) Liberální výchova- jde o volnou výchovu, dá se rozdělit na a) volnou výchovu jako důsledek nezájmu nebo nedostatku času, která vede k zanedbání dítěte
b) volnou výchovu z přesvědčení správnosti, vede k tomu, že děti jsou zvyklé dělat si, co chtějí
- takové děti jsou netolerantní, egocentrické

Problematické typy výchovy:
1) Nejednotná výchova: rodiče se nedomluví, tzn. jedna strana něco zakáže a druhá to povolí, výsledkem je to, že dítě hledá snadnější cestu.
2) Perfekcionistická výchova: Rodiče mají přesné požadavky na dítě, takové dítě je úzkostlivé a rodičů se bojí, protože na něho kladou vysoké nároky, které dítě není schopno plnit.
3) Nedostatečná výchova: Jde o zanedbávání dítěte, v extrémních případech může vést až k týrání, násilí a zneužívání dětí. Pokud jako učitelé zpozorujeme příznaky nedostatečné výchovy, máme ohlašovací povinnost.


Sexuální výchova:
Sexuální výchova se dá chápat ve dvou smyslech:jako přijetí vlastní sexuální role se všemi atributy (tzv. gender problémy) a jako prevenci (ochrana dětí před- nežádoucím otěhotněním, neadekvátními informacemi, sexuálně přenosnými nemocemi, týráním a zneužíváním)

Cíle sexuální výchovy:
a) poznávací a informativní
b) postojová a emocionální
c) žádoucí návyky, dovednosti a chování

Výchova k rodičovství:
Zahrnuje výchovu k partnerství obecně, tzn. láska, zodpovědnost

Výchova k prosociálnosti jako základ mravní výchovy člověka

10. Výchova k prosociálnosti jako základ mravní výchovy člověka. Aplikace programu prosociální (etické) výchovy na 1.st.ZŠ. Výchova k občanství, k demokracii, k vlastenectví. Globální výchova.

Výchova k prosociálnosti jako základ mravní výchovy člověka
(projekt Etická výchova)
Prosociálnost = schopnost konat dobro pro druhého člověka bez očekávání odměny nebo
nebo protislužby (altruistické jednání)
Prosociální chování = chování, které je zaměřeno na pomoc nebo prospěch jiných osob,
skupin nebo dosahování společenských cílů bez aktuálního očekávání
odměny
Má tyto charakteristické rysy:
• chování ve prospěch druhého, které nevyplývá ze služební povinnosti
• chování ve prospěch druhého bez očekávání protislužby nebo vnější odměny (pouze pro „dobrý pocit“)
• chování vedoucí k reciprocitě (čímž rozumíme podobné chování recipienta nikoli ve smyslu „oplatit službu“, ale je zaměřené na druhé lidi a jeho výsledkem je jakýsi „lavinový efekt“ ve společnosti)
• chování, které nenaruší identitu prosociálně jednajícího subjektu (dělá to na zákaldě vlastního rozhodnutí, protože chce, necítí se zneužit)
Prosociální chování dětí nevylučuje společenský úspěch a pozitivní prosazení dětí, naopak posiluje osobní autonomii jedince, zdravé sebevědomí a sebepojetí, zvyšuje společenskou prestiž!
V širším smyslu znamená výchova k prosociálnosti také rozvinutí podmínek a okolností prosociálního chování lidí v celé společnosti, které zajišťují jejich perspektivní společenskou reprodukci a zakotvenost, Jde o takové dílčí cíle, jako
 schopnost komunikace a kooperace
 rozvoj sociálních dovedností dětí
 rozvoj občanských ctností
 prevence dětské agresivity a delikvence

Charakteristika rodiny jako výchovného činitele

Charakteristika rodiny jako výchovného činitele:
a) rodiče jsou nejdůležitějšími vychovateli, všichni ostatní výchovou mohou jen doplňovat
b) čas, který věnují rodiče svým dětem není hodnota
c) rodiče jsou odpovědni za plnou výchovu
d) nejdůležitějším předpokladem úspěšné výchovy je dobrý společný životní způsob rodičů a dětí
e) dobrou výchovu ve volném čase tvoří v podstatě organizace hodnotných příležitostí pro kontakty, zážitky a činnosti dětí a za tuto organizaci nese odpovědnost rodina
f) nepřímá výchova je v případě rodiny a dalších institucí, zpravidla důležitější než výchova přímá, nepřímo vychovávat znamená vytvořit dětem takové podmínky, aby získané zkušenosti mohli uplatnit pro utváření vlastního mravního, pilného a schopného člověka

Standardy rodinné výchovy dětí školního věku:
- utváření mravních rysů (čestnost, pravdomluvnost, ukázněnost, úcta k lidem, skromnost,…)
- výchova rozumové oblasti (kognitivní výchova dětí)
- utváření vztahů dětí k lidem
- vytváření vztahů k práci a při volbě povolání
- vytváření vztahů dítěte ke kráse
- výchova zdravotní, tělesná a sportovní
- výchova ekologická, sexuální, tvořivá, asertivní
Spolupráce rodiny se školou:
Je nutné vytvoření formální a neformální pospolitosti rodičů, vytvoření vztahů mezi školou, rodinou a veřejností

Sebereflektující otázky

Sebereflektující otázky:
- Co považuje ve výuce za nejdůležitější?
- Jak se snažím toho dosáhnouta
- Daří se mi to?
- Jak vzbudím zájem žáků?
- Jak vycházím se žáky?

- Sebereflektivní metody:
- seberet1ektivní otázky
- metoda pozorování - videozáznam
- metoda rozhovoru - kolega, ředitel
- učitelský deník
- poskytují informace pro autidiagnostiku.

Autodiagnostika:
- proces, v jehož průběhu učitel cíleně a systematicky získává a zpracovává (analyzuje, hodnotí) zpětnovazebné informace o své pedagogické činnosti, aby ji mohl dále zkvalitňovat. - základem je učitelova sebereflexe

Využití výsledků sebereflexe:
- u začínajících učitelů - nástroj uspořádávání, hodnocení pedagogických zkušeností
- u zkušenějších - prevence do sklouznutí k rutině
- pomáhají předcházet problémovým situacím
- potvrdit účinnost postupů - zdokonalovat postupy

Výchova v rodině, spolupráce rodiny a školy

9)Výchova v rodině, spolupráce rodiny a školy. Výchova k rodičovství a sexuální výchova
Rodina= základ společnosti, pojmem rodina se rozumí malá skupina lidí, která vzniká manželstvím a umožňuje vzájemné soužití mezi oběma manželskými partnery, soužití rodičů a jejich dětí, utvoření vztahů mezi příbuznými- vztahů mezi rodinou a společností
Fungování rodiny a funkci jednotlivých členů vymezuje zákon o rodině.

Funkce rodiny- a) biologicko-reprodukční: zabezpečení potřeb členů, reprodukční funkce
b) společenská: jde o prostředí, ve kterém se daří pomocí úzkých vazeb formulovat vztahy a osobnost
c) ekonomicko-zabezpečovací: ekonomické a materiální zabezpečení
d) rekreační: způsob trávení volného času
e) výchovná: odvíjí se od náhledu na výchovu a hodnoty rodičů, zpravidla se model výchovy přenáší na generace

Rodina jako výchovný činitel:
- rodina má hlavní zodpovědnost za výchovu svých dětí, v rodině se v pozitivním i negativním smyslu promítají celkové dlouhodobé důsledky výchovy jejich dětí
- od určitého věku dětí nemůže rodina zabezpečit komplexní a multikulturní rozvoj svými vlastními silami, je tedy odkázána na specializované instituce, jako je např. škola…

Na výchově dětí se spolu s rodinou podílejí: škola a učitelé; církevní organizace; speciální státní, soukromé a nadační instituce s participací na výchově handicapovaných dětí a mládeže; sportovní, zdravotnické, ekonomické, odborné a další organizace; hromadné sdělovací prostředky; další lokální a regionální faktory společenského prostředí.

Pedagogická diagnostika, diagnostika školní třídy

8. Pedagogická diagnostika, diagnostika školní třídy. Autodiagnostika učitele. Sebereflexe jako zdroj profesionálního rozvoje učitele.

Sebereflexe v pedagogické činnosti učitele:
- zamyšlení nad sebou, nad svou pedagogickou činností.- podměty ke zdokonalení práce.
Motivace k další "práci se sebou", k pedagogickému a psychologickému vzdělávání
- uvědomování si svých poznatků, zkušeností a prožitků z pedagogické činnosti, zejména k
řešení pedagogických situací - dochází k popisu, analýze, hodnocení, uspořádávání a
zobecňování vlastních pedagogických poznatků
- vnitřní dialog
- analytická interpretace pedagogických zkušeností učitele - srovnává nové a dřívější
zkušenosti

Předmět sebereflexe:
- zkušenosti, poznatky, prožitky
- může zasahovat i hlubší "vrstvy" osobnosti učitele
- učitelovo pojetí výuky - obecná strategie pro jednání a myšlení, diskuse se zkušenějším
kolegou, semináře

Potřeba sebereflexe:
1. setkání s problémovou pedagogickou situací, kterou musí řešit
2. bilancuje výsledky své pedagogické činnosti.
3. aplikuje nový pedagogický postup
4. je vyzván k sebehodnocení .
5. je podněcován k vyjádření stanoviska k pedagogickému problému
6. vidí výuku kolegy
7. setká se s novými pedagogickými poznatky

Funkce sebereflexe:
- poznávací - sebe sama
- zpětnovazebné - uvědomuje si, jak ho vidí žáci
- rozvíjející - podnět k sebezdokonalení
- preventivní
- relaxační - pozitivní prožitky

Aktivizace třídy jako celku

Aktivizace třídy jako celku:
- významné úkoly a problémy se řeší společně
- společně se hodnotí dosažené výsledky a pěstuje se systém sebehodnocení
- podněcuje se pozitivní funkce veřejného mínění a norem
- buduje se pozitivní klima třídy
- rozvíjejí se tradice třídy, zvyklosti, rituály
- systematická spolupráce s rodiči žáků, s vedením školy a obce
- počítáme s tím, že funguje skupinový konformismus
- nepříznivý vývoj kolektivu: restrukturace třídy, vytvoření nového aktivu

Strategie řízení třídy:
-získání žáků pro spolupráci, předcházíme tím kázeňským problémům
Co má pro to učitel udělat:
-efektivní výuka
- vytvoření příznivého klimatu¨
- partnerská komunikace s žáky
- smysluplná a srozumitelná pravidla chování
- sympatický přístup při řešení nespolupracujicího chování žáků

Přehled učitelových funkcí v metodicko-technické oblasti

Přehled učitelových funkcí v metodicko-technické oblasti
1,Funkce plánovací – plánování výchovně vzdělávací práce, cíle hodin, výběr učební látky, volba metod, prostředků a forem, příprava na vyučování
2,Funkce motivační – zajištění pozornoti, získání zájmu, aktualizace, stimulace a inhibice, vedení k a aktivitě a samostatnosti
3,Funkce komunikativní – výklad, předvádění, demonstrace pomůcek, četba z učebnic a knih, vedení rozhovoru, diskuze
4,Funkce řídící – individuální zásahy do učení, individualizace úkolů, stanovení strategie a taktiky práce, pomoc při potížích, zajiš´tování fází učení
5,Funkce organizační – střídání doby práce a odpočinku, vedení písemností, instrukce pro práci, zajištění podmínek pro práci, zajištění pořádku, zajištění materiálu, příprava a obsluha pomůcek a zařízení, styk s rodiči
6,Funkce kontrolní – diagnostikování, průběžná kontrola pochopení učiva, kontrola indoviduálních a kolektivních ůkolů, prověrky, zkoušky, testy
7,Funkce vyhodnocovací – pochvala a kritika, odměna, stanovení známky, klasifikace, analýza chyb, výkonnstní diferenciace žáků
Nové funkce – organizátor vyučovacího procesu, manažer vyučovacího procesu, partner žáka a rádce, didaktický programátor, technolog vyučovacích prostředku, výzkumník v oboru didaktiky

Žák: je ústředním činitelem výuky, kterému přísluší učební aktivita, ponevadž jen vlastním úsilím si může osvojit pevně vědomosti a dovednosti¨
Funkce žáka:- recepční a reprodukční(zapamatování si učiva a reprodukce), dnešní doba – moderní didaktická technika vytváří pro žáka novou situaci, která mění podmínky učení, vytváří nový senzorický prostor propřijímání a zpracování informací, žákova učební komunikace se na jedné straně obohacuje, na druhé straně však i ochuzuje o sociální kontakty. Je však na učiteli, aby volil takovou strategii a taktiku výuky, aby se vzájemnou spoluprácí dosahovalo optimálních výsledků.

KLIMA ŠKOLNÍ TŘÍDY lze vymezit jako zvláštní charakteristiku třídy, kerá vyjadřuje dlouhodobější emocionální naladění, zobecněné postoje a vztahy ve třídě, míru integrity, spolupráce a pohody ve třídě, kterou vnímají specifickým způsobem žáci i učitelé.
- v ped. smyslu je to jev, který bezprostředně ovlivňuje efektivnost výuky.

DETERMINANTY určující kvalitu klimatu ve třídě:
-věk žáků, typ školy, zvláštnost školní třídy, pohlaví žáků, zvláštnosti žáků, výchovní činitelé ve třídě, sociální zázemí žáků, množství a kvalita norem chování, pracovní motivace a snaha uspět, kvalita třídního aktivu – míra shody jako cílů s cíli školy, specifika učebních předmětů, třídní učitel a jeho způsob komunikace se třídou

Školní třída jako pracovní výchovný kolektiv

Školní třída jako pracovní výchovný kolektiv
- kolektiv v plném smyslu, s vlastní vnitřní dynamikou, se stejnými výchovně vzdělávacími cíli, jaké má učitel a škola. Podílí se tím na dosahování optimálních pedagogických výsledků, zvláště posilování kladné učební motivace.
- komunikace uvnitř třídy rozmnožuje poznatky, které žák získává ve škole, spolužáci se při práci obohacují navzájem, všichni členové třídy se mohou harmonicky rozvíjet, ve školním životě se uplatňují pozitivně, potřeby, názory a vzájemné pozitivní osobní vztahy.
-konflikty se řeší konstruktivně, na rovnoprávném základě
- žáci se ve třídě učí spolupracovat, řídit se navzájem, pěstuje se schopnost autoregulace, učí se v tomto důvěrně známém sociálním prostředí demokracii.
- škola a třída je v prostředí, v němž se uspokojují aktuální sociální potřeby a vněmž žák rád a dobře žije

Typy tříd:
1. typ vyrovnaně pozitivní: poměrně častý v 1.ročníku, pokud je vyšší ročník – učí zde učitelé vysoce hodnocení vedením školy
2. spontánně snaživý typ – učitel hodnotí především prospěch a chování, vysoká míra inteligence skupiny, nízká absence, emoc.atmosfére
3. nadaná, koheziovní a integrovaná třída – typická pro vyšší ročník, nezávazný vztakh ke škoním normám, dobré výsledky, ale nízké úsilí, častější absence, třídní učitel citlivý ztah ke třídě
4. celkově neuspokojivý typ- nízká úspěšnost, špatná kázeň, vysoká absence

Formování třídy jako kolektivu:
a) vstupní podmínky
- zajistit vyrovnané složení paralerních tříd: pokud jsou cíle školy pro všechny, není žádoucí diferenciace podle nadání
- složení tříd podle pohlaví(nevytvářet třídy s pouhými 1-2 žáky stejného pohlaví)
b) společné vytvoření pravidel soužití:
- východisko je Listina lidských práv a svobod
c) formování aktivu třídy: je dobré, když se toto centrum vytvoří kolem žáků, kteří jsou sociálně vyspělejší, jsou schopni spolupracovat s učitelem, s ostatními žáky i navzájem, navzájem se doplňují
- učitel má možnost zasahovat nenápadně do vytvoření vedoucí skupiny tím, že se vyjadřuje k výběru žáků pověřených funkcemi a úkoly..DEMOKRATICKÉ POSTUPY:vyjádření k volbě, hlasování, většinových principů, uplatnění racionální argumentace pro rozhodnutí, konsensus, otevřenost a průhlednost jednání, relativní svoboda rozhodování a zodpovědnost
-učitel se radí s vedoucí skupinou při řešení problémů ve třídě, žáci mají možnost vyjadřovat své názory
-učitel by mě být důsledný a náročný, ale měl by být i ochoten korigovat svůj názor v případě, že má aktiv třídy jasné argumenty proti
- při dobře vedeném aktivu se ve třídě projevuje snaha o spolupráci, ochota domluvit, respekt k druhým, žáci trénují soužití v přirozené skupině

Typy tříd

Typy tříd:
1.vyrovnaně pozitivní (1.tř.-začátek fung.třídy)
2.spontánně snaživý (dobré chování, prospěch)
3.nadaná třída („dobrá parta“, dobré výsledky, častější absence)
4.neuspokojivý ( špatná kázeň, neúspěšnost, absence)
Formování třídy jako kolektivu
-vyrovnané složení paralerních tříd
- složení tříd podle pohlaví
- společná pravidla soužití – Listina práv a svobod
- významné problémy i úkoly řešit společně
- rozvíjení tradice třídy (odlišování se od jiných)
- Řízení třídy: DŮLEŽITÉ – Získat žáky pro spolupráci. Co dělat?
-efektivní výuka , partnerská, kmunikace se žáky, pravidla chování

Negativní jevy:
-žáci s trvale vedoucí funkcí :šikana, agrese
- žáci izolovaní, slabší

Klima třídy:
Co určuje klima třídy: věk žáků, typ školy, pohlaví, sociální zázemí, chování, třídní kolektiv, třídní učitel a jeho sp.komunikace
Učitel a žák: patří mezi antropogenní činitele výchovy

Učitel: má nezastupitelnou funkci při řízení výchovně vzdělávacího procesu, bezprostředně organizuje pedagogický proces, je tvůrcem pedagogického procesu, jeho tvořivá práce spočívá v tom, že používá výchovně vzdělávací prostředky v nových a náročných situacích a vytváří nové.
-Činnosti učitele: konstruktivní, organizátorská, komunikativní a diagnostická
-Funkce učitele: ve vyučování se vzájemně propojují metodicko-technická oblast, vědecko-techniská oblast, ideově-výchovná oblast

Učitel a žák, školní třída, klima školy a třídy, výchovná práce ve třídě

4.Učitel a žák, školní třída, klima školy a třídy, výchovná práce ve třídě

Učitel a žák jsou neustále ve vzájemném kontaktu – ve výchovně vzdělávacím procesu
Učitel – pedagog je iniciátorem vých.vzd. procesu a současně také organizátorem, rozhoduje o použití metod, forem, prostředků, hodnotí výsledky.

Vlastnosti: ODBORNÉ A CHARAKTEROVÉ
-vdělání: - všeobecné, teorie+ praxe, pedagogické vzdělání
-hodnotová orientace: - humanita, způsob života

Rysy učitele:
1. Tvořivost – měnit stav stávajících věcí
2. Morální postoj - kladný vztah k práci
3. Ped.optimismus – důvěra ve výchovu, školu
4. Ped.takt - ukázněnost v jednání se žáky
5. Ped.klid – soustředěná práce
6. Spravedlivost
Učitel většinou nepůsobí izolovaně, ale v rámci skupiny

Žák – musí mít určité předpoklady pro výchovu:
1. Fyzické předpoklady (např.Tv)- zdraví, pohybová pružnost, tělesná zdatnost)
2. Psychické předpoklady – schopnosti a nadání
3. Sociální předpoklady – rodina, společnost
4. Dosavadní vzdělání a úroveň
Výchova by měla být neustálou spoluprácí mezi učitelem a žákem

Školní třída – je to kolektiv s vlastní vnitřní dynamikou, se stejnými vých.vzd.cíli, jaké má učitel i škola. Velice důležitá je komunikace uvnitř třídy (harmonický rozvoj jedince, vzájemné vztahy), žáci se učí spolupracovat

E-learning, Kooperativní vyučování, učení, škola

14. E-learning
E-learning představuje jednu z nových a perspektivních možností ve vzdělávání. Je to nástroj pro tvorbu, aktualizaci, distribuci a vyhodnocení vzdělávání prostřednictvímsíťových technologií a počítače s příslušným programovým a technickým vybavením. Je výhodný pro snazší vzdělávání velkého počtu studentů různě geograficky rozmístěných, poskytuje možnost zaměřit školení na určitý typ zájemců a především efektivně využívat informační technologie ve vzdělávání.
Podoba kurzu je závislá na řadě kritérií, které je možno respektovat -vzdělání studentů, pokročilost v práci s počítačem, vztah ke studijnímu prostředí, typ vyučovací látky. Tato forma distančního elektronického vzdělávání se šíří prostřednictvím výukových programů na CD, počítačových sítích nebo kombinací obojího. Pro hodnocení je důležitá zpětná vazba, která je v kurzech zajištěna za pomoci testovacích otázek, voleb z několika možností nebo návrhů řešení a dorozumívání mezi lektorem a studenty nebo studenty navzájem se děje v elektronické diskusi. Lektor má přesnou informaci o tom, jak si který student vedl ve kterém kurzu, kolik získal bodů a kolik času věnovat jednotlivým oblastem výuky. Odpadají časové ztráty s cestováním a především se získáváním studijních materiálů. Pro lektora to má také výhodu -nemusí tutéž látku mnohokrát opakovat, ale získaný čas může využít k přípravě nové látky nebo aktualizaci již vytvořených programů.
E-learning odpovídá na požadavek celoživotního vzdělávání. Může být efektivní, samostatné a soustavné jako součást každodenního života studentů nebo zaměstnanců. Distanční formu je možné modifikovat -spojit s prezenčními kurzy. Jako jedna z možností se nabízí např. zpřístupnit studijní materiály, které pak budou předmětem prezenčního školení.

15. Kooperativní vyučování, učení, škola
Kooperativní vyučování využívá několik skutečností. Především přirozené tendence člověka spolupracovat a jeho přirozeného zájmu zjišťovat a zkoumat. Základem pro kooperaci ve škole není pouhé rozdělení třídy do malých skupin, ale především uspořádání sociálních vztahů mezi dětmi. Základní organizační forma je skupinová, to ale neznamená, že skupinové vyučování znamená kooperativní vyučování. Každý člen skupiny je s ostatními vázán společným cílem a důležité je, aby ho dosáhli všichni, i ti "slabší" (pomalejší, méně motivovaní nebo s nižší podporou rodinného prostředí). Spolupráce ve skupině má určitý výsledek a ten je důležitý jak pro celou skupinu tak pro jednotlivce. Za efekt společné práce jsou odpovědni všichni a tak jsou také hodnoceni. Je nutné využívat různých pohledů na řešení úkolu, ochoty žáků je řešit a být za tato řešení odpovědný.

Projektové vyučování

16. Projektové vyučování
Učební projekty jsou spojeny s tradicí reformní pedagogiky (J. Dewey, W. H. Kilpatrick) ve 20. a 30. letech 20. století. Jsou inspirací pro vznik současných výchovně vzdělávacích projektů v mnoha školách, které podporují principy demokratizace a humanizace školy. Cílem projektového vyučování je řešit úkol, který je reálný a konkrétní, vychází ze života školy nebo jejího okolí a po zpracování se do něj zase vrací. Projektové vyučování respektuje potřeby a zájmy dítěte a děti mají podíl na výběru projektového záměru. Reaguje na aktuální podněty ze školy i z okolní komunity. Projektové vyučování spojuje původně izolované poznatky z jednotlivých předmětů do celků, které se mohou prolínat celým vyučováním po různě dlouhou dobu (hodiny, den, týden,..). Je to příležitost pro řešení problémů z různých hledisek a různými metodami (např. akce Organizace sportovního turnaje pro mladší spolužáky nebo akce pro rodiče Napříč školou). Takový způsob práce předpokládá spolupráci dětí a skupinovou realizaci dílčích úkolů. Projektové vyučování může být prostředkem spojení mezi školou a okolní nebo i širší komunitou (organizace plesu za účasti dětského předtančení apod.).


Inspirace současné školy v alternativních výchovně-vzdělávacích systémech
Současná škola by si měla mnohem více než dříve všímat motivace, žákovy osobnosti, možnosti uplatnit naučené v reálném životě. Další důležitý moment v alternativních systémech je aktivizace žáků, ta v tradiční škole ještě hodně chybí.
V dnešní době je velké množství různých alternativních programů vzdělávání; učitel by měl o nich vědět, že existují, znát jejich základní charakteristiku, a to nejen aby si mohl z nich brát inspiraci, ale také proto, aby mohl rodičům, kteří se na něj obrací s důvěrou, že se obrací na odborníka, poradit kde se dají najít další informace.

Individuální vzdělávání (dříve Domácí vzdělávání)

13. Individuální vzdělávání (dříve Domácí vzdělávání)
domácí vzdělávání bylo v ČR dosud možné bez pevného právního ukotvení. Jeho oficiální status byl "pokusné ověřování odlišné organizační formy základního vzdělávání -tzv. domácí vzdělávání". Tento experiment vznikl na žádost rodičů, kteří nedůvěřovali současné škole a usilovali o uplatnění práva postarat se o své děti sami. Od počátku existence programu se potýkali s nemalými problémy. Domácí vzdělávání nebylo právem rodičů, ale výjimečnou vzdělávací příležitostí danou rodičům, pro výjimečné případy řešení specifickýchvzdělávacích potřeb některých žáků 1.-5. ročníku ZŠ. Dětem, které se vzdělávaly doma, sloužily čtyři školy v ČR jako konzultační střediska. Každý žák kmenově patřil do některé ze škol v Praze (2), Ostravě a Liberci. Tato škola ho přijala, pomáhala vytvořit individuální vzdělávací plán, hodnotila, poskytovala rady a pomoc a vydávala vysvědčení. Garantovala, že žáci budou vzděláváni v souladu se standardem základního vzdělávání platným v ČR. Ředitel školy určil učitele-konzultanta, který měl na starost metodickou pomoc a byl rodině k dispozici v problémech spojených s učením. Škola mohla nabídnout zapojení žáka do vyučování nebo do zájmových aktivit. Škola měla právo vypovědět dohodu o zařazení dítěte do DV v případě, že rodiče neplnili podmínky stanovené školou.
V r. 2002 vznikla Asociace pro domácí vzdělávání jako dobrovolné sdružení rodičů doma vzdělávaných dětí, kmenových škol a sympatizantů domácího vzdělávání. Byla založena s cílem podporovat domácí vzdělávání jako jeden ze způsobů, jak uplatnit právo dětí na vzdělání.
Nová zákonná úprava ze dne 24.9.2004 v podobě školského zákona o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání hovoří o možnosti individuálního vzdělávání za nově stanovených podmínek. Individuálně vzdělávaný žák koná každé pololetí zkoušky z příslušného učiva, a to ve škole, do níž byl přijat k plnění povinné školní docházky. Nelze-li individuálně vzdělávaného žáka hodnotit na konci příslušného pololetí, určí ředitel školy pro jeho hodnocení náhradní termín, a to tak, aby hodnocení bylo provedeno nejpozději do dvou měsíců po skončení pololetí.
Pokud má zákonný zástupce pochybnosti o správnosti hodnocení žáka, může do 8 dnů od konání zkoušek písemně požádat ředitele školy o přezkoušení žáka, byl-li zkoušejícím žáka ředitel školy, krajský úřad.
Ředitel školy zruší povolení individuálního vzdělávání pokud nejsou zajištěny dostatečné podmínky ke vzdělávání, pokud zákonný zástupce neplní podmínky individuálního vzdělávání stanovené tímto zákonem, pokud žák na konci druhého pololetí příslušného školního roku neprospěl nebo na žádost zákonného zástupce žáka.
Výdaje spojené s individuálním vzděláváním hradí zákonný zástupce žáka kromě zákonem stanovených výjimek, speciálních učebnic a speciálních didaktických a kompenzačních učebních pomůcek. (citace ze školského zákona, www.zkola.cz)

Vzdělávací program Čtením a psaním ke kritickému myšlení

10. Vzdělávací program Čtením a psaním ke kritickému myšlení
Vzdělávací program RWTC (Reading and writing for critical thinking) je původem americký program, jehož realizaci v České republice podporuje několik organizací a nadací -Open Society Fund, Člověk v tísni, Varianty a U.S.I.A. Program dále spolupracuje s některými projekty jako Program Škola podporující zdraví, Step by Step ČR, Učitelské listy. Národní koordinátorkou programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení je Hana Košťálová, hlavními protagonisty programu jsou O. Hausenblas a K. Kubešová. Od r. 2000 je program zajišťován občanským sdružením Kritické myšlení, které organizuje kurzy, Letní školu kritického myšlení, časopis Kritické myšlení, projekty apod. (www.kritickemysleni.cz). Program přináší učitelům na všech stupních vzdělávání konkrétní praktické metody, techniky a strategie, sestavené v provázaný celek a do učitelovy práce mnoho změn, týkajících se práce se studenty, řízení a organizace práce ve třídě, hodnocení i výsledků učitelova snažení.
Učitel využívá mnoha různých metod, např. brainstorming, myšlenková mapa, volné psaní, diskusní pavučina, řízené čtení s předvídáním, párová diskuse a párové čtení, které dětem umožňují učit se aktivně, vycházet z vlastních zkušeností a učit se podle vlastních potřeb.
Jádrem programu je třífázový cyklus učení:
1. Evokace -každé učení začíná tím, že studenti vyjádří, co vědí o řešení problému a vyjádří to slovy, zároveň vyslovují i otázky a nejasnosti, na které bude třeba odpovědět
2. Uvědomění si významu -žákův koncept se konfrontuje s nově získanými informacemi a dochází k přeformulování toho, jak daný problém chápu pod vlivem nových informací
3. Reflexe -každý student si sám ujasní, co se naučil a jak, kdo nebo co mu ještě pomůže v dořešení problému; studenti si uvědomují, co se naučili a které z původních názorů se potvrdily a naopak