- nákladem Jana Bohumíra Calveho, Praha, 1792
- přeložil, k vydání upravil a úvodní studii napsal Dr. Benjamin Jedlička; Praha, 1951
OBSAH:
Úvod: Benjamin Jedlička: Josef Dobrovský, zakladatel českého literárního dějepisu
Josef Dobrovský: Dějiny české řeči a literatury ( 1792 )
Ediční doslov: Benjamin Jedlička
Doplňky – upřesnění, doplnění fakt k dějinám
Průvodní slovo k obrazovým přílohám
Ukázka z fragmentu z Dlabačova překladu Dobrovského
- překlad je hodně zjednodušený X složitěji psaný
Soudobý posudek o Dobrovského „Dějinách české řeči a literatury“
Přehled rukopisů ( které ve svém díle Dobrovský zmiňuje )
Seznam zkratek
Slovník
Rejstřík
ÚVOD
- rozbor NO jako takového, uvedení do jeho problematiky
- úvaha o „Dějinách“
X
- vše bráno příliš ze socialistického hlediska ( protože napsáno v r. 1951 )
DĚJINY ČESKÉ ŘEČI A LITERATURY
- hodně latinských vpisů ( až na půl stránky )
- časté vysvětlivky pod textem ( taky až na půl stránky )
- často odkazuje na svá předešlá díla ( články, knihy…) i na díla jiných autorů té doby
- rozděleno do kapitol =>
1. Slované, slovanská řeč
- Slované – od 6.století - důležitá role na světovém dějišti
- rozděleni na ANTY a SLOVANY ( podle Prokopia )
- rozmáhání Slovanů a jejich usazování po Evropě
2. Ráz slovanské řeči
- podobnost slov se má určovat podle totožnosti mluvnice ne podle podobnosti slov
- vyjmenování rozdílů slov od jiných řečí:
1. více souhlásek
2. chybí latinské h
3. chybí písmeno f
4. po souhláskách samohlásky splývají s j ( mjesto…)
5. užívání jerů
6. a, e – ne na začátku slov ( jest, jelen…)
7. více souhlásek na začátku slov ( mléko x milch )
3. Tvoření a ohýbání slovanských částí řeči
- rozbor koncovek, ohýbání, skloňování ( body a – t )
=>např.: ne členy
více budoucích časů
životná a neživotná podstatná a přídavná jména
více záporných slov v jedné větě
4. Slovanská nářečí
- hlavní nářečí: ruština, polština, ilyrština, charvátština, čeština => pod ně spadají ostatní nářečí
- rozebírá i jiná dělení nářečí
5. Slovanské druhy písma. Bohoslužba v slovanské řeči
- Cyril a Metoděj – jejich písmo, cestování, šíření víry…
- boj o slovanský jazyk
6. Osud slovanské bohoslužby v Čechách
- Čechy vděčí za obrácení na víru německým kněžím
- sv. Prokop- okolo r. 1030 shromáždil slovanské mnichy, aby ho vyučovali v cyrilském písmu a slovanském církevním jazyce ( Sázavský klášter )
- boj české a německé církve ( vše záleží na panovníkovi ) X mše stejně latinsky
- zásluhy Karla IV., Mistra Jana Husa……
- závěr: vliv staroslověnského církevního jazyka na vývoj češtiny zcela nepatrný
7. Údobí vývoje české řeči. První údobí ( od přistěhování Čechů až k jejich osvícení křesťanstvím, 500 – 900 )
- již první slova, Češi nevzdělaní…
8. Druhé údobí. Památky z tohoto údobí ( od rozšíření křesťanství až ke králi Janovi,
900 – 1300 )
- 845 -1. křest – 14 českých knížat
- 895 – první křesťanští učitele z Německa => obohacování češtiny – nová slova ( biskup, oltář,
kostel…)
- nejstarší písně ( Hospodine, pomiluj ny )
- postupný vývoj písma
- písemné památky jednotlivých století
9. Třetí údobí. Památky z tohoto údobí ( od krále Jana až k Husovi nebo k smrti krále Václava, 1311 – 1409 )
- k moci němčina ( Jan Lucemburský ) X Karel IV., Václav IV. ( listiny již v české řeči )
- literární památky + jejich hlavně lexikální rozbory ( ukázky z textů )
=> Dalimilova kronika
básně a zpěvy – většinou duchovního charakteru
10. Čtvrté údobí, které bychom mohli nazvat vládnoucím českým údobím. Památky z tohoto údobí ( od počátku husitských válek až k rozšíření knihtiskařského umění v Čechách, nebo až k Ferdinandovi I. )
- další šíření češtiny + její šiřitelé => Jan Hus – úpravy češtiny, psal česky
Jeroným Pražský
- česká kázaní, náboženská pojednání, nové překlady Bible, lékařské spisy, slovník ( latinsko – český )
- opět rozbory a popisy jednotlivých děl
- 1. rozbory metra
11. Páté údobí ( 1520 – 1620 ), které bychom mohli nazvat krásným neb zlatým věkem české řeči
- česká řeč = jednací jazyk
- 1567 – Maxmilián – všeobecná náboženská svoboda
- vláda Rudolfa II. ( 1577 – 1612 ) – český jazyk – dokonalost
- výčet všech děl a autorů, kteří tvořili, nebo starších autorů, kteří byli vydáváni
12. Šesté údobí. Úpadek české řeči
- 1620 – bitva na Bílé hoře = oslabení českého národu
- vyhnání kněží, pálení knih – sepsán INDEX ( = seznam zakázaných knih )
- boj češtiny s němčinou
- 1782 – zrušení INDEXU => opětné vydávání knih
- vydávání vyučovacích spisů
- počátky NO ( K. + V. Thámovi, V. Kramerius, F. F. Procházka )
- rozšiřování dovadla
KAREL HYNEK MÁCHA 1810-1836
Narodil se v Praze na Malé Straně. Otec krupař. Jako student poznal na gymnáziu Jungmanna. Pak studoval práva (stejně jako Erben).
Čeština se v té době pozvolna dobývá práv. Mácha se inspiruje Goethem, Byronem a Novalisem. Byl ale také ovlivněn barokem a gotickými romány. Z počátku píše německy (Versuche des Ignaz Mácha, 1929). Německého psaní se nevzdal, ani když přešel k češtině, a to nejen v písemnostech soukromých. Ve snaze umělecky tlumočit i nejintimnější pocity, zapisoval si je do svých deníků a zápisníků vedle poznámek z bohaté četby.
Ctí tradice (blanické rytíře). Ctí lidové tradice, není kosmopolita.
Jako student navštěvuje česká představení a stává se ochotníkem v Tylově Kajetánském divadle. Tam pozná svou lásku ELEONORU ŠOMKOVOU (LORI). Hrozně se do ní zamiluje. Lori je hezká, ale průměrná dívka. Nemohla nikdy Máchy pochopit. Brzy zjistil, že Lori nesplňuje jeho ideál ženy, který si vysnil. Zklamání. Docházelo často k nedorozumění a Mácha od Lori utíkal, ale zase se vracel.
Rád cestoval (pěšky) po hradech a zříceninách. I v tom se projevoval změněný vkus doby, protože usedlým měšťanům stačili pohodlné procházky za hradby města. Mácha naopak miluje dálky, spí na zříceninách, vydal se pěšky až do Itálie (Benátky). Maluje skici hradů a zřícenin, jakoby dělal místopis hradů. Hrady zobrazoval velice realisticky.
Dokončil práva a stal se advokátním koncipientem v Litoměřicích. Žije v nedostatku a strachu o Lori, která je těhotná. Narodí se syn a tak se chystá svatba. Mácha však onemocní nakažlivou chorobou a umírá 8.11. 1836.
První pomník v Litoměřicích díky Havlíčkovi. Jeho rakev je kopie rakve Karla IV.
- podobizna: nejasná a idealizovaná pro almanach Máj.
- postava štíhlá vysoká, ústa velká, vlasy kaštanové, modré oči, jizva pod okem, čelo vysoké klenuté, obličej podlouhlý, nos podlouhlý, snad zakřivený, vousy černé
- existuje skica podobizny, která je asi autoportrét
- Ve 20. století byly jeho ostatky exhumovány. Podle kostry poznali, že byl svalnatý, ramenatý, silný muž, vylučuje se předešlý popis hubeného mladíka.
Byl rázný (podle Karla Jánského, vzpomínka, jak se pral Mácha s litoměřickým katem. Byl to člověk pevně a rázně kráčející po světě. Byl to afektivní člověk. Okázalé oblékání (šedý plášť, široký klobouk)
Deníky a dopisy (některé jsou šifrované, dešifroval je Arbes, ale nikdy nezveřejnil) představují Máchy jako věcného a střízlivého pozorovatele.
- představitel romantismu a v té době na prvním místě nadnárodní pojem svobody. Romantici proto byli v nemilosti.
- 1. básník kosmický
- vstup do bezmezí času
Dílo:
Zachariáš Werner: nemá jediný český překlad, ale ovlivnil Máchy.
Oldřich Králík: napsal o Máchovi studie, chtěl prokázat, že Máchova díla nejsou Máchova, ale Sahibova (př. Cikáni). Sabina měl snahu interpretovat díla, která Mácha napsal.
První básně jsou ještě ohlasy starší romantiky, baladická látka a tematika historická. Máchovi jde o vyvolání dobové atmosféry. Jeho hrdinové nejsou však pojati historicky, ale subjektivně, ale subjektivně. Je to patrné v díle * „Kat“ na postavě Václava IV.
Svůj postoj ke světu a životu vtělil do postav poutníků (vztah romantiků ke krajině), poustevníků, ale i loupežníků. Do těchto symbolů spadá i symbol země.
Pro Máchovu tvorbu je příznačný protiklad snu a skutečnosti.
Měl konflikt se společností kvůli Máji. Nebylo mu vytýkáno, že nemá talent. Byl mu vytýkán nihilismus ve věcech národních. Kritizoval ho Tomíček.
* „MÁJ“
- inspirace byronské povídce
- dějištěm je okolí Doks, hradu Bezdězu,. Příroda je však jen kulisa. Vlastním obsahem skladby je hluboká filosofická reflexe, proto je samotný příběh nastíněn jen mlhavě
- epická složka navazuje na loupežnické příběhy. Viléma (vůdce loupežníků) poznáme už jako vězně odsouzeného za otcovraždu. V noci před popravou rozvažuje svou situaci, ráno je odveden na popraviště, loučí se se životem a lámán kolem umírá. Samomluvách odmítá vězeň vinu, která se mu přičítá. Děsí se smrti, v níž vidí definitivní konec života. Loučí se se zemí jako kolébkou i hrobem člověka.
- úvahové pasáže doplněny líčením přírodních prostorů
- na Máj navazovali i současníci (Nebeský) a májovci (Hálek, Hejduk), později Dyk, Hora, Hrubín,
PRÓZA * „Cikáni“
- román, dítě pohozené --- mladík přichází z Itálie na Kokořínsko a hledá své rodiče a domov, veden povídáním vojenského vysloužilce Bárty Flákoně --- mladý cikán se dopátrá svého domova--- pozná krutou pravdu o otci a odmítá žít v zámku --- na tom vydělá B.F., který se tam usadí
- novela s tajemstvím
Ostatní prózy nedějové a kratší. Skládají se z volně pšiřazoaných epizod, proloženými popisy a úvahami, někdy i lyrickými verši.
* „Márinka“
- povídka ze současné Prahy, byla napsána do chstaného cyklu Obrazy ze života mého
* „Kat“ * „Křivoklát“
Čeština se v té době pozvolna dobývá práv. Mácha se inspiruje Goethem, Byronem a Novalisem. Byl ale také ovlivněn barokem a gotickými romány. Z počátku píše německy (Versuche des Ignaz Mácha, 1929). Německého psaní se nevzdal, ani když přešel k češtině, a to nejen v písemnostech soukromých. Ve snaze umělecky tlumočit i nejintimnější pocity, zapisoval si je do svých deníků a zápisníků vedle poznámek z bohaté četby.
Ctí tradice (blanické rytíře). Ctí lidové tradice, není kosmopolita.
Jako student navštěvuje česká představení a stává se ochotníkem v Tylově Kajetánském divadle. Tam pozná svou lásku ELEONORU ŠOMKOVOU (LORI). Hrozně se do ní zamiluje. Lori je hezká, ale průměrná dívka. Nemohla nikdy Máchy pochopit. Brzy zjistil, že Lori nesplňuje jeho ideál ženy, který si vysnil. Zklamání. Docházelo často k nedorozumění a Mácha od Lori utíkal, ale zase se vracel.
Rád cestoval (pěšky) po hradech a zříceninách. I v tom se projevoval změněný vkus doby, protože usedlým měšťanům stačili pohodlné procházky za hradby města. Mácha naopak miluje dálky, spí na zříceninách, vydal se pěšky až do Itálie (Benátky). Maluje skici hradů a zřícenin, jakoby dělal místopis hradů. Hrady zobrazoval velice realisticky.
Dokončil práva a stal se advokátním koncipientem v Litoměřicích. Žije v nedostatku a strachu o Lori, která je těhotná. Narodí se syn a tak se chystá svatba. Mácha však onemocní nakažlivou chorobou a umírá 8.11. 1836.
První pomník v Litoměřicích díky Havlíčkovi. Jeho rakev je kopie rakve Karla IV.
- podobizna: nejasná a idealizovaná pro almanach Máj.
- postava štíhlá vysoká, ústa velká, vlasy kaštanové, modré oči, jizva pod okem, čelo vysoké klenuté, obličej podlouhlý, nos podlouhlý, snad zakřivený, vousy černé
- existuje skica podobizny, která je asi autoportrét
- Ve 20. století byly jeho ostatky exhumovány. Podle kostry poznali, že byl svalnatý, ramenatý, silný muž, vylučuje se předešlý popis hubeného mladíka.
Byl rázný (podle Karla Jánského, vzpomínka, jak se pral Mácha s litoměřickým katem. Byl to člověk pevně a rázně kráčející po světě. Byl to afektivní člověk. Okázalé oblékání (šedý plášť, široký klobouk)
Deníky a dopisy (některé jsou šifrované, dešifroval je Arbes, ale nikdy nezveřejnil) představují Máchy jako věcného a střízlivého pozorovatele.
- představitel romantismu a v té době na prvním místě nadnárodní pojem svobody. Romantici proto byli v nemilosti.
- 1. básník kosmický
- vstup do bezmezí času
Dílo:
Zachariáš Werner: nemá jediný český překlad, ale ovlivnil Máchy.
Oldřich Králík: napsal o Máchovi studie, chtěl prokázat, že Máchova díla nejsou Máchova, ale Sahibova (př. Cikáni). Sabina měl snahu interpretovat díla, která Mácha napsal.
První básně jsou ještě ohlasy starší romantiky, baladická látka a tematika historická. Máchovi jde o vyvolání dobové atmosféry. Jeho hrdinové nejsou však pojati historicky, ale subjektivně, ale subjektivně. Je to patrné v díle * „Kat“ na postavě Václava IV.
Svůj postoj ke světu a životu vtělil do postav poutníků (vztah romantiků ke krajině), poustevníků, ale i loupežníků. Do těchto symbolů spadá i symbol země.
Pro Máchovu tvorbu je příznačný protiklad snu a skutečnosti.
Měl konflikt se společností kvůli Máji. Nebylo mu vytýkáno, že nemá talent. Byl mu vytýkán nihilismus ve věcech národních. Kritizoval ho Tomíček.
* „MÁJ“
- inspirace byronské povídce
- dějištěm je okolí Doks, hradu Bezdězu,. Příroda je však jen kulisa. Vlastním obsahem skladby je hluboká filosofická reflexe, proto je samotný příběh nastíněn jen mlhavě
- epická složka navazuje na loupežnické příběhy. Viléma (vůdce loupežníků) poznáme už jako vězně odsouzeného za otcovraždu. V noci před popravou rozvažuje svou situaci, ráno je odveden na popraviště, loučí se se životem a lámán kolem umírá. Samomluvách odmítá vězeň vinu, která se mu přičítá. Děsí se smrti, v níž vidí definitivní konec života. Loučí se se zemí jako kolébkou i hrobem člověka.
- úvahové pasáže doplněny líčením přírodních prostorů
- na Máj navazovali i současníci (Nebeský) a májovci (Hálek, Hejduk), později Dyk, Hora, Hrubín,
PRÓZA * „Cikáni“
- román, dítě pohozené --- mladík přichází z Itálie na Kokořínsko a hledá své rodiče a domov, veden povídáním vojenského vysloužilce Bárty Flákoně --- mladý cikán se dopátrá svého domova--- pozná krutou pravdu o otci a odmítá žít v zámku --- na tom vydělá B.F., který se tam usadí
- novela s tajemstvím
Ostatní prózy nedějové a kratší. Skládají se z volně pšiřazoaných epizod, proloženými popisy a úvahami, někdy i lyrickými verši.
* „Márinka“
- povídka ze současné Prahy, byla napsána do chstaného cyklu Obrazy ze života mého
* „Kat“ * „Křivoklát“
Jan Kollár 1793-1852
- pocházel ze slovenské evangelické rodiny. Otec řezník a rolník, nechtěl mu dovolit další vzdělávání, hodil po něm nůžky. --- Kollár odešel, aby dokázal důvody svých činů. --- později sepsal svoje paměti = varování pro rodiče a děti, kterým není dovoleno vzdělávání.
- později mu byla svěřena správa sirotčího ústavu
- šel studoval do Jeny. Studentstvo v Jeně citlivě reagovalo na Napoleon. Dobití Německa a po porážce dobyvatele toužilo stvořit NDR sjednocené a svobodné. Stával se národně uvědomělým.
- na studiích se zamiloval do dcery evangelického pastora Vilemíny Schmidtové. Měl nabídku stát se tam pastorem, ale odřekl a odešel do Prahy. Z Jeny putoval do Wartburgu – překládal bibli, vznikla zde myšlenka sjednotit Německo.
- studuje staré kroniky, slovanské kmeny, poznává řeči ( šlo spíše o etymologii)
- byl si blízký s Jungmannem, Palackým a Šafaříkem
- dlouhé odloučení od Vilemíny způsobilo, že Mína se stávala stále více představou (podobné u Dantovi Beatrice)
- zabýval se ideou všeslovanství (panslavismus) a vtělil ji do „Slávy dcery“ (1824)
Dílo: * „Slávy dcera“ (1824)
- Kollár měl od začátku jasno jakou formu budou sonety plnit. Jde tu o intelektuální
výtvor. Rýmy mají svou horizontální a vertikální strukturu. K dispozici tvoření sonetů neměl nic, přesto dodržel předsevzaté schéma. Slávy dcera by se neměla chápat jen z historického hlediska, ale i z hlediska jazykového.
- lyrický hrdina putuje slovanským světem okolím řeky Sály, Labe a končí u Dunaje; podle těchto řek jsou pojmenovány zpěvy
- básnický cestopis je složen ze znělek psaných slabičně přízvučným veršem
- na začátku je velký předzpěv (psaný v antickém časoměrném metru zvaném elegický distichon (= dvojverší skládající se z hexametru a pentametru)
- líčí osudy Slovanů
- odkazuje na znělky Petrarky, D. Alighrieriho(Božská komedie)a Byrona(Childeharol.pouť)
- úspěch mělo umocnit 2. vydání cyklu r. 1832. K předchozím 3 zpěvům přidal 2 nové
(starověké řeky v podsvětí Lethé a Acheron)
+ Živá Mína se proměnila v alegorii Slovanstva, milostná touha splynula s vlasteneckým citem. Jednotícím kompozičním základem se stala představa pouti slovanskými zeměmi. První znělky patrně vznikly v Jeně (Sála). Oddíl znělek, v nichž se touha po vzdálené milence spojuje s básníkovým rodným Slovenskem – Dunaj. A mezi tyto dva oddíly vložil zpěv Labe, spjatý v básníkovým pobytem v Čechách.
+Bohyně Sláva, zosobňující Slovanstvo, stěžuje si v radě bohů, jaké křivdy museli Slované vytrpět v minulosti. Bohové rozhodnou, aby Milek, syn Bohyně Lady, stvořil dceru Slávy (ideální symbol slovanské budoucnosti), která by Slovanům odčinila někdejší utrpení a postavila je mezi nejpřednější národy světa. Zboštělá Mína doprovází básníka na jeho pouti světem.
Ideii všeslovanství napsal rozpravu: „O literarnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slovanskými“. (1836) Slovany chápal jako jeden národ, tvořený 4 zákl. „kmeny“: českým (československým), polským, ruským a ilyrským (jižní Slované). Spojitost mezi národy ve sféře kulturní a duchovní. Literární vzájemností rozumí kulturní program sbližování slovanských národů.
- vliv na něj měl J.G. Herder a velkoněmecké hnutí, které si kladlo za cíl spojit všechny Němce v jednom mocném státu a navazoval na staré tradice.
Byl i prozaik. * „Paměti z mladších let života“, cestopisy z Itálie, Švýcarska, Německa
Uplatnil také svou sbírku kázání: * „Nedělní, sváteční a příležitostné kázně a řeči“ (1834, 1844)
- později mu byla svěřena správa sirotčího ústavu
- šel studoval do Jeny. Studentstvo v Jeně citlivě reagovalo na Napoleon. Dobití Německa a po porážce dobyvatele toužilo stvořit NDR sjednocené a svobodné. Stával se národně uvědomělým.
- na studiích se zamiloval do dcery evangelického pastora Vilemíny Schmidtové. Měl nabídku stát se tam pastorem, ale odřekl a odešel do Prahy. Z Jeny putoval do Wartburgu – překládal bibli, vznikla zde myšlenka sjednotit Německo.
- studuje staré kroniky, slovanské kmeny, poznává řeči ( šlo spíše o etymologii)
- byl si blízký s Jungmannem, Palackým a Šafaříkem
- dlouhé odloučení od Vilemíny způsobilo, že Mína se stávala stále více představou (podobné u Dantovi Beatrice)
- zabýval se ideou všeslovanství (panslavismus) a vtělil ji do „Slávy dcery“ (1824)
Dílo: * „Slávy dcera“ (1824)
- Kollár měl od začátku jasno jakou formu budou sonety plnit. Jde tu o intelektuální
výtvor. Rýmy mají svou horizontální a vertikální strukturu. K dispozici tvoření sonetů neměl nic, přesto dodržel předsevzaté schéma. Slávy dcera by se neměla chápat jen z historického hlediska, ale i z hlediska jazykového.
- lyrický hrdina putuje slovanským světem okolím řeky Sály, Labe a končí u Dunaje; podle těchto řek jsou pojmenovány zpěvy
- básnický cestopis je složen ze znělek psaných slabičně přízvučným veršem
- na začátku je velký předzpěv (psaný v antickém časoměrném metru zvaném elegický distichon (= dvojverší skládající se z hexametru a pentametru)
- líčí osudy Slovanů
- odkazuje na znělky Petrarky, D. Alighrieriho(Božská komedie)a Byrona(Childeharol.pouť)
- úspěch mělo umocnit 2. vydání cyklu r. 1832. K předchozím 3 zpěvům přidal 2 nové
(starověké řeky v podsvětí Lethé a Acheron)
+ Živá Mína se proměnila v alegorii Slovanstva, milostná touha splynula s vlasteneckým citem. Jednotícím kompozičním základem se stala představa pouti slovanskými zeměmi. První znělky patrně vznikly v Jeně (Sála). Oddíl znělek, v nichž se touha po vzdálené milence spojuje s básníkovým rodným Slovenskem – Dunaj. A mezi tyto dva oddíly vložil zpěv Labe, spjatý v básníkovým pobytem v Čechách.
+Bohyně Sláva, zosobňující Slovanstvo, stěžuje si v radě bohů, jaké křivdy museli Slované vytrpět v minulosti. Bohové rozhodnou, aby Milek, syn Bohyně Lady, stvořil dceru Slávy (ideální symbol slovanské budoucnosti), která by Slovanům odčinila někdejší utrpení a postavila je mezi nejpřednější národy světa. Zboštělá Mína doprovází básníka na jeho pouti světem.
Ideii všeslovanství napsal rozpravu: „O literarnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slovanskými“. (1836) Slovany chápal jako jeden národ, tvořený 4 zákl. „kmeny“: českým (československým), polským, ruským a ilyrským (jižní Slované). Spojitost mezi národy ve sféře kulturní a duchovní. Literární vzájemností rozumí kulturní program sbližování slovanských národů.
- vliv na něj měl J.G. Herder a velkoněmecké hnutí, které si kladlo za cíl spojit všechny Němce v jednom mocném státu a navazoval na staré tradice.
Byl i prozaik. * „Paměti z mladších let života“, cestopisy z Itálie, Švýcarska, Německa
Uplatnil také svou sbírku kázání: * „Nedělní, sváteční a příležitostné kázně a řeči“ (1834, 1844)
Hanka Václav
Filolog a básník Hanka se narodil 10.6.1791 v Hoříněvsi a zemřel 12.1.1861 v Praze. Je pochován v Praze na Vyšehradech. Pocházel z dobře situované rodiny, která vlastnila velké hospodářství a hostinec. Oba rodiče byli zpěváci lidových písní (dochovaly se otcovy objemné zápisky písní). Po absolvování gymnázia v Hradci Králové přešel v roce 1809 na pražskou univerzitu. Vystudoval filosofii a poté práva (1813-14 studoval ve Vídni). Během studií se dostal do společnosti mladé obrozenecké generace (J.Havelka, V. Hýbl,
F. Klicpera,…), zvláště se přátelil s J. Lindou a V.A. Svobodou. Patřil mezi iniciátory soukromé „společnosti literatury české“ a recitační odpolední poezie, která se konala 1812 v Klementinu. Navštěvoval od roku 1813 soukromé slavistické přednášky J. Dobrovského.
V březnu 1819 bylo Hankovi svěřeno popisování fondu Vlasteneckého (nyní Národního) muzea v Praze, kde se zasloužil o založení slovanského oddělení a od tohoto roku také přednášel na pražské univerzitě staroslověnštinu, ruskou, polskou a českou literaturu a jazyk. Přednášel však pouze jako soukromý docent, neboť nikdy nezískal titul profesora. V muzeu pracoval až do konce života jako knihovník a kustod historických, mimo jiné i numismatických, sbírek. Jeho činnost však byla velmi mnohostranná.
Psal verše, překládal lidovou slovanskou poezii, vydával vlastní filologické práce i staré literární památky. Díky své nesmírné pracovitosti, agilnosti a činorodosti ve společenském životě patřil k předním osobnostem Jungmannovy obrozenecké generace.
Hanka byl jednou ženatý, manželství však zůstalo bezdětné.
Literární činnost zahájil uveřejňováním svých básní v časopise Prvotiny pěkných uměni (1813), ve kterém pomáhal i při redakci J.N.Hromádkovi a v Puchmajerově almanachu Nové básně (1814). V roce 1815 a 1816 je pak vydal knižně (Dvacatero písní- 2 svazky). Jeho lyrické verše, svěží svým obsahem a formou, dosáhly značné obliby a v letech 1819-51 vyšly v dalších pěti vydáních. Některé z nich, zhudebněné J.V. Tomáškem zlidověly. Pozdější epické verše z roku 1848 neměly již takovou úroveň, a tak si valné obliby nezískaly.
Hankovy verše měly široký žánrový rozsah od anakreontských básní (H. byl přezdíván českým Anakreónem) přes idylky, sentimentální selanky, bajky, satyry, epigramy až k básním popisným a didaktickým. Všechny mají však lidový základ, zpočátku spontánní, po vídeňském pobytu záměrný.
V Prvotinách (1814) také vydal svou výzvu ke sbírání národních písní. Tímto a zejména pak svou vlastní tvorbou, která je ohlasem lidové poezie, stojí Hanka na počátku preromantického a romantického zájmu o lidovou slovesnost. Na něj pak navázali např. Čelakovský a Kollár.
Jako filolog se Hanka uplatnil především tím, že prosazoval zásady svého učitele Josefa Dobrovského.Nepůsobil tak jako jeho pokračovatel, nýbrž jeho populizátor.
Již jako student a jakýsi vůdce družiny nadšených ctitelů české literatury protestoval proti zkostnatělé výuce českého jazyka podle zásad Josefa Dobrovského. Nejprve v e svém bytě, poté i na půdě university. Když mu Nejedlý tuto činnost zakázal, vydal Hanka v roce 1817 Pravopis český podle základu gramatiky Josefa Dobrovského, kterým byl vlastně zahájen dlouholetý boj o pravopisnou reformu mezi tzv. analogisty (ionisty) a ypsilonisty.
Hanka napsal mnoho gramatických učebnic a slovníků a s jeho jménem je spjatá i pravopisná reforma z roku 1846, kdy nahradil dvojité w jednoduchým a souhlásku au ou.
Hanka byl ve své době jedním z hlavních propagátorů idejí slovanské vzájemnosti- podílel se na přípravě Slovanského sjezdu roku 1848, byl činný ve spolku Lípy slovanské. Byl uznávaným znalcem slovanských jazyků a autorem četných slavistických prací. Udržoval také četné osobní i písemné styky se zahraničními slavisty. Slovanství u něj však bylo spojeno s nekritickým rusofilstvím, obdivem k carovi i důvěrnými styky s vysokou ruskou byrokracií.
Z podnětu Dobrovského vydal Hanka v letech 1817-24 pod názvem Starobylé skládánie staročeské literární památky, např. Legendu o sv. Prokopovi, Alexandreidu, Mastičkáře, aj. Poté pokračoval v editorské činnosti např. Dalimilovou kronikou, Všehrdovými Knihami devaterými, Husovou Dcerkou, aj.). Tato činnost byla však znehodnocena jeho nešetrnými zásahy do starých textů, kdy je doplňoval falzifikátorskými glosami, aby vydal doklad o jejich stáří. Nejvíce ho však proslavilo padělání.
V září 1817 „nalezl“ Hanka rukopis básní (královedvorský- podle místa nálezu), jejichž původ byl kladen do 13.století. Rukopis, který v dalším roce vydal tiskem, vzbudil ohromný ohlas a byl přeložen snad do všech evropských jazyků. Tento „nález“ však nebyl ojedinělý. Již v předchozím roce „nalezl“ Hankův přítel J. Linda milostnou píseň, údajně ze 13.století, zvanou Píseň pod Vyšehradem. V roce 1818 byl „objeven“ tzv. Rukopis zelenohorský s rozsáhlou epickou básní Libušin soud- údajně z 10.století. Postupně následovaly další, již méně významné objevy. Česká společnost přijala rukopisy s nadšením jako doklad o starobylosti české kultury, jako protiváhu ruským Bylinám a německým Písním O Nibelunzích. Později byla prokázána jejich nepravost hlavně v tzv. rukopisných bojích v 80.letech 19.století. (Skutečnost, že se jedná o novodobé padělky, potvrdily i fyzikálně- chemické rozbory z let 1967-70). Za jejich autory jsou považováni V. Hanka a J. Linda. Hanka pak i za písaře a organizátora „nálezů“. Objevení rukopisů založilo Hankův věhlas a slávu doma i ve světě.
V těchto rukopisech našli svou inspiraci nap. V.B.Třebízský, J.Zeyer, M.Aleš, J.Mánes či B.Smetana.
Veřejné označení za padělky koncem 50.let však ztrpčilo poslední léta jeho života, i když Hanka roku 1859 vyhrál spor s pražským časopisem Tagesbote aus Bóhmen pro anonymní článek, v němž byl označen za autora RK. Prokázání nepravosti rukopisů pak vedlo k Hankově odsouzení, které mnohdy přehlíželo i kladné stránky jeho činnosti.
I když byl Hanka ve své době nesporně obdivován pro svou práci na poli filologie a slavistiky- byl dokonce označován za hlavu české slavistiky, nabyl mezi vrstevníky oblíben. Ti mu vyčítali ješitnost a sklon k zákulisním intrikám a machinacím. O Hankově charakteru také svědčí i zmíněné falzifikátorství.
F. Klicpera,…), zvláště se přátelil s J. Lindou a V.A. Svobodou. Patřil mezi iniciátory soukromé „společnosti literatury české“ a recitační odpolední poezie, která se konala 1812 v Klementinu. Navštěvoval od roku 1813 soukromé slavistické přednášky J. Dobrovského.
V březnu 1819 bylo Hankovi svěřeno popisování fondu Vlasteneckého (nyní Národního) muzea v Praze, kde se zasloužil o založení slovanského oddělení a od tohoto roku také přednášel na pražské univerzitě staroslověnštinu, ruskou, polskou a českou literaturu a jazyk. Přednášel však pouze jako soukromý docent, neboť nikdy nezískal titul profesora. V muzeu pracoval až do konce života jako knihovník a kustod historických, mimo jiné i numismatických, sbírek. Jeho činnost však byla velmi mnohostranná.
Psal verše, překládal lidovou slovanskou poezii, vydával vlastní filologické práce i staré literární památky. Díky své nesmírné pracovitosti, agilnosti a činorodosti ve společenském životě patřil k předním osobnostem Jungmannovy obrozenecké generace.
Hanka byl jednou ženatý, manželství však zůstalo bezdětné.
Literární činnost zahájil uveřejňováním svých básní v časopise Prvotiny pěkných uměni (1813), ve kterém pomáhal i při redakci J.N.Hromádkovi a v Puchmajerově almanachu Nové básně (1814). V roce 1815 a 1816 je pak vydal knižně (Dvacatero písní- 2 svazky). Jeho lyrické verše, svěží svým obsahem a formou, dosáhly značné obliby a v letech 1819-51 vyšly v dalších pěti vydáních. Některé z nich, zhudebněné J.V. Tomáškem zlidověly. Pozdější epické verše z roku 1848 neměly již takovou úroveň, a tak si valné obliby nezískaly.
Hankovy verše měly široký žánrový rozsah od anakreontských básní (H. byl přezdíván českým Anakreónem) přes idylky, sentimentální selanky, bajky, satyry, epigramy až k básním popisným a didaktickým. Všechny mají však lidový základ, zpočátku spontánní, po vídeňském pobytu záměrný.
V Prvotinách (1814) také vydal svou výzvu ke sbírání národních písní. Tímto a zejména pak svou vlastní tvorbou, která je ohlasem lidové poezie, stojí Hanka na počátku preromantického a romantického zájmu o lidovou slovesnost. Na něj pak navázali např. Čelakovský a Kollár.
Jako filolog se Hanka uplatnil především tím, že prosazoval zásady svého učitele Josefa Dobrovského.Nepůsobil tak jako jeho pokračovatel, nýbrž jeho populizátor.
Již jako student a jakýsi vůdce družiny nadšených ctitelů české literatury protestoval proti zkostnatělé výuce českého jazyka podle zásad Josefa Dobrovského. Nejprve v e svém bytě, poté i na půdě university. Když mu Nejedlý tuto činnost zakázal, vydal Hanka v roce 1817 Pravopis český podle základu gramatiky Josefa Dobrovského, kterým byl vlastně zahájen dlouholetý boj o pravopisnou reformu mezi tzv. analogisty (ionisty) a ypsilonisty.
Hanka napsal mnoho gramatických učebnic a slovníků a s jeho jménem je spjatá i pravopisná reforma z roku 1846, kdy nahradil dvojité w jednoduchým a souhlásku au ou.
Hanka byl ve své době jedním z hlavních propagátorů idejí slovanské vzájemnosti- podílel se na přípravě Slovanského sjezdu roku 1848, byl činný ve spolku Lípy slovanské. Byl uznávaným znalcem slovanských jazyků a autorem četných slavistických prací. Udržoval také četné osobní i písemné styky se zahraničními slavisty. Slovanství u něj však bylo spojeno s nekritickým rusofilstvím, obdivem k carovi i důvěrnými styky s vysokou ruskou byrokracií.
Z podnětu Dobrovského vydal Hanka v letech 1817-24 pod názvem Starobylé skládánie staročeské literární památky, např. Legendu o sv. Prokopovi, Alexandreidu, Mastičkáře, aj. Poté pokračoval v editorské činnosti např. Dalimilovou kronikou, Všehrdovými Knihami devaterými, Husovou Dcerkou, aj.). Tato činnost byla však znehodnocena jeho nešetrnými zásahy do starých textů, kdy je doplňoval falzifikátorskými glosami, aby vydal doklad o jejich stáří. Nejvíce ho však proslavilo padělání.
V září 1817 „nalezl“ Hanka rukopis básní (královedvorský- podle místa nálezu), jejichž původ byl kladen do 13.století. Rukopis, který v dalším roce vydal tiskem, vzbudil ohromný ohlas a byl přeložen snad do všech evropských jazyků. Tento „nález“ však nebyl ojedinělý. Již v předchozím roce „nalezl“ Hankův přítel J. Linda milostnou píseň, údajně ze 13.století, zvanou Píseň pod Vyšehradem. V roce 1818 byl „objeven“ tzv. Rukopis zelenohorský s rozsáhlou epickou básní Libušin soud- údajně z 10.století. Postupně následovaly další, již méně významné objevy. Česká společnost přijala rukopisy s nadšením jako doklad o starobylosti české kultury, jako protiváhu ruským Bylinám a německým Písním O Nibelunzích. Později byla prokázána jejich nepravost hlavně v tzv. rukopisných bojích v 80.letech 19.století. (Skutečnost, že se jedná o novodobé padělky, potvrdily i fyzikálně- chemické rozbory z let 1967-70). Za jejich autory jsou považováni V. Hanka a J. Linda. Hanka pak i za písaře a organizátora „nálezů“. Objevení rukopisů založilo Hankův věhlas a slávu doma i ve světě.
V těchto rukopisech našli svou inspiraci nap. V.B.Třebízský, J.Zeyer, M.Aleš, J.Mánes či B.Smetana.
Veřejné označení za padělky koncem 50.let však ztrpčilo poslední léta jeho života, i když Hanka roku 1859 vyhrál spor s pražským časopisem Tagesbote aus Bóhmen pro anonymní článek, v němž byl označen za autora RK. Prokázání nepravosti rukopisů pak vedlo k Hankově odsouzení, které mnohdy přehlíželo i kladné stránky jeho činnosti.
I když byl Hanka ve své době nesporně obdivován pro svou práci na poli filologie a slavistiky- byl dokonce označován za hlavu české slavistiky, nabyl mezi vrstevníky oblíben. Ti mu vyčítali ješitnost a sklon k zákulisním intrikám a machinacím. O Hankově charakteru také svědčí i zmíněné falzifikátorství.
FRANTIŠEK LADISLAV ČELAKOVSKÝ 1799-1852
- završitel 2. periody Národního obrození
- depresivní člověk: od vrcholu po úpadkové chvíle = jeho život
- narodil se ve Strakonicích, syn tesaře. Studoval v Praze filosofii a pak v Čes. Budějovicích.
- ve škole propadal z němčiny a několik let poté je čtenářem něm. Klasiků (Herbart, Goethe)
--- herbartovština se projevovala v preromantismu
- ideál Čelakovského – stát se Herbartem
- v 18 letech přijímá vlastenecké jméno Ladislav, podle slovanské bohyně Lady
- šel studovat do Lince, učí se rusky
- roku 1818: vyšli „Počátky českého básnictví obzvláště prozodia“ a román „Záře nad pohanstvem“
- zabýval se studiem slovanských jazyků a slovanskou lidovou slovesností
- sbíral a vydával lidovou poezii všech slovanských národů a v původním znění i v českém překladu je vydával:
+ roku 1822-1827 za podpory Jungmanna vydává:
* „Slovanské národní písně“
- považoval za nejdokonalejší
+ * „Mudrosloví národu slovanského v příslovích“
- oddíly tematické: vesmír hvězdy; oddíly praktické: řemesla, láska
- 1822: * „Smíšené básně“ – sám ilustroval, je tam poprvé použito „i“ místo „y“ a „v“ místo „w“ a „ou“ místo „au“…
- Hanka byl znám intrikami, proto se od něj Čelakovský odvrací; „Báťuška“ Jungmann, zlatušký Jungmann, je jen jedna Praha a jen jeden Jungmann
- vysmíval se českým bajkám
- po studiu lidové slovesnosti začal tvořit její „ohlasy“. Tyto básně nechtěly vyjadřovat osobní zážitky a nálad, chtěly mluvit tak, jak by mluvil básník k lidu.
- chtěl původně vytvořit ohlasy lidové poezie všech slovanských národů, dobové okolnosti však způsobily, že se soustředil na písně ruské a české
- ve 20. a 30. letech se vytváří napodobeniny, nevyhnul se tomu ani Mácha, Čelakovský stojí v čele napodobitelů. Obrací se k východu a věří v panslavismus
- ve 30. letech nejuznávanější
- v Rusku vidí oporu pro všechny slov. Národy: * „Ohlasy písní ruských“ (1829)
- čerpal z ruských bylin, ale i z vlastních představ v duchu lidové slovesnosti. Básně poskytují slohové zvláštnosti ruské epiky a lyriky
- dílo začíná i končí epickými básněmi, které mají povahu bohatýrských zpěvů
- v epických básních: prvky ruských bylin, politická báseň
- v lyrických básních:život rus. Lidu ve šťastných i smutných chvílích, hodbně básní začíná oslovením nebo popisem přírodních jevů, které přirovnává k vypravovanému ději
- snaha ukázat, že čeština může napodobit ruské byliny (zruší rýmy a nahradí je př. asonancí; napodobuje staré básníře (anonymy)
- * „Ohlasy písních českých“ (1839): je zde vyjádřen ráz českého lidového života, obraz čes. venkovského lidu z konce 30. let
Rozdíl mezi OPR a OPČ je , že OPR přirovnává k rozsáhlým lesům, mohutným řekám a OPČ přirovnává k lesíkům, říčkám a v tom,že OPČ nemá písně hrdinské a satirické…
K epickým básním Ohlasů patří také balada Toman a lesní panna (síla vášnivé lásky a tajemných sil).- 1. moderní balada
- byl také EPIGRAMATIK: byl jedovatější než Borovský, nic ale nevydal na rady Palackého, byla vydána pouze * „Padesátka z mé tobolky“, 300 epigramů vyšla až po jeho smrti
- od r. 1834 redaktorem Pražských novin a jejich přílohy Česká včela
- kvůli zmínce o ruském carovi jako o utlačovateli Polska, pozbyl místo --- žil ve stísněných podmínkách --- pak profesorem slavistiky ve Vratislavi, jeho přítelem tam byl Purkyně--- vrátil se do Prahy a vzal si Antonii Rajskou (učila ve škole Amerlinova budeč dívky) a choval se k ní jako ke guvernantce (napsal o tom Macura), přesto spolu měli ještě děti, Rajská chřadla a zemřela --- Čelakovský se i s dětmi vrací do Prahy a umírá na rakovinu dřeně
- měl ženský pseudonym Žofie Jandová (nechal ji zemřít) Marie Čacká
- překládal Herbarta a Augusta Aureliana („O obci boží“- přeložil pouze z důvodů finančních)
- člen spolku Matice česká
- sepsal 15000 přísloví (=jadrně vyjádřená lidová moudrost)
* „Kvítí“ – epigramy, názory na žiot a společnost
* „Růže stolistá“- forma znělky
PROZA: „Literatura krkonošská“
- depresivní člověk: od vrcholu po úpadkové chvíle = jeho život
- narodil se ve Strakonicích, syn tesaře. Studoval v Praze filosofii a pak v Čes. Budějovicích.
- ve škole propadal z němčiny a několik let poté je čtenářem něm. Klasiků (Herbart, Goethe)
--- herbartovština se projevovala v preromantismu
- ideál Čelakovského – stát se Herbartem
- v 18 letech přijímá vlastenecké jméno Ladislav, podle slovanské bohyně Lady
- šel studovat do Lince, učí se rusky
- roku 1818: vyšli „Počátky českého básnictví obzvláště prozodia“ a román „Záře nad pohanstvem“
- zabýval se studiem slovanských jazyků a slovanskou lidovou slovesností
- sbíral a vydával lidovou poezii všech slovanských národů a v původním znění i v českém překladu je vydával:
+ roku 1822-1827 za podpory Jungmanna vydává:
* „Slovanské národní písně“
- považoval za nejdokonalejší
+ * „Mudrosloví národu slovanského v příslovích“
- oddíly tematické: vesmír hvězdy; oddíly praktické: řemesla, láska
- 1822: * „Smíšené básně“ – sám ilustroval, je tam poprvé použito „i“ místo „y“ a „v“ místo „w“ a „ou“ místo „au“…
- Hanka byl znám intrikami, proto se od něj Čelakovský odvrací; „Báťuška“ Jungmann, zlatušký Jungmann, je jen jedna Praha a jen jeden Jungmann
- vysmíval se českým bajkám
- po studiu lidové slovesnosti začal tvořit její „ohlasy“. Tyto básně nechtěly vyjadřovat osobní zážitky a nálad, chtěly mluvit tak, jak by mluvil básník k lidu.
- chtěl původně vytvořit ohlasy lidové poezie všech slovanských národů, dobové okolnosti však způsobily, že se soustředil na písně ruské a české
- ve 20. a 30. letech se vytváří napodobeniny, nevyhnul se tomu ani Mácha, Čelakovský stojí v čele napodobitelů. Obrací se k východu a věří v panslavismus
- ve 30. letech nejuznávanější
- v Rusku vidí oporu pro všechny slov. Národy: * „Ohlasy písní ruských“ (1829)
- čerpal z ruských bylin, ale i z vlastních představ v duchu lidové slovesnosti. Básně poskytují slohové zvláštnosti ruské epiky a lyriky
- dílo začíná i končí epickými básněmi, které mají povahu bohatýrských zpěvů
- v epických básních: prvky ruských bylin, politická báseň
- v lyrických básních:život rus. Lidu ve šťastných i smutných chvílích, hodbně básní začíná oslovením nebo popisem přírodních jevů, které přirovnává k vypravovanému ději
- snaha ukázat, že čeština může napodobit ruské byliny (zruší rýmy a nahradí je př. asonancí; napodobuje staré básníře (anonymy)
- * „Ohlasy písních českých“ (1839): je zde vyjádřen ráz českého lidového života, obraz čes. venkovského lidu z konce 30. let
Rozdíl mezi OPR a OPČ je , že OPR přirovnává k rozsáhlým lesům, mohutným řekám a OPČ přirovnává k lesíkům, říčkám a v tom,že OPČ nemá písně hrdinské a satirické…
K epickým básním Ohlasů patří také balada Toman a lesní panna (síla vášnivé lásky a tajemných sil).- 1. moderní balada
- byl také EPIGRAMATIK: byl jedovatější než Borovský, nic ale nevydal na rady Palackého, byla vydána pouze * „Padesátka z mé tobolky“, 300 epigramů vyšla až po jeho smrti
- od r. 1834 redaktorem Pražských novin a jejich přílohy Česká včela
- kvůli zmínce o ruském carovi jako o utlačovateli Polska, pozbyl místo --- žil ve stísněných podmínkách --- pak profesorem slavistiky ve Vratislavi, jeho přítelem tam byl Purkyně--- vrátil se do Prahy a vzal si Antonii Rajskou (učila ve škole Amerlinova budeč dívky) a choval se k ní jako ke guvernantce (napsal o tom Macura), přesto spolu měli ještě děti, Rajská chřadla a zemřela --- Čelakovský se i s dětmi vrací do Prahy a umírá na rakovinu dřeně
- měl ženský pseudonym Žofie Jandová (nechal ji zemřít) Marie Čacká
- překládal Herbarta a Augusta Aureliana („O obci boží“- přeložil pouze z důvodů finančních)
- člen spolku Matice česká
- sepsal 15000 přísloví (=jadrně vyjádřená lidová moudrost)
* „Kvítí“ – epigramy, názory na žiot a společnost
* „Růže stolistá“- forma znělky
PROZA: „Literatura krkonošská“
20. Výpověď a věta, mluvnická stavba věty jednoduché, větné vztahy
- syntax (skladba) = nauka o stavbě věty a souvětí; zkoumá principy spojování slov ve věty a utváření větných celků
- věta = základní jednotka jazykového projevu mající stránku významovou (ucelená myšlenka), mluvnickou (pevná struktura větných členů), zvukovou (označení intonací) a grafickou (na začátku velké písmeno, na konci interpunkční znaménko), slovní vyjádření myšlenky, větou se v užším slova smyslu myslí abstraktní model
- výpověď - konkrétní realizace modelu, věta (pronesená nebo napsaná) v konkrétní komunikační situaci
- spojením dvou nebo více vět ve větný celek vzniká souvětí
STAVBA VĚTY JEDNODUCHÉ
- vyjadřuje jednu myšlenku, má jednu základní skladební dvojici
a) věta holá - holý podmět + holý přísudek
b) věta rozvitá - s rozvíjejícími větnými členy (Malá Věrka a Honzík od sousedů trhali včera u potoka žluté blatouchy.)
- syntaktická skladební dvojice = dvě slova, která k sobě ve větě mluvnicky (formálně) i významově patří
- základní syntaktická dvojice = podmět + přísudek (základ dvojčlenných vět) - predikační dvojice
- v ostatních syntaktických dvojicích člen řídící (Věrka) a člen závislý (malá)
- část podmětová = podmět + všechny větné členy, které ho přímo nebo přes jiný větný člen rozvíjejí
- část přísudková = přísudek + všechny větné členy, které ho přímo nebo přes jiný větný člen rozvíjejí
- syntaktické vztahy významové:
1. v syntaktické dvojici:
▫ predikace (přisuzování): mezi podmětem a přísudkem (Maminka vaří.)
▫ determinace (určování): v ostatních dvojicích, bližší určení členu řídícího členem závislým (malá Věrka, Honzík od sousedů, trhali včera, trhali u potoka, trhali blatouch, žluté blatouchy)
2. v syntaktické skupině:
▫ koordinace (přiřazování): vztah souřadnosti, vyjadřuje vztah členů na sobě nezávislých, které mohou být spojeny vztahem slučovacím, odporovacím, vylučovacím, stupňovacím, příčinným nebo důsledkovým (Věrka a Honzík, pěkný, ale drahý, stejně tak i ve větách: Uklidnil se a začal hned psát. Chtěl, abych přišel a (abych) přivedl psa.)
▫ přistavování (apozice): vztah široké totožnosti (Jan Neruda, básník a prozaik, se narodil v Praze.)
- formální vyjádření syntaktických vztahů:
1. v syntaktické dvojici:
▫ shoda = kongruence - v pádě, čísle, rodě nebo osobě
- mezi podmětem a přísudkem (Honzík trhal)
- mezi podstatným jménem a přívlastkem shodným (černá tabule)
- mezi podmětem, přísudkem a doplňkem shodným (Petr chodil do kina rád.)
▫ řízenost = vazba = rekce - člen řídící určuje pád členu závislého
- většinou mezi předmětem a přísudkem (dosáhl cíle, trhali blatouchy)
- mezi podstatným jménem a přívlastkem neshodným (trhání blatouchů)
- mezi podstatným jménem, slovesem a doplňkem neshodným (zvolili ho vedoucím)
▫ přimykáním = adjunkce - tvar závislého členu není určován členem řídícím, je volně připojen
- mezi přísudkem a příslovečným určením (trhali včera, trhali u potoka)
- mezi podstatným jménem a neshodným přívlastkem (dům u nádraží)
2. v syntaktických skupinách:
▫ parataxe (vztah souřadicí) - vztah mezi několikanásobnými větnými členy nebo rovnocennými větami v souvětí, spojení volné (Dveře vrzly, vešel učitel. Dveře se otevřely a objevil se neznámý muž.)
- parataktické spojky: a, i, ani, ale,…
▫ hypotaxe (vztah podřadicí) - vztah závislosti mezi větnými členy nebo větami v souvětí, spojení těsnější (Když skončily přednášky, Jan odcházel ještě do laboratoře, aby se přesvědčil o správnosti svých výpočtů. Přijde čas, že se zima zeptá, cos dělal v létě.)
- hypotaktické spojky: že, protože, jelikož, poněvadž,…
- věta = základní jednotka jazykového projevu mající stránku významovou (ucelená myšlenka), mluvnickou (pevná struktura větných členů), zvukovou (označení intonací) a grafickou (na začátku velké písmeno, na konci interpunkční znaménko), slovní vyjádření myšlenky, větou se v užším slova smyslu myslí abstraktní model
- výpověď - konkrétní realizace modelu, věta (pronesená nebo napsaná) v konkrétní komunikační situaci
- spojením dvou nebo více vět ve větný celek vzniká souvětí
STAVBA VĚTY JEDNODUCHÉ
- vyjadřuje jednu myšlenku, má jednu základní skladební dvojici
a) věta holá - holý podmět + holý přísudek
b) věta rozvitá - s rozvíjejícími větnými členy (Malá Věrka a Honzík od sousedů trhali včera u potoka žluté blatouchy.)
- syntaktická skladební dvojice = dvě slova, která k sobě ve větě mluvnicky (formálně) i významově patří
- základní syntaktická dvojice = podmět + přísudek (základ dvojčlenných vět) - predikační dvojice
- v ostatních syntaktických dvojicích člen řídící (Věrka) a člen závislý (malá)
- část podmětová = podmět + všechny větné členy, které ho přímo nebo přes jiný větný člen rozvíjejí
- část přísudková = přísudek + všechny větné členy, které ho přímo nebo přes jiný větný člen rozvíjejí
- syntaktické vztahy významové:
1. v syntaktické dvojici:
▫ predikace (přisuzování): mezi podmětem a přísudkem (Maminka vaří.)
▫ determinace (určování): v ostatních dvojicích, bližší určení členu řídícího členem závislým (malá Věrka, Honzík od sousedů, trhali včera, trhali u potoka, trhali blatouch, žluté blatouchy)
2. v syntaktické skupině:
▫ koordinace (přiřazování): vztah souřadnosti, vyjadřuje vztah členů na sobě nezávislých, které mohou být spojeny vztahem slučovacím, odporovacím, vylučovacím, stupňovacím, příčinným nebo důsledkovým (Věrka a Honzík, pěkný, ale drahý, stejně tak i ve větách: Uklidnil se a začal hned psát. Chtěl, abych přišel a (abych) přivedl psa.)
▫ přistavování (apozice): vztah široké totožnosti (Jan Neruda, básník a prozaik, se narodil v Praze.)
- formální vyjádření syntaktických vztahů:
1. v syntaktické dvojici:
▫ shoda = kongruence - v pádě, čísle, rodě nebo osobě
- mezi podmětem a přísudkem (Honzík trhal)
- mezi podstatným jménem a přívlastkem shodným (černá tabule)
- mezi podmětem, přísudkem a doplňkem shodným (Petr chodil do kina rád.)
▫ řízenost = vazba = rekce - člen řídící určuje pád členu závislého
- většinou mezi předmětem a přísudkem (dosáhl cíle, trhali blatouchy)
- mezi podstatným jménem a přívlastkem neshodným (trhání blatouchů)
- mezi podstatným jménem, slovesem a doplňkem neshodným (zvolili ho vedoucím)
▫ přimykáním = adjunkce - tvar závislého členu není určován členem řídícím, je volně připojen
- mezi přísudkem a příslovečným určením (trhali včera, trhali u potoka)
- mezi podstatným jménem a neshodným přívlastkem (dům u nádraží)
2. v syntaktických skupinách:
▫ parataxe (vztah souřadicí) - vztah mezi několikanásobnými větnými členy nebo rovnocennými větami v souvětí, spojení volné (Dveře vrzly, vešel učitel. Dveře se otevřely a objevil se neznámý muž.)
- parataktické spojky: a, i, ani, ale,…
▫ hypotaxe (vztah podřadicí) - vztah závislosti mezi větnými členy nebo větami v souvětí, spojení těsnější (Když skončily přednášky, Jan odcházel ještě do laboratoře, aby se přesvědčil o správnosti svých výpočtů. Přijde čas, že se zima zeptá, cos dělal v létě.)
- hypotaktické spojky: že, protože, jelikož, poněvadž,…
19. Slohové postupy a útvary
SLOHOVÉ POSTUPY:
- slohový postup = způsob podání, zpracování tématu (pojetí tématu, řazení a rozvádění tematických složek, výběr jazykových prostředků)
- vytváří základní linii tématické i jazykové výstavby textu
• informační:
- prostěsdělovací, oznamovací, je nejjednodušší
- věcně, pravdivě, srozumitelně konstatuje určitá fakta, aktuálně pojatá; prosté podání informace
- texty vystavěné informačním postupem jsou stručné, věcné, bez citového a expresivního zabarvení
- uplatňuje se v projevech běžné komunikace, v publicistice, v odborných textech
- zprávy, oznámení, běžná rozmluva, telegram, plakát…
• vyprávěcí:
- vystihuje jedinečnou událost v pohybu, ve vývoji, v čase
- je subjektivizovaný - vypravěč, příběh utváří, prožívá ho
- základní čas vyprávění je čas minulý
- druhy vyprávění: - běžné vyprávění v jazykových projevech běžné denní komunikace
- umělecké vyprávění v projevech uměleckého stylu
- ústní i písemné memoáry, reportáže, črty, novely, povídky, romány…
• popisný:
- vypočítává znaky a vlastnosti osob, zvířat, neživých věcí, lidských výtvorů, dějů, činností; uvádíme části nějakého celku, jejich vlastnosti, zjišťujeme, jak části spolu souvisí, především místně a časově
- je subjektivní – autor vybírá jen informace o popisovaném objektu subjektivně
- vznikají texty nesoudržné (může se zaměňovat pořadí informací)
o charakterizační postup: charakteristika osob (charakteristika postav, prostředí, posudek…)
- druhy popisu: - prostý popis – v běžné komunikaci
- dějový popis – v běžném uměleckém stylu
- odborný popis – vědecký
- umělecký popis – líčení
- publicistický popis – popis s dějovým rámcem
- seznam, dotazník, životopis, odborný popis, návod, popisné části ve výkladu, popis v reklamních prospektech, cestopis, popis postav a prostředí v uměleckých dílech…
• výkladový a úvahový:
- srovnáváme různé jevy, objasňujeme jejich vzájemné vztahy, zejména vnitřní, tj. vysvětlujeme příčiny, vyvozujeme logické závěry, podáváme zdůvodněné hodnocení atd.
- autor problém vysvětluje, ale i hodnotí, naznačuje řešení
- v jazykových projevech se často mísí
- druhy výkladu: - útvar teoreticky odborného stylu (vědecký výklad)
- výkladový postup v učební komunikaci (vědecký na VŠ, výklad učiva)
- útvary populárně naučné (články a publikace popularizující odborné poznaní – často se mísí s vyprávěním)
- směrnice, předpisy, zákony a výklady k nim, referát, výklady a pojednání v odborných publikacích, přednáška, odborný referát, proslov, projev…
- druhy úvahy: - postup prakticky odborný (diskuse, úvaha)
- vědecký (úvaha v odborných publikacích, učebnicích, kritická stať, recenze, odborná diskuse)
- publicistický (úvodník, komentář, úvaha, rozhlasová a televizní reklama)
- umělecký (úvaha – postoje a pocity autora, v próze i poezii)
• dialogický slohový postup:
- rozhovor, nejčastěji dvou mluvčích
- je subjektivní, má hovorový ráz, nevytváří soudržný text
- druhy dialogu: - přirozený dialog – v běžné komunikaci
- dramatický a epický v literární komunikaci – v próze, dramatu
SLOHOVÉ ÚTVARY:
= vyhraněné typy jazykových projevů, uspořádané podle určitých pravidel
- v konkrétních projevech se často spojují nebo střídají, prolínají, ale jeden z nich je dominantní
- pro slohový útvar je příznačný tématický okruh, určité slohové postupy a někdy i jednotlivé jazykové prostředky
- slohové útvary třídíme podle toho:
a) na jakém postupu jsou založeny: např. novinový úvodník na úvaze, v návodu na popisu a výkladu, v reportáži na vyprávění s popisem
b) v oblasti kterého funkčního stylu se vypracovaly: v každém funkčním stylu existuje celá řada slohových útvarů, nejvíce v oblasti stylu prakticky odborného = jednacího (např. vyhlášky, výnosy, předpisy, zákony, návody, obchodní dopisy apod.) a publicistického (např. novinový úvodník, politický komentář, zpráva, reportáž, črta, fejeton atd.)
c) zda jde o vyjadřování mluvené, nebo písemné: např. ústní výklad (forma přednášky nebo referátu), písemný výklad (forma článku nebo knižní publikace)
- mluvené projevy --------- dialog = projev, při kterém se mluvčí střídají (rozhovor, diskuse, debata)
monolog = projev jediného mluvčího
- v praxi hromadných sdělovacích prostředků, zvl. v rozhlase a televizi, se vyvinula řada specifických útvarů, také komplexních pořadů zpravodajských, zábavných i poučných; v některých se mluvené slovo spojuje s hudbou a zpěvem
- slohový postup = způsob podání, zpracování tématu (pojetí tématu, řazení a rozvádění tematických složek, výběr jazykových prostředků)
- vytváří základní linii tématické i jazykové výstavby textu
• informační:
- prostěsdělovací, oznamovací, je nejjednodušší
- věcně, pravdivě, srozumitelně konstatuje určitá fakta, aktuálně pojatá; prosté podání informace
- texty vystavěné informačním postupem jsou stručné, věcné, bez citového a expresivního zabarvení
- uplatňuje se v projevech běžné komunikace, v publicistice, v odborných textech
- zprávy, oznámení, běžná rozmluva, telegram, plakát…
• vyprávěcí:
- vystihuje jedinečnou událost v pohybu, ve vývoji, v čase
- je subjektivizovaný - vypravěč, příběh utváří, prožívá ho
- základní čas vyprávění je čas minulý
- druhy vyprávění: - běžné vyprávění v jazykových projevech běžné denní komunikace
- umělecké vyprávění v projevech uměleckého stylu
- ústní i písemné memoáry, reportáže, črty, novely, povídky, romány…
• popisný:
- vypočítává znaky a vlastnosti osob, zvířat, neživých věcí, lidských výtvorů, dějů, činností; uvádíme části nějakého celku, jejich vlastnosti, zjišťujeme, jak části spolu souvisí, především místně a časově
- je subjektivní – autor vybírá jen informace o popisovaném objektu subjektivně
- vznikají texty nesoudržné (může se zaměňovat pořadí informací)
o charakterizační postup: charakteristika osob (charakteristika postav, prostředí, posudek…)
- druhy popisu: - prostý popis – v běžné komunikaci
- dějový popis – v běžném uměleckém stylu
- odborný popis – vědecký
- umělecký popis – líčení
- publicistický popis – popis s dějovým rámcem
- seznam, dotazník, životopis, odborný popis, návod, popisné části ve výkladu, popis v reklamních prospektech, cestopis, popis postav a prostředí v uměleckých dílech…
• výkladový a úvahový:
- srovnáváme různé jevy, objasňujeme jejich vzájemné vztahy, zejména vnitřní, tj. vysvětlujeme příčiny, vyvozujeme logické závěry, podáváme zdůvodněné hodnocení atd.
- autor problém vysvětluje, ale i hodnotí, naznačuje řešení
- v jazykových projevech se často mísí
- druhy výkladu: - útvar teoreticky odborného stylu (vědecký výklad)
- výkladový postup v učební komunikaci (vědecký na VŠ, výklad učiva)
- útvary populárně naučné (články a publikace popularizující odborné poznaní – často se mísí s vyprávěním)
- směrnice, předpisy, zákony a výklady k nim, referát, výklady a pojednání v odborných publikacích, přednáška, odborný referát, proslov, projev…
- druhy úvahy: - postup prakticky odborný (diskuse, úvaha)
- vědecký (úvaha v odborných publikacích, učebnicích, kritická stať, recenze, odborná diskuse)
- publicistický (úvodník, komentář, úvaha, rozhlasová a televizní reklama)
- umělecký (úvaha – postoje a pocity autora, v próze i poezii)
• dialogický slohový postup:
- rozhovor, nejčastěji dvou mluvčích
- je subjektivní, má hovorový ráz, nevytváří soudržný text
- druhy dialogu: - přirozený dialog – v běžné komunikaci
- dramatický a epický v literární komunikaci – v próze, dramatu
SLOHOVÉ ÚTVARY:
= vyhraněné typy jazykových projevů, uspořádané podle určitých pravidel
- v konkrétních projevech se často spojují nebo střídají, prolínají, ale jeden z nich je dominantní
- pro slohový útvar je příznačný tématický okruh, určité slohové postupy a někdy i jednotlivé jazykové prostředky
- slohové útvary třídíme podle toho:
a) na jakém postupu jsou založeny: např. novinový úvodník na úvaze, v návodu na popisu a výkladu, v reportáži na vyprávění s popisem
b) v oblasti kterého funkčního stylu se vypracovaly: v každém funkčním stylu existuje celá řada slohových útvarů, nejvíce v oblasti stylu prakticky odborného = jednacího (např. vyhlášky, výnosy, předpisy, zákony, návody, obchodní dopisy apod.) a publicistického (např. novinový úvodník, politický komentář, zpráva, reportáž, črta, fejeton atd.)
c) zda jde o vyjadřování mluvené, nebo písemné: např. ústní výklad (forma přednášky nebo referátu), písemný výklad (forma článku nebo knižní publikace)
- mluvené projevy --------- dialog = projev, při kterém se mluvčí střídají (rozhovor, diskuse, debata)
monolog = projev jediného mluvčího
- v praxi hromadných sdělovacích prostředků, zvl. v rozhlase a televizi, se vyvinula řada specifických útvarů, také komplexních pořadů zpravodajských, zábavných i poučných; v některých se mluvené slovo spojuje s hudbou a zpěvem
18. Tvoření slov v češtině
- slovní zásoba je dána vývojem společnosti, některé jevy a předměty zanikají, nové vznikají, celkově slov přibývá
- jedním ze způsobů obohacování slovní zásoby jazyka je tvoření nových slov, a to:
a) odvozováním (přelet, počítačový)
b) skládáním (ropovod)
c) zkracováním (Čedok, ODS)
- kalky = nová slova nebo slovní spojení, která byla vytvořena z domácích složek, avšak podle vzoru slova jiného jazyka (mrakodrap - Wolkenkratzer - skyscraper)
a) ODVOZOVÁNÍ - pomocí:
▫ předpon (výlet)
▫ přípon (letový)
▫ předpon i přípon (výletní)
▫ koncovek - zřídka (rybí, listí)
▫ předložkového spojení (nároží, nátrubek)
- morfém - nejmenší část slova s ustálenou formou a gramatickými významy (kořen, předpona, přípona, koncovka)
- základové slovo - slovo, od kterého je jiné slovo odvozeno (ledovec od ledový, ledový od led)
- slovní čeleď - skupina příbuzných slov se stejným kořenem
do - mluv - a mluv - ítko
ná - mluv - vy mluv - čí
- slovotvorný základ - část slova bez koncovky, kterou převzalo slovo odvozené od slova základového (hlasatel - hlásat) - i odvozená slova mohou být slova základová (lékař - lékařka)!
- kmen - část slova, která zůstane po odtržení koncovky (u sloves rozlišujeme kmen přítomný, minulý a infinitivní)
- kořen (radix) - část slova společná pro všechna odvozená slova, zůstává stejný nebo může existovat v několika hláskových obměnách (hrad - hrádek, ráno - ranní, stůl - stolek, brousit - brusný, jádro - jadérko, pes - psi, jih - jižní, ruka - ručička, hoch - hošík, Kongo - konžský…)
- předpona (prefix) - před slovotvorným základem, mění význam slova (dopis-zápis-úpis; pozoroval - zpozoroval)
- přípona (sufix) - za slovotvorným základem, mění jeho význam, někdy i slovní druh (černý-černota, učit-učitel)
- koncovka - část slova, která se při ohýbání mění, nositelem mluvnických významů, jména v prvním pádě mají koncovku nulovou
P R O D A V A Č K A
předpona kořen přípona koncovka
- příponami tvoříme nová slova (les, lesík, lesní) - koncovkami tvary téhož slova (les, lesa, lesu, lesem, lesy)
Odvozování podstatných jmen
1. příponami
▫ jména činitelská (od sloves): podnika-tel, obháj-ce, top-ič, děl-ník, pěš-ec, výběr-čí, pek-ař, kov-ář …
▫ jména konatelská (od jmen): houb-ař, zhrádk-ář, nož-íř, hokej-ista, ovč-ák, zeměpis-ec …
▫ nástrojů a prostředků (od sloves): šleha-č, vysíla-čka, plati-dlo, odměr-ka, kapá-tko, pad-ák, pal-ivo…
▫ výsledků děje (od sloves): výlis-ek, úlož-ka, pil-ina…
▫ nositelů vlastností (od adjektiv): surov-ec, usedl-ík, chud-ák, listn-áč, běl-och, běl-ouš, sír-an…
▫ míst (od jmen a sloves): smet-iště, střed-isko, prodej-na, cukr-árna, brus-írna, opatr-ovna, poda-telna, včel-ín…
▫ obyvatel, příslušnosti k zemi (od jmen): Evrop-an, Praž-an, Praž-ák, Korej-ec…
▫ přechylování: Novák-ová, učitel-ka, mlad-ice, žák-yně, Jan-a, Josef-ína…
▫ mláďat (od jmen): vlč-e, vnouč-e, medvíd-ě…
▫ zdrobnělá: hříb-ek, keř-ík, myš-ka, okén-ko, kůzl-átko, dom-eček, bratř-íček, chyb-ička …
▫ zhrubělá: chlap-isko, chlap-ák, bab-izna, vrah-oun, zob-an …
▫ hromadná: obyvatel-stvo, žac-tvo, borůvčí-í, strom-oví, chud-ina…
▫ abstraktní:
- vlastnosti: lidsk-ost, tyran-ství, darebác-tví, hloub-ka, chud-oba, dobr-ota…
- děje: sáze-ní, šlecht-ění, my-tí, výklad (nulová přípona), dup-ot, zastáv-ka, služ-ba, zmíle-ná…
2. předponami
▫ zesilující: vel-mistr, pra-vnuk, pře-sila…
▫ zeslabující: pa-klíč, pří-chuť…
▫ rušící: ne-přítel, i-realita, ni-kdo…
▫ společenství: sou-rozenec, spolu-vina…
▫ jiné: nad-výroba, před-prodej, mezi-stanice…
▫ z předložkových pádů: ná-trubek, proti-jed…
Odvozování přídavných jmen
1. příponami
▫ jména vztahová (od substantiv): bratr-ův, matč-in, lékař-ský, had-í, otc-ovský, srdeč-ní, srdeč-ný, srdc-ový…
▫ původu, látky: vln-ěný, kož-ený, oves-ný, kov-ový…
▫ vnějších znaků: píseč-natý, zub-atý, kamen-itý, pór-ovitý, puntík-ovaný, nerudov-ský, větr-ný, červ-ivý…
▫ vnitřních znaků: čest-ný, zahílč-ivý…
▫ dějová (od sloves): neodbyt-ný, hoji-vý, šed-avý, mal-ičký, balí-cí (činnost právě vykonávaná) - bali-cí (účelovost, něco je k něčemu určeno), rozkvet-lý, tich-oučký…
2. předponami
▫ zesilující: nej-novější, pra-bídný, pře-veliký, vše-národní, roz-milý…
▫ zeslabující: ne-hezký, ne-mladý…
Odvozování sloves
1. příponami
▫ z podstatných jmen: kamen-ět, zednič-it, švejk-ovat, noc-ovat, šroub-ovat…
▫ z přídavných jmen: bohat-nout, divoč-et, bíl-it, slad-it, vesel-it se…
▫ ze sloves:
- opětovací: kup-ovat, vyléz-at, kráč-et, míj-et, hon-it…
- opakovací: doděl-ávat, nos-ívat, chodí-vávat…
- okamžitá: hvízd-nout…
▫ z příslovcí a citoslovcí: opakovat, opozdit se; bědovat, cinkat, krákat…
2. předponami
▫ význam místní: do-nést, od-nést, u-nést, od-ložit, vz-nést, roz-nést, s-nést…
▫ dokonavost: do-jít, ze-stárnout, roz-házet, vy-nést, do-psat…
▫ fázovitost: roz-jet se, do-stavět, po-ležet si…
▫ míra: o-smělist se, při-solit, pře-solit, za-křičet…
Odvozování zájmen
▫ neurčitost: ně-kdo, ně-co, kdo-si, kde-kdo, kdoví-kdo…
▫ všeobecnost: kde-co, všeli-cos, který-koliv…
▫ negace: ni-kdo, ni-c…
▫ omezení: málo-který, zřídka-kdo…
▫ pochybnost: sotva-kdo, kdo-pak…
▫ zvýraznění: ten-to, ten-hle…
Odvozování příslovcí
1. příponami
▫ z podstatných jmen: celkem, honem; bezpochyby, zjara, zleva…
▫ z přídavných jmen: mlad-ě, rychl-e, hlubok-o, lid-sky…
▫ ze zájmen: tam, tudy, odtud, onam, zde, sem, kde, kam, kudy, všude, jinde, kdy, tak ,tolik, jinak…
▫ ze sloves: mlčky, vyjma…
▫ z příslovcí: kratčeji (z krátce), hloub/hlouběji, výše/výš, lépe (k dobře), méně (k málo), nevědomky, častokrát…
2. předponami
▫ na-dále, do-dnes, od-jinud, po-blíž, nej-dokonaleji, ne-hezky, pře-mnoho…
b) SKLÁDÁNÍ
- spojování dvou i více kořenů - slova složená, složeniny
▫ slučovací - mezi částmi vztah souřadnosti (lesostep, hluchoněmý)
▫ určovací - vztah podřadnosti, 1 část blíže určuje druhou (velkoměsto, černozem, kutnohorský…)
▫ vazebné - podřadnost se slovesnou vazbou (vodovod, málomluvný…)
▫ predikační (predikace - vztah podmětu a přísudku) - hromobití
▫ nevlastní = nepravé = spřežky - obě části slova mají samostatně smysl (okamžik, pravděpodobný)
▫ hybridní - jedna složka původu cizího (elektroléčba, autodoprava)
c) ZKRACOVÁNÍ
- spojování dvou i více zkrácených slovních základů
o zkratky:
▫ iniciálové (písmenné) - z počátečních písmen, všechna písmena velká, vzniká nesklonné slovo, které se čte jako názvy hlásek (ČVUT, OSN, NATO,…)
▫ frekventovaných slov a slovních spojení - např., tj., atd., apod., a.s. …
▫ titulů - Mgr., MUDr., PhDr., Ing., Csc. …
o zkratková slova – vytvořeno z prvních slabit krácených slov, skloňuje se (Čedok)
• univerbizace = nahrazení víceslovných pojmenování jednoslovnými (panelový dům - panelák, taneční kurs - taneční, trvalá ondulace - trvalá)
• multiverbizace = nahrazení jednoslovných pojmenování víceslovnými, v odborném a publicistickém stylu (dohlížet - vykonávat dohled, analyzovat - provádět analýzu)
Článek podporuje:
skateboard shop, sportovní obuv, koloběžky
- jedním ze způsobů obohacování slovní zásoby jazyka je tvoření nových slov, a to:
a) odvozováním (přelet, počítačový)
b) skládáním (ropovod)
c) zkracováním (Čedok, ODS)
- kalky = nová slova nebo slovní spojení, která byla vytvořena z domácích složek, avšak podle vzoru slova jiného jazyka (mrakodrap - Wolkenkratzer - skyscraper)
a) ODVOZOVÁNÍ - pomocí:
▫ předpon (výlet)
▫ přípon (letový)
▫ předpon i přípon (výletní)
▫ koncovek - zřídka (rybí, listí)
▫ předložkového spojení (nároží, nátrubek)
- morfém - nejmenší část slova s ustálenou formou a gramatickými významy (kořen, předpona, přípona, koncovka)
- základové slovo - slovo, od kterého je jiné slovo odvozeno (ledovec od ledový, ledový od led)
- slovní čeleď - skupina příbuzných slov se stejným kořenem
do - mluv - a mluv - ítko
ná - mluv - vy mluv - čí
- slovotvorný základ - část slova bez koncovky, kterou převzalo slovo odvozené od slova základového (hlasatel - hlásat) - i odvozená slova mohou být slova základová (lékař - lékařka)!
- kmen - část slova, která zůstane po odtržení koncovky (u sloves rozlišujeme kmen přítomný, minulý a infinitivní)
- kořen (radix) - část slova společná pro všechna odvozená slova, zůstává stejný nebo může existovat v několika hláskových obměnách (hrad - hrádek, ráno - ranní, stůl - stolek, brousit - brusný, jádro - jadérko, pes - psi, jih - jižní, ruka - ručička, hoch - hošík, Kongo - konžský…)
- předpona (prefix) - před slovotvorným základem, mění význam slova (dopis-zápis-úpis; pozoroval - zpozoroval)
- přípona (sufix) - za slovotvorným základem, mění jeho význam, někdy i slovní druh (černý-černota, učit-učitel)
- koncovka - část slova, která se při ohýbání mění, nositelem mluvnických významů, jména v prvním pádě mají koncovku nulovou
P R O D A V A Č K A
předpona kořen přípona koncovka
- příponami tvoříme nová slova (les, lesík, lesní) - koncovkami tvary téhož slova (les, lesa, lesu, lesem, lesy)
Odvozování podstatných jmen
1. příponami
▫ jména činitelská (od sloves): podnika-tel, obháj-ce, top-ič, děl-ník, pěš-ec, výběr-čí, pek-ař, kov-ář …
▫ jména konatelská (od jmen): houb-ař, zhrádk-ář, nož-íř, hokej-ista, ovč-ák, zeměpis-ec …
▫ nástrojů a prostředků (od sloves): šleha-č, vysíla-čka, plati-dlo, odměr-ka, kapá-tko, pad-ák, pal-ivo…
▫ výsledků děje (od sloves): výlis-ek, úlož-ka, pil-ina…
▫ nositelů vlastností (od adjektiv): surov-ec, usedl-ík, chud-ák, listn-áč, běl-och, běl-ouš, sír-an…
▫ míst (od jmen a sloves): smet-iště, střed-isko, prodej-na, cukr-árna, brus-írna, opatr-ovna, poda-telna, včel-ín…
▫ obyvatel, příslušnosti k zemi (od jmen): Evrop-an, Praž-an, Praž-ák, Korej-ec…
▫ přechylování: Novák-ová, učitel-ka, mlad-ice, žák-yně, Jan-a, Josef-ína…
▫ mláďat (od jmen): vlč-e, vnouč-e, medvíd-ě…
▫ zdrobnělá: hříb-ek, keř-ík, myš-ka, okén-ko, kůzl-átko, dom-eček, bratř-íček, chyb-ička …
▫ zhrubělá: chlap-isko, chlap-ák, bab-izna, vrah-oun, zob-an …
▫ hromadná: obyvatel-stvo, žac-tvo, borůvčí-í, strom-oví, chud-ina…
▫ abstraktní:
- vlastnosti: lidsk-ost, tyran-ství, darebác-tví, hloub-ka, chud-oba, dobr-ota…
- děje: sáze-ní, šlecht-ění, my-tí, výklad (nulová přípona), dup-ot, zastáv-ka, služ-ba, zmíle-ná…
2. předponami
▫ zesilující: vel-mistr, pra-vnuk, pře-sila…
▫ zeslabující: pa-klíč, pří-chuť…
▫ rušící: ne-přítel, i-realita, ni-kdo…
▫ společenství: sou-rozenec, spolu-vina…
▫ jiné: nad-výroba, před-prodej, mezi-stanice…
▫ z předložkových pádů: ná-trubek, proti-jed…
Odvozování přídavných jmen
1. příponami
▫ jména vztahová (od substantiv): bratr-ův, matč-in, lékař-ský, had-í, otc-ovský, srdeč-ní, srdeč-ný, srdc-ový…
▫ původu, látky: vln-ěný, kož-ený, oves-ný, kov-ový…
▫ vnějších znaků: píseč-natý, zub-atý, kamen-itý, pór-ovitý, puntík-ovaný, nerudov-ský, větr-ný, červ-ivý…
▫ vnitřních znaků: čest-ný, zahílč-ivý…
▫ dějová (od sloves): neodbyt-ný, hoji-vý, šed-avý, mal-ičký, balí-cí (činnost právě vykonávaná) - bali-cí (účelovost, něco je k něčemu určeno), rozkvet-lý, tich-oučký…
2. předponami
▫ zesilující: nej-novější, pra-bídný, pře-veliký, vše-národní, roz-milý…
▫ zeslabující: ne-hezký, ne-mladý…
Odvozování sloves
1. příponami
▫ z podstatných jmen: kamen-ět, zednič-it, švejk-ovat, noc-ovat, šroub-ovat…
▫ z přídavných jmen: bohat-nout, divoč-et, bíl-it, slad-it, vesel-it se…
▫ ze sloves:
- opětovací: kup-ovat, vyléz-at, kráč-et, míj-et, hon-it…
- opakovací: doděl-ávat, nos-ívat, chodí-vávat…
- okamžitá: hvízd-nout…
▫ z příslovcí a citoslovcí: opakovat, opozdit se; bědovat, cinkat, krákat…
2. předponami
▫ význam místní: do-nést, od-nést, u-nést, od-ložit, vz-nést, roz-nést, s-nést…
▫ dokonavost: do-jít, ze-stárnout, roz-házet, vy-nést, do-psat…
▫ fázovitost: roz-jet se, do-stavět, po-ležet si…
▫ míra: o-smělist se, při-solit, pře-solit, za-křičet…
Odvozování zájmen
▫ neurčitost: ně-kdo, ně-co, kdo-si, kde-kdo, kdoví-kdo…
▫ všeobecnost: kde-co, všeli-cos, který-koliv…
▫ negace: ni-kdo, ni-c…
▫ omezení: málo-který, zřídka-kdo…
▫ pochybnost: sotva-kdo, kdo-pak…
▫ zvýraznění: ten-to, ten-hle…
Odvozování příslovcí
1. příponami
▫ z podstatných jmen: celkem, honem; bezpochyby, zjara, zleva…
▫ z přídavných jmen: mlad-ě, rychl-e, hlubok-o, lid-sky…
▫ ze zájmen: tam, tudy, odtud, onam, zde, sem, kde, kam, kudy, všude, jinde, kdy, tak ,tolik, jinak…
▫ ze sloves: mlčky, vyjma…
▫ z příslovcí: kratčeji (z krátce), hloub/hlouběji, výše/výš, lépe (k dobře), méně (k málo), nevědomky, častokrát…
2. předponami
▫ na-dále, do-dnes, od-jinud, po-blíž, nej-dokonaleji, ne-hezky, pře-mnoho…
b) SKLÁDÁNÍ
- spojování dvou i více kořenů - slova složená, složeniny
▫ slučovací - mezi částmi vztah souřadnosti (lesostep, hluchoněmý)
▫ určovací - vztah podřadnosti, 1 část blíže určuje druhou (velkoměsto, černozem, kutnohorský…)
▫ vazebné - podřadnost se slovesnou vazbou (vodovod, málomluvný…)
▫ predikační (predikace - vztah podmětu a přísudku) - hromobití
▫ nevlastní = nepravé = spřežky - obě části slova mají samostatně smysl (okamžik, pravděpodobný)
▫ hybridní - jedna složka původu cizího (elektroléčba, autodoprava)
c) ZKRACOVÁNÍ
- spojování dvou i více zkrácených slovních základů
o zkratky:
▫ iniciálové (písmenné) - z počátečních písmen, všechna písmena velká, vzniká nesklonné slovo, které se čte jako názvy hlásek (ČVUT, OSN, NATO,…)
▫ frekventovaných slov a slovních spojení - např., tj., atd., apod., a.s. …
▫ titulů - Mgr., MUDr., PhDr., Ing., Csc. …
o zkratková slova – vytvořeno z prvních slabit krácených slov, skloňuje se (Čedok)
• univerbizace = nahrazení víceslovných pojmenování jednoslovnými (panelový dům - panelák, taneční kurs - taneční, trvalá ondulace - trvalá)
• multiverbizace = nahrazení jednoslovných pojmenování víceslovnými, v odborném a publicistickém stylu (dohlížet - vykonávat dohled, analyzovat - provádět analýzu)
Článek podporuje:
skateboard shop, sportovní obuv, koloběžky
17. Stylistické rozvrstvení slovní zásoby
SLOHOVÉ ROZVRSTVENÍ SLOVNÍ ZÁSOBY
- většina slov slohově neutrální – pojmenování běžných předmětů, základních vlastností, dějů atd.
- vrstvy slov slohově zabarvených tvoří zejména:
a) slova citově zabarvená
- vyjadřují buď citový vztah kladný (drahoušek, báječný, papat), anebo záporný (hrubián, strašpytel, hnusný)
- citově zabarvené výrazy hrubé a vulgární do spisovného jazyka nepatří!
- některá slova mají v určitém případě citové zabarvení, ale mohou být i neutrální (ty moje zlato o zlato je drahý kov)
b) slova hovorová
- omezena na běžně mluvené vyjadřování spisovným jazykem (elektrika, koukat, šikovný, prima, pořád; obraty: přijde na to, jako by se nechumelilo)
c) slova knižní
- slova, se kterými se setkáváme zpravidla jen ve veřejných projevech oficiálních a slavnostních, v některých literárních dílech a v některých projevech odborných (počin, chrabrý, odvětit, dlít, nicméně, arci; obraty: je s podivem, že…, jít v ústrety)
- neužívají se v běžném hovoru
- knižná zabarvení mají i
▫ archaismy – zastaralá slova, která pojmenovávají nezaniklou skutečnost (školmistr – učitel)
▫ historismy – pojmenovávají skutečnost zaniklou (sudlice, palcát)
▫ poetismy – příznačná pro jazyk poezie (oř, znoj, luzný, poryv)
d) odborná pojmenování = termíny
- lexikální jednotky charakteristické pro vyjadřování odborné, a to vědecké, technické, obchodní atd.
- slova jednoznačná, význam termínů je speciálně vymezen
- terminologie = soubor termínů jednoho oboru
- mezinárodní jednotnost, mezinárodní výrazy
- zvláštní vrstvu (ne slohovou) slov spisovných tvoří slova oblastní – slova, která se užívají jen v určité oblasti
(dědina – vesnice, stolař – truhlář)
- od oblastních slov se liší slova nářeční a obecná – ta jsou nespisovná!
- při vyjadřování v jednotlivých pracovních oborech se vedle termínů spisovných vyskytují i speciální pojmenování nespisovná - profesní mluva (forot – rubanina, veksly – výhybky, odfajfkovat – zatrhnout)
- vrstvu slovní zásoby nespisovné tvoří také výrazy slangové a argotické
▫ slang – typická mluva zájmových skupin, slangové výrazy jsou citově zabarvené a během doby bývají nahrazovány jinými (bajle, úča)
▫ argot – mluva lidí okraje společnosti, některé výrazy přešly i do obecné češtiny (mukl, bachař, prachy)
SLOHOVÉ ROZVRSTVENÍ PROSTŘEDKŮ MLUVNICKÝCH
- většina spisovných mluvnických tvarů slohově neutrální
- některé tvary, vazby a větné konstrukce slohově zabarveny:
a) knižní – u slovesa přechodníky, podoba infinitivu na -ti (dělati), tvary vleku, vlekou, vlec, vazby žádati něčeho, přáti něčeho, předložka stran (něčeho), spojka pakliže
b) hovorové zabarvení – děkuju, děkujou, vazba je k dostání, větná konstrukce je slyšet hudba (je slyšet hudbu), spojka jestli
- většina slov slohově neutrální – pojmenování běžných předmětů, základních vlastností, dějů atd.
- vrstvy slov slohově zabarvených tvoří zejména:
a) slova citově zabarvená
- vyjadřují buď citový vztah kladný (drahoušek, báječný, papat), anebo záporný (hrubián, strašpytel, hnusný)
- citově zabarvené výrazy hrubé a vulgární do spisovného jazyka nepatří!
- některá slova mají v určitém případě citové zabarvení, ale mohou být i neutrální (ty moje zlato o zlato je drahý kov)
b) slova hovorová
- omezena na běžně mluvené vyjadřování spisovným jazykem (elektrika, koukat, šikovný, prima, pořád; obraty: přijde na to, jako by se nechumelilo)
c) slova knižní
- slova, se kterými se setkáváme zpravidla jen ve veřejných projevech oficiálních a slavnostních, v některých literárních dílech a v některých projevech odborných (počin, chrabrý, odvětit, dlít, nicméně, arci; obraty: je s podivem, že…, jít v ústrety)
- neužívají se v běžném hovoru
- knižná zabarvení mají i
▫ archaismy – zastaralá slova, která pojmenovávají nezaniklou skutečnost (školmistr – učitel)
▫ historismy – pojmenovávají skutečnost zaniklou (sudlice, palcát)
▫ poetismy – příznačná pro jazyk poezie (oř, znoj, luzný, poryv)
d) odborná pojmenování = termíny
- lexikální jednotky charakteristické pro vyjadřování odborné, a to vědecké, technické, obchodní atd.
- slova jednoznačná, význam termínů je speciálně vymezen
- terminologie = soubor termínů jednoho oboru
- mezinárodní jednotnost, mezinárodní výrazy
- zvláštní vrstvu (ne slohovou) slov spisovných tvoří slova oblastní – slova, která se užívají jen v určité oblasti
(dědina – vesnice, stolař – truhlář)
- od oblastních slov se liší slova nářeční a obecná – ta jsou nespisovná!
- při vyjadřování v jednotlivých pracovních oborech se vedle termínů spisovných vyskytují i speciální pojmenování nespisovná - profesní mluva (forot – rubanina, veksly – výhybky, odfajfkovat – zatrhnout)
- vrstvu slovní zásoby nespisovné tvoří také výrazy slangové a argotické
▫ slang – typická mluva zájmových skupin, slangové výrazy jsou citově zabarvené a během doby bývají nahrazovány jinými (bajle, úča)
▫ argot – mluva lidí okraje společnosti, některé výrazy přešly i do obecné češtiny (mukl, bachař, prachy)
SLOHOVÉ ROZVRSTVENÍ PROSTŘEDKŮ MLUVNICKÝCH
- většina spisovných mluvnických tvarů slohově neutrální
- některé tvary, vazby a větné konstrukce slohově zabarveny:
a) knižní – u slovesa přechodníky, podoba infinitivu na -ti (dělati), tvary vleku, vlekou, vlec, vazby žádati něčeho, přáti něčeho, předložka stran (něčeho), spojka pakliže
b) hovorové zabarvení – děkuju, děkujou, vazba je k dostání, větná konstrukce je slyšet hudba (je slyšet hudbu), spojka jestli
16. Souřadné spojování vět a větných členů
- souvětí = spojení dvou i více vět ve vyšší větný, významově gramatický celek, vyjadřuje složitější myšlenku nebo více myšlenek (počet vět poznáme podle počtu přísudků ve větách dvojčlenných, nebo podle základů ve větách jednočlenných
- souvětí souřadné obsahuje alespoň dvě věty hlavní, na kterých mohou záviset věty vedlejší. Věty v těchto souvětích jsou spojeny spojkami souřadicími (syndeticky) nebo beze spojek (asyndeticky, odděleny graficky čárkou).
- významové vztahy mezi větami hlavními:
▫ poměr slučovací (kopulativní): prosté přiřazení vět obsahově sobě rovných (platí A i B), spojky: a, i, ani, nebo, také, též, jednak-jednak, hned-hned, ani-ani aj.
Jednak měli strach, jednak tomu nechtěli věřit. Obloha se zatáhla a záhy začalo pršet.
▫ poměr stupňovací (gradační): druhá věta je obsahově závažnější, než první (platí A, ale nadto platí B), spojky: ba, dokonce, ba i, ba dokonce, ale i, nejen-ale i, nejen-nýbrž i
Nevěřili mu, ba pokládali ho i za lháře. S životem o samotě se nejen smířil, ale našel v něm i zalíbení.
▫ poměr odporovací (adverzativní): druhá věta popírá obsah první věty (nesoulad, protiklad nebo omezení; B je v rozporu s A), spojky: ale, avšak, však, leč, nýbrž, nicméně, jenže, ale zato, a (odporovací), sice-ale
Tvrdil to s jistotou, ale my mu přesto nevěřili. Říká se to, ale (a) není to pravda.
▫ poměr vylučovací (disjunktivní, alternativní): jedna věta vylučuje platnost druhé (jestliže platí A, nemůže platit B a naopak), spojky: nebo, anebo, buď-buď, buď-nebo, v otázce: či, či ne
Buď se neučil, nebo byl příliš nervózní. Rozhodl ses už, či si to ještě rozmyslíš?
▫ poměr důvodový, příčinný (kauzální): druhá věta vysvětluje důvod pro tvrzení v první větě (vysvětlení rázu příčinného; B je důvodem k A), spojky: neboť, vždyť, totiž
Byla jsem unavená, neboť jsem nemohla spát.
▫ poměr důsledkový (konkluzívní): děj věty druhé je důsledkem věty první (B vyplývá z A), spojky: proto, a proto, tedy, tudíž, tak, a tak, a tedy
Nic se mi nedařilo, a proto jsem byla zoufalá.
▫ poměr vysvětlovací (explikativní): druhá věta je vysvětlením věty první (A, tj. i B), týž fakt se podává dvojmo, vysvětlení s odkazem na jiný fakt, spojky: tj., a to, totiž, to, vždyť, však
Domácnost vedla nehospodárně, tj. málo šetřila. Ozvala se rána, to pytlák vystřelil na vysokou.
- souřadně spojené mohou být i vedlejší věty, a to stejného druhu
Babička chtěla, abychom přijeli a (abychom) přivezli psa. – poměr slučovací
- několikanásobné větné členy = souřadně spojené větné členy na stejné úrovni (oddělují se čárkami, spojkou a, i, ani, nebo bez čárky, nebo spojkou i čárkou) v poměru:
- slučovacím: otec, matka a děti; náš i váš
- stupňovacím: podrážděný, ba i hrubý
- odporovacím: malý, ale útulný
- vylučovacím: zítra nebo dnes
- důsledkovém: malý, proto milý
- souvětí souřadné obsahuje alespoň dvě věty hlavní, na kterých mohou záviset věty vedlejší. Věty v těchto souvětích jsou spojeny spojkami souřadicími (syndeticky) nebo beze spojek (asyndeticky, odděleny graficky čárkou).
- významové vztahy mezi větami hlavními:
▫ poměr slučovací (kopulativní): prosté přiřazení vět obsahově sobě rovných (platí A i B), spojky: a, i, ani, nebo, také, též, jednak-jednak, hned-hned, ani-ani aj.
Jednak měli strach, jednak tomu nechtěli věřit. Obloha se zatáhla a záhy začalo pršet.
▫ poměr stupňovací (gradační): druhá věta je obsahově závažnější, než první (platí A, ale nadto platí B), spojky: ba, dokonce, ba i, ba dokonce, ale i, nejen-ale i, nejen-nýbrž i
Nevěřili mu, ba pokládali ho i za lháře. S životem o samotě se nejen smířil, ale našel v něm i zalíbení.
▫ poměr odporovací (adverzativní): druhá věta popírá obsah první věty (nesoulad, protiklad nebo omezení; B je v rozporu s A), spojky: ale, avšak, však, leč, nýbrž, nicméně, jenže, ale zato, a (odporovací), sice-ale
Tvrdil to s jistotou, ale my mu přesto nevěřili. Říká se to, ale (a) není to pravda.
▫ poměr vylučovací (disjunktivní, alternativní): jedna věta vylučuje platnost druhé (jestliže platí A, nemůže platit B a naopak), spojky: nebo, anebo, buď-buď, buď-nebo, v otázce: či, či ne
Buď se neučil, nebo byl příliš nervózní. Rozhodl ses už, či si to ještě rozmyslíš?
▫ poměr důvodový, příčinný (kauzální): druhá věta vysvětluje důvod pro tvrzení v první větě (vysvětlení rázu příčinného; B je důvodem k A), spojky: neboť, vždyť, totiž
Byla jsem unavená, neboť jsem nemohla spát.
▫ poměr důsledkový (konkluzívní): děj věty druhé je důsledkem věty první (B vyplývá z A), spojky: proto, a proto, tedy, tudíž, tak, a tak, a tedy
Nic se mi nedařilo, a proto jsem byla zoufalá.
▫ poměr vysvětlovací (explikativní): druhá věta je vysvětlením věty první (A, tj. i B), týž fakt se podává dvojmo, vysvětlení s odkazem na jiný fakt, spojky: tj., a to, totiž, to, vždyť, však
Domácnost vedla nehospodárně, tj. málo šetřila. Ozvala se rána, to pytlák vystřelil na vysokou.
- souřadně spojené mohou být i vedlejší věty, a to stejného druhu
Babička chtěla, abychom přijeli a (abychom) přivezli psa. – poměr slučovací
- několikanásobné větné členy = souřadně spojené větné členy na stejné úrovni (oddělují se čárkami, spojkou a, i, ani, nebo bez čárky, nebo spojkou i čárkou) v poměru:
- slučovacím: otec, matka a děti; náš i váš
- stupňovacím: podrážděný, ba i hrubý
- odporovacím: malý, ale útulný
- vylučovacím: zítra nebo dnes
- důsledkovém: malý, proto milý
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)