- syntax (skladba) = nauka o stavbě věty a souvětí; zkoumá principy spojování slov ve věty a utváření větných celků
- věta = základní jednotka jazykového projevu mající stránku významovou, mluvnickou, zvukovou a grafickou
- větou se v užším slova smyslu myslí abstraktní model, za konkrétní realizaci modelu považujeme výpověď
- spojením dvou nebo více vět ve větný celek vzniká souvětí
VĚTY PODLE POSTOJE MLUVČÍHO KE SKUTEČNOSTI
▫ oznamovací (konstatační, enunciativní): vyjadřují sdělení nebo informaci, končí tečkou, intonace klesavá, slovesný přísudek ve způsobu oznamovacím nebo podmiňovacím (Otec se domů vrátil pozdě večer. Rád bych mu pomohl.)
▫ tázací (interogativní): vyjadřují dotaz nebo otázku, zakončeny otazníkem, intonace většinou stoupavá nebo stoupavě klesavá, slovesný přísudek ve způsobu oznamovacím nebo podmiňovacím
a) otázky zjišťovací: odpověď „ano“ nebo „ne“, často uvozeny tázacími částicemi což, copak, zdali, aj. (Půjdeš dnes do kina? Copak dnes nepůjdeš do kina?)
b) otázky doplňovací: odpověď doplňuje to, co nevíme, vždy uvozeny zájmenem nebo příslovcem, (Kdo rozbil to okno? V kolik hodin se sejdeme?)
c) otázky vylučovací: odpověď jen jedna část otázky (Pojedeme k babičce, nebo zůstaneme doma?)
d) otázky řečnické: nevyžadují odpověď (předpokládá se záporná), významově oznamovací věta, formálně tázací (Může o tom někdo pochybovat?)
e) otázky rozvažovací: řešení osobní nejistoty (Co mám dělat? Mám tam jít?)
▫ žádací: vyjadřují rozkaz nebo přání
a) rozkazovací (imperativní): vyjadřují přímý rozkaz, výzvu, zákaz, žádost, prosbu nebo radu, zakončeny tečkou nebo vykřičníkem, intonace klesavá nebo stoupavě klesavá, slovesný přísudek ve způsobu rozkazovacím nebo infinitivu Otevři okno! Zavírat!)
b) přací (deziderativní): vyjadřují přání (citové zabarvení), ukončeny většinou vykřičníkem někdy tečkou, intonace klesavá, slovesný přísudek ve způsobu oznamovacím nebo podmiňovacím (Kéž by přestalo pršet! Ať už jsou prázdniny!)
- věty jakéhokoli druhu s citovým vyjádřením nazýváme větami zvolacími, vždy zakončeny vykřičníkem někdy i otazník s vykřičníkem, vzrušená modulace, slovesný přísudek ve způsobu oznamovacím nebo podmiňovacím ( Aby nás tak přistihl tatínek! Jak je krásně! Ty už zas něco potřebuješ?!)
VĚTY PODLE ČLENITOSTI
▫ věty dvojčlenné (označované též jako podmětové): mají část podmětovou i přísudkovou, tj. základní syntaktickou dvojici (oba základní větné členy) – vztah predikace
a) s přísudkem slovesným (sloveso v určitém tvaru): Slunce svítí.
b) s přísudkem jmenným se sponou: Čas jsou peníze. Kotě je hravé. Život není jen pracovat.
c) s přísudkem jmenným beze spony: Mladost radost. Vstupné dobrovolné. Kniha – přítel člověka.
d) s nevyjádřeným nebo všeobecným podmětem: Čtu knihu. Četli to ve třídě.
▫ věty jednočlenné (označované též jako bezpodmětové): nemají základní syntaktickou dvojici, ale jen jeden základ (fundament), tj. větný člen holý nebo rozvitý
a) slovesné (verbální): vyjadřují přírodní jevy (Hřmělo. Prší.), tělesné stavy (Bolí mě hlava.), duševní stavy (Stýská se mi.), smyslové vjemy (V kamnech praská.), někdy obsahují neosobní tvar slovesa (Jede se k moři. Nebylo o tom rozhodnuto.) nebo jsou vyjádřeny infinitivem (Nekouřit! Zavírat!)
b) neslovesné:
- jmenné substantivní: nápisy, názvy, tituly, hesla (Noviny Vysočiny,Té práce! vokativní: Pane Novák!)
- jmenné adjektivní: Vzrušující! Velmi zajímavé!
- jmenné adverbiální: Dobře! Na shledanou!
- citoslovečné: s citoslovci náladovými Ach! Běda!, volními Haló! Marš!, onomatopoickými Bú! Haf!
- částicové: s částicemi přitakávacími Ano.Ovšem. Zajisté.a zápornými Ne. Nikoliv.
- jednočlenné věty neslovesné a věta infinitivní se nověji označují pojmem větný ekvivalent (nepovažují se za věty v plném slova smyslu)
9. Význam slova a jeho složky
• slovo = skupina hlásek (někdy jen jediná) tvořící ustálený celek a mající svůj ustálený význam; jednotka slovní zásoby (lexikální jednotka, lexém), v každém slově se spojuje stránka zvuková a významová
▫ pojmenovávají skutečnost - židle, jehlan (podst. jm., příd. jm., slovesa atd.)
▫ poukazují na skutečnost - tenhle, já (zájmena)
▫ vyjadřují pocity, výzvy, napodobují zvuky - brr, haló, haf (citoslovce)
▫ vyskytují se v gramatických konstrukcích - a, ale, nad, ať (spojky, předložky, částice)
▫ označují konkrétní a jedinečné skutečnosti (nemají obecný význam) - Eva, Novák, Labe (vlastní jména)
- pojmenování:
▫ jednoslovná - řeka, krychle
▫ víceslovná = sousloví - šicí stroj, základní škola
▫ odborné názvy = termíny - kočka domácí, kyselina sírová
▫ frazeologické spojení = frazémy - pro nic za nic, lev salónů, I mistr tesař se utne.
(pořekadla, pranostiky, rčení, přísloví)
VÝZNAM SLOVA
a) slovní = lexikální (věcný) - označuje určitý jev skutečnosti, tj. význam, který má slovo samo o sobě, uvedeno ve slovníku (lovec = člověk, který loví zvěř)
b) mluvnický = gramatický - nabývá ho až po spojení s jinými slovy ve větě, je vymezen mluvnickou stavbou jazyka, vyjadřuje různé mluvnické kategorie (lovec, lovit - různé slovní druhy; lovec, lovci - různé číslo, pád; lovec, lovení - různý jmenný rod apod.)
- rozlišujeme slova:
▫ lexikální - mají jen význam slovní, nedají se časovat ani skloňovat (citoslovce, částice)
▫ lexikálně gramatická, plnovýznamová - význam slovní i gramatický (podst. jm., příd. jm., zájm., čísl., slovesa)
▫ gramatická - vyjadřují větné vztahy (předložky, spojky, částice, pomocná slovesa)
- další význam slov:
▫ symbolický - slon = neohrabanost, pírko = lehkost, tyčka = hubenost
▫ slovotvorný - mají ho slova odvozená (pomocí předpon a přípon; přelet, počítačový) a složená (ropovod)
- pojmenování:
▫ značkové - je jen jakoby značkou označované věci; slova kořenná (ruka, železo, letět) a slovotvorně „neprůhledná“ (motyka); nemají slovotvorný význam
▫ popisné - svým slovotvorným významem jakoby popisuje označovaný jev (běžec, umyvadlo, lékárna)
SLOŽKY VÝZNAMU SLOVA
a) rozsah významu slova = souhrn jednotlivých předmětů a jevů , které se do pojmenování zahrnují (rostlina - strom, květina, obilí…)
b) obsah významu slova = souhrn všech podstatných a významových rysů, které musíme uvést, když chceme vysvětlit význam slova (lípa - má určité listy, dřevo, květ…)
- čím větší rozsah, tím menší obsah a naopak
rostlina – strom – lípa – lípa srdčitá
SLOHOVÉ ZABARVENÍ SLOV
a) slova slohově zabarvená - citově zabarvená, poetismy (luna, vesna), termíny, historismy, archaismy, slang,
- použitelná jen v některém nebo některých funkčních stylech
b) slova slohově neutrální - použitelná ve všech funkčních stylech
VÝZNAMOVÉ VZTAHY MEZI SLOVY
▫ souřadná - na stejné úrovni (pstruh - štika - lín, jablko - hruška - švestka)
▫ nadřazená - nejširší, nejobecnější pojem (ryba, ovoce)
▫ podřazená - významově přednější (pstruh, jablko)
▫ jednoznačná - zelený, mládež, termíny - skalpel, kyslík, vlastní jména - Praha, citoslovce - mňau
▫ mnohoznačná - většina slov má význam:
a) primární (základní) - oko (orgán), kohoutek (malý kohout)
b) sekundární (odvozený) - oko (v síti, pytlácké aj.), kohoutek (uzávěr vodovodu, mechanismus u zbraně, luční květina, nejvyšší místo v lopatkové oblasti savců)
SLOVA VÝZNAMOVĚ BLÍZKÁ
- mají podobný, ne však úplně stejný význam
- průhledný - průsvitný (průsvitné sklo není průhledné)
- ostýchavý - nesmělý (člověk – synonymní, ale pokus – pouze nesmělý)
ZMĚNY SLOVNÍHO VÝZNAMU
a) zužování významu (specializace) - slovo mělo původně širší rozsah, postupné zužování významu (dobytek - původně jakákoli kořist, nyní zvířata; nábytek - jakákoli získaná věc (cokoli nabytého), nyní zařízení bytu; palec - dříve jakýkoli prst, nyní jen ten jeden)
b) rozšiřování významu (generalizace) - zvětšování rozsahu , používání podřazeného slova pro celou skupinu (limonáda - původně jen citrónová, dnes jakákoli ovocná šťáva; zápas - původně jen řeckořímský, dnes jakékoli střetnutí)
c) přenášení pojmenování - přenesený význam
▫ metafora - na základě vnější podobnosti (oko - pův. smysl. orgán, - oko na polévce, punčoše, apod.; totéž: ucho, hřeben,…), druhem metafory je i personifikace - zosobnění
▫ metonymie - na základě vnitřní souvislosti (hlídka - pův. děj, skutečnost hlídání, - hlídající osoby), druhem metonymie je i synekdocha - část pojmenovává celek (tři neděle = týdny; rodná střecha,…)
d) změny v hodnocení
▫ zhoršování - chlap (pův. neurozený muž, dnes hanlivé)
▫ zlepšování - znamenitý (pův. velký, nyní významný, slavný)
▫ zeslabování (eufemismus) - být v náladě (opilý), korpulentní (tlustý)
▫ zesilování (dysfemismus) - chcípl (zemřel)
▫ nadsázka (hyperbola) - moře slz, čekám věčně, hrozně krásné
▫ popření protikladu - to není pravda (= lež), nemohu nepřiznat, není to nesnadné
▫ ironie (opačný význam) - To je ale chytrák!
▫ kakofemismus (hrubé slovo jako mazlivé) - Ty mrško! Darebáku jeden!
Článek podporuje:
české ložnice, dětské postele, rustikální nábytek
▫ pojmenovávají skutečnost - židle, jehlan (podst. jm., příd. jm., slovesa atd.)
▫ poukazují na skutečnost - tenhle, já (zájmena)
▫ vyjadřují pocity, výzvy, napodobují zvuky - brr, haló, haf (citoslovce)
▫ vyskytují se v gramatických konstrukcích - a, ale, nad, ať (spojky, předložky, částice)
▫ označují konkrétní a jedinečné skutečnosti (nemají obecný význam) - Eva, Novák, Labe (vlastní jména)
- pojmenování:
▫ jednoslovná - řeka, krychle
▫ víceslovná = sousloví - šicí stroj, základní škola
▫ odborné názvy = termíny - kočka domácí, kyselina sírová
▫ frazeologické spojení = frazémy - pro nic za nic, lev salónů, I mistr tesař se utne.
(pořekadla, pranostiky, rčení, přísloví)
VÝZNAM SLOVA
a) slovní = lexikální (věcný) - označuje určitý jev skutečnosti, tj. význam, který má slovo samo o sobě, uvedeno ve slovníku (lovec = člověk, který loví zvěř)
b) mluvnický = gramatický - nabývá ho až po spojení s jinými slovy ve větě, je vymezen mluvnickou stavbou jazyka, vyjadřuje různé mluvnické kategorie (lovec, lovit - různé slovní druhy; lovec, lovci - různé číslo, pád; lovec, lovení - různý jmenný rod apod.)
- rozlišujeme slova:
▫ lexikální - mají jen význam slovní, nedají se časovat ani skloňovat (citoslovce, částice)
▫ lexikálně gramatická, plnovýznamová - význam slovní i gramatický (podst. jm., příd. jm., zájm., čísl., slovesa)
▫ gramatická - vyjadřují větné vztahy (předložky, spojky, částice, pomocná slovesa)
- další význam slov:
▫ symbolický - slon = neohrabanost, pírko = lehkost, tyčka = hubenost
▫ slovotvorný - mají ho slova odvozená (pomocí předpon a přípon; přelet, počítačový) a složená (ropovod)
- pojmenování:
▫ značkové - je jen jakoby značkou označované věci; slova kořenná (ruka, železo, letět) a slovotvorně „neprůhledná“ (motyka); nemají slovotvorný význam
▫ popisné - svým slovotvorným významem jakoby popisuje označovaný jev (běžec, umyvadlo, lékárna)
SLOŽKY VÝZNAMU SLOVA
a) rozsah významu slova = souhrn jednotlivých předmětů a jevů , které se do pojmenování zahrnují (rostlina - strom, květina, obilí…)
b) obsah významu slova = souhrn všech podstatných a významových rysů, které musíme uvést, když chceme vysvětlit význam slova (lípa - má určité listy, dřevo, květ…)
- čím větší rozsah, tím menší obsah a naopak
rostlina – strom – lípa – lípa srdčitá
SLOHOVÉ ZABARVENÍ SLOV
a) slova slohově zabarvená - citově zabarvená, poetismy (luna, vesna), termíny, historismy, archaismy, slang,
- použitelná jen v některém nebo některých funkčních stylech
b) slova slohově neutrální - použitelná ve všech funkčních stylech
VÝZNAMOVÉ VZTAHY MEZI SLOVY
▫ souřadná - na stejné úrovni (pstruh - štika - lín, jablko - hruška - švestka)
▫ nadřazená - nejširší, nejobecnější pojem (ryba, ovoce)
▫ podřazená - významově přednější (pstruh, jablko)
▫ jednoznačná - zelený, mládež, termíny - skalpel, kyslík, vlastní jména - Praha, citoslovce - mňau
▫ mnohoznačná - většina slov má význam:
a) primární (základní) - oko (orgán), kohoutek (malý kohout)
b) sekundární (odvozený) - oko (v síti, pytlácké aj.), kohoutek (uzávěr vodovodu, mechanismus u zbraně, luční květina, nejvyšší místo v lopatkové oblasti savců)
SLOVA VÝZNAMOVĚ BLÍZKÁ
- mají podobný, ne však úplně stejný význam
- průhledný - průsvitný (průsvitné sklo není průhledné)
- ostýchavý - nesmělý (člověk – synonymní, ale pokus – pouze nesmělý)
ZMĚNY SLOVNÍHO VÝZNAMU
a) zužování významu (specializace) - slovo mělo původně širší rozsah, postupné zužování významu (dobytek - původně jakákoli kořist, nyní zvířata; nábytek - jakákoli získaná věc (cokoli nabytého), nyní zařízení bytu; palec - dříve jakýkoli prst, nyní jen ten jeden)
b) rozšiřování významu (generalizace) - zvětšování rozsahu , používání podřazeného slova pro celou skupinu (limonáda - původně jen citrónová, dnes jakákoli ovocná šťáva; zápas - původně jen řeckořímský, dnes jakékoli střetnutí)
c) přenášení pojmenování - přenesený význam
▫ metafora - na základě vnější podobnosti (oko - pův. smysl. orgán, - oko na polévce, punčoše, apod.; totéž: ucho, hřeben,…), druhem metafory je i personifikace - zosobnění
▫ metonymie - na základě vnitřní souvislosti (hlídka - pův. děj, skutečnost hlídání, - hlídající osoby), druhem metonymie je i synekdocha - část pojmenovává celek (tři neděle = týdny; rodná střecha,…)
d) změny v hodnocení
▫ zhoršování - chlap (pův. neurozený muž, dnes hanlivé)
▫ zlepšování - znamenitý (pův. velký, nyní významný, slavný)
▫ zeslabování (eufemismus) - být v náladě (opilý), korpulentní (tlustý)
▫ zesilování (dysfemismus) - chcípl (zemřel)
▫ nadsázka (hyperbola) - moře slz, čekám věčně, hrozně krásné
▫ popření protikladu - to není pravda (= lež), nemohu nepřiznat, není to nesnadné
▫ ironie (opačný význam) - To je ale chytrák!
▫ kakofemismus (hrubé slovo jako mazlivé) - Ty mrško! Darebáku jeden!
Článek podporuje:
české ložnice, dětské postele, rustikální nábytek
8. Slovenština ve srovnání s češtinou, vývoj slovanských jazyků
- slovenština je národní jazyk Slováků, nejbližší češtině, vzájemný vliv (paralelní vývoj)
- 18. stol. pokus o vytvoření spisovné slovenštiny Antonínem Bernolákem na základě západoslovenského nářečí, ale neuspěla
- spisovnou slovenštinu vytváří ve 40. letech 19. stol. štúrovci - Ľudovít Štúr, Jozef Miloslav Hurban, Michal Miloslav Hodža - na základě nářečí středoslovenského - štúrovština
- do pol. 19. stol. spisovným jazykem bibličtina (jazyk Bible kralické)
SLOVENSKÉ HLÁSKOSLOVÍ
- čeština nemá: ä, dz, dž, ĺ, ľ, ô, ŕ
- slovenštině chybí: ř, ů
- chlapce - chlapca, ulice - ulica, moje - moja, ulici - ulicu, lid - ľud, vejce - vajce, vstávej - vstávaj, nesou - nesú, mouka - múka, mléko - mlieko, nést - niesť, vím - viem, stůl - stôl, maso - mäso, běžet - bežať, křivý - krivý
VÝSLOVNOST
1. Skupiny de, te, ne se vyslovují zpravidla měkce, jako [dě, tě, ně]. Jenom zřídka se vyslovují tvrdě (ten, onen, jeden, teraz, v koncovkách přídavných jmen a zájmen např. krásneho, krásnej, sociálnemu, tejto, ve slovech cizího původu např. generácia, demokrácia, telefón).
2. Skupiny di, ti, ni a dí, tí, ní se vyslovují zpravidla měkce (jako v češtině). Tvrdě se vyslovují v 1. p. pl. muž. r. (tí, co žili před nami, pekní mladí chlapci, dále v tvarech s předponami typu odísť, nadišiel a ve slovech cizího původu např. federatívny, komunistickej (strany), socialistická (republika)).
3. Písmeno ä se vyslovuje jako široké e (mezi a a e) nebo také jako obyčejné e.
4. Českým skupinám bě, pě, mě, vě odpovídají slovenské skupiny be, pe, me, ve.
5. Písmeno ô se vyslovuje jako dvojhláska uo.
6. Ve slovenštině jsou dvojhlásky ie, ia, iu, ô; skupina ou v 7. p. sg. (např. ženou) se ve slovenštině za dvojhlásku nepokládá.
7. České dvojhlásce ou (a z části také í) odpovídá ve slovenštině většinou ú. Ou je pouze v 7. p. sg. ž. r. (novou cestou, svojou prácou).
8. Na místě českého ř je ve slovenštině r.
9. Ve slovenštině mohou být slabikotvorné souhlásky r a l také dlouhé (zavŕšil, hĺbka, tŕnie).
10. Ve slovenštině je dvojí l: l shodné foneticky s českým l a měkké ľ. První l se neoznačuje (minulosť, prežil), měkké ľ se vyslovuje v těch případech, ve kterých je jeho měkkost vyznačena háčkem nebo apostrofem, ale i tehdy, jestliže za ním následuje i, e, ie, ia, iu.
11. Ve slovenštině se v na konci slabiky po samohlásce a po r nebo l vyslovuje jako neslabičné (obouretné) u (lev, dav, spev, dávka).
12. Ve slovenštině nebývají za sebou dvě slabiky s dlouhými samohláskami; podle tzv. rytmického zákona se kromě výjimek druhá krátí. (Dvojhlásky se počítají za dlouhé, ačkoliv se vyslovují krátce.)
TVAROSLOVÍ
1. Ve slovenštině zpravidla není zvláštní tvar pro 5. p.
2. Infinitiv má vždy příponu -ť (chytiť, viesť).
3. 1. os. sg. přít. času má vždy koncovku -m (bojím sa, budem, kúpem sa, počujem, nesiem).
4. V pl. je pro všechny rody jediný tvar příčestí min. s koncovkou -i (stromy padali, ženy spievali, srdci sa roztekli)
5. Ve všech osobách podmiň. zp. je tvar by (bol by som, bol by si, bol by, boli by sme, boli by ste, boli by)
SKLADBA
1. Při vykání se užívá pomocného slovesa i příčestí minulého vždy v tvaru 2. os. pl. (Už ste, susedka, dávno neboli u nás. Čo ste, otecko, hovorili?)
2. Ve slovenštině je jiná slovesná vazba než v češtině. (zúčastniť sa na niečom (něčeho), všímať si nieco (něčeho), vážiť si niečo (něčeho)).
SLOVNÍ ZÁSOBA
1. Ve slovní zásobě k sobě mají čeština a slovenština blízko. Rozdíly bývají mnohdy jen v hláskové podobě (nie = ne, dom = dům, nájsť = najíst).
2. Některá slova stejně znějí, ale mají jiný význam.
SLOVENŠTINA ČEŠTINA ČEŠTINA SLOVENŠTINA
horký hořký horký hurúcí
chudý hubený chudý chudobný
kapusta zelí kapusta kel
kúriť topit kouřit fajčit
ľúbosť láska libost príjemnosť
sklep obchod sklep pivnica
3. Některá slovenská slova jsou velmi odlišná, byla přejata z cizího jazyka:
bozk polibek ťava velbloud atrament inkoust
hovoriť mluvit čižma bota cintorín hřbitov
pýtať prosit, žádat olovrat svačina okuliare brýle
starý otec dědeček ciageľ rampouch ceruzka tužka
stará máť babička murár zedník tehla cihla
gazda hospodář frajer milenec, milý
VÝVOJ SLOVANSKÝCH JAZYKŮ - viz otázka č.1
- 18. stol. pokus o vytvoření spisovné slovenštiny Antonínem Bernolákem na základě západoslovenského nářečí, ale neuspěla
- spisovnou slovenštinu vytváří ve 40. letech 19. stol. štúrovci - Ľudovít Štúr, Jozef Miloslav Hurban, Michal Miloslav Hodža - na základě nářečí středoslovenského - štúrovština
- do pol. 19. stol. spisovným jazykem bibličtina (jazyk Bible kralické)
SLOVENSKÉ HLÁSKOSLOVÍ
- čeština nemá: ä, dz, dž, ĺ, ľ, ô, ŕ
- slovenštině chybí: ř, ů
- chlapce - chlapca, ulice - ulica, moje - moja, ulici - ulicu, lid - ľud, vejce - vajce, vstávej - vstávaj, nesou - nesú, mouka - múka, mléko - mlieko, nést - niesť, vím - viem, stůl - stôl, maso - mäso, běžet - bežať, křivý - krivý
VÝSLOVNOST
1. Skupiny de, te, ne se vyslovují zpravidla měkce, jako [dě, tě, ně]. Jenom zřídka se vyslovují tvrdě (ten, onen, jeden, teraz, v koncovkách přídavných jmen a zájmen např. krásneho, krásnej, sociálnemu, tejto, ve slovech cizího původu např. generácia, demokrácia, telefón).
2. Skupiny di, ti, ni a dí, tí, ní se vyslovují zpravidla měkce (jako v češtině). Tvrdě se vyslovují v 1. p. pl. muž. r. (tí, co žili před nami, pekní mladí chlapci, dále v tvarech s předponami typu odísť, nadišiel a ve slovech cizího původu např. federatívny, komunistickej (strany), socialistická (republika)).
3. Písmeno ä se vyslovuje jako široké e (mezi a a e) nebo také jako obyčejné e.
4. Českým skupinám bě, pě, mě, vě odpovídají slovenské skupiny be, pe, me, ve.
5. Písmeno ô se vyslovuje jako dvojhláska uo.
6. Ve slovenštině jsou dvojhlásky ie, ia, iu, ô; skupina ou v 7. p. sg. (např. ženou) se ve slovenštině za dvojhlásku nepokládá.
7. České dvojhlásce ou (a z části také í) odpovídá ve slovenštině většinou ú. Ou je pouze v 7. p. sg. ž. r. (novou cestou, svojou prácou).
8. Na místě českého ř je ve slovenštině r.
9. Ve slovenštině mohou být slabikotvorné souhlásky r a l také dlouhé (zavŕšil, hĺbka, tŕnie).
10. Ve slovenštině je dvojí l: l shodné foneticky s českým l a měkké ľ. První l se neoznačuje (minulosť, prežil), měkké ľ se vyslovuje v těch případech, ve kterých je jeho měkkost vyznačena háčkem nebo apostrofem, ale i tehdy, jestliže za ním následuje i, e, ie, ia, iu.
11. Ve slovenštině se v na konci slabiky po samohlásce a po r nebo l vyslovuje jako neslabičné (obouretné) u (lev, dav, spev, dávka).
12. Ve slovenštině nebývají za sebou dvě slabiky s dlouhými samohláskami; podle tzv. rytmického zákona se kromě výjimek druhá krátí. (Dvojhlásky se počítají za dlouhé, ačkoliv se vyslovují krátce.)
TVAROSLOVÍ
1. Ve slovenštině zpravidla není zvláštní tvar pro 5. p.
2. Infinitiv má vždy příponu -ť (chytiť, viesť).
3. 1. os. sg. přít. času má vždy koncovku -m (bojím sa, budem, kúpem sa, počujem, nesiem).
4. V pl. je pro všechny rody jediný tvar příčestí min. s koncovkou -i (stromy padali, ženy spievali, srdci sa roztekli)
5. Ve všech osobách podmiň. zp. je tvar by (bol by som, bol by si, bol by, boli by sme, boli by ste, boli by)
SKLADBA
1. Při vykání se užívá pomocného slovesa i příčestí minulého vždy v tvaru 2. os. pl. (Už ste, susedka, dávno neboli u nás. Čo ste, otecko, hovorili?)
2. Ve slovenštině je jiná slovesná vazba než v češtině. (zúčastniť sa na niečom (něčeho), všímať si nieco (něčeho), vážiť si niečo (něčeho)).
SLOVNÍ ZÁSOBA
1. Ve slovní zásobě k sobě mají čeština a slovenština blízko. Rozdíly bývají mnohdy jen v hláskové podobě (nie = ne, dom = dům, nájsť = najíst).
2. Některá slova stejně znějí, ale mají jiný význam.
SLOVENŠTINA ČEŠTINA ČEŠTINA SLOVENŠTINA
horký hořký horký hurúcí
chudý hubený chudý chudobný
kapusta zelí kapusta kel
kúriť topit kouřit fajčit
ľúbosť láska libost príjemnosť
sklep obchod sklep pivnica
3. Některá slovenská slova jsou velmi odlišná, byla přejata z cizího jazyka:
bozk polibek ťava velbloud atrament inkoust
hovoriť mluvit čižma bota cintorín hřbitov
pýtať prosit, žádat olovrat svačina okuliare brýle
starý otec dědeček ciageľ rampouch ceruzka tužka
stará máť babička murár zedník tehla cihla
gazda hospodář frajer milenec, milý
VÝVOJ SLOVANSKÝCH JAZYKŮ - viz otázka č.1
7. Zvuková stránka jazyka
ČESKÉ HLÁSKY
- fonetika - zkoumá zvukovou stránku jazyka, tvoření a charakter výsledného zvuku
- fonologie - zkoumá funkční platnost fónických jednotek v určitém jazyce, o významotvornosti hlásek (pere, bere)
- ortoepie - stanoví pravidla spisovné výslovnosti
- hláska - základní stavební prvek řeči, zaznamenává se písmeny (literami)
- fonémy - zvukové prvky schopné rozlišit význam slov (zabývá se jimi fonologie; v češtině 36, tj. 10 samohlásek, 25 souhlásek, 1 dvojhláska)
- soustava českých hlásek:
a) samohlásky (vokály): 10 fonémů - 14 grafémů (a, á, e, é, ě, i, í, o, ó, u, ů, ú, y, ý)
- podle vodorovné polohy jazyka: přední (i, í, e, é), střední (a, á), zadní (o, ó, u, ú)
- podle svislé polohy: vysoké = zavřené (i, í, u, ú), středové = polozavřené (e, é, o, ó), nízké = otevřené (a, á)
- dvojhláska (diftong) - spojení dvou samohlásek v jedné slabice: ou (louka) + au, eu ve slovech cizího původu nebo v citoslovcích
b) souhlásky (konsonanty): 25 (b, c, č, d, ď, f, g, h, ch, j, k, l, m, n, ň, p, r, ř, s, š, t, ť, v, z, ž; v přejat. slovech q, x, w)
- podle činnosti hlasivek se souhlásky dělí na znělé a neznělé (samohlásky jsou znělé)
párové: znělé b v d ď z ž g h
neznělé p f t ť s š k ch
nepárové: znělé m n ň j l r ř
neznělé c č
hláska ch se označuje spojením 2 písmen (spřežka)
varianty c: neznělá celý - znělá leckdy
varianty č: neznělá často - znělá léčba
varianty ř: neznělá třít, keř - znělá dřít
- souhláskou je i tzv. ráz, označuje se apostrofem (k´Aničce - kaničce, s´okolím - sokolím)
- z hlediska pravopisu se souhlásky dělí na měkké, tvrdé a obojetné
měkké ž š č ř c j ď ť ň
tvrdé h ch k r d t n
obojetné b f l m p s v z
- slabika (sylaba): nejmenší jednotka řeči, vyslovuje se jedním nárazem výdechového proudu; tvořena nejčastěji souhláskou a samohláskou (po-le), dvojhláskou (mou-ka), slabikotvorným r, l (vl-na, pr-ší), výjimečně m (o-sm), s, š (pst, pšt)
- slabika otevřená (končí samohláskou)
- slabika zavřená (končí souhláskou)
HLAVNÍ ZÁSADY SPISOVNÉ VÝSLOVNOSTI
- ortoepie - pravidla spisovné výslovnosti
- ortofonie - věda o správné artikulaci hlásek
- logopedie – zabývá se nápravami vad výslovnosti
- mezi psanou a mluvenou podobou jsou rozdíly (kůra-kúra, objeď-oběť, mě-mně, mít povinnost-mýt nádobí)
• výslovnostní styly:
a) zvlášť pečlivá - slavnostní projev, přednes
b) neutrální = základní - ve veřejných projevech, v televizi, ve škole
c) hovorová, běžná - v soukromých projevech - zjednodušování souhl. skupin (dětstvíÞděctví)
d) nespisovná - nepečlivá artikulace, zjednodušování (švestkaÞšveska)
• výslovnost samohlásek:
a) zachovávat délku samohlásek (zelí-zélí, vzadu-vzádu, říkám-řikám)
b) zachovávat kvalitu hlásek (nedám, ne mezi a a e)
c) dvě stejné hlásky vedle sebe vyslovit nesplývavě (modrooký, samoobsluha)
• výslovnost souhlásek:
a) asimilace = spodoba znělosti - přizpůsobení 1 hlásky druhé ve znělosti, většinou o výslovnosti celé skupiny rozhoduje poslední hláska
- neznělá + znělá - celá znělá (sbírat [zbírat], prosba [prozba])
- znělá + neznělá - celé neznělá (zkouška [skouška], loďka [loťka])
- výjimku tvoří hláska v (svolat ´ zvolat)
- sh - dvojí výslovnost ([schoda] v Čechách, [zhoda] na Moravě)
b) neutralizace znělosti koncových souhlásek - na konci slova se znělá vysloví nezněle
- had [hat], kov [kof], dub [dup]
- u předložek - podle počátku dalšího slova ([bezbot] ´ [besčepice])
c) ráz má na předcházející souhlásku vliv jako neznělá
- v okně [f´okňe], z oblohy [s´oblohy]
d) splývavá výslovnost stejných souhlásek
- měkký [mňekí], činnost [činost], vyšší [viší]
- někdy výjimky: podaný ´ poddaný
e) tvary slovesa jsem - bez j:
- jsem [sem], jsi [si] …
f) pečlivá výslovnost všech souhláskových skupin
- hřbitov, tkanička, lžíce …
• slovní přízvuk = akcent:
= zesílení hlasu na některé slabice
- v češtině pevný; hlavní na 1. slabice (škola), vedlejší na dalších lichých slabikách (nevýhodný)
a) slova s předložkou: na zemi, mezi stromy, kolem domů
b) příklonky = krátká slova ve větě, na kterých není přízvuk, připojují se k předcházejícímu slovu, na kterém je hlavní přízvuk
- Dej mi tužku. Smál se nahlas.
c) předklonky = tvoří zvukovou jednotku s následujícím přízvučným slovem
- pan Novák, otec a matka, I já tam půjdu. Jak můžeš lhát!
ZVUKOVÁ PODOBA VĚTY
- frázování - dělení věty pauzami na větné úseky (kóla)
- větný přízvuk = přízvuk na slově, které chceme ve větě zdůraznit
a) v oznamovací větě na konci (jádro) - objektivní slovosled (V Þ J); Přijde určitě včas.
b) subjektivní slovosled (J Þ V) - přízvuk na prvním slově; I my si chceme odpočinout.
- má vliv na význam sdělení:
Půjčím Evě tu knihu. (ne dám)
Půjčím Evě tu knihu. (nikomu jinému)
Půjčím Evě tu knihu. (ne jinou)
Půjčím Evě tu knihu. (ne časopis)
- melodie ve větě:
a) klesavá - věty oznamovací, žádací, otázky doplňovací
b) stoupavá nebo stoupavě klesavá - v otázkách zjišťovacích a ve větách s poměrem vylučovacím
- fonetika - zkoumá zvukovou stránku jazyka, tvoření a charakter výsledného zvuku
- fonologie - zkoumá funkční platnost fónických jednotek v určitém jazyce, o významotvornosti hlásek (pere, bere)
- ortoepie - stanoví pravidla spisovné výslovnosti
- hláska - základní stavební prvek řeči, zaznamenává se písmeny (literami)
- fonémy - zvukové prvky schopné rozlišit význam slov (zabývá se jimi fonologie; v češtině 36, tj. 10 samohlásek, 25 souhlásek, 1 dvojhláska)
- soustava českých hlásek:
a) samohlásky (vokály): 10 fonémů - 14 grafémů (a, á, e, é, ě, i, í, o, ó, u, ů, ú, y, ý)
- podle vodorovné polohy jazyka: přední (i, í, e, é), střední (a, á), zadní (o, ó, u, ú)
- podle svislé polohy: vysoké = zavřené (i, í, u, ú), středové = polozavřené (e, é, o, ó), nízké = otevřené (a, á)
- dvojhláska (diftong) - spojení dvou samohlásek v jedné slabice: ou (louka) + au, eu ve slovech cizího původu nebo v citoslovcích
b) souhlásky (konsonanty): 25 (b, c, č, d, ď, f, g, h, ch, j, k, l, m, n, ň, p, r, ř, s, š, t, ť, v, z, ž; v přejat. slovech q, x, w)
- podle činnosti hlasivek se souhlásky dělí na znělé a neznělé (samohlásky jsou znělé)
párové: znělé b v d ď z ž g h
neznělé p f t ť s š k ch
nepárové: znělé m n ň j l r ř
neznělé c č
hláska ch se označuje spojením 2 písmen (spřežka)
varianty c: neznělá celý - znělá leckdy
varianty č: neznělá často - znělá léčba
varianty ř: neznělá třít, keř - znělá dřít
- souhláskou je i tzv. ráz, označuje se apostrofem (k´Aničce - kaničce, s´okolím - sokolím)
- z hlediska pravopisu se souhlásky dělí na měkké, tvrdé a obojetné
měkké ž š č ř c j ď ť ň
tvrdé h ch k r d t n
obojetné b f l m p s v z
- slabika (sylaba): nejmenší jednotka řeči, vyslovuje se jedním nárazem výdechového proudu; tvořena nejčastěji souhláskou a samohláskou (po-le), dvojhláskou (mou-ka), slabikotvorným r, l (vl-na, pr-ší), výjimečně m (o-sm), s, š (pst, pšt)
- slabika otevřená (končí samohláskou)
- slabika zavřená (končí souhláskou)
HLAVNÍ ZÁSADY SPISOVNÉ VÝSLOVNOSTI
- ortoepie - pravidla spisovné výslovnosti
- ortofonie - věda o správné artikulaci hlásek
- logopedie – zabývá se nápravami vad výslovnosti
- mezi psanou a mluvenou podobou jsou rozdíly (kůra-kúra, objeď-oběť, mě-mně, mít povinnost-mýt nádobí)
• výslovnostní styly:
a) zvlášť pečlivá - slavnostní projev, přednes
b) neutrální = základní - ve veřejných projevech, v televizi, ve škole
c) hovorová, běžná - v soukromých projevech - zjednodušování souhl. skupin (dětstvíÞděctví)
d) nespisovná - nepečlivá artikulace, zjednodušování (švestkaÞšveska)
• výslovnost samohlásek:
a) zachovávat délku samohlásek (zelí-zélí, vzadu-vzádu, říkám-řikám)
b) zachovávat kvalitu hlásek (nedám, ne mezi a a e)
c) dvě stejné hlásky vedle sebe vyslovit nesplývavě (modrooký, samoobsluha)
• výslovnost souhlásek:
a) asimilace = spodoba znělosti - přizpůsobení 1 hlásky druhé ve znělosti, většinou o výslovnosti celé skupiny rozhoduje poslední hláska
- neznělá + znělá - celá znělá (sbírat [zbírat], prosba [prozba])
- znělá + neznělá - celé neznělá (zkouška [skouška], loďka [loťka])
- výjimku tvoří hláska v (svolat ´ zvolat)
- sh - dvojí výslovnost ([schoda] v Čechách, [zhoda] na Moravě)
b) neutralizace znělosti koncových souhlásek - na konci slova se znělá vysloví nezněle
- had [hat], kov [kof], dub [dup]
- u předložek - podle počátku dalšího slova ([bezbot] ´ [besčepice])
c) ráz má na předcházející souhlásku vliv jako neznělá
- v okně [f´okňe], z oblohy [s´oblohy]
d) splývavá výslovnost stejných souhlásek
- měkký [mňekí], činnost [činost], vyšší [viší]
- někdy výjimky: podaný ´ poddaný
e) tvary slovesa jsem - bez j:
- jsem [sem], jsi [si] …
f) pečlivá výslovnost všech souhláskových skupin
- hřbitov, tkanička, lžíce …
• slovní přízvuk = akcent:
= zesílení hlasu na některé slabice
- v češtině pevný; hlavní na 1. slabice (škola), vedlejší na dalších lichých slabikách (nevýhodný)
a) slova s předložkou: na zemi, mezi stromy, kolem domů
b) příklonky = krátká slova ve větě, na kterých není přízvuk, připojují se k předcházejícímu slovu, na kterém je hlavní přízvuk
- Dej mi tužku. Smál se nahlas.
c) předklonky = tvoří zvukovou jednotku s následujícím přízvučným slovem
- pan Novák, otec a matka, I já tam půjdu. Jak můžeš lhát!
ZVUKOVÁ PODOBA VĚTY
- frázování - dělení věty pauzami na větné úseky (kóla)
- větný přízvuk = přízvuk na slově, které chceme ve větě zdůraznit
a) v oznamovací větě na konci (jádro) - objektivní slovosled (V Þ J); Přijde určitě včas.
b) subjektivní slovosled (J Þ V) - přízvuk na prvním slově; I my si chceme odpočinout.
- má vliv na význam sdělení:
Půjčím Evě tu knihu. (ne dám)
Půjčím Evě tu knihu. (nikomu jinému)
Půjčím Evě tu knihu. (ne jinou)
Půjčím Evě tu knihu. (ne časopis)
- melodie ve větě:
a) klesavá - věty oznamovací, žádací, otázky doplňovací
b) stoupavá nebo stoupavě klesavá - v otázkách zjišťovacích a ve větách s poměrem vylučovacím
6. Slovní druhy a principy jejich třídění
- 3 kritéria třídění:
1) sémantické hledisko - věcný význam slova
a) slova plnovýznamová - význam věcný i gramatický (věcný získávají až ve spojení s jiným slovem; podstatná jména, přídavná jména, slovesa, příslovce, citoslovce)
b) slova neplnovýznamová - pouze význam gramatický (předložky, částice, spojky + některá slovesa - sponové být)
2) morfologické hledisko - tvarosloví
a) slova ohebná - skloňování (substantiva, adjektiva, zájmena, číslovky), časování (slovesa)
b) slova neohebná - příslovce, předložka, spojky, částice, citoslovce
3) syntaktické = skladebné - syntaktické funkce slova ve větě
a) jsou větným členem (význam věcný a syntaktický) - podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa, příslovce
b) nejsou větným členem (věcný a gramatický význam jen ve spojení s jinými slovy) - předložky, spojky, částice, citoslovce
• podstatná jména = substantiva
- názvy osob, zvířat, věcí, vlastností, dějů, vztahů
- ohebná, skloňují se
- ve větě podmět nebo předmět
- určujeme: pád, číslo, rod, vzor (popř. životnost)
- druhy:
a) konkrétní (pes, dům)
b) abstraktní (mladost, chudoba, vztah)
a) obecná (dívka, pes, město)
b) vlastní (Afrika, Praha, Česko)
a) pomnožná (brýle, dveře)
b) hromadná (nádobí, mládež, loďstvo)
c) látková (písek, žito, mák, voda)
• přídavná jména = adjektiva
- pojmenovávají vlastnosti podstatných jmen, upřesňují nebo vymezují jejich význam
- ohebná, skloňují se
- ve větě přívlastek shodný (velká radost), doplněk (Eva seděla zamyšlena), jmenná část přísudku (bratr je zdráv i zdravý) i podmět (sytý hladovému nevěří)
- jakostní adjektiva lze stupňovat
- určujeme: pád, číslo, rod, vzor
- druhy:
a) tvrdá - vzor mladý (černý, vysoký, věrný)
b) měkká - vzor jarní (cizí, údolní)
c) přivlastňovací - vzor matčin, otcův, vyjadřují přináležitost k určité konkrétní osobě (Janův, pánův, ženin, matčin) nebo k určitému druhu substance (psí, kuřecí, holubí)
• zájmena = pronomina
- sama nic neoznačují, ale zastupují podstatná jména a přídavná jména ve větě nebo věc naznačují nebo na ni odkazují
- ohebná, skloňují se
- ve větě podmět, předmět, doplněk, přívlastek
- druhy:
a) osobní (já, ty, on, ona, ono, my, vy, oni, ony, ona + zvratné si, se)
b) přivlastňovací (můj, tvůj, jeho, její, jejich, náš, váš + zvratné svůj)
c) ukazovací (ten, tento, tenhle, onen, takový, týž, tentýž, sám + složené podoby jako tamten, takovýto aj.)
d) tázací (kdo, co, jaký, který, čí + hovorové copak, kdopak, zesílené cože, kdože)
e) vztažná (kdo, co, jaký, který, čí, jenž + kdož, což, jakýž, kterýž, jehož, jejíž, jejichž)
f) neurčitá (někdo, něco, nějaký…, leccos, leckterý…, ledakdo, málokdo, kdekdo…, kdos, cosi, kdokoli(v)…, každý, všechen, veškerý, mnohý)
g) záporná (nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný)
• číslovky = numeralia
- vyjadřují množství, počet, pořadí
- ohebné, skloňují se
- druhy:
a) určité (jeden, třetí, sto)
b) neurčité (několik, mnoho)
a) základní (kolik? Jeden, dva, oba, pět set, sedm osmin, jeden a půl, několik)
b) řadové (kolikátý? dvacátý první, stý, tisící, několikátý + poprvé)
c) druhové (kolikerý? kolikero? dvojí, sterý, několikerý, dvoje, troje)
d) násobné (kolikrát? kolikanásobně? kolikanásobný? třikrát, mnohokrát, jednoduchý, dvojnásobný)
e) podílné (po kolika? po jednom, dva a dva)
• slovesa = verba
- vyjadřují děj, činnost, stav nebo změnu stavu
- ohebná, časují se
- ve větě přísudek, podmět, předmět, přívlastek
- určujeme: osobu, číslo, způsob, čas, rod, vid, třídu, vzor
- druhy:
a) plnovýznamová (vařit, spát, zpívat)
b) pomocná
- způsobová = modální (chtít, mít (povinnost), moci, muset, smět)
- fázová (začít, přestat, skončit, zůstat)
c) sponová (být, bývat, stát, stávat se)
e) zvratná (bát se, bít se, umývat se)
- slovesné třídy:
I. nese, bere (tvrdé vzory), maže (měkký vzor), peče, umře (smíšené vzory)
II. tiskne, mine, začne
III. kryje, kupuje
IV. prosí, trpí, sází
V. dělá
• příslovce = adverbia
- vyjadřují okolnosti děje nebo jeho vlastnosti
- neohebná, plnovýznamová
- ve větě příslovečné určení (odcházel pomalu), přívlastek neshodný (cesta pěšky)
- druhy:
a) místa (zde, doma, nahoru, tam)
b) času (večer, stále, tehdy, dosud)
c) způsobu (vesele, pěšky, tak)
- míry (velmi, moc, zcela, trochu, tolik)
- zřetele (politicky, váhově, početně)
d) příčiny (navzdory, proto)
- pozn.: příslovečné spřežky - nahlas, nahoře, dokola, dokonce, sbohem, zčásti, zpaměti, zticha, potom, vtom, proto, navždy, naplno, dokdy
• předložky = prepozice
- neohebné, významově nesamostatný slovní druh
- součást příslovečného určení (do vody), řidčeji předmětu (s přáteli), přívlastku (váza na květiny) a doplňku (byl zvolen za starostu)
- druhy:
a) vlastní (k, v, s, z, do, při, nad…)
b) nevlastní - odvozené z jiných slov (kolem, během, kvůli, blízko, z důvodu, vlivem)
• spojky = konjunkce
- neohebné, významově nesamostatný slovní druh
- spojují věty a větné členy
- nejsou větnými členy (na rozdíl od vztažných zájmen a příslovcí)
- druhy:
a) souřadicí (parataktické) - a, i, ani, ale, však, nebo, neboť … (- vztah koordinace)
b) podřadicí (hypotaktické) - protože, že, aby, když, ač … (- vztah závislosti)
• částice = partikule
- neohebné, nejsou větným členem (výjimečně podmětem: Sálem zaznělo hlasité ano.)
- uvozují samostatné věty nebo vyjadřují různé významové a citové odstíny
• citoslovce = interjekce
- neohebné, vyjadřují city, vůli
- označují zvuky, hlasy, nálady, pocity,
- stojí samostatně, nejsou větným členem, tvoří jednočlennou větu (oddělenou čárkami)
- někdy funkce přísudku (Kočka hop na plot.) nebo podmětu (Buch buch se ozývalo zvenčí.)
1) sémantické hledisko - věcný význam slova
a) slova plnovýznamová - význam věcný i gramatický (věcný získávají až ve spojení s jiným slovem; podstatná jména, přídavná jména, slovesa, příslovce, citoslovce)
b) slova neplnovýznamová - pouze význam gramatický (předložky, částice, spojky + některá slovesa - sponové být)
2) morfologické hledisko - tvarosloví
a) slova ohebná - skloňování (substantiva, adjektiva, zájmena, číslovky), časování (slovesa)
b) slova neohebná - příslovce, předložka, spojky, částice, citoslovce
3) syntaktické = skladebné - syntaktické funkce slova ve větě
a) jsou větným členem (význam věcný a syntaktický) - podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa, příslovce
b) nejsou větným členem (věcný a gramatický význam jen ve spojení s jinými slovy) - předložky, spojky, částice, citoslovce
• podstatná jména = substantiva
- názvy osob, zvířat, věcí, vlastností, dějů, vztahů
- ohebná, skloňují se
- ve větě podmět nebo předmět
- určujeme: pád, číslo, rod, vzor (popř. životnost)
- druhy:
a) konkrétní (pes, dům)
b) abstraktní (mladost, chudoba, vztah)
a) obecná (dívka, pes, město)
b) vlastní (Afrika, Praha, Česko)
a) pomnožná (brýle, dveře)
b) hromadná (nádobí, mládež, loďstvo)
c) látková (písek, žito, mák, voda)
• přídavná jména = adjektiva
- pojmenovávají vlastnosti podstatných jmen, upřesňují nebo vymezují jejich význam
- ohebná, skloňují se
- ve větě přívlastek shodný (velká radost), doplněk (Eva seděla zamyšlena), jmenná část přísudku (bratr je zdráv i zdravý) i podmět (sytý hladovému nevěří)
- jakostní adjektiva lze stupňovat
- určujeme: pád, číslo, rod, vzor
- druhy:
a) tvrdá - vzor mladý (černý, vysoký, věrný)
b) měkká - vzor jarní (cizí, údolní)
c) přivlastňovací - vzor matčin, otcův, vyjadřují přináležitost k určité konkrétní osobě (Janův, pánův, ženin, matčin) nebo k určitému druhu substance (psí, kuřecí, holubí)
• zájmena = pronomina
- sama nic neoznačují, ale zastupují podstatná jména a přídavná jména ve větě nebo věc naznačují nebo na ni odkazují
- ohebná, skloňují se
- ve větě podmět, předmět, doplněk, přívlastek
- druhy:
a) osobní (já, ty, on, ona, ono, my, vy, oni, ony, ona + zvratné si, se)
b) přivlastňovací (můj, tvůj, jeho, její, jejich, náš, váš + zvratné svůj)
c) ukazovací (ten, tento, tenhle, onen, takový, týž, tentýž, sám + složené podoby jako tamten, takovýto aj.)
d) tázací (kdo, co, jaký, který, čí + hovorové copak, kdopak, zesílené cože, kdože)
e) vztažná (kdo, co, jaký, který, čí, jenž + kdož, což, jakýž, kterýž, jehož, jejíž, jejichž)
f) neurčitá (někdo, něco, nějaký…, leccos, leckterý…, ledakdo, málokdo, kdekdo…, kdos, cosi, kdokoli(v)…, každý, všechen, veškerý, mnohý)
g) záporná (nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný)
• číslovky = numeralia
- vyjadřují množství, počet, pořadí
- ohebné, skloňují se
- druhy:
a) určité (jeden, třetí, sto)
b) neurčité (několik, mnoho)
a) základní (kolik? Jeden, dva, oba, pět set, sedm osmin, jeden a půl, několik)
b) řadové (kolikátý? dvacátý první, stý, tisící, několikátý + poprvé)
c) druhové (kolikerý? kolikero? dvojí, sterý, několikerý, dvoje, troje)
d) násobné (kolikrát? kolikanásobně? kolikanásobný? třikrát, mnohokrát, jednoduchý, dvojnásobný)
e) podílné (po kolika? po jednom, dva a dva)
• slovesa = verba
- vyjadřují děj, činnost, stav nebo změnu stavu
- ohebná, časují se
- ve větě přísudek, podmět, předmět, přívlastek
- určujeme: osobu, číslo, způsob, čas, rod, vid, třídu, vzor
- druhy:
a) plnovýznamová (vařit, spát, zpívat)
b) pomocná
- způsobová = modální (chtít, mít (povinnost), moci, muset, smět)
- fázová (začít, přestat, skončit, zůstat)
c) sponová (být, bývat, stát, stávat se)
e) zvratná (bát se, bít se, umývat se)
- slovesné třídy:
I. nese, bere (tvrdé vzory), maže (měkký vzor), peče, umře (smíšené vzory)
II. tiskne, mine, začne
III. kryje, kupuje
IV. prosí, trpí, sází
V. dělá
• příslovce = adverbia
- vyjadřují okolnosti děje nebo jeho vlastnosti
- neohebná, plnovýznamová
- ve větě příslovečné určení (odcházel pomalu), přívlastek neshodný (cesta pěšky)
- druhy:
a) místa (zde, doma, nahoru, tam)
b) času (večer, stále, tehdy, dosud)
c) způsobu (vesele, pěšky, tak)
- míry (velmi, moc, zcela, trochu, tolik)
- zřetele (politicky, váhově, početně)
d) příčiny (navzdory, proto)
- pozn.: příslovečné spřežky - nahlas, nahoře, dokola, dokonce, sbohem, zčásti, zpaměti, zticha, potom, vtom, proto, navždy, naplno, dokdy
• předložky = prepozice
- neohebné, významově nesamostatný slovní druh
- součást příslovečného určení (do vody), řidčeji předmětu (s přáteli), přívlastku (váza na květiny) a doplňku (byl zvolen za starostu)
- druhy:
a) vlastní (k, v, s, z, do, při, nad…)
b) nevlastní - odvozené z jiných slov (kolem, během, kvůli, blízko, z důvodu, vlivem)
• spojky = konjunkce
- neohebné, významově nesamostatný slovní druh
- spojují věty a větné členy
- nejsou větnými členy (na rozdíl od vztažných zájmen a příslovcí)
- druhy:
a) souřadicí (parataktické) - a, i, ani, ale, však, nebo, neboť … (- vztah koordinace)
b) podřadicí (hypotaktické) - protože, že, aby, když, ač … (- vztah závislosti)
• částice = partikule
- neohebné, nejsou větným členem (výjimečně podmětem: Sálem zaznělo hlasité ano.)
- uvozují samostatné věty nebo vyjadřují různé významové a citové odstíny
• citoslovce = interjekce
- neohebné, vyjadřují city, vůli
- označují zvuky, hlasy, nálady, pocity,
- stojí samostatně, nejsou větným členem, tvoří jednočlennou větu (oddělenou čárkami)
- někdy funkce přísudku (Kočka hop na plot.) nebo podmětu (Buch buch se ozývalo zvenčí.)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)