51. sensualismus gnoseologický směr v rámci empirismu, který za jediný zdroj poznání uznává prosté smyslové počitky a redukuje následně myšlení na jejich asociativní spojování. Zkušenost zužuje na pouhou smyslovost (počitky a vjemy).
55. iracionalismus od 19. století uplatňované označení postojů, orientací a filosofických směrů, jejichž podstatu tvoří skepse vůči nárokům racionalismu (zvláště vůči možnosti rozumového poznání) a zdůrazňování jiných, zejména duchovních, duševních a citových cest poznání.
58. a priori poznání předem, nezávislé na zkušenosti ve smyslu platnosti i původu, vycházející z rozumové úvahy. A priori = před zkušeností. U Descarta a Leibnize byla přisuzována rozumovým pravdám – vrozeným idejím. Podle Kanta existují čisté pravdy (matematika) a ideje čistého rozumu, nepřístupné zkušenostně. V soudobé noetice je apriorní poznání to, které lze získat jinak než zkušeností.
59. a posteriori poznání pocházející ze zkušenosti. Termín a posteriori byl užíván již ve scholastice, u Kanta jde o empirické poznání, které je nějakým způsobem vázáno na smysly a není tedy nutné a všeobecně platné. V soudobé noetice je aposteriorní poznání to, které lze získat pouze na základě zkušenosti (empirismus)
66. teleologie je učení, podle něhož je veškeré dění v realitě (včetně lidského jednání) určeno nějakým účelem. Tento účel může být věcem či událostem imanentní nebo transcendentní.
68. dialektika filosofická metoda (a současně nauka o této metodě) vyjasňování pojmů, mínění a filosofických stanovisek z hlediska jejich zdůvodnění. Hérakleitos chápal dialektiku jako rozpory, které jsou hnací silou dynamického světa.
Základní filosofické pojmy
72. skepticismus filosofický postoje nebo směr zdůvodňující skepsi nebo argumentující prostřednictvím skepse při řešení epistemologických otázek. Objevuje se obvykle jako reakce na dogmatické nebo spekulativně metafyzické filosofické systémy. Viz Antický skepticismus, metodická skepse R. Descarta. Jako skepticismus bývají označovány též filosofie, které se soustřeďují na kritiku poznání, analýzu jeho předpokladů a vymezení jeho hranic, např. D. Hume nebo I. Kant. V současné době je skepticismus spíše součástí celé argumentace (ne pouze základní filosofické postoje).
75. materialismus považuje za základní princip veškeré skutečnosti látku, hmotu či jinak vesměs fyzikálně prokazatelné a objektivně existující entity. Veškeré duchovno je pojímáno jak odvozené, v extrémních případech dokonce jako redukovatelné na látkovou povahu.
77. idealismus filosofický termín používaný od 18. století; do filosofie ho zavedl zřejmě G. W. Leibniz. Označoval jím filosofy, kteří „stejně jako Platón nepojímají duši jako materiální věc„. V dalších dějinách se vyskytovala dvě pojetí:
a) idealismus v teorii poznání, který vychází z toho, že objekty našeho poznání, které jsou nám bezprostředně dány, nejsou reálně, materiální věci, existující nezávisle na subjektu, ale jejich ideje.
b) etický idealismus, který říká, že zdůvodnit a mravně řídit naše jednání můžeme a máme pouze na základě poznání ideálních principů jednání.
75. materialismus považuje za základní princip veškeré skutečnosti látku, hmotu či jinak vesměs fyzikálně prokazatelné a objektivně existující entity. Veškeré duchovno je pojímáno jak odvozené, v extrémních případech dokonce jako redukovatelné na látkovou povahu.
77. idealismus filosofický termín používaný od 18. století; do filosofie ho zavedl zřejmě G. W. Leibniz. Označoval jím filosofy, kteří „stejně jako Platón nepojímají duši jako materiální věc„. V dalších dějinách se vyskytovala dvě pojetí:
a) idealismus v teorii poznání, který vychází z toho, že objekty našeho poznání, které jsou nám bezprostředně dány, nejsou reálně, materiální věci, existující nezávisle na subjektu, ale jejich ideje.
b) etický idealismus, který říká, že zdůvodnit a mravně řídit naše jednání můžeme a máme pouze na základě poznání ideálních principů jednání.
Základní filosofické pojmy
2. ontologie (metafyzika) je nauka o jsoucnu a bytí; tážeme se na to, co kolem nás existuje, jakou má svět povahu, co to znamená „být„. Lidé se dívají na svět prakticky a vědecky. Předpokládají, že věci existují. Nezabývají se, co je příčinou bytí, co to je.
4. gnoseologie (noetika) je filosofická teorie poznání. Tážeme se na to jak poznáváme, jak je vůbec možné něco poznat, co je poznání. Skutečnost – svět je jaký je. Zkušenost – jak se nám jeví.
7. epistemiologie (epistémé, rozumění v teor. smyslu) je umělý termín, značící „vědění o vědění„; jiný výraz pro teorii poznání, noetiku nebo gnoseologii. Epistemiologie označuje též vědění, znalosti, poznání, rozumový základ, v dalších, přenesených významech dějinnost, způsobilost, vědu, umění. Např. u Platóna stojí epistémé v protikladu k doxa (mínění).
14. axiologie (axios, to co je cenné, co za něco stolí; logos, slovo) je filosofická disciplína zkoumající otázky týkající se vzniku, fungování a proměn morálních, estetických, ekonomických, náboženských či politických hodnot, jejich vztahovost člověk – člověk, člověk – společenství, člověk – příroda.
15. logika je věda o formách a zákonech správného usuzování, vůbec nejobecnější věda, jejímž předmětem jsou všechna tvrzení a hlavními metodami jsou dedukce a analýza.
18. etika je filosofická disciplína, jejímž předmětem jsou hodnotící soudy, které se týkají rozlišování dobrého a zlého. Jak součást tradiční filosofie usiluje poskytnout pravidla a normy lidského chování a jednání.
24. estetika je relativně samostatná disciplína, jejímž předmětem je v první řadě krásno. Původ lze nalézt v řeckém myšlení, a to nejen ve filosofii, ale také v básnickém výtvarném, dramatickém či hudebním umění. Důsledkem bylo tázání, v čem spočívá účelovost, podstata krásy a z čeho se projevuje.
29. substance je podstata; substance měla původně označovat to, co skutečně je, čemu přináleží identita se sebou samým, pravé bytí. Jednotlivé věci neexistují, mají pouze účast na substanci (mody, atributy) V dějinách prodělal pojem substance zásadní změny.
4. gnoseologie (noetika) je filosofická teorie poznání. Tážeme se na to jak poznáváme, jak je vůbec možné něco poznat, co je poznání. Skutečnost – svět je jaký je. Zkušenost – jak se nám jeví.
7. epistemiologie (epistémé, rozumění v teor. smyslu) je umělý termín, značící „vědění o vědění„; jiný výraz pro teorii poznání, noetiku nebo gnoseologii. Epistemiologie označuje též vědění, znalosti, poznání, rozumový základ, v dalších, přenesených významech dějinnost, způsobilost, vědu, umění. Např. u Platóna stojí epistémé v protikladu k doxa (mínění).
14. axiologie (axios, to co je cenné, co za něco stolí; logos, slovo) je filosofická disciplína zkoumající otázky týkající se vzniku, fungování a proměn morálních, estetických, ekonomických, náboženských či politických hodnot, jejich vztahovost člověk – člověk, člověk – společenství, člověk – příroda.
15. logika je věda o formách a zákonech správného usuzování, vůbec nejobecnější věda, jejímž předmětem jsou všechna tvrzení a hlavními metodami jsou dedukce a analýza.
18. etika je filosofická disciplína, jejímž předmětem jsou hodnotící soudy, které se týkají rozlišování dobrého a zlého. Jak součást tradiční filosofie usiluje poskytnout pravidla a normy lidského chování a jednání.
24. estetika je relativně samostatná disciplína, jejímž předmětem je v první řadě krásno. Původ lze nalézt v řeckém myšlení, a to nejen ve filosofii, ale také v básnickém výtvarném, dramatickém či hudebním umění. Důsledkem bylo tázání, v čem spočívá účelovost, podstata krásy a z čeho se projevuje.
29. substance je podstata; substance měla původně označovat to, co skutečně je, čemu přináleží identita se sebou samým, pravé bytí. Jednotlivé věci neexistují, mají pouze účast na substanci (mody, atributy) V dějinách prodělal pojem substance zásadní změny.
Základní filosofické pojmy
34. monismus je označení filosofických názorů, které vykládají oblasti či celek skutečnosti z jednoho principu, jehož jsou všechny další jevy pouhým rozvinutím či modifikací, takže se od svého principu v zásadě neliší. Formami monistického redukcionismu jsou materialismu, spiritualismu. Protikladem jsou dualismus a pluralismus.
36. dualismus vychází z toho, že skutečnost je vysvětlitelná redukcí na dva zpravidla protikladné principy (duch – látka, duše – tělo, dobro – zlo ap.). Kořeny tohoto náhledu jsou zřejmě v pozorování přírodních daností a cyklů (den – noc, život – smrt, žena muž).
38. pluralismus je filosofické stanovisko respektující mnohost v ontologickém, epistemologickém, náboženském, etickém, politickém a sociokulturním smyslu jako esenciální a konstitutivní prvek přirození skutečnosti a nepřipouštějící její výklad podle sjednocujícího principu.
41. ateismus je v nejobecnějším smyslu zpochybňování či popírání reálné existence toho, co se chápe a uznává jako Bůh, božstvo, bohové, spjaté s formulováním vlastního neteistického názoru na skutečnost.
43. theismus označuje taková pojetí boha (bohů), jež ho chápou jako stvořitelské, suverénní a osobnostní jsoucno, na rozdíl od deistických koncepcí mu přisuzují trvalou přítomnost v dějinách světa a trvají na aktivním zasahování boha do dějin a lidských osudů.
44. deismus připouští pouze rozumové, nikoli nadpřirozené důvody pro legitimaci náboženství. Deismus vychází z názoru, že Bůh stvořil svět, dal mu základní přírodní zákony a dále již do tohoto světa nezasahuje.
46. racionalismus je epistemologický postoj, založený na uznání rozumu jako zdroje poznání i mravních hodnot; následně pak i ontologický postoj, přisuzující skutečnosti racionální řád.
48. empirismus noetický směr v novověké filosofii, který považuje za zdroj veškerého poznání zkušenost (empirii), odmítá (na rozdíl od racionalismu) učení o tzv. vrozených idejích a autonomii rozumu. Krajní podobu empirismu představuje sensualismus.
36. dualismus vychází z toho, že skutečnost je vysvětlitelná redukcí na dva zpravidla protikladné principy (duch – látka, duše – tělo, dobro – zlo ap.). Kořeny tohoto náhledu jsou zřejmě v pozorování přírodních daností a cyklů (den – noc, život – smrt, žena muž).
38. pluralismus je filosofické stanovisko respektující mnohost v ontologickém, epistemologickém, náboženském, etickém, politickém a sociokulturním smyslu jako esenciální a konstitutivní prvek přirození skutečnosti a nepřipouštějící její výklad podle sjednocujícího principu.
41. ateismus je v nejobecnějším smyslu zpochybňování či popírání reálné existence toho, co se chápe a uznává jako Bůh, božstvo, bohové, spjaté s formulováním vlastního neteistického názoru na skutečnost.
43. theismus označuje taková pojetí boha (bohů), jež ho chápou jako stvořitelské, suverénní a osobnostní jsoucno, na rozdíl od deistických koncepcí mu přisuzují trvalou přítomnost v dějinách světa a trvají na aktivním zasahování boha do dějin a lidských osudů.
44. deismus připouští pouze rozumové, nikoli nadpřirozené důvody pro legitimaci náboženství. Deismus vychází z názoru, že Bůh stvořil svět, dal mu základní přírodní zákony a dále již do tohoto světa nezasahuje.
46. racionalismus je epistemologický postoj, založený na uznání rozumu jako zdroje poznání i mravních hodnot; následně pak i ontologický postoj, přisuzující skutečnosti racionální řád.
48. empirismus noetický směr v novověké filosofii, který považuje za zdroj veškerého poznání zkušenost (empirii), odmítá (na rozdíl od racionalismu) učení o tzv. vrozených idejích a autonomii rozumu. Krajní podobu empirismu představuje sensualismus.
Každá věc se neustále mění, i když to není vidět
Každá věc se neustále mění, i když to není vidět.
Jaký je důvod změny, proč se to všechno neustále mění? Příčinou vývoje každé věci je to, že tam jsou vnitřní rozpory. Každá věc obsahuje velké množství vnitřních rozporů, které jsou hybnou silou změn. Kdyby přestaly protiklady existovat a bojovat proti sobě, tak by život zanikl.
13. října 1806 v ten večer prý dopsal Hegel svoji Fenomenologii ducha. Hegel tvrdí, že tento spis je popisem veškerenstva (toho co je, bylo i bude). Na počátku všeho existovala absolutní idea, která neměla žádného počátku, je čistým ideálnem, duchovnem. Je to nadindividuální ideálno. Protože všechno, co existuje musí existovat v pohybu, tak i tato idea se v duchovním smyslu musí měnit, aby mohl existovat (permanentním duchovním činem), aby mohla existovat, musí být dynamická. AI existuje v 1. fázi jako ideální a jejím činem je sebepoznávání.
Logika - absolutní idea se popisuje skrze logické kategorie (příčina - účinek, jedinečné - zvláštní - obecné). Tam se sebepoznává. Jakoby se vyčerpala v tomto momentu svým sebepoznáváním. Musí přijít antiteze (k ideálnu je materiálno), stává se přírodou neboli hmotou. Jinobytí absolutní ideje - duch se mění v materii. AI se stane přírodou (nevytvoří přírodu). V tomto období přírody nemůžeme používat vývoj, ale pohyb v kruzích. Dynamika tam ale pořád je (přírody není mimo dynamiku). Objevuje se první souřadnice - prostor. AI žije v jinobytí a v prostoru (první souřadnice). V tomto období píše díla, která se zabývají filosofií přírody.
Na konci 2hého stadia pohybu je objevuje člověk. V 3tím období dochází k syntéze: duch - společnost. Společnost má jak materiální stránku tak duchovní. Syntéza se projevuje ve spojení ducha a materie ve společnosti. O tom je 3tí část H. filosofie - filosofie ducha.
AI se zjevují (teď již říkáme duch). Ve slově duch je obsaženo sebeuvědomění. Zjevuje se ve 3 vrstvách:
• subjektivní duch - individuální, v lidské bytosti (v každém z nám)
• objektivní duch - patří sem úrovně společnosti: právo, stát, morálka, rodina. Skrze ně se zjevuje absolutní idea, zjevuje se jako: právo,...
• absolutní duch - AI se zjevuje skrze 3 vrstvy, hierarchicky uspořádané:
umění
náboženství
filosofie
Existuje pouze AI a její vývojové fáze. Ve 3tí fázi se stane společností, zjevuje se skrze subjektivní, objektivní a absolutní duchy. Ale je to pořád ona, AI. Zároveň když se činí právem, náboženstvím,... tak se sebepoznává. Vytváří náboženství a zároveň se skrze náboženství sebepoznává. Zjevuje se a zároveň se v té formě sebepoznává. Zjevuje se a sebepoznává se ve všech těchto vrstvách.
Jaký je důvod změny, proč se to všechno neustále mění? Příčinou vývoje každé věci je to, že tam jsou vnitřní rozpory. Každá věc obsahuje velké množství vnitřních rozporů, které jsou hybnou silou změn. Kdyby přestaly protiklady existovat a bojovat proti sobě, tak by život zanikl.
13. října 1806 v ten večer prý dopsal Hegel svoji Fenomenologii ducha. Hegel tvrdí, že tento spis je popisem veškerenstva (toho co je, bylo i bude). Na počátku všeho existovala absolutní idea, která neměla žádného počátku, je čistým ideálnem, duchovnem. Je to nadindividuální ideálno. Protože všechno, co existuje musí existovat v pohybu, tak i tato idea se v duchovním smyslu musí měnit, aby mohl existovat (permanentním duchovním činem), aby mohla existovat, musí být dynamická. AI existuje v 1. fázi jako ideální a jejím činem je sebepoznávání.
Logika - absolutní idea se popisuje skrze logické kategorie (příčina - účinek, jedinečné - zvláštní - obecné). Tam se sebepoznává. Jakoby se vyčerpala v tomto momentu svým sebepoznáváním. Musí přijít antiteze (k ideálnu je materiálno), stává se přírodou neboli hmotou. Jinobytí absolutní ideje - duch se mění v materii. AI se stane přírodou (nevytvoří přírodu). V tomto období přírody nemůžeme používat vývoj, ale pohyb v kruzích. Dynamika tam ale pořád je (přírody není mimo dynamiku). Objevuje se první souřadnice - prostor. AI žije v jinobytí a v prostoru (první souřadnice). V tomto období píše díla, která se zabývají filosofií přírody.
Na konci 2hého stadia pohybu je objevuje člověk. V 3tím období dochází k syntéze: duch - společnost. Společnost má jak materiální stránku tak duchovní. Syntéza se projevuje ve spojení ducha a materie ve společnosti. O tom je 3tí část H. filosofie - filosofie ducha.
AI se zjevují (teď již říkáme duch). Ve slově duch je obsaženo sebeuvědomění. Zjevuje se ve 3 vrstvách:
• subjektivní duch - individuální, v lidské bytosti (v každém z nám)
• objektivní duch - patří sem úrovně společnosti: právo, stát, morálka, rodina. Skrze ně se zjevuje absolutní idea, zjevuje se jako: právo,...
• absolutní duch - AI se zjevuje skrze 3 vrstvy, hierarchicky uspořádané:
umění
náboženství
filosofie
Existuje pouze AI a její vývojové fáze. Ve 3tí fázi se stane společností, zjevuje se skrze subjektivní, objektivní a absolutní duchy. Ale je to pořád ona, AI. Zároveň když se činí právem, náboženstvím,... tak se sebepoznává. Vytváří náboženství a zároveň se skrze náboženství sebepoznává. Zjevuje se a zároveň se v té formě sebepoznává. Zjevuje se a sebepoznává se ve všech těchto vrstvách.
Mezi objektivním a absolutním duchem jakoby ubylo materie, proces vymaňování se z negace, přírody
Mezi objektivním a absolutním duchem jakoby ubylo materie, proces vymaňování se z negace, přírody. V absolutním duchu je hierarchie. Jakoby v této triádě: umění, náboženství, filosofie ubývalo ještě více materie. Filosofie je tou částí společenské činnosti, že se blíží až duchovní části činnosti. To že filosof řekne slovo - materie.
Hegel napsal knihu Dějiny filosofie I. - III., popisují vývoj filosofie od orientálních filosofií až po Schellinga (1806). Jsou kniha, která popisuje vývoj filosofického myšlení.
Absolutní idea se sebepoznává v jednotlivých společenských úrovní. AI dovršuje proces svého sebepoznání ve filosofii (nejlepší, nejdokonalejší sebepoznání). Hegel chápe dějiny filosofie jako dialektický proces, vývoj filosofie je dynamický (tese, antiteze, syntézy). Např. Hérakleitos je tese, elejští antiteze, syntéza: mladší fyzikové. Dynamický systém vkládá do dějin filosofie.
Pro slovíčko vývoj: můžeme si ho představit jako spirálu (není to lineární proces).
Progres: vzestup - tese
Regres: sestup - antiteze, pak ještě větší vzestup (vyšvihne něco nahoru) - syntéza.
Všechno se vyvíjí ve spirálách (ať umění, náboženství,...). Dialektickou spirálu můžeme aplikovat do každého vývojového období společnosti. V přírodě je to ale KRUH!
Dějiny filosofie popisuje jako nejčistší a nejdokonalejší způsob sebepoznání. Kde v dějinách filosofie sedí Hegelova filosofie: v H. filosofii AI dovrší proces sebepoznání, když dovrší p. sebepoznání, dovrší i proces sebevývoje. Jestliže tvrdí, že jeho filosofie je ta, kdy o sobě všechno pozná, tak Hegel zastavil vývoj světa, vývoj filosofie. Jestliže AI o sobě všechno ví, tak už se nemůže dále sebepoznávat. Ústy H. AI o sobě vyřkla všechno čím je a byla, ústy Hegelovými a jeho rukou o sobě všechno napsala. Tady se zastavilo bytí, zde by měla být smrt.
Propedeutická funkce Fenomenologie ducha: zařazuje ji do subjektivního ducha. Do absolutního ducha zařazuje Dějiny filosofie I.-III.
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
G. W. F. Hegel 1
Každá věc se neustále mění, i když to není vidět 2
29. Filosofie 19. a 20. století
23. Filosofie v 19. století
28. Německá klasická filosofie
Immanuel Kant
14a Přínos německé klasické filosofie, Kant, Hegel, zákony dialektiky; moderní filosofické směry
24. Filosofie ve 20. století
J. G. Fichte 1
Fichte říká, že věc o sobě neexistuje 2
Já a nejá: syntéza 3
Schelling 1
Základním pojmem Schellingovy filosofie je pojem Já 2
Podle Hegela a Goetha se příroda chápe v její vlastní živosti 3
Největším problémem, kterým se Schelling zabývá je lidská svoboda 4
Bernard Bolzano
Tomáš Garrigue Masaryk
Články na hledaný výraz "Filosofie 19. století" naleznete na bezuceni.cz
Hegel napsal knihu Dějiny filosofie I. - III., popisují vývoj filosofie od orientálních filosofií až po Schellinga (1806). Jsou kniha, která popisuje vývoj filosofického myšlení.
Absolutní idea se sebepoznává v jednotlivých společenských úrovní. AI dovršuje proces svého sebepoznání ve filosofii (nejlepší, nejdokonalejší sebepoznání). Hegel chápe dějiny filosofie jako dialektický proces, vývoj filosofie je dynamický (tese, antiteze, syntézy). Např. Hérakleitos je tese, elejští antiteze, syntéza: mladší fyzikové. Dynamický systém vkládá do dějin filosofie.
Pro slovíčko vývoj: můžeme si ho představit jako spirálu (není to lineární proces).
Progres: vzestup - tese
Regres: sestup - antiteze, pak ještě větší vzestup (vyšvihne něco nahoru) - syntéza.
Všechno se vyvíjí ve spirálách (ať umění, náboženství,...). Dialektickou spirálu můžeme aplikovat do každého vývojového období společnosti. V přírodě je to ale KRUH!
Dějiny filosofie popisuje jako nejčistší a nejdokonalejší způsob sebepoznání. Kde v dějinách filosofie sedí Hegelova filosofie: v H. filosofii AI dovrší proces sebepoznání, když dovrší p. sebepoznání, dovrší i proces sebevývoje. Jestliže tvrdí, že jeho filosofie je ta, kdy o sobě všechno pozná, tak Hegel zastavil vývoj světa, vývoj filosofie. Jestliže AI o sobě všechno ví, tak už se nemůže dále sebepoznávat. Ústy H. AI o sobě vyřkla všechno čím je a byla, ústy Hegelovými a jeho rukou o sobě všechno napsala. Tady se zastavilo bytí, zde by měla být smrt.
Propedeutická funkce Fenomenologie ducha: zařazuje ji do subjektivního ducha. Do absolutního ducha zařazuje Dějiny filosofie I.-III.
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
G. W. F. Hegel 1
Každá věc se neustále mění, i když to není vidět 2
29. Filosofie 19. a 20. století
23. Filosofie v 19. století
28. Německá klasická filosofie
Immanuel Kant
14a Přínos německé klasické filosofie, Kant, Hegel, zákony dialektiky; moderní filosofické směry
24. Filosofie ve 20. století
J. G. Fichte 1
Fichte říká, že věc o sobě neexistuje 2
Já a nejá: syntéza 3
Schelling 1
Základním pojmem Schellingovy filosofie je pojem Já 2
Podle Hegela a Goetha se příroda chápe v její vlastní živosti 3
Největším problémem, kterým se Schelling zabývá je lidská svoboda 4
Bernard Bolzano
Tomáš Garrigue Masaryk
Články na hledaný výraz "Filosofie 19. století" naleznete na bezuceni.cz
G. W. F. Hegel
(1770 - 1831)
Je velice zvláštní filosof, žijící ve významné době (demokratických změn ve Francii). Velice silně se filosofie vyvíjela pod vlivem jeho přátel (Schelling, Fichte, Goethe,...). Považoval Schellinga za génia, kvůli kterému měl komplexy méněcennosti. Ve vrcholném období velice dobře přednášel, měl obrovský úspěch u studentů (byl rétorický typ). Jeho popularita měla vliv na Schopenhauera, který chtěl dokázat, že jeho filosofie je lepší.
Jeho filosofie se vyvíjí ve 4 obdobích:
Bernské období (1793 - 1797) - Hegel studoval dějiny antické mytologie - je třeba se zbavit křesťanského náboženského systému (Boha se člověk bojí, vůbec ho nemiluje). Snažil se vytvořit systém lidového náboženství - polidštění Božstev, se kterými by se mohl podělit o své problémy.
Frankfurtské (1797 - 98) - vyvinul dialektickou metodu. Má 3 vrstvy (složky):
Hegelova dialektická triáda
• tese - původní tvar, který má určitou kvalitu, která se uvnitř sebe sama mění. Všechno se neustále mění (naprostá dynamika). Vnitřní změny přerostou v jinou kvalitu a vzniká
• antiteze - vzniká nová věc, která je protipólem původní kvality, např. tese - černá, antiteze - bílá. Vnitřní změny v původním jevu přerostou určitou hranici, mez. Dále se mění a narůstá, až přeroste další mez a vzniká
• syntéza z tese a antiteze vyvěrají určité části, podle Hegela pouze a jen to nejlepší. Dialektické spojení tese a antiteze.
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
Každá věc se neustále mění, i když to není vidět 2
Mezi objektivním a absolutním duchem jakoby ubylo materie, proces vymaňování se z negace, přírody 3
29. Filosofie 19. a 20. století
23. Filosofie v 19. století
28. Německá klasická filosofie
Immanuel Kant
14a Přínos německé klasické filosofie, Kant, Hegel, zákony dialektiky; moderní filosofické směry
24. Filosofie ve 20. století
J. G. Fichte 1
Fichte říká, že věc o sobě neexistuje 2
Já a nejá: syntéza 3
Schelling 1
Základním pojmem Schellingovy filosofie je pojem Já 2
Podle Hegela a Goetha se příroda chápe v její vlastní živosti 3
Největším problémem, kterým se Schelling zabývá je lidská svoboda 4
Bernard Bolzano
Tomáš Garrigue Masaryk
Články na hledaný výraz "Filosofie 19. století" naleznete na bezuceni.cz
Je velice zvláštní filosof, žijící ve významné době (demokratických změn ve Francii). Velice silně se filosofie vyvíjela pod vlivem jeho přátel (Schelling, Fichte, Goethe,...). Považoval Schellinga za génia, kvůli kterému měl komplexy méněcennosti. Ve vrcholném období velice dobře přednášel, měl obrovský úspěch u studentů (byl rétorický typ). Jeho popularita měla vliv na Schopenhauera, který chtěl dokázat, že jeho filosofie je lepší.
Jeho filosofie se vyvíjí ve 4 obdobích:
Bernské období (1793 - 1797) - Hegel studoval dějiny antické mytologie - je třeba se zbavit křesťanského náboženského systému (Boha se člověk bojí, vůbec ho nemiluje). Snažil se vytvořit systém lidového náboženství - polidštění Božstev, se kterými by se mohl podělit o své problémy.
Frankfurtské (1797 - 98) - vyvinul dialektickou metodu. Má 3 vrstvy (složky):
Hegelova dialektická triáda
• tese - původní tvar, který má určitou kvalitu, která se uvnitř sebe sama mění. Všechno se neustále mění (naprostá dynamika). Vnitřní změny přerostou v jinou kvalitu a vzniká
• antiteze - vzniká nová věc, která je protipólem původní kvality, např. tese - černá, antiteze - bílá. Vnitřní změny v původním jevu přerostou určitou hranici, mez. Dále se mění a narůstá, až přeroste další mez a vzniká
• syntéza z tese a antiteze vyvěrají určité části, podle Hegela pouze a jen to nejlepší. Dialektické spojení tese a antiteze.
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
Každá věc se neustále mění, i když to není vidět 2
Mezi objektivním a absolutním duchem jakoby ubylo materie, proces vymaňování se z negace, přírody 3
29. Filosofie 19. a 20. století
23. Filosofie v 19. století
28. Německá klasická filosofie
Immanuel Kant
14a Přínos německé klasické filosofie, Kant, Hegel, zákony dialektiky; moderní filosofické směry
24. Filosofie ve 20. století
J. G. Fichte 1
Fichte říká, že věc o sobě neexistuje 2
Já a nejá: syntéza 3
Schelling 1
Základním pojmem Schellingovy filosofie je pojem Já 2
Podle Hegela a Goetha se příroda chápe v její vlastní živosti 3
Největším problémem, kterým se Schelling zabývá je lidská svoboda 4
Bernard Bolzano
Tomáš Garrigue Masaryk
Články na hledaný výraz "Filosofie 19. století" naleznete na bezuceni.cz
Podle Hegela a Goetha se příroda chápe v její vlastní živosti
Podle Hegela a Goetha se příroda chápe v její vlastní živosti. Příroda není hodnotou pouze pro člověka, neexistuje pouze pro člověka. Schellingova filosofie chápe přírodu jako jeden velký organismus, který je živý. Aby mohla být chápána příroda jako živý organismus, tak je potřeba aby v tomto živém organismu byl obsažen duch. Není to tedy čistá materie, protože by to bylo mrtvo. Pro Schellinga je příroda živo, všechno je v přírodě živé a když něco nalezneme jako mrtvé, tak je to pouze vyhasnutý život, ale původně to bylo živé.
Živost přírody je viditelná v polaritách. Všechno je napětí mezi těmito dvěma póly, proto to musí být živé, dynamické. V organické přírodě dokazuje živost např. na základě polarity mužského a ženského principu, z toho vzniká dynamika. Příroda se uskutečňuje od produktu k produktu, každý produkt je jiný a je nabytý životem.
K čemu směřuje toto vznikání a zanikání, život a dynamika? V přírodě všechno směřuje k duchu. V přírody jsou viditelné dva póly. Základním pólem je materie (hmota) a duch. Všechno existuje v přírodě v linii mezi hranicí hmotnou a hranicí duchovní.
materie *-------------------------* duch
Všechno je v této polaritě. Na úsečce mezi hmotou a duchem. Nic není čistou hmotou ani duchem. Kdyby bylo hmotou: mrtvo, duch: příroda. Např. v kamenu je míň ducha a více hmotného principu.
Všechno co existuje v přírodě, existuje díky napětí mezi dvěma polaritami. Vše co v přírodě existuje má duchovní a hmotný pól. Musí tam být alespoň trošička, limita duchovna, poněvadž všechno je živé.
Vyvrcholením vývoje, dynamiky přírody je vzniknutí člověka. Člověk má materiální a duchovní stránku. Lidský duch, který vzniká v přírodě je překročením hranic přírody. Příroda produktem svého samovývoje překračuje sama sebe.
Říká, že veškerá skutečnost jsou do sebe přecházející stadia. Lidský duch, který vzniká, je překročením hranic přírody proto, že si lidský duch uvědomuje, že je duchem. Nic v přírodě si neuvědomuje, že má duchovní stránku. Tak vzniká druhá část filosofie Schellingovy, filosofie ducha.
Zabývá se druhou stránkou a to otázkou, jak se v duchu projevuje příroda. Musíme začít člověkem. Duchovní existence člověka se uskutečňuje v napětí mezi aktivitou, pasivitou, láskou, nenávistí, svobodou, nesvobodou - v polaritách. Typickým představitelem této druhé části filosofie, základním kamenem jsou děje. Filosofie přírody a ducha je vlastně jedna a tatáž filosofie. Filosofie přírody odpovídá na otázku, jak se v přírodě objevuje Bůh. Filosofie ducha je o tomtéž ale z druhé stránky. Ve filosofii přírody je Bůh jaksi skryt, ve filosofii ducha se nám odkrývá. Teprve rozum, kterým filosofie ducha začíná, je zrcadlovým obrazem boha. Vidíme boha jakoby odkrytěji.
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
Schelling 1
Základním pojmem Schellingovy filosofie je pojem Já 2
Největším problémem, kterým se Schelling zabývá je lidská svoboda 4
23. Filosofie v 19. století
28. Německá klasická filosofie
Immanuel Kant
G. W. F. Hegel 1
Každá věc se neustále mění, i když to není vidět 2
Mezi objektivním a absolutním duchem jakoby ubylo materie, proces vymaňování se z negace, přírody 3
14a Přínos německé klasické filosofie, Kant, Hegel, zákony dialektiky; moderní filosofické směry
24. Filosofie ve 20. století
J. G. Fichte 1
Fichte říká, že věc o sobě neexistuje 2
Já a nejá: syntéza 3
Bernard Bolzano
Tomáš Garrigue Masaryk
Články na hledaný výraz "Filosofie 19. století" naleznete na bezuceni.cz
Živost přírody je viditelná v polaritách. Všechno je napětí mezi těmito dvěma póly, proto to musí být živé, dynamické. V organické přírodě dokazuje živost např. na základě polarity mužského a ženského principu, z toho vzniká dynamika. Příroda se uskutečňuje od produktu k produktu, každý produkt je jiný a je nabytý životem.
K čemu směřuje toto vznikání a zanikání, život a dynamika? V přírodě všechno směřuje k duchu. V přírody jsou viditelné dva póly. Základním pólem je materie (hmota) a duch. Všechno existuje v přírodě v linii mezi hranicí hmotnou a hranicí duchovní.
materie *-------------------------* duch
Všechno je v této polaritě. Na úsečce mezi hmotou a duchem. Nic není čistou hmotou ani duchem. Kdyby bylo hmotou: mrtvo, duch: příroda. Např. v kamenu je míň ducha a více hmotného principu.
Všechno co existuje v přírodě, existuje díky napětí mezi dvěma polaritami. Vše co v přírodě existuje má duchovní a hmotný pól. Musí tam být alespoň trošička, limita duchovna, poněvadž všechno je živé.
Vyvrcholením vývoje, dynamiky přírody je vzniknutí člověka. Člověk má materiální a duchovní stránku. Lidský duch, který vzniká v přírodě je překročením hranic přírody. Příroda produktem svého samovývoje překračuje sama sebe.
Říká, že veškerá skutečnost jsou do sebe přecházející stadia. Lidský duch, který vzniká, je překročením hranic přírody proto, že si lidský duch uvědomuje, že je duchem. Nic v přírodě si neuvědomuje, že má duchovní stránku. Tak vzniká druhá část filosofie Schellingovy, filosofie ducha.
Zabývá se druhou stránkou a to otázkou, jak se v duchu projevuje příroda. Musíme začít člověkem. Duchovní existence člověka se uskutečňuje v napětí mezi aktivitou, pasivitou, láskou, nenávistí, svobodou, nesvobodou - v polaritách. Typickým představitelem této druhé části filosofie, základním kamenem jsou děje. Filosofie přírody a ducha je vlastně jedna a tatáž filosofie. Filosofie přírody odpovídá na otázku, jak se v přírodě objevuje Bůh. Filosofie ducha je o tomtéž ale z druhé stránky. Ve filosofii přírody je Bůh jaksi skryt, ve filosofii ducha se nám odkrývá. Teprve rozum, kterým filosofie ducha začíná, je zrcadlovým obrazem boha. Vidíme boha jakoby odkrytěji.
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
Schelling 1
Základním pojmem Schellingovy filosofie je pojem Já 2
Největším problémem, kterým se Schelling zabývá je lidská svoboda 4
23. Filosofie v 19. století
28. Německá klasická filosofie
Immanuel Kant
G. W. F. Hegel 1
Každá věc se neustále mění, i když to není vidět 2
Mezi objektivním a absolutním duchem jakoby ubylo materie, proces vymaňování se z negace, přírody 3
14a Přínos německé klasické filosofie, Kant, Hegel, zákony dialektiky; moderní filosofické směry
24. Filosofie ve 20. století
J. G. Fichte 1
Fichte říká, že věc o sobě neexistuje 2
Já a nejá: syntéza 3
Bernard Bolzano
Tomáš Garrigue Masaryk
Články na hledaný výraz "Filosofie 19. století" naleznete na bezuceni.cz
Největším problémem, kterým se Schelling zabývá je lidská svoboda
Největším problémem, kterým se Schelling zabývá je lidská svoboda. Člověk je tak svobodný, že může až popřít Já, které v sobě nalezne. To je absolutní hranice lidské svobody.
Umění je absolutním vrcholem vývoje svobody člověka, a překračuje k filosofii přírody. Umění má v sobě jednak materiální stránku (tóny, barvy) a zároveň je absolutním vrcholem vývoje lidského ducha, který se projevuje v svobodě. Umění je nejvyšším projevem svobody člověka, ale zároveň má v sobě materiální stránku. Filosofie umění dovršuje filosofii přírody a filosofii ducha. Je to nejsvobodnější hranice svobody ducha.
Filosofie přírody je tezí, filosofie ducha je antitezí, umění se syntézou těchto dvou filosofií.
Co je teda ten Bůh? Když řekneme, že Bůh je jistým splynutím hmotné a duchovní stránky, tak nám to připomíná Spinozu (není nic jiného než bůh, je jenom bůh, bůh je ve všem). Je bůh pouze subjektem? Bůh není čistý subjekt. Bůh je jistou jednotou hmotné a duchovní stránky, ale překračuje je.
Válí se Bůh v hnoji? Je nenávist, sobectví,... Ano. Není možné, když řekneme, že když je Bůh všechno, abychom si vybrali jenom to pozitivní. Všechno je zjevováním Boha. Nemůžeme říct, že to tam nepatří. Paří sem tedy i to negativní.
Je třeba přehodnotit Boha. Člověk nemůže určit co božské je a co není. Nemůžeme určit, co Bohu patří a co mu nepatří. Bůh je všechno, a tak ho musíme přehodnotit. Říká, že sám Bůh je rozpolcen na protiklady, není možné aby v něm nebyly polarity. Bůh je dynamický, proto v něm musí být obsaženo i to negativní i to pozitivní.
Závěrečný problém, který Schelling řeší, je dovysvětlení, co ten Bůh opravdu je. Po roce 1810 Schelling osaměl (nejenom fyzicky ale i duševna), mluví jen sám se sebou, inklinuje k totální mystice (vyvolává v sobě boha). Snaží se odpovědět na otázky, které nemůže zodpovědět.
Jakoby bůh kráčel dopředu.Nejdříve je Bůh sebevědomý (identický, tzn. že to je Bůh), pak se projevuje ve své rozpolcenosti (začíná se skrytě zjevovat v přírodě). Vrcholem rozpolcení je člověk a jeho svoboda. Jako by se v člověku Bůh vrátil opět ke své identitě.
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
Schelling 1
Základním pojmem Schellingovy filosofie je pojem Já 2
Podle Hegela a Goetha se příroda chápe v její vlastní živosti 3
23. Filosofie v 19. století
28. Německá klasická filosofie
Immanuel Kant
G. W. F. Hegel 1
Každá věc se neustále mění, i když to není vidět 2
Mezi objektivním a absolutním duchem jakoby ubylo materie, proces vymaňování se z negace, přírody 3
14a Přínos německé klasické filosofie, Kant, Hegel, zákony dialektiky; moderní filosofické směry
24. Filosofie ve 20. století
J. G. Fichte 1
Fichte říká, že věc o sobě neexistuje 2
Já a nejá: syntéza 3
Bernard Bolzano
Tomáš Garrigue Masaryk
Články na hledaný výraz "Filosofie 19. století" naleznete na bezuceni.cz
Umění je absolutním vrcholem vývoje svobody člověka, a překračuje k filosofii přírody. Umění má v sobě jednak materiální stránku (tóny, barvy) a zároveň je absolutním vrcholem vývoje lidského ducha, který se projevuje v svobodě. Umění je nejvyšším projevem svobody člověka, ale zároveň má v sobě materiální stránku. Filosofie umění dovršuje filosofii přírody a filosofii ducha. Je to nejsvobodnější hranice svobody ducha.
Filosofie přírody je tezí, filosofie ducha je antitezí, umění se syntézou těchto dvou filosofií.
Co je teda ten Bůh? Když řekneme, že Bůh je jistým splynutím hmotné a duchovní stránky, tak nám to připomíná Spinozu (není nic jiného než bůh, je jenom bůh, bůh je ve všem). Je bůh pouze subjektem? Bůh není čistý subjekt. Bůh je jistou jednotou hmotné a duchovní stránky, ale překračuje je.
Válí se Bůh v hnoji? Je nenávist, sobectví,... Ano. Není možné, když řekneme, že když je Bůh všechno, abychom si vybrali jenom to pozitivní. Všechno je zjevováním Boha. Nemůžeme říct, že to tam nepatří. Paří sem tedy i to negativní.
Je třeba přehodnotit Boha. Člověk nemůže určit co božské je a co není. Nemůžeme určit, co Bohu patří a co mu nepatří. Bůh je všechno, a tak ho musíme přehodnotit. Říká, že sám Bůh je rozpolcen na protiklady, není možné aby v něm nebyly polarity. Bůh je dynamický, proto v něm musí být obsaženo i to negativní i to pozitivní.
Závěrečný problém, který Schelling řeší, je dovysvětlení, co ten Bůh opravdu je. Po roce 1810 Schelling osaměl (nejenom fyzicky ale i duševna), mluví jen sám se sebou, inklinuje k totální mystice (vyvolává v sobě boha). Snaží se odpovědět na otázky, které nemůže zodpovědět.
Jakoby bůh kráčel dopředu.Nejdříve je Bůh sebevědomý (identický, tzn. že to je Bůh), pak se projevuje ve své rozpolcenosti (začíná se skrytě zjevovat v přírodě). Vrcholem rozpolcení je člověk a jeho svoboda. Jako by se v člověku Bůh vrátil opět ke své identitě.
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
Schelling 1
Základním pojmem Schellingovy filosofie je pojem Já 2
Podle Hegela a Goetha se příroda chápe v její vlastní živosti 3
23. Filosofie v 19. století
28. Německá klasická filosofie
Immanuel Kant
G. W. F. Hegel 1
Každá věc se neustále mění, i když to není vidět 2
Mezi objektivním a absolutním duchem jakoby ubylo materie, proces vymaňování se z negace, přírody 3
14a Přínos německé klasické filosofie, Kant, Hegel, zákony dialektiky; moderní filosofické směry
24. Filosofie ve 20. století
J. G. Fichte 1
Fichte říká, že věc o sobě neexistuje 2
Já a nejá: syntéza 3
Bernard Bolzano
Tomáš Garrigue Masaryk
Články na hledaný výraz "Filosofie 19. století" naleznete na bezuceni.cz
Schelling
(1775-1854)
Je to velice zvláštní postava dějin německého osvícenského myšlení, která představuje vstup do sféry romantismu. Schelling by přítel Goetha a Hegela. Byl chápán jako geniální člověk, dokonce i pruský král stál o jeho výuku na Pruské akademii. Byl velmi oblíbený a známý filosof. Sám Hegel měl díky Schellingovy komplexy méněcennosti.
Byl považován za geniálního myslitele, ve 20 letech vytvořil svůj filosofický koncept, který dodržoval až do doby než se uzavřel sám do sebe a pak se zbláznil. Vzniká z obrovského napětí, svojí filosofií žil, koncentroval se sám do sebe, aby mohl sdělit svou filosofii ostatním lidem. Říká se, že měl sugestivní projev, který měl obrovský účinek na ostatní lidi. Jeho filosofie prý vzniká z rozporu jeho osobnosti: chtěl sdělovat svou filosofii okolí, ale na druhou stranu chtěl být sám, uzavřen se sebou samým. Zřejmě tento výrazný rozpor jeho osobnosti přispěl značnou měrou k rozvoji jeho duševní choroby.
Schellingovým učitelem byl Fichte, Schelling ale říkal, že musí negovat Fichtovo základní filosofické východisko neboť Fichte degradoval přírodu, vytvořil ji pouze jako pole působnosti, které si Já (subjekt) v procesu své činnosti vytvářím jenom proto abych sám sebe pochopil jako Já. Fichte neměl vztah k přírodním vědám. Schelling se naopak přírodním vědám věnoval, studoval je. Dopisoval si s velkými osobnostmi přírodních věd. Je to důvod, proč vytváří Schelling takovouto zvláštní filosofii.
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
Základním pojmem Schellingovy filosofie je pojem Já 2
Podle Hegela a Goetha se příroda chápe v její vlastní živosti 3
Největším problémem, kterým se Schelling zabývá je lidská svoboda 4
23. Filosofie v 19. století
28. Německá klasická filosofie
Immanuel Kant
G. W. F. Hegel 1
Každá věc se neustále mění, i když to není vidět 2
Mezi objektivním a absolutním duchem jakoby ubylo materie, proces vymaňování se z negace, přírody 3
14a Přínos německé klasické filosofie, Kant, Hegel, zákony dialektiky; moderní filosofické směry
24. Filosofie ve 20. století
J. G. Fichte 1
Fichte říká, že věc o sobě neexistuje 2
Já a nejá: syntéza 3
Bernard Bolzano
Tomáš Garrigue Masaryk
Články na hledaný výraz "Filosofie 19. století" naleznete na bezuceni.cz
Je to velice zvláštní postava dějin německého osvícenského myšlení, která představuje vstup do sféry romantismu. Schelling by přítel Goetha a Hegela. Byl chápán jako geniální člověk, dokonce i pruský král stál o jeho výuku na Pruské akademii. Byl velmi oblíbený a známý filosof. Sám Hegel měl díky Schellingovy komplexy méněcennosti.
Byl považován za geniálního myslitele, ve 20 letech vytvořil svůj filosofický koncept, který dodržoval až do doby než se uzavřel sám do sebe a pak se zbláznil. Vzniká z obrovského napětí, svojí filosofií žil, koncentroval se sám do sebe, aby mohl sdělit svou filosofii ostatním lidem. Říká se, že měl sugestivní projev, který měl obrovský účinek na ostatní lidi. Jeho filosofie prý vzniká z rozporu jeho osobnosti: chtěl sdělovat svou filosofii okolí, ale na druhou stranu chtěl být sám, uzavřen se sebou samým. Zřejmě tento výrazný rozpor jeho osobnosti přispěl značnou měrou k rozvoji jeho duševní choroby.
Schellingovým učitelem byl Fichte, Schelling ale říkal, že musí negovat Fichtovo základní filosofické východisko neboť Fichte degradoval přírodu, vytvořil ji pouze jako pole působnosti, které si Já (subjekt) v procesu své činnosti vytvářím jenom proto abych sám sebe pochopil jako Já. Fichte neměl vztah k přírodním vědám. Schelling se naopak přírodním vědám věnoval, studoval je. Dopisoval si s velkými osobnostmi přírodních věd. Je to důvod, proč vytváří Schelling takovouto zvláštní filosofii.
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
Základním pojmem Schellingovy filosofie je pojem Já 2
Podle Hegela a Goetha se příroda chápe v její vlastní živosti 3
Největším problémem, kterým se Schelling zabývá je lidská svoboda 4
23. Filosofie v 19. století
28. Německá klasická filosofie
Immanuel Kant
G. W. F. Hegel 1
Každá věc se neustále mění, i když to není vidět 2
Mezi objektivním a absolutním duchem jakoby ubylo materie, proces vymaňování se z negace, přírody 3
14a Přínos německé klasické filosofie, Kant, Hegel, zákony dialektiky; moderní filosofické směry
24. Filosofie ve 20. století
J. G. Fichte 1
Fichte říká, že věc o sobě neexistuje 2
Já a nejá: syntéza 3
Bernard Bolzano
Tomáš Garrigue Masaryk
Články na hledaný výraz "Filosofie 19. století" naleznete na bezuceni.cz
Základním pojmem Schellingovy filosofie je pojem Já
Základním pojmem Schellingovy filosofie je pojem Já. Já je nejvyšším principem filosofie, Já je skutečné a absolutně svobodné. Fichte řekne, že Já je absolutní a veškerá další skutečnost existuje pouze v představě Já. S tímto Schelling nesouhlasí. Jak hledá Schelling to, co je to Já? Východisko k nalezení absolutního Já je konečné lidské Já, mohu ho najít pouze v individuálním lidském Já. Poněvadž toto lidské individuální Já je konečné, proto musíme jakoby překročit svůj vlastní stín svého individuálního lidského Já a najít metodu, abychom pochopili to co naše Já je, a to co v našem Já nás překračuje (konečnost, proměnlivost).
Každý člověk má v sobě schopnost, která se nazývá intelektuální názor. Je to takový způsob nahlížení do svého nitra, že ve svém individuálním Já najdeme něco, co nás překračuje. Tomu co nás překračuje říká Schelling Nahé Já (tzn. oproštěné od proměnlivosti a pomíjivosti). Jestliže člověk v sobě najde intelektuální názor, a nahlédne do svého nitra, tak tam najde toto nahé Já, které je pozůstatkem božství v mém individuálním Já. Sám Schelling říká, že intelektuální názor je únikem ze sebe sama do sebe sama. Objevit v sobě intelektuální názor je strašná dřina. První je třeba utéct z vnějšího světa, abych tento vnější svět vůbec pochopil. Vytržení z proměnlivosti je nad lidské síly.
Co je Já? Nahé Já je pozůstatek Boha ve mně. Co nalezl v sobě jako pozůstatek božství (stopa Boha ve mě) není křesťanský Bůh. Není to Bůh před, nad světem a mimo svět. Já je tedy bůh, ale není to křesťanský Bůh. Je to Bůh, který stojí mimo stvořené.
Já je jedno a je to vlastně nekonečný život, který je ve všem jako nejniternější princip všeho co existuje. Ale není to princip, který všechno co existuje tvoří (jinak by byl před světem). Je to Božský princip, který je uvnitř toho, co existuje. Není to tedy nic co by bylo mimo to, co existuje.
Úkolem filosofie je nalézt a zkoumat toto absolutní Já, setkat se s ním a toto sdělit ostatním. Tak vzniká u Schellinga první část jeho filosofie, kterou nazýváme filosofie přírody. Filosofie přírody byla před Schellingem chápána jako něco, co je vyvrcholením, součtem všech témat a názorů z přírodních věd. Schellingova filosofie přírody odpovídá na otázku, jak se v přírodě zjevuje Bůh, jak se v přírodě projevuje božství. Je to negace Fichtova pojetí filosofie přírody. Podle Fichta je příroda místo, kde člověk uskutečňuje svou svobodu (tímto Fichte zabil přírodu).
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
Schelling 1
Podle Hegela a Goetha se příroda chápe v její vlastní živosti 3
Největším problémem, kterým se Schelling zabývá je lidská svoboda 4
23. Filosofie v 19. století
28. Německá klasická filosofie
Immanuel Kant
G. W. F. Hegel 1
Každá věc se neustále mění, i když to není vidět 2
Mezi objektivním a absolutním duchem jakoby ubylo materie, proces vymaňování se z negace, přírody 3
14a Přínos německé klasické filosofie, Kant, Hegel, zákony dialektiky; moderní filosofické směry
24. Filosofie ve 20. století
J. G. Fichte 1
Fichte říká, že věc o sobě neexistuje 2
Já a nejá: syntéza 3
Bernard Bolzano
Tomáš Garrigue Masaryk
Články na hledaný výraz "Filosofie 19. století" naleznete na bezuceni.cz
Každý člověk má v sobě schopnost, která se nazývá intelektuální názor. Je to takový způsob nahlížení do svého nitra, že ve svém individuálním Já najdeme něco, co nás překračuje. Tomu co nás překračuje říká Schelling Nahé Já (tzn. oproštěné od proměnlivosti a pomíjivosti). Jestliže člověk v sobě najde intelektuální názor, a nahlédne do svého nitra, tak tam najde toto nahé Já, které je pozůstatkem božství v mém individuálním Já. Sám Schelling říká, že intelektuální názor je únikem ze sebe sama do sebe sama. Objevit v sobě intelektuální názor je strašná dřina. První je třeba utéct z vnějšího světa, abych tento vnější svět vůbec pochopil. Vytržení z proměnlivosti je nad lidské síly.
Co je Já? Nahé Já je pozůstatek Boha ve mně. Co nalezl v sobě jako pozůstatek božství (stopa Boha ve mě) není křesťanský Bůh. Není to Bůh před, nad světem a mimo svět. Já je tedy bůh, ale není to křesťanský Bůh. Je to Bůh, který stojí mimo stvořené.
Já je jedno a je to vlastně nekonečný život, který je ve všem jako nejniternější princip všeho co existuje. Ale není to princip, který všechno co existuje tvoří (jinak by byl před světem). Je to Božský princip, který je uvnitř toho, co existuje. Není to tedy nic co by bylo mimo to, co existuje.
Úkolem filosofie je nalézt a zkoumat toto absolutní Já, setkat se s ním a toto sdělit ostatním. Tak vzniká u Schellinga první část jeho filosofie, kterou nazýváme filosofie přírody. Filosofie přírody byla před Schellingem chápána jako něco, co je vyvrcholením, součtem všech témat a názorů z přírodních věd. Schellingova filosofie přírody odpovídá na otázku, jak se v přírodě zjevuje Bůh, jak se v přírodě projevuje božství. Je to negace Fichtova pojetí filosofie přírody. Podle Fichta je příroda místo, kde člověk uskutečňuje svou svobodu (tímto Fichte zabil přírodu).
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
Schelling 1
Podle Hegela a Goetha se příroda chápe v její vlastní živosti 3
Největším problémem, kterým se Schelling zabývá je lidská svoboda 4
23. Filosofie v 19. století
28. Německá klasická filosofie
Immanuel Kant
G. W. F. Hegel 1
Každá věc se neustále mění, i když to není vidět 2
Mezi objektivním a absolutním duchem jakoby ubylo materie, proces vymaňování se z negace, přírody 3
14a Přínos německé klasické filosofie, Kant, Hegel, zákony dialektiky; moderní filosofické směry
24. Filosofie ve 20. století
J. G. Fichte 1
Fichte říká, že věc o sobě neexistuje 2
Já a nejá: syntéza 3
Bernard Bolzano
Tomáš Garrigue Masaryk
Články na hledaný výraz "Filosofie 19. století" naleznete na bezuceni.cz
Fichte říká, že věc o sobě neexistuje
Fichte říká, že věc o sobě neexistuje, proto je idealistou. Svůj filosofický systém nazývá vědoslovím. Chtěl se zbavit pojetí filosofie předchozích dob. Chtěl se odlišit od tradičních způsobů metafyzik a ontologií. Je to věda o vědomí. Co je lidské vědomí a jak toto pracuje. Vědosloví: jeho předmětem jsou věci. Základem filosofie Fichta je Já, které charakterizuje jako jednotu dvou vrstev: rozum a instinkt. já charakterizuje jako život. To používá z důvodu, že tam je vytvářen koncept dynamiky, absolutní činnosti. Život končí když je dynamický. Vše živé je dynamické. Proto to slovíčko život. Je vytvořit něco, proti čemu by to já bylo činné. Tak se vytváří konstrukce tří Fichtových vět:
• Já klade já
• Já klade nejá
• Já a nejá
•
Fichte je prvním filosofem, který se snaží navracet dialektiku. Sám Fichte si nebyl vědom tohoto návratu dialektiky do myšlení. Já klade já: existuje v první fázi činného já. Jakoby existovalo jenom já, jednota rozumu a instinktu a jeho atributem je dynamičnost. Já je činné vůči sobě. Je to velice důležité, protože v tom je vyjádřeno, že existuji jenom já, není nic co by bylo příčinou existence Já a co by omezovalo toto já. Existuji jenom já a to slovíčko klade = život, čin. Já = je činné živé, dynamické. Vyvíjí aktivitu samo v sobě, které je ohraničeno svými vlastními hranicemi. Musí přijít antiteze. Tato první věta je tezí.
Antiteze je něco absolutně protikladného tezi. U F. se to projevuje větou já klade nejá. Já musí narazit na své vlastní hranice, kde musí aktivita skončit. Tím je příroda, všechno co není já. Já vytvoří nejá, aby mohlo kde realizovat svou činnost. Já je činné v tom nejá, ale aby bylo činné, musí vytvořit nejá, neboli přírodu a zároveň s tou přírodou bojuje. Já vytvoří protiklad sebe sama a proto ta činnost může být rozvíjena. Nejá vším, čím není já. Jestliže Já vytvoří nejá, aby mohla rozšiřovat pole působnosti své vlastní aktivity, tak to má negativní účinek: stává se trochu nesvobodným. Já překračuje své vlastní hranice, může bojovat proti nejá. Já intuitivně vytvoří nejá, ale neví, že o samo vytvořilo a cítí se proti němu nesvobodně. Je to překážka jeho svobody.
• Já klade já
• Já klade nejá
• Já a nejá
•
Fichte je prvním filosofem, který se snaží navracet dialektiku. Sám Fichte si nebyl vědom tohoto návratu dialektiky do myšlení. Já klade já: existuje v první fázi činného já. Jakoby existovalo jenom já, jednota rozumu a instinktu a jeho atributem je dynamičnost. Já je činné vůči sobě. Je to velice důležité, protože v tom je vyjádřeno, že existuji jenom já, není nic co by bylo příčinou existence Já a co by omezovalo toto já. Existuji jenom já a to slovíčko klade = život, čin. Já = je činné živé, dynamické. Vyvíjí aktivitu samo v sobě, které je ohraničeno svými vlastními hranicemi. Musí přijít antiteze. Tato první věta je tezí.
Antiteze je něco absolutně protikladného tezi. U F. se to projevuje větou já klade nejá. Já musí narazit na své vlastní hranice, kde musí aktivita skončit. Tím je příroda, všechno co není já. Já vytvoří nejá, aby mohlo kde realizovat svou činnost. Já je činné v tom nejá, ale aby bylo činné, musí vytvořit nejá, neboli přírodu a zároveň s tou přírodou bojuje. Já vytvoří protiklad sebe sama a proto ta činnost může být rozvíjena. Nejá vším, čím není já. Jestliže Já vytvoří nejá, aby mohla rozšiřovat pole působnosti své vlastní aktivity, tak to má negativní účinek: stává se trochu nesvobodným. Já překračuje své vlastní hranice, může bojovat proti nejá. Já intuitivně vytvoří nejá, ale neví, že o samo vytvořilo a cítí se proti němu nesvobodně. Je to překážka jeho svobody.
Já a nejá: syntéza
Já a nejá: syntéza (spojení): spojení já a nejá musí začínat tím, že já si uvědomí, že nejá je jeho vlastním výtvorem. Tím se duchovně oprostí, osvobodí. Uvědomí si to, proti nejá bojuje již z jiných pozic. Já si uvědomí, že já jsem já, že nejsem nejá a že nejá omezuje mou vlastní mohutnost. Uvědomí si, že je omezeno hranicí mezi já a nejá, ale tato dvě negativa může překlenout, že si uvědomí že nejá je jeho vlastním výtvorem. To je východisko třetí syntézy.
Je tu obohacení o to, že výsledkem boje je to, že ve třetí fázi mohu říci: já jsem já a já nejsem nejá. Pokud neexistuje nejá, já by nemohlo nikdy vědět, že je Já. Tedy i jenom kvůli tomuto by to všechno stálo za to.
Svět předmětů neboli přírody, nejá je předmětem zkušenosti, svět pro nás. Svět pro nás je tím velkým nejá. Cíl poznání přírody (nejá) je prostředkem k sebeuvědomění činného, emancipovaného subjektu. Tím chtěl připravit půdu pro koncept, který vychází z absolutně nezávislého...
Kant svět o sobe, svět pro nás. Poznáváme jen svět pro nás. Zde Kantův subjekt je nootvorný (jenom pro gnoseologii je závislý na subjektu), pro F. je ontotvorný (je ontologicky závislý na činném subjektu). Je tedy dost velký rozdíl mezi F. a Kantem. Kantův subjekt není ontotvorný, nemá podíl na vytváření bytí.
To je základní koncept Fichtovy otologie.
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
J. G. Fichte 1
Fichte říká, že věc o sobě neexistuje 2
29. Filosofie 19. a 20. století
23. Filosofie v 19. století
28. Německá klasická filosofie
Immanuel Kant
G. W. F. Hegel 1
Každá věc se neustále mění, i když to není vidět 2
Mezi objektivním a absolutním duchem jakoby ubylo materie, proces vymaňování se z negace, přírody 3
14a Přínos německé klasické filosofie, Kant, Hegel, zákony dialektiky; moderní filosofické směry
24. Filosofie ve 20. století
Schelling 1
Základním pojmem Schellingovy filosofie je pojem Já 2
Podle Hegela a Goetha se příroda chápe v její vlastní živosti 3
Největším problémem, kterým se Schelling zabývá je lidská svoboda 4
Bernard Bolzano
Tomáš Garrigue Masaryk
Články na hledaný výraz "Filosofie 19. století" naleznete na bezuceni.cz
Je tu obohacení o to, že výsledkem boje je to, že ve třetí fázi mohu říci: já jsem já a já nejsem nejá. Pokud neexistuje nejá, já by nemohlo nikdy vědět, že je Já. Tedy i jenom kvůli tomuto by to všechno stálo za to.
Svět předmětů neboli přírody, nejá je předmětem zkušenosti, svět pro nás. Svět pro nás je tím velkým nejá. Cíl poznání přírody (nejá) je prostředkem k sebeuvědomění činného, emancipovaného subjektu. Tím chtěl připravit půdu pro koncept, který vychází z absolutně nezávislého...
Kant svět o sobe, svět pro nás. Poznáváme jen svět pro nás. Zde Kantův subjekt je nootvorný (jenom pro gnoseologii je závislý na subjektu), pro F. je ontotvorný (je ontologicky závislý na činném subjektu). Je tedy dost velký rozdíl mezi F. a Kantem. Kantův subjekt není ontotvorný, nemá podíl na vytváření bytí.
To je základní koncept Fichtovy otologie.
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
J. G. Fichte 1
Fichte říká, že věc o sobě neexistuje 2
29. Filosofie 19. a 20. století
23. Filosofie v 19. století
28. Německá klasická filosofie
Immanuel Kant
G. W. F. Hegel 1
Každá věc se neustále mění, i když to není vidět 2
Mezi objektivním a absolutním duchem jakoby ubylo materie, proces vymaňování se z negace, přírody 3
14a Přínos německé klasické filosofie, Kant, Hegel, zákony dialektiky; moderní filosofické směry
24. Filosofie ve 20. století
Schelling 1
Základním pojmem Schellingovy filosofie je pojem Já 2
Podle Hegela a Goetha se příroda chápe v její vlastní živosti 3
Největším problémem, kterým se Schelling zabývá je lidská svoboda 4
Bernard Bolzano
Tomáš Garrigue Masaryk
Články na hledaný výraz "Filosofie 19. století" naleznete na bezuceni.cz
Kant měl velké trauma a řekl, že existuje trojce idejí
Kant měl velké trauma a řekl, že existuje trojce idejí (transcendentální ideje), které nelze vyvodit ze syntetických pojmů apriori:
• Já
• Bůh
• pojem nekonečného světa
Tyto ideje vyvozuje ve třetí části díla Kritiky čistého rozumu: Transcendentální dialektice.
Vernunft: vyšší, druhá část lidské racionality, která je také apriori popsána, dříve než se člověk narodí. Tyto tři ideje nemohu odvodit ze syntetických soudů apriori. Musí být součástí vyšší vrstvy racionality: Vernunft. Odkud je mám? Z transcendentna. Já to, že já jsem já nemohu z ničeho odvodit. Já když se narodím, vím, že já jsem já. Boha můžeme od něčeho odvodit? Já jistě vím, že Bůh je. Já ho mám ve svém rozumu apriori, nalézám ve svém rozumu apriori ideu Boha. Kdybychom chtěli odvodit: svět je nekonečný z něčeho jiného než z toho, že to mám vrozeno apriori. Všechny věci mají konec. Svět je konečný. Ukaž mi konec. Já konec nevidím, svět je nekonečný. ANTINOMIE. Musím mít tedy vrozeno, že svět je nekonečný.
Tato tři apriori (transcendentální ideje) mám v sobě, dříve než začnu nazírat smysly.
Kant z tohoto všeho vyvozuje: existuje svět, který je nezávislý na lidském subjektu. Nazývá ho svět o sobě. Nezávisí na tom, zda ho člověk vnímá či nevnímá. Svět existuje, je objektivní (nevím zde je materiální). O tomto světě nevím nic jiného, než že je. Odkud odvozuji, že existuje svět o sobě? Já vím, že já jsem já, tudíž musí být nejá, jinak bych nemohl Já být Já. Kromě světa O sobě existuje Svět pro nás. Je to svět, který si my vytváříme na základě apriorního popsání našeho subjektu. Základní nejdůležitější kontury světa pro nás naleznu tím, když se já sám prozkoumám. Ten svět pro nás je přesně takový jací jsme my. Jací jsme my: syntetické soudy apriori, prostor - čas, Já, Bůh, nekonečný svět. Ten svět je přesně takový jací jsme my, my si ho v rozumu v procesu poznání vytváříme a tak ho i poznáváme. Svět pro nás je protkán přírodními zákony, protože my jsme popsáni apriori přírodními zákony. V tomto světě se nalézá Já, Bůh, nekonečný svět. Tento svět je takový jaký si ho sami vytvoříme. Existuje pro nás jen v procesu našeho poznání. Člověk poznává pouze ideje!
Zákony jsou platné (platí ve světě pro nás), ale nevíme zda jsou pravdivé.
Kant chtěl jako Lock určit hranice lidského poznání. Hranice lidského poznání jsou identické s hranicemi Světa pro nás. Svět pro nás je takový jaký jsme my (prostor, čas, kauzalita, přírodní zákony,...). Hranice lidského poznání jsou hranicemi světa pro nás.Hranice lidského poznání jsou identické s hranicemi lidského rozumu. Poznání je možné, platné, všechny zákony platí, ale pouze ve světě pro nás. Za těmito hranicemi končí, tam totiž končí lidský rozum. To je železná opona mezi světem o sobě a světem pro nás.
Jak je možná čistá (absolutně předempirická) matematika? Možná je proto, že matematika používá apriori prostor a čas (geometrie a aritmetika). Já nemusím nic měřit, já vím, že to platí. To zjistím předtím, protože jsem popsán prostorovým apriori. Již dopředu vím, že ten předmět bude mít prostor. Kolik to je, to si potom změřím pravítkem.
Jak je možná čistá přírodní věda? Jsme apriori popsány přírodními zákony a vztahem příčina - účinek. Již dopředu vím, že bude platit vztah u koule (Galileo Galilei).
Jak je možná čistá metafyzika? Je možná, jestliže vyřeším, odkud má apriori. Sám napsal: Prolegomena ke každé příští metafyzice.
• Já
• Bůh
• pojem nekonečného světa
Tyto ideje vyvozuje ve třetí části díla Kritiky čistého rozumu: Transcendentální dialektice.
Vernunft: vyšší, druhá část lidské racionality, která je také apriori popsána, dříve než se člověk narodí. Tyto tři ideje nemohu odvodit ze syntetických soudů apriori. Musí být součástí vyšší vrstvy racionality: Vernunft. Odkud je mám? Z transcendentna. Já to, že já jsem já nemohu z ničeho odvodit. Já když se narodím, vím, že já jsem já. Boha můžeme od něčeho odvodit? Já jistě vím, že Bůh je. Já ho mám ve svém rozumu apriori, nalézám ve svém rozumu apriori ideu Boha. Kdybychom chtěli odvodit: svět je nekonečný z něčeho jiného než z toho, že to mám vrozeno apriori. Všechny věci mají konec. Svět je konečný. Ukaž mi konec. Já konec nevidím, svět je nekonečný. ANTINOMIE. Musím mít tedy vrozeno, že svět je nekonečný.
Tato tři apriori (transcendentální ideje) mám v sobě, dříve než začnu nazírat smysly.
Kant z tohoto všeho vyvozuje: existuje svět, který je nezávislý na lidském subjektu. Nazývá ho svět o sobě. Nezávisí na tom, zda ho člověk vnímá či nevnímá. Svět existuje, je objektivní (nevím zde je materiální). O tomto světě nevím nic jiného, než že je. Odkud odvozuji, že existuje svět o sobě? Já vím, že já jsem já, tudíž musí být nejá, jinak bych nemohl Já být Já. Kromě světa O sobě existuje Svět pro nás. Je to svět, který si my vytváříme na základě apriorního popsání našeho subjektu. Základní nejdůležitější kontury světa pro nás naleznu tím, když se já sám prozkoumám. Ten svět pro nás je přesně takový jací jsme my. Jací jsme my: syntetické soudy apriori, prostor - čas, Já, Bůh, nekonečný svět. Ten svět je přesně takový jací jsme my, my si ho v rozumu v procesu poznání vytváříme a tak ho i poznáváme. Svět pro nás je protkán přírodními zákony, protože my jsme popsáni apriori přírodními zákony. V tomto světě se nalézá Já, Bůh, nekonečný svět. Tento svět je takový jaký si ho sami vytvoříme. Existuje pro nás jen v procesu našeho poznání. Člověk poznává pouze ideje!
Zákony jsou platné (platí ve světě pro nás), ale nevíme zda jsou pravdivé.
Kant chtěl jako Lock určit hranice lidského poznání. Hranice lidského poznání jsou identické s hranicemi Světa pro nás. Svět pro nás je takový jaký jsme my (prostor, čas, kauzalita, přírodní zákony,...). Hranice lidského poznání jsou hranicemi světa pro nás.Hranice lidského poznání jsou identické s hranicemi lidského rozumu. Poznání je možné, platné, všechny zákony platí, ale pouze ve světě pro nás. Za těmito hranicemi končí, tam totiž končí lidský rozum. To je železná opona mezi světem o sobě a světem pro nás.
Jak je možná čistá (absolutně předempirická) matematika? Možná je proto, že matematika používá apriori prostor a čas (geometrie a aritmetika). Já nemusím nic měřit, já vím, že to platí. To zjistím předtím, protože jsem popsán prostorovým apriori. Již dopředu vím, že ten předmět bude mít prostor. Kolik to je, to si potom změřím pravítkem.
Jak je možná čistá přírodní věda? Jsme apriori popsány přírodními zákony a vztahem příčina - účinek. Již dopředu vím, že bude platit vztah u koule (Galileo Galilei).
Jak je možná čistá metafyzika? Je možná, jestliže vyřeším, odkud má apriori. Sám napsal: Prolegomena ke každé příští metafyzice.
J. G. Fichte
(1762-1814)
Říká se o něm, že otevírá epochu romantismu v německém myšlení. Ovlivněn Goethem, ale hlavně francouzskou revolucí, která přinesla nového ducha svobody. Byla pro něj tak silným zážitkem, že se rozhodl, že vytvoří obhajobu tohoto počínání. Přednášel na Berlínské univerzitě. Jeho filosofií je filosofií svobodného člověka. Byl chudým člověkem. Byl geniální. Proslavil se různými díly. Napsal: Řeči německému národu (použili ho nacisté jako výzvu k obrodě německého národa a přispěl k obhajobě ideologie německého nacismu).
Obdivoval Robespiera, což je v jeho filosofii velmi patrné. Byl obviněn z atheismu.
Fichtova filosofie vychází z Kanta, který byl jeho učitelem. Kant udělal jednu velkou filosofickou chybu, kterou je nutno opravit. proto tvrdí, že je Kantovštější než sám Kant. U Kanta nacházíme dva světy a Fichte říká, že to je nesprávné. Každá filosofie, která se chce stát vědou nemůže vycházel ze dvou stanovisek. Musíme se rozhodnout, že buď svět o sobě existuje nebo neexistuje. Všichni filosofové, kteří se rozhodnou, že věc o sobě existuje, rozhodují se pro nesvobodu a dogmatismus. Nebo: věc o sobě neexistuje, jsme svobodní a tato filosofie se nazývá idealismem. Každý filosof se pro buď a nebo rozhodne podle svého vnitřního uspořádání. On tvrdí, že svět o sobě neexistuje, ale jen svět pro nás. Volí si tento idealismus, který nazývá kriticismem věci o sobě. Ve zkušenosti je dán poznávající objekt i poznávající subjekt.Filosofie je vědou, která je založená na jedné poučce a ne na dvou zásadách.
Co si zvolí já jako základ (subjekt), že svět o sobě neexistuje, tak svět pro nás je výsledkem činnosti subjektu. Idealisté ničí lidské pouta, které činí svět o sobě. Takto vznikla filosofie subjektu, který je ontotvorný, je pro svobodného člověka.
Jestliže se fakta neshodují s filosofií, musí se fakta změnit. "Jsem, neboť jsem." dalo by se to vyložit: "Já jsem já." a dále "Jsem já." Já jsem existence a příčinou své existence jsem já, není nic, co by bylo příčinou mé vlastní existence. Tento subjekt, který toto tvrdí, je v něm vidět jeho aktivita, který nemůže být nečinný. Kdyby byl nečinný, nemohl by existovat. On se sám vytváří, kdyby byl pasivní, nemohl by se vytvářet. Je velice těžké odlišit, co Já Fichte myslí. Je to jakési nadindividuální Já. Určitě to není nějaké mé individuální Já, ale spíše lidství, lidskost, co máme společného, co nás činí lidmi. Ale to by neexistovalo bez nás, individuálních Já.
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
Fichte říká, že věc o sobě neexistuje 2
Já a nejá: syntéza 3
29. Filosofie 19. a 20. století
23. Filosofie v 19. století
28. Německá klasická filosofie
Immanuel Kant
G. W. F. Hegel 1
Každá věc se neustále mění, i když to není vidět 2
Mezi objektivním a absolutním duchem jakoby ubylo materie, proces vymaňování se z negace, přírody 3
14a Přínos německé klasické filosofie, Kant, Hegel, zákony dialektiky; moderní filosofické směry
24. Filosofie ve 20. století
Schelling 1
Základním pojmem Schellingovy filosofie je pojem Já 2
Podle Hegela a Goetha se příroda chápe v její vlastní živosti 3
Největším problémem, kterým se Schelling zabývá je lidská svoboda 4
Bernard Bolzano
Tomáš Garrigue Masaryk
Články na hledaný výraz "Filosofie 19. století" naleznete na bezuceni.cz
Říká se o něm, že otevírá epochu romantismu v německém myšlení. Ovlivněn Goethem, ale hlavně francouzskou revolucí, která přinesla nového ducha svobody. Byla pro něj tak silným zážitkem, že se rozhodl, že vytvoří obhajobu tohoto počínání. Přednášel na Berlínské univerzitě. Jeho filosofií je filosofií svobodného člověka. Byl chudým člověkem. Byl geniální. Proslavil se různými díly. Napsal: Řeči německému národu (použili ho nacisté jako výzvu k obrodě německého národa a přispěl k obhajobě ideologie německého nacismu).
Obdivoval Robespiera, což je v jeho filosofii velmi patrné. Byl obviněn z atheismu.
Fichtova filosofie vychází z Kanta, který byl jeho učitelem. Kant udělal jednu velkou filosofickou chybu, kterou je nutno opravit. proto tvrdí, že je Kantovštější než sám Kant. U Kanta nacházíme dva světy a Fichte říká, že to je nesprávné. Každá filosofie, která se chce stát vědou nemůže vycházel ze dvou stanovisek. Musíme se rozhodnout, že buď svět o sobě existuje nebo neexistuje. Všichni filosofové, kteří se rozhodnou, že věc o sobě existuje, rozhodují se pro nesvobodu a dogmatismus. Nebo: věc o sobě neexistuje, jsme svobodní a tato filosofie se nazývá idealismem. Každý filosof se pro buď a nebo rozhodne podle svého vnitřního uspořádání. On tvrdí, že svět o sobě neexistuje, ale jen svět pro nás. Volí si tento idealismus, který nazývá kriticismem věci o sobě. Ve zkušenosti je dán poznávající objekt i poznávající subjekt.Filosofie je vědou, která je založená na jedné poučce a ne na dvou zásadách.
Co si zvolí já jako základ (subjekt), že svět o sobě neexistuje, tak svět pro nás je výsledkem činnosti subjektu. Idealisté ničí lidské pouta, které činí svět o sobě. Takto vznikla filosofie subjektu, který je ontotvorný, je pro svobodného člověka.
Jestliže se fakta neshodují s filosofií, musí se fakta změnit. "Jsem, neboť jsem." dalo by se to vyložit: "Já jsem já." a dále "Jsem já." Já jsem existence a příčinou své existence jsem já, není nic, co by bylo příčinou mé vlastní existence. Tento subjekt, který toto tvrdí, je v něm vidět jeho aktivita, který nemůže být nečinný. Kdyby byl nečinný, nemohl by existovat. On se sám vytváří, kdyby byl pasivní, nemohl by se vytvářet. Je velice těžké odlišit, co Já Fichte myslí. Je to jakési nadindividuální Já. Určitě to není nějaké mé individuální Já, ale spíše lidství, lidskost, co máme společného, co nás činí lidmi. Ale to by neexistovalo bez nás, individuálních Já.
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
Fichte říká, že věc o sobě neexistuje 2
Já a nejá: syntéza 3
29. Filosofie 19. a 20. století
23. Filosofie v 19. století
28. Německá klasická filosofie
Immanuel Kant
G. W. F. Hegel 1
Každá věc se neustále mění, i když to není vidět 2
Mezi objektivním a absolutním duchem jakoby ubylo materie, proces vymaňování se z negace, přírody 3
14a Přínos německé klasické filosofie, Kant, Hegel, zákony dialektiky; moderní filosofické směry
24. Filosofie ve 20. století
Schelling 1
Základním pojmem Schellingovy filosofie je pojem Já 2
Podle Hegela a Goetha se příroda chápe v její vlastní živosti 3
Největším problémem, kterým se Schelling zabývá je lidská svoboda 4
Bernard Bolzano
Tomáš Garrigue Masaryk
Články na hledaný výraz "Filosofie 19. století" naleznete na bezuceni.cz
Začíná svou filosofii ve dvou spisech
Začíná svou filosofii ve dvou spisech
Kritika čistého rozumu
Prolegomena ke každé příští metafyzice jež se bude moci státi vědou (Metodický výklad Kritiky čistého rozumu)
Celý jeho filosofický problém začíná otázkou, zda je pravda, že nic není v rozumu, co by dříve nebylo ve smyslech (tabula rasa), zda tam není něco před tím, než člověk začne smyslově poznávat. O tomto je Kantova gnoseologie a ontologie.. Při odpovědi na tuto otázku přichází na to, že lidský rozum ve všech svých vrstvách je popsán apriori (ještě před zkušeností). Kategorii lidského rozumu rozlišuje do dvou částí.
Rozum: Kant rozlišuje dvě kategorie rozumu, používá dvě slova pro rozum : verstand (nižší vrstva - rozvažování) vernunft (vyšší - rozum). Lidský rozum, který je apriori popsán před narozením, je popsán v obou těchto vrstvách. Lidský subjekt před svým prvním smyslovým zážitkem je vybaven apriori ještě něčím dalším.
Apriori nutné ke smyslovému vnímání
Transcendentální estetika
Subjekt je apriori popsán kategoriemi prostoru a času, jako rozměry a tyto dva apriorní rozměry umožňují poznávat v prostoru a čase.
Kant říká, že objektivní svět existuje a z tohoto objektivního světa (svět o sobě, svět nezávislý na lidském subjektu), vylétávají, vystřelují nějaké podněty, přicházejí k lidskému subjektu a subjekt je tímto objektivním materiálem „zasažen„ (je naprosto neuspořádaný). Subjekt v 1. vrstvě popsán časem a prostorem a lidský subjekt tento materiál zapisuje a uspořádává do prostorových a časových rozměrů. Člověk v procesu poznání tomuto indiferentnímu materiálu dá časový a prostorový rozměr.
Tento stůl existuje objektivně reálně, jaký je a jak existuje nevím nemohu vědět. Já dávám tomuto stolu časový a prostorový rozměr, poněvadž stůl nemá časový ani prostorový rozměr, ten stůl odívám prostorem a časem já díky svému apriori, kterým jsem popsán.. Stůl v objektivní realitě existuje, ale nemá časový ani prostorový rozměr. Vytryskávají, vystřelují z něho podněty, já k nim přidávám čas a prostor, kterými jsem popsán a priori.
Stůl existuje, vytékají z něho podněty, které se skrze mé smysly dostávají do mého subjektu, můj subjekt je popsán časoprostorovou mřížkou, takže všechny indiferentní podněty, které jsou neuspořádané se uskupují do časoprostorových útvarů. Já dávám prostor a čas tomu, co poznávám. Na základě těchto rozměrů je možné lidské vnímáni.
Kritika čistého rozumu
Prolegomena ke každé příští metafyzice jež se bude moci státi vědou (Metodický výklad Kritiky čistého rozumu)
Celý jeho filosofický problém začíná otázkou, zda je pravda, že nic není v rozumu, co by dříve nebylo ve smyslech (tabula rasa), zda tam není něco před tím, než člověk začne smyslově poznávat. O tomto je Kantova gnoseologie a ontologie.. Při odpovědi na tuto otázku přichází na to, že lidský rozum ve všech svých vrstvách je popsán apriori (ještě před zkušeností). Kategorii lidského rozumu rozlišuje do dvou částí.
Rozum: Kant rozlišuje dvě kategorie rozumu, používá dvě slova pro rozum : verstand (nižší vrstva - rozvažování) vernunft (vyšší - rozum). Lidský rozum, který je apriori popsán před narozením, je popsán v obou těchto vrstvách. Lidský subjekt před svým prvním smyslovým zážitkem je vybaven apriori ještě něčím dalším.
Apriori nutné ke smyslovému vnímání
Transcendentální estetika
Subjekt je apriori popsán kategoriemi prostoru a času, jako rozměry a tyto dva apriorní rozměry umožňují poznávat v prostoru a čase.
Kant říká, že objektivní svět existuje a z tohoto objektivního světa (svět o sobě, svět nezávislý na lidském subjektu), vylétávají, vystřelují nějaké podněty, přicházejí k lidskému subjektu a subjekt je tímto objektivním materiálem „zasažen„ (je naprosto neuspořádaný). Subjekt v 1. vrstvě popsán časem a prostorem a lidský subjekt tento materiál zapisuje a uspořádává do prostorových a časových rozměrů. Člověk v procesu poznání tomuto indiferentnímu materiálu dá časový a prostorový rozměr.
Tento stůl existuje objektivně reálně, jaký je a jak existuje nevím nemohu vědět. Já dávám tomuto stolu časový a prostorový rozměr, poněvadž stůl nemá časový ani prostorový rozměr, ten stůl odívám prostorem a časem já díky svému apriori, kterým jsem popsán.. Stůl v objektivní realitě existuje, ale nemá časový ani prostorový rozměr. Vytryskávají, vystřelují z něho podněty, já k nim přidávám čas a prostor, kterými jsem popsán a priori.
Stůl existuje, vytékají z něho podněty, které se skrze mé smysly dostávají do mého subjektu, můj subjekt je popsán časoprostorovou mřížkou, takže všechny indiferentní podněty, které jsou neuspořádané se uskupují do časoprostorových útvarů. Já dávám prostor a čas tomu, co poznávám. Na základě těchto rozměrů je možné lidské vnímáni.
Lidský rozum
Lidský rozum
Transcendentální analytika
vychází z první vrstvy lidského rozumu (verstand). Kant se ptá, čím je popsána tato nižší vrstva rozumu, verstand. On říká, že v sobě nalézám jednak analytické a syntetické soudy apriori. Mám výrok: koule je kulatá (analytický soud apriori). V subjektu koule mám predikát, že koule je kulatá. Já v sobě nalézám velké množství tzv. syntetických soudů apriori. Např. paří sem: typickým syntetickým soudem apriori je součet úhlů v trojúhelníků = 180O, všechny přírodní zákony mechanistické fyziky. Člověk je v první vrstvě popsán analytickými a syntetickými soudy apriori. Mezi syntetickými soudy apriori nalézá příčinu – účinek. Jestliže mám apriori příčinu – účinek, tak když ke mě přiletí materiál smyslově uspořádaný (prostor a čas) a převedu ho do rozumu, racionality, tak svět který poznávám nejenom jdoucí od minulosti do budoucnosti, ale i jako kauzálně propojený (všechno souvisí se vším). Všechen materiál, který poznávám dávám do kauzálních vazeb, odívám příčinou a účinkem. Všechny zákony mechanické fyziky jsou kauzální!
Galileo Galilei: Když si vezmu nakloněnou rovinu a nechám po ní válet koule, tak pohyb závisí na velikosti koule a nahnutí roviny. Měl GG tento zákon v sobě předtím, než se narodil? Ano. Měl jej v sobě před svým narozením. Kdyby to neměl, nezkoumal by, jak rychlost koule bude záviset na úhlu rovin, na velikosti a váze koule. Kdyby nevěděl, jak to bude na sobě záviset dopředu, proč by to dělal? Tedy GG byl již apriori popsán v rozumu tímto zákonem, syntetickým soudem apriori. Toto je první vrstva lidského rozumu, která je apriori popsána těmito pojmy neboli kategoriemi, které vyvozuje z toho, že existují nějaké syntetické soudy apriori, které má člověk vrozené. Veškeré přírodní zákony, které zpochybnil Hume opět ospravedlnil, protože řekl, že jsou vrozené.
Transcendentální analytika
vychází z první vrstvy lidského rozumu (verstand). Kant se ptá, čím je popsána tato nižší vrstva rozumu, verstand. On říká, že v sobě nalézám jednak analytické a syntetické soudy apriori. Mám výrok: koule je kulatá (analytický soud apriori). V subjektu koule mám predikát, že koule je kulatá. Já v sobě nalézám velké množství tzv. syntetických soudů apriori. Např. paří sem: typickým syntetickým soudem apriori je součet úhlů v trojúhelníků = 180O, všechny přírodní zákony mechanistické fyziky. Člověk je v první vrstvě popsán analytickými a syntetickými soudy apriori. Mezi syntetickými soudy apriori nalézá příčinu – účinek. Jestliže mám apriori příčinu – účinek, tak když ke mě přiletí materiál smyslově uspořádaný (prostor a čas) a převedu ho do rozumu, racionality, tak svět který poznávám nejenom jdoucí od minulosti do budoucnosti, ale i jako kauzálně propojený (všechno souvisí se vším). Všechen materiál, který poznávám dávám do kauzálních vazeb, odívám příčinou a účinkem. Všechny zákony mechanické fyziky jsou kauzální!
Galileo Galilei: Když si vezmu nakloněnou rovinu a nechám po ní válet koule, tak pohyb závisí na velikosti koule a nahnutí roviny. Měl GG tento zákon v sobě předtím, než se narodil? Ano. Měl jej v sobě před svým narozením. Kdyby to neměl, nezkoumal by, jak rychlost koule bude záviset na úhlu rovin, na velikosti a váze koule. Kdyby nevěděl, jak to bude na sobě záviset dopředu, proč by to dělal? Tedy GG byl již apriori popsán v rozumu tímto zákonem, syntetickým soudem apriori. Toto je první vrstva lidského rozumu, která je apriori popsána těmito pojmy neboli kategoriemi, které vyvozuje z toho, že existují nějaké syntetické soudy apriori, které má člověk vrozené. Veškeré přírodní zákony, které zpochybnil Hume opět ospravedlnil, protože řekl, že jsou vrozené.
Koperníkovský obrat
Podle Kanta by bylo lepší udělat tzv. „koperníkovský obrat„, tj. něco za něco vyměním, v tomto případě subjekt za objekt. Koperník vyměnil, otočil tezi, že Slunce obíhá okolo Země na její opak, tedy že Země obíhá kolem Slunce, proto tedy „koperníkovský obrat„. Jím se nazývají radikální obraty, které obrátí dosavadní teze.
Všichni filosofové před Kantem začínali od objektu, předmětem jejich filosofie byl vnější předmět, objekt nebo idea. Právě v objektu začínala jejich filosofie. Kant říká, že filosofie může vyjít od objektu, od popsání, nebo od subjektu.
Kant nabádá, abychom nezačínali poznání objektem, ale subjektem. „Prozkoumejme subjekt.„ Po zkoumání subjektu nalezneme vše potřebné, co poznáme o objektu. Až se budeme divit, co vše se o objektu ze subjektu dovíme. Tato část je považována za jednu z nejdůležitějších v jeho filosofii.
Subjekt = rozum
V rozumu najdeme vše podstatné, co potřebujeme vědět. Proto začal Kant prozkoumávat racionalitu.
Stanovil si dva cíle:
1. Zdůvodnit pravdivost (platnost) vědeckého poznání.
2. Nalézt kritéria pro morální chování člověka.
Toto se vydává nalézt v subjektu dříve, než začne zkoumat objekt. Oboje zde nalézá a vytváří tak na základě rozboru lidské racionality dvě stránky lidské racionality. Subjekt chápe ze dvou hledisek:
jako rozum poznávající, kterým se zabývá gnoseologie
a jako rozum jednající, kterým se zabývá jeho etika
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
25. Renesanční filozofie
RENESANČNÍ FILOZOFIE
11a Hlavní představitelé humanistické a renesanční filosofie; reformace, nauka o státu, nauka o idolech
Renesance a humanismus (14. – 16.století)
Renesanční „přírodní“ filosofie
GALILEO GALILEI (1564 - 1642)
10a Rozvoj evropské filosofie v období humanismu a renesance
10b Humanismus a renesance ve světě a u nás
Naturalismus - přírodní filozofie
Francis Bacon (1561 – 1626)
THOMAS MOORE
21. Křesťanská a renesanční filosofie
1. Pedagogický systém a dílo J. A. Komenského. A)
Orbis pictus- uvádí obrázky různých tělocvičných činností s popisem. B)
Komenský pochopil důležitost tělesné výchovy pro rozvoj člověka jako nejvhodnější formu stanovil hru. C)
Didaktické principy jako podmínka účinnosti výuky. D)
Články na hledaný výraz "Filosofie období renesance" naleznete na bezuceni.cz
Všichni filosofové před Kantem začínali od objektu, předmětem jejich filosofie byl vnější předmět, objekt nebo idea. Právě v objektu začínala jejich filosofie. Kant říká, že filosofie může vyjít od objektu, od popsání, nebo od subjektu.
Kant nabádá, abychom nezačínali poznání objektem, ale subjektem. „Prozkoumejme subjekt.„ Po zkoumání subjektu nalezneme vše potřebné, co poznáme o objektu. Až se budeme divit, co vše se o objektu ze subjektu dovíme. Tato část je považována za jednu z nejdůležitějších v jeho filosofii.
Subjekt = rozum
V rozumu najdeme vše podstatné, co potřebujeme vědět. Proto začal Kant prozkoumávat racionalitu.
Stanovil si dva cíle:
1. Zdůvodnit pravdivost (platnost) vědeckého poznání.
2. Nalézt kritéria pro morální chování člověka.
Toto se vydává nalézt v subjektu dříve, než začne zkoumat objekt. Oboje zde nalézá a vytváří tak na základě rozboru lidské racionality dvě stránky lidské racionality. Subjekt chápe ze dvou hledisek:
jako rozum poznávající, kterým se zabývá gnoseologie
a jako rozum jednající, kterým se zabývá jeho etika
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
25. Renesanční filozofie
RENESANČNÍ FILOZOFIE
11a Hlavní představitelé humanistické a renesanční filosofie; reformace, nauka o státu, nauka o idolech
Renesance a humanismus (14. – 16.století)
Renesanční „přírodní“ filosofie
GALILEO GALILEI (1564 - 1642)
10a Rozvoj evropské filosofie v období humanismu a renesance
10b Humanismus a renesance ve světě a u nás
Naturalismus - přírodní filozofie
Francis Bacon (1561 – 1626)
THOMAS MOORE
21. Křesťanská a renesanční filosofie
1. Pedagogický systém a dílo J. A. Komenského. A)
Orbis pictus- uvádí obrázky různých tělocvičných činností s popisem. B)
Komenský pochopil důležitost tělesné výchovy pro rozvoj člověka jako nejvhodnější formu stanovil hru. C)
Didaktické principy jako podmínka účinnosti výuky. D)
Články na hledaný výraz "Filosofie období renesance" naleznete na bezuceni.cz
Pro Kanta měla zřejmě větší význam druhá stránka subjektu
Pro Kanta měla zřejmě větší význam druhá stránka subjektu. Ostatní na něho reagovali jak na gnoseologii, tak i etiku. Obě jsou dvě stránky jednoho já.
Tato jeho filosofie se týká období předkritického, tj. do roku 1770.
Napsal slavný spis Dějiny přírody. Kant je též tvůrcem teorie, že naše sluneční soustava vznikla na základě teorie víření částic. Historicky chápal vesmír vývojově, tzn. že vesmír někdy vznikl, má svou minulost a bude mít také budoucnost.
Jak již bylo uvedeno, byl Kant neobyčejně vzdělaný člověk. Téměř vše učil na univerzitě v Královci, všechny své vědecké poznatky považoval za pravdivé. Byl přesvědčen, že věda je 100% pravdivá. Toto vše se mu zhroutilo v okamžiku, kdy si přečetl Huma a dozvěděl se, že přírodní poznání jsou pouze na úrovni víry. Sám napsal, že se vzbudil z tzv. dogmatického spánku, dogmatické víry v to, co napsal. Přestává všemu, co napsal věřit, jako by na to zapomněl.
Kant se rozhodl, že je nutné navrátit všem přírodním vědám jejich pozici, sesadit matematiku z trůnu věd a dát garanci i všem ostatním vědám, že i jejich poznání bude platné.
Také je třeba nalézt hranice kritického poznání.
Když přišel na to, že ve co chci vědět o objektu, mohu nalézt již v subjektu, došel k závěru, že člověk je popsán apriori a různými nazíracími kategoriemi. Je popsán apriori základními matricemi a to prostorem, časem a kauzalitou.
Těmito matricemi, které máme apriori, a vlastním já odívám předmět poznání, když na něj nazírám. Já, subjekt, odívám objekt prostore, časem a kauzalitou.
Tato jeho filosofie se týká období předkritického, tj. do roku 1770.
Napsal slavný spis Dějiny přírody. Kant je též tvůrcem teorie, že naše sluneční soustava vznikla na základě teorie víření částic. Historicky chápal vesmír vývojově, tzn. že vesmír někdy vznikl, má svou minulost a bude mít také budoucnost.
Jak již bylo uvedeno, byl Kant neobyčejně vzdělaný člověk. Téměř vše učil na univerzitě v Královci, všechny své vědecké poznatky považoval za pravdivé. Byl přesvědčen, že věda je 100% pravdivá. Toto vše se mu zhroutilo v okamžiku, kdy si přečetl Huma a dozvěděl se, že přírodní poznání jsou pouze na úrovni víry. Sám napsal, že se vzbudil z tzv. dogmatického spánku, dogmatické víry v to, co napsal. Přestává všemu, co napsal věřit, jako by na to zapomněl.
Kant se rozhodl, že je nutné navrátit všem přírodním vědám jejich pozici, sesadit matematiku z trůnu věd a dát garanci i všem ostatním vědám, že i jejich poznání bude platné.
Také je třeba nalézt hranice kritického poznání.
Když přišel na to, že ve co chci vědět o objektu, mohu nalézt již v subjektu, došel k závěru, že člověk je popsán apriori a různými nazíracími kategoriemi. Je popsán apriori základními matricemi a to prostorem, časem a kauzalitou.
Těmito matricemi, které máme apriori, a vlastním já odívám předmět poznání, když na něj nazírám. Já, subjekt, odívám objekt prostore, časem a kauzalitou.
Kritika čistého rozumu
Kritika čistého rozumu
vymezuje to, co chce poznat a určuje také hranice. Je zaměřena na gnoseologii, i když ontologii zde konstruuje, ale právě pouze pro konstrukci gnoseologie. Kant napsal ke Kritice čistého rozumu výkladový text Prolegomena k veškeré další metafyzice.
Položil si v ní základní otázky:
2. Jak je možná čistá matematika?
3. Jak je možná čistá přírodověda?
4. Jak je možná čistá metafyzika?
čistou Kant myslí apriorní, nepoškozenou smysly, před smysly.
Kritika praktického rozumu
se zabývá etikou,
Kritika soudnosti
estetikou.
Kant je novověký filosof, filosof ve finále novověku, kdy dochází k destrukci systému Bůh – Člověk – Příroda. Tato koncepce je nahrazena systémem Člověk – Příroda. Její epicentrum se nachází v gnoseologii a epicentrem gnoseologie je rozum. Rozum je prvním pojmem k filosofii. Ale co znamená? Všichni popisovali čím rozum popsán, ale definici rozumu nikde nenajdeme. Kant píše, že všichni filosofové před ním chápou rozum jako kritickou schopnost člověka jako sílu, která je schopna přetvořit předchozí myšlení a přetvořit společenský řád. Ovládnutí objektu subjektem, ovládnutí přírody, společenských poměrů.
Rozum byl chápán jako totálně aktivní, silný, dominantní, až konstruující.
Já, rozum, Já je lidská racionalita, která ho povznáší na všechny jiné bytosti. Já je osobou a osoba má jednotu vědomí, tzn. že prochází různými situacemi a člověk se při nich mění, ale Já zůstává nezměněné, pamatuje si na minulost a plánuje budoucnost. Člověk je schopen pochopit, že od svého narození až po svou smrt je pořád to samé Já.
V dějinách novověkého myšlení Kant završuje gnoseologickou matrici, tzn. že předmět poznání je jen to, čím jsem popsán. T. Hobbes říká, že poznány mohou být jen ty předměty, které byly vytvořeny lidským rozumem. To samé nalézáme u Descarta. Empirikové jako Hume to završují. Kant kriticky navazuje na Huma a překračuje ho. Říká, že veškerá metafyzika před ním se snažila říci něco a priori o předmětu, před zkušeností než ho začnu zkoumat.
vymezuje to, co chce poznat a určuje také hranice. Je zaměřena na gnoseologii, i když ontologii zde konstruuje, ale právě pouze pro konstrukci gnoseologie. Kant napsal ke Kritice čistého rozumu výkladový text Prolegomena k veškeré další metafyzice.
Položil si v ní základní otázky:
2. Jak je možná čistá matematika?
3. Jak je možná čistá přírodověda?
4. Jak je možná čistá metafyzika?
čistou Kant myslí apriorní, nepoškozenou smysly, před smysly.
Kritika praktického rozumu
se zabývá etikou,
Kritika soudnosti
estetikou.
Kant je novověký filosof, filosof ve finále novověku, kdy dochází k destrukci systému Bůh – Člověk – Příroda. Tato koncepce je nahrazena systémem Člověk – Příroda. Její epicentrum se nachází v gnoseologii a epicentrem gnoseologie je rozum. Rozum je prvním pojmem k filosofii. Ale co znamená? Všichni popisovali čím rozum popsán, ale definici rozumu nikde nenajdeme. Kant píše, že všichni filosofové před ním chápou rozum jako kritickou schopnost člověka jako sílu, která je schopna přetvořit předchozí myšlení a přetvořit společenský řád. Ovládnutí objektu subjektem, ovládnutí přírody, společenských poměrů.
Rozum byl chápán jako totálně aktivní, silný, dominantní, až konstruující.
Já, rozum, Já je lidská racionalita, která ho povznáší na všechny jiné bytosti. Já je osobou a osoba má jednotu vědomí, tzn. že prochází různými situacemi a člověk se při nich mění, ale Já zůstává nezměněné, pamatuje si na minulost a plánuje budoucnost. Člověk je schopen pochopit, že od svého narození až po svou smrt je pořád to samé Já.
V dějinách novověkého myšlení Kant završuje gnoseologickou matrici, tzn. že předmět poznání je jen to, čím jsem popsán. T. Hobbes říká, že poznány mohou být jen ty předměty, které byly vytvořeny lidským rozumem. To samé nalézáme u Descarta. Empirikové jako Hume to završují. Kant kriticky navazuje na Huma a překračuje ho. Říká, že veškerá metafyzika před ním se snažila říci něco a priori o předmětu, před zkušeností než ho začnu zkoumat.
Koncept lidské duše a boha
Koncept lidské duše a boha
Bůh je chápán deisticky. Bůh stvořil svět, věnoval mu zákony a dále již do těchto přírodních zákonů nemůže zasahovat. Bůh stvořil také duši, ale ta je podle Voltaira vlastností hmoty, kterou stvořil Bůh. Stejně tak myšlení je atribut, který dal Bůh hmotě v aktu stvoření. Sám kritizuje křesťanství. „Již se mi zprotivilo stále poslouchat, že 12 lidí založilo křesťanství. Chci dokázat, že stačí jeden člověk na to, aby je zničil.„
Je člověk svobodnou bytostí? Člověk nemůže zasahovat do přírodních zákonů. Je svobodný proto, že má svobodnou vůli. Tato vůle činí člověka svobodným ve společnosti.
Voltairův deismus: svět je podivuhodný stroj, který má rozum. Božský rozum je síla, která určitým způsobem organizuje hmotu. Boha můžeme odvodit dobře ze zákonitostí přírody, vesmíru. Jakého boha uznává? Neuznává Boha, který je před světem a nad světem. V tomto světě existuje bolest a smrt, které jsou od Boha. Svět je nejhorší ze všech možných světů. Člověk musí brát svět takový, jaký je. Jsme zvířata, která se vzájemně požírají? Člověk je vybaven rozumem, jako něčím naprosto dokonalým, ale ani rozumem člověk nemůže poznat všechno (proč zde člověk je), nemohu použít rozum k poznání základních otázek lidské existence.
Vše zaniká. Člověk žije proto, aby se setkal s nicotou.
Bůh je chápán deisticky. Bůh stvořil svět, věnoval mu zákony a dále již do těchto přírodních zákonů nemůže zasahovat. Bůh stvořil také duši, ale ta je podle Voltaira vlastností hmoty, kterou stvořil Bůh. Stejně tak myšlení je atribut, který dal Bůh hmotě v aktu stvoření. Sám kritizuje křesťanství. „Již se mi zprotivilo stále poslouchat, že 12 lidí založilo křesťanství. Chci dokázat, že stačí jeden člověk na to, aby je zničil.„
Je člověk svobodnou bytostí? Člověk nemůže zasahovat do přírodních zákonů. Je svobodný proto, že má svobodnou vůli. Tato vůle činí člověka svobodným ve společnosti.
Voltairův deismus: svět je podivuhodný stroj, který má rozum. Božský rozum je síla, která určitým způsobem organizuje hmotu. Boha můžeme odvodit dobře ze zákonitostí přírody, vesmíru. Jakého boha uznává? Neuznává Boha, který je před světem a nad světem. V tomto světě existuje bolest a smrt, které jsou od Boha. Svět je nejhorší ze všech možných světů. Člověk musí brát svět takový, jaký je. Jsme zvířata, která se vzájemně požírají? Člověk je vybaven rozumem, jako něčím naprosto dokonalým, ale ani rozumem člověk nemůže poznat všechno (proč zde člověk je), nemohu použít rozum k poznání základních otázek lidské existence.
Vše zaniká. Člověk žije proto, aby se setkal s nicotou.
Immanuel Kant
Immanuel Kant
(1724-1804)
Narodil se v Královici, kde vystudoval a později také učil na univerzitě. Přednášel téměř všechno. Immanuel Kant je bezesporu jeden z nejvýznamnějších filosofů v celých dějinách filosofie. Kant měl obrovský význam pro filosofii, patří k největším postavám dějin lidského myšlení. Vyřešil spoustu otázek a vytvořil nový rámec pro novou vědu, které ospravedlnil její existenci po tom šoku, který způsobil Hume. Jeho život není žádným skandálem. Byl těžce nemocný (měřil asi 150 cm a vážil něco málo přes 40 kilogramů) a na živu byl díky dodržování svého každodenního přísného režimu. Byl neobyčejně přesný a proto si podle něho lidé mohli kontrolovat i svoje hodinky. V Královici byl významná osobnost, všichni si ho neobyčejně vážili a každý ho zdravil. Sám byl chudý a ani neměl sluhu.
Již za svého života byl oslavován a pořádaly se různé konference o jeho filosofii. Sám Kant se o takové věci nezajímal a nikdy se jich také nezúčastnil. Všichni filosofové po něm na jeho filosofii navazují. Kant je považován za racionalistický vrchol. Svou strukturou ovlivnil i iracionalisty, zkrátka všechny. Každý filosof se na Kanta odvolával, ať již pozitivně či negativně.
Jeho filosofie se dělí na období předkritické a kritické.
Nejprve si objasníme, co myslí Kant kritikou. Kritika neznamená pouze jenom destrukci minulého myšlení. Je to racionální rozbor o problému, který hledá epicentrum, jádro, hloubku problému a snaží se ho precizně rozebrat. Kritický rozbor musí reflektovat minulé rozebrání. Kritizovat své předchůdce – ano, ale ne destruktivně.
Ve všech třech kritikách
1. se snažil vymezit to, co legitimně mohou poznat. Tímto se pak zabývám.
2. stanovil hranice poznání.
V tom je vidět preciznost jeho práce.
(1724-1804)
Narodil se v Královici, kde vystudoval a později také učil na univerzitě. Přednášel téměř všechno. Immanuel Kant je bezesporu jeden z nejvýznamnějších filosofů v celých dějinách filosofie. Kant měl obrovský význam pro filosofii, patří k největším postavám dějin lidského myšlení. Vyřešil spoustu otázek a vytvořil nový rámec pro novou vědu, které ospravedlnil její existenci po tom šoku, který způsobil Hume. Jeho život není žádným skandálem. Byl těžce nemocný (měřil asi 150 cm a vážil něco málo přes 40 kilogramů) a na živu byl díky dodržování svého každodenního přísného režimu. Byl neobyčejně přesný a proto si podle něho lidé mohli kontrolovat i svoje hodinky. V Královici byl významná osobnost, všichni si ho neobyčejně vážili a každý ho zdravil. Sám byl chudý a ani neměl sluhu.
Již za svého života byl oslavován a pořádaly se různé konference o jeho filosofii. Sám Kant se o takové věci nezajímal a nikdy se jich také nezúčastnil. Všichni filosofové po něm na jeho filosofii navazují. Kant je považován za racionalistický vrchol. Svou strukturou ovlivnil i iracionalisty, zkrátka všechny. Každý filosof se na Kanta odvolával, ať již pozitivně či negativně.
Jeho filosofie se dělí na období předkritické a kritické.
Nejprve si objasníme, co myslí Kant kritikou. Kritika neznamená pouze jenom destrukci minulého myšlení. Je to racionální rozbor o problému, který hledá epicentrum, jádro, hloubku problému a snaží se ho precizně rozebrat. Kritický rozbor musí reflektovat minulé rozebrání. Kritizovat své předchůdce – ano, ale ne destruktivně.
Ve všech třech kritikách
1. se snažil vymezit to, co legitimně mohou poznat. Tímto se pak zabývám.
2. stanovil hranice poznání.
V tom je vidět preciznost jeho práce.
Základní znaky osvícenství
Racionalismus
Antireligionismus
Mechanicismus (byl spojen s Newtonovou mechanickou fyzikou)
Využití vědy v praxi
Dějinný optimismus
Důležitý je antimetafyzický charakter filosofie. Vědou získané poznatky se mají technicky aplikovat. Ve filosofii se vychází vždy z empirie, rozum je důležitý pro poznání světa. Materiál je ve filosofii přinesen vždy ze smyslů. Odmítá jakékoli metafyzické pojmy, jako např. pojem substance, ten do filosofie nepatří. Filosofie nemá zkoumat podstatu světa. Jsou to přílišné spekulace, které nelze využít ve vědě, technice. Metafyzika je odmítána i z důvodu, že je chápána v souvislosti náboženské, jako součást náboženství. Jestliže odmítám náboženství, tak musím odmítnout i metafyziku.
Descartes - Francouzi na něj byli hrdí, nemohli jeho filosofii tedy plně zavrhnout, aby upadl Descartes v zapomnění. Co z Descartesovy filosofie nemohlo být přijato? Apriorismus, osvícenci odmítali cokoliv vrozeného. Dále kritizovali jeho dualismus racionální a rozprostraněné substance, jeho rozdělení na část tělesnou a duševní a scholastické pojetí Boha u Boha.
Co obdivují u Descarta? Zejména metodickou skepsi. Tu Francouzi obdivují a oprašují. Dále obdivují i přírodní vědu, položenou na rozprostraněné substanci.
Z Locka je nejvíce inspirovalo, že Lock stanovil hranice lidského rozumu.
Typickým představitelem osvícenství ve Francii byl Voltaire.
Antireligionismus
Mechanicismus (byl spojen s Newtonovou mechanickou fyzikou)
Využití vědy v praxi
Dějinný optimismus
Důležitý je antimetafyzický charakter filosofie. Vědou získané poznatky se mají technicky aplikovat. Ve filosofii se vychází vždy z empirie, rozum je důležitý pro poznání světa. Materiál je ve filosofii přinesen vždy ze smyslů. Odmítá jakékoli metafyzické pojmy, jako např. pojem substance, ten do filosofie nepatří. Filosofie nemá zkoumat podstatu světa. Jsou to přílišné spekulace, které nelze využít ve vědě, technice. Metafyzika je odmítána i z důvodu, že je chápána v souvislosti náboženské, jako součást náboženství. Jestliže odmítám náboženství, tak musím odmítnout i metafyziku.
Descartes - Francouzi na něj byli hrdí, nemohli jeho filosofii tedy plně zavrhnout, aby upadl Descartes v zapomnění. Co z Descartesovy filosofie nemohlo být přijato? Apriorismus, osvícenci odmítali cokoliv vrozeného. Dále kritizovali jeho dualismus racionální a rozprostraněné substance, jeho rozdělení na část tělesnou a duševní a scholastické pojetí Boha u Boha.
Co obdivují u Descarta? Zejména metodickou skepsi. Tu Francouzi obdivují a oprašují. Dále obdivují i přírodní vědu, položenou na rozprostraněné substanci.
Z Locka je nejvíce inspirovalo, že Lock stanovil hranice lidského rozumu.
Typickým představitelem osvícenství ve Francii byl Voltaire.
François Marie Voltaire
(1694 - 1778)
„Jmenovat Voltaira znamená charakterizovat celé 18. století„.
Voltaire je představitelem prvního konceptu, francouzského osvícenství. Studoval v Jezuitské koleji, kde se vytvořili pozitivní a negativní vztahy pro filosofický koncept. Pozitivní: vztah k literatuře, negativní: byl ovlivněn náboženstvím. Narodil se v Paříži, ve vyšších kruzích byl pro svou mentalitu neoblíben. Za svého života byl dokonce vězněn i v Bastile. Byl filosofem, historikem, spisovatelem a podnikatelem.
Studoval Lockovu a Berkeleyovu filosofii a osvojil si Newtonovy základy mechanické fyziky, kterou popularizoval literární uměleckou formou ve Francii. Naopak jeho kritika je zaměřena proti Descartově, Spinozově a Leibnizově metafyzice. Jeho život byl bouřlivý ve vztahu k ženám a církvi.
Samotná Voltairova filosofie není příliš původní (Lock, Berkeley, Newton) ani zvlášť hluboká. Nápadným rysem voltairiánství je smích, humor, satira. Ironie, sarkasmus a expresivní vyjadřování.
Voltaire bojuje sám za svobodu myšlení, toleranci , rozum, mír, štěstí člověka a odstranění útlaku a nespravedlnosti. To je cíl jeho životního poslání. Jeho koncept filosofický není teoretický, ale je orientován spíše k praxi. Říká, že ve svých textech využívá filosofických názorů k vyřešení praktických otázek, jak vylepšit lidstvo, společnost na základě dřívější filosofie.
Voltaire nemůže přijmou Leibnizovo tvrzení, že „Každé zlo je pro něco dobré.„ Toto tvrzení absolutně odmítá.
Cílem jeho filosofie je to, aby filosofie byla nástrojem k boji proti všemu nerozumnému a všemu, co by člověka mohlo nějak ponižovat či utlačovat.
Základním filosofickým východiskem Voltaira je sensualismus. Člověk se rodí jako tabula rasa, která je popisována prvními zážitky. Rozum tento materiál dále zpracovává tak, aby jejich podoba mohla být využita ke zlepšení lidského života.
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
Osvícenství 17. - 18. století 1)
Pojetí rozumu 2)
Základní znaky osvícenství 3)
27. Francouzské osvícenství, encyklopedismus
13a Anglické a francouzské osvícenství ve filosofii
Osvícenství v Anglii
Osvícenství ve Francii
Osvícenství 1
Osvícenství 2
Immanuel Kant (1724 – 1804) 3
Immanuel Kant (1724 – 1804) 4
Immanuel Kant (1724 – 1804) 5
Immanuel Kant (1724 – 1804) 6
JEAN JACK ROUSSEAU
JEAN JACQUES ROUSSEAU (1712 – 1778)
VOLTAIRE = FRANCOIS MARIA AROUET
Články na hledaný výraz "Osvícenství" naleznete na bezuceni.cz
„Jmenovat Voltaira znamená charakterizovat celé 18. století„.
Voltaire je představitelem prvního konceptu, francouzského osvícenství. Studoval v Jezuitské koleji, kde se vytvořili pozitivní a negativní vztahy pro filosofický koncept. Pozitivní: vztah k literatuře, negativní: byl ovlivněn náboženstvím. Narodil se v Paříži, ve vyšších kruzích byl pro svou mentalitu neoblíben. Za svého života byl dokonce vězněn i v Bastile. Byl filosofem, historikem, spisovatelem a podnikatelem.
Studoval Lockovu a Berkeleyovu filosofii a osvojil si Newtonovy základy mechanické fyziky, kterou popularizoval literární uměleckou formou ve Francii. Naopak jeho kritika je zaměřena proti Descartově, Spinozově a Leibnizově metafyzice. Jeho život byl bouřlivý ve vztahu k ženám a církvi.
Samotná Voltairova filosofie není příliš původní (Lock, Berkeley, Newton) ani zvlášť hluboká. Nápadným rysem voltairiánství je smích, humor, satira. Ironie, sarkasmus a expresivní vyjadřování.
Voltaire bojuje sám za svobodu myšlení, toleranci , rozum, mír, štěstí člověka a odstranění útlaku a nespravedlnosti. To je cíl jeho životního poslání. Jeho koncept filosofický není teoretický, ale je orientován spíše k praxi. Říká, že ve svých textech využívá filosofických názorů k vyřešení praktických otázek, jak vylepšit lidstvo, společnost na základě dřívější filosofie.
Voltaire nemůže přijmou Leibnizovo tvrzení, že „Každé zlo je pro něco dobré.„ Toto tvrzení absolutně odmítá.
Cílem jeho filosofie je to, aby filosofie byla nástrojem k boji proti všemu nerozumnému a všemu, co by člověka mohlo nějak ponižovat či utlačovat.
Základním filosofickým východiskem Voltaira je sensualismus. Člověk se rodí jako tabula rasa, která je popisována prvními zážitky. Rozum tento materiál dále zpracovává tak, aby jejich podoba mohla být využita ke zlepšení lidského života.
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
Osvícenství 17. - 18. století 1)
Pojetí rozumu 2)
Základní znaky osvícenství 3)
27. Francouzské osvícenství, encyklopedismus
13a Anglické a francouzské osvícenství ve filosofii
Osvícenství v Anglii
Osvícenství ve Francii
Osvícenství 1
Osvícenství 2
Immanuel Kant (1724 – 1804) 3
Immanuel Kant (1724 – 1804) 4
Immanuel Kant (1724 – 1804) 5
Immanuel Kant (1724 – 1804) 6
JEAN JACK ROUSSEAU
JEAN JACQUES ROUSSEAU (1712 – 1778)
VOLTAIRE = FRANCOIS MARIA AROUET
Články na hledaný výraz "Osvícenství" naleznete na bezuceni.cz
Osvícenství 17. - 18. století
Kdybychom měli obecně charakterizovat pojem osvícenství, mohli bychom říci, že je to programově - pedagogické emancipační hnutí. Osvícenství se objevuje v Anglii, Francii a Německu. V Anglii nebylo osvícenství tak radikální jako např. ve Francii, bylo spíše gnoseologickým hnutím. Také v Německu se objevuje spíše ve filosofii než v praxi. Ve Francii bylo osvícenství naopak velmi radikálním hnutím, zahrnujícím jak filosofické, tak i společenské problémy. Jak je tedy patrné, osvícenství se velmi diferencovalo mezi autory a teritorii.
V 18. století začali filosofové v dosud nebývalém rozsahu a intenzitě zasahovat do společenského života, začali v něm stále více udávat tón. Filosofy se nerozuměli jen filosofové v úzkém profesionálním smyslu. Byli za ně považováni všichni. Učenci, spisovatelé i množí kněží.
Osvícenství souvisí s primárním pojmem rozum. Cílem osvícenců je využít lidského rozumu tak, aby se člověk emancipoval a neosvícené rozumy byly osvíceny rozumy již osvícenými.
Toto mělo být neosvíceným lidem sdělováno jazykem přístupným pro všechny vrstvy lidí, tedy jazykem jednoduchým, aby mu rozuměli všichni neosvícení lidé. Akademický jazyk byl tak vytlačen ve prospěch populárnosti a srozumitelnosti.
Osvícena však není pouze poznávací stránka rozumu, ale všechny jeho vrstvy. Osvícenství vede boj proti strachu z náboženství, toto je první místo, kde je potřeba lidského ducha osvítit. Je třeba zrušit a zničit všechny náboženské předsudky! Dochází k emancipaci náboženské, překonání strachu z církve. Středověké náboženství je nahrazeno, je negováno. Všechna osvícenství však nebojují proti emancipaci církve. Začínají se objevovat dvě pojetí Boha:
1. ateistické pojetí Boha, tj. zrušení Boha. Svět nestvořil Bůh, podstatou světa je hmota. Toto pojetí Boha se vyskytuje zejména ve Francii.
2. vstup tzv. přirozeného náboženství. Je vypracováno na jiném pojetí Boha, je racionalistické, rozumové, ale zejména deistické, tzn. Bůh stvořil svět, dal mu zákony, ale dále již do jeho chodu nezasahuje (zákony se myslí zákony přírodní)
Osvícenci podtrhují to, co je společné všem náboženstvím. Kritika církví je vedena různými prostředky, ale vždy na bázi racionální. Má mnohdy literární podobu (např. protináboženské pamflety, divadelní hry, ap.). V této snaze emancipovat se od středověkého náboženství se objevuje utilitarismus (orientace člověka na svět teď a tady, snaha o maximalizaci štěstí pro co největší množství lidí * radost, spokojenost a štěstí).
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
Pojetí rozumu 2)
Základní znaky osvícenství 3)
François Marie Voltaire 4)
27. Francouzské osvícenství, encyklopedismus
13a Anglické a francouzské osvícenství ve filosofii
Osvícenství v Anglii
Osvícenství ve Francii
Osvícenství 1
Osvícenství 2
Immanuel Kant (1724 – 1804) 3
Immanuel Kant (1724 – 1804) 4
Immanuel Kant (1724 – 1804) 5
Immanuel Kant (1724 – 1804) 6
JEAN JACK ROUSSEAU
JEAN JACQUES ROUSSEAU (1712 – 1778)
VOLTAIRE = FRANCOIS MARIA AROUET
Články na hledaný výraz "Osvícenství" naleznete na bezuceni.cz
V 18. století začali filosofové v dosud nebývalém rozsahu a intenzitě zasahovat do společenského života, začali v něm stále více udávat tón. Filosofy se nerozuměli jen filosofové v úzkém profesionálním smyslu. Byli za ně považováni všichni. Učenci, spisovatelé i množí kněží.
Osvícenství souvisí s primárním pojmem rozum. Cílem osvícenců je využít lidského rozumu tak, aby se člověk emancipoval a neosvícené rozumy byly osvíceny rozumy již osvícenými.
Toto mělo být neosvíceným lidem sdělováno jazykem přístupným pro všechny vrstvy lidí, tedy jazykem jednoduchým, aby mu rozuměli všichni neosvícení lidé. Akademický jazyk byl tak vytlačen ve prospěch populárnosti a srozumitelnosti.
Osvícena však není pouze poznávací stránka rozumu, ale všechny jeho vrstvy. Osvícenství vede boj proti strachu z náboženství, toto je první místo, kde je potřeba lidského ducha osvítit. Je třeba zrušit a zničit všechny náboženské předsudky! Dochází k emancipaci náboženské, překonání strachu z církve. Středověké náboženství je nahrazeno, je negováno. Všechna osvícenství však nebojují proti emancipaci církve. Začínají se objevovat dvě pojetí Boha:
1. ateistické pojetí Boha, tj. zrušení Boha. Svět nestvořil Bůh, podstatou světa je hmota. Toto pojetí Boha se vyskytuje zejména ve Francii.
2. vstup tzv. přirozeného náboženství. Je vypracováno na jiném pojetí Boha, je racionalistické, rozumové, ale zejména deistické, tzn. Bůh stvořil svět, dal mu zákony, ale dále již do jeho chodu nezasahuje (zákony se myslí zákony přírodní)
Osvícenci podtrhují to, co je společné všem náboženstvím. Kritika církví je vedena různými prostředky, ale vždy na bázi racionální. Má mnohdy literární podobu (např. protináboženské pamflety, divadelní hry, ap.). V této snaze emancipovat se od středověkého náboženství se objevuje utilitarismus (orientace člověka na svět teď a tady, snaha o maximalizaci štěstí pro co největší množství lidí * radost, spokojenost a štěstí).
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
Pojetí rozumu 2)
Základní znaky osvícenství 3)
François Marie Voltaire 4)
27. Francouzské osvícenství, encyklopedismus
13a Anglické a francouzské osvícenství ve filosofii
Osvícenství v Anglii
Osvícenství ve Francii
Osvícenství 1
Osvícenství 2
Immanuel Kant (1724 – 1804) 3
Immanuel Kant (1724 – 1804) 4
Immanuel Kant (1724 – 1804) 5
Immanuel Kant (1724 – 1804) 6
JEAN JACK ROUSSEAU
JEAN JACQUES ROUSSEAU (1712 – 1778)
VOLTAIRE = FRANCOIS MARIA AROUET
Články na hledaný výraz "Osvícenství" naleznete na bezuceni.cz
Pojetí rozumu
Vítězství osvíceného lidského rozumu musí být ve třech společenských vrstvách:
• věda
• kultura
• morálka
Emancipovaný rozum je vlastnictvím každého emancipovaného člověka a měl by umožňovat šťastný život tady na zemi. Není chápán pouze na úrovni gnoseologické. Rozum by měl mít vždy praktické důsledky, tzn. vše co člověk poznává by ho mělo vést k pravému lidství, dokonalosti, štěstí v životě nyní.
Vítězství rozumu ve vědě
Každá věda musí vycházet vždycky z empirie. To co je za smysly nemá vědu vůbec zajímat. Sekundárně tato věda má být technicky aplikovatelná (má přinášet vynálezy, které by usnadnily život lidem na zemi). Proto je filosofie vybudována na empirických základech, a na základě toho sekundárně i věda.
Osvícenci navazují ve své filosofii na Johna Locka, totálně odmítají pojetí Aristotelovy vědy. Věda má být aplikovatelná v technice, tím se mění civilizační úroveň, civilizace je postavena na technických základech.
Nová filosofie dějin neguje křesťanské pojetí dějin (svět byl stvořen Bohem a Bůh zasahuje do světa, který bude zničen apokalypsou).
Nová filosofie dějin: lidstvo od svého počátku neustále roste, tzv. teorie permanentního vzestupu. Lidstvo se zdokonaluje a vzestup lidstva je lineární. Permanentní vzestup lidstva má čtyři aspekty: pokrok v poznání, myšlení, vědě a v technice - optimistický progresivismus.
Rozumem lze vše vysvětlit a zorganizovat. Tím vznikne dokonalá společnost, která bude dokonale fungovat bez válek, nebude žádné negativum, vše bude do budoucna nádherné. Nebudou žádné nemoci, morálka bude na naprosto nejdokonalejší úrovni.
Vzdělaní lidé, osvícenci, začali používat nové metody pro zdokonalení lidského rozumu. Věřili, že tak vznikne naprosto dokonalá společnost. Snažili se přinést lidem poznání, které by bylo přístupné všem vrstvám. V této době vychází Encyklopedie věd a umění. Tato encyklopedie byla napsána přijatelným jazykem a obsahovala vše, aby mohla osvítit ostatní rozumy.
Začínají se objevovat i zednářská hnutí. Některé vědění má být zpřístupněno pouze určitým lidem (tajné společnosti, které mají vědět více než ostatní lidé). Rozmach zednářství je zvláštností této doby.
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
Osvícenství 17. - 18. století 1)
Základní znaky osvícenství 3)
François Marie Voltaire 4)
27. Francouzské osvícenství, encyklopedismus
13a Anglické a francouzské osvícenství ve filosofii
Osvícenství v Anglii
Osvícenství ve Francii
Osvícenství 1
Osvícenství 2
Immanuel Kant (1724 – 1804) 3
Immanuel Kant (1724 – 1804) 4
Immanuel Kant (1724 – 1804) 5
Immanuel Kant (1724 – 1804) 6
JEAN JACK ROUSSEAU
JEAN JACQUES ROUSSEAU (1712 – 1778)
VOLTAIRE = FRANCOIS MARIA AROUET
Články na hledaný výraz "Osvícenství" naleznete na bezuceni.cz
• věda
• kultura
• morálka
Emancipovaný rozum je vlastnictvím každého emancipovaného člověka a měl by umožňovat šťastný život tady na zemi. Není chápán pouze na úrovni gnoseologické. Rozum by měl mít vždy praktické důsledky, tzn. vše co člověk poznává by ho mělo vést k pravému lidství, dokonalosti, štěstí v životě nyní.
Vítězství rozumu ve vědě
Každá věda musí vycházet vždycky z empirie. To co je za smysly nemá vědu vůbec zajímat. Sekundárně tato věda má být technicky aplikovatelná (má přinášet vynálezy, které by usnadnily život lidem na zemi). Proto je filosofie vybudována na empirických základech, a na základě toho sekundárně i věda.
Osvícenci navazují ve své filosofii na Johna Locka, totálně odmítají pojetí Aristotelovy vědy. Věda má být aplikovatelná v technice, tím se mění civilizační úroveň, civilizace je postavena na technických základech.
Nová filosofie dějin neguje křesťanské pojetí dějin (svět byl stvořen Bohem a Bůh zasahuje do světa, který bude zničen apokalypsou).
Nová filosofie dějin: lidstvo od svého počátku neustále roste, tzv. teorie permanentního vzestupu. Lidstvo se zdokonaluje a vzestup lidstva je lineární. Permanentní vzestup lidstva má čtyři aspekty: pokrok v poznání, myšlení, vědě a v technice - optimistický progresivismus.
Rozumem lze vše vysvětlit a zorganizovat. Tím vznikne dokonalá společnost, která bude dokonale fungovat bez válek, nebude žádné negativum, vše bude do budoucna nádherné. Nebudou žádné nemoci, morálka bude na naprosto nejdokonalejší úrovni.
Vzdělaní lidé, osvícenci, začali používat nové metody pro zdokonalení lidského rozumu. Věřili, že tak vznikne naprosto dokonalá společnost. Snažili se přinést lidem poznání, které by bylo přístupné všem vrstvám. V této době vychází Encyklopedie věd a umění. Tato encyklopedie byla napsána přijatelným jazykem a obsahovala vše, aby mohla osvítit ostatní rozumy.
Začínají se objevovat i zednářská hnutí. Některé vědění má být zpřístupněno pouze určitým lidem (tajné společnosti, které mají vědět více než ostatní lidé). Rozmach zednářství je zvláštností této doby.
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
Osvícenství 17. - 18. století 1)
Základní znaky osvícenství 3)
François Marie Voltaire 4)
27. Francouzské osvícenství, encyklopedismus
13a Anglické a francouzské osvícenství ve filosofii
Osvícenství v Anglii
Osvícenství ve Francii
Osvícenství 1
Osvícenství 2
Immanuel Kant (1724 – 1804) 3
Immanuel Kant (1724 – 1804) 4
Immanuel Kant (1724 – 1804) 5
Immanuel Kant (1724 – 1804) 6
JEAN JACK ROUSSEAU
JEAN JACQUES ROUSSEAU (1712 – 1778)
VOLTAIRE = FRANCOIS MARIA AROUET
Články na hledaný výraz "Osvícenství" naleznete na bezuceni.cz
Moderní positivismus
Moderní positivismus
Hume se stal vlastním otcem moderního positivismu. Ten je založen na jeho radikálně sensualistickém redukcionismu. Hume totiž se svou redukcí spojoval ambiciózní program „odstranit všechen balast, který se nastřádal v metafyzice dřívějších filosofií„. Positivismus je založen na tom, že veškeré vědní, jež překračuje hranice našeho smyslového poznání do filosofie nepatří, filosofie se jím nemá zabývat (např. všechny abstraktní pojmy). To, co je „pozitivně dáno„ a co má být východiskem a kritériem poznání jsou smyslové vjemy, zatímco realita sama dána není. Důraz klade na důsledný empirismus. V platnosti můžeme ponechat jen ty ideje (pojmy, představy, atd.), které se mohou prokázat nějakým smyslově empirickým rodokmenem.
Vztah dojmů a idejí
Všechny ideje jsou odvozeny z dojmů. V našem rozumu nalezneme celou spoustu idejí, které jsou zmatené, pokřivené a nevíme co to je. Zmatené, pokřivené ideje je potřeba ze subjektu vyloučit, neboť nejsou odvozeny od žádného dojmu. Pokud nedovedu odhalit od kterého dojmu je idea odvozena, pak ji musím ze své mysli vyloučit (např. pojem substance, idea Boha).
Odkud jsou dojmy?
Dojmy mám ze zkušenosti. Je empirik. Jsou dojmy pravdivé? Jsou adekvátní objektivní realitě (čili zda jsou pravdivé). Odpověď: dojmy vůbec nemusí být pravdivé. Člověk nemůže odhalit, jestli opravdu existuje vnější svět, zda existuje objektivní jablko. Na otázku, zda opravdu existuje objektivní jablko nezávisle na subjektu odpoví: nevím a nemohu vědět. Je smyslové poznání (dojmy) ekvivalentní zápisu v mém subjektu? Asi ne. Já nevím, zda existuje vnější svět. Pravdivostní hodnota výsledku smyslového poznání = 0. Pravdivostní hodnota racionálního poznání = pravdivostní hodnotě smyslového poznání, tedy = také nule. Smyslové poznání nevede k pravdě. Pravdivostní hodnota všeho lidského poznání = 0.
Hume se stal vlastním otcem moderního positivismu. Ten je založen na jeho radikálně sensualistickém redukcionismu. Hume totiž se svou redukcí spojoval ambiciózní program „odstranit všechen balast, který se nastřádal v metafyzice dřívějších filosofií„. Positivismus je založen na tom, že veškeré vědní, jež překračuje hranice našeho smyslového poznání do filosofie nepatří, filosofie se jím nemá zabývat (např. všechny abstraktní pojmy). To, co je „pozitivně dáno„ a co má být východiskem a kritériem poznání jsou smyslové vjemy, zatímco realita sama dána není. Důraz klade na důsledný empirismus. V platnosti můžeme ponechat jen ty ideje (pojmy, představy, atd.), které se mohou prokázat nějakým smyslově empirickým rodokmenem.
Vztah dojmů a idejí
Všechny ideje jsou odvozeny z dojmů. V našem rozumu nalezneme celou spoustu idejí, které jsou zmatené, pokřivené a nevíme co to je. Zmatené, pokřivené ideje je potřeba ze subjektu vyloučit, neboť nejsou odvozeny od žádného dojmu. Pokud nedovedu odhalit od kterého dojmu je idea odvozena, pak ji musím ze své mysli vyloučit (např. pojem substance, idea Boha).
Odkud jsou dojmy?
Dojmy mám ze zkušenosti. Je empirik. Jsou dojmy pravdivé? Jsou adekvátní objektivní realitě (čili zda jsou pravdivé). Odpověď: dojmy vůbec nemusí být pravdivé. Člověk nemůže odhalit, jestli opravdu existuje vnější svět, zda existuje objektivní jablko. Na otázku, zda opravdu existuje objektivní jablko nezávisle na subjektu odpoví: nevím a nemohu vědět. Je smyslové poznání (dojmy) ekvivalentní zápisu v mém subjektu? Asi ne. Já nevím, zda existuje vnější svět. Pravdivostní hodnota výsledku smyslového poznání = 0. Pravdivostní hodnota racionálního poznání = pravdivostní hodnotě smyslového poznání, tedy = také nule. Smyslové poznání nevede k pravdě. Pravdivostní hodnota všeho lidského poznání = 0.
Co zkoumá lidský rozum
Co zkoumá lidský rozum
Řekli jsme, že zkoumá ideje a dojmy. Co tedy rozum dělá? Buď rozlišuje skutečnost (skutečnost mohu poznávat jen skrze dojmy), skutečnost je nám dána v dojmech. Když ale nevím odkud dojmy pocházejí, pak P(h) = 0. Ještě mohu zkoumat vztahy mezi idejemi. P (h) zkoumání vztahu mezi idejemi = vždy pravda, poněvadž vztahy jsou prázdné. Všechna tvrzení o trojúhelníku jsou pravdivá, protože nepotřebujeme, aby existovali nějaké reálné trojúhelníky. Je jedno, zda ideje skutečně existují, zkoumá se pouze prázdný vztah idejí (idea sama zde není důležitá, důležitý je vztah). Jediné pravdivé poznání je zkoumání vztahu mezi idejemi. Počítáme zde vědy (geometrii, algebru a aritmetiku).
Jak rozum pracuje? Senzací a reflexí se náš subjekt popisuje dojmy nebo idejemi, které vnímáme po celcích. Ale všechno jsou to jakési atomy. Rozum sdružuje "atomární", individuální dojmy, ale spíše ideje. Rozum nějakým způsobem dává ideje dohromady, do nějakých celků. Podle čeho ideje sdružujeme? Ideje se sdružují do celků podle asociačních zákonů:
4. shoda místa a času - potkám člověka s jiným člověkem a když ho potkám znovu, vzpomenu si na to kde a s kým jsem ho viděl.
5. zákon kontrastu – např. bílá barva mi asociuje černou
6. zákon kauzality – příčina mně asociuje následek.
Mám tyto zákony vrozené apriori? Ne. Ze smyslové zkušenosti? Ne. Je to zvyk.
Existuje kauzalita nebo ne? Ve vnějším světě ne, poněvadž o tomto světě nic nevím. Existuje kauzalita ve vztazích dojmů a idejí? Ne. Kauzální vztah je nesmysl, je to zvyk našeho vědomí klást za sebou určité dojmy.
Kauzalita bývá běžně chápána jako nutné spojení nějaké příčiny s nějakým účinkem. Co nás vede k tomu, že příčinná spojitost je nutnou spojitostí? „Rozum ani tím nejpečlivějším pátráním a zkoumáním není s to najít účinek v domnělé příčině. Účinek je totiž něco jiného než příčina, nemůže tedy v ní být nalezen.„
Empirickým rodokmenem se může prokázat jen časová následnost, nikoli kauzalita.
Stálé opakování jistých spojitostí nás vede k tomu, že jsme si zvykli očekávat, že po určitém faktu či ději bude následovat nějaký jiný fakt či děj. Tato pravidelnost však nezakládá nějakou bezvyjímečnost, nýbrž jen pravděpodobnost a proto také usuzování, že něco bude po něčem následovat, je aktem víry a ne vědění.
Veškerá věda byla založena na zákonech, které jsou založeny na kauzalitě, tudíž všechny přírodní zákony jsou nesmyslné a přírodní věda je založena na zvyku. Přírodní zákony mohou být pouze na bázi víry. Věřím v to, že Země se otáčí, věřím v gravitační zákon. Celá přírodní věda závisí tedy pouze na víře.
Člověk však v běžném životě kauzalitě věří, jinak by se ani nenapil. Totální agnosticismus, totální skepticismus.
Řekli jsme, že zkoumá ideje a dojmy. Co tedy rozum dělá? Buď rozlišuje skutečnost (skutečnost mohu poznávat jen skrze dojmy), skutečnost je nám dána v dojmech. Když ale nevím odkud dojmy pocházejí, pak P(h) = 0. Ještě mohu zkoumat vztahy mezi idejemi. P (h) zkoumání vztahu mezi idejemi = vždy pravda, poněvadž vztahy jsou prázdné. Všechna tvrzení o trojúhelníku jsou pravdivá, protože nepotřebujeme, aby existovali nějaké reálné trojúhelníky. Je jedno, zda ideje skutečně existují, zkoumá se pouze prázdný vztah idejí (idea sama zde není důležitá, důležitý je vztah). Jediné pravdivé poznání je zkoumání vztahu mezi idejemi. Počítáme zde vědy (geometrii, algebru a aritmetiku).
Jak rozum pracuje? Senzací a reflexí se náš subjekt popisuje dojmy nebo idejemi, které vnímáme po celcích. Ale všechno jsou to jakési atomy. Rozum sdružuje "atomární", individuální dojmy, ale spíše ideje. Rozum nějakým způsobem dává ideje dohromady, do nějakých celků. Podle čeho ideje sdružujeme? Ideje se sdružují do celků podle asociačních zákonů:
4. shoda místa a času - potkám člověka s jiným člověkem a když ho potkám znovu, vzpomenu si na to kde a s kým jsem ho viděl.
5. zákon kontrastu – např. bílá barva mi asociuje černou
6. zákon kauzality – příčina mně asociuje následek.
Mám tyto zákony vrozené apriori? Ne. Ze smyslové zkušenosti? Ne. Je to zvyk.
Existuje kauzalita nebo ne? Ve vnějším světě ne, poněvadž o tomto světě nic nevím. Existuje kauzalita ve vztazích dojmů a idejí? Ne. Kauzální vztah je nesmysl, je to zvyk našeho vědomí klást za sebou určité dojmy.
Kauzalita bývá běžně chápána jako nutné spojení nějaké příčiny s nějakým účinkem. Co nás vede k tomu, že příčinná spojitost je nutnou spojitostí? „Rozum ani tím nejpečlivějším pátráním a zkoumáním není s to najít účinek v domnělé příčině. Účinek je totiž něco jiného než příčina, nemůže tedy v ní být nalezen.„
Empirickým rodokmenem se může prokázat jen časová následnost, nikoli kauzalita.
Stálé opakování jistých spojitostí nás vede k tomu, že jsme si zvykli očekávat, že po určitém faktu či ději bude následovat nějaký jiný fakt či děj. Tato pravidelnost však nezakládá nějakou bezvyjímečnost, nýbrž jen pravděpodobnost a proto také usuzování, že něco bude po něčem následovat, je aktem víry a ne vědění.
Veškerá věda byla založena na zákonech, které jsou založeny na kauzalitě, tudíž všechny přírodní zákony jsou nesmyslné a přírodní věda je založena na zvyku. Přírodní zákony mohou být pouze na bázi víry. Věřím v to, že Země se otáčí, věřím v gravitační zákon. Celá přírodní věda závisí tedy pouze na víře.
Člověk však v běžném životě kauzalitě věří, jinak by se ani nenapil. Totální agnosticismus, totální skepticismus.
David Hume
David Hume
(1711 - 1776)
Byl velice zvláštním filosofem, jediný filosof, který nevypadá jako filosof. Nebyl asketický, vysoký ani hubený. Byl malý a zavalitý. Jeho popularita a závažnost v dějinách filosofie je velmi velká. Narodil se v rodině skotského šlechtice, byl Skot, Angličan. Sám o sobě říkal, že je skeptik (není skeptik metodický, ale finální skeptik. Tzn. výsledkem jeho filosofie je skepse) a agnostik. Cesta Huma k filosofii byla velice časná. Sám Hume chce v 16ti letech hovořit jako filosof, v 17ti letech začal studovat z praktických důvodů práva. Nechtěl se podřídit této době ani žádné autoritě. V této době těžce onemocněl. Při životě ho udrželo jedině to, že dodržoval železnou sebekázeň a prováděl filosofické sebereflexe. Napsal Traktát o lidské povaze (ve 23 letech), toto dílo nemělo žádný ohlas. Je to první práce, která zpochybňuje existenci lidského ducha jako něco specifického pro člověka.
Eseje o morálce
Dialog o přirozeném náboženství.
Sám se považoval za osvícence. Část svého života žil ve Francii, kde se stal díky své filosofii chodící legendou. Znal se s Voltairem, se kterým se nepohodl. Spřátelil se s J.J. Roussem, kterého pozval Hume k sobě do Anglie, ale také se nepohodli. Ve Francii byl velmi oblíben u žen, i když jeho postava tomu neodpovídala. "Ženy nepatří k nezbytným životním potřebám."
Osvícenec či gnoseolog? Sám se považoval za osvícence. Ve svých knihách uvažuje kromě gnoseologie o tom, zda filosofie má být psána jazykem, který bude stejný jako jazyk lidový nebo zcela odlišným, odborným filosofickým jazykem. Důležité je to, aby byla psána filosofie srozumitelným jazykem, tak aby byla srozumitelná všem lidem. Jedině tak může filosofie osvítit neosvícené rozumy (lidi). To je osvícenský moment v jeho filosofii. Základem osvícenství je: můj osvícený rozum osvítí neosvícené rozumy a ty se stanou rozumy osvícenými. Jeho spisy jsou čtivé.
Svou skepsi zaměřuje Hume trojím směrem:
1. proti dosavadnímu založení vědy na představě kauzality jako nutného a objektivního vztahu
2. proti dosavadnímu založení metafyziky na představě substance a na předpokladu objektivní existence světa
3. proti různým formám pozitivního náboženství opírajícím se o empiricky neprůkazné představy.
(1711 - 1776)
Byl velice zvláštním filosofem, jediný filosof, který nevypadá jako filosof. Nebyl asketický, vysoký ani hubený. Byl malý a zavalitý. Jeho popularita a závažnost v dějinách filosofie je velmi velká. Narodil se v rodině skotského šlechtice, byl Skot, Angličan. Sám o sobě říkal, že je skeptik (není skeptik metodický, ale finální skeptik. Tzn. výsledkem jeho filosofie je skepse) a agnostik. Cesta Huma k filosofii byla velice časná. Sám Hume chce v 16ti letech hovořit jako filosof, v 17ti letech začal studovat z praktických důvodů práva. Nechtěl se podřídit této době ani žádné autoritě. V této době těžce onemocněl. Při životě ho udrželo jedině to, že dodržoval železnou sebekázeň a prováděl filosofické sebereflexe. Napsal Traktát o lidské povaze (ve 23 letech), toto dílo nemělo žádný ohlas. Je to první práce, která zpochybňuje existenci lidského ducha jako něco specifického pro člověka.
Eseje o morálce
Dialog o přirozeném náboženství.
Sám se považoval za osvícence. Část svého života žil ve Francii, kde se stal díky své filosofii chodící legendou. Znal se s Voltairem, se kterým se nepohodl. Spřátelil se s J.J. Roussem, kterého pozval Hume k sobě do Anglie, ale také se nepohodli. Ve Francii byl velmi oblíben u žen, i když jeho postava tomu neodpovídala. "Ženy nepatří k nezbytným životním potřebám."
Osvícenec či gnoseolog? Sám se považoval za osvícence. Ve svých knihách uvažuje kromě gnoseologie o tom, zda filosofie má být psána jazykem, který bude stejný jako jazyk lidový nebo zcela odlišným, odborným filosofickým jazykem. Důležité je to, aby byla psána filosofie srozumitelným jazykem, tak aby byla srozumitelná všem lidem. Jedině tak může filosofie osvítit neosvícené rozumy (lidi). To je osvícenský moment v jeho filosofii. Základem osvícenství je: můj osvícený rozum osvítí neosvícené rozumy a ty se stanou rozumy osvícenými. Jeho spisy jsou čtivé.
Svou skepsi zaměřuje Hume trojím směrem:
1. proti dosavadnímu založení vědy na představě kauzality jako nutného a objektivního vztahu
2. proti dosavadnímu založení metafyziky na představě substance a na předpokladu objektivní existence světa
3. proti různým formám pozitivního náboženství opírajícím se o empiricky neprůkazné představy.
Základní myšlenka, na které staví Hume je návrat k Johnu Lockovi
Základní myšlenka, na které staví Hume je návrat k Johnu Lockovi, především k jeho empirismu, kterého ale překračuje až k totálnímu senzualizmu, proces poznání = proces vnímání. Snažil se vyložit mechanismus našeho vědomí jako poznávání, tzn. jakým způsobem člověk poznává. Říká, že pojem může být pouze tam, kde je zkušenost. Tím se dostáváme k jeho filosofii. Význam ve filosofii mají pouze ty pojmy, které jsou odvozeny z lidské zkušenosti. Do filosofie patří tedy pojmy, které mají nějaký význam nebo smysl, tedy jsou odvozeny ze smyslů. Jiné pojmy do filosofie nepatří.
Aby byla filosofie platná, musí být postavena na takových pojmech, které jsou odvozeny ze smyslů.
Ačkoli se zdá, že naše myšlení má neomezenou svobodu, při bližším zkoumání zjistíme, že je vlastně sevřeno ve velmi úzkých mezích, a že celá tvůrčí síla ducha není nic víc, než schopnost skládat, překládat, zvětšovat nebo zmenšovat materiál, který nám poskytují smysly a zkušenost.
O čem myslí rozum? Hume říká, že Locke má pravdu, že základní vstupy (o čem myslí rozum) se dostává do lidského rozumu dvojím způsobem, senzací (kontakt subjektu s okolním světem) a reflexí (kontakt subjektu se sebou samým).
V čem se liší a překračuje Locka? Rozlišuje předměty, objekty (obsah mého já) o kterých přemýšlím na dvě skupinky. Co je předmětem, objektem mého myšlení jsou buď dojmy nebo ideje. Rozdíl mezi dojmy a idejemi je jenom v síle, kvantitě (ne v kvalitě). Dojem je silný, aktuální, komplexní vjem, který vnímám teď. Jsou to intenzivní, živé, bezprostřední vjemy, „když slyšíme, vidíme, cítíme, milujeme, nenávidíme, toužíme nebo chceme.„
Ideje jsou chápány jako vyhaslé dojmy, vjemy. Je to vzpomínka na dojem. Dokonce to mohou být i myšlenky. V ideách sjednocuje vzpomínky na dojmy, představy a zároveň myšlenky. Ideje neboli představy, myšlenky jsou méně intenzivní, méně živé. Ideje jsou jen kopiemi či otisky naších živějších percepcí.
Podle Locka vnímá člověk po ideách. David Hume zachovává gnoseologii Berkeleyho. Člověk vnímá po celcích. Není žádné ideje, jež by neměla svůj původ v nějaké percepci.
Aby byla filosofie platná, musí být postavena na takových pojmech, které jsou odvozeny ze smyslů.
Ačkoli se zdá, že naše myšlení má neomezenou svobodu, při bližším zkoumání zjistíme, že je vlastně sevřeno ve velmi úzkých mezích, a že celá tvůrčí síla ducha není nic víc, než schopnost skládat, překládat, zvětšovat nebo zmenšovat materiál, který nám poskytují smysly a zkušenost.
O čem myslí rozum? Hume říká, že Locke má pravdu, že základní vstupy (o čem myslí rozum) se dostává do lidského rozumu dvojím způsobem, senzací (kontakt subjektu s okolním světem) a reflexí (kontakt subjektu se sebou samým).
V čem se liší a překračuje Locka? Rozlišuje předměty, objekty (obsah mého já) o kterých přemýšlím na dvě skupinky. Co je předmětem, objektem mého myšlení jsou buď dojmy nebo ideje. Rozdíl mezi dojmy a idejemi je jenom v síle, kvantitě (ne v kvalitě). Dojem je silný, aktuální, komplexní vjem, který vnímám teď. Jsou to intenzivní, živé, bezprostřední vjemy, „když slyšíme, vidíme, cítíme, milujeme, nenávidíme, toužíme nebo chceme.„
Ideje jsou chápány jako vyhaslé dojmy, vjemy. Je to vzpomínka na dojem. Dokonce to mohou být i myšlenky. V ideách sjednocuje vzpomínky na dojmy, představy a zároveň myšlenky. Ideje neboli představy, myšlenky jsou méně intenzivní, méně živé. Ideje jsou jen kopiemi či otisky naších živějších percepcí.
Podle Locka vnímá člověk po ideách. David Hume zachovává gnoseologii Berkeleyho. Člověk vnímá po celcích. Není žádné ideje, jež by neměla svůj původ v nějaké percepci.
Člověk poznává pouze ideje a tyto ideje nemohou být reprezentovány obecnými pojmy
Člověk poznává pouze ideje a tyto ideje nemohou být reprezentovány obecnými pojmy. Všechny ideje, které poznávám jsou konkrétní a jedinečné (konkrétní matka, konkrétní pes...).
Podle Locka člověk poznává jednotlivé ideje a ty pak skládá do celků. Člověk podle Berkeleyho vnímá po celcích. Člověk neskládá jednotlivé ideje do celku. Člověk poznává po celcích.
Dále Locka kritizuje za rozdělení kvalit na primární a sekundární. Berkeley říká, že žádné primární kvality nejsou, jsou jen kvality sekundární. Primární kvality jsou ve stejné míře subjektivní jako kvality sekundární. Obojí jsou nerozlučně spojeny a nemohou být od sebe ani v myšlenkách odděleny (obé existují jen v naší mysli). Např. tuhost nějakého tělesa poznám při hmatovém doteku, při němž pociťuji odpor - tedy o primární kvalitě se něco dovíme zase jen prostřednictvím subjektivních kvalit sekundárních. Jsou tedy jen kvality sekundární. Všechny vlastnosti dává předmětu svého vnímání v procesu poznání člověk. Dává mu i bytí? Bytí není vlastnost.
Existuje-li barva nebo tvar, znamená to, že jsou vnímány zrakem nebo hmatem, existuje-li zvuk je slyšen, existuje-li vůně je vnímána čichem. A to, čemu říkáme tělesa, věci, to jsou jen kombinace našich počitků, kolekce našich idejí. Odtud ESSE EST PERCIPI - "být znamená býti vnímán".
Zde se objevuje první potíž: kdykoli přestávám vnímat (zavřu oči), přestává věc existovat. Kdykoli zase oči otevřu, její přerušená existence se obnoví, věc vznikne znovu. Za další: integrita věcí: vnímá-li deset lidí předmět, znamená to snad, že existuje deset těchto předmětů?
Největší problémem jsou zde solipsistické důsledky (SOLUS - jediný, IPSE - sám, odtud solipsismus ), které plynou z věty "Být znamená býti vnímán." Jsou-li věci jen kombinací mých počitků, je tedy celý svět pouze mou představou a reálně existuji jen já sám. To je zřejmý nesmysl. Stůl v mé pracovně existuje tehdy, když ho vnímám, a nebo ve vzpomínce (vybavuji si stůl v mé pracovně ve vzpomínce), anebo když stůl vnímá duch jiného člověka, či duch poslední instance - Boha.
Berkeley říká: "...může existovat nějaký jiný duch, který vnímá předměty, i když je nevnímáme my. Pokud nějaký předmět nevnímá žádný člověk, pak Bůh mu zaručuje jeho existenci tím, že ho vnímá. Boží vjemy jsou nepřetržité a všem věcem propůjčují trvalost i integritu nezávisle na tom, zda je kdo z lidí vnímá či ne."
Podle Locka člověk poznává jednotlivé ideje a ty pak skládá do celků. Člověk podle Berkeleyho vnímá po celcích. Člověk neskládá jednotlivé ideje do celku. Člověk poznává po celcích.
Dále Locka kritizuje za rozdělení kvalit na primární a sekundární. Berkeley říká, že žádné primární kvality nejsou, jsou jen kvality sekundární. Primární kvality jsou ve stejné míře subjektivní jako kvality sekundární. Obojí jsou nerozlučně spojeny a nemohou být od sebe ani v myšlenkách odděleny (obé existují jen v naší mysli). Např. tuhost nějakého tělesa poznám při hmatovém doteku, při němž pociťuji odpor - tedy o primární kvalitě se něco dovíme zase jen prostřednictvím subjektivních kvalit sekundárních. Jsou tedy jen kvality sekundární. Všechny vlastnosti dává předmětu svého vnímání v procesu poznání člověk. Dává mu i bytí? Bytí není vlastnost.
Existuje-li barva nebo tvar, znamená to, že jsou vnímány zrakem nebo hmatem, existuje-li zvuk je slyšen, existuje-li vůně je vnímána čichem. A to, čemu říkáme tělesa, věci, to jsou jen kombinace našich počitků, kolekce našich idejí. Odtud ESSE EST PERCIPI - "být znamená býti vnímán".
Zde se objevuje první potíž: kdykoli přestávám vnímat (zavřu oči), přestává věc existovat. Kdykoli zase oči otevřu, její přerušená existence se obnoví, věc vznikne znovu. Za další: integrita věcí: vnímá-li deset lidí předmět, znamená to snad, že existuje deset těchto předmětů?
Největší problémem jsou zde solipsistické důsledky (SOLUS - jediný, IPSE - sám, odtud solipsismus ), které plynou z věty "Být znamená býti vnímán." Jsou-li věci jen kombinací mých počitků, je tedy celý svět pouze mou představou a reálně existuji jen já sám. To je zřejmý nesmysl. Stůl v mé pracovně existuje tehdy, když ho vnímám, a nebo ve vzpomínce (vybavuji si stůl v mé pracovně ve vzpomínce), anebo když stůl vnímá duch jiného člověka, či duch poslední instance - Boha.
Berkeley říká: "...může existovat nějaký jiný duch, který vnímá předměty, i když je nevnímáme my. Pokud nějaký předmět nevnímá žádný člověk, pak Bůh mu zaručuje jeho existenci tím, že ho vnímá. Boží vjemy jsou nepřetržité a všem věcem propůjčují trvalost i integritu nezávisle na tom, zda je kdo z lidí vnímá či ne."
Předmět existuje, je-li vnímán duchem
Předmět existuje, je-li vnímán duchem. Svět je takový, jakým ho vnímám nebo svět je takový, jaký s námi hovoří Bůh. Člověk poznává jedině duchem. Podle toho jak ho Bůh vnímá a vytváří, tak ho nějak podobně vnímáme. Primární je duch, nejdůležitější je Boží duch a pak teprve existence těch předmětů, kterými se duch v procesu poznání popisuje. To je garantováno Bohem.
Existují objektivně reálné předměty vnějšího světa? Pro Berkeleyho neexistuje žádný vnější předmět. Vnímáním se dovídáme jen o svých senzacích, idejích - prostřednictvím smyslů, a1e nedozvídáme se nic o tom, zda existují věci mimo mysl nebo vnímání a že se podobají těm, které vnímáme... Tzn. i kdyby existovala vnější tělesa, nikdy bychom se to nemohli dovědět a kdyby neexistovala, mohli bychom se myslit právě tak dobře jako teď, že existují. Co tedy existuje? Existují pouze komplexní ideje, které vnímá duch.
Duch = duše = mysl = JÁ. Já si uvědomí duše až v procesu poznání. Vnímání se sjednocuje s myšlením. Objektem vnímání jsou celkové konkrétní ideje (vnímám po celcích); tento dům, tento stůl, aj.
Kant mu odporuje: "mysl, racionalita a smyslová činnost se musí od sebe oddělit!!!"
Berkeley předpokládá duši jako apriori - jako výplod Boha.
Rozdíly a rozpory
Berkeley versus Kant - Kant prohlásil, že Berkeley způsobil skandál ve filosofii. Je podle něj subjektivní idealista, který odmítá objektivní existenci předmětů, objektivní realitu, proces vnímání nerozlišuje od racionality.
Berkeley versus Locke - oba jsou empirikové. Berkeley neuznává abstraktní pojmy (obecné pojmy), odmítá primární (objektivní) kvality předmětů vnějšího světa. Všechny vlastnosti jsou sekundární (Být znamená být vnímán).
Berkeley versus Descartes - René Descartes říká, že člověk se narodí se systémem idejí, jejichž část je člověku vrozená, mezi nimi jsou i některé vlastnosti Boha, absolutní dobro, absolutní pravda, absolutní spravedlnost, aj. U Berkeleyho je tomu podobně. Absolutně dokonalé ideje mám od Boha (nejsou však vrozené), získávám je od Boha, jak s námi hovoří Bůh. Ale Descartes tvrdí, že člověk má ještě ideu rozprostraněnosti, která je také ideou vrozenou (máme ji od Boha) a Bůh mi nelže. Idea rozprostraněnosti je zárukou existence vnějšího objektivního světa.
Berkeley: „Proč by Bůh vytvářel objektivní rozprostraněný svět.„ Svět je takový, jak s námi hovoří Bůh.
U Berkeleyho je výsledek poznání - objekt - absolutně pasivní, subjekt poznání je absolutně aktivní, tak, že v sobě vytvoří předmět poznání - objekt.
Existují objektivně reálné předměty vnějšího světa? Pro Berkeleyho neexistuje žádný vnější předmět. Vnímáním se dovídáme jen o svých senzacích, idejích - prostřednictvím smyslů, a1e nedozvídáme se nic o tom, zda existují věci mimo mysl nebo vnímání a že se podobají těm, které vnímáme... Tzn. i kdyby existovala vnější tělesa, nikdy bychom se to nemohli dovědět a kdyby neexistovala, mohli bychom se myslit právě tak dobře jako teď, že existují. Co tedy existuje? Existují pouze komplexní ideje, které vnímá duch.
Duch = duše = mysl = JÁ. Já si uvědomí duše až v procesu poznání. Vnímání se sjednocuje s myšlením. Objektem vnímání jsou celkové konkrétní ideje (vnímám po celcích); tento dům, tento stůl, aj.
Kant mu odporuje: "mysl, racionalita a smyslová činnost se musí od sebe oddělit!!!"
Berkeley předpokládá duši jako apriori - jako výplod Boha.
Rozdíly a rozpory
Berkeley versus Kant - Kant prohlásil, že Berkeley způsobil skandál ve filosofii. Je podle něj subjektivní idealista, který odmítá objektivní existenci předmětů, objektivní realitu, proces vnímání nerozlišuje od racionality.
Berkeley versus Locke - oba jsou empirikové. Berkeley neuznává abstraktní pojmy (obecné pojmy), odmítá primární (objektivní) kvality předmětů vnějšího světa. Všechny vlastnosti jsou sekundární (Být znamená být vnímán).
Berkeley versus Descartes - René Descartes říká, že člověk se narodí se systémem idejí, jejichž část je člověku vrozená, mezi nimi jsou i některé vlastnosti Boha, absolutní dobro, absolutní pravda, absolutní spravedlnost, aj. U Berkeleyho je tomu podobně. Absolutně dokonalé ideje mám od Boha (nejsou však vrozené), získávám je od Boha, jak s námi hovoří Bůh. Ale Descartes tvrdí, že člověk má ještě ideu rozprostraněnosti, která je také ideou vrozenou (máme ji od Boha) a Bůh mi nelže. Idea rozprostraněnosti je zárukou existence vnějšího objektivního světa.
Berkeley: „Proč by Bůh vytvářel objektivní rozprostraněný svět.„ Svět je takový, jak s námi hovoří Bůh.
U Berkeleyho je výsledek poznání - objekt - absolutně pasivní, subjekt poznání je absolutně aktivní, tak, že v sobě vytvoří předmět poznání - objekt.
George Berkeley
George Berkeley
(1685-1753)
Berkeley patří mezi významné empiriky, ale spíše byl senzualistou1. Narodil se v Irsku, jeho dědeček lord Berkeley byl irský místodržící. Berkeley se nezabýval pouze filosofií, ale působil i v politice, nějaký čas pobýval ve Francii jako vychovatel. Zabýval se také o morálku a věci veřejné. Tři roky působil jako misionář v Americe mezi Indiány, ale pak se musel kvůli nedostatku financí vrátit zpět. Pak se staral o šíření irčanství ve světě a působil proti bezvěrcům. V Irsku byl mocným mužem. Stal se anglikánským knězem, později biskupem. Jeho filosofie je proto velmi ovlivněna jeho vírou. Snažil o návrat člověka k Bohu - bojoval proti deistům/deismu (filosofický rozměr, který tvrdí, že Bůh stvořil svět, dal mu určité zákony a hybné síly; dále do tohoto světa nezasahuje). Hledá nové cesty ke starému křesťanskému Bohu. Byl aktivním misionářem mezi bílými.
Teorie vidění (1709)
Pojednání o základech lidského poznání (1710)
Je Berkeley spiritualistou2? Spiritualismus spojuje s vyhraněným imaterialismem. Berkeley útočí na fyzickou substanci neboli hmotu. Ta je podle něj synonymem "nic". Berkeley se domníval, že pokud zničí, vypustí pojem hmota (rozprostraněnost), tak tím zničí základní oporu materialistům. Tím si myslel, že vrátil zpět Boha.
Je tedy spiritualistou? Na tuto otázku si každý musí odpovědět sám.
Jeho filosofie vychází z reakce na Lockovo pojetí abstraktních pojmů, které bez problémů do Lockovy filosofie patří. Člověk je může svým rozumem vytvořit. Z několika konkrétních poznání např. domů spojím tyto ideje do jedné ideje – tak vytvořím pojem dům.
Locke obecné ideje připouštěl (považoval je za nedokonalý útvar), ale říkal, že jsou pro mysl potřebné. Berkeley je kategoricky popřel. Není absolutně možné, aby existovaly v lidské hlavě obecné pojmy. Nikdo nemůže mít v mysli obecninu trojúhelníka, který by nebyl ani tupoúhlý, ani pravoúhlý, ani rovnoramenný, ani rovnostranný, nýbrž by byl vše a nic z toho zároveň.
Berkeley na to reaguje tím, že člověk nemůže v mysli vytvořit obecné pojmy, ideje. V mysli nemohou existovat abstraktní pojmy. Berkeley např. říká: pod pojmem matka si představím svou matku a ne "obecnou matku" nebo psa, kterého znám. Nepředstavím si však obecninu matky nebo psa. Z toho plyne závěr, že představy jsou pouze konkrétní a jedinečné.
(1685-1753)
Berkeley patří mezi významné empiriky, ale spíše byl senzualistou1. Narodil se v Irsku, jeho dědeček lord Berkeley byl irský místodržící. Berkeley se nezabýval pouze filosofií, ale působil i v politice, nějaký čas pobýval ve Francii jako vychovatel. Zabýval se také o morálku a věci veřejné. Tři roky působil jako misionář v Americe mezi Indiány, ale pak se musel kvůli nedostatku financí vrátit zpět. Pak se staral o šíření irčanství ve světě a působil proti bezvěrcům. V Irsku byl mocným mužem. Stal se anglikánským knězem, později biskupem. Jeho filosofie je proto velmi ovlivněna jeho vírou. Snažil o návrat člověka k Bohu - bojoval proti deistům/deismu (filosofický rozměr, který tvrdí, že Bůh stvořil svět, dal mu určité zákony a hybné síly; dále do tohoto světa nezasahuje). Hledá nové cesty ke starému křesťanskému Bohu. Byl aktivním misionářem mezi bílými.
Teorie vidění (1709)
Pojednání o základech lidského poznání (1710)
Je Berkeley spiritualistou2? Spiritualismus spojuje s vyhraněným imaterialismem. Berkeley útočí na fyzickou substanci neboli hmotu. Ta je podle něj synonymem "nic". Berkeley se domníval, že pokud zničí, vypustí pojem hmota (rozprostraněnost), tak tím zničí základní oporu materialistům. Tím si myslel, že vrátil zpět Boha.
Je tedy spiritualistou? Na tuto otázku si každý musí odpovědět sám.
Jeho filosofie vychází z reakce na Lockovo pojetí abstraktních pojmů, které bez problémů do Lockovy filosofie patří. Člověk je může svým rozumem vytvořit. Z několika konkrétních poznání např. domů spojím tyto ideje do jedné ideje – tak vytvořím pojem dům.
Locke obecné ideje připouštěl (považoval je za nedokonalý útvar), ale říkal, že jsou pro mysl potřebné. Berkeley je kategoricky popřel. Není absolutně možné, aby existovaly v lidské hlavě obecné pojmy. Nikdo nemůže mít v mysli obecninu trojúhelníka, který by nebyl ani tupoúhlý, ani pravoúhlý, ani rovnoramenný, ani rovnostranný, nýbrž by byl vše a nic z toho zároveň.
Berkeley na to reaguje tím, že člověk nemůže v mysli vytvořit obecné pojmy, ideje. V mysli nemohou existovat abstraktní pojmy. Berkeley např. říká: pod pojmem matka si představím svou matku a ne "obecnou matku" nebo psa, kterého znám. Nepředstavím si však obecninu matky nebo psa. Z toho plyne závěr, že představy jsou pouze konkrétní a jedinečné.
Druhy poznání
Druhy poznání
1. intuitivní znalost své existence (vím, že já jsem já)
2. demonstrativní poznání Boha
3. smyslová znalost věcí (smyslové poznání je omezenější než 1 a 2)
4. zjevení - Locke ho občas toleruje, asi nepatří k filosofii
Proces poznání
2. vnější předmět působí na naše smysly a tím vzniká idea něčeho. Já poznávám ideu vnějšího předmětu.
3. slovo působí na smyslový orgán a vznikne určitá idea, podobná ideji ad1. Já nepoznávám zvuk (zvuk je jen chvění vzduchu),ale poznávám ideu.
Tyto procesy poznání se nazývají senzace - poznání vnějších předmětů. Senzace jsou vlastním smyslovým vnímáním (počitky, vjemy), jejichž objektem jsou vnější předměty.
5. reflexe poznávám své vnitřní stavy (chci, myslím, vztek...) Já nepoznávám bezprostředně své stavy, ale ideje. Jakýsi „vnitřní smysl„, sebezření, sebepozorování (dnes bychom řekli introspekce).
Mohou tam být i další ideje, co mohu poznávat? Locke říká, že neexistuje nic víc. Neuznává jakékoli vrozené ideje. „V mysli nejsou žádné vrozené principy.„
Člověk se rodí jako tabula rasa (čistá deska), známá už od Aristotela a později u stoiků, byla teprve Lockem rozpracována v ucelený systém genetického empirismu, jehož obsah je vyjádřen ve slavné formuli „Nic není v rozumu, co by nebylo dříve ve smyslech„.
Člověk se rodí jako tabula rasa, jeho mysl se podobá bílému nepopsanému listu a prvním nádechem se začíná jeho tabula rasa popisovat idejemi. Zprvu senzací, později reflexivní činností subjektu. Nemohou existovat žádné vrozené ideje.
Člověk poznává skrze popisování vnějšího světa. Úloha lidského rozumu v procesu poznání je systematizování poznaných idejí, rozum utváří a abstraktizuje. Je velmi důležitým. Ideje mohu poznat jen racionalitou - nikoli okem. Rozum tedy není odsunut na sekundární kolej. Rozumem poznávám ideje - ne smysly!
1. intuitivní znalost své existence (vím, že já jsem já)
2. demonstrativní poznání Boha
3. smyslová znalost věcí (smyslové poznání je omezenější než 1 a 2)
4. zjevení - Locke ho občas toleruje, asi nepatří k filosofii
Proces poznání
2. vnější předmět působí na naše smysly a tím vzniká idea něčeho. Já poznávám ideu vnějšího předmětu.
3. slovo působí na smyslový orgán a vznikne určitá idea, podobná ideji ad1. Já nepoznávám zvuk (zvuk je jen chvění vzduchu),ale poznávám ideu.
Tyto procesy poznání se nazývají senzace - poznání vnějších předmětů. Senzace jsou vlastním smyslovým vnímáním (počitky, vjemy), jejichž objektem jsou vnější předměty.
5. reflexe poznávám své vnitřní stavy (chci, myslím, vztek...) Já nepoznávám bezprostředně své stavy, ale ideje. Jakýsi „vnitřní smysl„, sebezření, sebepozorování (dnes bychom řekli introspekce).
Mohou tam být i další ideje, co mohu poznávat? Locke říká, že neexistuje nic víc. Neuznává jakékoli vrozené ideje. „V mysli nejsou žádné vrozené principy.„
Člověk se rodí jako tabula rasa (čistá deska), známá už od Aristotela a později u stoiků, byla teprve Lockem rozpracována v ucelený systém genetického empirismu, jehož obsah je vyjádřen ve slavné formuli „Nic není v rozumu, co by nebylo dříve ve smyslech„.
Člověk se rodí jako tabula rasa, jeho mysl se podobá bílému nepopsanému listu a prvním nádechem se začíná jeho tabula rasa popisovat idejemi. Zprvu senzací, později reflexivní činností subjektu. Nemohou existovat žádné vrozené ideje.
Člověk poznává skrze popisování vnějšího světa. Úloha lidského rozumu v procesu poznání je systematizování poznaných idejí, rozum utváří a abstraktizuje. Je velmi důležitým. Ideje mohu poznat jen racionalitou - nikoli okem. Rozum tedy není odsunut na sekundární kolej. Rozumem poznávám ideje - ne smysly!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)