Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

POČÁTKY A PŘÍČINY VZNIKU SOP, ZÁKLADNÍ POJMY 5.

POČÁTKY A PŘÍČINY VZNIKU SOP, ZÁKLADNÍ POJMY 5.

SPO - má studovat druhy podnětů a způsob uvolňování v jednotlivých prostředích
neměla – se zabývat soc. prací, péčí a pomocí, proto aby mohla oficiálně EXISTOVAT
výzkumy - rodinného, lokálního a vrstevnického prostředí, sídliště, města

M. PŘADKA
- pokus o popis soc.-ped. trenců v USA a Německu
- kritika, ale první zprávy o dění ve světě

ÚSTAV EXPERIMENTÁLNEJ PEDAGOGIKY SAV
- Bratislava
- vedl O. BALÁŽ
- řeší – vztahy výchovy a prostředí, výchovné aspekty soc. procesů, utváření a řešení rozvoje osobnosti v různém prostředí

60. léta - ETOPEDIE
- péče o sociálně nepřizpůsobivé
- ve svazku se školstvím

80. léta – vznikají předpoklady pro SOP v dnešním pojetí

BAKOŠOVÁ – směry v SOP
1. sociální pedagogika – a) praktický – Pestallozi, Owen, b) teoretický – Bergmann, La Play, c) filosofický – Natorp, Spenser, Lindner
2. sociologická pedagogika - Rouma
3. pedagogická sociologie – a) starší koncepce /spekulativní/, b) novější k. /empirická/
4. sociologie výchovy – Durkheim, Znaniecky
5. soc. pedagogika – Radlínská, Wroczynsky, Přadka, Baláž

POČÁTKY A PŘÍČINY VZPONIKU SOP, ZÁKLADNÍ POJMY 4.


POČÁTKY A PŘÍČINY VZPONIKU SOP, ZÁKLADNÍ POJMY 4.


Česká republika 20. – 30. léta 20. století

BLÁHA, VELÍNSKÝ, CHALUPNÝ, VENDYŠ, ŠÍMA
- nepěstovali čistou SOP

Polsko
- speciální institut, výzkum v terénu, sociální práce... H. RADLÍNSKÁ
- zkoumají prostředí, ped. péči, soc. práce, přirozené výchovné prostředí /rodina, vrstevníci, lokální prostředí.. WROCZYNSKÝ, KAMINSKÝ, PLCH

Rusko
- vše, co se odchylovalo od stalinistických dogmat bylo nežádoucí
- vznikají utajené práce --) BOLONSKÉHO, ŠACKÉHO
- 60. – 80. léta – SOP= směr buržoazní pedagogiky
- v 60. létech se velmi rozvíjí zájem o sociologii a její vztah k pedagogice

ČSSR
- potlačena sociologie i SOP jako buržoazní pseudovědy

60. léta
K. GALLA – „Úvod do sociologie výchovy“
- přehled názorů na soc. funkci pedagogiky

Předmět SOP
– objekt výchovy = sociální skupiny
- prostředí výchovy = rodina, jesle, internát…
- metody výchovy
- sociální vymezení cílů výchovy

Polsko, Německo – neustálý vývoj SOP..... WROCZINSKY – „Sociálna pedagogika“

POČÁTKY A PŘÍČINY VZNIKU SOP, ZÁKLADNÍ POJMY 3.

POČÁTKY A PŘÍČINY VZNIKU SOP, ZÁKLADNÍ POJMY 3.

Systematické pojetí SOP
PAUL NATORP – „Náboženství uvnitř hranic humanity“

- usiloval o filosofické zdůvodnění sociálních cílů výchovy
- novokantovsky orientovaný pedagog a filosof
- výchova vůle

2 úkoly:
1) zdokonalovat jedince
2) jejich prostřednictvím vytvářit jednotu společnosti

P. BERGMANN – „Soziale Pedagogik“
- praktik, využíval zkušeností a indukce

Meziválečné období:
Německo – posouvá se chápání SOP, původně protiklad k individuální pedagogice, k praktickým činnostem řešícím problémy dětí, mládeže a dospělých

Vývoj názorů na obsah SOP ve 20. století:

K. HAASE – SP= výchova k mravně sociálnímu chování
E. KNIRCH – SP= práce na lidském vzdělání
K. MOLLENHAUER – systém vývoj. pomoci
T. WILHELM – historický pojem označující pomoc mezi válkami
H. PFAFFENGERGER – životní pomoc
J. K. TILLMAN – teorie a terapie sociálních problémů
S. KEIL – teorie speciální soc. pomoci
O. KÁDNER – kritizuje široké pojetí SOP
O. CHLUP – stanoví cíle výchovy

POČÁTKY A PŘÍČINY VZNIKU SOP, ZÁKLADNÍ POJMY 2.

POČÁTKY A PŘÍČINY VZNIKU SOP, ZÁKLADNÍ POJMY 2.

Vliv sociologie:

- v 19. století sílí názor, že prostředí utváří jedince, člověka, oproti názorům, že člověk se rodí jako hotové individuum
- sociologie při utváření osobnosti pokládá za důležité vlivy prostředí, především prostředí společenského

PEDAGOGIKA SOCIOLOGICKÁ, vystupuje od konce 19. století jako speciální směr p.

ADOLF DIESTERWEG – původ názvu SOP
- ve svém díle „Rukověť“ poprvé používá pojmu social-pedagogig
- spojení sociálních a výchovných úkolů

LA PLAY
- Francouz
- metody zkoumání prostředí
- rodina, jako element společenské struktury
- výzkum rodiny ze všech možných pohledů /příjmy, majetek, vzdělání…/
- ověřitelnou metodu našel ve sledování rozpočtu

sociologická pedagogika – GUSTAV ADOLF LINDNER
– „ Pedagogika na základě nauky o vývoji přirozeném, kulturním a mravním“
– profesor pedagogiky a filosofie na Karlo-Ferdinandově univerzitě
– demokratizace výchovy
– zpřístupnění vzdělání
– vysokoškolské vzdělání učitelů
– vycházel od člověka jako jednotlivce
– zdůrazňuje sociální cíle výchovy, jež mají člověka připravit pro život
– vyšel z Herbarta, Comta, Spensera, Pestalozziho

POČÁTKY A PŘÍČINY VZNIKU SOP, ZÁKLADNÍ POJMY 1.


POČÁTKY A PŘÍČINY VZNIKU SOP, ZÁKLADNÍ POJMY 1.


Starší názory.

PLATON
- společenský zřetel výchovy
- vztah výchovy a společnosti, důležité pro společenské umístění
- Babyloňané, Peršané, Asyřané, Egypťané

Předchůdci:

THOMAS MOORE
- zasadil výchovu funkčně do svého obrazu sociální utopie
- CAMPANELLA, HELVETIUS, DIDEROT, FOURIER, OWEN

J. Á. KOMENSKÝ
- „Informatorium školy mateřské“
- spolupůsobení prostředí při výchově

J. H. PESTALOZZI
- „Linhart a Gertruda“
- jeho výchovnou koncepcí byla rodina, v čemž předběhl své následovníky
- rodina jako přirozené prostředí pro vývoj osobnosti
- prostředí jako zdroj výchovných podnětů
- základní pedagogické teze o vlivu prostředí

STRUKTURA SCHŮZKY ZÁJMOVÉHO ÚTVARU

STRUKTURA SCHŮZKY ZÁJMOVÉHO ÚTVARU
- i přes žánrovou nesourodost, obsah, věk členů, místo atd. společné jmenovatel, které vycházejí z obecných pedagogických zásad i zásad PVČ

1. ZAHÁJENÍ SCHŮZKY - zjištění prezence – přináší určité soustředění, uklidnění, tolerance k pozdním příchodům

2. VYTVOŘENÍ SPOLEČNÉ ATMOSFÉRY – podmínkou pro úspěšnou činnost, děti přicházejí s různými předchozími zážitky,mohou být unavené nebo nesoustředěné a roztěkané, podle převažující nálady volí pedagog činnost – rozhovor, hru, četbu, improvizaci

3. MOTIVACE ČINNOSTI – nesmí chybět, dítě potřebuje vědět, proč má činnost vykonávat, je na pedagogovi, aby volil motivační prvky přiměřeně věku účastníků, zájmové činnosti, místním podmínkám

4. VLASTNÍ ČINNOST – zabírá nejdelší časový úsek, vedoucí by neměl improvizovat – měl by mít stanovené zadání, rozmyšlený metodický postup a připravené pomůcky, během schůzky řídí, koriguje, podněcuje, dbá na bezpečnost práce

5. ZÁVĚR SCHŮZKY - zhodnocení dosažených výsledků, vyzdvihuje především klady, někdy důležitější zhodnocení než výsledek, úklid prostoru, můžeme přiřadit didaktickou nebo tvořivou hru, + seznámení s tématem příští schůzky, pomůcky, jež je třeba si přinést

- důležité v každém zájmovém oboru je poznání funkce tohoto oboru
- jsou uvědoměle a cílevědomě vyhledávány a uskutečňovány v podmínkách zájmové činnosti v souladu s výchovnými záměry
- odborná znalost zájmového oboru, metodické schopnosti, ale i zájem o práci a vyzrálou osobnosti pedagoga

ORGANIZAČNÍ FORMY ZÁJMOVÝCH ČINNOSTÍ

ORGANIZAČNÍ FORMY ZÁJMOVÝCH ČINNOSTÍ

• pravidelná – činnost zájmových útvarů /kluby, kroužky, soubory, oddíly/
• příležitostná – exkurze, besedy, vycházky, expedice, soutěže, olympiády
• skupinová – v zájmových útvarech
• individuální – ve střediscích
• hromadná – festivaly, slavnosti, sportovní akce
• organizovaná – s pedagog. vedením, se stanoveným začátkem a koncem /výlet, zájmový útvar/
• spontánní – průběžná nabídka – herna, čítárna, internetová pracovna, hřiště

kroužek – menší skupina do 15 členů
oddíl – sportovní, turistický, součást instituce
kurz – omezený časově za účelem získání dovedností /dílna/
soubor – esteticko-výchovně zaměřený – vytváření hodnot i navenek
klub – zaměřený na činnost – všestranně

Rozdíly od procesu ve škole:

• činnost zájm. útvaru není společensky stanovenou povinností, vyplývá z dobrovolnosti a relativní samostatnosti jedince
• program a postup činnosti vychází více ze skutečné úrovně zájmů než ze závazných norem, jako jsou osnovy, je vytvořen dostatečný prostor pro individuální přístup i samostatné tempo
• časová volnost – rozmanité formy, metody
• rozmanité prostory – dynamičtější, měnitelné, podporují tvořivost
- získávají nové poznatky a dovednosti
- vedoucí vyváří podmínky pro skupinovou spolupráci
- možnost seberealizace ve spolupráci s ostatními
- podněcující metody

Vedoucí – několik zásadních rolí

- role instruktora – vysvětluje, stimuluje, ukazuje činnost, podněcuje myšlení
- role rádce – vede účastníky k pochopení smyslu činností a jejím hodnotám, motivuje
- role diagnostika a terapeuta – pomáhá uspokojovat potřeby, řeší konflikty, osobní problémy, překonává překážky, usnadňuje vzájemné kontakty

Zájmové činnosti



Zájmové činnosti



jsou cílevědomé aktivity zaměřené na uspokojení a rozvíjení individuálních potřeb, zájmů a schopností. Mají obrovský vliv na rozvoj osobnosti, na správnou společenskou orientaci.

1. společensko-vědní: jsou charakteristické zájmem o historické objekty, kulturní podniky,
významné osobnosti, oslavy výročí, dodržování tradic, jazyky, individuální sběratelství...

2. pracovně-technické: zdokonalují manuální schopnosti, přispívají k profesní orientaci žáků, práce s materiály, montážní činnosti, příprava pokrmů, modelářství...

3. přírodovědné: prohlubování vědomostí o přírodě, zájem o živou a neživou přírodu,
pozorování, zaměření činnosti na poznávání způsobu života a významu živočichů v přirozeném prostředí. Dále sem patří pěstitelství, specializované zájmové činnosti (rybářství, včelařství...)

4. esteticko-výchovné: činnosti jsou zaměřené na rozvíjení výtvarného, hudebního, literárního, dramatického a hudebně-pohybového projevu.
Výtvarné: modelování, kresba, návštěvy výstav
Hudební: zpěv, tanec, hra na orffovské nástroje, na hudební nástroje, poslech hudby,
znalost skladatelů...
Literárně-dramatické: četba, přednes, pokusy o dramatickou a literární činnost, tvorba, návštěvy kulturních představení (divadlo, kino, besedy s umělci...)

5. tělovýchovné, sportovní a turistické: činnosti jsou zaměřená na atletiku, gymnastiku, lyžování, plavání, hry, netradiční sporty (lakros, florball, squash...), patří sem i kondiční cvičení, průpravná a zdravotní, akrobacie, turistika vodní, pěší, cyklistická, sledování sportovních soutěží...

ZÁSADY VEDENÍ ZÁJMOVÉHO ÚTVARU



ZÁSADY VEDENÍ ZÁJMOVÉHO ÚTVARU


Výchovné a vzdělávací činnosti mimo vyučování

Mimoškolní výchovu tvoří různé typy činností:

Odpočinkové má být fyzicky i psychicky nenáročná
Rekreační většinou je zaměřená na pohybové aktivity, slouží jako kompenzace nedostatku pohybu ve škole, smyslem je odstranění únavy a obnova sil.

Zájmové rozvíjí a kultivují zájmy dětí, jsou nejvýznamnější částí výchovy ve volném čase
Veřejně prospěšné vedou děti k dobrovolné a nezištné práci ve prospěch ostatních
Sebeobslužné se orientují na vedení dětí k samostatnosti v péči o sebe samy.
Příprava na vyučování je okruh činností spojených s plněním studijních povinností, opakování, upevňování a prohlubování vědomostí a dovedností.

JAN ÁMOS KOMENSKÝ - 4. část

JAN ÁMOS KOMENSKÝ - 4. část

- lidský rozum podle Komenského je důsledek a důkaz Boží rozumnosti
- aby člověk mohl dostát určení, disponuje smysly, rozumem a vírou
- konečné určení je přebývání s Bohem, vrchol přírody = člověk, nepřeývá s Bohem, pouze k němu směřuje
- člověk ve svém lidství hluboce klesl
- člověk je však schopen vývoje, proměny
- tím odpadem od lidskosti /Adam, Eva – např./ propadl člověk SAMOSVOJNOSTI = sobectví
- člověk se obrátil k sobě, středem světa pro něj přestal být Bůh

Cesta nápravy: člověk musí být nasměrován zpět na střed, na Boha, světlo
- záleží však jak bude orientován
- má být uváděn do božího světla
- toto je povolání člověka

VZDĚLÁNÍ ČLOVĚKA
- přirozenost
- pro každého, aby došlo k proměně od sobectví ke světlu
- výchova má nesmírný význam v životě člověka
- „všichni ti, kteří se narodili lidmi, potřebují vyučování k lidskosti“

3. SVĚT BOHA /světla/
- byl přívržencem sekty – CHILIASMUS
- období 30-i leté války považovali za konec světa a nástup tisícileté říše Kristovy
- mělo na něj toto sektářské působení velký vliv
- veškerým světlem je Bůh
- aby byl člověk schopen nápravy, musí se vydat k Bohu
- vnímá pokleslost člověka jako stav překonaný, a to výchovou, kde na 1. místě stojí Bůh jako vychovatel

JAN ÁMOS KOMENSKÝ - 3. část


JAN ÁMOS KOMENSKÝ - 3. část

2. SVĚT ČLOVĚKA


- člověk je v centru veškerého zájmu Komenského
- v Didaktice a Všeobecné nápravě věcí lidských
- definuje člověka z hlediska jeho určení
- určení člověka je odvozeno z knihy Genesis
- smysl člověka je poznat, porozumět, být pánem a všechno obracet ve svůj prospěch
- musí to dělat ctnostně a uchovat si svou důstojnost a nakonec být obrazem božím
- těmto postupům odpovídají i obsahy výchovy:

- rozumové vzdělání
- vzdělání ve ctnostech
- vzdělávání v oblasti náboženství, tj. zbožnost

K tomu, aby mohl být takto vzdělán má 3 dary – myšlení
- ruce /uchopit, změnit svět/
- jazyk /jednat, mluvit/

- velmi důležitá je i VŮLE člověka, v nápravě věcí lidských dostává vůle 1. místo
- člověk byl určen k panování nad všemi tvory, je to živočich se svobodným jednáním
- rozum je ochráncem vůle
- představuje člověka jako nejdokonalejší bytost na zemi, ale neodděluje ho tím od okolní skutečnosti
- člověk je v živé interakci s prostředím
- rozdíl – Descartes oddělil člověka jako duchovní substanci, člověka učil k tomu, aby se přírody zmocnil – „myslím, tedy jsem“

JAN ÁMOS KOMENSKÝ - 2. část

JAN ÁMOS KOMENSKÝ - 2. část

1. SVĚT PŘÍRODY
- fyzika – přírodní vědy, chemie
- vnímá začátek materiálního světa jako 3 PRINCIPY, které Bůh stvořil:

1. hmota /látka/
2. světlo - neúplné substance bez formy
3. ducha

PRINCIP SVĚTLA dodává formu živlům – ETER, VODA, VZDUCH, ZEMĚ, jejichž mísením vznikají úplné substance /ELEMENTÁTA/. Vychází z Mikuláše Kuzánského, který odmítá Aristotelovskou tradici, která pracuje jen s 2 pojmy – hmota, forma hmoty a 3. pojmem – princip protikladu, vše obsahuje protiklady.

Komenský obrátil myšlenku Kuzánského, tak že měla tendenci vzestupnou – základ pro vzestupnou tendencí: hmota, duch, světlo

ELEMENTÁTA = vše, co vidím kolem sebe

- příroda je spolu navzájem provázána a tvoří dokonalý řád
- není totožný s božím řádem, jenž byl počátkem všeho, pak přejal vládu přírodní řád
- přirovnává přírodu ke stromu, na vrcholu jako nejdokonalejší bytost sedí člověk
- všechno ať samo plyne, násilnost buď vzdálená věci
- ani příroda nedělá skoky, všechno plyne postupně
- bývá nařknut z panteismu, nebyl však panteistou, je zapřísáhlý věřící
- vychází z biblického stvoření světa
- svět směřuje k Bohu a člověk také
- odmítá teorii dvojí pravdy, pravdy vědecké a teologické
- jeho pohled na přírodu nebyl pohled vědce, ale byl to pohled teologický= vše je zaměřeno k účelu = vše má svůj cíl
- ptá se jaký význam má příroda pro člověka?
- příroda, člověk a Bůh tvoří jednotu

JAN ÁMOS KOMENSKÝ - 1. část


JAN ÁMOS KOMENSKÝ /1592-1670/
- 1. část

Dílo:

Labyrint světa a ráj srdce
Kšaft umírající matky jednoty bratrské
Všeobecná porada o nápravě věcí lidských

Dílo pedagogické:

Brána jazyků otevřená
Velká didaktika
Svět v obrazech
Škola hrou

Palouš:“jeho výchova byla vyváděním z klamu sebestřednosti do božího světa.“

- biskup jednoty bratrské, teolog, pak až pedagog
1614 – stává se učitelem na bratrské škole v Přerově a v 1618 farářem ve Fulneku
1620 – začíná se skrývat před pronásledovateli po bitvě na Bílé hoře
1628 – odchází do emigrace - polské Lešno – 1956
- s několika přestávkami - v Anglii, Švédsku, v Blatném potoce v Uhrách
- nejdramatičtější požáry v Lešně, přichází o svá díla
1656 – odchází do Amsterdamu
1670 – umírá a je pohřben v Naardenu

Základní myšlenky:

- celý vesmír tvoří harmonický celek skládající se z navzájem souvisejících vrstev a mající vzestupnou tendenci

1. svět přírody
2. svět člověka – součástí světa přírody, ale převyšuje ji
3. boží svět – svět člověka o něj usiluje

VÝCHOVA NEFORMÁLNÍ 2.

VÝCHOVA NEFORMÁLNÍ 2.


Definice poslání Pracovní skupiny pro neformální výchovu při Radě Evropy zahrnuje:

= plánovitý program individuální a sociální výchovy, který rozšiřje a doplňuje vějíř kompetencí osvojovaných mimo formální výchovný systém

= spoluúčast na programech uskutečňovaných prostřednictvím animátorů v dobrovolném sdružování i působení veřejných institucí

= zhodnocení těchto programů udělováním diplomů


Neformální výchova je pokládána za jeden ze způsobů rozvoje demokratické společnosti, občanům se dává příležitost:

- rozvíjet zvídavost a nadšení pro věc, získávat zkušenosti a přebírat odpovědnost

- společně pracovat, učit se demokraticky jednat a rozhodovat, osvojovat si základy aktivního občanství

- rozšiřovat osobní, sociální a profesní kompetence

- učit se angažovanosti a solidaritě, motivaci a iniciativnosti, toleranci a interkulturní výchově, kritickým postojům a intelektuální nezávislost, sebedůvěře a dalším žádoucím rysům osobnosti

Formální a neformální výchova se shodují ve svých cílech:

• rozvoj osobnosti, sociální integrace, výchova k aktivnímu občanství
• rozvoj intelektuálních, praktických a sociálních kompetencí

VÝCHOVA NEFORMÁLNÍ 1.


VÝCHOVA NEFORMÁLNÍ
1.

- ang. non-formal education, franc. éducation nonformelle
- cílená a strukturovaná aktivita mimo formální výchovný systém
- např. činnost v útvaru zájmové činnosti, jako je zájmový kroužek, umělecký soubor, sportovní družstvo, členství ve sdružení dětí a mládeže
- neprobíhá ve škole nebo v odborném vzdělávacím zařízení nebývá zakončeno udělením osvědčení

- hlaví rozdílem mezi výchovou informální a neformální je skutečnost, že informální výchov je víceméně dána postavením dítěte a mladého člověka ve společnosti a neuskutečňuje se z jeho rozhodnutí, neformální výchova od dítěte a mladého člověka naopak vychází, realizuje se prostřednictvím dobrovolné činnosti a má nejblíže k výchově ve volném čase

Rysy neformální výchovy:

-je součástí koncepce a praxe celoživotní výchovy a vzdělávání
- zahrnuje svobodu, dobrovolnost účasti na aktivitách, jež poskytují nejen věcné a odborné znalosti a dovednosti, nýbrž také šíře pojaté schopnosti, sociální kompetence a hodnoty /demokratické občanství, rovnost pohlaví, ekologické uvědomění, tvořivý a aktivní přístup, účast a angažovanost na vývoji a životě společnosti/
- obsahuje prvky demokratismu /úsilí o spoluúčast každého jedince a jeho skupin např. v činnosti dobrovolných sdružení/

- význam neformální výchovy roste, protože formální výchova nemůže plně dostát všem dnešním výzvám a požadavkům na příprav mladé generace
- přijímá tak doplňující, přesto však nezastupitelnou úlohu
- vymezení Evropským fórem mládeže zdůrazňuje tvořivost, novátorství, individuální interakci se společností, pružné řešení problémů života občana, integraci znalostí, účast na činnosti dobrovolných sdružení a aktivitách mládeže v obci



FORMÁLNÍ, NEFORMÁLNÍ A INFORMÁLNÍ VÝCHOVA

FORMÁLNÍ, NEFORMÁLNÍ A INFORMÁLNÍ VÝCHOVA

V posledních desetiletích se zejména v dokumentech a praxi evropských institucí objevují nové pojmy - zdůrazňují opět zřetel ke komplexně chápanému výchovnému působení

FORMÁLNÍ VÝCHOVA

- ang. formal education, franc. éducation frmelle
- systém aktivit uskutečňovaný ve šklách nebo v odborných vzdělávacích zařízeních
- je zajišťována nebo podporována státem, věkově odstupňována od základního po vysokoškolské vzdělání
- zakončení formálního stupně vzdělání je potvrzeno dokladem o absolvování
- patří sem tradiční vzdělávání uskutečňované ve škole, dálkové studium na středních školách a vysokých školách, distanční vzdělávání zprostředkované médii na základě připravených programů

INFORMÁLNÍ VÝCHOVA

- ang. informal education, franc. éducation informelle, někdy éducation diffusée = výchova rozptýlená, získávání vědomostí a rozvoj osobnosti bez institucionálního začlenění/
- učením vyplývajícím z každodenního kontaktu s rodinou, prací, přáteli, živelně vznikajícími vrstevnickými skupinami dětí a mládeže, médii a vlivy dalších činitelů, kteří působí v blízkých životních prostředích
- může probíhat cíleně, obvykle je však toto působení nezáměrné, neorganizované, nesystematické a nekoordinované

Výchovné a vzdělávací činnosti mimo vyučování, Sebeobslužné a veřejně prospěšné činnosti



Výchovné a vzdělávací činnosti mimo vyučování

Sebeobslužné a veřejně prospěšné činnosti


se zaměřují na vedení k samostatnosti o sebe sama a své věci, jde o uvědomělé vykonávání práce prospívající ostatním lidem. Jde o vytvoření, upevnění a dodržování návyků osobní hygieny, vkusu oblékání, péče o pořádek a čistotu, návyky při jednání s lidmi. Jsou to činnosti konané pro menší skupiny osob nebo ve prospěch větších skupin, kdy se tak utváří šetrný vztah k majetku, chápání lidské práce, vzájemná úcta, odpovědnost...

Příprava na vyučování
je okruh činností, kterými volno-časové instituce pomáhají žákům při plnění školních úkolů.
Úkoly: jsou to přípravy na vyučování jsou procvičení, opakování, popřípadě prohlubování poznatku z vyučování.
Úkoly výchovné: pěstují zájem o sebevzdělávání, k návykům pravidelné a systematické přípravy.
Ke vzdělávacím úkolům: patří vypracování písemných i ústních úkolů, prohlubování
poznatků a vědomostí (vycházky, exkurze...)
Příprava předpokládá úzkou spolupráci se školou, je různá v závislosti na vyučovací látce, využívá názorný metod, pozorování, předvádění, vyprávění...
Pro žáky je přitažlivé procvičování učiva didaktickými hrami (napodobivé, soutěže, kvízy). Vliv na přípravu na vyučování má i zájmová činnost.
Formy: mohou být hromadné, skupinové i individuální

Spolupráce se školou: je hlavním předpokladem těchto činností. Příprava má následovat až po důkladném odpočinku a rekreaci. Při vypracovávání úkolů vychovatele žáky sledují, chyby jim sami neopravují, ale upozorní je na chybu a vyzvou k jejímu vyhledání.
Role vychovatele spočívá v zajišťování dozoru při studijním klidu, cvičně přezkušuje, je konzultantem, kdy vysvětluje nejasnosti díky své odbornosti a zaměření, je organizátorem kupinek žáků, kde-li o řešení složitějších, odbornějších předmětů. Součástí role organizátora je i styk se školou.

Výchovné a vzdělávací činnosti mimo vyučování - fce zájmových činností



Výchovné a vzdělávací činnosti mimo vyučování


Funkce zájmových činností:

Starší děti vedeme k vědomější specializaci v zájmech, jejich podněcování, rozvíjení, usměrňování. Zájmová činnost podněcuje rozvoj poznávacích procesů. Všechny typy zájmové činnosti umožňují prožívání kladných citů, odreagování, poznávání vlastních možností. Podněcují samostatnost a tvořivost, tedy plní funkci výchovnou i vzdělávací, rozvíjí celou osobnost.

Organizační formy zájmových činností:

jsou pravidelná, příležitostná, skupinová, individuální, hromadná, organizovaná.

Struktura schůzky: - zahájení schůzky: zjištění prezentace přináší uklidnění, soustředění, žáci jsou na to zvyklí ze školy.

Společná atmosféra: se navodí rozhovorem, hrou, improvizací...

Motivace činností: dává dítěti odpověď na to, proč má činnost vykonávat

Vlastní činnost: je rozmyšlený metodický postup, nezasvěceným může připadat tato část činnosti hlučná, chaotická.

Závěr schůzky: je charakteristický hodnocením, vyzdvihují se klady z vykonané činnosti.

Výchovné a vzdělávací činnosti mimo vyučování - zájmové činnosti

Výchovné a vzdělávací činnosti mimo vyučování

Zájmové činnosti
jsou cílevědomé aktivity zaměřené na uspokojení a rozvíjení individuálních potřeb, zájmů a schopností. Mají obrovský vliv na rozvoj osobnosti, na správnou společenskou orientaci.

1. společensko-vědní: jsou charakteristické zájmem o historické objekty, kulturní podniky,
významné osobnosti, oslavy výročí, dodržování tradic, jazyky, individuální sběratelství...

2. pracovně-technické: zdokonalují manuální schopnosti, přispívají k profesní orientaci žáků,
práce s materiály, montážní činnosti, příprava pokrmů, modelářství...

3. přírodovědné: prohlubování vědomostí o přírodě, zájem o živou a neživou přírodu,
pozorování, zaměření činnosti na poznávání způsobu života a významu živočichů
v přirozeném prostředí. Dále sem patří pěstitelství, specializované zájmové činnosti
(rybářství, včelařství...)

4. esteticko-výchovné: činnosti jsou zaměřené na rozvíjení výtvarného, hudebního, literárního, dramatického a hudebně-pohybového projevu.
Výtvarné: modelování, kresba, návštěvy výstav
Hudební: zpěv, tanec, hra na orffovské nástroje, na hudební nástroje, poslech hudby,
znalost skladatelů...
Literárně-dramatické: četba, přednes, pokusy o dramatickou a literární činnost, tvorba,
návštěvy kulturních představení (divadlo, kino, besedy s umělci...)

5. tělovýchovné, sportovní a turistické: činnosti jsou zaměřená na atletiku, gymnastiku, lyžování, plavání, hry, netradiční sporty (lakros, florball, squash...), patří sem i kondiční cvičení,
průpravná a zdravotní, akrobacie, turistika vodní, pěší, cyklistická, sledování sportovních soutěží...

Výchovné a vzdělávací činnosti mimo vyučování


Výchovné a vzdělávací činnosti mimo vyučování


Mimoškolní výchovu tvoří různé typy činností:
Odpočinkové má být fyzicky i psychicky nenáročná
Rekreační většinou je zaměřená na pohybové aktivity, slouží jako kompenzace nedostatku pohybu ve škole, smyslem je odstranění únavy a obnova sil.
Zájmové rozvíjí a kultivují zájmy dětí, jsou nejvýznamnější částí výchovy ve volném čase.
Veřejně prospěšné vedou děti k dobrovolné a nezištné práci ve prospěch ostatních.
Sebeobslužné se orientují na vedení dětí k samostatnosti v péči o sebe samy.

Příprava na vyučování je okruh činností spojených s plněním studijních povinností, opakování, upevňování a prohlubování vědomostí a dovedností. Odpočinkové a rekreační činností ve výchově mimo vyučování. Odpočinková činnosti jsou velmi klidné, pohybově i psychicky nenáročné. Rekreační činnosti mají naopak charakter vydatné pohybové aktivity většinou na zdravém vzduchu.

Školní vyučování vyvolává psychickou i fyzickou únavu. Odolnost je závislá na věku. S nedostatkem příležitostí odpočinku a rekreace dochází k pocitu přetížení. Děti reagují nepozorností, vzdorovitostí, odmítáním poslušnosti. Některé děti reagují neuroticky - bolestmi hlavy, nechutenstvím nebo naopak přejídáním, poruchami spánku, koktavostí, tiky...

Formy a obsah čin.: vychovatel hodnotí podmínky výchovy, respektuje věkové skupiny. Odpočinku slouží klid na lůžku, koberci, křesle, spánek, relaxační cvičení, klidné hry (stolní společenské), četba, poslech hudby, sledování videa... V rámci rekreace by měly děti mít denně příležitost k činnostem podle vlastního přání. Dodržuje se poměr mezi spontánní a organizovanou rekreační činností.
Patří sem: tělovýchovné chvilky, uvolňovací cviky, pohybové hra na hřišti, v parku, vycházky tělovýchovné, přírodovědné, společensko-vědní...

Zařízení: družiny, dětské domovy, školní kluby, domovy mládeže...
Vychovatel: přihlíží k přáním dětí, umožňuje jim aktivní podíl na plánování, co nejméně užívá příkazů a zákazů, nikdy neodmítne dítě vyslechnout, promluvit si s ním
„Herní specialista“ je to samostatná pedagogická profese, u nás se rozvíjí zvláště ve zdravotnictví.

ANALÝZA A PREVENCE SOCIÁLNĚ PATOLOGICKÝCH JEVŮ - prevence, pokračování

ANALÝZA A PREVENCE SOCIÁLNĚ PATOLOGICKÝCH JEVŮ

Prevence - pokračování

Zajišťují depistáž a první kontakty s uživateli drog, předávání základních informací a podle možností poskytnutí první pomoci. Mohou být prvním impulsem k nastartování individuálního boje se závislostí, k zahájení léčby a cesty ke zdravému životu.

Součástí terciární prevence jsou:

- doléčovací centra s ambulantní docházkou,
- domy „na půl cesty“ a chráněné byty poskytující dočasné /obvykle 6 měsíců/ chráněné bydlení a kontrolu.
- kontrolní činnost a podpora sociálních kurátorů, dalších sociálních pracovníků a terapeutů,
- skupiny rodinné terapie a skupiny rodinných příslušníků /zejm. partnerů/,
- svépomocné skupiny toxikomanů.

ANALÝZA A PREVENCE SOCIÁLNĚ PATOLOGICKÝCH JEVŮ - prevence

ANALÝZA A PREVENCE SOCIÁLNĚ PATOLOGICKÝCH JEVŮ

PREVENCE

- primární – aby jev vůbec nenastal,
- sekundární – aby nepokračoval a nešířil se, příp. aby se zmírnily důsledky,
- terciární – aby nedocházelo k recidivě a důsledky se odstranily.

Prevence musí být včasná – musí pohotově odpovídat na aktuální potřeby a stav klienta, na vývojové stadium jevu, na který je zaměřena. U konkrétních forem prevence je důležité vymezit cílovou skupinu, např. děti, mladiství, dospělí vojáci, vězni, recidivisté a další.

V oblasti primární prevence se prolínají prvky obecné i speciální prevence, kde se otevírá prostor pro pedagogiku volného času, jde především o:

- posilování žádoucích osobnostních charakteristik – důvěry, vůle, vytrvalosti, schopnosti komunikovat, spolupracovat, vytvářet vztahy,
- učení se psychosociálním dovednostem včetně dovednosti odmítat,
- pomoc při vytváření hodnotových preferencí na základě vhodné informovanosti o rizicích a důsledcích,
- nabídku hodnotových a dostupných volnočasových aktivit.

V oblasti sekundární prevence patří mezi efektivní formy protidrogové prevence:
- linky důvěry,
- terénní práce /streetwork – výměna jehel, základní pomoc v terénu/,
- nízkoprahová kontaktní centra /K-centrum – zajišťující základní hygienu, sociální kontakty, nabídku trávení volného času atd./
- léčebně-kontaktní centra s ambulantní léčbou,
- lůžková zařízení pro krátkodobou /3 - 4 měsíce/ nebo střednědobou /6 - 7 měsíců/ ústavní léčbu,
- terapeutické komunity pro dlouhodobou léčbu a resocializaci /12 a více měsíců/.

ANALÝZA A PREVENCE SOCIÁLNĚ PATOLOGICKÝCH JEVŮ


ANALÝZA A PREVENCE SOCIÁLNĚ PATOLOGICKÝCH JEVŮ


POJMY

- záškoláctví
- agresivní chování, šikana – 5 stupňů – od fyzické agrese po dokonalou šikanu
- vliv mediálního násilí na psychosociální vývoj nezralých jedinců
- deviantní jednání a závadové party
- vandalismus, sprejeři, grafitti
- patologické hráčství – gambling
- delikvence – alkoholismus
- drogová závislost – příčiny, důsledky
- krizové stavy u dětí a mládeže
- sebezničující a sebevražedné jednání
- dětská prostituce – pornografie
- školní fobie

---) sociální práce /kurátoři/ a etopedie

B. KRAUS
1. sociálně pedagogická prevence
2. sociálně pedagogická terapie

- úzce souvisí s PVČ a pedagogickou diagnostikou

PŘÍČINY VZNIKU SPJ
- únik od reality
- nezvládnutí nějaké situace
- snaha upozornit na sebe
- nechat se svést partou, významným druhým
- chybějící vrba, zvědavost
- reakce na neplnění některé z funkcí rodiny
- týrání atd.

PREVENCE

- primární – aby jev vůbec nenastal,
- sekundární – aby nepokračoval a nešířil se, příp. aby se zmírnily důsledky,
- terciární – aby nedocházelo k recidivě a důsledky se odstranily.

Pedagogika zážitku - Outward Boudu 2.

Pedagogika zážitku - Outward Boudu 2.
Aktivity Outward Boundu
nespočívají v exotickém dobrodružství, ale ve výchovně strukturované a podle principů pedagogiky zážitku organizované kultivaci osobnosti.

Vychází z následujících zákonitostí:
- skoro všichni lidé dokáží víc než se domnívají;
- společný život v malých koedukovaných skupinách a trvalý styk s přírodou účastníkům připravuje významná fyzická a psychická vyzvání;
- učení je víc než pouhé osvojení zprostředkovaných faktů receptů; stres a subjektivně prožívané nebezpečí (při objektivně vysoké záruce jistot) znamená impozantní příležitost k uspokojení potřeby rozvoje sebe sama; podpora týmové spolupráce.

Pedagogika zážitku - Outward Boudu 1.


Pedagogika zážitku

Outward Boudu
1.

Zážitkově pedagogickou nabídkou Outward Boundu se rozumí příspěvek k aktuální preventivně zaměřené práci, hlavně s mládeží. Outward Bound představuje již téměř 50 let neměnné označení pro krátkodobou intenzivní zážitkově pedagogickou koncepci pobytu v přírodě (outdoor).

Cílovými kategoriemi výchovy v přírodě (outdoor education, Naturzeihung) je mimo jiné zvyšování sebedůvěry, schopnost spolupráce, zvyšování pocitu odpovědnosti za členy skupiny a skupinové soudržnosti, způsobilost tvořivě řešit náročné problémové úkoly, dále komunikace, kooperace, tělesná zkušenost, výkonová pohotovost, využití intelektu a fantazie.

K charakteristickým znaků Outward Boundu patří situace:

a) jimž se účastníci nemohou vyhýbat: musí se spolehnout na svoje tělesné a duševní síly; b) do nichž by se jedinec málokdy vlastním přičiněním dostal
c) jejichž zvládnutí vyžaduje fyzické, sociální a kreativní schopnosti:
tím poskytují šanci k projevům iniciativy a převzetí odpovědnosti za celou skupinu;
d) které nejsou předem naplánovány a inscenovány, nýbrž se jeví jako skutečné, vyžadují opravdové jednání (podstatou se blíží k pedagogice dobrodružství),
e) které podmiňují nutnost vědomě se střetnout se stresem a strachem, kdy „odpadají masky“ a najevo vychází reálné „já“ vlastní osoby i ostatních.

Pedagogika zážitku 2. část



Pedagogika zážitku 2. část


Pro pedagogiku zážitku je typická pohotovost „otevření se“ novým horizontům, tedy zvědavost a hledání dosud nepoznaného. Také odvaha nechat se vyzvat, vyzvání přijmout a sám sebe vybídnout k akci. Současně přinášejí kouzlo chuti „přinést novoty do souboru zkušeností“ a staré vidět a rozumět mu inovovaným způsobem.

Patří sem i schopnost vnímání poznat a třeba i využít poskytnuté šance, stejně jako senzibilita, adekvátní zacházení s vlastními pocity a ohleduplná pozornost existenci bližního. Při aktivitách zážitkově pedagogického charakteru si účastník lépe uvědomuje křehkost a potřebu ochrany sociálního, materiálního a emocionálního světa, a z toho vyplývající vzory myšlení a schemata jednání.

S pedagogikou zážitku se spojuje i přání a vůle nenechat vše jen plynout a ponechat ostatní, aby definovali vlastní štěstí a také aktivní zásahy do děje. Pedagogika zážitku však nabízí daleko víc: humanitu k bližnímu (empatie, smysl pro společnost a připravenost pomoci, solidární jednání), bezprostřední přírodní zážitky, dojmy a zkušenosti, překračující vlastní „já“. Nejvíce se pedagogika zážitku vztahuje k aktivitám při pobytu v přírodě.

Cílové kategorie představuje zvyšování sebedůvěry, schopnost spolupráce, zvyšování pocitu zodpovědnosti za členy skupiny a skupinové soudržnosti, schopnost vyrovnat se se zátěžovou situací, způsobilost tvořivě řešit problémové úkoly atd.

Intenzivní, emocionálně bohaté, společné prožívání situací, silně spojených s poznáváním vlastních i jiných schopností, kladů a nedostatků, vede k dokonalejšímu chápání druhých, porozumění potřebám ostatních násobí toleranci vůči jiným lidem i okolnímu prostředí. Současně také umožňuje naplnit seberealizační touhy jedince, pochopit jeho místo v životě, sjednotit vnitřní svět osobnosti s vnější realitou.

Pedagogika zážitku


Pedagogika zážitku



Současný vzdělávací systém vyvolává nejednu kritiku, která vede k pedagogickým inovacím. Pedagogická diskuze zřetelně upozorňuje na nedostatky v rodinné a „veřejné“ výchově, v nichž se sotva zvládají nové problémy pomocí starých a osvědčených prostředků. V rámci tohoto intenzivního pátracího procesu po vhodných a účinných způsobech se (znovu) objevila a ožila pedagogika zážitku; samotný termín není cizí, neznámý, má jen pedagogicky aktuální obsah.

Vedle práce se zážitek stal základní metodickou kategorií moderní pedagogiky.
Cílem pedagogiky zážitku je vyzkoušet si „aktivní základní postavení“, tzn. Pohotovost nebo připravenost zahájit aktivní život. Smysl prožívaných „dobrodružství“ neznamená pouhé prožití volného času jistým originálním způsobem: činnosti jsou změrně zapojeny, vrstveny, stupňovány v předem plánovaném schematu. Sociálně psychologické představy musí přitom brát ohled i na institucionální a koncepční podmínky.

Zážitkově pedagogické přístupy vytvářejí situace, které člověku umožňují vlastní, jedinečný a konkrétní „pro-žitím“ odhalit neznámé osobité oblasti, dosáhnout vědomosti a získat empirické poznatky.