Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

SPOR O RUKOPISY

¨ českým obrozencům (zejména té mladší generaci) bylo svým způsobem líto, že se nemohou opřít o starobylá díla tak, jako např.: německá literatura a její Píseň o Nibelunzích či ruská literatura bylinami a proto vznikla snaha vytvořit si takové památky uměle, podvrhem a tak posílit národní sebevědomí
¨ v úsilí o obrození našeho národa měla velký význam naše slavná minulost a proto obrozenci snášeli svou prací důkazy o dávné české literatuře a její vyspělosti; za této situace se tak stalo, že r. 1817 došlo k nálezu rukopisného sborníku staročeského básnictví (domněle ze 13. století); naše společnost tento Rukopis Královédvorský přijala s nadšením (i např. Dobrovský) jako doklad o vyspělosti a starobylosti naší kultury
¨Rukopis Královédvorský - obsahuje 6 básní epických, 6 lyrických a 2 básně lyricko-epické; „snad“ z 13. století
- některé básně (Čestmír) čerpají z české mytologie a jiné z doby historické (Oldřich a Boleslav)
- lyrické písně jsou obsahu milostného
¨Rukopis Zelenohorský - objeven chvíli po RK, tj. r. 1818 a „pocházející“ z 9. až 10. století, kdy byl anonymně zaslán
Národnímu muzeu s tím, že byl údajně nalezen na Zelené Hoře
- 2 části: Sněm a Libušin soud
¨ za jejich pravost se postavil i Palacký a Šafařík, i když obraz minulosti v RZ byl vylíčen tak příliš idealizovaně a Dobrovský jej označil za padělek
¨ rukopisy byly vědeckou společností přijaty s nadšením a i inspirovaly mnoho umělců k vytvoření dalších děl (Mácha, Zeyer,
Smetana, Mánes)
¨ až pozdější rozbor dokázal, že jde o podvrh a za hlavní autory těchto podvrhů považujeme Václava Hanku (knihovníka a archiváře Českého muzea, který udržoval styky především s slovanskými spisovateli, ruskými hlavně) a Josefa Lindu (novináře a spisovatele, autora románu Záře nad pohanstvem)
¨ vědecké důkazy o podvrženosti rukopisů přinesli ti, jež se ujmuly úkolu „přehodnocení“, tj. generace významných lingvistů (Jan Gebauer, Antonín Vašek) a historiků (Jaroslav Goll, Jaroslav Vlček, Zdeněk Nejedlý) a v čele těchto vědců usilujících o pravdivé zhodnocení české minulosti stál univerzitní profesor T. G. Masaryk

JAN AMOS KOMENSKÝ /28. 3. 1592 - 1670

- narozen v Nivnici nedaleko Uherského Brodu (v dětství přišel o oba rodiče a do školy chodil až jako 16-ti
letý)
- studia na vysoké škole v Německu, kam vyslán pro své nadání jednotou bratrskou
- posledním biskupem Jednoty bratrské
- učitel a správce na škole v Přerově; r. 1616 vysvěcen na kněze a od poč. r. 1618 ve Fulneku
- po bitvě na Bílé hoře musel s manželkou a dětmi uprchnout (skrýval se na panství Karla st. ze Žerotína)
- r. 1622 mu zemřela manželka i obě děti a r. 1624 se opět oženil
- v polském Lešnu připravoval, z pověření jednoty bratrské, podmínky pro budoucí české exulanty
- časté cesty do Anglie, Uher a Švédska; do Anglie pozván r. 1640 k založení Akademie věd
- r. 1648, kdy díky vestfálskému míru ztratil naději na návrat do vlasti vydává alegorickou formu závěti
Kšaft umírající matky jednoty bratrské („Věřím i já Bohu, že po přejtí vichřic hněvu, ... vláda věcí tvých
k tobě se zase navrátí, ó lide český!“)
- r. 1648 mu zemřela druhá manželka a jeho pobyt v Lešně skončil r. 1656, kdy vypáleno Lešno při švédsko-
polské válce
- využil pozvání holandského velkokupce Vavřince de Geera a odjel do Amsterodamu (1656), kde žil až do
své smrti r. 1670
- pohřben nedaleko, v Naardenu
- díla: a) Pedagogická práce („učitel národů“):
- spisy teoretické (latinsky): Didactica magna (Velká didaktika = zásady moderního vyučování a
výchovy, kdy vyučování pro všechny a zdarma a v mateřském jazyce, důraz na
tělesnou výchovu; rozdělení výchovy do 4 stupňů po 6-ti letech na výchovu
předškolní v rodině, pak ve škole obecné a dále latinské, tedy na gymnáziu a na
univerzitě s doplněním o cestování )
Informatorium školy mateřské (pro matky, pro výchovu v předškolním věku)
- spisy praktické (učebnice): Janua linguarum resetara (Dveře jazyků otevřené), Orbis
sensualium pictus (Svět v obrazech), Schola ludus (Škola hrou - rozvíjí smyslové
schopnosti)
b) Encyklopedické práce (vševědné, pansofie - návaznost na Štítného, Veleslavína a Blahoslava):
- úsilí shrnout výsledky vědění (7-dílný celek, nedokončený)
- práce na slovníku mateřštiny
- pojednání O poezii české
- úsilí o poznání světa a o výchovu člověka spojil s úsilím o dorozumění mezi národy a věčný mír
(panharmonie)
c) Před odchodem z vlasti:
- filozofický spis Hlubina bezpečnosti (o tom, že čím více se člověk vzdaluje od středu jistoty, tj.
Boha, tím více propadá zmatku a točí se v bludné kruhu)
- útěšné spisy Listové do nebe (5 fiktivních dopisů chudých Kristovy)
- Truchlivý I., II. (o rozporu rozumu a náboženského citu)
- Labyrint světa a ráj srdce

- rozbor díla: Labyrint světa a ráj srdce:
Obecně: dílo silně spjato se spisem Truchlivý, což je dáno zejména přibližně stejnou dobou jejich vzniku (tedy tím, že vznikala
díla ve shodných okolnostech autorova života) a dále řazeno do skupiny tzv. útěšných spisů
- původně rukopisné dílo z r. 1623, věnované ochránci Jednoty bratrské, Karlu Komenskému st. z Žerotína
- po prvé vydáno r. 1631 v Perně
- základní polohou spisu alegorie (prostředek k obraznému vyjádření, postižení světa a různých skutečností v něm), jež plynně
přechází v metaforu
- silně nadčasové dílo
- 2 díly, části a to: „labyrint světa“ a „ráj srdce“
- i jazyk dvojí: v první části převládá spíše jazyk hovorový a tím pádem i silně expresivní a v druhé části se to jen hemží citáty
z Písma
Děj: Hlavní postavou poutník (v dnešní podobě by to mohl být mladý student), který se vydal do světa na cestu poznání a za
společníky dostává Všudybuda (Všezvěda - uzda všetečnosti, jež jej má svými udidly držet v cílevědomosti a v předsevzetích a
zároveň těkavostí a neukojitelností mysli plniti) a Mámení (jež pomáhá přizpůsobení se nedostatkům - brýle mámení, ze zvyku
a domnění vytvořené, přes které je vše jen zkresleně viděné, ale poutník je neměl nasazené na pevno a tak vše dvojitě viděl).
Došel tak se společníky až k bráně rozchodu, kde uzřel, že lidé do 6 řádu rozděleni: domovní, řemeslný, učený, vrchnostní a
správcovský, duchovní, rytířský. Všemu pak vévodí Hrad Fortúna (arx Fortúna), kde všemožné štěstí se má naskýtati. Osud
rozděluje povolání a poutník dostává cedulku Speculare (dívej se a zpytuj) a tak činí. Prošel tak nakonec celým světem a jako
věřící ani v duchovním stavu nebyl spokojen, prostě nikde. Ani na hradě královny Moudrosti se nenašel. Ve stejnou dobu tam
přišel i Šalamoun a o marnosti světa rozhlašovati počal, a že královna Moudrost je vlastně Marnost, ale nakonec jeho správné
počínání, kterému se poutník radoval, bylo ukončeno, když přelstěn byl Rozkoší, Pochlebenstvím, Přívětivostí a Úlisností.
Poutník pak ze světa chce odejít, ale Bohem je zastaven a ten mu ukazuje další cestu, novou část světa - posmrtnou, nebe. A
poutník je pověřen za domácího božího a na svět poslán očištěn zcela s jistou vírou v Boha, ale i vírou v sebe samého a se
zjištěním, jak je důležité míti víru v srdci a svědomí mít čisté.
Hlavní myšlenka: každý svět je vlastně takovým labyrintem, to je logické, a každý má své předem dané místo
- ráj nacházíme ve vlastním srdci, když máme víru (v cokoliv) a víme, že tato víra nás uspokojuje a m máme klid v duši a čisté
svědomí a stále musíme doufat, že ta víra funguje a nikdy si z ní neustoupit ani o kousek, prostě věřit a mít naději
- i když dílo zcela jistě teologické, možné k přečtení všem a každý v něm může najít určitou myšlenku

NÁRODNÍ OBROZENÍ

- velké společenské hnutí usilující o obrození národa v oblasti kulturní, společenské, hospodářské i politické a zahrnující konec
18. století do poloviny 19. století /1770 - 1850/
- příčiny vzniku:
1) český člověk žije v mnohonárodnostní rakouské monarchii s dominujícím německým živlem, kdy začíná tzv.
jazyková unifikace (pro německý jazyk) a tím slábne pozice českého jazyka

2) vláda Marie Terezie (1740 - 1780) a jejího syna Josefa II. (1780 - 1790):
- toleranční patent (nabyl účinnosti v 80. letech, tj. povolení některých nekatolických vyznání)
- povinná školní docházka
- katolictví ztratilo své výhradní postavení ve společnosti
- zrušení nevolnictví v českých zemích (r. 1781)

3) centralizační snahy monarchie

4) osvícenství a racionalismus ve světě

5) VFR - v pol. 18. století výstup mluvčích fr. buržoazie (Voltaire, Montesquieu, Rousseau, Diderot) s
rozhořčenými útoky proti nevolnictví a církvi (encyklopedisté)

6) ve 2. polovině přestala česká literární produkce téměř existovat a trvala tak pouze v podobě ústní slovesnosti
- potřeba vlastního jazyka je náhle naprosto jasná a tak logické, že první národně-obrozenecké snahy směřují směrem pro
vytvoření jazyka
- r. 1790 založení Královské české společnosti nauk (v níž se sdružovali jak matematici a přírodovědci, tak i humanitně zaměření
vědci, kdy společný jim byl osvícenský kriticismus, obhajoba svobody vědeckého bádání a hlásání vědecké tvorby jako služby
lidem)
- úkoly, cíle vytyčené NO:
1. vytvářet spisovný český jazyk (J. Jungmann)

2. zčešťovat i vědu (J. Jungmann, J. Pavel Šafařík, Fr. Palacký, Marek)

3. posilovat v literatuře rozvoj českého národa prohlubováním lidových a pokrokových tradic
(Rukopisy, Slávy dcera, rozvoj nových uměleckých forem)

4. vzkřísit, probudit národ a snaha navázat na tradice husitství
- materialistický výklad NO: Za primární se pokládal společenský vývoj, jak se vytvářel od 70. let 18. století. Podmínky pro
obrození byly vytvořeny rozpadem feudalismu, osvícenskými reformami (zrušení jezuitského řádu, vydání tolerančního
patentu, patent o zrušení nevolnictví) a příchodem venkovského lidu do poněmčených měst.
- dělení NO do dvou, respektive tří fází:
1. fáze: /1770 - 1805/ (snad jaksi nultá fáze)
= přípravná etapa obrození, období učeneckého zájmu o český jazyk, počátek obrany českého jazyka (Josef Dobrovský)

2. fáze: /1805 - 1830/
= získávání stoupenců proti nadvládě Německa, myšlenka slovanské vzájemnosti
= tzv. vědecký proud: J. Jungmann, Ján Kollár, J. Pavel Šafařík, František Palacký
= do odborných jazyků se pomalu dostává i český jazyk

3. fáze: /1830 - 1850/
= období masového hnutí
= tzv. lidový proud: K. J. Erben, K. Hynek Mácha, František Čelakovský, Josef Kajetán Tyl
= vznikají kvalitní díla psaná česky

První a druhá etapa NO

JOSEF DOBROVSKÝ /1753 - 1829/ - „patriarcha českého NO“
- jazykovědec, historik, zakladatel slavistiky, členem Královské společnosti nauk
- narozen v Brně, studium filosofie
- vychovatelem dětí hraběte Nostice; cesty do Švédska a Ruska
- psal německy, případně latinsky, jelikož se díval skepticky na možnost česky psané literatury
- psal do časopisu Česká literatura
- díla, tvorba: něm. psané Dějiny české řeči a literatury (Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur, kde označuje
za nejlepší dobu pro jazyk český dobu veleslavínskou = označení jako zlatý věk)
něm. psaná bohemistická díla, tj. Podrobná mluvnice jazyka českého (1809) neboli Zevrubná mluvnice jazyka
českého (učebnice usilující o ustálení jazykové formy, zabývá se hláskoslovím a
tvaroslovím, s nářečím i spisovným jazykem)
dvoudílný Německo-český slovník (jímž položil základy spisovné novodobé češtiny a
proto označován za zakladatele moderní vědecké jazykovědy, literární historie a
slavistiky)
Zlomek o evangeliu sv. Marka (latinsky psané dílo; sv. Marek ochoten hledat pravdu, i když je nepříjemná)
Základy jazyka staroslověnského (latinsky psaná první vědecká mluvnice staroslověnštiny, čímž se zařadilo
mezi zakladatele slavistiky)
Česká prozódie (německy psaná nauka o skladbě veršů a rytmičnosti veršů, kdy rozdělení veršů na:
1. slabičný - osmislabičný verš (Alexandreida)
2. tónický - v ruštině hrají roli přízvuky
3. sylabotónický - v češtině, tedy kodifikoval normu českého sylabotónického verše, s
s přízvukem na první slabice; záleží na uspořádání v přízvučných a
nepřízvučných slabikách
4. hexametr a pentametr - v antice; chtěl jej mít i v češtině
- uznával Královédvorský Rukopis, ale odmítal pravost Rukopisu Zelenohorského pro jazykové nesrovnalosti a nesprávnou
dobu Vyšehradu

Václav Thám /1756 - 1816/ - novinář, herec, básník, jež připravil k vydání almanach
- udělal první vážný počin v oblasti novočeské poezie dílem: Básně v řeči vázané (1785 vydané; ze dvou dílů; významné pro
vědomí národa; básně psány sylabickým systémem verše, kdy se pravidelně střídá stejný počet slabik)
- další počiny: Anakreontská poezie (oslavující lásku, víno, ženy a zpěv)
- překladatelská činnost, kterou chtěl dokázat široké možnosti českého jazyka (Schiller)
Thámovci - stoupenci Václava Tháma (Stach, Dlabač), kteří se vraceli ke starší poezii a psali sylabickou poezii (veršovali dle
Anakreóna)

Antonín Jaroslav Puchmajer /1769 - 1820/ - silně inspirován anakreontskou poezií a lidovou slovesností
- vydal pětidílný almanach Sebrání básní a zpěvů, složený z: 1. a 2. část tvoří sebrané, starší básně a zpěvy
3., 4. a 5. část tvořenou novými básněmi
- jeho dílo: Mluvnice ruštiny, Mluvnice cikánštiny
sb. Fialky české
Ódy (na Jana Žižku)
Bajky (překládané z polštiny)
- spolupráce s Dobrovským na Slovníku
Puchmajerovci - skupina sdružená kolem A. J. Puchmajera, kteří na základě Dobrovského poezie prosazovali sylabotónický systém verše (tj. pravidelné střídání slabik, uspořádání počtu slabik, rozložení přízvuků a to: v sestupném metrum - daktyl, trochej a v vzestupném metru - jamb); také vytvořili novočeskou básnickou školu a oproti Thámovcům se obraceli k literaturám slovanským; dále také rozšířili literaturu o další útvary a to: óda, epos, bajka; zajímali se o květomluvu, kdy květiny brali jako emblém ženské krásy (Hněvkovský, Rek, Kaňka, bratři Nejedlí, Vavach)









vědecký proud - vědecké zpracování gramatiky a historie literatury; jazyková kodifikace, navazování na literární tradice, ačkoliv je to zřetelné i v první fázi

F. M. Pelcl - r. 1775 vydává Balbínovu Obranu jazyka slovanského, zvláště českého

Josef Jungmann /1773 - 1847/ - úsilí o obnovu české vědy, víra v možnosti češtiny, důraz na národ český a jeho jazyk
- narozen v chudé rodině řemeslníka v Hudlicích u Berouna
- studium gymnázia a poté filosofie a práva
- profesorem v Litoměřicích, kde vyučoval o češtině česky, jelikož vyučovacím jazykem byla němčina
- začínal jako člen Puchmajerovy básnické skupiny
- všestranně nadaný, působil jako básník, překladatel, jazykovědec, literární historik a i organizátor kulturního života
- překladatelská činnost: významná tím, že dokázal, že čeština je schopna vyjádřit náročné myšlenky světové literatury
= překlady z němčiny (Schiller, Goethe - Heřman a Dorota), francouzštiny (Chateubriand - Atala aneb láska dvou divochů na
poušti), angličtiny (John Milton - Ztracený ráj)
- autorem první české romance Oldřich a Božena
- provedl revizi češtiny = přejímal slova ze slovanských jazyků (např.: příroda, vzduch)
= vymýšlel novotvary, vlastní slova (např.: hnusný, střed)
= jelikož nebylo dost potřebných knih, pokusil se sepsat učebnici, která by byla teorií české literatury a
zároveň čítankou pro středoškoláky: Slovesnost aneb sbírka příkladů s krátkým pojednáním o slohu
- jeho význam spočívá v tom, že se pevně opřel o slovanství své generace a tím mocně posílil národně-buditelské úsilí, viz.
dílo: Rozmlouvání druhé neboli Dvojí rozmlouvání o jazyku českém (kde vystupují Slavomil (Jungmann) a Protiva (nějaký
Němec) a kde se střetává národní obrození a teritoriální, územní vlastenectví)
- další dílo: Historie literatury české (píše česky o českých dějinách, kde rozdělil literaturu do tří etap:
1.) starší česká literatura - od počátku do r. 1620, Bílé Hory
2.) střední část literatury - od r. 1620 a Habsburků na trůně po r. 1774, kdy byla ve školách zavedena němčina
3.) současná literatura - r. 1775 s úvahami o českém národě)
- snad životním dílem pětidílný Slovník česko-německý (shrnuje tehdejší slovní zásobu, včetně slov vytvořených samotným
Jungmannem a jeho přáteli, např. Fr. Doucha; obsahuje na 120 tisíc slov, u kterých je uveden význam i jejich správné
použití)
- kolem Jungmanna se sdružovala celá básnická a vědecká škola (Šafařík, Kollár, Čelakovský, Palacký)
- posledním dílem Jungmanna: Zápisky (názory, které ve své době nemohl, nesměl vyslovit)

František Palacký /1798 - 1876/ - historik, organizátor, redaktor časopisu Českého muzea, kritik
- pocházel z moravské evangelické rodiny a vystudoval v Trenčíně a Bratislavě
- zpočátku psal německy, ale od r. 1848 výhradně česky
- poměrně brzy si získal sympatie Dobrovského a Jungmanna, s nimiž udržoval kontakty
- z jeho činnosti estetické a literárně kritické je důležitý zejména soubor 6-ti listů napsaný s P. J. Šafaříkem a nazvaným
Počátkové českého básnictví, obzvláště prosodie (prosazování časoměrné prozodie, kterou psali J. Kollár či M. Z. Polák)
- největším a nejcennějším dílem: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě (o dějinném vývoji do r. 1526, tedy do
nástupu Habsburků, přičemž vysoko si cení husitství pro jistou demokratickou svobodu; jedná se o dost věrohodné dílo)
- v r. 1848 byl organizátorem Slovanského sjezdu
- stoupenec konstitučního liberalismu a spolu s Havlíčkem i austroslavismu
- výhodně se oženil a tak se nemusel ohlížet na svou finanční situaci a klidně si psát

Pavel Josef Šafařík /1795 - 1861/ - Slovák, který psal slovensky i česky; slavistik, archeolog
- odmítl místo na univerzitě v Moskvě, jelikož chtěl pomoci své zemi
- spoluzakladatel Slovanského sjezdu, kde také r. 1848 pronesl památnou řeč
- díla: básnická sbírka Tatranská múza (víra v budoucnost, v lepší časy pro zem)
německé Dějiny slovanského jazyka a literatury
Slovanské starožitnosti (z let 1836 - 1837; psané česky; základy prehistorie a archeologie; tvrdí zde, že dějiny Slovanů
jsou stejně hodnotné jako dějiny Germánů, jelikož stejnou vahou spoluvytvářely obraz Evropy)

ČESKÉ BAROKO

- další představitelé:
hudba - Pavel Josef Vejvanovský (mše, litanie); Jan Dismas Zelenka; opera (J. S. Bach, G. F. Händel,
J. V. Stamic, J. Mysliveček); chrámové skladby (F. X. Brixi, J. J. Ryba); oratoria (Claudio
Monteverdi)
výtvarné umění - Václav Hollar (i grafikem); Karel Škréta (pašijový cyklus z chrámu Sv. Mikuláše,
portréty); Petr Brandl (kontrast, oltáře); Rembrandt van Riijn (proslulá technika šerosvitu);
vlámský malíř Petr Paul Rubens; Slovák J. Kupecký, Diego de Silva y Velasquez
architektura - Jan Blažej Santini; otec Kryštof a syn Kilián Dienzenhofeři (Loreta, chrám Sv.
Mikuláše)
sochařství - Matyáš Braun (sochy neřestí a ctností na Kuksu); Ferdinand Brokoff

ČESKÉ BAROKO:
Barokní literatura se v českých zemích rozvíjí v situaci poznamenané neblahými důsledky stavovského povstání r. 1618 a následující třicetileté války (tridentský koncil 1545 - 1563, jezuitský řád, příklon k evangeliu).
Rozdělení české barokní literatury na domácí a exulantskou, kdy domácí se snaží přiblížit mentalitě lidového čtenáře:
Bohuslav Balbín - historik, zeměpisec a literát, příslušník jezuitského řádu,
- Výtah z dějin českých; Učené Čechy (latinské dílo o literárních a kulturních dějinách);
Rozprava na obranu jazyku slovanského zvláště českého (obsahuje právo národa na vlastní
jazyk a vydáno až na počátku NO)
Václav Jan Rosa - pražský právník; činitel mluvnických experimentů a pisatel milostné lyriky
Adam Michna z Otradovic - Loutna česká (mysticko-erotické texty); zejména autorem vánočních písní a
ukolébavek (Hajej můj andílku; Chtíc, aby spal)
- Česká mariánská muzika, Svatoroční muzika
Bedřich Bridel - zástupce též jezuitského řádu; básník
- díla: Co Bůh? Člověk? (o kontrastu mezi boží dokonalostí a lidskou nicotností, kdy po
člověku nezůstává na světě sebemenší stopa); vánoční poezie Jesličky

Zájem o historii projevil Jan František Beckovský (Poselkyně starých příběhů českých - adaptace Hájkovy kroniky)
Do oficiální domácí literatury lze také zařadit jezuitskou literaturu zastoupenou Svatováclavskou biblí (jež se měla stát náhradou za Kralickou bibli).
Úpadku českého jazyka, přejímání cizích slov a zúžování čtenářské základny se snažili čelit (ale neúspěšně) následující tzv. brusiči jazyka: Matěj Václav Šteyer (Brus jazyka českého), Václav Jan Rosa (Čechořečnost).
Přechod mezi lidovou slovesností a oficiální slovesností je tvorba tzv. pololidová (Václav František Kocmánek (autor 7 interludií, tj. frašek z lidového prostředí pro drobné měšťanstvo s nevybíravou kritikou s vulgarismy)), do které řazeny i tzv. kramářské neboli jarmareční písně, které zpívali o jarmarcích potulní kramáři za doprovodu flašinetů a ukazování výjevů ze seriálů na obrázku. Dále je možno řaditi sem i písmácké paměti Františka Jana Vaváka (psané česky a dochovávající dokumentárně přesné zprávy, záznamy veršovaných skladeb, ohlasy soudobých událostí a praktické rady pro život).

Česká pobělohorská literatura je ovlivněna hlavně porážkou na Bílé hoře r. 1620, kde byli potrestáni účastníci odboje, byl jim zkonfiskován majetek a vynucen exil. Nastal tak hospodářský rozvrat a vzápětí tak utužení nevolnictví. Pro toto období se stávají charakteristická dvě slovíčka: REKATOLIZACE a GERMANIZACE.

BAROKO

- epocha literatury, hudby a dalších, nejen uměleckých, oblastí zahrnující dobu od poloviny 16. století do
první třetiny 18. století
- místem vzniku je Itálie, podobně jako u renesance, ačkoliv někteří považují za původce baroka Španělsko
pro samotný název barroco (barrueco, tzn. velká perla nepravidelného tvaru), ale někdy je název odvozován
také z řeckého názvu báros (tíha, hojnost)
- příčiny vzniku: 1) lidská nejistota v pozemské bytí, vystupňovaná zejména 30-ti letou válkou a sílícími
protireformacemi (30-ti letá válka byla vlastně příčinou vzniku baroka, jelikož člověk
válkou silně otřesený hledá východisko a to je mu poskytnuto v Bohu jako jediné jistotě)
2) založení Jezuitského řádu r. 1534 Ignácem z Loyoly (církev Tovaryšstvo Ježíšovo: „Šířím
po světe oheň .“ „Běžte a zažehujte po světě oheň!“) ???
3) ztráta víry v člověka a nahrazení vírou v Boha, který má nad lidmi „svrchovanou vůli“, je
věčný, všudypřítomný a dokonalý
- charakteristické rysy: a) mysterium smrti (stupňuje se hrůza, úzkost; epocha líčí projevy neodvratitelné
moci nad člověkem)
b) setrvání na detailech
c) nicota lidství, boží dokonalost; nedůvěra v rozum, absolutizace víry
d) ztvárnění prožitků barokního člověka organizováno na principu krajně vyhroceného
kontrastu (technika šerosvitu), dramatičnost
e) expresivnost uměleckého sdělení, monumentalita (snaha ohromit člověka, důraz na
citlivost až exaltovanost, vnitřní napětí)
f) barokní spisovatelé používají záměrně složité obrazné obraty, zabarvené výrazy a
alegorie (tj. prostředek k obraznému postižení světa a různých skutečností, kde je
vyjádřena touha lidské duše po splynutí s Bohem, jež plynně přechází až v metaforu)
g) odvrat od přírody, zaměření k vlastnímu nitru
h) naturalistická konkrétnost (pocit bezmocnosti, utrpení, bolesti)
i) v hudbě: hudebním nástrojem baroka jsou varhany, varhaní fuga; opera (J. S. Bach, G. F.
Händel, J. V. Stamic, J. Mysliveček), chrámové skladby (F. X. Brixi, J. J. Ryba),
oratoria (Claudio Monteverdi)
j) v malířství: šerosvit (kontrast světla a stínu)
k) v literatuře: aktualizace typických středověkých žánrů (legenda, duchovní píseň, epos,
traktát, reflexní lyrika);
l) v architektuře: kostely, chrámy, měšťanské domy; křivky, vlnění, oblouky a kopule
(místo pravoúhlých tvarů); mohutnost a velkolepost staveb; vnitřní výzdoba (mramor,
přemíra ozdob, sochy, morové sloupy na náměstích, obrazy v zlacených rámech)
m) v sochařství sochy v dramatickém pohybu, vnitřní napětí, křečovitost soch, patetická
gesta
n) k pravdě se neproniká pomocí rozumu, ale jeví se jako zjevená
o) snaha o světovou harmonii a touha po obsažení veškerého lidského vědění
p) pro obdob také typická mystika, magie a astrologie

Představitelé literární:

ŠPANĚLSKO: básník Luis de Góngora y Argota (metoda gongorismus = využití bohaté metafyziky,
vynalézavá přirovnání, rýmované a euforické efekty)
Pedro Calderón de la Barca /1600 - 1681/
- vynikající španělský dramatik (náboženská dramata a filozofické, alegoricko-
symbolické hry)
- díla: Život je sen, tragédie Lékař své cti (o podezíravém manželovi, který
nechává lékařem zabít svou ženu, jelikož se, avšak mylně, domnívá, že je mu
nevěrná),
Nejnestvůrnější žárlivost (drama o zotročení ženy), Soudce Zalamejský (nejlepší
Calderonova hra)

ITÁLIE: básník Torquato Tasso (lyr.-epic. skladba Osvobozený Jeruzalém s tématem kříž. výpravy; tzv.
pastýřská idyla Aminta)
básník Giamballista Marina (vyumělkovaná básnická forma marainismus)

NĚMECKO: básník Friedrich von Spee (příslušník jezuitského řádu, dílo: Vzdoroslavíček)
Andreas Gryphius (Absurda Comica)
Jacob Bidermann (tvůrce jezuitského divadla; známá tragedie Cenodoxus)

ANGLIE: básník John Milton /1608 - 1674/
- duchovní epos Ztracený ráj (Biblí inspirovaný rozsáhlý děj 12-ti dílné skladby
ztvárňuje odvěký svět sil dobra a zla ve světě i v lidském nitru; citace: „Je
v moci lidí přiblížit se Bohu a zároveň najít cestu jeden k druhému.“; o prvotním hříchu Adama a Evy)

FRANCOUZSKÁ RENESANCE

Francois Villon /1431 - 1463/: vlastním jménem Francois de Montcobier
- jméno převzal po svém pěstounovi, církevním hodnostáři, který ho nechal vystudovat Pařížskou univerzitu, kde
získal titul mistra svobodných věd a umění (rétorika), ale po studiu vede pohnutý život v podsvětí a holduje ženám
a pití, což vede také k častým sporům a následným bitkám, kdy jednou zabil kamaráda a za to nakonec odsouzen
k trestu smrti, ale tento trest byl zmírněn na doživotní vyhnanství
- často pobýval u vévody Orleánského
- díla: báseň Závěť - tzv. Velký testament = autobiografie, kde se V. zamýšlí nad svým pohrouceným životem a své
jednání omlouvá chudobou a krutým osudem (vzniká v letech 1461/2)
báseň Odkaz - tzv. Malý testament = osmiveršové básně ironického a satirického obsahu
= toto cynické dílo inspirací pro V. Nezvala, V&W (Balada z hadrů),
J. Loukotková (Navzdory básník zpívá)
Francois Rubelais /1494 - 1553/: syn bohatého advokáta, který se v 18-ti letech dostává do kláštera, vystudoval medicínu a stal
se lékařem, ale vystudoval také filosofii, archeologii, anatomii a botaniku
- nejvýznamnější francouzský renesanční prozaik
- dílo: pětidílný satirický románový cyklus Gargantura a Pantagruel = výchovný román o dvou obrech, otci G. a
synovi P.
= komické líčení nesmyslných organizací výchovy, založeném na bezduchém
biflování, nesnášenlivosti a pokrytectví a výsměch scholastické výchově a všemu,co
brání člověku plně žít a života užívat
= R. prosazuje zdravý rozum a optimismus
Michael de Montaigne: dílo Eseje (formou úvah podává odpovědi na filosofické, vědecké a umělecké otázky a odmítá vše, co
svazuje a omezuje tvůrčí schopnosti člověka)

Nizozemská, Anglická a Španělská renesance:

NIZOZEMSKÁ RENESANCE
Hieronymus Bosch: malíř - autor děl Peklo a ráj, Rajská zahrada

ANGLICKÁ RENESANCE
Geoffrey Chaucer /1340 - 1400/: anglický básník, který se seznámil s díly D. Alighieriho, F. Petrarcy a G. Boccaccia
- dílo: veršované Povídky Canterburské (obraz soudobého anglického života; 14 příběhů putujících poutníků do
Canterbury - poutní místo)
William Shakespeare /1564 - 1616/: narozen ve Stradfordu nad Avonou, kde prožívá i konec života
- láska k divadlu = majitel kočovné ochotnické společnosti, kde i sám hrál a hry psal
- v 21 letech (někde se píše, že už v 18-ti) se oženil se ženou o osm let starší, s níž měl 3 děti
- odešel do Londýna za účelem výstavby jeho divadla - Globe
- jeho tvorba, tj. 37 divadelních her, rozdělována do tří období:
1.) do r. 1600 - téma mezilidských vztahů; všední život
- Sen noci Svatojánské, Zkrocení zlé ženy
- historické hry: Jindřich VI.; Richard III., Julius Caesar
2.) do r. 1608 - téma mravních hodnot člověka (hodnotí vůli odhodlání k nějakému činu a lidskou odpovědnost za
své činy, čehož jasnou ukázkou je Romeo a Julie
3.) do r. 1616 - vyrovnávání se s pesimismem (jelikož mu zemřela manželka a snad i syn a byl bez peněz)
- potřeba harmonie a tolerance
- Hamlet, Král Lear, Othello, Perikles, Zimní pohádka, Sonety
ŠPANĚLSKÁ RENESANCE
Miquet de Cervantes Y Saavedro /1547 - 1616/: básník, dramatik a prozaik
- nikdy nemohl dostudovat a dal se k námořníkům, zraněn v námořní bitvě a jako otrok Turků odvlečen do
Alžírska, kde si na své výkupné musel půjčit, ovšem dluhy nikdy nesplatil a často proto pobýval ve vězení
- dílo: dvoudílný román Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha = o rytíři blázínkovi, který si sní a představuje si
dobrodružství a hrdinství ve svých snech prožitých a o jeho příteli-sluhovi Sancho Panzovi,
který je jeho pravým opakem - rád se nají a napije a ke štěstí mu to stačí, ale po boku rytíře
morálně roste a po smrti don Quijota v něm zůstává jakési donquijotství
= obsah: zchudlý zeman don Quijote, pohublý „rytíř smutné postavy“, je unešen četbou
rytířských románů a obdivuje se odvaze a síle jít si za ideály; má koně Rocinanta, ve kterém
spatřuje silného a nádherného koně, nikoliv vyzáblou herku, jak tomu ve skutečnosti je;
odjíždí do světa se zbrojnošem Sanchem Panzou, aby konal hrdinské činy na oslavu dámy
svého srdce, obyčejné děvečky, Dulcineje z Tobosy, jak si jí pojmenoval; prožívá mnohá
dobrodružství, ačkoliv často vysněná, ale je šťastný; větrné mlýny jsou pro něho velcí obři a
stádo ovcí nepřátelské vojsko; za vysněný ideál je ochoten položit svůj život; střetnutí
s realitou ho zabíjí
= ušlechtilá myšlenka: „Svoboda je jedním z nejcennějších darů, jež nebesa poskytla lidem.“
Lope de Vega /1562 - 1635/: nejplodnější autor her = 2000 her, drama tzv. pláště a kordu
- dobré historické hry, kde hlavní postavou je tyranský šlechtic a neohrožený venkovan
- dílo: Fuente Ovejuna /ovechuna/ - v překladu Ovčí pramen (divadelní hra z venkovského prostředí, kdy sedláci se
postavili proti pánům; ukázka zcela nového a netradičního hrdiny = masy lidí)

RENESANCE

- vzniká v Itálii na přelomu 13. a 14.století (trvá poměrně dosti dlouho a to až do počátku 17. století)
- podněty k vzniku renesance: 1) nastolení nového chápání člověka a jeho postavení ve světě
2) vzrůstající zájem o vědecké zkoumání památek antické kultury (Aristoteles, Vergilius)
3) zvýšená pozornost k přírodě (Fr. z Assisi - kult přírody)
4) sílící optimismus - člověk začíná více oceňovat radosti života
5) rozvoj přírodních věd (kompas)
6) pomalu slábnoucí vliv církve („Nikoli Bůh, ale člověk je iniciátorem pozemského dění.“)
7) proměněný mužův vztah k ženě - žena přestává být tzv. nástrojem ďábla a s tím souvisí i milostný vztah, který přestává
být prokletím
8) sílí pocit, že částečný návrat k hodnotám antické kultury, jejich obroda, znovuzrození umožní Itálii překonat politickou
roztříštěnost a zajistí jí opětovné světové postavení, o které přišla v důsledku vpádu barbarských Gótů

ITALSKÁ RENESANCE

Dante Alighieri /1265 - 1321/: narodil se ve Florencii, ale byl členem protipapežské strany, a tak byl r. 1302 až do své smrti
z Florencie vyhoštěn
- pobyt v Raveně (park z Božské komedie) a Veroně, bohatá studia
- zájem o antické a soudobé italské a provensálské básnictví
- snil o sjednocení Itálie
- dílo: Božská komedie (tzv. duchovní epos = oslava duchovna a schopností člověka)
= básník provází čtenáře dílem, kde je sám hlavním hrdinou
= básník prochází peklem a očistcem, kde je doprovázen básníkem Vergiliem a nakonec vstupuje do ráje
se svou milou (předčasně zemřelou) Beatrice
= peklo odstupňováno dle míry trestu a provinění do 9 kruhů a na dně sedí Lucifer; očistec zobrazen jako
ostrov s horou
= v lese je hrdina ohrožován 3 šelmami: Smyslnost, Pýcha, Lakomství
= dílo oslavuje lidskou touhu po poznání a po spravedlnosti a autor zde má potřebu poradit člověku co
udělat, aby došel ke spáse, autor pokládá za spásu lásku
= Beatrice - zduchovnělý vztah k ideálu lidské a božské dokonalosti, tj. symbol nejvyšší ženské krásy
- dílo BK inspirovalo J. A. Komenského k napsání díla Labyrint světa a ráj srdce a J. Kolára k Slávy dcera
Francesco Petrarca /1304 - 1374/: také vyhoštěn ze své rodné Florencie a pobýval v Avignonu
- dopisoval si s Karlem IV. a navštívil také Čechy
- zdokonalil znělku (= forma básně obsahující 14 veršů rozdělených do slok 4,4,3,3) povýšením na sonet
- dílo: milostná poezie Canzoniere (zpěvník = forma znělky)
Sonety Lauře (Laura byla milou FP, taktéž předčasně zemřelou, ale na rozdíl od Beatrice
byla lidská)
politická báseň Má Itálie (sen o sjednocení Itálie)
Giovanni Boccaccio /1313 - 1375/: zejména prozaik, ačkoliv vystudoval práva ve Florencii
- dílo: sbírka 100 novel Dekameron = o uprchlících (7 urozených žen a 3 šlechtici) před morem z Florencie, kteří se
uchylují na venkov a vyprávějí si příběhy (fraška, satira, milostné)
= cílem díla je pobouřit církev (mladí lidé nežijí tak, jak káže církev)
= Dekameron přispěl k ustálení italštiny jako spisovného jazyka
Život Dantův (biografie Danteho)
Nicola Machiavelli /1469 - 1527/: politik a diplomat Florencie, usilující o nové pojetí podstaty moci
- dílo: Vladař (esej o politické moci, kdy M. se odklání od středověkého názoru na vládce jako osobnost
ověřenou pro své poslání Bohem)
= citace: „Vládcem je ten, kdo svá jednání, utváření zákonů a společen. norem a soudy bere ve vztahu
k lidem.“ „Vladař se musí obklopovat lidmi, kterým rozumí a lidmi s potřebnými
schopnostmi. Ale i vladař sám musí být vzdělaný.“
„Úspěšný vladař musí umět naslouchat.“
„Vladař musí vědět, že moc se neopírá o boží zákony.“
komedie Mandragora (významné italské drama)
Dějiny Florencie
Giotto di Bondona: florentský umělec, nalézající podněty ke své práci v byzantském umění, ale překonává onu strnulost děl
- dílo: fresky v Padově zobrazující život Ježíše Krista
Donatello: sochař - nahý David
Leonardo da Vinci: malíř - Poslední večeře, Mona Lisa, Dívka s hranostajem
Raffaelo Santi: architekt a malíř ovlivněný Leonardem da Vincim, dílo: Svatá rodina, Kladení do hrobu
Michelangelo Buonarroti: malíř, sochař a básník
- dílo: plastika Opilý Bacchus, socha Davida, malířská výzdoba Sixtinské kaple = Poslední soud

KLASICISMUS

- z latiny = vynikající, vzorný
- v 17. století dochází v Evropě k mnoha změnám, jež vedou k vzniku nového uměleckého i společenského směru klasicismu:
1) protireformace
2) 30-ti letá válka a v souvislosti s ní utužení feudálního řádu
3) společenský organismus směřuje k pevné a hierarchicky uspořádané organizaci, racionálně řízené
i zdůvodněné
4) ohniskem, středem společnosti přestává být Bůh a začíná být panovník (panovnický absolutismus)
- nejvyhroceněji se tento směr formuje ve Francii za vlády Ludvíka XIV., jemuž bývá připisován známý citát: „Stát, to jsem já.“
- další vývoj klasicismu je pak zaznamenán v Anglii
- filozofické zdůvodnění tohoto návratu k střízlivé logické úvaze (rozum) nacházíme v rozvíjející se karteriánské filosofii René Descartésa: „Myslím, tedy jsem.“
- pozornost umělců klasicismu se také obrací do minulosti, jako renesance, do epochy, v níž tito umělci spatřovali vrcholný projev ducha, tedy do Antiky a v postupech antického umění spatřovali hlavní a závazné vzory, témata a způsoby utváření uměleckých obsahů



- charakteristické rysy klasicismu: 1) každé literární dílo obsahuje tzv. zákon tří jednot (zákon o jednotě
místa, času a děje) - Aristoteles
2) rozdělení literárních žánrů na: a) vysoké = óda, epos, tragedie (o životě vysokých vrstev,
vojevůdců, vladařů atd.; typický rýmovaný verš)
b) nízké = komedie, fraška, bajka, satira (postavy neurozené;
náměty ze současnosti; verš či próza)
3) jakýmsi filosofickým rysem je projev sebevědomí
4) řízení se rozumem, tzv. rozumová kázeň, kdy cit podřízen povinnosti a rozumu; jedině rozumem
dosáhneme poznání, které je obecně platné
5) krása je v pravdě a v obrazu přírody
6) vzorem antické umění
7) jednotné principy a pevný řád
8) symbolem doby se stala střídmost, úvaha a vyrovnanost
9) typická architektura parků (Anglický park, Konopiště), typické sloupy, vzdušné prostory,
dokonalá ornamentnost
- *základní pravidla umění klasicismu zformuloval především francouzský autor Nicolas Boileau-Despréaux ve veršovaném díle Umění básnické, kde definoval tzv. vybroušenou a dokonale promyšlenou formu, ale k umělecké dokonalosti měla klasicistům napomáhat i pevně stanovená estetická pravidla (kdy literatura rozdělena na nízkou a vysokou, kde již zmíněná tragedie vyjadřovala nejvznešenější žánr; dále požadoval harmonickou souměrnost, logickou jasnost, přesnost vyjadřování a dodržování stylu)
-v této době také vzniká nový prostor zejména pro četbu bajek, ale i pro různá představení umělecká = aristokratický salon, klášter

Představitelé:

PIERRE CORNEILLE /1606 - 1684/: fr. autor módních komedií, kdy jeho dramatický konflikt založen na
střetnutí rozumu a citu, povinnosti a lásky; dokonalá dramatická stavba děje a výrazná kresba
charakterů hl. hrdinů
= vrcholné dílo: tragedie CID (čerpá ze španělské rytířské epiky)
(Hl. hrdinou Don Rodrigo, jež miluje Ximénu, ale aby obhájil čest svého otce, je nucen
zabít v souboji svého budoucího tchána. Xiména, ačkoliv Rodriga také miluje, žádá pomstu.
Rodrigo se mezitím také vyznamená v boji proti Maurům, za což získá čestné označení Cid, pán.
Nakonec panovník ve státním zájmu rozhodne, že oba milenci zapomenou na to, co se stalo a po
ročním odkladu uzavřou sňatek. - to je důkazem jak vítězí rozum!)
JEAN RACINE /1639 - 1699/: fr. autor hrdinských tragédií, formálně vycházející z antic. námětů a fakticky
řešící soudobé psychol. problémy
= vrcholné dílo: FAIDRA (Faidra je druhá manželka krále Théssea, ale tajně je zamilována do
svého nevlastního syna Hyppolyta. V jakémsi souboji zemře král a královna je tak
odproštěna od klasicistického postupu a začne Hyppolyta za trůn vydírat. Ovšem Hyppolytus je
k ní chladný, cítí se býti uražen. Nečekaně se na scéně objevuje král Thesseus a Faidra pro svou
záchranu lže o svém vztahu k Hyppolytovi, Thesseus jej proto vyhání. Následně ještě žádá
Bohy, aby byl viník potrestán. Faidra je potrestána vypitím jedu a krátce před svou smrtí
vypovídá králi skutečnou pravdu.)
MOLIÉRE /1622 - 1673/: fr. komediograf, vlastním jménem Jean Baptista Poquelin (chtěl vždy napsat
velkou tragedii)
= kritický pohled na současnost; satirický obraz nedostatků a výsměch lidským slabostem
= tzv. politicky-satirická hra, kdy hrdinové pojati humorně i satiricky, čímž získání sympatií
diváků
= jazyk: verš i próza, prostá mluva
= díla: Don Juan neboli Kamenná hostina (o bezcharakterním svůdci a rozmařilém šlechtici)

Lakomec (tragikomická hra o ztělesněné lakotě - Harpagon, lichvář, schopný pro peníze
udělat všechno)
Misantrop (tragikomická hra o zastánci pravdy a spravedlnosti prosazující své mravní
principy děj se co děj; kritika vypočítavosti lidí)
Tartuffe neboli Podvodník (zjištné zájmy pod maskou svatouška aneb jak si chytrák
měšťana Orgona kolem prstů omotal)
Zdravý nemocný (o hypochondrovi Arganovi; satira na šarlatánství lékařů; útok na
šarlatánství, sobectví a pokrytectví lékařů)
JEAN de la FONTAINE /1621 - 1695/: fr. básník, libretista, prozaik, proslulý zejména svými dvanácti
knihami bajek - bajky bestsellerem 17. století!!!
= stal se jediným básníkem ludvíkovské doby, jež se nebál vyslovit kritiku a tak se
přiřadil k prozaikům jako např.: Vaubanovi, La Bruyérovi či Fenelonovi, a ačkoliv byl na
dvoře Ludvíka XIV., podává i tak pravdivý obraz své doby (kritický; proti světské a
náboženské morálce tehdejší vládnoucí třídy; zpochybňuje nastolený řád, řízený vůlí
jediného vládce; dobové narážky právě v bajkách; dokazuje, že chytrost je nejúčinnější
zbraň proti násilí)
= zdrojem pro bajky: Ezop, Phaedrus, Babrios, Bidpaj
= díla: Bajky - 12 knih
Povídky - veršované, 4 díly
divadelní hry - Kleštěnec, Clymena, Florenťan, Kouzelný pohár
opery - Daphné, Galatea (nedokončena), Astreé
román - Lásky Psyché a Kupida
básně - Adonis, Sen z Vaux, Elegie pro nymfy z Vaux, Chinin
korespondence - Zpráva o cestě z Paříže do Limouzínska v r. 1662 (6 listů manželce
prokládaných verši)

Carlo Goldoni /1707 - 1793/: italský autor dramat: Poprask na laguně (o žárlivé milenecké dvojici);
Mirandolina; Chytrá vdova; Jemnostpán

- v Itálii tzv. národní veselohra = commedia dell´arte (všední problémy zachyceny výstižně ironicky a zobrazeno pravdivě měšťanské prostředí; herci měli jen tzv. scénář a na scéně improvizovali; dialog doplňován komickou pantomimou; stále stejné postavy; popř. masky)


- v hudbě se klasicismus odráží především v dílech 2. pol. 18. stol. a poč. 19. stol., především Josepha Haydna, Wolfganga
Amadea Mozarta či Ludwiga van Beethovena

3) HUMANISMUS POPULARIZOVANÝ - DOBA VELESLAVÍNOVA:

- v tomto období zjevný zájem o čistý, spisovný český jazyk, ačkoliv tyto tendence samozřejmě již i dříve
Vavřinec Benedikt z Nudožer - Slovák, jež přeložil do češtiny Knihy žalmů
Karel starší ze Žerotína - spis Rétorika
Bartoloměj Paprocký z Hlohol - dějepisný humanismus
Jan Černý - lékařský humanismus
Tadeáš Hájek z Hájku - herbáře
- v této době je zcela jasný rozvoj literatury a písemnictví, což dokazuje následující autor:
Daniel Adam z Veleslavína (1546-1599): učený pražský tiskař a majitel tiskárny, jež se zasloužil o rozvoj
národní vzdělanosti a dodával ráz literatuře doby
- pocházel z měšťanské rodiny a vystudoval univerzitu v Praze
- r. 1576 se oženil s dcerou Jiřího Melantricha a r.1882 po něm převzal tiskařský závod
- byl tajným stoupencem JB
- překlady a úpravy literárních děl - snaha o povznesení morálky, vlastenectví a rozvoji
měšťanstva, přispíval k jazykové kultuře, snažil se zachovávat normy jazyka a pro
popularizované dějepisectví
- díla: Kalendář historický (1578; zkušenosti profesora na pražské univerzitě; zachycení
světových dějin)
Kroniky dvě o založení země české (1585; vydal a napsal historickou předmluvu)


- v době „Zlatého věku českého písemnictví“ vzniká i vrcholné dílo českého humanismu, tj. šestidílný překlad Bible:
Bible Kralická - vycházela v Kralicích na Moravě 1579-1594
- už Blahoslav přeložil Nový Zákon a 9 učenců překládalo Starý Zákon z hebrejštiny
- vyspělý jazyk, knihtisk a grafické umění
- jazyk Bible Kralické se stal vzorem literárního jazyka až do doby Dobrovského a NO

- jediný vliv renesence mnou spatřen snad v literatuře tzv. zábavného rázu, reprezentovaného zábavnými kronikami a historiemi, kde texty čerpají ze zábavných vyprávění evropské renesance a není tak divu, že se k nám dostává a zdomácňuje postava Fausta či lidového šibala Enšpígla
Frantova práva - parodijně pojaté stanovy pijáckého cechu, obsahující vložené povídky o pozemských
radostech
Historie o bratru Janu Palečkovi - 12 prozaických příběhů s hlavním hrdinou v osobě dvorního šaška Jiřího
z Poděbrad

- snaha o oživení moralistní tendence dějovostí
- nevzniklo však žádné vynikající drama v celém období humanismu a hry, které se hrály měl motivy hlavně biblické a hráno bylo ve školách = tzv. školská dramata
- poslední památkou, jakoby končící humanismus v Čechách: „Paměti od Mikuláše Dačického z Heslova
(dochovalo se pouze v rukopisech, události Bílé Hory)


Význam českého humanismu:
Největší význam této doby spočívá asi hlavně v rozšíření vzdělanosti a snaze o povznesení českého národního jazyka na úroveň latiny, a dále i v demokratizaci literatury, témat spíše než-li forem. Čeština, která v této době rozkvetla, stala se pak v obodbí NO vzorem při obnově jazyka a to zcela jistě váhu má.
Porážka stavovského odboje v bitvě na Bílé hoře r. 1620 měla, jak známo, tragické následky pro celý národ. Následující hospodářský úpadek doprovázel i úpadek měšťanstva, které si své postavení za doby humanismu upevnilo a do emigrace tak odešla podstatná část vzdělanců, což se podepsalo na literární tvorbě.

2) HUMANISMUS ZOBECNĚNÝ - DOBA BLAHOSLAVOVA

- v 16. stoletím zvítězil v JB pokrokovější názor na vzdělání a JB se stala centrem vzdělanosti (měla organizované školství, její přední představitelé rozvíjeli literární činnost)
Jan BLAHOSLAV (1523 -1571): měšťan, studující v Německu a biskup JB, jež pečoval o její archiv (Akta
jednoty bratrské a pozvedl úroveň bratrských škol
- zasloužil se o to, aby členové JB nerozvíjeli pouze náboženskou literaturu, ale i filologii,
historii, teorii hudby, k čemuž posloužil spis: Muzica (zákl. teorie pro zpěváky a
skladatele, opírající se o moderní hum. učebnice)
- snaha o propagaci školství: Filipika proti mimosům (útočná řeč proti nepřátelům vyšších
škol)
- r. 1564 přeložil Nový Zákon (a dal tím podnět k překladu celé Bible)
- výsledkem dlouholetého studia mateřského jazyka: Gramatika česká (není to školní
mluvnice, spíše příručka pro vyšší bratrské školy, všímá si kultury spisovného jazyka,
slovníku, skladby, výslovnosti, frazeologie, snaha o ustálenou formu, jazykovou normu)
- Kancionál šamotulský (1561, nalezený v Polsku, obsahuje duchovní písně)
- Písně duchovní evangelistické (II.vydání z r. 1562; význam pro vývoj básnictví, ustálil
duchovní píseň až do doby Komenského)
Václav Hájek z Libočan (1501 - 1553): původně kněz podobojí, přestoupil na katolictví a pověřen
napsáním kroniky
- Kronika česká (začíná příchodem Čechů a končí rokem 1527, je katolicky tendenční, o
Husovi hovoří velmi zdrženlivě, domýšlel i vymýšlel osudy některých postav, nelze
považovat za historický pramen, svižný řečný jazyk a proto historicky kvalitně velmi
nízko, ale po slohové stránce vysoko)

- Trojánská kronika je první česká tištěná kniha z roku 1468 (Plzeň)
- knihy byly tištěny česky, inkunábule jen výjimečně latinsky a humanistické vztahy se zprvu týkaly pouze úzké skupiny lidí, teprve později humanismus ovládal měšťanské prostředí, školství
- učenci v 16.stol. cestovali ze záliby a touhy po poznání do různých koutů světa ® cestopisy a kroniky se pak staly důležitým zdrojem naučné literatury, směřovali hodně do centra křesťanství, Palestiny
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564-1621): cestu vykonal r. 1598, znalec historie, zeměpisu,
hudební skladatel
- Cesta z Království českého do Benátek, odtud po moři do země Svaté, země judské a
dále do Egypta, od Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic
- další autoři cestopisů: Václav Budovec z Budova
Václav Vratislav z Mitrovic - Cestopis Václava Vratislava z Mitrovic (císař Rudolf
vysílá výpravu s dary tureckému císaři do Cařihradu
Václav Šašek z Bířkova - Putování pana Lva z Rožmitálu a Blatné

1) HUMANISMUS RANÝ - SMĚR LATINSKÝ A NÁRODNÍ:

- už koncem 15. století se humanismus rozlišil na směr latinský (užívající latiny jako mezinárodního jazyka vzdělanců a napodobující latinské autory ve výběru látek i ve formě) a směr národní (jež usiloval o vytvoření literatury v humanistickém duchu, ale českém jazyce a zpracovávající domácí látku, i když slohově značně závislý na latinských autorech)
- latinský směr:
Jan z Rabštejna /1437 - 1473/: katolický šlechtic a diplomat ve službách Jiřího z Poděbrad
- dílo Dialog (rozmluva 4 šlechticů o soudobých i politických problémech)
Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic /1461 - 1510/: ctižádostivý církevní hodnostář, bohatý a píšící
filozofické rozpravy a básně
- satirická skladba: Žaloba k sv. Václavu na mravy Čechů (vytýkání šlechtě její rozmařilý
život)
Hynek z Poděbrad /1452 - 1492/: syn krále Jiřího a překladatel několika Boccacciových novel
- milostné básně: Veršové o milovníku; Májový sen
- národní směr:
Viktoriín Kornel ze Všehrd /1460 - 1520/: původem měšťan, usilující o pozvednutí češtiny na roveň latiny
- profesorem, děkanem a právnickým spisovatelem
- povýšen do vladyckého stavu a stal se místopísařem při zemských deskách v letech 1483 -
1497
- z latiny přeložil knihu řeckého patriarchy Jana Zlatoústého „O napravení padlého“ a napsal
k tomu předmluvu, kde hovoří o tom, že český vzdělanec nemá psát latinsky (to je
přilévání vody do moře)
- největší dílo: O práviech, súdiech i dskách země české knihy devatery
(započal v roce 1495, kdy se šlechta rozhodla kodifikovat zemské právo, aby upevnila své
postavení vůči městům i panovníkovi a představuje tak typického představitele rodící se
vzdělané byrokracie a tak se dostává do sporu se šlechtou, na jejíž popud je ze svého úřadu
odvolán r. 1497; v r. 1497 rovněž dokončuje první verzi svého díla, druhou dokončuje r.
1507; ve svém spise pojednává především o průběhu procesu u zemského soudu, o právu
šlechtickém majetkovém, trestním a také o praxi při vedení desek působí jako vzdělaný
právník, znalý dobře domácího i římského práva, hlásí se k myšlenkovému odkazu
římských právníků je to vidět jak v jeho odporu k válkám či snad v úvahách o spravedlnosti
dílo píše skvělou češtinou, vyniká systematičností a myšlenkovým obsahem dílo bylo
bohužel zamítnuto a až do 19. století se nesmělo tisknout, dochovalo se však v hojných
opisech a bylo užíváno jako zevrubný a dokonalý výklad zemského práva)

HUMANISMUS A KLASICISMUS V ČESKÉ A SVĚTOVÉ LITERATUŘE A UMĚNÍ

HUMANISMUS
Rozhodujícím pro vznik humanismu byl odklon od dosud převažujícího hloubání nad náboženskými otázkami, jehož předmětem byl Bůh /teologie/ k zájmu o člověka, o jeho podstatu a o jeho vzdělanost.
Ve světě, nejprve však ve Florencii, pozvolna vznikal tzv. renesanční humanismus, který svůj ideál spatřoval v harmonii duševní i tělesné krásy. Florencie byla centrem italské kultury a právě proto se zde poprvé setkáváme s humanismem (studium řečtiny a platónovské a aristotelovské filosofie - Giovanni Pico della Mirandola, Pietro Pomponazzi; studium latinského překladu Bible - Lorenzo Valla). Humanismus zaznamenal i velký přínos pro přírodní nauky. Svým zájmem o jedince a lidské tělo tak přispěl i k rozvoji lékařských věd a to zejména anatomie (první pitva v Praze - Jan Jesenius). Na rozdíl od duchovních věd (novoplatónismus), vycházely přírodní a technické vědy z tradice aristotelismu, pokládající hlavní důraz na zkušenost (empirii), praxi a experimenty, hypotézy. Dále je zaznamenán i prudký rozvoj astronomie, přírodopisu a ryze praktických oborů (odborná encyklopedie „Dvanáct knih o hornictví“ - Němec Georg Agrigola).
Druhou polovinu 15. století a vlastně i celé 16. století vyplňuje v českých zemích soupeření mezi šlechtou a městy. Spory mezi jednotlivými společenskými vrstvami znásobilo po r. 1526 napětí mezi katolickou habsburskou dynastií nekatolickou většinou šlechty a měšťanstva. Náboženské spory v 16. století ještě zesílil vznik luteránství /Martin Luther (1483 - 1546)/.
Dobové podmínky v našich zemích zaměřovaly literaturu k problematice společenské a náboženské. Poslání literatury tak začalo býti vzdělávací a to právě humanismus, který nabyl v české literatuře ve spojení s náboženskou reformací jiné podoby než v západní Evropě, posiloval.
Renesanční zdůrazňování lidské individuality a oslava pozemského života pronikaly do našich zemích jen ojediněle, zejména proto, že je brzdilo náboženské reformní hnutí. První záblesky humanismu se u nás objevují už v době Karla IV., kdy sem proniká Petrarcovo dílo a hlavně pak jeho studie a to díky čilému styku s Itálií (dopisování Petrarcy a KarlaIV.). Francesco Petrarca také zavítal, na Karlovo pozvání, do Prahy a po právu je nazýván „duchovním otcem humanismu“. Ovšem společenská krize, jež nastala po smrti Karla IV. a vrcholila v době tzv. husitských bouří na dlouho přerušila kulturní vazby s Evropou. Až po uklidnění celé společenské situace k nám dorazila druhá vlna humanismu a české země tak byly schopné přijímat od 15. století kulturu z okolních zemí, ale je logické, že přetrvávající reformační snahy o mravní problematice nepřály renesanční nespoutanosti.

Význačné rysy humanismu a celého období lze shrnout do těchto bodů

n humanismus je nový světový názor, který klade do popředí člověka, věnuje pozornost jeho zájmům, potřebám a ideálům, ale zejména po stránce duševní než-li tělesné a se snahou o vzdělanost člověka
n společenské, vědecké a literární hnutí označované za tzv. „Zlatý věk českého písemnictví“
n snaha o vyrovnání české literatury s kulturou Itálie a Německa
n humanisté viděli rozvoj schopností jedince ve vzdělání
n literatura má především měšťanský charakter, velký význam má překládání latinských děl do češtiny
n projevoval se zde odpor ke středověku, odkláněli se od středověké latiny, zaváděli latinu humanistickou, došlo k demokratizaci literatury, ale později užívání i národního jazyka, jež byl povýšen
n značná žánrová pestrost; dokonalost a krása jazyka
n pronikal k nám z Itálie, jeho pozdní nástup u nás zavinila univerzita, která byla omezena na artistickou fakultu a neměla kontakty s Evropou
n vynález knihtisku kolem r. 1450 Johannem Gutenbergerem
n humanismus lze rozdělit do 3 fází (nepočítáme-li dobu Karla IV.):
1) Humanismus raný ( 1470 - 1526) doba Všehrdova
2) Humanismus zobecněný ( 1526 - 1580) doba Blahoslavova
3) Humanismus popularizovaný (1580 - 1620/1) doba Veleslavínova

Petr Chelčický /1390 - 1460/

neprošel vyšším školním vzděláním a jeho znalost latiny byla omezená
- při pobytu v Praze se setkal s lidmi z okolí Betlémské kaple a seznámil se také s českým
překladem Wycliffa a dále i spisy Štítného a Husa
- první spis O boji duchovním (traktát) pojednává o tom , že Chelčický zde nesouhlasí
s násilím pro využití a dosáhnutí husitských ideálů
- proti společenským nerovnostem se staví ve spise O trojiem lidu
- další díla: Postila (souhrn jeho učení, avšak nejde o soustavný výklad jeho pojetí církve,
společnosti i morálních zásad)
Sieť viery pravé (kritika soudobé církve i soudobé společnosti a znovu vyslovení požadavku
rovnosti lidí ve společnosti)
- Chelčický napsal ještě několik drobných spisů, určených jeho přátelům a skupině jeho žáků
- slabinou jeho učení se stala jeho utopičnost, která nebrala v úvahu soudobé možnosti feudální
společnosti, a jeho jednostrannost, s níže Chelčický odmítal vše, co nezapadalo do jeho
vidění lepší společnosti a církve

Touto, bezesporu velmi zajímavou dobou, se zaobíralo hnedle několik významných spisovatelů pozdějších. Na hodnocení husitské doby se podíleli následující literáti 19. století: Josef Kajetán Tyl
Alois Jirásek
František Palacký.

JAN HUS /1371 - 1415/

- pro své myšlenky dovedl získat široký okruh příznivců z lidových vrstev,
měšťanstva, šlechty i inteligence
- jeho počátky v literární činnosti jsou spjaty s působením na univerzitě a mají charakter
komentářů (tj. výkladů základních spisů jednotlivých studijních oborů)
- s pražským vysokým učením byl Hus nejvíce spjat v době, kdy byl zvolen rektorem - r. 1409
- kazatelem se stal od r. 1402 a to v Betlémské kapli, ale z jeho českých kázání zbyly jen
latinské náčrty
- teprve po ukončení své rektorské činnosti se mohl plně věnovat literární tvorbě
- z latinských děl je třeba uvést: De ecclesia (O církvi; citace: „Autorita církve a jejích
představitelů není dána tím, že reprezentují určitou instituci, ale tím, jak jí reprezentují a že
církevní představitel se musí řídit božími zákony.“)
Questio de indulgenciis (Rozprava o odpustcích)
- česká tvorba: Výklad Viery, Desatera a Páteře
Knížky o svatokupectví
- spis O českém pravopise (De ortographia Bohemica) - zde vyloženy zásady diakritického
zjednodušení pravopisu za těžké spřežky
- vyhýbal se cizím slovům, ať v kázáních nebo ve spisech, zejména pan německým „domácím“
pojmům a přesněji kázal ve středočeském nářečí
- ojedinělý spis Dcerka (věnovaný výchově křesťanských dívek)
- když byl nad Prahou vyhlášen interdikt a bylo tak Husovi znemožněno veřejně působit
v Betlémské kapli, obrátil se Hus ke svému publiku Postilou, která dovršuje jeho literární
tvorbu před odchodem do Kostnice
- Postila: Česky psané dílo je souborem 9 kázání a nese podtitul „Vyloženie svatých čtení
nedělních“. Hus tato kázání psal na Kozím Hrádku a shrnul v nich vlastně podstatu
svého kázání. Každé kázání začíná úvodní citací nějaké části evangelia o 8 až 10-ti
verších a poté následuje samostatný Husův výklad. Začíná se to celé první nedělí
adventní a končí čtyřiadvacátou nedělí po Sv. Trojici. Poslední dvě kázání jsou tak
věnována posvěcení kostela. Autor v jednotlivých kázáních velmi ostře kárá neřesti
církve, především bohatství a svatokupectví. S trpkostí pak vzpomíná na mnohé
ústrky a příkoří, kterých se dočkal a na klatbu, do které byl uvalen. Smutně pak
vzpomíná také na to, jak Němci chtěli zbourat Betlémskou kapli. Postila je pro jadrný
a srozumitelný jazyk kázání považována spolu s dopisy z Kostnice za jeho
nejvýznamnější díl, za jeho odkaz národu.

JAN HUS /1371 - 1415/

Cílem literatury doby husitské, představitelů této literatury, byly následující body:
1.) přispět k odstranění světského panování a majetku duchovenstva a k návratu církve k prostému životu
2.) prosadit právo svobodně hlásat a vyznávat slovo boží (bez jakéhokoliv rizika)
3.) zavázat představitele světské moci, aby trestali těžké hříchy, a to všech, bez rozdílu
Ozbrojený boj husitství byl zahájen 30. července 1419 defenestrací konšelů Nového Města, ke které došlo po kázání lidového kazatele Jana Želivského.
Převratné společenské dění velmi pohotově doprovázela literární tvorba, jejíž sociální základna se výrazně rozšířila. Ovšem žánrový rozsah se značně zúžil. Ústřední postavení v období vrcholného husitství měla píseň, která neplnila již převahou funkci agitační, ale stala se základním článkem literární komunikace a výrazně ovlivnila podobu pozdější hymnografie. Texty těchto skladeb, vzniknuvších ve 20. letech 15. století, zachycuje Jistebnický kancionál. Jsou v něm zapsány písně k mešnímu obřadu, písně podávající poučení o některých otázkách husitské věrouky i písně válečné a děkovné písně za vítězství. Nejznámější z těchto písní se staly písně Ktož jsú boží bojovníci a Povstaň, povstaň veliké město Pražské.
S programem husitství a s výrazným odporem Čechů k císaři Zikmundovi se setkáváme v Budyšínském Rukopisu, jehož autor je neznámý a jedná se o veršované skladby a významné polemiky nad husitstvím.
V období tzv. „literárního zápasu o další osud husitství a snaze navrátit se k zábavné literatuře“ se setkáváme s poslední osobou, která je pro husitství ještě významná, a to s postavou Petra Chelčického

PŘEDCHŮDCI JANA HUSA:

Jan Milíč z Kroměříže - odvážný lidový kazatel už za doby Karla IV.
- vzdal se místa v královské kanceláři a své sociální postoje realizoval i životem v chudobě
- jeho činnost zaznamenána ve sborníku Abortivus - Nedonošený plod
Matěj z Janova - latinsky píšící
- podal analýzu soudobé společnosti, společenské situace v díle Pravidla Starého a Nového
zákona (Regulae Veteris et Novi testamenti)
Konrád Waldhauser - německý augustinián, kázající německy a latinsky a k jeho posluchačům patřil tedy
německý patriciát a okruh pražských studentů, jimž věnoval svou sbírku kázání Postila
studentium sanctae Pragensis universitatis (Postila studentům univerzity pražské)
Jakoubek ze Stříbra - kolega Jana Husa na UK, který tvrdil: „Žádná privilegia knězům v poměru k laikům.“
Tomáš Štítný ze Štítného - jako laik se v česky napsaných spisech začal zabývat soustavně teologickými a
filozofickými otázkami
- studoval na pražské univerzitě, avšak akademických hodností nedosáhl
- jeho literární tvorba měla zprvu charakter překladů z latinské literatury a teprve později
vznikly jeho relativně samostatné spisy: Knížky šestery o obecných věcech křesťanských
(sborník kratších výkladů), Knihy naučení křesťanského (se základním tématem věroučných
otázek, tj. postavení víry, naděje a lásky v křesťanství a o pokušení a hříchu, ale v souvislosti
s těmito otázkami vstupují do Štítného tvorby i otázky sociálního rázu (viz. část nazvaná
O hospodářovi, hospodyni a čeledi), Řeči besední (pro děti; jedná se o základní poučení o
víře, zprostředkované formou otázek a odpovědí), Řeči nedělní a sváteční (představují
výklad čtení na neděle a svátky, tedy jistou náhradu kázání; základ pro besedu o biblickém
textu)
- svá díla určil pouze úzkému rodinnému kruhu a popřípadě přátelům
Jeroným Pražský - stejně jako Jakoubek ze Stříbra reprezentoval vzdělanecké křídlo husitství

NĚCO O DIVADLE:

Nejstarší formou divadelního představení byly latinsko-české hry, kdy přesnou ukázkou takovéto hry: Hry tří Marií (několik těchto her, kde je vidět stále zřetelnější a silnější zesvětšťování dramatické látky a průnik žákovského humoru). Významná a nejznámější hra této doby je bezesporu Mastičkář (hra z 1. poloviny 14. století; příběh lékaře a jeho sluhy, parodující jeho neřesti, kdy lékař šarlatán Severín a sluha Rubín, popř. v některých verzích se ještě vyskytoval druhý sluha Pustrpalk; jedná se o ostrou satiru na středověké šarlatány s realistickým obrazem středověké chudiny s cílem pobavit obecenstvo tehdejší doby a nikoliv útočit; hra tvořena 2 zápisy: první tvoří vložku latinsko-české hry Tří Marií (zachováno v tzv. Muzejním rukopisu) a druhý, kratší je zachován v tzv. Drkolenském zlomkovitém zápisu). Vývoj divadla na přelomu 14. a 15. století byl přerušen husitským revolučním hnutím, které vskutku velmi ostře vystupovalo proti zobrazování Písma v jakékoliv světské zábavě a tak se udržely pouze satirické parodické výstupy s agitačními záměry (oblíbenou postavou byl např.: šašek).

Pozn.: PROCES LAICIZACE:
- jednalo se o proces vytvoření srozumitelného jazyka pro všechny a tímto jazykem šířit křesťanství a vzdělanost
- prof. Malá řadí tento proces již k příchodu Konstantina a Metoděje
- já řadím tento proces k 14. století a zesvětštění literatury - používání českého jazyka, kdy i laici rozumí spisům a soudobé tvorbě a sami ji i tvoří

LITERATURA HUSITSKÉ DOBY

Závěrečná desetiletí 14. století sebou přinesla se sebou nejen další šíření češtiny jakožto literárního jazyka (laicizace), ale i vyhrocování rozporů mezi jednotlivými společenskými vrstvami a skupinami a dále i okolnost, že životní podmínky nejníže postavených byly tragicky poznamenány morovou epidemií (v naší zemi kolem r. 1380).
Zaměřím-li se na ony spory a zhoršení hospodářských poměrů, pak hlavní příčinou tohoto byla zejména smrt Karla IV. a dále i vybuzení nálad proti církvi a vzbuzení závisti feudálů, měšťanů a i chudých proti majetku církvi. Oficiální církev byla podrobována kritice za to, že se zpronevěřuje svému poslání - duchovní hodnoty směňuje za peníze. A tak se rodí husitství jako jeden z projevů úsilí, směřujícího k nápravě církve i celé společnosti /= REFORMACE/.
Pro vznik husitství měla klíčový význam Pražská univerzita, kde vystupovali různí kazatelé a myslitelé, inspirovaní hlavní myšlenkou anglického reformátora, Johna Wycliffa. Širokou laickou společnost pak oslovovali odvážní myslitelé v Betlémské kapli, v níž od přelomu 14. a 15. století byla povolena kázání v českém jazyce, což znamenalo, že se hlásání myšlenek dostávalo k lidem z nižších vrstev daleko snáz. Prosazovalo se tak v kapli: návrat k Bibli, a že jedině Bible je božím zákonem.

VÝVOJ NAŠEHO PÍSEMNICTVÍ OD POČÁTKU DO DOBY HUSITSKÉ

Alexandreida - staročeský veršovaný hrdinský epos, vzniknuvše na počátku 14. století
- jeho předlohou byla Alexandreida Gualtera Castellionského, francouzského básníka, který
své vyprávění o slavném makedonském králi Alexandru Velikém napsal v letech
1178 - 1182
- 2 části: v první části, tzv. Životě Alexandra, dává Aristoteles rady Alexandrovi
v druhé části se pojednává o boji Alexandra s Dariovými vojsky a jak Alexandr dostal
tři dary (mák, pepř a meč)
- do autorových názorů, zachycených ve zhuštěných tříveršových úvahách (tj. gnómách), se
prolíná křesťanské přesvědčení o pomíjivosti lidské slávy a světa vůbec a je zde také
ukázáno, jak středověk přejímá umělecké i životní zkušenosti Antiky
- klíčové dílo české světské epiky počátku 14. století, které zpracováno na vysoké úrovni
Kronika tak řečeného Dalimila - vznikala v letech 1310 - 1314 a označení autora za Dalimila vzniklo
omylem v 17. století
- pravý autor kroniky neznámý, ale z kroniky je možné vypozorovat, že se jednalo o člověka,
který se hodně a rád věnoval českým dějinám od příchodu praotce Čecha do nástupu Jana
Lucemburského na český trůn
- autor dobře znal problém národa a snad byl i příslušníkem šlechty, jelikož v díle se odráží
obava ze sílícího vlivů německých kolonistů a jejich hospodářské moci (vůči šlechtě
ohrožení)
- ukázky v průběhu našeho pobytu na gymnáziu byly tyto: O selské kněžně Boženě; O
Libušině proroctví

Doba vlády Karla IV. /1346 - 1378/

představuje období rozvoje politického, hospodářského i kulturního. Na rozdíl od svého otce, Karel se pokusil o oslabení moci šlechty a svou politickou moc upevnil získáním císařské koruny r. 1355. Jeho literární a obecně kulturní zájmy se projevily realizací velkých stavebních projektů (Karlštejn, Chrám sv. Víta, výstavba nových částí Prahy) a i podporou literární produkce. Mimořádně kulturní význam mělo již zmíněné založení univerzity r. 1348. Tento pozitivní směr se však jeho nástupci, synovi Karla, Václavu IV. udržet nepodařilo. Jeho vláda byla poznamenána hlubokými společenskými, i kulturními, rozpory. Neustálé spory s vyšší šlechtou a církví královskou moc oslabovaly a tak se na pořad dne dostaly myšlenky reformy, jež byli žádány zejména nižší šlechtou a měšťanstvem, ale o tom je již další otázka.

Literární tvorba samotného Karla IV.: Vita Caroli - vlastní, latinsky napsaný, životopis
Korunovační řád - význam počin v oblasti právnické
Majestas Carolina - soubor právních norem, na kterých se Karel IV.
podílel.
V době Karlově se nejvíce rozvíjela tradiční žánrová skladba latinské literární tvorby vrcholného středověku, zároveň se však uplatňovaly i prvé kontakty s renesanční a humanistickou Itálií (to jsou ty první záblesky humanismu u nás, objevující se tedy již v době Karla IV., kdy sem proniká Petrarcovo dílo a hlavně pak jeho studie a to díky čilému styku s Itálií (dopisování Petrarcy a KarlaIV.); Francesco Petrarca také zavítal, na Karlovo pozvání, do Prahy a po právu je nazýván „duchovním otcem humanismu“; ovšem společenská krize, jež nastala po smrti Karla IV. a vrcholila v době tzv. husitských bouří na dlouho přerušila kulturní vazby s Evropou).
Byla zde však ještě jedna legenda, jež dosáhla úspěchu a poměrně velké popularity - legenda o sv. Prokopu, založená na latinském zpracování života tohoto světce.
S oním, již zmiňovaným, rozkvětem se pojí i nový autor:
a) studenti - ti psali kritiky, satiry, dramata i milostné básně
- Hradecký rukopis (nejrozsáhlejší soubor satirických děl s ironií, nadsázkou, výsměchem i
trefnou kritikou a součástí tohoto rukopisu jsou následující skladby: Satiry o řemeslnících a
konšelích /sedm satir o nedostatcích světských i náboženských/, Desatero kázanie božie
/parafráze Dekalogu/, Podkoní a žák /veršovaný spor mezi služebníkem a univerzitním
studentem/)
b) měšťané a řemeslníci - cestopisy
c) již zmíněný panovník Karel IV.

VÝVOJ NAŠEHO PÍSEMNICTVÍ OD POČÁTKU DO DOBY HUSITSKÉ

Již za posledních Přemyslovců, jejichž vláda směřovala k politickému a hospodářskému rozkvětu země, se objevovaly vnitřní rozpory, které se výrazněji projevily až při nástupu nové panovnické dynastie ve 14. století. Vnitřní rozpory se tak přirozeně prohloubily ve chvíli, kdy se na český trůn dostává cizí panovník lucemburské dynastie, Jan Lucemburský. Ačkoliv byl úspěšným na poli bitevním a dosti rozšířil naše území, nestaral se vůbec o věci domácí a šlechta tak postupně získávala větší moc. To mělo také své kulturní následky. Rozvoj školství v tehdejších Čechách, který vyvrcholil za Karla IV. založením první středoevropské univerzity r. 1348, přispěl k rozšíření vzdělanosti mezi laiky, kteří se stávali jak vnímateli literárních děl, tak i samotnými tvůrci. Bližší jim byla, pochopitelně, literatura česky psaná. To ovšem neznamenalo, že tradice latinské literatury byla přerušena. Šlo spíše o to, že souvislý vývoj latinské literatury od 10. do 13. století byl doplněn komplementárním proudem jazykově českým, v němž se vedle duchovní tématiky uplatňuje neméně výrazně tématiky světská. Své místo a svůj pozitivní vliv měla v Čechách i soudobá literatura německá, zvláště pak ve šlechtickém prostředí.
V latinské literatuře si své přední místo zachovaly kroniky a legendy. Literaturu historiografickou reprezentuje především spis Chronicon Aulae Regiae neboli Zbraslavská kronika, která byla zprvu koncipována jako kronika vlády Václava II. a později tématicky rozšířena na vypsání dějin českých zemí a dovedena tak až do roku 1338. Původní koncepce kroniky je dílem zbraslavského mnicha Oty; vlastní podobu dal však kronice až Petr Žitavský.

Rovnocenné místo s latinskou literaturou si však již v prvé polovině 14. století vydobyla tvorba jazykově česká. Patří k ní jak literární díla duchovního zaměření, tak literární tvorba světská.
Duchovní lyriku reprezentuje: Kunhutina modlitba - z doby kolem r. 1300
- s eucharistickým tématem (tj. je oslavou svátosti oltářní)
Jezu Kriste, ščedrý kněže (obě z poloviny 14. století)
Velmi produktivní charakter měly v duchovním básnictví této doby legendy, ale objevuje se již v této době také oblíbený středověký žánr sporu. Jde o první český Spor duše s tělem (tj. o tom, zda-li za lidské hříchy odpovídá tělo nebo duše).
Počtem i významem stojí v popředí stále legendy. Je možno rozdělit je do dvou skupin, a to:
1) první, vznikající na počátku 14. století a zahrnující veršované skladby o Kristově umučení a zmrtvýchvstání, o apoštolech, o seslání Ducha svatého, o Panně Marii atd. a z této skupiny legend je poměrně významná legenda o Jidášovi, v níž je narážka na smrt posledního Přemyslovce r. 1306
2) druhé legendy, vznikající ve 30. letech 14. století s tématickým věnováním Ježíšovu dětství, Adamovi a
Evě; ukázkou těchto legend je například legenda o sv. Jiří. Za základní a pro celé období nejvýznamnější skladby je však třeba považovat dvě díla světské veršované epiky - Alexandreidu a Kroniku tak řečeného Dalimila.

VÝVOJ NAŠEHO PÍSEMNICTVÍ OD POČÁTKU DO DOBY HUSITSKÉ

Je to Život Konstantinův a Život Metodějův (= Panonské legendy). Představují díla originální, nepřeložená a zjevně sepsaná na Velké Moravě, i když samozřejmě najdeme v jejich pojetí stopy byzantských literárních vzorů.
Život Konstantinův - představuje dílo učené, stylisticky rafinované a pojaté se znalostí soudobé rétoriky
- základním smyslem tohoto díla byl boj proti trojjazyčníkům, tj. zastáncům zásady, že
biblický text může existovat pouze v řečtině, hebrejštině nebo latině
Život Metodějův - stručnější a prostší
- zaměřuje se k obhajobě slovanské liturgie proti bavorským kněžím

Již ve velkomoravském období pronikaly vlivy staroslověnské kultury do Čech; mimo jiné se soudí, že sám Metoděj pokřtil českého knížete Bořivoje. K výraznému rozvoji staroslověnské kultury však dochází v Čechách až po smrti Metoděje a ti jeho žáci, kteří byli vypuzeni z Velké Moravy, odcházeli buď do Bulharska nebo do Čech. V Čechách tak pokračuje koexistence latinské a staroslověnské kultury, ovšem s tím rozdílem, že latinská kultura má mnohem výraznější postavení.
V 10. století započalo tedy přijímání staroslověnské literatury. Poměrně se však změnila hierarchie literárních žánrů a nejvýznamnější místo zaujala literatura hagiografická:
První staroslověnská legenda o sv. Václavu - z poloviny 10. století a vykazující některé spojitosti s již předešlými hagiografickými spisy a absolutně nezávislá na byzantských vlivech.
Legenda o sv. Ludmile - text se nedochoval, avšak na její existenci usuzujeme dle stop v latinské ludmilské legendě Fuit a v legendě Kristiánově.
Mezi písňovými skladbami a modlitbami je možno připomenout Kánon ke cti sv. Václava a přední místo si mezi literárními památkami staroslověnského původu získala nejstarší duchovní píseň vzniklá v Čechách - píseň Hospodine, pomiluj ny, jejíž vznik klademe k 10. století. Byla zpívána i v dalších obdobích a žije jako jedna z mála nejstarších památek až do dnes. Je to litanie, což znamená, že se jedná o prosbu k Bohu za zachování základních lidských potřeb (tj. aby byla dobrá úroda, aby nebyly nemoce a aby nás Bůh ochraňoval atd.).
Pro rozvoj staroslověnské literatury v 11. století znamenalo mnoho založení Sázavského kláštera r. 1032 za knížete Břetislava I. Sázavský klášter se tak stal dalším centrem, kromě již starších center jako: Velehrad a Zbraslavský klášter, staroslověnské kultury. Ovšem na sklonku 11. století byl Sázavský klášter zrušen. Až daleko později se novým centrem staroslověnského písemnictví a bohoslužby se stal klášter Na Slovanech (Emauzy) založený Karlem IV. r. 1347.
Je patrné, že v staroslověnských památkách 10. a 11. století slábl vliv Byzance. Symbióza s latinskou kulturou byla naopak užší. Význam latiny byl opravdu velký a postupně a pozvolna bylo staroslověnské písemnictví vytlačováno západní latinskou kulturou. Avšak stopy a vlivy staroslověnské kultury nacházíme ještě ve 14. století.

VÝVOJ NAŠEHO PÍSEMNICTVÍ OD POČÁTKU DO DOBY HUSITSKÉ

Přibližně také v 11. století si můžeme všimnout, že literatura se jakoby odpoutává od církve a náboženství.
Od poloviny 11. století do 13 století byl vývoj českého státu úzce spojen i s politikou, s politickým vývojem střední a západní Evropy. Tato skutečnost pochopitelně ovlivnila i literaturu této doby. Do popředí zájmu se tak dostala již několikrát zmiňovaná latina. Žánrový systém se příliš nezměnil. Pokračovala tak hagiografická tvorba (např. legendou o sv. Vojtěchovi či latinská legenda Vita minor z 12. stol.). Pěstována však byla i další literatura duchovní, například hymnografie. Rozvíjí se i tradice české historiografické literatury:
Kosmova Chronica Boemorum - „Kronika česká“ dovedená až do Kosmovy smrti r. 1125 (latinsky
psaná)
- Kosmas k napsání této kroniky měl předpoklady, jelikož studoval v belgickém Lutychu, byl
kanovníkem a později děkanem svatovítské kapituly
- kroniku začal psát ve vysokém stáří
- rozdělena do následujících částí:
I. od pravěku do nástupu knížete Břetislava I. (r. 1038) = hodnověrné pověsti o původu
Čech, které inspirací pro Aloise Jiráska
II. do smrti krále Vratislava II. (r. 1092) = tzv. „vyprávění starců“, kdy se jedná o záznam
pověstí od lidí, tedy ústní lidovou tradici

III. do smrti krále Vladislava I. (r. 1125) = smyšlenky Kosmase
(Z Kosmovy kroniky je poznat, že byl zastáncem západně orientované církevní organizace a kronika je dílem výrazným a uznávaným, ačkoliv se mírně vymyká definici kroniky /tj. je nepřesná, prokládána verši, obohacena ponaučeními, užívá malířských obrazů; kdežto kronika je literární žánr udávající pouze přesné časové návaznosti a události/.)
Památkou, jež svým významem a napsáním v českém jazyce, daleko přesáhla svou dobu je duchovní píseň Svatý Václave, vévodo České země. Je datována někdy do 12. století a měla zprvu jen tři strofy. Jedná se o jednu ze základních duchovních písní, procházejících celým vývojem naší starší literatury a pojednává a prosbě k panovníkovi, Sv.Václavu. Ve druhé polovině 13. století vznikla další památka naší duchovní lyriky - Ostrovská píseň. Toto mladší dílo se od písně Svatý Václave liší jak obsahově (zpracovává složitou otázku přítomnosti Krista ve svátosti oltářní), tak náročnou básnickou formou. Avšak obě duchovní písně ukazují, že se již během 12. a 13. století vytvářely jisté předpoklady pro vznik písemnictví v národním jazyce. Skutečný rozvoj česky psané literatury však přineslo až 14. století.

Starověký Řím

klasické období římské literatury spadá do doby 1. stol. př. Kr., ovšem často je období
starověkého Říma členěno do následujících etap:
1.) archaické období /2. - 3. století př. Kr./
2.) vrcholné neboli zlaté období /1. stol. př. Kr./
3.) stříbrné období /1. stol n. l./
4.) období úpadku /2. - 5. stol. n.l./
- římská próza prezentována řečnickými projevy:
Marcus Tullius Cicero - spisovatel, politik, řečník, advokát
- teoretické práce o řečnictví
- díla: O zákonech; Dopisy; Tuskulské rozhovory

Gaius Julius Caesar - voják, politik, spisovatel, diplomat
- díla: Zápisky o válce galské; Zápisky o válce občanské
- římská poezie navazuje na řeckou tradici:
Publius Ovidius NASO - díla: Proměny; Umění milovat; Léky proti lásce; Listy Heroin (dopisy);
Metamorfózy; Žalozpěvy (výklad římského kalendáře den po dni)
Publius Vergilius MARO - vůdčí básník dvora Augusta Oktaviána
- díla: Zpěvy pastýřské; Zpěvy rolnické; epos Aeneis
- na otázku o věčnosti a smyslu života se odpovídá: „Řešení je v oblasti morálním, ve svědomí.“(*dle
prof. Malé)
- jakési první naturalistické parodie psal Petronius, který je vydal pod názvem Satyricon
- Marcus Aurelius - římský císař a filozof neklidné doby Říma
- napsal Hovory k sobě
- i v římské literatuře se objevil překlad Odyssey a to díky překladu Liviuse Andronicuse, který také položil základy k římskému divadlu
- s komedií a s jejím přetvářením k řeckému obrazu je úzce spjat Titus Maccius Plautus
- zavedl fraškové výrazy v „nové“ komedii pro méně náročné publikum
- zavádí tzv. Zpěvné árie
- díla: Komedie o hrnci (inspirací pro Moliéra a jeho Lakomce); Pseudolus
- inspirací i pro Shakespeara
- poslední období je jak již známo dobou úpadku římského impéria, kdy lze zmínit zejména římského
filozofa Senecu: filosof, řečník, stoik a autor děl: Tragedie určené ke čtení; O duševním klidu; Listy
útěšné
- a dále nutno zmínit Sv. Augustinuse - díla: O boží obci; O vlastní cestě k sobě
- filozof, teolog a světec, který rozšířil křesťanskou věrouku a vedl spory
s heretiky


UKÁZKA:
SOFOKLES - Antigona:
V Antigoně je ukázán další tragický osud Oidipova rodu. Při bitvě o Théby zahynou oba Oidipovi synové v bratrovražedném boji. Kreon po bitvě rozkáže, aby tělo Eteokla přišlo do hrobu a našlo klid, protože svou vlast chránil a tělo Polyneika bylo pohozeno u bran pro divou zvěř, jelikož svou vlast napadl. Ten, kdo se pokusí Polyneika pohřbít, má být o hlavu kratší. Antigona chce, aby její bratr našel po smrti klid a tak se rozhodne, že ho v noci umyje a pohřbí. Antigona to však nestihne do rozednění a musí svou práci přerušit a těla si pochopitelně hlídači všimnou. Běží to říct Kreonovi a ten jim pohrozí, že bude-li se to opakovat, pak oni dva přijdou o hlavu také. Antogona je další noc chycena při činu a nezapírá. Haimon, snoubenec Antigony, se jde za její život přimlouvat ke Kreonovi, ale jeho otec je neústupný a nechává ji zaživa pohřbít do skály. Když si Kreon uvědomí, co udělal a vzpomene na slova slepého věštce Teresiase, je už pozdě. Antigona si zatím ve skále hodila oprátku a Haimon se vedle skály proklál mečem a Kreonova žena se po zvěsti o synovi také probodla. A to je celé.

VÝVOJ NAŠEHO PÍSEMNICTVÍ OD POČÁTKU DO DOBY HUSITSKÉ

První doklady o existenci literární tvorby na území dnešních Čech a Moravy známe z druhé poloviny 9. století. Neznamená to, že by slovesná tvorba nevznikala již dříve, ale měla charakter ústní slovesnosti, a nebyla tedy písemně zaznamenána. Její existenci můžeme předpokládat podle stupně kulturní úrovně v jiných oblastech (např.: výtvarného umění, doloženého archeologicky).
Vznik a rozvoj psané literatury souvisí s procesem feudalizace společnosti, jehož součástí bylo i vytvoření pevné církevní organizace. Písemnictví u nás se zprvu rozvíjelo pod vlivem východního křesťanství, které méně přísně trvalo na dodržování stanoveného bohoslužebného jazyka. Větší změnu, související se snahou vymanit Velkou Moravu z vlivu Francké říše, zaznamenáváme až v době vlády knížete Rastislava, který chtěl dosáhnout i osamostatnění církevní organizace. Roku 862 se obrátil na byzantského císaře Michala III., který vyslal na Velkou Moravu misii, orientovanou na rozdíl od jiných misií slovansky. Její představitelé - známí bratři Konstantin a Metoděj, ještě před příchodem zvolili jazyk, v němž chtěli křesťanství šíři, a pro překlad sestavili také abecedu - hlaholici (tj. na základě malé řecké abecedy). A proto první literární památky ve staroslovenštině (tj. v původně staromakedonském nářečí slovanského obyvatelstva usídleného v okolí Soluně). Staroslovenština se tak stala vedle obvyklé latiny, řečtiny a hebrejštiny liturgickým jazykem.
Konstantin /827 - 869/ a Metoděj /815 - 885/ patřili mezi významné představitele byzantské kultury. Konstantin proslul jako učenec a mimořádně nadaný jazykovědec, Metoděj především jako obratný diplomat s organizačními schopnostmi. Na Velkou Moravu přišli r. 863 a působili zde více než tři roky. Poněvadž však bylo nutné dosáhnout obecnějšího uznání slovanské liturgie, rozhodli se k cestě do Říma, kde díky svému diplomatickému úsilí získali r. 869 uznání slovanské bohoslužby bulou papeže Hadriána II., potvrzenou ještě jeho nástupcem Janem VIII. r. 880 (bula Industriae tuae). Konstantin se pro nemoc z cesty do Říma na Moravu nevrátil, vstoupil v Římě do kláštera, kde přijal řádové jméno Cyril, a brzy zemřel. Metoděj byl sice v Římě ustanoven moravským a panonským arcibiskupem, ale byl zajat bavorskými kněžími, vězněn a teprve po propuštění se mohl ujmout, r. 873, svého úřadu. V té době již na Velké Moravě vládl Rastislavův nástupce - Svatopluk. Po smrti Metoděje se situace na Velké Moravě podstatně změnila a jeho žáci byli z Velké Moravy vypuzeni.
Literární dílo, odkaz Konstantina a Metoděje je dalekosáhlý. Základní literární památkou tohoto období je staroslověnský překlad Bible. Konstantinovi vděčíme za překlad čtyř evangelií a za úplný překlad vděčíme Metodějovi. Kompletní překlad se nedochoval, ale z toho, co se z něj dochovalo, smíme soudit, že šlo o dílo mimořádné literární úrovně.
Mezi modlitbami se jako původní dílo jeví Abecední modlitba, která bývá považována za dílo Konstantinovo. Ta je pozoruhodná nejen formálně (využitím dvanáctislabičného sylabického verše), ale i svým akrostichem, z něhož získáváme představu slovanské abecedě.
Ovšem najdeme zde, z doby Konstantina a Metoděje, i díla, která nejsou vázána výhradně k bohoslužebným účelům. Platí to o veršované předmluvě k překladu evangelií, která byla původně napsána, patrně Konstantinem, řecky a přeložena do staroslověnštiny pod názvem Proglas. Smyslem této předmluvy bylo podat obhajobu práva na staroslověnský překlad Bible, takže vedle teologického smyslu má Proglas i jistý literárně-teoretický význam.
S potřebou vybudovat na Velké Moravě pevnou církevní organizaci souvisí i překlad dvou právnických děl, založených na řeckých předlohách. Je to překlad spisu Jana Scholastika Synagoga, nazvaný Nomokánon, a dále pak Zákon sudnyj ljudem. Jde o překlad řeckých předpisů s některými původními partiemi, ze jehož autora je považován Metoděj. Základními a nejvýznamnějšími památkami tohoto údobí však zůstávají dva hagiografické spisy (tj. životy svatých), pozoruhodné tím, že svou povahou stojí na pomezí legendy a historie