Když hovořím o principech společnosti a jejího řešení, musím se vidět na obou pólech ve společnosti, ve kterých bych se mohl ocitnout. Nemusím být pouze pánem, ale mohl bych být také otrokem. Líbilo by se mi ve světě jako otrok? Myslet z pozice jiného s tím, že nemohu být přesvědčen o univerzální platnosti své pravdy, svého dobra. Jednota je možná pouze za cenu teroru. Kdybychom všichni mysleli stejně jako filosof král, museli bychom mít všichni stejné mozky. Všichni nemůžeme myslet stejně. Když dáme lidem svobodu, ze své přirozenosti budou mít různé názory. Jednota je možná pouze za cenu toho, že ty kteří myslí jinak donutíme silou, aby věřili nebo vymýváním mozků. Tento postup, kritická sebereflexe dospěla k poznání: přirozeností světa není jednota, ale mnohost (různost).
Tolerance = razí se jiný termín: pluralismus (mnohost) pravd, dober, pohledů na věc, žádná hierarchie. Všechna metafyzická vyprávění jsou stejně oprávněná. Žádné si nemůže dělat nárok na dominanci nad ostatními.
Postmoderna. Moderna = univerzální Pravda, Dobro existuje. Postmoderna = není žádná univerzální pravda či dobro. Nikdo nemá právo zavazovat druhé. Základní lidské právo je právo na nesouhlas, být jiný, rozdílný (např. jednotné školní uniformy versus oblékání žáků v dnešní době). Kdyby se měšťan oblékl ve středověku jako šlechtic, mohl by být popraven.
Musíme pochopit, že co miluji já, nemusí milovat druzí. Proto nemám žádné právo jim vnucovat to, co miluji já. Přes tuto různost se musíme naučit komunikovat, naučit se dívat na svět očima druhého.
Já jako akcionář lesnické společnosti se podívám na les a vidím milion USD. Musím se na něj také podívat pohledem indiána, který v tomto lese žije. Postmoderna se domnívá, že je první filosofií, která je základem demokracie. Všechna evropská filosofie nezakládá demokracie. Demokracie - vláda lidu, mnohosti je mechanismem, kde se zjišťuje názor většiny. Musím předpokládat, že všechny jednotlivé názory jsou platné. Že mají hodnotu. V osvícenství ji nemají: nejsme vzdělaní, rozumní,... V postmoderně není žádná pravda, každý z nás má stejný nárok a podíl na moc jako každý jiný. Pluralita světa - filosofická legitimizace demokracie jako vlády množství.
Evropská kultura
Tato zkušenost se zopakovala opět v podobě 2. světové války. Technika a pokrok dostaly využití v podobě plynových komor. Všechen obrovský pokrok vědy a techniky: technika se zhmotnila v něčem, co dělá veliký vykřičník za celou epochou lidstva a to ATOMOVÉ BOMBĚ. Je schopna během krátké doby zničit celé lidstvo. To všechno byly znaky varování, krize, že něco není v pořádku. Zvrat přichází v 50tých létech, a to 20. sjezdem KSČ. Toto vede filosofy k tomu, aby přehodnocovaly základy evropské kultury. Komunismus, Hitler, Stalin. To nejsou mimozemšťané, ale my sami. A oni jsou symboly pro miliony lidí. To vyrůstá z naší vlastní tradice. Jedná se o jakési vyústění dějin. Naše tradice vyústila do těchto strašlivých konců. Dále se objevuje k tomu také hrozba ekologické krize.
O evropské kultuře tedy nemůžeme již dále tvrdit, že je příkladem pro všechny.
20. století nám říká, že naše kultura není hodna následování. Evropané se dopouštěli v dějinách obrovských masakrů. Osvětim není žádná dějinná výjimka. Důsledkem jsou stovky milionů mrtvých. Jak v severní, tak jižní Americe nacházíme podobné chování.
Proč?
Ziskuchtivost. Indiáni obývali půdu, která se dala použít na zemědělské účely.
Jakto, že se evropská filosofie neozvala??? Neozval se žádný odpor proti neuvěřitelně krutému zacházení s lidmi. Proto: víra, naprosté přesvědčení o univerzální planosti evropské kultury.
Naše univerzální pravda je nejvyšší a nejlepší ze všech pravd. Jestliže někdo nesdílí mou pravdu, tak je na nižší úrovni než já, je něco méně než já. Je mou svatou povinností ho k tomuto poznání přivést a že musí přistoupit na náš evropský pohled na metavyprávění. Kdo nechce dobro, je zlý, protože chce zlo. Oni nemají právo být sami sebou. Jsou povinni se stát tím, čím jsme my.
Horší varianta: plnohodnotný člověk je pouze Evropan, ostatní (nesdílí naši víru) nejsou lidé. Kdo nemyslí jako já, není člověk. Zní to přitaženě za vlasy.
Kolumbovo setkání s Indiány: Indiáni nerozuměli jeho jazyku (Španělštině), závěr: indiáni nemají řeč. Nemají řeč, proto nejsou lidé. Jsou to polozvířata a tak se s nimi také zacházelo. Nemyslí stejně, nejsou bílí, nemají jazyk... člověk je zahleděn tak do sebe, že není schopen uznat, že jsou lidé i jiní nežli on.
To co si popisujeme: platónský model v praxi. Jediná pravda, jediné dobro. Platónské dobro platí pro celý svět jako měřítko.
Každý z nás má nějakou víru. Všichni jsme přesvědčeni, že naše víra je dobrá a kdyby na ni ostatní přistoupili, bylo by nám dobře. Naše víra nám říká, co je dobré. Co je dobré by mělo být závazné pro všechny.
O evropské kultuře tedy nemůžeme již dále tvrdit, že je příkladem pro všechny.
20. století nám říká, že naše kultura není hodna následování. Evropané se dopouštěli v dějinách obrovských masakrů. Osvětim není žádná dějinná výjimka. Důsledkem jsou stovky milionů mrtvých. Jak v severní, tak jižní Americe nacházíme podobné chování.
Proč?
Ziskuchtivost. Indiáni obývali půdu, která se dala použít na zemědělské účely.
Jakto, že se evropská filosofie neozvala??? Neozval se žádný odpor proti neuvěřitelně krutému zacházení s lidmi. Proto: víra, naprosté přesvědčení o univerzální planosti evropské kultury.
Naše univerzální pravda je nejvyšší a nejlepší ze všech pravd. Jestliže někdo nesdílí mou pravdu, tak je na nižší úrovni než já, je něco méně než já. Je mou svatou povinností ho k tomuto poznání přivést a že musí přistoupit na náš evropský pohled na metavyprávění. Kdo nechce dobro, je zlý, protože chce zlo. Oni nemají právo být sami sebou. Jsou povinni se stát tím, čím jsme my.
Horší varianta: plnohodnotný člověk je pouze Evropan, ostatní (nesdílí naši víru) nejsou lidé. Kdo nemyslí jako já, není člověk. Zní to přitaženě za vlasy.
Kolumbovo setkání s Indiány: Indiáni nerozuměli jeho jazyku (Španělštině), závěr: indiáni nemají řeč. Nemají řeč, proto nejsou lidé. Jsou to polozvířata a tak se s nimi také zacházelo. Nemyslí stejně, nejsou bílí, nemají jazyk... člověk je zahleděn tak do sebe, že není schopen uznat, že jsou lidé i jiní nežli on.
To co si popisujeme: platónský model v praxi. Jediná pravda, jediné dobro. Platónské dobro platí pro celý svět jako měřítko.
Každý z nás má nějakou víru. Všichni jsme přesvědčeni, že naše víra je dobrá a kdyby na ni ostatní přistoupili, bylo by nám dobře. Naše víra nám říká, co je dobré. Co je dobré by mělo být závazné pro všechny.
2. princip: Japonská velrybářská společnost
2. princip: Japonská velrybářská společnost. Novináři s nimi besedovali. Lovili velryby v pásmu jejich ochrany. Uloví ji, jeřábem ji vtáhnou na palubu a z lodi jdou již hotové výrobky. Proč se tato společnost chová takovýmto způsobem. Čím větší zisk, tím větší dividendy, tím vyšší zájem o akcie, tím je větší jejich reálná hodnota. Ekonomické zákony trhu - velrybářská společnost je nucena k tomu, aby maximalizovala svůj zisk. Během pár let však již nebudou velryby. Společnost zkrachuje? Nikoliv, peníze se přelijí jinam, do jiné oblasti podnikání. Nadnárodní společnosti nenesou následky, přelijí svůj kapitál, peníze do jiné sféry svého podnikání. Např. Mitsubishi vyrábí auta, ale i jiné věci např. těžba z tropických pralesů - dřevo.
Převaha zájmů jednotlivců nad zájmem lidstva. Člověk - tělesná bytost = přírodní bytost. Jsem na tom jako člověk v podstatě tak, že sedím na větvi stromu. Když skácím tento strom, spadnu i já. Lidstvo si podřezává tento svůj strom, na kterém sedí.
Když kácím les, vylovím zdroje potravin, nepůsobím přímo na daného člověka, ale na podmínky jeho života. Působím na jeho podmínky přežití skrze přírodu. Když jedu autem a vypouštím škodlivé plyny, působím negativně jak na vás, tak na sebe. Proto je to morální problém. Týká se nás všech. Když vykácíme deštné pralesy, změní se počasí, světové klima. Změna zalesnění povrchu země se dotýká všech. Neexistuje žádný izolovaný ostrov, kterého by se to netýkalo. Např. zplodiny anglického průmyslu znečistila švédská a norská jezera. Proto je to morální problém, který vzniká proto, že lidská společnost není založena na rovnosti, společné správě. Jsou charakterizováni hierarchií moci a majetku. Mocní, kteří způsobují škodu shrabují zisk a postižení, chudí, nesou pouze následky. Antropocentrické hledisko: musíme jednat, pěstovat u lidí hodnoty, které je povedou k aktivitě, solidaritě, ochraně přírody. To je věcí zejména učitelů. Druhý krok: aby nikde lidé nebyli tak mocní, aby mohli ovládat druhé a naopak aby nebyl nikdo tak chudý, že když budou ničeny základní podmínky jeho života, tak bude mlčet.
V ekonomice existuje ještě stále feudální systém. To má důsledky v tom, že jsou lidé odcizeni sami sobě, přírodě i sobě navzájem. Smysl svého života nachází člověk ve spotřebě, konzumu, vlastnictví, sexu.
Antropocentrické hledisko v ekologii není u nás rozvíjeno.
Např. Mc´Donnalds - snaha maximalizovat svůj osobní zisk. Jsou pro něj schopni všeho - úplatky,...
Převaha zájmů jednotlivců nad zájmem lidstva. Člověk - tělesná bytost = přírodní bytost. Jsem na tom jako člověk v podstatě tak, že sedím na větvi stromu. Když skácím tento strom, spadnu i já. Lidstvo si podřezává tento svůj strom, na kterém sedí.
Když kácím les, vylovím zdroje potravin, nepůsobím přímo na daného člověka, ale na podmínky jeho života. Působím na jeho podmínky přežití skrze přírodu. Když jedu autem a vypouštím škodlivé plyny, působím negativně jak na vás, tak na sebe. Proto je to morální problém. Týká se nás všech. Když vykácíme deštné pralesy, změní se počasí, světové klima. Změna zalesnění povrchu země se dotýká všech. Neexistuje žádný izolovaný ostrov, kterého by se to netýkalo. Např. zplodiny anglického průmyslu znečistila švédská a norská jezera. Proto je to morální problém, který vzniká proto, že lidská společnost není založena na rovnosti, společné správě. Jsou charakterizováni hierarchií moci a majetku. Mocní, kteří způsobují škodu shrabují zisk a postižení, chudí, nesou pouze následky. Antropocentrické hledisko: musíme jednat, pěstovat u lidí hodnoty, které je povedou k aktivitě, solidaritě, ochraně přírody. To je věcí zejména učitelů. Druhý krok: aby nikde lidé nebyli tak mocní, aby mohli ovládat druhé a naopak aby nebyl nikdo tak chudý, že když budou ničeny základní podmínky jeho života, tak bude mlčet.
V ekonomice existuje ještě stále feudální systém. To má důsledky v tom, že jsou lidé odcizeni sami sobě, přírodě i sobě navzájem. Smysl svého života nachází člověk ve spotřebě, konzumu, vlastnictví, sexu.
Antropocentrické hledisko v ekologii není u nás rozvíjeno.
Např. Mc´Donnalds - snaha maximalizovat svůj osobní zisk. Jsou pro něj schopni všeho - úplatky,...
Postmoderna
13. Postmoderní kritika univerzalistických koncepcí, její význam a meze.
Postmoderna
Pluralita jako etická hodnota
kapitola III, odstavec 3 a dále
kapitola IV
kapitola V
Postmoderna: kritizuje veškerý předcházející způsob myšlení. Jednota = smrt. Jedna z tezí postmoderny.
Používáme-li věty v nichž se vyskytují univerzální hodnoty, kouří se z těchto vět jako z Terezínského krematoria.
Jednota je dosažitelná jen za cenu ...
Pokusit se pochopit, jak myslí druhý člověk. Tím se dostávám k tomu, co je postmoderna. Zkušenost 20. století: představa - každá kultura je nesena tzv. metavyprávěním (= meta - nad, kam směřují dějiny, co je smyslem lidského života, kdo stvořil svět = metafyzika). Teze o šťastné budoucnosti, které dosáhneme na základě rozumu. Ideologie osvícenství: svoboda, rovnost a bratrství. Toho se dosáhne, když se budeme řídit lidským rozumem.
Čím méně bude předsudků, iracionality, tím více budou lidé šťastnější. Víra Evropanů, že technika a pokrok vědy = štěstí. Z náboženského hlediska: evropská kultura je nesena pozitivními morálními hodnotami.
Víra v pozitivní morální hodnoty, které jsou v základech kořenů evropské kultury. Tato víra zažívá 3 velké otřesy:
1. světová válka: je velikým mezníkem. 1914, celá technika se používá nejvíce k masovému vraždění. Člověk je redukován na pouhou součástku davu, vrhající se do různých bitev.
Např. Čapkova díla reagují na první světovou válku. Němečtí filosofové psali o tom, že válka je to pravé řešení (proti měšťáctví, konzumu) = hrdinství.
Střední třída musí do zákopů jako obyčejní vojáci. Technickými prostředky vedená válka rozemílá lidi na malé kousky. Když vybuchne mina, roztrhá člověka na kousky, které jsou rozházeny všude kolem. Je zde potřeba vidět, co znamená válka. Protože jsme to nezažili. Intelektuálové to zažili bezprostředně na vlastní kůži a konfrontují je s ideály lidstva. Představitelé kultury ale i církví hlásaly válku. Všichni byli pro. Tady je nějaká chyba. Z tohoto se rodí také surrealismus. Všichni reagují na tuto zkušenost války. První krok: hledají alternativu k měšťanské společnosti. Především se zdálo, že alternativou je sovětské rusko. Ano, tento svět je špatný a jeho řešením je Sovětský svaz. Posun k jinému způsobu metavyprávění (sjednocení lidstva). Lidská solidarita a lá Sovětský svaz.
Postmoderna
Pluralita jako etická hodnota
kapitola III, odstavec 3 a dále
kapitola IV
kapitola V
Postmoderna: kritizuje veškerý předcházející způsob myšlení. Jednota = smrt. Jedna z tezí postmoderny.
Používáme-li věty v nichž se vyskytují univerzální hodnoty, kouří se z těchto vět jako z Terezínského krematoria.
Jednota je dosažitelná jen za cenu ...
Pokusit se pochopit, jak myslí druhý člověk. Tím se dostávám k tomu, co je postmoderna. Zkušenost 20. století: představa - každá kultura je nesena tzv. metavyprávěním (= meta - nad, kam směřují dějiny, co je smyslem lidského života, kdo stvořil svět = metafyzika). Teze o šťastné budoucnosti, které dosáhneme na základě rozumu. Ideologie osvícenství: svoboda, rovnost a bratrství. Toho se dosáhne, když se budeme řídit lidským rozumem.
Čím méně bude předsudků, iracionality, tím více budou lidé šťastnější. Víra Evropanů, že technika a pokrok vědy = štěstí. Z náboženského hlediska: evropská kultura je nesena pozitivními morálními hodnotami.
Víra v pozitivní morální hodnoty, které jsou v základech kořenů evropské kultury. Tato víra zažívá 3 velké otřesy:
1. světová válka: je velikým mezníkem. 1914, celá technika se používá nejvíce k masovému vraždění. Člověk je redukován na pouhou součástku davu, vrhající se do různých bitev.
Např. Čapkova díla reagují na první světovou válku. Němečtí filosofové psali o tom, že válka je to pravé řešení (proti měšťáctví, konzumu) = hrdinství.
Střední třída musí do zákopů jako obyčejní vojáci. Technickými prostředky vedená válka rozemílá lidi na malé kousky. Když vybuchne mina, roztrhá člověka na kousky, které jsou rozházeny všude kolem. Je zde potřeba vidět, co znamená válka. Protože jsme to nezažili. Intelektuálové to zažili bezprostředně na vlastní kůži a konfrontují je s ideály lidstva. Představitelé kultury ale i církví hlásaly válku. Všichni byli pro. Tady je nějaká chyba. Z tohoto se rodí také surrealismus. Všichni reagují na tuto zkušenost války. První krok: hledají alternativu k měšťanské společnosti. Především se zdálo, že alternativou je sovětské rusko. Ano, tento svět je špatný a jeho řešením je Sovětský svaz. Posun k jinému způsobu metavyprávění (sjednocení lidstva). Lidská solidarita a lá Sovětský svaz.
Jak by to bylo v antropocentrické etice?
Jak by to bylo v antropocentrické etice? Antropocentrismus = ve středu vidění je člověk. Člověk jako nejvyšší hodnota. Oni se však nezabývají tím, co je to člověk (jednota myšlení, cítění a tělesnosti). Jednota nelze definovat jako individuum (nepřežije jako individuum). Nežije zde jeden člověk a lidstvo nelze určit jako jednu superbytost, musíme mluvit o lidech, kteří tvoří svět. Nikoliv člověk, ale lidé tvoří tuto planetu. Nesmíme pomíjet různost lidí, která představuje mnohost. Člověk = tělesná bytost = přírodní bytost. Potřebuje tudíž přírodu, aby mohl existovat. Příroda: je nezbytnou podmínkou k přežíti každého jednotlivého člověka, nezávisle na tom jestli ji miluje či nikoli. Již to, že se nadechuji a vydechuji je důkazem toho, že potřebuji ke svému přežití přírodu. To je první závislost na přírodě. Potřebujeme jíst, pitnou vodu (v současné době je velice vzácným zdrojem, nevíme jak se máme, že otočíme kohoutkem a můžeme pít vodu). Neuvědomujeme si svoji závislost na přírodě proto, protože žijeme ve společnosti blahobytu. Naše potřeby jsou uspokojovány díky síti hypermarketů a supermarketů. Podvědomě předpokládáme, že chleba se rodí v obchodě. Zapomínáme na svoji závislost na přírodě. Veškeré materiální bohatství které máme, pochází z přírodních zdrojů (přetvořená příroda). Kdyby neexistoval přírodní systém (jednotlivé organismy a živočichové jsou na sobě navzájem propojené), neexistovali bychom ani my. Příroda je pro mě životní hodnotou, to je podmínka přežití. Stačí narušení např. průměrné teploty a globální katastrofa, která nastane člověka vyhubí. Ochrana přírody je přirozeným zájmem každého člověka na této planetě. To je důsledný ANTROPOCENTRISMUS. Přesto se lidská společnost chová úplně jinak. Likvidace živočišných druhů, kácení pralesů, odpady,... V hlubinné ekonomii stačí snít a spřádat své myšlenky. V antropocentrickém přístupu to však nelze, zde se musí studovat různé jevy, abychom je pochopili.
1. závěr: tam, kde jsou lidé politicky bezmocní, kde se nemohou dovolat ochrany centrálních orgánů, tam je poškozována příroda. Rozdíl politické moci je využíván k tomu, aby mocní dále zvyšovali svoje zisky.
Proč to ti mocní dělají, protože jim to přináší zisk. Kdyby chtěli umístit továrnu ve vyspělých oblastech USA, narazili by na aktivní občanskou společnost, která již ví, co je to ekologická hrozba. Tito aktivisté mají navíc podporu veřejnosti. Politikové ani podnikatelé si tuto podporu nemohou dovolit ignorovat. Kde jsou aktivní občané, kteří jsou připraveni vystoupit na ochranu přírody, tam je také příroda chráněna.
Antropocentrismus funguje pouze tam, kde není velký rozdíl v moci. Kde malá skupina koncentruje moc, tam lze těžko jejich odpor překonat.
1. závěr: tam, kde jsou lidé politicky bezmocní, kde se nemohou dovolat ochrany centrálních orgánů, tam je poškozována příroda. Rozdíl politické moci je využíván k tomu, aby mocní dále zvyšovali svoje zisky.
Proč to ti mocní dělají, protože jim to přináší zisk. Kdyby chtěli umístit továrnu ve vyspělých oblastech USA, narazili by na aktivní občanskou společnost, která již ví, co je to ekologická hrozba. Tito aktivisté mají navíc podporu veřejnosti. Politikové ani podnikatelé si tuto podporu nemohou dovolit ignorovat. Kde jsou aktivní občané, kteří jsou připraveni vystoupit na ochranu přírody, tam je také příroda chráněna.
Antropocentrismus funguje pouze tam, kde není velký rozdíl v moci. Kde malá skupina koncentruje moc, tam lze těžko jejich odpor překonat.
Maximalizace štěstí a blahobytu člověka
Maximalizace štěstí a blahobytu člověka - v této honbě charakteristické pro konzumní společnost, se dostávají do situace kdy ohrožují uspokojení základní potřeby člověka - potřeby žít. Proč se lidé takto pochybně chovají? Odpověď najdeme v: 1. neantropocentrická etika, 2. hlubinná psychologie. Ve 20. a 30. letech Aldo Leopold si všimnul katastrofálních účinků hondy za ziskem, katastrofálních účinků v ničení přírodě. Farmáři, kteří se pohybují v tržním mechanismu jsou orientováni na krátkodobé výnosy a zisky. Nedívají se v delším časovém horizontu na důsledky jejich hospodaření. Ty jsou pro celou společnost hrozivé. Jsou tu dvě příčiny: 1. zalesněná hora a tam žijí vlci, predátoři udržují počet jelenů na stálé výši. Přijde člověk a predátora považuje za konkurenci, vystřílí je aby byl jediným lovcem jelenů. Tato zvěř zdegeneruje, svým pokusem poničí lesy a ty uhynou. Egoistické zájmy člověka převažují nad zájmy celé přírody. Nepřemýšlí systémově, ale egoisticky pouze na svůj druh. To je proto, že naše tradiční etika chápe člověka jako bytost nadanou morální hodnotou pouze člověka (antropocentrická etika). To umožňuje chovat se ke všemu nenadanému morálkou dle libosti (jako k jeho otrokům). Člověku je přičítána morální hodnota, proto se k němu musíme chovat ohleduplně. Etika slouží od toho, aby nás omezovala v boji o existenci, zabraňuje nám používat všechny metody a postupy při získávání našeho prospěchu. V dnešní době jsme ve fázi, kdy jsme povinni rozšířit hranice morálního zákona za hranice lidského druhu, ke krajinám, rostlinám, přírodě jako celku. Přiznání této hodnoty nám zabrání,a bychom se chovali k přírodě bezohledně. K sobě navzájem se bezohledně nechováme, protože nám to svědomí nedovolí.
Radikální hnutí mládeže v USA: protiatomoví a míroví aktivisté, ekologičtí aktivisté. Zde vystupuje autor. A. Ness. Norský filosof, původce termínu hlubinná ekologie - odlišení dvou přístupů: 1. ochranářský - sbíráme odpadky, vysázíme stromky. To je řešení ekologické krize. Musíme jít ke kořenům našeho chování vůči přírodě. Musíme změnit naše hodnoty. Cesta k této změně je ztotožnění se se světem, přírodou ve které žijeme. Měli bychom být schopni cítit se jako tulení mládě, kterého zaživa stahují z kůže. To je realita, takto se loví kožešiny. Měli bychom se cítit jako velryba, do které střílí harpuny. Vcítěním se do druhého se vytváří náš soucit, tak se nebudeme chovat bezohledně a brutálně. Jde o to, rozšířit hranice soucitu za člověka, i k přírodě. To zní na první pohled sympaticky.
Když začnou díky špatnému životnímu prostředí ubývat zdroje např. potraviny (díky vykácení deštných pralesů se obilné oblasti změní v pouště), začne mezi lidmi přibývat agrese - Wilson. Stejně jako při neúnosnému růstu populace. Bude méně zdrojů, více lidí. Jeden ze zdrojů, vedoucí ke 3. světové válce.
Z toho vyplývá, že když se ztotožníme s přírodou, zjistíme že zdaleka nepotřebujeme to, co máme. Nač chtít více, když vystačíme s málem. Jeden z postojů, který by k tomu vedl je SKROMNOST - snížit spotřebu. V tomto způsobu myšlení je schováno čertovo kopýtko. Seed - tam se jde ještě dále. Musíme se ztotožnit se zvířetem, abychom k němu cítili soucit. Zvířata ale žijí smrtí druhého. Jedno požírá druhé. Když se mám ztotožnit se zvířetem, má to být kapr nebo štika. Žralok, tygr, to jsou ostatní kteří požírají. Chovají se jako my. Oni se živí životem jiných. Z tohoto si máme vzít příklad. Řešení: hypotézu vytvořil James Lovelock: žádný organismus, ani jednotlivý druh nežijí na planetě jako izolované skupiny. Život vytváří vzájemně propojený systém mnoha organismů kteří jsou vzájemně na sobě závislí a systém, který je propojen i s neživou přírodou (celou planetou). Existuje vzájemně propojený koloběh (vzájemně propojené procesy). Ideálním příkladem je koloběh vody v přírodě.
Radikální hnutí mládeže v USA: protiatomoví a míroví aktivisté, ekologičtí aktivisté. Zde vystupuje autor. A. Ness. Norský filosof, původce termínu hlubinná ekologie - odlišení dvou přístupů: 1. ochranářský - sbíráme odpadky, vysázíme stromky. To je řešení ekologické krize. Musíme jít ke kořenům našeho chování vůči přírodě. Musíme změnit naše hodnoty. Cesta k této změně je ztotožnění se se světem, přírodou ve které žijeme. Měli bychom být schopni cítit se jako tulení mládě, kterého zaživa stahují z kůže. To je realita, takto se loví kožešiny. Měli bychom se cítit jako velryba, do které střílí harpuny. Vcítěním se do druhého se vytváří náš soucit, tak se nebudeme chovat bezohledně a brutálně. Jde o to, rozšířit hranice soucitu za člověka, i k přírodě. To zní na první pohled sympaticky.
Když začnou díky špatnému životnímu prostředí ubývat zdroje např. potraviny (díky vykácení deštných pralesů se obilné oblasti změní v pouště), začne mezi lidmi přibývat agrese - Wilson. Stejně jako při neúnosnému růstu populace. Bude méně zdrojů, více lidí. Jeden ze zdrojů, vedoucí ke 3. světové válce.
Z toho vyplývá, že když se ztotožníme s přírodou, zjistíme že zdaleka nepotřebujeme to, co máme. Nač chtít více, když vystačíme s málem. Jeden z postojů, který by k tomu vedl je SKROMNOST - snížit spotřebu. V tomto způsobu myšlení je schováno čertovo kopýtko. Seed - tam se jde ještě dále. Musíme se ztotožnit se zvířetem, abychom k němu cítili soucit. Zvířata ale žijí smrtí druhého. Jedno požírá druhé. Když se mám ztotožnit se zvířetem, má to být kapr nebo štika. Žralok, tygr, to jsou ostatní kteří požírají. Chovají se jako my. Oni se živí životem jiných. Z tohoto si máme vzít příklad. Řešení: hypotézu vytvořil James Lovelock: žádný organismus, ani jednotlivý druh nežijí na planetě jako izolované skupiny. Život vytváří vzájemně propojený systém mnoha organismů kteří jsou vzájemně na sobě závislí a systém, který je propojen i s neživou přírodou (celou planetou). Existuje vzájemně propojený koloběh (vzájemně propojené procesy). Ideálním příkladem je koloběh vody v přírodě.
Arne Nesse
Přítomnost života mění chemické složení půdy. Z toho lze na jiných planetách zjistit, zda tam je či byl život. Llavelock měl ekomionální vztah k přírodě. Je tak unesen, ze již nemluví o planetě jako systému, ale o planetě jako živé bytosti. Není to životem jednotlivců, ale život jako jedno. V tomto hlubinném ztotožnění se ztotožňujeme se životem vůbec, s Gáiou jako živoucí planetou. V tomto okamžiku nás přestane záležet na existenci deštných pralesů. Jestliže zničíme přírodu nezničíme život, ale pouze sami sebe. Život zde zůstane i po nás. Toto přesunutí morálky za hranici lidské morálky je ten, že když zabiji komára, dopouštím se stejného zločinu jako zabití člověka. Ten kdo ohrožuje život na zemi je jeden přemnožený druh: člověk. Člověk a jeho technologie je nositelem zla. Naše morální povinnost: aby 90 % lidí zemřelo (Goldsmith). Atomové zbraně jsou vynikající vynález: cesta k redukci přemnoženého lidského druhu, když se uvolní místo, tak pro krásnou přírodu na naší planetě.
Má určitá komunita právo vykácet kus lesa, aby mohl přežít a pěstovat tam obilí? Gája mlčí. Hlubinný aktivista přijde a řekne: ve jménu Gáji... Musí přijít někdo, kdo bude mluvit za Gáju (jako filosof král mluví za dobro).
12. Etika životního prostředí. Ekologická krize jako výzva ke kvalitativní změně etiky.
Universitas 4/99
Arne Nesse
V podstatě je hlubinná ekologie totalitní koncepce, která nepočítá s reálným světem.
Mám se ztotožnit s kaprem či štikou. Hranice lidské morálky nelze překračovat za hranice lidské populace. V přírodě je jeden druh potravou druhu jiného. Proto morálku nelze přenášet do světa přírody. Pokud bychom chtěli rozšířit hranice morálky - nezabiješ. Zkuste tuto morální hodnotu rozšířit. To bychom museli přírodu zničit. Pokud bychom chtěli vytvořit morální normy pro celý svět, museli bychom udělat ze lva vegetariána, což nelze - lev nikdy trávu žrát nebude. V hlubinné filosofii jsou pravidla v přírodě přenášena naopak i na lidskou společnost. To je druhý extrémní příklad. Takto se daná situace nedá řešit. Jediný způsob jak zachránit přírodu (přemnožení lidské populace) - řešení: 90 % populace musí vyhynout.
Má určitá komunita právo vykácet kus lesa, aby mohl přežít a pěstovat tam obilí? Gája mlčí. Hlubinný aktivista přijde a řekne: ve jménu Gáji... Musí přijít někdo, kdo bude mluvit za Gáju (jako filosof král mluví za dobro).
12. Etika životního prostředí. Ekologická krize jako výzva ke kvalitativní změně etiky.
Universitas 4/99
Arne Nesse
V podstatě je hlubinná ekologie totalitní koncepce, která nepočítá s reálným světem.
Mám se ztotožnit s kaprem či štikou. Hranice lidské morálky nelze překračovat za hranice lidské populace. V přírodě je jeden druh potravou druhu jiného. Proto morálku nelze přenášet do světa přírody. Pokud bychom chtěli rozšířit hranice morálky - nezabiješ. Zkuste tuto morální hodnotu rozšířit. To bychom museli přírodu zničit. Pokud bychom chtěli vytvořit morální normy pro celý svět, museli bychom udělat ze lva vegetariána, což nelze - lev nikdy trávu žrát nebude. V hlubinné filosofii jsou pravidla v přírodě přenášena naopak i na lidskou společnost. To je druhý extrémní příklad. Takto se daná situace nedá řešit. Jediný způsob jak zachránit přírodu (přemnožení lidské populace) - řešení: 90 % populace musí vyhynout.
Já - Matka a Já - otec
Já - Matka a Já - otec: otec je nezanedbatelný a potřebný. Naše identita se ověřuje ještě v druhém vztahu a jako kdyby získávala obecnější základ. Oba mě mají rádi, pečují o mě. Jsem milování hodná osoba. Identitu si buduji na dvou vztazích, ne pouze na jednom. Lásku si ověřuji ve více vztazích. Jestliže rodiče mají své dítě rádi (těší se na ně) a také tak o ně pečují, vytváří tak sebevědomí člověka takové, že si bude vážit sebe samo, bude mít rádo samo sebe (protože si ho vážili a milovali jeho rodiče). Nemůže navázat dobrý partnerský vztah někdo, kdo trpí komplexem méněcennosti,...
Naopak: nenávist dítěte - je rodičům a lidem na obtíž - negativní vztah k sobě samému. Výchova přikazující, podřizující se moci. Nejhorší je ale výchova ambivalentní. Matka a otec: oba realizují jiný výchovný model. Klasický je případ dětí z rozvedených rodin. Matka pomlouvá otce. Když dítě navštíví otce, kupuje dítěti drahé věci, aby si získal jeho přízeň a to se staví proti matce.
Otec má pro sociabilitu (schopnost navázat vztahy s jinými lidmi) významný vliv. Pozorování: dítě skákalo z ocelové konstrukce do náruče tatínka. Vylezl, vystavil se nebezpečí a skočil. Nic se mu však nestalo, protože tatínek byla jeho 100 % jistota.
2 skupiny opiček: 1. maminkám ponechány, 2. odloučeny od maminek. Nikdo si s nimi nesměl hrát (bez citového kontaktu). Pak vpustili do klece hračku. S maminkami se schovali za maminku a ta je zachránila - maminka je jistotou bezpečí - nic se mi nemůže stát, protože je tady maminka/tatínek. Po chvilce se nic neděje. Opičky vykoukli a pak se hned schovají. Tak toto nakouknutí prodlužují až nakonec hračku rozbijí. Druhé opičky utekli do rohu, otočili se k němu zády. A tím to skončilo, nikdy se na něj nepodívali. Díky rodičům jsme zkoumaví ke světu, jsme schopni abychom se podívali na to, jak to je. Nebojíme se všeho nového. Ukazuje se, že pokud chceme po dětech, aby mohli poznávat, musí mít dobré citové zázemí.
Primární a sekundární psychické potřeby. Hovoří se o primárních psychických potřebách. Pokud nejsou uspokojovány, trpíme a můžeme až zemřít. Pokud kojenec nemá uspokojovánu potřebu citové vazby, může i zemřít. Je to potřeba stimulace vnějšími podněty, která vede k aktivitě. Potřeba životní jistoty (bezpečné citové vztahy: platné pro děti stejně jako pro dospělé. Lidé osamělí - zhoršuje se jejich imunitní funkce - jsou častěji nemocní. Když se snižuje obranyschopnost, můžeme onemocnět i nejzávažnějšími chorobami jako je třeba rakovina). Potřeba identity (kdo jsem já: to zjišťuji ve vztahu k druhému člověku). Životní perspektiva, potřeba smysluplného světa. Např. matka, které vysílají chaotické signály: dítě není schopno identifikovat její chování, žije v neustálé nejistotě. Chování není vypočitatelné, to vytváří u dítěte velmi silný stres.
Proč cítíme jako závazné určité morální hodnoty? V dětství se v nás (na základě prožitků) vytvořuje jakýsi citový vztah k druhým lidem. Tento citový vztah je svědomí. Není to vrozená záležitost, ale věc, která se utváří. Proto jsou rodiče tak důležití.
Naopak: nenávist dítěte - je rodičům a lidem na obtíž - negativní vztah k sobě samému. Výchova přikazující, podřizující se moci. Nejhorší je ale výchova ambivalentní. Matka a otec: oba realizují jiný výchovný model. Klasický je případ dětí z rozvedených rodin. Matka pomlouvá otce. Když dítě navštíví otce, kupuje dítěti drahé věci, aby si získal jeho přízeň a to se staví proti matce.
Otec má pro sociabilitu (schopnost navázat vztahy s jinými lidmi) významný vliv. Pozorování: dítě skákalo z ocelové konstrukce do náruče tatínka. Vylezl, vystavil se nebezpečí a skočil. Nic se mu však nestalo, protože tatínek byla jeho 100 % jistota.
2 skupiny opiček: 1. maminkám ponechány, 2. odloučeny od maminek. Nikdo si s nimi nesměl hrát (bez citového kontaktu). Pak vpustili do klece hračku. S maminkami se schovali za maminku a ta je zachránila - maminka je jistotou bezpečí - nic se mi nemůže stát, protože je tady maminka/tatínek. Po chvilce se nic neděje. Opičky vykoukli a pak se hned schovají. Tak toto nakouknutí prodlužují až nakonec hračku rozbijí. Druhé opičky utekli do rohu, otočili se k němu zády. A tím to skončilo, nikdy se na něj nepodívali. Díky rodičům jsme zkoumaví ke světu, jsme schopni abychom se podívali na to, jak to je. Nebojíme se všeho nového. Ukazuje se, že pokud chceme po dětech, aby mohli poznávat, musí mít dobré citové zázemí.
Primární a sekundární psychické potřeby. Hovoří se o primárních psychických potřebách. Pokud nejsou uspokojovány, trpíme a můžeme až zemřít. Pokud kojenec nemá uspokojovánu potřebu citové vazby, může i zemřít. Je to potřeba stimulace vnějšími podněty, která vede k aktivitě. Potřeba životní jistoty (bezpečné citové vztahy: platné pro děti stejně jako pro dospělé. Lidé osamělí - zhoršuje se jejich imunitní funkce - jsou častěji nemocní. Když se snižuje obranyschopnost, můžeme onemocnět i nejzávažnějšími chorobami jako je třeba rakovina). Potřeba identity (kdo jsem já: to zjišťuji ve vztahu k druhému člověku). Životní perspektiva, potřeba smysluplného světa. Např. matka, které vysílají chaotické signály: dítě není schopno identifikovat její chování, žije v neustálé nejistotě. Chování není vypočitatelné, to vytváří u dítěte velmi silný stres.
Proč cítíme jako závazné určité morální hodnoty? V dětství se v nás (na základě prožitků) vytvořuje jakýsi citový vztah k druhým lidem. Tento citový vztah je svědomí. Není to vrozená záležitost, ale věc, která se utváří. Proto jsou rodiče tak důležití.
Etika životního prostředí
11. Etika životního prostředí. Ekologická krize jako výzva ke kvalitativní změně etiky.
Ekologická krize a etika = enviromentální etika, ekologická etika, hlubinná ekologie
Všeobecně málokdo z vědců pochybuje o tom, že ve vztahu člověka a přírody došlo v poslední době k zásadním změnám. Jestliže existovali ostrůvky civilizace, které bojovaly o přežití uprostřed přírody, tak dnes je to přesně naopak. Příroda v původním stavu neexistuje dnes snad již nikde. Přibývá také exponenciálně lidí na naší planetě (6 miliard). Lidé jsou druh, který se přemnožil. Jsme schopni zničit naši planetu během několika desítek minut.
Máme také takové prostředky využívat přírodní zdroje takovou měrou, že může dojít k jejich úplnému vyčerpání.
Počet lidí a technologie působí na přírodu tak, že již není schopna se svými přirozenými schopnostmi obnovovat a regenerovat. Ročně vymírá velké množství živočišných druhů, rychlost kácení lesů je taková, že během 60 let by byl vymýcen celý Indický subkontinent. V dnešní době se koncentruje těžba do deštných pralesů, které pro nás mají veliký význam. Přírodní krásy nám díky zásahům lidí mizí. Čerpání zdrojů přibližují zemi ke zkáze. Nedělají to pouze ekonomicky vyspělé státy, ale i státy rozvojové, které jsou na nižší úrovni. Prudký růst populace mají za důsledek kácení stromů,... aby mohla přežít. Výsledkem je přelidnění a boj o přežití. Takovýchto případů bychom moli uvádět spoustu.
Druhá věc jsou odpady, se kterými nevíme co s nimi. Některé jsou viditelné, některé neviditelné (skleníkové plyny, tzv. freony). Shromažďují se v horních částech atmosféry, ozónová díra a skleníkový efekt. Výsledkem je růst průměrné teploty na zemi - tání ledovců. Desítky milionů lidí nemají díky tomu kde žít a přemisťují se do jiných oblastí. U freonů je to ještě zajímavější. Jejich následek je lidskými smysly nepozorovatelný. 15 let se plyn pohybuje v atmosféře, pak ve stratosféře ničí ochrannou ozónovou vrstvu. To má dále důsledky ve změnách genofondu lidí, všech živých organismů.
Jestliže budeme pokračovat v našem působení na přírodu, nemusíme ji zničit. Dojde ke změně přírodních podmínek, které nebudou vhodné pro přežití lidského druhu. Přežijí např. korýši, nikoliv člověk. Je tu problém, kterým je latentnost (skrytost). U freonů a skleníkového efektu je to složité, protože nejsou ihned pozorovatelné. Velké chemické koncerny platily vědce, kteří vylučovali jakékoliv negativní působení jimi vyráběných chemikálií.
My něco uděláme a ono to běží samo. Rozpad ozónu působí 60 tel. Nezbývá nám nic jiného než trpět, nemůže nic změnit. Zásada předběžné opatrnosti - nevyužívat vynálezů, u nichž nemůžeme předpokládat jejich dlouhodobé důsledky.
Ekologická krize a etika = enviromentální etika, ekologická etika, hlubinná ekologie
Všeobecně málokdo z vědců pochybuje o tom, že ve vztahu člověka a přírody došlo v poslední době k zásadním změnám. Jestliže existovali ostrůvky civilizace, které bojovaly o přežití uprostřed přírody, tak dnes je to přesně naopak. Příroda v původním stavu neexistuje dnes snad již nikde. Přibývá také exponenciálně lidí na naší planetě (6 miliard). Lidé jsou druh, který se přemnožil. Jsme schopni zničit naši planetu během několika desítek minut.
Máme také takové prostředky využívat přírodní zdroje takovou měrou, že může dojít k jejich úplnému vyčerpání.
Počet lidí a technologie působí na přírodu tak, že již není schopna se svými přirozenými schopnostmi obnovovat a regenerovat. Ročně vymírá velké množství živočišných druhů, rychlost kácení lesů je taková, že během 60 let by byl vymýcen celý Indický subkontinent. V dnešní době se koncentruje těžba do deštných pralesů, které pro nás mají veliký význam. Přírodní krásy nám díky zásahům lidí mizí. Čerpání zdrojů přibližují zemi ke zkáze. Nedělají to pouze ekonomicky vyspělé státy, ale i státy rozvojové, které jsou na nižší úrovni. Prudký růst populace mají za důsledek kácení stromů,... aby mohla přežít. Výsledkem je přelidnění a boj o přežití. Takovýchto případů bychom moli uvádět spoustu.
Druhá věc jsou odpady, se kterými nevíme co s nimi. Některé jsou viditelné, některé neviditelné (skleníkové plyny, tzv. freony). Shromažďují se v horních částech atmosféry, ozónová díra a skleníkový efekt. Výsledkem je růst průměrné teploty na zemi - tání ledovců. Desítky milionů lidí nemají díky tomu kde žít a přemisťují se do jiných oblastí. U freonů je to ještě zajímavější. Jejich následek je lidskými smysly nepozorovatelný. 15 let se plyn pohybuje v atmosféře, pak ve stratosféře ničí ochrannou ozónovou vrstvu. To má dále důsledky ve změnách genofondu lidí, všech živých organismů.
Jestliže budeme pokračovat v našem působení na přírodu, nemusíme ji zničit. Dojde ke změně přírodních podmínek, které nebudou vhodné pro přežití lidského druhu. Přežijí např. korýši, nikoliv člověk. Je tu problém, kterým je latentnost (skrytost). U freonů a skleníkového efektu je to složité, protože nejsou ihned pozorovatelné. Velké chemické koncerny platily vědce, kteří vylučovali jakékoliv negativní působení jimi vyráběných chemikálií.
My něco uděláme a ono to běží samo. Rozpad ozónu působí 60 tel. Nezbývá nám nic jiného než trpět, nemůže nic změnit. Zásada předběžné opatrnosti - nevyužívat vynálezů, u nichž nemůžeme předpokládat jejich dlouhodobé důsledky.
Význam kontaktů
Význam kontaktů: když si maminka povídá s kojencem (batoletem). Maminka krmí dítě tak, že říká hami, hami. Dívá se upřeně dítěti do očí. V očích matky (v prostředku zorniček) je obraz dítěte a naopak. Maminka přitom otevírá pusinku, jako že jí. Reflex: dítě se dívá na matku a dělá totéž co maminka. Oni se navzájem vyzývají (interaktivní model). Každou sekundu si dítě a matka vymění nějaký komunikační signál. Proč tak vysoká frekvence? Nedá se to naučit, nedá se to hrát. Je to tak rychlé. Musíme mít dítě rádi, aby se emoční kontakt navázal. Prožívají současně oba jezení (spoluprožívání). Vysoká frekvence výměny informací. Aby byla výměna úspěšná: musí se na něj těšit. Když matka dítě nechce, komunikace nefunguje. Matějíček zkoumali děti: žena, která nechtěla dítě musela jít před interrupční komisi. Ti tam seděli, ona musela říci proč dítě nechce. Oni vybrali skupinu žen, kterým vyhověno nebylo. A druhá skupina, které děti chtěli (nežádali o interrupci). Jsou mezi nimi významné statistické rozdíly: prospívání, počet trestních činů. Nechtěné děti jsou ochuzeni o něco podstatného a jejich vývoj je odlišný od dětí chtěných. Proto se musí maminka na děťátko těšit. Existuje i psychologie, zabývající se prenatálním vývojem dítěte (ultrazvuková vyšetření). Zdá se, že dítě reaguje na nálady matky: když je matka veselá, dítě je klidné. Když je matka nervózní, projeví se to na pohybech dítěte. Významné pro vývoj dítěte je důležité také zdraví matky (kuřačka, feťačka a narkomanka). Je to důležité, abychom odlišili vrozené a naučené u dítěte.
Psychicky od 7mého týdne těhotenství je pro dítě důležité, jak se matka cítí. Má partnera, na kterého se může spolehnout? Těší se na dítě nebo ne? Není to věcí pouze ženy, ale širšího sociálního zázemí. Když se dítě narodí, jsou rozhodující i první okamžiky. Nemocnice: žena rodí v klidu, ztlumené osvětlení, za asistence manžela. Není to továrna na výrobu dětí. Oba prožívají narození potomka. Dítě je položeno na nahé tělo matky. Je to obrovský zážitek pro oba. Má to silný emocionální náboj. Je to impuls k tomu, aby se vytvořila citová vazba: matka - dítě, které ji velmi potřebuje. Jsem malé dítě, mám hlad. Začnu plakat. Rodiče (ošetřovatelé) se mohou chovat různě. Např. si mě nevšímají. Pláču víc a víc až do úplného vyčerpání. To jsou první zážitky světa, co je svět. Nebo vyzývám matku tím, že pláči a ona odpovídá tím, že mě nakrmí. Ale nejenom tím, ale i tím jak na mě mluví. Mluva k dítěti je vrozená. Dítě vnímá frekvenci, výšku nebo hloubku hlasu (spíše reaguje na vyšší hlas: ženský hlas). Copak se ti stalo? Ty máš hlad? Dotýkají se ho, kolébají ho, mluví na něho, dívají se na něho z blízka. Je utišen hlad, ale dítě vnímá (vše se dotýká našeho já - potřeby jsou uspokojovány), cítíme se dobře. Matka je důležitá i proto, že poskytuje pocit bezpečí a citového uspokojení. Systém: výzva - odpověď říká dítěti, zda je mají druzí rádi. Je li na světě chtěno. Budujeme si v těchto vztazích svou vlastní identitu (jsem milování hodný? je svět bezpečný k životu). Když se obejmu se svým přítelem, je to příjemné. Je to stejný princip, jako když maminka chová dítě - blízký dotyk, je to příjemné, zjišťují, že mě mají druzí lidé rádi. Pokud je to interakce pouze Matka - dítě, identita se buduje na jednom konkrétním člověku: dozvídám se pouze, co jsem pro svoji matku. Potvrdilo se, že pro schopnost navazovat vztahy s druhými lidmi je důležité, aby schéma vypadalo:
Psychicky od 7mého týdne těhotenství je pro dítě důležité, jak se matka cítí. Má partnera, na kterého se může spolehnout? Těší se na dítě nebo ne? Není to věcí pouze ženy, ale širšího sociálního zázemí. Když se dítě narodí, jsou rozhodující i první okamžiky. Nemocnice: žena rodí v klidu, ztlumené osvětlení, za asistence manžela. Není to továrna na výrobu dětí. Oba prožívají narození potomka. Dítě je položeno na nahé tělo matky. Je to obrovský zážitek pro oba. Má to silný emocionální náboj. Je to impuls k tomu, aby se vytvořila citová vazba: matka - dítě, které ji velmi potřebuje. Jsem malé dítě, mám hlad. Začnu plakat. Rodiče (ošetřovatelé) se mohou chovat různě. Např. si mě nevšímají. Pláču víc a víc až do úplného vyčerpání. To jsou první zážitky světa, co je svět. Nebo vyzývám matku tím, že pláči a ona odpovídá tím, že mě nakrmí. Ale nejenom tím, ale i tím jak na mě mluví. Mluva k dítěti je vrozená. Dítě vnímá frekvenci, výšku nebo hloubku hlasu (spíše reaguje na vyšší hlas: ženský hlas). Copak se ti stalo? Ty máš hlad? Dotýkají se ho, kolébají ho, mluví na něho, dívají se na něho z blízka. Je utišen hlad, ale dítě vnímá (vše se dotýká našeho já - potřeby jsou uspokojovány), cítíme se dobře. Matka je důležitá i proto, že poskytuje pocit bezpečí a citového uspokojení. Systém: výzva - odpověď říká dítěti, zda je mají druzí rádi. Je li na světě chtěno. Budujeme si v těchto vztazích svou vlastní identitu (jsem milování hodný? je svět bezpečný k životu). Když se obejmu se svým přítelem, je to příjemné. Je to stejný princip, jako když maminka chová dítě - blízký dotyk, je to příjemné, zjišťují, že mě mají druzí lidé rádi. Pokud je to interakce pouze Matka - dítě, identita se buduje na jednom konkrétním člověku: dozvídám se pouze, co jsem pro svoji matku. Potvrdilo se, že pro schopnost navazovat vztahy s druhými lidmi je důležité, aby schéma vypadalo:
Psychologické základy morálního JÁ
10. Psychologické základy morálního JÁ: genetické a získané ve vývoji, interaktivní model psychického vývoje dítěte, význam stabilních a emocionálních vazeb.
Dotkli jsme se problému vrozeného a naučeného v člověku. Dnes nás bude zajímat vztah k druhým lidem. Sociobiologie nám může poskytnou cenný metodologický nástroj, učí nás důležité věci - v evoluci nejde o vývoj jedince, ale společenství (lidské skupiny). K. Lorenz definoval chování jako ustálené vzorce dvou systémů (organismus x prostředí). Prostředí má dva subsystémy: příroda a společenství lidských bytostí. Mohli bychom dodat, že lidské společenství samo o sobě vytváří další složitý subsystém a to subsystém kultury.
Pro odlišení vrozeného a naučeného to nestačí. V této otázce nám může pomoci evoluční psychologie. Když se podíváme na člověka, tak je to otevřený systém, který si s okolním prostředím vyměňuje látku a energii. JÁ jako otevřený systém: jsem ve vztahu se svým prostředím. Být ve vtahu = vyměňovat si (naše tělesná teplota je asi 36,5 - vyzařujeme teplo, protože teplota okolí je např. 22). Nechceme-li zemřít, musíme čerpat ze svých energetických zásob, které musíme doplnit (např. sníst čokoládu). Tzn. získat je zpět z prostředí. Výzkumníci narazili na dva zajímavé jevy: v dětském oddělení měli pododdělení pro beznadějné pacienty, které mají zemřít. Pro úžas lékařů část dětí nezemřela. Proč? Podle medicínských představ měli zemřít. Děti v kojeneckých ústavech byly ošetřovány sestrami z rouškami (absolutní hygiena). Děti však neprospívali. Po fyzické stránce jim nic nechybělo. V obou případech se zjistilo, že příčinou byla citová deprivace. V prvním případě se o děti starala citlivá sestra, zmobilizovala v dětech energii, která jim umožnila uniknou smrti. Ve druhém případě neměli děti kontakt s očima ošetřovatelky (nevěděli, jak se tváří, to je důležitá věc). To je citově deprivovalo, což byl důvod proč neprospívali.
Když se člověk narodí, je na tom oproti jiným živočichům těžce. Člověk nemá vrozeny programy, které by nám řekli jak získat potravu. Maximálně máme sací reflex (vrozená reakce). Co to je? Je to reakce, která předpokládá, že existuje matka (ne potrava). Had, když se vylíhne, má vrozeno, že ví, že existuje potrava. Lidská matka mají zase vrozeny systémy výzev a odpovědí vzhledem k dítěti. Pokus: umístili kojence do prostředí 1 dítě, 1 muž nebo žena. Všichni muži se chovají k dítěti úplně stejně (uchopují dítě všichni stejným způsobem). Pokládají si mimino na levou ruku. To má obrovský význam. Když dítě leží na levé straně, slyší ťukot srdce. A také se zjistilo, že když maminka (nebo tatínek) mluví s dítětem, tak mluví ze vzdálenosti 25 cm. To je optimální percepční vzdálenost z hlediska dítěte (pro nás je to moc blízko, pro dítě je to ideální). Před 30 lety odborníci nevěděli nic o percepčních schopnostech dítěte. Dítě vnímá své rodiče (popř. jiné lidi).
Zde vzniká jiný vztah:
JÁ ---- MATKA: ona je u toho první.Co se v tomto vztahu děje: dítě vysílá výzvu (pláče, usmívá se). I matka vysílá výzvu. Vrozený vzorec chování: jemné dotyky na určitých částech těla dítěte (výzkum skrytou kamerou). První se žena dotkne bradičky (podle napětí svalů na bradě pozná jak hluboce dítě spí - to nevíme, ale máme vrozeno. Jak ručička klade odpor: poznáme, jak hluboce dítě spí).
Proč dítě pláče? Je to genetický vzorec. Máme hlad, počůrali jsme se. Dítě se rozpláče. Ale proč. Hadi nepláčou. Genetický program předpokládá, že existuje někdo, pro kterého je náš pláč významný.
Dotkli jsme se problému vrozeného a naučeného v člověku. Dnes nás bude zajímat vztah k druhým lidem. Sociobiologie nám může poskytnou cenný metodologický nástroj, učí nás důležité věci - v evoluci nejde o vývoj jedince, ale společenství (lidské skupiny). K. Lorenz definoval chování jako ustálené vzorce dvou systémů (organismus x prostředí). Prostředí má dva subsystémy: příroda a společenství lidských bytostí. Mohli bychom dodat, že lidské společenství samo o sobě vytváří další složitý subsystém a to subsystém kultury.
Pro odlišení vrozeného a naučeného to nestačí. V této otázce nám může pomoci evoluční psychologie. Když se podíváme na člověka, tak je to otevřený systém, který si s okolním prostředím vyměňuje látku a energii. JÁ jako otevřený systém: jsem ve vztahu se svým prostředím. Být ve vtahu = vyměňovat si (naše tělesná teplota je asi 36,5 - vyzařujeme teplo, protože teplota okolí je např. 22). Nechceme-li zemřít, musíme čerpat ze svých energetických zásob, které musíme doplnit (např. sníst čokoládu). Tzn. získat je zpět z prostředí. Výzkumníci narazili na dva zajímavé jevy: v dětském oddělení měli pododdělení pro beznadějné pacienty, které mají zemřít. Pro úžas lékařů část dětí nezemřela. Proč? Podle medicínských představ měli zemřít. Děti v kojeneckých ústavech byly ošetřovány sestrami z rouškami (absolutní hygiena). Děti však neprospívali. Po fyzické stránce jim nic nechybělo. V obou případech se zjistilo, že příčinou byla citová deprivace. V prvním případě se o děti starala citlivá sestra, zmobilizovala v dětech energii, která jim umožnila uniknou smrti. Ve druhém případě neměli děti kontakt s očima ošetřovatelky (nevěděli, jak se tváří, to je důležitá věc). To je citově deprivovalo, což byl důvod proč neprospívali.
Když se člověk narodí, je na tom oproti jiným živočichům těžce. Člověk nemá vrozeny programy, které by nám řekli jak získat potravu. Maximálně máme sací reflex (vrozená reakce). Co to je? Je to reakce, která předpokládá, že existuje matka (ne potrava). Had, když se vylíhne, má vrozeno, že ví, že existuje potrava. Lidská matka mají zase vrozeny systémy výzev a odpovědí vzhledem k dítěti. Pokus: umístili kojence do prostředí 1 dítě, 1 muž nebo žena. Všichni muži se chovají k dítěti úplně stejně (uchopují dítě všichni stejným způsobem). Pokládají si mimino na levou ruku. To má obrovský význam. Když dítě leží na levé straně, slyší ťukot srdce. A také se zjistilo, že když maminka (nebo tatínek) mluví s dítětem, tak mluví ze vzdálenosti 25 cm. To je optimální percepční vzdálenost z hlediska dítěte (pro nás je to moc blízko, pro dítě je to ideální). Před 30 lety odborníci nevěděli nic o percepčních schopnostech dítěte. Dítě vnímá své rodiče (popř. jiné lidi).
Zde vzniká jiný vztah:
JÁ ---- MATKA: ona je u toho první.Co se v tomto vztahu děje: dítě vysílá výzvu (pláče, usmívá se). I matka vysílá výzvu. Vrozený vzorec chování: jemné dotyky na určitých částech těla dítěte (výzkum skrytou kamerou). První se žena dotkne bradičky (podle napětí svalů na bradě pozná jak hluboce dítě spí - to nevíme, ale máme vrozeno. Jak ručička klade odpor: poznáme, jak hluboce dítě spí).
Proč dítě pláče? Je to genetický vzorec. Máme hlad, počůrali jsme se. Dítě se rozpláče. Ale proč. Hadi nepláčou. Genetický program předpokládá, že existuje někdo, pro kterého je náš pláč významný.
E. Wilson - O lidské přirozenosti
Úspěšnost v přírodě znamená přežití jedině a rozmnožení. Ve společnosti to tak není. V dnešní době to znamená mít majetek, moc, objevovat se ve sdělovacích prostředcích. To je věc, která zde skřípe. Mechanicky přenášíme to, co je v přírodě přenášíme na člověka. Kdybychom měli v sobě pud agresivity, mělo by to nesmírné důsledky. Jestliže v nás pracuje pud, nečiní to člověka odpovědným za to, že se chová v souladu se svou přirozeností. Pud agresivity = člověk mu musí vyhovět (někdo dříve a někdo později). Když budu mít pud agrese a do nikoho jsem si dlouho nebouchl, tak ho udeřím. Aby se to nestalo, aby se lidé k sobě takto nechovali, museli bychom ji kanalizovat (náhradní způsob uspokojování). Tím by mohl být např. paintball. Vypadá to jako opravdový souboj. Podporovali bychom takovéto hry, agresivní pořady v televizi (dříve názor: neměla by být televize kontrolována? Zmenšovat podíl násilí na televizních obrazovkách). Když se budu dívat na terminátora, tak sedím v teple, nikomu nic nedělám, pouze v duchu si prožívám a vybíjím tím svou agresi. Kdyby byla pravdivá pudovost agrese, tak by bylo více filmů v televizi. Anebo ještě druhá věc: kdyby toto nestačilo, musela by být agrese společensky usměrňována. Vybití: gladiátorské hry, fotbalové zápasy, nebo ještě války. Jestliže existuje agresivní pud, jsou války lidskou přirozeností. Nemůžeme z válek činit žádný morální problém.
Skutečností je, že mnoho vzorců chování je nám vrozeno. Když například namaluji smajlíka, tak všichni lidé na světě to budou chápat jako úsměv. Naopak šklebící se obličej jako skepsi, depresi. Jejich chápání (úsměvů a úšklebků v neverbální komunikaci) je vrozené.
Když jsou dva milenci, mají tendenci se navzájem krmit (krytou kamerou snímání chování milenců na veřejnosti). Přesně takto se chová i celá řada zvířat. Projevování sympatií na základě sdílení potravy je také vrozeným vzorcem chování. U pudu agresivity je to složité.
Sociobiologie
E. Wilson - O lidské přirozenosti
Všímá si toho, že když mluvíme z Darwinovského hlediska o vývoji člověka, nelze ho chápat jako vývoj jedince. Nikdy v přírodě u lidí, mravenců, slonu nešlo o přežití jedince, ale skupiny živočichů, kteří se účastní společného života. Tedy šlo o přežití skupiny (aby se nestala potravou, aby získala potravu, aby měly mláďata, která přežijí). To mění pohled na to, co je lidská přirozenost. Ne jako individua, ale jako společenství živočichů.
Studoval včely a mravence. Stejně tak to platí i u lidí. Společenství existuje kvůli vzájemné pomoci (kooperaci, spolupráci). Představa: toto společenství tvoří jedinci, kteří mají pud agresivity. Jak by existovala spolupráce. Mohli by tito živočichové žít vůbec spolu? Židovský národ: vysoká míra soudržností (posílená náboženstvím) - přežití.
Vidíme, že se navzájem lišíme svým temperamentem, chováním v nebezpečné situaci (půjdu domů a ze stínu vystoupí skinové - aniž bychom na cokoliv mysleli, tak se ve mně spustí vrozené vzorce chování, které zrychlí dech, reakce, uvolňují se skryté zásoby energie abychom podali maximální výkon. Dříve naši předkové nepotkávali skiny, ale třeba šelmy nebo kořist, kterou bylo třeba ulovit). To je důvod, proč se organismus vypne v takovéto situaci k maximálnímu výkonu.
Agresivní pud: potkám lva. Manželka mě v táboře naštvala, náčelník mě vynadal. Co je to taky za špinavou kočku? Tak ji nakopnu (to by byl jeho poslední čin v jeho životě). Proto by vymazal tento pud v několika málo generací.
Skutečností je, že mnoho vzorců chování je nám vrozeno. Když například namaluji smajlíka, tak všichni lidé na světě to budou chápat jako úsměv. Naopak šklebící se obličej jako skepsi, depresi. Jejich chápání (úsměvů a úšklebků v neverbální komunikaci) je vrozené.
Když jsou dva milenci, mají tendenci se navzájem krmit (krytou kamerou snímání chování milenců na veřejnosti). Přesně takto se chová i celá řada zvířat. Projevování sympatií na základě sdílení potravy je také vrozeným vzorcem chování. U pudu agresivity je to složité.
Sociobiologie
E. Wilson - O lidské přirozenosti
Všímá si toho, že když mluvíme z Darwinovského hlediska o vývoji člověka, nelze ho chápat jako vývoj jedince. Nikdy v přírodě u lidí, mravenců, slonu nešlo o přežití jedince, ale skupiny živočichů, kteří se účastní společného života. Tedy šlo o přežití skupiny (aby se nestala potravou, aby získala potravu, aby měly mláďata, která přežijí). To mění pohled na to, co je lidská přirozenost. Ne jako individua, ale jako společenství živočichů.
Studoval včely a mravence. Stejně tak to platí i u lidí. Společenství existuje kvůli vzájemné pomoci (kooperaci, spolupráci). Představa: toto společenství tvoří jedinci, kteří mají pud agresivity. Jak by existovala spolupráce. Mohli by tito živočichové žít vůbec spolu? Židovský národ: vysoká míra soudržností (posílená náboženstvím) - přežití.
Vidíme, že se navzájem lišíme svým temperamentem, chováním v nebezpečné situaci (půjdu domů a ze stínu vystoupí skinové - aniž bychom na cokoliv mysleli, tak se ve mně spustí vrozené vzorce chování, které zrychlí dech, reakce, uvolňují se skryté zásoby energie abychom podali maximální výkon. Dříve naši předkové nepotkávali skiny, ale třeba šelmy nebo kořist, kterou bylo třeba ulovit). To je důvod, proč se organismus vypne v takovéto situaci k maximálnímu výkonu.
Agresivní pud: potkám lva. Manželka mě v táboře naštvala, náčelník mě vynadal. Co je to taky za špinavou kočku? Tak ji nakopnu (to by byl jeho poslední čin v jeho životě). Proto by vymazal tento pud v několika málo generací.
Agonistické chování
Agonistické chování - na ulici uvidím peněženku s balíkem dolarů. Nikde nikdo. Vyžaduje to bleskovou reakci, abych ji zval. To všechno musím rychle zvážit. I při šanci se náš organismus zmobilizuje. Jinak řečeno agonistické chování mě nevede ani k útoku ani k útěku. Jsme jím připraveni na rychlou reakci.
Wilson: kapitola o agresi. Musí se číst opatrně. V originále není psán příliš jasně. Žádný pud agrese neexistuje a nemůže existovat. Vylučuje existenci pudu agrese. Existuje pouze vrozené agnostické chování.
Kolonie racků: je-li jich málo, chovají se racionálně a žijí bez konfliktů. Vzroste-li jejich počet, začnou se mezi nimi projevovat prvky agrese. Podobná situace vzrůstu počtu lidí na naší planetě. Nebo v případě úbytku vzácných zdrojů (půda, voda, vzduch, ropa). Když budou ubývat i u člověka, poroste agresivita. Pozorné pozorování živočichů v přírodě ukázalo, že nitrodruhová agresivita pouze výjimečně končí zabitím (hyeny). Např. u vlků nic takového neexistuje a jejich souboje jsou pouze symbolické. Nekončí zabitím člena smečky. Poražení přizná svou porážku submisivitou (lehne si a obnaží nejzranitelnější část svého těla). To je důležité ve sporu o agresi. Nemáme pud agrese, ale chráníme sebe sama a to, co je pro nás důležité. Prvky agresivity nelze hledat v lidské přirozenosti, ale v kultuře a společnosti.
Toto je velice kontroverzní téma.
V lidské přirozenosti je schopnost mít intimní vztahy (ne sex, ale známost asi se stovkou lidí). Pokud skupina má více než 100 lidí, rozpadá se na menší. Jakmile lidé budou žít na urbanizovaných sídlištích (tisíce lidí), tak se tam nemůže vytvořit žádná místní komunita. Nejsme schopni mít vztahy se větším množstvím lidí (na sídlišti).
Desmond Morris - Lidský živočich (proč si lidé malují rty na červeno?, grafitti na zdech domů jsou velmi staré a vrozené vzorce chování - označování svého teritoria jako pes, ukazuje obrázky z Los Angeles - přemalovat podpis jednoho gangu znamená vyvolat okamžitě skupinovou válku - stejně jako chování zvířecích smeček).
Když dáme dva lidi do rakety, ponorky na opuštěný ostrov. Spřátelí se, budou si pomáhat, sdělí si nejintimnější věci svého života a nakonec si vymezí teritorium, které je jejich (např. kolíky se špagátem). Označíme si, co je naše. Když nám do toho někdo zasáhne, považujeme to jako narušení soukromí (psychická zátěž). Problém internátů, kasáren,...
Wilson: kapitola o agresi. Musí se číst opatrně. V originále není psán příliš jasně. Žádný pud agrese neexistuje a nemůže existovat. Vylučuje existenci pudu agrese. Existuje pouze vrozené agnostické chování.
Kolonie racků: je-li jich málo, chovají se racionálně a žijí bez konfliktů. Vzroste-li jejich počet, začnou se mezi nimi projevovat prvky agrese. Podobná situace vzrůstu počtu lidí na naší planetě. Nebo v případě úbytku vzácných zdrojů (půda, voda, vzduch, ropa). Když budou ubývat i u člověka, poroste agresivita. Pozorné pozorování živočichů v přírodě ukázalo, že nitrodruhová agresivita pouze výjimečně končí zabitím (hyeny). Např. u vlků nic takového neexistuje a jejich souboje jsou pouze symbolické. Nekončí zabitím člena smečky. Poražení přizná svou porážku submisivitou (lehne si a obnaží nejzranitelnější část svého těla). To je důležité ve sporu o agresi. Nemáme pud agrese, ale chráníme sebe sama a to, co je pro nás důležité. Prvky agresivity nelze hledat v lidské přirozenosti, ale v kultuře a společnosti.
Toto je velice kontroverzní téma.
V lidské přirozenosti je schopnost mít intimní vztahy (ne sex, ale známost asi se stovkou lidí). Pokud skupina má více než 100 lidí, rozpadá se na menší. Jakmile lidé budou žít na urbanizovaných sídlištích (tisíce lidí), tak se tam nemůže vytvořit žádná místní komunita. Nejsme schopni mít vztahy se větším množstvím lidí (na sídlišti).
Desmond Morris - Lidský živočich (proč si lidé malují rty na červeno?, grafitti na zdech domů jsou velmi staré a vrozené vzorce chování - označování svého teritoria jako pes, ukazuje obrázky z Los Angeles - přemalovat podpis jednoho gangu znamená vyvolat okamžitě skupinovou válku - stejně jako chování zvířecích smeček).
Když dáme dva lidi do rakety, ponorky na opuštěný ostrov. Spřátelí se, budou si pomáhat, sdělí si nejintimnější věci svého života a nakonec si vymezí teritorium, které je jejich (např. kolíky se špagátem). Označíme si, co je naše. Když nám do toho někdo zasáhne, považujeme to jako narušení soukromí (psychická zátěž). Problém internátů, kasáren,...
Konrád Lorenz
Jedním z prvních, kteří se těmito otázkami zabývají jsou:
Konrád Lorenz - zakladatel etologie (1903 - 1989). V roce 1973 získal Nobelovu cenu za založení etologie (ještě s jinými spoluautory a jeho žáky).
Etologie je věda, která se zabývá chováním. Nejprve se zabývala chováním jiných živočichů než člověka (psi, kočky, akvarijní rybičky, opicemi). Lze od něj přečíst řadu knížek.
Odumírání lidskosti (zachraňme naději) a další díla.
Při pozorování živočichů zjistil, že se už rodí s určitými geneticky fixovanými vzorci chování + vzorci chování, které si osvojí v ranném období na základě vtištění. Vtištění zjistil náhodou, když měl malé kachničky, které se mu vylíhli a on se o ně staral. Ty v určité situaci jsou za ním, jako kdyby byl stará kachna. A to v okamžiku, kdy měl na nohou tenisky. Kačenky viděly po narození první tenisky. Genetický program spustil vzorec chování: tenisky jsou vaše matka. On šel (kachna) a za ním malé kachničky. On z toho vyvozuje tvrzení, že i u něj platí, že nejpevněji si vtiskujeme to, co poznáme v nejranějším mládí. V jednostranné ideologické výchově nejsnadněji podlehnou čestní lidé (věří v úmysly druhých lidí), snaží se jednat v souladu se svým přesvědčením a jiné chování chápou jako prohřešek. To je důsledek vtištění. Proto je pro děti jediný druh výchovy (ideologie) velice nebezpečný.
Kde se vzaly vrozené vzorce chování, proč tam jsou? Lidé jsou systémem ve vztahu k vnějšímu prostředí (vztah = být aktivní, získávat potravu, rozmnožovat se a pečovat o mláďata). Po miliony let trvající vývoje živočichů se při evolučním výběru zafixovaly ty genetické vzorce, které přispívali k přežití daného organismu. Evoluční logika vedla k tomu, že ti kteří měli nevhodné vzorce chování, byli postupně z populace vyselektování (snižování jejich podílu v populaci).
Vrozené vzorce chování, které umožňují přežití jsou zachovávány (genetická zafixovanost) a rodí se s nimi stále více lidí.
Homosexualita - jestliže společnost bude kulturně zavrhovat homosexualitu = bude homosexuality ubývat. Jestliže se narodím jako homosexuální ve středověku, budu upálen. Proto se budu chovat jako heterosexuál.
Tyto genetické programy jsou pro nás důležité z jednoho sporného úhlu: pud agresivity. K. Lorenz se domníval, že pud agresivity je nám vrozen. Agrese není když gepard loví laň, nebo náš předek loví zvěř. To není agrese, ale pud sebezáchovy. Agrese podle Lorenze je pouze násilí nebo hrozba násilí, projevovaná mezi jedinci stejného druhu. Když jeleni v říji spolu zápasí o samici, jedná se o agresi. Jeden bude velký a silný, nebude mít bojovného ducha. Druhý bude slabší, ale má bojovného ducha. Ten s menší sílou pudu ustoupí, ten menší se silnějším pudem zvítězí a bude mít potomky (předání genů). To determinuje nejenom chování živočichů, ale i chování člověka.
Konrád Lorenz - zakladatel etologie (1903 - 1989). V roce 1973 získal Nobelovu cenu za založení etologie (ještě s jinými spoluautory a jeho žáky).
Etologie je věda, která se zabývá chováním. Nejprve se zabývala chováním jiných živočichů než člověka (psi, kočky, akvarijní rybičky, opicemi). Lze od něj přečíst řadu knížek.
Odumírání lidskosti (zachraňme naději) a další díla.
Při pozorování živočichů zjistil, že se už rodí s určitými geneticky fixovanými vzorci chování + vzorci chování, které si osvojí v ranném období na základě vtištění. Vtištění zjistil náhodou, když měl malé kachničky, které se mu vylíhli a on se o ně staral. Ty v určité situaci jsou za ním, jako kdyby byl stará kachna. A to v okamžiku, kdy měl na nohou tenisky. Kačenky viděly po narození první tenisky. Genetický program spustil vzorec chování: tenisky jsou vaše matka. On šel (kachna) a za ním malé kachničky. On z toho vyvozuje tvrzení, že i u něj platí, že nejpevněji si vtiskujeme to, co poznáme v nejranějším mládí. V jednostranné ideologické výchově nejsnadněji podlehnou čestní lidé (věří v úmysly druhých lidí), snaží se jednat v souladu se svým přesvědčením a jiné chování chápou jako prohřešek. To je důsledek vtištění. Proto je pro děti jediný druh výchovy (ideologie) velice nebezpečný.
Kde se vzaly vrozené vzorce chování, proč tam jsou? Lidé jsou systémem ve vztahu k vnějšímu prostředí (vztah = být aktivní, získávat potravu, rozmnožovat se a pečovat o mláďata). Po miliony let trvající vývoje živočichů se při evolučním výběru zafixovaly ty genetické vzorce, které přispívali k přežití daného organismu. Evoluční logika vedla k tomu, že ti kteří měli nevhodné vzorce chování, byli postupně z populace vyselektování (snižování jejich podílu v populaci).
Vrozené vzorce chování, které umožňují přežití jsou zachovávány (genetická zafixovanost) a rodí se s nimi stále více lidí.
Homosexualita - jestliže společnost bude kulturně zavrhovat homosexualitu = bude homosexuality ubývat. Jestliže se narodím jako homosexuální ve středověku, budu upálen. Proto se budu chovat jako heterosexuál.
Tyto genetické programy jsou pro nás důležité z jednoho sporného úhlu: pud agresivity. K. Lorenz se domníval, že pud agresivity je nám vrozen. Agrese není když gepard loví laň, nebo náš předek loví zvěř. To není agrese, ale pud sebezáchovy. Agrese podle Lorenze je pouze násilí nebo hrozba násilí, projevovaná mezi jedinci stejného druhu. Když jeleni v říji spolu zápasí o samici, jedná se o agresi. Jeden bude velký a silný, nebude mít bojovného ducha. Druhý bude slabší, ale má bojovného ducha. Ten s menší sílou pudu ustoupí, ten menší se silnějším pudem zvítězí a bude mít potomky (předání genů). To determinuje nejenom chování živočichů, ale i chování člověka.
Stanovuje se zde moje vlastní méněcennost a nedokonalost oproti lidem nade mnou
Stanovuje se zde moje vlastní méněcennost a nedokonalost oproti lidem nade mnou. Co jsem já? ve vztahu k tomu, co je nade mnou: jsem úctyhodný, jsem zlý, hodný? To poznám podle vztahu mého k autoritě. Dosahuji toho tím, že mě autorita oceňuje. Abych mohl být sám sebou, potřebuji neustále znovu potvrzení, že jsem ten poslušný, vzorný atd. Moje hodnota je dána tím, jak jsem schopen plnit příkazy moci nade mnou. Nikdy přesně nejsem schopen vědět, co má panovník na mysli. Nikdy nevím, jestli jsem to splnil podle jeho představ. Druhá věc: přízeň moci není něco substanciálního, ale náhodného. Nejsou žádná pravidla, která by stála nad mocí. Nejsem schopen poznat, podle čeho se řídí rozhodování. Nikdy si nemohu být jistý, jestli nebudu druhý den zavržen. Proto musím neustále chodit za autoritou, získávat souhlas, pochvalu. Proč je ještě potřebuji: akt v němž sám sebe znehodnocuji - já nejsem dobrý, on je dokonalý - já sám sebe v tomto okamžiku chápu jako někoho nedokonalého. To že jsem, je vlastně provinění, ve to svědectví o mé špatnosti. Mohu to odčiňovat pouze mou službou autoritě, nejvyšší moci.
Toto je systém masochismu. Člověk vnitřně podrobený autoritě, tak on sám sebe ponižuje (vidí se jako něco méněcenného - to je ten masochismus). To je obrovský rozpor. Člověk přestože získá např. metál, tak uznání od moci nejsou dostatečná na to, aby kompenzovala pocit sebezavržení. To vyvolává obrovskou negativní energii. Produktivní energie svým podrobováním se moci, se mění ve svůj opak - nenávist k sobě samému (já jsem neschopný). Je často neuvědomovaná. S tímto člověk nemůže žít, to by se zhroutil. Tuto energii musí kompenzovat (najít zdroj sebeúcty). Musí najít lidi, kteří jsou na žebříčku níže než on. Učitel má pod sebou žáky, má nad sebou inspektora. Tatínek má nad sebou nadřízeného v úřadě, doma má manželku a děti. V úřadě je kmán, doma je pán. Tím se kompenzuje, vytváří si tak svou druhou identitu. Doma jsem všechno. Čím se vytváří tato identita? Tak, že druhé ovládá, že druzí plní jeho příkazy. Dosáhnout pozitivní identity znamená absolutně ovládat lidé pode mnou (jsem více než oni, když jsem více znamená, že jsem NĚCO). To je sadistická složka - ovládá, zmocňuje se.
Co s lidmi úplně dole (rolníci, řemeslníci, obchodníci)??? Šéf nadá tatínkovi, tatínek manželce, manželka dětem, děti nabijí psovi a ten kousne šéfa.
My jsme bílí, vy jste černí. My jsme Němci, vy jste židé! Když se podíváme na princip výcviku elitních jednotek, důraz je kladen na to, aby se pokořoval svému veliteli (robot). Transformace energie na násilí. Plazení se tomu, kdo je nad námi. Negativní energie vůči tomu, kdo je pod námi.
Tato negativní energie je dána střetem lidské přirozenosti a jí omezující moci. Je dána ponižování člověka. Ti cítí nenávist k sobě samému, k druhým lidem, k celému světu.
Tento systém funguje pořád, do dnešní doby. Stačí si vzpomenout na svá školní léta, na vojnu (šikana - ta je neodstranitelná).
Toto je systém masochismu. Člověk vnitřně podrobený autoritě, tak on sám sebe ponižuje (vidí se jako něco méněcenného - to je ten masochismus). To je obrovský rozpor. Člověk přestože získá např. metál, tak uznání od moci nejsou dostatečná na to, aby kompenzovala pocit sebezavržení. To vyvolává obrovskou negativní energii. Produktivní energie svým podrobováním se moci, se mění ve svůj opak - nenávist k sobě samému (já jsem neschopný). Je často neuvědomovaná. S tímto člověk nemůže žít, to by se zhroutil. Tuto energii musí kompenzovat (najít zdroj sebeúcty). Musí najít lidi, kteří jsou na žebříčku níže než on. Učitel má pod sebou žáky, má nad sebou inspektora. Tatínek má nad sebou nadřízeného v úřadě, doma má manželku a děti. V úřadě je kmán, doma je pán. Tím se kompenzuje, vytváří si tak svou druhou identitu. Doma jsem všechno. Čím se vytváří tato identita? Tak, že druhé ovládá, že druzí plní jeho příkazy. Dosáhnout pozitivní identity znamená absolutně ovládat lidé pode mnou (jsem více než oni, když jsem více znamená, že jsem NĚCO). To je sadistická složka - ovládá, zmocňuje se.
Co s lidmi úplně dole (rolníci, řemeslníci, obchodníci)??? Šéf nadá tatínkovi, tatínek manželce, manželka dětem, děti nabijí psovi a ten kousne šéfa.
My jsme bílí, vy jste černí. My jsme Němci, vy jste židé! Když se podíváme na princip výcviku elitních jednotek, důraz je kladen na to, aby se pokořoval svému veliteli (robot). Transformace energie na násilí. Plazení se tomu, kdo je nad námi. Negativní energie vůči tomu, kdo je pod námi.
Tato negativní energie je dána střetem lidské přirozenosti a jí omezující moci. Je dána ponižování člověka. Ti cítí nenávist k sobě samému, k druhým lidem, k celému světu.
Tento systém funguje pořád, do dnešní doby. Stačí si vzpomenout na svá školní léta, na vojnu (šikana - ta je neodstranitelná).
Druhý analyzovaný svět Frommem je svět tržní konzumní společnosti
Druhý analyzovaný svět Frommem je svět tržní konzumní společnosti: nejvyšší hodnotou jsou peníze. Věci a peníze jsou cestou ke statusu a prestiži. V USA jsou lidé vychováváni k tomu, že smyslem života je udělat kariéru - získat moc a peníze. Znaky úspěšné kariéry jsou věci, které vlastním (oblek ušitý na míru u krejčího). To jsou výpovědi o mě, které dávám navenek. To co mám říkám kdo jsem, jak jsem úspěšný. Prvním krokem k tomu je získat zaměstnání (není důležité jaké zaměstnání). Nikde neexistuje ideál tvořivého pracovníka. Důležité je, kolik peněz mi to zaměstnání přinese, jakou kariéru mi nabízí. Trh je institut, který se neptá, co bychom chtěli dělat, ale řídí se systémem nabídky a poptávky. Učitelem? Málo peněz. Bankéřem? Ano, ti jsou potřeba. My musíme uspět, proto jakékoliv místo, kde získám peníze - bojovat o něj. Musím přesvědčit zaměstnavatele, aby mě koupil. Neprodávají se pouze auta a Max faktor, ale i lidé. To je údělem člověka v konzumní společnosti - prodat sebe sama. Dokonce o tom vycházejí i knížky. Jak prodat sebe sama? Je to stejný princip jako na E 55. Záleží na tom, co je poptáváno. Fromm píše: tady jsem a nemohu jinak. Jsem cokoliv chcete. Musím se přizpůsobit, abych byl tím, co je právě poptáváno. Musím být vším a ničím. Já bych chtěl moc být učitelem. To omezuje moje tržní šance. Nejlépe je nebýt ničím pouze chtít vydělat peníze. To je tragédie moderní společnosti. Je to svět zdání, předstírání (láska, přátelství, schopnosti se předstírají) za jediným účelem: uspět. Tržní charakter vede k tomu, že je člověk osamělý a hluboce nešťastný. Vše se zakrývá paletou zábav a konzumních radovánek. V této rodině analýzy společenského charakteru má druhého učitele: K. Marxe. Provádí syntézu mezi psychoanalýzou a Marxistickou teorií.
9. Pojem člověka: etologická a sociobiologická interpretace – problém lidské přirozenosti a toho, co je vrozené v kontrastu s moderní masovou společností, otázka agresivity a metodologická chyba etologie, biologická redukce člověka, možné překonávání jednostrannosti etologie v sociobiologii.
Otázka lidské přirozenosti (toho, co je nám vrozené). Ukazuje se nám, že vrozené nám není jenom to, že máme 2 ruce. Máme vrozené i dynamické momenty, které nás nutí k určitému jednání (sexuální pud a další). To jak se narodíme nás nutí k tomu,a bychom se chovali určitým způsobem. Ukazuje nám, že ve svém jednání nejsme zcela svobodní. Nemůžeme dělat to, co bychom si přáli. Vnucuje se nám otázka, jestli takovýchto vrozených způsobů chování není více.
9. Pojem člověka: etologická a sociobiologická interpretace – problém lidské přirozenosti a toho, co je vrozené v kontrastu s moderní masovou společností, otázka agresivity a metodologická chyba etologie, biologická redukce člověka, možné překonávání jednostrannosti etologie v sociobiologii.
Otázka lidské přirozenosti (toho, co je nám vrozené). Ukazuje se nám, že vrozené nám není jenom to, že máme 2 ruce. Máme vrozené i dynamické momenty, které nás nutí k určitému jednání (sexuální pud a další). To jak se narodíme nás nutí k tomu,a bychom se chovali určitým způsobem. Ukazuje nám, že ve svém jednání nejsme zcela svobodní. Nemůžeme dělat to, co bychom si přáli. Vnucuje se nám otázka, jestli takovýchto vrozených způsobů chování není více.
K základním zájmům společností Rak - Uherska patří: respekt a úcta k autoritě
K základním zájmům společností Rak - Uherska patří: respekt a úcta k autoritě. Povolnost podřizovat se autoritě. Co vede lidi ve společnosti, že poslouchají autoritu? Kdyby ji nechtěli lidé poslouchat, tak to žádná autorita nebude. Např. ruský car byla autorita, výrazná osobnost. Co car řekl, to se stalo. Když ztratil prestiž, tak gardový pluk se rozešel a car zůstal sám. Pak byl zatčen. Prestiž, respekt - na ní stojí moc, bez ní nemůže fungovat. Systém si je toho vědom, proto vychovává děti tak, aby poslouchali sílu, moc, autoritářství. V charakteru každého jedince jsou rysy, které charakterizují jeho individuálnost vývoje (jedinečnost, která se týká pouze jeho života), ale i to, co vzniklo na základě typických zkušeností, prožitků charakteristických pro danou společnost. V charakteru každého člověka je krom jeho zvláštností, také to co je společné všem lidem vychovaným v určité společnosti. Např. Aztékové věřili tomu, že vyjímání lidí z hrudníku a pojídání kněžími je správné a kdyby se tak nestalo, zanikl by svět. Všichni tomu věřili, protože tak byli vychováni. Přesně tak se to týká i nás všech. Něco máme společného (dané národem, kulturou) a něco máme jedinečného, zvláštního, co nemá žádný jiný člověk. Individuální charakter zahrnuje tyto dvě složky: individuální a obecnou.
První model se kterým se v dějinách setkáváme je model autoritářský. Autorita je někdo kdo ví nebo umí něco, co je pro nás užitečné a umí nám to předat nebo nám pomoci (uznáváme učitele, který nás připraví na přijímací zkoušku). Neautoritářská osobnost pomáhá druhému člověku k jeho růstu. Jak dítě samo dospívá, tím méně potřebuje být řízeno autoritou. Výsledkem procesu je, aby člověk byl schopen samostatného myšlení a rozhodování. Autoritářská osobnost ovládá naopak člověka ke svému vlastnímu prospěchu, a to pokud možno navždy.
Jaký společenský charakter se díky takovému systému vytváří?
Většina lidí poslouchá vládce, protože ho respektuje - vojáci a strážci v Platónově státu. Poslušnost a respekt - proč krále vlastně poslouchám (není to ze strachu). Uznávám ho jako někoho, kdo má právo mi poroučet. Jediné možné vysvětlení je to, že je na něj dívám jako na někoho lepšího, chytřejšího než jsem já sám. Tento člověk má potom právo o mě rozhodovat. Podrobuji se jeho rozhodnutí, protože já jsem hloupý, nevzdělaný, nikdy bych to nedokázal jako ON. Tento člověk je o tolik lepší, chytřejší, moudřejší než já a je spravedlivé, aby mě ovládal. Podstatné je, že ten kdo je ovládán je přesvědčen, že je ovládán pro své dobro. Vytváří se ideologie, lidé chápou autoritářství jako něco, co je pro jejich prospěch. Ten kdo je lepší než já mě může ovládat, protože má na to právo.
První model se kterým se v dějinách setkáváme je model autoritářský. Autorita je někdo kdo ví nebo umí něco, co je pro nás užitečné a umí nám to předat nebo nám pomoci (uznáváme učitele, který nás připraví na přijímací zkoušku). Neautoritářská osobnost pomáhá druhému člověku k jeho růstu. Jak dítě samo dospívá, tím méně potřebuje být řízeno autoritou. Výsledkem procesu je, aby člověk byl schopen samostatného myšlení a rozhodování. Autoritářská osobnost ovládá naopak člověka ke svému vlastnímu prospěchu, a to pokud možno navždy.
Jaký společenský charakter se díky takovému systému vytváří?
Většina lidí poslouchá vládce, protože ho respektuje - vojáci a strážci v Platónově státu. Poslušnost a respekt - proč krále vlastně poslouchám (není to ze strachu). Uznávám ho jako někoho, kdo má právo mi poroučet. Jediné možné vysvětlení je to, že je na něj dívám jako na někoho lepšího, chytřejšího než jsem já sám. Tento člověk má potom právo o mě rozhodovat. Podrobuji se jeho rozhodnutí, protože já jsem hloupý, nevzdělaný, nikdy bych to nedokázal jako ON. Tento člověk je o tolik lepší, chytřejší, moudřejší než já a je spravedlivé, aby mě ovládal. Podstatné je, že ten kdo je ovládán je přesvědčen, že je ovládán pro své dobro. Vytváří se ideologie, lidé chápou autoritářství jako něco, co je pro jejich prospěch. Ten kdo je lepší než já mě může ovládat, protože má na to právo.
Fromm jde dále
Fromm jde dále. To co si člověk přeje není pouze výsledkem jeho přirozenosti, ale interakce toho, co je nám přirozeně vlastní, ale i toho jak jsme byli vychování (má historické kořeny). Chtění není přirozené, ale vytvořené. Současně to znamená, že naše svědomí nám není vrozeno (je výsledkem výchovy). Je založeno na souladu člověka se sebou samým jako tvořivé bytosti, ale i se společností (s ostatními lidmi). Člověk je nejvyšší hodnotou a nejvyšším kritériem, mírou všech hodnot. Dobro je to, co prospívá růstu člověka jeho schopnosti tvořit.
E. Fromm
pokračování
Fromm z koncepce člověka odmítá Freudovu biologizaci lidské podstaty, nesouhlasí s jeho teoriemi.
Důkazy proč věřit spíše Frommovi:
když budu mluvit o pudu destrukce (proč existují války ve společnosti). Můžeme vzpomenout na Rousseaua: vojáci proti sobě vůbec nic nemají, neznají se a do války jsou z donucení. Pokud mluvíme o nějakém pudu (energetický program, který je do nás vložen), pak mluvíme o něčem, co je programováno tak, aby mohl druh přežil o ničem jiném. Nechápe člověka jako společenského tvora, jako jedince. Z hlediska principu slasti lze toužit po sexu, ale stejně vášnivě člověk tíhne k jiným věcem než je druhé pohlaví. Byl vytvořen experiment, kdy všechna tabu byla odbourána - nic z toho však nevedlo k odbourání negativních prvků ve spolužití dvou lidí (hippís).
Freudova teorie Nadjá - Freud neanalyzoval člověka vůbec, ale člověka 19. století s typem svědomí autoritářství.
Otázka společenského a individuálního charakteru:
v pozadí nám zůstávalo, že když mluvíme o charakteru člověk, mluvíme o charakteru v určité době, kultuře, systému. Freud ukázal, jak se vnější hlas autority stává vnitřním hlasem svědomí. Není to pouze hlas biologický, ale jakékoliv autority. Není to pouze vztah mě a rodičů, ale i vychovatelů, představeného v zaměstnání. Když si to uvědomím, že tento proces probíhá ve všech rozmanitých prostředí. Jsou tato prostředí shodná? Nebo rozdílná? Politický charakter výkonu moci má vždy určité rysy. Společnost můžeme charakterizovat jako určitou hierarchii, podobnou pyramidě. Na vrcholu stojí "filosof král". Společnost 19. století má stejný typ distribuce moci. Moc má elita, jedinec, který poroučí těm ostatním Všechna tato prostředí mají stejný charakter, daný společenským systémem. Takto vypadá společnost, ale takto vypadá i rodina. Na vrcholu stojí císař, v rodině patriarcha (otec). Rodina je silným autoritativním modelem. Lidé vyrůstající v takovéto společnosti - dostává se jim stejné skutečnosti, budou mít podobný charakterový rys - a to autoritářství. Nebo můžeme provést úvahu Fromma: aby společnost fungovala, musí být její základní charakter a rysy individuí ve shodě. V zájmu každého společenského systému je, aby naučil lidi dělat dobrovolně to, co dělat musejí (aby to chtěli dělat).
E. Fromm
pokračování
Fromm z koncepce člověka odmítá Freudovu biologizaci lidské podstaty, nesouhlasí s jeho teoriemi.
Důkazy proč věřit spíše Frommovi:
když budu mluvit o pudu destrukce (proč existují války ve společnosti). Můžeme vzpomenout na Rousseaua: vojáci proti sobě vůbec nic nemají, neznají se a do války jsou z donucení. Pokud mluvíme o nějakém pudu (energetický program, který je do nás vložen), pak mluvíme o něčem, co je programováno tak, aby mohl druh přežil o ničem jiném. Nechápe člověka jako společenského tvora, jako jedince. Z hlediska principu slasti lze toužit po sexu, ale stejně vášnivě člověk tíhne k jiným věcem než je druhé pohlaví. Byl vytvořen experiment, kdy všechna tabu byla odbourána - nic z toho však nevedlo k odbourání negativních prvků ve spolužití dvou lidí (hippís).
Freudova teorie Nadjá - Freud neanalyzoval člověka vůbec, ale člověka 19. století s typem svědomí autoritářství.
Otázka společenského a individuálního charakteru:
v pozadí nám zůstávalo, že když mluvíme o charakteru člověk, mluvíme o charakteru v určité době, kultuře, systému. Freud ukázal, jak se vnější hlas autority stává vnitřním hlasem svědomí. Není to pouze hlas biologický, ale jakékoliv autority. Není to pouze vztah mě a rodičů, ale i vychovatelů, představeného v zaměstnání. Když si to uvědomím, že tento proces probíhá ve všech rozmanitých prostředí. Jsou tato prostředí shodná? Nebo rozdílná? Politický charakter výkonu moci má vždy určité rysy. Společnost můžeme charakterizovat jako určitou hierarchii, podobnou pyramidě. Na vrcholu stojí "filosof král". Společnost 19. století má stejný typ distribuce moci. Moc má elita, jedinec, který poroučí těm ostatním Všechna tato prostředí mají stejný charakter, daný společenským systémem. Takto vypadá společnost, ale takto vypadá i rodina. Na vrcholu stojí císař, v rodině patriarcha (otec). Rodina je silným autoritativním modelem. Lidé vyrůstající v takovéto společnosti - dostává se jim stejné skutečnosti, budou mít podobný charakterový rys - a to autoritářství. Nebo můžeme provést úvahu Fromma: aby společnost fungovala, musí být její základní charakter a rysy individuí ve shodě. V zájmu každého společenského systému je, aby naučil lidi dělat dobrovolně to, co dělat musejí (aby to chtěli dělat).
Fromm je počítán mezi zastánce psychoanalýzy nového směru
Fromm je počítán mezi zastánce psychoanalýzy nového směru. Biologizuje lidskou psychiku. Biologické pudy jsou příčinou našeho chování. Rozpor: ukazuje, že Freudova teorie lidského charakteru (snaha o slast, destrukci) je omyl, že ve skutečnosti je charakter definován jinak jako stálá forma pro biologickou energii. Př. máme v sobě generátor páry (tlak), pára různými zařízeními může buď být nasměrována tak, že nás vznáší do vzduchu, nebo se energie také obrátí proti nám samým. Obrací se vůči sobě sama. My máme biologickou energii. Na formě charakteru závisí, co se s ní stane. Prvotní biologickou energií (nejenom u člověka) je tím, že je člověk aktivní. Hýbe se, aby prozkoumával okolí (aby získal potravu a aby získal partnera pro zachování druhu). Vysvětlení: žádný živočich ani člověk není dokonalým uzavřeným světem (schopný přežít sám o sobě), ale otevřeným systémem. Z vnějšího světa pro zachování života musíme získávat látky a energii. A to pouze přeměnou přírody. Člověk je produktivní, tvořívá činnost. On nemůže netvořit, musí neustále tvořit. Jedna ze základních potřeb člověka je získávání informací (deprivace na podněty - neutrální prostředí bez jakýchkoliv podnětů, ve kterém člověk může vydržet pouze pár hodin).
Jak je utvořen charakter: je utvářen prostřednictvím fixovaných prožitků a to ještě před narozením (jak se k nám lidé chovají, jak s námi zacházejí,...). Tyto prožitky už od nejranějšího dětství nás vyvolává emoci. Pokud je to nevýznamná událost. Pokud se tyto události opakují (jsou významné), tak vytvářejí systém, formu, co se s naší aktivní, produktivní energií stane. Když výchova je dobrá, pozitivní, tak se z člověka vytvoří produktivní, tvořivá bytost, která uskuteční sebe sama. To je základ produktivního charakteru (orientace). Předpokladem toho je, aby byl člověk svobodný (aby mohl být sám sebou, musí být svobodný).
Pokud nemohu uskutečňovat tuto svou vrozenou potencialitu, tvořivost, energii: např. školka (kde děti musí dělat vše, co se jim řekne, chodí všichni spát ve stejnou dobu,...). To je výchova bez svobody. Člověk nemůže uplatit sám sebe. Energie je zabržděna, nemůže překonat překážku. Energie se neztratí, ale zůstává. Co tedy s tím? Oni mi nedovolili, abych postavil hrad z písku. Co se stane s tou energií, když nemohu vytvořit hrad z písku??? Ona se nemůže uskutečnit, obrací se ve svůj protiklad. Je to vysvětlením i vandalismu (sprejeři). Nemůžu se realizovat, tak něco rozbiji. Když nemohu být produktivní, začíná cítit, že ve společnosti není život ale smrt. Obrácení produktivní energie k energii destruktivní.
Člověk, který žije produktivním životem: nachází smysl života v tom, že pracuje, tvoří. Smysl života: uskutečnění sebe sama, tento smysl dávám já sám sobě. Uskutečňuji se v tom, že jsem tvořivý člověk. I v tom, že tvořím mezilidské vztahy. Jak vznikají vztahy mezi lidmi? On, ona hezky vypadá, hezky voní, má příjemnou neverbální komunikaci,... To je fáze zamilovanosti. Další fáze není na fyzické přitažlivosti, ale na tom, že jsme mezi sebou vytvořili vzájemný vztah. Ten je založen na tom, že si pomůžeme, když to potřebujeme (vzájemná pomoc). Pracuji pro něj (svobodně, protože sám chci, protože ho miluji), jakmile pro něj pracuji, tak se stává součástí mého já. On prožívá to, že já mu pomáhám (příjemný pocit, který je oboustranný). Vážím si toho člověka, za kterým mohu přijít a pohovořit s ním o svých starostech. Už to, že mě vyslechne je obrovská pomoc. Ale i to, že mám ráno čistou košili. Práce zakládá vztah lásky (nejenom partnerské, ale i lásky rodičů).
My můžeme chtít různé věci, ale nemůžeme chtít to, co my chceme. To co my chceme je na nás nezávislé. Schopenhauer.
Jak je utvořen charakter: je utvářen prostřednictvím fixovaných prožitků a to ještě před narozením (jak se k nám lidé chovají, jak s námi zacházejí,...). Tyto prožitky už od nejranějšího dětství nás vyvolává emoci. Pokud je to nevýznamná událost. Pokud se tyto události opakují (jsou významné), tak vytvářejí systém, formu, co se s naší aktivní, produktivní energií stane. Když výchova je dobrá, pozitivní, tak se z člověka vytvoří produktivní, tvořivá bytost, která uskuteční sebe sama. To je základ produktivního charakteru (orientace). Předpokladem toho je, aby byl člověk svobodný (aby mohl být sám sebou, musí být svobodný).
Pokud nemohu uskutečňovat tuto svou vrozenou potencialitu, tvořivost, energii: např. školka (kde děti musí dělat vše, co se jim řekne, chodí všichni spát ve stejnou dobu,...). To je výchova bez svobody. Člověk nemůže uplatit sám sebe. Energie je zabržděna, nemůže překonat překážku. Energie se neztratí, ale zůstává. Co tedy s tím? Oni mi nedovolili, abych postavil hrad z písku. Co se stane s tou energií, když nemohu vytvořit hrad z písku??? Ona se nemůže uskutečnit, obrací se ve svůj protiklad. Je to vysvětlením i vandalismu (sprejeři). Nemůžu se realizovat, tak něco rozbiji. Když nemohu být produktivní, začíná cítit, že ve společnosti není život ale smrt. Obrácení produktivní energie k energii destruktivní.
Člověk, který žije produktivním životem: nachází smysl života v tom, že pracuje, tvoří. Smysl života: uskutečnění sebe sama, tento smysl dávám já sám sobě. Uskutečňuji se v tom, že jsem tvořivý člověk. I v tom, že tvořím mezilidské vztahy. Jak vznikají vztahy mezi lidmi? On, ona hezky vypadá, hezky voní, má příjemnou neverbální komunikaci,... To je fáze zamilovanosti. Další fáze není na fyzické přitažlivosti, ale na tom, že jsme mezi sebou vytvořili vzájemný vztah. Ten je založen na tom, že si pomůžeme, když to potřebujeme (vzájemná pomoc). Pracuji pro něj (svobodně, protože sám chci, protože ho miluji), jakmile pro něj pracuji, tak se stává součástí mého já. On prožívá to, že já mu pomáhám (příjemný pocit, který je oboustranný). Vážím si toho člověka, za kterým mohu přijít a pohovořit s ním o svých starostech. Už to, že mě vyslechne je obrovská pomoc. Ale i to, že mám ráno čistou košili. Práce zakládá vztah lásky (nejenom partnerské, ale i lásky rodičů).
My můžeme chtít různé věci, ale nemůžeme chtít to, co my chceme. To co my chceme je na nás nezávislé. Schopenhauer.
Mohlo by zajímat: Jak se odvolat a Pokud nedostanete školku pro dítě, žádejte stát o podporu a Přijetí do školky si nelze vynutit
Nietzsche je charakterizován 7mi ANTI
Nietzsche je charakterizován 7mi ANTI:
antimoralismus - evropská morálka je morálkou otroků a židů. Křesťanství je platonismus formulovaný pro prostý lid. Vše výjimečné, krásné činí špatným. Je antisocialistický: podstatou života je přisvojování si (být znamená zmocňovat se světa - chceme-li jíst, musíme se zmocnit toho, co ve světě je). Je to v rozporu s lidskou přirozeností (člověk chce vlastnit).
Je přesvědčen, že rozum je pouhým služebníkem vůle. Rozum hledá cesty, jak dosáhnout toho, co já chci. Záleží na hodnotách, které uznáváme. Je antiintelektualistický. Člověk jedná podle toho, co si přeje. Pokud pro nás není objektivní poznání hodnotou, které si vážíme, potom nás žádné argumenty nemohou přivést k tomu, abychom o ni usilovali.
antipesimistický - uskutečnění nadčlověka je cíl, pro který jsme tady. Musí být antimoralistický (jestli jsem vůlí k moci, být výjimečný, morální normy, které nás univerzálně zavazují mě v tomto vidění omezují). Jako kdybychom mu nasadili okovy (morálních norem). Mám-li skutečně být sám sebou, musím být antimoralistický, nikoliv však pesimistický.
antikřesťanský - křesťanství žádá popření vůle, interpretuje svět jako slzavé údolí, ideálem je asketický život mučedníků. Je nepřirozené. Uznává podstatu Ježíše Krista (nadčlověk, který sám sebe postavil proti celé společnosti, za své učení byl schopen položit i svůj vlastní život).
Rozpor panské rasy:
vytvoření panské rasy: nadčlověk vůči obyčejným lidem (podlidé) není vázán žádnými morálními pravidly. Je vázán pouze svými rozmary své vůle (může dělat, co se mu zachce). Poněkud překvapivě mluví o vztazích mezi nadlidmi, jako o vztazích kamarádství, porozumění. To je nelogické. Znamená to, že musím omezit svoji hranici. Kdybych byl detailista, nemohla by existovat žádná panská rasa, protože nejlepší může být pouze jeden. Vznikl by tím spor mezi příslušníky panské rasy.
Stal se velice vlivným filosofem. Platónova Ústava: Sofista namítá: spravedlnost a dobro je to, co si přeje silný. Platón říká, že vládce nevládne ve svůj prospěch, ale pro dobro všech ostatních. Buďto odpůrce poučí nebo zlikviduje (strážci). Nietzsche - odhalil princip měšťanské společnosti - jde o můj soukromý prospěch, moc (nikoliv v kategorii finanční, ale v kategorii moci). Konkurence je forma boje, která vytváří vzájemné odcizení.
NI dělá chybu, že generalizuje. Prozkoumal jsem sám sebe a nelezl jsem,... Nemohu to však říkat, že je to obecným principem lidských dějin. Jestliže u Schop i NI, že lidská přirozenost je v rozporu s lidskou přirozeností, musíme se spíše zeptat, jestli nepřirozená není ta společnost. Co je nepřirozené: po čem ten člověk touží nebo společnost, ve které žije. Jestli my jsme výrazem (odrazem) prostředí, ve kterém jsme vyrostli (byli vychováni), pak jsme i my sami tak trochu nepřirození.
Jeho filosofie je značně jednostranná, s logickými rozpory. I přes to nám umožnila dozvědět se více o nás samých.
Pojem nadčlověk se stal pevnou součástí nacistické ideologie.
I autor se kterým nesouhlasíme, nám může něco zajímavého dát, odhalit.
SH x NI: SCH člověk je pesimistický. NI filosofie se šíří koncem 19. a počátkem 20. století. Němci a měšťanská společnost se necítí být poraženi. Jsou silní, zakládají firmy, expandují do světa. SCH filosofie se stala známá díky pesimistickému názoru společnosti. U NI tomu tak není. My jsme dost silní k tomu, abychom ovládli svět. Ni je dostupný téměř celý, není problém si od něj cokoliv přečíst.
antimoralismus - evropská morálka je morálkou otroků a židů. Křesťanství je platonismus formulovaný pro prostý lid. Vše výjimečné, krásné činí špatným. Je antisocialistický: podstatou života je přisvojování si (být znamená zmocňovat se světa - chceme-li jíst, musíme se zmocnit toho, co ve světě je). Je to v rozporu s lidskou přirozeností (člověk chce vlastnit).
Je přesvědčen, že rozum je pouhým služebníkem vůle. Rozum hledá cesty, jak dosáhnout toho, co já chci. Záleží na hodnotách, které uznáváme. Je antiintelektualistický. Člověk jedná podle toho, co si přeje. Pokud pro nás není objektivní poznání hodnotou, které si vážíme, potom nás žádné argumenty nemohou přivést k tomu, abychom o ni usilovali.
antipesimistický - uskutečnění nadčlověka je cíl, pro který jsme tady. Musí být antimoralistický (jestli jsem vůlí k moci, být výjimečný, morální normy, které nás univerzálně zavazují mě v tomto vidění omezují). Jako kdybychom mu nasadili okovy (morálních norem). Mám-li skutečně být sám sebou, musím být antimoralistický, nikoliv však pesimistický.
antikřesťanský - křesťanství žádá popření vůle, interpretuje svět jako slzavé údolí, ideálem je asketický život mučedníků. Je nepřirozené. Uznává podstatu Ježíše Krista (nadčlověk, který sám sebe postavil proti celé společnosti, za své učení byl schopen položit i svůj vlastní život).
Rozpor panské rasy:
vytvoření panské rasy: nadčlověk vůči obyčejným lidem (podlidé) není vázán žádnými morálními pravidly. Je vázán pouze svými rozmary své vůle (může dělat, co se mu zachce). Poněkud překvapivě mluví o vztazích mezi nadlidmi, jako o vztazích kamarádství, porozumění. To je nelogické. Znamená to, že musím omezit svoji hranici. Kdybych byl detailista, nemohla by existovat žádná panská rasa, protože nejlepší může být pouze jeden. Vznikl by tím spor mezi příslušníky panské rasy.
Stal se velice vlivným filosofem. Platónova Ústava: Sofista namítá: spravedlnost a dobro je to, co si přeje silný. Platón říká, že vládce nevládne ve svůj prospěch, ale pro dobro všech ostatních. Buďto odpůrce poučí nebo zlikviduje (strážci). Nietzsche - odhalil princip měšťanské společnosti - jde o můj soukromý prospěch, moc (nikoliv v kategorii finanční, ale v kategorii moci). Konkurence je forma boje, která vytváří vzájemné odcizení.
NI dělá chybu, že generalizuje. Prozkoumal jsem sám sebe a nelezl jsem,... Nemohu to však říkat, že je to obecným principem lidských dějin. Jestliže u Schop i NI, že lidská přirozenost je v rozporu s lidskou přirozeností, musíme se spíše zeptat, jestli nepřirozená není ta společnost. Co je nepřirozené: po čem ten člověk touží nebo společnost, ve které žije. Jestli my jsme výrazem (odrazem) prostředí, ve kterém jsme vyrostli (byli vychováni), pak jsme i my sami tak trochu nepřirození.
Jeho filosofie je značně jednostranná, s logickými rozpory. I přes to nám umožnila dozvědět se více o nás samých.
Pojem nadčlověk se stal pevnou součástí nacistické ideologie.
I autor se kterým nesouhlasíme, nám může něco zajímavého dát, odhalit.
SH x NI: SCH člověk je pesimistický. NI filosofie se šíří koncem 19. a počátkem 20. století. Němci a měšťanská společnost se necítí být poraženi. Jsou silní, zakládají firmy, expandují do světa. SCH filosofie se stala známá díky pesimistickému názoru společnosti. U NI tomu tak není. My jsme dost silní k tomu, abychom ovládli svět. Ni je dostupný téměř celý, není problém si od něj cokoliv přečíst.
E. Fromm
7 – 8. Erich Fromm – pojem společenský charakter, mody být a mít, vliv trhu na charakter člověka – pojem tržní charakter, svoboda jako negativní a jako pozitivní hodnota v produktivním životě, problematika autoritářského charakteru.
E. Fromm
(1900 - 1980)
Narodil se v Německu, ale podstatou část života prožil v USA a Mexiku. Byl příslušníkem frankfurtské školy, tudíž musel uprchnout před Hitlerem. Vychází ze dvou pramenů:
PSYCHOANALÝZA - studoval psychoanalýzu u Freudových pokračovatelů. Freudova psychoanalýza je metoda, kterou se analyzuje lidská psychika a to formou řízeného rozhovoru. Freud hledal jiný způsob jak se dobrat podstaty problémů, které trápili jeho pacienty. Systémem vhodně volených otázek se cestou asociací dobírá problému. Běžně v literatuře se dočteme, že PA byla ovlivněna Schopenhauerovou filosofií. Freud údajně tuto inspiraci popíral a tvrdil, že je originálním autorem. PA jako teorie se opírá o koncept (pojetí) lidské přirozenosti, kde podstata člověka je vyjádřena jeho pudovostí. Freud působil jako lékař. Dostával se do kontaktu s tehdejšími středními vrstvami. Objevil u nich obrovský rozpor mezi panující morálkou a lidskou přirozeností v oblasti sexu. Lidé tyto morální normy přijímali za své. Jako své hodnoty je přijímali zejména v období ranného dětství (období citlivé na výchovu).
Sex je špinavost, žena je ten, kdo přináší zkaženost na svět. Ona zjišťuje, že má erotické touhy a sny. Ona si to pod tlakem společnosti nepřizná, zatlačí do nevědomí (do přihrádek v mozku) a zemče. Ono se to nikdy nepodaří zamknout. Projeví se to nějak jinak. Když přijdeme k psychoanalytikovi, budeme si stěžovat např. na ochrnutí ruky. To bude ale spočívat v čistě psychické příčině. Člověk si nechce přiznat, jaký sám je, protože by pak opovrhoval sám sebou.
Kultura je proti přirozenosti, podstata člověka je pudová. Základem lidského jednání je princip slasti. Sexuální pud je jedním z klíčových principů, které mají určovat lidské chování. To je psychoanalytická teorie: lidský charakter vystupuje jako stálá forma, která určuje chování člověka (jako individuum, které by se chovalo protispolečensky), musí být drženo tedy na uzdě morálkou. Představa, že pokud se uspokojování pudových potřeb člověka zcela osvobodí od morálky, tak bude sám sebou, šťastný a uvolněný. Pro nás je psychoanalýza důležitá: ukazuje jak se z vnějšího stává vnitřní. Morální a kulturní hodnoty jsou internalizovány v ranném dětství. Zůstávají v nás jako silné regulátory našeho chování, i když jsme na dané události již dávno zapomněli. Malý kousíček je nad hladinou, podstatná část je v nevědomí, pod hladinou (zapomenutí, vytěsnění). Vnější se stává vnitřním, tak vnitřním, že se stává součástí našeho já v dospělosti.
E. Fromm
(1900 - 1980)
Narodil se v Německu, ale podstatou část života prožil v USA a Mexiku. Byl příslušníkem frankfurtské školy, tudíž musel uprchnout před Hitlerem. Vychází ze dvou pramenů:
PSYCHOANALÝZA - studoval psychoanalýzu u Freudových pokračovatelů. Freudova psychoanalýza je metoda, kterou se analyzuje lidská psychika a to formou řízeného rozhovoru. Freud hledal jiný způsob jak se dobrat podstaty problémů, které trápili jeho pacienty. Systémem vhodně volených otázek se cestou asociací dobírá problému. Běžně v literatuře se dočteme, že PA byla ovlivněna Schopenhauerovou filosofií. Freud údajně tuto inspiraci popíral a tvrdil, že je originálním autorem. PA jako teorie se opírá o koncept (pojetí) lidské přirozenosti, kde podstata člověka je vyjádřena jeho pudovostí. Freud působil jako lékař. Dostával se do kontaktu s tehdejšími středními vrstvami. Objevil u nich obrovský rozpor mezi panující morálkou a lidskou přirozeností v oblasti sexu. Lidé tyto morální normy přijímali za své. Jako své hodnoty je přijímali zejména v období ranného dětství (období citlivé na výchovu).
Sex je špinavost, žena je ten, kdo přináší zkaženost na svět. Ona zjišťuje, že má erotické touhy a sny. Ona si to pod tlakem společnosti nepřizná, zatlačí do nevědomí (do přihrádek v mozku) a zemče. Ono se to nikdy nepodaří zamknout. Projeví se to nějak jinak. Když přijdeme k psychoanalytikovi, budeme si stěžovat např. na ochrnutí ruky. To bude ale spočívat v čistě psychické příčině. Člověk si nechce přiznat, jaký sám je, protože by pak opovrhoval sám sebou.
Kultura je proti přirozenosti, podstata člověka je pudová. Základem lidského jednání je princip slasti. Sexuální pud je jedním z klíčových principů, které mají určovat lidské chování. To je psychoanalytická teorie: lidský charakter vystupuje jako stálá forma, která určuje chování člověka (jako individuum, které by se chovalo protispolečensky), musí být drženo tedy na uzdě morálkou. Představa, že pokud se uspokojování pudových potřeb člověka zcela osvobodí od morálky, tak bude sám sebou, šťastný a uvolněný. Pro nás je psychoanalýza důležitá: ukazuje jak se z vnějšího stává vnitřní. Morální a kulturní hodnoty jsou internalizovány v ranném dětství. Zůstávají v nás jako silné regulátory našeho chování, i když jsme na dané události již dávno zapomněli. Malý kousíček je nad hladinou, podstatná část je v nevědomí, pod hladinou (zapomenutí, vytěsnění). Vnější se stává vnitřním, tak vnitřním, že se stává součástí našeho já v dospělosti.
Schopenhauer sám patří do vyšší společenské vrstvy
Schopenhauer sám patří do vyšší společenské vrstvy. Morálka je v Schopenhauerově době přísná k ženám a uvolněnější k mužům. Pohlavní pud se nedívá na to, jestli já jsem z vyšší vrstvy a děvče je služebná (v jeho době se nesměli brát lidé z různých společenských vrstev). Neohlíží se na stavovské přehrady, ale pouze biologickou kvalitu dvou jedinců.
Cílem sexuálního pudu je zplození potomka. Po uspokojení tohoto pudu již člověk nemá k danému objektu žádný vztah. Byl jsem použit jako nástroj, z čehož člověk není šťastný (jsem ovládán a zneužit). Muž je schopen zplodit velké množství potomků, žena v okamžiku otěhotnění potřebuje péči, aby ji pomohl potomka narodit. Muž touží okamžitě po další ženě, žena se jej snaží naopak udržet. Vyjadřuje tím pocit doby, že nejsem svobodný, že existují síly, které mě ovládají.
Osudem člověka je osamělost, kombinovaná s tím, že bohatí lidé se ve svém životě nudí a osudem chudých lidí je utrpení. Představa, že život je utrpení - inspirace z buddhismu (východní filosofie). Jak se mu vyhnout? Jednou z možností by byla sebevražda. Tím se nic neřeší. Můžeme zmírnit utrpení. Všichni jsme podobni tím, že trpíme. Můžeme se věnovat umění a tak toto utrpění zmírnit. Problém bychom vyřešili, kdybychom se nerozmnožovali, kdybychom neplodili děti a neměli již žádné potomky.
Je-li podstatou světa vůle k životu, vznikla individua, která tuto vůli k životu uskutečňují - tak nám vzniká trvalý cyklus (sinusoida) světa, tedy pesimistická představa.
Záleží na zachování rodu, nikoliv individua. Smrt individua je záležitostí nevýznamnou. Nezáleží na individuální existenci. Mou smrtí nezaniká obecná vůle k životu, tak nemůže zemřít se mou, nemůže být zabita v zákopu. Důsledky jeho filosofie jsou velmi závažné. Na druhé straně se ukazuje, že to co si myslela předcházející filosofie (např. Desc. Cogito ergo sum- vědomí je jasné, dává samo sobě). Schop. introspekce mu ukázala, že tomu tak není. Naše nejzákladnější touhy se vynořují z hlubiny, kam nejsme schopni dohlédnout. Naše vlastní vědomí je něčím nesmírně složitým, rozumíme mu pouze z malé části. Velmi důležitý poznatek: považujeme své chování tak, že je sami určujeme - pokud se zamyslíme, jsme v našem chování hnáni silou, aniž bychom si to uvědomovali. Pochopit sebe sama je velice složité.
Schopenhauer byl odpůrcem Hegelovy dialektiky. City nehrají podle Schopenhauera žádnou roli - ve společnosti mezilidské vztahy tudíž také nehrají roli nebo člověk není citů schopen - proto se nejspíše jeho filosofie rozšířila.
Cílem sexuálního pudu je zplození potomka. Po uspokojení tohoto pudu již člověk nemá k danému objektu žádný vztah. Byl jsem použit jako nástroj, z čehož člověk není šťastný (jsem ovládán a zneužit). Muž je schopen zplodit velké množství potomků, žena v okamžiku otěhotnění potřebuje péči, aby ji pomohl potomka narodit. Muž touží okamžitě po další ženě, žena se jej snaží naopak udržet. Vyjadřuje tím pocit doby, že nejsem svobodný, že existují síly, které mě ovládají.
Osudem člověka je osamělost, kombinovaná s tím, že bohatí lidé se ve svém životě nudí a osudem chudých lidí je utrpení. Představa, že život je utrpení - inspirace z buddhismu (východní filosofie). Jak se mu vyhnout? Jednou z možností by byla sebevražda. Tím se nic neřeší. Můžeme zmírnit utrpení. Všichni jsme podobni tím, že trpíme. Můžeme se věnovat umění a tak toto utrpění zmírnit. Problém bychom vyřešili, kdybychom se nerozmnožovali, kdybychom neplodili děti a neměli již žádné potomky.
Je-li podstatou světa vůle k životu, vznikla individua, která tuto vůli k životu uskutečňují - tak nám vzniká trvalý cyklus (sinusoida) světa, tedy pesimistická představa.
Záleží na zachování rodu, nikoliv individua. Smrt individua je záležitostí nevýznamnou. Nezáleží na individuální existenci. Mou smrtí nezaniká obecná vůle k životu, tak nemůže zemřít se mou, nemůže být zabita v zákopu. Důsledky jeho filosofie jsou velmi závažné. Na druhé straně se ukazuje, že to co si myslela předcházející filosofie (např. Desc. Cogito ergo sum- vědomí je jasné, dává samo sobě). Schop. introspekce mu ukázala, že tomu tak není. Naše nejzákladnější touhy se vynořují z hlubiny, kam nejsme schopni dohlédnout. Naše vlastní vědomí je něčím nesmírně složitým, rozumíme mu pouze z malé části. Velmi důležitý poznatek: považujeme své chování tak, že je sami určujeme - pokud se zamyslíme, jsme v našem chování hnáni silou, aniž bychom si to uvědomovali. Pochopit sebe sama je velice složité.
Schopenhauer byl odpůrcem Hegelovy dialektiky. City nehrají podle Schopenhauera žádnou roli - ve společnosti mezilidské vztahy tudíž také nehrají roli nebo člověk není citů schopen - proto se nejspíše jeho filosofie rozšířila.
Fridrich Nietzsche
6. F. Nietzsche – viz ad 5)
Fridrich Nietzsche
K Nietzschemu se hlásí někteří naši anarchisté. Hlásil se k němu třeba i nacismus a velké množství soudobých filosofů. Nenajdeme u něho tak těsnou vazbu mezi rodinou situací a filosofií jako u Schopenhauera.
Jdeš-li za ženami, nezapomeň na bič!
Je poznamenán tím, že v důsledku své nemoci byl odkázán na péči své sestry. V nevěstinci dostal syfilis, na který také zemřel.
Je v rozporu s celou tehdejší společností, normami a konvencemi. Jaká je jeho filosofie a její morální dopad? Vystudoval klasickou filosofii, věnoval se antice. Setkává se s Schop dílem, kterým byl velice ovlivněn. Proč se Schop zdá, že je život utrpení? Velice se podřizuje společenským konvencím. Jeho slabost je v tom, že není schopen přitakat vůli k životu, kterou v sobě našel. Není sám sebou, je zmítán společností, není schopen stát se tím, kým sám skutečně je.
Etapy:
závislost na autoritách - dítě nemá sahat na kamna, protože mu to bylo zakázáno. Je charakterizovaná příkazem: máš povinnost!
osvobození se od autorit - člověk si uvědomuje, že on sám něco chce. Neplatí pouze to, co říkají druzí. Existuji také já, kdo něco chce. Ve 3 letech se vyvíjí sebevědomí, uvědomění sebe sama (tzv. tříletá vzpoura). Je to počátek druhého vývojového stupně. Já jsem také svá vlastní vůle.
úplný odvrat, zbavení se závislosti - získání svobody proto, abych byl sám sebou (abych uskutečnil sám sebe). Božské je JÁ JSEM. Nový člověk, v Nietzschově terminologii je to nadčlověk. Být sám sebou je nejvyšší stupeň vývoje (uskutečnit svou vnitřní podstatu). Je to podle něj vůle (nikoliv vůle k životu - Schop), ale vůle k moci. Můžeme tady vidět inspiraci Darwinovou evoluční teorií. Ti kteří jsou schopnější a lepší, přežívají (slabší hynou). Být znamená vlastnit (vlastnit znamená ovládat to). Jednak sebe sama a jednak dílčího světa (moc). Slovo moc je vztahová kategorie (určuje vztah mně k sobě samému - Nietzschův nadčlověk je člověk, který má v moci sám sebe, je plně totožný sám se sebou, nejsou v něm přítomny cizí představy. Nebo je vztah mě a cizího světa (druhého člověka): potřeba, snaha, touha vládnout druhému člověku. Druhá možnost se objevuje v teorii panské rasy. Souvisí to s otázkou, k čemu je nadčlověk (jaký je jeho smysl).
Co to je být sám sebou? Jak mám žít, jak mám jednat. Ve vztahu k sobě samému se objevuje nihilismus. Nadlidé - překonají sami sebe. Uskutečnění tohoto ideálu je smysl existence. Panská rasa sa ocitá ve zvláštních protikladech.
Fridrich Nietzsche
K Nietzschemu se hlásí někteří naši anarchisté. Hlásil se k němu třeba i nacismus a velké množství soudobých filosofů. Nenajdeme u něho tak těsnou vazbu mezi rodinou situací a filosofií jako u Schopenhauera.
Jdeš-li za ženami, nezapomeň na bič!
Je poznamenán tím, že v důsledku své nemoci byl odkázán na péči své sestry. V nevěstinci dostal syfilis, na který také zemřel.
Je v rozporu s celou tehdejší společností, normami a konvencemi. Jaká je jeho filosofie a její morální dopad? Vystudoval klasickou filosofii, věnoval se antice. Setkává se s Schop dílem, kterým byl velice ovlivněn. Proč se Schop zdá, že je život utrpení? Velice se podřizuje společenským konvencím. Jeho slabost je v tom, že není schopen přitakat vůli k životu, kterou v sobě našel. Není sám sebou, je zmítán společností, není schopen stát se tím, kým sám skutečně je.
Etapy:
závislost na autoritách - dítě nemá sahat na kamna, protože mu to bylo zakázáno. Je charakterizovaná příkazem: máš povinnost!
osvobození se od autorit - člověk si uvědomuje, že on sám něco chce. Neplatí pouze to, co říkají druzí. Existuji také já, kdo něco chce. Ve 3 letech se vyvíjí sebevědomí, uvědomění sebe sama (tzv. tříletá vzpoura). Je to počátek druhého vývojového stupně. Já jsem také svá vlastní vůle.
úplný odvrat, zbavení se závislosti - získání svobody proto, abych byl sám sebou (abych uskutečnil sám sebe). Božské je JÁ JSEM. Nový člověk, v Nietzschově terminologii je to nadčlověk. Být sám sebou je nejvyšší stupeň vývoje (uskutečnit svou vnitřní podstatu). Je to podle něj vůle (nikoliv vůle k životu - Schop), ale vůle k moci. Můžeme tady vidět inspiraci Darwinovou evoluční teorií. Ti kteří jsou schopnější a lepší, přežívají (slabší hynou). Být znamená vlastnit (vlastnit znamená ovládat to). Jednak sebe sama a jednak dílčího světa (moc). Slovo moc je vztahová kategorie (určuje vztah mně k sobě samému - Nietzschův nadčlověk je člověk, který má v moci sám sebe, je plně totožný sám se sebou, nejsou v něm přítomny cizí představy. Nebo je vztah mě a cizího světa (druhého člověka): potřeba, snaha, touha vládnout druhému člověku. Druhá možnost se objevuje v teorii panské rasy. Souvisí to s otázkou, k čemu je nadčlověk (jaký je jeho smysl).
Co to je být sám sebou? Jak mám žít, jak mám jednat. Ve vztahu k sobě samému se objevuje nihilismus. Nadlidé - překonají sami sebe. Uskutečnění tohoto ideálu je smysl existence. Panská rasa sa ocitá ve zvláštních protikladech.
Továrny vlastní pracující
Továrny vlastní pracující. Protože je zákonem nařízeno pracovat, pracují všichni (mimo dětí, důchodců atd.). Řízení je z centra. Jestliže je řízeno z centra, jedná se o vládu lidu? Jestliže má lid vládnout, musí být vláda uskutečňována prostřednictvím zvolených zástupců. Musí být vybírány námy. Jestliže tohle není, tak ti co vládnou nejsou zástupci lidu. Volby probíhaly formou kandidátky národní fronty (komunistická, lidová, národně socialistická strana). Všechny organizace se museli stát členy národní fronty. Vedoucí úloha komunistické strany, ústavně zakotvená. Rozhodující slovo při sestavování kandidátek mají zástupci komunistické strany (KS). Za druhé: pokud by to měla být vláda lidu, musíme mít možnost kontrolovat námi zvolené lidi. Potřebujeme informace o jejich práci. Jediná možnost jak dostávat informace je prostřednictvím médií (právo na informace). Existuje však cenzura. Ani v redakci nemusí sedět cenzor. Poněvadž kdyby pochybil ve své práci, přišel by o své postavení (systém autocenzury).
Moc si uzurpuje velice malá vládnoucí skupina lidí (špička pyramidy). Vlastnit znamená mít právo rozhodovat a užívat plodů vlastnictví. Existuje-li centrální hospodářství (uzákonění pětiletého plánu), pak nejsou vlastníci pracující, ale ti, co přijímají zákon pětiletky. Je to vláda elity. Jediný monopol na celou společnost. Takto to může fungovat určitou krátkou dobu. Vládnoucí špička nemůže řídit celou společnost. Existují stovky a tisíce podniků po celé zemi. Žádný z těchto podniků nemůže být řízen 1 člověkem z Prahy. To se týká soudnictví, armády, státní správy,... Vytvářejí se vrstvy řídících pracovníků, kteří bezprostředně řídí daný závod. Jejich práce musí být koordinována. Scházejí se na různých poradách, školeních. Vytvářejí vrstvu tzv. stranicko - hospodářský aktiv. Tato vrstva později přebírá rozhodující moc, poněvadž má informace důležité pro rozhodování. Řídící pracovníci jsou motivovány, aby co nejlépe splnili zákonem stanovený státní plán. Pokud si chce centrum udržet moc, musí tuto vrstvu čas od času rozbíjet (Stalin je nechal postřílet).
Jak se žilo lidem v tomto systému? Svoboda, solidarita, rovnost. Kolektiv může existovat pouze tam, kde je cíl a spolupráce mezi lidmi. Důležitá je také důvěra mezi lidmi. V totalitním systému naráží důvěra na to, že můžeme pronášet pouze ty názory, které jsou v souladu s ideologií. Říct cokoliv je tedy nebezpečné. Kde můžeme vzít jistotu, že nás někdo neudá (pomůže si tím, nebo bezhlavě věří systému)? Totalitní společnost se snaží rozbít důvěru mezi lidmi. Mohou vzniknout kolektivy tam, kde není svoboda shromažďování a spolčování (předsedou svazu zahrádkářů mohl být pouze ten, kdo byl jmenován národní frontou). Lidé se začali stahovat sami do sebe (tzv. privatizace = stažení se do soukromí). Veškerý veřejný prostor je obsazen totalitní mocí. Vzniká odpor k jakékoliv veřejné činnosti. Výsledkem totalitního systému není kolektivizmus (působí proti němu), ale individualismus (lidé nehledí na zájmy druhých - egoistický individualismus).
Morální důsledky totality: egoismus.
Po určité době však pro ty, kteří získali moc a peníze začal být socialismus příliš těsný. Nemohli v něm veřejně tento kapitál a moc využít. Proto vítali každou změnu formy, aby mohli ještě dále maximalizovat svůj osobní zisk. A to se jim při dnešních rozborech situace v bývalé SSSR velice dobře povedlo. To je jeden z důvodů převratu systému v roce 1989.
Důsledky totality:
nedůvěra jednoho druhému
nedůvěra státní správě (oni si tam "navrchu" něco udělají, nízká angažovanost)
neochota přemýšlet o společnosti a jejím vývoji k lepšímu
bezhlavá úcta k autoritářství (nedokážeme se bez ní obejít)
Moc si uzurpuje velice malá vládnoucí skupina lidí (špička pyramidy). Vlastnit znamená mít právo rozhodovat a užívat plodů vlastnictví. Existuje-li centrální hospodářství (uzákonění pětiletého plánu), pak nejsou vlastníci pracující, ale ti, co přijímají zákon pětiletky. Je to vláda elity. Jediný monopol na celou společnost. Takto to může fungovat určitou krátkou dobu. Vládnoucí špička nemůže řídit celou společnost. Existují stovky a tisíce podniků po celé zemi. Žádný z těchto podniků nemůže být řízen 1 člověkem z Prahy. To se týká soudnictví, armády, státní správy,... Vytvářejí se vrstvy řídících pracovníků, kteří bezprostředně řídí daný závod. Jejich práce musí být koordinována. Scházejí se na různých poradách, školeních. Vytvářejí vrstvu tzv. stranicko - hospodářský aktiv. Tato vrstva později přebírá rozhodující moc, poněvadž má informace důležité pro rozhodování. Řídící pracovníci jsou motivovány, aby co nejlépe splnili zákonem stanovený státní plán. Pokud si chce centrum udržet moc, musí tuto vrstvu čas od času rozbíjet (Stalin je nechal postřílet).
Jak se žilo lidem v tomto systému? Svoboda, solidarita, rovnost. Kolektiv může existovat pouze tam, kde je cíl a spolupráce mezi lidmi. Důležitá je také důvěra mezi lidmi. V totalitním systému naráží důvěra na to, že můžeme pronášet pouze ty názory, které jsou v souladu s ideologií. Říct cokoliv je tedy nebezpečné. Kde můžeme vzít jistotu, že nás někdo neudá (pomůže si tím, nebo bezhlavě věří systému)? Totalitní společnost se snaží rozbít důvěru mezi lidmi. Mohou vzniknout kolektivy tam, kde není svoboda shromažďování a spolčování (předsedou svazu zahrádkářů mohl být pouze ten, kdo byl jmenován národní frontou). Lidé se začali stahovat sami do sebe (tzv. privatizace = stažení se do soukromí). Veškerý veřejný prostor je obsazen totalitní mocí. Vzniká odpor k jakékoliv veřejné činnosti. Výsledkem totalitního systému není kolektivizmus (působí proti němu), ale individualismus (lidé nehledí na zájmy druhých - egoistický individualismus).
Morální důsledky totality: egoismus.
Po určité době však pro ty, kteří získali moc a peníze začal být socialismus příliš těsný. Nemohli v něm veřejně tento kapitál a moc využít. Proto vítali každou změnu formy, aby mohli ještě dále maximalizovat svůj osobní zisk. A to se jim při dnešních rozborech situace v bývalé SSSR velice dobře povedlo. To je jeden z důvodů převratu systému v roce 1989.
Důsledky totality:
nedůvěra jednoho druhému
nedůvěra státní správě (oni si tam "navrchu" něco udělají, nízká angažovanost)
neochota přemýšlet o společnosti a jejím vývoji k lepšímu
bezhlavá úcta k autoritářství (nedokážeme se bez ní obejít)
Artur Schopenhauer
5. Artur Schopenhauer – v tomto a následujícím tématu (Nietzsche) objasnění etické dimenze osamocenosti moderního člověka, odpoutávání od metafyziky směrem k heroickému JÁ, kritika křesťanské morálky v kontextu „přehodnocení hodnot“, inspirace a meze koncepce heroického JÁ.
Artur Schopenhauer
Rodinné poměry velice ovlivnily jeho filosofii. Nebyl schopen navázat harmonické citové vztahy k ženám, což bylo způsobeno jeho zvláštním vztahem k matce.
Pokouší se navázat na Kanta. Nezůstává pouze u reprodukce jeho myšlenek, ale myslí o něm kriticky. Měl dostatečnou sebedůvěru k tomu, aby slepě nepodléhal autoritě I. Kanta.
Chci-li se dobrat k podstatě, nemohu jít k vnějšímu světu, ale musím se vrátit do svého nitra. Moje vědomí jsou myšlenky, přání, touhy a berou se nevím odkud. To co je bezprostředně dáno je na povrchu našeho vědomí. Ale naše myšlenky, přání se vynořují odněkud z hlubin. Největší síla, která v nás je vůle života. Kdybychom nechtěli žít, tak pro nás nic nemá cenu (peníze, moc, luxusní auto - to všechno jsou odvozené věci, protože chci žít a jak chci žít určitým způsobem). Na základě této analýzy, jak jsem sám sebe prozkoumal, tak základním přáním člověka je žít, být na živu. Platí to i o druhých lidech. Neplatí, protože se mi pouze jeví. Tato vůle k životu je sama o sobě, existuje nezávisle na jednotlivých individuích. Jak na to Schopenhauer přišel? Vyvozuje z toho následující: podstata člověka nezávisí na něm samém ale na obecném, na lidství. Vůle k životu však může existovat jen prostřednictvím jednotlivých lidí. Nemůže existovat sama o sobě. Jednotlivý člověk je však smrtelný. To je rozpor, protože nedostojím světové vůli k životu. Jestliže světová vůle existuje nezávisle na individuích, současně tedy znamená, že existuje déle než jedinec (je mimo čas, je věčná). Musíme nějak konečnost lidské existence překonat. Překonává se tím, že se rozmnožíme. Dítě je pokračováním lidského rodu a nástroje, kterým se uskutečňuje vůle k životu. Člověk je nástrojem vůle k životu. Projevuje se v tom, že se u člověka objevuje sexuální přitažlivost. V toužení po druhém pohlaví je obsažena vůle (cizí, vyšší), abych dělal něco, co není stejné s mými zájmy. Tedy musím konat něco jiného, než je mým zájmem.
Rozpor vůle k životu a mými osobními zájmy: kde se berou? Takovýchto logických rozporů je tam hodně. Tento názor je dán jeho individuálním charakterem. Není schopen citového vztahu k ženám (jeho narušený vztah k matce). Rivalita a soupeření, která je kombinována s jeho silnou sexuální žádostivostí. Touží po ženách a nedokáže s nimi trvale žít.
Jeho filosofie inspirovala celou řadu dalších autorů (Nietsche, Freud). Proč se stala jeho filosofie tak rozšířenou, že jeho Úvahy o smrti fasovali vojáci jako příručku? V pol. 19. století se zdálo, že všechny věci jsou kupředu (ve všech oblastech dochází k rozvoji). Schopenhauer se stává slavným, kdy byla poražena buržoasie a mezi lidmi začíná převládat pesimistická nálada. U filosofie nezáleží na tom, jak je logická ve shodě s okolním světem, ale jak harmonizuje s našim pocitem světa. To je důkaz úspěchu Schopenhauerovy filosofie. Vyjádřil pocit, který měla většina lidí jeho doby. Jak se cítím v tomto světě, jak se v něm cítím. Prvním faktem je neúspěch revoluce v Německu.
Artur Schopenhauer
Rodinné poměry velice ovlivnily jeho filosofii. Nebyl schopen navázat harmonické citové vztahy k ženám, což bylo způsobeno jeho zvláštním vztahem k matce.
Pokouší se navázat na Kanta. Nezůstává pouze u reprodukce jeho myšlenek, ale myslí o něm kriticky. Měl dostatečnou sebedůvěru k tomu, aby slepě nepodléhal autoritě I. Kanta.
Chci-li se dobrat k podstatě, nemohu jít k vnějšímu světu, ale musím se vrátit do svého nitra. Moje vědomí jsou myšlenky, přání, touhy a berou se nevím odkud. To co je bezprostředně dáno je na povrchu našeho vědomí. Ale naše myšlenky, přání se vynořují odněkud z hlubin. Největší síla, která v nás je vůle života. Kdybychom nechtěli žít, tak pro nás nic nemá cenu (peníze, moc, luxusní auto - to všechno jsou odvozené věci, protože chci žít a jak chci žít určitým způsobem). Na základě této analýzy, jak jsem sám sebe prozkoumal, tak základním přáním člověka je žít, být na živu. Platí to i o druhých lidech. Neplatí, protože se mi pouze jeví. Tato vůle k životu je sama o sobě, existuje nezávisle na jednotlivých individuích. Jak na to Schopenhauer přišel? Vyvozuje z toho následující: podstata člověka nezávisí na něm samém ale na obecném, na lidství. Vůle k životu však může existovat jen prostřednictvím jednotlivých lidí. Nemůže existovat sama o sobě. Jednotlivý člověk je však smrtelný. To je rozpor, protože nedostojím světové vůli k životu. Jestliže světová vůle existuje nezávisle na individuích, současně tedy znamená, že existuje déle než jedinec (je mimo čas, je věčná). Musíme nějak konečnost lidské existence překonat. Překonává se tím, že se rozmnožíme. Dítě je pokračováním lidského rodu a nástroje, kterým se uskutečňuje vůle k životu. Člověk je nástrojem vůle k životu. Projevuje se v tom, že se u člověka objevuje sexuální přitažlivost. V toužení po druhém pohlaví je obsažena vůle (cizí, vyšší), abych dělal něco, co není stejné s mými zájmy. Tedy musím konat něco jiného, než je mým zájmem.
Rozpor vůle k životu a mými osobními zájmy: kde se berou? Takovýchto logických rozporů je tam hodně. Tento názor je dán jeho individuálním charakterem. Není schopen citového vztahu k ženám (jeho narušený vztah k matce). Rivalita a soupeření, která je kombinována s jeho silnou sexuální žádostivostí. Touží po ženách a nedokáže s nimi trvale žít.
Jeho filosofie inspirovala celou řadu dalších autorů (Nietsche, Freud). Proč se stala jeho filosofie tak rozšířenou, že jeho Úvahy o smrti fasovali vojáci jako příručku? V pol. 19. století se zdálo, že všechny věci jsou kupředu (ve všech oblastech dochází k rozvoji). Schopenhauer se stává slavným, kdy byla poražena buržoasie a mezi lidmi začíná převládat pesimistická nálada. U filosofie nezáleží na tom, jak je logická ve shodě s okolním světem, ale jak harmonizuje s našim pocitem světa. To je důkaz úspěchu Schopenhauerovy filosofie. Vyjádřil pocit, který měla většina lidí jeho doby. Jak se cítím v tomto světě, jak se v něm cítím. Prvním faktem je neúspěch revoluce v Německu.
Kapitalista platí zaměstnanci hodnotu jeho pracovní síly
Kapitalista platí zaměstnanci hodnotu jeho pracovní síly. Na základě tržních zákonů mu platí tolik, aby přežil a aby byla společnost zachována dalšími generacemi. Nadprodukt zůstává nezaplacený. Kapitalista nikdy neplatí celý výrobek. Kapitalista totiž neplatí za výrobek, ale za pracovní sílu (viz otrok a pán). Tady Marxova teorie pomalu končí. Dokazuje, že vývoj dalších technologií vyloučí vykořisťování člověka člověkem. Mluví se zde o různých posunech hodnot, ale jeho teorie neodpovídá praxi (byl si toho vědom). Chceme-li humanizovat společnost, musíme změnit charakter dělby práce ve společnosti. Životní podmínky určují, jaký budou mít lidé charakter. Snažil se dokázat, že soukromé vlastnictví výrobních prostředků musí být zrušeno. Snaží se dokázat, proč by měl kapitalismus zaniknout. Ale jak by měla socialistická společnost vypadat již nezkoumal. Společnost má schopnost samopohybu již v sobě. Musíme zkoumat zákonitosti vývoje společnosti a empiricky odvodit, co se stane.
Zespolečenštění vlastnictví výrobních prostředků (nerovná se zestátnění).
Zbytek v textu!
4. totalitní zkušenost: nacistická a komunistická totalita, podstata systémů, kořeny a jejich morální důsledky.
1. Marxova filosofie zahýbala evropskou kulturou, jestliže chceme porozumět tomu co se stalo - aby se to nemohlo znovu opakovat, je třeba znát důvod a příčiny
2. minulá totalitní zkušenost (1938) a končí 1989 v našem myšlení zanechala stopy. Je důležité si uvědomit jaké to jsou stopy a zda s nimi můžeme něco udělat či ne.
Na první pohled byl projekt velmi sympatický. Vycházel z ideje, že se vytvoří společnost, která bude založena na
rovnosti lidí (nebudou páni a otroci)
vláda lidu (nikoliv privilegovaných vrstev, lidé budou vládnout sami sobě - u nás se tento typ nazýval lidová demokracie)
solidaritě (základním motivem bude pomoc člověka člověku cestou tvořivé spolupráce)
svobodě
Základní pocit až do konzumní společnosti je úzkost, strach, že nebudou naplněny základní lidské podmínky umožňující přežití člověka. Socialismus měl být realizován díky tomu, že se poznaly základní zákony filosofie dějin a díky tomu, že si je osvojila avantgarda (komunistická strana). KS vede lid k socialismu, který naplní výše uvedené humanitní ideály. To, že povede lid znamená, že bude řídit společnost. Je to vedoucí úlohou strany. Nevyčerpává se pouze v oblasti ekonomické, ale má vedoucí úlohu ve všech oblastech lidského života (tedy i v kultuře, umění aj.).
Základní podmínkou pro dosažení těchto cílů je úspěšný hospodářský rozvoj (snaha vyhnout se hospodářským krizím - centrální plánované hospodářství, zestátňování). Úkoly pro podniky jsou dány zákonem.
Zespolečenštění vlastnictví výrobních prostředků (nerovná se zestátnění).
Zbytek v textu!
4. totalitní zkušenost: nacistická a komunistická totalita, podstata systémů, kořeny a jejich morální důsledky.
1. Marxova filosofie zahýbala evropskou kulturou, jestliže chceme porozumět tomu co se stalo - aby se to nemohlo znovu opakovat, je třeba znát důvod a příčiny
2. minulá totalitní zkušenost (1938) a končí 1989 v našem myšlení zanechala stopy. Je důležité si uvědomit jaké to jsou stopy a zda s nimi můžeme něco udělat či ne.
Na první pohled byl projekt velmi sympatický. Vycházel z ideje, že se vytvoří společnost, která bude založena na
rovnosti lidí (nebudou páni a otroci)
vláda lidu (nikoliv privilegovaných vrstev, lidé budou vládnout sami sobě - u nás se tento typ nazýval lidová demokracie)
solidaritě (základním motivem bude pomoc člověka člověku cestou tvořivé spolupráce)
svobodě
Základní pocit až do konzumní společnosti je úzkost, strach, že nebudou naplněny základní lidské podmínky umožňující přežití člověka. Socialismus měl být realizován díky tomu, že se poznaly základní zákony filosofie dějin a díky tomu, že si je osvojila avantgarda (komunistická strana). KS vede lid k socialismu, který naplní výše uvedené humanitní ideály. To, že povede lid znamená, že bude řídit společnost. Je to vedoucí úlohou strany. Nevyčerpává se pouze v oblasti ekonomické, ale má vedoucí úlohu ve všech oblastech lidského života (tedy i v kultuře, umění aj.).
Základní podmínkou pro dosažení těchto cílů je úspěšný hospodářský rozvoj (snaha vyhnout se hospodářským krizím - centrální plánované hospodářství, zestátňování). Úkoly pro podniky jsou dány zákonem.
Vznik pracovních předmětů
Dalším důležitým motivem je soutěž lidí (skupin lidí) mezi sebou, která má mnohdy podobu zničujícího boje. Vznik pracovních předmětů vede k tomu, že používáme něco, k čemu potřebujeme znalosti a dovednosti. Čím složitější nástroj, tím větší míra dovedností a zkušeností je potřeba. Tedy někdo není šikovný na manuální práci, někdo neprošel patřičným školením a výcvikem. Kdo to umí, je lepší aby je dělal ten, komu to jde a má pro to vlohy. Zde se objevuje dělba práce. Na lov mamutů je lepší skupina chlapů a na sběr bobulek budou lepší spíše ženy. Další společenská dělba práce souvisí s rozvojem prostředků, které lidé využívají. Vznikají různé pracovní skupiny, do kterých se lidé rozčleňují. Tím ta původní skupina se rozpadá na různě specializované skupiny. Koordinace mezi nimi je podmínkou jejich přežití.
Nejmarkantněji je to patrné v povodí velkých řek, kde byla obživa lidí závislá na závlahových systémech (staraly se o něj různé vesnice).
Když naši předkové měli mamuta ulovit a měli k tomu k dispozici pouze primitivní nástroje, muselo jej jít lovit velké množství lidí. V dnešní době takového mamuta odprásknu sám kulovnicí. Lovci mamutů musí být bezprostředně spolu. Jeden bodá oštěpem, druzí odlákávají pozornost zvířete. Já s kulovnicí jsem tam sám, ale zprostředkovaně je tam se mnou tisíce lidí. Kulovnice = kousek dřeva, železa se v dlouhém řetězci mění v tento nástroj (podílí se na něm tisíce lidí). Oni tady jsou, abych mohl přežít (kdybych se živil lovem puškou. Tito lidé tu již nejsou bezprostředně, ale zprostředkovaně.
Takto vzniká složitá společenská struktura, v níž dochází k tomu, že privilegované vrstvy již neřídí nižší vrstvy, ale na samé řízení má své lidi. On jako postava symbolizuje jednotu daného společenského celku. Změna hierarchie: nejvyšší vrstva je vrstvou vládnoucí. Oni nepracují a řídí. Když nepřetváří přírodu, kde se berou ty statky, které mají.
Obchod - obchod sám nemůže být zdrojem bohatství. On žádné bohatství nevytvoří (kdyby neměl přísun z jiných odvětví, nemohl by ani existovat). My ekonomicky žijeme z přírody. Vše co máme, je něco, co jsme vzali z přírody. Primární je tedy příroda (bohatství je v potenciální podobě). K tomu musí přistoupit lidská práce. Bohatstvím je lidská práce, která mění přírodu v produkt, který je pro nás použitelný. Člověk je takto schopen získat z přírody víc, než potřebuje k bezprostřednímu přežití. Tomuto říká Marx nadprodukt. Člověk vyrábí více, než sám spotřebuje. Ve společnosti roztříděné dělbou práce je tento nadprodukt rozdělován těmi, kdo rozhodují. Největší část však zůstává právě jim. Smyslem moci je přisvojovat si více než odevzdám práce (maximalizace zisku, minimalizace námahy = u nás se tomuto říká tunelování). Tady je odpověď na otázku: proč určité skupiny lidí mají moc a proč někteří jsou bohatí, když nepracují a druzí chudí, i když pracují od rána do večera. Nadprodukt si přivlastňují skupiny lidí, které vládnou.
Nejmarkantněji je to patrné v povodí velkých řek, kde byla obživa lidí závislá na závlahových systémech (staraly se o něj různé vesnice).
Když naši předkové měli mamuta ulovit a měli k tomu k dispozici pouze primitivní nástroje, muselo jej jít lovit velké množství lidí. V dnešní době takového mamuta odprásknu sám kulovnicí. Lovci mamutů musí být bezprostředně spolu. Jeden bodá oštěpem, druzí odlákávají pozornost zvířete. Já s kulovnicí jsem tam sám, ale zprostředkovaně je tam se mnou tisíce lidí. Kulovnice = kousek dřeva, železa se v dlouhém řetězci mění v tento nástroj (podílí se na něm tisíce lidí). Oni tady jsou, abych mohl přežít (kdybych se živil lovem puškou. Tito lidé tu již nejsou bezprostředně, ale zprostředkovaně.
Takto vzniká složitá společenská struktura, v níž dochází k tomu, že privilegované vrstvy již neřídí nižší vrstvy, ale na samé řízení má své lidi. On jako postava symbolizuje jednotu daného společenského celku. Změna hierarchie: nejvyšší vrstva je vrstvou vládnoucí. Oni nepracují a řídí. Když nepřetváří přírodu, kde se berou ty statky, které mají.
Obchod - obchod sám nemůže být zdrojem bohatství. On žádné bohatství nevytvoří (kdyby neměl přísun z jiných odvětví, nemohl by ani existovat). My ekonomicky žijeme z přírody. Vše co máme, je něco, co jsme vzali z přírody. Primární je tedy příroda (bohatství je v potenciální podobě). K tomu musí přistoupit lidská práce. Bohatstvím je lidská práce, která mění přírodu v produkt, který je pro nás použitelný. Člověk je takto schopen získat z přírody víc, než potřebuje k bezprostřednímu přežití. Tomuto říká Marx nadprodukt. Člověk vyrábí více, než sám spotřebuje. Ve společnosti roztříděné dělbou práce je tento nadprodukt rozdělován těmi, kdo rozhodují. Největší část však zůstává právě jim. Smyslem moci je přisvojovat si více než odevzdám práce (maximalizace zisku, minimalizace námahy = u nás se tomuto říká tunelování). Tady je odpověď na otázku: proč určité skupiny lidí mají moc a proč někteří jsou bohatí, když nepracují a druzí chudí, i když pracují od rána do večera. Nadprodukt si přivlastňují skupiny lidí, které vládnou.
Základní přírodní princip
Základní přírodní princip je, že se snažím dosahovat maximum užitku (zisku) při minimalizaci námahy (nákladů). Přijímáme takový obraz skutečnosti, který je pro nás nejpohodlnější (nejméně namáhavý) = ekonomie myšlení. Dodává jednoduchá přímočará vysvětlení. Jestli to je či není pravda (ono vysvětlení) není podstatné. Důležité je, že nám to ušetří námahu.
Myšlení řízené zájmem se často dostávají do rozporu, ale zájem se do rozporu sám se sebou nikdy nedostává.
Ekonomické zájmy: vyrůstají z ekonomických forem života (jak se lidé k sobě navzájem v každodenním životě, ekonomické, chovají). Domovní hospodářství - o látkové výměně mezi člověkem a přírodou. Vyrůstají z každodenních forem života, v nich člověk zabezpečuje svoji existenci. Dialektický způsob myšlení umožňoval Marxovi protikladnou realitu a vidět jejich vzájemný přechod a překonávání a pochopit život společnosti jako autonomii (soběstačnou společnost). Společnost nepotřebuje vnější hybatele (nepotřebuje krále, který má říkat, co má společnost dělat). Člověk musí být aktivní, chce-li žít. Protiklady jsou motorem vývoje. Nikoli králové, vojevůdci,... ale lidská společnost zápasící o společný vztah. Tedy je to samopohyb (vidění rozporu jako zdroje samopohybu společnosti). Společnost, aby se děla a vyvíjela nepotřebuje vnějšího hybatele.
Ocenění fyzické činnosti člověka (práce) pro vznik lidské osobnosti, charakteru.
U Marxe je nové to, že nemluví o pouhé změně. Mluví se u něj o vývoji, který se neděje v kruhu, ale od někud někam.
Nikoliv formy našeho vědomí, ideje, ale jak každý den žijeme určuje charakter společnosti.
Primární je naše praktická činnost, náš vztah s přírodou (jsme tělesné, přírodní bytosti. Je lidská příroda a mimolidská příroda. Ale všichni jsme příroda. Je to nutný vztah. Marx musel reflektovat: co podstatným způsobem určuje vztah mezi námi a přírodou je to, jak je naše tělo utvářeno. Jen obtížně dovedeme uspokojit své potřeby, které máme z přírody. Maximalizace výnosů, s nejmenší námahou. Snažíme se najít prostředky, jak tento náš vztah s přírodou zefektivnit. Tuto nevybavenost, toto chybení člověk řeší tím, že mezi sebe a přírodu vkládá nástroj (kamenná motyka, luk a šíp). Vkládáme je mezi sebe a přírodu a tím znásobujeme své síly, abychom získali z přírody to, co potřebujeme. Poněvadž tento rozpor trvá pořád, snažíme se stále o co nejefektivnější nástroje. Je to nekonečný a nepřetržitý proces, který nás vede k tomu, abychom zvyšovali produktivitu práce, vkládáním nástrojů mezi nás a přírodu. Důležitou roli hraje i životní prostředí. Např. Eskymáci nikdy ve svých podmínkách nemohou rozvinout vysokou kulturu. Zůstávají na nižších vývojových stupních. Zde to není možné. Mluvíme zde o zákonech vývoje lidstva jako celku.
Myšlení řízené zájmem se často dostávají do rozporu, ale zájem se do rozporu sám se sebou nikdy nedostává.
Ekonomické zájmy: vyrůstají z ekonomických forem života (jak se lidé k sobě navzájem v každodenním životě, ekonomické, chovají). Domovní hospodářství - o látkové výměně mezi člověkem a přírodou. Vyrůstají z každodenních forem života, v nich člověk zabezpečuje svoji existenci. Dialektický způsob myšlení umožňoval Marxovi protikladnou realitu a vidět jejich vzájemný přechod a překonávání a pochopit život společnosti jako autonomii (soběstačnou společnost). Společnost nepotřebuje vnější hybatele (nepotřebuje krále, který má říkat, co má společnost dělat). Člověk musí být aktivní, chce-li žít. Protiklady jsou motorem vývoje. Nikoli králové, vojevůdci,... ale lidská společnost zápasící o společný vztah. Tedy je to samopohyb (vidění rozporu jako zdroje samopohybu společnosti). Společnost, aby se děla a vyvíjela nepotřebuje vnějšího hybatele.
Ocenění fyzické činnosti člověka (práce) pro vznik lidské osobnosti, charakteru.
U Marxe je nové to, že nemluví o pouhé změně. Mluví se u něj o vývoji, který se neděje v kruhu, ale od někud někam.
Nikoliv formy našeho vědomí, ideje, ale jak každý den žijeme určuje charakter společnosti.
Primární je naše praktická činnost, náš vztah s přírodou (jsme tělesné, přírodní bytosti. Je lidská příroda a mimolidská příroda. Ale všichni jsme příroda. Je to nutný vztah. Marx musel reflektovat: co podstatným způsobem určuje vztah mezi námi a přírodou je to, jak je naše tělo utvářeno. Jen obtížně dovedeme uspokojit své potřeby, které máme z přírody. Maximalizace výnosů, s nejmenší námahou. Snažíme se najít prostředky, jak tento náš vztah s přírodou zefektivnit. Tuto nevybavenost, toto chybení člověk řeší tím, že mezi sebe a přírodu vkládá nástroj (kamenná motyka, luk a šíp). Vkládáme je mezi sebe a přírodu a tím znásobujeme své síly, abychom získali z přírody to, co potřebujeme. Poněvadž tento rozpor trvá pořád, snažíme se stále o co nejefektivnější nástroje. Je to nekonečný a nepřetržitý proces, který nás vede k tomu, abychom zvyšovali produktivitu práce, vkládáním nástrojů mezi nás a přírodu. Důležitou roli hraje i životní prostředí. Např. Eskymáci nikdy ve svých podmínkách nemohou rozvinout vysokou kulturu. Zůstávají na nižších vývojových stupních. Zde to není možné. Mluvíme zde o zákonech vývoje lidstva jako celku.
Současně se změnami systémů (Antika,... osvícenství) se mění i právo
Současně se změnami systémů (Antika,... osvícenství) se mění i právo, to co může být v jedné době považováno za spravedlivé se v jiném může jevit jako zosobnění zla. Marx se přiklání k Hegelovi a jeho filosofii, která je vývojová. Boj protikladů je příčinou dění. Svět se děje proto, že jsou zde protikladné síly. Dialektická triáda: teze, antiteze, syntéza. Díky tomu je možnost vývoje. Máme logický filosofický systém, který vysvětluje vývoj dějin. Předcházející myšlení o společnosti: dějiny tvoří velké osobnosti, jsou to dějiny velkých postav a panovníků. Dějiny tvoří to, pro co se rozhodl Karel IV.
1. nemáme filosofii dějin, hledáme nějakou zákonitost, pravidlo, které řídí dějinný vývoj (je nahodilý). Např. Napoleon měl žaludeční potíže, proto prohrál bitvu u Waterloo, Aristoteles se špatně vyspal, nenapadla ho ta správná myšlenka, proto zanikl řecký svět. Dějiny zůstávají jako chaos (narodí-li se velký myslitel? kdyby se nenarodil Hitler, nebyla by 2. sv. válka). Jsme pasivní uživatelé blahobytné konzumní společnosti. Nemůže to být jedno lidem, kteří touží po změně, zlepšení. Ti musí poznat logiku, zákonitost tohoto běhu. Aktivní lidé, usilují o změnu z různých důvodů.
To poznamenalo jeho kariéru, zběhl z práv a věnoval se filosofii (Rozdíl mezi Epikúrovou a Demokritovou filosofií). Je Hegelovec, novohegelovec. Zdůrazňuje vývojovou, dialektickou koncepci. Všechno co existuje má protiklady a rozpory. Mluví o emancipaci, stojí na straně buržoasie. Potřebují rozvrátit ideologické krytí současného stavu. Začínají kritickou analýzou bible a píchli do vosího hnízda. Musel odejít z univerzity a nemohl učit. Stal se novinářem (šéfredaktor). Noviny, které platili začínající podnikatelé a které hlásaly a obhajovaly jejich názory. Z knih se dostává do politické reality. Politika - politikové obhajují pouze své individuální potřeby a zájmy. On vidí, že veškerá filosofie je pryč, že neplatí. Zákon je přijat přesně tak, aby vyhovoval bohatým. Bojoval za zrušení cenzury a pochopil, že neexistuje jedna pravda. Řekl: " Každý autor považuje svého kritika za nekompetentního." Naše názory jsou různé. Když budu mít moc, tak budu říkat, že moje názory jsou pravdivé.
Zájmy určují chování lidí (zájmy dané jejich ekonomickými interesy). Systém idejí, které zakrývají skutečnost Marx nazývá ideologií. Ideologie zakrývá realitu, tak aby vyhovovala vyvoleným vrstvám lidí a jejich potřebám a zájmům.
1. nemáme filosofii dějin, hledáme nějakou zákonitost, pravidlo, které řídí dějinný vývoj (je nahodilý). Např. Napoleon měl žaludeční potíže, proto prohrál bitvu u Waterloo, Aristoteles se špatně vyspal, nenapadla ho ta správná myšlenka, proto zanikl řecký svět. Dějiny zůstávají jako chaos (narodí-li se velký myslitel? kdyby se nenarodil Hitler, nebyla by 2. sv. válka). Jsme pasivní uživatelé blahobytné konzumní společnosti. Nemůže to být jedno lidem, kteří touží po změně, zlepšení. Ti musí poznat logiku, zákonitost tohoto běhu. Aktivní lidé, usilují o změnu z různých důvodů.
To poznamenalo jeho kariéru, zběhl z práv a věnoval se filosofii (Rozdíl mezi Epikúrovou a Demokritovou filosofií). Je Hegelovec, novohegelovec. Zdůrazňuje vývojovou, dialektickou koncepci. Všechno co existuje má protiklady a rozpory. Mluví o emancipaci, stojí na straně buržoasie. Potřebují rozvrátit ideologické krytí současného stavu. Začínají kritickou analýzou bible a píchli do vosího hnízda. Musel odejít z univerzity a nemohl učit. Stal se novinářem (šéfredaktor). Noviny, které platili začínající podnikatelé a které hlásaly a obhajovaly jejich názory. Z knih se dostává do politické reality. Politika - politikové obhajují pouze své individuální potřeby a zájmy. On vidí, že veškerá filosofie je pryč, že neplatí. Zákon je přijat přesně tak, aby vyhovoval bohatým. Bojoval za zrušení cenzury a pochopil, že neexistuje jedna pravda. Řekl: " Každý autor považuje svého kritika za nekompetentního." Naše názory jsou různé. Když budu mít moc, tak budu říkat, že moje názory jsou pravdivé.
Zájmy určují chování lidí (zájmy dané jejich ekonomickými interesy). Systém idejí, které zakrývají skutečnost Marx nazývá ideologií. Ideologie zakrývá realitu, tak aby vyhovovala vyvoleným vrstvám lidí a jejich potřebám a zájmům.
Karel Marx
2. – 3. Karel Marx – překonání odcizení v kontextu historického materialismu; člověk jako předmětná, předmětně praktická bytost a jako bytost společenská, život jako proces – činnost a jako způsob sebekonstituování individua jakožto člověka, činnost vlastní a ne-vlastní = nesvobodná jako základ koncepce odcizení a sebeodcizení člověka; význam techniky.
Karel Marx
(1818 -1883)
BBC prováděla průzkum, koho veřejnost považuje za nejlepšího myslitele tohoto tisíciletí. Na prvním místě se objevil Karel Marx.
Dvacáté století je Marxem poznamenáno celkem výrazně a v myšlení bude patřit Marxovi i 21. století. Jeho knihy se u nás vyřazují z knihoven, a zachází se s ním jako s mrtvým psem.
Obrovská povstání, revoluce, která se k Marxovi hlásila, svět radikálně proměňují. Šíří se všeobecné hlasovací právo. Revoluce, které se odehrály v jeho jménu změnily tvář světa (např. Čína), ale tam, kde se hlásají Marxovi ideje, se v praxi většinou nikdy realizace těchto idejí nedosáhne.
Marx se narodil v Německu, v části Porýní, platil zde Napoleonský občanský zákoník, který byl dokonalejší (lidská práva a svobody) než ostatní zákony platící v ostatních částech. Současně ale s tím, jak se v Německu rozvíjí kapitalistické podnikání a průmysl, narůstají sociální rozpory. Objevují se na scéně velmi razantně na periferiích měst a ostatních místech, jejich život je redukován na přežívání v podmínkách, které si dnes nedovedeme ani představit (otřesný stav v továrnách, ve kterých 12 hodin denně pracovaly děti ve věku od 5ti let, a to zejména proto, aby se uživily). Proletariát není jen ubohá trpící masa (určená pouze k tomu, aby pracovala), ale i síla bohatých (většinou feudálů). Jakto, že takové množství lidí je utlačováno takovouto menšinou? Jakto, že lidé znají celý život jen dřinu, pracující pouze proto, aby se najedli? V čem to tedy je, co k tomu vede? Je to milionová vrstva ve všech státech, která se často bouří a bojují za svá práva.
Myslitelé té doby na tuto skutečnost reagují (např. Mark Owen - jesle a mateřská školka, Saint - Simon: nechal se budit sluhou slovy pane vstávejte, čekají vás velké věci, snažil se o sociální reformaci). Reagují na tento veliký rozpor doby.
Manchesterský kapitalismus: Irové - potlačovaný národ, závislý na bramborách. MK řekl, všechno vyřeší volný trh. Lidé ztratili zdroj obživy a velké množství jich zemřelo hladem. Nechte věcem volný průběh, ať to zařídí trh! Nemoci, zápach, špatné životní podmínky. Ale přitom: podnikatel na tuto situaci mohl říct, že i zde se dají pořád vydělat velké peníze. Nemyslíme všichni stejně.
Marx se rodí do této doby. Je zde tradice osvícenské filosofie, jeho otec měl bohatou knihovnu. Marx má v 17ti přečteného celého Voltaira, byl vychován v duchu osvícenských myšlenek. Na počátku své dráhy a pod vlivem svého otce následuje stejnou kariéru a začíná studovat práva. Klade si otázku, co je to spravedlnost, která je upravena v zákonech.
Kant: morálka stojí nad zákony. Ve filosofii a teoriích se věřilo, že právo vyjadřuje dobro, panovník vládne pro dobro. Kantovy úvahy se vytratí v okamžiku, kdy se dotknu reality, která je rozmanitá.
Karel Marx
(1818 -1883)
BBC prováděla průzkum, koho veřejnost považuje za nejlepšího myslitele tohoto tisíciletí. Na prvním místě se objevil Karel Marx.
Dvacáté století je Marxem poznamenáno celkem výrazně a v myšlení bude patřit Marxovi i 21. století. Jeho knihy se u nás vyřazují z knihoven, a zachází se s ním jako s mrtvým psem.
Obrovská povstání, revoluce, která se k Marxovi hlásila, svět radikálně proměňují. Šíří se všeobecné hlasovací právo. Revoluce, které se odehrály v jeho jménu změnily tvář světa (např. Čína), ale tam, kde se hlásají Marxovi ideje, se v praxi většinou nikdy realizace těchto idejí nedosáhne.
Marx se narodil v Německu, v části Porýní, platil zde Napoleonský občanský zákoník, který byl dokonalejší (lidská práva a svobody) než ostatní zákony platící v ostatních částech. Současně ale s tím, jak se v Německu rozvíjí kapitalistické podnikání a průmysl, narůstají sociální rozpory. Objevují se na scéně velmi razantně na periferiích měst a ostatních místech, jejich život je redukován na přežívání v podmínkách, které si dnes nedovedeme ani představit (otřesný stav v továrnách, ve kterých 12 hodin denně pracovaly děti ve věku od 5ti let, a to zejména proto, aby se uživily). Proletariát není jen ubohá trpící masa (určená pouze k tomu, aby pracovala), ale i síla bohatých (většinou feudálů). Jakto, že takové množství lidí je utlačováno takovouto menšinou? Jakto, že lidé znají celý život jen dřinu, pracující pouze proto, aby se najedli? V čem to tedy je, co k tomu vede? Je to milionová vrstva ve všech státech, která se často bouří a bojují za svá práva.
Myslitelé té doby na tuto skutečnost reagují (např. Mark Owen - jesle a mateřská školka, Saint - Simon: nechal se budit sluhou slovy pane vstávejte, čekají vás velké věci, snažil se o sociální reformaci). Reagují na tento veliký rozpor doby.
Manchesterský kapitalismus: Irové - potlačovaný národ, závislý na bramborách. MK řekl, všechno vyřeší volný trh. Lidé ztratili zdroj obživy a velké množství jich zemřelo hladem. Nechte věcem volný průběh, ať to zařídí trh! Nemoci, zápach, špatné životní podmínky. Ale přitom: podnikatel na tuto situaci mohl říct, že i zde se dají pořád vydělat velké peníze. Nemyslíme všichni stejně.
Marx se rodí do této doby. Je zde tradice osvícenské filosofie, jeho otec měl bohatou knihovnu. Marx má v 17ti přečteného celého Voltaira, byl vychován v duchu osvícenských myšlenek. Na počátku své dráhy a pod vlivem svého otce následuje stejnou kariéru a začíná studovat práva. Klade si otázku, co je to spravedlnost, která je upravena v zákonech.
Kant: morálka stojí nad zákony. Ve filosofii a teoriích se věřilo, že právo vyjadřuje dobro, panovník vládne pro dobro. Kantovy úvahy se vytratí v okamžiku, kdy se dotknu reality, která je rozmanitá.
Mohlo by zajímat: Jak se odvolat a Pokud nedostanete školku pro dítě, žádejte stát o podporu a Přijetí do školky si nelze vynutit
Já otrok (rab)
Na jedné straně rab patří sobě samému. Ale kdo postavil všechny ty chrámy a paláce? Pán vydal pouze rozkaz. Pán by musel říkat: a teď zvedni pravou ruku do výšky půl metru,... Pán vydá pouze všeobecný rozkaz. Konkrétní provedení činnosti je na rabovi. Netvoří pro sebe, ze své vůle, ale přece jen tvoří. Je to dvojaký vztah k výkonu i výsledku činnosti, kterou provádí rab. Dochází k uvědomění si sebe sama - ocenění sebe sama - když pán hledí na výsledek mé činnosti (dvojaký pohled). Pán pouze spotřebovává, jakto že pán je pánem? Poněvadž jeho rozkaz je uskutečněn, sní řízek,... Potvrzuje sebe sama, že umrtvuje ostatní svět, neguje výsledky rabovi práce, že je užívá, nikoliv netvoří. Rabové si uvědomují, že jsou tvůrci veškeré kultury. Tam stačí pouze pochopení, že my jsme ti tvůrci a tím se zbavíme těch pánů. Vztah je tady rozporný.
Záleží, do jaké míry je rab rabem. V americkém otrokářství byli otroci degradováni na biologické přežívání.
V čem je rab svoboden? V uspokojování nejzákladnějších fyzických potřeb. To je jediná oblast, která zůstává rabovi jako jeho vlastní. Vše ostatní je mu odebráno a zůstává mu pouze tento základ.
Vzniká zde ještě celá řady zajímavých vztahů. V tvořivém vztahu k přírodě se člověk realizuje ale spojuje se i s druhými lidmi. Odcizený člověk ztratil tuto možnost transcedence. Může se ztotožnit s pánem, smysl své existence může nalézt v tom, že slouží pánovi (slouží moci nad sebou). Toto ztotožnění je motivováno pohledem na pánovu vůli, jako na něco správného, co má být (tzn. pánova vůle je dobré). Já jsem-li jiný než pán, jsem zlý. Může být rab zcela totožný s pánovou vůlí? Nikoliv. Nikdy se mu to nemůže podařit, vždy vzniká mezera, rozdíl a ten je dokladem jeho špatnosti. Vniká do bludného kruhu, on se od pána liší, tzn. že je zlo, být je provinění (svou vlastní existenci chápe jako provinění). Odlišení je zlo. Vyvolává další a další pocity viny. Nikdy nemůže mezi nimi autentický vztah, vztah přátelství.
Identita pánova Já. Jak ví čím je? On je moc, on o ní opírá svoji totožnost. Když se rabové bouří, ohrožují pánovu identitu. Ohrožují podstatu jejich existence. Proto každý pokus raba o emancipaci je provázen bouřlivou reakcí ze strany pána. Tak jak rab má rab vybudovaný svůj poddaný charakter, tak pán má vybudován svůj charakter pána.
Záleží, do jaké míry je rab rabem. V americkém otrokářství byli otroci degradováni na biologické přežívání.
V čem je rab svoboden? V uspokojování nejzákladnějších fyzických potřeb. To je jediná oblast, která zůstává rabovi jako jeho vlastní. Vše ostatní je mu odebráno a zůstává mu pouze tento základ.
Vzniká zde ještě celá řady zajímavých vztahů. V tvořivém vztahu k přírodě se člověk realizuje ale spojuje se i s druhými lidmi. Odcizený člověk ztratil tuto možnost transcedence. Může se ztotožnit s pánem, smysl své existence může nalézt v tom, že slouží pánovi (slouží moci nad sebou). Toto ztotožnění je motivováno pohledem na pánovu vůli, jako na něco správného, co má být (tzn. pánova vůle je dobré). Já jsem-li jiný než pán, jsem zlý. Může být rab zcela totožný s pánovou vůlí? Nikoliv. Nikdy se mu to nemůže podařit, vždy vzniká mezera, rozdíl a ten je dokladem jeho špatnosti. Vniká do bludného kruhu, on se od pána liší, tzn. že je zlo, být je provinění (svou vlastní existenci chápe jako provinění). Odlišení je zlo. Vyvolává další a další pocity viny. Nikdy nemůže mezi nimi autentický vztah, vztah přátelství.
Identita pánova Já. Jak ví čím je? On je moc, on o ní opírá svoji totožnost. Když se rabové bouří, ohrožují pánovu identitu. Ohrožují podstatu jejich existence. Proto každý pokus raba o emancipaci je provázen bouřlivou reakcí ze strany pána. Tak jak rab má rab vybudovaný svůj poddaný charakter, tak pán má vybudován svůj charakter pána.
Člověk svou tvořivou prací uskutečňuje sebe sama
Člověk svou tvořivou prací uskutečňuje sebe sama, pozvedá se nad pouhou fyzickou existenci, tady to bude úplně jinak. On fyzicky dělá úplně totéž jako např. kuchař (z vnějšku se to jeví, jako když to dělá člověk svobodný, ale obsah je jiný. Je zde činné tělo a mozek raba. Ale nejsou činěny z mé vůle, ale uskutečňují pánovu ideu a jsou podrobeny pánově vůli. Tzn. když vytvořím ten kulturní statek, tak není uskutečněním mé představy a vůle, ale uskutečněním pánovy představy a pánovi vůl - svědectví pánovi moci nade mnou, pokora pánovi. Kdyby nebyl rabem, neudělal by to. Čím více bude rabem, tím více bude nenávidět, co udělal. Nepatří sobě samému. On patří pánovi. Vlastnit = užívat pouze ke svému prospěchu, tzn. užívám to pouze já. On svou vlastní mysl a tělo nemůže užívat pro sebe, poněvadž on nepatří sám sobě, tak mu nepatří ani proces uskutečňování pánovi představy.
V prvním případě je proces uskutečnění lidské činnosti, tak tento druhý proces je utvrzování, že patří celý pánovi - odpor k práci a činnosti vůbec (práce pro pána, pro kterou je znásilňován). Když se podíváme do dějin, tak při vzpourách bylo hlavním znakem ničení zámků, obrazů,...
Já se tady neuskutečňuji, v kulturním statku vidím něco, co mi nenáleží. Když to není moje, tak čí to je? Je to někoho jiného, někoho cizího. Je to proces, kdy se něco stává cizím (odcizení).
Jak můžu hledět na produkt, jako na něco cizího, když jsem ho udělal já? Protože nepatřím sobě, ale někomu jinému - odcizení sobě samému. Pánovi patří celé mé tělo a duše. Je možné, abychom byli cizí sami sobě, aby zde byl stav odcizení sobě samému. Díky tomu vznikla některá umělecká díla (Franz Kafka).
Díky tomu, že jsem pracoval, tak jsem potvrzoval svoje souznění s přírodou. Odcizení sebe sama je odcizení člověka přírodě. Člověk se poddává nějakému tlaku shora (pán) aby uspokojil svoje fyzické potřeby.
Dnešní vnější svět je uspokojením žádostivost - masový svět.
Pocit sounáležitosti (vědomí) se tvoří právě díky spolupráci (práce jednoho pro druhého). V tomto světě, právě proto že nemohu svobodně pracovat, tato možnost je zrušena. Vláda člověka nad člověkem znamená trojí odcizení:
odcizení sobě samému
odcizení přírodě
odcizení ostatním lidem.
Člověk díky tomu, že se podřídil jednomu pánovi ztratil možnost vytvořit vztah k ostatním lidem.
Jakmile se jednou stanu rabem, přijmu manipulaci, ztratím schopnost navázat vztahy s druhými lidmi (přítomnost cizí moci ve mně).
V prvním případě je proces uskutečnění lidské činnosti, tak tento druhý proces je utvrzování, že patří celý pánovi - odpor k práci a činnosti vůbec (práce pro pána, pro kterou je znásilňován). Když se podíváme do dějin, tak při vzpourách bylo hlavním znakem ničení zámků, obrazů,...
Já se tady neuskutečňuji, v kulturním statku vidím něco, co mi nenáleží. Když to není moje, tak čí to je? Je to někoho jiného, někoho cizího. Je to proces, kdy se něco stává cizím (odcizení).
Jak můžu hledět na produkt, jako na něco cizího, když jsem ho udělal já? Protože nepatřím sobě, ale někomu jinému - odcizení sobě samému. Pánovi patří celé mé tělo a duše. Je možné, abychom byli cizí sami sobě, aby zde byl stav odcizení sobě samému. Díky tomu vznikla některá umělecká díla (Franz Kafka).
Díky tomu, že jsem pracoval, tak jsem potvrzoval svoje souznění s přírodou. Odcizení sebe sama je odcizení člověka přírodě. Člověk se poddává nějakému tlaku shora (pán) aby uspokojil svoje fyzické potřeby.
Dnešní vnější svět je uspokojením žádostivost - masový svět.
Pocit sounáležitosti (vědomí) se tvoří právě díky spolupráci (práce jednoho pro druhého). V tomto světě, právě proto že nemohu svobodně pracovat, tato možnost je zrušena. Vláda člověka nad člověkem znamená trojí odcizení:
odcizení sobě samému
odcizení přírodě
odcizení ostatním lidem.
Člověk díky tomu, že se podřídil jednomu pánovi ztratil možnost vytvořit vztah k ostatním lidem.
Jakmile se jednou stanu rabem, přijmu manipulaci, ztratím schopnost navázat vztahy s druhými lidmi (přítomnost cizí moci ve mně).
Při pokusu definovat, co je to člověk
Přednáška č. 1
Při pokusu definovat, co je to člověk jsme zjistili, že nejsme schopni určit co je já a jediné, co se nám dává jsou žádostivosti, kterými jsme vybaveni (a vedou k vnějšímu světu). Podstatné je, že Já vychází z autonomní aktivity (já sám jsem aktivní, protože já sám to chci = kvůli sobě samému).
Já a nejá, mezi nimi je napětí, rozpor, který musím řešit právě svou aktivní. Jestliže jsem aktivní, je to proto, že mohu být aktivní. Předpoklady, abych byl aktivní:
motiv
fyzická schopnost působit na vnější přírodu
schopnost tvořivého myšlení (neděje se programově jako pohyb např. jednobuněčného živočicha)
V dějinách tomu tak většinou není. Vztah člověka k přírodě neprobíhá takto ideálně. Vystupuje zde důležitý faktor, že čl. není ve své činnosti svobodný, ale je podřízený jiným lidem. Základní určení člověka je určení člověka svobodného a autonomního. Co ho vede k tomu, aby přijímal nadvládu jiného člověka nad sebou samým? Člověk se rodí svobodný - Rousseau.
Aby vznikl vztah podřízení a nadvlády, musí zde být akt podřízení. U Hegela je vysvětleno: celý proces je procesem vzniku sebevědomí (poznání sebe sama). Co se stane, když se setkají takováto dvě vědomí? Snaží se subjektivizovat. Být subjektem, zdrojem aktivity.
Představte si, že tento akt je aktem, kdy se z válečných zajatců stávají otroci (jsme poraženi v boji a vítěz mi dává vybrat: buďto tě zabiji nebo se vzdáš - vzdát se lidství, staneš se nástrojem mých rukou a přání a já za to zachovám tvoji biologickou existenci. Buď zemře a potom se již nic neděje nebo se vzdá svého sebevědomí.)
Já pána \- NeJá - příroda
\\-
\KS \\\\\P.p.
\-
Já otrok (rab) -
Pán má představu, že by něco chtěl. Např. k večeři řízek (má ideu, chuť a chce, aby to tak bylo, aby se idea a touha uskutečnila. Už ji neuskutečním já, ale ve formě rozkazu (vůle) ji předávám rabovi. Protože se podrobil, pouští pánovu vůli do sebe sama, on se jí podrobuje. Slovo podrobuje se ji znamená, že ji bere za svou, vzdává se svého vědomí, pouští do něj pánovu vůli, ideji a je jako jeho vlastní. Uvnitř rabova já je část, která mu nenáleží. On se vzdal své vůle, svých představ a vzdal se pánovi. Tedy kus pánova já je v rabovi. Kdyby to tak nebylo, tak by byl mrtvý. A co se teď stane. On to přijal, podrobil se a dělá, co jemu nařízeno.
Při pokusu definovat, co je to člověk jsme zjistili, že nejsme schopni určit co je já a jediné, co se nám dává jsou žádostivosti, kterými jsme vybaveni (a vedou k vnějšímu světu). Podstatné je, že Já vychází z autonomní aktivity (já sám jsem aktivní, protože já sám to chci = kvůli sobě samému).
Já a nejá, mezi nimi je napětí, rozpor, který musím řešit právě svou aktivní. Jestliže jsem aktivní, je to proto, že mohu být aktivní. Předpoklady, abych byl aktivní:
motiv
fyzická schopnost působit na vnější přírodu
schopnost tvořivého myšlení (neděje se programově jako pohyb např. jednobuněčného živočicha)
V dějinách tomu tak většinou není. Vztah člověka k přírodě neprobíhá takto ideálně. Vystupuje zde důležitý faktor, že čl. není ve své činnosti svobodný, ale je podřízený jiným lidem. Základní určení člověka je určení člověka svobodného a autonomního. Co ho vede k tomu, aby přijímal nadvládu jiného člověka nad sebou samým? Člověk se rodí svobodný - Rousseau.
Aby vznikl vztah podřízení a nadvlády, musí zde být akt podřízení. U Hegela je vysvětleno: celý proces je procesem vzniku sebevědomí (poznání sebe sama). Co se stane, když se setkají takováto dvě vědomí? Snaží se subjektivizovat. Být subjektem, zdrojem aktivity.
Představte si, že tento akt je aktem, kdy se z válečných zajatců stávají otroci (jsme poraženi v boji a vítěz mi dává vybrat: buďto tě zabiji nebo se vzdáš - vzdát se lidství, staneš se nástrojem mých rukou a přání a já za to zachovám tvoji biologickou existenci. Buď zemře a potom se již nic neděje nebo se vzdá svého sebevědomí.)
Já pána \- NeJá - příroda
\\-
\KS \\\\\P.p.
\-
Já otrok (rab) -
Pán má představu, že by něco chtěl. Např. k večeři řízek (má ideu, chuť a chce, aby to tak bylo, aby se idea a touha uskutečnila. Už ji neuskutečním já, ale ve formě rozkazu (vůle) ji předávám rabovi. Protože se podrobil, pouští pánovu vůli do sebe sama, on se jí podrobuje. Slovo podrobuje se ji znamená, že ji bere za svou, vzdává se svého vědomí, pouští do něj pánovu vůli, ideji a je jako jeho vlastní. Uvnitř rabova já je část, která mu nenáleží. On se vzdal své vůle, svých představ a vzdal se pánovi. Tedy kus pánova já je v rabovi. Kdyby to tak nebylo, tak by byl mrtvý. A co se teď stane. On to přijal, podrobil se a dělá, co jemu nařízeno.
Kant, Hegel
Problém: vždycky se ptáme, co by se stalo s lidským společenstvím, kdyby silnější bral slabšímu. Důsledky v lidské společnosti již podrobněji nezkoumá, nezabývá se jimi. Kde se vzalo to, že 2 + 2 = 4, když nebudeme vracet dluhy, rozpadne se lidská společnost. Kde se berou mravní zákony?
Smysluplnost činnosti. V reálném světě se dobro neuskutečňuje, nenaplňuje se v tomto světě, člověk není schopen dosáhnout svůj cíl (uspokojuje se po životě?)
Nepožádáš manželky bližního svého. Rozum x smyslové žádostivosti, které nás strhávají k jinému jednání. V pozemském životě je neustále rozpor mezi mravním zákonem a mezi naší žádostivostí. Ctnostný člověk nemusí být šťastný. Šťastní může být i zloděj, podvodník, vrah. Naplnění smyslu života: shoda štěstí a ctnosti, které nemohou být naplněny tady na zemi mohou být naplněny někde jinde. Důvod nemůže být naplněn, proto je požadována existence boha, záruka, že někdy v budoucnosti přijde k naplnění.
14. G. W. F. Hegel – dialektika pána raba, mravní význam práce, rozlišení individuální morálky a mravního stavu společnosti, mravní pokrok, stát jako uskutečnění mravnosti v dějinách . Význam dialektiky pro etiku.
II. semestr
1. G. W. F. Hegel, část 2. – odcizený vztah ke světu: k sobě samému, druhým lidem a přírodě – pojem odcizení, kořeny odcizení.
HEGEL
1770 – 1831
Vytýkal Kantovi, že jeho teorie morálky je příliš abstraktní. Není schopna vysvětlit vývoj morálky. Úkol: vysvětlit vývoj, změnu. Potřebujeme pevný bod, ze kterého bychom mohli vyjít: člověk. Co to je člověk? O všem můžeme pochybovat (Descartes), kromě jediného - našeho vlastního pochybování. Myšlení je evidentní samo o sobě (Cogito ergo sum). Podstata bytí je myšlení. Je zde jeden problém: Myslím, tedy jsem - chceme-li vyjít z myšlení jako nepochybného základu, narazím na časový paradox. Myslím: Jak vím, že jsem? Cogito ergo sum je velkým omylem. Jak můžu z pozice čistého rozumu poznat, zda existuje červené jablko, jak vím, že se mi nezdá? SOLIPSISMUS. Myšlení neustále běží v před, nic neulpívá.
Co jsem Já a co je svět?
Já - Nejá.
Smysluplnost činnosti. V reálném světě se dobro neuskutečňuje, nenaplňuje se v tomto světě, člověk není schopen dosáhnout svůj cíl (uspokojuje se po životě?)
Nepožádáš manželky bližního svého. Rozum x smyslové žádostivosti, které nás strhávají k jinému jednání. V pozemském životě je neustále rozpor mezi mravním zákonem a mezi naší žádostivostí. Ctnostný člověk nemusí být šťastný. Šťastní může být i zloděj, podvodník, vrah. Naplnění smyslu života: shoda štěstí a ctnosti, které nemohou být naplněny tady na zemi mohou být naplněny někde jinde. Důvod nemůže být naplněn, proto je požadována existence boha, záruka, že někdy v budoucnosti přijde k naplnění.
14. G. W. F. Hegel – dialektika pána raba, mravní význam práce, rozlišení individuální morálky a mravního stavu společnosti, mravní pokrok, stát jako uskutečnění mravnosti v dějinách . Význam dialektiky pro etiku.
II. semestr
1. G. W. F. Hegel, část 2. – odcizený vztah ke světu: k sobě samému, druhým lidem a přírodě – pojem odcizení, kořeny odcizení.
HEGEL
1770 – 1831
Vytýkal Kantovi, že jeho teorie morálky je příliš abstraktní. Není schopna vysvětlit vývoj morálky. Úkol: vysvětlit vývoj, změnu. Potřebujeme pevný bod, ze kterého bychom mohli vyjít: člověk. Co to je člověk? O všem můžeme pochybovat (Descartes), kromě jediného - našeho vlastního pochybování. Myšlení je evidentní samo o sobě (Cogito ergo sum). Podstata bytí je myšlení. Je zde jeden problém: Myslím, tedy jsem - chceme-li vyjít z myšlení jako nepochybného základu, narazím na časový paradox. Myslím: Jak vím, že jsem? Cogito ergo sum je velkým omylem. Jak můžu z pozice čistého rozumu poznat, zda existuje červené jablko, jak vím, že se mi nezdá? SOLIPSISMUS. Myšlení neustále běží v před, nic neulpívá.
Co jsem Já a co je svět?
Já - Nejá.
KANT x ARISTOTELES
KANT x ARISTOTELES
Aristoteles: motivem mravního jednání je blaženost, leží spíše v oblasti emociální, citové. Polis o které mluví Aristoteles je jednotná, sleduje jeden cíl: prosperita obce. To u Kanta není možné: člověk je bytost, která je nadána nedružnou družností. Neustále usilujeme o to, abych vystoupil z davu, abych byl individuum, jedinec. Vystupují zájmy jednotlivce. Kantův svět je světem dominance soukromých zájmů. Prospěch druhého nemůže být již pro mě zdrojem blaženosti jako u Aristotela. Kantova doba: když budu obchodník a budu prodávat auta (Mondeo), a druhý bude prodávat Oply. Čím víc prodá konkurent Oply, tím míň prodám já Mondea. Je to svět sporů, nemohu mít radost, blaženost z toho, když někdo prodá víc aut než já. Emoce jdou již mimo.
Morálka musí mít pravidla, která platí pro všechny. Jedno z morálních pravidel je, která bych prohlásil já: prodávat Oply je zvrhlost. Moje zájmy nejsou obecné, jsou soukromé. Není zde jednota obce, zdůvodnění musí být jinde než v mých zájmech. Musí se odhlížet od zájmů konkrétních subjektů. Morálka musí být, musí být sestavena z obecných zájmů.
Morální normy budou mít formální podobu, budou formální. Přikazují formu jednání, nepřikazují pocity. Máš, nemáš,... forma příkazu (imperativ). Morální formy mají formu imperativu. Příkazy jsou dvojího druhu: 1. pomoz Petrovi, on ti dá 1000 Kč. (pomohu proto, že dostanu odměnu, chcete-li dostat 1, musíte pilně studovat) - hypotetické imperativy, nemohou sloužit k popisu morálního jednání, ten popisuje kategorický imperativ 2. konej dobro pro dobro samo. Je to čistá forma povinování (povinnost). "Povinnost je chtění konání dobra". Forma musí být univerzální, obecně platná, pravidlo, které platí pro všechny. Z toho se dá vyvodit: 1. jednej vždy tak, jako kdyby se maxima (silnější bere slabšímu) tvé vůle stala principem obecného zákonodárství. Kdyby platil takový zákon, tak by lidé nemohli spolu žít, došlo by k válce všech proti všem a pojem síly je velice relativní (každý je proti ostatním slabý). PRINCIP UNIVERZALIZACE, který je odvozen z kategorického imperativu.
Vrah pronásleduje mého přítele a chce ho zabít, můj přítel se skryl v mém domě, zloděj přijde a zeptá se, zda je ukrytý v mém domě. Lhát se nemá, musím odpovědět, že je. Vrah přijde a mého přítele zabije. Zde Kant udělal zřejmě nějakou chybu.
Morální normy jsou tedy univerzální a současně nám přikazují konat dobro pro dobro samo. Může nám kategorický imperativ přikázat někdo druhý? Žádná autorita nám to nemůže přikázat, protože dobro konám pro dobro samo. Odkud se tedy morální normy berou? Pravidlo stanovuje náš vlastní rozum, ne vnější autoritou, ukládáme si je sami na základě naší vlastnosti myslet.
2 + 2 = 4 všichni dospějeme ke stejnému výsledku, i když počítáme každý sám (subjektivně). Já sám jsem poznal, že se nemůže krást, lhát, zabíjet, svým vlastním rozhodnutím. Dospíváme však ke stejným výsledkům, i když k nim docházíme jako subjekty (subjektivně). Kant je přesvědčen, že jeho koncepce neplatí jenom pro lidi, ale pro jakékoliv jiné rozumné bytosti ve vesmíru. Jakýkoliv rozum kdekoliv ve vesmíru dospěje k tomu, že 2 + 2 = 4. Stejně tak i morální pravidla: nezabiješ, nepokradeš,...
Aristoteles: motivem mravního jednání je blaženost, leží spíše v oblasti emociální, citové. Polis o které mluví Aristoteles je jednotná, sleduje jeden cíl: prosperita obce. To u Kanta není možné: člověk je bytost, která je nadána nedružnou družností. Neustále usilujeme o to, abych vystoupil z davu, abych byl individuum, jedinec. Vystupují zájmy jednotlivce. Kantův svět je světem dominance soukromých zájmů. Prospěch druhého nemůže být již pro mě zdrojem blaženosti jako u Aristotela. Kantova doba: když budu obchodník a budu prodávat auta (Mondeo), a druhý bude prodávat Oply. Čím víc prodá konkurent Oply, tím míň prodám já Mondea. Je to svět sporů, nemohu mít radost, blaženost z toho, když někdo prodá víc aut než já. Emoce jdou již mimo.
Morálka musí mít pravidla, která platí pro všechny. Jedno z morálních pravidel je, která bych prohlásil já: prodávat Oply je zvrhlost. Moje zájmy nejsou obecné, jsou soukromé. Není zde jednota obce, zdůvodnění musí být jinde než v mých zájmech. Musí se odhlížet od zájmů konkrétních subjektů. Morálka musí být, musí být sestavena z obecných zájmů.
Morální normy budou mít formální podobu, budou formální. Přikazují formu jednání, nepřikazují pocity. Máš, nemáš,... forma příkazu (imperativ). Morální formy mají formu imperativu. Příkazy jsou dvojího druhu: 1. pomoz Petrovi, on ti dá 1000 Kč. (pomohu proto, že dostanu odměnu, chcete-li dostat 1, musíte pilně studovat) - hypotetické imperativy, nemohou sloužit k popisu morálního jednání, ten popisuje kategorický imperativ 2. konej dobro pro dobro samo. Je to čistá forma povinování (povinnost). "Povinnost je chtění konání dobra". Forma musí být univerzální, obecně platná, pravidlo, které platí pro všechny. Z toho se dá vyvodit: 1. jednej vždy tak, jako kdyby se maxima (silnější bere slabšímu) tvé vůle stala principem obecného zákonodárství. Kdyby platil takový zákon, tak by lidé nemohli spolu žít, došlo by k válce všech proti všem a pojem síly je velice relativní (každý je proti ostatním slabý). PRINCIP UNIVERZALIZACE, který je odvozen z kategorického imperativu.
Vrah pronásleduje mého přítele a chce ho zabít, můj přítel se skryl v mém domě, zloděj přijde a zeptá se, zda je ukrytý v mém domě. Lhát se nemá, musím odpovědět, že je. Vrah přijde a mého přítele zabije. Zde Kant udělal zřejmě nějakou chybu.
Morální normy jsou tedy univerzální a současně nám přikazují konat dobro pro dobro samo. Může nám kategorický imperativ přikázat někdo druhý? Žádná autorita nám to nemůže přikázat, protože dobro konám pro dobro samo. Odkud se tedy morální normy berou? Pravidlo stanovuje náš vlastní rozum, ne vnější autoritou, ukládáme si je sami na základě naší vlastnosti myslet.
2 + 2 = 4 všichni dospějeme ke stejnému výsledku, i když počítáme každý sám (subjektivně). Já sám jsem poznal, že se nemůže krást, lhát, zabíjet, svým vlastním rozhodnutím. Dospíváme však ke stejným výsledkům, i když k nim docházíme jako subjekty (subjektivně). Kant je přesvědčen, že jeho koncepce neplatí jenom pro lidi, ale pro jakékoliv jiné rozumné bytosti ve vesmíru. Jakýkoliv rozum kdekoliv ve vesmíru dospěje k tomu, že 2 + 2 = 4. Stejně tak i morální pravidla: nezabiješ, nepokradeš,...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)