Kniha je rozdělena do čtyř kapitol a dodatky. Někdy autor vloží kratičký příběh, který zažil,aby si čtenář situaci dokázal lépe představit.
Je to v postatě o jeho cestě do Ruska z období roku 1843-1846. Tuto zem zde oslavuje a srovnává ji s Čechy. Dává nám Rusko za vzor.
Jednotlivé kapitoly vycházely časopisecky.
1.kapitola: SVÁTEK PRAVOSLAVNOSTI
Popisuje obyčej ruské církve. Vypráví jak na slavnost jel na saních,jak hledal nejlepší místo, aby co nejlépe viděl. Velmi detailně popisuje rozmístění lidí v kostele, biskupy, zpěváky. Ceremoniál dělí na tři části. V první se četli všechny přestupky, co lidé v zemi udělali a lid v kostele odpovídal mocným hlasem: „Proklat budiž.“ Naopak lidé, co pro zem něco udělali dobrého jsou vyzdvihováni a hlásalo se „Věčňaja paměť.“ V poslední části slavnosti panovalo heslo: „Mnogája léta.“ Přála se těm,co sedí na vyšších místech (biskupové,kněží,…). Po slavnosti se autorovi zastesklo po domově a hleděl tam, kde si myslel, že jsou Čechy a hlásal: „Všem vám, pravým, věrným Čechům!Mnogája léta!“ ( Česká včela –20. a 24. 6. 1845 )
2.kapitola: GULAŇJE
Každý národ má prý slova, která jsou nepřeložitelná, protože znamenají věci nebo zvyky specifické jen pro daný národ. Slovo Gulať znamená nepracovat, veselit se, vyhodit si z kopýtka,.. dělají to však velmi originálně. Těchto slavností je v Rusku hned několik. Nejvýznamnější bývají : pod Novinskem na Svetuju( velikonoce), na Máslenicu ( konec masopustu), v Sokolníkách( první máj),…
Každý z nich je specifický a tak ho Karel popisuje každý zvlášť. Jak se liší, jak se lidé na ně chystají a připravují. Staví se různé stránky, jsou zde různé komedie na ulicích. Důležitou část tvoří tzv.: Balagány ( boudy ) – něco jako u nás kolotoče. Vykresluje rozdíly mezi bohatým a chudým lidem, ježdění v kočárech. Mezi bohatými se mluví hodně francouzsky, německy, anglicky a ruský jazyk jde slyšet jen u chudých lidí. S autorem slavnost navštívil i nějaký pan Č. – byl to Čech a velmi se tomu divil. Nemyslel si, že by tam za národní jazyk styděli, myslel, že takový způsob chování je jen v Čechách. Borovského zde alespoň uklidňuje, že i jinde jsou takoví prosťáčci jako u nás. Kritizuje, že se zde najde mnoho německých nápisů a srovnává opět s Čechy, kteří neumějí svým jazykem psát.
Popisuje různé zvyklosti, tradice,… ( Česká včela 19.8. – 9.9.1845 )
3. kapitola: KUPÉČESTVO – popisuje jak Němci rádi mluví o tom, že vše co je v Rusku dobré je od nich, ale Havlíček mluví spíše o opaku. Právě tento kupecký stav je v Rusku nejvíc německý. Kupci zachovali pravou ruskou národnost se všemi vadami, ale se vší důstojností.Kupci v Rusku jsou vzdělaní. Nepatří k utlačeným ani k utlačitelům. Většinou jsou zámožní, ale svá privilegia jako šlechta nevyužívají. Rozdávají peníze mezi žebráky a chovají se dobře i ke zvířatům.O Velikonocích vykupují vězně.
K.H. Borovský zde popisuje pojem taškářství. Taškář je ten, kdo vydává za pravdu něco, v co sám nevěří. A právě to je na těchto kupcích špatné – jejich taškářství. Jejich cílem je dostat za zboží co nejvíce,ať za to stojí, či ne. Ale výhoda je prý v tom, že lidé to o nich vědí a záleží na každém, jak chytrý a světaznalý, aby se nechal ošidit.
( Česká včela 14. – 28.10. 1845)
4.kapitola: CIZOZEMCI V RUSÍCH
Cizozemec je ten,kdo nepatří k našemu národu. Co je ale náš národ?Je stejného původu, má svůj jazyk,stát, obyčeje,… Každý si myslí, že ten jeho národ je nejlepší. Když si potom jeden podmaní ten druhý, snaží se tam uplatňovat svoje zvyky, jazyk, náboženství,…Také ruský národ je velmi ovlivňován , a to národy evropskými. Nejdříve normanská knížata, Řecko a nakonec tatarské kmeny. Toto ovlivňování má i pozitivní vliv, protože se přiučili mnohému novému. Popisuje Rusko za vlády jednotlivých panovníků – Petra a Kateřiny Veliké,cara Ivana Vasiljeviče, Alexandra a Mikuláše Pavlovičovi a další.
Podrobně popisuje vývoj jazyka, zvyků, jak se vychovává šlechta, život cizozemců na univerzitě v Rusku. Popisuje i zaměstnání, které využívají cizozemci v Rusku, aby ruský národ zvelebili. Staví fabriky, působí zde umělci,… ( Časopis českého muzea 1846 )
Všechny kapitoly jsou velmi popisné a nemají souvislý děj! Docela blbě se to čte, tudíž nedoporučuju!
František Laďislav Čelakovský
Ohlas písní českých
- Zabývá se lidovým básnictvím – lyrická povaha
- Citace z Čelakovského srovnání písní českých a ruských „ písně české jsou prchavější, hravější, cit prostě pronášející, předmětů, a to nejbližších, jen lehce se dotýkající, a tudy v mezech mnohem užších se pohybující.“
- Písně (básně) jsou rozděleny podle formy:
o Básně rozpravné – baladické a dějepravné zpěvy (1,21)
o Elegické písně – pod zástěrou smutku náznak veselosti a radosti (2,10,18,20)
o Písně naivní, žertovné a satirické – jádro českého národního básnictví, humor, naivita, většina básní v knize
o Písně – v nejužším smyslu slova, národní písně (lidová slovesnost)
o Popěvky – jednoslohové básně (písně), založeny na staročeských melodiích
Básně:
1. Toman a Lesní panna
2. Jízda k milé
3. Celoroční váživa
4. Stasa čarodějnice
5. Dobré naučení
6. Pražská
7. Luňák
8. Starý zahradník
9. Prokop Holý
10. Žehravý (=žárlivý)
11. Radost a žalost
12. Dárek z pouti
13. Pečlivá milá
14. Drahý zpěvák
15. Odbytý
16. Cikánova píšťalka
17. Slzy a vzdychání
18. Nevěrný milý
19. Sňatek
20. Milý nade všecko
21. Dívčina jak dobrá hodina
22. Krotká holubička
23. Dárek z lásky
24. Pocestný
25. A co dál – to nepovím
26. Dětská
27. Jarní
28. Zimní
29. Neblahé sejití
30. Ptáče
31. Výmluva
32. Vávra
33. Pomluva
34. Pomilování
35. Mocnost očí
36. Kytičky
37. Statečný jonák
38. Svatební den
39. Pomoc pro náramnou lásku
40. Upraný
41. Janek
42. Po práci
43. Poslední vůle
44. Rozpaky
45. Český sedlák
46. Krásná Kordula
47. Vrchní z Kozlova
48. Hubička
49. Odbytí
50. Přemýšlení
51. Veselá jízda
52. Vracování od milé
53. Zrušení slibu
54. Zrůst
55. Zmizelá radost
56. Kalendár a ne farár
57. Popěvky
- Zabývá se lidovým básnictvím – lyrická povaha
- Citace z Čelakovského srovnání písní českých a ruských „ písně české jsou prchavější, hravější, cit prostě pronášející, předmětů, a to nejbližších, jen lehce se dotýkající, a tudy v mezech mnohem užších se pohybující.“
- Písně (básně) jsou rozděleny podle formy:
o Básně rozpravné – baladické a dějepravné zpěvy (1,21)
o Elegické písně – pod zástěrou smutku náznak veselosti a radosti (2,10,18,20)
o Písně naivní, žertovné a satirické – jádro českého národního básnictví, humor, naivita, většina básní v knize
o Písně – v nejužším smyslu slova, národní písně (lidová slovesnost)
o Popěvky – jednoslohové básně (písně), založeny na staročeských melodiích
Básně:
1. Toman a Lesní panna
2. Jízda k milé
3. Celoroční váživa
4. Stasa čarodějnice
5. Dobré naučení
6. Pražská
7. Luňák
8. Starý zahradník
9. Prokop Holý
10. Žehravý (=žárlivý)
11. Radost a žalost
12. Dárek z pouti
13. Pečlivá milá
14. Drahý zpěvák
15. Odbytý
16. Cikánova píšťalka
17. Slzy a vzdychání
18. Nevěrný milý
19. Sňatek
20. Milý nade všecko
21. Dívčina jak dobrá hodina
22. Krotká holubička
23. Dárek z lásky
24. Pocestný
25. A co dál – to nepovím
26. Dětská
27. Jarní
28. Zimní
29. Neblahé sejití
30. Ptáče
31. Výmluva
32. Vávra
33. Pomluva
34. Pomilování
35. Mocnost očí
36. Kytičky
37. Statečný jonák
38. Svatební den
39. Pomoc pro náramnou lásku
40. Upraný
41. Janek
42. Po práci
43. Poslední vůle
44. Rozpaky
45. Český sedlák
46. Krásná Kordula
47. Vrchní z Kozlova
48. Hubička
49. Odbytí
50. Přemýšlení
51. Veselá jízda
52. Vracování od milé
53. Zrušení slibu
54. Zrůst
55. Zmizelá radost
56. Kalendár a ne farár
57. Popěvky
Václav Beneš Třebízský: Bludné duše
Příběh je zasazen do doby posledních selských rebelií za vlády Josefa II. V baladicky laděné historii selské rebelie na Slánsku zobrazuje Třebízský boj českých sedláků za osobní a jazykovou svobodu. Pozornost je soustředěna zejména na rodinu sedláka Květa – rychtáře, který má ženu a dceru Světlušku. V jejich chalupě se lidé často scházívají a předčítají si české knihy, které jim nosí záhadami opředený tulák Refunda, který tím krajem občas prochází. Do farnosti přichází nový kaplan, který (k nelibosti pana faráře) lid utvrzuje v tom, že se mají ke svému národu hlásit.
Lidé jednou odmítnou účast na honu, protože jim je zakazováno mluvit česky, a vrchnost je začne trestat. Květ je zbaven rychtářství-na jeho místo nastoupí rychtář Ouřada, který začne svůj úřad důsledně a represivně zastávat. Ponocný je také zbaven úřadu a záhy poté umírá. Kníže vydává různé nasmyslné rozkazy, např. že mrtvoly mají být pochávány obalené v plátně a ne v rakvi, … Roste všeobecné napětí. Nový rychtář Ouřada prokleje a vyžene svoji ženu a syna, kteří nesouhlasí s jeho činy, a nakonec je omylem zabit jedním z mušketýrů, kteří hlídají okolí Podlesí. Květ a ještě jiný sedlák jsou mezitím uvězněni. Na žádost Světlušky jde za ně orodovat pan kaplan, avšak bezvýsledně. Květova žena se starostmi rozstoná a zemře. Světlušku pronásleduje Ouřadův syn Vavřina, který ji miluje. Ona jej ale nechce a Vavřina ji prokleje a utíká do světa. Mezitím se muži začnou mobilizovat, nejprve pod vedením jistého bláznivého kněze Jeronýma a poté Refundy, a začínají vzpouru. Refundovi se podaří dostat Květa i sedláka z vězení. Celý oddíl vzbouřenců se shromažďuje v jednom dolíku, kde poletují malá světélka, kterým se říká bludné duše, a jsou to dle legend duše zemřelých. Mezi nimi, jak vzbouřenci věří, létá i duše Lucilie, zemřelé dcery bývalého knížete, která milovala prostý český lid. Vzpomínka na ni vzbouřence posiluje. Refunda se ostatním příznává ke svému původu - je z mocného knížecího rodu Kolovratů a v mládí miloval slečnu Lucilii, která záhy zemřela.
Na zámku onemocní syn knížete a v horečkách začne mluvit česky. Kníže je zdrcen a je schopen čehokoli pro jeho uzdravení. Vtom k němu přichází Refunda s požadavky vzbouřenců. Využije prapodivných řečí o svém zázračném původu a knížeti slíbí, že se mu syn uzdraví, jestliže mu vyhoví. Tak se stane a Refunda se vrací. Mezitím ale vypukly boje a mladý kaplan byl smrtelně raněn. Lid začne žít v míru a opět poslušně pracovat. Světluška se s láskou postará o umírajícího kněze a rozhodne se do konce svého života nevdat. To ale poruší na přání svého otce. Stane se matkou dvou dcer. Po létech se setkává se slepým a téměř chromým Vavřinou a je svědkem jeho setkání s matkou po dlouhém odloučení.
Postavy:
Květ - hrdý, statečný sedlák; stojí si za svým názorem
Refunda - záhadný; vypadá jako tulák původem šlechtic; má vůdcovské schopnosti
Světluška - poslušná dcera Květova; obětavá, čestná, schopná snášet útrapy
Hlavním hrdinou není určitá postava, ale prostý český lid, který si dokáže jít za svým názorem.
Lidé jednou odmítnou účast na honu, protože jim je zakazováno mluvit česky, a vrchnost je začne trestat. Květ je zbaven rychtářství-na jeho místo nastoupí rychtář Ouřada, který začne svůj úřad důsledně a represivně zastávat. Ponocný je také zbaven úřadu a záhy poté umírá. Kníže vydává různé nasmyslné rozkazy, např. že mrtvoly mají být pochávány obalené v plátně a ne v rakvi, … Roste všeobecné napětí. Nový rychtář Ouřada prokleje a vyžene svoji ženu a syna, kteří nesouhlasí s jeho činy, a nakonec je omylem zabit jedním z mušketýrů, kteří hlídají okolí Podlesí. Květ a ještě jiný sedlák jsou mezitím uvězněni. Na žádost Světlušky jde za ně orodovat pan kaplan, avšak bezvýsledně. Květova žena se starostmi rozstoná a zemře. Světlušku pronásleduje Ouřadův syn Vavřina, který ji miluje. Ona jej ale nechce a Vavřina ji prokleje a utíká do světa. Mezitím se muži začnou mobilizovat, nejprve pod vedením jistého bláznivého kněze Jeronýma a poté Refundy, a začínají vzpouru. Refundovi se podaří dostat Květa i sedláka z vězení. Celý oddíl vzbouřenců se shromažďuje v jednom dolíku, kde poletují malá světélka, kterým se říká bludné duše, a jsou to dle legend duše zemřelých. Mezi nimi, jak vzbouřenci věří, létá i duše Lucilie, zemřelé dcery bývalého knížete, která milovala prostý český lid. Vzpomínka na ni vzbouřence posiluje. Refunda se ostatním příznává ke svému původu - je z mocného knížecího rodu Kolovratů a v mládí miloval slečnu Lucilii, která záhy zemřela.
Na zámku onemocní syn knížete a v horečkách začne mluvit česky. Kníže je zdrcen a je schopen čehokoli pro jeho uzdravení. Vtom k němu přichází Refunda s požadavky vzbouřenců. Využije prapodivných řečí o svém zázračném původu a knížeti slíbí, že se mu syn uzdraví, jestliže mu vyhoví. Tak se stane a Refunda se vrací. Mezitím ale vypukly boje a mladý kaplan byl smrtelně raněn. Lid začne žít v míru a opět poslušně pracovat. Světluška se s láskou postará o umírajícího kněze a rozhodne se do konce svého života nevdat. To ale poruší na přání svého otce. Stane se matkou dvou dcer. Po létech se setkává se slepým a téměř chromým Vavřinou a je svědkem jeho setkání s matkou po dlouhém odloučení.
Postavy:
Květ - hrdý, statečný sedlák; stojí si za svým názorem
Refunda - záhadný; vypadá jako tulák původem šlechtic; má vůdcovské schopnosti
Světluška - poslušná dcera Květova; obětavá, čestná, schopná snášet útrapy
Hlavním hrdinou není určitá postava, ale prostý český lid, který si dokáže jít za svým názorem.
Babička – Obrazy venkovského života od Boženy Němcové
- Rozsáhlejší povídka z venkovského prostředí
- Odehrává se v ratibořickém údolí (dnes Babiččino údolí) na Starém bělidle, ve mlýně, v myslivně a okolí
- V povídce zachyceny příběhy obyvatel údolí, které se proplétají s osudy babičky (Madly) a rodiny Proškovy
- Děj začíná babiččiným příjezdem na Staré bělidlo, kde se seznamuje se svými malými vnuky (nejstarší Barunka, Jan, Vilímek, nejmladší Adelka) a po letech se setkává s dcerou Terezou a jejím mužem, panským kočím Janem Proškem (německého původu). Babička dříve žila v malé horské vesničce se služkou Bětkou. Babička k dětem velmi přilne, pomáhá v domě, radí, stará se o domácnost…Dodržuje staročeské zvyky a tradice a předává je svým vnukům navzdory přání jejich matky, která má „panské zvyky“ (babička např. nabízí chleba městským paničkám). Je skromná, pracovitá, pomáhá ostatním obyvatelům údolí, naslouchá, je velmi spořivá a shovívavá. Je také vlastenka – nelíbí se jí, že si její dcera vzala Němce, ale když ho pozná, oblíbí si ho. Díky své povaze se brzy stane váženou osobou v údolí. Sousedé k ní chodí pro radu i pro potěšení z jejích vyprávění ( její muž Jiří, jeho vojenské povolání, její osudy, když ovdověla, jak žila, jak se setkala s císařem Josefem atd.) Nejvíce ji navštěvuje mlynář přezdívaný pan otec, myslivec, mladá šenkýřka Kristla, později i paní kněžna a komtesa Hortenzie.
- Babička miluje svá vnoučata, nejvíce však přilnula k Barunce, nejstarší a nejmoudřejší z dětí. Učí ji všem tradicím a předává jí své názory, klade jí na srdce především důležitost víry v Boha a úcty k rodné zemi. Poukazuje také na důležitost vzdělání.
- Příběh končí babiččinou smrtí (bylo jí kolem 80 let), k její smrtelné posteli přišla celá rodina: její dcery Tereza, Johana a syn Kašpar, všechna vnoučata, kněžna, sousedé, služebné, dokonce i zvířata (Sultán a Tyrl).
- V povídce se prolínají samostatné příběhy obyvatel:
• Viktorka – dcera sedláka ze Žernova, její příběh vypráví babičce pan otec. Viktorka byla mladé krásné děvče, měla spoustu nápadníků, ale nechtěla žádného z nich. I přes varování, že nakonec přebere, odmítá všechny ženichy. Jednoho dne přišli do vsi „černí myslivci“, mezi nimi jeden muž s uhrančivýma očima. Neustále Viktorku pronásledoval, ta v zoufalství vyhledala pomoc kovářky a jejích „kouzel“. Nic však nepomohlo a Viktorka se do muže zanilovala. Když myslivci odešli, utekla za nimi. Dlouho se o ní nic nevědělo, snad jen že žije šťastně s myslivcem. Po letech se však vrátila do údolí – sešlá, poblázněná, v potrhaných šatech a snad s dítětem, které potom hodila do řeka. Žila v jeskyni, zpívala u splavu smutné písně. Lidí se bála, ale přijímala od nich jídlo. Lidé se ji snažili přivézt k rozumu, ale marně. Za nějaký čas, při veliké bouři, ji zabil strom, do kterého uhodil blesk. Mlynářova rodina jí s babiččinou pomocí vystrojila pohřeb.
• Paní kněžna – žije v ratibořickém zámku se svojí schovankou, komtesou Hortenzií. Seznamují se s babičkou a jejími vnuky v altánku v lese. Kněžna zaměstnává pana Jana ( babiččina zetě) jako svého kočího, ten ji musí každou zimu doprovázet do Vídně. Kněžna si babičku i děti oblíbí, pozve je k sobě do zámku a přijme babičku jako svou přítelkyni. Obdivuje její moudrost a upřímnost („Šťastná to žena“). Na zimu kněžna odjede do Vídně i s Hortenzií, na jaře se babička dozvídá, že komtesa onemocněla záhadnou nemocí. Když se kněžna v létě vrací do zámku, navštíví Hortenzie babičku. Ukazuje jí své kresby, na jedné z nich stojí florentský mladík. Babička pozná, že ho komtesa miluje a odhalí příčinu „nemoci“. Poradí kněžně, aby ji poslala zpět do Florencie, odkud komtesa pochází, pak se děvče uzdraví. Kněžna pochopí, Hortenzie odjíždí za svým mladým malířem do Florencie a provdá se za něj. Po roce manželství však Hortenzie zemřela a zanechala po sobě syna. Kněžna se s ním vrací do Ratibořic a ukazuje ho babičce, která je smrtí mladé komtesy zdrcena.
• Kristla – zde se nejvíce ukazují babiččiny „zásluhy“. Kristla je krásné mladé děvče, obsluhuje v hospodě svého otce (matka je již nemohoucí). Má spoustu nápadníků, mezi nimi i panstvo. Miluje však Jakuba Mílka, chtějí se vzít. Díky roztržce mezi Kristliným italským nápadníkem a Jakubem se milenci dostanou do potíží – spiknou se proti nim správce, jeho dcera Lucie a Ital. Chtějí poslat Jakuba na vojnu na 14 let. Zdrcení milenci nevědí co dělat, svěřují se babičce. Ta však víkam se obrátit, nabádá milence k trpělivosti. Jakub je odvelen a Kristla smutkem schází. Babička vyčkává návratu paní kněžny z Vídně, přimluví se u ní za milence a dojde k Jakubovu propuštění. Vrací se do údolí právě na „obžinky“, kdy Kristla nese kněžně dožínkový věnec. Milenci jsou šťastní, slaví se velká a bohatá svatba (babička opět všechno zařizuje a pomáhá).
• Kudrnovi – chudá a velmi početná rodina, jedí kočky a veverky. Otec Kudrna je flašinetář, mnoho tedy nevydělá. Babička vidí jejich bídu, přimluví se za ně u kněžny a ta dá Kudrnovi práce hlídače polí a peníze na přilepšenou. Rodina je tedy zabezpečena.
- V povídce je popsáno množství lidových zvyků a tradic: poutě, dračky, dožínky, vánoční zvyky ( lití olova a vosku, řezání jablek, plavení oříškových lodiček, vánoční hra o
sv.Dorotě…), masopust, házení věnečků, sbírání „devatera kvítí“, svatební zvyky,
pohřební zvyky, atd.
- Jsou popsány i změny v přírodě a souznění lidí s rodnou zemí, přírodní pohromy (povodeň, bouřky, sucho…)
- Autorka zachycuje množství lidové slovesnosti – pohádky, zkazky, pověsti, písně, říkadla, přísloví, vyprávění…
- Sociální vztahy ZNAČNĚ idealizované, patrná je autorčina snaha ukázat venkovský život jako ideální, plný lásky, pochopení a soudržnosti. ( dočetla jsem se, že ve skutečnosti byly vztahy mezi babičkou a její dcerou Terezou katastrofální a žily spolu pouze pár let. Ani Barunka (tedy Božena Němcová) nebyla ideální moudrou vnučkou, paní kněžna nebyla dobrotivá dáma). Předpokládá se, že Němcová si silně přikrášlovala své vzpomínky na dětsví, aby se snáze vyrovnala se složitou životní situací.
- V povídce je zřejmá i obrozenecká a vlastenecká tendence – babička miluje svou vlast a české lidi, mrzí ji, že její dcery si vzaly cizince ( Tereza Němce, Johana Chorvata). Nemá ráda novoty a cizí panské zvyky, pobuřuje ji neúcta k vlasti a českým lidovým tradicím.
- Odehrává se v ratibořickém údolí (dnes Babiččino údolí) na Starém bělidle, ve mlýně, v myslivně a okolí
- V povídce zachyceny příběhy obyvatel údolí, které se proplétají s osudy babičky (Madly) a rodiny Proškovy
- Děj začíná babiččiným příjezdem na Staré bělidlo, kde se seznamuje se svými malými vnuky (nejstarší Barunka, Jan, Vilímek, nejmladší Adelka) a po letech se setkává s dcerou Terezou a jejím mužem, panským kočím Janem Proškem (německého původu). Babička dříve žila v malé horské vesničce se služkou Bětkou. Babička k dětem velmi přilne, pomáhá v domě, radí, stará se o domácnost…Dodržuje staročeské zvyky a tradice a předává je svým vnukům navzdory přání jejich matky, která má „panské zvyky“ (babička např. nabízí chleba městským paničkám). Je skromná, pracovitá, pomáhá ostatním obyvatelům údolí, naslouchá, je velmi spořivá a shovívavá. Je také vlastenka – nelíbí se jí, že si její dcera vzala Němce, ale když ho pozná, oblíbí si ho. Díky své povaze se brzy stane váženou osobou v údolí. Sousedé k ní chodí pro radu i pro potěšení z jejích vyprávění ( její muž Jiří, jeho vojenské povolání, její osudy, když ovdověla, jak žila, jak se setkala s císařem Josefem atd.) Nejvíce ji navštěvuje mlynář přezdívaný pan otec, myslivec, mladá šenkýřka Kristla, později i paní kněžna a komtesa Hortenzie.
- Babička miluje svá vnoučata, nejvíce však přilnula k Barunce, nejstarší a nejmoudřejší z dětí. Učí ji všem tradicím a předává jí své názory, klade jí na srdce především důležitost víry v Boha a úcty k rodné zemi. Poukazuje také na důležitost vzdělání.
- Příběh končí babiččinou smrtí (bylo jí kolem 80 let), k její smrtelné posteli přišla celá rodina: její dcery Tereza, Johana a syn Kašpar, všechna vnoučata, kněžna, sousedé, služebné, dokonce i zvířata (Sultán a Tyrl).
- V povídce se prolínají samostatné příběhy obyvatel:
• Viktorka – dcera sedláka ze Žernova, její příběh vypráví babičce pan otec. Viktorka byla mladé krásné děvče, měla spoustu nápadníků, ale nechtěla žádného z nich. I přes varování, že nakonec přebere, odmítá všechny ženichy. Jednoho dne přišli do vsi „černí myslivci“, mezi nimi jeden muž s uhrančivýma očima. Neustále Viktorku pronásledoval, ta v zoufalství vyhledala pomoc kovářky a jejích „kouzel“. Nic však nepomohlo a Viktorka se do muže zanilovala. Když myslivci odešli, utekla za nimi. Dlouho se o ní nic nevědělo, snad jen že žije šťastně s myslivcem. Po letech se však vrátila do údolí – sešlá, poblázněná, v potrhaných šatech a snad s dítětem, které potom hodila do řeka. Žila v jeskyni, zpívala u splavu smutné písně. Lidí se bála, ale přijímala od nich jídlo. Lidé se ji snažili přivézt k rozumu, ale marně. Za nějaký čas, při veliké bouři, ji zabil strom, do kterého uhodil blesk. Mlynářova rodina jí s babiččinou pomocí vystrojila pohřeb.
• Paní kněžna – žije v ratibořickém zámku se svojí schovankou, komtesou Hortenzií. Seznamují se s babičkou a jejími vnuky v altánku v lese. Kněžna zaměstnává pana Jana ( babiččina zetě) jako svého kočího, ten ji musí každou zimu doprovázet do Vídně. Kněžna si babičku i děti oblíbí, pozve je k sobě do zámku a přijme babičku jako svou přítelkyni. Obdivuje její moudrost a upřímnost („Šťastná to žena“). Na zimu kněžna odjede do Vídně i s Hortenzií, na jaře se babička dozvídá, že komtesa onemocněla záhadnou nemocí. Když se kněžna v létě vrací do zámku, navštíví Hortenzie babičku. Ukazuje jí své kresby, na jedné z nich stojí florentský mladík. Babička pozná, že ho komtesa miluje a odhalí příčinu „nemoci“. Poradí kněžně, aby ji poslala zpět do Florencie, odkud komtesa pochází, pak se děvče uzdraví. Kněžna pochopí, Hortenzie odjíždí za svým mladým malířem do Florencie a provdá se za něj. Po roce manželství však Hortenzie zemřela a zanechala po sobě syna. Kněžna se s ním vrací do Ratibořic a ukazuje ho babičce, která je smrtí mladé komtesy zdrcena.
• Kristla – zde se nejvíce ukazují babiččiny „zásluhy“. Kristla je krásné mladé děvče, obsluhuje v hospodě svého otce (matka je již nemohoucí). Má spoustu nápadníků, mezi nimi i panstvo. Miluje však Jakuba Mílka, chtějí se vzít. Díky roztržce mezi Kristliným italským nápadníkem a Jakubem se milenci dostanou do potíží – spiknou se proti nim správce, jeho dcera Lucie a Ital. Chtějí poslat Jakuba na vojnu na 14 let. Zdrcení milenci nevědí co dělat, svěřují se babičce. Ta však víkam se obrátit, nabádá milence k trpělivosti. Jakub je odvelen a Kristla smutkem schází. Babička vyčkává návratu paní kněžny z Vídně, přimluví se u ní za milence a dojde k Jakubovu propuštění. Vrací se do údolí právě na „obžinky“, kdy Kristla nese kněžně dožínkový věnec. Milenci jsou šťastní, slaví se velká a bohatá svatba (babička opět všechno zařizuje a pomáhá).
• Kudrnovi – chudá a velmi početná rodina, jedí kočky a veverky. Otec Kudrna je flašinetář, mnoho tedy nevydělá. Babička vidí jejich bídu, přimluví se za ně u kněžny a ta dá Kudrnovi práce hlídače polí a peníze na přilepšenou. Rodina je tedy zabezpečena.
- V povídce je popsáno množství lidových zvyků a tradic: poutě, dračky, dožínky, vánoční zvyky ( lití olova a vosku, řezání jablek, plavení oříškových lodiček, vánoční hra o
sv.Dorotě…), masopust, házení věnečků, sbírání „devatera kvítí“, svatební zvyky,
pohřební zvyky, atd.
- Jsou popsány i změny v přírodě a souznění lidí s rodnou zemí, přírodní pohromy (povodeň, bouřky, sucho…)
- Autorka zachycuje množství lidové slovesnosti – pohádky, zkazky, pověsti, písně, říkadla, přísloví, vyprávění…
- Sociální vztahy ZNAČNĚ idealizované, patrná je autorčina snaha ukázat venkovský život jako ideální, plný lásky, pochopení a soudržnosti. ( dočetla jsem se, že ve skutečnosti byly vztahy mezi babičkou a její dcerou Terezou katastrofální a žily spolu pouze pár let. Ani Barunka (tedy Božena Němcová) nebyla ideální moudrou vnučkou, paní kněžna nebyla dobrotivá dáma). Předpokládá se, že Němcová si silně přikrášlovala své vzpomínky na dětsví, aby se snáze vyrovnala se složitou životní situací.
- V povídce je zřejmá i obrozenecká a vlastenecká tendence – babička miluje svou vlast a české lidi, mrzí ji, že její dcery si vzaly cizince ( Tereza Němce, Johana Chorvata). Nemá ráda novoty a cizí panské zvyky, pobuřuje ji neúcta k vlasti a českým lidovým tradicím.
Antonín Ladislav Puchmajer: Sebrané básně 1795
Sebrané básně mají dva díly, přičemž první je rozdělen do tří svazků.
Puchmajerovy básně jsou většinou pravidelné, užívají sylabotónický verš a většinou se snaží o pravidelnost, co se týče dlouhých a krátkých slabik. Rým je pravidelný, obkročný nebo střídavý, schéma veršů v jedné básni je tím pádem také v každé sloce stejné. Jeho básně (hlavně z prvního svazku) jsou rytmické a dá se říci i melodické, připomínají texty písní. Tuto domněnku potvrzuje i užití refrénu v podobě opakujících se veršů i celých slok. První a svazek prvního dílu je složen především z oslavných básní na české hrdiny (např. Jana Žižku), Boha, i tématiku milostnou či bájeslovnou. Najdeme zde i překlady biblických žalmů.
V druhém svazku pak veršované bajky, které nejsou již tak pravidelné jako svazek první. Ve třetím svazku najdeme překlad Publa Ovidia Mara a Homérovy Iliady.
Druhý díl je věnován básni Crám Gnídský, což je překlad z francouzštiny podle Karla Sekondata Montesquie.
V předmluvě k básním nabádá Puchmajer básníky, aby dbali pravidelností a ničeho se nebáli, ale zkoušeli psát a „což dobrého, vlasti prospěšného a jazyku přiměřeného jest, toho se drželi.“ Vysvětluje zde také různé druhy střídaní přízvuků, právě v návaznosti na délku slabik. Básně jsou pak jasným příkladem pokusu dodat české literatuře kvalitní překlady i původní básně vycházející z lidové tradice.
Mám vydání z roku 1881, ale v předmluvě je psáno: Předmluva k prvnímu vydání z r.1833.
Z toho usuzuji že poprvé vyšly v roce 1833.
Puchmajerovy básně jsou většinou pravidelné, užívají sylabotónický verš a většinou se snaží o pravidelnost, co se týče dlouhých a krátkých slabik. Rým je pravidelný, obkročný nebo střídavý, schéma veršů v jedné básni je tím pádem také v každé sloce stejné. Jeho básně (hlavně z prvního svazku) jsou rytmické a dá se říci i melodické, připomínají texty písní. Tuto domněnku potvrzuje i užití refrénu v podobě opakujících se veršů i celých slok. První a svazek prvního dílu je složen především z oslavných básní na české hrdiny (např. Jana Žižku), Boha, i tématiku milostnou či bájeslovnou. Najdeme zde i překlady biblických žalmů.
V druhém svazku pak veršované bajky, které nejsou již tak pravidelné jako svazek první. Ve třetím svazku najdeme překlad Publa Ovidia Mara a Homérovy Iliady.
Druhý díl je věnován básni Crám Gnídský, což je překlad z francouzštiny podle Karla Sekondata Montesquie.
V předmluvě k básním nabádá Puchmajer básníky, aby dbali pravidelností a ničeho se nebáli, ale zkoušeli psát a „což dobrého, vlasti prospěšného a jazyku přiměřeného jest, toho se drželi.“ Vysvětluje zde také různé druhy střídaní přízvuků, právě v návaznosti na délku slabik. Básně jsou pak jasným příkladem pokusu dodat české literatuře kvalitní překlady i původní básně vycházející z lidové tradice.
Mám vydání z roku 1881, ale v předmluvě je psáno: Předmluva k prvnímu vydání z r.1833.
Z toho usuzuji že poprvé vyšly v roce 1833.
15. Aktuální členění výpovědi. Pořádek slov
AKTUÁLNÍ ČLENĚNÍ VÝPOVĚDI
- každá věta souvislé promluvy navazuje na větu předcházející nebo na situaci, o níž se mluví
- aktuální členění výpovědi člení větu na východisko (základ výpovědi, téma, to, co je známé ze souvislosti) a jádro (réma, nová část sdělení)
▫ slovosled objektivní: V - J, v oznamovacích větách bez citového zaujetí (Máte tady pěkný pořádek.)
▫ slovosled subjektivní: J - V, v citově zabarvené výpovědi (Krásný den to byl!), při důrazu (Čert aby je vzal!), ve větách tázacích, žádacích, zvolacích (Pěkný pořádek tady máte!)
POŘÁDEK SLOV VE VĚTĚ
- slovosled v češtině je volný, nikoliv však libovolný, na pořádek slov ve větě má vliv několik činitelů:
▫ činitel významový (viz aktuální členění výpovědi): = nejdůležitější hledisko; v klidném projevu (oznamovací věta) je nejdůležitější sdělení (jádro výpovědi) na konci (je tam i větný přízvuk); při změně postoje mluvčího ke skutečnosti (citově zabarvená výpověď) stojí jádro na začátku (zdůrazněno i zvukově)
Zítra půjdeš do školy. - Do školy zítra půjdeš!
Odpoledne přijel tatínek. - Tatínek už je tady!
▫ činitel mluvnický (gramatický): = vedlejší hledisko; obvyklý pořádek slov podle jejich gramatické funkce, např. substantivní přívlastek (neshodný) stojí za řídícím substantivem (město Praha), ale i výjimky - termíny (kyselina sírová), starobylé názvy (Univerzita Karlova), pokud je přívlastek více rozvitý, stojí také za substantivem; adjektivní přívlastek (shodný) stojí před substantivem (můj otec, velmi dobrá práce)
▫ činitel rytmický (zvukový): má vliv především na postavení příklonek
- příklonky = krátké tvary zájmen nebo tvary slovesa být (jsem, bych), na kterých nikdy není přízvuk a kladou se ve větě jednoduché za první přízvučný úsek (jednoslovný nebo rozvitý), ve vedlejších větách se kladou za spojovací výraz, více příklonek ve větě: 1) jsem, bych…, 2) se, si, 3) mi, tě, ho…byl
- větné členy ve větách řadíme tak, aby se k sobě nedostaly členy, které k sobě skladebně nepatří. Došlo by tak k vytvoření falešných skladebních dvojic (Schválili jednomyslně navrhovaný zákon.).
- musíme dávat pozor na slovosledné chyby. Ve větě nesmíme dávat dvě předložky vedle sebe (Díval jsem se na v neděli vysílaný film.). Dále platí, že příslovečná určení klademe tak, aby bylo jednoznačné, zda rozvíjí sloveso nebo přídavné jméno (Strouhala 3 dny staré housky. místo Strouhala housky staré 3 dny.).
- každá věta souvislé promluvy navazuje na větu předcházející nebo na situaci, o níž se mluví
- aktuální členění výpovědi člení větu na východisko (základ výpovědi, téma, to, co je známé ze souvislosti) a jádro (réma, nová část sdělení)
▫ slovosled objektivní: V - J, v oznamovacích větách bez citového zaujetí (Máte tady pěkný pořádek.)
▫ slovosled subjektivní: J - V, v citově zabarvené výpovědi (Krásný den to byl!), při důrazu (Čert aby je vzal!), ve větách tázacích, žádacích, zvolacích (Pěkný pořádek tady máte!)
POŘÁDEK SLOV VE VĚTĚ
- slovosled v češtině je volný, nikoliv však libovolný, na pořádek slov ve větě má vliv několik činitelů:
▫ činitel významový (viz aktuální členění výpovědi): = nejdůležitější hledisko; v klidném projevu (oznamovací věta) je nejdůležitější sdělení (jádro výpovědi) na konci (je tam i větný přízvuk); při změně postoje mluvčího ke skutečnosti (citově zabarvená výpověď) stojí jádro na začátku (zdůrazněno i zvukově)
Zítra půjdeš do školy. - Do školy zítra půjdeš!
Odpoledne přijel tatínek. - Tatínek už je tady!
▫ činitel mluvnický (gramatický): = vedlejší hledisko; obvyklý pořádek slov podle jejich gramatické funkce, např. substantivní přívlastek (neshodný) stojí za řídícím substantivem (město Praha), ale i výjimky - termíny (kyselina sírová), starobylé názvy (Univerzita Karlova), pokud je přívlastek více rozvitý, stojí také za substantivem; adjektivní přívlastek (shodný) stojí před substantivem (můj otec, velmi dobrá práce)
▫ činitel rytmický (zvukový): má vliv především na postavení příklonek
- příklonky = krátké tvary zájmen nebo tvary slovesa být (jsem, bych), na kterých nikdy není přízvuk a kladou se ve větě jednoduché za první přízvučný úsek (jednoslovný nebo rozvitý), ve vedlejších větách se kladou za spojovací výraz, více příklonek ve větě: 1) jsem, bych…, 2) se, si, 3) mi, tě, ho…byl
- větné členy ve větách řadíme tak, aby se k sobě nedostaly členy, které k sobě skladebně nepatří. Došlo by tak k vytvoření falešných skladebních dvojic (Schválili jednomyslně navrhovaný zákon.).
- musíme dávat pozor na slovosledné chyby. Ve větě nesmíme dávat dvě předložky vedle sebe (Díval jsem se na v neděli vysílaný film.). Dále platí, že příslovečná určení klademe tak, aby bylo jednoznačné, zda rozvíjí sloveso nebo přídavné jméno (Strouhala 3 dny staré housky. místo Strouhala housky staré 3 dny.).
14. Jazyk spisovný a útvary nespisovné
- národní jazyk - 1 ze základních znaků národa, historický jev- vyvíjí se společně s vývojem společnosti a lidské činnosti, výraz národní jednoty
SPISOVNÁ ČEŠTINA
- reprezentativní útvar národního jazyka, jednotný na celém území, celonárodní dorozumívací prostředek všech příslušníků našeho národa; jazyk státních a úředních dokumentů, literatury, jednací jazyk na veřejnosti - v tisku, rozhlase, TV, škole
- vznikla na základě středočeského nářečí; novodobá čeština - na základě veleslavínské češtiny Blahoslavovy doby
- hovorová čeština = mluvená podoba spisovné češtiny (neužívá knižních tvarů, volnější větná stavba, kratší věty, opakování ukazovacích zájmen, měně přenesené formulace, emocionální prvky – moc krásný, můžu, to je fakt)
NESPISOVNÉ ÚTVARY JAZYKA
▫ obecné čeština - běžná mluva na většině území (flaška, fajnovej, švindlovat)
- specifické rysy obecné češtiny:
▫ é - í (mléko - mlíko)
▫ -ý, -ý- - -ej, -ej- (mladý - mladej, pýcha - pejcha)
▫ v příčestí min. zaniklo -l (nesl - nes, vedl - ved)
▫ -ama, -ema, -ma (sousedy - sousedama, ženami - ženama)
▫ jsem - sem
▫ protetické v před o- (vokurka, zavopatřit)
▫ nářečí = dialekty - místně a zeměpisně odlišné - rozdíly ve slovní zásobě, hláskosloví, tvarosloví
- v současnosti zejména na venkově v mluvě starších
- nářečí se stírají vlivem školy, sdělovacích prostředků, rozmachu dopravy a snadného pohybu obyvatel
- pozůstatky:
▫ v Čechách v okrajových oblastech (chodské, podkrkonošské)
▫ na Moravě, větší rozdíly (hanácké - střed, moravskoslovenské - JV, lašské - SV Mor. a Slezsko)
▫ nadnářeční útvary = interdialekty - rozdíly mezi nářečími se stírají, přetrvávají nářeční znaky společné větším oblastem (interdialekt hanácký, lašský), obecná čeština = interdialekt český - nejdůležitější, na většině Čech i na Moravě, vyvíjí tlak i na spisovný jazyk
▫ sociální diferenciace češtiny
- rozdíly ve slovníku a frazeologii, nemají vlastní gramatiku
a) profesní mluva - mluva různých povolání (zednické pojmy: fanka, šalovat, kalfas; počítačové pojmy: odbouchnout, sejvnout)
b) slang - mluva zájmových skupin, emocionální zabarvení
▫ myslivecký - pírko, slechy, světla, brva
▫ studentský - koule, puma, matyka
▫ sportovní - meruna, banán
c) argot - mluva deklasovaných společenských vrstev, jazyk lidí okraje společnosti, některé výrazy přešly i do obecné češtiny (káča, prkenice, špicl, fízl, šlehnout si)
VÝVOJOVÉ TENDENCE SOUČASNÉ ČEŠTINY
- nerovnoměrný vývoj, nejrychlejší postup ve vývoji ve slovní zásobě - nutno pojmenovávat nové skutečnosti, pomalejší vývoj v gramatické stavbě
- za současný bývá označován jazyk posledních zhruba 50 let (tj. jazyk 3 žijících generací), ale i rozdíly mezi generacemi
- zdánlivě protikladné tendence:
terminologizace
růst počtu termínů v souvislosti s rozvojem vědy a techniky determinologizace
přechod termínů do oblasti méně odborné i neodborné (pojem, parametr, počítač)
demokratizace
rozšíření spisovné češtiny - vliv školy, vzdělání, růst jazykové úrovně uživatelů
odstraňování zastaralých slov, tvarů intelektualizace
vliv vědeckotechnického rozvoje; jmenné tvary, předložkové obraty (v důsledku, z hlediska)
integrace
stírání nářečních rozdílů, sjednocování
stylová diferenciace
osamostatnění řečnického a administrativního stylu
- stylové posuny v současné češtině:
a) prostředky nespisovné - spisovné hovorové prostředky - spisovná čeština v psaném projevu, prostředky neutrální - prostředky nabývají knižní povahy (častější)
(dříve nespisovné: holka, taky, peču, dělat - dnes spisovné)
b) prostředky knižní - prostředky neutrální - prostředky nespisovné (méně časté)
(dříve odborné: množina, astronaut - dnes běžně užívané)
- přejímání slov = internacionalizace:
- 1 ze způsobů obohacování slovní zásoby, dnes zvláště z angličtiny i jiných jazyků
- v oblasti vědy, techniky, populární hudby, sportu atd. (summit, software, heavy metal, šampiponát atd)
SPISOVNÁ ČEŠTINA
- reprezentativní útvar národního jazyka, jednotný na celém území, celonárodní dorozumívací prostředek všech příslušníků našeho národa; jazyk státních a úředních dokumentů, literatury, jednací jazyk na veřejnosti - v tisku, rozhlase, TV, škole
- vznikla na základě středočeského nářečí; novodobá čeština - na základě veleslavínské češtiny Blahoslavovy doby
- hovorová čeština = mluvená podoba spisovné češtiny (neužívá knižních tvarů, volnější větná stavba, kratší věty, opakování ukazovacích zájmen, měně přenesené formulace, emocionální prvky – moc krásný, můžu, to je fakt)
NESPISOVNÉ ÚTVARY JAZYKA
▫ obecné čeština - běžná mluva na většině území (flaška, fajnovej, švindlovat)
- specifické rysy obecné češtiny:
▫ é - í (mléko - mlíko)
▫ -ý, -ý- - -ej, -ej- (mladý - mladej, pýcha - pejcha)
▫ v příčestí min. zaniklo -l (nesl - nes, vedl - ved)
▫ -ama, -ema, -ma (sousedy - sousedama, ženami - ženama)
▫ jsem - sem
▫ protetické v před o- (vokurka, zavopatřit)
▫ nářečí = dialekty - místně a zeměpisně odlišné - rozdíly ve slovní zásobě, hláskosloví, tvarosloví
- v současnosti zejména na venkově v mluvě starších
- nářečí se stírají vlivem školy, sdělovacích prostředků, rozmachu dopravy a snadného pohybu obyvatel
- pozůstatky:
▫ v Čechách v okrajových oblastech (chodské, podkrkonošské)
▫ na Moravě, větší rozdíly (hanácké - střed, moravskoslovenské - JV, lašské - SV Mor. a Slezsko)
▫ nadnářeční útvary = interdialekty - rozdíly mezi nářečími se stírají, přetrvávají nářeční znaky společné větším oblastem (interdialekt hanácký, lašský), obecná čeština = interdialekt český - nejdůležitější, na většině Čech i na Moravě, vyvíjí tlak i na spisovný jazyk
▫ sociální diferenciace češtiny
- rozdíly ve slovníku a frazeologii, nemají vlastní gramatiku
a) profesní mluva - mluva různých povolání (zednické pojmy: fanka, šalovat, kalfas; počítačové pojmy: odbouchnout, sejvnout)
b) slang - mluva zájmových skupin, emocionální zabarvení
▫ myslivecký - pírko, slechy, světla, brva
▫ studentský - koule, puma, matyka
▫ sportovní - meruna, banán
c) argot - mluva deklasovaných společenských vrstev, jazyk lidí okraje společnosti, některé výrazy přešly i do obecné češtiny (káča, prkenice, špicl, fízl, šlehnout si)
VÝVOJOVÉ TENDENCE SOUČASNÉ ČEŠTINY
- nerovnoměrný vývoj, nejrychlejší postup ve vývoji ve slovní zásobě - nutno pojmenovávat nové skutečnosti, pomalejší vývoj v gramatické stavbě
- za současný bývá označován jazyk posledních zhruba 50 let (tj. jazyk 3 žijících generací), ale i rozdíly mezi generacemi
- zdánlivě protikladné tendence:
terminologizace
růst počtu termínů v souvislosti s rozvojem vědy a techniky determinologizace
přechod termínů do oblasti méně odborné i neodborné (pojem, parametr, počítač)
demokratizace
rozšíření spisovné češtiny - vliv školy, vzdělání, růst jazykové úrovně uživatelů
odstraňování zastaralých slov, tvarů intelektualizace
vliv vědeckotechnického rozvoje; jmenné tvary, předložkové obraty (v důsledku, z hlediska)
integrace
stírání nářečních rozdílů, sjednocování
stylová diferenciace
osamostatnění řečnického a administrativního stylu
- stylové posuny v současné češtině:
a) prostředky nespisovné - spisovné hovorové prostředky - spisovná čeština v psaném projevu, prostředky neutrální - prostředky nabývají knižní povahy (častější)
(dříve nespisovné: holka, taky, peču, dělat - dnes spisovné)
b) prostředky knižní - prostředky neutrální - prostředky nespisovné (méně časté)
(dříve odborné: množina, astronaut - dnes běžně užívané)
- přejímání slov = internacionalizace:
- 1 ze způsobů obohacování slovní zásoby, dnes zvláště z angličtiny i jiných jazyků
- v oblasti vědy, techniky, populární hudby, sportu atd. (summit, software, heavy metal, šampiponát atd)
13. Mluvnické kategorie jmen a sloves
- substantiva, adjektiva: pád, číslo, rod, vzor
- slovesa: mluvnická osoba, číslo, způsob, čas, slovesný vid a rod, třída, vzor
MLUVNICKÉ KATEGORIE JMEN
• pád
7 PÁDŮ OTÁZKY SYNTAKTICKÉ FUNKCE VĚCNÝ VÝZNAM PŘÍKLAD
1. nominativ Kdo? Co? bezpředložkový podmět původce nebo cíl děje; nominativ jmenovací Petr čte knihu. Kniha je čtena odborníky. město Praha, řezník Novák
2. genitiv Koho? Čeho? Čí? přívlastek i předmět přivlastňovací, původce i cíl děje, částečnost, vlastnost, srovnání; cílový, odlukový, částečnosti, záporový dílo J. Nerudy, přednáška profesora, potrestání viníka, sklenice vody, dívka modrých očí, starší tebe, dosáhnout cíle, odtrhnout od stopky, zbavit se nepřátel, nasypat cukru, nemá naděje
3. dativ Komu? Čemu? předmět nebo příslovečné určení přivlastňovací, prospěchový dát matce knihu
4. akuzativ Koho? Co? předmět cíl děje slyším hudbu
5. vokativ oslovení jednočlenná věta oslovení, zvolání výzva Pane!
6. lokál (o) kom? (o) čem? vždy předložkový převážně příslovečné určení i předmět okolnosti děje šel po mostě, slyšel o té události
7. instrumentál Kým? Čím? příslovečné určení, předmět, doplněk okolnosti děje jel autem, třásl stromem, zvolili ho předsedou
• jmenné číslo
a) singulár - dívka, tužka
b) plurál - dívky, tužky
c) zbytky duálu - na nohou, rukama, očičkama
- zvláštnosti:
- jména
a) pomnožná - tvar mn.č., ale označují jednu osobu, věc (kamna, Vánoce, Teplice)
b) hromadná - tvar j.č., ale označují jevy téhož druhu (uhlí, vojsko, mládež, lidstvo, stromoví)
c) látková - tvarem j.č. označují látku bez zřetele k množství (označují jak část, tak celek; písek, voda, mák, žito)
• jmenný rod
- u podstatných jmen, u přídavných jmen je rod dán rodem řídícího podstatného jména
a) přirozený: pes, fena, štěně
b) gramatický: mužský (maskulinum; životný, neživotný), ženský (femininum), střední (neutrum)
- zvláštnosti:
▫ biologická životnost - gramatická neživotnost (dobytek, hmyz, národ; opačně - nebožtík)
▫ mluvnický - přirozený rod (děvče, žabec)
▫ nevyjádřený rod (mandelinka je škůdce; sýkorka, had - kohout - slepice)
▫ vespolná (kůň - hřebec - klisna)
▫ kolísání v rodě nebo obourodá (spoj, rez, hřídel, náš Stáňa, vaše Jindra…)
▫ kolísání v životnosti (ledoborci/-e, bacili/-y…)
- životnost lze určit:
a) podle životných koncovek -i, -é, -ové
(výjimky: rodiče, koně, lidičky čekali - dni/dny plynuly)
b) podle 4.p. sg.:
▫ životná: tvary 1. a 4. pádu jsou rozdílné (pán - pána)
▫ neživotná: 1.p. = 4.p. (hrad - hrad)
MLUVNICKÉ KATEGORIE SLOVES
• slovesná osoba
- 1. osoba - v sg. vyjadřuje děj mluvčího (čtu), v pl. děj skupiny + mluvčího (čteme)
- 2. osoba - v sg. vyjadřuje děj adresátův (čteš), v pl. děj adresátův + ostatních - mimo mluvčího (čtete)
- 3. osoba - v sg. i v pl. vyjadřuje děj někoho jiného než mluvčího nebo adresáta (čte, čtou)
- slovesa neosobní - jen tvar 3. os.: přírodní jevy (prší), tělesné stavy (mrazí mě), smyslové vjemy (v kamnech praská) - základ jednočlenných vět
- slovesa osobní i neosobní: bolí mě zub - bolí mě v zádech
- 3. os. může vyjadřovat i všeobecný podmět (Hlásili to v rozhlase. V továrně zase stávkují.)
- záměny: ▫ 1. os. místo 2. - důvěrnost (Jak se máme?)
▫ 3. os. místo 1. - citovost (Maminka ti pomůže.)
▫ 3. os. místo 2. - uctivost (Co si slečna přeje?)
• slovesné číslo
a) jednotné (singulár) - čtu, čteš, čte
b) množné (plurál) - čteme, čtete, čtou
- do 15. stol. v ČJ dvojné číslo (duál) - dnes pouze zbytky (oběma, dvěma…)
- posuny v kategorii osoby a čísla:
▫ plurál autorský (skromnosti) - zeslabení významu 1.os. sg. (Přejdeme k výkladu = já)
▫ plurál majestatikus (slavnostní sloh panovníků) - zesílení významu 1. os. sg. (My, Karel IV., král český, jsme se rozhodli takto…)
▫ vykání - vyjádření úcty (Buďte tak laskav a pomozte mi.)
▫ onkání - dospělí k mladším, dnes archaické (Šel domů a vyspal se.)
▫ onikání - vyjádření společenské nadřazenosti, dnes archaické (Co ráčejí poroučet?)
• slovesný čas
a) objektivní (základní) - vzhledem k okamžiku promluvy; minulý, přítomný, budoucí
b) relativní (poměrný) - vzhledem k jinému ději; děj předčasný, současný, následný; vyjadřuje se souvětím nebo pomocí přechodníků (Když nám událost dovyprávěl, oddechli jsme si. Seskočiv z koně, prošel bránou.)
▫ čas přítomný (prézens) - děj v okamžiku promluvy, slovesa nedokonavá (nesu, tisknu, kryju/-i, sázím, dělám); u sloves dokonavých tvary času přítomného vyjadřují děj budoucí (zavolám)
- zpřítomňovací prézens - aktualizace minulosti (Tak jdu a vidím hroznou věc!)
- děj budoucí vyjádřený prézentem jako jistý (Za týden jsou Vánoce.)
▫ čas minulý (préteritum) - děj se udál před okamžikem promluvy
- příčestí minulé + prézentní tvary pomocného slovesa být: vezl jsem
- zkrácená hovorová podoba: viděls, tys tam byl, cos to napsal
- zvratné sloveso: smál ses, přál sis
- plusquamperfektum = čas předminulý (archaické): Královna odešla dveřmi, kterými byla přišla.
- vyjádření výsledku děje (perfektum) - příčestí trpné + tvary slovesa být, mít: je uvařeno, mám uvařeno (vařil a už uvařil)
▫ čas budoucí (futurum)
- forma složená (od nedokonavých sloves) - vyjadřuje děj následující za okamžikem promluvy (budu psát)
- forma jednoduchá (od dokonavých sloves) - vyjadřuje ukončení děje po okamžiku promluvy (dopíšu)
- u některých sloves pohybu (nedok.) se tvoří futurum pomocí předpony po- (poběžím, povezu) nebo pů- (půjdu)
- vyjádření a) nejistoty v přítomnosti (Asi bude nemocný. To bude pravda.)
b) výzvy (Budeš poslouchat?!)
c) výtky (Ty si budeš ležet, a já abych uklízela.)
• slovesný způsob
a) oznamovací (indikativ) - děj reálný v přítomnosti. minulosti, budoucnosti
- s částicemi - přání (Ať přijde!)
- výzva, rozkaz (Mlčíš! A padám!)
b) podmiňovací (kondicionál) - nereálný obsah slovesa (podmínka, přání, nejistota)
- kondicionál přítomný - potenciálně možný děj, probíhá v přítomnosti nebo budoucnosti (četl bych, četl bys, četl by, četli bychom, četli byste, četli by)
- kondicionál minulý - děj, který byl možný v minulosti, ale neuskutečnil se (byl bych (býval) četl, byl bys četl, byl by četl, byli bychom četli, byli byste četli, byli by četli)
- kondicionálem lze vyjádřit zdvořilost, úctu, skromnost, rozkaz (Co byste si přál? Prosila bych knížku. Mohl bych zaplatit? Měl bys chodit včas.)
c) rozkazovací (imperativ) - výzva, pokyn, rozkaz, rada
- pouze 3 tvary: ▫ 2.os. sg. (piš)
▫ 1.os. pl. (pišme)
▫ 2.os. pl. (pište)
- opisem vyjádřený rozkaz: Ať píše!
- pasivní tvary: buď pozdraven, buďme pozdraveni, buďte pozdraveni
• slovesný rod
- vyjadřuje vztah mezi původcem (případně cílem) děje a podmětem
a) činný (aktivum) - vyjadřuje, co činí podmět - v podmětu je původce děje (Učitel vyvolal žáka.)
b) trpný (pasivum) - vyjadřuje, co činí někdo jiný než podmět - v podmětu je cíl děje (Žák byl vyvolán učitelem.)
- vyjadřuje se:
▫ opisným tvarem trpným (Obchody byly uzavřeny.) - dok. slovesa
▫ zvratnou podobou slovesa (Obchody se otvírají v 8 hodin.) - nedok. slovesa
- dvojí rod mohou vyjadřovat jen slovesa předmětová; slovesa bezpředmětová (pršet, umět, stát…) trpný rod vyjádřit nemohou
• slovesný vid
= schopnost slovesa vyjádřit dokonavost nebo nedokonavost děje
a) slovesa dokonavá - děj dokončený (dočíst, zazpívat)
b) sloves nedokonavá - děj v průběhu (číst, zpívat)
- vidové dvojice: říci - říkat, nést - přinést, skočit - skákat
- obouvidovost: věnovat, obětovat, informovat
- jednovidovost - slovesa pouze dokonavá; nadchnout, přimět
- k utvoření sloves dokonavých slouží často předpony (dospat, vyletět), k utvoření sloves nedokonavých kmenové přípony, zvl. -a- (říkat), -ova- (kupovat), -va- (dávat)
• slovesné třídy
- z tvaru 3. os. sg. přít. času oznam. způsobu
I. nese, bere (tvrdé vzory), maže (měkký vzor), peče, umře (smíšené vzory)
II. tiskne, mine, začne
III. kryje, kupuje
IV. prosí, trpí, sází
V. dělá
Slovesné tvary neurčité:
a) infinitiv - slovníková forma slovesa
b) přechodníky - 3 tvary (sg. - m., f.+n.; pl. - všechny rody)
- přítomný: -a, -ouc, -ouce (nést)
-e/ě, -íc, -íce (mazat)
-eje, -ejíc, -ejíce (sázet)
-aje, -ajíc, -ajíce (volat)
- minulý: - 0, -ši, -še (přinést)
- v, -vši, -vše (seskočit)
c) příčestí - od kmene minulého
- minulé: -l, -la, -lo, -li, -ly, -la (nést)
- trpné: -(e)n, -(e)na, -(e)no, -(e)ni, -(e)ny, -(e)na (nést)
-t, -ta, -to, -ti, -ty, -ta (bít)
- z obou příčestí lze tvořit adjektiva slovesná (nesený, zapadlý)
d) podstatné jméno slovesné - od příčestí trpného + koncovka -í
- veden - vedení, kryt - krytí
- vyjadřují vid, zachovávají slovesnou vazbu (dosažení cíle, dosahování výsledků)
Vývojové tendence v tvaroslovném systému jmen současné češtiny
- všechny typy jmen i sloves nejsou stejně frekventované a produktivní
- produktivní morfologické typy jsou živé, atraktivní pro jiné typy:
a) některá jména přejímají tvary produktivních vzorů:
- jména typu kost a píseň (píseň je produktivní vzor), např. lodi i lodě, loďmi i loděmi, zdem i zdím, zdech i zdích
- vzoru kost se pevně drží jen 2 stará jména - věc,řeč + skupina produktivních jmen tvořených příponou -ost (starost)
b) tendence neměnit kmen:
- balíčcích i balíčkách (-ách je produktivní koncovka), rybníčcích i rybníčkách, střediscích i střediskách, jablcích i jablkách, v potoce i v potoku, jazyce i jazyku, kožiše i kožichu
c) méně časté krácení kmenové samohlásky, ale:
- blána - blan, brána - bran
- síla: silou - sílou, sil, silám - sílám, silách - sílách, silami - sílami
- ve 4. p. neživotných jmen někdy užijeme životný tvar (tvar 2. p.) → vyjádření expresivity:
- K svačině si koupím buřta. Střelil jsem pěkného góla. Našel velkého hřiba.
- jmenné tvary přídavných jmen → knižní:
- jsem toho dalek, buď pamětliv jeho napomenutí - běžné bos, jediné možné rád
- vývojový pohyb také u zájmen:
- dříve jen bez něho, dnes i něj (neutrální, ale původně nespisovné)
- původní, jedině spisovný tvar je ve 4. pádě zájmena ono se dnes chápe jako knižní, místo něho se dnes většinou užívá tvar ho
- tvar mne v 2. a 4. pádě dnes knižní, neutrální je tvar mě
Vývojové tendence v tvaroslovném systému sloves současné češtiny
- dochází k stylové neutralizaci tvarů původem hovorových:
- neutrální mažu, mažou - knižní maži, maží
- neutrální kryji, kupuji, kryjí, kupují - hovorové kryju, kupuju, kryjou, kupujou
- neutrální peču, pečou, peč, pečme, pečte, (péct) - knižní peku, pekou, pec, pecme, pecte, (péci)
- neutrální neseme, bereme, mažeme - hovorové nesem, berem, mažem
- neutrální přetnout - knižní přetít
- neutrální pracovat - knižní pracovati
- slovesa: mluvnická osoba, číslo, způsob, čas, slovesný vid a rod, třída, vzor
MLUVNICKÉ KATEGORIE JMEN
• pád
7 PÁDŮ OTÁZKY SYNTAKTICKÉ FUNKCE VĚCNÝ VÝZNAM PŘÍKLAD
1. nominativ Kdo? Co? bezpředložkový podmět původce nebo cíl děje; nominativ jmenovací Petr čte knihu. Kniha je čtena odborníky. město Praha, řezník Novák
2. genitiv Koho? Čeho? Čí? přívlastek i předmět přivlastňovací, původce i cíl děje, částečnost, vlastnost, srovnání; cílový, odlukový, částečnosti, záporový dílo J. Nerudy, přednáška profesora, potrestání viníka, sklenice vody, dívka modrých očí, starší tebe, dosáhnout cíle, odtrhnout od stopky, zbavit se nepřátel, nasypat cukru, nemá naděje
3. dativ Komu? Čemu? předmět nebo příslovečné určení přivlastňovací, prospěchový dát matce knihu
4. akuzativ Koho? Co? předmět cíl děje slyším hudbu
5. vokativ oslovení jednočlenná věta oslovení, zvolání výzva Pane!
6. lokál (o) kom? (o) čem? vždy předložkový převážně příslovečné určení i předmět okolnosti děje šel po mostě, slyšel o té události
7. instrumentál Kým? Čím? příslovečné určení, předmět, doplněk okolnosti děje jel autem, třásl stromem, zvolili ho předsedou
• jmenné číslo
a) singulár - dívka, tužka
b) plurál - dívky, tužky
c) zbytky duálu - na nohou, rukama, očičkama
- zvláštnosti:
- jména
a) pomnožná - tvar mn.č., ale označují jednu osobu, věc (kamna, Vánoce, Teplice)
b) hromadná - tvar j.č., ale označují jevy téhož druhu (uhlí, vojsko, mládež, lidstvo, stromoví)
c) látková - tvarem j.č. označují látku bez zřetele k množství (označují jak část, tak celek; písek, voda, mák, žito)
• jmenný rod
- u podstatných jmen, u přídavných jmen je rod dán rodem řídícího podstatného jména
a) přirozený: pes, fena, štěně
b) gramatický: mužský (maskulinum; životný, neživotný), ženský (femininum), střední (neutrum)
- zvláštnosti:
▫ biologická životnost - gramatická neživotnost (dobytek, hmyz, národ; opačně - nebožtík)
▫ mluvnický - přirozený rod (děvče, žabec)
▫ nevyjádřený rod (mandelinka je škůdce; sýkorka, had - kohout - slepice)
▫ vespolná (kůň - hřebec - klisna)
▫ kolísání v rodě nebo obourodá (spoj, rez, hřídel, náš Stáňa, vaše Jindra…)
▫ kolísání v životnosti (ledoborci/-e, bacili/-y…)
- životnost lze určit:
a) podle životných koncovek -i, -é, -ové
(výjimky: rodiče, koně, lidičky čekali - dni/dny plynuly)
b) podle 4.p. sg.:
▫ životná: tvary 1. a 4. pádu jsou rozdílné (pán - pána)
▫ neživotná: 1.p. = 4.p. (hrad - hrad)
MLUVNICKÉ KATEGORIE SLOVES
• slovesná osoba
- 1. osoba - v sg. vyjadřuje děj mluvčího (čtu), v pl. děj skupiny + mluvčího (čteme)
- 2. osoba - v sg. vyjadřuje děj adresátův (čteš), v pl. děj adresátův + ostatních - mimo mluvčího (čtete)
- 3. osoba - v sg. i v pl. vyjadřuje děj někoho jiného než mluvčího nebo adresáta (čte, čtou)
- slovesa neosobní - jen tvar 3. os.: přírodní jevy (prší), tělesné stavy (mrazí mě), smyslové vjemy (v kamnech praská) - základ jednočlenných vět
- slovesa osobní i neosobní: bolí mě zub - bolí mě v zádech
- 3. os. může vyjadřovat i všeobecný podmět (Hlásili to v rozhlase. V továrně zase stávkují.)
- záměny: ▫ 1. os. místo 2. - důvěrnost (Jak se máme?)
▫ 3. os. místo 1. - citovost (Maminka ti pomůže.)
▫ 3. os. místo 2. - uctivost (Co si slečna přeje?)
• slovesné číslo
a) jednotné (singulár) - čtu, čteš, čte
b) množné (plurál) - čteme, čtete, čtou
- do 15. stol. v ČJ dvojné číslo (duál) - dnes pouze zbytky (oběma, dvěma…)
- posuny v kategorii osoby a čísla:
▫ plurál autorský (skromnosti) - zeslabení významu 1.os. sg. (Přejdeme k výkladu = já)
▫ plurál majestatikus (slavnostní sloh panovníků) - zesílení významu 1. os. sg. (My, Karel IV., král český, jsme se rozhodli takto…)
▫ vykání - vyjádření úcty (Buďte tak laskav a pomozte mi.)
▫ onkání - dospělí k mladším, dnes archaické (Šel domů a vyspal se.)
▫ onikání - vyjádření společenské nadřazenosti, dnes archaické (Co ráčejí poroučet?)
• slovesný čas
a) objektivní (základní) - vzhledem k okamžiku promluvy; minulý, přítomný, budoucí
b) relativní (poměrný) - vzhledem k jinému ději; děj předčasný, současný, následný; vyjadřuje se souvětím nebo pomocí přechodníků (Když nám událost dovyprávěl, oddechli jsme si. Seskočiv z koně, prošel bránou.)
▫ čas přítomný (prézens) - děj v okamžiku promluvy, slovesa nedokonavá (nesu, tisknu, kryju/-i, sázím, dělám); u sloves dokonavých tvary času přítomného vyjadřují děj budoucí (zavolám)
- zpřítomňovací prézens - aktualizace minulosti (Tak jdu a vidím hroznou věc!)
- děj budoucí vyjádřený prézentem jako jistý (Za týden jsou Vánoce.)
▫ čas minulý (préteritum) - děj se udál před okamžikem promluvy
- příčestí minulé + prézentní tvary pomocného slovesa být: vezl jsem
- zkrácená hovorová podoba: viděls, tys tam byl, cos to napsal
- zvratné sloveso: smál ses, přál sis
- plusquamperfektum = čas předminulý (archaické): Královna odešla dveřmi, kterými byla přišla.
- vyjádření výsledku děje (perfektum) - příčestí trpné + tvary slovesa být, mít: je uvařeno, mám uvařeno (vařil a už uvařil)
▫ čas budoucí (futurum)
- forma složená (od nedokonavých sloves) - vyjadřuje děj následující za okamžikem promluvy (budu psát)
- forma jednoduchá (od dokonavých sloves) - vyjadřuje ukončení děje po okamžiku promluvy (dopíšu)
- u některých sloves pohybu (nedok.) se tvoří futurum pomocí předpony po- (poběžím, povezu) nebo pů- (půjdu)
- vyjádření a) nejistoty v přítomnosti (Asi bude nemocný. To bude pravda.)
b) výzvy (Budeš poslouchat?!)
c) výtky (Ty si budeš ležet, a já abych uklízela.)
• slovesný způsob
a) oznamovací (indikativ) - děj reálný v přítomnosti. minulosti, budoucnosti
- s částicemi - přání (Ať přijde!)
- výzva, rozkaz (Mlčíš! A padám!)
b) podmiňovací (kondicionál) - nereálný obsah slovesa (podmínka, přání, nejistota)
- kondicionál přítomný - potenciálně možný děj, probíhá v přítomnosti nebo budoucnosti (četl bych, četl bys, četl by, četli bychom, četli byste, četli by)
- kondicionál minulý - děj, který byl možný v minulosti, ale neuskutečnil se (byl bych (býval) četl, byl bys četl, byl by četl, byli bychom četli, byli byste četli, byli by četli)
- kondicionálem lze vyjádřit zdvořilost, úctu, skromnost, rozkaz (Co byste si přál? Prosila bych knížku. Mohl bych zaplatit? Měl bys chodit včas.)
c) rozkazovací (imperativ) - výzva, pokyn, rozkaz, rada
- pouze 3 tvary: ▫ 2.os. sg. (piš)
▫ 1.os. pl. (pišme)
▫ 2.os. pl. (pište)
- opisem vyjádřený rozkaz: Ať píše!
- pasivní tvary: buď pozdraven, buďme pozdraveni, buďte pozdraveni
• slovesný rod
- vyjadřuje vztah mezi původcem (případně cílem) děje a podmětem
a) činný (aktivum) - vyjadřuje, co činí podmět - v podmětu je původce děje (Učitel vyvolal žáka.)
b) trpný (pasivum) - vyjadřuje, co činí někdo jiný než podmět - v podmětu je cíl děje (Žák byl vyvolán učitelem.)
- vyjadřuje se:
▫ opisným tvarem trpným (Obchody byly uzavřeny.) - dok. slovesa
▫ zvratnou podobou slovesa (Obchody se otvírají v 8 hodin.) - nedok. slovesa
- dvojí rod mohou vyjadřovat jen slovesa předmětová; slovesa bezpředmětová (pršet, umět, stát…) trpný rod vyjádřit nemohou
• slovesný vid
= schopnost slovesa vyjádřit dokonavost nebo nedokonavost děje
a) slovesa dokonavá - děj dokončený (dočíst, zazpívat)
b) sloves nedokonavá - děj v průběhu (číst, zpívat)
- vidové dvojice: říci - říkat, nést - přinést, skočit - skákat
- obouvidovost: věnovat, obětovat, informovat
- jednovidovost - slovesa pouze dokonavá; nadchnout, přimět
- k utvoření sloves dokonavých slouží často předpony (dospat, vyletět), k utvoření sloves nedokonavých kmenové přípony, zvl. -a- (říkat), -ova- (kupovat), -va- (dávat)
• slovesné třídy
- z tvaru 3. os. sg. přít. času oznam. způsobu
I. nese, bere (tvrdé vzory), maže (měkký vzor), peče, umře (smíšené vzory)
II. tiskne, mine, začne
III. kryje, kupuje
IV. prosí, trpí, sází
V. dělá
Slovesné tvary neurčité:
a) infinitiv - slovníková forma slovesa
b) přechodníky - 3 tvary (sg. - m., f.+n.; pl. - všechny rody)
- přítomný: -a, -ouc, -ouce (nést)
-e/ě, -íc, -íce (mazat)
-eje, -ejíc, -ejíce (sázet)
-aje, -ajíc, -ajíce (volat)
- minulý: - 0, -ši, -še (přinést)
- v, -vši, -vše (seskočit)
c) příčestí - od kmene minulého
- minulé: -l, -la, -lo, -li, -ly, -la (nést)
- trpné: -(e)n, -(e)na, -(e)no, -(e)ni, -(e)ny, -(e)na (nést)
-t, -ta, -to, -ti, -ty, -ta (bít)
- z obou příčestí lze tvořit adjektiva slovesná (nesený, zapadlý)
d) podstatné jméno slovesné - od příčestí trpného + koncovka -í
- veden - vedení, kryt - krytí
- vyjadřují vid, zachovávají slovesnou vazbu (dosažení cíle, dosahování výsledků)
Vývojové tendence v tvaroslovném systému jmen současné češtiny
- všechny typy jmen i sloves nejsou stejně frekventované a produktivní
- produktivní morfologické typy jsou živé, atraktivní pro jiné typy:
a) některá jména přejímají tvary produktivních vzorů:
- jména typu kost a píseň (píseň je produktivní vzor), např. lodi i lodě, loďmi i loděmi, zdem i zdím, zdech i zdích
- vzoru kost se pevně drží jen 2 stará jména - věc,řeč + skupina produktivních jmen tvořených příponou -ost (starost)
b) tendence neměnit kmen:
- balíčcích i balíčkách (-ách je produktivní koncovka), rybníčcích i rybníčkách, střediscích i střediskách, jablcích i jablkách, v potoce i v potoku, jazyce i jazyku, kožiše i kožichu
c) méně časté krácení kmenové samohlásky, ale:
- blána - blan, brána - bran
- síla: silou - sílou, sil, silám - sílám, silách - sílách, silami - sílami
- ve 4. p. neživotných jmen někdy užijeme životný tvar (tvar 2. p.) → vyjádření expresivity:
- K svačině si koupím buřta. Střelil jsem pěkného góla. Našel velkého hřiba.
- jmenné tvary přídavných jmen → knižní:
- jsem toho dalek, buď pamětliv jeho napomenutí - běžné bos, jediné možné rád
- vývojový pohyb také u zájmen:
- dříve jen bez něho, dnes i něj (neutrální, ale původně nespisovné)
- původní, jedině spisovný tvar je ve 4. pádě zájmena ono se dnes chápe jako knižní, místo něho se dnes většinou užívá tvar ho
- tvar mne v 2. a 4. pádě dnes knižní, neutrální je tvar mě
Vývojové tendence v tvaroslovném systému sloves současné češtiny
- dochází k stylové neutralizaci tvarů původem hovorových:
- neutrální mažu, mažou - knižní maži, maží
- neutrální kryji, kupuji, kryjí, kupují - hovorové kryju, kupuju, kryjou, kupujou
- neutrální peču, pečou, peč, pečme, pečte, (péct) - knižní peku, pekou, pec, pecme, pecte, (péci)
- neutrální neseme, bereme, mažeme - hovorové nesem, berem, mažem
- neutrální přetnout - knižní přetít
- neutrální pracovat - knižní pracovati
12. Publicistický styl
- styl sdělovacích prostředků (novin, časopisů, rozhlasu, televize) + veřejných řečnických projevů (soudní řeč, kázání, proslov aj.)
- nejrychleji se vyvíjející styl
- funkce: informační (rychlé, objektivní, globální informace – příjemce si udělá názor), vzdělávací, získávací a přesvědčovací (ovlivňuje veřejné mínění ), zábavná
- projev veřejný, monologický i dialogický, forma psaná i mluvená
- publicistické projevy určeny široké veřejnosti
- požadavky: aktuálnost, pravdivost, všeobecná přístupnost a srozumitelnost, působivost, originalita, přesvědčivost, výrazová úspornost
- jazyk: spisovný, a to knižní i hovorový a ne zcela spisovný; specifické vyjadřování (osobitost novináře), přesnost a jednoznačnost, neotřelost, někdy humor, satira, ironie; publicismy (obraty používané jen v publicistice), odstavcový háček (poslední slova odstavce logicky souvisejí s počátkem následujícího)
- automatizace = využití předpokládaných ustálených výrazů; rychle informuje, umožňuje orientaci v textu (např. soud byl odročen, pachatel byl dopaden…); automatizace výrazů často vede k frázovitosti
- fráze = stereotypně užívané obraty, zmechanizovaná slovní spojení a otřelé obraty; soubor frází = frazeologie
- aktualizace = užití neobvyklého, nového výrazu k upoutání čtenáře a oživení textu
- způsoby aktualizace:
▫ ve spisovném textu se užívají výrazy z jiné stylové roviny (např. hovorové – tatrováci, lidové frazeologické obraty, výrazy knižní, zastaralé), dávají se do uvozovek
▫ užívají se slova v nezvyklých spojeních
▫ obměňují se frazeologická spojení
▫ kontrast
▫ slovní hříčky
▫ obrazné vyjadřování
▫ aktualizace ve větné stavbě – užití elipsy, subjektivního pořádku slov, jmenných a slovesně jmenných konstrukcí, nevlastních předložek
- opakovaná aktualizace se časem mění v automatizaci
- titulky: snaha zaujmout, stručné, výstižné, naznačují obsah, obvykle jednočlenné věty, důležitost grafické stránky (podtitulek, apod.)
- popisky: doprovod k vizuálními materiálu – stručné v présentu
- autoři novinových článků – novináři
- předpoklady novináře: všestranné vzdělání, spolehlivost, IQ, odhodlání, zdvořilost, etika, čestnost, přesnost, pracovitost, pohotovost, ověřování faktů, schopnost napsat text v krátké době bez dlouhé přípravy, nezaujatost, nestrannost, životní energie
- slohové útvary:
▫ informační, zpravodajské (zpráva, oznámení, inzerát, komuniké, referát, reportáž aj.)
▫ analytické, úvahové (úvodník, komentář, úvahové články, polemika, kritika, recenze, pamflet)
▫ beletristické – prvky uměleckého stylu (fejeton, sloupek, glosa, umělecká reportáž, črta, soudnička, causerie)
▫ v dialogizované podobě (interview apod.)
• zpráva:
- informace o veřejné události, která se již stala, její obsah je minulostí
- často spojena s hodnocením
- stručnost, heslovitost a grafická úprava
- důležité údaje: název akce, místo konání, časová informace (datum, hodina), obsah akce (téma)
• oznámení:
- informace o veřejné události, k níž teprve dojde, připravuje se, uskuteční se v budoucnu
- často osahuje výzvu k účasti
- stručnost, heslovitost a grafická úprava
- důležité údaje: název akce, místo konání, časová informace (datum, hodina), obsah akce (téma)
- oznámení v tištěné podobě = pozvánka
• inzerce, reklama:
- speciální druh oznámení v novinách, časopisech, televizi
- cíl: nabídka (koupě, prodej, zaměstnání, seznámení); upoutat, zaujmout, motivovat
- požadavek: maximální stručnost + působivost
- potřebné údaje: kdo, co, kde, kdy, proč
- jazyk: vždy spisovný, pozor na srozumitelnost zkratek
- grafické prostředky: typ, čitelnost, barva, výraznost, odlišnost písma
• referát:
- informuje o aktuálním dění, o průběhu jednání, akce, sportovní akce atd.
- podrobnější zpráva – informuje, hodnotí, přesvědčuje, získává, informuje
- jazyk: běžně známé výrazy, hodnotící výrazy
- ústní referát: mluvená podoba češtiny, jednodušší větná stavba, snaha o kontakt s posluchači (oslovení, i během referátu), autorský plurál (skromnosti), naznačení tématu a jeho stavby v úvodu, pečlivá výslovnost, řečnická působivost, vhodné tempo řeči
• reportáž:
- smíšený útvar s prvky odbornými uměleckými
- informuje o zajímavých místech, provozech na základě přímého pozorování a styku s lidmi, a to zajímavým způsobem
- cíl: názorná představa prostředí, události Þ „přímý přenos“ (dokumentární přesnost)
- požadavek: očité svědectví autora, pozorovatelský talent; živé, zajímavé vylíčení skutečné události
- jazyk: publicistické prostředky (působivost, zaujetí, názornost, zajímavost), expresivní aktualizované výrazy, obrazná vyjádření, konkrétnost, v závěru pointa
- shodné rysy se zprávou, referátem (informovanost, věcnost) a s fejetonem (působivost, názornost)
- slovní zásoba: přirovnání, opakování slov, oslovení, stylově zabarvená slova, kontrasty, metafory, hyperboly
- syntax: jednoduché věty, prostá souvětí, krátké věty, často neslovesné, vytýkání opisem („Nezapomene ten, kdo zažil…“), různé druhy vět
• úvodník:
- obsahuje hlavní téma, nejdůležitější informaci obvykle celospolečenského významu + rozbor a vyvození závěrečného hodnocení, oficiální stanovisko Þ v úvodu novin (1. strana), výrazný titulek
- jazyk: mírně využito živých jazykových prostředků, např. řečnické otázky, kontrasty, hromadění synonym, souřadně spojované výrazy (výčet)
- použití 1.osoby množného čísla
- styl celkově klidný, oficiální
• článek:
- delší útvar, podstatou je zpráva nebo komentář – někdy povaha kritické úvahy
- cíl: informovat, vzbudit pozornost, zájem, přesvědčit
- objektivnost
• komentář:
- druh novinového článku, v němž autor vyjadřuje svůj názor, zaujímá určité stanovisko k nějakému problému Þ osobní styl novináře, umění nesouhlasu, argumentace
- jazyk: pestrý, citově zabarvený styl; subjektivní ráz
- působivé a účinné jazykové prostředky
- větná stavba: věty zvolací, tázací, rozkazovací (naléhavost, působivost), řečnické otázky
• kritika:
- úvaha, která především hodnotí, posuzuje
- cíl: zjistit klady a nedostatky posuzovaného jevu, najít cestu k nápravě
- požadavky: objektivní posouzení skutečnosti, věcnost, pravdivost, ohled na obecný zájem
- kompozice: postup od konkrétních faktů, zobecnění poučení; využití analýzy (rozbor podstaty hodnoceného jevu)
- jazyk: hodnotící výrazy, někdy ironie, sarkasmus; vyjádření citového vztahu k posuzovanému jevu (obrazné, přenesené výrazy)
- syntax: věty zvolací, přací, tázací, řečnické otázky, výzvový infinitiv, kontrasty Þ působivost a přesvědčivost
• recenze:
- hodnocení vědeckého nebo uměleckého díla, zvl. nově vydaného, převaha informativních prvků nad kritikou
- cíl: pomoci čtenáři (orientace v literatuře), autorovi (dosažení vysoké umělecké úrovně díla), společnosti (rozvoj kultury)
- požadavky: objektivnost, argumentace + subjektivní názor, dojem kritika; osobní nezaujatost, široký kulturní a společenský rozhled
• fejeton:
- útvar publicistického a uměleckého stylu
- drobná zajímavá aktuální témata všedního dne, denního života v novém světle
- menší prozaický útvar, v novinách „pod čarou“
- zpracován zábavným lehčím tónem (ironický nebo humorný; Neruda: Kam s ním?); i fejetony vážné (Neruda: Jazyk český)
- cíl: vtipně a duchaplně upozornit na zajímavou věc nebo kritizovat veřejný jev, vyvolání okamžité reakce, odezvy Þ snaha věc napravit
- znaky: přítomnost úvahy – aktuálnost; stanoviska autora a jeho osobní zaujetí + konkrétní údaje a fakta, humor, komika, originalita
- jazyk: přístupný styl, vtipné formulace, neotřelé, komické spojování slov, neobvyklost spojeních spojení (nadsázka, obraznost, fantazie); hovorové prostředky, slova významově blízká (k zpřesnění, zesílení vyjádření), citově zabarvená slova, rčení, ironie, satira, působivý titul
- syntax: převaha jednoduchých vět, souvětí slučovací, z vedlejších vět převažují přívlastkové, paralelní řazení slov i vět
• sloupek:
- vtipná časová úvaha v jednom sloupci; vytříbený styl, kurzíva, na 1. straně novin
- původně ve 20.a 30. letech v Lidových novinách (Čapek, Poláček, Bass)
• glosa:
- krátká kritická poznámka k událostem a názorům
• kurzíva:
- novinářská aktualizující nebo zábavná stať, tištěná kurzívou
• causerie [kózrí]:
- vtipná novinářská úvaha o problému
- lehčí tón, duchaplnost, aktuálnost, zábavnost, často forma rozmluvy (Neruda, Machar, Čapek)
• črty:
- bez dramatické zápletky, výjevy ze života
• interwiev:
- písemně zpracované sdělení formou rozhovoru (dialogu) se známou nebo významnou osobností
- podstata: stručné otázky novináře a odpovědi tázané osoby; plynulá návaznost, výstižnost, zajímavost, aktuální tematika, společensky důležitá i zajímavá pro čtenáře
- kompozice: 1. Úvod – představení osobnosti, uvedení do situace
2. Vlastní rozhovor – otázky a odpovědi
3. Závěr – shrnutí, rozloučení
- jazyk: věcné a konkrétní otázky, vtipné odpovědi, přirozené nenásilné vyjadřování, spisovný jazyk (ne knižní prostředky), vhodnost hovorových prostředků, citově zabarvená slova (osobní zaujetí)
- větná stavba: jednoduché, ne příliš dlouhé věty, řečnické otázky, věty jednočlenné jmenné, nedokončené výpovědi (váhání)
- nejrychleji se vyvíjející styl
- funkce: informační (rychlé, objektivní, globální informace – příjemce si udělá názor), vzdělávací, získávací a přesvědčovací (ovlivňuje veřejné mínění ), zábavná
- projev veřejný, monologický i dialogický, forma psaná i mluvená
- publicistické projevy určeny široké veřejnosti
- požadavky: aktuálnost, pravdivost, všeobecná přístupnost a srozumitelnost, působivost, originalita, přesvědčivost, výrazová úspornost
- jazyk: spisovný, a to knižní i hovorový a ne zcela spisovný; specifické vyjadřování (osobitost novináře), přesnost a jednoznačnost, neotřelost, někdy humor, satira, ironie; publicismy (obraty používané jen v publicistice), odstavcový háček (poslední slova odstavce logicky souvisejí s počátkem následujícího)
- automatizace = využití předpokládaných ustálených výrazů; rychle informuje, umožňuje orientaci v textu (např. soud byl odročen, pachatel byl dopaden…); automatizace výrazů často vede k frázovitosti
- fráze = stereotypně užívané obraty, zmechanizovaná slovní spojení a otřelé obraty; soubor frází = frazeologie
- aktualizace = užití neobvyklého, nového výrazu k upoutání čtenáře a oživení textu
- způsoby aktualizace:
▫ ve spisovném textu se užívají výrazy z jiné stylové roviny (např. hovorové – tatrováci, lidové frazeologické obraty, výrazy knižní, zastaralé), dávají se do uvozovek
▫ užívají se slova v nezvyklých spojeních
▫ obměňují se frazeologická spojení
▫ kontrast
▫ slovní hříčky
▫ obrazné vyjadřování
▫ aktualizace ve větné stavbě – užití elipsy, subjektivního pořádku slov, jmenných a slovesně jmenných konstrukcí, nevlastních předložek
- opakovaná aktualizace se časem mění v automatizaci
- titulky: snaha zaujmout, stručné, výstižné, naznačují obsah, obvykle jednočlenné věty, důležitost grafické stránky (podtitulek, apod.)
- popisky: doprovod k vizuálními materiálu – stručné v présentu
- autoři novinových článků – novináři
- předpoklady novináře: všestranné vzdělání, spolehlivost, IQ, odhodlání, zdvořilost, etika, čestnost, přesnost, pracovitost, pohotovost, ověřování faktů, schopnost napsat text v krátké době bez dlouhé přípravy, nezaujatost, nestrannost, životní energie
- slohové útvary:
▫ informační, zpravodajské (zpráva, oznámení, inzerát, komuniké, referát, reportáž aj.)
▫ analytické, úvahové (úvodník, komentář, úvahové články, polemika, kritika, recenze, pamflet)
▫ beletristické – prvky uměleckého stylu (fejeton, sloupek, glosa, umělecká reportáž, črta, soudnička, causerie)
▫ v dialogizované podobě (interview apod.)
• zpráva:
- informace o veřejné události, která se již stala, její obsah je minulostí
- často spojena s hodnocením
- stručnost, heslovitost a grafická úprava
- důležité údaje: název akce, místo konání, časová informace (datum, hodina), obsah akce (téma)
• oznámení:
- informace o veřejné události, k níž teprve dojde, připravuje se, uskuteční se v budoucnu
- často osahuje výzvu k účasti
- stručnost, heslovitost a grafická úprava
- důležité údaje: název akce, místo konání, časová informace (datum, hodina), obsah akce (téma)
- oznámení v tištěné podobě = pozvánka
• inzerce, reklama:
- speciální druh oznámení v novinách, časopisech, televizi
- cíl: nabídka (koupě, prodej, zaměstnání, seznámení); upoutat, zaujmout, motivovat
- požadavek: maximální stručnost + působivost
- potřebné údaje: kdo, co, kde, kdy, proč
- jazyk: vždy spisovný, pozor na srozumitelnost zkratek
- grafické prostředky: typ, čitelnost, barva, výraznost, odlišnost písma
• referát:
- informuje o aktuálním dění, o průběhu jednání, akce, sportovní akce atd.
- podrobnější zpráva – informuje, hodnotí, přesvědčuje, získává, informuje
- jazyk: běžně známé výrazy, hodnotící výrazy
- ústní referát: mluvená podoba češtiny, jednodušší větná stavba, snaha o kontakt s posluchači (oslovení, i během referátu), autorský plurál (skromnosti), naznačení tématu a jeho stavby v úvodu, pečlivá výslovnost, řečnická působivost, vhodné tempo řeči
• reportáž:
- smíšený útvar s prvky odbornými uměleckými
- informuje o zajímavých místech, provozech na základě přímého pozorování a styku s lidmi, a to zajímavým způsobem
- cíl: názorná představa prostředí, události Þ „přímý přenos“ (dokumentární přesnost)
- požadavek: očité svědectví autora, pozorovatelský talent; živé, zajímavé vylíčení skutečné události
- jazyk: publicistické prostředky (působivost, zaujetí, názornost, zajímavost), expresivní aktualizované výrazy, obrazná vyjádření, konkrétnost, v závěru pointa
- shodné rysy se zprávou, referátem (informovanost, věcnost) a s fejetonem (působivost, názornost)
- slovní zásoba: přirovnání, opakování slov, oslovení, stylově zabarvená slova, kontrasty, metafory, hyperboly
- syntax: jednoduché věty, prostá souvětí, krátké věty, často neslovesné, vytýkání opisem („Nezapomene ten, kdo zažil…“), různé druhy vět
• úvodník:
- obsahuje hlavní téma, nejdůležitější informaci obvykle celospolečenského významu + rozbor a vyvození závěrečného hodnocení, oficiální stanovisko Þ v úvodu novin (1. strana), výrazný titulek
- jazyk: mírně využito živých jazykových prostředků, např. řečnické otázky, kontrasty, hromadění synonym, souřadně spojované výrazy (výčet)
- použití 1.osoby množného čísla
- styl celkově klidný, oficiální
• článek:
- delší útvar, podstatou je zpráva nebo komentář – někdy povaha kritické úvahy
- cíl: informovat, vzbudit pozornost, zájem, přesvědčit
- objektivnost
• komentář:
- druh novinového článku, v němž autor vyjadřuje svůj názor, zaujímá určité stanovisko k nějakému problému Þ osobní styl novináře, umění nesouhlasu, argumentace
- jazyk: pestrý, citově zabarvený styl; subjektivní ráz
- působivé a účinné jazykové prostředky
- větná stavba: věty zvolací, tázací, rozkazovací (naléhavost, působivost), řečnické otázky
• kritika:
- úvaha, která především hodnotí, posuzuje
- cíl: zjistit klady a nedostatky posuzovaného jevu, najít cestu k nápravě
- požadavky: objektivní posouzení skutečnosti, věcnost, pravdivost, ohled na obecný zájem
- kompozice: postup od konkrétních faktů, zobecnění poučení; využití analýzy (rozbor podstaty hodnoceného jevu)
- jazyk: hodnotící výrazy, někdy ironie, sarkasmus; vyjádření citového vztahu k posuzovanému jevu (obrazné, přenesené výrazy)
- syntax: věty zvolací, přací, tázací, řečnické otázky, výzvový infinitiv, kontrasty Þ působivost a přesvědčivost
• recenze:
- hodnocení vědeckého nebo uměleckého díla, zvl. nově vydaného, převaha informativních prvků nad kritikou
- cíl: pomoci čtenáři (orientace v literatuře), autorovi (dosažení vysoké umělecké úrovně díla), společnosti (rozvoj kultury)
- požadavky: objektivnost, argumentace + subjektivní názor, dojem kritika; osobní nezaujatost, široký kulturní a společenský rozhled
• fejeton:
- útvar publicistického a uměleckého stylu
- drobná zajímavá aktuální témata všedního dne, denního života v novém světle
- menší prozaický útvar, v novinách „pod čarou“
- zpracován zábavným lehčím tónem (ironický nebo humorný; Neruda: Kam s ním?); i fejetony vážné (Neruda: Jazyk český)
- cíl: vtipně a duchaplně upozornit na zajímavou věc nebo kritizovat veřejný jev, vyvolání okamžité reakce, odezvy Þ snaha věc napravit
- znaky: přítomnost úvahy – aktuálnost; stanoviska autora a jeho osobní zaujetí + konkrétní údaje a fakta, humor, komika, originalita
- jazyk: přístupný styl, vtipné formulace, neotřelé, komické spojování slov, neobvyklost spojeních spojení (nadsázka, obraznost, fantazie); hovorové prostředky, slova významově blízká (k zpřesnění, zesílení vyjádření), citově zabarvená slova, rčení, ironie, satira, působivý titul
- syntax: převaha jednoduchých vět, souvětí slučovací, z vedlejších vět převažují přívlastkové, paralelní řazení slov i vět
• sloupek:
- vtipná časová úvaha v jednom sloupci; vytříbený styl, kurzíva, na 1. straně novin
- původně ve 20.a 30. letech v Lidových novinách (Čapek, Poláček, Bass)
• glosa:
- krátká kritická poznámka k událostem a názorům
• kurzíva:
- novinářská aktualizující nebo zábavná stať, tištěná kurzívou
• causerie [kózrí]:
- vtipná novinářská úvaha o problému
- lehčí tón, duchaplnost, aktuálnost, zábavnost, často forma rozmluvy (Neruda, Machar, Čapek)
• črty:
- bez dramatické zápletky, výjevy ze života
• interwiev:
- písemně zpracované sdělení formou rozhovoru (dialogu) se známou nebo významnou osobností
- podstata: stručné otázky novináře a odpovědi tázané osoby; plynulá návaznost, výstižnost, zajímavost, aktuální tematika, společensky důležitá i zajímavá pro čtenáře
- kompozice: 1. Úvod – představení osobnosti, uvedení do situace
2. Vlastní rozhovor – otázky a odpovědi
3. Závěr – shrnutí, rozloučení
- jazyk: věcné a konkrétní otázky, vtipné odpovědi, přirozené nenásilné vyjadřování, spisovný jazyk (ne knižní prostředky), vhodnost hovorových prostředků, citově zabarvená slova (osobní zaujetí)
- větná stavba: jednoduché, ne příliš dlouhé věty, řečnické otázky, věty jednočlenné jmenné, nedokončené výpovědi (váhání)
11. Odchylky od větného schématu
ODCHYLKY OD VĚTNÉHO SCHÉMATU
▫ vsuvky (parenteze): spojení nebo věty do schématu vložené, vysvětlují, doplňují nebo hodnotí obsah výpovědi, obracejí se na posluchače, oddělují se čárkami, pomlčkami nebo závorkami, po syntaktické stránce jsou bez určení. (Takový úspěch jsem, upřímně řečeno, nečekal. Učí se – už asi jiný nebude – málokdy. Přísady chloridu vápenatého (1-1,5%) urychlují tuhnutí cementu.)
- před větou (předsunuté) – Jak víš, je svobodný.
- uprostřed věty – Je, jak víš, svobodný.
- za větou (přisunutá) – Je svobodný, jak víš.
▫ výpustka (elipsa): z větného schématu se vypouští to, co by se opakovalo nebo to, co si posluchač snadno doplní, časté v mluvených projevech (v psané podobě především v dramatu) (Co s tím? Další, prosím.)
▫ samostatný větný člen: vytýkají se před větu nebo stojí za větou, odkazuje se na ně příslovcem nebo ukazovacím zájmenem, odděluje se čárkou, typické pro mluvenou řeč zdůraznění (Na horách, tam bylo hezky. Eva, ta vše ví.)
▫ osamostatnělý větný člen: vyjadřování postupné, rozčleňování (Brodil se bahnem. Po kotníky. Sám., Bylo tam příjemné prostředí. A klid.)
- do věty se mluvnicky nezačleňuje oslovení, dále se neurčují citoslovce (Brr, to je zima!) a samostatné větné členy
SYNTAKTICKÉ CHYBY
- syntaktické chyby jsou odchylky od větné skladby podle syntaktického hlediska, považované za slohovou neobratnost
▫ zeugma: zanedbání dvojí vazby; spojení souřadných členů vazebním vztahem, který patří jen jednomu z nich (chtěl a volal po něčem místo chtěl něco a volal po něčem;, uvnitř i před budovou místo uvnitř budovy i před budovou)
▫ anakolut: vyšinutí z větné vazby; opuštění započatého větného schématu, přechod k jiné konstrukci (Člověk, když není opatrný, hned se mu něco ztratí. místo Člověk, když není opatrný, hned něco ztratí.).
▫ kontaminace: směšování (křížení) vazeb; správná vazba zaměněna s jinou, převzatou od slova podobného významu (cenit si něco – vážit si něčeho - nespr. cenit si něčeho; mimo Jendu – kromě Jendy - nespr. mimo Jendy)
▫ vsuvky (parenteze): spojení nebo věty do schématu vložené, vysvětlují, doplňují nebo hodnotí obsah výpovědi, obracejí se na posluchače, oddělují se čárkami, pomlčkami nebo závorkami, po syntaktické stránce jsou bez určení. (Takový úspěch jsem, upřímně řečeno, nečekal. Učí se – už asi jiný nebude – málokdy. Přísady chloridu vápenatého (1-1,5%) urychlují tuhnutí cementu.)
- před větou (předsunuté) – Jak víš, je svobodný.
- uprostřed věty – Je, jak víš, svobodný.
- za větou (přisunutá) – Je svobodný, jak víš.
▫ výpustka (elipsa): z větného schématu se vypouští to, co by se opakovalo nebo to, co si posluchač snadno doplní, časté v mluvených projevech (v psané podobě především v dramatu) (Co s tím? Další, prosím.)
▫ samostatný větný člen: vytýkají se před větu nebo stojí za větou, odkazuje se na ně příslovcem nebo ukazovacím zájmenem, odděluje se čárkou, typické pro mluvenou řeč zdůraznění (Na horách, tam bylo hezky. Eva, ta vše ví.)
▫ osamostatnělý větný člen: vyjadřování postupné, rozčleňování (Brodil se bahnem. Po kotníky. Sám., Bylo tam příjemné prostředí. A klid.)
- do věty se mluvnicky nezačleňuje oslovení, dále se neurčují citoslovce (Brr, to je zima!) a samostatné větné členy
SYNTAKTICKÉ CHYBY
- syntaktické chyby jsou odchylky od větné skladby podle syntaktického hlediska, považované za slohovou neobratnost
▫ zeugma: zanedbání dvojí vazby; spojení souřadných členů vazebním vztahem, který patří jen jednomu z nich (chtěl a volal po něčem místo chtěl něco a volal po něčem;, uvnitř i před budovou místo uvnitř budovy i před budovou)
▫ anakolut: vyšinutí z větné vazby; opuštění započatého větného schématu, přechod k jiné konstrukci (Člověk, když není opatrný, hned se mu něco ztratí. místo Člověk, když není opatrný, hned něco ztratí.).
▫ kontaminace: směšování (křížení) vazeb; správná vazba zaměněna s jinou, převzatou od slova podobného významu (cenit si něco – vážit si něčeho - nespr. cenit si něčeho; mimo Jendu – kromě Jendy - nespr. mimo Jendy)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)