REALISTICKÁ DRAMATA
Ladislav Stroupežnický (1850–1892)
Dílo:
– veselohra Naši furianti – z jihočeské vesnice; zápletka: spor o to, kdo má být ve vsi ponocným; autorův ironický a kritický postoj k vztahům mezi lidmi na vesnici; složité charaktery postav jejich furiantství (starosta obce Dubský, nejbohatší sedlák, švec Habršperk a voják Bláha – poznali svět životní moudrost)
Gabriela Preissová (1862–1946)
– otřesné tragédie ze slovácké vesnice: Gazdina roba, Její pastorkyňa (stará mlynářka se dopustila zločinu, aby zachránila štěstí nevlastní dcery); lidské vztahy ovládány majetkem a vnějším pokrytectvím; psychologická kresba postav; hudební zpracování: J. B. Foerster – opera Eva, L. Janáček – opera Její pastorkyňa
Alois (1861–1925) a Vilém (1863–1912) Mrštíkové
narodili se v Jimramově.
– realistická tragédie Maryša (5 jednání) – ze slovácké vesnice; obraz sociálních rozdílů, úlohy peněz na vesnici a síly předsudků v tehdejším životě;
– Maryša, dcera sedláka Lízala, donucena k sňatku s vdovcem, mlynářem Vávrou (věková nerovnost, ale majetek) × citový vztah Maryšin k chudému Franckovi; kompozice dramatu podle vzoru antické tragédie: expozice (základní situace, naznačena zápletka – spor Lízala a Vávry o věno), kolize (Maryšin odpor k sňatku), krize (Franckův návrat z vojny, přemlouvá Maryšu, Vávrova střelba, vrcholí spory o věno), peripetie (Maryšino rozhodnutí), katastrofa (Vávrova smrt);
– funkce slováckého nářečí: charakteristika postav a prostředí
– próza bratří Mrštíků:
románový cyklus Rok na vsi – z rozhraní Slovácka a Hané
– próza Viléma Mrštíka:
román Pohádka máje – oslava přírody a lásky; milostný idylický příběh Helenky a pražského studenta Ríši; lyrizace děje (vliv impresionismu), personifikace přírodního dění;
– román Santa Lucia – o studentu umírajícím v Praze bídou (vliv naturalismu)
Antal Stašek (1843–1931)
Antal Stašek (1843–1931)
Podkrkonoší (Semily); otec Ivana Olbrachta;
Vlastním jménem Antonín Zeman, otec Ivana Olbrachta. Studium v Polsku na právníka, dělal právníka v Semilech. Se svým synem na sebe vzájemně působily, otec syna přivedl k literatuře a syn otce ke komunistům.
Dílo:
– povídkový cyklus Blouznivci našich hor – o životě v sektě, víra v reinkarnaci
– román V temných vírech – o životě dělníků, počátky dělnického hnutí
– román O ševci Matoušovi a jeho přátelích – byl to komunista, pobuřoval ostatní dělníky, jde do vězení. Ve vězení se seznámí s předákem, přečte si manifest, po návratu z vězení šíří tajně myšlenky manifestu dál.
Josef Holeček (1853–1929)
Dílo:
– románová kronika Naši - (10 dílů) – obraz jihočeské vesnice (Vodňansko, Písecko) v 1. pol. 19. stol.; rodina sedláka Kojana a jeho syna Bartoně; sedlák = představitel národní moudrosti; podrobné prokreslení prostředí
Ignát Herrmann (1854–1935)
Chotěboř (Doubravka); život v Praze pražská tematika próz
– novinář (Národní listy, literárněhumoristický časopis Švanda dudák)
– prozaik humorista – drobné žánrové obrázky – zdůrazňují popisnost, hromadění drobných detailů, mistrné charakteristiky postav, nedějovost, idylizace, sentimentalismus – např. povídka Sudička, román Otec Kondelík a ženich Vejvara
– román s autobiografickými rysy U snědeného krámu – z prostředí drobné pražské buržoazie (zištnost, dravost) × postava slabého, osamoceného člověka, neschopného odporovat, hlavní postava je kupec Žemla, založí si krámek, dobrák, žena a tchýně jsou zlé, proto zkrachuje a spáchá sebevraždu.
NATURALISMUS
Karel Matěj Čapek – Chod (1860–1927)
působil dlouho jako novinář a k literatuře se dostal po 40. letech.
– román Kašpar Lén mstitel – tragický příběh vraha – mstitele, zedníka Léna, mentální zedbík se zamiluje do prostitutky Mařky, ta je znásilněna, zedník zabije násilníka – zaměstnavatel, ale umírá na TBC.
– román Turbína – příběh patricijské rodiny – bankrot továrníka a životní ztroskotání jeho dcery
– romány Antonín Vondrejc a Jindrové – tragická osudovost milostných vztahů;
autorův vývoj od naturalistického determinismu k úsilí o mravní obrodu; nejen objektivní registrátor jevů, ale i výraz subjektivního, soucitného vztahu k lidem (× Zola); jazyk obohacen archaismy, novotvary, vulgarismy; znalost řeči pražské periferie
Podkrkonoší (Semily); otec Ivana Olbrachta;
Vlastním jménem Antonín Zeman, otec Ivana Olbrachta. Studium v Polsku na právníka, dělal právníka v Semilech. Se svým synem na sebe vzájemně působily, otec syna přivedl k literatuře a syn otce ke komunistům.
Dílo:
– povídkový cyklus Blouznivci našich hor – o životě v sektě, víra v reinkarnaci
– román V temných vírech – o životě dělníků, počátky dělnického hnutí
– román O ševci Matoušovi a jeho přátelích – byl to komunista, pobuřoval ostatní dělníky, jde do vězení. Ve vězení se seznámí s předákem, přečte si manifest, po návratu z vězení šíří tajně myšlenky manifestu dál.
Josef Holeček (1853–1929)
Dílo:
– románová kronika Naši - (10 dílů) – obraz jihočeské vesnice (Vodňansko, Písecko) v 1. pol. 19. stol.; rodina sedláka Kojana a jeho syna Bartoně; sedlák = představitel národní moudrosti; podrobné prokreslení prostředí
Ignát Herrmann (1854–1935)
Chotěboř (Doubravka); život v Praze pražská tematika próz
– novinář (Národní listy, literárněhumoristický časopis Švanda dudák)
– prozaik humorista – drobné žánrové obrázky – zdůrazňují popisnost, hromadění drobných detailů, mistrné charakteristiky postav, nedějovost, idylizace, sentimentalismus – např. povídka Sudička, román Otec Kondelík a ženich Vejvara
– román s autobiografickými rysy U snědeného krámu – z prostředí drobné pražské buržoazie (zištnost, dravost) × postava slabého, osamoceného člověka, neschopného odporovat, hlavní postava je kupec Žemla, založí si krámek, dobrák, žena a tchýně jsou zlé, proto zkrachuje a spáchá sebevraždu.
NATURALISMUS
Karel Matěj Čapek – Chod (1860–1927)
působil dlouho jako novinář a k literatuře se dostal po 40. letech.
– román Kašpar Lén mstitel – tragický příběh vraha – mstitele, zedníka Léna, mentální zedbík se zamiluje do prostitutky Mařky, ta je znásilněna, zedník zabije násilníka – zaměstnavatel, ale umírá na TBC.
– román Turbína – příběh patricijské rodiny – bankrot továrníka a životní ztroskotání jeho dcery
– romány Antonín Vondrejc a Jindrové – tragická osudovost milostných vztahů;
autorův vývoj od naturalistického determinismu k úsilí o mravní obrodu; nejen objektivní registrátor jevů, ale i výraz subjektivního, soucitného vztahu k lidem (× Zola); jazyk obohacen archaismy, novotvary, vulgarismy; znalost řeči pražské periferie
Zikmund Winter (1846–1912)
Zikmund Winter (1846–1912)
Historik, dějepisec, archivář, psal beletrie a odborné studie.
profesor dějepisu, autor odborných publikací o české historii; vynikající psycholog (studie rozvrácených duší, dokonalá povahokresba), mistr krátkých próz historických (historická realistická novela) a humoristických
– soubor Rakovnické obrázky, Pražské obrázky
– Dějiny řemesel a obchodu v Čechách
– román Mistr Kampanus – v pobělohorské době, tragický osud rektora university Karlovy, který přešel na katolickou víru, aby zabránil příchodu jezuitů na univerzitu, vnímán jako zrádce a tak spáchal sebevraždu.
VENKOVSKÁ PRÓZA
Karel Václav Rais (1859–1926)
Lázně Bělohrad (Podkrkonoší), vesnickým učitelem na Českomoravské vysočině; zobrazil těžký život venkovanů v horských krajích, růst bídy (pokračovatel Hálkův)
Dílo:
povídkové soubory:
otázka výměnkářská, vztah rodičů a dětí, touha po majetku – např. Výminkáři, Rodiče a děti
romány:
– idylický obraz venkova v minulosti:
román Zapadlí vlastenci – z Podkrkonoší (Pozdětín); obraz náročné a obětavé práce drobné vesnické inteligence (učitelé, kněží) v době národního obrození (farář Stehlík, řídící učitel Čížek, učitelský pomocník Čermák); obrozenské vlastenectví; národnostní spory na česko-německém rozhraní
román Západ – z Českomoravské vysočiny (Studenec = Kameničky obraz Ant. Slavíčka); vesnice 2. pol. 19. století (autorova současnost); oslava ušlechtilosti a lidské dobroty (farář Kalous, kaplan Voříšek, vesnický učitel Pondělíček) – úsilí zmírnit bídu lidí
kritický pohled na skutečnost, až naturalistický obraz mravního rozkladu:
román Kalibův zločin – tragédie dobráka dohnaného intrikami a rozvracením manželství k vraždě
Raisův přínos:
realistický obraz sociálních poměrů na vesnici; hlubší psychologická kresba postav; idylismus i naturalismus
zájem o postavy starých lidí nebo dětí (citovost, moudrost); nositelé vyšších morálních zásad, ale příliš slabí na ovlivnění osudů trpících
Teréza Nováková (1853–1912)
Praha, život na Českomoravské vysočině (Litomyšl, Poličsko, Skutečsko); národopisné studie z východních Čech vliv na beletristickou tvorbu; pokračovatelka K. Světlé;
– převaha monografických románů (děj se týká jedné postavy, jejího vývoje) –
– román Jiří Šmatlán – příběh poličského tkalce, hledače ”praudy boží” = spravedlivějšího života; jeho vývoj: od náboženské víry (původně katolík, přestup k evangelictví) přes čtenářskou vášeň (písmácká hloubavost) až k sociálně demokratickým názorům o spravedlnosti pro chudé (vliv dělníka Hamerníka); dokumentární realismus a kritika společnosti
román Děti čistého živého – tragický osud příslušníků náboženské sekty abrahamitů
román Na Librově gruntě – východočeská vesnice v pol. 19. století, útlak roboty, daní
historické romány z venkovského prostředí:
román Jan Jílek – tajný návrat českobratrského emigranta z Německa; vězněn, věrnost víře
román Drašar – z doby národního obrození; tragický příběh kněze a obrozenského literáta Michla
městské prostředí:
Maloměstský román – o osudu dcery Karla Havlíčka Zdeňky
Historik, dějepisec, archivář, psal beletrie a odborné studie.
profesor dějepisu, autor odborných publikací o české historii; vynikající psycholog (studie rozvrácených duší, dokonalá povahokresba), mistr krátkých próz historických (historická realistická novela) a humoristických
– soubor Rakovnické obrázky, Pražské obrázky
– Dějiny řemesel a obchodu v Čechách
– román Mistr Kampanus – v pobělohorské době, tragický osud rektora university Karlovy, který přešel na katolickou víru, aby zabránil příchodu jezuitů na univerzitu, vnímán jako zrádce a tak spáchal sebevraždu.
VENKOVSKÁ PRÓZA
Karel Václav Rais (1859–1926)
Lázně Bělohrad (Podkrkonoší), vesnickým učitelem na Českomoravské vysočině; zobrazil těžký život venkovanů v horských krajích, růst bídy (pokračovatel Hálkův)
Dílo:
povídkové soubory:
otázka výměnkářská, vztah rodičů a dětí, touha po majetku – např. Výminkáři, Rodiče a děti
romány:
– idylický obraz venkova v minulosti:
román Zapadlí vlastenci – z Podkrkonoší (Pozdětín); obraz náročné a obětavé práce drobné vesnické inteligence (učitelé, kněží) v době národního obrození (farář Stehlík, řídící učitel Čížek, učitelský pomocník Čermák); obrozenské vlastenectví; národnostní spory na česko-německém rozhraní
román Západ – z Českomoravské vysočiny (Studenec = Kameničky obraz Ant. Slavíčka); vesnice 2. pol. 19. století (autorova současnost); oslava ušlechtilosti a lidské dobroty (farář Kalous, kaplan Voříšek, vesnický učitel Pondělíček) – úsilí zmírnit bídu lidí
kritický pohled na skutečnost, až naturalistický obraz mravního rozkladu:
román Kalibův zločin – tragédie dobráka dohnaného intrikami a rozvracením manželství k vraždě
Raisův přínos:
realistický obraz sociálních poměrů na vesnici; hlubší psychologická kresba postav; idylismus i naturalismus
zájem o postavy starých lidí nebo dětí (citovost, moudrost); nositelé vyšších morálních zásad, ale příliš slabí na ovlivnění osudů trpících
Teréza Nováková (1853–1912)
Praha, život na Českomoravské vysočině (Litomyšl, Poličsko, Skutečsko); národopisné studie z východních Čech vliv na beletristickou tvorbu; pokračovatelka K. Světlé;
– převaha monografických románů (děj se týká jedné postavy, jejího vývoje) –
– román Jiří Šmatlán – příběh poličského tkalce, hledače ”praudy boží” = spravedlivějšího života; jeho vývoj: od náboženské víry (původně katolík, přestup k evangelictví) přes čtenářskou vášeň (písmácká hloubavost) až k sociálně demokratickým názorům o spravedlnosti pro chudé (vliv dělníka Hamerníka); dokumentární realismus a kritika společnosti
román Děti čistého živého – tragický osud příslušníků náboženské sekty abrahamitů
román Na Librově gruntě – východočeská vesnice v pol. 19. století, útlak roboty, daní
historické romány z venkovského prostředí:
román Jan Jílek – tajný návrat českobratrského emigranta z Německa; vězněn, věrnost víře
román Drašar – z doby národního obrození; tragický příběh kněze a obrozenského literáta Michla
městské prostředí:
Maloměstský román – o osudu dcery Karla Havlíčka Zdeňky
V POLSKU
V POLSKU
Henryk Sienkiewicz (1846–1916)
– historické romány Křižáci (boje Poláků proti křižákům zač. 15. stol., bitva u Grünwaldu)
– trilogie Ohněm a mečem, Potopa, Pan Wołodyjowski (boje Poláků proti ukrajinským kozákům v 17. stol.; milostný motiv: tragická láska Zbyška z Bogdanče k Danušce, dceři Juranda ze Spychova)
– román Quo vadis (ze starověkého Říma, vláda Neronova, pronásledování křesťanů)
V SEVERSKÉ LITERATUŘE
norský dramatik Henrik Ibsen (1828–1906)
– romanticko-realistická dramatická báseň Peer Gynt – název podle populární postavy norských pohádek, fantasty, rváče a dobrodruha, je neschopen zmáhat překážky, sní a promarní vše, i lásku Solvejžinu; prolínání pohádkového světa s filozofickými úvahami o životě
– dramata s naturalistickými rysy – Divoká kachna, Hedda Gablerová
– dramata ze současnosti – Nora, Nepřítel lidu, Opory společnosti (kritika měšťácké morálky)
dánský prozaik, pohádkář Hans Christian Andersen (1805–1875)
– Pohádka mého života (vzpomínková próza, vlastní osudy)
REALISMUS V ČESKÉ PRÓZE A DRAMATU 80. a 90. LET
návaznost na počátky uměleckého realismu od 40. let 19. stol. (Havlíček, Tyl, Němcová); rozdělení univerzity na českou a německou (1882)
realismus ve vědě – požadavek pravdy a svobody vědeckého bádání
vliv pozitivismu; boj o pravost RKZ, vydání Ottova slovníku naučného; časopis Čas (redaktor Jan Herben), vědecký časopis Athenaeum (vydavatel T. G. Masaryk);
vědecké osobnosti: filozof a sociolog Tomáš Garrigue Masaryk (studie Česká otázka, Jan Hus, Karel Havlíček aj.), estetik Otakar Hostinský (studie O realismu uměleckém), historik Jaroslav Goll, jazykovědec Jan Gebauer (Historická mluvnice, Staročeský slovník), literární historik Jaroslav Vlček (Dějiny české literatury)
kritický realismus v české próze – tendence sociální i národně osvobozenecké;
historický román (s výchovnou tendencí národní) – historická věrnost, typizace; vliv francouzské a ruské literatury
venkovský román (znalost venkova, národopisné studie, regionální charakter prózy); návaznost na Hálka
realismus v českém dramatu – vliv evropského dramatu (Ibsen, Gogol); ředitel ND Adolf Šubert, dramaturg Ladislav Stroupežnický
naturalismus – ve společenském románu (=dokument doby); záliba v negativních jevech, pesimismus (K. M. Čapek – Chod, V. Mrštík)
HISTORICKÝ REALISMUS
Byl inspirován významnými světovými autory – TOLSTOJ, DUMAS, SIENKIEWITZ, FLOUBERT.
Václav Beneš Třebízský (1849–1884)
Povoláním kněz, zemřel mladý.
Dílo:
témata husitství, pobělohorské doby a selských vzpour z doby Josefa II.;
román Bludné duše – z pobělohorské doby, sedlácké bouře
román Královna Dagmar – o tragickém osudu dcery Přemysla Otakara II.
Alois Jirásek (1851–1930)
Narodil se v Hronově, dostudoval historii, působil v Litomyšli, hodně psal. Za hybnou sílu pokroku považoval obyčejný lid a tímto se ztotožňoval s komunisty. Dokonale uměl popsat atmosféru doby ( Temno, Jan Hus ). Jeho záporem bylo, že nedokonale psychologicky popisoval postavy – byli to jednodušší lidé, především prosté ženy. Jeho zájem o historii byl veliký – Staré pověsti české, husitství – pobělohorská doba, národní obrození – především uznával husitství.
vrchol české historické prózy 19. stol.
Dílo:
a) próza – témata:
– nejstarší období dějin:
Staré pověsti české - (ale i novější – o Žižkovi, Kozinovi, Jánošíkovi); prameny – Kosmas, Dalimil
– husitství:
román Mezi proudy - (3 dílný) – obraz narůstání společenských rozporů za Václava IV., počátky reformního hnutí; vydání Kutnohorského dekretu, osudy Jana Žižky
román Proti všem - (3 části) – rozmach a vrchol husitství po bitvu na Vítkově hoře (obd. 1419 – 1420); husité, Jan Žižka, zeman Ctibor z Hvozdna; císař Zikmund
román Bratrstvo - (3 dílný) – doznívání husitských válek na Slovensku; bitva u Lučence, Jan Jiskra z Brandýsa × Hunyady
román Husitský král - (2 dílný, nedokončený) – o vládě Jiřího z Poděbrad po vznik jednoty bratrské
román Z Čech až na konec světa - (podle cestopisu Václava Šaška z Bířkova) – mírové poselství Jiřího z Poděbrad do západní Evropy
Henryk Sienkiewicz (1846–1916)
– historické romány Křižáci (boje Poláků proti křižákům zač. 15. stol., bitva u Grünwaldu)
– trilogie Ohněm a mečem, Potopa, Pan Wołodyjowski (boje Poláků proti ukrajinským kozákům v 17. stol.; milostný motiv: tragická láska Zbyška z Bogdanče k Danušce, dceři Juranda ze Spychova)
– román Quo vadis (ze starověkého Říma, vláda Neronova, pronásledování křesťanů)
V SEVERSKÉ LITERATUŘE
norský dramatik Henrik Ibsen (1828–1906)
– romanticko-realistická dramatická báseň Peer Gynt – název podle populární postavy norských pohádek, fantasty, rváče a dobrodruha, je neschopen zmáhat překážky, sní a promarní vše, i lásku Solvejžinu; prolínání pohádkového světa s filozofickými úvahami o životě
– dramata s naturalistickými rysy – Divoká kachna, Hedda Gablerová
– dramata ze současnosti – Nora, Nepřítel lidu, Opory společnosti (kritika měšťácké morálky)
dánský prozaik, pohádkář Hans Christian Andersen (1805–1875)
– Pohádka mého života (vzpomínková próza, vlastní osudy)
REALISMUS V ČESKÉ PRÓZE A DRAMATU 80. a 90. LET
návaznost na počátky uměleckého realismu od 40. let 19. stol. (Havlíček, Tyl, Němcová); rozdělení univerzity na českou a německou (1882)
realismus ve vědě – požadavek pravdy a svobody vědeckého bádání
vliv pozitivismu; boj o pravost RKZ, vydání Ottova slovníku naučného; časopis Čas (redaktor Jan Herben), vědecký časopis Athenaeum (vydavatel T. G. Masaryk);
vědecké osobnosti: filozof a sociolog Tomáš Garrigue Masaryk (studie Česká otázka, Jan Hus, Karel Havlíček aj.), estetik Otakar Hostinský (studie O realismu uměleckém), historik Jaroslav Goll, jazykovědec Jan Gebauer (Historická mluvnice, Staročeský slovník), literární historik Jaroslav Vlček (Dějiny české literatury)
kritický realismus v české próze – tendence sociální i národně osvobozenecké;
historický román (s výchovnou tendencí národní) – historická věrnost, typizace; vliv francouzské a ruské literatury
venkovský román (znalost venkova, národopisné studie, regionální charakter prózy); návaznost na Hálka
realismus v českém dramatu – vliv evropského dramatu (Ibsen, Gogol); ředitel ND Adolf Šubert, dramaturg Ladislav Stroupežnický
naturalismus – ve společenském románu (=dokument doby); záliba v negativních jevech, pesimismus (K. M. Čapek – Chod, V. Mrštík)
HISTORICKÝ REALISMUS
Byl inspirován významnými světovými autory – TOLSTOJ, DUMAS, SIENKIEWITZ, FLOUBERT.
Václav Beneš Třebízský (1849–1884)
Povoláním kněz, zemřel mladý.
Dílo:
témata husitství, pobělohorské doby a selských vzpour z doby Josefa II.;
román Bludné duše – z pobělohorské doby, sedlácké bouře
román Královna Dagmar – o tragickém osudu dcery Přemysla Otakara II.
Alois Jirásek (1851–1930)
Narodil se v Hronově, dostudoval historii, působil v Litomyšli, hodně psal. Za hybnou sílu pokroku považoval obyčejný lid a tímto se ztotožňoval s komunisty. Dokonale uměl popsat atmosféru doby ( Temno, Jan Hus ). Jeho záporem bylo, že nedokonale psychologicky popisoval postavy – byli to jednodušší lidé, především prosté ženy. Jeho zájem o historii byl veliký – Staré pověsti české, husitství – pobělohorská doba, národní obrození – především uznával husitství.
vrchol české historické prózy 19. stol.
Dílo:
a) próza – témata:
– nejstarší období dějin:
Staré pověsti české - (ale i novější – o Žižkovi, Kozinovi, Jánošíkovi); prameny – Kosmas, Dalimil
– husitství:
román Mezi proudy - (3 dílný) – obraz narůstání společenských rozporů za Václava IV., počátky reformního hnutí; vydání Kutnohorského dekretu, osudy Jana Žižky
román Proti všem - (3 části) – rozmach a vrchol husitství po bitvu na Vítkově hoře (obd. 1419 – 1420); husité, Jan Žižka, zeman Ctibor z Hvozdna; císař Zikmund
román Bratrstvo - (3 dílný) – doznívání husitských válek na Slovensku; bitva u Lučence, Jan Jiskra z Brandýsa × Hunyady
román Husitský král - (2 dílný, nedokončený) – o vládě Jiřího z Poděbrad po vznik jednoty bratrské
román Z Čech až na konec světa - (podle cestopisu Václava Šaška z Bířkova) – mírové poselství Jiřího z Poděbrad do západní Evropy
národní obrození
národní obrození:
román F. L. Věk - (5 dílný), hlavní postava byla skutečná ( F.L. Hek ), Jirásek mu vzal deník a opisoval, zachycuje rozvoj Národního obrození v Praze a na venkově ( Dobruška ), v románu jsou skutečné postavy – Thám, Kramérius, volné pokračování v románu U nás.
román U nás - (4 dílný, kronika) – obrození na čes. vesnici (Padolí = Hronov); postava pátera Havlovického = kněze Regnera
novela Filozofská historie – příběhy 4 studentů fillozofie kolem roku 1848, (cyklus Maloměstské historie) – život litomyšlských studentů (Frýbort, Vavřena, Zelenka, Špína); příprava majáles, události roku 1848 (pražské barikády); vlastenci (slečna Elis, Lenka) × poněmčené měšťanstvo (aktuár Roubínek)
– doba pobělohorská:
román Temno – obraz obd. protireformace, působení jezuitů (páter Koniáš) a cizí katolické šlechty v severovýchodních Čechách a v Praze, pálení českých knih; ústřední postavy – děti tajného evangelíka Machovce
obraz protifeudálních selských rebelií:
román Skály – sélské bouře proti církvi, (selská vzpoura na Čáslavsku, evangelický kněz Matyáš Ulický)
román Psohlavci – selské bouře proti vrchnosti - (povstání Chodů kon. 17. st. proti Lamingerovi, Jan Sladký Kozina)
román Skaláci – selské bouře proti vrchnostem na Náchodsku - (selská vzpoura 1775 na Náchodsku)
b) drama – témata:
– historická:
husitská trilogie Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč – symbolizují věrnost pravdě, boj za ni, vytrvalost v boji až do smrti
z období obrozenského
M. D. Rettigová – veselohra, litomyšlská idyla vlastenky a kuchařky
– pohádková:
Lucerna (s lidovými a humornými prvky, vlastenecký charakter)
– současnosti (venkov):
Vojnarka (láska milenecká × mateřská), Otec (majetek rozhoduje o vztazích mezi lidmi)
Jiráskův přínos:
Výchovný význam, tvůrce realistického historického románu, dramatičnost vyprávění, umění portrétu, forma epopeje, Jiráskův jazyk byl prostý, srozumitelný, plný archaismů a historismů.
román F. L. Věk - (5 dílný), hlavní postava byla skutečná ( F.L. Hek ), Jirásek mu vzal deník a opisoval, zachycuje rozvoj Národního obrození v Praze a na venkově ( Dobruška ), v románu jsou skutečné postavy – Thám, Kramérius, volné pokračování v románu U nás.
román U nás - (4 dílný, kronika) – obrození na čes. vesnici (Padolí = Hronov); postava pátera Havlovického = kněze Regnera
novela Filozofská historie – příběhy 4 studentů fillozofie kolem roku 1848, (cyklus Maloměstské historie) – život litomyšlských studentů (Frýbort, Vavřena, Zelenka, Špína); příprava majáles, události roku 1848 (pražské barikády); vlastenci (slečna Elis, Lenka) × poněmčené měšťanstvo (aktuár Roubínek)
– doba pobělohorská:
román Temno – obraz obd. protireformace, působení jezuitů (páter Koniáš) a cizí katolické šlechty v severovýchodních Čechách a v Praze, pálení českých knih; ústřední postavy – děti tajného evangelíka Machovce
obraz protifeudálních selských rebelií:
román Skály – sélské bouře proti církvi, (selská vzpoura na Čáslavsku, evangelický kněz Matyáš Ulický)
román Psohlavci – selské bouře proti vrchnosti - (povstání Chodů kon. 17. st. proti Lamingerovi, Jan Sladký Kozina)
román Skaláci – selské bouře proti vrchnostem na Náchodsku - (selská vzpoura 1775 na Náchodsku)
b) drama – témata:
– historická:
husitská trilogie Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč – symbolizují věrnost pravdě, boj za ni, vytrvalost v boji až do smrti
z období obrozenského
M. D. Rettigová – veselohra, litomyšlská idyla vlastenky a kuchařky
– pohádková:
Lucerna (s lidovými a humornými prvky, vlastenecký charakter)
– současnosti (venkov):
Vojnarka (láska milenecká × mateřská), Otec (majetek rozhoduje o vztazích mezi lidmi)
Jiráskův přínos:
Výchovný význam, tvůrce realistického historického románu, dramatičnost vyprávění, umění portrétu, forma epopeje, Jiráskův jazyk byl prostý, srozumitelný, plný archaismů a historismů.
V RUSKU
V RUSKU
odraz carského samoděržaví, sociálních konfliktů, touhy po svobodě
Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809–1852) – realismus spjatý s romantismem
Z části byl ještě romantik.
Realistické dílo:
– satirická komedie Revizor – děj se odehrává v malé vesnici 30.let minulého století. Ivan přijede do vesnice se svým sluhou. Žije 14 dní na dluh. Do vesnice má přijet revizor – policejní direktor. Ivan tohoto využije a předstírá revizora, bere úplatky, ale když má přijet opravdový revizor tak Ivan uteče. - kritika úplatkářství, lidské hlouposti, podlézavosti, omezenosti, pokrytectví; protiklad omezeného vládce malého města, pokrytce (= policejní direktor) a podvodníka, vychytralého prospěcháře, který se vydává za revizora (= Chlestakov)
– román Mrtvé duše – otřesný obraz nevolnictví v Rusku, hlavní postava statkář Čičikov zbohatl nakupováním „mrtvých duší“ neboli nevolníků. Za to měl od státu peníze, půdu v méně osídlené oblasti, daňové úlevy.
Lev Nikolajevič Tolstoj (1828–1910)
Jeden z nejbohatších spisovatelů, celý život prožil na venkovském sídle na Velké Polaně. Rád experimentoval se svými poddanými, reforma společnosti, přístupné vzdělání, rovnost. Romány mu psala žena, on ji jen diktoval. Měl rád Chelčického, doktor Tolstého byl slovák.
Dílo:
– historický román – epopej Vojna a mír (4dílný) – z doby napoleonských válek; bohatá galerie postav ze všech vrstev společnosti (téměř 250); bitva u Slavkova, tažení na Moskvu, Napoleonův ústup, taktika spálené země, aby Napoleon nemohl pprezimovat. Skutečné historické postavy: Pierre Bezuchov – názory autorovy (hledá smysl života), válku nenávidí, je neatraktivní, vezme si Natašu, oproti němu je šlechtic Andrej Bolkonský, švihák, pravý voják, jednodušší, sangvinik. Z historických postav Kutuzov, Napoleon
– psychologický román Anna Karenina – psychologický román, vdaná panička se zamiluje do mladého důstojníka Vronského, řekne to manželovy, potom odjede s milencem, nikdo jí nemá rád a proto skočí pod vlak.hluboká analýza citových a duševních stavů člověka, psychologie lásky
Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821–1881)
jeho tvorbu poznamenal tragický život (za účast v pokrokovém hnutí odsouzen k smrti, omilostněn, život ve vězení, sibiřské vyhnanství zájem o nejubožejší trpící lidi ve velkoměstě, zvl. v Petrohradě; filozofie pokory, soucitu a odpuštění; mistrná psychologie postav
– román Zločin a trest – hlavním hrdinou je Rodion Raskolnikov, student, který pro peníze zabil starou lichvářku a její sestru, užíralo ho svědomí a tak se přiznal své dívce Soně, je odveden do vyhnanství na Sibiř, Soňa odchází s ním na 7 let, studie o lidském svědomí, realistický filozofický román
– podobně i romány Bratři Karamazovi (otcovražda a hledání viníka mezi třemi syny), Idiot (o zchudlém šlechtici Myškinovi, kterého okolí pro jeho dobrotu označuje za idiota, ač svou ušlechtilostí vyniká nad ostatními), Uražení a ponížení.
Anton Pavlovič Čechov (1860–1904)– zakladatel lyrického a psychologického dramatu
Psal lyrické divadelní hry ( neměly děj ), které vyjadřovaly pocity, nálady, prostředí.
lyrické drama – potlačena dějovost, v popředí lyrické partie, patos, jemné dialogy, emocionálnost; děj nemá tradiční kompozici, dramatičnost i tragičnost vyrůstá z nitra postav; hledání životních jistot, kritika ruské společnosti, naznačeny perspektivy šťastného života
Dílo:
– např. drama Racek, Strýček Váňa, Tři sestry, Višňový sad;
– autorova účast s lidským osudem, pochopení pro smutek; různé vrstvy ruské inteligence – rozčarování životem, diskuse o lepším světě
– humoristické a satirické povídky – umění zkratky a náznaku, např. Pavilon č. 6, Smrt úředníka – vtíravý člověk, který kvůli své chybě spáchá sebevraždu.
odraz carského samoděržaví, sociálních konfliktů, touhy po svobodě
Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809–1852) – realismus spjatý s romantismem
Z části byl ještě romantik.
Realistické dílo:
– satirická komedie Revizor – děj se odehrává v malé vesnici 30.let minulého století. Ivan přijede do vesnice se svým sluhou. Žije 14 dní na dluh. Do vesnice má přijet revizor – policejní direktor. Ivan tohoto využije a předstírá revizora, bere úplatky, ale když má přijet opravdový revizor tak Ivan uteče. - kritika úplatkářství, lidské hlouposti, podlézavosti, omezenosti, pokrytectví; protiklad omezeného vládce malého města, pokrytce (= policejní direktor) a podvodníka, vychytralého prospěcháře, který se vydává za revizora (= Chlestakov)
– román Mrtvé duše – otřesný obraz nevolnictví v Rusku, hlavní postava statkář Čičikov zbohatl nakupováním „mrtvých duší“ neboli nevolníků. Za to měl od státu peníze, půdu v méně osídlené oblasti, daňové úlevy.
Lev Nikolajevič Tolstoj (1828–1910)
Jeden z nejbohatších spisovatelů, celý život prožil na venkovském sídle na Velké Polaně. Rád experimentoval se svými poddanými, reforma společnosti, přístupné vzdělání, rovnost. Romány mu psala žena, on ji jen diktoval. Měl rád Chelčického, doktor Tolstého byl slovák.
Dílo:
– historický román – epopej Vojna a mír (4dílný) – z doby napoleonských válek; bohatá galerie postav ze všech vrstev společnosti (téměř 250); bitva u Slavkova, tažení na Moskvu, Napoleonův ústup, taktika spálené země, aby Napoleon nemohl pprezimovat. Skutečné historické postavy: Pierre Bezuchov – názory autorovy (hledá smysl života), válku nenávidí, je neatraktivní, vezme si Natašu, oproti němu je šlechtic Andrej Bolkonský, švihák, pravý voják, jednodušší, sangvinik. Z historických postav Kutuzov, Napoleon
– psychologický román Anna Karenina – psychologický román, vdaná panička se zamiluje do mladého důstojníka Vronského, řekne to manželovy, potom odjede s milencem, nikdo jí nemá rád a proto skočí pod vlak.hluboká analýza citových a duševních stavů člověka, psychologie lásky
Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821–1881)
jeho tvorbu poznamenal tragický život (za účast v pokrokovém hnutí odsouzen k smrti, omilostněn, život ve vězení, sibiřské vyhnanství zájem o nejubožejší trpící lidi ve velkoměstě, zvl. v Petrohradě; filozofie pokory, soucitu a odpuštění; mistrná psychologie postav
– román Zločin a trest – hlavním hrdinou je Rodion Raskolnikov, student, který pro peníze zabil starou lichvářku a její sestru, užíralo ho svědomí a tak se přiznal své dívce Soně, je odveden do vyhnanství na Sibiř, Soňa odchází s ním na 7 let, studie o lidském svědomí, realistický filozofický román
– podobně i romány Bratři Karamazovi (otcovražda a hledání viníka mezi třemi syny), Idiot (o zchudlém šlechtici Myškinovi, kterého okolí pro jeho dobrotu označuje za idiota, ač svou ušlechtilostí vyniká nad ostatními), Uražení a ponížení.
Anton Pavlovič Čechov (1860–1904)– zakladatel lyrického a psychologického dramatu
Psal lyrické divadelní hry ( neměly děj ), které vyjadřovaly pocity, nálady, prostředí.
lyrické drama – potlačena dějovost, v popředí lyrické partie, patos, jemné dialogy, emocionálnost; děj nemá tradiční kompozici, dramatičnost i tragičnost vyrůstá z nitra postav; hledání životních jistot, kritika ruské společnosti, naznačeny perspektivy šťastného života
Dílo:
– např. drama Racek, Strýček Váňa, Tři sestry, Višňový sad;
– autorova účast s lidským osudem, pochopení pro smutek; různé vrstvy ruské inteligence – rozčarování životem, diskuse o lepším světě
– humoristické a satirické povídky – umění zkratky a náznaku, např. Pavilon č. 6, Smrt úředníka – vtíravý člověk, který kvůli své chybě spáchá sebevraždu.
Román Paní Bovaryová
Dílo:
– román Paní Bovaryová – romá za který se dostal před mravnostní komisi – vdaná žena, která má milence, obviněn za to, že kazí morálku. Hlavní hrdinka je Ema, dcera bohatého sedláka, která touží po přepychu, romantice, hledá smysl života, vzala si venkovského lékaře Karla Bovaryho, ten celý den jezdí za svými pacienty, to ji vede k tomu, aby si našla milence, první milenec jí měl za půl roku dost. Najde si druhého milence, ale ten ji taky opouští, zaopatřovala je a tak jsou brzy oba manželé na dlažbě. Ema se to snaží zachránit, ale milenci jí nepůjčí tak spáchá sebevraždu a Bovary z toho zešílí; realistický román psychologický
– román Citová výchova – příběh jednoho muže, který nenachází smysl života a je z toho znechucen, román má autobiografické rysy
- román Salambo – z prostředí válek Řím a Kartágo, princezna Salambo se zamiluje do Římana, prožívá nešťastnou lásku a nakonec se zabije.
Guy de Maupassant (1850–1893) – mistr povídky a novely; převaha popisu a vypravování
Psal romány, povídky a novely, člověk s výkyvy, psal jemně, ale i naturalisticky. Byl to šlechtic z Normandie, umřel mladý – zbláznil se a umřel v ústavu, byl tzv. rozpolcená osobnost.
Dílo:
povídky
Povídky z Normandie tam patří např.:
– povídka Kulička – Kulička je přezdívka prostitutky, děj se osehrává v době prusko-francouzské války, zajmou jí vojáci, zalíbila se veliteli a tak se sním vyspala a tím zachránila cestující v dostavníku, kteří ji přesto pohrdali.
– povídka Matka nestvůr – je to příběh dvou žen, chudé a bohaté, obě dvě mají dítě, obě děti jsou postižené. Chudá ho předvádí za peníze.)
romány
– román Miláček – příběh muže, který postavil kariéru na ženách, byl novinář a diky nim se vypracoval až na šéfredaktora, to mu ale nestačilo, tak si vzal dceru pološílené hraběnky a stal se z něho boháč.
Émile Zola (1840–1902) – představitel naturalismu (teoretik i tvůrce); spisovatel z povolání, byl politicky činný, angažoval se v Draifusově aféře, dělal mu obhájce, zjistil, že je nevinný ve špionáži, proto založil nadaci pro nespravedlivě obviněné
Dílo:
– román Tereza Raquinová – rodiče pošlou Terezu k tetě, ta má syna. Tereza si ho má vzít, ta si ho vezme ze slušnosti, najde si milence, zabijí jejího muže, ale z toho zešílí a zabijí se.
– románový cyklus Rougon–Macquartové, např.
– román Zabiják – hlavní hrdinka je Gervaisa, která přijede z venkova do Paříže, tam si vezme řemeslníka a ten spadne ze střechy, nechává se od ní živit začne pít, potom začne pít i ona. Gervaisa umírá rok po manželovi, mají dceru Nanu – volné pokračování, Nana je prostitutka vliv alkoholu na morální svědomí, kritický tón
– román Germinal – z prostředí hornické stávky, hladové bouře v dole Victoria. Kolektivní román, je tam více hlavních postav
– romány Nana, Lidská bestie – obraz vysoké společnosti a polosvěta
– román Paní Bovaryová – romá za který se dostal před mravnostní komisi – vdaná žena, která má milence, obviněn za to, že kazí morálku. Hlavní hrdinka je Ema, dcera bohatého sedláka, která touží po přepychu, romantice, hledá smysl života, vzala si venkovského lékaře Karla Bovaryho, ten celý den jezdí za svými pacienty, to ji vede k tomu, aby si našla milence, první milenec jí měl za půl roku dost. Najde si druhého milence, ale ten ji taky opouští, zaopatřovala je a tak jsou brzy oba manželé na dlažbě. Ema se to snaží zachránit, ale milenci jí nepůjčí tak spáchá sebevraždu a Bovary z toho zešílí; realistický román psychologický
– román Citová výchova – příběh jednoho muže, který nenachází smysl života a je z toho znechucen, román má autobiografické rysy
- román Salambo – z prostředí válek Řím a Kartágo, princezna Salambo se zamiluje do Římana, prožívá nešťastnou lásku a nakonec se zabije.
Guy de Maupassant (1850–1893) – mistr povídky a novely; převaha popisu a vypravování
Psal romány, povídky a novely, člověk s výkyvy, psal jemně, ale i naturalisticky. Byl to šlechtic z Normandie, umřel mladý – zbláznil se a umřel v ústavu, byl tzv. rozpolcená osobnost.
Dílo:
povídky
Povídky z Normandie tam patří např.:
– povídka Kulička – Kulička je přezdívka prostitutky, děj se osehrává v době prusko-francouzské války, zajmou jí vojáci, zalíbila se veliteli a tak se sním vyspala a tím zachránila cestující v dostavníku, kteří ji přesto pohrdali.
– povídka Matka nestvůr – je to příběh dvou žen, chudé a bohaté, obě dvě mají dítě, obě děti jsou postižené. Chudá ho předvádí za peníze.)
romány
– román Miláček – příběh muže, který postavil kariéru na ženách, byl novinář a diky nim se vypracoval až na šéfredaktora, to mu ale nestačilo, tak si vzal dceru pološílené hraběnky a stal se z něho boháč.
Émile Zola (1840–1902) – představitel naturalismu (teoretik i tvůrce); spisovatel z povolání, byl politicky činný, angažoval se v Draifusově aféře, dělal mu obhájce, zjistil, že je nevinný ve špionáži, proto založil nadaci pro nespravedlivě obviněné
Dílo:
– román Tereza Raquinová – rodiče pošlou Terezu k tetě, ta má syna. Tereza si ho má vzít, ta si ho vezme ze slušnosti, najde si milence, zabijí jejího muže, ale z toho zešílí a zabijí se.
– románový cyklus Rougon–Macquartové, např.
– román Zabiják – hlavní hrdinka je Gervaisa, která přijede z venkova do Paříže, tam si vezme řemeslníka a ten spadne ze střechy, nechává se od ní živit začne pít, potom začne pít i ona. Gervaisa umírá rok po manželovi, mají dceru Nanu – volné pokračování, Nana je prostitutka vliv alkoholu na morální svědomí, kritický tón
– román Germinal – z prostředí hornické stávky, hladové bouře v dole Victoria. Kolektivní román, je tam více hlavních postav
– romány Nana, Lidská bestie – obraz vysoké společnosti a polosvěta
V ANGLII
V ANGLII
Charles Dickens (1812–1870) – kritika sociální nespravedlnosti
Od dvanácti let se o sebe stará sám, pracuje v dílně s leštidly na boty, mezi hrubými lidmi. Proto píše o dětech bez domova, které se potloukají světem.
Dílo:
– např. romány Oliver Twist, David Copperfield, Malá Dorritka
Oliver Twist - matka umírá při porodu, otec nezjištěn, dán do sirotčince tam trpěl hlady pak se zjistí kdo je jeho otec, že je to boháč a syn se dostane nahoru.
– vrcholný román Kronika Pickwickova klubu – široký obraz soudobé Anglie, kritický postoj k jejím institucím, úsměvný humor; napsal ho v 25 letech na objednávku.
– dva vynikající typy: Samuel Pickwick – v jádru dobrý člověk, ale maloměšťák, trpí přehnanou představou o vlastní důležitosti; stále něco předstírá, navenek je strojený, nepřirozený, tím směšný, autorem jemně ironizovaný; původně komická figurka se mění v charakterního hrdinu × Samuel Weller – vyniká lidovým vtipem a přirozeným humorem; lidový jazyk; realistický román humoristický
Charles Dickens (1812–1870) – kritika sociální nespravedlnosti
Od dvanácti let se o sebe stará sám, pracuje v dílně s leštidly na boty, mezi hrubými lidmi. Proto píše o dětech bez domova, které se potloukají světem.
Dílo:
– např. romány Oliver Twist, David Copperfield, Malá Dorritka
Oliver Twist - matka umírá při porodu, otec nezjištěn, dán do sirotčince tam trpěl hlady pak se zjistí kdo je jeho otec, že je to boháč a syn se dostane nahoru.
– vrcholný román Kronika Pickwickova klubu – široký obraz soudobé Anglie, kritický postoj k jejím institucím, úsměvný humor; napsal ho v 25 letech na objednávku.
– dva vynikající typy: Samuel Pickwick – v jádru dobrý člověk, ale maloměšťák, trpí přehnanou představou o vlastní důležitosti; stále něco předstírá, navenek je strojený, nepřirozený, tím směšný, autorem jemně ironizovaný; původně komická figurka se mění v charakterního hrdinu × Samuel Weller – vyniká lidovým vtipem a přirozeným humorem; lidový jazyk; realistický román humoristický
9. REALISMUS VE SVĚTOVÉ A ČESKÉ LITERATUŘE
převládl v literatuře 2. pol. 19. stol. (z lat. realis = věcný, skutečný; realita = skutečnost); vliv rozvoje přírodních a technických věd, filozofie (zvl. pozitivismu: skutečné je to, co lze dokázat smysly, tedy pozitivně; Auguste Comte); prosazení exaktního myšlení (vědecké postupy založeny na matematických výpočtech a metodách); snaha uplatnit tytéž vědecké postupy i v literatuře; literatura je chápána jako vědecká analýza společnosti
znaky:
pravdivý obraz skutečnosti (bez idealizace); přesné a všestranné studium života společnosti a nitra člověka
typizace (na jednotlivém je zobrazeno obecné); literární hrdina se proměňuje, vyvíjí; někdy je jeden ústřední hrdina nahrazen kolektivem
objektivní přístup ke skutečnosti (autor není účasten, stojí jakoby nad příběhem, svůj názor uplatňuje výběrem faktů, tématu, postav)
kritika nedostatků ve společnosti (odtud název kritický realismus)
román je analýzou skutečnosti; oslabuje se sevřený děj
nové výrazové prostředky: hovorová řeč, nářečí, archaismy ap.
FRANCIE
Honoré de Balzac (1799–1850) – zakladatel realismu
Pocházel ze skromných poměrů, vystudoval práva, ale neprovozoval je a proto byl vyděděn.
Nucen psát tzv. komerční literaturu, kterou pohrdal ( černé romány ).
Na sklonku života se přece jen dostává mezi šlechtu, ale krátce na to umírá. Napsal necelou stovku románů, která bývá oceňována.
Dílo:
cyklus Lidská komedie – téměř 100 románů, obraz francouzské společnosti od francouzské revoluce; důkladný popis různých prostředí i postav všech společenských vrstev; měšťácká dravost, mamonářství, touha po moci a zisku, pokrytectví
– např. román Otec Goriot – je to smutný příběh o bohatém kupci, který svým dcerám rozdělil majetek a provdal je za šlechtice, očekává, že se o něj budou starat, namísto toho se za něj stydí a on umírá v bídě. Děj se odehrává v prostředí měšťanského penzionu. Prolínání osudů několika postav; mravní hodnoty přepočítávány na peníze, majetek; jakýkoli cit, je-li upřímný a otevřený, je považován za slabost; podrobné popisy města, ulic, domů, zařízení bytu; jazyk charakterizuje postavu i prostředí; realistický román encyklopedický
– román Eugenie Grandetová – o lakomci, který zničí štěstí své dcery, aby vyplacením věna nezmenšil své bohatství
– román Ztracené iluze – z venkova přijíždí do Paříže mladý básník Lucien Rubempré tam poznává rub a líc umělecké slávy, vše je v rukou nakladatelů; dilema: žít čestně × zaprodat se
– román Lesk a bída kurtizán – hlavní postavou je Lucien Rubempré, který se už rozkoukal po velkoměstě, vše dělá pro svůj vzestup v Paříži. Zamiluje se do kurtizány Ester, ale víše mu to nepomůže. Nabídne jí, aby se stala jeho milenkou, k tomu mu pomáhá uprchlí trestanec. Nakonec se vše provalí a Lucien ve vězení spáchá sebevraždu. Román je o vztazích nejvyšších vrstev s podsvětím.
Gustav Flaubert (1821–1880) – mistr zobrazování lidských vášní a citových vztahů
bydlel na venkově, povoláním lékař, byl zaopatřen, takže mohl psát co sám chtěl.
znaky:
pravdivý obraz skutečnosti (bez idealizace); přesné a všestranné studium života společnosti a nitra člověka
typizace (na jednotlivém je zobrazeno obecné); literární hrdina se proměňuje, vyvíjí; někdy je jeden ústřední hrdina nahrazen kolektivem
objektivní přístup ke skutečnosti (autor není účasten, stojí jakoby nad příběhem, svůj názor uplatňuje výběrem faktů, tématu, postav)
kritika nedostatků ve společnosti (odtud název kritický realismus)
román je analýzou skutečnosti; oslabuje se sevřený děj
nové výrazové prostředky: hovorová řeč, nářečí, archaismy ap.
FRANCIE
Honoré de Balzac (1799–1850) – zakladatel realismu
Pocházel ze skromných poměrů, vystudoval práva, ale neprovozoval je a proto byl vyděděn.
Nucen psát tzv. komerční literaturu, kterou pohrdal ( černé romány ).
Na sklonku života se přece jen dostává mezi šlechtu, ale krátce na to umírá. Napsal necelou stovku románů, která bývá oceňována.
Dílo:
cyklus Lidská komedie – téměř 100 románů, obraz francouzské společnosti od francouzské revoluce; důkladný popis různých prostředí i postav všech společenských vrstev; měšťácká dravost, mamonářství, touha po moci a zisku, pokrytectví
– např. román Otec Goriot – je to smutný příběh o bohatém kupci, který svým dcerám rozdělil majetek a provdal je za šlechtice, očekává, že se o něj budou starat, namísto toho se za něj stydí a on umírá v bídě. Děj se odehrává v prostředí měšťanského penzionu. Prolínání osudů několika postav; mravní hodnoty přepočítávány na peníze, majetek; jakýkoli cit, je-li upřímný a otevřený, je považován za slabost; podrobné popisy města, ulic, domů, zařízení bytu; jazyk charakterizuje postavu i prostředí; realistický román encyklopedický
– román Eugenie Grandetová – o lakomci, který zničí štěstí své dcery, aby vyplacením věna nezmenšil své bohatství
– román Ztracené iluze – z venkova přijíždí do Paříže mladý básník Lucien Rubempré tam poznává rub a líc umělecké slávy, vše je v rukou nakladatelů; dilema: žít čestně × zaprodat se
– román Lesk a bída kurtizán – hlavní postavou je Lucien Rubempré, který se už rozkoukal po velkoměstě, vše dělá pro svůj vzestup v Paříži. Zamiluje se do kurtizány Ester, ale víše mu to nepomůže. Nabídne jí, aby se stala jeho milenkou, k tomu mu pomáhá uprchlí trestanec. Nakonec se vše provalí a Lucien ve vězení spáchá sebevraždu. Román je o vztazích nejvyšších vrstev s podsvětím.
Gustav Flaubert (1821–1880) – mistr zobrazování lidských vášní a citových vztahů
bydlel na venkově, povoláním lékař, byl zaopatřen, takže mohl psát co sám chtěl.
František Palacký
Roku 1868 položil František Palacký základní kámen ke stavbě Národního divadla. To bylo otevřeno roku 1881, ale vzápětí vyhořelo a znovu bylo otevřeno roku 1883 Smetanovou operou Libuše. Na výstavbě divadla se podíleli např. architekti Zítek a Schulz; sochaři Myslbek, Štursa; malíři Ženíšek, Aleš; autor opony Hynais aj.
Realistické drama se u nás rozvíjí později než realistická próza a poezie. Z předchůdců byl úspěšným Emanuel Bozděch (na přelomu 60. a 70. let 19. století).
Nástup realismu byl na našich scénách ovlivňován cizími realistickými autory, zejména dramatikou ruskou (Gogol – komedie Revizor, Ostrovskij – hra Bouře, zhudebnil Janáček jako operu Káťa Kabanová) a hrami norského dramatika Henrika Ibsena (hry Opory společnosti, Nora, Strašidla aj.). Rozhodující význam pro vítězství realistického dramatu měla scéna Národního divadla. V 80. letech zde působil první ředitel ND František Adolf Šubrt, začínající dramatik, a první dramaturg ND Ladislav Stroupežnický, dramatik.
František Adolf Šubrt (1849 – 1915)
hra Jan Výrava: příběh zámožného sedláka, který se přiklonil ke vzbouřeným sedlákům
hra Drama čtyř chudých stěn: český horník bojuje s německým kapitalistou o právo na práci i za svou národní příslušnost.
Ladislav Stroupežnický (1850 – 1892)
Zpočátku psal veselohry a historické hry, popularitu si uchovaly historické veselohry Zvíkovský rarášek a Paní mincmistrová. Po nich Stroupežnický nastoupil dráhu realistického dramatika hrou Naši furianti (1887).
Děj Našich furiantů se odehrává ve 2. pol. 19. stol. v jihočeské vesnici. Hra má čtyři dějství. Ve vesnici vznikne spor, kdo se stane obecním ponocným. O místo se hlásí vysloužilý voják Bláha, kterého podporuje starosta Dubský, a krejčí Fiala, kterého podporuje radní Bušek. Syn Dubského Václav si má vzít Buškovu dceru Verunku. Do problému o místo ponocného se promítá jejich spor ohledně věna jejich dětí. Dojde k podvodu a intrikám, ale nakonec získá místo ponocného Bláha.
Autor nevztahuje „furiantství“ jen na Dubského a Buška, ale na celý národ obecně. Osoby v dialogu promlouvají nářečím, hovorovým jazykem. Autor zdařile zachytil tehdejší poměry na venkově.
Gabriela Preissová ( 1862 – 1946)
Je autorkou četných povídek, románů a divadelních her, zejména z moravského Slovácka a ze života Slovinců v Korutanech.
Tragédie Gazdina roba příběhem venkovské švadleny Evy, která odešla od svého muže s milencem Mánkem. Šli spolu za prací do Rakouska. Poté, co se Mánek není schopen rozvést a vzít si ji za ženu, Eva se v zoufalství vrhne do Dunaje. Tato hra znamenala další vítězství realistického dramatu na české scéně. Zhudebnil ji jako operu Eva Josef Bohuslav Foerster.
Hra Její pastorkyňa je obrázkem ze Slovácka. Jenůfu, schovanku (pastorkyňu) kostelničky Buryjovky, milují dva nevlastní bratři, Laco a Števa. Laco zohyzdí Jenůfě obličej, aby ji Števovi zošklivil a ten ji pak skutečně opouští, i když bude otcem jejího dítěte. Kostelnička chce zachránit čest svou i Jenůfy, proto drží Jenůfu až do porodu doma. Dítě po narození utopila, ale Jenůfě namluvila, že dítě umřelo. Jenůfa si má vzít Laca. Před svatbou však vesničané naleznou dítě pod ledem. Kostelnička se přiznává ke své vině a Jenůfa vrací slovo Lacovi, ale ten při ní zůstává.
Hra přesvědčivě ukázala postavení ženy ve společnosti, morálku plnou předsudků, které způsobují tragédie lidí. Její pastorkyňa byla pod stejným názvem zhudebněna jako opera Leošem Janáčkem.
Realistické drama se u nás rozvíjí později než realistická próza a poezie. Z předchůdců byl úspěšným Emanuel Bozděch (na přelomu 60. a 70. let 19. století).
Nástup realismu byl na našich scénách ovlivňován cizími realistickými autory, zejména dramatikou ruskou (Gogol – komedie Revizor, Ostrovskij – hra Bouře, zhudebnil Janáček jako operu Káťa Kabanová) a hrami norského dramatika Henrika Ibsena (hry Opory společnosti, Nora, Strašidla aj.). Rozhodující význam pro vítězství realistického dramatu měla scéna Národního divadla. V 80. letech zde působil první ředitel ND František Adolf Šubrt, začínající dramatik, a první dramaturg ND Ladislav Stroupežnický, dramatik.
František Adolf Šubrt (1849 – 1915)
hra Jan Výrava: příběh zámožného sedláka, který se přiklonil ke vzbouřeným sedlákům
hra Drama čtyř chudých stěn: český horník bojuje s německým kapitalistou o právo na práci i za svou národní příslušnost.
Ladislav Stroupežnický (1850 – 1892)
Zpočátku psal veselohry a historické hry, popularitu si uchovaly historické veselohry Zvíkovský rarášek a Paní mincmistrová. Po nich Stroupežnický nastoupil dráhu realistického dramatika hrou Naši furianti (1887).
Děj Našich furiantů se odehrává ve 2. pol. 19. stol. v jihočeské vesnici. Hra má čtyři dějství. Ve vesnici vznikne spor, kdo se stane obecním ponocným. O místo se hlásí vysloužilý voják Bláha, kterého podporuje starosta Dubský, a krejčí Fiala, kterého podporuje radní Bušek. Syn Dubského Václav si má vzít Buškovu dceru Verunku. Do problému o místo ponocného se promítá jejich spor ohledně věna jejich dětí. Dojde k podvodu a intrikám, ale nakonec získá místo ponocného Bláha.
Autor nevztahuje „furiantství“ jen na Dubského a Buška, ale na celý národ obecně. Osoby v dialogu promlouvají nářečím, hovorovým jazykem. Autor zdařile zachytil tehdejší poměry na venkově.
Gabriela Preissová ( 1862 – 1946)
Je autorkou četných povídek, románů a divadelních her, zejména z moravského Slovácka a ze života Slovinců v Korutanech.
Tragédie Gazdina roba příběhem venkovské švadleny Evy, která odešla od svého muže s milencem Mánkem. Šli spolu za prací do Rakouska. Poté, co se Mánek není schopen rozvést a vzít si ji za ženu, Eva se v zoufalství vrhne do Dunaje. Tato hra znamenala další vítězství realistického dramatu na české scéně. Zhudebnil ji jako operu Eva Josef Bohuslav Foerster.
Hra Její pastorkyňa je obrázkem ze Slovácka. Jenůfu, schovanku (pastorkyňu) kostelničky Buryjovky, milují dva nevlastní bratři, Laco a Števa. Laco zohyzdí Jenůfě obličej, aby ji Števovi zošklivil a ten ji pak skutečně opouští, i když bude otcem jejího dítěte. Kostelnička chce zachránit čest svou i Jenůfy, proto drží Jenůfu až do porodu doma. Dítě po narození utopila, ale Jenůfě namluvila, že dítě umřelo. Jenůfa si má vzít Laca. Před svatbou však vesničané naleznou dítě pod ledem. Kostelnička se přiznává ke své vině a Jenůfa vrací slovo Lacovi, ale ten při ní zůstává.
Hra přesvědčivě ukázala postavení ženy ve společnosti, morálku plnou předsudků, které způsobují tragédie lidí. Její pastorkyňa byla pod stejným názvem zhudebněna jako opera Leošem Janáčkem.
Alois a Vilém Mrštíkové (1861 – 1925, 1863 – 1912
Alois a Vilém Mrštíkové (1861 – 1925, 1863 – 1912)
Jejich sociálně laděná hra Maryša má pět dějství; odehrává se na slovácké vesnici. Maryšou dosáhla svého vrcholu česká realistická tvorba.
Maryša, dcera bohatého sedláka Lízala, a Francek, syn chudé domkářky, se mají rádi. Francek je však odveden na vojnu a rodiče přinutí Maryšu k sňatku s ovdovělým mlynářem Vávrou, přestože má tři děti a špatnou pověst, že svou ženu bil a trápil. Manželství není šťastné. Po dvou letech se vrací Francek a chce s Maryšou utéct do Brna. Ta odmítá, přestože se rozhodla svého muže otrávit jedem na krysy.
Jsou zde zobrazeny předsudky, které nedovolují Maryše vzepřít se vůli rodičů a opustit muže, ale také úloha majetkových poměrů na vesnici.
K realistickému dramatu se řadí také dramatická tvorba
Aloise Jiráska (1851 – 1930). Jeho dramata můžeme rozdělit do tří tematických okruhů:
hry s historickou tematikou: husitská trilogie Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč
pohádková témata: Lucerna, Lesní panna
hry z vesnického života: Vojnarka (láska milenecká x láska mateřská)
Otec (majetek na vesnici rozhoduje o vztazích mezi lidmi)
Ve hře Lucerna se dostaneme na panství mladé kněžny, kde neomezeně vládne vrchní. Pouze mlynář je zproštěn poddanství a roboty. Jedinou jeho povinností je svítit kněžně lucernou na cestě od mlýna ke starému zámečku v lese.
Kněžna ohlásila vrchnímu svůj příjezd. Pan vrchní poslal k mlynáři vzkaz, aby v čele sedláků přivítal paní kněžnu a jeho nevěsta Hanička aby uvítala kněžnu jako družička. Mlynář je však rozhněván na vrchního, že mu chtěl dát porazit lípu, a odmítne jeho rozkazy splnit. Tím ho proti sobě popudí a vrchní žaluje na mlynáře paní kněžně. Ta zatoužila vidět mlynáře, hrdého a přímého člověka. Poručila mu, aby ji s lucernou doprovodil na lesní zámeček. Mlynář poslechne a kněžnu doprovází. K zámečku spěchá učitelský mládenec s vesnickými šumaři, aby kněžně zahráli.
Chce ji při té příležitosti požádat o učitelské místo. Kněžna nabízí mlynáři, že ho vezme s sebou do města. Mlynář odmítá a když se dozvídá, že se vrchní chystá skácet jeho starou lípu a že chtěl odvléct Haničku, vyčítá kněžně, že jej odvedla úskokem z domu a odešel hájit Haničku i posvátnou lípu. Hanička se před vrchním skryla v lípě. Vrchní se již připravuje, že dá lípu skácet, vtom přiběhne mlynář, aby tomu zabránil. Byl by podlehl, ale přichází kněžna, zabrání násilí a rozbije lucernu na znamení, že zbavuje mlynáře všech povinností k vrchnosti. Učitelský mládenec nakonec místo od kněžny dostal a vodník Michal, který toužil po Haničce, se odstěhoval. Hanička je šťastná pod ochranou mlynáře.
Pohádkový motiv zde doprovází boj lidu proti feudálnímu útlaku (symbolem je lucerna, kterou kněžna rozbila) a za svobodu (symbolem je stará mlynářova lípa).
Jejich sociálně laděná hra Maryša má pět dějství; odehrává se na slovácké vesnici. Maryšou dosáhla svého vrcholu česká realistická tvorba.
Maryša, dcera bohatého sedláka Lízala, a Francek, syn chudé domkářky, se mají rádi. Francek je však odveden na vojnu a rodiče přinutí Maryšu k sňatku s ovdovělým mlynářem Vávrou, přestože má tři děti a špatnou pověst, že svou ženu bil a trápil. Manželství není šťastné. Po dvou letech se vrací Francek a chce s Maryšou utéct do Brna. Ta odmítá, přestože se rozhodla svého muže otrávit jedem na krysy.
Jsou zde zobrazeny předsudky, které nedovolují Maryše vzepřít se vůli rodičů a opustit muže, ale také úloha majetkových poměrů na vesnici.
K realistickému dramatu se řadí také dramatická tvorba
Aloise Jiráska (1851 – 1930). Jeho dramata můžeme rozdělit do tří tematických okruhů:
hry s historickou tematikou: husitská trilogie Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč
pohádková témata: Lucerna, Lesní panna
hry z vesnického života: Vojnarka (láska milenecká x láska mateřská)
Otec (majetek na vesnici rozhoduje o vztazích mezi lidmi)
Ve hře Lucerna se dostaneme na panství mladé kněžny, kde neomezeně vládne vrchní. Pouze mlynář je zproštěn poddanství a roboty. Jedinou jeho povinností je svítit kněžně lucernou na cestě od mlýna ke starému zámečku v lese.
Kněžna ohlásila vrchnímu svůj příjezd. Pan vrchní poslal k mlynáři vzkaz, aby v čele sedláků přivítal paní kněžnu a jeho nevěsta Hanička aby uvítala kněžnu jako družička. Mlynář je však rozhněván na vrchního, že mu chtěl dát porazit lípu, a odmítne jeho rozkazy splnit. Tím ho proti sobě popudí a vrchní žaluje na mlynáře paní kněžně. Ta zatoužila vidět mlynáře, hrdého a přímého člověka. Poručila mu, aby ji s lucernou doprovodil na lesní zámeček. Mlynář poslechne a kněžnu doprovází. K zámečku spěchá učitelský mládenec s vesnickými šumaři, aby kněžně zahráli.
Chce ji při té příležitosti požádat o učitelské místo. Kněžna nabízí mlynáři, že ho vezme s sebou do města. Mlynář odmítá a když se dozvídá, že se vrchní chystá skácet jeho starou lípu a že chtěl odvléct Haničku, vyčítá kněžně, že jej odvedla úskokem z domu a odešel hájit Haničku i posvátnou lípu. Hanička se před vrchním skryla v lípě. Vrchní se již připravuje, že dá lípu skácet, vtom přiběhne mlynář, aby tomu zabránil. Byl by podlehl, ale přichází kněžna, zabrání násilí a rozbije lucernu na znamení, že zbavuje mlynáře všech povinností k vrchnosti. Učitelský mládenec nakonec místo od kněžny dostal a vodník Michal, který toužil po Haničce, se odstěhoval. Hanička je šťastná pod ochranou mlynáře.
Pohádkový motiv zde doprovází boj lidu proti feudálnímu útlaku (symbolem je lucerna, kterou kněžna rozbila) a za svobodu (symbolem je stará mlynářova lípa).
Ve 20. letech 19. století
Ve 20. letech 19. století začíná české divadlo opět ožívat. Pro dramatickou literaturu tohoto období jsou příznačné jednak látky z minulosti (rytířské hry nízké umělecké úrovně, ale i historická dramata z národních dějin), jednak žánrové veselohry ze současnosti (komika, někdy obhroublý humor).
K nejvýraznějším dramatickým autorů tohoto období patří Václav Kliment Klicpera (1792 až 1859). Působil ve vlasteneckém duchu jako profesor v Hradci Králové a později v Praze. Skládal hry rytířské, historické, báchorky i hry ze současnosti. Některé jeho veselohry se dávají dodnes: Divotvorný klobouk, Hadrián z Římsů, Rohovím Čtverrohý aj. Jeho tvorba byla tehdy určena především ochotníkům. Ve hře Každý něco pro vlast převládá satirický pohled na soudobou společnost. Jeho historické hry jsou většinou volným zpracováním kronikářských látek.
České obrozenecké drama dosáhlo svého vrcholu v tvorbě Josefa Kajetána Tyla ( 1808 až 1856). Narodil se v Kutné Hoře. Studoval na pražském akademickém gymnáziu, ale odešel ho dokončit do Hradce Králové, kde působil Klicpera jako profesor na gymnáziu. Ten v něm probudil lásku k divadlu. Po maturitě dva roky působil u kočovné společnosti, poté vstoupil do služeb vojenské správy, ale věnoval se hlavně divadlu, spisovatelské činnosti, žurnalistice a organizování českého společenského života. Ve čtyřicátých letech se podílel na českých hrách ve Stavovském divadle jako dramaturg, překladatel i původní autor. Za své postoje během revolučních zápasů byl propuštěn a měl zakázáno pobývat v Praze. Řídil pak kočovnou divadelní společnost a když byla násilně rozpuštěna, vstoupil do jiné divadelní společnosti. Zemřel v bídě a nemoci na své divadelní pouti v Plzni ve věku 48 let.
K jeho dramatům ze současnosti můžeme zařadit např. hry Pražský flamendr, Paličova dcera, frašku se zpěvy Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka – zde poprvé zazněla z úst slepého houslisty Mareše píseň Kde domov můj s melodií Františka Škroupa. Děj se odehrává v řemeslnickém prostředí a je namířen proti poněmčeným odrodilcům. Fidlovačka byla slavnost pražských ševců. Ve hře Paní Marjánka, matka pluku Tyl zobrazil venkovskou společnost a pokusil se tlumočit své demokratické názory.
K báchorkovým hrám se řadí Strakonický dudák, Lesní panna, Jiříkovo vidění, Tvrdohlavá žena aj.
Hra Strakonický dudák dosáhla velké popularity. Příběh vypráví o dudákovi Švandovi, kterému chudoba brání ve sňatku s milovanou Dorotkou. Proto musí odejít do světa, aby zbohatl. U lesa jej ale překvapí spánek a Švanda usíná. Mezitím mu jeho matka, lesní víla Rosava, očaruje dudy. Ty pak vyhrávají tak čarovně, že brzy získal spoustu peněz. Jeho bohatství však přilákalo vypočítavého sekretáře Vocilku, který se vetřel do jeho přízně. V jedné neznámé zemi Švanda rozesmál smutnou princeznu Zuliku a byl bohatě odměněn. Dorotka se nemohla Švandy dočkat, proto se za ním i s jeho přítelem Kalafunou vypravila. Přišli právě ve chvíli, kdy je Švanda povolán na zámek a tam jej princezna nutí, aby si ji vzal. Tomu chce Kalafuna zabránit. Vocilka namluví králi, že jsou to nějací blázni, a Dorotka s Kalafunou jsou strážemi vyvedeni. Pak přichází princ, kterému byla Zulika zaslíbena a nechá Švandu uvrhnout do vězení. Vocilka uteče. Ve vězení se Švandovi zjeví jeho matka Rosava a chce ho vysvobodit. Protože mu prozradila své tajemství, je odsouzena královnou víl Lesanou mezi divoké ženy a musí tam zůstat, dokud ji a Švandu nevysvobodí věrná láska prosté dívky. Vysvobodila je Dorotka, Rosava se opět stala vílou a Švanda se vrátil domů a později se s Dorotkou smířili.
Hra je příběhem o hledání štěstí, o lásce k domovu, vlasti, národu, ale i oslavou pravé české povahy.
K nejznámějším Tylovým historickým hrám se řadí Kutnohorští havíři, Jan Hus a Žižka z Trocnova.
Historická hra Kutnohorští havíři je zasazena do konce 15. století a zachycuje bouře horníků proti vykořisťovatelům a nesnesitelným pracovním podmínkám. Hra se řadí k prvním sociálním dramatům, má také ráz vlastenecký. Staví se proti útlaku, zneužívání moci a lhostejnosti člověka.
Touha po vybudování stálého českého divadla vedla roku 1862 k otevření Prozatímního divadla Hálkovou historickou hrou Král Vukašín (ze srbských dějin).
K nejvýraznějším dramatickým autorů tohoto období patří Václav Kliment Klicpera (1792 až 1859). Působil ve vlasteneckém duchu jako profesor v Hradci Králové a později v Praze. Skládal hry rytířské, historické, báchorky i hry ze současnosti. Některé jeho veselohry se dávají dodnes: Divotvorný klobouk, Hadrián z Římsů, Rohovím Čtverrohý aj. Jeho tvorba byla tehdy určena především ochotníkům. Ve hře Každý něco pro vlast převládá satirický pohled na soudobou společnost. Jeho historické hry jsou většinou volným zpracováním kronikářských látek.
České obrozenecké drama dosáhlo svého vrcholu v tvorbě Josefa Kajetána Tyla ( 1808 až 1856). Narodil se v Kutné Hoře. Studoval na pražském akademickém gymnáziu, ale odešel ho dokončit do Hradce Králové, kde působil Klicpera jako profesor na gymnáziu. Ten v něm probudil lásku k divadlu. Po maturitě dva roky působil u kočovné společnosti, poté vstoupil do služeb vojenské správy, ale věnoval se hlavně divadlu, spisovatelské činnosti, žurnalistice a organizování českého společenského života. Ve čtyřicátých letech se podílel na českých hrách ve Stavovském divadle jako dramaturg, překladatel i původní autor. Za své postoje během revolučních zápasů byl propuštěn a měl zakázáno pobývat v Praze. Řídil pak kočovnou divadelní společnost a když byla násilně rozpuštěna, vstoupil do jiné divadelní společnosti. Zemřel v bídě a nemoci na své divadelní pouti v Plzni ve věku 48 let.
K jeho dramatům ze současnosti můžeme zařadit např. hry Pražský flamendr, Paličova dcera, frašku se zpěvy Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka – zde poprvé zazněla z úst slepého houslisty Mareše píseň Kde domov můj s melodií Františka Škroupa. Děj se odehrává v řemeslnickém prostředí a je namířen proti poněmčeným odrodilcům. Fidlovačka byla slavnost pražských ševců. Ve hře Paní Marjánka, matka pluku Tyl zobrazil venkovskou společnost a pokusil se tlumočit své demokratické názory.
K báchorkovým hrám se řadí Strakonický dudák, Lesní panna, Jiříkovo vidění, Tvrdohlavá žena aj.
Hra Strakonický dudák dosáhla velké popularity. Příběh vypráví o dudákovi Švandovi, kterému chudoba brání ve sňatku s milovanou Dorotkou. Proto musí odejít do světa, aby zbohatl. U lesa jej ale překvapí spánek a Švanda usíná. Mezitím mu jeho matka, lesní víla Rosava, očaruje dudy. Ty pak vyhrávají tak čarovně, že brzy získal spoustu peněz. Jeho bohatství však přilákalo vypočítavého sekretáře Vocilku, který se vetřel do jeho přízně. V jedné neznámé zemi Švanda rozesmál smutnou princeznu Zuliku a byl bohatě odměněn. Dorotka se nemohla Švandy dočkat, proto se za ním i s jeho přítelem Kalafunou vypravila. Přišli právě ve chvíli, kdy je Švanda povolán na zámek a tam jej princezna nutí, aby si ji vzal. Tomu chce Kalafuna zabránit. Vocilka namluví králi, že jsou to nějací blázni, a Dorotka s Kalafunou jsou strážemi vyvedeni. Pak přichází princ, kterému byla Zulika zaslíbena a nechá Švandu uvrhnout do vězení. Vocilka uteče. Ve vězení se Švandovi zjeví jeho matka Rosava a chce ho vysvobodit. Protože mu prozradila své tajemství, je odsouzena královnou víl Lesanou mezi divoké ženy a musí tam zůstat, dokud ji a Švandu nevysvobodí věrná láska prosté dívky. Vysvobodila je Dorotka, Rosava se opět stala vílou a Švanda se vrátil domů a později se s Dorotkou smířili.
Hra je příběhem o hledání štěstí, o lásce k domovu, vlasti, národu, ale i oslavou pravé české povahy.
K nejznámějším Tylovým historickým hrám se řadí Kutnohorští havíři, Jan Hus a Žižka z Trocnova.
Historická hra Kutnohorští havíři je zasazena do konce 15. století a zachycuje bouře horníků proti vykořisťovatelům a nesnesitelným pracovním podmínkám. Hra se řadí k prvním sociálním dramatům, má také ráz vlastenecký. Staví se proti útlaku, zneužívání moci a lhostejnosti člověka.
Touha po vybudování stálého českého divadla vedla roku 1862 k otevření Prozatímního divadla Hálkovou historickou hrou Král Vukašín (ze srbských dějin).
zvukové hodnoty díla
zvukové hodnoty díla:
rytmus:
vzestupný (jamb – viz zač. 1. a 2. zpěvu) a trochej
zvukosled:
”brunatné slunce rudě zasvitnulo”, ”bílých skví se šatů stín”
zvukomalba:
nocí řinčí řetězů hřmot
podtržen poměr mezi dvěma významovými celky:
”Pozvolným krokem on zločince doprovází, (= dav, pomalý chod, –o–)
jenž v jeho středu jde, jak jindy ozdoben.” (pružná chůze odsouzence, –e–)
dobový ohlas Máchova Máje:
nepochopen současníky (potlačena významová stránka obsahu, zdůrazněna zvuková krása; subjektivní poezie se zdála nebezpečná; domněnka, že odvádí od vlasteneckých a národních zájmů – Čelakovský)
Šaldova studie Mácha snivec a buřič – vyzdvihuje tři symboly Máje: symbol poutníka, vězně a země;
Máchův vliv na všechny další generace (např. májovci, Nezval, Hora – Máchovské variace ap.)
ilustrátoři: J. Zrzavý, C. Bouda, A. Procházka, M. Aleš, L. Jiřincová, J. Šerých, K. Svolinský aj.
próza:
román Cikáni – nejepičtější; složité lidské vztahy; život vyděděnců, romantické tragické zápletky, realistická kresba postav
povídky Obrazy ze života mého – lyričnost, autobiografické prvky
Pouť krkonošská – obraz přírody, básnická próza
Marinka – obraz pražské chudiny Na Františku; Marinka = ideál krásy × drastická skutečnost, prostředí chudoby
náměty historické:
román Křivoklad = 1. část zamýšleného 4 dílného cyklu Kat (Valdek, Vyšehrad, Karlštejn)
téma: vnitřní tragédie osamoceného člověka (Václav IV. a kat)
rytmus:
vzestupný (jamb – viz zač. 1. a 2. zpěvu) a trochej
zvukosled:
”brunatné slunce rudě zasvitnulo”, ”bílých skví se šatů stín”
zvukomalba:
nocí řinčí řetězů hřmot
podtržen poměr mezi dvěma významovými celky:
”Pozvolným krokem on zločince doprovází, (= dav, pomalý chod, –o–)
jenž v jeho středu jde, jak jindy ozdoben.” (pružná chůze odsouzence, –e–)
dobový ohlas Máchova Máje:
nepochopen současníky (potlačena významová stránka obsahu, zdůrazněna zvuková krása; subjektivní poezie se zdála nebezpečná; domněnka, že odvádí od vlasteneckých a národních zájmů – Čelakovský)
Šaldova studie Mácha snivec a buřič – vyzdvihuje tři symboly Máje: symbol poutníka, vězně a země;
Máchův vliv na všechny další generace (např. májovci, Nezval, Hora – Máchovské variace ap.)
ilustrátoři: J. Zrzavý, C. Bouda, A. Procházka, M. Aleš, L. Jiřincová, J. Šerých, K. Svolinský aj.
próza:
román Cikáni – nejepičtější; složité lidské vztahy; život vyděděnců, romantické tragické zápletky, realistická kresba postav
povídky Obrazy ze života mého – lyričnost, autobiografické prvky
Pouť krkonošská – obraz přírody, básnická próza
Marinka – obraz pražské chudiny Na Františku; Marinka = ideál krásy × drastická skutečnost, prostředí chudoby
náměty historické:
román Křivoklad = 1. část zamýšleného 4 dílného cyklu Kat (Valdek, Vyšehrad, Karlštejn)
téma: vnitřní tragédie osamoceného člověka (Václav IV. a kat)
8. ČESKÉ DIVADLO DO 19. STOLETÍ
Počátky českého dramatu nacházíme ve 12. století. Jeho kořeny jsou náboženského původu: náboženské výjevy se dramatizovaly a předváděly v kostele. Později se začaly obohacovat i o světské scény, až byly nakonec vykázány z kostelů na prostranství před kostely, na náměstí, trhy a do krčem.
První staročeská divadelní hra byla satira (fraška) Mastičkář (pol. 14. století) vychází
z původně náboženské hry O třech Mariích. Tři zbožné Marie jdou k hrobu Ježíše Krista a cestou nakupují na tržišti vonné masti. Tento zlomek velikonoční hry podává obraz středověkého tržiště a ukazuje šarlatánství prodavače mastí a léků mistra Severina a jeho pomocníků Rubína a Pustrpalka. V protikladu k jazyku knižnímu zde stojí jazyk hovorový, místy i vulgarismy. Střídají se verše české i latinské (makaronismy). Hra zesměšňuje středověké podvodné lékaře.
Husitské hnutí divadelní aktivity potlačovalo, protože nesouhlasilo se zobrazováním scén z bible.
Divadlo na přelomu 15. a 16. století získalo funkci pedagogickou. Od poloviny 16. století se můžeme setkat s původní tvorbou, překlady a adaptacemi cizích prací.
V 17. století se objevuje také divadlo loutkové. Nejznámějším českým loutkářem byl Matěj Kopecký.
Na počátku 18. století vznikají první veřejně přístupná divadla. Od roku 1738 v Praze působilo německé divadlo v Kotcích s činohrou a operou (obrozenci zde uvedli česky německou frašku Kníže Honzík, ale ta propadla), od roku 1783 Stavovské divadlo, postavené hrabětem Nosticem (později přejmenováno na Tylovo, dnes opět Stavovské).
Divadlo sehrálo významnou roli v době národního obrození. Tehdy vzniká novočeské divadlo.
V roce 1786 dal Josef II. souhlas k otevření dřevěného Vlasteneckého divadla na bývalém Koňském trhu (dnes Václavské náměstí). Divadlu se říkalo Bouda, po třech letech bylo strženo.
V Boudě se hrálo česky pravidelně, ponejvíce překlady her, často přenášené do českého prostředí. Z klasiků se hrál nejvíce Shakespeare a Schiller, v původní tvorbě převažovaly hry vlastenecké.
Divadelní život organizoval a soustřeďoval zejména Václav Thám (1765 – asi 1816), je spojován především s Boudou. Napsal přes 50 her, které známe jen podle názvu (např. Břetislav a Jitka, Vlasta a Šárka, Švédská vojna v Čechách). Náměty čerpal z českých dějin.
O pražskou frašku se pokusil Prokop Šedivý (1764 – 1810), např. Masné krámy, Pražští sládci.
Po stržení Boudy se česká představení hrála v divadle U Hybernů.
První staročeská divadelní hra byla satira (fraška) Mastičkář (pol. 14. století) vychází
z původně náboženské hry O třech Mariích. Tři zbožné Marie jdou k hrobu Ježíše Krista a cestou nakupují na tržišti vonné masti. Tento zlomek velikonoční hry podává obraz středověkého tržiště a ukazuje šarlatánství prodavače mastí a léků mistra Severina a jeho pomocníků Rubína a Pustrpalka. V protikladu k jazyku knižnímu zde stojí jazyk hovorový, místy i vulgarismy. Střídají se verše české i latinské (makaronismy). Hra zesměšňuje středověké podvodné lékaře.
Husitské hnutí divadelní aktivity potlačovalo, protože nesouhlasilo se zobrazováním scén z bible.
Divadlo na přelomu 15. a 16. století získalo funkci pedagogickou. Od poloviny 16. století se můžeme setkat s původní tvorbou, překlady a adaptacemi cizích prací.
V 17. století se objevuje také divadlo loutkové. Nejznámějším českým loutkářem byl Matěj Kopecký.
Na počátku 18. století vznikají první veřejně přístupná divadla. Od roku 1738 v Praze působilo německé divadlo v Kotcích s činohrou a operou (obrozenci zde uvedli česky německou frašku Kníže Honzík, ale ta propadla), od roku 1783 Stavovské divadlo, postavené hrabětem Nosticem (později přejmenováno na Tylovo, dnes opět Stavovské).
Divadlo sehrálo významnou roli v době národního obrození. Tehdy vzniká novočeské divadlo.
V roce 1786 dal Josef II. souhlas k otevření dřevěného Vlasteneckého divadla na bývalém Koňském trhu (dnes Václavské náměstí). Divadlu se říkalo Bouda, po třech letech bylo strženo.
V Boudě se hrálo česky pravidelně, ponejvíce překlady her, často přenášené do českého prostředí. Z klasiků se hrál nejvíce Shakespeare a Schiller, v původní tvorbě převažovaly hry vlastenecké.
Divadelní život organizoval a soustřeďoval zejména Václav Thám (1765 – asi 1816), je spojován především s Boudou. Napsal přes 50 her, které známe jen podle názvu (např. Břetislav a Jitka, Vlasta a Šárka, Švédská vojna v Čechách). Náměty čerpal z českých dějin.
O pražskou frašku se pokusil Prokop Šedivý (1764 – 1810), např. Masné krámy, Pražští sládci.
Po stržení Boudy se česká představení hrála v divadle U Hybernů.
V RUSKU
V RUSKU
prolínání romantismu a realismu
Alexandr Sergejevič Puškin (1799–1837)
básník, prozaik, dramatik
Šlechtic, byl hrdý na svůj původ – Habéš, Afrika. Účast proti carskému povstání, vyhnanství na Kavkaz 1825, inspirace právě kavkazskou přírodou, vrací se zpátky, snaží se ho zbavit, je vyprovokován a v souboji je zabit.
Dílo:
– román ve verších Evžen Oněgin – je velkoměšťan, umřel mu strýc a tak zdědil peníze, setkal se s Lenským, je to jeho praví opak, potkají dvě kamárádky Olgu a Taťánu, také jsou to protiklady. Taťána se zamiluje do Evžena. Evžen svede boj s Lenským, Lenský je zabit, Evžen je znechucen, mine několik let, znovu potká Taťánu, ta už má jiného a tak má smůlu, připadá si jako zbytečný člověk.
– lyrickoepické skladby Kavkazský zajatec, Bachčisarajská fontána
– povídky Kapitánská dcerka, Piková dáma; historické drama Boris Godunov
Michail Jurjevič Lermontov (1814–1841)
básník, prozaik, dramatik
Osud jako Puškin, umře v souboji, účast v povstání, útočnější, psal ponflety.
Dílo:
– poema Démon – filozofické drama o konfliktu dobra a zla, zlo výtězí, zavržený člověk má pocit, že láska ho vyléčí, ale mílí se. Démon zavržen bohem pro svou vzpouru, odsouzen k věčné samotě, ale zatouží po štěstí – lásce k pozemské dívce Tamaře (chce rozbít prokletí,ale prohrává); zlo je výsledkem nedostatečnosti dobra
– psychologický román Hrdina naší doby – postava ”zbytečného člověka” (mladý aristokrat Pečorin, vyděděnec z vlastní vůle, hledá smysl života)
V POLSKU
Adam Mickiewicz (1798–1855)
– epos Pan Tadeáš – o nepřátelství dvou zemanských rodů
– básnická povídka Konrad Wallenrod – téma národně osvobozeneckého boje; Litevec v postavení velmistra řádu německých rytířů se obětuje, aby pomstil svůj národ
složitější situace 30. let – hlavní úkol literatury = výchova k vlastenectví (Tyl); tento požadavek zpomaluje rozvoj romantismu
prolínání romantismu a realismu
Alexandr Sergejevič Puškin (1799–1837)
básník, prozaik, dramatik
Šlechtic, byl hrdý na svůj původ – Habéš, Afrika. Účast proti carskému povstání, vyhnanství na Kavkaz 1825, inspirace právě kavkazskou přírodou, vrací se zpátky, snaží se ho zbavit, je vyprovokován a v souboji je zabit.
Dílo:
– román ve verších Evžen Oněgin – je velkoměšťan, umřel mu strýc a tak zdědil peníze, setkal se s Lenským, je to jeho praví opak, potkají dvě kamárádky Olgu a Taťánu, také jsou to protiklady. Taťána se zamiluje do Evžena. Evžen svede boj s Lenským, Lenský je zabit, Evžen je znechucen, mine několik let, znovu potká Taťánu, ta už má jiného a tak má smůlu, připadá si jako zbytečný člověk.
– lyrickoepické skladby Kavkazský zajatec, Bachčisarajská fontána
– povídky Kapitánská dcerka, Piková dáma; historické drama Boris Godunov
Michail Jurjevič Lermontov (1814–1841)
básník, prozaik, dramatik
Osud jako Puškin, umře v souboji, účast v povstání, útočnější, psal ponflety.
Dílo:
– poema Démon – filozofické drama o konfliktu dobra a zla, zlo výtězí, zavržený člověk má pocit, že láska ho vyléčí, ale mílí se. Démon zavržen bohem pro svou vzpouru, odsouzen k věčné samotě, ale zatouží po štěstí – lásce k pozemské dívce Tamaře (chce rozbít prokletí,ale prohrává); zlo je výsledkem nedostatečnosti dobra
– psychologický román Hrdina naší doby – postava ”zbytečného člověka” (mladý aristokrat Pečorin, vyděděnec z vlastní vůle, hledá smysl života)
V POLSKU
Adam Mickiewicz (1798–1855)
– epos Pan Tadeáš – o nepřátelství dvou zemanských rodů
– básnická povídka Konrad Wallenrod – téma národně osvobozeneckého boje; Litevec v postavení velmistra řádu německých rytířů se obětuje, aby pomstil svůj národ
složitější situace 30. let – hlavní úkol literatury = výchova k vlastenectví (Tyl); tento požadavek zpomaluje rozvoj romantismu
V ČESKÉ LITERATUŘE
V ČESKÉ LITERATUŘE
Karel Hynek Mácha (1810–1836)
nejvýznamnější a nejdůslednější básník českého romantismu
Básník, prozaik a výrazný malíř, uznán až po smrti, za svého života byl odsuzován, prožil krátký, ale pestrý život. Narodil se v Praze na Malé straně, zemřel v Litoměřicích. Rodina byla bohatá, postupně zchudli. Studuje práva, navštěvuje přednášky filozofie. Jeho koníčkem bylo divadlo, kde se také seznámil se svou láskou Eleonorou Šonkovou, čekala s ním dítě, musel si jí vzít. Dalším koníčkem bylo malování, maloval krajinky. Potom cestování, úletář, pěšky do Itálie, toulky Rakouskem, putoval tam kde maloval. Přesídlil do Litoměřic a tam si také založil praxi. Dostal zápal plic, umírá v den své svatby, ostatky převezeny na Slavín 1939, památník na Petříně, nemá žádné potomky, syn umírá v šesti letech.
Dílo: poezie, próza, fragmenty dramat
počáteční tvorba – německy; česky – vliv Jungmannův
první básně, např. V svět jsem vstoupil, Noc aj. vyjadřují:
odpor k poměrům doby, pocit osamělosti a pesimismu, zklamání, protiklad snu a skutečnosti, krásy a ošklivosti, života a smrti, touha po lepším světě; jedinou jistotou je země
lyrickoepická báseň Máj (1836) – vrchol tvorby, základní dílo moderní české poezie
dějiště: krajina pod Bezdězem, u Doks
prostý děj: 3 tragédie (Jarmilina, Vilémova, obecně lidská) = jen východisko k filozofickým úvahám o smyslu života ostrá kritika tehdejší společnosti (rozvrácená rodina, citová lhostejnost, mechanické chápání spravedlnosti); slova Vilémova (= autorova) jsou obžalobou společnosti, otec zapudí svého syna Vilém, svede mu jeho milou Jarmilu. Vilém se pomstí a zabije svého otce, následuje vězení, čeká na popravu, kritizuje společnost, je popraven , závěru zvolání Hynku, Viléme Jarmilo, básník je spjat s hlavní postavou, dává Vilémovi za pravdu, Jarmila skočila do jezera.
Máj považován za špičku ( v této době ), přijat špatně.
”Sok – otec můj! Vrah – jeho syn,
on svůdce dívky mojí! –
Neznámý mně. – Strašný můj čin
pronesl pomstu dvojí.
Proč rukou jeho vyvržen
stal jsem se hrůzou lesů?
Čí vinu příští pomstí den?
Čí vinou kletbu nesu?”
1. zpěv – obraz májové přírody, motiv lásky, první tragédie
2. zpěv – znázornění času: věčnost přírody × doba do popravy zločince Viléma
3. zpěv – vrchol básně – krása přírody × lidský osud; vyznání lásky k rodné zemi (apostrofa země – poslední pozdrav vězně; země – jediná jistota – kolébka, hrob, matka, vlast); vzpomínka na dětství – nejkrásnější období života
4. zpěv (závěr) – básníkovo ztotožnění se svým hrdinou i poutníkem, který se po letech vrací na popraviště:
”Hynku! – Viléme!! – Jarmilo!!!”
úvaha nad tragikou lidského osudu
2 intermezza:
1. půlnoční popraviště
2. obraz horské přírody
umělecké prostředky:
obraz přírody
citově podmanivý, dynamický, barvitý (kombinace pastelových barev)
”Modravé páry z lesů temných
v růžové nebe vstoupají,
i nad jezerem barev jemných
modré se mlhy houpají;”
kompoziční princip
kontrast (v rovině tematické i jazykové)
dramatický vzestup, vrchol (3. zpěv) a sestup (jako drama)
subjektivizace epiky
básníkovo ztotožnění s hrdinou
epiteta konstans (bělavé páry), ornans (růžový večer, večerní břeh)
metafory (bledá tvář lůny), personifikace (o lásce šeptal tichý mech, jezero zvučelo tajný bol)
kontrasty (život × smrt, světlo × tma)
oxymóron (zbortěné harfy tón, umřelé hvězdy svit)
metonymie (hrdliččin zval ku lásce hlas)
apostrofa země (”Ach zemi krásnou, zemi milovanou, ...”)
pleonasmus (modrý blankyt)
gradace (temná noc, temnější mně nastává)
Karel Hynek Mácha (1810–1836)
nejvýznamnější a nejdůslednější básník českého romantismu
Básník, prozaik a výrazný malíř, uznán až po smrti, za svého života byl odsuzován, prožil krátký, ale pestrý život. Narodil se v Praze na Malé straně, zemřel v Litoměřicích. Rodina byla bohatá, postupně zchudli. Studuje práva, navštěvuje přednášky filozofie. Jeho koníčkem bylo divadlo, kde se také seznámil se svou láskou Eleonorou Šonkovou, čekala s ním dítě, musel si jí vzít. Dalším koníčkem bylo malování, maloval krajinky. Potom cestování, úletář, pěšky do Itálie, toulky Rakouskem, putoval tam kde maloval. Přesídlil do Litoměřic a tam si také založil praxi. Dostal zápal plic, umírá v den své svatby, ostatky převezeny na Slavín 1939, památník na Petříně, nemá žádné potomky, syn umírá v šesti letech.
Dílo: poezie, próza, fragmenty dramat
počáteční tvorba – německy; česky – vliv Jungmannův
první básně, např. V svět jsem vstoupil, Noc aj. vyjadřují:
odpor k poměrům doby, pocit osamělosti a pesimismu, zklamání, protiklad snu a skutečnosti, krásy a ošklivosti, života a smrti, touha po lepším světě; jedinou jistotou je země
lyrickoepická báseň Máj (1836) – vrchol tvorby, základní dílo moderní české poezie
dějiště: krajina pod Bezdězem, u Doks
prostý děj: 3 tragédie (Jarmilina, Vilémova, obecně lidská) = jen východisko k filozofickým úvahám o smyslu života ostrá kritika tehdejší společnosti (rozvrácená rodina, citová lhostejnost, mechanické chápání spravedlnosti); slova Vilémova (= autorova) jsou obžalobou společnosti, otec zapudí svého syna Vilém, svede mu jeho milou Jarmilu. Vilém se pomstí a zabije svého otce, následuje vězení, čeká na popravu, kritizuje společnost, je popraven , závěru zvolání Hynku, Viléme Jarmilo, básník je spjat s hlavní postavou, dává Vilémovi za pravdu, Jarmila skočila do jezera.
Máj považován za špičku ( v této době ), přijat špatně.
”Sok – otec můj! Vrah – jeho syn,
on svůdce dívky mojí! –
Neznámý mně. – Strašný můj čin
pronesl pomstu dvojí.
Proč rukou jeho vyvržen
stal jsem se hrůzou lesů?
Čí vinu příští pomstí den?
Čí vinou kletbu nesu?”
1. zpěv – obraz májové přírody, motiv lásky, první tragédie
2. zpěv – znázornění času: věčnost přírody × doba do popravy zločince Viléma
3. zpěv – vrchol básně – krása přírody × lidský osud; vyznání lásky k rodné zemi (apostrofa země – poslední pozdrav vězně; země – jediná jistota – kolébka, hrob, matka, vlast); vzpomínka na dětství – nejkrásnější období života
4. zpěv (závěr) – básníkovo ztotožnění se svým hrdinou i poutníkem, který se po letech vrací na popraviště:
”Hynku! – Viléme!! – Jarmilo!!!”
úvaha nad tragikou lidského osudu
2 intermezza:
1. půlnoční popraviště
2. obraz horské přírody
umělecké prostředky:
obraz přírody
citově podmanivý, dynamický, barvitý (kombinace pastelových barev)
”Modravé páry z lesů temných
v růžové nebe vstoupají,
i nad jezerem barev jemných
modré se mlhy houpají;”
kompoziční princip
kontrast (v rovině tematické i jazykové)
dramatický vzestup, vrchol (3. zpěv) a sestup (jako drama)
subjektivizace epiky
básníkovo ztotožnění s hrdinou
epiteta konstans (bělavé páry), ornans (růžový večer, večerní břeh)
metafory (bledá tvář lůny), personifikace (o lásce šeptal tichý mech, jezero zvučelo tajný bol)
kontrasty (život × smrt, světlo × tma)
oxymóron (zbortěné harfy tón, umřelé hvězdy svit)
metonymie (hrdliččin zval ku lásce hlas)
apostrofa země (”Ach zemi krásnou, zemi milovanou, ...”)
pleonasmus (modrý blankyt)
gradace (temná noc, temnější mně nastává)
VE FRANCII
VE FRANCII
François René de Chateaubriand (1768–1848)
Dílo:
– básnická povídka Atala – návrat ke křesťanství a mystice před ”rozvratem” doby, únik do minulosti, prostředí exotické americké přírody, příběh nešťastné lásky Indiána Šakty a dívky Ataly, zasvěcené matkou Bohu; barvitost, biblický patos, zvukomalebnost
Victor Hugo (1802–1885) – básník, prozaik, dramatik
Už za svého života se stal legendární postavou, je pochován v pařížském Panteónu, sympatizoval s Velkou francouzskou revolucí a Napoleonem. Otevřeně vystupoval proti Bourbonům. Byl proto vypovězen z Paříže, tak se odstěhoval do Belgie. Byl nucen se odstěhovat i odtamtud, a to na dva ostrovy v Lamanchském průlivu, kde strávil 20 let. Ve vyhnanství zůstal až do roku 1870. Hugo byl básník, prozaik a dramatik.
Dílo:
– básnický cyklus Legenda věků (3dílný) – obraz vývoje lidstva k humanitě; kontrastnost, motivy nešťastné lásky; vliv na Vrchlického, Machara
– drama Ruy Blas
– próza – román Chrám Matky boží v Paříži – pokrytecký kněz Frollo se ujme Quasimoda, který je deformován hrbem, který má na zádech. Quasimodo je zvoník, v kostele jednoho dne přijedou kejklíři a s nimi krásná Esmeralda, Frollo se do ní zamiluje, ale Quasimodo je proti tomu a svrhne ho ze střechy chrámu, nakonec i on umírá. Obraz královského dvora, církevních hodnostářů i spodiny lidstva; kontrast krásy a ošklivosti (Esmeralda × hrbáč Quasimodo), zla a ušlechtilosti (pokrytecký kněz Froll × Quasimodo); dramatický dějový spád
– román Bídníci – hlavní postavou je galejník Jean Veljean, který byl odsouzen na galeje, protože ukradl kus chleba. Za čas z galejí uprchne, dostane se do města, tam se později stane starostou, ale stále je stíhán policistou, který ho za každou cenu chce opět poslat na galeje. Jean pozná prostitutku, která ho požádá, aby se postaral o její mladou dceru, ten toto přijme. Jednou Jean zachrání policistovi život, ten pozná, že se v něm mýlil, ale nevyrovná se s tím a tak spáchá sebevraždu.
– román Dělníci moře – věnovaný dvou ostrovům z průlivu Lamanche. Hlavní hrdina, mladý rybář, který je nešťastně zamilovaný. Poblíž ostrova ztroskotal parník, rozhodl se jít na pomoc, ostatní rybáři šli s ním, nejdůležitější pro něho je, ale motor, který opravdu zachránil. Nechce se již vrátit na pevninu, protože je nešťastně zamilovaný a tak radši volí smrt.
– román Muž, který se směje – hlavní hrdina je šlechtic, který má po operaci zohyzděný obličej, takže vypadá jako by se pořád smál. Odchází na venkov, tam se zamiluje do dívky, která mu umírá a jako typ romantického hrdiny nesnese bolest a tak umírá také.
– román Devadesát tři – námět si bere ze své současnosti, popisuje zde rok 1793, vrcholné období Velké francouzské revoluce – jakobínská diktatura. Tento román Hugo napsal v roce 1872 a staví se ne stranu francouzské revoluce ( v roce 1830 – 1831 – červnová revoluce, 1871 – pařížská komuna ). Všechny tyto akce byly vedeny v duchu Velké francouzské revoluce.
François René de Chateaubriand (1768–1848)
Dílo:
– básnická povídka Atala – návrat ke křesťanství a mystice před ”rozvratem” doby, únik do minulosti, prostředí exotické americké přírody, příběh nešťastné lásky Indiána Šakty a dívky Ataly, zasvěcené matkou Bohu; barvitost, biblický patos, zvukomalebnost
Victor Hugo (1802–1885) – básník, prozaik, dramatik
Už za svého života se stal legendární postavou, je pochován v pařížském Panteónu, sympatizoval s Velkou francouzskou revolucí a Napoleonem. Otevřeně vystupoval proti Bourbonům. Byl proto vypovězen z Paříže, tak se odstěhoval do Belgie. Byl nucen se odstěhovat i odtamtud, a to na dva ostrovy v Lamanchském průlivu, kde strávil 20 let. Ve vyhnanství zůstal až do roku 1870. Hugo byl básník, prozaik a dramatik.
Dílo:
– básnický cyklus Legenda věků (3dílný) – obraz vývoje lidstva k humanitě; kontrastnost, motivy nešťastné lásky; vliv na Vrchlického, Machara
– drama Ruy Blas
– próza – román Chrám Matky boží v Paříži – pokrytecký kněz Frollo se ujme Quasimoda, který je deformován hrbem, který má na zádech. Quasimodo je zvoník, v kostele jednoho dne přijedou kejklíři a s nimi krásná Esmeralda, Frollo se do ní zamiluje, ale Quasimodo je proti tomu a svrhne ho ze střechy chrámu, nakonec i on umírá. Obraz královského dvora, církevních hodnostářů i spodiny lidstva; kontrast krásy a ošklivosti (Esmeralda × hrbáč Quasimodo), zla a ušlechtilosti (pokrytecký kněz Froll × Quasimodo); dramatický dějový spád
– román Bídníci – hlavní postavou je galejník Jean Veljean, který byl odsouzen na galeje, protože ukradl kus chleba. Za čas z galejí uprchne, dostane se do města, tam se později stane starostou, ale stále je stíhán policistou, který ho za každou cenu chce opět poslat na galeje. Jean pozná prostitutku, která ho požádá, aby se postaral o její mladou dceru, ten toto přijme. Jednou Jean zachrání policistovi život, ten pozná, že se v něm mýlil, ale nevyrovná se s tím a tak spáchá sebevraždu.
– román Dělníci moře – věnovaný dvou ostrovům z průlivu Lamanche. Hlavní hrdina, mladý rybář, který je nešťastně zamilovaný. Poblíž ostrova ztroskotal parník, rozhodl se jít na pomoc, ostatní rybáři šli s ním, nejdůležitější pro něho je, ale motor, který opravdu zachránil. Nechce se již vrátit na pevninu, protože je nešťastně zamilovaný a tak radši volí smrt.
– román Muž, který se směje – hlavní hrdina je šlechtic, který má po operaci zohyzděný obličej, takže vypadá jako by se pořád smál. Odchází na venkov, tam se zamiluje do dívky, která mu umírá a jako typ romantického hrdiny nesnese bolest a tak umírá také.
– román Devadesát tři – námět si bere ze své současnosti, popisuje zde rok 1793, vrcholné období Velké francouzské revoluce – jakobínská diktatura. Tento román Hugo napsal v roce 1872 a staví se ne stranu francouzské revoluce ( v roce 1830 – 1831 – červnová revoluce, 1871 – pařížská komuna ). Všechny tyto akce byly vedeny v duchu Velké francouzské revoluce.
Stendhal (1783–1842)
Stendhal (1783–1842)
Vlastním jménem Heinrich Beyle, tvoří přechod romantismu k realismu, hrdinove románů jsou vášniví i ctižádostiví.
Díla:
– přechod mezi romantismem a realismem; psychologická próza
– román Červený a černý – příběh Juliena Sorela, jeho ctižádostivost a snaha vyniknout ve společnosti i cestou pokrytectví a přetvářky; barvy symbolizují vojenskou uniformu a kněžskou kariéru, prostřednictvím žen získává různé světské a církevní pocty, nakonec hyne na popravišti. Tento román byl později také zfilmován.
– román Kartouza parmská – příběh mladého šlechtice, dějiště v Itálii a v bitvě u Waterloo; intriky, pokrytectví, tragický konec
Alfred de Musset (1810–1857)
Byl básník, přátelil se s romantickou spisovatelkou George Sandovou, Mussetovi bylo 23 let a jí 29. Pro její výstřednost ji Napoleon vypověděl z Paříže, jako spisovatelka byla průměrná první emancipovaná žena. Musset byl žárlivec a tak s ním George přerušila vztah. Tímto přátelstvím je poznamenáno celé jeho dílo.
Dílo:
– román Zpověď dítěte svého věku – zde pravdivě popisuje svůj život, intimní a generační román s autobiografickými rysy (vztah k spisovatelce G. Sandové),
– drama Se srdcem divno hrát - (jemná povahokresba a lyrická atmosféra)
– básnický cyklus Noci – soubor čtyř rozsáhlých lyrických básní – Noc květnová, Noc srpnová, Noc říjnová, Noc prosincová – je z nich nejlepší, v celé, této básni popisuje svůj život a doprovází ho neznámí černý dvojník a až na konci se dozví, že je to samota.
Vlastním jménem Heinrich Beyle, tvoří přechod romantismu k realismu, hrdinove románů jsou vášniví i ctižádostiví.
Díla:
– přechod mezi romantismem a realismem; psychologická próza
– román Červený a černý – příběh Juliena Sorela, jeho ctižádostivost a snaha vyniknout ve společnosti i cestou pokrytectví a přetvářky; barvy symbolizují vojenskou uniformu a kněžskou kariéru, prostřednictvím žen získává různé světské a církevní pocty, nakonec hyne na popravišti. Tento román byl později také zfilmován.
– román Kartouza parmská – příběh mladého šlechtice, dějiště v Itálii a v bitvě u Waterloo; intriky, pokrytectví, tragický konec
Alfred de Musset (1810–1857)
Byl básník, přátelil se s romantickou spisovatelkou George Sandovou, Mussetovi bylo 23 let a jí 29. Pro její výstřednost ji Napoleon vypověděl z Paříže, jako spisovatelka byla průměrná první emancipovaná žena. Musset byl žárlivec a tak s ním George přerušila vztah. Tímto přátelstvím je poznamenáno celé jeho dílo.
Dílo:
– román Zpověď dítěte svého věku – zde pravdivě popisuje svůj život, intimní a generační román s autobiografickými rysy (vztah k spisovatelce G. Sandové),
– drama Se srdcem divno hrát - (jemná povahokresba a lyrická atmosféra)
– básnický cyklus Noci – soubor čtyř rozsáhlých lyrických básní – Noc květnová, Noc srpnová, Noc říjnová, Noc prosincová – je z nich nejlepší, v celé, této básni popisuje svůj život a doprovází ho neznámí černý dvojník a až na konci se dozví, že je to samota.
7. ROMANTISMUS VE SVĚTĚ A U NÁS
literární směr (ve všech evropských literaturách) i životní postoj (touha po svobodě)
vznik – v období mezi dvěma revolucemi (1789 ve Francii a 1848 v Evropě); naděje na nové společenské uspořádání (volnost, rovnost, bratrství) nesplněny zcela (revoluční zvraty, napoleonské války, policejní režimy), proto nespokojenost člověka, buřičství
znaky:
důraz na city a fantazii (× osvícenský a klasicistní důraz na rozum)
protiklad snu a skutečnosti, jedince a společnosti (individualismus) pocit osamění, odcizenosti
východiska: obdiv k minulosti, mystice, k lidové slovesnosti a k přírodě, exotice; únik do vlastního nitra
ústřední hrdina splývá s autorem; je výjimečný, neschopnost a nezájem přizpůsobit se (vyvrženec společnosti, loupežník, vrah, kat, cikán)
časté téma – nešťastná láska
neúspěšné buřičství světabol, skepse (spleen, chandra)
nové estetické hodnoty a subjektivní vztah ke skutečnosti; kontrastnost, smysl pro barvitost, hudebnost, zvukomalebnost jazyka, obraznost
slovesné druhy a formy – obliba poezie, zvl. lyrickoepické básně (balady), veršované povídky, romány, dramatické básně; v próze zvl. historická povídka a román
romantismus se obvykle nevyskytuje v čisté podobě, ale s prvky klasicismu, preromantismu, sentimentalismu nebo realismu
vznik – v období mezi dvěma revolucemi (1789 ve Francii a 1848 v Evropě); naděje na nové společenské uspořádání (volnost, rovnost, bratrství) nesplněny zcela (revoluční zvraty, napoleonské války, policejní režimy), proto nespokojenost člověka, buřičství
znaky:
důraz na city a fantazii (× osvícenský a klasicistní důraz na rozum)
protiklad snu a skutečnosti, jedince a společnosti (individualismus) pocit osamění, odcizenosti
východiska: obdiv k minulosti, mystice, k lidové slovesnosti a k přírodě, exotice; únik do vlastního nitra
ústřední hrdina splývá s autorem; je výjimečný, neschopnost a nezájem přizpůsobit se (vyvrženec společnosti, loupežník, vrah, kat, cikán)
časté téma – nešťastná láska
neúspěšné buřičství světabol, skepse (spleen, chandra)
nové estetické hodnoty a subjektivní vztah ke skutečnosti; kontrastnost, smysl pro barvitost, hudebnost, zvukomalebnost jazyka, obraznost
slovesné druhy a formy – obliba poezie, zvl. lyrickoepické básně (balady), veršované povídky, romány, dramatické básně; v próze zvl. historická povídka a román
romantismus se obvykle nevyskytuje v čisté podobě, ale s prvky klasicismu, preromantismu, sentimentalismu nebo realismu
V ANGLII
V ANGLII
lord George Gordon Byron (1788–1824)
Básník, muž velkých protikladů. Měl titul lord, proslul hlavně svými milostnými dobrodružstvími.
Přidal se k italským revolucionářům, ke Karbonářům, zemřel v Řecku. Je zakladatelem lyrické povídky tj. – povídka s oslabeným dějem.
Dílo:
Psal milostnou lyriku, většinou to byly smutné básně, neznámější je jeho:
– moderní epos Childe Haroldova pouť – hlavní hrdina je vlastně spisovatel sám, je to z části autobiografický epos o putování autora po Evropě obzvláště na jih do Řecka a jeho vzpomínání na tyto cesty. Protest proti nesvobodě a tyranství v současnosti; byronismus – spor hrdiny se světem, osamocený boj za svobodu proti tyranům, světabol (spleen).
Psal filosofická dramata, ty byly veršovaná:
– dramatické básně Manfred – hlavní postava kníže Manfred spáchal zločin acelý život za něj ochotně trpí, ale není ochoten zatracení ďáblem nebo peklem, Kain
– romantické básnické povídky Džaur, Korzár, Lara (lyrickoepické skladby – děj s prvky lyriky, reflexe, popisu)
Percy Bysshe Shelley (1792–1822)
V mnohém byl podobný Byronovi, šlechtic, otec ho vydědil za jeho chování, tvrdým odpůrcem manželství, ale sám unesl dceru londýnského politika a vzal si ji. Za čas od ní odešel a našel si životní družku Mary Godwingovou. Za svůj životní styl byl odsuzován. Proto utekl do Itálie, kde také tragicky zemřel.
Dílo:
– lyrická dramatická báseň Odpoutaný Prométheus – toto drama zpracováno moderně.
– obměna staré antické báje o hrdinovi, který se vzepřel bohům a přinesl lidem oheň hrdý vzdor proti osudu a moci = titanismus; kontrast lidskosti a božské tyranie, víra v konečné vítězství dobra:
sir Walter Scott (1771–1832)
básník, sběratel lidových skotských balad, prozaik (historické romány)
byl původem Skot z Edinburgu, advokát, nechal opravit skotský feudální hrad.
Dílo:
Je zakladatelem historického románu
např. Ivanhoe – děj z anglické historie z konce 12. stol., napětí, milostná tematika, prostředí rytířských soubojů, atmosféra hrdinství, cti, nadšení, vlastenectví
Wawerly – napsán v anonymitě, román ze skotských dějin
Kenil Worth – historický román z doby Alžběty II.
Emily Brontëová (1818–1848) – období viktoriánské Anglie;
Dílo:
román Na větrné hůrce – rodina se ujme dítěte – Headkliff, ten se zamiluje do jejich dcery Kateřiny, ta je provdána, on to strašně nese. Chce se pomstít a usiluje a její dceru, psychický teror, Kateřina umírá.
lord George Gordon Byron (1788–1824)
Básník, muž velkých protikladů. Měl titul lord, proslul hlavně svými milostnými dobrodružstvími.
Přidal se k italským revolucionářům, ke Karbonářům, zemřel v Řecku. Je zakladatelem lyrické povídky tj. – povídka s oslabeným dějem.
Dílo:
Psal milostnou lyriku, většinou to byly smutné básně, neznámější je jeho:
– moderní epos Childe Haroldova pouť – hlavní hrdina je vlastně spisovatel sám, je to z části autobiografický epos o putování autora po Evropě obzvláště na jih do Řecka a jeho vzpomínání na tyto cesty. Protest proti nesvobodě a tyranství v současnosti; byronismus – spor hrdiny se světem, osamocený boj za svobodu proti tyranům, světabol (spleen).
Psal filosofická dramata, ty byly veršovaná:
– dramatické básně Manfred – hlavní postava kníže Manfred spáchal zločin acelý život za něj ochotně trpí, ale není ochoten zatracení ďáblem nebo peklem, Kain
– romantické básnické povídky Džaur, Korzár, Lara (lyrickoepické skladby – děj s prvky lyriky, reflexe, popisu)
Percy Bysshe Shelley (1792–1822)
V mnohém byl podobný Byronovi, šlechtic, otec ho vydědil za jeho chování, tvrdým odpůrcem manželství, ale sám unesl dceru londýnského politika a vzal si ji. Za čas od ní odešel a našel si životní družku Mary Godwingovou. Za svůj životní styl byl odsuzován. Proto utekl do Itálie, kde také tragicky zemřel.
Dílo:
– lyrická dramatická báseň Odpoutaný Prométheus – toto drama zpracováno moderně.
– obměna staré antické báje o hrdinovi, který se vzepřel bohům a přinesl lidem oheň hrdý vzdor proti osudu a moci = titanismus; kontrast lidskosti a božské tyranie, víra v konečné vítězství dobra:
sir Walter Scott (1771–1832)
básník, sběratel lidových skotských balad, prozaik (historické romány)
byl původem Skot z Edinburgu, advokát, nechal opravit skotský feudální hrad.
Dílo:
Je zakladatelem historického románu
např. Ivanhoe – děj z anglické historie z konce 12. stol., napětí, milostná tematika, prostředí rytířských soubojů, atmosféra hrdinství, cti, nadšení, vlastenectví
Wawerly – napsán v anonymitě, román ze skotských dějin
Kenil Worth – historický román z doby Alžběty II.
Emily Brontëová (1818–1848) – období viktoriánské Anglie;
Dílo:
román Na větrné hůrce – rodina se ujme dítěte – Headkliff, ten se zamiluje do jejich dcery Kateřiny, ta je provdána, on to strašně nese. Chce se pomstít a usiluje a její dceru, psychický teror, Kateřina umírá.
Karel Jaromír Erben (1811–1870)
Karel Jaromír Erben (1811–1870)
Podkrkonoší; písmácká rodina; gymnázium v Hradci Králové, filozofie a práva v Praze; přítel Palackého, současník i protichůdce Máchův (blízké otázky, ale odlišné odpovědi)
vědec:
český a slovanský historik, právník, archivář, vydavatel staročeských památek, překladatel (Nestorův Letopis ruský)
novinář:
Pražské noviny
sběratel:
lidové slovesnosti (pokračovatel Čelakovského)
českých národních písní: Prostonárodní české písně a říkadla
pohádek: Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních
např. Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Zlatovláska
básník:
sbírka Kytice z pověstí národních (1853)
české báje, obraz dávných lidových představ a názorů na život; většinou forma klasické balady
1) základní motivy:
boj člověka s přírodou, s nadpřirozenými silami (bezmocnost)
základní vztahy mezi lidmi (jejich narušení konflikt)
v popředí motiv mateřské lásky
vina trest (často neúměrný, krutý)
např.
b. Vodník – zlá nadpřirozená síla, střetnutí dvou mateřských lásek; dcera potrestána:
poprvé, že neposlechla matku
podruhé, že matku uposlechla, ale opustila dítě (kterákoliv volba vede k tragédii)
lidové pověry (víra v sen)
4 zpěvy, každý má jinou scénu, časové období
b. Zlatý kolovrat – matka macecha zabila nevlastní dceru, aby zajistila štěstí vlastní dceři; za to obě stihl spravedlivý trest (pohádka)
b. Záhořovo lože – polemika s Máchou; báseň o vině a odpuštění (Erbenův hrdina ho dosáhne, Erben odmítá vzpouru proti společenským a mravním zákonům × Mácha: revolta, vzdor)
b. Holoubek – romantická kresba přírody, krása české krajiny
b. Věštkyně – alegorická politická koncepce, vyslovena jistota o budoucnosti národa; vlastenectví
2) kompozice sbírky:
(přesný stavební záměr); 13 básní, vzájemný vztah:
úvodní Kytice – závěrečná Věštkyně (motiv národního smutku i naděje; matka – vlast)
Poklad – Dceřina kletba (mateřská vina)
Polednice – Vodník (nepřátelské nadpřirozené bytosti)
Zlatý kolovrat – Záhořovo lože (motiv dobra a zla, legendárnost, pohádkovost)
Štědrý den – tajemné roční období, zvyky, obyčeje, pověry
hlavní druhy lidové epiky: pohádka, legenda, pověst, převaha balad
pro malíře (Aleš, Mánes)
pro hudební skladatele (Dvořák, Fibich)
pokračovatelé:
Neruda, Vrchlický, Bezruč, Wolker
Podkrkonoší; písmácká rodina; gymnázium v Hradci Králové, filozofie a práva v Praze; přítel Palackého, současník i protichůdce Máchův (blízké otázky, ale odlišné odpovědi)
vědec:
český a slovanský historik, právník, archivář, vydavatel staročeských památek, překladatel (Nestorův Letopis ruský)
novinář:
Pražské noviny
sběratel:
lidové slovesnosti (pokračovatel Čelakovského)
českých národních písní: Prostonárodní české písně a říkadla
pohádek: Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních
např. Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Zlatovláska
básník:
sbírka Kytice z pověstí národních (1853)
české báje, obraz dávných lidových představ a názorů na život; většinou forma klasické balady
1) základní motivy:
boj člověka s přírodou, s nadpřirozenými silami (bezmocnost)
základní vztahy mezi lidmi (jejich narušení konflikt)
v popředí motiv mateřské lásky
vina trest (často neúměrný, krutý)
např.
b. Vodník – zlá nadpřirozená síla, střetnutí dvou mateřských lásek; dcera potrestána:
poprvé, že neposlechla matku
podruhé, že matku uposlechla, ale opustila dítě (kterákoliv volba vede k tragédii)
lidové pověry (víra v sen)
4 zpěvy, každý má jinou scénu, časové období
b. Zlatý kolovrat – matka macecha zabila nevlastní dceru, aby zajistila štěstí vlastní dceři; za to obě stihl spravedlivý trest (pohádka)
b. Záhořovo lože – polemika s Máchou; báseň o vině a odpuštění (Erbenův hrdina ho dosáhne, Erben odmítá vzpouru proti společenským a mravním zákonům × Mácha: revolta, vzdor)
b. Holoubek – romantická kresba přírody, krása české krajiny
b. Věštkyně – alegorická politická koncepce, vyslovena jistota o budoucnosti národa; vlastenectví
2) kompozice sbírky:
(přesný stavební záměr); 13 básní, vzájemný vztah:
úvodní Kytice – závěrečná Věštkyně (motiv národního smutku i naděje; matka – vlast)
Poklad – Dceřina kletba (mateřská vina)
Polednice – Vodník (nepřátelské nadpřirozené bytosti)
Zlatý kolovrat – Záhořovo lože (motiv dobra a zla, legendárnost, pohádkovost)
Štědrý den – tajemné roční období, zvyky, obyčeje, pověry
hlavní druhy lidové epiky: pohádka, legenda, pověst, převaha balad
pro malíře (Aleš, Mánes)
pro hudební skladatele (Dvořák, Fibich)
pokračovatelé:
Neruda, Vrchlický, Bezruč, Wolker
Karel Sabina (1813–1877)
Karel Sabina (1813–1877)
přítel Máchův (1. podrobná kritická studie o Máchovi – Úvod povahopisný)
básník – romantické verše
prozaik – román Oživené hroby – autobiografické prvky, vězeňský deník
libretista – libreta k Smetanovým operám Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, k opeře Viléma Blodka V studni
literární historik – studie o obrozenecké literatuře
politik a novinář – v r. 1848 krajně levicové stanovisko, vězeň, po propuštění ve službách tajné policie
Josef Václav Frič (1829–1890)
básník, povídkář, dramatik, překladatel
redaktor radikálně demokratického almanachu Lada Nióla (1855)
autor Pamětí (4dílné, nedokončené) – svědectví o mládí, popis událostí r. 1848, 1849
radikální český politik, vězněn
přítel Máchův (1. podrobná kritická studie o Máchovi – Úvod povahopisný)
básník – romantické verše
prozaik – román Oživené hroby – autobiografické prvky, vězeňský deník
libretista – libreta k Smetanovým operám Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, k opeře Viléma Blodka V studni
literární historik – studie o obrozenecké literatuře
politik a novinář – v r. 1848 krajně levicové stanovisko, vězeň, po propuštění ve službách tajné policie
Josef Václav Frič (1829–1890)
básník, povídkář, dramatik, překladatel
redaktor radikálně demokratického almanachu Lada Nióla (1855)
autor Pamětí (4dílné, nedokončené) – svědectví o mládí, popis událostí r. 1848, 1849
radikální český politik, vězněn
Fidlovačka
Fidlovačka
fraška s písněmi; pražské řemeslnické vrstvy (český živel), např. švec Kroutil × poněmčená Praha (vdova Mastílková); píseň Kde domov můj (zpívá slepý houslista Mareš) – melodie Františka Škroupa
historické hry:
vznikly kolem r. 1848; jsou historické jen svými tématy, ale vyjadřují ideály let 1847–48;
Kutnohorští havíři
historicky:
bouře havířů v Kutné Hoře kon. 15. stol.
podnět:
stávky smíchovských dělníků v 40. letech 19. stol.
svět havířů:
Opat, starší havíř (usiluje o dohodu s panstvem), Vít – mladší, radikálnější, bojovnější
panský svět:
Beneš z Veitmile, mincmistr – krutý, mstivý, sebevědomý; intrikář Rekordat
Jan Hus
historická postava, ale vyslovuje požadavky a cíle národa v současnosti;
Husovi přátelé: Jeronym, Jan Žižka, Hanuš z Chlumu
×
nepřátelé: Štěpán Páleč (bývalý přítel), císař Zikmund, kardinál Petr Angeli
dramatické báchorky
s pohádkovámi motivy
Strakonický dudák
dějové schéma:
láska Dorotky a Švandy, překážky, Švandova cesta do světa za penězi; návrat
postavy a dvojí svět:
české lidové postavy (typy kladné):
Kalafuna – český muzikant, houslista, vlastenec; obětavost (pomohl Švandovi), touha po domově
Kordula – starostlivá, pečlivá máma; svárlivá, ale dobrosrdečná
Dorotka – dcera hajného Trnky; moudrá, obětavá, věrná, statečná
cizí svět
Vocilka – typ zcela záporný; zběhlý student, prospěchář, příživník, zbabělec; tzv. ”světový Čech” (bez vztahu k vlasti) nebezpečí odrodilství; podobně i voják Šavlička
pohádkové postavy:
princezna Zulika, král Alenoros, princ Alamír – strnulost, nepřirozenost, marnivost (× české prostředí)
svět víl
neskutečné postavy, např. Rosava (Švandova matka); spojitost se světem skutečným (Švandovy očarované dudy), zosobněná česká příroda (matka – ochránkyně, vlast)
ústřední postava Švanda
vlastnosti dobré (podnikavost, dobrosrdečnost), ale i špatné – vyplývající z mládí a nezkušenosti (přílišná touha po penězích, důvěřivost, lehkomyslnost; podléhá cizím vlivům, kolísá ve vztahu k Dorotce); jeho charakter se během hry vyvíjí k dobrému (pracovitost, národní hrdost)
jazyk postav (charakterizační prostředek):
český, lidový (Kalafuna, Švanda)
světácký (Vocilka – cizí slova, zkomoleniny)
neživotný a strojený (Zulika)
poetický (víly – mluví ve verších)
záměr:
oslava českého lidu – síly, lásky, obětavosti, vlastenectví
varování před odrodilstvím, před přílišnou touhou po penězích
fraška s písněmi; pražské řemeslnické vrstvy (český živel), např. švec Kroutil × poněmčená Praha (vdova Mastílková); píseň Kde domov můj (zpívá slepý houslista Mareš) – melodie Františka Škroupa
historické hry:
vznikly kolem r. 1848; jsou historické jen svými tématy, ale vyjadřují ideály let 1847–48;
Kutnohorští havíři
historicky:
bouře havířů v Kutné Hoře kon. 15. stol.
podnět:
stávky smíchovských dělníků v 40. letech 19. stol.
svět havířů:
Opat, starší havíř (usiluje o dohodu s panstvem), Vít – mladší, radikálnější, bojovnější
panský svět:
Beneš z Veitmile, mincmistr – krutý, mstivý, sebevědomý; intrikář Rekordat
Jan Hus
historická postava, ale vyslovuje požadavky a cíle národa v současnosti;
Husovi přátelé: Jeronym, Jan Žižka, Hanuš z Chlumu
×
nepřátelé: Štěpán Páleč (bývalý přítel), císař Zikmund, kardinál Petr Angeli
dramatické báchorky
s pohádkovámi motivy
Strakonický dudák
dějové schéma:
láska Dorotky a Švandy, překážky, Švandova cesta do světa za penězi; návrat
postavy a dvojí svět:
české lidové postavy (typy kladné):
Kalafuna – český muzikant, houslista, vlastenec; obětavost (pomohl Švandovi), touha po domově
Kordula – starostlivá, pečlivá máma; svárlivá, ale dobrosrdečná
Dorotka – dcera hajného Trnky; moudrá, obětavá, věrná, statečná
cizí svět
Vocilka – typ zcela záporný; zběhlý student, prospěchář, příživník, zbabělec; tzv. ”světový Čech” (bez vztahu k vlasti) nebezpečí odrodilství; podobně i voják Šavlička
pohádkové postavy:
princezna Zulika, král Alenoros, princ Alamír – strnulost, nepřirozenost, marnivost (× české prostředí)
svět víl
neskutečné postavy, např. Rosava (Švandova matka); spojitost se světem skutečným (Švandovy očarované dudy), zosobněná česká příroda (matka – ochránkyně, vlast)
ústřední postava Švanda
vlastnosti dobré (podnikavost, dobrosrdečnost), ale i špatné – vyplývající z mládí a nezkušenosti (přílišná touha po penězích, důvěřivost, lehkomyslnost; podléhá cizím vlivům, kolísá ve vztahu k Dorotce); jeho charakter se během hry vyvíjí k dobrému (pracovitost, národní hrdost)
jazyk postav (charakterizační prostředek):
český, lidový (Kalafuna, Švanda)
světácký (Vocilka – cizí slova, zkomoleniny)
neživotný a strojený (Zulika)
poetický (víly – mluví ve verších)
záměr:
oslava českého lidu – síly, lásky, obětavosti, vlastenectví
varování před odrodilstvím, před přílišnou touhou po penězích
František Ladislav Čelakovský
František Ladislav Čelakovský (1799 – 1852)
Strakonice; po studiích vychovatel, pofesor na univerzitě ve Vratislavi, pak v Praze
sběratel:
slovanské lidové tvorby
Slovanské národní písně (3 svazky)
přísloví a pořekadel
Mudrosloví národu slovanského v příslovích
překladatel: Herder, Goethe aj.
redaktor: Pražské noviny
básník:
ohlasové poezie = tvorba v duchu lidové slovesnosti
sbírka Ohlas písní ruských – vyjádření slovanské myšlenky; inspirace ruskou lidovou slovesností; ruské byliny přetváří, dokresluje
témata:
vítězství Rusů nad Turky (b. Rusové na Dunaji r. 1829)
vítězství nad Napoleonem 1812 (b. Velká panichida)
bohatýrská minulost (b. Ilja Volžanín, Bohatýr Muromec, Čurila Plenkovič)
převaha epiky nad lyrikou (odpovídá charakteru ruské lidové slovesnosti)
např.:
báseň Bohatýr Muromec (podle byliny Ilja a Kalin - car)
obraz přírody: sokol a 3 jestřábi
+
další obraz: dobrý junák a 3 Tataři
=
kompoziční paralela
Muromec – mstitel bezpráví
tónická prozodie
umělecké prostředky: antiteze –
opakovací figury: epizeuxis, anafora, epifora, epanastrofa
rusismy (mládec, sobaka)
sbírka Ohlas písní českých – zachycuje ráz českého lidového života
témata:
obraz českého lidu – humor, satira (b. Český sedlák)
nenávist k útisku (b. Vrchní z Kozlova)
oslava husitského vojevůdce (b. Prokop Holý)
balada v lidovém tónu (b. Toman a lesní panna)
převaha lyriky nad epikou
Strakonice; po studiích vychovatel, pofesor na univerzitě ve Vratislavi, pak v Praze
sběratel:
slovanské lidové tvorby
Slovanské národní písně (3 svazky)
přísloví a pořekadel
Mudrosloví národu slovanského v příslovích
překladatel: Herder, Goethe aj.
redaktor: Pražské noviny
básník:
ohlasové poezie = tvorba v duchu lidové slovesnosti
sbírka Ohlas písní ruských – vyjádření slovanské myšlenky; inspirace ruskou lidovou slovesností; ruské byliny přetváří, dokresluje
témata:
vítězství Rusů nad Turky (b. Rusové na Dunaji r. 1829)
vítězství nad Napoleonem 1812 (b. Velká panichida)
bohatýrská minulost (b. Ilja Volžanín, Bohatýr Muromec, Čurila Plenkovič)
převaha epiky nad lyrikou (odpovídá charakteru ruské lidové slovesnosti)
např.:
báseň Bohatýr Muromec (podle byliny Ilja a Kalin - car)
obraz přírody: sokol a 3 jestřábi
+
další obraz: dobrý junák a 3 Tataři
=
kompoziční paralela
Muromec – mstitel bezpráví
tónická prozodie
umělecké prostředky: antiteze –
opakovací figury: epizeuxis, anafora, epifora, epanastrofa
rusismy (mládec, sobaka)
sbírka Ohlas písní českých – zachycuje ráz českého lidového života
témata:
obraz českého lidu – humor, satira (b. Český sedlák)
nenávist k útisku (b. Vrchní z Kozlova)
oslava husitského vojevůdce (b. Prokop Holý)
balada v lidovém tónu (b. Toman a lesní panna)
převaha lyriky nad epikou
Rukopisné padělky
Rukopisné padělky (RKZ)
Rukopis královédvorský – ”nalezen” r. 1817 ve Dvoře Králové, označen za památku z konce 13. stol.
Rukopis zelenohorský – anonymně zaslán Národnímu muzeu r. 1818, ”nalezen” na Zelené Hoře u Nepomuku, označen za památku z 10. stol.
obsahují převážně skladby epické
spory o Rukopisy trvaly do 80. let 19. stol. – dokázána jejich nepravost (zvl. v časopise Athenaeum; filozof T. G. Masaryk, filolog Jan Gebauer, historik Jaroslav Goll, literární historik Jaroslav Vlček aj.)
význam:
měly dokázat starobylost naší kultury (touha po velkých eposech)
měly posílit národní sebevědomí (= projev vlastenectví)
jsou básnicky cennými díly 1. pol. 19. stol.
inspirovaly Zeyera, Smetanu, Alše, Mánesa
pravděpodobní autoři podvrhů:
Václav Hanka – knihovník a archivář Českého muzea, jazykovědec (znalec staroslověnštiny, staročeštiny, polštiny, ruštiny), básník
Josef Linda – novinář a spisovatel (román Záře nad pohanstvem, drama Jaroslav Šternberk v boji proti Tatarům)
3. fáze – vyvrcholení národního obrození
doba mezi dvěma revolucemi: 1830 a 1848 (odpor k útisku, absolutismu)
vznik 1. politického obrozeneckého programu = austroslavismus (Palacký)
radikálové (Sabina, Frič) a liberálové (F. Palacký, K. Havlíček)
v literatuře:
spjatost s národním obrozením (J. K. Tyl, K. J. Erben)
počátky realismu (K. Havlíček Borovský, B. Němcová)
romantismus (K. H. Mácha)
rozkvět divadla, publicistiky, poezie, satiry, venkovské prózy
a) Spjatost s národním obrozením
Josef Kajetán Tyl (1808–1856)
Kutná Hora; tvůrce českého realistického dramatu
novinář a redaktor: Květy, Sedlské noviny
organizátor: českého společenského života: bály, besedy, recitace
herec, dramatik a povídkář:
povídky:
obraz bídy lidu – p. Chudí lidé
těžký život umělců – p. Pouť českých umělců, Rozervanec (pravděpodobně o Máchovi)
historie (předchůdce Jiráskův) – p. Dekret kutnohorský
Havlíček ostře kritizoval Tylovu povídku Poslední Čech (povrchnost, sentimentalismus)
dramata:
ze současného života (Pražský flamendr, Paličova dcera, fraška se zpěvy Fidlovačka aj.)
historické hry (Jan Hus, Kutnohorští havíři aj.)
dramatické báchorky (Strakonický dudák, Jiříkovo vidění aj.)
adaptace (Paní Marjánka, matka pluku)
Rukopis královédvorský – ”nalezen” r. 1817 ve Dvoře Králové, označen za památku z konce 13. stol.
Rukopis zelenohorský – anonymně zaslán Národnímu muzeu r. 1818, ”nalezen” na Zelené Hoře u Nepomuku, označen za památku z 10. stol.
obsahují převážně skladby epické
spory o Rukopisy trvaly do 80. let 19. stol. – dokázána jejich nepravost (zvl. v časopise Athenaeum; filozof T. G. Masaryk, filolog Jan Gebauer, historik Jaroslav Goll, literární historik Jaroslav Vlček aj.)
význam:
měly dokázat starobylost naší kultury (touha po velkých eposech)
měly posílit národní sebevědomí (= projev vlastenectví)
jsou básnicky cennými díly 1. pol. 19. stol.
inspirovaly Zeyera, Smetanu, Alše, Mánesa
pravděpodobní autoři podvrhů:
Václav Hanka – knihovník a archivář Českého muzea, jazykovědec (znalec staroslověnštiny, staročeštiny, polštiny, ruštiny), básník
Josef Linda – novinář a spisovatel (román Záře nad pohanstvem, drama Jaroslav Šternberk v boji proti Tatarům)
3. fáze – vyvrcholení národního obrození
doba mezi dvěma revolucemi: 1830 a 1848 (odpor k útisku, absolutismu)
vznik 1. politického obrozeneckého programu = austroslavismus (Palacký)
radikálové (Sabina, Frič) a liberálové (F. Palacký, K. Havlíček)
v literatuře:
spjatost s národním obrozením (J. K. Tyl, K. J. Erben)
počátky realismu (K. Havlíček Borovský, B. Němcová)
romantismus (K. H. Mácha)
rozkvět divadla, publicistiky, poezie, satiry, venkovské prózy
a) Spjatost s národním obrozením
Josef Kajetán Tyl (1808–1856)
Kutná Hora; tvůrce českého realistického dramatu
novinář a redaktor: Květy, Sedlské noviny
organizátor: českého společenského života: bály, besedy, recitace
herec, dramatik a povídkář:
povídky:
obraz bídy lidu – p. Chudí lidé
těžký život umělců – p. Pouť českých umělců, Rozervanec (pravděpodobně o Máchovi)
historie (předchůdce Jiráskův) – p. Dekret kutnohorský
Havlíček ostře kritizoval Tylovu povídku Poslední Čech (povrchnost, sentimentalismus)
dramata:
ze současného života (Pražský flamendr, Paličova dcera, fraška se zpěvy Fidlovačka aj.)
historické hry (Jan Hus, Kutnohorští havíři aj.)
dramatické báchorky (Strakonický dudák, Jiříkovo vidění aj.)
adaptace (Paní Marjánka, matka pluku)
František Palacký (1798–1876)
František Palacký (1798–1876)
Hodslavice na Moravě; zemský historiograf; jako politik – liberál (spolu s Havlíčkem), zastánce federalistické koncepce rakouského státu, tj. austroslavismu
organizátor:
založení Časopisu Společnosti vlasteneckého muzeum v Čechách
založení Matice české (vydávání českých knih)
historik:
edice kronik Staří letopisové čeští (14.–16. stol.)
Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě (5 dílné) – německy od r. 1836, česky od r. 1848
základní historické dílo do r. 1526
výklad dějin jako zápas němectví a slovanství, tj. principu feudálního a demokratického; vyzdvihuje dobu husitskou
vysoká epická kvalita textu (dějiny suplovaly chybějící větší epické žánry)
inspirace pro Smetanu, Jiráska, Alše, Myslbeka aj.
b) Literatura umělecká
Jan Kollár (1793–1852) – Slovák, tvůrce myšlenky slovanské vzájemnosti; psal česky (evangelík)
Mošovce, studium v Bratislavě, pak v Jeně (Německo)
vliv pobytu v Jeně:
po stránce národní a myšlenkové – vliv hrdosti německého národa (odsouzení nesvobody a útlaku doma)
poznal rozdíl mezi minulostí a neutěšenou přítomností Slovanstva (názvy slovanského původu v jenském okolí – pozůstatky po Polabských Slovanech)
po stránce osobní – seznámení s Friderikou Wilhelminou Schmidtovou (Mína)
básník:
sbírka Básně (1821) – elegie, ódy, epigramy, milostná lyrika (Míně) se stala základem ke skladbě Slávy dcera (1824) – Mína splývá s vybájenou dcerou bohyně Slávy, je symbolem budoucího Slovanstva (= alegorická představa), provází básníka po slovanské pravlasti – motiv putování (viz Dante, Komenský);
skladba obsahuje Předzpěv a 5 zpěvů (původně 3), nazvaných podle řek protékajících slovanským územím: Sála, Labe, Dunaj; pak Léthé (slovanské nebe) a Acheron (slovanské peklo)
Předzpěv
téma:
záhuba Polabských Slovanů a žal nad jejich zánikem
slovanská vzájemnost
odsouzení germanizace
víra v slavnou budoucnost Slovanstva
humanismus
forma: elegie – nejen žalozpěv nad zašlou slávou Slovanstva, ale i monumentální zpěv o slavné budoucnosti
časoměrná prozodie:
spojení hexametru (6stopý verš) s pentametrem (5stopý verš) = elegické distichon
Zpěvy (oddíly) – obsahují přes 600 vlasteneckých a milostných znělek – sonetů; prozodie přízvučná
např.: Pracuj každý s chutí usilovnou (výzva k práci pro národ a k svornosti)
Co z nás Slávů bude o sto roků? (předvídá slavnou budoucnost)
teoretik:
myšlenky všeslovanské (panslavismus):
spis O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slavskými – představa zvláště kulturní vzájemnosti
sběratel:
slovenských lidových písní: Národnie zpievanky
Hodslavice na Moravě; zemský historiograf; jako politik – liberál (spolu s Havlíčkem), zastánce federalistické koncepce rakouského státu, tj. austroslavismu
organizátor:
založení Časopisu Společnosti vlasteneckého muzeum v Čechách
založení Matice české (vydávání českých knih)
historik:
edice kronik Staří letopisové čeští (14.–16. stol.)
Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě (5 dílné) – německy od r. 1836, česky od r. 1848
základní historické dílo do r. 1526
výklad dějin jako zápas němectví a slovanství, tj. principu feudálního a demokratického; vyzdvihuje dobu husitskou
vysoká epická kvalita textu (dějiny suplovaly chybějící větší epické žánry)
inspirace pro Smetanu, Jiráska, Alše, Myslbeka aj.
b) Literatura umělecká
Jan Kollár (1793–1852) – Slovák, tvůrce myšlenky slovanské vzájemnosti; psal česky (evangelík)
Mošovce, studium v Bratislavě, pak v Jeně (Německo)
vliv pobytu v Jeně:
po stránce národní a myšlenkové – vliv hrdosti německého národa (odsouzení nesvobody a útlaku doma)
poznal rozdíl mezi minulostí a neutěšenou přítomností Slovanstva (názvy slovanského původu v jenském okolí – pozůstatky po Polabských Slovanech)
po stránce osobní – seznámení s Friderikou Wilhelminou Schmidtovou (Mína)
básník:
sbírka Básně (1821) – elegie, ódy, epigramy, milostná lyrika (Míně) se stala základem ke skladbě Slávy dcera (1824) – Mína splývá s vybájenou dcerou bohyně Slávy, je symbolem budoucího Slovanstva (= alegorická představa), provází básníka po slovanské pravlasti – motiv putování (viz Dante, Komenský);
skladba obsahuje Předzpěv a 5 zpěvů (původně 3), nazvaných podle řek protékajících slovanským územím: Sála, Labe, Dunaj; pak Léthé (slovanské nebe) a Acheron (slovanské peklo)
Předzpěv
téma:
záhuba Polabských Slovanů a žal nad jejich zánikem
slovanská vzájemnost
odsouzení germanizace
víra v slavnou budoucnost Slovanstva
humanismus
forma: elegie – nejen žalozpěv nad zašlou slávou Slovanstva, ale i monumentální zpěv o slavné budoucnosti
časoměrná prozodie:
spojení hexametru (6stopý verš) s pentametrem (5stopý verš) = elegické distichon
Zpěvy (oddíly) – obsahují přes 600 vlasteneckých a milostných znělek – sonetů; prozodie přízvučná
např.: Pracuj každý s chutí usilovnou (výzva k práci pro národ a k svornosti)
Co z nás Slávů bude o sto roků? (předvídá slavnou budoucnost)
teoretik:
myšlenky všeslovanské (panslavismus):
spis O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slavskými – představa zvláště kulturní vzájemnosti
sběratel:
slovenských lidových písní: Národnie zpievanky
Počátky novočeského básnictví
c) Počátky novočeského básnictví
almanach (sborník) sestavený Václavem Thámem
Básně v řeči vázané (1785) – původní tvorba i překlady,vliv anakreontské poezie
5 almanachů sestavil Antonín Jaroslav Puchmajer :
Sebrání básní a zpěvů (1795–1814) – převaha původní tvorby
vznik první novočeské básnické školy – program vlastenecký i formální (sylabotónický verš, obliba ódy, bajky, eposu); např.:
A. J. Puchmajer, Óda na Jana Žižku z Trocnova, (oslava husitského hrdiny jako vlastence)
Šebastián Hněvkovský
sentimentální balada Vnislav a Běla
epos o dívčí válce Děvín
d) Počátky obrozeneckého divadla
působivost mluveného slova
úkol:
zajistit pravidelná česká představení
vychovat české herce
vytvořit české hry
vliv na národní uvědomování lidu
první scény:
– v Kotcích (od r. 1738)
– ve Stavovském divadle (od r. 1783) – česky se hrálo jen výjimečně
– ve Vlasteneckém divadle – Bouda (1786–1789) na Koňském trhu (dnes Václavské nám.)
repertoár Boudy:
– překlady klasiků (Moličre, Shakespeare, Schiller)
– veselohry (Prokop Šedivý, Masné krámy, Pražští sládci)
– vlastenecké hry (Václav Thám, Břetislav a Jitka)
pokračovatelé:
Václav Kliment Klicpera (1792–1859), autor veseloher, např. Rohovín čtverrohý, Divotvorný klobouk, Hadrián z Římsu, Zlý jelen; kritika špatných lidských vlastností
Jan Nepomuk Štěpánek (1783–1844), autor veseloher a frašek, např. Čech a Němec
2. fáze – ofenzivní
vliv napoleonských válek, národně osvobozeneckého hnutí v Evropě
vypracován 1. novodobý český národně kulturní program
znaky období:
rozvoj básnického i odborného jazyka, rozšíření slovní zásoby (Jungmann)
historismus (kult dávnověku, rehabilitace husitství a veleslavínské doby – Palacký, Šafařík, Rukopisy)
slovanský humanismus (propagace slovanské myšlenky – Kollár, Šafařík, Čelakovský)
aktivita (nejen cenit minulé, ale vytvářet nové hodnoty)
pokusy o zavedení časomíry a vzkříšení epiky
preromantické nadšení a víra v budoucnost národa (× racionalismus a skepse Dobrovského)
cíle: výchovně vlastenecké, internacionální a estetické
a) Literatura vědecká –důsledně v českém jazyce
almanach (sborník) sestavený Václavem Thámem
Básně v řeči vázané (1785) – původní tvorba i překlady,vliv anakreontské poezie
5 almanachů sestavil Antonín Jaroslav Puchmajer :
Sebrání básní a zpěvů (1795–1814) – převaha původní tvorby
vznik první novočeské básnické školy – program vlastenecký i formální (sylabotónický verš, obliba ódy, bajky, eposu); např.:
A. J. Puchmajer, Óda na Jana Žižku z Trocnova, (oslava husitského hrdiny jako vlastence)
Šebastián Hněvkovský
sentimentální balada Vnislav a Běla
epos o dívčí válce Děvín
d) Počátky obrozeneckého divadla
působivost mluveného slova
úkol:
zajistit pravidelná česká představení
vychovat české herce
vytvořit české hry
vliv na národní uvědomování lidu
první scény:
– v Kotcích (od r. 1738)
– ve Stavovském divadle (od r. 1783) – česky se hrálo jen výjimečně
– ve Vlasteneckém divadle – Bouda (1786–1789) na Koňském trhu (dnes Václavské nám.)
repertoár Boudy:
– překlady klasiků (Moličre, Shakespeare, Schiller)
– veselohry (Prokop Šedivý, Masné krámy, Pražští sládci)
– vlastenecké hry (Václav Thám, Břetislav a Jitka)
pokračovatelé:
Václav Kliment Klicpera (1792–1859), autor veseloher, např. Rohovín čtverrohý, Divotvorný klobouk, Hadrián z Římsu, Zlý jelen; kritika špatných lidských vlastností
Jan Nepomuk Štěpánek (1783–1844), autor veseloher a frašek, např. Čech a Němec
2. fáze – ofenzivní
vliv napoleonských válek, národně osvobozeneckého hnutí v Evropě
vypracován 1. novodobý český národně kulturní program
znaky období:
rozvoj básnického i odborného jazyka, rozšíření slovní zásoby (Jungmann)
historismus (kult dávnověku, rehabilitace husitství a veleslavínské doby – Palacký, Šafařík, Rukopisy)
slovanský humanismus (propagace slovanské myšlenky – Kollár, Šafařík, Čelakovský)
aktivita (nejen cenit minulé, ale vytvářet nové hodnoty)
pokusy o zavedení časomíry a vzkříšení epiky
preromantické nadšení a víra v budoucnost národa (× racionalismus a skepse Dobrovského)
cíle: výchovně vlastenecké, internacionální a estetické
a) Literatura vědecká –důsledně v českém jazyce
Josef Jungmann (1773–1847)
Josef Jungmann (1773–1847) – jazykovědec, překladatel, básník, propagátor češtiny
Hudlice u Berouna
působil na gymnáziu v Litoměřicích, pak na staroměstském gymnáziu v Praze
Dílo
jazykověda:
shromáždil a rozšířil slovní zásobu jazyka Slovník česko-německý – 5dílný (120000 slov)
čerpal:
z literárních památek
z řeči lidu
z jiných slovanských jazyků, zvl. z ruštiny a polštiny (vzduch, příroda, jablko; chmura, závoj, tklivý)
vytvářel novotvary (rostlina, nerost, ozvěna, kyselina, dusík, čtverec ap.)
= důkaz, že čeština je jazyk stejně dokonalý jako němčina; z vymírajícího, zaostávajícího jazyka se stal jazyk živý, bohatý, uznávaný
Vznik českého odborného názvosloví – vliv na rozvoj přírodních a humanitních věd
Jungmannova škola básnická a vědecká – spolupracovníci: Antonín Marek, Milota Zdirad Polák, fyziolog Jan Evangelista Purkyně, botanik Jan Svatopluk Presl
stať Rozmlouvání o jazyce českém – kulturní program generace, obraz nízké úrovně češtiny poč. 19. stol.
nový názor: znakem příslušnosti k národu je užívání jazyka (Čech je ten, kdo mluví česky) × osvícensky pojaté vlastenectví (teritoriálně)
vznik 1. českého vědeckého časopisu Krok; záměr vytvořit českou encyklopedii
literární historie a teorie:
Slovesnost – učebnice literární teorie a poetiky + čítanka (pro gymnázia); texty od Husa po současnost
Historie literatury české – přehledné dějiny české literatury, knihopis (= soupis literárních památek od nejstarších dob po současnost; periodizace vývoje literatury (oddíly s výkladovou statí) = obraz bohatství české literatury
básnická tvorba:
1. česká romance Oldřich a Božena
překlady:
důkaz schopnosti češtiny vyjádřit i nejnáročnější myšlenky světové literatury; z francouzštiny: Chateaubriand, Atala, z angličtiny: John Milton, Ztracený ráj, z němčiny: Goethe, Heřman a Dorota, z ruštiny: Slovo o pluku Igorově
Pavel Josef Šafařík (1795–1861) – Slovák, psal česky (evangelík)
zakladatel slovanské archeologie:
pokračovatel Dobrovského v slavistice
Slovanské starožitnosti – nejstarší dějiny Slovanů, důkaz starobylosti slovanského usídlení v Evropě
literární historik:
Dějiny slovanského jazyka a literatury ve všech nářečích (německy) – Slovanstvo považováno za jeden národ, slovanské jazyky za nářečí; výklad české literatury v kontextu literatury všech slovanských národů; myšlenka velikosti Slovanstva, Češi součástí velkého celku
básník:
sbírka Tatranská múza s lýrou slovanskou
literární teoretik:
Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (anonym, s Palackým) – požadavek umělecky náročné tvorby, pěstování časoměrného verše
Hudlice u Berouna
působil na gymnáziu v Litoměřicích, pak na staroměstském gymnáziu v Praze
Dílo
jazykověda:
shromáždil a rozšířil slovní zásobu jazyka Slovník česko-německý – 5dílný (120000 slov)
čerpal:
z literárních památek
z řeči lidu
z jiných slovanských jazyků, zvl. z ruštiny a polštiny (vzduch, příroda, jablko; chmura, závoj, tklivý)
vytvářel novotvary (rostlina, nerost, ozvěna, kyselina, dusík, čtverec ap.)
= důkaz, že čeština je jazyk stejně dokonalý jako němčina; z vymírajícího, zaostávajícího jazyka se stal jazyk živý, bohatý, uznávaný
Vznik českého odborného názvosloví – vliv na rozvoj přírodních a humanitních věd
Jungmannova škola básnická a vědecká – spolupracovníci: Antonín Marek, Milota Zdirad Polák, fyziolog Jan Evangelista Purkyně, botanik Jan Svatopluk Presl
stať Rozmlouvání o jazyce českém – kulturní program generace, obraz nízké úrovně češtiny poč. 19. stol.
nový názor: znakem příslušnosti k národu je užívání jazyka (Čech je ten, kdo mluví česky) × osvícensky pojaté vlastenectví (teritoriálně)
vznik 1. českého vědeckého časopisu Krok; záměr vytvořit českou encyklopedii
literární historie a teorie:
Slovesnost – učebnice literární teorie a poetiky + čítanka (pro gymnázia); texty od Husa po současnost
Historie literatury české – přehledné dějiny české literatury, knihopis (= soupis literárních památek od nejstarších dob po současnost; periodizace vývoje literatury (oddíly s výkladovou statí) = obraz bohatství české literatury
básnická tvorba:
1. česká romance Oldřich a Božena
překlady:
důkaz schopnosti češtiny vyjádřit i nejnáročnější myšlenky světové literatury; z francouzštiny: Chateaubriand, Atala, z angličtiny: John Milton, Ztracený ráj, z němčiny: Goethe, Heřman a Dorota, z ruštiny: Slovo o pluku Igorově
Pavel Josef Šafařík (1795–1861) – Slovák, psal česky (evangelík)
zakladatel slovanské archeologie:
pokračovatel Dobrovského v slavistice
Slovanské starožitnosti – nejstarší dějiny Slovanů, důkaz starobylosti slovanského usídlení v Evropě
literární historik:
Dějiny slovanského jazyka a literatury ve všech nářečích (německy) – Slovanstvo považováno za jeden národ, slovanské jazyky za nářečí; výklad české literatury v kontextu literatury všech slovanských národů; myšlenka velikosti Slovanstva, Češi součástí velkého celku
básník:
sbírka Tatranská múza s lýrou slovanskou
literární teoretik:
Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (anonym, s Palackým) – požadavek umělecky náročné tvorby, pěstování časoměrného verše
Dílo
Dílo
v oblasti
jazykovědy:
Podrobná mluvnice češtiny
(Ausführliches Lehrgebäude der bömischen Sprache)
1. vědecká mluvnice, návaznost na humanistickou češtinu Kralické bible; ač skeptický k možnosti znovuzrození češtiny jako spisovného a literárního jazyka, ustálil jazykovou normu, navrhl tzv. analogickou opravu pravopisu (platí dodnes)
slovníkářství:
Německo – český slovník (Deutsch – böhmisches Wörterbuch) – 2dílný
literární historie:
Dějiny české řeči a literatury (Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur)
dějiny jazyka v souvislosti s dějinami literatury, přísně kritický vztah k faktům (osvícenec), oslava českého jazyka doby veleslavínské
”kdy nebyl jen jazykem prostého člověka, ale i mluveným a psaným jazykem nejušlechtilejší a nejosvícenější části národa”
slavistiky: (vědy o slovanských národech)
Základy jazyka staroslověnského (latinsky Institutiones linguae slavicae dialecti veteris)
1. vědecká mluvnice staroslověnštiny, jazyka našich prvních literárních památek
prozodie:
stať Česká prozodie – propagoval přízvučnou prozodii, stanovil pravidla českého trochejského sylabotónického verše
Přínos: Dobrovský položil
1) základy obrozeneckého hnutí a literatury
2) základy novočeského spisovného jazyka, ustálení jazykové normy
3) základy české moderní vědy (analytičnost, kritičnost, úsilí o vědeckou pravdu) – odmítl např. pravost Rukopisů, dokázal nepravost zlomku evangelia sv. Marka
4) základy slavistiky
b) Historie
vznik Královské české společnosti nauk– KSČN (1774), pak Českého muzea (1818) a Matice české (1831)
Gelasius Dobner (1719–1790)– propagátor kritické metody v dějepisectví
František Martin Pelcl (1734–1801), Nová kronika česká; dějepisec a první profesor českého jazyka na pražské univerzitě
v oblasti
jazykovědy:
Podrobná mluvnice češtiny
(Ausführliches Lehrgebäude der bömischen Sprache)
1. vědecká mluvnice, návaznost na humanistickou češtinu Kralické bible; ač skeptický k možnosti znovuzrození češtiny jako spisovného a literárního jazyka, ustálil jazykovou normu, navrhl tzv. analogickou opravu pravopisu (platí dodnes)
slovníkářství:
Německo – český slovník (Deutsch – böhmisches Wörterbuch) – 2dílný
literární historie:
Dějiny české řeči a literatury (Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur)
dějiny jazyka v souvislosti s dějinami literatury, přísně kritický vztah k faktům (osvícenec), oslava českého jazyka doby veleslavínské
”kdy nebyl jen jazykem prostého člověka, ale i mluveným a psaným jazykem nejušlechtilejší a nejosvícenější části národa”
slavistiky: (vědy o slovanských národech)
Základy jazyka staroslověnského (latinsky Institutiones linguae slavicae dialecti veteris)
1. vědecká mluvnice staroslověnštiny, jazyka našich prvních literárních památek
prozodie:
stať Česká prozodie – propagoval přízvučnou prozodii, stanovil pravidla českého trochejského sylabotónického verše
Přínos: Dobrovský položil
1) základy obrozeneckého hnutí a literatury
2) základy novočeského spisovného jazyka, ustálení jazykové normy
3) základy české moderní vědy (analytičnost, kritičnost, úsilí o vědeckou pravdu) – odmítl např. pravost Rukopisů, dokázal nepravost zlomku evangelia sv. Marka
4) základy slavistiky
b) Historie
vznik Královské české společnosti nauk– KSČN (1774), pak Českého muzea (1818) a Matice české (1831)
Gelasius Dobner (1719–1790)– propagátor kritické metody v dějepisectví
František Martin Pelcl (1734–1801), Nová kronika česká; dějepisec a první profesor českého jazyka na pražské univerzitě
6. NÁRODNÍ OBROZENÍ V ČESKÉ LITERATUŘE
1velké společenské hnutí:
národně osvobozenecký boj
národní a demokratické uvědomování lidu
formování novodobého českého národa
počátky novodobého českého kulturního života
označováno jako vzkříšení národa ( křisitelé) nebo probuzení ( buditelé)
urychleno: rozkladem feudalismu (nástup kapitalismu) a osvícenskými reformami Josefa II. (zrušení nevolnictví a toleranční patent 1781)
nositel hnutí: česká buržoazie a inteligence (opora o venkovský lid zájmy dočasně stejné) demokratický charakter hnutí
zdroje národního obrození: (viz A. Jirásek, F. L. Věk)
revoluční nálada lidu (vrcholí r. 1848)
myšlenka slovanské vzájemnosti – posila národního sebevědomí
poezie inspirována lidovou slovesností sběratelství (Erben, Čelakovský, Němcová aj.)
lidové zábavné čtení (vzdělávací próza) – vydává Václav Matěj Kramerius v České expedici; Krameriovy c. k. pražské poštovské noviny
činnost drobné venkovské inteligence – učitelů, vlasteneckých kněží (viz Raisovi ”zapadlí vlastenci”)
lidové divadlo (i loutkové – Matěj Kopecký)
obrozenská věda, a to
jazykověda (jazyk – základní znak národa) obrany českého jazyka
historie (snaha připomenout slavnou minulost, zvl. husitskou, a posílit národní sebevědomí)
spisovný jazyk (místo latiny) – němčina, pak čeština
periodizace národního obrození – činnost tří tvůrčích generací
1. fáze = obranná (převážně vědci) – od 70. let 18. stol. do poč. 19. stol.
2. fáze = ofenzivní (vědci i básníci) – od poč. 19. stol. do konce 20. let 19. stol.
3. fáze = vyvrcholení obrozenských snah – 30. – 50. léta 19. stol.
1. fáze – obranná
cíl: čelit germanizaci, zachránit a obnovit český jazyk (vzor – čeština veleslavínská)
zájem o českou kulturu a dějiny
a) Jazykověda
vydána Balbínova obrana českého jazyka z r. 1775 a obrana jazyka od Karla Ignáce Tháma
nejvýznamnější osobnost – Josef Dobrovský (1753–1829)
”první světový Čech v nové době” (T. G. Masaryk)
Ďarmoty u Rábu (v Uhrách); studium na gymnáziu v Německém (Havlíčkově) Brodě, pak v Klatovech, dále filozofie a teologie v Praze; kněžské povolání nevykonával, stal se vychovatelem v rodině hraběte Nostice a věnoval se vědecké práci; studijní cesty do Švédska a Ruska
národně osvobozenecký boj
národní a demokratické uvědomování lidu
formování novodobého českého národa
počátky novodobého českého kulturního života
označováno jako vzkříšení národa ( křisitelé) nebo probuzení ( buditelé)
urychleno: rozkladem feudalismu (nástup kapitalismu) a osvícenskými reformami Josefa II. (zrušení nevolnictví a toleranční patent 1781)
nositel hnutí: česká buržoazie a inteligence (opora o venkovský lid zájmy dočasně stejné) demokratický charakter hnutí
zdroje národního obrození: (viz A. Jirásek, F. L. Věk)
revoluční nálada lidu (vrcholí r. 1848)
myšlenka slovanské vzájemnosti – posila národního sebevědomí
poezie inspirována lidovou slovesností sběratelství (Erben, Čelakovský, Němcová aj.)
lidové zábavné čtení (vzdělávací próza) – vydává Václav Matěj Kramerius v České expedici; Krameriovy c. k. pražské poštovské noviny
činnost drobné venkovské inteligence – učitelů, vlasteneckých kněží (viz Raisovi ”zapadlí vlastenci”)
lidové divadlo (i loutkové – Matěj Kopecký)
obrozenská věda, a to
jazykověda (jazyk – základní znak národa) obrany českého jazyka
historie (snaha připomenout slavnou minulost, zvl. husitskou, a posílit národní sebevědomí)
spisovný jazyk (místo latiny) – němčina, pak čeština
periodizace národního obrození – činnost tří tvůrčích generací
1. fáze = obranná (převážně vědci) – od 70. let 18. stol. do poč. 19. stol.
2. fáze = ofenzivní (vědci i básníci) – od poč. 19. stol. do konce 20. let 19. stol.
3. fáze = vyvrcholení obrozenských snah – 30. – 50. léta 19. stol.
1. fáze – obranná
cíl: čelit germanizaci, zachránit a obnovit český jazyk (vzor – čeština veleslavínská)
zájem o českou kulturu a dějiny
a) Jazykověda
vydána Balbínova obrana českého jazyka z r. 1775 a obrana jazyka od Karla Ignáce Tháma
nejvýznamnější osobnost – Josef Dobrovský (1753–1829)
”první světový Čech v nové době” (T. G. Masaryk)
Ďarmoty u Rábu (v Uhrách); studium na gymnáziu v Německém (Havlíčkově) Brodě, pak v Klatovech, dále filozofie a teologie v Praze; kněžské povolání nevykonával, stal se vychovatelem v rodině hraběte Nostice a věnoval se vědecké práci; studijní cesty do Švédska a Ruska
DOMÁCÍ LITERATURA
DOMÁCÍ LITERATURA:
a) Oficiální, jezuitská
–vydána Svatováclavská bible (náhrada Kralické bible)
jezuita Bohuslav Balbín (1621–1688)
– latinské dílo Učené Čechy (literární a kulturní dějiny)
–Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého (obsahuje právo národa na vlastní jazyk) – vydána až na počátku národního obrození
duchovní lyrika:
básník Bedřich Bridel (1619–1680)
– poema Co Bůh? Člověk? – mystická, patetická úvaha o dokonalosti boží a nicotě lidské existence
– vánoční poezie Jesličky
skladatel a varhaník Adam Michna z Otradovic (1600 – asi 1676)
– autor ukolébavek (Hajej, můj andílku), milostných písní (Pod našima okny), vánočních koled (Chtíc, aby spal) – v kancionálu Česká mariánská muzika
zájem o historii:
Jan František Beckovský (1658–1725)
– Poselkyně starých příběhův českých, adaptace Hájkovy kroniky
Cenzura, ničení českých nekatolických knih je spojeno s jezuitou Antonínem Koniášem, autorem soupisu zakázaných knih.
Úpadku českého jazyka, přejímání cizích slov a zužování čtenářské základny se snažili (často neúspěšně) čelit tzv. ”brusiči jazyka”, např.:
Matěj Václav Šteyer, Brus jazyka českého
Václav Jan Rosa, Čechořečnost
– latinsky psaná gramatika a stylistika, svědčící o necitlivém novotaření, očišťování jazyka (tzv. purismus, z lat. purus = čistý) tvořením novotvarů (např. čistonosopléna = kapesník, břinkoklapka = klavír, skokotnosta = taneční mistr)
a) Oficiální, jezuitská
–vydána Svatováclavská bible (náhrada Kralické bible)
jezuita Bohuslav Balbín (1621–1688)
– latinské dílo Učené Čechy (literární a kulturní dějiny)
–Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého (obsahuje právo národa na vlastní jazyk) – vydána až na počátku národního obrození
duchovní lyrika:
básník Bedřich Bridel (1619–1680)
– poema Co Bůh? Člověk? – mystická, patetická úvaha o dokonalosti boží a nicotě lidské existence
– vánoční poezie Jesličky
skladatel a varhaník Adam Michna z Otradovic (1600 – asi 1676)
– autor ukolébavek (Hajej, můj andílku), milostných písní (Pod našima okny), vánočních koled (Chtíc, aby spal) – v kancionálu Česká mariánská muzika
zájem o historii:
Jan František Beckovský (1658–1725)
– Poselkyně starých příběhův českých, adaptace Hájkovy kroniky
Cenzura, ničení českých nekatolických knih je spojeno s jezuitou Antonínem Koniášem, autorem soupisu zakázaných knih.
Úpadku českého jazyka, přejímání cizích slov a zužování čtenářské základny se snažili (často neúspěšně) čelit tzv. ”brusiči jazyka”, např.:
Matěj Václav Šteyer, Brus jazyka českého
Václav Jan Rosa, Čechořečnost
– latinsky psaná gramatika a stylistika, svědčící o necitlivém novotaření, očišťování jazyka (tzv. purismus, z lat. purus = čistý) tvořením novotvarů (např. čistonosopléna = kapesník, břinkoklapka = klavír, skokotnosta = taneční mistr)
Pololidová
b) Pololidová
– přechod mezi oficiální literaturou a lidovou slovesností
– literatura o lidu, ale z pozic ne lidových ani panských, ale měšťanských; znalost lidového prostředí
– kantor Václav František Kocmánek, autor 7 interludií
– interludium = fraška z lidového života pro drobné měšťanstvo, často výsměch sedlákovi, nevybíravá kritika s vulgarismy
– skladba Lamentatio rusticana (Lamentace venkovanů) se selským otčenášem, tj. skladbou o selském životě; sloky končí vždy veršem modlitby
– zábavná literatura:
kramářská nebo jarmareční píseň
o zajímavých příhodách (požáry, povodně, nešťastné lásky, vraždy); zpívali je o jarmarcích potulní kramáři za doprovodu flašinetu a ukazování výjevů na seriálu obrázků, prodávali texty písní
– písmácké paměti, např. Františka Jana Vaváka – psané česky, dochovávají dokumentárně přesné zprávy, záznamy veršovaných skladeb, ohlasy soudobých událostí, praktické rady pro všední život
c) Ústní lidová slovesnost
– tvorba lidu, zvl. venkovského, bohatství tematické a žánrové, doklad tvořivosti a uměleckého cítění lidu, odraz jejich životních zkušeností, např. písně, pohádky, lidové balady (Osiřelo dítě), pověsti, hry se zpěvy, loutkové hry (Don Šajn)
– inspirační zdroj pro literaturu, zvl. v období národního obrození
– přechod mezi oficiální literaturou a lidovou slovesností
– literatura o lidu, ale z pozic ne lidových ani panských, ale měšťanských; znalost lidového prostředí
– kantor Václav František Kocmánek, autor 7 interludií
– interludium = fraška z lidového života pro drobné měšťanstvo, často výsměch sedlákovi, nevybíravá kritika s vulgarismy
– skladba Lamentatio rusticana (Lamentace venkovanů) se selským otčenášem, tj. skladbou o selském životě; sloky končí vždy veršem modlitby
– zábavná literatura:
kramářská nebo jarmareční píseň
o zajímavých příhodách (požáry, povodně, nešťastné lásky, vraždy); zpívali je o jarmarcích potulní kramáři za doprovodu flašinetu a ukazování výjevů na seriálu obrázků, prodávali texty písní
– písmácké paměti, např. Františka Jana Vaváka – psané česky, dochovávají dokumentárně přesné zprávy, záznamy veršovaných skladeb, ohlasy soudobých událostí, praktické rady pro všední život
c) Ústní lidová slovesnost
– tvorba lidu, zvl. venkovského, bohatství tematické a žánrové, doklad tvořivosti a uměleckého cítění lidu, odraz jejich životních zkušeností, např. písně, pohádky, lidové balady (Osiřelo dítě), pověsti, hry se zpěvy, loutkové hry (Don Šajn)
– inspirační zdroj pro literaturu, zvl. v období národního obrození
Dílo
Dílo:
a) Před odchodem z vlasti:
Labyrint světa a ráj srdce (2 části)
– satirická alegorie světa (jako města) s postavou poutníka – vzdělance (= autor)
– průvodci: Všezvěd Všudybud (usiluje poznat svět) a Mámení (přizpůsobuje se nedostatkům)
– prohlížejí všechny stavy a zaměstnání realistický obraz doby, smýšlení a lidí
– ostrá kritika tehdejší společnosti (touha po penězích, podvod, klam, války ap.)
– 2. část – návrat do vlastního srdce a k Bohu (= záchrana)
– názorný, srozumitelný styl, dokonalá forma, jazyk bohatý (synonyma, několikanásobné větné členy), názorný; složitá souvětí, tzv. humanistická perioda (tj. soustava vět spojená do dvoudílného souvětí, jehož části se oddělují dvojtečkou nebo středníkem a nazývají se předvětí a závětí = jádro výpovědi); vliv latiny
– alegorie – využívá přeneseného významu v rámci celého díla; děj má doslovný a zároveň přenesený význam
Útěšné spisy, např. Listové do nebe (5 fiktivních dopisů chudých Kristovi)
b) Pedagogické práce (”učitel národů”)
spisy teoretické (latinsky):
Velká didaktika (Didactica magna)
zásady moderního vyučování a výchovy (např. vyučování pro všechny, zdarma a v mateřském jazyce; důraz na praxi – učit vědomostem i dovednostem; důraz na tělesnou výchovu; názornost vyučování – postup od známého k neznámému, poznávání přírody; důležitost kázně); spis obsahuje i názor na koncepci vzdělání: rozdělení výchovy do 4 stupňů po 6 letech na výchovu předškolní, tj. v rodině, pak ve škole obecné, dále latinské (gymnázium) a na univerzitě (doplněno cestováním)
Informatorium školy mateřské (pro matky, výchova v předškolním věku)
spisy praktické – učebnice:
Svět v obrazech (Orbis pictus) – 1. obrázková učebnice na světě, spojení jazykového a věcného vyučování
Brána jazyků otevřená (Janua linguarum reserata) – učebnice latiny
Škola hrou (Schola ludus) – rozvíjí smyslové schopnosti
c) Encyklopedické práce – vševědné (pansofie) – navazuje na Štítného, Blahoslava, Veleslavína
– úsilí shrnout výsledky vědění (7dílný celek) – nedokončeno
– práce na slovníku mateřštiny
– pojednání O poezii české (propaguje časomíru)
– úsilí o poznání světa a o výchovu člověka spojil s úsilím o dorozumění mezi národy, o věčný mír (panharmonie); doufal, že vzdělání povede k sbratření lidstva
a) Před odchodem z vlasti:
Labyrint světa a ráj srdce (2 části)
– satirická alegorie světa (jako města) s postavou poutníka – vzdělance (= autor)
– průvodci: Všezvěd Všudybud (usiluje poznat svět) a Mámení (přizpůsobuje se nedostatkům)
– prohlížejí všechny stavy a zaměstnání realistický obraz doby, smýšlení a lidí
– ostrá kritika tehdejší společnosti (touha po penězích, podvod, klam, války ap.)
– 2. část – návrat do vlastního srdce a k Bohu (= záchrana)
– názorný, srozumitelný styl, dokonalá forma, jazyk bohatý (synonyma, několikanásobné větné členy), názorný; složitá souvětí, tzv. humanistická perioda (tj. soustava vět spojená do dvoudílného souvětí, jehož části se oddělují dvojtečkou nebo středníkem a nazývají se předvětí a závětí = jádro výpovědi); vliv latiny
– alegorie – využívá přeneseného významu v rámci celého díla; děj má doslovný a zároveň přenesený význam
Útěšné spisy, např. Listové do nebe (5 fiktivních dopisů chudých Kristovi)
b) Pedagogické práce (”učitel národů”)
spisy teoretické (latinsky):
Velká didaktika (Didactica magna)
zásady moderního vyučování a výchovy (např. vyučování pro všechny, zdarma a v mateřském jazyce; důraz na praxi – učit vědomostem i dovednostem; důraz na tělesnou výchovu; názornost vyučování – postup od známého k neznámému, poznávání přírody; důležitost kázně); spis obsahuje i názor na koncepci vzdělání: rozdělení výchovy do 4 stupňů po 6 letech na výchovu předškolní, tj. v rodině, pak ve škole obecné, dále latinské (gymnázium) a na univerzitě (doplněno cestováním)
Informatorium školy mateřské (pro matky, výchova v předškolním věku)
spisy praktické – učebnice:
Svět v obrazech (Orbis pictus) – 1. obrázková učebnice na světě, spojení jazykového a věcného vyučování
Brána jazyků otevřená (Janua linguarum reserata) – učebnice latiny
Škola hrou (Schola ludus) – rozvíjí smyslové schopnosti
c) Encyklopedické práce – vševědné (pansofie) – navazuje na Štítného, Blahoslava, Veleslavína
– úsilí shrnout výsledky vědění (7dílný celek) – nedokončeno
– práce na slovníku mateřštiny
– pojednání O poezii české (propaguje časomíru)
– úsilí o poznání světa a o výchovu člověka spojil s úsilím o dorozumění mezi národy, o věčný mír (panharmonie); doufal, že vzdělání povede k sbratření lidstva
kroniky
kroniky
Václav Hájek z Libočan, Kronika česká – české dějiny do r. 1526; vypravěčské umění, ale historické nepřesnosti, zájem o pověsti, obliba u čtenářstva
péče o jazyk a překlady
Jan Blahoslav (1523–1571) – znalec jazyka, mnohostranný vzdělanec, biskup jednoty bratrské
Filipika proti misomusům (nepřátelům vzdělání)
– obhajoba nutnosti vzdělání pro člověka, obrana kultury; filipika = výmluvná řeč s pádnými důkazy
Gramatika česká – o jazykové kultuře a normě, doklad dokonalosti Blahoslavova projevu; doplněna sbírkou přísloví
Muzika
– hudební teorie (pro zpěváky a skladatele)
–Blahoslav sestavil Šamotulský kancionál (zpěvník bratrských písní)
– pečoval o bratrský archiv
– přeložil Nový zákon a tím dal podnět k překladu celé bible
Bible kralická (1579–1594) – kolektivní dílo českých bratří; šestidílka – v Kralicích na Moravě, pak jednodílka; doklad vyspělosti českého knihtisku; vzor literárního jazyka – dokonalost, život, srozumitelnost
dovršení jazykového vývoje v 16. st. (jakožto bibličtina používána na Slovensku)
”Zlatý věk” českého písemnictví – od 70. let 16. st. (doba veleslavínská) – rozvoj národní vzdělanosti a kultury za Rudolfa II.
Jiří Melantrich z Aventina – tiskař a vydavatel
Daniel Adam z Veleslavína – slovníkář (troj- a čtyřjazyčné slovníky), nakladatel, tiskař, překladatel, autor Kalendáře historického, organizátor literárního života; jazyková vytříbenost
Podíl Slováků na rozvoji českého humanismu (studovali nebo působili v Čechách)
filozof a lékař Ján Jesenius (popraven 1621 na Staroměstském náměstí pro účast ve stavovském povstání)
filolog Vavřinec Benedikt z Nedožier (1555–1615)
studoval v Jihlavě a v Praze, pak správcem škol v českých městech (např. v Německém Brodě), od r. 1604 na pražské univerzitě, autor české gramatiky
dramatik Pavel Kyrmezer – hry s biblickými náměty (Komedie o bohatci a Lazarovi), obrazy soudobého měšťanského prostředí
Václav Hájek z Libočan, Kronika česká – české dějiny do r. 1526; vypravěčské umění, ale historické nepřesnosti, zájem o pověsti, obliba u čtenářstva
péče o jazyk a překlady
Jan Blahoslav (1523–1571) – znalec jazyka, mnohostranný vzdělanec, biskup jednoty bratrské
Filipika proti misomusům (nepřátelům vzdělání)
– obhajoba nutnosti vzdělání pro člověka, obrana kultury; filipika = výmluvná řeč s pádnými důkazy
Gramatika česká – o jazykové kultuře a normě, doklad dokonalosti Blahoslavova projevu; doplněna sbírkou přísloví
Muzika
– hudební teorie (pro zpěváky a skladatele)
–Blahoslav sestavil Šamotulský kancionál (zpěvník bratrských písní)
– pečoval o bratrský archiv
– přeložil Nový zákon a tím dal podnět k překladu celé bible
Bible kralická (1579–1594) – kolektivní dílo českých bratří; šestidílka – v Kralicích na Moravě, pak jednodílka; doklad vyspělosti českého knihtisku; vzor literárního jazyka – dokonalost, život, srozumitelnost
dovršení jazykového vývoje v 16. st. (jakožto bibličtina používána na Slovensku)
”Zlatý věk” českého písemnictví – od 70. let 16. st. (doba veleslavínská) – rozvoj národní vzdělanosti a kultury za Rudolfa II.
Jiří Melantrich z Aventina – tiskař a vydavatel
Daniel Adam z Veleslavína – slovníkář (troj- a čtyřjazyčné slovníky), nakladatel, tiskař, překladatel, autor Kalendáře historického, organizátor literárního života; jazyková vytříbenost
Podíl Slováků na rozvoji českého humanismu (studovali nebo působili v Čechách)
filozof a lékař Ján Jesenius (popraven 1621 na Staroměstském náměstí pro účast ve stavovském povstání)
filolog Vavřinec Benedikt z Nedožier (1555–1615)
studoval v Jihlavě a v Praze, pak správcem škol v českých městech (např. v Německém Brodě), od r. 1604 na pražské univerzitě, autor české gramatiky
dramatik Pavel Kyrmezer – hry s biblickými náměty (Komedie o bohatci a Lazarovi), obrazy soudobého měšťanského prostředí
5. POBĚLOHORSKÉ OBDOBÍ, KOMENSKÝ, LIDOVÁ SLOVESNOST
po porážce na Bílé hoře 1620:
– potrestáni účastníci odboje, konfiskace majetku, nucený exil
– hospodářský rozvrat utužení nevolnictví
– rekatolizace, germanizace
EMIGRANTSKÁ LITERATURA:
(nekatolická inteligence)
v Polsku (Lešno) – Jan Ámos Komenský, v Německu – Pavel Skála ze Zhoře, Pavel Stránský (latinský spis O státě českém – obhajoba předbělohorských Čech), na Slovensku – Jiří Třanovský, luterán, (v Levoči vydal kancionál Cithara sanctorum)
Jan Ámos Komenský (1592–1670)
vedle Jana Husa další osobnost světového významu; představuje spojení reformační tradice s renesančními ideály (pochopení světa a poznání), umění a vědy, víry a poznání
jižní Morava; studium na bratrských školách v Přerově a ve Strážnici, pak na německých protestantských univerzitách v Herbornu a Heidelbergu; po návratu učitelem v Přerově, pak ve Fulneku; poslední biskup jednoty bratrské
1628 – odchod do polského Lešna
1640 – pozván do Anglie (založit akademii věd), pak ve Švédsku (učebnice)
1648 – vestfálský mír = konec jeho nadějí na návrat do vlasti Kšaft umírající matky jednoty bratrské = alegorická forma závěti
”Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu,... vláda
věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!”
1650 – v Šarišském Potoku (Uhry)
1654 – v Lešně – při požáru shořel materiál k slovníku Poklad jazyka českého
od r. 1656 v Holandsku (Amsterodam), kde zemřel; pohřben v Naardenu
– potrestáni účastníci odboje, konfiskace majetku, nucený exil
– hospodářský rozvrat utužení nevolnictví
– rekatolizace, germanizace
EMIGRANTSKÁ LITERATURA:
(nekatolická inteligence)
v Polsku (Lešno) – Jan Ámos Komenský, v Německu – Pavel Skála ze Zhoře, Pavel Stránský (latinský spis O státě českém – obhajoba předbělohorských Čech), na Slovensku – Jiří Třanovský, luterán, (v Levoči vydal kancionál Cithara sanctorum)
Jan Ámos Komenský (1592–1670)
vedle Jana Husa další osobnost světového významu; představuje spojení reformační tradice s renesančními ideály (pochopení světa a poznání), umění a vědy, víry a poznání
jižní Morava; studium na bratrských školách v Přerově a ve Strážnici, pak na německých protestantských univerzitách v Herbornu a Heidelbergu; po návratu učitelem v Přerově, pak ve Fulneku; poslední biskup jednoty bratrské
1628 – odchod do polského Lešna
1640 – pozván do Anglie (založit akademii věd), pak ve Švédsku (učebnice)
1648 – vestfálský mír = konec jeho nadějí na návrat do vlasti Kšaft umírající matky jednoty bratrské = alegorická forma závěti
”Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu,... vláda
věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!”
1650 – v Šarišském Potoku (Uhry)
1654 – v Lešně – při požáru shořel materiál k slovníku Poklad jazyka českého
od r. 1656 v Holandsku (Amsterodam), kde zemřel; pohřben v Naardenu
U NÁS - ČESKÝCH ZAMÍCH
U NÁS - ČESKÝCH ZAMÍCH
0. léta 15. st. – 20. léta 17. st.
renesance se v pravém slova smyslu neprosadila (vliv náboženské ideologie), pouze v knížkách lidového čtení, zábavné próze, např. Historie o bratru Janu Palečkovi
specifické znaky českého humanismu:
snaha po rozšíření humanistické vzdělanosti
vyrovnání se s kulturou jiných evropských zemí
obsahově – převaha naukového charakteru literatury
literatura pro měšťanstvo, zaměřená k životní praxi
vliv latiny na rozkvět spisovné češtiny, význam knihtisku
náznaky už v době Karla IV. (přátelství s Petrarcou), plný rozvoj až v 15. a 16. st. (s reformačním hnutím)
2 linie:
latinští humanisté, např. Jan z Rabštejna (Dialogus), Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (filozofická próza, ódy, elegie), Jan Campanus Vodňanský
národní humanisté – píší česky (vzdělaní měšťané)
nauková literatura
Viktorin Kornel ze Všehrd (Chrudim)
překladatel a právník:
O právech, o súdiech i o dskách země české knihy devatery – jazyková dokonalost, počátky česky psané vědy
cestopisy
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (cesta do Benátek a Egypta)
Václav Vratislav z Mitrovic (cesta do Cařihradu)
0. léta 15. st. – 20. léta 17. st.
renesance se v pravém slova smyslu neprosadila (vliv náboženské ideologie), pouze v knížkách lidového čtení, zábavné próze, např. Historie o bratru Janu Palečkovi
specifické znaky českého humanismu:
snaha po rozšíření humanistické vzdělanosti
vyrovnání se s kulturou jiných evropských zemí
obsahově – převaha naukového charakteru literatury
literatura pro měšťanstvo, zaměřená k životní praxi
vliv latiny na rozkvět spisovné češtiny, význam knihtisku
náznaky už v době Karla IV. (přátelství s Petrarcou), plný rozvoj až v 15. a 16. st. (s reformačním hnutím)
2 linie:
latinští humanisté, např. Jan z Rabštejna (Dialogus), Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (filozofická próza, ódy, elegie), Jan Campanus Vodňanský
národní humanisté – píší česky (vzdělaní měšťané)
nauková literatura
Viktorin Kornel ze Všehrd (Chrudim)
překladatel a právník:
O právech, o súdiech i o dskách země české knihy devatery – jazyková dokonalost, počátky česky psané vědy
cestopisy
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (cesta do Benátek a Egypta)
Václav Vratislav z Mitrovic (cesta do Cařihradu)
FRANCIE
FRANCIE
15. – 16. st.
Poezie:
François Villon (1431 – po r. 1461) – 1. moderní evropský básník, lyrik; tulák, bohém, 1. prokletý básník (neochoten smířit se se soudobou společností, vyjadřuje nejistoty přechodné doby)
básně Malý testament a Velký testament (závěť, odkaz)
– obraz vlastní bídy, kritika společnosti
– protikladnost vyjádření: (např. v básni Balada)
marnost × touha po životě
ctnost × pohrdání, otrlost
vtipnost a výsměch × vážnost
radost × zoufalství
– forma: francouzská (villonská) balada
– lyrická báseň
– 4 strofy (3 + poslání); 3 x 7 – 12 veršů, poslání 4 – 6 veršů
– refrén
– 2 – 3 rýmy
– vliv na Vrchlického, Nezvala, Mahena, písně Voskovce a Wericha
próza:
François Rabelais (1494–1553), původně mnich a lékař; satirik, kritik zla a lidských chyb, humanista
satirický román – epopej Gargantua a Pantagruel (5 dílů)
– vyprávění o dvou obrech (otci a synovi) groteskní nadsázka
– výsměch středověkým přežitkům, scholastické výchově, hlouposti a všemu, co brání člověku plně žít
– prosazuje svobodomyslné názory, zdravý rozum a optimismus (ideál renesančního života)
– vypravěčské umění (vtip, slovní hříčky) i filozofické úvahy
Michel de Montaigne (1533–1592) – tvůrce eseje = úvaha, stať o otázkách filozofických, vědeckých nebo uměleckých; na rozhraní vědeckého a uměleckého podání; autorova originalita ve zpracování
ŠPANĚLSKO
16. a 17. st. – zlatý věk španělského písemnictví
vrcholná velmoc, největší koloniální stát
drama:
Lope de Vega (1562–1635)
hra Fuente Ovejuna (Ovčí pramen – název vesnice)
obraz odboje proti zvůli a útisku
námět: komtur Gomez zabit za své provinění,
vesničané však přes mučení nevydali mstitele
próza:
pikareskní román Lazarillo z Tormesu (anonym)
hrdinou je pícaro – šibal, šejdíř (vychytralý, podnikavý) jako průvodce společenských vyděděnců kritika společnosti
Miguel de Cervantes y Saavedra (1547–1616)
rytířský román Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha (2 díly)
titulní hrdina – chudý venkovský šlechtic (hidalgo), čtenář rytířských románů, snílek (směšný, ale obdivuhodný svou obětavostí) touží obnovit slávu potulného středověkého rytířstva (napravovat křivdy, prokazovat odvahu, šlechetnost ap.) = přežitek (nemožné nelze prosadit)
× zbrojnoš Sancho Panza – přízemní praktický venkovan, jedlík, má smysl pro realitu a dobré živobytí
význam: nejen satira na minulost, ale i na nedostatky tehdejší společnosti
vliv na Dyka, Vančuru aj.
15. – 16. st.
Poezie:
François Villon (1431 – po r. 1461) – 1. moderní evropský básník, lyrik; tulák, bohém, 1. prokletý básník (neochoten smířit se se soudobou společností, vyjadřuje nejistoty přechodné doby)
básně Malý testament a Velký testament (závěť, odkaz)
– obraz vlastní bídy, kritika společnosti
– protikladnost vyjádření: (např. v básni Balada)
marnost × touha po životě
ctnost × pohrdání, otrlost
vtipnost a výsměch × vážnost
radost × zoufalství
– forma: francouzská (villonská) balada
– lyrická báseň
– 4 strofy (3 + poslání); 3 x 7 – 12 veršů, poslání 4 – 6 veršů
– refrén
– 2 – 3 rýmy
– vliv na Vrchlického, Nezvala, Mahena, písně Voskovce a Wericha
próza:
François Rabelais (1494–1553), původně mnich a lékař; satirik, kritik zla a lidských chyb, humanista
satirický román – epopej Gargantua a Pantagruel (5 dílů)
– vyprávění o dvou obrech (otci a synovi) groteskní nadsázka
– výsměch středověkým přežitkům, scholastické výchově, hlouposti a všemu, co brání člověku plně žít
– prosazuje svobodomyslné názory, zdravý rozum a optimismus (ideál renesančního života)
– vypravěčské umění (vtip, slovní hříčky) i filozofické úvahy
Michel de Montaigne (1533–1592) – tvůrce eseje = úvaha, stať o otázkách filozofických, vědeckých nebo uměleckých; na rozhraní vědeckého a uměleckého podání; autorova originalita ve zpracování
ŠPANĚLSKO
16. a 17. st. – zlatý věk španělského písemnictví
vrcholná velmoc, největší koloniální stát
drama:
Lope de Vega (1562–1635)
hra Fuente Ovejuna (Ovčí pramen – název vesnice)
obraz odboje proti zvůli a útisku
námět: komtur Gomez zabit za své provinění,
vesničané však přes mučení nevydali mstitele
próza:
pikareskní román Lazarillo z Tormesu (anonym)
hrdinou je pícaro – šibal, šejdíř (vychytralý, podnikavý) jako průvodce společenských vyděděnců kritika společnosti
Miguel de Cervantes y Saavedra (1547–1616)
rytířský román Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha (2 díly)
titulní hrdina – chudý venkovský šlechtic (hidalgo), čtenář rytířských románů, snílek (směšný, ale obdivuhodný svou obětavostí) touží obnovit slávu potulného středověkého rytířstva (napravovat křivdy, prokazovat odvahu, šlechetnost ap.) = přežitek (nemožné nelze prosadit)
× zbrojnoš Sancho Panza – přízemní praktický venkovan, jedlík, má smysl pro realitu a dobré živobytí
význam: nejen satira na minulost, ale i na nedostatky tehdejší společnosti
vliv na Dyka, Vančuru aj.
ANGLIE
ANGLIE
14. a 16. st.
poezie:
Geoffrey Chaucer (asi 1340–1400)
veršované Canterburské povídky – obraz soudobého anglického života
drama:
William Shakespeare (1564–1616) – světový dramatik, básník
autor asi 36 her a sbírky sonetů
historické hry (z dějin antických, anglických, francouzských, např. Julius Caesar, Jindřich VI., Richard III., Antonius a Kleopatra)
komedie (např. Zkrocení zlé ženy, Sen noci svatojanské, Veselé paničky Windsdorvské, Večer tříkrálový, Mnoho povyku pro nic; zvláště energické, optimistické postavy žen)
tragédie:
Hamlet, kralevic dánský
– rozpornost hrdiny: touha uskutečnit ideály × pocit povinnosti potrestat zlo touha po činu, ale nerozhodnost
– úvahy o smyslu života, lidské existence; pochybnosti
SEŠIT:- Hamlet syn krále, který někdo zabil – strýček, otec přijede jako duch a vyřídí mu že ho zabil právě strýc.
S potulnými herci předvede hru, která strýce prozradí, Hamlet se chystá zavraždit svého strýce, omylem zabije poskoka Apolinea, poskok je otec Ofelie, milenky Hamlet, využij toho strýc, bratr Ofelie zabije strýce, matka nechtěně vypije jed, Hamlet umírá postupně – přenechává trůn neznámému králi.
Othello
– typ žárlivce a typ sobce (intrikána, kariéristy Jaga)
SEŠIT:- místo děje jsou Benátky, Jago si zjistil že je Othello žárlivý na manželku Desdemonu
Othelo zabije manželku, může za to Jago, Othello se zabije.
Romeo a Julie
– o nešťastné lásce dvou mladých lidí (spor Monteků a Kapuletů)
– boj o právo člověka na život, lásku, samostatné určení osudu
SEŠIT:- místo děje Verona, tajně se vezmou – Romeo je Monték, Julie je Kapuletka
Julie si vezme jed, který ji uspí jen na krátkou dobu, ale Romeo si myslí že je mrtvá a tak se zabije, pak se Julie probudí a zabije se taky.
shakespearovské drama – znaky:
neomezenost látky, času, místa
obraz pozemského života, kladných i záporných lidských vlastností (žárlivost, vášeň, přátelství, věrnost, touha po moci, majetku, nenávist ap.)
postavy žen (nepodřízené, samostatně rozhodující o svém životě) a lidové postavy (Juliina chůva, Falstaff)
příčinou renesanční tragédie je lidská vášeň nebo náhoda (ne osud jako v antickém dramatu, proti němuž je vzpoura marná)
komické prvky nejsou ostře odděleny od tragických
jazyk veršovaný se střídá s prózou (nejnižší vrstvy, komické postavy); lidový jazyk
vliv antického dramatu trvá, např. existence chóru (ale ve funkci úvodu do situace), motivy řeckého bájesloví
blankvers – nerýmovaný pětistopý jambický verš
14. a 16. st.
poezie:
Geoffrey Chaucer (asi 1340–1400)
veršované Canterburské povídky – obraz soudobého anglického života
drama:
William Shakespeare (1564–1616) – světový dramatik, básník
autor asi 36 her a sbírky sonetů
historické hry (z dějin antických, anglických, francouzských, např. Julius Caesar, Jindřich VI., Richard III., Antonius a Kleopatra)
komedie (např. Zkrocení zlé ženy, Sen noci svatojanské, Veselé paničky Windsdorvské, Večer tříkrálový, Mnoho povyku pro nic; zvláště energické, optimistické postavy žen)
tragédie:
Hamlet, kralevic dánský
– rozpornost hrdiny: touha uskutečnit ideály × pocit povinnosti potrestat zlo touha po činu, ale nerozhodnost
– úvahy o smyslu života, lidské existence; pochybnosti
SEŠIT:- Hamlet syn krále, který někdo zabil – strýček, otec přijede jako duch a vyřídí mu že ho zabil právě strýc.
S potulnými herci předvede hru, která strýce prozradí, Hamlet se chystá zavraždit svého strýce, omylem zabije poskoka Apolinea, poskok je otec Ofelie, milenky Hamlet, využij toho strýc, bratr Ofelie zabije strýce, matka nechtěně vypije jed, Hamlet umírá postupně – přenechává trůn neznámému králi.
Othello
– typ žárlivce a typ sobce (intrikána, kariéristy Jaga)
SEŠIT:- místo děje jsou Benátky, Jago si zjistil že je Othello žárlivý na manželku Desdemonu
Othelo zabije manželku, může za to Jago, Othello se zabije.
Romeo a Julie
– o nešťastné lásce dvou mladých lidí (spor Monteků a Kapuletů)
– boj o právo člověka na život, lásku, samostatné určení osudu
SEŠIT:- místo děje Verona, tajně se vezmou – Romeo je Monték, Julie je Kapuletka
Julie si vezme jed, který ji uspí jen na krátkou dobu, ale Romeo si myslí že je mrtvá a tak se zabije, pak se Julie probudí a zabije se taky.
shakespearovské drama – znaky:
neomezenost látky, času, místa
obraz pozemského života, kladných i záporných lidských vlastností (žárlivost, vášeň, přátelství, věrnost, touha po moci, majetku, nenávist ap.)
postavy žen (nepodřízené, samostatně rozhodující o svém životě) a lidové postavy (Juliina chůva, Falstaff)
příčinou renesanční tragédie je lidská vášeň nebo náhoda (ne osud jako v antickém dramatu, proti němuž je vzpoura marná)
komické prvky nejsou ostře odděleny od tragických
jazyk veršovaný se střídá s prózou (nejnižší vrstvy, komické postavy); lidový jazyk
vliv antického dramatu trvá, např. existence chóru (ale ve funkci úvodu do situace), motivy řeckého bájesloví
blankvers – nerýmovaný pětistopý jambický verš
ITÁLIE
ITÁLIE:
už na přelomu 13. a 14. st.
Dante Alighieri (1265–1321)– Florenťan; kritik doby, vyhnanec
– epická báseň Božská komedie
– 3 části: Peklo, Očistec, Ráj
– námět vychází z bible: putování autora = vzdělance třemi záhrobními říšemi = alegorická pouť člověka za spásou, poznáním, Bohem, světlem
– průvodci: Vergilius – symbol pozemského vědění, Beatrice – symbol nadpozemské dokonalosti (žena – anděl, zemřelá autorova milenka)
– forma: duchovní epos – příběh s bohatým dějem; hrdinou je sám básník; typická trojčlennost (33 zpěvy, tříveršové sloky – terciny)
– renesanční znaky:
-trest za lidské viny
-láska k antické vzdělanosti (autor se dovolává Homéra)
-touha člověka (autora) po poznání
-láska k vlasti (Florencii), touha po sjednocení Itálie
-střetá se středověké myšlení (víra v posmrtný život, Vergilius nesmí jako pohan do ráje, Odysseus potrestán za to, že chtěl poznávat) s novověkým (vliv antiky, motiv lásky autora k Beatrici)
Giovanni Boccaccio (1313–1375) – zakladatel novodobé prózy
– soubor 100 novel Dekameron, zasazených do dějového rámce (rámcová próza): útěk 10 mladých lidí z Florencie před morem; cestou (10 dní) si vypravují příběhy
– forma: novela = kratší prozaický útvar s překvapivým obratem v závěru; nezabírá dlouhý časový úsek, omezený počet postav
– renesanční znaky:
-zcela světská témata (např. láska, nevěra)
-kritika soudobých mravů (je úsměvná, ironická) měšťanstva, duchovenstva, jejich chamtivosti, hlouposti ap.
-žena jako rovnocenný partner muže
Francesco Petrarca (1304–1374) – básník lásky a pozemského života
sbírka Sonety Lauře
renesanční znaky:
-milostné verše věnované jedné ženě (× kurtoazní středověká lyrika)
-skutečný, konkrétní milostný prožitek (radost i zklamání, štěstí i bolest)
-forma: sonet (znělka) – lyrický žánr, má 14 veršů (4 + 4 + 3 + 3), pravidelný rým (kvarteta abba, abab, terceta různé variace), obsahově: 1. kvartet = teze, 2. kvartet = antiteze, terceta = syntéza, pointa
– vliv na Kollára, Vrchlického, Machara, Nezvala
už na přelomu 13. a 14. st.
Dante Alighieri (1265–1321)– Florenťan; kritik doby, vyhnanec
– epická báseň Božská komedie
– 3 části: Peklo, Očistec, Ráj
– námět vychází z bible: putování autora = vzdělance třemi záhrobními říšemi = alegorická pouť člověka za spásou, poznáním, Bohem, světlem
– průvodci: Vergilius – symbol pozemského vědění, Beatrice – symbol nadpozemské dokonalosti (žena – anděl, zemřelá autorova milenka)
– forma: duchovní epos – příběh s bohatým dějem; hrdinou je sám básník; typická trojčlennost (33 zpěvy, tříveršové sloky – terciny)
– renesanční znaky:
-trest za lidské viny
-láska k antické vzdělanosti (autor se dovolává Homéra)
-touha člověka (autora) po poznání
-láska k vlasti (Florencii), touha po sjednocení Itálie
-střetá se středověké myšlení (víra v posmrtný život, Vergilius nesmí jako pohan do ráje, Odysseus potrestán za to, že chtěl poznávat) s novověkým (vliv antiky, motiv lásky autora k Beatrici)
Giovanni Boccaccio (1313–1375) – zakladatel novodobé prózy
– soubor 100 novel Dekameron, zasazených do dějového rámce (rámcová próza): útěk 10 mladých lidí z Florencie před morem; cestou (10 dní) si vypravují příběhy
– forma: novela = kratší prozaický útvar s překvapivým obratem v závěru; nezabírá dlouhý časový úsek, omezený počet postav
– renesanční znaky:
-zcela světská témata (např. láska, nevěra)
-kritika soudobých mravů (je úsměvná, ironická) měšťanstva, duchovenstva, jejich chamtivosti, hlouposti ap.
-žena jako rovnocenný partner muže
Francesco Petrarca (1304–1374) – básník lásky a pozemského života
sbírka Sonety Lauře
renesanční znaky:
-milostné verše věnované jedné ženě (× kurtoazní středověká lyrika)
-skutečný, konkrétní milostný prožitek (radost i zklamání, štěstí i bolest)
-forma: sonet (znělka) – lyrický žánr, má 14 veršů (4 + 4 + 3 + 3), pravidelný rým (kvarteta abba, abab, terceta různé variace), obsahově: 1. kvartet = teze, 2. kvartet = antiteze, terceta = syntéza, pointa
– vliv na Kollára, Vrchlického, Machara, Nezvala
4. RENESANCE A HUMANISMUS VE SVĚTĚ A U NÁS
poč. 14. st. (v Itálii) – poč. 17. st.
z fr. la renaissance (= znovuzrození), z lat. humanus (= lidský)
vliv zámořských objevů vzestup měšťanstva a měst, rozvoj věd společenských i přírodních (astronomické objevy – Koperník, Galileo, důkaz kulatosti Země), vynález knihtisku (Gutenberg) – rychlejší předávání zkušeností a vědění; inkunabule – prvotisky (do r. 1500)
znaky:
znovuzrození (obrození) antiky, návrat k antické kultuře jako vzoru
nový ideál vzdělání: touha po pravdivém poznání člověka a pozemského života (proti středověkému poznávání boha a zájmu o posmrtný život); všestrannost poznání
kult smyslů a rozumu (proti kultu víry)
pocit sebevědomí jednotlivce (víra ve vlastní síly)
rozvoj literatur v národních jazycích (místo latiny)
v architektuře: vodorovné pravoúhlé linie, jónské sloupy, podloubí, kopule, v malířství: návrat k přírodě, objev perspektivy
mnohostrannost umělců: např. Michelangelo Buonarroti – sochař, stavitel, malíř, básník; Leonardo da Vinci – malíř (Mona Lisa, Poslední večeře), vědec, vynálezce, konstruktér, teoretik umění
v popředí literatura nauková (životopisná, cestopisná, pedagogická), lyrika (city člověka), alegorie
z fr. la renaissance (= znovuzrození), z lat. humanus (= lidský)
vliv zámořských objevů vzestup měšťanstva a měst, rozvoj věd společenských i přírodních (astronomické objevy – Koperník, Galileo, důkaz kulatosti Země), vynález knihtisku (Gutenberg) – rychlejší předávání zkušeností a vědění; inkunabule – prvotisky (do r. 1500)
znaky:
znovuzrození (obrození) antiky, návrat k antické kultuře jako vzoru
nový ideál vzdělání: touha po pravdivém poznání člověka a pozemského života (proti středověkému poznávání boha a zájmu o posmrtný život); všestrannost poznání
kult smyslů a rozumu (proti kultu víry)
pocit sebevědomí jednotlivce (víra ve vlastní síly)
rozvoj literatur v národních jazycích (místo latiny)
v architektuře: vodorovné pravoúhlé linie, jónské sloupy, podloubí, kopule, v malířství: návrat k přírodě, objev perspektivy
mnohostrannost umělců: např. Michelangelo Buonarroti – sochař, stavitel, malíř, básník; Leonardo da Vinci – malíř (Mona Lisa, Poslední večeře), vědec, vynálezce, konstruktér, teoretik umění
v popředí literatura nauková (životopisná, cestopisná, pedagogická), lyrika (city člověka), alegorie
Vavřinec z Březové
Vavřinec z Březové Píseň o vítězství u Domažlic (historická báseň, dokument), Husitská kronika (próza, latinsky)
Budyšínský rukopis – tři veršované polemické skladby proti Zikmundovi: Žaloba Koruny české, Porok (= výtka) Koruny české, Hádání Prahy s Kutnou Horou (alegorie, střetnutí přívrženců husitství s nepřáteli)
polemika – spor, vzájemné vyvracení názorů protivníků
d) Literatura doby polipanské
po porážce husitů u Lipan 1434
v popředí literární polemika:
Petr Chelčický (1390 – 1460) – zeman, samouk, kritik společnosti
obhajoval pasivitu (”neodporovat zlu násilím”), pokoru, chudobu; odmítal potřebu vyššího vzdělání i instituci státu
Dílo:
– aktát O trojím lidu – odsuzuje středověké dělení společnosti na tři stavy (kněžský, vojenský a robotný)
– traktát Sieť viery pravé – kritika církve, hromadění majetku; touha po spravedlivé společnosti, představa ideální církve
–kázání s úvahami Postila
Na základě myšlenek Chelčického vznikla v r. 1457 jednota bratrská (Řehoř Krajčí, Kunvald v Orlických horách); kritizována katolíky i husity
literatura zábavná:
zvl. za Jiřího z Poděbrad – oživení kulturních a politických styků, (české poselstvo krále Jiřího do ciziny) Deník Václava Šaška z Bířkova – o cestě Lva z Rožmitálu s družinou po západní a jižní Evropě (viz Jirásek, Z Čech až na konec světa)
Budyšínský rukopis – tři veršované polemické skladby proti Zikmundovi: Žaloba Koruny české, Porok (= výtka) Koruny české, Hádání Prahy s Kutnou Horou (alegorie, střetnutí přívrženců husitství s nepřáteli)
polemika – spor, vzájemné vyvracení názorů protivníků
d) Literatura doby polipanské
po porážce husitů u Lipan 1434
v popředí literární polemika:
Petr Chelčický (1390 – 1460) – zeman, samouk, kritik společnosti
obhajoval pasivitu (”neodporovat zlu násilím”), pokoru, chudobu; odmítal potřebu vyššího vzdělání i instituci státu
Dílo:
– aktát O trojím lidu – odsuzuje středověké dělení společnosti na tři stavy (kněžský, vojenský a robotný)
– traktát Sieť viery pravé – kritika církve, hromadění majetku; touha po spravedlivé společnosti, představa ideální církve
–kázání s úvahami Postila
Na základě myšlenek Chelčického vznikla v r. 1457 jednota bratrská (Řehoř Krajčí, Kunvald v Orlických horách); kritizována katolíky i husity
literatura zábavná:
zvl. za Jiřího z Poděbrad – oživení kulturních a politických styků, (české poselstvo krále Jiřího do ciziny) Deník Václava Šaška z Bířkova – o cestě Lva z Rožmitálu s družinou po západní a jižní Evropě (viz Jirásek, Z Čech až na konec světa)
Husův vliv na vývoj českého pravopisu:
Husův vliv na vývoj českého pravopisu:
je zřejmě autorem spisu O pravopise českém (De orthographia bohemica)
místo pravopisu spřežkového zavedl pravopis diakritický (rozlišující, tj. se znaménky); dlouhé samohlásky označoval čárkou, např. á, měkké souhlásky tečkou (tzv. nabodeníčko), např.ż; dbal o správnou výslovnost, odstranil archaismy, nahrazoval německá slova českými
Hus jako mluvčí lidu
urychlil vyvrcholení odporu proti církvi
odhaloval příčiny společenských nedostatků
Jan Želivský – kazatel a mluvčí pražské chudiny
c) Literatura v době husitských bojů
rozvoj lidového zpěvu – husitské chorály (= jednoduchý sborový zpěv) v Jistebnickém kancionálu (zpěvníku), zvl.:
Ktož jsú boží bojovníci
– nejen píseň náboženská, ale vojenská, bojová
– cíl: povznést sebevědomí, dodat odvahu, statečnost, požadovat kázeň, sjednotit k boji
– prosté výrazové prostředky, působivý nápěv
Povstaň, povstaň, veliké město pražské
– píseň Prahy s výzvou k boji proti Zikmundovi
Žižkův vojenský řád – zápis východočeského bratrstva, kázeňský řád s vysokými morálními požadavky, stejnými povinnostmi pro všechny a s tvrdými tresty; přijat na sněmu v Německém Brodě 1423
je zřejmě autorem spisu O pravopise českém (De orthographia bohemica)
místo pravopisu spřežkového zavedl pravopis diakritický (rozlišující, tj. se znaménky); dlouhé samohlásky označoval čárkou, např. á, měkké souhlásky tečkou (tzv. nabodeníčko), např.ż; dbal o správnou výslovnost, odstranil archaismy, nahrazoval německá slova českými
Hus jako mluvčí lidu
urychlil vyvrcholení odporu proti církvi
odhaloval příčiny společenských nedostatků
Jan Želivský – kazatel a mluvčí pražské chudiny
c) Literatura v době husitských bojů
rozvoj lidového zpěvu – husitské chorály (= jednoduchý sborový zpěv) v Jistebnickém kancionálu (zpěvníku), zvl.:
Ktož jsú boží bojovníci
– nejen píseň náboženská, ale vojenská, bojová
– cíl: povznést sebevědomí, dodat odvahu, statečnost, požadovat kázeň, sjednotit k boji
– prosté výrazové prostředky, působivý nápěv
Povstaň, povstaň, veliké město pražské
– píseň Prahy s výzvou k boji proti Zikmundovi
Žižkův vojenský řád – zápis východočeského bratrstva, kázeňský řád s vysokými morálními požadavky, stejnými povinnostmi pro všechny a s tvrdými tresty; přijat na sněmu v Německém Brodě 1423
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)