Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Frustrace

2) Frustrace
- je psychický stav, který je vyvolaný působením překážek (vnějších nebo vnitřních) na cestě k cíli, k uspokojování různých potřeb – zamezí mu přes očekávání, že k němu dojde
- může ovlivňovat celou osobnost; většinou působí negativně
- frustrační tolerance:
o snaha člověka odolat problémům, čelit frustraci/ stresu
o u každého člověka se projevuje jinak – vydrží jinou zátěž, jinak se s ní vyrovná
Základní druhy frustrace (zátěžových situací)
- deprivace: nedostatek podnětů nebo nedostatečné uspokojení nějaké důležité potřeby; dochází k ní v situaci, kdy jsou základní potřeby uspokojovány na úrovni existenčního minima nebo klesají na tuto úroveň
 psychická deprivace
 biologická, motorická, senzorická, ...
- oddálení: je třeba čekat, i když potřeby už působí (odsunutí na jindy, potlačení)
- zmaření: nezdar, zmizí i naděje (nedosáhnutí cíle)
- konflikt: viz níže konflikt

Stres

1) Stres
- je charakterizován jako tlak situačních podmínek na člověka, to způsobuje jeho vnitřní napětí a vyžaduje zvýšené nároky na člověka při jeho překonávání
- stav psychické zátěže, která vzniká působením rušivého faktoru na člověka během uspokojování potřeby nebo dosahování cíle
- opakované malé stresy mohou pozitivně ovlivnit reakci na velký stres
- za stres lze považovat i namáhavý sportovní výkon, vysoce náročnou práci, střídání teplot v sauně
Druhy stresu
- eustres: bývá způsoben např. očekáváním něčeho příjemného, vzrušením; jedná se o zátěž příjemnou a radostnou, která je vázána na pozitivně laděné emoční procesy
- distres: škodlivý stres, vyčerpává svým negativním působením, ničí zdraví, ...
Stresory
- fyzikální: hluk, změna tlaku, nehoda, úraz, znečištění, nikotin či jiné látky
- emocionální: strach, obavy, úzkost, vztek, nenávist, ...

- makrostresory: dlouhodobé silné podněty způsobující stres
- mikrostresory: mírné a krátké projevy, často se sčítají a projeví se až po čase

- primární: působí na nás přímo (hluk, vztek, ...)
- sekundární: tvoří překážku k něčemu a to vyvolává stres
Působení stresu na nás – fáze
1. fáze uvědomění si zátěže:
o prožívání a interpretace určité situace jako stresové – způsob, jak tuto potenciální situaci vnímáme – závisí na zkušenosti, aktuálním stavu, schopnostech, ale i na soc. podpoře, kterou máme
2. fáze aktivace psychických obranných reakcí:
o může se jednat o popírání reality, tendenci k isolaci ze situace, která je hodnocena, jako neúměrně zátěžová
3. fáze aktivace fyziologických reakcí:
o dostavuje se i fyzická reakce na stres – pocení, tlukot srdce, ...
4. fáze zvládání:
o hledání strategií, které by mohli vést ke snížení účinku stresu
5. fáze prvních chorobných příznaků:
o uvědomění si, že jde o závažnější a trvalejší obtíže
6. diagnostikování stresem podmíněné poruchy:
o psychosomatické onemocnění …

Psychózy

Psychózy
- neuropsychické poruchy, které narušují a zasahují celou osobnost
- dochází k poruchám procesu vnímání a poznávání, neschopnost odlišit realitu od fantazie – ztrácí pojem reality, ...
- mohou být přechodné, cyklicky se vracet nebo se postupně prohlubovat
o OSD – obsedantně kompulzivní porucha: nechtěné nutkavé myšlenky a představy, které se vždy po nějakém podnětu spustí a vedou k nutkavému chování; je to volní jednání s tělesnými příznaky; řeší se terapií, rozhovory; je závažnější než nutkavá neuróza
o unipolární deprese: je pro ni charakteristická dlouhodobě zhoršená nálada, pocity beznaděje a bezvýchodnosti; nemocný se přestává zajímat o dřívější příjemné aktivity a přestává z nich mít potěšení - například o své koníčky (zájmy) a o sex; dále dochází ke změně spánku: nemocný zpravidla hůře usíná a brzy se budí, ale může spát i více než je obvyklé – podobně je to s chutí k jídlu: mění se – přejídání, hladovění; dochází k poruchám koncentrace: nemocní se nemohu soustředit na práci, na četbu, často u aktivit dlouho nevydrží; charakteristická je i ztráta energie; mohou se objevit sebevražedné myšlenky; může se i projevovat poruchami paměti, kdy budí dojem dementního člověka; má tendence se vracet; velký význam má dědičnost (porucha tvorby některých hormonů), ale větší význam má prostředí
 reaktivní projevy: neklidné dělání něčeho, často nesmyslné jednání
 plačtivé projevy: tendence stáhnout se do sebe a brečet
o bipolární deprese/ maniodepresivní psychóza: střídá se fáze deprese a mánie, zpravidla dochází k prodlužování depresivních stavů a zkracování stavů manických
 depresivní stav: jako u deprese
 manický stav: zvýšená stimulace, neúnavnost, aktivita, ztráta sebekritiky, ...
o schizofrenie: dědičná dispozice, vyvolání drogami, ... dochází k rozštěpu mysli (rozštěp ve smyslu rozpor ve vnímání reality a realitou samotnou) a celkovému úpadku osobnosti; pacient je vztahovačný, neustále pronásledovaný bludy a smyšlenkami, mluví si pro sebe, vytváří umělý svět; k paranoidním vlivům se přidružují poruchy pohybu a vnímání; citová otupělost, jindy extrémní přecitlivělost je doprovázená tvorbou neologismů a nesmyslných sousloví; schizofrenik je velmi plachý a neustále ztrácí společenskou jistotu a své místo ve

Psychopatie (poruchy osobnosti)

Psychopatie (poruchy osobnosti)
- dlouhodobé, zvláštní až podivínské způsoby chování; vyznačují se malou schopností poučit se ze zkušenost, impulsivností, malou sebekontrolou a zaměřením na své zájmy
- má různé projevy:
o explozivní: bouřlivé reakce bez silného podnětu
o astenická: ostýchavost, staženost (stydlivost, pláč, znemožňuje komunikaci)
Oligofrenie (slabomyslnost)
- je trvalá, má různé stupně: IQ - 75 a méně - debil, idiot, imbecil
- nerozvinutost poznávacích schopností a procesů, porucha intelektu v důsledku dědičnosti nebo jako důsledek poškození mozku
- viz otázka číslo 3 (Inteligence)
3) Stres
- je charakterizován jako tlak situačních podmínek na člověka, to způsobuje jeho vnitřní napětí a vyžaduje zvýšené nároky na člověka při jeho překonávání
- stav psychické zátěže, která vzniká působením rušivého faktoru na člověka během uspokojování potřeby nebo dosahování cíle
- opakované malé stresy mohou pozitivně ovlivnit reakci na velký stres
- za stres lze považovat i namáhavý sportovní výkon, vysoce náročnou práci, střídání teplot v sauně
Druhy stresu
- eustres: bývá způsoben např. očekáváním něčeho příjemného, vzrušením; jedná se o zátěž příjemnou a radostnou, která je vázána na pozitivně laděné emoční procesy
- distres: škodlivý stres, vyčerpává svým negativním působením, ničí zdraví, ...
Stresory
- fyzikální: hluk, změna tlaku, nehoda, úraz, znečištění, nikotin či jiné látky
- emocionální: strach, obavy, úzkost, vztek, nenávist, ...

- makrostresory: dlouhodobé silné podněty způsobující stres
- mikrostresory: mírné a krátké projevy, často se sčítají a projeví se až po čase

- primární: působí na nás přímo (hluk, vztek, ...)
- sekundární: tvoří překážku k něčemu a to vyvolává stres

1) Duševní hygiena (psychohygiena) a duševní zdraví1) Duševní hygiena (psychohygiena) a duševní zdraví

1) Duševní hygiena (psychohygiena) a duševní zdraví
- duševní zdraví:
o je optimální stav bez tělesné a duševní nemoci
o jako kritéria normality se uvádí: subjektivní sebeuspokojení, schopnost správného sebehodnocení a i hodnocení druhých, pocit identity, schopnost seberealizace, samostatnost, snášenlivost, nezávislost na vnějších vlivech, odolnost vůči stresu, sociální adaptace, schopnost dobře rozeznávat realitu a tvořivost
- duševní hygiena:
o je nauka o tom, jak si chránit a upevňovat duševní zdraví a jak zvyšovat odolnost člověka vůči nejrůznějším škodlivým vlivům
o představuje soubor pravidel, která slouží k udržení, prohloubení nebo znovuzískání duševní rovnováhy a duševního zdraví
o čerpá z psychologie, medicíny, biologie a ekologie
o má význam hlavně u duševně pracujících, studentů, žáků a u lidí, kteří mají oslabenou psychiku

Co má vliv na duševní hygienu

Co má vliv na duševní hygienu
o materiální poměry (z jaké jsme rodiny, kolik máme volného času)
o intelektuální rozhled
o znalosti
o filozofické a duchovní hodnoty jedince (postoj k životu, náboženství, víra, ...)
o prevence (odpočinek, rozhovor, ...)
Na co má duševní hygiena pozitivní vliv
o oblasti prevence somatických a psychických nemocí
o dobrá pracovní výkonnost
o fungující sociální vztahy
o subjektivní spokojenost
Jak zachovávat duševní hygienu
o dostatečný spánek (podle potřeby)
o správná výživa (vitamíny, minerály, dostatek potravy)
o dostatek pohybu
o účinné hospodaření s časem (rozvržení dne: poměr práce a odpočinek, ...)
o relaxační techniky (jóga, meditace)
o autoregulační cvičení
o poradenství (psycholog, psychiatr, ...)

Duševní poruchy a choroby

2) Duševní poruchy a choroby
- duševní porucha nebo choroba je změna některých psychických jevů, která se projevuje v chování a prožívání a promítá se i do sociální komunikace a interakce
- příčiny duševních poruch/ chorob jsou genetické, organické, chemické, působením vědomých nebo nevědomých konfliktů (problémů), chybné učení, vliv situace
a) Dělení duševních poruch
Neurózy
- nejčastější psychické poruchy minimálně narušující kontakt s vnějším okolím
- lehkého průběhu, většinou přechodného rázu, nezpůsobují organické poruchy mozku
- příčiny jsou obvykle psychogenní, nejčastěji chybné sociální učení v dětství, konfliktní mezilidské vztahy či vytvoření neadaptibilního chování v zátěžové situaci
o neurastenie: nervová slabost, připomíná některé normální stavy, kterými člověk občas prochází: podrážděnost, nevrlost, lítost, porucha usínání; u neurastenie jsou všechny tyto obtíže vystupňovány – ztěžuje práci, kazí radost ze života
o nutkavá neuróza: provádění činnosti v nadbytečném počtu (2x zavíráme dveře, ...), není omezující, pacient si ji uvědomuje, ale dále tak činí: je klidnější, často u osob se zvýšenými nároky na sebe nebo potlačují nějaké konflikty
o úzkostlivá neuróza: extrémní strach, bojíme se a nevíme přesně čeho, popř. si důvod ke strachu uměle vytváříme; bezvýchodnost, sklíčenost, má i tělesné projevy (častější močení, chvění, studený pot)
o fóbie: strach zaměřený na něco konkrétního, je intenzivnější něž úzkost, trpí ji asi 8% žen a 3,5% mužů; např. arachnofobie, xenofobie, klaustrofobie, ...
o konverzní neuróza: potlačování sebe sama: vliv na tělo – tělesné symptomy, může po čase přejít až k psychosomatickému onemocnění
o vegetativní dystonie: syndrom vyčerpanosti (malátnost, únava, žaludeční potíže)
o mentální anorexie: porucha příjmu potravy, nenávist k vlastnímu tělu; týká se osob s pevnou vůlí; vyskytuje se v rodinách s přehnanými nároky

Dělení temperamentu

Kretschmer
- dělí jedince do 3 základních skupin podle somatotypu (tělesného typu) a těmto typům přisuzuje sklony k určitým psychickým nemocem a vlastnostem
o pyknik: zavalitý, sklon k obezitě: sklon k maniodepresivní psychóze
 střídá nálady, otevřený, společenský, realistický
o leptosom (astenik): vyzáblý a vytáhlý: sklon ke schizofrenii
 uzavřený, jednostranně zaměřený, idealista, málo přizpůsobivý
o atletik: atletická postava, zdravý vzhled: nemá sklon k psychické poruše
 klidný, přizpůsobivý, těžkopádný
Jung
- položil základy dělení temperamentu v závislosti na přístupu k okolnímu světu
o extrovert:
 člověk žijící navenek - povrchní a spontánní => snadno komunikuje a dokáže zahajovat a udržovat i hovor „o ničem“, jedná rozhodně a rychle až zbrkle, po citové stránce je velmi otevřený ale jeho city jsou taktéž povrchní a je méně vnímavý ke svému okolí
 ke spokojenosti potřebuje být v centru dění, nejlépe i pozornosti, tudíž se rád objevuje na akcích s větším množstvím lidí
o introvert:
 člověk žijící především svým vnitřním životem, avšak velmi vnímavý ke svému okolí, přemýšlivý, empatický pozorovatel, rozvážný ve svém jednání a opatrný ve svých citech, sklony k mlčenlivosti v případě neexistence relevantního tématu, preferuje nepřímou komunikaci (e-maily, dopisy, SMS) před hovorem
 ve společnosti preferuje menší skupinky (méně než 5-10) introvertních lidí
 v případě nutnosti je po určitou dobu schopen se chovat extrovertně
Spranger
- vybudována na „upřednostňování“ postojů, hodnot, jedince roztřídil podle postojů, který dávají v životě přednost:
o teoretický
o ekonomický
o estetický
o sociální
o mocenský
o náboženský (ideový)
Eysenck
- spojení Junga a Hippokrata

Temperament - Dělení temperamentu

o sangvinik (radostný a povrchní):
 společenský, přístupný, hovorný, nenucený, čilý, bezstarostný
 spíše extrovert
 povrchní, přehnaně sdílný, nestálý
o cholerik (mrzutý a výbušný):
 nedůtklivý, neklidný, agresivní, vznětlivý, hlučný
 měnící postoje, impulzivní, aktivní, optimistický
 spíše extrovert
o melancholik (smutný, jdoucí do hloubky):
 spíše introvert
 náladový, úzkostlivý, rigidní, střízlivý, pesimistický, tichý
o flegmatik (vyrovnaný, pomalý) :
 spíše introvert
 pasivní, pečlivý, rozvážný
 mírumilovný, ovládá se, náladově vyrovnaný
- toto dělení využívá současná psychologie dodnes, pouze ale převzala pojmy a základní charakteristiky, které rozpracovala; nevěří samozřejmě v souvislost temperamentu s poměru tekutin vyskytujících se v těle

Temperament

4) Temperament
- je soustava psychických vlastností, které se projevují způsobem reagování, chování a prožívání člověka, zejména způsobem a průběhem citových procesů a výrazů
- je to souhrn vlastností jedince, určujících dynamiku celého prožívání a chování osobnosti, vliv na něj má dědičnost – nedá se zásadně změnit, některé jeho složky se dají kultivovat nebo částečně potlačit
- podle žádného možného dělení temperamentu neexistuje v reálu úplně čistý typ
- hlavní složky temperamentu tvoří:
o všeobecná aktivita jedince
o jeho motorika (pohybové projevy)
o emocionalita (která temperament citově podbarvuje: síla a živost citových projevů, poměr mezi libostí a nelibostí)
a) Dělení temperamentu
Hippokrates
- tvůrce nejstarší teorie temperamentu (humorální teorie), kterou později upravil a rozšířil lékař Galenos

Vůle

2) Vůle
- cílevědomé úsilí směřující k dosažení vědomě vytyčeného cíle
- podmiňuje volní rysy charakteru
- spojuje jednotlivé složky osobnosti (intelektuální, emocionální, motivační) ve fungující celek
- projevuje se vědomým sebeovládáním a vědomým sebeprosazováním = úmyslným jednáním
- základní funkcí vůle je vývojově nejvyšší kontrola chování: není ale jediné, co se uplatňuje v chování člověka, svou roli mají také vlivy pocházející z nevědomí (pudy)
Volní jednání
- typicky lidské jednání, které je zaměřeno na dosažení vytyčeného cíle, přičemž je nutno překonat vnější i vnitřní překážky
- volní jednání probíhá ve třech fázích:
o příprava volního činu: vzniká na popud potřeby nebo zájmu, projevuje se nejčastěji jako přání nebo chtění
o rozhodování: vybírání cíle a způsobu jednání (často konflikt mezi jednoduchým nemorálním řešením a složitým morálním)
o provedení rozhodnutí: realizace volního jednání – teprve při realizaci můžeme mluvit o volním jednání

Rozdělení charakterových rysů

a) Rozdělení charakterových rysů
Všechny charakterové vlastnosti/ rysy tvoří u normálního člověka jednotu – jádro osobnosti.

obecné vlastnosti: jsou výsledkem celkového jednotného společenského vlivu
individuální vlastnosti: jsou výsledkem osobní zkušenosti

1. charakterové rysy vyjadřující vztah člověka ke společnosti a jiným lidem
 vztah ke společnosti
 vztah k morálce
 vztah k lidem
 duševní blízkost a těsný vztah k lidem
 způsob chování k lidem
2. charakterové rysy vyjadřující vztah k práci
 celkový poměr k práci
 způsob práce
 mravní vztahy k práci
3. charakterové rysy vyjadřující vztah k vlastní osobnosti
 rys sebevědomí
• zdravé sebevědomí
• přemrštěné sebevědomí
• malé sebevědomí
4. volní rysy charakteru
 cílevědomost
 samostatnost
 rozhodnost
 vytrvalost
 sebekázeň a sebeovládání
 ukázněnost
 statečnost a smělost
b) Vznik a změny charakteru
- není vrozený ani dědičný
- vyvíjí se zejména působením výchovy , zkušeností a vlivu prostředí během života: mění se v praktické činnosti a získáváním životních zkušeností
- je ovlivňován temperamentem člověka a jeho schopnostmi
- ke usměrňován celkovou rozumovou vyspělostí člověka

Dělení citů

a) Dělení citů
Podle průběhu a délky
- afekty:
o prudký a krátkodobý citový výbuch na určitý podnět, převyšuje rozum
o vztek, zděšení, překvapení, zoufání, radost
- nálady/ pocity:
o psychické stavy trvající minuty/ hodiny až dny a týdny
o dodávají zabarvení našim zážitkům
o jsou vyvolávány vnějšími i vnitřními činiteli
o např. smutek ze ztráty blízkého, radost z výhry, tréma,
- vášeň:
o silné a hluboké city, které se zmocňují celého člověka a ovládají jeho myšlení
o nemusí být tak dlouhodobé jako citové vztahy, v projevu jsou ale silnější
o někdy se vytrácejí, někdy přecházejí do citového vztahu; pozitivní i negativní
- citové vztahy:
o trvalé dlouhodobé city, které ovlivňují jednání člověka a mají různou hloubku
o hluboké citové vztahy (láska, nenávist)
o povrchnější citové vztahy (obliba, ...)

Emoce, city - Podle úrovně

Podle úrovně
- nižší: souvisí s uspokojováním a neuspokojování biologických/ pudových potřeb
o jsou jimi: pocit libosti a pocit nelibosti
- vyšší: k jejich vzniku vede život člověka ve společnosti
o vyšší city dále dělíme na:
 city etické (morální): prožíváme, když hodnotíme své nebo cizí jednání z hlediska morálního; rozpor s morálkou v nás vzbuzuje pocti viny (přátelství, láska k vlasti, ...)
 city estetické: hodnocení krásy a ošklivosti, klasifikace sebe a okolí (sebehodnocení, hodnocení uměleckých děl, ....)
 city intelektuální: souvisí s myšlením, prožíváme je, když řešíme nějaký problém či úlohu (př. radost z vyřešení úlohy, z dobře vykonané práce, ...)
 city sociální (v užším slova smyslu): ve vztahu k lidem a skupinám lidí (láska, obdiv, nenávist)
b) Projevy citů navenek
- změna činnosti vnitřních orgánů (zčervenání, zblednutí, zrychlení dechu, tepu, ...)
- mimika (výraz tváře – jak se tváříme)
- formální stránka řeči (forma řeči – jak mluvíme: rozrušeně, ostře, potichu, ...)
- pohyby těla (postoj, chůze, gestika)
c) Pojmy související s city
- habituace: dočasné otupění před nepříjemnými emocemi
- vyhasínání emocí: ztráta schopnosti určité emoce (protože nemá smysl, nic pomocí ní nezískáváme)
- agrese: vývojová nutnost, která se objevila společně se vznikem vlastnictví; prostředek k rychlému ventilování emocí
o povolená agrese: sport, omezování, ohrožení, strach, ponížení

Faktory ovlivňující aktivaci

Faktory ovlivňující aktivaci (celkový stav organismu)
- denní doba: v 11 nejvyšší aktivace, do 15 klesá, od 15 do 17 stoupá
- zdravotní stav jedince
- emoce: některé síly aktivaci znásobují, jiné oslabují; příliš silné city mohou narušit činnost
- motivace: nejdůležitější prvek, pokud je silná může překrýt ostatní faktory
- vnější prostředí: počasí, množství podnětů, ...
- výkonnost člověka: nízká úroveň aktivace = nízká výkonnost, výkonnost spolu s aktivací stoupá, u příliš vysoké aktivace může ale klesnout
e) Motivace
- motivace: souhrn činitelů, které nás povzbuzují k nějaké činnosti
- motiv: příčina/ důvod našeho chování a jednání, mezi nejsilnější motivy lidského jednání patří potřeby, nutnost jejich uspokojování
o potřeby, cíle a ideály, přání, hodnoty, zájmy a záliby
- potřeba: je stav nedostatku, nebo přebytku, se kterými je nutné se vypořádat
Druhy potřeb
- biologické = fyziologické: potřeba jíst, O2, spát
- potřeba jistoty a bezpečí
- potřeba sociálního kontaktu: být mezi lidmi, vytvářet vztahy
- potřeba výkonu, uznání, uplatnění
- potřeba činnosti, změny podnětu
- potřeba uskutečnění cílů: seberealizace
- poznávací potřeby: estetické potřeby

Emoce, city

1) Emoce, city
- emoce:
o základní vlastnost jednotlivých citů: libost nebo nelibost
- cit:
o psychický stav a proces odrážející v podobě prožitku vztahy člověka ke světu, k lidem či k sobě samému
o kladná a záporná kvalita citu je podmíněna vztahem toho, co je prožíváno, k potřebám a motivům jedince
o intenzita citu závisí na síle podnětů a na jejich významnosti
a) Charakteristické znaky citů
- subjektivnost:
o city jsou subjektivní, každý pociťuje v dané situaci něco jiného
- spontánnost:
o city vznikají nezávisle na vůli
- předmětnost:
o city jsou spojeny s nějakým předmětem, myšlenkou, ...
- aktuálnost:
o vznikají okamžitě; nemohu se rozhněvat až chvíli poté, co mě někdo urazí
- polarita citů:
o dynamické, mohou přecházet z jedné krajnosti do druhé
- ovlivňují průběh jiných psychických procesů:
o např. špatná nálada může ovlivnit naše vnímání, představy, myšlenky, ...
- mohou se přenést z jednoho člověka na druhého:
o především mezi blízkými lidmi; rozesmutní nás smutek někoho jiného
- mohou se přenášet na předměty:
o př. člověk připomínající nám našeho přítele je nám sympatický; talismany, ...

Vlastnosti pozornosti a její trvání

c) Vlastnosti pozornosti a její trvání
- lidé se navzájem liší v pozornosti , v jejích vlastnostech
- závisí na vrozených předpokladech typu vyšší nervové činnosti i na zkušenostech, návycích a volních vlastnostech, které můžeme trénovat a rozvíjet
o výběrovost (soustředíme-li se na jeden předmět, ostatní si v tu chvíli neuvědomujeme; ochrana nerovové soustavy před přepětím)
o schopnost přenášet pozornost (jak rychle a jak dobře)
o stálost pozornosti (doba, po kterou jsme schopni se soustředit)
o intenzita (koncentrace, stupeň soustředění pozornosti)
o rozsah (počet jevů, které najednou obsáhneme; dospělé osoby kolem 6-7 prvků)

Aktivace

d) Aktivace
- celková připravenost organismu k činnosti, daná zvýšenou funkcí orgánů uvolňujících potřebnou energii
- neurofyziologicky souvisí aktivace s činností retikulární formace mozkového kmene
- míra aktivace, postižitelná vnějškově jako nabuzení celkové aktivity, závisí na zvláštnostech jednotlivce, motivačních faktorech a situačních proměnných
- v experimentech je aktivace konkretizována v pojmech aktivační úrovně
Aktivační úrovně
 stupeň připravenosti organismu k činnosti v daném okamžiku
 funkční pohotovost organismu vztažená ke konkrétnímu časovému úseku a definovaná v termínech vzorců mozkových vln (EEG), stupňů vědomí, úrovně obecné aktivity nebo výkonnosti
 optimální aktivační úroveň je vždy spojena se středními hodnotami aktivace, neboť příliš vysoká či nízká aktivace narušuje celkový výkon
- nízká aktivace:
o ve spánku; zpomaluje se dech a srdeční činnost, uvolňuje se svalstvo
o organismus se brání proti přepětí
- snížená aktivace:
o např. po probuzení, před usnutím; stav mezi spánkem a bděním
o pohyby jsou zpomalené
- střední aktivace:
o cítíme se svěží, dobře se soustředíme
o činnosti vykonáváme úspěšně, v normální rychlosti
- zvýšená aktivace:
o stav zvýšeného napětí, organismus při náročných výkonech
- vysoká aktivace:
o vysoké přepětí organismu, soustředění k maximálnímu výkonu
o svalstvo je napjaté, dech a srdeční tep je zvýšený

Pásma inteligence a její měření

b) Pásma inteligence a její měření
- míra inteligence se dá vyjádřit pomocí IQ (inteligenčního kvocientu)
- jeho hodnota se dá vypočítat vydělením mentálního věku (měřitelný testem) s věkem biologickým : tento výsledek již zohledňuje biologický věk, který do značné míry ovlivňuje úspěšnost testu, takovýto výsledek je následně porovnatelný v celém spektru věku testujících
Pásma inteligence a stupně oligofrenie (slabomyslnosti)
výška IQ Popis inteligence, četnost osob s takovouto inteligencí
nad 130 (2,8%) Výjimečně vysoký nadprůměr, od 140 genialita (0,2%)
130 – 120 (6%) Nadprůměrná inteligence
110 – 100 (12%) Vysoce průměrná inteligence
100 – 90 (25%) Průměrná inteligence
90 – 80 (10%) Slabě podprůměrná inteligence, 80 – 70 nižší stupeň slabomyslnosti(10%)
70 – 50 (6,8%) Debilita
50 – 20 (2%) Imbecilita
20 a méně (0,2%) Idiocie
 IQ 70: hraniční pásmo defektu
- debilita: slabomyslnost, je-li dobře veden, zvládne zvláštní školu: v omezené míře vzdělatelný i vychovatelný
- imbecilita: střední stupeň slabomyslnosti, Nevzdělavatelný, ale osvojí si sebeobslužné návyky: částečně vychovatelný
- idiocie: těžká slabomyslnost, nevzdělavatelný a nevychovatelný
Příčiny oligofrenie
- endogenní: dány geneticky, např. Downův syndrom
- exogenní: vnější příčiny nesouvisející s geny (DNA)
o prenatální (v těhotenství) a postnatální (po porodu):
 chemické (intoxikace, drogy), biologické (HIV, syfilis), mechanické (úraz hlavy), fyzikální (rentgen), ...
o perinatální (během porodu):
 přidušení, přidušení pupeční šňůrou
 poškození hlavy při klešťovém porodu

Pozornost

3) Pozornost
- je psychický stav člověka, který se projevuje zaměřeností a soustředěností
- předmětem pozornosti mohou být jevy vnějšího světa i naše vlastní duševní jevy
- pozornost může být bezděčná a úmyslná, je ovlivňována faktory vnitřními i vnějšími
a) Záměrná/ bezděčná pozornost
- záměrná pozornost:
o je určována cílem a volním úsilím
o slouží k realizaci dlouhodobé činnosti, učení, ...
- bezděčná pozornost:
o vyvolá ji silný podnět: je podněcována z vnějšího prostředí (např. náhlý silný zvuk) nebo vnitřního prostředí (bolest, nevyřešený problém, ...)
o rychle vzniká a zpravidla rychle zaniká
b) Vnější a vnitřní podmínky pozornosti
Vnější podmínky pozornosti
- charakteristické vlastnosti toho, co vnímáme a na co upínáme pozornost
- prostředí ve kterém se nalézáme (hlučnost, osvětlení, množství jevů, ...)
Vnitřní podmínky pozornosti
- zájem a motivace
- zařazování přestávek a střídání činností
- dobrý zdravotní stav a stav celkové aktivace
- návyk soustředění a návyk učení
- schopnost přenášet pozornost (jak rychle a jak dobře)
- vrozené předpoklady

Formy řeči

- formy řeči:
o mluvená/ myšlená: základní forma řeči
o psaná: osvojujeme si ji později než řeč mluvenou, klade na své osvojení větší nároky (interpunkce, gramatika) – nemůžeme ji doplnit o prvky mimoslovní komunikace: musíme se vyjadřovat co nejpřesněji, aby nedošlo k nepochopení
- druhy řeči:
o vnitřní: myšlená řeč, při vybavování si rozhovoru, slohové práci, ujasnění postupu při řešení problému, ... k působení na sebe sama
o vnější: může být psaná i mluvená, slouží ke komunikaci
na sebe můžeme působit řečí vnitřní i vnější
Mimoslovní vyjadřování
- řeč nahrazuje, nebo ji upřesňuje
o mimika: výraz tváře, dá se částečně ovládat vůlí (vypovídá o citech)
o gestika: pohyby rukou (pomáháme si jimi hlavně v hlučném prostředí) + zn. jazyk
o držení těla a hlavy: postoj
o proxemika: vzdálenost jednoho člověka od druhého
o symboly a obrázkové znaky: WC, dopravní značky, ...

Inteligence

2) Inteligence
- všeobecná schopnost učit se a uplatnit získané vědomosti a poznatky v praxi
o schopnost učit se ze zkušeností, přizpůsobit se, řešit nové problémy a orientovat se v nových situacích pochopením souvislostí a vztahů mez jevy
- znaky inteligentního chování:
o přené vyjadřování
o schopnost koncentrace na objekt
a) Dimenze/ druhy inteligence
- základní dělení inteligence na dimenze:
o faktor číselný a numerický
o verbální myšlení
o rozlišování podnětů
- podle Burta:
o verbální (spojena s pojmy)
o neverbální
- podle Howarda Gardnera:
o jazyková: vyjadřování, porozumění čtenému a textu a mluvenému slovu
o logicko-matematické: řešení matematických úloh, ...
o představivost prostorová a plošná: orientace na mapě, skládání puzzle
o pohybová (tělesně kinetická): tanec, sport, ...
o hudební: schopnost vnímat hudbu, komponovat ji, ...
o intrapersonální: osobního rozvoje, vnímat, registrovat, ovládat své vlastní emoce
o interpersonální: pro mezilidské vztahy

Myšlení, myšlenkové operace

b) Myšlenkové operace
- myšlenkové operace = podstata myšlení
o analýza – myšlenkové rozdělení celku na části, myšlenkové odlišení jednotlivých stránek předmětů a jevů
o syntéza – myšlenkové spojování jednotlivých částí, vlastností nebo vztahů předmětů a jevů skutečnosti
o srovnávání – zjišťování podrobnosti a rozdílnosti různých předmětů a jevů
o abstrakce – vyčleňování podstatných a obecných vlastností předmětů a jevů
o zobecňování (generalizace) – myšlenkové zjišťování a spojování společných a podstatných vlastností j. předmětů a jevů určité skupiny
o indukce – myšlenkové vyvozování obecného tvrzení na základě znalosti jednotlivých případů
o dedukce – aplikace obecného poznatku, pravidla na konkrétní případ, problém
o analogie – myšlenkové vyvozování nového poznatku o nějakém předmětu nebo jevu na základě jeho podobnosti s jinými předměty

Řešení problémů

c) Řešení problémů
- má různé podoby:
o řešení jednoduchých problémů využitím předchozích zkušeností
o metoda pokusu a omylu (používáme jen někdy, pokud si vůbec nevíme rady)
o podrobný rozbor problémové situace
 problém rozebereme: analyzujeme
 porovnáme s podobnými problémy, které jsme již řešili
 zjistíme, které znaky jsou stejné
 vyhodnotíme a vyřešíme
d) Rozvíjení myšlení
- rozvíjením řeči a slovní zásoby
- řešením úloh a úkolů; hrou
- osvojováním nových poznatků a dovedností
e) Myšlení a řeč
- definice řeči:
o poznávací proces sloužící k dorozumívání, komunikaci mezi lidmi a myšlení
o působíme jí na druhé i sebe sama
o nástroj myšlení, vyjadřování pocitů a přání
o u člověka může řeč vzniknout jedině tehdy, osvojí li si nějaký jazyk: jazyk je tedy nástrojem řeči
o má svou obsahovou (co říkáme) a formální stránku (jak to říkáme)

Myšlení

1) Myšlení
- je zobecněné a zprostředkované poznání předmětů a jevů na základě pochopení jejich vzájemných zákonitých souvislostí
- umožňuje poznat skutečnost v celé její složitosti (zákonitou souvislost), oblast toho, o čem přemýšlíme je mnohem širší než ta, kterou vnímáme
- poznávací proces, při němž zpracováváme obsahy vnímání a paměti, nacházíme v nich řád a vztahy, které vedou k vyřešení nějakého problému
- podstatou myšlení je vykonávání určitých myšlenkových postupů (a jejich kombinování), které nazýváme myšlenkové operace
- myšlení se uskutečňuje a jeho výsledky se vyjadřují řečí (neexistuje rozvinuté lidské myšlení bez řeči)
a) Pojem – vlastnosti a funkce pojmu
- pojem: základní jednotka myšlení nejčastěji vyjádřená slovem, je vystižením obecných a podstatných znaků jevu
- pojmy vytvářejí řád ve světě, který nás obklopuje

Metody učení/ metody studia

e) metody učení/ metody studia
1. pochopení toho, co učíme (rychleji a na delší dobu si to osvojíme)
2. používání mnemotechnických pomůcek (učíme-li se data, členy organizací, …)
3. vybíráme nejdůležitější body (výpisky, záchytné body)
4. srovnávání nového učiva s dříve naučením (ujasnění si učiva, jeho zařazení do systému)
5. je-li učivo rozsáhlé, soustředíme se na jeho střední část
6. neomezujeme se na 1 metodu učiva (kombinujeme metody: čtení, poslouchání, ...)
7. učivo si zopakujeme co nejdříve po osvojení
8. opakování si rozvrhneme na menší celky (3xkratší dobu je lépe než 1xdlouhé učení)
9. využíváme ztrátové časy (v tramvaji, frontách k učení – čtení)
10. obecná pravidla si spojíme s konkrétním příkladem
11. individuální učení střídáme se skupinovým (doma, ve třídě)
12. pravidelný režim učení (udělat z učení rituál)
13. používání přirozených simulantů proti únavě (voda s citrónem, přestávky, cvičení, …)
14. učit se ve vyhovujících podmínkách (osvětlení, čerstvý vzduch, teplota, pohodlí, …)

Fáze učení

a) fáze učení
1. motivační
o příprava k učení, ujasnění proč se budeme učit a co
2. poznávací
o začínáme pronikat do nějakého úkolu či problému
o mobilizujeme minulé zkušenosti a získáváme další potřebné informace k řešení úkolu/ problému
o podstatnou charakteristikou této fáze je tápání a hledání
3. výkonná
o stádium učení, ve kterém došlo k pochopení a vyřešení dané úlohy/ problému, k naučení a osvojení si učebního materiálu
4. kontrolní
o stádium, ve kterém prověřujeme správnost řešení úlohy/ problému
o reprodukce učení, aplikace naučeného
b) vědomosti, dovednosti, návyky
Vědomosti
- jsou osvojené informace a poznatky = učivo
- získáváme je ve škole, z TV, čtením, poslechem zpráv, ...

Dovednosti

Dovednosti
- učením získané dispozice k vykonávání různých činností
o senzomotorické: spojování vjemů a pohybů (psaní, hra na klavír, tanec)
o intelektové: pomáhají řešit problémy (počítání, používání vzorců, ...)
o sociální: pomáhají člověku začlenit se do společnosti, existovat v ní (jednání s lidmi, schopnost vcítění se, odhadnutí druhého, ...)
Návyky
- učením získané sklony, které nás pobízejí v určité situaci k určitému chování
- usnadňují další učení; špatné návyky = zlozvyky

Transfer, Interference

Transfer
- transfer je přenos při učení
- situace, kdy se při učení nového aktivuje minulá zkušenost a ovlivní průběh probíhajícího učení
o pozitivní transfer: usnadňuje nové učení, staré učivo slouží jako základ
o negativní transfer: znesnadňuje nové učení, příčí se naučenému (skloubení více negativních transferů popř. neg. Transferu s vlivem okolí = interference)
Interference
- proces, při kterém se střetává několik vlivů/ činností a dochází tím k zeslabování/ rušení/ znehodnocování výsledku učení
- situace, kdy nácvik jedné dovednosti zhoršuje předpoklady k nácviku dovednosti jiné
o proaktivní interference: činnost, která předchází ruší činnost, jež následuje po ní
o retroaktivní interference: činnost, která následuje, zpětně rušit činnost, jež byla naučena předtím
d) podmínky učení, činitelé působící při učení
- vnitřní činitelé působící na učení:
o zvolená metoda učení
o vědomosti a dovednosti osvojené dříve, motivace a zájem o učivo
o charakter žáka/ toho, kdo se učí (píle, vytrvalost, snaha)
o schopnosti (inteligence, vnímavost, ...)
o přítomný stav žáka = aktivace organismu a zdravotní stav
- vnější činitelé působící na učení:
o obsah učiva (zvláštnosti jednotlivých předmětů, vědních odvětví)
o metoda vyučování a kolektiv, ve kterém se učíme
o technické a organizační podmínky (co je nám k dispozici)

Učení

4) Učení
- proces získávání zkušeností a utváření jedince v průběhu jeho života
- neprobíhá jen u člověka, je vlastní všem živočichům
o učení v širším vymezení: každé obohacování individuální zkušenosti v průběhu vývoje jedince; vše, co člověk získává po narození ve styku s prostředím a co vyvolává trvalejší změny v jeho chování
o učení v užším vymezení: záměrné, cílevědomé a systematické získávání vědomostí, dovedností a návyků, i forem chování a osobních vlastností
- organismus se rodí s jistými vrozenými způsoby chování: nepodmíněnými reflexy, s těmi si ovšem v průběhu života nevystačí a proto je nutná schopnost vytváření podmíněných reflexů (učení)
o podmíněný reflex: fyziologický základ učení, mechanismus vytváření dočasných nervových spojů, které se udržují tak dlouho, dokud jsou posilovány – jinak vyhasnou

Druhy paměti

druhy paměti
Podle doby uchování paměťového materiálu
o ultrakrátká (na chvíli zahlédnuté/ vnímané: ihned zapomeneme nebo přesouváme do krátké paměti a dále s těmito vjemy pracujeme)
o krátkodobá (slouží nám k přechodnému uchování informací, potřebujeme ji např. k vykonání nějaké činnosti; do krátkodobé paměti si uchováváme události, na které se právě soustředíme; díky ní jsme schopni orientovat se v přítomnosti a vybavit si večer celý uplynulý den)
o dlouhodobá (slouží k uchovávání informací na dlouhou dobu, dlouhodobá paměť epizodická zaznamenává události, kdežto sémantická různá fakta, shromažďuje vědomosti; do dlouhodobé paměti přecházejí některé situace a věci, které byly předtím v krátkodobé paměti)
Podle vzniku paměťové informace
o záměrná (chceme, nebo potřebujeme se naučit, máme k tomu motivaci)
o bezděčná (něčeho si všimneme a později jsme schopni si to vybavit)
Podle charakteru činnosti
o názorná (smyslová: čich, zrak, sluch, ...)
o slovně-logická (vyjadřována v pojmech, mající obsah)
o emocionální
o pohybová (pohyby, postupy, taneční kroky)
Podle způsobu zapamatování
o mechanická (opakováním, přesné vštěpení)
o logická (pochopením smyslu, informace takto zapamatované – déle udržitelné v paměti)

Podmínky zapamatování

c) Podmínky zapamatování
- abychom si informace snadněji zapamatovali:
o jasné vytyčení úlohy něco si zapamatovat
o lépe si zapamatováváme v činnosti (z praktického cvičení lépe než z pouhého výkladu profesora)
o záleží na postupu, jaký si zvolíme (snadněji si zapamatujeme hlavní myšlenky, než slovo od slova)
o důležitá je motivace, proč se učíme, proč si chceme zapamatovat
o logické zapamatování (s pochopením smyslu) je účinnější než zapamatování mechanické
o zapamatování závisí na povaze studovaného materiálu a jeho rozsahu
o zapamatování je závislé i na opakování a jeho správném časovém rozložení
d) Proces zapomínání, reminiscence, amnézie
Proces zapomínání
- nejdříve a nejjednodušeji zapomínáme to, co jsem se naučili mechanicky, bez motivace, to, co nás nezaujalo a to, co často nepoužíváme
- nejvíce toho zapomeneme prvních pár hodin po osvojení, proto bychom si naučené měli zopakovat co nejdříve – pozdější opakování bude méně náročné na čas
Reminiscence
- je jevem, kdy se náhle, spontánně vybaví obsah již zapomenutého, minulá zkušenost působí na zapamatování pozitivně (pozitivní transfer), nebo negativně (interference) tzn., že usnadňuje nebo znesnadňuje zapamatování nového
- to , o čem jsme už dávno nevěděli a náhle se nám to vybavilo úplně živě („flashback“)
Amnézie
- je porucha paměti pro fakta a události, která se může týkat epizodické a sémantické paměti společně nebo zvlášť (sémantická paměť = paměť pro fakta, nezávislá na kontextu, epizodická paměť-pro události, souvisí s nějakým kontextem)
- existují dva druhy amnézie:
o retrogradální: týká se událostí, které proběhly před vznikem amnézie
o anterogradální: týká se událostí, které se odehrávají po vzniku amnézie
- dále rozlišujeme amnézii na dočasnou a trvalou (po těžkých úrazech hlavy)

Typy představ

Typy představ
- vzpomínkové (paměťové) představy: vybavování si toho, co už jsem zažili/ vnímali
- fantazijní představy: představy vytvořené na základě vnímaných jevů, které jsou ale pozměněné – v dané podobě neexistují, nebo jsme je sami neviděli
Typy představivosti – typy osob podle představivosti
- zrakový typ: tváře, vzhled předmětů a míst, oblečení, barva, ...
- sluchový typ: melodie, hlasy, zvuky
- pohybový typ: pracovní postupy, taneční kroky, ...
o typ představivosti se může během života změnit v důsledku převládající činnosti nebo záměrného cvičení
c) fantazie
- typ představivosti při které využíváme dříve vnímaných vjemů/ počitků a skládáme z nich vjemy nové – vytváříme fantazijní představy
- fantazie (neboli obrazotvornost) je základem každé tvůrčí činnosti
Druhy fantazijních představ
- podle obsahu:
o snění: vytváření představ o budoucnosti, o výhře, o dovolené...
o rekonstrukční fantazie: např. při čtení knihy představa prostředí, ...
o tvůrčí fantazie: konstruktéři, vynálezci, umělci, ...
- podle záměrnosti:
o záměrná: fantazijní představy vytvářené záměrně
o bezděčná: fantazijní představy vytvářející se samy

Paměť

3) Paměť
- je soubor psychických procesu a vlastností odrazu minulé zkušenosti v našem vědomí, který umožňuje osvojení si informací
- spočívá v zapamatování, uchování a vybavení toho, co jsme v minulosti vnímali, prožívali nebo dělali
a) fáze paměti
1. zapamatování (vložení)
o vštěpování si něčeho do vědomí, zpracovávání přijatí informace do podoby, ve které má být uložena do dlouhodobé paměti
o může být záměrně nebo bezděčné; logické nebo mechanické
2. uchování (přebývání v paměti)
o přeskupování a začleňování informací do nových souvislostí
3. vybavení (reprodukce) nebo znovupoznání
o vybavené nebývá přesnou kopií původního, hlavně pokud jde o zážitky
 znovupoznání: nižší úroveň vybavení (nepamatujeme si konkrétně, ale poznáváme, že už jsme četli, viděli, ...)

Mimosmyslové vnímání

g) mimosmyslové vnímání
- jedná se o vnímání vjemů jinou cestou, než smyslovou
- do mimosmyslového vnímání, tedy patří vše, co člověk ví, aniž by to vědět měl, protože je to jeho smyslům nedostupné, např. kdo stojí za rohem, co je v zalepené obálce, ...
- vědecky dokázáno – řízenými experimenty, ale nevysvětleno
- mimosmyslovým vnímáním se zabývá parapsychologie
Některé druhy mimosmyslového vnímání
- telepatie: přenos myšlenek mezi osobami na libovolnou vzdálenost, forma komunikace
- jasnozření/ jasnovidnost: nesmyslové určení současné skutečnosti (právě nyní je v obálce padesátikoruna)
- proskopie/ prekognice: předpovídání budoucnosti
- retroskopie: čtení minulosti.
- mentální sugesce: hypnotizování, nebo předávání sugescí na dálku

Představivost

2) Představivost
- psychický poznávací proces, vyvolávání představ
- činnost představivosti je možný tím, že odražené a vnímané předměty a jevy zanechávají v mozkové kůře určité stopy
- oživením představ se promítá do vědomí příslušný psychický zážitek
a) představa, asociace, halucinace, iluze
- představa: je odraz předmětu nebo jevu, který v daném okamžiku nevnímáme, ale dříve jsme ho vnímali
- asociace: spojování představ, souvisí s projekcí (využití v klinické, diagnostické, forenzní psychologii)
- halucinace = klam vnímání: vnímáme vjem, který nevzniká na základě skutečného objektu; může být způsobená např. stresem, hypnózou, halucinogenní látkou, spánkovým deficitem
- iluze: mylná interpretace určitého objektu, jevu; roli hrají subjektivní faktory
b) typy představ a představivosti

Zákony celistvého vnímání

Zákony celistvého vnímání
- zákon blízkosti:
o blízké předměty, vnímáme jako patřící k sobě a posuzujeme je tak (hodí se k sobě, nehodí, jak se ovlivňují, ...)
- zákon podobnosti:
o prvky, které jsou si podobné vnímáme jako patřící k sobě XOXO
XOXO
- zákon uzavřenosti:
o neúplné tvary vnímáme jako tvary spojité
e) iluze a smyslové klamy
- vznikají tím, že vnímání určité části celku je ovlivněno celkem, k němuž jeho část náleží
o iluze: mylná interpretace určitého objektu, jevu; roli hrají subjektivní faktory
o smyslový klam: deformované vnímání určitých uměle vytvořených struktur a figur; hrají při něm roli spíše objektivní faktory
f) podprahové vnímání
- většinou se považuje za druh nevědomého vnímání (to je vnímání, u kterého vnímatel vnímá vnímané, ale v danou chvíli si to neuvědomí)
- vnímání na velmi nízké úrovni pozornosti
- tato technologie se využívá v reklamě a propagaci, ale obvykle je pokládána za ilegální, s tímto tématem také manipuluje množství konspiračních teorií
- příklady – barvy:
o bílá: symbol čistoty (neposkvrněnosti, panenství), najdeme ji v drtivé většině reklam na prací prášky
o červená: agresivita, vzrušení, láska, silné emoce, je hojně využívána při prezentaci výrobků určených vyšším příjmovým vrstvám, např. automobily a ne zřídka i luxusní a značkové oblečení
o černá: vážnost, majestátnost, úroveň, má v reklamním průmyslu s červenou mnoho společného a také je spojována s výrobky pro vyšší třídy
o modrá: klid, rovnováha, pohoda, modrá je v našem světě všeobecně hojně užívána, ale v reklamě je nejčastěji, když má výrobek něco společného s rodinným zázemím
o zelená: vitalita, příroda, zdraví, veškeré cereálie a vše, co je spojeno se zdravou životosprávou má ve spotu zelenou často jako pozadí (alespoň trávu v parku nebo na zahradě)

Vnímání

1) Vnímání
- psychický proces, kterým poznáváme to, co v daný okamžik působí na naše smysly
- informuje nás o vnějším světě (barva, chuť) nebo vnitřním světě (bolest, zadýchání)
- je subjektivním odrazem objektivní reality v našem vědomí prostřednictvím receptorů
- umožňuje základní orientaci v prostředí, respektive v aktuální situaci
- vnímání je druhově specifické
- naše momentální vnímání je ovlivněno našimi zkušenostmi, výběrovostí, city, náladami a vlastnostmi
- vnímání je ovlivněno také očekáváním, se kterým přistupujeme k dané situaci (tzv. pygmalion efekt: samonaplňující se předpověď)
- výsledky vnímání jsou počitky a vjemy
a) předpoklady vnímání
- podněty: vše, co je kolem nás a můžeme to zachytit smysly
o smyslové podněty: podněty působící na naše smysly (zrakové, sluchové, hmatové, chuťové, ...)
- smyslové orgány: receptory zařízené na přijímání určitých podnětů (oko, ucho, ...)
- nervová soustava: přenos podráždění smyslového orgánu do mozku, jeho zpracování a vyslání do nervové soustavy zpět (zajištění reakce)

Vnímání

b) počitek, vjem
- počitek:
o je nejjednodušším elementem našeho vnímání a je základním materiálem pro složitější procesy: paměť, myšlení; výsledný prvek jednoho smyslu/ analyzátoru: receptor + nerv + mozek – dohromady vytvoří obraz jednoho znaku vnímaného předmětu (např. modrá barva)
o jednotlivé počitky si neuvědomujeme, spojujeme je do vjemů
- vjem:
o výsledek většího množství počitků spojeného do celku myšlením: obraz předmětu jako celku
o právě díky myšlení je vjem více než jen suma počitků, které vnímáme – myšlení počitky dává do vztahů a souvislostí
c) projekce
- projekce neboli promítnutí, využíváme při řešení a vnímání mnohoznačných předmětů a situací
- je ovlivněna našimi zkušenostmi a naší výběrovostí a zaměřeností
- vědomá projekce se objevuje při hře, snění, tvořivých činnostech a v „projektivních testech“: dá se říci, že nestrukturovaný materiál, který jedinci předkládáme, mu dává prostor, aby svým typickým a specifickým způsobem situaci zpracoval, vyhodnotil a předložil k „nahlédnutí“ - nám se tím otevírá možnost s těmito „výsledky“ pracovat a získat informace o osobnosti jedince
d) zákony celostního vnímání a celostní vnímání
- vychází z faktu, že celek je nadřazen částem, protože zahrnuje i vztahy mezi částmi
- vlastnost vnímání: při necelistvosti doplňování, abychom mohli vnímanému přiřadit nějaký obsah – nějaký pojem a ten zařadit
- při celostním vnímání využíváme projekce

Psychologické směry

h) Humanistická psychologie
- psychologický směr vzniklý ve 2. polovině 20. století v USA
- hlavní představitelé tohoto směru: Carl Rodgers a Abraham Maslow
- pro stoupence této psychologie je především důležité, jak člověk vnímá sám sebe, jak o sobě uvažuje a jak prožívá, co se kolem něj děje
- předpokládá, že vývoj člověka je podněcován snahou po seberealizaci; pokud člověk jedná v souladu s touto snahou, vede to k větší nezávislosti, sebeuspokojení a dochází pocitu naplnění
- tvrdí, že okolí člověka je třeba zlidšťovat, aby každý mohl projevit svou identitu; pod tlakem se totiž člověk zdráhá projevit a potlačuje sám sebe (protože se chce vyhnout ponížení a neúspěchu)
- v opozici k behaviorismu zdůrazňuje tvořivost osobnosti, oproti hlubinné psychologie vědění a sebeuvědomování
i) Transpersonální psychologie
- zakladatelem a hlavním představitelem směru je Stanislav Grof (Američan českého původu)
- tento směr se zabývá změněnými stavy vědomí, jakými jsou např.: holotropní dýchání, překysličení mozku, meditace, ...

Psychologické směry

i) Transpersonální psychologie
- zakladatelem a hlavním představitelem směru je Stanislav Grof (Američan českého původu)
- tento směr se zabývá změněnými stavy vědomí, jakými jsou např.: holotropní dýchání, překysličení mozku, meditace, ...
j) Kognitivní psychologie
- za jejího zakladatele a hlavního představitele je považován George A. Kelly
- soustřeďuje se na to, co se děje uvnitř organismu; chování je chápáno jako vnější projev vnitřních psychických jevů
- tento psychologický směr vychází z názoru, že lidské chování je určováno plánem, jak dosáhnout určitých cílů
- zdůrazňuje význam myšlení v chování (jednání) člověka
- tvrdí, že rozhodující v životě člověka jsou poznávací procesy, kterými si vytváříme vnitřní obrazy vnějšího světa, tím získáváme schopnost sebereflexe a vytváříme si vlastní hodnotový systém
k) Tvarová psychologie
- mezi její zakladatele patří Max Weitheimer a Wolfgang Kohler (1. pol. 20. stol.)
- tvrdí, že psychické děje vystupují jako celky, jejichž strukturu a vlastnosti nelze odvodit z jednotlivých částí; že psychické, biologické, psychické a sociální jevy mají nedělitelnou povahu

Psychologické směry

f) Individuální psychologie
- 1. polovina 20. století, Alfréd Adler (žák Freuda): odmítá sexuální determinant jako hlavní determinant lidské psychiky/ vědomí
- příčinu neuróz nevidí v rozporu mezi ID a SUPEREGEM (EGEM), ale v reálné společenské situaci každého člověka
- Alfréd Adler je autorem pojmu a popsal komplex méněcennosti, jeho teorie měly velký význam na rozvoje moderní pedagogiky
- tvrdí, že děti jsou v dnešním světě příliš dlouho závisle na rodičích – špatným postojem rodičů se tato závislost negativně promítá ve výchově: poruchami, nesamostatností, agresivitou, nezvladatelností, komplexem méněcennosti
g) Existenciální analýza (logoterapie)
- psychologický směr vycházející s filozofie, hlavní představitel Viktor Emmanuel Frankl (Vídeň)
- vychází z toho, že každý člověk potřebuje najít smysl života i svého utrpení
- každý ho musí najít sám (aktivně se zapojit při jeho hledání) nemůže mu být dán, určen: z toho vyplývá důležitý pocit, že máme svůj osud ve vlastních rukou

Psychologické směry

e) Neopsychoanalýza
- hlavní představitelé: Erich Fromm a Karen Horneyová (2. polovina 20. století)
o Erich Fromm:
 zabýval se otázkami osvobození (jistota a nejistota)
 zavedl pojmy nekrofilie a biofilie (láska k živému a neživému); tvrdil, že člověk, který nemá rád sám sebe, nemůže mít rád ani ostatní
 tvrdil, že od zvířat se lišíme způsobem reakcí na změnu prostředí: zvíře se dokáže přizpůsobit, nebo uhyne, člověk prostředí mění
 kromě živočišných potřeb má člověk ještě sociální potřeby:
o potřeba vztažnosti
o transcedence
o zakořenění
o potřeba identity
o potřeba orientačního rámce
o Karen Horneyová:
 za zdroj neuróz považovala nedostatek lásky a důvěry

Psychologické směry

- Freudova psychoanalýza vycházela z předpokladu, že neurotické stavy jsou podmíněny potlačovanými pudy; metoda sama byla pokusem o odhalení vzniklého konfliktu a jeho uvolnění
- vytvořil dva modely lidské psychiky:
o model ledovce (model vědomí, předvědomí a nevědomí) 1910
 vědomí: to co momentálně vnímáme a poznáváme
 předvědomí: souhrn našich vzpomínek, nejsou momentálně přítomné, ale můžeme si je snadno uvědomit (vyvolat); vyhodnocuje pudy (je-li možné je uspokojit nebo ne)
 nevědomí: pudy a pudová přání, která určují naše chování – není snadné si uvědomit jeho obsah; hromadí se zde potlačená přání, city a zážitky
o model ID, EGA a SUPEREGA 1920
 ID: to = nevědomí; pudy života (např. libido) a pudy smrti (destruktivní – projevují se agresivitou); neracionální složka osobnosti, funguje na principu slasti: touží po uspokojení bez ohledu na následky
 EGO: já; myšlení, vědomí; harmonizuje napětí mezi ID a SUPEREGEM
 SUPEREGO: přijaté normy a hodnoty; srovnávání ideálů s námi (morálka)
- teorie vývoje osobnosti podle Freuda:
o orální fáze: 1 rok; slast přichází s příjímáním potravy
o anální fáze: do 3 let; uspokojování z vylučování (po přechodu na nočník – pocti omezování – nespokojenost); vytváříme si základy hygienických návyků
o falická fáze: 4 až 5 let; začínáme si uvědomovat rozdíly mezi pohlavími; podle Freuda dívky závidí chlapcům penis
Oidipovský komplex: chlapec miluje matku a vnímá otce jako soka
Elektřin komplex: dcera tíhne k otci a nesnáší matku
o latentní fáze: komplexy předchozího období mizí, nové nároky: škola
o genitální fáze: jsme řízeni sexuálním/ rozmnožovacím pudem

Psychologické směry

d) Analytická psychologie
- zakladatelem je Freudův žák Carl Gustav Jung, psycholog švýcarského původu
- osobnost rozděluje na:
o já: nejdůležitější část osobnosti
o osobní nevědomí: pudy, tendence, ... přispívají k vytváření komplexů, dokazuje se na asociačních testech
o kolektivní nevědomí: nemá základ v osobní zkušenosti, u všech lidí je přibližně stejné (dědičný odkaz – biologické) = archetypy (předobrazy, ideje věcí: archetyp boha, matky, animus a anima, archetyp smrti, kouzla, ...)
o nevědomí se projevuje v našich snech, fantazii
- typologie podle Junga: extrovert, introvert
- na Freudovi mu vadí: dogmatismus, používání hypnózy jako léčebné metody, řešení psychóz lobotomií, ...

Psychologické směry

b) Neobehaviorismus
- psychologický směr vznikající na základě behaviorismu v 30. letech 20. století
- překročil úzké zaměření behaviorismu přiznal, že v člověku je i něco, co dokáže podnět zpracovat (pudy, dědičnost, zkušenost) a že náš vztah k prostředí se nedá redukovat na pouhou S-R sekvenci, vytváří proto nové schéma vzniku reakce:
o stimul – organismus – reakce (S > O > R)
- stejně jako klasický behaviorismus, ale nebyl schopen vyčlenit psychologický obsah chování, ani ujasnit kritérium objektivnosti v psychologii, překonat biologismus a metodologickou primitivizaci lidského chování
- hlavní představitele: E. C. Tolmanem, C. L. Hullem
c) Hlubinná psychologie (psychoanalýza)
- zakladatelem tohoto směru je Sigmund Freud, vídeňský lékař českého původu; v 90. letech 19. století postupně vypracoval léčebnou metodu a později ucelený teoretický systém: PSYCHOANALÝZU
- název hlubinná psychologie vyjadřuje, že tento směr snaží proniknout do hluboko uložených prožitků člověka v jeho podvědomí
- metafyzická biologizace psychiky, za hnací sílu duševna považuje pudy
- věří, že všechny zážitky jsou důležité a že psychické a neurotické problémy mají základ v nevědomí; hlavním determinantem je podle Freuda sexuální pud (tzv. libido)

Metody psychologie

5) Metody psychologie
- vědecké metody: umožňují rozvoj psychologie jako vědy, teorie psychologie
- diagnostické: slouží k rozborům problémů a léčení
Popis konkrétních metod
- pozorování:
 zkoumané osoby pozorujeme, aniž bychom zasahovali do jejich projevů, činů, chování
 introspekce (sebepozorování) x extrospekce (vnější projevy jiného jedince)
 zúčastněné (jsme součástí pozorované skupiny) x nezúčastněné (sledujeme zvnějška osoby, skupinu)
- experiment:
 uměle vytvořená situace, sledovaná a vyhodnocovaná psychologem
 přirozený (v přirozených podmínkách) x laboratorní (v uměle vytvořených podmínkách)
- rozhovor/ sezení:
 teoretický: slouží k získání informací o zkoumané osobě
 praktický: slouží k určení diagnózy (psychologické sezení)
- biografické metody:
 zkoumání denníků, dopisů, názorů, rozhovorů a výroků zkoumané osoby
- psychologické testy:
 snaží se o přesné a objektivní posouzení individuálních charakteristik osobnosti
 přímé testy (př. testy inteligence) x projekční testy (projektuje své vlastní prožívání, př. kreslení rodiny dítětem, ...)
- dotazníky:
 soubory kladených otázek, které mají odhalit postoje zkoumané osoby a znaky jeho osoby
 často se při odpovědi vybírá z alternativ
 nevýhoda: dotazovaný nemusí odpovídat pravdivě

Psychologické směry (psychologické přístupy)

6) Psychologické směry (psychologické přístupy)
a) Behaviorismus
- psychologický směr založený americkým psychologem J. B. Watsonem (založen 1913), který navazoval mimo jiné na výzkumy ruského fyziologa I. P. Pavlova
- behaviorismus ztotožňuje duševno s vědomím a chováním, definuje psychologii jako vědu o chování, ignoruje prožívání
- behaviorismus vychází z předpokladu, že základním prvkem zkoumání v psychologii má být pozorovatelné a měřitelné chování: úkolem psychologie je zkoumat jen vnější reakce (chování), vnitřní stavy do psychologie nepatří, protože nejsou přístupny objektivnímu vědeckému zkoumání
- úkolem behavioristické psychologie je nalézt pravidelnost a zákonitost lidského a zvířecího chování v různých podmínkách: dospěli k závěru, že vývoj jedince je pouze učení se odpovědím na určité podněty:
o stimul vyvolá reakci/ odpověď (S > R)
- přeceňovali význam učení a výchovy, z psychologických metod využívali hl. pozorování
- prožívání, které se odehrává ve vědomí, v „černé schránce“, nepokládali za důležité a vůbec se jím nezabývali

Pavlov se zajímal o vedení vzruchu, druhy signálu a způsoby jimiž je naše neuronová síť zpracovává. Zjistil, že existují dva druhy podnětu, které nazval podmíněný a nepodmíněný podnět.
- Nepodmíněný podnět je takový, který vyvolává reakci organismu sám o sobě. Například u Pavlova byl organismem pes a nepodmíněným podnětem maso. Ukážeme-li psovi kus masa, máme zde ihned slinícího Pavlovova psa.
- Podmíněný podnět je takový, který sám o sobě žádnou reakci nevyvolá, ale spojíme-li jej těsně s nepodmíněným, po určitém počtu opakování vyvolá i sám, původně neutrální podnět, reakci. Ta je ovšem podmíněná a musí být čas od času posilována nepodmíněnou odezvou, aby nevyhasla. Této koncepci se říká klasické podmiňování.

Psychologické disciplíny

b) Speciální
- vycházejí z obecné psychologie, ale jejich předmět zkoumání je užší než u psychologických disciplín základních
- jejich poznatky přímo slouží základním disciplínám, které je syntetizují a zobecňují
o psycholingvistika: psychologie řeči, studuje vzájemné vztahy mezi myšlením a řečí
o zoopsychologie: zkoumá psychiku zvířat na různých stupních vývoje (od nejnižších stupňů až po lidoopy); na zvířatech kromě toho studuje i takové problémy, které na lidech z humánních důvodů studovat nelze; poskytuje materiál pro srovnávací psychologii, která srovnává psychiku zvířat a lidí
o biopsychologie: shromažďuje poznatky o biologicko-fyziologické determinaci psychiky
o farmakopsychologie: sleduje účinky chemických látek, léků, drog na psychiku
o psychofyziologie: se zabývá materiálním základem psychických jevů zejména mozkovými procesy, které jsou základem psychických jevů, charakterizujících člověka jako společenskou bytost
o diferenciální psychologie: psychologie studuje především rozložení a rozdíly mezi měřitelnými psychologickými jevy (schopnostmi, vlastnostmi), dále inter-individuální rozdíly (např. mezi pohlavními, různými společenskými skupinami)
o psychometrie: se orientuje na konstrukci testů

Psychologické disciplíny

c) Aplikované
- jsou takové typy psychologie, které využívají obecné psychologické teorie (poznatků základních psychologických disciplín), objevy a principy v oblastech praxe jako např. vzdělání, léčba psychicky nemocných, ...
o pedagogická psychologie: sleduje člověka v podmínkách výchovy, zkoumá psychologické základy, činitele a zákonitosti výchovy, vyučování a vzdělávání; zaměřuje se i na osobnost a činnost učitele a na psychologickou analýzu výchovně vzdělávacích cílů a prostředků
o poradenská psychologie: má pomáhat jedinci efektivněji se orientovat ve stále složitějším životě, vycházet z lepšího poznání sebe sama a tak optimalizovat rozvoj lidské osobnosti; zabývá se školním, výchovným, profesním a manželským poradenstvím
o klinická psychologie: se zaměřuje na poznávání a diagnostiku psychických poruch a defektů z poruch; kliničtí psychologové spolupracují s lékaři při určování, předcházení a léčení psychických chorob a poruch; sledují postoje pacientů k chorobám, vztahy mezi pacienty a lékaři, jevy nedokonalého přizpůsobení se jedince prostředí apod.
o forenzní (soudní) psychologie: používá v soudní praxi při zjišťování psychologic-kých zvláštností delikventa, při vyšetřování a posuzování výpovědí svědků apod.
o psychologie práce: studuje psychologické aspekty (např. vliv pracovního prostředí na pracovní výkon, vnitropodnikové posuzování a rozmísťování pracovníků, problémy racionalizace, otázky bezpečnosti práce, mezilidské vztahy na pracovišti apod.)

Předmět zájmu psychologie, úkol – cíl psychologie

3) Předmět zájmu psychologie, úkol – cíl psychologie
Předmět zájmu psychologie
psychologie se zabývá především chováním a prožíváním člověka
o prožívání
 soubor vnitřních psychických stavů a procesů
 je subjektivní
 prožívání je možné charakterizovat jako „tok vědomí“ (uskutečňuje se v čase, neustále plyne)
 prožívání nezahrnuje celý duševní život člověka, pouze to, co vnímáme v přítomném čase (nyní)
o chování
 řeč, reakce, činnosti, …
 chování je vnější projev prožívání; to, jak se jeví duševní život člověka z pohledu jiné osoby
 je to taková aktivita činnost jedince, která je pozorovatelná jinou osobou, nebo měřitelná
 chování je souhrnem všech zjistitelných a měřitelných vnějších projevů, které jsou reakcemi na vnitřní nebo vnější podněty
Úkol – cíl psychologie
 poznání lidí a duševních vlastností
 působení na lidi (výchova, léčení psychických poruch, pomoc psychologa, reklama)
 uspořádání věcí a podmínek, kde lidé žijí (barvy, prostředí ve školách, nemocnicích, ... organizace pracovního stolu, místa, ...)
 zdokonalování systému řízení ve společnosti (přístup k podřízeným/ nadřízeným, zlepšování pracovních podmínek, umění motivovat)
 poradenská činnost
 realizace sociálně-politických programů

Psychologické disciplíny

4) Psychologické disciplíny
- systém psychologických věd se člení do tří skupin věd:
o základní (teoretické) psychologické vědy: podávají základní popis a vysvětlení psychologických jevů, jejich třídění a vzájemné vztahy mezi nimi
o aplikované (užité) psychologické vědy: spojují poznatky základních disciplín s poznatky z různých oblastí života
o speciální psychologické vědy: vycházejí z obecné psychologie, úzký předmět
a) Základní
- mají nejobecnější charakter, postihují psychologické jevy z nejzákladnějších hledisek, umožňují rozvoj psychologie jako vědy
- ve skutečnosti navzájem spolupracují, až se překrývají
o obecná psychologie: zabývá se nejzákladnějšími a nejobecnějšími poznatky o regulaci chování řízeného psychikou; zkoumá to, co je všem lidem společné (myšlení, učení, paměť, ...) – principy psychických jevů
o vývojová psychologie: studuje psychické zákonitosti sociální podmíněnosti (determinace) psychiky; zkoumá formující vliv společenských činitelů na utváření psychiky, zákonitosti vývoje duševního života od narození do smrti
o psychologie osobnosti: zkoumá strukturu, dynamiku a vývoj osobnosti; syntetizuje získané psychologické poznatky o člověku jako celku; popisuje a vysvětluje podobnosti a odlišnosti mezi lidmi
o dějiny psychologie: zkoumají vývoj psychologického myšlení od nejstarších dob
o psychopatologie: zkoumá psychické poruchy a nemoci, jejich druhy, vznik a vývoj

Věcná a slovní definice psychologie

1) Věcná a slovní definice psychologie
- slovní definice psychologie:
o slovo psychologie je odvozeno z řeckých kořenů „psyché“ a „logos“ – psyché znamená mysl nebo také duše, logos znamená učení o, věda, slovo, …
- věcná definice psychologie:
o psychologie je přírodně společenská empirická věda, její hranice se prolínají s biologií, sociologií, filozofií, antropologií a kulturologií
o psychologie je věda, která se zabývá prožíváním a chováním člověka, snaží se předvídat, ovlivňovat, měnit a formovat člověka
Vznik psychologie
- psychologie jako samostatná věda vzniká v 2. polovině 19. století, dříve byla součástí filosofie, jako téměř všechny ostatní společenské vědy (např. politologie či sociologie), za zakladatele je považován Wilhelm Wundt (založil první psycho-fyzikální laboratoř)
- předvědecké období psychologie (před založením psychologie):
o antika: řešeni, je-li podstatou člověka duše nebo tělo
 (Sokratés, Aristoteles, Platón)
o středověk:
 Sv. Augustýn (myšlenka o čistotě duše)
 René Déscartes (zkoumání vědomých myšlenkových pochodů)
 John Locke (zkoumání asociací a částí vědomí)