6. Ústavy u nás od r. 1848 do r. 1918, jejich charakteristika

1. Prozatímní ústava (tzv. Pillersdorfova) 25. duben 1848

- byla vydána pod vlivem pohnutých událostí roku 1848 podle belgického vzoru
- vydána bez účasti občanstva, předpokládána dvoukomorová soustava, měla zajistit dominantní postavení velkostatkářské šlechtě
- byla odvolána v květnu 1848 a nikdy nevstoupila v platnost
- projednáváním nové ústavy a osnovy základních občanských práv se zabýval kroměřížský sněm (1849)

2. Stadiónová oktrojovaná ústava ( 4. březen 1849)

- vyhlášena v Olomouci jako první celorakouská ústava po rozehnání říšského sněmu
- byla vydána z moci panovníka bez projednání sněmu, proto byla ústavou oktrojovanou
- autorem ministr vnitra F. von Stadion
- potvrzovala veškerou zákonnou moc především panovníkovi spolu s dvoukomorovým říšským sněmem a dolní volenou komorou
- nikdy nevstoupila v úplnou platnost a byla odvolána 31.12. 1851 (byl plně obnoven absolutismus)

3. Únorová ústava (tzv. Ústava Schmerlingova) 26. únor 1861

- po pádu Bachova absolutismu vydal císař František Josef I. dne 20. října 1860 tzv. Říjnový diplom, v němž stanovil zásady pro budoucí ústavu
- neodstranila zcela absolutismus a nevyhlásila ani formálně základní občanská práva
- dvoukomorová rada širší pro celou monarchii a užší pro neuherské země, byl to v podstatě začátek dualismu¨
- panská sněmovna byla jmenována panovníkem a poslanecká sněmovna byla volena zemskými sněmy
- českému národu tato ústava upřela historické státní právo, byl zařazen jen na stejnou úroveň s ostatními 14 zeměmi

3. Prosincová ústava – 21. prosince 1867

- reakce na porážku Rakouska v prusko-rakouské válce z r. 1866, ústava platila pouze pro Rakousko
- legislativně byla zrušena téměř všechna práva členských zemí , viz str. 58
- platila až do roku 1918

4. Zákon o přímých volbách do říšské rady – tzv. Dubnová ústava z 2. dubna 1873

- platila souběžně s prosincovou ústavou
- nebyla to samostatná ústava ale zákon o volbách do říšské rady
- počet poslanců se zvýšil z 203 na 353, rozšíření volebních kurií ze tří na čtyři


Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
1. ÚSTAVA
2. VÝVOJ ÚSTAVY
3. PREAMBULE
4. HLAVA PRVNÍ – ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ
5. HLAVA DRUHÁ – MOC ZÁKONODÁRNÁ
6. Legislativní proces parlamentu
7. Průběh voleb
8. HLAVA TŘETÍ – MOC VÝKONNÁ
9. HLAVA ČTVRTÁ – MOC SOUDNÍ
10. HLAVA PÁTÁ – NEJVYŠŠÍ KONTROLNÍ ÚŘAD
11. HLAVA ŠESTÁ – ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA
12. HLAVA SEDMÁ – ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVA
13. HLAVA OSMÁ – PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ
14. LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD

1. Ústava České republiky
2. Hlava první
3.Hlava třetí
4. Dále prezident
5. Ústavní soud
6. Ústavní soud rozhoduje
7. Ústavní řád
8.2. Zákonodárná, výkonná a soudní moc
9. Složka státní moci
10. Dělba moci v demokratických státech má dvě základní varianty:
11. Poslanecká sněmovna
12.2.Výkonná moc
13.3.Soudní moc

1. ÚSTAVA ČESKÉ REPUBLIKY
2. Základ ústavy
3. ČESKÝ ÚSTAVNÍ VÝVOJ
4. VÝKONNÁ MOC
5. Listinu základních práv a svobod

1) Ústava České republiky
2) Ústava České republiky

12. Ústava, ústavní práva a svobody občanů

1) Ústavní právo
2) Ústava
3) Ústava
4) Ústava, Hlava II.: Moc zákonodárná
5) Ústava, Hlava III.: Moc výkonná
6) Státní zastupitelství
7) Ústava - Hlava V.: Nejvyšší kontrolní úřad, Hlava VI.: Česká národní banka, Hlava VII.: Územní samospráva
8) Ústava, VIII.: Přechodná a závěrečná ustanovení
9) Ústava, IV. Hospodářská, sociální a kulturní práva
10) Ústava, Hlava VIII.: Přechodná a závěrečná ustanovení

5. Ústava ( charakteristika, typy)
6. Ústavy u nás od r. 1848 do r. 1918, jejich charakteristika

Ústava
Články na hledaný výraz "Ústava" naleznete na bezuceni.cz

5. Ústava ( charakteristika, typy)

= základní zákon státu, soubor právních norem upravující ústavně právní vztahy
- obsahuje základní principy daného státu, organizaci a kompetence jeho nejvyšších orgánů (zákonodárných, výkonných a soudních) a jejich vzájemné vztahy
- právní norma nejvyšší právní síly → ostatní právní normy s ní musí být v souladu (zákony, vyhlášky, předpisy, směrnice, nařízení)
- většina států má psanou ústavu (výjimkou je Velká Británie – jejich ústava se krystalizovala po několik staletí a nelze jasně rozhodnout, co všechno do britského ústavního systému patří a co nikoliv)
- ústavnost (konstitucionalismus) - právo občanů na ústavu, právo občanů tvořit
ústavu (suverenita, svrchovanost lidu)
- soulad zákonů nižších právních norem s ústavou


Rozlišujeme ústavy :

- psané (dokument speciálně uzákoněn)
- nepsané ( vyvinula se na základě zvyku)

- flexibilní (tj. ústavy pružné, potřebují ke svému přijetí obvykle pouhý zákon, přijatý většinou členů zákonodárného sboru)
- rigidní (tj. ústavy tuhé, ke svému přijetí, změně či doplnění vyžadují kvalifikovanou většinu v příslušném parlamentu – obvykle dvoutřetinová většina, př. ČR)


Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
1. ÚSTAVA
2. VÝVOJ ÚSTAVY
3. PREAMBULE
4. HLAVA PRVNÍ – ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ
5. HLAVA DRUHÁ – MOC ZÁKONODÁRNÁ
6. Legislativní proces parlamentu
7. Průběh voleb
8. HLAVA TŘETÍ – MOC VÝKONNÁ
9. HLAVA ČTVRTÁ – MOC SOUDNÍ
10. HLAVA PÁTÁ – NEJVYŠŠÍ KONTROLNÍ ÚŘAD
11. HLAVA ŠESTÁ – ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA
12. HLAVA SEDMÁ – ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVA
13. HLAVA OSMÁ – PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ
14. LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD

1. Ústava České republiky
2. Hlava první
3.Hlava třetí
4. Dále prezident
5. Ústavní soud
6. Ústavní soud rozhoduje
7. Ústavní řád
8.2. Zákonodárná, výkonná a soudní moc
9. Složka státní moci
10. Dělba moci v demokratických státech má dvě základní varianty:
11. Poslanecká sněmovna
12.2.Výkonná moc
13.3.Soudní moc

1. ÚSTAVA ČESKÉ REPUBLIKY
2. Základ ústavy
3. ČESKÝ ÚSTAVNÍ VÝVOJ
4. VÝKONNÁ MOC
5. Listinu základních práv a svobod

1) Ústava České republiky
2) Ústava České republiky

12. Ústava, ústavní práva a svobody občanů

1) Ústavní právo
2) Ústava
3) Ústava
4) Ústava, Hlava II.: Moc zákonodárná
5) Ústava, Hlava III.: Moc výkonná
6) Státní zastupitelství
7) Ústava - Hlava V.: Nejvyšší kontrolní úřad, Hlava VI.: Česká národní banka, Hlava VII.: Územní samospráva
8) Ústava, VIII.: Přechodná a závěrečná ustanovení
9) Ústava, IV. Hospodářská, sociální a kulturní práva
10) Ústava, Hlava VIII.: Přechodná a závěrečná ustanovení

5. Ústava ( charakteristika, typy)
6. Ústavy u nás od r. 1848 do r. 1918, jejich charakteristika

Ústava
Články na hledaný výraz "Ústava" naleznete na bezuceni.cz

Politický systém

4. Politický systém

= trvalý model lidských vztahů, které zahrnují do značné míry moc, vládu nebo autoritu
- je tvořen státními orgány, orgány místní správy, politickými stranami a hnutí, zájmovými organizacemi, masmédii, atd.
- komplex vzájemně na sebe působících elementů, na sobě závislých
- součást sociálního systému, institucionální forma státu

Gabriel Almond (Amerika)
- shrnul obecně základní funkce politického systému do schématu:
- vstupní politické funkce - politická socializace a zapojování
- artikulace zájmů
- kumulace zájmů
- politická komunikace
- výstupní vládní funkce - tvorba pravidel
- aplikace pravidel
- soudní zajišťování pravidel


Max Weber (Německo)
- rozlišoval politické systémy na:
- racionálně legální
- tradicionalistické
- charismatické


Z hlediska historického vývoje je možno rozlišovat:
- primitivní systémy
- dědičná impéria
- kočovné a výbojové říše
- městské státy
- feudální státy
- centralizované byrokratické říše
- moderní politické systémy


Marxistická politická věda
- diferenciace vývoje společnosti na tři fáze:
- fáze předtřídní (prvobytné pospolitosti)
- fáze třídních (třídně antagonistických) společností
- fáze společností beztřídních (komunistická sociálně ekonomická formace)

Etika

1. a 2. Etika
– je nauka o morálce a morálním jednání. Ptá se na ospravedlnění způsobů lidského jednání a chování, které určují lidskou životní praxi v oblasti individuální a společenské.
- situace konkrétního každodenního života, v nichž jsou morální postoje patrné
- pokouší se odpovědět na otázku JAK MÁ JEDINEC JEDNAT VE VZTAHU K SOBĚ, OKOLÍ, OSTATNÍM LIDEM
- etickými otázkami se jako první začali zabývat řečtí myslitelé.
- svět → kosmo → harmonický řád

MORÁLKA – soubor představ sdílených v určité společnosti a době o tom jaké chování, smýšlení člověka, skupin je dobré, jaké má být
MRAV – vzorce chování ve vzájemných vztazích
CTNOST – mravní hodnota člověka

3. HERAKLEITOS
- temný filozof, tupitel davu, nepřítel demokracie
- vše je neustále v pohybu, všechno se mění – Nikdo nevstoupí dvakrát…
- za princip z něhož všechno povstalo považuje PRAOHEŇ (tj. energie)
- Veškerý vývoj se odehrává v boji protikladných sil → myšlenky s myšlenkou, člověk s člověkem – boj je nehybnou silou veškerého dění = vznik zánik→ DIALEKTIKA
To, co všechno ve světě spojuje a všechno to obsahuje je LOGOS – ROZUM.

4. SOFISTÉ
- potulní učitelé moudrosti – za peníze
- cíl – dosažení úspěchu za jakoukoliv cenu, dosažení úspěchu bylo CTNOSTÍ
- pro každého platí jiná pravda = PRAVDU RELATIVIZOVALI
- v etickém ohledu uznávali právo silnějšího; předmětem myšlení je samo myšlení a začali s jeho kritikou – vymezují mu HRANICE

5. PLATÓN
V jeho říši idejí stojí na vrcholu idea dobra = IDEA NEJVYŠŠÍHO DOBRA. Je v jistém smyslu ideou idejí.
NEJVYŠŠÍ DOBRO je nadřazeno všemu jako nejvyšší cíl.
Platónova etika je pak spojení této myšlenky nejvyš. ideje, že na světě idejí se člověk podílí nesmrtelnou duší → CÍL ČLOVĚKA osvojit si nejvyšší dobro tím, že se pozdvihnou do nadsmyslového světa → TĚLO A SMYSLY JSOU POUTA, tělo je hrobem duše.
CTNOST je pak stav, v němž se duše tomuto cíly nejvíce přibližuje.
- 4 základní ctnosti = moudrost, statečnost, uměřenost, spravedlnost
- První 3 pak odpovídají třem částem lidské duše: moudrost = rozum
statečnost = vůle
uměřenost = žádostivost

Demokracie má 2 základní formy

Demokracie má 2 základní formy- demokracii přímou a demokracii nepřímou (zastupitelskou, reprezentativní).
Přímá demokracie je v původní podobě neuskutečnitelná → existují však 2 nové civilizační formy demokracie ( referendum a plebiscit)
Referendum může být :
- obligatorní / fakultativní ( uskutečnění povinné / nepovinné)
- závazné / konzultativní ( výsledky zavazují / doporučují)
- předběžné / následné ( před rozhodnutím / po rozhodnutí)

Nepřímá demokracie realizuje spojení lidovlády a reprezentace. Zastupitelství je založeno na volbě. Volbami jsou ustanoveny zákonodárné sbory, jejichž členové volbou získávají zmocnění občanstva – mandát k jeho zastupování.
Mandát reprezentativní – zástupce jej vykonává v zájmu občanstva, avšak není za výkon mandátu odpovědný a po celou dobu trvání mandátu není občany odvolatelný
Mandát imperativní – zvolený zástupce koná mandát v souladu se zájmy svých voličů a je jim z výkonu funkce odpovědný, v případě nespokojenosti může být voličstvem odvolán i před koncem svého volebního období ( v Československu tento princip trval z r. 1960 a v r. 1990 byl změněn na mandát reprezentativní).
Mandát vázaný → zástupce odpovídá z výkonu svého mandátu i politickému subjektu, na jehož návrh byl zvolen.


Železný zákon oligarchie
→ v politických stranách se vždy vyskytují osoby, které usilují o ovládnutí strany nedemokratickým způsobem. I demokracie degeneruje oligarchii. (Robert Michels).


Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
2. Formy státu, formy vlády 1
Podle vztahu mezi jednotlivými územními částmi státu 2
Demokracie, její principy. Železný zákon oligarchie. 3
9. Teorie státu, druhy a formy státní moci
Stát, znaky, funkce; státní moc, dělba. Politika, charakteristika 1)
Funkce státu 2)
Státy podle formy vlády 1
Státy podle způsobu vlády: 2
1) Stát a pojmy s ním související
2) Stát a pojmy s ním související
3) Stát a pojmy s ním související
4) Stát a pojmy s ním související
5) Stát a pojmy s ním související
6) Stát a pojmy s ním související
Články na hledaný výraz "Stát" naleznete na bezuceni.cz

Demokracie, její principy. Železný zákon oligarchie.

Demokracie = vláda lidu, lidem, pro lid ( Abraham Lincoln, T.G. Masaryk)

o Princip tradičních občanských práv
- právo na svobodu, rozvoj osobnosti, svoboda projevu, svoboda shromažďování, svoboda vyznání a přesvědčení, rovnost občanů před zákonem atd.
- inspirace : Deklarace nezávislosti USA (4. července 1776)
Deklarace práv člověka a občana ( Velká francouzská buržoazní revoluce, 26. srpen 1789)

o Princip suverenity lidu
- lid je suverénem politické moci, ustavujícím a kontrolujícím moc

o Princip dělby moci
- moc zákonodárná, výkonná, soudní
- moc musí být ústavním způsobem ustavená, vzniklá a musí se řídit zákony
- soudní moc musí být nezávislá na výkonných a zákonodárných orgánech

o Parlamentní princip
- vůle lidu se realizuje cestou svobodných, všeobecných, rovných, přímých a tajných voleb, konaných v určitých intervalech

o Stát by měl sloužit lidu
o Právní stát (vztah občana a státu je dán právním řádem)
o Pluralismus a pluralita politických subjektů
- existence a svobodná soutěž více politických subjektů vedle sebe, za stejných podmínek
- rys demokratické společnosti

o Politická rozhodnutí vzcházejí z vůle většiny, ale dbají na ochranu menšin
o Decentralizace státní správy a samosprávy
- nutnost přenést rozhodovací kompetence těm občanům, o jejichž záležitosti se jedná
- oddělení státní správy a samosprávy
o Svobodné podnikání a soukromé vlastnictví
o Sociální ochrana


Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
2. Formy státu, formy vlády 1
Podle vztahu mezi jednotlivými územními částmi státu 2
Demokracie má 2 základní formy 4
9. Teorie státu, druhy a formy státní moci
Stát, znaky, funkce; státní moc, dělba. Politika, charakteristika 1)
Funkce státu 2)
Státy podle formy vlády 1
Státy podle způsobu vlády: 2
1) Stát a pojmy s ním související
2) Stát a pojmy s ním související
3) Stát a pojmy s ním související
4) Stát a pojmy s ním související
5) Stát a pojmy s ním související
6) Stát a pojmy s ním související
Články na hledaný výraz "Stát" naleznete na bezuceni.cz

2. Formy státu, formy vlády

Forma státu = způsob organizace státní moci a režim jejího fungování. Existuje řada pojetí.


Podle počtu vládnoucích osob

- Vláda jednotlivce ( monarchie)
Nejčastější ve středověku, méně typické pro antiku a staroorientální státy.
Typy monarchie : absolutní, stavovská, konstituční.

- Vláda skupiny ( oligarchie – vláda nejbohatších)
Pravomoci v rukou skupiny – aristokracie, měšťanstvo – většinou v souvislosti s majetkem.

- Vláda všech ( demokracie)
18.století v USA, v Evropě po 1. světové válce.
Postavena na politické pluralitě a možnosti svobodné volby.
a) Přímá: používaná v antickém Řecku, všichni s volebním právem hlasují , dnes technicky nemožné
b) Nepřímá: občané volí ve všelidovém hlasování svoje zastupitele, kteří by měli hájit jejich zájmy a zodpovídat se pouze svým voličům


Podle typu vládnoucích osob
- Monarchie absolutní
Je jeden vládce, v rukou tradiční legitimita, moc je neomezená za pomoci byrokratického aparátu.
( Není to despocie – není předpoklad zneužívání svého postavení, vládne pro společnost)

- Monarchie stavovská
Část pravomocí přebírá stavovský orgán ( pre-parlament).
Práva jsou buď dána nebo vynucena ( 1. magna charta – Hvězdná komora)

- Monarchie konstituční
Panovník je omezen ústavou. Neměla by být vytvořena panovníkem, ale jiným orgánem a schválena. Dokument stvrzuje pluralitu moci mezi orgány (parlament, nezávislé soudy).

- Aristokracie
Vláda urozených, vyvolených, bohatých= privilegovaných osob. Vyplývá z tradice.
SOFOKRACIE – vláda moudrých
TIMOKRACIE – vláda nejsilnějších
OLIGARCHIE – vláda skupiny ( často ekonomicky silné)
THEOKRACIE – vláda církve ( duchovní i světské) , v čele
vždy hlava církve.

DEMOKRACIE - vláda lidu všeobecná.
BYROKRACIE – vláda úředníků
TECHNOKRACIE – vláda umělé inteligence v rukou tvůrců centrálního systému


Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
Podle vztahu mezi jednotlivými územními částmi státu 2
Demokracie, její principy. Železný zákon oligarchie. 3
Demokracie má 2 základní formy 4
9. Teorie státu, druhy a formy státní moci
Stát, znaky, funkce; státní moc, dělba. Politika, charakteristika 1)
Funkce státu 2)
Státy podle formy vlády 1
Státy podle způsobu vlády: 2
1) Stát a pojmy s ním související
2) Stát a pojmy s ním související
3) Stát a pojmy s ním související
4) Stát a pojmy s ním související
5) Stát a pojmy s ním související
6) Stát a pojmy s ním související
Články na hledaný výraz "Stát" naleznete na bezuceni.cz

Podle vztahu mezi jednotlivými územními částmi státu

Unitární stát: Na celém území jediná centrální vláda, které jsou podřízeny nižší správní jednotky, stejné zákony.

Federace: Spojení dvou a více států (země, kantony, provincie), má kromě centrální vlády také vlády lokální, které jsou však centrální vládou silně omezeny.

Konfederace: Lokální vlády mají větší pravomoci než u federace

Unie: Navenek vystupuje jako celek, lokální orgány mají však na svém území větší pravomoci než centrální vláda.


Republika
= státní forma, v níž je hlava státu volena podle ústavy
(slovo odvozeno z lat. res publica – věc veřejná)
V moderním pojetí vznikla až v novověku. V čele stojí prezident.

- Prezidentská
Hlavou výkonné moci je prezident, vykonává svou vůli pomocí jím zvolených tajemníků. (např. Bushova administrativa). Prezident je většinou volen přímo, má právo rozhodovat bez vůle parlamentu, má právo rozpustit parlament.
Parlament rozhoduje o rozpočtu a zákonech.

- Parlamentní
Suverenita lidu zajištěna volbou silného parlamentu, který volí prezidenta. Pravomoci prezidenta jsou omezeny, přebírá je vláda sestavená na základě vůle parlamentu.
Role prezidenta je spíše reprezentativní. Nicméně může zasahovat při tvorbě legislativy, vyhlašuje amnestii, jmenuje soudce a je vrchním velitelem ozbrojených sil.

- Kancléřská (Německo a Rakousko)
V čele stojí kancléř, který je prakticky hlavou státu, má podstatně větší kompetence než kterýkoliv
jiný evropský premiér. Prezident má roli ceremoniální a reprezentativní.


Formy vlády
= účast obyvatel na výkonu státní moci, složení nejvyšších státních orgánů a jejich vzájemné vztahy. Podle toho, jak se občané mohou podílet na tvorbě státních orgánů, rozlišujeme demokratické a nedemokratické vlády. Demokracie může být buď přímá nebo nepřímá. Podle složení nejvyšších orgánů členíme formy vlády na monarchie a republiky. Z hlediska vztahu mezi nejvyššími státními orgány je možno formy vlády členit na parlamentní monarchie, parlamentní republiky, prezidentské republiky a kancléřské republiky.


Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
2. Formy státu, formy vlády 1
Demokracie, její principy. Železný zákon oligarchie. 3
Demokracie má 2 základní formy 4
9. Teorie státu, druhy a formy státní moci
Stát, znaky, funkce; státní moc, dělba. Politika, charakteristika 1)
Funkce státu 2)
Státy podle formy vlády 1
Státy podle způsobu vlády: 2
1) Stát a pojmy s ním související
2) Stát a pojmy s ním související
3) Stát a pojmy s ním související
4) Stát a pojmy s ním související
5) Stát a pojmy s ním související
6) Stát a pojmy s ním související
Články na hledaný výraz "Stát" naleznete na bezuceni.cz

Funkce státu

Vnitřní
Jsou zajištěny právním systémem státního útvaru a vykonávány byrokratickým aparátem.
- Bezpečnostní – zajištění bezpečnosti občanů a jejich majetku a vnitřní zabezpečení fungování státu, jeho institucí a orgánů na území státu.
- Třídně - potlačovatelská – chrání legitimní společenské vztahy.
- Právní – zajištění respektování právního řádu ve všech oblastech činnosti společnosti a také práv a svobod občanů.
- Ekonomická – stanovení podmínek pro fungování ekonomiky a jejich garance.
- Sociální – zajištění nemocných a starých občanů a těch, kteří ztratili prostředky obživy.
- Kulturní – péče o kulturní dědictví, rozvoj vzdělanosti ( školství a vědy), hmotné a duchovní kultury a výchovy.

Vnější
V mezistátních vztazích řeší:
- Zajištění vztahů s dalšími státy ( diplomacie)
- Regulaci zahraničního obchodu ( stanovení podmínek a okolností pro zahraniční obchodní vztahy)
- Obranu území před případným napadením, zapojení státu do boje o světový mír a mezinárodní bezpečnost.


Státní moc

- autorem dělby státní moci je Charles de Montesquieu

• legislativa ( moc zákonodárná → parlament)
• exekutiva ( moc výkonná → vláda)
• justice ( moc soudní)
- tyto tři části jsou autonomní, vzájemně se nenahrazují, ale kontrolují → Machiavelli ( Ve státě je třeba ustanovit strážce, kteří by kontrolovali moc)
- smyslem dělby moci je minimalizovat zneužití moci


Politika ( existuje mnoho definic)
- společenská činnost, vztahující se k řízení věcí veřejných
- politika je sociální činnost s úkolem spravovat sociální prostředí tak, aby lidé mohli co nejlépe projevovat své potřeby a snahy ( Arnošt Bláha)
- politika je souhrnný název pro sociální jednání, zaměřené na moc jako na sociální vztah ( Max Weber)
- umění i v praxi vládnout v lidské společnosti ( sociolog J. Robert)
- „sociální kontrola“ prostřednictvím moci a vzájemného vztahu sil ( Catlin)

Má dva základní znaky : obecný dopad a mocenský obsah.


Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
Stát, znaky, funkce; státní moc, dělba. Politika, charakteristika 1)
9. Teorie státu, druhy a formy státní moci
2. Formy státu, formy vlády 1
Podle vztahu mezi jednotlivými územními částmi státu 2
Demokracie, její principy. Železný zákon oligarchie. 3
Demokracie má 2 základní formy 4
Státy podle formy vlády 1
Státy podle způsobu vlády: 2
1) Stát a pojmy s ním související
2) Stát a pojmy s ním související
3) Stát a pojmy s ním související
4) Stát a pojmy s ním související
5) Stát a pojmy s ním související
6) Stát a pojmy s ním související
Články na hledaný výraz "Stát" naleznete na bezuceni.cz

Stát, znaky, funkce; státní moc, dělba. Politika, charakteristika

Stát („stato“ = status, ústava, řád ; termín se poprvé objevuje v Itálii v 15.st. →Machiavelli)) je politickou formou organizace společnosti na určitém území. Existence státu předpokládá tři nutné prvky : státní moc, obyvatelstvo, území.

Hlavní znaky státu
- Musí mít občany.
- Vytváří státní ( byrokratický ) aparát, což je soustava veškerých orgánů a institucí, sloužících k vykonávání státní vůle.
- Vlastní obranné a represivní státní složky ( armáda, policie).
- Jeho území je ohraničené.
- Hranice bývají stanoveny mezinárodními úmluvami a jsou symbolickým vymezením pravomocí státu. Pokud je hranice legitimní, platí také pod povrchem a nad povrchem státu, není tedy možno ji přeletět nebo podkopat se pod ní bez svolení státu.
- Disponuje právní subjektivitou
( V právních vztazích je chápán jako velmi specifická právnická osoba) a státní suverenitou (Svrchovanost jak nad obyvatelstvem, tedy ve vnitrostátních věcech, tak v rámci mezinárodních vztahů). Je tedy nadřazen vůli jedinců.
- Má státní znaky ( vlajka, hymna, státní znak apod., u každého státu odlišné).


Vznik státu

- Náboženská ( teologická ) teorie: Stát je produktem boží vůle, tudíž je nenapadnutelný a vládnoucí elity zastupují vůli božského principu.
- Mocenská teorie: Stát je výsledkem společenských nerovností, je tedy přirozeným obrazem přírodních vztahů, kde silní vládnou slabým. Člověk se nesmí tomuto přírodnímu pravidlu protivit tím, že bude systém měnit.
- Právní teorie
Patriarchální teorie: Stát je výsledkem aplikace rodinných vztahů na celou společnost
( Muž je hlavou rodiny = Muži mají hlavní slovo i v řízení státu).
- Patrimoniální teorie: Vlastníci půdy se spojili a vytvořili stát za účelem ochrany půdy. Podobný názor zastával i Jean Jacques Rousseau, ten však nemluvil jen o půdě, ale o majetku obecně.
- Smluvní teorie: Stát vznikl svobodnou vůlí jedinců, kteří po vzájemné dohodě vytvořili stát, uznávající a chránící základní lidská práva a svobody.


Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
Funkce státu 2)
9. Teorie státu, druhy a formy státní moci
2. Formy státu, formy vlády 1
Podle vztahu mezi jednotlivými územními částmi státu 2
Demokracie, její principy. Železný zákon oligarchie. 3
Demokracie má 2 základní formy 4
Státy podle formy vlády 1
Státy podle způsobu vlády: 2
1) Stát a pojmy s ním související
2) Stát a pojmy s ním související
3) Stát a pojmy s ním související
4) Stát a pojmy s ním související
5) Stát a pojmy s ním související
6) Stát a pojmy s ním související
Články na hledaný výraz "Stát" naleznete na bezuceni.cz

POSTMODERNA

POSTMODERNA

34) ANDY WARHOL
- zakladatel pop-artu (=populárního umění)


35) CHARLES JEMCKS
- postmoderní architekt


36)MILAN KNIŽÁK
-nejznámější představitel postmoderny u nás
-pořádal happeningy, výstavy

Dualismus za Rakouska

7. Dualismus za Rakouska

Rakousko-uherské vyrovnání z února 1867 bylo rozdělení rakouského císařství podle principu dualismu na Rakousko (Předlitavsko) a Uhersko (Zalitavsko). Oba státy byly nadále spojeny jen osobou panovníka a společným ministrem zahraničí, války a financí.
Od vyrovnání byl stát nazýván Rakousko-Uhersko. Ve styku se zahraničím se používal název „Rakousko-uherská monarchie“ nebo „Rakousko-uherská říše“. Společné úřady pak byly označovány jako „císařské a královské“ (c. a k.), kdežto úřady v Uhrách byly „královské“ a v ostatních zemích pak „císařsko-královské“ (c. k.).
Vyrovnání bylo důsledkem prohrané prusko-rakouské války a selhání státní reformy. České země se staly součástí Předlitavska, kdežto území Slovenska připadlo k Zalitavsku.

MODERNISMUS

MODERNISMUS

31)1905 – vznik FAUVISMU (Francie-Provance)
a EXPRESIONISMU (Německo, Skandinávie)
-hl. Představitel Edvard Munch
-v Německu vznikly 2 školy:
1) tradiční- MOST (=die bricke) v Drážďanech

2) MODRÝ JEZDEC v Mnichově
- vliv na další vývoj
=>vznik sociálních motivů v tvorbě


32)LE CORBUSIER
-nejvýznamnější architekt FUNKCIONALISMU
- projevuje se hlavně v architektuře
-forma sleduje funkci(musí být užitečná-pak je i krásná) =opak secese
Znaky funkcionalismu:
1) stavby se nestavěly do “zelena“(trávy), aleměly nožičky:))
2) pásová okna
3) nezdobené průčelí
4) využití střechy
5) výstavba sídlišť


33) ANDRÉ BRETON
-1924 a 1929- napsal manifesty surrealismu
-navazuje na S. Freuda- zdůrazňuje moc podvědomí a nevědomí na člověka, klade důraz na sny
-když čerpáme z podvědomí=>spontánní reakce=>slouží k sebepoznání
-využila jich komunistická ideologie >:((

- 2 proudy:
1) magický= veristický-zobrazuje realitu+sny (Salvador Dalí)
2) absolutní-abstraktní (Jan Miró)

Klasicismus

Klasicismus

22) Jacques Germain Suflot
Pantheon ve Francii

23) J. L. David
-malíř Napoleona
-Přísaha Horaziu
-Korunovace Napoleonova
-Únos Sabine
24) Antonia Canova
-sochař Napoleona
- socha Napoleonovi sestry Pauliny Napoleonové


Romantismus
25)Prám Medůzy
-Theodore Gericaul

26)Violette le Duc
-restaurátorská činnost

27)Josef Mánes
-Líbánky na Hané
-vyzdobil Staroměstský Orloj

SECESE

SECESE

28) ANTONIO GAUDÍ
-španělský architekt, představitel lyrické secese
-vytvářel železné konstrukce => obaloval je různými materiály

* Park v Barceloně
* Sagrada Familia (= Chrám Sv. rodiny) v Barceloně, gotická katedrála, nedokončil ji, páč ho přejela šalina:))


29) GUSTAV KLIMT
-r.1892 založil ve Vídni skupinu SECESIO (=moderní, nové umění, distanc mladých umělců od akademiků)

* Salome- nejslavnější obraz

-erotické obrazy (na vídeňské univezitě si vymaloval celej strop-musel to zrušit:))


30) ALFONS MUCHA
-působil v Mikulově, Vídni, Paříži, USA(maloval zde plakáty pro hvězdu Tisáru Bernardovou)
-vyslýchalo ho Gestapo, brzo nato zemřel

* Slovanská epopej- nejslavnější dílo

Michelangelo Buonnaroti, Rafael Santi

Michelangelo Buonnaroti – konkurent Leonarda
- ve Florencii
- rod Medičejců – jeho ….
- spíše sochař, obrazy = kreslené sochy
- Pieta pro chrám sv. Petra
- panna Marie a spol.
- Socha Davida – z mramoru
- symbol celé renesance
- Socha Mojžíše v kostele San Pietro – Řím
- pro papeže, autoportrét
- náhrobky rodu Medičejců
- zdůrazňuje mužskou muskulaturu, u žen plnější tvary

- Stvoření světa – na stropě Sixtinské kaple – Bůh se dotýká Adama
- dělal sám - 40 metrů
- nejdříve nazí
- Poslední soud – v 80 letech
- barokní rysy



Rafael Santi – ovlivněn Leonardem
- zemřel mladý
- maloval líbezné obrazy

- 3 grácie s jablky
- freska Athénská škola – ve Vatikánu, v papežském chrámu
- vyjadřuje sympatie mezi Antikou a renesancí

Líbezné madony – Madona s dítětem
- Sixtinská madona


(Manýrismus (ve 2. pol. 16. stol)
- technická zručnost na úkor obsahu sdělení, díla a lá někdo – kopie, plagiáty)

17) Filipo Bruneleschi – kaple florentského dómu
- honosná stavba, vzorem římský pantheon
- vytvořil geometricky konstruovanou perspektivu
- Nalezinec neviňátek



18) Stvoření světa – na stropě Sixtinské kaple – Bůh se dotýká Adama - Michelangelo
- dělal sám - 40 metrů
- nejdříve nazí

Baroko konec 16.stol-pol.18.stol

7. přednáška: Baroko konec 16.stol-pol.18.stol


19) Gian Lorenzo Bernini
20) Michelangelo Merisi –Caravaggio
21) Kilián Ignác Diesenhoffer


19)) Bernini – Itálie – dynamické baroko - sochařství
- David – střílí z praku – nějakej obličej
- Vidění svaté Terezie – vyvolalo to skandál
- přehnané duševní pohroužení
- Apolón a Dafné


20) Caravago(ggio) - Itálie - malířství
- Mučení sv.Matouše
- Povolání sv. Matouše
- Salome s hlavou sv. Jana Křtitele
- jako první začal malovat zátiší ( i se shnilým ovocem)




21) Diesenhoffer – stavby
- dokončil kostel sv. Mikuláše
- kostel sv. Máří Magdaleny v Karlových Varech
- Loretta – Praha
Zámky – Dobříš – schází se zde spisovatelé
- Buchlovice

Gotika 12.stol -15.stol,u nás do 16.stol

5. přednáška: Gotika 12.stol -15.stol,u nás do 16.stol

13)opatský chrám v Saint Denis
14)nejkrásnější gotický chrám
15)významný stavitelé z Lucemburska



13)Opatský chrám u Saint Denis ve Franci
- nejvýznamnější gotická památka

14) Kaple Sainte Chapelle v Paříži
- nejhezčí interiér
- pro uložení Kristovi trnové koruny



15) Petr Parléř z Gmindu – dokončil po Matyášovi z Arasu Katedrálu sv. Víta v Praze



6.přednáška: Renesance 15.-16.stol

16)Leonardo, Michelangelo, Rafaelo
17)Nalezinec neviňátek = Brunelleschi
18)Sixtinská kaple

16)Florencie:
Leonardo da Vinci – nemanželský syn, všeuměl – vědec,umělec..
-projektoval ponorky,helikoptéry..
- malíř, sochař, architekt, hudebník, badatel, anatom-pitval, psal šifrované
deníky
- Traktát o malířství
Malířství – obrysy rozostřené, v jednotónu – tajemné, trojúhelníkové kompozice
- freska Poslední večeře páně – v Miláně
- špatný podklad + nevhodné barvy, stále se restauruje
- Mona Lisa (= „džokonda“) - v Louvru, vrchol jeho díla
- olejomalba
- významná svým pozadím – fantaskní krajina + úsměv

- prý dívka namalovaná na objednávku

Etruská kultura od 10.stol v SJ Itálii

3. přednáška: Etruská kultura od 10.stol v SJ Itálii


7Kapitolská vlčice
8Pantheon
9Sochařství – Jezdecká socha


7) Etruská kultura – výborní mořeplavci
- památky – sošky – z terakoty = pálená hlína
- hliněné sarkofágy = sochařské zobrazení na stropě hrobu
- posmrtné masky
- kapitolská vlčice – z bronzu (Romulus a Remus) 7.stol.př.n.l.
- malby – z hrobu Chiusy – zápasníci, …
8) Pantheon = chrám všech bohů v Římě
- 2 stol.n.l. za císaře Hadriana – Hadriánův palác
9) smysl pro realismus
- za republiky – ctěné občany – reálně
- portréty císařů
- reliéfy

Socha císaře Augusta z Primaporty
- více idealizoval
- kopírovali řecké sochy
- nový žánr – jezdecké sochy Marka Aurelia

4. přednáška: Období raně křesťanské


10)Největší kostel
11)Největší chrám
12)Tapiserie sv. Kateřiny ve Znojmě


10) Bazilika ?(Rotunda)? sv. Petra ve Vatikánu – 386 n.l. - pětilodní
- nejvýznamnější chrám raně křesťanského období


11) Francie – Románské období – archit. školy – Burgundská škola – Chrám v Clunny


12) malířství – náboženské motivy
- Tapiserie sv. Kateřiny ve Znojmě – Povolání Přemysla na trůn

Keltové

Keltové:
Doba železná – mladší – Latenské 400-500př.n.l.
Starší – Halštatské

Do ČR přichází „protokelti“ – Bilamská kultura
- Býčí skála u Adamova – nalezen bronzový býček – břatři
Feltlové
- Bronzový koník z Obřan u Brna

Doba Latenská – hlavní vlna Keltů 3-5.stol.př.n.l.
- Bójové – stavěli hradiště, výrobní centra, chrámy, k náboženským obřadům měli stromy
mimo hradiště
- kolem 1. stol.př.n.l. Keltové vytlačeni Germány

2. přednáška:Řecko

4)Knossos (sv.Kréty)
5Parthenon
6) Feidias

4) Egejská = Minojská kultura
- bezstarostný národ
- velké otevřené paláce
- jen malé kapličky
- častá zemětřesení
- palác v Knossosu – nejslavnější místo na Krétě –objevil ho Artur Švand
- symboly hada, dvojbřité sekyry
- spousta fresek – zachycují život elity, motivy zvířat, rostlin
- kamarská keramika

5) Antika - největší chrám zasvěcený Athéně
- vyzdobil ho Faidras
- Parthenos-socha-státní poklad, celá ze zlata

6) sochařství – 2 školy – vznešeného slohu – Polykleitos
- Myrón – sochař pohybů
- Feidias – výzdoba Parthenonu
- krásného slohu

Dějiny kultury -Pravěk

Dějiny kultury:

1. přednáška: Pravěk

1) Malířské školy
2) Sošky žen
3) Megalitická architektura,Keltové

1) Francie: Perigordská škola – jeskyně Lascaut – 15tis.př.n.l.
- malby na konci jeskyně, kde byly šamanské
obřady, točené umění-zvířata z boku, hlava
zepředu
Španělsko – jeskyně Altamira – Magdalénské 15-10-5tis.př-n.l
- dokonalejší malby

2) kult plodnosti – matriarchát – uctívání žen

Věstonická Venuše – Karel Absolón, 25tis.př.n.l.
Venuše: Lespugue /Lespiži/
Mentorská
Wileudorfská – Rakousko

Na J Moravě jeskyně Pekárna – zde sošky, vyryté kosti..

3) vyvrcholení pravěku – Megalitická architektura -kamenná
- po celém světě, kočovná-neznámá kultura z mezolitu po dobu bronzovou

Dolmény – jakási lavice

Menhiry – vztyčené kameny, možná z nich utvořena cesta
- nejznámější v Bretagni- vysoký přes 20m
- ve Francii jsou jich tisíce
- v ČR – Klobouky u Slaného - 3,5metru

Kromlechy – sestává z trilitů do kruhu, uprostřed je oltář, v průzorech rovnodennost,
slunovraty, orientovány podle vesmírných těles
- náboženská shromaždiště
- Stonehange – výtvor zřejmě Májské kultury

EDVARD BENEŠ

EDVARD BENEŠ (1884-1948)
- činný ve Společnosti národů, člen Rady SN – 1923-7, 1927-38 = předseda výboru bezpečnosti SN
- „sociolog“ – jen pořád mlel o sociologii – a získal za to doktorát, pro sociologii jako takovou žádný přínos neznamenal,
- 1935 – SVĚTOVÁ VÁLKA A NAŠE REVOLUCE
- v LONDÝNĚ – DEMOKRACIE DNES A ZÍTRA – 1. vydání 1942, 1947 – česky – úvahy o demokracii za války – končí to vizí po 2.SV – vesměs se naplnily,
demokracie podle Beneše:
- svoboda myšlení – svoboda vyznání, projevu, jazyková práva, kulturní
- vědecké poznatky a přístup k nim, hledání pravdy
- respektování dohod a závazků – naráží na MNICHOV, vybudování demokracie – dlouhá doba, Beneš tvrdí, že střední Evropa NENÍ připravena na demokracii, lidé to musí přijmout za své, lidé mají sklon k UZNÁVÁNÍ AUTORITY
- Beneš – významný teoretik a sociolog

Beneš během 2.SV. – emigroval do Londýna – v čele exilové vlády, 1945 – návrat zpět a 1. poválečný prezident 1945-48, 25.2.1948 – podal demisi
DEMOKRACIE DNES A ZÍTRA:
- popisuje složitý vznik demokracie po 1.SV, státy neměly zkušenosti s demokracií, dává za vzor RČS, rozpad demokracie a 2.SV. – díky FAŠISMU, proč? Komuninismus za to může – byl jen v Rusku, státy s tradiční demokracií nepomohly nově vzniklým demokratickým státům, bohatí se báli, že přijdou kvůli komunismu o majetek, tak podporovali fašismus (Španělsko-gen.Franco, Německo-Hitler, Itálie-Mussolini), země se sklonem k fašismu – Maďarsko-království v čele s gen.Hórthym, Polsko – Pilsudský, Beck, RČS – ve 30. letech – Národní obec fašistická, Vlajka – Gajda aj., Rumunsko = měli strach z nástupu levicových režimů, neschopnost tradičních demokracií (VB,F) adekvátně reagovat, ekonomická slabost

STŘEDNÍ EVROPA
- nezájem západu, ekonomická slabost, demokracii nevzaly obyvatelé za svou, vyhovuje jim totalitní režim – i kvůli majetkovým poměrům – sklon k autoritě, která rozhoduje za ně
- Pokud střední Evropa nebude zajištěná ekonomicky, nebude demokracie

I.A.BLÁHA

I.A.BLÁHA
Brňan, sociologická škola, meziválečné období – rozkvět filozofie, sociologie, politologie…,

po Patočkovi téměř ŽÁDNÁ OSOBNOST – J. Popelová – etika, K. Kosík – existencionalismus – 60. léta

po r. 1989 – JACQUES RUPNIK – český politolog, žil v Paříži,
Jan Keller (nar. 1952) – sociolog
V. Bělohradský – žije v Terstu, nezávislý na naší politické scéně

EGON BONDY – „FILOZOF A POLITOLOG“, undergroundových „umělec“
NEUSPOŘÁDANÁ SAMOMLUVA (1984) – rozebírá socialistickou společnost, státní uspořádání, mluví o kapitalismu, globalizaci, je MARXISTA, marxismus je správná ideologie, ale vše se špatně zorganizovalo, po revoluci v Rusku měla vzniknout beztřídní společnost, ale nastoupila další vládnoucí třída, zaváděla se plánovaná ekonomika, ona i marxismus špatně byly organizovány,
- U nás není možná SVOBODA kvůli vrstvě lidí, která je u moci, v kapitalistických zemích také není svoboda – jsou tam jen zbytky iluze demokracie, lidé nepřemýšlí
- dívá se na východ a západ Evropy – mají tyto státy stejné, ale dosáhnout jich chtějí jinými prostředky – snaha udržet se u moci
- člověk má kriticky přemýšlet o systému a jejímu třídnímu boji a vykořisťování

TOMÁŠ GARRIQUE MASARYK

TOMÁŠ GARRIQUE MASARYK (7.3.1850 – 14.9.1937)
- zamýšlí se nad vztahem Čechů a Němců, má stejný názor jako Palacký = nejkrásnější období je podle něho HUSITSTVÍ, možnost demokratizace u českého národa – demokracie má být jako ŽIVOTNÍ STYL, neustálá diskuse – výhledově vše se stabilizuje za 50 let…
- snaha o humanizaci, zvyšování vzdělanosti – polidšťování člověka
- cíl dějin je cesta k lidskosti, vzdělanosti,
DÍLA:
a) psychologická práce – SEBEVRAŽDA (1881)
b) filozofické práce – ZÁKLADY KONKRÉTNÍ LOGIKY (1885)
- POČET PRAVDĚPODOBNOSTÍ A HUMOVA
SKEPSE (1883)
T.G.M. – nebyl filozof, ale sociolog!!
c) Literární práce – STUDIE O DOSTOJEVSKÉM – analýza Dostojevského děl (1882)
d) Hledání smyslu českých dějin – ČESKÁ OTÁZKA (1895), NAŠE NYNĚJŠÍ KRIZE (1895), KAREL HAVLÍČEK (1896), JAN HUS (1896) PALACKÉHO IDEA NÁRODA ČESKÉHO (1898), PROBLÉMY MALÉHO NÁRODA (1905) – český národ je počtem malý, ale VELKÝ DUCHEM…
e) Náboženská – MODERNÍ ČLOVĚK A NÁBOŽENSTVÍ (1896-98), INTELIGENCE A NÁBOŽENSTVÍ,
f) Hledání perspektivy společnosti – IDEÁLY HUMANITNÍ (1901) RUKOVĚŤ SOCIOLOGIE (1901)
g) Kritika marxismu – OTÁZKA SOCIÁLNÍ (1898), KE KRITICE MARXISMU (1898)
h) Vztah mezi demokracií a teokracií – RUSKO A EVROPA (1913) – německy a před VŘR, NOVÁ EVROPA (1917-8) – úvahy o mostu mezi východem a západem, SVĚTOVÁ REVOLUCE (1925) – analýza, CESTA DEMOKRACIE (1933-4) – soubory článků a úvah o demokracii

1918-1919 – T.G.M. těžce nemocný – u něj ŠVEHLA aj. představitelé domácí politiky – musí zkousnout chtě nechtě to, že T.G.M. chce za svého nástupce Beneše!! T.G.M. se však uzdravil a skonal až 14.9.1937… a po celou tu dobu trval na svém nástupci Benešovi…

JOSEF PEKAŘ, EMANUEL RÁDL, JAN PATOČKA, FRANTIŠEK KREJČÍ

JOSEF PEKAŘ
- největší škodu v evropských dějinách udělalo HUSITSTVÍ!!
- Neexistují čisté národy, každý má krev z pohybu národů
- Není kontrast mezi Čechy a Němci, mají se vyhledat společné etické hodnoty, tím se překlene tvrdost úvah Palackého a Masaryka,

EMANUEL RÁDL
1928 – VÁLKA ČECHŮ S NĚMCI – pokračuje v diskusi o smyslu českých dějin, přívrženec T.G.M.
- válku lze řešit a v budoucnosti najít společnou cestu Evropy – Češi i Němci se mají vydat na společnou cestu víry

JAN PATOČKA
1936 – PŘIROZENÝ SVĚT JAKO FILOZOFICKÝ PROBLÉM,
EVROPA A DOBA POEVROPSKÁ
KACÍŘSKÉ ESEJE K FILOZFII DĚJIN

FRANTIŠEK KREJČÍ
1932 – POLITIKA A MRAVNOST – o korupci v české politice, hl. smysl politiky je u nás umět se zdát dobrý… - lidé mu tak odpustí všechno, mravní jednání z politiky mizí, drzí jsou obdivováni a oslavováni, ti, co mají zbytek mravnosti je stejně převálcují, ideální je POLITICKÁ STRANA BEZ PROGRAMU, nemusí nic plnit, pokud už jej má, musí být abstraktní, rozhoduje VŮDCE STRANY, ostatní jen pracují za odměny,
memento: NÁVRAT K MRAVNÍM HODNOTÁM

JAN ÁMOS KOMENSKÝ, 18. OSVÍCENSTVÍ

JAN ÁMOS KOMENSKÝ (1592 – Nivnice u Uherského Brodu – 1670 Naarden) – PANSOFIE ANEB VŠEVĚDA ANEB VŠENÁPRAVA VĚCÍ LIDSKÝCH – chtěl změnit svět tím, že změní člověka, až poté tedy píše své didaktická díla, vzdělání a výchova má pomoci stát se člověku člověkem, studium na VŠ má pomoci člověku dozrát v dobrého člověka, profesní účel a zaměření studia jak to je dnes nebyl hlavním motivem studia, ale to, stát se dobrým člověkem!!!

18. OSVÍCENSTVÍ
to české je spjato s tím německým
Herder – pasáže o Slovanství
Leasing – na něm. univerzitách vzbuzují zmatek

J. Dobrovský – navazuje na Herderovo Slovanství
J. Jungmann – role jazyka, navazuje na Voltaira
Fr. Palacký – otázka smyslu českých dějin v evropském kontextu – Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě (5 dílů) – u nás dochází k setkání německé a české kultury – české dějiny jsou postaveny na střetu dvou kultur – civilizací (Již Svatý Václav r. 92.. byl podřízen Jindřichu Ptáčníkovi a platil mu 120 volů a 500 hřiven stříbra ročně …)

Němectví – poslušnost, systém, protestantismus, orientace na moc – ovládat druhé,
Slovanství – Rousseau – smlouva, cit, solidarita, inklinace ke svobodě, katolicismus

Dle Palackého jsme lepší národ – rozvířil nenávist k Německu,
Podle něj spočívá náš přínos evropským dějinám HUSITSTVÍM… a máme se CHRÁNIT NĚMECKÉMU VLIVU…

DĚJINY POLITICKÝCH TEORII - ČESKÉ POLITICKÉ MYŠLENÍ

DĚJINY POLITICKÝCH TEORII

ČESKÉ POLITICKÉ MYŠLENÍ

Tomáš Štítný ze Štítné (? 1333- ? 1403) - 14. století, práce náboženského charakteru – Řeči besední, Řeči nedělní a sváteční, Knížky šestery o obecných věcech křesťanských)

14-15. st. – období HUSA A CHELČICKÉHO
- kritika církevní hierarchie, návrat k Písmu svatému a osobní víře člověka, apel proti prodeji odpustků
- 4 pražské artikuly – svoboda kázání božího slova - svoboda vyznání, sekularizace církevního majetku, kněžím nepřísluší světské panování, přijímání způsobem podobojí – kněz i věřící – víno + oplatek – hostii jako krev a tělo Ježíše Krista, zákaz a spravedlivé trestání smrtelných hříchů (mravních poklesků i utlačování poddaných)
- dílo – De Ecclesia (O církvi), Postila, Dcerka
- 6.7.1415 – Hus upálen, husitské hnutí – snaha obrodit Evropu

PETR CHELČICKÝ (1390-1460) - Sieť viery pravé – kritika hromadění majetku, O trojím lidu (šlechta, měšťané, duchovní)
– rovnost lidí v právech a povinnostech

JIŘÍ Z PODĚBRAT A KUNŠTÁTU – 1464 – návrh – SMLOUVA O NASTOLETÍ MÍRU V CELÉM KŘESŤANSTVU – princip podobný EU, cíl nikoli ekonomický, ale politický – USTAVENÍ MÍRU, parlament 1469 v Basileji se s ním počítalo, odmítl fr. král = mrtvá jako dnes evropská ústava

15.-16. století – RENESANCE A HUMANISMUS
Erasmus Rotterdamský – u nás velice uznávaný

Vědomí je intimní majetek

Vědomí je intimní majetek; jsme zaplněni tradicemi, přejatými myšlenkami a záležitostmi… jde o to dobrat se k tomu, co je skutečně naše. Husler požaduje, abychom se pokusili získat předem nezprostředkovatelný obraz toho, co tvoří naše vědomí – otevírá tím způsob přístupu k tématu – opačný, než jaký doposud filozofie vědy používala (=nezkoumat realitu, ale analyzovat vědomí!)
- analýza vědomí má rozčlenění – původně se rozlišovalo vnímání nějakého předmětu a toho, co je ve vědomí
- tradice vychází z toho, že máme vlastní prožitek věci (jak je vnímáme), avšak ten není totožný s předmětem samotným
- věc nezachytím ve všech aspektech, vždy vidíme jen určitou část, naše vnímání je závislé na celkové situaci, ve které se nacházíme. Zabýváme se tím, co pro nás má význam.
- Husserl z toho vyvozuje, že naše vědomí má smysl pro nás a ten je závislý jen na tom, že nějaké vědomí je. Smysl přírody (věcí) je vždy vztažen k našemu vnímání. Vědomí je autentické, má smysl samo o sobě.

I vědomí považujeme automaticky za jsoucí (je také součástí tohoto světa), proto bychom ho měli také podrobit zkoumání, jinak bychom nebyli důslední a dopouštěli se polovičatosti.
-Jde o přesažení přirozeného postoje, který je vlastní každému člověku a pokusit se jako „novorozeňata“ čistě nahlížet to, co je a tím znovu naplnit své vědomí čistým poznáním (zapomenout, co jsme věděli, „znovu se narodit“).
- Každé konání je vztahem k něčemu (nenávidím NĚCO, myslím o NĚČEM…) = i vědomí je vědomí něčeho, vždy je k něčemu vztaženo.
- Každý akt obsahuje předmětný pól, ke kterému se vztahuje, když na něco myslíme, funguje jako motivace konání, není konkrétním obsahem, ten získáme, až si uvědomíme.
- Vědomí je vztah, není to substance – cosi původního a to je potom naplněno konkrétním obsahem.
- Vědomí a svět jsou v intimní vazbě, jsou to vzájemné relace.

Když se ptáme na věci, ptáme se na jejich význam, jestli patří do našeho světa, zda jsou v okruhu, ke kterému se vztahujeme. Tím se můžeme dobrat k pravé podstatě = významové jádro věci = pravý význam slova podstat, „uzřít podstatu znamená uzřít modrost modři“.
- odhalením podstaty smyslu existence věci, odhalíme pravdu věci.

Předmět X fenomén (- to bytí, které ustupuje do tázání se po smyslu)
- věc může existovat aniž se někomu jeví
- jakmile začnu nějakou věc vnímat, stává se fenoménem (po zapojení do relačního stavu)

-Podle Husserla jsme v situaci, kdy podléháme určitým iluzím i v životním přir. postoji. Žijeme v iluzi obklopeni monádami; mezi světem a námi je intimní vazba = svět je náš svět, přirozený svět je lidský svět.

Odtud se H. dostává k úvaze jak je to s časem.
- náš proud vědomí je tvořen našimi prožitky, které se střídají
- vědomí jako řetězec nebo plynulý tok zážitků, který má časovou formu
- „Každý prožitek je součástí kontinua trvání, který nemá konec a ni počátek“.
- časový charakter požitku = něco, co trvá a přitom se to při našem vnímání posouvá do minulosti
- podržování (retence) = to, co zůstává v našem vědomí jako otisk (spojuje minulost i přítomnost), a co nám může zprostředkovat i budoucnost
- čas se stává z rozličných TEĎ a naše vědomí se vztahuje k před. a zároveň obsahuje časový moment

Zjevování, ukazování se nám pomáhá zjistit, že něco je. To, co se nám nejeví, o tom nevíme.
- časovost je ta scéna, na které se náš svět rozvíjí; vespod světa je čas
- fenomenologie – zkoumá, jak se věci ukazují, jak mohou být zdroji našich prožitků

FENOMENOLOGIE

FENOMENOLOGIE
- fenomenologická pozice stojí na pomezí antropologie a scientismu
- snaží se najít jinou než pozitivistickou cestu
- výrazný a vlivný směr s počátkem u Huserla


Hlavní osobností je Edmund Husserl
- jeho žáci: Patočka (fenomenologické texty: Svět jako filozofický problém), Roman Ingarden, Eugen Fing
- původně se zabýval matematikou, vlivem Masaryka se stal filozofem (přednášky Franze Brentana – Masarykův učitel – rakouský myslitel 19. stol., nejprve se zabýval empiricky založenou psychologií – východiskem našeho poznání je získávání zkušeností na základě smyslových dat)
Texty Husserla:
• Filozofie aritmetiky
• Logická zkoumání (2 díly)
• Ideje k čisté fenomenologii a fenomenologické filozofii
• Přednášky k fenomenologii vnitřního vědomí času
• Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie
• Karteziánské meditace

- filozofii a psychologii postavil na empiricky zjistitelné bázi

Konkrétní východisko:
- vědomí krize, mluví se o krizi vědy a celkově duchovního života
- minulý konec století je stále intenzivněji prožíváno vědomí krize hodnot, posíleno tím, že se ve speciálních vědách mluví o krizi typu pochybování na čem vše (věda) stojí (aritmetika…)
- Husserl je zneklidněn situací, krize se dotýká toho, na čem stálo celé 19. století = věda je problematizovatelná , a že nám nepomůže v existenciálních otázkách – toto vědomí vede k tomu, že po předešlém optimismu evropská racionalita dospívá k rozčarování („bůhví jaký má věda vlastně význam“) = věda nevypovídá o hodnotách, smyslu lidské existence; i všední disciplíny se v krizi ocitají.

- Dalším problémem, že věda má chabé základy a přitom se bouřlivě vyvíjí.
- Husserl naráží na ot. co je hlavním nedostatkem vědy
- dospívá k formulaci, že hlavním problémem je její vytváření ideálních konstrukcí (idealizuje, dělá abstrakci interpretace světa), a že tento uměle konstruovaný svět se stále více vzdaluje světu přirozené zkušenosti, světu, který každodenně prožíváme.
- svět zkušeností je jakoby znehodnocen nastaveným ideálem – ve srovnání s ideálními formami se realita zdá být horší.

Husserl se snaží nalézt východisko

Husserl se snaží nalézt východisko – pokus začít znovu, vrátit se před vědecké konstrukce k počátku vnímání, které může být autentickým zdrojem zkoumání (měli bychom proniknout k samotným věcem a ne k jejich interpretaci = nenechat se ovlivnit tím, co o nich už dopředu víme – co kdyby to bylo špatně). Žijeme ve světě, který je nám někým naservírován, je zprostředkován. Apriorně přistupujeme ke své vlastní zkušenosti s nedůvěrou jako k něčemu, co je nepravdivé = sami sebe znehodnocujeme.

Pokud se nám podaří proniknout ke smyslu světa tak se můžeme dobrat i ke kořenům lidské zodpovědnosti a možná i překonat krizi lidstva, Evropy na přelomu 19. a 20. století
- problém – věda se svými danostmi považuje některé věci za samozřejmé; věda se neptá, jak je možné poznání, zda existuje svět.
- myšlení probíhá na základě určitých relací (logika – koresponduje s relacemi ve světě) – je možné dospět ke shodě = Husserl říká, že bychom si to měli ověřit, tzn. nebrat to jako jedinou možnost.

Husserl chce vědeckou jistotu prověřit, ne ji zrušit, chce ji podrobit kritickému zkoumání a dobrat se k jiným odpovědím. Ptá se, jak můžeme vědět jaké je bytí vnějších předmětů – my se s věcmi potkáváme, až do nás nějak vstoupí (= setkání se s vědomím), ptá se na jejich samotnou existenci.
- existují jen jako naše sny, ideje v našem vědomí nebo jsou i venku mimo nás?
- jak se do našeho vědomí dostali?
- můžeme spekulovat o objektivním bytí, ale poznáváme ho jen skrze zmocňování se věcí
- vědomí je nám nejbližší – je naše, bezprostředně přístupné
Postup:
- zkusit prozkoumat vědomí jako místo, kde se setkáváme s věcmi; vnější svět je problematicky dostupný
- vědomí má studovat své vlastní struktury
- postup, kterým opouštíme přirozený postoj, který se obrací k vnějšímu světu
- to, co značíme jako svět je pro nás horizont známého, stabilní celek, ve kterém jsme přítomni svou existencí. My se na to spoléháme, věříme, že je svět, a že z něj můžeme vycházet, současně jsme svobodné bytosti a tím můžeme pochybovat o všem, co existuje.
- mohu zpochybnit víru (že je svět) a tím si ji UVĚDOMIT– z pozadí našeho poznání se může stát lépe osvětleným)
- svět je generální teze světa – „můžu ji matematicky vytknout“ = Husserlovo závorkování – jistoty dát do závorky, vytknout je, zkusit je vyloučit ze svého vědomí a znovu vše promýšlet, aniž bychom brali v úvahu, jak to máme ve vědomí dáno – metodologický přístup; dá se říci do důsledku dovedeno Descartovo pochybování
- tím se můžeme prolomit z každodenní rutiny uvažování někam do hlubšího uvažování = pokus zbavit se toho, čím jsem poznamenán je nejryzejší projev svobody, protože nic z reality nás k tomu nenutí.
- zbavení se předem hotových úsudků, předsudků a pak teprve očištěné vědomí mohu zkoumat

Otázky dějin, uchopitelnosti dějin

Otázky dějin, uchopitelnosti dějin
- Sartre odmítá vykládat dějiny jako kauzalitu, odmítá vysvětlení, ale zároveň se postupně dostává od ostré kritiky k akceptaci marxistického pojetí dějin.


Sartre se postupně k pokusu o renesanci myšlení marxistické teorie – vytýká jí hlavně abstraktnost, že redukuje jedinečné fenomény na obecniny. Sartre chce překonat abstrahovaný typ rozumu a ocenit jedinečné lidské konání.

-příklon k totalizaci jedinečnosti, dostat se k ní jde jedině zvnitřněním, přímou zkušeností, popřípadě intuitivně.
- úplné poznání situace se může dostat jen člověku, který je uvnitř vztahů (pohled z venku je ochuzující) = intuitivní, analytické zmocnění se jedinečnosti.

Další námitkou na marxismus je, že se dopouští odlidšťování. Sartre navrhuje snahu vytvořit novou antropologii, která by překonala abstrahovaný přístup (čehož se dopouští sociologie); řešení poměru mezi individuem a společností.
- sociologické kategorie typu třídy jsou ryzí abstrakce, se kterými mizí konkrétní člověk.
- návrh usilovat o postižení individua, charakterových rysů, temperamentu…
- takto bychom měli přistupovat k historickým událostem (= z lidského úhlu pohledu)
- tento přístup se promítá až do dnešní doby v podobě diskuse točící se kolem otázek soudobé sociologie (např. téma: je člověk vybaven sklony k agresivitě přirozeným způsobem nebo je to vlivem společnosti,…?)
- podle Sartera by jakákoli společenská teorie (hlavně sociologie) měla mít východisko v konkrétním člověku a nestavět na hotových abstrakcích, které se v této oblasti s oblibou používají.

Sartre chce takto změnit pohled humanitních věd a zároveň je podle něj marxistická filozofie dějin jediným hodnotným výkladem dějin (jen je třeba ji určitým způsobem zrestaurovat).

Albert Camus

Albert Camus
- vymyká se z abstrahovaného zobecňování, nechtěl být označován za existencialistu
- Nobelova cena za literaturu
• Cizinec
• Mor
• Calligula
• Mýtus o Sezifovi
• Člověk revoltující

Ústřední motivy:
- hledání odpovědí na ot. jaká řešení můžeme nalézat v situacích , které nazývá ABSURDNÍ SITUACE = stojí v centru pozornosti jako situace, která je nepřijatelná a zároveň alogická
-ot. jaké máme v takto nastavených situacích možnosti – univerzálním východiskem je sebevražda, což zároveň klade problém, a to zda je to přijatelné řešení anebo rezignace.
- jde z absurdna vyváznout jinak?
- varianta: máme možnost čelit, odmítnout, soukromě revoltovat = smíření se s absurdní situací (ne ve smyslu rezignace, tzn. že vezmeme na vědomí svou pozici a teprve ve chvíli maximalizace této absurdity a vzdání se veškeré naděje vyváznout je revolta čistá).
- dokud je naděje, tak je i riziko zklamání nebo toho, že se vzdáme. Není to propadnutí beznaději, ale ustavičný odpor, když už na nic nečekám, neusiluji o cíl.

Podle Camyho absurdno ničí i souhlas. Jestliže absurdnu přitakáme, jakoby se rozplyne. (např. dokud budeme stát na úřadě ve frontě a budeme se snažit situaci komentovat, poroste v nás akorát hněv a situaci stejně nevyřešíme, avšak ve chvíli, kdy tomu přitakám, jakoby z nás něco spadne).

- vnitřní revolta je výrazem toho, že i v omezených možnostech jsme pány svého osudu (pokud se smíříme).
- tato cesta řešení je ryze individuální záležitost

Ot. kdo je v dějinách revoltující člověk?
- revoltující člověk je ten, který říká ne a zároveň přitakává něčemu pozitivnímu; není to jen nihilista, má i pozitivní moment
- Camus zároveň upozorňuje, že obvyklým dějinným motivem proč revolty vznikají je odpor proti násilí
- nenásilí je všelidská hodnota, bývá hledáno cestou zabíjení
- podle něj veškeré revolty vyústily v teror
- nenásilí je pozitivní hodnota a my bychom se měli zříci násilných cest k jeho dosažení, protože tím hodnotu ničíme.
- Camus je přesvědčen, že jsme všichni lidé, kteří mají společnou míru lidskosti, která je nepřekročitelná a tomu by měly být podřízeny i konkrétní akce.

= i absurdní situace poskytuje pozitivní hodnoty – jsou to situace, které se týkají nás všech.

Pojetí svobody

Pojetí svobody – úvaha o negující charakteristice celé lidské existence. Svoboda je to, co člověk staví mimo zákonitosti; je v úzké vazbě pojetí negace. Lidská charakteristika plynoucí z ontologie, není určována podstatou lidskosti, i to jací jsme si svobodně volíme (je to dané, předmětem negace). Svoboda je negací minulosti, „mezera bytí“ – podstatou toho, co tu bylo dosud.
Sartre říká, že člověk je svobodný nezávisle na možnosti uskutečnění, schopností negovat jsoucí. Není dosažitelný cíl, je to jeho naplňování; projekt není cesta ke svobodě, je to sama svoboda.
„Cíl není ničím, hnutí je vším“
- svoboda a lidské bytí jsou provázány a žádná situace nás nemůže svobody zbavit, vždycky můžeme volit svůj vztah k dané situaci; nás neomezují vnější podmínky, ale to, jak se k nim postavíme.
- překážky jsou určovány tím, co chceme (např. když se zřeknu touhy létat, přestane mi vadit, že nemám křídla)
- Sartre říká, že nemáme za úkol změnit svět, ale změnit svůj vztah k němu.
- jediným kritériem svobody je projekt budoucnosti
- v negaci je svoboda tím, že si řeknu, že chci jiné, než to, co je (že mě vůbec napadlo si to říct) – tato svoboda se potom mění v nutnost, nemůžeme takové svobodě uniknout
- jsme bytosti, které musí volit a naši svobodu omezuje jen svoboda sama
- i nekonání je volba, člověk je odsouzen k tomu být svobodný, muset se rozhodovat
- jsme neodvratně svobodni – Sartre tím nabízí slabinu i východisko zároveň – vždy máme dvě možnosti – buď se smíříme se stavem věci (i toto je uvědoměním), nebo budeme bojovat. Jde o to, že naše rozhodnutí mohou jít i proti naší existenci
- bytí sebe samo svým rozhodnutím zničí jen tak, že neodhadne situaci, kdežto člověk může svobodně volit
- pomezí etických otázek

Jedním z výrazných rysů je jeho odmítání náboženství. Podle něj skutečná mravnost může být založena jen na svobodném projevu vůle; pravá mravnost = svobodné volní rozhodnutí. Jestliže není Bůh, pak se nemůžeme odvolávat na vnější přikázání, které by uzákonily naše jednání. Jsme v morálce sami, jediným cílem, zdrojem morálky je člověk. Morální hodnoty nemohou být objektivní, svoboda je základem hodnot. Základním kritériem je autentičnost – buďme sami sebou, pak budeme autentičtí a pak svobodní.
Sartre je programově humanistický. Podle něj je všechno stejně zbytečné, není nic, co by bylo nadřazenější, nemáme jiné kritéria než svoji vlastní autenticitu.
„Otravovat se o samotě v baru, nebo vést za sebou národy je stejně zbytečné a morálka vzniká navzdory té zbytečnosti, protože jsme lidé..“ (Bytí a nicota)

Nejsou nižší a vyšší cíle – všechno je stejně důležité, nejsou nastavitelná kritéria, podle kterých by se to dalo říct. Navzdory tomu jsme morální bytosti, sami si kritéria vytyčujeme, určujeme. Navzdory zbytečnosti ukázané pod úhlem smrtelnosti jsme morální bytosti.

Podstata tajemství

Podstata tajemství – pronikáme k němu tím, že můžeme tajemství zažít, splýváme s ním. Tam, kde končí logika, tam začíná tajemství = přechod od problému výkladu reality tajemství.
- tajemství je prožitkové a intuitivně dostupné

Marcel tvrdí, že budeme-li se pokoušet vytvořit si takovou sounáležitost, tak to, k čemu máme mít intimní vztah nemůže být věc = sounáležitost, prožívání můžeme mít jen s druhou bytostí.
- vztah JÁ k TY; vztah JÁ k TO (= věcný vztah postižitelný logikou)
- tajemství je reprezentováno tím, že za realitou je druhá osoba; spolupřítomnost je pravým průnikem k tajemství
- TY = jiný vztah než k věci, ten vztah dělá univerzalizaci – podstatou vztahu je láska (k věci nemůžeme pociťovat lásku)
- láska je vzájemná = intimní vztah, který nemůžeme pociťovat vůči předmětu, nemůžeme být věcmi milováni

Marcel používá stejnou dvojici jako Fromm – BÝT a MÍT
- vlastnění je vztah k věci, k tomu, co lze také nevlastnit, co od něj může být odděleno
- v poznání se máme snažit o intersubjektivitu ; objektivní svět tuto filozofii nezajímá (je to nedůležité)
- my svým poznáním směřujeme k uvědomění si TY v realitě (Bůh – absolutní osobnost, tvůrce)

Marcel se posouvá od antropocentrismu k teocentrismu
- Bůh za světem jako osoba
- závěry – ústřední předmět vztahu láska = pocit sounáležitosti malého TY s božským TY, láska k druhým lidem je založena na tom, že všichni ostatní jsou boží děti.
- skrze lidi milujeme Boha, skrze svět komunikujeme se stvořitelem.
- při posunu od ontologie k tajemství můžeme zažít stvořitele v intimním vztahu (při pronikání k tajemství); prožitek, který nemusí být odůvodňován

Marcel navrhuje posunout se od pojmu jsoucno k jednotlivým bytostem, potom můžeme i inovovat vtah nazývaný láskou. Abstrakci milovat nelze; chce čelit trendu odosobnění, které v kontextu moderní společnosti dělá z osoby výrobní jednotku – kritika industriální společnosti. Objevuje se u něj varování, že právě rozvoj techniky dělá z osobnosti pouhou věc, což způsobuje rozpouštění a zmasovění individuality.
- varianta pokoušející se odpovědět na otázky v průběhu 20. století – Marcel nachází cestu odpovědí v náboženské linii

Jean Paul Sartre

Jean Paul Sartre
- nejslavnější a nejznámější filozof; řazen k ateistickým autorům
- ovlivnil 2.polovinu 20.století
- rozvíjí snahu vytvořit existenciální filozofii založenou na ontologii, která by ontologické otázky neřešila použitím např. starého modu Boha
• Bytí a nicota – výchozí text
• Existencialismus je humanismus
• Slova – autobiografie
• Nevolnost – román
• Zeď – povídky
• Mouchy – drama
• Špinavé ruce – drama (…)
Zdroje, východiska:
- před válkou ovlivněn Heideggrem, psychoanalýzou, fenomenologií – to ho dovedlo k úvahám o ontologických otázkách (konkrétně Bytí a nicota – pokus o novou variantu ontologie = odmítá substanční pojetí).
- Sartre je přesvědčen, že povaha bytí nemůže být chápána jako pasivní, ale bytí jako celek je aktivní
- rozlišuje mezi dvěma úrovněmi bytí
- je přesvědčen, že člověk je ten, kdo podnítil existenci světa (- svět je něco, co je spjato s nějakým aktivním prvkem, svět je lidský svět, prostředí, které obýváme, něčí prostor)
- člověk tvoří svět tím, že vytahuje věci vstupující do jeho vědomí a skládá si z nich pojetí reality, které není vyčerpatelné, ale je hodnotové.
- vychází z intencionality – subjekt a objekt – nelze jejich oddělená existence, objekt bez subjektu není objektem. Tato dvojice je naplněna vztahem a významy o lidskosti

Prázdné vědomí není žádné vědomí, je tvořeno obsahy – nehledejme substanci; vědomí vzniká ve vazbě na bytí, ale samo o sobě bytím není, respektive Sartre upozorňuje, že existuje bytí o sobě a bytí pro nás.
- při tomto rozčlenění můžeme říct, že bytí je vědomí, protože bytí se chápe jednou svou částí, ale neznamená to býti idealistou.
- vědomí je naplňováno bytím a tak se dá do jisté míry ztotožnit
- bytí bez vědomí je nicotou, protože je to nerozčleněná homogenita, ve které se nic neděje, nedá se rozlišit (jestliže nejsou kvality, je všude stejno, tak se nepozná, jestli něco je)
- bytí obsahující vědomí je komplexem bytí, které existuje v diferencích, ve věcech, je časové..

- bytí bez vědomí by bylo neodlišitelné od nicoty
- bytí o sobě je pasivní – nezbytné, nediferencovatelné = netečná totožnost (dva předměty nejsou totožné)
- ani vznik, ani zánik, žádná změna; dá se říci jedině to, že JE
- není minulost, budoucnost, přítomnost
- pokud by šlo o jediné bytí, znamenalo by to smrt (tam, kde se nic neděje, tam nic není)
- vědomí je živá forma bytí – bytí pro sebe
- vědomí existuje pro sebe zatímco bytí o sobě je temné pozadí a bytí pro sebe vnáší do pozadí kvalitu, život, pohyb, změnu.. – aktivita je jen tam, kde je nějaký cíl
- Sartre dodává, že tahleta forma bytí je založena na negaci, tím, že rozpohybován tak neguje to, co je.
- bytí pro sebe je negací statického bytí (co má být, je zároveň negací toho co je)
- bytí pro sebe nemá substanci, je činnost, negování samo o sobě
- Sartre upozorňuje na význam Heidegrova uvažování o nicotě, je přesvědčen, že duchovní bytí vědomí je celé založeno na negaci
- S. na rozdíl od předchůdců dodává, že pokud mluvíme o vědomí, neměli bychom se pokoušet o abstrakci, vždycky je nějaké konkrétní JÁ, MOJE VĚDOMÍ.
- „člověk je bytost díky které přichází na svět negativita“
- „existovat znamená negovat jsoucí“(schopnost negovat jsoucí ve smyslu představit si jiné, udělat jiné
- schopnost negovat to, co je dané a je to obsah veškeré lidské existence

Martin Buber

Martin Buber – nejslavnější osobnost
• Já a Ty
• Klasická vyprávění

- Buber říká, že pro náš vztah ke světu jsou důležité 2 reakce:
1. vztahy k věcem – vztah JÁ-ONO (JÁ-TO) – k věcem se chováme tak, že je činíme objekty – fyz. základ existence
2. vztah JÁ-TY – vztah k druhé osobě, TY – neměli bychom činit objektem, požaduje se prožitek, účast, vzájemnost

- kdyby neexistovaly věci, nemohli bychom žít, ale taková existence ještě není lidské bytí. Pro lidskou existenci je důležitý vztah k druhým osobám – je určující proto jací jsme.
- V dějinách postupně narůstá tzv. „fetišismus“ = věci nabývají většího významu a ve vztazích vytlačují postupně osoby. Hledání druhé osoby je u nás dříve přítomno, než touha něco vlastnit – odtud Buber odvozuje vztah k osobě, kterou může představovat Bůh (Bůh nám není nadřazen, je nám druhou osobou).

BŮH a ČLOVĚK jsou neoddělitelná dvojice, Bůh není mimo svět – jakoby revize hegeliánství a tradicionalismu
- jedině tak možno smysluplně vypovídat o Bohu


Emmanuel Levinas – bývá někdy spojován s postmodernou
• Totalita a nekonečno
• Čtyři talmudická čtení
- základní problém – suverénní subjekt se snaží podat výklad celé reality – důsledek soudobé civilizační krize
- přestala být respektována příroda a druzí lidé, vše je učiněno objektem
- vždy zůstává něco, čeho se nemůžeme zmocnit, proto to musíme respektovat (nemůžeme to zmanipulovat) = skutečné nekonečno, které vystupuje v podobě určité stopy. Nekonečno můžeme zahlédnout ve tváři druhého člověka. Tvář druhého člověka je neuchopitelná, nikdy se druhého člověka nemůžeme úplně zmocnit, vždy si zachovává svou svébytnost
- „Ani vrahovi jeho oběť zcela nepatří“ = zmocní se těla, ne člověka
- oči a tvář jsou zdrojem výčitek svědomí , tam si vrah uvědomuje, že co chtěl nezískal; pohledu se nikdy nezbaví.
- Tvář druhého člověka budí do jisté míry rozpaky, vyzývá nás k reakci, odpovědnosti, už rozpaky jsou určitou reakcí. Tady někde se rodí morálka, respekt před druhým člověkem – v jeho tváři, nemůžeme ho zaměnit s věcí. Skrze tváře vystupuje nekonečno čili Bůh (starozákonný, který e neosvojitelný, který po nás klade nároky, něco po nás chce)

- neplést s hermeneutikou!

Francouzský EXISTENCIALISMUS -Metafyzický deník – kořen fr. existencialismu, výrazněji se prosazuje na sklonku 2. světové války, po zveřejnění textu Bytí a nicota ( Sartre 1943)

Zdroje fr. existencialismu:
- tradice něm. filozofie (starší i novější – Fichte, Schelling, Heidegger, Hegel...)
- antropocentrická linie – ústřední zájem je lidská existence (emocionální stránka, prožitek životních situací, city), existence je vždy individuální, konkrétní a neopakovatelná
- nechuť proti zobecňování, převádění na pojmy – hlásí se ke slovu intuitivní poznání (přímé nazírání)
- jiná podoba mající vazbu na umění (texty – často próza)
- myslitelé náb. založeni, spíše katolická tradice (Marcel), ale i ateisté (Camus, Sartre)
- zlatá éra existencialismu v letech 50.-60.

Katolicismus – Gabriel Marcel – filozof, dramatik
Existencialisté se odvolávají na to, že pravý počátek jeho filozofie tvoří Metafyzický deník
• Býti a míti
• Rozbitý svět – drama

Marcel bývá spojován s náboženstvím (katolicismem) - ve čtyřicátých letech k němu konvertoval, což mu přineslo potíže, od počátku 50. let čelil problému odsouzení existenciální filozofie církví. Aby se vyhnul označení, že je existencialista, nazýval se křesťanským sokratikem.
Jeho filozofie je především kritikou racionalismu, forem, kterými se vydala evropská kultura a civilizace; kritik vědy (ona snaha objektivizovat, zobecňovat = odosobněné výpovědi), snaží se prosadit, že vědecky nepodložená filozofie může mít svou hodnotu. Současně se u něj setkáváme s rozchodem s idealismem – tím se myslí metafyzická snaha o objektivizaci – „duchovní objekt by neměl být vykládán jako objekt“.

- odmítá racionálně interpretovanou abstrakci; navrhuje nahradit abstrakci jakousi intimitou vztahu, účastnou variantou založenou na prožitku a sounáležitosti (ne na odstupu a objektivizaci).
- náhrada subjektobjektivního vztahu vztahem prožívající a prožívání - jakmile k tomu dospějeme
- Prožívání a prožívající nelze oddělit, chovat se k prožívání jako k věci. Ovšem tato jednota není uchopitelný prostředek našich slov, myšlení (protože myslíme v abstraktních formách), je to problém jak to vyjádřit
- řešení – měli bychom rozlišovat mezi problémem (to, co před námi leží, co potřebujeme prakticky vyřešit) a tajemstvím (něco, co se nás spíše zmocňuje, než my jeho)

Mezní situace našeho života...

Mezní situace našeho života (útrapy, vše existenčně významné...), liší se od obecných, v mezní situaci jsou každodenní záležitostí najednou nedůležité, fyzicky je odsouváme stranou a intenzivně prožíváme její kvalitu.
- problém – postavení tváří v tvář smrti = zmatek a zoufalství, protože pociťujeme ztrátu životní jistoty (př. ot. proč mě bůh opustil?), je to zoufalství na prahu smrti, jsme tam sami, je to maximálně osvobozující okamžik.
- J. tento motiv rozvíjí – dějinné situace jsou originální, nezastupitelné, i dějiny jsou ryze individuální záležitost. V dějinách bychom neměli hledat obecniny, smysl dějin je něco, co je podle něj nepoznatelné.
- celá společnost se mění v masovou a její interpreti se pokouší dělat jakési generalizace – pokusy, které jsou dezinformací, mohou používat manipulování rozumu, nahrazování vazeb zdánlivými. Není to založeno na pravdě, ale na všeobecné pravdě; záměrné ovládání nepravd.

Jaspers tvrdí, že filozofie nemůže existovat bez toho aby domýšlela politické závěry. Filozofie je svou formou obtížně sdělitelná, kdežto politické závěry je nejlépe osvětlují – sdělit informace, které k nám promlouvají jazykem předmětového světa.
- Politika a možnost komunikace splývají. Tam kde je likvidována svoboda, tam zbývá člověku jen osobní život.

• Otázka viny (jak je to s historickou vinou něm. národa)

- Totalitní systém nemůže být rozložen zevnitř, protože proti hrubé síle uvnitř individuum nic nezmůže.
- na základě zkušeností s totalitním systémem vyzývá k tomu, že svobodné státy mají povinnost zásahu. Přes tento hlavní motiv něm. viny zastává názor o hrozbě z východu. Je to z toho důvodu, že v dnešní době ony mezní situace (smrt, vina..) jsou velice silně v souč. světě konkretizovány, válka není abstrakce, ale každodenní realita = denodenně přítomná hrozba.
- upozorňuje, že bychom si celý život měli uvědomovat, že že veškeré naše počínání ve světě může ztroskotat – důsledek konkretizací
- neměli bychom se vyhýbat riziku tím, že se nebudeme vázat
- při intenzivnějším vědomí rizik budeme mít ostatní intenzivněji rádi = pravý pocit dějinnosti. Cesta není v odmítnutí vstupovat do rizik, ale žít přes rizika a tím intenzivněji a svobodněji existovat.


FILOZOFIE DIALOGU
- vyznačuje se snahou vymanit se z toho, co je typické pro novověké myšlení, které zastupuje hegeliánství = snaha úplně uchopit a úplně vysvětlit skutečnost
- lidské bytí se neopírá jen o to, co je vysvětlitelné, ale že v lidském bytí hraje roli to, co nelze úplně uchopit, k čemu se můžeme dobrat komunikací.
- naše existence bez druhého člověka nemá smysl, projevuje se prostřednictvím druhého š¨člověka; člověk je neustále oslovován k odpovědnosti a odpovědím
- lidská existence je neustálý dialog – zdůrazněna role druhého člověka

Představitelé:
Ferdinand Ebner – dialog s Bohem je cestou jak překonat lidskou osamělost;
Franz Rosenzweig – je přesvědčen, že člověk je spoluúčastníkem Boha při tvoření, my nejsme pasivními produkty, Bůh nás k tomu povolává

Jaspers II

Jaspers II
- úvaha týkající se otázky konečnosti lidského bytí v souvislosti s komunikací
- důležitý je pojem KOMUNIKACE– jak člověk přebývá ve světě, v čase
- je přesvědčen, že každé individuum své bytí realizuje ve styku s ostatními lidmi (existujeme spolu s ostatními individui)
- komunikace je univerzální podmínka lidského bytí
- nemůže existovat člověk sám o sobě, jsme vždy konkrétní (to spočívá mimo jiné v komunikaci), při přerušení komunikace je zlikvidována i svoboda
- komunikace slouží k tomu, jak se naše existence uskutečňuje, je to prostředek jakým se projevujeme, kom. ukazuje kdo jsme, jaké je naše bytí, i přestože můžeme ve společnosti zastávat různé role
- člověk je zároveň rodič i dítě, učitel i student (...) jedině v interakcích s ostatními zůstává zachováno jádro kdo a jací jsme
- moderní společnost začíná přinášet problém – masová komunikace – přestává být pravou komunikací, v ní se individualita mění v pouhý objekt = zastírací moment; pravá kom. je jakýsi duchovní styk

Od problému komunikace se Jaspers dostává k otázce PRAVDY = to, co je sdělitelné, to, co nás spojuje. J. říká, že věda neposkytuje úplnou pravdu, věda poskytuje pravdy týkající se manipulativního; pro naši existenci je určující pravda filozofická (je vždy osobní), ne pravda vědy.
- každý člověk má svou pravdu, pravda spočívá ve sdělitelnosti = důležitost vztahů s ostatními – pomáhají odlišit pravdu od iluzí, kritériem je právě sdělitelnost.
- individuální pravda nám otevírá dvířka k druhému
- ve vědě se nejprve pravda hledá, potom se sděluje, filozofická pravda (pravá) se získává prostřednictvím komunikace
- komunikace není nástrojem šíření pravdy, ale prostředkem získávání pravdy
- pravda není lhostejná, je to, co se nás zmocňuje, co řídí naše konání

Úvahy o důležitosti komunikace ho vedou k rozvinutí úvah o ČASOVOSTI. Říká, že lidská existence je dějinná – jsme bytosti konečné, jsme napojeni na čas, jsme smrtelní a jsme připoutáni ke druhým lidem a společnosti. Naše poznání je také ohraničené, protože je vázáno na smyslové nazírání. Jsme koneční tím, že jsme za sebe zodpovědní transcendentnu, ostatním lidem (ne sobě).
- Jsme koneční biologicky stejně jako jiní živočichové, ale také z toho důvodu, že si to uvědomujeme – to je zároveň konfrontováno s tím, že jsme ve vzájemných vazbách, překračujeme individuální rovinu.
- V historii se chceme stát tím, kým můžeme být. Nedovršenost je znamením naší svobody, člověk žije dál v paměti druhých lidí, dějin. Zůstává po něm stopa, která žije svým vlastním životem
- Naše bytí je fyzicky ohraničené, ale ne definitivně, tím, že jsme vázáni na společnost, Boha, tím jsme svobodni. Existujeme v jakési potenci, možnosti.
- Jaspers upozorňuje, že se vždy nacházíme v nějaké situaci, v jakémsi bodě, který má svoje souřadnice. Situace je kombinací vnějších podmínek a také jejich reflexem. Situace je to, co zkoumají jednotlivé vědy.

Dospívá k závěru, že fyzické podmínky jsou objektivizovatelné, jsou zobecnitelné, ale hist. situace je vždy jednorázová konstelace, která je neopakovatelná.