Žít, je náročný úkol, který musíme zvládnout. Životní spokojenosti je dosaženo tehdy, když život poskytuje dostatek kladných prožitků, jestliže kladné životní pocity převažují nad zápornými. Važme si života, snažme se každý najít ten "svůj smysl", pro který budeme chtít žít. Je totiž patrné, že někdy je těžké smysl života najít, ještě těžší je smysl života plnit, ale přitom tak snadné smysl života ztratit…
Na závěr několik citací:
Viktor Emanuel Frankl: „Žij tak, jako bys žil podruhé a poprvé dělal vše tak špatně, jak to právě teď hodláš učinit“.
Ivan. S. Turgeněv: „Jediná věc, na které v životě záleží, je klást sebe sama až na druhé místo“.
Platon: „Starajíce se o štěstí jiných, nacházíme své vlastní“.
Seneca: „Štěstí člověka není závislé na tom, jakou rozlohu polností orá, kolik lidí ho zdraví nebo na jak drahém lůžku odpočívá, ale na tom, jak je dobrý“.
Budha: „Nejšťastnější je ten, kdo má nejméně žádostí“.
Brecht: „Láska je přání něco dávat, nikoliv dostávat“.
Remarque: „Člověk bez lásky je jen mrtvola na dovolené“.
A jedna báseň o smyslu života, o lásce…
K čemu hebké ruce jsou
když je jiné nehřejí.
K čemu rudé rty mívat
když nejsou druhé, aby je mohly líbat.
Proč tváře rudé, jak jablíčka mít
když je nemá kdo pohladit.
Proč zvučné jméno mít
když není někdo, kdo by jej chtěl vyslovit.
Tak proč na světě být
když není někdo, pro koho má moje srdce bít a pro koho žít … ???
Zdroj: Základy marketingu
Encyklopedie pojmů
Internet
Největší databáze studijních materiálů pro střední a vysoké školy.
Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).
Ale smysl života můžeme posunout i do jiných oblastí
Ale smysl života můžeme posunout i do jiných oblastí. Zejména bych na tomto místě zavedl pojem „životní cíl“ (příp. „životní ambice“, „očekávání“). Životní cíl nám pomáhá naplňovat smysl života.
Co rozumíme životním cílem? Např. být laskavý na sebe a na druhé, umět naslouchat, porozumět, umět odpouštět, přijímat lásku a umět jí opětovat, být užitečný pro někoho, pro jiné, pro společnost, pro zvířata… Ale i dobře placené zaměstnání apod.
Člověk dochází k vědomí spokojenosti se svým životem tehdy, když to, čeho dosáhl, je v souladu s tím, co od svého života očekával. Čím je určen obsah životních očekávání? Těmito očekáváními bývají životní ambice resp. cíle.
Dá se říci, že v minulosti bylo začlenění lidí do života jednodušší. Například za feudalismu zdědil nejstarší syn otcovu chalupu a pole. Tím bylo jeho životní očekávání jednoznačně určeno. Pro pracujícího člověka v kapitalismu byla ústředním bodem životních ambicí otázka existenční jistoty, výdělku. U dívek byl splněním životních ambicí sňatek s existenčně zabezpečeným mužem.
Dnes si vlastně životní ambice stanoví každý člověk sám. Velmi důležité je vést už děti k tomu, aby své životní cíle a ambice orientovaly podle smyslu životní činnosti. Pro mnoho lidí je životními ambicemi dosáhnout toho, čeho dosáhl jeho otec nebo matka.
Životní cíl můžeme také chápat z roviny dílčí, konkrétní. Tzv. životní cíl podle životního cyklu, ve kterém se nacházíme. Marketing popisuje sedm základních etap životního cyklu:
1) mladí lidé, mladá domácnost (výdaje, zábava)
2) plné hnízdo I (děti do 6 let, výdaje více na děti, nábytek apod.)
3) plné hnízdo II (děti nad 6 let, výdaje na školné, sportovní potřeby apod.)
4) plné hnízdo III (s nezaopatřenými dětmi, prázdniny)
5) prázdné hnízdo I (rodiče začínají cestovat)
6) prázdné hnízdo II (důchodci)
7) osamělí (jeden z páru zemře)
Z těchto etap můžeme odvodit odlišné dílčí cíle a tedy naplňování smyslu života v konkrétní fázi života. Já patřím do první etapy životního cyklu. Pro mě je nyní např. cíl úspěšně vystudovat vysokou školu, po-té najít příjemné a pro mě adekvátní zaměstnání, rodina… atd. Což je jakýsi souhrn životních cílů, jimiž se snažím naplňovat svůj smysl života.
Co rozumíme životním cílem? Např. být laskavý na sebe a na druhé, umět naslouchat, porozumět, umět odpouštět, přijímat lásku a umět jí opětovat, být užitečný pro někoho, pro jiné, pro společnost, pro zvířata… Ale i dobře placené zaměstnání apod.
Člověk dochází k vědomí spokojenosti se svým životem tehdy, když to, čeho dosáhl, je v souladu s tím, co od svého života očekával. Čím je určen obsah životních očekávání? Těmito očekáváními bývají životní ambice resp. cíle.
Dá se říci, že v minulosti bylo začlenění lidí do života jednodušší. Například za feudalismu zdědil nejstarší syn otcovu chalupu a pole. Tím bylo jeho životní očekávání jednoznačně určeno. Pro pracujícího člověka v kapitalismu byla ústředním bodem životních ambicí otázka existenční jistoty, výdělku. U dívek byl splněním životních ambicí sňatek s existenčně zabezpečeným mužem.
Dnes si vlastně životní ambice stanoví každý člověk sám. Velmi důležité je vést už děti k tomu, aby své životní cíle a ambice orientovaly podle smyslu životní činnosti. Pro mnoho lidí je životními ambicemi dosáhnout toho, čeho dosáhl jeho otec nebo matka.
Životní cíl můžeme také chápat z roviny dílčí, konkrétní. Tzv. životní cíl podle životního cyklu, ve kterém se nacházíme. Marketing popisuje sedm základních etap životního cyklu:
1) mladí lidé, mladá domácnost (výdaje, zábava)
2) plné hnízdo I (děti do 6 let, výdaje více na děti, nábytek apod.)
3) plné hnízdo II (děti nad 6 let, výdaje na školné, sportovní potřeby apod.)
4) plné hnízdo III (s nezaopatřenými dětmi, prázdniny)
5) prázdné hnízdo I (rodiče začínají cestovat)
6) prázdné hnízdo II (důchodci)
7) osamělí (jeden z páru zemře)
Z těchto etap můžeme odvodit odlišné dílčí cíle a tedy naplňování smyslu života v konkrétní fázi života. Já patřím do první etapy životního cyklu. Pro mě je nyní např. cíl úspěšně vystudovat vysokou školu, po-té najít příjemné a pro mě adekvátní zaměstnání, rodina… atd. Což je jakýsi souhrn životních cílů, jimiž se snažím naplňovat svůj smysl života.
Smysl života se může také v jednotlivých fázích života značně měnit
Smysl života se může také v jednotlivých fázích života značně měnit. Tzv. dítě spatřuje smysl života v něčem jiném, než dospělý člověk nebo stařec. Zpravidla dochází k postupnému „vývoji“ názorů v důsledku konfrontace s ostatními a v důsledku životního dospívání. Názory se mohou také radikálně změnit např. díky nemoci, úrazu. Myslím, že kdybych vážně onemocněl, nebo např. ochrnul v důsledky nehody, můj pohled na svět by nejspíš zaznamenal přehodnocení určitých životních priorit a smyslu života.
Někteří při nezdaru a nesplnění některých cílů „upadají“ a ztrácí smysl života. Vše pro co žili ztrácí smysl. Cítí se osamoceni a nepochopeni okolím. Závisí při tom samozřejmě na člověku samém, na jeho vůli, síle, schopnosti řešit neúspěch. Zde může významnou roli sehrát již zmiňovaná rodina a přátelé. Uvědomění si, že nežiji „jen sám pro sebe“, ale jsou stále lidé, kterým na mně záleží, kteří mě potřebují.
Ztráta smyslu života může vyvolat hledání a „utápění se“ v jiných možnostech, zpravidla takových, které jen pomohou zapomenout, nepřemýšlet a neřešit budoucnost. Zejména alkohol a drogy. Na chvíli člověk dokáže zapomenout, ale neunikne. Svět, který se jevil bezsmyslným se stane, alespoň na chvíli, obrovsky smysluplný. Ve skutečnosti je to ale pouze pocit smyslu, nikoliv smysl sám.
Člověk může dojít až na samou hranici života a díky psychickému zhroucení uvažovat o jeho ukončení – sebevraždě. Sebevražda jako projev neschopnosti reagovat na životní překážky. (Podle statistik připadá nejvíce sebevražd kvůli rodinným a pracovním konfliktům.)
Další velkou rovinou je spatřování smyslu života v duševních hodnotách. Ať již křesťané, kteří uznávají bibli (spis judaismu a křesťanství) a boha. Bůh, který určuje smysl života. Bůh, který nás používá pro své cíle a žádá jen to, abychom mu věřili… Nebo muslimové, kteří uznávají Korán a Alláha (arabský bůh). Tito lidé mohou smysl života hledat v naprosto odlišných představách.
Příkladem může být útok na USA dne 11.9.2001. Lidé, kteří tento útok spáchali, vyznávají Tálibán (islámské militantní hnutí v Afghánistánu, které ovládá většinu Afghánistánu mimo severní oblasti) včele s bin Ládinem. Zde je vidět jasný příklad zcela odlišných představ o smyslu života. Hlavním smyslem života těchto lidí bylo ublížit kapitalistické Americe a zemřít, zemřít za svá vyznání, za hnutí Tálibán.
Někteří při nezdaru a nesplnění některých cílů „upadají“ a ztrácí smysl života. Vše pro co žili ztrácí smysl. Cítí se osamoceni a nepochopeni okolím. Závisí při tom samozřejmě na člověku samém, na jeho vůli, síle, schopnosti řešit neúspěch. Zde může významnou roli sehrát již zmiňovaná rodina a přátelé. Uvědomění si, že nežiji „jen sám pro sebe“, ale jsou stále lidé, kterým na mně záleží, kteří mě potřebují.
Ztráta smyslu života může vyvolat hledání a „utápění se“ v jiných možnostech, zpravidla takových, které jen pomohou zapomenout, nepřemýšlet a neřešit budoucnost. Zejména alkohol a drogy. Na chvíli člověk dokáže zapomenout, ale neunikne. Svět, který se jevil bezsmyslným se stane, alespoň na chvíli, obrovsky smysluplný. Ve skutečnosti je to ale pouze pocit smyslu, nikoliv smysl sám.
Člověk může dojít až na samou hranici života a díky psychickému zhroucení uvažovat o jeho ukončení – sebevraždě. Sebevražda jako projev neschopnosti reagovat na životní překážky. (Podle statistik připadá nejvíce sebevražd kvůli rodinným a pracovním konfliktům.)
Další velkou rovinou je spatřování smyslu života v duševních hodnotách. Ať již křesťané, kteří uznávají bibli (spis judaismu a křesťanství) a boha. Bůh, který určuje smysl života. Bůh, který nás používá pro své cíle a žádá jen to, abychom mu věřili… Nebo muslimové, kteří uznávají Korán a Alláha (arabský bůh). Tito lidé mohou smysl života hledat v naprosto odlišných představách.
Příkladem může být útok na USA dne 11.9.2001. Lidé, kteří tento útok spáchali, vyznávají Tálibán (islámské militantní hnutí v Afghánistánu, které ovládá většinu Afghánistánu mimo severní oblasti) včele s bin Ládinem. Zde je vidět jasný příklad zcela odlišných představ o smyslu života. Hlavním smyslem života těchto lidí bylo ublížit kapitalistické Americe a zemřít, zemřít za svá vyznání, za hnutí Tálibán.
Smysl života
Smysl života
(pro předmět PSP201)
Otázka smyslu života je velmi komplikovaná a u jednotlivých lidí rozdílná. Lze sice najít jakýsi obecný rámec hodnot, které většina lidí uznává a preferuje, ale konkrétní hodnoty a smysl života závisí bezesporu pouze na člověku samém.
Myslím, že právě hodnoty, které člověk ve svém životě uznává hluboce souvisí se smyslem jeho života.
Minulý semestr jsme měli předmět, jehož náplní bylo umět interpretovat informace, osobní názory a hodnoty, které uznáváme. Všichni, kdo navštěvovali tento kurz, obdrželi seznam jakýchsi „hodnot“ (cca 20 položek), z nichž měli vybrat preferenčně první tři hodnoty.
Při vyhodnocení většina lidí na prvém místě uvedla rodinu, včetně mě. Rodina je něco, v čem spatřuji hlavní smysl života. Vlastně je to příroda, která nám toto předurčila. Protože, i když se řada lidí povyšuje nad světem, zvířectvem resp. přírodou, člověk je součástí přírody, ať chce nebo nikoliv. Snad i pocit „zanechat něco na světě“ vede k touze po rodině, předat „kus sebe“ i pro další generace. Zde by se dalo použít: „člověk může přežít jen tehdy, žije-li pro něco“. Vychovat potomky, kteří budou reprezentovat z části sebe samého. Jakož i správná (ve smyslu dát dítěti právní i morální zásady) výchova potomků, v čemž spatřuji jeden ze základu smyslu mého života.
(pro předmět PSP201)
Otázka smyslu života je velmi komplikovaná a u jednotlivých lidí rozdílná. Lze sice najít jakýsi obecný rámec hodnot, které většina lidí uznává a preferuje, ale konkrétní hodnoty a smysl života závisí bezesporu pouze na člověku samém.
Myslím, že právě hodnoty, které člověk ve svém životě uznává hluboce souvisí se smyslem jeho života.
Minulý semestr jsme měli předmět, jehož náplní bylo umět interpretovat informace, osobní názory a hodnoty, které uznáváme. Všichni, kdo navštěvovali tento kurz, obdrželi seznam jakýchsi „hodnot“ (cca 20 položek), z nichž měli vybrat preferenčně první tři hodnoty.
Při vyhodnocení většina lidí na prvém místě uvedla rodinu, včetně mě. Rodina je něco, v čem spatřuji hlavní smysl života. Vlastně je to příroda, která nám toto předurčila. Protože, i když se řada lidí povyšuje nad světem, zvířectvem resp. přírodou, člověk je součástí přírody, ať chce nebo nikoliv. Snad i pocit „zanechat něco na světě“ vede k touze po rodině, předat „kus sebe“ i pro další generace. Zde by se dalo použít: „člověk může přežít jen tehdy, žije-li pro něco“. Vychovat potomky, kteří budou reprezentovat z části sebe samého. Jakož i správná (ve smyslu dát dítěti právní i morální zásady) výchova potomků, v čemž spatřuji jeden ze základu smyslu mého života.
V dalších hodnotách už docházelo k určitým diferencím
V dalších hodnotách už docházelo k určitým diferencím. Někdo uvedl bohatství, jiný životní úspěch, kariéru apod.
Já jsem na druhém místě po rodině uvedl přátelství. Mít přátelé pro mě znamená velmi mnoho. Bez přátel by byl svět „černý“. Opravdoví přátelé dokáží ovlivnit určité postoje, pomoci při komplikovaných životních situacích a pomoci najít třeba i nový smysl života. Protože „utápět“ se ve svých vlastních myšlenkách a nemoci je s nikým konfrontovat, může vést k depresím a situacím, kdy člověk smysl života ztrácí.
Na třetím místě jsem uvedl štěstí. Bez štěstí podle mě žít nelze. Štěstí ve smyslu být úspěšný, ale také ve smyslu být šťastný se způsobem života. Bez štěstí by totiž každý rychle ztrácel smysl života. Štěstí bych zařadil do skupin tzv. „podpůrných“ hodnot, které nám pomáhají tento smysl naplňovat.
Nyní jsem tedy uvedl pro mě tři nejdůležitější životní hodnoty:
1) rodina
2) přátelství
3) štěstí
(na tomto místě se nezabývám zdravím, které chápu trochu v jiné rovině).
Pro někoho může být velmi důležité povolání a pracovní činnost jako důvody, pro které stojí za to žít. Aby pracovní činnost mohla být tím významným zdrojem vědomí, pro které stojí za to žít, musí být splněny některé podmínky. Je důležité, aby lidé byli velmi spokojeni se svou prací a také musí mít pocit, že jejich činnost je někomu prospěšná.
Nejdůležitějším faktorem, který ovlivní člověka, zda pro něj má jeho povolání velký význam, je bohatství prožitků s ním spojených. To, co prožívá při své práci právník, učitel nebo instalatér, může být pro každého z nich důvodem, pro který stojí za to žít.
Velmi důležité jsou také vztahy na pracovišti i mimo ně. Je samozřejmé, že cítí-li se někdo dobře v kolektivu přátel na svém pracovišti, odráží se tento stav na jeho chování doma i jinde. Takový člověk se svým životem spokojen asi bude. Je stále však mnoho lidí, u kterých je tomu naopak.
Je také velmi zajímavé pozorovat sebehodnocení studenta, lékaře, topiče a třeba inženýra. I kdyby se všichni "jako rovný s rovným" setkali třeba na zábavě nebo na fotbale, všude se projeví jejich specifický názor o sobě, určený hlavně jejich pracovním začleněním. A na tom, zda jsou s tímto začleněním spokojeni, zda se sami vnímají jako úspěšní, závisí to, zda jsou spokojeni se svým životem.
Já jsem na druhém místě po rodině uvedl přátelství. Mít přátelé pro mě znamená velmi mnoho. Bez přátel by byl svět „černý“. Opravdoví přátelé dokáží ovlivnit určité postoje, pomoci při komplikovaných životních situacích a pomoci najít třeba i nový smysl života. Protože „utápět“ se ve svých vlastních myšlenkách a nemoci je s nikým konfrontovat, může vést k depresím a situacím, kdy člověk smysl života ztrácí.
Na třetím místě jsem uvedl štěstí. Bez štěstí podle mě žít nelze. Štěstí ve smyslu být úspěšný, ale také ve smyslu být šťastný se způsobem života. Bez štěstí by totiž každý rychle ztrácel smysl života. Štěstí bych zařadil do skupin tzv. „podpůrných“ hodnot, které nám pomáhají tento smysl naplňovat.
Nyní jsem tedy uvedl pro mě tři nejdůležitější životní hodnoty:
1) rodina
2) přátelství
3) štěstí
(na tomto místě se nezabývám zdravím, které chápu trochu v jiné rovině).
Pro někoho může být velmi důležité povolání a pracovní činnost jako důvody, pro které stojí za to žít. Aby pracovní činnost mohla být tím významným zdrojem vědomí, pro které stojí za to žít, musí být splněny některé podmínky. Je důležité, aby lidé byli velmi spokojeni se svou prací a také musí mít pocit, že jejich činnost je někomu prospěšná.
Nejdůležitějším faktorem, který ovlivní člověka, zda pro něj má jeho povolání velký význam, je bohatství prožitků s ním spojených. To, co prožívá při své práci právník, učitel nebo instalatér, může být pro každého z nich důvodem, pro který stojí za to žít.
Velmi důležité jsou také vztahy na pracovišti i mimo ně. Je samozřejmé, že cítí-li se někdo dobře v kolektivu přátel na svém pracovišti, odráží se tento stav na jeho chování doma i jinde. Takový člověk se svým životem spokojen asi bude. Je stále však mnoho lidí, u kterých je tomu naopak.
Je také velmi zajímavé pozorovat sebehodnocení studenta, lékaře, topiče a třeba inženýra. I kdyby se všichni "jako rovný s rovným" setkali třeba na zábavě nebo na fotbale, všude se projeví jejich specifický názor o sobě, určený hlavně jejich pracovním začleněním. A na tom, zda jsou s tímto začleněním spokojeni, zda se sami vnímají jako úspěšní, závisí to, zda jsou spokojeni se svým životem.
Motivační profil
Motivační profil
- stabilní charakteristika člověka, jde o popis a strukturaci základních motivátorů. Vycházíme z představy, že lidé se neliší tolik co kvality, tzn. že většinu motivátorů můžeme nalézt u všech, ale co do kvantity. Proto můžeme identifikovat několik základních dimenzí, které si můžeme představit jako škály s extrémními hodnotami.
Současně motivační profil naznačuje určité hranice, limity lidské činnosti. Např. člověk, který je výrazně orientován na teď a tady nebude tolik preferovat perspektivní činnost do budoucna, apod.
Znalost motivačního profilu umožňuje
a) lépe pochopit jednání člověka
b) účinněji stimulovat
Základní dimenze
• Orientace na úspěch - orientace na vyhýbání se neúspěchu
- každodenní úkoly jsou výzvy, příležitost k aktivitě, realizaci x obdobné situace jako ohrožení, nebezpečí, narušení vlastního sebehodnocení, vlastní kompetentnosti
• Orientace na úspěch - orientace na vlastní činnost
- zvýšená míra soutěživosti až soupeřivost x radost z vykonávání činnosti
- hlavní je úspěch, sláva, kariéra, uznání x úspěch jako by-produkt
• Situační orientace - perspektivní orientace
- zaměření na teď a tady, na aktuální situace, stav. Často to může jít až do absence osobních cílů a perspektiv, v lepším případě jde o cíle konkrétní a krátkodobé
- neustálé zaměřování na budoucnost, někdy až nižší schopnost přiměřené reflexe aktuální reality
• Individuální orientace - skupinová orientace
- jedinec nezávislý na sociálních kontaktech, na mínění a názorech druhých lidí, jde o výrazně samostatného a nezávislého jedince, až individualistu a egocentristu
- až nekritické ztotožnění se jedince s určitou skupinou pro něj významných lidí, s jejich sociálními normami.
• Osobní orientace - prosociální orientace
- lidé činící vše se zřetelem k sobě samému, s ohledem na svůj vlastní prospěch, nejenom ekonomický
- zaměření na druhé osoby, služba, apod.
• Činorodost - pasivita
- vyhraněná aktivita - nečinnost
• Orientace na ekonomický prospěch - morální uspokojení
- v této dimenzi se projevuje odlišná hodnotová orientace. Na jedné straně je pro jedince typická orientace na ekonomický prospěch, materiální či hmotné hodnoty, na druhé straně jde o hodnoty etické, estetické, morální, ideové.
• Zaměření směrem k podniku - zaměření směrem od podniku
- vyhraněná identifikace jedince se svým pracovním zařazením - udržování značného odstupu pracovníka od podnikového dění, aktivní usilování o jakousi osobní nezávislost
- stabilní charakteristika člověka, jde o popis a strukturaci základních motivátorů. Vycházíme z představy, že lidé se neliší tolik co kvality, tzn. že většinu motivátorů můžeme nalézt u všech, ale co do kvantity. Proto můžeme identifikovat několik základních dimenzí, které si můžeme představit jako škály s extrémními hodnotami.
Současně motivační profil naznačuje určité hranice, limity lidské činnosti. Např. člověk, který je výrazně orientován na teď a tady nebude tolik preferovat perspektivní činnost do budoucna, apod.
Znalost motivačního profilu umožňuje
a) lépe pochopit jednání člověka
b) účinněji stimulovat
Základní dimenze
• Orientace na úspěch - orientace na vyhýbání se neúspěchu
- každodenní úkoly jsou výzvy, příležitost k aktivitě, realizaci x obdobné situace jako ohrožení, nebezpečí, narušení vlastního sebehodnocení, vlastní kompetentnosti
• Orientace na úspěch - orientace na vlastní činnost
- zvýšená míra soutěživosti až soupeřivost x radost z vykonávání činnosti
- hlavní je úspěch, sláva, kariéra, uznání x úspěch jako by-produkt
• Situační orientace - perspektivní orientace
- zaměření na teď a tady, na aktuální situace, stav. Často to může jít až do absence osobních cílů a perspektiv, v lepším případě jde o cíle konkrétní a krátkodobé
- neustálé zaměřování na budoucnost, někdy až nižší schopnost přiměřené reflexe aktuální reality
• Individuální orientace - skupinová orientace
- jedinec nezávislý na sociálních kontaktech, na mínění a názorech druhých lidí, jde o výrazně samostatného a nezávislého jedince, až individualistu a egocentristu
- až nekritické ztotožnění se jedince s určitou skupinou pro něj významných lidí, s jejich sociálními normami.
• Osobní orientace - prosociální orientace
- lidé činící vše se zřetelem k sobě samému, s ohledem na svůj vlastní prospěch, nejenom ekonomický
- zaměření na druhé osoby, služba, apod.
• Činorodost - pasivita
- vyhraněná aktivita - nečinnost
• Orientace na ekonomický prospěch - morální uspokojení
- v této dimenzi se projevuje odlišná hodnotová orientace. Na jedné straně je pro jedince typická orientace na ekonomický prospěch, materiální či hmotné hodnoty, na druhé straně jde o hodnoty etické, estetické, morální, ideové.
• Zaměření směrem k podniku - zaměření směrem od podniku
- vyhraněná identifikace jedince se svým pracovním zařazením - udržování značného odstupu pracovníka od podnikového dění, aktivní usilování o jakousi osobní nezávislost
Přehled faktorů působících na výkon člověka
Motivátory
Zajímavost práce
Rozmanitost práce
Využití kvalifikace
Samostatnost rozhod
Jistota prac. poměru
Přímý nadřízený
Perspektiva postupu
Informovanost
Prestiž povolání
Stresory
Hlučnost
Vybavení pracoviště
Vliv práce na zdraví
Organizace práce
Plat
Péče o zaměstnance
Plnění slibů vedením
Účast na řízení
Pověst podniku
Vztah vedení k zaměst
Satisfaktory
Zvyšování kvalifikace
Fyzická náročnost pr.
Pracovní tempo
Vibrace a otřesy
Zdravotní péče
Pracovní pomůcky
Pracovní doba
Dovolená
Rekreace
Stravování
Demotivátory
Chemické zplodiny
Prašnost
Barevnost
Průvan a větrání
Osvětlení
Teplota
Zraková námaha
Prostornost
Hygiena
Duševní napětí
Zajímavost práce
Rozmanitost práce
Využití kvalifikace
Samostatnost rozhod
Jistota prac. poměru
Přímý nadřízený
Perspektiva postupu
Informovanost
Prestiž povolání
Stresory
Hlučnost
Vybavení pracoviště
Vliv práce na zdraví
Organizace práce
Plat
Péče o zaměstnance
Plnění slibů vedením
Účast na řízení
Pověst podniku
Vztah vedení k zaměst
Satisfaktory
Zvyšování kvalifikace
Fyzická náročnost pr.
Pracovní tempo
Vibrace a otřesy
Zdravotní péče
Pracovní pomůcky
Pracovní doba
Dovolená
Rekreace
Stravování
Demotivátory
Chemické zplodiny
Prašnost
Barevnost
Průvan a větrání
Osvětlení
Teplota
Zraková námaha
Prostornost
Hygiena
Duševní napětí
Výkon a motivace
Výkon a motivace
V = f (M x S) Yerkes-Dodsonův zákon
Výkonová motivace – relativně stálá tendence jedince dosahovat určité úrovně v činnosti, ve které je možné dosáhnout jak úspěch tak neúspěch.
Je určena poměrem
a) tendencí dosáhnout úspěchu
b) tendencí vyhnout se neúspěchu
- význam dlouhodobého plánování, cílové orientace
Determinanty a souvislosti utváření výkonové motivace
Vysoká výkonová m. Nízká výkonová m.
Harmonické prostředí
Vyšší vzdělání rodičů
Prvorození
Samostatnost ve výchově
Pozitivní uznání
Větší volnost v rozhodování
Méně autoritářská výchova Disharmonické prostředí
Nižší vzdělání rodičů
Další v pořadí
Žádné či přehnané požadavky
Autoritativní výchova
Více zákazů, omezení
Větší důraz na poslušnost
Převažující zaměření Tendence dosáhnout úspěchu
Osobní cíle s delším čas. plánem
Větší důraz na schopnosti
Plánování budoucích činností
Větší testování reality Tendence vyhnout se neúspěchu
Krátký či žádný cíle
Větší důraz na prestiž
Neplánují
Fantazie, představy, úniky
Sebehodnocení Větší síla ega
Přiměřená aspirace
Spíše optimistické odhadování úspěchu v nové činnosti Malá síla ega
Aspirace žádné či nepřiměřené
Pesimistické odhady
Výkonnost Vyšší v náročnějších
Vyšší postavení v práci Nižší v náročnějších činnostech
Nižší postavení
Další osobn. vlastnosti Dovedou čekat na úspěch
Větší ochota postupovat riziko Neumí čekat
Neriskují
V = f (M x S) Yerkes-Dodsonův zákon
Výkonová motivace – relativně stálá tendence jedince dosahovat určité úrovně v činnosti, ve které je možné dosáhnout jak úspěch tak neúspěch.
Je určena poměrem
a) tendencí dosáhnout úspěchu
b) tendencí vyhnout se neúspěchu
- význam dlouhodobého plánování, cílové orientace
Determinanty a souvislosti utváření výkonové motivace
Vysoká výkonová m. Nízká výkonová m.
Harmonické prostředí
Vyšší vzdělání rodičů
Prvorození
Samostatnost ve výchově
Pozitivní uznání
Větší volnost v rozhodování
Méně autoritářská výchova Disharmonické prostředí
Nižší vzdělání rodičů
Další v pořadí
Žádné či přehnané požadavky
Autoritativní výchova
Více zákazů, omezení
Větší důraz na poslušnost
Převažující zaměření Tendence dosáhnout úspěchu
Osobní cíle s delším čas. plánem
Větší důraz na schopnosti
Plánování budoucích činností
Větší testování reality Tendence vyhnout se neúspěchu
Krátký či žádný cíle
Větší důraz na prestiž
Neplánují
Fantazie, představy, úniky
Sebehodnocení Větší síla ega
Přiměřená aspirace
Spíše optimistické odhadování úspěchu v nové činnosti Malá síla ega
Aspirace žádné či nepřiměřené
Pesimistické odhady
Výkonnost Vyšší v náročnějších
Vyšší postavení v práci Nižší v náročnějších činnostech
Nižší postavení
Další osobn. vlastnosti Dovedou čekat na úspěch
Větší ochota postupovat riziko Neumí čekat
Neriskují
Stimulace pracovního jednání
Stimulace pracovního jednání
• stimulace se vždy „lomí“ přes zkušenosti, osobnost, motivační profil a tak zprostředkovaně ovlivňuje motivační procesy
• stimulace jsou vnější podněty (pobídky, incentivy), které mají ovlivnit pracovní jednání
• ne všechny stimuly skutečně ovlivní chování člověka žádoucím směrem
• stimul, který skutečně zapůsobí na motivaci člověka se nazývá aktivní motivátor
• stimul, který zapůsobí opačně, má tzv. bumerangový efekt
Úspěšná stimulace závisí na
• motivační struktuře člověka
• osobnostních vlastnostech
• kognitivních procesech
• sociálním prostředí
• existenci prostoru pro posun
• použitých stimulátorech
• stimulace se vždy „lomí“ přes zkušenosti, osobnost, motivační profil a tak zprostředkovaně ovlivňuje motivační procesy
• stimulace jsou vnější podněty (pobídky, incentivy), které mají ovlivnit pracovní jednání
• ne všechny stimuly skutečně ovlivní chování člověka žádoucím směrem
• stimul, který skutečně zapůsobí na motivaci člověka se nazývá aktivní motivátor
• stimul, který zapůsobí opačně, má tzv. bumerangový efekt
Úspěšná stimulace závisí na
• motivační struktuře člověka
• osobnostních vlastnostech
• kognitivních procesech
• sociálním prostředí
• existenci prostoru pro posun
• použitých stimulátorech
Srovnání obecných a specifických modelů motivace
Obecné teorie motivace Specifické teorie pracovní motivace
INTRINSICKÉ
Homeostatická - princip rovnováhy
Hédonistická – princip slasti
Humanistická – regrese – progrese
Aplikace humanistického modelu
KOGNITIVNÍ
Poznávací – princip poznávání Expektační – princip VIE
ČINNOSTNÍ
Pobídková – princip pohnutek Dvoufaktorová
VZTAHOVÉ
Sounáležitosti – princip afiliace Kompetence – princip touha po pravomoci
Spravedlnosti – princip spravedlivého odměňování
Motivační profil
orientace na úspěch 1 2 3 4 5 6 7 vyhýbání se neúspěchu
orientace na úspěch 1 2 3 4 5 6 7 orientace na vlastní činnost
situační orientace 1 2 3 4 5 6 7 perspektivní orientace
individuální orientace 1 2 3 4 5 6 7 skupinová orientace
osobní orientace 1 2 3 4 5 6 7 prosociální orientace
činorodost 1 2 3 4 5 6 7 pasivita
ekonomický prospěch 1 2 3 4 5 6 7 morální uspokojení
zaměření směrem ke škole 1 2 3 4 5 6 7 zaměření směrem od školy
Obecné teorie motivace Specifické teorie pracovní motivace
INTRINSICKÉ
Homeostatická - princip rovnováhy
Hédonistická – princip slasti
Humanistická – regrese – progrese
Aplikace humanistického modelu
KOGNITIVNÍ
Poznávací – princip poznávání Expektační – princip VIE
ČINNOSTNÍ
Pobídková – princip pohnutek Dvoufaktorová
VZTAHOVÉ
Sounáležitosti – princip afiliace Kompetence – princip touha po pravomoci
Spravedlnosti – princip spravedlivého odměňování
Motivační profil
orientace na úspěch 1 2 3 4 5 6 7 vyhýbání se neúspěchu
orientace na úspěch 1 2 3 4 5 6 7 orientace na vlastní činnost
situační orientace 1 2 3 4 5 6 7 perspektivní orientace
individuální orientace 1 2 3 4 5 6 7 skupinová orientace
osobní orientace 1 2 3 4 5 6 7 prosociální orientace
činorodost 1 2 3 4 5 6 7 pasivita
ekonomický prospěch 1 2 3 4 5 6 7 morální uspokojení
zaměření směrem ke škole 1 2 3 4 5 6 7 zaměření směrem od školy
Specifické teorie motivace
1. Dvoufaktorová teorie - F. Herzberg
• založena na empirickém výzkumu – Pittsburghské studie
Hygienické faktory (disatisfaktory)
• způsobují nespokojenost
Pracovní podmínky
Odměna
Vedoucí
Spolupracovníci
Bezpečnost práce
Jistota zaměstnání
Personální politika
Sociální program
Motivační faktory (satisfaktory)
• vyvolávají spokojenost
Vztah k práci
Úroveň výkonu
Uznání
Odpovědnost
Význam práce
Zajímavost práce
Náročnost práce
Osobnostní růst, rozvoj
• Významně poukazuje na vztah pracovní spokojenosti a motivace
2. Expektační teorie - Vroom
• Kognitivní teorie – předpokládá anticipační schopnosti
• Motivace jako funkce očekávání a hodnoty cílového stavu
• M = f ( V x E)
3. Teorie kompetence – White
• Základní motivační zdroj: potřeba ovládat, manipulovat, zvládat svět, své okolí
• Potřeba prokázat své schopnosti, „ukázat druhým, že na to mám“
• Význam přiměřených úkolů
4. Teorie spravedlnosti - Adams
Princip: čím větší je spravedlnost v odměňování, tím větší je motivace
5. Teorie x a y
• založena na empirickém výzkumu – Pittsburghské studie
Hygienické faktory (disatisfaktory)
• způsobují nespokojenost
Pracovní podmínky
Odměna
Vedoucí
Spolupracovníci
Bezpečnost práce
Jistota zaměstnání
Personální politika
Sociální program
Motivační faktory (satisfaktory)
• vyvolávají spokojenost
Vztah k práci
Úroveň výkonu
Uznání
Odpovědnost
Význam práce
Zajímavost práce
Náročnost práce
Osobnostní růst, rozvoj
• Významně poukazuje na vztah pracovní spokojenosti a motivace
2. Expektační teorie - Vroom
• Kognitivní teorie – předpokládá anticipační schopnosti
• Motivace jako funkce očekávání a hodnoty cílového stavu
• M = f ( V x E)
3. Teorie kompetence – White
• Základní motivační zdroj: potřeba ovládat, manipulovat, zvládat svět, své okolí
• Potřeba prokázat své schopnosti, „ukázat druhým, že na to mám“
• Význam přiměřených úkolů
4. Teorie spravedlnosti - Adams
Princip: čím větší je spravedlnost v odměňování, tím větší je motivace
5. Teorie x a y
Struktura osobnosti
II. struktura osobnosti
odhlídneme-li od různých přístupů, pak osobnost tvoří:
a) schopnosti
b) profilující vlastnosti
c) motivace
III. dynamika osobnosti
hybné síly osobnosti
- motivace
- inteligence
- temperament a charakter
- postoje
kdy hlavní autoregulační úlohu v řízení hraje vůle
Sebepojetí
relativně stálý a ucelený, současně však měnící se vztah lidského jedince k sobě samému i k subjektivně důležitým skutečnostem jeho života.
Kdo jsem?
1) identita – jméno, pohlaví, sociální role
2) vlastnosti projevující se hlavně ve vztazích
3) sebehodnocení
4) hodnoty a svědomí
5) tělesné schéma a vnější zjev
Reálné já
Ideální já
a) ideály
b) maximalizmy
Síla ega
Vývoj já
1) tělesné schéma
2) sociální já
3) sebepojetí
odhlídneme-li od různých přístupů, pak osobnost tvoří:
a) schopnosti
b) profilující vlastnosti
c) motivace
III. dynamika osobnosti
hybné síly osobnosti
- motivace
- inteligence
- temperament a charakter
- postoje
kdy hlavní autoregulační úlohu v řízení hraje vůle
Sebepojetí
relativně stálý a ucelený, současně však měnící se vztah lidského jedince k sobě samému i k subjektivně důležitým skutečnostem jeho života.
Kdo jsem?
1) identita – jméno, pohlaví, sociální role
2) vlastnosti projevující se hlavně ve vztazích
3) sebehodnocení
4) hodnoty a svědomí
5) tělesné schéma a vnější zjev
Reálné já
Ideální já
a) ideály
b) maximalizmy
Síla ega
Vývoj já
1) tělesné schéma
2) sociální já
3) sebepojetí
Cattell - 16 osobnostních faktorů
Cattell - 16 osobnostních faktorů
A rezervovanost, chladnost otevřenost, vřelost
B nízká inteligence vysoká inteligence
C emocionální, vzrušivý klidný, realistický
E submisivní, poslušný dominantní, prosazující se
F opatrný, střízlivý bezstarostný, lehkomyslný
G neodpovědný svědomitý, spolehlivý
H bojácný, ostýchavý smělý, velkorysý
I houževnatý, realista, tvrdý měkký, senzitivní
L důvěřivý podezíravý, žárlivý
M prakticky založený bohémský, imaginativní
N naivní, upřímný vychytralý, vypočítavý
O sebejistý, klidný úzkostný, ustaraný
Q1 konzervativní liberální
Q2 sociálně závislý soběstačný, samostatný
Q3 slabá sebekontrola disciplinovaný
Q4 uvolněný, relaxovaný napjatý, popudlivý
A rezervovanost, chladnost otevřenost, vřelost
B nízká inteligence vysoká inteligence
C emocionální, vzrušivý klidný, realistický
E submisivní, poslušný dominantní, prosazující se
F opatrný, střízlivý bezstarostný, lehkomyslný
G neodpovědný svědomitý, spolehlivý
H bojácný, ostýchavý smělý, velkorysý
I houževnatý, realista, tvrdý měkký, senzitivní
L důvěřivý podezíravý, žárlivý
M prakticky založený bohémský, imaginativní
N naivní, upřímný vychytralý, vypočítavý
O sebejistý, klidný úzkostný, ustaraný
Q1 konzervativní liberální
Q2 sociálně závislý soběstačný, samostatný
Q3 slabá sebekontrola disciplinovaný
Q4 uvolněný, relaxovaný napjatý, popudlivý
Tvořivost
14. tvořivost. Jsou tvořivými v plném smyslu tohoto pojmu.
- manifestovaná tvořivost se liší od neobyčejných talentů či géniů jak je pozorována v poezii, umění, hudbě či vědě
- lze ji porovnat k přirozené a spontánní tvořivosti, kterou nalézáme u nezkažených (nezhýčka¬ných) dětí
- projevuje se v každodenním životě jako výraz osobnosti, která má rozhled, je inovující
- nepotřebuje produkovat objekty své tvořivosti (psát knihy...) např. tchýně nemá talent psát, ale je vysoce tvořivá v přípravě domácí polévky = prvotřídní polévka je více tvůrčí než druhořadá poezie
15. odolnost vůči inkulturaci. Jsou v harmonickém vztahu se svou kulturou a přesto udržují určitou vnitřní oddělenost od ní
- jsouce v podstatě autonomními a samostatní, jsou s to odolávat sociálním a kulturním tlakům myslit a jednat v daných linkách
- to neznamená, že jsou nekonvenčními a antisociálními ve všech sférách chování (např. zůstávají v mezích podrobení se ve volbě oděvu, řeči, stravy, způsobech vyřizování záležitostí, jež nejsou skutečně významnými pro namítání)
- neztrácejí energii bojem proti bezvýznamným sociálním rituálům a stanovám společnosti
- mohou však být mimořádně nezávislými a nekonvenčními tam kde pociťují komplikaci základních problémů
- proto jsou někdy považováni za rebelující a excentrické těmi, kteří nevěnují čas tomu, aby je pochopili
- projevují rovněž klidnou, dlouhodobou vazbu na zdokonalování kultury
- ačkoli znají nedokonalosti společnosti, akceptují skutečnost, že sociální změny mohou být pomalé a bolestivé, ale že jich lze nejlépe dosáhnout prací uvnitř systému
- manifestovaná tvořivost se liší od neobyčejných talentů či géniů jak je pozorována v poezii, umění, hudbě či vědě
- lze ji porovnat k přirozené a spontánní tvořivosti, kterou nalézáme u nezkažených (nezhýčka¬ných) dětí
- projevuje se v každodenním životě jako výraz osobnosti, která má rozhled, je inovující
- nepotřebuje produkovat objekty své tvořivosti (psát knihy...) např. tchýně nemá talent psát, ale je vysoce tvořivá v přípravě domácí polévky = prvotřídní polévka je více tvůrčí než druhořadá poezie
15. odolnost vůči inkulturaci. Jsou v harmonickém vztahu se svou kulturou a přesto udržují určitou vnitřní oddělenost od ní
- jsouce v podstatě autonomními a samostatní, jsou s to odolávat sociálním a kulturním tlakům myslit a jednat v daných linkách
- to neznamená, že jsou nekonvenčními a antisociálními ve všech sférách chování (např. zůstávají v mezích podrobení se ve volbě oděvu, řeči, stravy, způsobech vyřizování záležitostí, jež nejsou skutečně významnými pro namítání)
- neztrácejí energii bojem proti bezvýznamným sociálním rituálům a stanovám společnosti
- mohou však být mimořádně nezávislými a nekonvenčními tam kde pociťují komplikaci základních problémů
- proto jsou někdy považováni za rebelující a excentrické těmi, kteří nevěnují čas tomu, aby je pochopili
- projevují rovněž klidnou, dlouhodobou vazbu na zdokonalování kultury
- ačkoli znají nedokonalosti společnosti, akceptují skutečnost, že sociální změny mohou být pomalé a bolestivé, ale že jich lze nejlépe dosáhnout prací uvnitř systému
Osobnost
Osobnost
I. vymezení pojmu
celek dispozic k psychickým reakcím, který způsobuje že v téže situaci se lidé chovají různým způsobem a tyto reakce vykazují určitou jednotu cítění, myšlení, vnímání, představ a snah.
Df: organizovaný, dynamický a interindividuálně odlišný celek psychofyzických dispozic, determinující průběh a projevy psychických procesů (chování a prožívání).
Zásadní dva přístupy
a) behaviorální – systém naučených tendencí chovat se v určité situaci určitým způsobem
b) fenomenologický – osobnost je něco skrytého za projevy, chováním jako nepostihnutelná podstata.
Srovnání tří přístupů k osobnosti:
Názor na lidskou povahu
Je chování svobodné?
Základní motivy
Struktura osobnosti
Role nevědomí
Pojetí svědomí
Vývojový důraz
Bariéry osobního růstu
Psychoanalýza
negativní
determinované
sex a agrese
id, ego, super-ego
maximalizovaná
super-ego
psychosexuální st.
nevědomé konflikty, fixace
Behaviorismus
neutrální
determinované
drives
zvyky
prakticky neexistující
sebe-zpevňování
kritické situace, učení, identifikace
maladaptivní zvyky,
patologické prostředí
Humanistická ps.
pozitivní
svobodná volba
sebeaktualizace
jáství
minimalizovaná
ideální já
vývoj sebepojetí
inkongurence
I. vymezení pojmu
celek dispozic k psychickým reakcím, který způsobuje že v téže situaci se lidé chovají různým způsobem a tyto reakce vykazují určitou jednotu cítění, myšlení, vnímání, představ a snah.
Df: organizovaný, dynamický a interindividuálně odlišný celek psychofyzických dispozic, determinující průběh a projevy psychických procesů (chování a prožívání).
Zásadní dva přístupy
a) behaviorální – systém naučených tendencí chovat se v určité situaci určitým způsobem
b) fenomenologický – osobnost je něco skrytého za projevy, chováním jako nepostihnutelná podstata.
Srovnání tří přístupů k osobnosti:
Názor na lidskou povahu
Je chování svobodné?
Základní motivy
Struktura osobnosti
Role nevědomí
Pojetí svědomí
Vývojový důraz
Bariéry osobního růstu
Psychoanalýza
negativní
determinované
sex a agrese
id, ego, super-ego
maximalizovaná
super-ego
psychosexuální st.
nevědomé konflikty, fixace
Behaviorismus
neutrální
determinované
drives
zvyky
prakticky neexistující
sebe-zpevňování
kritické situace, učení, identifikace
maladaptivní zvyky,
patologické prostředí
Humanistická ps.
pozitivní
svobodná volba
sebeaktualizace
jáství
minimalizovaná
ideální já
vývoj sebepojetí
inkongurence
Vrcholné či mystické zážitky
8. vrcholné či mystické zážitky. Jde o okamžiky intenzivního vzrušení a vysokého napětí, stejně jako relaxace, klidnosti, blaženosti a tichostí
- představují unášející okamžiky života, jež se objevují obvykle z lásky a sexuálního vyvrcholení, výbuchu tvořivosti, jasnozření (insight), objevu, splynutí s přírodou
- tito lidé mohou "spustit" bez falešných, umělých dráždidel, tím, že jsou postrčeni (zapnuti)
- vrcholné či mystické zážitky nejsou svou podstatou teologické či nadpřirozené, byť jsou ve svém jádru zbožné
- pociťují více soulad se světem, ztrácejí či překračují své sebevědomí, cítí se současně mocnějšími i bezmocnějšími
9. sociální zájem. I když mají trable, truchlí či jsou rozrušení nedostatky lidské rasy, mají hluboký pocit spřízněnosti lidí
- mají nefalšovanou touhu pomoci zlepšit osud spolusmrtelníků
- tento výchovný postoj je zjevný v pocitech soucitu, sympatií a lásky k lidstvu
- často jde o zvláštní druh bratrství, jako postoj staršího bratra či sestry k mladším sourozencům
10. hluboké interpersonální vztahy. Mají tendenci utvářet hlubší a těsnější vztahy než běžný dospělý
= jsou nakloněnější intimně se sdružovat s jinými podobného charakteru, talentu a schopností ("vrá¬na k vráně"), ač jejich sociální zájem jim dovoluje mít zvláštní cit empatie pro méně zdravé lidi
- okruh jejich důvěrných přátel je malý, neboť přátelení v jejich stylu vyžaduje značný čas a úsilí
- mají rovněž zvláštní cit něžnosti k dětem a snadno na ně působí
11. demokratická struktura charakteru. Jsou demokraty v nejhlubším smyslu
- poněvadž jsou osvobození od předsudků, vykazují úctu k jiným lidem bez ohledu na třídu, rasu, náboženství, pohlaví, věk, povolání či jiné rysy skupinové příslušnosti
- mimoto jsou ochotni se od kohokoli učit, bez přijetí nadřazených či autoritářských postojů
- nerozlišovaně staví na stejnou úroveň všechny lidské bytosti
- sami o sobě jsou elitou, vybírají si elitu za své přátele, ale to je elita charakteru, schopností a talentu, nikoli narození, rasy, krve, jména, rodiny, věku, mládí, slávy či moci (1987)
12. rozlišování mezi prostředky a konci. Vykazují v denním životě méně zmatků, nedůslednosti a konfliktů než jiní v pojímání, co je správné či špatné, dobré či zlé
- mají jednoznačné morální a etické normy, i když jsou v ortodoxním smyslu málo zbožní
- vykazují neobyčejně pronikavou schopnost rozlišovat mezi cíli a prostředky jejich dosažení
- často přitom volí prostředky či pomocné (instrumentální) chování vedoucí k cíli, jež by se mnoha nedočkavým lidem nelíbily
= jakoby oceňovali dělat něco pro cvičení ducha, než jen pro to aby dosáhl jiného konce (vhod¬nost)
13.filozofický smysl pro humor. Zřetelně preferují humor filozofický, prostý hostility.jejich přístup k humoru je často rozvážný a vážný
- typické je nalézání nejpůsobivějšího, humorného vyjádření obecné pošetilosti lidí (v humoru je obsaženo sdělení, smysl za právě vytvářeným smíchem)
- filozofický humor obvykle vyloudí spíše úsměv, než smích (výsměch)
- představují unášející okamžiky života, jež se objevují obvykle z lásky a sexuálního vyvrcholení, výbuchu tvořivosti, jasnozření (insight), objevu, splynutí s přírodou
- tito lidé mohou "spustit" bez falešných, umělých dráždidel, tím, že jsou postrčeni (zapnuti)
- vrcholné či mystické zážitky nejsou svou podstatou teologické či nadpřirozené, byť jsou ve svém jádru zbožné
- pociťují více soulad se světem, ztrácejí či překračují své sebevědomí, cítí se současně mocnějšími i bezmocnějšími
9. sociální zájem. I když mají trable, truchlí či jsou rozrušení nedostatky lidské rasy, mají hluboký pocit spřízněnosti lidí
- mají nefalšovanou touhu pomoci zlepšit osud spolusmrtelníků
- tento výchovný postoj je zjevný v pocitech soucitu, sympatií a lásky k lidstvu
- často jde o zvláštní druh bratrství, jako postoj staršího bratra či sestry k mladším sourozencům
10. hluboké interpersonální vztahy. Mají tendenci utvářet hlubší a těsnější vztahy než běžný dospělý
= jsou nakloněnější intimně se sdružovat s jinými podobného charakteru, talentu a schopností ("vrá¬na k vráně"), ač jejich sociální zájem jim dovoluje mít zvláštní cit empatie pro méně zdravé lidi
- okruh jejich důvěrných přátel je malý, neboť přátelení v jejich stylu vyžaduje značný čas a úsilí
- mají rovněž zvláštní cit něžnosti k dětem a snadno na ně působí
11. demokratická struktura charakteru. Jsou demokraty v nejhlubším smyslu
- poněvadž jsou osvobození od předsudků, vykazují úctu k jiným lidem bez ohledu na třídu, rasu, náboženství, pohlaví, věk, povolání či jiné rysy skupinové příslušnosti
- mimoto jsou ochotni se od kohokoli učit, bez přijetí nadřazených či autoritářských postojů
- nerozlišovaně staví na stejnou úroveň všechny lidské bytosti
- sami o sobě jsou elitou, vybírají si elitu za své přátele, ale to je elita charakteru, schopností a talentu, nikoli narození, rasy, krve, jména, rodiny, věku, mládí, slávy či moci (1987)
12. rozlišování mezi prostředky a konci. Vykazují v denním životě méně zmatků, nedůslednosti a konfliktů než jiní v pojímání, co je správné či špatné, dobré či zlé
- mají jednoznačné morální a etické normy, i když jsou v ortodoxním smyslu málo zbožní
- vykazují neobyčejně pronikavou schopnost rozlišovat mezi cíli a prostředky jejich dosažení
- často přitom volí prostředky či pomocné (instrumentální) chování vedoucí k cíli, jež by se mnoha nedočkavým lidem nelíbily
= jakoby oceňovali dělat něco pro cvičení ducha, než jen pro to aby dosáhl jiného konce (vhod¬nost)
13.filozofický smysl pro humor. Zřetelně preferují humor filozofický, prostý hostility.jejich přístup k humoru je často rozvážný a vážný
- typické je nalézání nejpůsobivějšího, humorného vyjádření obecné pošetilosti lidí (v humoru je obsaženo sdělení, smysl za právě vytvářeným smíchem)
- filozofický humor obvykle vyloudí spíše úsměv, než smích (výsměch)
Účinnější percepce reality
1. účinnější percepce reality –
jsou s to vnímat okolní svět, včetně druhých lidí, správně a pohotově. Jejich percepce jsou méně překrouceny očekáváními, úzkostmi, stereotypy, falešným optimismem či pesimismem, jsou bez zaujatosti (biasu)
- vidí realitu přesně takovou jaká je, nikoli jakou by si přáli či potřebovali ji mít
- jsou méně emotivní a objektivnější ve svém vnímání, nedovolují, aby jejich percepce překroutila naděje či obava
- na základě toho jsou snadněji postihují u druhých falešnost a nečestnost
- na základě objektivní percepce jsou odolnější vůči mnohoznačnosti a nejistotě než většina lidí
- pociťují uspokojení z problémů a hádanek jež nemají určité správné či špatné řešení
- vítají nejistotu, neurčitost a nezmapované cesty
2. akceptování sebe sama, jiných a přírody. Přijímají sebe sama takovými, jací jsou
- nejsou přehnaně kritičtí ke svým nedostatkům, chybám a slabostem
- nejsou zatíženi nepřiměřenými pocity viny, studu a úzkosti
- živě se vyjadřují i na fyziologické úrovni, s gustem uznávají vlastní animální podstatu
= mají zdravé chutě, dobře spí, těší se za sexuálního života bez zbytečných zábran
- základní biologické procesy (močení, těhotenství, menstruaci, stárnutí) pojímají jako součást lidské podstaty a akceptují je
- akceptují ostatní a lidství obecně
- nemají nutící potřebu poučovat, informovat či kontrolovat
- dovedou tolerovat slabosti druhých a nejsou zastrašováni jejich mocí
- uvědomují si, že lidé trpí, stárnou a případně umírají
3. nenucenost (spontaneita), prostota a přirozenost. Jejich chování je příznačné nenuceností a prostotou, bez strojenosti či usilování o efekt
- mají nekonvenční, spontánní (nenucený) vnitřní svět, nikoli nutně nekonvenční chování
- mohou se i přizpůsobit je-li to prostředkem ochrany sebe či druhých před bolestí či nespravedlností
- pokud se to hodí jejím cílům, mohou tolerovat postupy ve vzdělávacích institucích, které považují za hloupé, repetiční či vysilující mysl
- když to situace opravňuje, dovedou být nekompromisní i za cenu vyloučení ze společnosti a odsouzení (nerozpakují se vzdorovat sociálním směrnicím, když považují za potřebné tak učinit)
4. soustředění na problém (úlohu). Jsou vázáni na úkol, povinnost, povolání , či milují práci jíž považují za důležitou (významnou)
- spíše žijí aby pracovali, než pracují aby žili. Práci prožívají jako vyjádření sebe sama
- hluboce se rovněž zajímají o filozofické a etické otázky
- žijí a pracují v nejširším rámci vztahů, s tendencí věnovat se neosobnímu "poslání" či úkolům
- takový životní styl znamená postrádání koncentrace na všednost a nepatrnost, umožňující jasně rozlišovat mezi důležitými a nepodstatnými problémy světa
jsou s to vnímat okolní svět, včetně druhých lidí, správně a pohotově. Jejich percepce jsou méně překrouceny očekáváními, úzkostmi, stereotypy, falešným optimismem či pesimismem, jsou bez zaujatosti (biasu)
- vidí realitu přesně takovou jaká je, nikoli jakou by si přáli či potřebovali ji mít
- jsou méně emotivní a objektivnější ve svém vnímání, nedovolují, aby jejich percepce překroutila naděje či obava
- na základě toho jsou snadněji postihují u druhých falešnost a nečestnost
- na základě objektivní percepce jsou odolnější vůči mnohoznačnosti a nejistotě než většina lidí
- pociťují uspokojení z problémů a hádanek jež nemají určité správné či špatné řešení
- vítají nejistotu, neurčitost a nezmapované cesty
2. akceptování sebe sama, jiných a přírody. Přijímají sebe sama takovými, jací jsou
- nejsou přehnaně kritičtí ke svým nedostatkům, chybám a slabostem
- nejsou zatíženi nepřiměřenými pocity viny, studu a úzkosti
- živě se vyjadřují i na fyziologické úrovni, s gustem uznávají vlastní animální podstatu
= mají zdravé chutě, dobře spí, těší se za sexuálního života bez zbytečných zábran
- základní biologické procesy (močení, těhotenství, menstruaci, stárnutí) pojímají jako součást lidské podstaty a akceptují je
- akceptují ostatní a lidství obecně
- nemají nutící potřebu poučovat, informovat či kontrolovat
- dovedou tolerovat slabosti druhých a nejsou zastrašováni jejich mocí
- uvědomují si, že lidé trpí, stárnou a případně umírají
3. nenucenost (spontaneita), prostota a přirozenost. Jejich chování je příznačné nenuceností a prostotou, bez strojenosti či usilování o efekt
- mají nekonvenční, spontánní (nenucený) vnitřní svět, nikoli nutně nekonvenční chování
- mohou se i přizpůsobit je-li to prostředkem ochrany sebe či druhých před bolestí či nespravedlností
- pokud se to hodí jejím cílům, mohou tolerovat postupy ve vzdělávacích institucích, které považují za hloupé, repetiční či vysilující mysl
- když to situace opravňuje, dovedou být nekompromisní i za cenu vyloučení ze společnosti a odsouzení (nerozpakují se vzdorovat sociálním směrnicím, když považují za potřebné tak učinit)
4. soustředění na problém (úlohu). Jsou vázáni na úkol, povinnost, povolání , či milují práci jíž považují za důležitou (významnou)
- spíše žijí aby pracovali, než pracují aby žili. Práci prožívají jako vyjádření sebe sama
- hluboce se rovněž zajímají o filozofické a etické otázky
- žijí a pracují v nejširším rámci vztahů, s tendencí věnovat se neosobnímu "poslání" či úkolům
- takový životní styl znamená postrádání koncentrace na všednost a nepatrnost, umožňující jasně rozlišovat mezi důležitými a nepodstatnými problémy světa
Vyčlenění (odloučení): potřeba soukromí
5. vyčlenění (odloučení): potřeba soukromí. Má intenzívní potřebu soukromí a samoty. Protože nevytváří k druhým vztah ulpívání, může se těšit bohatstvím a plností přátelství jiných. Tato kvalita odloučení není vždy druhými pochopena a akceptována
- v sociálních střetech jsou často považováni "normálními" lidmi za stranící se, rezervované, snobské a chladné
- zvláště pak těmi, kteří nemají adekvátně uspokojovánu potřebu lásky a náležení, zatím co u seberealizátorů je těmto potřebám vyhověno a proto nepotřebují jiné v obvyklém smyslu přátelství
- potřeba jiných je jinou hladinou setkání se se sebou samým (jsem-li sám, jsem se svým nejlepším přítelem = je sám, aniž by byl osamělý)
- potřeba soukromí a sebedůvěra zahrnuje i jiné aspekty chování (např. zůstat klidný a vyrovnaný v obdobích osobního neštěstí či zabránění rozvoji)
- vyplývá to z jeho tendence zůstávat na své vlastní interpretaci situací bez ohledu na to, co si za daných událostí myslí či co cítí druzí
= jsou sami východiskem pohybu, odolní vůči sociálním tlakům držet se sociální konvence
6. autonomie: nezávislost na kultuře a prostředí. Jsou osvobozeni jednat nezávisle na fyzickém a sociálním prostředí
- to jim umožňuje spoléhat na své vlastní schopnosti a latentní zdroje růstu a vývoje
např. seberealizující studenti nepotřebují k učení "pravou" akademickou atmosféru v areálu školy, jsou s to se učit kdekoli, protože mají sami sebe
- zdraví lidé mají vysoký stupeň sebeřízení a "svobodnou vůli": pojímají sebe sama jako sebeovládající, odpovědné, aktivní a vnitřně ukázněné činitele v určování svého vlastního osudu
- jsou silní v zapomínání na postoje a city druhých, vyhýbají se poctám, postavení, prestiži a popularitě
- takové vnější satisfakce jsou vnímány jako méně významné než seberozvoj a vnitřní růst
- to ovšem závisí na tom, že v minulosti se jim od jiných dostávalo lásky a bezpečí
7. kontinuální svěžest chápání (porozumění, vnímání). Jsou s to oceňovat (vnímat) i nejběžnější události života se smyslem pro nové, úctu, radost (rozkoš) a nadšení
- tak i stá duha je stejně krásná a vznešená jako první
jízda lesem nikdy nepřestává být radostným zážitkem
pozorování dítěte při hře pozvedá mysl (náladu)
= oceňují svůj dobrý osud, zdraví, přátele, politickou svobodu
- zřídka si stěžují na nudu, nezajímavé dojmy
- klíčovým aspektem této kvality otevřené vnímavosti k novým zážitkům je, že se vyhýbají shrnování zážitků do kategorií a tím jejich rozpuštění
- jejich subjektivní zkušenost je velmi bohatá a každodenní životní a pracovní záležitosti jsou napínavými a vzrušují je
- v sociálních střetech jsou často považováni "normálními" lidmi za stranící se, rezervované, snobské a chladné
- zvláště pak těmi, kteří nemají adekvátně uspokojovánu potřebu lásky a náležení, zatím co u seberealizátorů je těmto potřebám vyhověno a proto nepotřebují jiné v obvyklém smyslu přátelství
- potřeba jiných je jinou hladinou setkání se se sebou samým (jsem-li sám, jsem se svým nejlepším přítelem = je sám, aniž by byl osamělý)
- potřeba soukromí a sebedůvěra zahrnuje i jiné aspekty chování (např. zůstat klidný a vyrovnaný v obdobích osobního neštěstí či zabránění rozvoji)
- vyplývá to z jeho tendence zůstávat na své vlastní interpretaci situací bez ohledu na to, co si za daných událostí myslí či co cítí druzí
= jsou sami východiskem pohybu, odolní vůči sociálním tlakům držet se sociální konvence
6. autonomie: nezávislost na kultuře a prostředí. Jsou osvobozeni jednat nezávisle na fyzickém a sociálním prostředí
- to jim umožňuje spoléhat na své vlastní schopnosti a latentní zdroje růstu a vývoje
např. seberealizující studenti nepotřebují k učení "pravou" akademickou atmosféru v areálu školy, jsou s to se učit kdekoli, protože mají sami sebe
- zdraví lidé mají vysoký stupeň sebeřízení a "svobodnou vůli": pojímají sebe sama jako sebeovládající, odpovědné, aktivní a vnitřně ukázněné činitele v určování svého vlastního osudu
- jsou silní v zapomínání na postoje a city druhých, vyhýbají se poctám, postavení, prestiži a popularitě
- takové vnější satisfakce jsou vnímány jako méně významné než seberozvoj a vnitřní růst
- to ovšem závisí na tom, že v minulosti se jim od jiných dostávalo lásky a bezpečí
7. kontinuální svěžest chápání (porozumění, vnímání). Jsou s to oceňovat (vnímat) i nejběžnější události života se smyslem pro nové, úctu, radost (rozkoš) a nadšení
- tak i stá duha je stejně krásná a vznešená jako první
jízda lesem nikdy nepřestává být radostným zážitkem
pozorování dítěte při hře pozvedá mysl (náladu)
= oceňují svůj dobrý osud, zdraví, přátele, politickou svobodu
- zřídka si stěžují na nudu, nezajímavé dojmy
- klíčovým aspektem této kvality otevřené vnímavosti k novým zážitkům je, že se vyhýbají shrnování zážitků do kategorií a tím jejich rozpuštění
- jejich subjektivní zkušenost je velmi bohatá a každodenní životní a pracovní záležitosti jsou napínavými a vzrušují je
Podstata pracovní spokojenosti
Podstata pracovní spokojenosti
Pracovní spokojenost jako psychologická skutečnost neexistuje izolovaně, ale vždy v souvislosti s aktivitami člověka pracujícího v určitém čase, na určitém místě, v určitých pracovních podmínkách. Jednotlivec v rámci každé pracovní činnosti vnímá, uvědomuje si a zpracovává celou řadu skutečností, vytvářejících rámec pracovního procesu. Tato kognitivní činnost ovšem probíhá přes určitý filtr. Ten je tvořen očekáváním, představami, zkušenostmi a určitými rysy osobnosti pracovníka. Tyto faktory potom určují důležitost jednotlivých stránek pracovního procesu. V rámci kognice dochází k rozpoznání větších či menších rozdílů a na tuto míru souladu, popř. v jejím důsledku člověk určitým způsobem reaguje a řeší je (konativní složka). Spolu s tím jde uvědomění si nositelství a autorství pracovní činnosti a s tím se spojují zážitky souhlasu, ztotožnění a uspokojení v pozitivním, a zážitky nepříjemného cítění a neuspokojení v negativním případě. To vše uvádí jednotlivce do charakteristického zážitkového stavu, ve kterém o určité skutečnosti usiluje, jiné jsou mu lhostejné, a další jsou mu nepříjemné, proto se jim vyhýbá (emoční složka). Toto vymezení pracovní spokojenosti ukazuje, že ji lze chápat jako postoj, v jehož kognitivní složce dochází k percepci skutečnosti a k automatickému porovnávání s očekáváním. V emoční složce je to doprovázeno určitým prožíváním vzniklé shody či napětí. To v konečném důsledku ovlivňuje výkon a jak již bylo uvedeno na začátku v souvislosti s obrázkem č.1., i hodnocení výkonu (samozřejmě i sebehodnocení) také zpětně ovlivňuje pracovní spokojenost.
V pracích, které se pracovní spokojeností zabývají, bývá právě často vyzdvihována afektivní složka. Např. Lock ji definuje jako pozitivní emocionální jev, který je výsledkem hodnocení vlastní práce a vlastní pracovní zkušenosti (Kollárik 1986). Pracovní spokojenost je výsledný stav plynoucí z uspokojení určitých potřeb. Přímo se zde navazuje na teorie pracovní motivace, které staví na potřebách, jejich aktualizaci a uspokojování v pracovní činnosti. Pracovní spokojenost má emocionální základ, představuje stav pohody, či nepohody, který má vliv na budoucí činnost.
Pracovní spokojenost jako psychologická skutečnost neexistuje izolovaně, ale vždy v souvislosti s aktivitami člověka pracujícího v určitém čase, na určitém místě, v určitých pracovních podmínkách. Jednotlivec v rámci každé pracovní činnosti vnímá, uvědomuje si a zpracovává celou řadu skutečností, vytvářejících rámec pracovního procesu. Tato kognitivní činnost ovšem probíhá přes určitý filtr. Ten je tvořen očekáváním, představami, zkušenostmi a určitými rysy osobnosti pracovníka. Tyto faktory potom určují důležitost jednotlivých stránek pracovního procesu. V rámci kognice dochází k rozpoznání větších či menších rozdílů a na tuto míru souladu, popř. v jejím důsledku člověk určitým způsobem reaguje a řeší je (konativní složka). Spolu s tím jde uvědomění si nositelství a autorství pracovní činnosti a s tím se spojují zážitky souhlasu, ztotožnění a uspokojení v pozitivním, a zážitky nepříjemného cítění a neuspokojení v negativním případě. To vše uvádí jednotlivce do charakteristického zážitkového stavu, ve kterém o určité skutečnosti usiluje, jiné jsou mu lhostejné, a další jsou mu nepříjemné, proto se jim vyhýbá (emoční složka). Toto vymezení pracovní spokojenosti ukazuje, že ji lze chápat jako postoj, v jehož kognitivní složce dochází k percepci skutečnosti a k automatickému porovnávání s očekáváním. V emoční složce je to doprovázeno určitým prožíváním vzniklé shody či napětí. To v konečném důsledku ovlivňuje výkon a jak již bylo uvedeno na začátku v souvislosti s obrázkem č.1., i hodnocení výkonu (samozřejmě i sebehodnocení) také zpětně ovlivňuje pracovní spokojenost.
V pracích, které se pracovní spokojeností zabývají, bývá právě často vyzdvihována afektivní složka. Např. Lock ji definuje jako pozitivní emocionální jev, který je výsledkem hodnocení vlastní práce a vlastní pracovní zkušenosti (Kollárik 1986). Pracovní spokojenost je výsledný stav plynoucí z uspokojení určitých potřeb. Přímo se zde navazuje na teorie pracovní motivace, které staví na potřebách, jejich aktualizaci a uspokojování v pracovní činnosti. Pracovní spokojenost má emocionální základ, představuje stav pohody, či nepohody, který má vliv na budoucí činnost.
Seberealizující se člověk
Seberealizující se člověk
má účinnější vnímání reality
akceptuje sebe sama, jiné a přírodu.
nenucenost (spontaneita), prostota a přirozenost.
soustředění na problém (úlohu)
potřeba soukromí
autonomie: nezávislost na kultuře a prostředí
kontinuální svěžest chápání (porozumění, vnímání)
vrcholné či mystické zážitky
sociální zájem
hluboké interpersonální vztahy
demokratická struktura charakteru
rozlišování mezi prostředky a cíli
smysl pro humor
tvořivost
odolnost vůči inkulturaci
má účinnější vnímání reality
akceptuje sebe sama, jiné a přírodu.
nenucenost (spontaneita), prostota a přirozenost.
soustředění na problém (úlohu)
potřeba soukromí
autonomie: nezávislost na kultuře a prostředí
kontinuální svěžest chápání (porozumění, vnímání)
vrcholné či mystické zážitky
sociální zájem
hluboké interpersonální vztahy
demokratická struktura charakteru
rozlišování mezi prostředky a cíli
smysl pro humor
tvořivost
odolnost vůči inkulturaci
Dynamika osobnosti
III. dynamika osobnosti
hybné síly osobnosti, osobnostního dění, na kterém se vedle motivace podílí i ostatní složky.
- motivace
- inteligence
- temperament a charakter
- postoje
kdy hlavní autoregulační úlohu v řízení hraje vůle.
významnou úlohu v dynamice hraje Já
já – a) sebepojetí
b) nejvyšší úroveň integrace osobnosti - psychický aparát
Sebepojetí
– relativně stálý a ucelený, současně však měnící se vztah lidského jedince k sobě samému i k subjektivně důležitým skutečnostem jeho života.
- co si o sobě myslíme, jak si sebe představujeme, jak se vnímáme , prožíváme, což nakonec ústí v hodnocení sebe. Zahrnuje naše postoje, hodnocení vztahů, hodnotový žebříček a tak se stává jedním z významných motivačních zdrojů.
Kdo jsem?
1) identita – jméno, pohlaví, sociální role
2) vlastnosti projevující se hlavně ve vztazích
3) sebehodnocení
4) hodnoty a svědomí
5) tělesné schéma a vnější zjev
Reálné já – jak sebe člověk vnímá a hodnotí, to co považuje u sebe za reálné
Ideální já – individuální názor, co je žádoucí a správné, co by si přál, co uznává za pozitivní hodnotu ve směru usilování.
a) ideály – považuje je za možné a dosažitelné – mají motivační sílu
b) maximalizmy – nepovažuje je za dosažitelné, ale určují mu obecný směr snažení, body na obzoru – i to působí motivačně
síla ega – rozpor, vyjadřující míru nespokojenosti člověka se sebou samým.
Vývoj já: od tělového schématu přes sociální já k sebehodnocení
1) tělesné schéma – receptory, vitální pocity
2) sociální já – křestní jméno, vědomí jedinečnosti a kontinuity, přebírání rolí, mead,
hybné síly osobnosti, osobnostního dění, na kterém se vedle motivace podílí i ostatní složky.
- motivace
- inteligence
- temperament a charakter
- postoje
kdy hlavní autoregulační úlohu v řízení hraje vůle.
významnou úlohu v dynamice hraje Já
já – a) sebepojetí
b) nejvyšší úroveň integrace osobnosti - psychický aparát
Sebepojetí
– relativně stálý a ucelený, současně však měnící se vztah lidského jedince k sobě samému i k subjektivně důležitým skutečnostem jeho života.
- co si o sobě myslíme, jak si sebe představujeme, jak se vnímáme , prožíváme, což nakonec ústí v hodnocení sebe. Zahrnuje naše postoje, hodnocení vztahů, hodnotový žebříček a tak se stává jedním z významných motivačních zdrojů.
Kdo jsem?
1) identita – jméno, pohlaví, sociální role
2) vlastnosti projevující se hlavně ve vztazích
3) sebehodnocení
4) hodnoty a svědomí
5) tělesné schéma a vnější zjev
Reálné já – jak sebe člověk vnímá a hodnotí, to co považuje u sebe za reálné
Ideální já – individuální názor, co je žádoucí a správné, co by si přál, co uznává za pozitivní hodnotu ve směru usilování.
a) ideály – považuje je za možné a dosažitelné – mají motivační sílu
b) maximalizmy – nepovažuje je za dosažitelné, ale určují mu obecný směr snažení, body na obzoru – i to působí motivačně
síla ega – rozpor, vyjadřující míru nespokojenosti člověka se sebou samým.
Vývoj já: od tělového schématu přes sociální já k sebehodnocení
1) tělesné schéma – receptory, vitální pocity
2) sociální já – křestní jméno, vědomí jedinečnosti a kontinuity, přebírání rolí, mead,
Temperament
Temperament
Z vlastní zkušenosti víme, že mezi lidmi jsou v oblasti prožívání velké rozdíly, dokonce i u jednoho člověka můžeme pozorovat určité výkyvy. Přesto lze v prožívání jednoho člověka pozorovat většinou ustálené způsoby prožívání. Čím je to podmíněno? Temperamentem - konstitučním základem emocí (nejen jich).
Slovo T má pro laiky jiný význam. Řekneme-li temperamentní žena, myslíme tím ženu energickou, dynamickou, aktivní, živou a vznětlivou. Málokdy to říkáme o mužích. Ovšem v psychologii má T úplně jiný význam.
T chápeme jakou označení celé skupiny vlastností, které člověka profilují především směrem ven.. Jde o tzv. vrozený základ osobnosti (kam ještě např. patří vlohy jako základ pro rozvoj schopností.)
T jako dispozice k emocionálním reakcím.
T je určován především vrozenými vlastnostmi nervové soustavy. Jde o jakési základní citové ladění člověka. T vlastnosti jsou podmíněny patrně tím, jak v CNS vznikají, probíhají a jak rychle se střídají vzruchy a impulsy.
Základní temperamentové charakteristiky:
1) intenzita a rychlost reagování člověka na různé podněty
2) odolnost vůči silným a dlouhotrvajícím podnětům
3) citovost - míra stálosti prožívání
4) náladovost - jak je člověk ovládán svými emocemi, a jaké je jejich převažující ladění
5) výrazovost - míra, v níž se emoce projevují navenek, a způsob, jímž k tomu dochází.
T se tedy projevuje v celkovém způsobu reagování člověka na jakékoliv podněty prostředí. Zahrnuje konkrétní vnější charakteristiky jeho projevu - gestikulaci, mimiku, tempo řeči, chůzi, pohyby.
Jelikož jde o vrozenou dispozici, lze ho výchovou ovlivnit jen málo. (překrývání s charakterem).
Z vlastní zkušenosti víme, že mezi lidmi jsou v oblasti prožívání velké rozdíly, dokonce i u jednoho člověka můžeme pozorovat určité výkyvy. Přesto lze v prožívání jednoho člověka pozorovat většinou ustálené způsoby prožívání. Čím je to podmíněno? Temperamentem - konstitučním základem emocí (nejen jich).
Slovo T má pro laiky jiný význam. Řekneme-li temperamentní žena, myslíme tím ženu energickou, dynamickou, aktivní, živou a vznětlivou. Málokdy to říkáme o mužích. Ovšem v psychologii má T úplně jiný význam.
T chápeme jakou označení celé skupiny vlastností, které člověka profilují především směrem ven.. Jde o tzv. vrozený základ osobnosti (kam ještě např. patří vlohy jako základ pro rozvoj schopností.)
T jako dispozice k emocionálním reakcím.
T je určován především vrozenými vlastnostmi nervové soustavy. Jde o jakési základní citové ladění člověka. T vlastnosti jsou podmíněny patrně tím, jak v CNS vznikají, probíhají a jak rychle se střídají vzruchy a impulsy.
Základní temperamentové charakteristiky:
1) intenzita a rychlost reagování člověka na různé podněty
2) odolnost vůči silným a dlouhotrvajícím podnětům
3) citovost - míra stálosti prožívání
4) náladovost - jak je člověk ovládán svými emocemi, a jaké je jejich převažující ladění
5) výrazovost - míra, v níž se emoce projevují navenek, a způsob, jímž k tomu dochází.
T se tedy projevuje v celkovém způsobu reagování člověka na jakékoliv podněty prostředí. Zahrnuje konkrétní vnější charakteristiky jeho projevu - gestikulaci, mimiku, tempo řeči, chůzi, pohyby.
Jelikož jde o vrozenou dispozici, lze ho výchovou ovlivnit jen málo. (překrývání s charakterem).
Srovnání tří přístupů k osobnosti:
Názor na lidskou povahu
Je chování svobodné?
Základní motivy
Struktura osobnosti
Role nevědomí
Pojetí svědomí
Vývojový důraz
Bariéry osobního růstu
Psychoanalýza
negativní
determinované
sex a agrese
id, ego, super-ego
maximalizovaná
super-ego
psychosexuální st.
nevědomé konflikty, fixace
Behaviorismus
neutrální
determinované
drives
zvyky
prakticky neexistující
sebe-zpevňování
kritické situace, učení, identifikace
maladaptivní zvyky,
patologické prostředí
Humanistická ps.
pozitivní
svobodná volba
sebeaktualizace
jáství
minimalizovaná
ideální já
vývoj sebepojetí
inkongurence
Df: organizovaný, dynamický a interindividuálně odlišný celek psychofyzických dispozic, determinující průběh a projevy psychických procesů (chování a prožívání).
II. struktura osobnosti
cattel, eysenck,
odhlídneme-li od různých přístupů, pak osobnost tvoří:
a) schopnosti – motorické, senzorické, intelektové
vlohy, schopnosti, nadání, talent
b) profilující vlastnosti
temperament, charakter
c) motivace
Je chování svobodné?
Základní motivy
Struktura osobnosti
Role nevědomí
Pojetí svědomí
Vývojový důraz
Bariéry osobního růstu
Psychoanalýza
negativní
determinované
sex a agrese
id, ego, super-ego
maximalizovaná
super-ego
psychosexuální st.
nevědomé konflikty, fixace
Behaviorismus
neutrální
determinované
drives
zvyky
prakticky neexistující
sebe-zpevňování
kritické situace, učení, identifikace
maladaptivní zvyky,
patologické prostředí
Humanistická ps.
pozitivní
svobodná volba
sebeaktualizace
jáství
minimalizovaná
ideální já
vývoj sebepojetí
inkongurence
Df: organizovaný, dynamický a interindividuálně odlišný celek psychofyzických dispozic, determinující průběh a projevy psychických procesů (chování a prožívání).
II. struktura osobnosti
cattel, eysenck,
odhlídneme-li od různých přístupů, pak osobnost tvoří:
a) schopnosti – motorické, senzorické, intelektové
vlohy, schopnosti, nadání, talent
b) profilující vlastnosti
temperament, charakter
c) motivace
Osobnost
Osobnost
I. vymezení pojmu
- osobnost se do ps dostává začátkem dvacátého století kdy se ukazuje nutnost zkoumat psychiku jako celek, nikoli jako pouhý soubor ps. fcí.
- vysvětlujeme tím fakt, že lidé se v různých situacích chovají stejným způsobem a zároveň různí lidé se ve stejné situaci chovají různě
- osobnost – celek dispozic k psychickým reakcím, který způsobuje že v téže situaci se lidé chovají různým způsobem a tyto reakce vykazují určitou jednotu cítění, myšlení, vnímání, představ a snah.
- Nemá hodnotící aspekt – každý je osobností – specifický způsob fungování člověka
- Nejednotné pojetí tohoto hypotetického konstruktu
- Příklady:
- Zásadní dva přístupy
a) behaviorální – systém naučených tendencí chovat se v určité situaci určitým způsobem
b) fenomenologický – osobnost je něco skrytého za projevy, chováním jako nepostihnutelná podstata.
I. vymezení pojmu
- osobnost se do ps dostává začátkem dvacátého století kdy se ukazuje nutnost zkoumat psychiku jako celek, nikoli jako pouhý soubor ps. fcí.
- vysvětlujeme tím fakt, že lidé se v různých situacích chovají stejným způsobem a zároveň různí lidé se ve stejné situaci chovají různě
- osobnost – celek dispozic k psychickým reakcím, který způsobuje že v téže situaci se lidé chovají různým způsobem a tyto reakce vykazují určitou jednotu cítění, myšlení, vnímání, představ a snah.
- Nemá hodnotící aspekt – každý je osobností – specifický způsob fungování člověka
- Nejednotné pojetí tohoto hypotetického konstruktu
- Příklady:
- Zásadní dva přístupy
a) behaviorální – systém naučených tendencí chovat se v určité situaci určitým způsobem
b) fenomenologický – osobnost je něco skrytého za projevy, chováním jako nepostihnutelná podstata.
Motivační program podniku
Motivační program podniku
• Jde o komplexní dokument, který cílevědomě ovlivňuje a usměrňuje pracovní jednání zaměstnanců
• Zaměřuje se na vše, co určuje činnost člověka v podniku
Etapy přípravy motivačního programu:
1. analýza výchozí situace
2. formulace cílů, kterých chceme dosáhnout stimulací
3. konfrontace cílů se skutečností
4. posouzení účinnosti dosavadních stimulačních prostředků
5. výběr efektivních stimulačních prostředků
6. plán realizace komplexního působení stimulace
7. vypracování podnikového dokumentu Motivační Program
8. jeho zveřejnění a důkladné seznámení
9. kontrola plnění a účinnosti motivačního programu
10. korekce
Informační základna pro vytváření motivačního programu:
• Technické podmínky práce
• Složení zaměstnanců, analýza motivačních profilů
• Pracovní prostředí
• Způsob vedení lidí
• Sociální politika
• Pracovní spokojenost
• Personální informační systém
• Jde o komplexní dokument, který cílevědomě ovlivňuje a usměrňuje pracovní jednání zaměstnanců
• Zaměřuje se na vše, co určuje činnost člověka v podniku
Etapy přípravy motivačního programu:
1. analýza výchozí situace
2. formulace cílů, kterých chceme dosáhnout stimulací
3. konfrontace cílů se skutečností
4. posouzení účinnosti dosavadních stimulačních prostředků
5. výběr efektivních stimulačních prostředků
6. plán realizace komplexního působení stimulace
7. vypracování podnikového dokumentu Motivační Program
8. jeho zveřejnění a důkladné seznámení
9. kontrola plnění a účinnosti motivačního programu
10. korekce
Informační základna pro vytváření motivačního programu:
• Technické podmínky práce
• Složení zaměstnanců, analýza motivačních profilů
• Pracovní prostředí
• Způsob vedení lidí
• Sociální politika
• Pracovní spokojenost
• Personální informační systém
Obecné teorie motivace
Obecné teorie motivace
1. Homeostatický model (Cannon)
• biologická – psychická rovnováha – její narušení – činnost k její obnově
• týká se především primárních potřeb, ale i sociálních !
2. Hédonistický model (Epikuros, Freud)
• význam emocí
• tendence dosahovat slast a vyhýbat se strasti
3. Aktivační model
• význam z vnějšího prostředí přicházejících podnětů – pobídek
• pobídky primární a sekundární
4. Kognitivní model (Festinger)
• Význam procesů poznávání
• Připravenost k určité činnosti
• Zájmy, cíle, hodnoty, naučené algoritmy, vnímání, myšlení, paměť, představivost
Teorie kognitivní disonance
• Selektivní vnímání a selektivní paměť
• Řešení získáváním nových poznatků či přehodnocování poznatků stávajících
5. Humanistický model (Maslow)
• Dvě významné síly
– Regresivní síly: vyhýbání se riziku (strach o vlastní bezpečí), strach z nezávislosti, separační úzkosti
– Progresivní síly: tendence dosahovat naplnění já, růst a zralost
Vývoj = série překonávání regresivních sil
• holistický princip
• princip hierarchického uspořádání potřeb
• funkční autonomie potřeb
1. Homeostatický model (Cannon)
• biologická – psychická rovnováha – její narušení – činnost k její obnově
• týká se především primárních potřeb, ale i sociálních !
2. Hédonistický model (Epikuros, Freud)
• význam emocí
• tendence dosahovat slast a vyhýbat se strasti
3. Aktivační model
• význam z vnějšího prostředí přicházejících podnětů – pobídek
• pobídky primární a sekundární
4. Kognitivní model (Festinger)
• Význam procesů poznávání
• Připravenost k určité činnosti
• Zájmy, cíle, hodnoty, naučené algoritmy, vnímání, myšlení, paměť, představivost
Teorie kognitivní disonance
• Selektivní vnímání a selektivní paměť
• Řešení získáváním nových poznatků či přehodnocování poznatků stávajících
5. Humanistický model (Maslow)
• Dvě významné síly
– Regresivní síly: vyhýbání se riziku (strach o vlastní bezpečí), strach z nezávislosti, separační úzkosti
– Progresivní síly: tendence dosahovat naplnění já, růst a zralost
Vývoj = série překonávání regresivních sil
• holistický princip
• princip hierarchického uspořádání potřeb
• funkční autonomie potřeb
Motivace v koncepcích řízení
Klasický model – F.W. Taylor
Předpoklady
• Práce je nepříjemná
• Odměna je nejdůležitější
Motivace
• Odměna x trest
Role vedoucího
• Kontrola
• Evidence
• Odměna x trest
Očekávání
• Čím vyšší odměna, tím vyšší výkon
• Čím jednodušší operace, tím lepší výkon
Paternalistický model – T. Baťa
Předpoklady
• Moudrý vůdce jde příkladem
Motivace
• Láska k charismatickému vůdci
Role vedoucího
• Vzbuzovat oddanost u podřízených
Očekávání
• Čím lepší vůdce, tím větší oddanost a tím lepší výkony
Model lidských vztahů – E. Mayo
Předpoklady
• Vztahy jsou důležitější než fin. odměna
• Lidé chtějí být užiteční
• Lidé se chtějí cítit důležitě
Motivace
• Dobré vztahy ve skupině
Role vedoucího
• Informovat
• Naslouchat
• Povzbuzovat
• Stimulovat
Očekávání
• Uspokojování potřeby někam patřit zvyšuje pracovní morálku a snižuje odpor k vedení
Humanistický model – McGregor, Schein
Předpoklady
• Práce není nepříjemná
• Práce má pro člověka zásadní smysl
• Lidé chtějí přispět k dosažení cílů
• Tvořivost a seberealizace záleží na podmínkách
• Pracovník 3 S
Motivace
• Seberozvoj
Role vedoucího
• Vytvářet dobré podmínky
• Vedoucí jako vůdce – leader
Očekávání
• Rozvíjením jedince se zvyšuje potenciál podniku
Předpoklady
• Práce je nepříjemná
• Odměna je nejdůležitější
Motivace
• Odměna x trest
Role vedoucího
• Kontrola
• Evidence
• Odměna x trest
Očekávání
• Čím vyšší odměna, tím vyšší výkon
• Čím jednodušší operace, tím lepší výkon
Paternalistický model – T. Baťa
Předpoklady
• Moudrý vůdce jde příkladem
Motivace
• Láska k charismatickému vůdci
Role vedoucího
• Vzbuzovat oddanost u podřízených
Očekávání
• Čím lepší vůdce, tím větší oddanost a tím lepší výkony
Model lidských vztahů – E. Mayo
Předpoklady
• Vztahy jsou důležitější než fin. odměna
• Lidé chtějí být užiteční
• Lidé se chtějí cítit důležitě
Motivace
• Dobré vztahy ve skupině
Role vedoucího
• Informovat
• Naslouchat
• Povzbuzovat
• Stimulovat
Očekávání
• Uspokojování potřeby někam patřit zvyšuje pracovní morálku a snižuje odpor k vedení
Humanistický model – McGregor, Schein
Předpoklady
• Práce není nepříjemná
• Práce má pro člověka zásadní smysl
• Lidé chtějí přispět k dosažení cílů
• Tvořivost a seberealizace záleží na podmínkách
• Pracovník 3 S
Motivace
• Seberozvoj
Role vedoucího
• Vytvářet dobré podmínky
• Vedoucí jako vůdce – leader
Očekávání
• Rozvíjením jedince se zvyšuje potenciál podniku
Přehled obranných mechanismů
Název
Sebepovyšování se
Sebeponižování se
Snaha po závislosti
Snaha po slušnosti
Uspokojení těl. potřeb jako zdroj spokojenosti a síly
Vtip, humor, žertování
Emocionální izolace
Snaha získat lásku
Snaha získat lítost
Elace
Jedině já jsem hodný pozornosti.
Mám výjimečné vlastnosti.
Chci se podrobit, chci ukázat, že nejsem nic zvláštního a že nic neznamenám. Tak dosáhnu to, o co prosím.
Dostane se mi pomoci se strany někoho jiného, silnějšího než jsem sám a podaří se mi tak dosáhnout cíle.
Budu-li poslouchat někoho silnějšího, získám jeho ochranu a díky ní dosáhnu cíle.
Budu jíst, pít, mít sex. styky atd. , tak se nebudu cítit slabý, osamocený - budu mít pocit bezpečí, síly.....
Nic mne neohrožuje, ničeho se neobávám, může mi být do smíchu
Nemám žádné pocity, které by mne mohly ohrozit, izoluji se od všeho, co by mi mohlo způsobit obtíže
Budeš-li mne milovat, neuděláš mi nic zlého
Uniknu rád, podaří-li se mi ukázat, jak jsem ubohý a jak mnoho zasluhuji soucit.
Nepřiznávám si před sebou své konflikty, potíže, pohrdání sebou samým, nebudu slabý, naopak bude se cenit vysoko, budu šťastný
X se domnívá, že je autoritou a že mu to dává právo nepřipustit žádnou kritiku.
Žák ohrožovaný učitelem začíná ukazovat, že je hloupý, neschopný.
Student se spoléhá na to, že mu profesor poskytne k jeho práci kompletní bibliografii.
Žena finančně závislá na muži usuzuje, že je povinna být mu ve všem poslušná, i když ho nemiluje.
Donchuanství, ustavičné se přejídání
Ustavičně vtipkující a blbnoucí děcko, dospělý
Žena chce být milována více muži, na které se vcelku nechce vázat, vymáhá bezpodmínečnou lásku.
Hypochondři neurastenikové ustavičně naříkající na vyčerpání a neduhy.
Sebepovyšování se
Sebeponižování se
Snaha po závislosti
Snaha po slušnosti
Uspokojení těl. potřeb jako zdroj spokojenosti a síly
Vtip, humor, žertování
Emocionální izolace
Snaha získat lásku
Snaha získat lítost
Elace
Jedině já jsem hodný pozornosti.
Mám výjimečné vlastnosti.
Chci se podrobit, chci ukázat, že nejsem nic zvláštního a že nic neznamenám. Tak dosáhnu to, o co prosím.
Dostane se mi pomoci se strany někoho jiného, silnějšího než jsem sám a podaří se mi tak dosáhnout cíle.
Budu-li poslouchat někoho silnějšího, získám jeho ochranu a díky ní dosáhnu cíle.
Budu jíst, pít, mít sex. styky atd. , tak se nebudu cítit slabý, osamocený - budu mít pocit bezpečí, síly.....
Nic mne neohrožuje, ničeho se neobávám, může mi být do smíchu
Nemám žádné pocity, které by mne mohly ohrozit, izoluji se od všeho, co by mi mohlo způsobit obtíže
Budeš-li mne milovat, neuděláš mi nic zlého
Uniknu rád, podaří-li se mi ukázat, jak jsem ubohý a jak mnoho zasluhuji soucit.
Nepřiznávám si před sebou své konflikty, potíže, pohrdání sebou samým, nebudu slabý, naopak bude se cenit vysoko, budu šťastný
X se domnívá, že je autoritou a že mu to dává právo nepřipustit žádnou kritiku.
Žák ohrožovaný učitelem začíná ukazovat, že je hloupý, neschopný.
Student se spoléhá na to, že mu profesor poskytne k jeho práci kompletní bibliografii.
Žena finančně závislá na muži usuzuje, že je povinna být mu ve všem poslušná, i když ho nemiluje.
Donchuanství, ustavičné se přejídání
Ustavičně vtipkující a blbnoucí děcko, dospělý
Žena chce být milována více muži, na které se vcelku nechce vázat, vymáhá bezpodmínečnou lásku.
Hypochondři neurastenikové ustavičně naříkající na vyčerpání a neduhy.
Přehled obranných mechanismů
Mechanismus
Potlačení (represe)
Popření reality (suprese)
Projekce
• odstoupení (Abtretung)
Identifikace
• identifikace s agresorem
Introjekce
Opačná reakce (reaction fomation)
Racionalizace
• kyselé hrozny
• sladký citron
Kompenzace
• Překompenzace
Regrese
Izolace
Odčinění
Přemístění
Sublimace
Fixace
Funkce
Představy, myšlenky, city a sklony neslučitelné s osobní morálkou nejsou připuštěny do vědomí
Obrana sebe sama před nepříjemnou skutečností spočívající v tom, že ji odmítáme vědomě vnímat
Obviňování jiných z vlastní neschopnosti a přisouzení jiným vlastní nemorální představy, myšlenky, emoce
Zvyšování pocitu vlastní hodnoty identifikací s osobou nebo institucí vzbuzující respekt
Vtělení externích hodnot a standardů do egostruktury
Ochrana před ohrožujícími tendencemi spočívající v tom, že subjekt zaujme přehnaný protikladný postoj
Pokus dokázat si či druhým, že vlastní chování je rozumné a chvalitebné
Zastření slabosti nebo vyhnutí se frustraci stanovením náhradního cíle
Stažení se na rannější úroveň vývoje vyžadující méně zralé reakce a obvykle také nižší úroveň aspirace
Oddělení afektivního náboje ze zraňující situace nebo uzavření se do sebe
Nutkavý čin, který má zabránit uvědomění nepřijatelné myšlenky, nebo vyvážit výskyt.
Negativní city, obvykle nepřátelství, jsou přesunuty na méně nebezpečné objekty než byly ty, které původně tyto city vyvolaly
Uspokojení frustrovaných sexuálních sklonů v náhradních nesexuálních aktivitách
Určitá reakce se udržuje i přesto, že se opakovaně ukazuje její neúčelnost
Příklad
Muž, který se obává vlastních sex. impulsů, si nevzpomene na sex. scénu z posledního filmu
Člověk, který se dozví, že umírá, si to určitou dobu vůbec „nepřipouští“.
Všichni muži myslí jen na sex.
Řada lidí je sobecká.
Podřízený napodobuje řeč, gesta, vkus, jednání svého nadřízeného.
Součást nastíněného procesu identifikace
Člověk, který potlačuje silné sexuální impulsy, se stane pohlavním moralizátorem.
Neúspěch u zkoušky - to se nedalo udělat, dnes vyhodil všechny, zase měl špatnou náladu.
Žák neúspěšný ve studiu, začne hrát velmi dobře fotbal.
Manžel poté, co nedostane svůj oblíbený pokrm se začne vztekat a tlouct do stolu.
Lékař záchranné služby oddělí rácio od svého prožívání v zájmu zachování duševního zdraví.
Různá forma vědomých či neuvědomovaných „rituálů“
- „nešlapat na čáry“
Poté, co je manželka v hádce naštvána, odchází a bouchne s dveřmi, popř. nakopne psa.
Kultura, umělecká tvorba, ale i jiné oblasti zájmů.
Dítě v 7 letech si stále cumlá prst a nechce chodit nikam bez matky.
Fantazie + charakterový krunýř
Potlačení (represe)
Popření reality (suprese)
Projekce
• odstoupení (Abtretung)
Identifikace
• identifikace s agresorem
Introjekce
Opačná reakce (reaction fomation)
Racionalizace
• kyselé hrozny
• sladký citron
Kompenzace
• Překompenzace
Regrese
Izolace
Odčinění
Přemístění
Sublimace
Fixace
Funkce
Představy, myšlenky, city a sklony neslučitelné s osobní morálkou nejsou připuštěny do vědomí
Obrana sebe sama před nepříjemnou skutečností spočívající v tom, že ji odmítáme vědomě vnímat
Obviňování jiných z vlastní neschopnosti a přisouzení jiným vlastní nemorální představy, myšlenky, emoce
Zvyšování pocitu vlastní hodnoty identifikací s osobou nebo institucí vzbuzující respekt
Vtělení externích hodnot a standardů do egostruktury
Ochrana před ohrožujícími tendencemi spočívající v tom, že subjekt zaujme přehnaný protikladný postoj
Pokus dokázat si či druhým, že vlastní chování je rozumné a chvalitebné
Zastření slabosti nebo vyhnutí se frustraci stanovením náhradního cíle
Stažení se na rannější úroveň vývoje vyžadující méně zralé reakce a obvykle také nižší úroveň aspirace
Oddělení afektivního náboje ze zraňující situace nebo uzavření se do sebe
Nutkavý čin, který má zabránit uvědomění nepřijatelné myšlenky, nebo vyvážit výskyt.
Negativní city, obvykle nepřátelství, jsou přesunuty na méně nebezpečné objekty než byly ty, které původně tyto city vyvolaly
Uspokojení frustrovaných sexuálních sklonů v náhradních nesexuálních aktivitách
Určitá reakce se udržuje i přesto, že se opakovaně ukazuje její neúčelnost
Příklad
Muž, který se obává vlastních sex. impulsů, si nevzpomene na sex. scénu z posledního filmu
Člověk, který se dozví, že umírá, si to určitou dobu vůbec „nepřipouští“.
Všichni muži myslí jen na sex.
Řada lidí je sobecká.
Podřízený napodobuje řeč, gesta, vkus, jednání svého nadřízeného.
Součást nastíněného procesu identifikace
Člověk, který potlačuje silné sexuální impulsy, se stane pohlavním moralizátorem.
Neúspěch u zkoušky - to se nedalo udělat, dnes vyhodil všechny, zase měl špatnou náladu.
Žák neúspěšný ve studiu, začne hrát velmi dobře fotbal.
Manžel poté, co nedostane svůj oblíbený pokrm se začne vztekat a tlouct do stolu.
Lékař záchranné služby oddělí rácio od svého prožívání v zájmu zachování duševního zdraví.
Různá forma vědomých či neuvědomovaných „rituálů“
- „nešlapat na čáry“
Poté, co je manželka v hádce naštvána, odchází a bouchne s dveřmi, popř. nakopne psa.
Kultura, umělecká tvorba, ale i jiné oblasti zájmů.
Dítě v 7 letech si stále cumlá prst a nechce chodit nikam bez matky.
Fantazie + charakterový krunýř
Dynamika motivace
Dynamika motivace
Frustrace
• Zmaření nebo znemožnění realizace motivované činnosti
• Emoce: zklamání, prožitek nezdaru, nelibost, vztek, agresivita
Typy frustrace:
• nedostatek předmětu, který by umožnil uspokojení potřeby
• překážka (vnitřní či vnější) bránící realizaci motivované činnosti
Frustrační tolerance
Deprivace
Dlouhodobé a významné neuspokojování základní potřeby
Zásadní důsledky na vývoj a fungování psychiky člověka
Typy deprivace:
• Biologických potřeb
• Senzorická
• Emocionální
• Sociální
Konflikty motivů:
• Apetence – Apetence (Buridanův osel)
• Averze – Averze (Scylla a Charybda)
• Apetence – Averze
• Nechci, ale musím
• Chci, ale nesmím
Frustrace
• Zmaření nebo znemožnění realizace motivované činnosti
• Emoce: zklamání, prožitek nezdaru, nelibost, vztek, agresivita
Typy frustrace:
• nedostatek předmětu, který by umožnil uspokojení potřeby
• překážka (vnitřní či vnější) bránící realizaci motivované činnosti
Frustrační tolerance
Deprivace
Dlouhodobé a významné neuspokojování základní potřeby
Zásadní důsledky na vývoj a fungování psychiky člověka
Typy deprivace:
• Biologických potřeb
• Senzorická
• Emocionální
• Sociální
Konflikty motivů:
• Apetence – Apetence (Buridanův osel)
• Averze – Averze (Scylla a Charybda)
• Apetence – Averze
• Nechci, ale musím
• Chci, ale nesmím
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)