Kvantitativní výzkum
- zpravidla se s ním spojuje obecná představa sociologického a sociálně psychologického výzkumu.
- lze realizovat tehdy, jde–li o jevy relativně jednoduché (nejsou skryty smyslovému poznávání, mají jednoznačný výraz, je možné se jich zmocnit prostřednictvím používaných nástrojů zjištění hromadných dat) a o určité míry poznané.
- je tedy možné odhadnout,jak je definovaný jev stabilní a jakou platnost mají výroky o něm vyslovené.
- nesleduje se, zda jev existuje, co obsahuje, jaká je jeho struktura, jaké má vlastnosti a jaké jsou faktory, které s ním souvisejí
je zaměřen na :
a) rozsah výskytu, zastoupení – rozumí se tím četnost nebo okruh sociálních subjektů, u kterých se vyskytuje, nebo oblast, ve které se vyskytuje
b) frekvence – projev složek jevu v čase, např. opakování jeho výskytu, opakovaný výkon činnosti
c) intenzita – jako mohutnost nebo síla jednotlivých složek sociálního nebo sociálně psychologického jevu
Tyto charakteristiky se převádějí do souboru stabilních ukazatelů, které jsou zjišťovány na velkých souborech jednotek (lidských jedinců).
Techniky sběru dat (doplněný Zich)
- dotazovací techniky
a) dotazník (kladení otázek atd.)
2 základní části dotazníku:
věcná část
identifikační část (zařadí člověka do určité skupiny)
- existují pravidla otázek v dotazníku (halo efekt – každá otázka evokuje nějaké pocity)
- je určen k předání pro vyplnění konkrétním osobám, od kterých se dotazníky vybírají, a to rovněž organizovaně.
Zpracování dat z dotazníku:
- statistické metody
- většinou uzavřené otázky (ano, ne, určitě ne), otevřené otázky (za jakých okolností?, vypište...) o opakující se odpovědi = kategorie, které přiřadím jednotku, tu hledám v ostatních dotaznících o kódování otevřených otázek (kódový klíč), výhoda – ukazuje více odpovědí
- zároveň kontrolujeme, zda je dotazník celý vyplněný a zda nejde o nesmysl/žert
- z kódování na PC uděláme tzv. matici s číslem respondenta = přehled kódů (odpovědí)
- poté následuje třídění: 1. stupně – podle 1 otázky
2. stupně – podle 2 znaků
- testuje se nulová hypotéza(že není vazba mezi lidmi atd.)
- tento typ výzkumu neumožňuje proniknout do nitra psychiky člověka, jak je ovlivněn okolím atd.
b) anketa
- obracíme se na anonymní masu (samovýběr)
- výběr není v moci výzkumníka
- počítá se s předáním co největšího počtu anketních lístků
- větší problém je reprezentativnost souboru respondentů
Podle distribuce rozlišujeme ankety:
- poštovní (náklady na jejich uskutečnění jsou vysoké, ale při správné motivaci je možné očekávat vyšší návratnost)
- předávané (osobně se předávají určitému souboru, např. divákům v divadle, návratnost je malá, takto je možné uskutečňovat pouze sondy o existenci určitých jevů)
- novinové (bývá otištěna v tisku, určena pro čtenáře, návratnost bývá na úrovni několika %)
Dotazník i anketa mají pevně fixované pořadí, obsah a formu otázek, zpravidla s jednoznačně formulovanými variantami odpovědí. Jsou určeny k vyplnění samotnými respondenty, liší se však předávání respondentům a zpětným získáváním.
Prakticky vylučují zásah druhé osoby do vyplňování, zaručují intimitu pro vyjádření a anonymitu
c) pohovor, rozhovor
- kladení otázek pozvolna směřujících cíli
Rozhovor je možné rozdělit pode míry formalizace jeho scénáře na:
- nestandardizovaný rozhovor - nemá stanovenou přesnou formulaci otázek ani jejich závazné pořadí. Je požíván častěji v počátečních fázích výzkumu
- standardizovaný rozhovor – rozvíjí se na základě pevně stanovených otázek, u kterých jsou zpravidla uvedené i varianty odpovědí a otázky mají stanovené pořadí. Formální podobou se blíží dotazníku.
- polostandardizovaný rozhovor – postrádá zpravidla některou z charakteristik standardizovaného rozhovoru. Mezi nevýhody patří jeho velká náročnost na tazatele, obtížná statistická zpracovatelnost výsledků,případně to, že téma rozhovoru je předem známo.
Nejvyužívanějšími technikami jsou dotazník a standardizovaný rozhovor.
- pozorovací techniky
d) pozorování
- sociální realita je zachycována očitým svědkem
Podle postavení pozorovatele se rozlišuje pozorování na:
a) zúčastněné – pozorovatel se stává nebo již je součástí výzkumu
b) nezúčastněné - pozorovatel není součástí výzkumu
Podle vztahu pozorovatele k pozorovaným objektům se rozděluje:
a) skryté – pozorovaný objekt neví o tom, že je pozorován
b) zjevné – účastníci vědí, že jsou pozorováni
Pozorovat je možné jen vnější projevy lidí, jejich chování a prostředí, ve kterém se pohybují a žijí (sociální, kulturní a přírodní). Pozorování bývá proto doplňováno dalšími technikami, zejména technikami dotazování.
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
7. Vznik a vývoj sociologie a předmět jejího zájmu
1.Vznik sociologie
VZNIK A VÝVOJ SOCIOLOGIE
6b Využití základních metod psychologického a sociologického výzkumu v praxi
9. Hlavní etapy sociologického výzkumu
Články na hledaný výraz "Sociologie" naleznete na bezuceni.cz
9. Hlavní etapy sociologického výzkumu
Realizaci empirického sociologického výzkumu je možné rozdělit do tří etap:
1. přípravná etapa
2. realizační etapa
3. etapa zpracování výsledků a jejich interpretace
Přípravná etapa:
- nejnáročnější a současně nejdůležitější etapa
- představuje sled základních kroků, jež v rozhodující míře ovlivní množství a konečnou kvalitu získaných sociální informací
- je završena zpracováním dokumentů nazývaného „Projekt výzkumu“ jehož součástí je:
a) formulace cíle (cílů) výzkumu, charakteristika problémové situace – musí vycházet z potřeb řešení zcela konkrétního problému, zadání je nutné formulovat zcela jasně, jednoznačně a přiměřeně ve vztahu k rozsahu řešeného problému.Cíl musí být splnitelný (reálně i sociologicky)
b) stanovení pracovních hypotéz – hypotézy jsou domněnky, jednoduchá tvrzení, ve kterých používáme jednoznačně definovaných pojmů a v nichž formulujeme očekávaná zjištění výzkumu. Plní následující funkce:
- shrnuje dosavadní úroveň poznání
- je návodem na realizaci výzkumu
- je nástrojem spojení teoretické a empirické složky poznání
- umožňuje rozpracování obecných pojmů a jejich převedení do roviny sledovatelných znaků
c) vymezení objektu a předmětu výzkumu – objektem výzkumu může být určitá oblast sociální skutečnosti nebo určité společenské vztahy obsahující sociální rozpor (zpravidla určitá sociální skupina). Za předmět zkoumání se považují prakticky nebo teoreticky významné vlastnosti, stránky a zvláštnosti objektu, které se přímo zkoumají
d) stanovení zkoumaného vzorku – je nutné vycházet v prvé řadě z velikosti základního souboru objektu výzkumu (je obvyklé, že jde o velkou skupinu lidí). Veškerá zjištění získaná v daném vzorku lze vztáhnout s určitou stanovenou mou pravděpodobnosti na celý soubor. Statistickým postupem zajišťujícím vytvoření reprezentativního vzorku viz otázka č. 13.
e) určení místa a času realizace výzkumu – je nezbytné vhodně zvolit místo a čas výzkumu. Pokud cílem výzkumu není analýza v mimořádných situací (Vánoce, zemědělci - žně), je nutné zvolit období pro respondenty nejvíce vhodné.
f) časový harmonogram, rozpočet nákladů – etapy, posloupnost je zachycena v harmonogramu. Výzkum je finančně náročný – je vyžadován předběžný rozpočet nákladů.
g) nástroje k získávání empirického materiálu (dat) – velice důležitá je volba výzkumné techniky, která je závislá na cíli a charakteru výzkumu. Nejčastěji se však jedná o studium objektivních dokumentů, pozorování, dotazníkové šetření a interview.
Realizační etapa
- Postup prací v této etapě je orientován především na přípravu výzkumného terénu a vlastní získávání sociálních informací.
- Nezbytnou podmínkou je přiměřená motivace respondentů
- Je nutné dostatečně respondentům vysvětlit cíl, záměry i předpokládané využití výsledků výzkumu a maximálně je zainteresovat
- Pokud sběr informací neprovádějí profesionální sociologové, je nutné zajistit jednotný postup sběru
- Poté následuje vlastní získávání informací v podobě předložení a vyplnění dotazníků, anketních listů, uskutečnění rozhovorů atd.
Etapa zpracování výsledků a jejich interpretace
- nejpoužívanější sociologické techniky ( dotazník a standardizovaný rozhovor) poskytují údaje o hromadných jevech a jako takové jsou statisticky zpracovatelné, podléhají statistickým zákonitostem. Zde se zaměřujeme především na to, jaké požadavky má výzkumník na statistické zpracování, které provádí specialista – statik.
- Zpracování informací z ostatních technik není možné standardizovat, je vždy jedinečné.
Provádí se metody:
- kontrola reprezentativnosti výběrového souboru (vzorku)
- jištění základního rozložení podle jednoho znaku (postupy na vyhledávání středových charakteristik)
- křížové třídění (spojování faktů do systému vzájemných souvislostí)
- vícerozměrné metody (poskytují vyšší informace)
Statistické zpracování empirických dat připravuje materiál pro interpretaci, tj. převedení charakteristik, zjištění k věcným informacím, jinak řečeno přeložení zjištění z jazyka statistiky do jazyka sociologie.
Prvním krokem v interpretaci je prostý popis (deskripce) existence jevů, jejich rozšíření, vlastností atd.
V dalších krocích jde o posouzení toho, zda statisticky významné souvislosti potvrzují možnost faktické, věcné souvislosti, zda směr závislosti odpovídá vztahu příčiny a následku a zda je možné odvodit z výsledku zákonitosti ve zkoumané sociální realitě.
V závěrečné zprávě o výzkumu je zdokumentován průběh výzkumu, jeho obsahové, organizační a metodické náležitosti. Tato část tvoří stejně významnou část závěrečné zprávy jako samotné výsledky výzkumu.
Závěrečná zpráva se člení na:
1. úvod, obsahující vysvětlení smyslu a cílů výzkumu
2. popis použití metody, popis zkoumaného souboru podle objektivních znaků
3. vlastní poznatky výzkumu, členění v souladu s hypotézami do relativně samostatných celků včetně dílčích závěrů
4. závěrečné shrnutí a doporučení pro praxi, hlavní poznatky a nastínění poznatků pro další řešení
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
7. Vznik a vývoj sociologie a předmět jejího zájmu
1.Vznik sociologie
VZNIK A VÝVOJ SOCIOLOGIE
6b Využití základních metod psychologického a sociologického výzkumu v praxi
10. Kvantitativní sociologický výzkum
Články na hledaný výraz "Sociologie" naleznete na bezuceni.cz
1. přípravná etapa
2. realizační etapa
3. etapa zpracování výsledků a jejich interpretace
Přípravná etapa:
- nejnáročnější a současně nejdůležitější etapa
- představuje sled základních kroků, jež v rozhodující míře ovlivní množství a konečnou kvalitu získaných sociální informací
- je završena zpracováním dokumentů nazývaného „Projekt výzkumu“ jehož součástí je:
a) formulace cíle (cílů) výzkumu, charakteristika problémové situace – musí vycházet z potřeb řešení zcela konkrétního problému, zadání je nutné formulovat zcela jasně, jednoznačně a přiměřeně ve vztahu k rozsahu řešeného problému.Cíl musí být splnitelný (reálně i sociologicky)
b) stanovení pracovních hypotéz – hypotézy jsou domněnky, jednoduchá tvrzení, ve kterých používáme jednoznačně definovaných pojmů a v nichž formulujeme očekávaná zjištění výzkumu. Plní následující funkce:
- shrnuje dosavadní úroveň poznání
- je návodem na realizaci výzkumu
- je nástrojem spojení teoretické a empirické složky poznání
- umožňuje rozpracování obecných pojmů a jejich převedení do roviny sledovatelných znaků
c) vymezení objektu a předmětu výzkumu – objektem výzkumu může být určitá oblast sociální skutečnosti nebo určité společenské vztahy obsahující sociální rozpor (zpravidla určitá sociální skupina). Za předmět zkoumání se považují prakticky nebo teoreticky významné vlastnosti, stránky a zvláštnosti objektu, které se přímo zkoumají
d) stanovení zkoumaného vzorku – je nutné vycházet v prvé řadě z velikosti základního souboru objektu výzkumu (je obvyklé, že jde o velkou skupinu lidí). Veškerá zjištění získaná v daném vzorku lze vztáhnout s určitou stanovenou mou pravděpodobnosti na celý soubor. Statistickým postupem zajišťujícím vytvoření reprezentativního vzorku viz otázka č. 13.
e) určení místa a času realizace výzkumu – je nezbytné vhodně zvolit místo a čas výzkumu. Pokud cílem výzkumu není analýza v mimořádných situací (Vánoce, zemědělci - žně), je nutné zvolit období pro respondenty nejvíce vhodné.
f) časový harmonogram, rozpočet nákladů – etapy, posloupnost je zachycena v harmonogramu. Výzkum je finančně náročný – je vyžadován předběžný rozpočet nákladů.
g) nástroje k získávání empirického materiálu (dat) – velice důležitá je volba výzkumné techniky, která je závislá na cíli a charakteru výzkumu. Nejčastěji se však jedná o studium objektivních dokumentů, pozorování, dotazníkové šetření a interview.
Realizační etapa
- Postup prací v této etapě je orientován především na přípravu výzkumného terénu a vlastní získávání sociálních informací.
- Nezbytnou podmínkou je přiměřená motivace respondentů
- Je nutné dostatečně respondentům vysvětlit cíl, záměry i předpokládané využití výsledků výzkumu a maximálně je zainteresovat
- Pokud sběr informací neprovádějí profesionální sociologové, je nutné zajistit jednotný postup sběru
- Poté následuje vlastní získávání informací v podobě předložení a vyplnění dotazníků, anketních listů, uskutečnění rozhovorů atd.
Etapa zpracování výsledků a jejich interpretace
- nejpoužívanější sociologické techniky ( dotazník a standardizovaný rozhovor) poskytují údaje o hromadných jevech a jako takové jsou statisticky zpracovatelné, podléhají statistickým zákonitostem. Zde se zaměřujeme především na to, jaké požadavky má výzkumník na statistické zpracování, které provádí specialista – statik.
- Zpracování informací z ostatních technik není možné standardizovat, je vždy jedinečné.
Provádí se metody:
- kontrola reprezentativnosti výběrového souboru (vzorku)
- jištění základního rozložení podle jednoho znaku (postupy na vyhledávání středových charakteristik)
- křížové třídění (spojování faktů do systému vzájemných souvislostí)
- vícerozměrné metody (poskytují vyšší informace)
Statistické zpracování empirických dat připravuje materiál pro interpretaci, tj. převedení charakteristik, zjištění k věcným informacím, jinak řečeno přeložení zjištění z jazyka statistiky do jazyka sociologie.
Prvním krokem v interpretaci je prostý popis (deskripce) existence jevů, jejich rozšíření, vlastností atd.
V dalších krocích jde o posouzení toho, zda statisticky významné souvislosti potvrzují možnost faktické, věcné souvislosti, zda směr závislosti odpovídá vztahu příčiny a následku a zda je možné odvodit z výsledku zákonitosti ve zkoumané sociální realitě.
V závěrečné zprávě o výzkumu je zdokumentován průběh výzkumu, jeho obsahové, organizační a metodické náležitosti. Tato část tvoří stejně významnou část závěrečné zprávy jako samotné výsledky výzkumu.
Závěrečná zpráva se člení na:
1. úvod, obsahující vysvětlení smyslu a cílů výzkumu
2. popis použití metody, popis zkoumaného souboru podle objektivních znaků
3. vlastní poznatky výzkumu, členění v souladu s hypotézami do relativně samostatných celků včetně dílčích závěrů
4. závěrečné shrnutí a doporučení pro praxi, hlavní poznatky a nastínění poznatků pro další řešení
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
7. Vznik a vývoj sociologie a předmět jejího zájmu
1.Vznik sociologie
VZNIK A VÝVOJ SOCIOLOGIE
6b Využití základních metod psychologického a sociologického výzkumu v praxi
10. Kvantitativní sociologický výzkum
Články na hledaný výraz "Sociologie" naleznete na bezuceni.cz
8. Sociální mobilita
8. Sociální mobilita
Mobilita – obecně pohyb, příp. schopnost pohybu. Podle obsahu, druhu, příp. směru pohybu lze v sociologii rozlišit jednotlivé druhy a typy mobilit.
Sociální mobilita – pohyb osob z jedné sociální pozice do jiné uvnitř sociální struktury určitého sociálního celku.
První ze základních prací o mobilitě, jež utříďuje a teoreticky zpracovává dosavadní materiál, je práce P. A. Sorokina (1927, 1959), z níž se dosud vychází.
Sorokin provedl dělení mobility na kulturní a sociální, tuto dále na vertikální a horizontální.
Někteří autoři však chápou sociální mobilitu zúženě jako vertikální mobilitu, příp. horizontální mobilitu chápou jako regionální (fyzickou, geografickou).
Vedle uvedených druhů mobility rozlišuje ještě např. Geiger (1955):
- převrstvení (např. změny v členění povolání)
- fluktuaci (jednotlivý pohyb mezi pozicemi, odkud – kam)
Dále např. podle Kahla (1957), podle faktorů, na jejichž základě dochází k mobilitě na:
- technologickou
- reprodukční
- individuální
V poslední době se věnuje mnoho pozornosti mobilitě povolání.
Sociální mobilita je důležitým faktorem procesů v sociální struktuře, je úzce spojena s kanály a sociálními síty, tj. institucemi, jimiž a v nichž se rozhoduje o vzestupu nebo sestupu. Patří mezi ně především rodina a původ, škola a vzdělání, povolání, profesní zkoušky a celospolečensky diferencovaná prospěšnost povolání, měnící se potřeby určité kvalifikace, zvláštní okolnosti, napomáhající nebo brzdící vzestupu, majetek a sňatek.
Mobilita sociální affluentní – typ sociální mobility, charakteristický přílivem jedinců do určité sociální pozice
Mobilita sociální částečná – změny sociálních pozic, odehrávající se pouze v části sociálního úvaru (mobilita povolání atp.)
Mobilita sociální defluentní – typ sociální mobility, charakteristický odlivem jedinců z určité sociální pozice
Mobilita sociální dílčí – viz. částečná
Mobilita sociální horizontální – pohyb osob z jedné sociální pozice do druhé, jejichž sociální hodnota je stejná, odehrává se uvnitř jedné sociální vrstvy
Mobilita sociální individuální – pro individuální změny sociálních pozic, např. přechod zemědělců, holičů o průmyslu
Mobilita sociální intergenerační – změny sociálních pozic, k nimž dochází mezi příslušníky dvou nebo více generací
Mobilita sociální intragenerační – změny sociálních pozic, k nimž dochází v životě jedné generace, resp. v životě jedince
Mobilita sociální kolektivní – vzestup sociální hodnoty určité sociální pozice, čímž dochází k zesílení přílivu do této sociální pozice
Mobilita sociální parciální – viz. částečná
Mobilita sociální totální – úhrn změn sociálních pozic, odehrávajících se v celém sociálním útvaru, četnost všech změn sociálních pozic obyvatelstva za určité časové období
Mobilita sociální vertikální – pohyb osob z jedné sociální pozice do druhé, jejichž sociální hodnota je rozdílná, takže pohyb se jeví jako sociální vzestup nebo sestup. Podle směru můžeme pak rozlišit vertikální mobilitu ascendentní a descendentní (vzestupnou a sestupnou). Obvykle znamená přechod z jedné sociální vrstvy do druhé.
Mobilita – obecně pohyb, příp. schopnost pohybu. Podle obsahu, druhu, příp. směru pohybu lze v sociologii rozlišit jednotlivé druhy a typy mobilit.
Sociální mobilita – pohyb osob z jedné sociální pozice do jiné uvnitř sociální struktury určitého sociálního celku.
První ze základních prací o mobilitě, jež utříďuje a teoreticky zpracovává dosavadní materiál, je práce P. A. Sorokina (1927, 1959), z níž se dosud vychází.
Sorokin provedl dělení mobility na kulturní a sociální, tuto dále na vertikální a horizontální.
Někteří autoři však chápou sociální mobilitu zúženě jako vertikální mobilitu, příp. horizontální mobilitu chápou jako regionální (fyzickou, geografickou).
Vedle uvedených druhů mobility rozlišuje ještě např. Geiger (1955):
- převrstvení (např. změny v členění povolání)
- fluktuaci (jednotlivý pohyb mezi pozicemi, odkud – kam)
Dále např. podle Kahla (1957), podle faktorů, na jejichž základě dochází k mobilitě na:
- technologickou
- reprodukční
- individuální
V poslední době se věnuje mnoho pozornosti mobilitě povolání.
Sociální mobilita je důležitým faktorem procesů v sociální struktuře, je úzce spojena s kanály a sociálními síty, tj. institucemi, jimiž a v nichž se rozhoduje o vzestupu nebo sestupu. Patří mezi ně především rodina a původ, škola a vzdělání, povolání, profesní zkoušky a celospolečensky diferencovaná prospěšnost povolání, měnící se potřeby určité kvalifikace, zvláštní okolnosti, napomáhající nebo brzdící vzestupu, majetek a sňatek.
Mobilita sociální affluentní – typ sociální mobility, charakteristický přílivem jedinců do určité sociální pozice
Mobilita sociální částečná – změny sociálních pozic, odehrávající se pouze v části sociálního úvaru (mobilita povolání atp.)
Mobilita sociální defluentní – typ sociální mobility, charakteristický odlivem jedinců z určité sociální pozice
Mobilita sociální dílčí – viz. částečná
Mobilita sociální horizontální – pohyb osob z jedné sociální pozice do druhé, jejichž sociální hodnota je stejná, odehrává se uvnitř jedné sociální vrstvy
Mobilita sociální individuální – pro individuální změny sociálních pozic, např. přechod zemědělců, holičů o průmyslu
Mobilita sociální intergenerační – změny sociálních pozic, k nimž dochází mezi příslušníky dvou nebo více generací
Mobilita sociální intragenerační – změny sociálních pozic, k nimž dochází v životě jedné generace, resp. v životě jedince
Mobilita sociální kolektivní – vzestup sociální hodnoty určité sociální pozice, čímž dochází k zesílení přílivu do této sociální pozice
Mobilita sociální parciální – viz. částečná
Mobilita sociální totální – úhrn změn sociálních pozic, odehrávajících se v celém sociálním útvaru, četnost všech změn sociálních pozic obyvatelstva za určité časové období
Mobilita sociální vertikální – pohyb osob z jedné sociální pozice do druhé, jejichž sociální hodnota je rozdílná, takže pohyb se jeví jako sociální vzestup nebo sestup. Podle směru můžeme pak rozlišit vertikální mobilitu ascendentní a descendentní (vzestupnou a sestupnou). Obvykle znamená přechod z jedné sociální vrstvy do druhé.
7.Přibližný podíl příslušníků hlavních vrstev v ČR současné době
7. Přibližný podíl příslušníků hlavních vrstev v ČR současné době
Horní vrstva 12 %
Střední vrstva 44,6 %
Dolní vrstva 43,4 %
Zich: nebude to v testu!
Horní vrstva 12 %
Střední vrstva 44,6 %
Dolní vrstva 43,4 %
Zich: nebude to v testu!
6. Syntetický sociální status
6. Syntetický sociální status
Diferenciaci sociální struktury lze sledovat zejména po linii vertikální, která spočívá ve sledování podílu na moci a ekonomické postavení jednotlivce, sociální skupiny = stratifikační teorie!
Zjišťuje se pomocí syntetického sociálního statusu, kdy zjišťujeme parametry člověka v sociálním systému.
Za hlavní vertikálně orientované čili statusotvorné sociální charakteristiky jednotlivců lze považovat především:
1. nejvyšší dosažené vzdělání
2. zaměstnanecký status (složitost vykonávané práce)
3. mocenské postavení (podíl na moci, na řízení)
4. pracovní nebo souhrnný příjem (ekonomická situace)
5. kulturnost životního stylu v mimopracovní době
6. prestiž povolání,intenzita vzájemně prospěšných kontaktů (Zich – prý málo používané)
Vzdělání
- v postoji českých občanů poněkud jiné dimenze než v jiných zemích
- převládá názor, že vysoký stupeň vzdělání a kvalifikace není hlavním předpokladem pro vysokou společenskou prestiž a hlavně není zárukou vysoké životní úrovně
- obecně lze tento jev označit jako nedůvěru k ekonomické užitečnosti vzdělání
- projevuje se limitující faktor = vstup peněz do vzdělávajícího procesu (platba školného a jiných poplatků)
- je otázka, nakolik tato skutečnost ovlivní dosavadní směr vzdělanostní mobility u nás a formování postojů ke vzdělání vůbec
Zaměstnanecký status
- transformace sociálně ekonomického systému ČR je provázena výraznými změnami v oblasti profesní struktury
- dynamika rozvoje soukromého sektoru, odlišné požadavky na jednotlivá odvětví naší ekonomiky, formování nových profesních norem i celospolečenských postojů se zřetelně dotýkají právě oblasti spojené s pracovním životem populace
Pro měření statusu určité pracovní činnosti lze jako příklad uvést škálu složitosti práce podle Machonina (zmínil ho Zich, poprvé roztřídil lidi, naposledy v roce 1998)
1. práce nekvalifikované a pomocné (pouliční prodavači, uklízečky…)
2. práce jednoduché a dílčí (písařky, malíři pokojů, telefonistky, pošťáci..)
3. práce polokvalifikované, rutinní a dílčí (prodavači, pokladní, číšníci…)
4. práce kvalifikované, specializované a rutinní (sekretářky, bank úředníci…)
5. práce střední složitosti a kvalifikovanosti (drobní podnikatelé…)
6. práce vyšší střední složitosti a kvalifikovanosti s omezenou samostatností (ředitelé malých podniků, zdravotní sestry, laboranti…)
7. práce vysoce složité a kvalifikované s omezenou samostatností (vedoucí pracovníci v obchodě, programátoři, makléři, zootechnici)
8. práce vysoce složité a kvalifikované, mnohostranné a samostatné (starostové, zubní lékaři, vysokoškolští a středoškolští učitelé, piloti..)
9. práce vysoce složité a kvalifikované, mnohostranné a tvůrčí ( vyšší státní úředníci, architekti, advokáti, ředitelé velkých podniků …)
Prestiž profese
Také podle Machonina z počátku 90tých let v rozmezí 1-6
Nejvyšší 6 lékaři, profesoři, vědci, zdravotní sestry, spisovatelé …
Vyšší 5 majitelé realitních kanceláří, bankovní úředníci, horníci
Střední vyšší 4 vychovatelky celníci, automechanik, účetní
Střední nižší 3 zedník, referent na OÚ, voják z povolání
Nižší 2 prodavačky,krejčí, číšníci, zemědělci, soustružníci
Nejnižší 1 malíř pokojů, uklízečka, vrátný, pouliční dělník
Moc
- v rámci sociální struktury je chápána jako možnost ovlivňovat a kontrolovat jednání druhých
Pro empirické sledování moci na základě pracovní pozice v podniku/instituci se rozlišují dva komponenty:
1. pravomoc – je vyjádřena formou pracovně profesního zařazení, kdy se za měřitelný ukazatel považuje postavení jedince ve struktuře řízení, tj. jaký počet podřízených má pod sebou
2. vliv – výraz participace v asociacích a volených samosprávních orgánech
Příjem, velikost majetku
- určuje pozici individua v sociální struktuře sociálního systému
- v sociálním systému našeho státu probíhá výrazná majetková diferenciace (vliv uvolnění soukromého podnikání, působení zahraničních firem, úroveň legislativních opatření a jejich respektování apod.)
- za jeden z podstatných stabilizačních faktorů v souvislosti s rozvrstvením společnosti bývá považována velikost střední vrstvy
- chudobou bývají označovány domácnosti, kterým se přispívá dávkami sociální pomoci => v některých případech může dojít k stratifikačnímu propadu
Jsou snahy udržet stávající životní úroveň či využít současného ekonomického prostoru ke zlepšení svého sociálního statusu.
Životní styl
- viditelná vizitka sociálního statusu
- dříve bývala sféra životního stylu zkoumána především z hlediska spotřeby a volného času (Linhart 1967)
- Nyní je zájem soustředěn především na jeho aktivní roli, tj. na činnosti individua v oblasti volného času, kde se nalézá velký prostor pro výběr aktivit a tudíž i pro účast na společenském životě
- Jiným ukazatelem může být např: vzdělání rodičů,vybavenost domácností atd.
Zich: Každou charakteristiku jsme vynášeli na přímku (1min. až 6max.). Poté se zjistil arit. průměr a ten se zanesl do „vajička“ (grafu kde je sever – max 30 bodů a jih – min 5 bodů) z něj potom vidí své postavení( - koukněte do sešitu!!!)
Diferenciaci sociální struktury lze sledovat zejména po linii vertikální, která spočívá ve sledování podílu na moci a ekonomické postavení jednotlivce, sociální skupiny = stratifikační teorie!
Zjišťuje se pomocí syntetického sociálního statusu, kdy zjišťujeme parametry člověka v sociálním systému.
Za hlavní vertikálně orientované čili statusotvorné sociální charakteristiky jednotlivců lze považovat především:
1. nejvyšší dosažené vzdělání
2. zaměstnanecký status (složitost vykonávané práce)
3. mocenské postavení (podíl na moci, na řízení)
4. pracovní nebo souhrnný příjem (ekonomická situace)
5. kulturnost životního stylu v mimopracovní době
6. prestiž povolání,intenzita vzájemně prospěšných kontaktů (Zich – prý málo používané)
Vzdělání
- v postoji českých občanů poněkud jiné dimenze než v jiných zemích
- převládá názor, že vysoký stupeň vzdělání a kvalifikace není hlavním předpokladem pro vysokou společenskou prestiž a hlavně není zárukou vysoké životní úrovně
- obecně lze tento jev označit jako nedůvěru k ekonomické užitečnosti vzdělání
- projevuje se limitující faktor = vstup peněz do vzdělávajícího procesu (platba školného a jiných poplatků)
- je otázka, nakolik tato skutečnost ovlivní dosavadní směr vzdělanostní mobility u nás a formování postojů ke vzdělání vůbec
Zaměstnanecký status
- transformace sociálně ekonomického systému ČR je provázena výraznými změnami v oblasti profesní struktury
- dynamika rozvoje soukromého sektoru, odlišné požadavky na jednotlivá odvětví naší ekonomiky, formování nových profesních norem i celospolečenských postojů se zřetelně dotýkají právě oblasti spojené s pracovním životem populace
Pro měření statusu určité pracovní činnosti lze jako příklad uvést škálu složitosti práce podle Machonina (zmínil ho Zich, poprvé roztřídil lidi, naposledy v roce 1998)
1. práce nekvalifikované a pomocné (pouliční prodavači, uklízečky…)
2. práce jednoduché a dílčí (písařky, malíři pokojů, telefonistky, pošťáci..)
3. práce polokvalifikované, rutinní a dílčí (prodavači, pokladní, číšníci…)
4. práce kvalifikované, specializované a rutinní (sekretářky, bank úředníci…)
5. práce střední složitosti a kvalifikovanosti (drobní podnikatelé…)
6. práce vyšší střední složitosti a kvalifikovanosti s omezenou samostatností (ředitelé malých podniků, zdravotní sestry, laboranti…)
7. práce vysoce složité a kvalifikované s omezenou samostatností (vedoucí pracovníci v obchodě, programátoři, makléři, zootechnici)
8. práce vysoce složité a kvalifikované, mnohostranné a samostatné (starostové, zubní lékaři, vysokoškolští a středoškolští učitelé, piloti..)
9. práce vysoce složité a kvalifikované, mnohostranné a tvůrčí ( vyšší státní úředníci, architekti, advokáti, ředitelé velkých podniků …)
Prestiž profese
Také podle Machonina z počátku 90tých let v rozmezí 1-6
Nejvyšší 6 lékaři, profesoři, vědci, zdravotní sestry, spisovatelé …
Vyšší 5 majitelé realitních kanceláří, bankovní úředníci, horníci
Střední vyšší 4 vychovatelky celníci, automechanik, účetní
Střední nižší 3 zedník, referent na OÚ, voják z povolání
Nižší 2 prodavačky,krejčí, číšníci, zemědělci, soustružníci
Nejnižší 1 malíř pokojů, uklízečka, vrátný, pouliční dělník
Moc
- v rámci sociální struktury je chápána jako možnost ovlivňovat a kontrolovat jednání druhých
Pro empirické sledování moci na základě pracovní pozice v podniku/instituci se rozlišují dva komponenty:
1. pravomoc – je vyjádřena formou pracovně profesního zařazení, kdy se za měřitelný ukazatel považuje postavení jedince ve struktuře řízení, tj. jaký počet podřízených má pod sebou
2. vliv – výraz participace v asociacích a volených samosprávních orgánech
Příjem, velikost majetku
- určuje pozici individua v sociální struktuře sociálního systému
- v sociálním systému našeho státu probíhá výrazná majetková diferenciace (vliv uvolnění soukromého podnikání, působení zahraničních firem, úroveň legislativních opatření a jejich respektování apod.)
- za jeden z podstatných stabilizačních faktorů v souvislosti s rozvrstvením společnosti bývá považována velikost střední vrstvy
- chudobou bývají označovány domácnosti, kterým se přispívá dávkami sociální pomoci => v některých případech může dojít k stratifikačnímu propadu
Jsou snahy udržet stávající životní úroveň či využít současného ekonomického prostoru ke zlepšení svého sociálního statusu.
Životní styl
- viditelná vizitka sociálního statusu
- dříve bývala sféra životního stylu zkoumána především z hlediska spotřeby a volného času (Linhart 1967)
- Nyní je zájem soustředěn především na jeho aktivní roli, tj. na činnosti individua v oblasti volného času, kde se nalézá velký prostor pro výběr aktivit a tudíž i pro účast na společenském životě
- Jiným ukazatelem může být např: vzdělání rodičů,vybavenost domácností atd.
Zich: Každou charakteristiku jsme vynášeli na přímku (1min. až 6max.). Poté se zjistil arit. průměr a ten se zanesl do „vajička“ (grafu kde je sever – max 30 bodů a jih – min 5 bodů) z něj potom vidí své postavení( - koukněte do sešitu!!!)
5. Sociální struktura společnosti
Sociální struktura je podstatnou stránkou každého fungujícího sociálního systému.
Názory na možnosti popisu sociální struktury společnosti se vyvíjely podobně jako celý systém sociologického myšlení.
Obecně uznávanými kritérii dnešní sociologie se (v kontextu původní Weberovy teorie) stala hlediska moci, privilegií a sociální prestiže.
Lze říci, že sociální procesy probíhající v rámci sociálního systému společnosti působí na formování její sociální struktury (každá společnost má svůj systém rozvrstvení)
Souhrn sociálních vrstev tvoří tzv. stratifikační systém každé jednotlivé společnosti.
Nejdůležitějšími typy členění soudobých ekonomicky vyspělých zemí je:
- systém vrstev (strat) – diferenciace většího počtu jednotlivých, relativně otevřených stupňů sociální hierarchie s mnoha vzájemnými přechody, mj. mobilitními
- systém třídní – hierarchie s příkřejším, méně prostupným, stabilnějším uspořádáním do menšího počtu předem teoreticky definovaných skupin
Rovněž názory na nalezení rozdílů mezi těmito přístupy jsou však často velmi nejednotné.
V našem případě je pro vrstvu jako formu stratifikačního členění důležité zejména hledisko ekonomické, kdy společenské postavení, kterého jednotlivec v rámci sociálního systému dosáhl, je zpravidla důležitější než to, do kterého se narodil (je však vidět určitá míra závislosti na výchozí situaci, kdy start může výrazně ovlivnit průběh i završení statusotvorné dráhy)
Rozvrstvená či stratifikovaná společnost je typem sociálního systému, pro který je charakteristická vysoká sociální mobilita. Prakticky se tato skutečnost projevuje ve faktu, že společenské ohodnocení jednotlivce není něčím neměnným, a priory daným.
Jeho postavení se může měnit buď v důsledku sociálně ekonomického vývoje společnosti nebo v důsledku vlastních aktivit v průběhu individuálního života jednotlivce.
Příslušnost k určité sociální vrstvě je možné často identifikovat již jen podle znaků, které jsou označením či výrazem. V této souvislosti lze hovořit o symbolizaci sociálního statusu.
Sledování sociální struktury má řadu významných konsekvencí. Jednou z nich je pro ekonomickou sféru mimořádně závažná oblast trhu.
Znalost sociální struktury umožňuje:
- vhodně nasměrovat nabídku k jednotlivým sociálním skupinám či konkrétním jedincům
- lépe identifikovat konkrétní cílové skupiny pro nabízené výrobky a služby
- je využitelné zejména při tvorbě marketingových strategií (dostatečně vypracovaná koncepce nového typu výrobku nutně vyžaduje i relativně jasnou představu o jeho prodejních možnostech – identifikace trhu a přibližný počet zákazníků)
- při vytváření nového trhu (nutná znalost životních stylů jednotlivých sociálních vrstev a skupin)
Jinou důležitou oblastí v mapování trhu je sledování nákupních zvyklostí a dále hledání kritérií, která jsou pro nákup určující (např. koupě zboží určité značky může být vizitkou sociálního statusu jednotlivce)
Sociální stratifikace ČR
Se změnami v sociálně ekonomickém systému ČR na počátku 90tých let došlo i k zásadním změnám v členění sociální struktury a neustále lze sledovat probíhající diferenciaci sociálního systému, při niž dochází k zviditelňování odlišností mezi jednotlivými sociálními úrovněmi.
Diferenciaci lze sledovat zejména po linii vertikální, která spočívá ve sledování podílu na moci a ekonomické postavení jednotlivce , sociální skupiny (sociální status – viz otázka 6)
Vzhledem k formujícímu se systému norem a hodnot lze tento proces označit jako formování nové sociální struktury (je značně obtížné, pro odlišná kritéria při studiu struktury v minulosti, srovnávat vývoj sociální struktury)
Zich:
Sociální skupiny:
- malé (rodina, kamarádi)
- velké (města, zemědělci atd)
3 hlediska vztahů jedinců v soc. skupině:
1. souhrnný kapitál – relativně nová koncepce
- vychází z toho, že každý člověk má nějaký kapitál:
– ekonomický (příjmy)
– sociální (sociální sítě, do kterých můžu vstoupit, např. rodina, přátelé, známí => můžu je využívat)
– kulturní (to, co umíme a čím vynikáme, např. divadlo, čtení atd.)
– politický (mění se)
(Boháči – vyšší ekonomický a kulturní kapitál)
Bowedieu – francouz, zavedl sociální kapitál
2. třídní diferenciace (přístup) – Marx
- nepolarizuje se společnost, je střední třída
- dnes velice silná nová střední vrstva (byrokracie přibývá, ubývá manuální práce)
- socialismus – vyvlastnění kapitalistů, dnes restituce
3. stratifikační teorie
- vychází z toho, že společnost je vertikálně členěna a že jsou vrstvy (straty)
- zjišťuje se pomocí syntetického sociálního statusu (otázka 6)
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
SOCIÁLNÍ ÚTVARY
Základní sociální útvary:
16. SOCIÁLNÍ VZTAHY, LOKÁLNÍ VERSUS GLOBÁLNÍ PROBLÉMY
18. Zásady a cíle organizace (uspořádání) vztahů v institucích
17. SOCIÁLNÍ NEROVNOSTI, ZÁKLADY EKONOMICKÉHO CHOVÁNÍ
Články na hledaný výraz "Sociální útvary" naleznete na bezuceni.cz
Názory na možnosti popisu sociální struktury společnosti se vyvíjely podobně jako celý systém sociologického myšlení.
Obecně uznávanými kritérii dnešní sociologie se (v kontextu původní Weberovy teorie) stala hlediska moci, privilegií a sociální prestiže.
Lze říci, že sociální procesy probíhající v rámci sociálního systému společnosti působí na formování její sociální struktury (každá společnost má svůj systém rozvrstvení)
Souhrn sociálních vrstev tvoří tzv. stratifikační systém každé jednotlivé společnosti.
Nejdůležitějšími typy členění soudobých ekonomicky vyspělých zemí je:
- systém vrstev (strat) – diferenciace většího počtu jednotlivých, relativně otevřených stupňů sociální hierarchie s mnoha vzájemnými přechody, mj. mobilitními
- systém třídní – hierarchie s příkřejším, méně prostupným, stabilnějším uspořádáním do menšího počtu předem teoreticky definovaných skupin
Rovněž názory na nalezení rozdílů mezi těmito přístupy jsou však často velmi nejednotné.
V našem případě je pro vrstvu jako formu stratifikačního členění důležité zejména hledisko ekonomické, kdy společenské postavení, kterého jednotlivec v rámci sociálního systému dosáhl, je zpravidla důležitější než to, do kterého se narodil (je však vidět určitá míra závislosti na výchozí situaci, kdy start může výrazně ovlivnit průběh i završení statusotvorné dráhy)
Rozvrstvená či stratifikovaná společnost je typem sociálního systému, pro který je charakteristická vysoká sociální mobilita. Prakticky se tato skutečnost projevuje ve faktu, že společenské ohodnocení jednotlivce není něčím neměnným, a priory daným.
Jeho postavení se může měnit buď v důsledku sociálně ekonomického vývoje společnosti nebo v důsledku vlastních aktivit v průběhu individuálního života jednotlivce.
Příslušnost k určité sociální vrstvě je možné často identifikovat již jen podle znaků, které jsou označením či výrazem. V této souvislosti lze hovořit o symbolizaci sociálního statusu.
Sledování sociální struktury má řadu významných konsekvencí. Jednou z nich je pro ekonomickou sféru mimořádně závažná oblast trhu.
Znalost sociální struktury umožňuje:
- vhodně nasměrovat nabídku k jednotlivým sociálním skupinám či konkrétním jedincům
- lépe identifikovat konkrétní cílové skupiny pro nabízené výrobky a služby
- je využitelné zejména při tvorbě marketingových strategií (dostatečně vypracovaná koncepce nového typu výrobku nutně vyžaduje i relativně jasnou představu o jeho prodejních možnostech – identifikace trhu a přibližný počet zákazníků)
- při vytváření nového trhu (nutná znalost životních stylů jednotlivých sociálních vrstev a skupin)
Jinou důležitou oblastí v mapování trhu je sledování nákupních zvyklostí a dále hledání kritérií, která jsou pro nákup určující (např. koupě zboží určité značky může být vizitkou sociálního statusu jednotlivce)
Sociální stratifikace ČR
Se změnami v sociálně ekonomickém systému ČR na počátku 90tých let došlo i k zásadním změnám v členění sociální struktury a neustále lze sledovat probíhající diferenciaci sociálního systému, při niž dochází k zviditelňování odlišností mezi jednotlivými sociálními úrovněmi.
Diferenciaci lze sledovat zejména po linii vertikální, která spočívá ve sledování podílu na moci a ekonomické postavení jednotlivce , sociální skupiny (sociální status – viz otázka 6)
Vzhledem k formujícímu se systému norem a hodnot lze tento proces označit jako formování nové sociální struktury (je značně obtížné, pro odlišná kritéria při studiu struktury v minulosti, srovnávat vývoj sociální struktury)
Zich:
Sociální skupiny:
- malé (rodina, kamarádi)
- velké (města, zemědělci atd)
3 hlediska vztahů jedinců v soc. skupině:
1. souhrnný kapitál – relativně nová koncepce
- vychází z toho, že každý člověk má nějaký kapitál:
– ekonomický (příjmy)
– sociální (sociální sítě, do kterých můžu vstoupit, např. rodina, přátelé, známí => můžu je využívat)
– kulturní (to, co umíme a čím vynikáme, např. divadlo, čtení atd.)
– politický (mění se)
(Boháči – vyšší ekonomický a kulturní kapitál)
Bowedieu – francouz, zavedl sociální kapitál
2. třídní diferenciace (přístup) – Marx
- nepolarizuje se společnost, je střední třída
- dnes velice silná nová střední vrstva (byrokracie přibývá, ubývá manuální práce)
- socialismus – vyvlastnění kapitalistů, dnes restituce
3. stratifikační teorie
- vychází z toho, že společnost je vertikálně členěna a že jsou vrstvy (straty)
- zjišťuje se pomocí syntetického sociálního statusu (otázka 6)
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
SOCIÁLNÍ ÚTVARY
Základní sociální útvary:
16. SOCIÁLNÍ VZTAHY, LOKÁLNÍ VERSUS GLOBÁLNÍ PROBLÉMY
18. Zásady a cíle organizace (uspořádání) vztahů v institucích
17. SOCIÁLNÍ NEROVNOSTI, ZÁKLADY EKONOMICKÉHO CHOVÁNÍ
Články na hledaný výraz "Sociální útvary" naleznete na bezuceni.cz
4. Společenské funkce sociologie
4. Společenské funkce sociologie
Funkce:
- poznávací
- sociotechnická
- humanistická
Poznávací funkce
- spočívá ve snaze o odhalení podstaty podmíněnosti a příčinných vazeb a souvislosti jednotlivých sociálních jevů a procesů s cílem stanovení vývojových tendencí a jejich zákonitostí (tato funkce se projevuje tím, že se podílí na zpracování prognóz společensko ekonomického vývoje a variant řešení problémů vzhledem ke stanoveným cílům)
Poznávací funkce do jisté míry prolíná do sociotechnické funkce.
Sociotechnická funkce
- znamená realizaci poznaného v praxi. Zejména výsledky empirických výzkumů vyúsťují do návrhů opatření na řešení problémů a nedostatků. Sociotechnická funkce je dána snahou člověka orientovat se ve svém osudu o přizpůsobování se prostředí.
- Zde je zkušenost jednoho člověka nebo prostá vlastní zkušenost nedostatečná => je nutné organizovat empirii, zajišťovat soustavné shromažďování informací ve výzkumu a jejich zpracování v teorii.
Sociotechnická funkce má 2 složky:
1. analytickou – zkoumá strukturu lidského jednání a strukturu faktorů, které je určují
2. normativní – určující způsoby organizování lidské činnosti podle vytřených cílů
Z hlediska uplatnění sociotechniky řešíme především 2 druhy problémů:
1. Gnoseologický problém poznání, neboť lidské i vědecké poznání je omezeno. Poznání nevylučuje omyl, vždy pracujeme jen s jistou mírou pravděpodobnosti
2. Problém nové skutečnosti – tlakem při snaze o dosažení modelového stavu se vytváří nová skutečnost, který zakládá novou lidskou skutečnost, jež je nový faktorem dalšího vývoje =>není návratu k původní,mu stavu. Nový stav bude vždy vycházet z předchozího, byť by byl sebevíce narušen.
Nástroje sociotechniky:
- výchova (vytyčení vzorů chování, přisvojování si rolí)
- informace (ovlivnění racionálního chování)
- stanovení norem (právo, morálka)
Humanizační funkce
- týká se úsilí o zmírnění tlaku vnějších, věcných i sociálních podmínek život na člověka tak, aby neomezovaly prostor pro jeho sebeuplatňování a seberealizaci.
- Cílem je překonání případného rozporu mezi jeho předpoklady a názory a požadavky, které na něho společnost klade.
Funkce:
- poznávací
- sociotechnická
- humanistická
Poznávací funkce
- spočívá ve snaze o odhalení podstaty podmíněnosti a příčinných vazeb a souvislosti jednotlivých sociálních jevů a procesů s cílem stanovení vývojových tendencí a jejich zákonitostí (tato funkce se projevuje tím, že se podílí na zpracování prognóz společensko ekonomického vývoje a variant řešení problémů vzhledem ke stanoveným cílům)
Poznávací funkce do jisté míry prolíná do sociotechnické funkce.
Sociotechnická funkce
- znamená realizaci poznaného v praxi. Zejména výsledky empirických výzkumů vyúsťují do návrhů opatření na řešení problémů a nedostatků. Sociotechnická funkce je dána snahou člověka orientovat se ve svém osudu o přizpůsobování se prostředí.
- Zde je zkušenost jednoho člověka nebo prostá vlastní zkušenost nedostatečná => je nutné organizovat empirii, zajišťovat soustavné shromažďování informací ve výzkumu a jejich zpracování v teorii.
Sociotechnická funkce má 2 složky:
1. analytickou – zkoumá strukturu lidského jednání a strukturu faktorů, které je určují
2. normativní – určující způsoby organizování lidské činnosti podle vytřených cílů
Z hlediska uplatnění sociotechniky řešíme především 2 druhy problémů:
1. Gnoseologický problém poznání, neboť lidské i vědecké poznání je omezeno. Poznání nevylučuje omyl, vždy pracujeme jen s jistou mírou pravděpodobnosti
2. Problém nové skutečnosti – tlakem při snaze o dosažení modelového stavu se vytváří nová skutečnost, který zakládá novou lidskou skutečnost, jež je nový faktorem dalšího vývoje =>není návratu k původní,mu stavu. Nový stav bude vždy vycházet z předchozího, byť by byl sebevíce narušen.
Nástroje sociotechniky:
- výchova (vytyčení vzorů chování, přisvojování si rolí)
- informace (ovlivnění racionálního chování)
- stanovení norem (právo, morálka)
Humanizační funkce
- týká se úsilí o zmírnění tlaku vnějších, věcných i sociálních podmínek život na člověka tak, aby neomezovaly prostor pro jeho sebeuplatňování a seberealizaci.
- Cílem je překonání případného rozporu mezi jeho předpoklady a názory a požadavky, které na něho společnost klade.
3. Předmět sociologie
3. Předmět sociologie
Sociologie jako věda s vlastním předmětem zkoumání se objevuje až v
1. polovině 19. století.
Pojem sociologie poprvé použil francouz AUGUSTE COMTE (1798-1857) v 6dílném spise „KURZ POZITIVNÍ FILOZOFIE“, který postupně vycházel v letech 1830-1842.
- jeho cílem bylo položit základy přesné a exaktní vědě – Sociologii.
Sociologie jako věda o společnosti zachycuje v Comtově podání veškeré společenskovědní disciplíny, jako historii, právo, ekonomii, etiku, estetiku a další a je jim nadřazena, neboť jim poskytuje obecná teoretická východiska a především metodologii – tzv. soc. imperialismus (v dnešní době nemá žádný teoretický přínos)
Jiné pojetí předmětu sociologie přináší významný francouzský sociolog Emile DURKHEIM (1858-1917). Předmět zkoumání zužuje na jevy sociální a na ty, které nelze spojovat s činností jedince, ale přísluší nadindividuálním celkům. (např. jazyk kterým se lidé mezi sebou domlouvají není individuálním produktem, když ho každý individuálně používá)
Sociální jevy lze identifikovat jako skutečnosti, které vykonávají na člověka nátlak, a on se jim přizpůsobuje.
Odlišný úhel pohledu má německý sociolog Georg SIMMEL (1858-1918). Podle Simmela jsou předmětem sociologie formy společenských sdružení. Tyto formy zespolečenšťování jsou jím chápány jako stabilní, neměnné, vytvářející vždy pevný rámec vztahů a nezávislé na obsahu. Obsahem těchto čistých forem přitom měly být vzájemné vztahy mezi lidmi vycházející z jejich součinnosti a mající psychologickou povahu.
Na základě Simmelova a Durkeimova vymezení lze definovat předmět sociologie:
- sociologii definujeme jako vědu o mezilidských vztazích, které existují dlouhodobě a dosahují relativně stabilních forem svého vnějšího utváření. Sociologie je v tomto smyslu věda o principech sdružování a zespolečenšťování lidí.
- Alternativní vymezení: Sociologie je věda o sociální skupinách a organizacích, které mají v moderní společnosti z hlediska praktických potřeb zásadní význam. Sociologie se zabývá principy utváření a fungování těchto útvarů.
Další vymezení přinesl německý historik, právník, ekonom a sociolog Max WEBER (1864-1920). Definuje sociologii jako vědu o sociálním jednání individuí. Z různých kombinací tohoto jednání vysvětluje komplexní sociální skutečnosti, jako je forma ekonomiky, typ náboženství či povaha státu. Společnost není než suma jednání individuálních aktérů. Kromě účelově racionálního jednání připisuje velký význam jednání orientovanému na posvátné hodnoty, dále jednání řízenému tradicí a jednání afektuálnímu.
Po metodické stránce je Weberův přínos spatřován v rozpracování metody ideálních typů a ve stanovení principu nehodnotící sociologie. Ideální typ je čistě myšlenková konstrukce, jejíž porovnání s realitou má badateli umožnit vysvětlení příčin odlišnosti reálného průběhu události od hypotetického čistě racionálního modelu.
Dále mezi nejvýznamnější sociology patří anglický filozof Herbert SPENCER (1820-1903). Byl jedním z prvních stoupenců evoluční teorie. Vývoj společnosti chápe jako vyšší stádium vývoje přírody řídící se podobnými zákonitostmi růstu komplexnosti systému a diferenciace jeho funkcí. Klade proti sobě moderní průmyslovou společnost a tradiční společnosti vojenské. Domnívá se, že společnost ponechána sama sobě je schopna harmonického vývoje směřujícího samovolně k dosažení optimálního stavu.
Vilfredo PARETO (1848-1923), italský inženýr a politický ekonom, definuje sociologii jako vědu o lidském jednání, a to logickém i nelogickém, které považoval za převládající.
Sociologie jako věda s vlastním předmětem zkoumání se objevuje až v
1. polovině 19. století.
Pojem sociologie poprvé použil francouz AUGUSTE COMTE (1798-1857) v 6dílném spise „KURZ POZITIVNÍ FILOZOFIE“, který postupně vycházel v letech 1830-1842.
- jeho cílem bylo položit základy přesné a exaktní vědě – Sociologii.
Sociologie jako věda o společnosti zachycuje v Comtově podání veškeré společenskovědní disciplíny, jako historii, právo, ekonomii, etiku, estetiku a další a je jim nadřazena, neboť jim poskytuje obecná teoretická východiska a především metodologii – tzv. soc. imperialismus (v dnešní době nemá žádný teoretický přínos)
Jiné pojetí předmětu sociologie přináší významný francouzský sociolog Emile DURKHEIM (1858-1917). Předmět zkoumání zužuje na jevy sociální a na ty, které nelze spojovat s činností jedince, ale přísluší nadindividuálním celkům. (např. jazyk kterým se lidé mezi sebou domlouvají není individuálním produktem, když ho každý individuálně používá)
Sociální jevy lze identifikovat jako skutečnosti, které vykonávají na člověka nátlak, a on se jim přizpůsobuje.
Odlišný úhel pohledu má německý sociolog Georg SIMMEL (1858-1918). Podle Simmela jsou předmětem sociologie formy společenských sdružení. Tyto formy zespolečenšťování jsou jím chápány jako stabilní, neměnné, vytvářející vždy pevný rámec vztahů a nezávislé na obsahu. Obsahem těchto čistých forem přitom měly být vzájemné vztahy mezi lidmi vycházející z jejich součinnosti a mající psychologickou povahu.
Na základě Simmelova a Durkeimova vymezení lze definovat předmět sociologie:
- sociologii definujeme jako vědu o mezilidských vztazích, které existují dlouhodobě a dosahují relativně stabilních forem svého vnějšího utváření. Sociologie je v tomto smyslu věda o principech sdružování a zespolečenšťování lidí.
- Alternativní vymezení: Sociologie je věda o sociální skupinách a organizacích, které mají v moderní společnosti z hlediska praktických potřeb zásadní význam. Sociologie se zabývá principy utváření a fungování těchto útvarů.
Další vymezení přinesl německý historik, právník, ekonom a sociolog Max WEBER (1864-1920). Definuje sociologii jako vědu o sociálním jednání individuí. Z různých kombinací tohoto jednání vysvětluje komplexní sociální skutečnosti, jako je forma ekonomiky, typ náboženství či povaha státu. Společnost není než suma jednání individuálních aktérů. Kromě účelově racionálního jednání připisuje velký význam jednání orientovanému na posvátné hodnoty, dále jednání řízenému tradicí a jednání afektuálnímu.
Po metodické stránce je Weberův přínos spatřován v rozpracování metody ideálních typů a ve stanovení principu nehodnotící sociologie. Ideální typ je čistě myšlenková konstrukce, jejíž porovnání s realitou má badateli umožnit vysvětlení příčin odlišnosti reálného průběhu události od hypotetického čistě racionálního modelu.
Dále mezi nejvýznamnější sociology patří anglický filozof Herbert SPENCER (1820-1903). Byl jedním z prvních stoupenců evoluční teorie. Vývoj společnosti chápe jako vyšší stádium vývoje přírody řídící se podobnými zákonitostmi růstu komplexnosti systému a diferenciace jeho funkcí. Klade proti sobě moderní průmyslovou společnost a tradiční společnosti vojenské. Domnívá se, že společnost ponechána sama sobě je schopna harmonického vývoje směřujícího samovolně k dosažení optimálního stavu.
Vilfredo PARETO (1848-1923), italský inženýr a politický ekonom, definuje sociologii jako vědu o lidském jednání, a to logickém i nelogickém, které považoval za převládající.
2. Základní etapy vývoje sociologie a paradigma v sociologii
2. Základní etapy vývoje sociologie a paradigma v sociologii
Etapy vývoje sociologie
1) 1840 až 1918-20 spekulativní sociologie
- mladá disciplína Comte, Spencer, Weber a jejich teorie
2) 1980-20 až 1945 období empirismu
- především v USA, začali shromažďovat poznatky, které využili
- Elton Mayo – výzkum v továrně na telefony (zjišťoval působení prostředí a člověka)
3) 1945 až dosud návrat k velkým teoriím
Paradigma v sociologii
V zásadě jsou možné 3 základní přístupy k výkladu obecné sociologické teorie, pojetí sociálních jevů a sociologické metodologie přístupů:
1. V rámci prvního jsou obvykle vykládány sociologické koncepce hlavních představitelů či „hlavních teoretiků“, a to zpravidla v historické posloupnosti svého vzniku.
2. V druhém případě do popředí vystupují jednotlivé „hlavní teorie“. Nejčastěji pak strukturální funkcionalismus, sociální evolucionalismus, teorie směny, etnometodologie atd.
3. Třetí, nejmodernější přístup je přístup paradigmatický.
Paradigmata jsou chápána jako velmi složité teoretické útvary, které v sobě zahrnují nejen prvky kognitivní, ale i hodnotové, světonázorové, operační a další charakteristiky.
Vyjadřují nejen způsob jejího chápání, označení základních prvků její struktury a rozhodujících zdrojů dynamiky společnosti, ale i stanovení základních přístupů k její analýze.
Právě různorodostí tohoto úhlu pohledu způsobuje značné odlišení jednotlivých paradigmat.
Paradigmata, která mohou mít uplatnění v aplikované sociologii:
a) Teorie konsenzuální (Spolupráce x soupeření)
Významná skutečnost, která rozhoduje o podobě sociálních vztahů, je charakter vztahů, které se utvářejí. Vytvořily se dvě vyhraněné koncepce.
- první má za to, že vztahy vytvářející reálná sociální uskupení jsou vztahy spolupráce
- druhá, že dominují vztahy soupeření a střety
Nejvyšší hodnotou, ke které směřují veškerá úsilí, je harmonický celek. Všechny společenské subjekty se musí podřídit společným zájmům a cílům
Konflikty jsou chápány jako poruchy systému bránící jeho správnému fungování, a je nutné je co nejdříve odstranit.
b) Teorie konfliktu
Vychází se z toho, že pokud existují nějaké sociální útvary, pak vděčí za svou existenci neustálému střetávání sociálních subjektů v rámci těchto útvarů.
Klasickou je práce amerického sociologa Lewise Alfreda Cosera. Konflikt považuje za boj o hodnoty a vyšší status, moc a její zdroje, v němž cílem oponentů je neutralizovat, postihovat nebo likvidovat soupeře.
Vnější nepřítel, který může být řešením vnitřního konfliktu v sociálních útvarech, znamená ohrožení zájmů všech zúčastněných stran v konfliktu a vytváří nátlak na zmírnění vnitřního konfliktu.Tento vnější nepřítel může být dvojí:
- reálný – pak se jedná o jeho identifikaci a zvýraznění. V tomto případě je nutné poskytovat maximum info o jeho hrozbě a rozlišovat možnosti jeho poznávání.
- imaginární, smyšlený – posilování této představy v konečném důsledku znamená uzavření sociálního celku. V případě zániku představy o hrozbě se původní vnitřní konflikt posiluje, protože se na něj přenáší energie vložená do vnějšího konfliktu.
Při řešení konfliktů uvnitř sociálního celku se v praxi prosadily a v literatuře byly popsány tři způsoby využívající sociálních procesů: (Simmel)
a) předložení tzv, obětního beránka, který musí být slabou skupinou nebo slabým jedincem.(zpravidla to bývá etnická nebo sociální menšina)
b) vytvoření prostoru a podmínek pro průběh konfliktu a ponechání prostoru pro jeho odeznění. Toto řešení připadá v úvahu, když konflikt není vyhrocen, když postoje stran nejsou nesmiřitelné a když lze předpokládat racionální průběh konfliktu
c) institucionalizace konfliktu – znamená vytvoření určitého rámce, v němž konflikt probíhá. Znamená to stanovení norem konfliktu a vytvoření orgánu, který má konflikt řešit (musí ho udržet v přijatelných mezích a mít nad ním kontrolu).
Dále pak jsou uváděny konkrétní přístupy v pojetí paradigmat (pouze výběr z nich)
- faktografický přístup (zaměření na sledované jevy zachycení toho, co je přístupné lidským smyslům)
- organistický přístup (vychází z myšlenky, že společnost je možné přirovnat k živému organismu, je možné hledat paralely mezi jednotlivými částmi organismu = pochopení společnosti)
- strukturně funkcionální přístup (základem je spojení struktury s obsahem činností a charakterem společnosti)
- historický institucionální přístup (vnáší do zkoumání sociální jevů princip vývoje, tedy dynamiky vývoje celku, sleduje sociální jevy ve zrodu, trvání a zániku)
- psychologizující přístup (vychází z předpokladu, že zdrojem sociálních jevů je jedinec a na něho je i jakýkoli sociální jev rozložitelný)
Etapy vývoje sociologie
1) 1840 až 1918-20 spekulativní sociologie
- mladá disciplína Comte, Spencer, Weber a jejich teorie
2) 1980-20 až 1945 období empirismu
- především v USA, začali shromažďovat poznatky, které využili
- Elton Mayo – výzkum v továrně na telefony (zjišťoval působení prostředí a člověka)
3) 1945 až dosud návrat k velkým teoriím
Paradigma v sociologii
V zásadě jsou možné 3 základní přístupy k výkladu obecné sociologické teorie, pojetí sociálních jevů a sociologické metodologie přístupů:
1. V rámci prvního jsou obvykle vykládány sociologické koncepce hlavních představitelů či „hlavních teoretiků“, a to zpravidla v historické posloupnosti svého vzniku.
2. V druhém případě do popředí vystupují jednotlivé „hlavní teorie“. Nejčastěji pak strukturální funkcionalismus, sociální evolucionalismus, teorie směny, etnometodologie atd.
3. Třetí, nejmodernější přístup je přístup paradigmatický.
Paradigmata jsou chápána jako velmi složité teoretické útvary, které v sobě zahrnují nejen prvky kognitivní, ale i hodnotové, světonázorové, operační a další charakteristiky.
Vyjadřují nejen způsob jejího chápání, označení základních prvků její struktury a rozhodujících zdrojů dynamiky společnosti, ale i stanovení základních přístupů k její analýze.
Právě různorodostí tohoto úhlu pohledu způsobuje značné odlišení jednotlivých paradigmat.
Paradigmata, která mohou mít uplatnění v aplikované sociologii:
a) Teorie konsenzuální (Spolupráce x soupeření)
Významná skutečnost, která rozhoduje o podobě sociálních vztahů, je charakter vztahů, které se utvářejí. Vytvořily se dvě vyhraněné koncepce.
- první má za to, že vztahy vytvářející reálná sociální uskupení jsou vztahy spolupráce
- druhá, že dominují vztahy soupeření a střety
Nejvyšší hodnotou, ke které směřují veškerá úsilí, je harmonický celek. Všechny společenské subjekty se musí podřídit společným zájmům a cílům
Konflikty jsou chápány jako poruchy systému bránící jeho správnému fungování, a je nutné je co nejdříve odstranit.
b) Teorie konfliktu
Vychází se z toho, že pokud existují nějaké sociální útvary, pak vděčí za svou existenci neustálému střetávání sociálních subjektů v rámci těchto útvarů.
Klasickou je práce amerického sociologa Lewise Alfreda Cosera. Konflikt považuje za boj o hodnoty a vyšší status, moc a její zdroje, v němž cílem oponentů je neutralizovat, postihovat nebo likvidovat soupeře.
Vnější nepřítel, který může být řešením vnitřního konfliktu v sociálních útvarech, znamená ohrožení zájmů všech zúčastněných stran v konfliktu a vytváří nátlak na zmírnění vnitřního konfliktu.Tento vnější nepřítel může být dvojí:
- reálný – pak se jedná o jeho identifikaci a zvýraznění. V tomto případě je nutné poskytovat maximum info o jeho hrozbě a rozlišovat možnosti jeho poznávání.
- imaginární, smyšlený – posilování této představy v konečném důsledku znamená uzavření sociálního celku. V případě zániku představy o hrozbě se původní vnitřní konflikt posiluje, protože se na něj přenáší energie vložená do vnějšího konfliktu.
Při řešení konfliktů uvnitř sociálního celku se v praxi prosadily a v literatuře byly popsány tři způsoby využívající sociálních procesů: (Simmel)
a) předložení tzv, obětního beránka, který musí být slabou skupinou nebo slabým jedincem.(zpravidla to bývá etnická nebo sociální menšina)
b) vytvoření prostoru a podmínek pro průběh konfliktu a ponechání prostoru pro jeho odeznění. Toto řešení připadá v úvahu, když konflikt není vyhrocen, když postoje stran nejsou nesmiřitelné a když lze předpokládat racionální průběh konfliktu
c) institucionalizace konfliktu – znamená vytvoření určitého rámce, v němž konflikt probíhá. Znamená to stanovení norem konfliktu a vytvoření orgánu, který má konflikt řešit (musí ho udržet v přijatelných mezích a mít nad ním kontrolu).
Dále pak jsou uváděny konkrétní přístupy v pojetí paradigmat (pouze výběr z nich)
- faktografický přístup (zaměření na sledované jevy zachycení toho, co je přístupné lidským smyslům)
- organistický přístup (vychází z myšlenky, že společnost je možné přirovnat k živému organismu, je možné hledat paralely mezi jednotlivými částmi organismu = pochopení společnosti)
- strukturně funkcionální přístup (základem je spojení struktury s obsahem činností a charakterem společnosti)
- historický institucionální přístup (vnáší do zkoumání sociální jevů princip vývoje, tedy dynamiky vývoje celku, sleduje sociální jevy ve zrodu, trvání a zániku)
- psychologizující přístup (vychází z předpokladu, že zdrojem sociálních jevů je jedinec a na něho je i jakýkoli sociální jev rozložitelný)
1.Vznik sociologie
Myslitelé všech dob hledali odpovědi na otázky typu: vznik společnosti, její struktura, fungování a vývoj, úloha jedince ve společnosti a smysl jeho existence.
Jejich úvahy se staly součástí velkých filozofických systémů. Tzv. sociální filozofie je součástí učení jak řeckých (Platón, Aristoteles) tak i křesťanských (sv. Augustin) filozofů.
Mezníkem ve vývoji společenských věd je 17. a 18. století. V tomto období dochází především v Anglii, Francii a Itálii k dynamickému rozvoji techniky a přírodních věd. S tím se mění i základní společenské vztahy, které jsou středem zájmu myslitelů (Bacon, Voltaire, Diderot). Ti věřili v novou rozumnou společnost v níž se bude moci člověk neomezeně rozvíjet. Osvícenství spatřovalo příčiny zla (především v podobě válek a bídy) v neochotě a neschopnosti k rozumnému přístupu lidí k sobě navzájem a nevyužívání poznatků vědy.
Velká francouzská revoluce a další historický vývoj tyto představy vyvrátily.
Sociologie jako věda s vlastním předmětem zkoumání se objevuje až v 1. polovině 19 století.
Pojem sociologie poprvé použil francouz AUGUSTE COMTE (1798-1857) v 6dílném spise „KURZ POZITIVNÍ FILOZOFIE“, který postupně vycházel v letech 1830-1842.
- jeho cílem bylo položit základy přesné a exaktní vědě – Sociologii.
Ve svém díle rozdělil vývoj lidského myšlení na 3 etapy:
1. teologická – společnost držela pohromadě, hledaly se pravdy mimo člověka – božské principy
2. metafyzická – bůh je zde nahrazen přírodou
3. pozitivní – do popředí zájmu se dostává věda – snahy vysvětlit zákonitosti života na základě vědeckých poznatků
- věřil, že na základě poznatků problému je možné je řídit – zakladatel koncenzus vnímání. (Koncenzus – rozpory řešitelné vyjednáváním)
Sociologie jako věda o společnosti zachycuje v Comtově podání veškeré společenskovědní disciplíny, jako historii, právo, ekonomii, etiku, estetiku a další a je jim nadřazena, neboť jim poskytuje obecná teoretická východiska a především metodologii – tzv. soc. imperialismus (v dnešní době nemá žádný teoretický přínos)
Už v základu sociologie jsou popsány a obsaženy 2 základní požadavky:
1. snaha sociologie o zakotvení jejího poznání v realitě, důsledná vazba soc. teorie s empirií a důraz na metodologii
2. zaměřenost soc. poznání na možnost prakticky uplatnit výsledky vědeckého zkoumání (doporučení k dosažení žádoucích změn v reálném světě)
Comte – žák filozofa Saint – Simona
- pochází od něj též tradiční dělení sociologie na: - sociální statiku
- sociální dynamiku
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
7. Vznik a vývoj sociologie a předmět jejího zájmu
VZNIK A VÝVOJ SOCIOLOGIE
6b Využití základních metod psychologického a sociologického výzkumu v praxi
9. Hlavní etapy sociologického výzkumu
10. Kvantitativní sociologický výzkum
Články na hledaný výraz "Sociologie" naleznete na bezuceni.cz
Jejich úvahy se staly součástí velkých filozofických systémů. Tzv. sociální filozofie je součástí učení jak řeckých (Platón, Aristoteles) tak i křesťanských (sv. Augustin) filozofů.
Mezníkem ve vývoji společenských věd je 17. a 18. století. V tomto období dochází především v Anglii, Francii a Itálii k dynamickému rozvoji techniky a přírodních věd. S tím se mění i základní společenské vztahy, které jsou středem zájmu myslitelů (Bacon, Voltaire, Diderot). Ti věřili v novou rozumnou společnost v níž se bude moci člověk neomezeně rozvíjet. Osvícenství spatřovalo příčiny zla (především v podobě válek a bídy) v neochotě a neschopnosti k rozumnému přístupu lidí k sobě navzájem a nevyužívání poznatků vědy.
Velká francouzská revoluce a další historický vývoj tyto představy vyvrátily.
Sociologie jako věda s vlastním předmětem zkoumání se objevuje až v 1. polovině 19 století.
Pojem sociologie poprvé použil francouz AUGUSTE COMTE (1798-1857) v 6dílném spise „KURZ POZITIVNÍ FILOZOFIE“, který postupně vycházel v letech 1830-1842.
- jeho cílem bylo položit základy přesné a exaktní vědě – Sociologii.
Ve svém díle rozdělil vývoj lidského myšlení na 3 etapy:
1. teologická – společnost držela pohromadě, hledaly se pravdy mimo člověka – božské principy
2. metafyzická – bůh je zde nahrazen přírodou
3. pozitivní – do popředí zájmu se dostává věda – snahy vysvětlit zákonitosti života na základě vědeckých poznatků
- věřil, že na základě poznatků problému je možné je řídit – zakladatel koncenzus vnímání. (Koncenzus – rozpory řešitelné vyjednáváním)
Sociologie jako věda o společnosti zachycuje v Comtově podání veškeré společenskovědní disciplíny, jako historii, právo, ekonomii, etiku, estetiku a další a je jim nadřazena, neboť jim poskytuje obecná teoretická východiska a především metodologii – tzv. soc. imperialismus (v dnešní době nemá žádný teoretický přínos)
Už v základu sociologie jsou popsány a obsaženy 2 základní požadavky:
1. snaha sociologie o zakotvení jejího poznání v realitě, důsledná vazba soc. teorie s empirií a důraz na metodologii
2. zaměřenost soc. poznání na možnost prakticky uplatnit výsledky vědeckého zkoumání (doporučení k dosažení žádoucích změn v reálném světě)
Comte – žák filozofa Saint – Simona
- pochází od něj též tradiční dělení sociologie na: - sociální statiku
- sociální dynamiku
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
7. Vznik a vývoj sociologie a předmět jejího zájmu
VZNIK A VÝVOJ SOCIOLOGIE
6b Využití základních metod psychologického a sociologického výzkumu v praxi
9. Hlavní etapy sociologického výzkumu
10. Kvantitativní sociologický výzkum
Články na hledaný výraz "Sociologie" naleznete na bezuceni.cz
OKRUHY - ÚVOD DO SOCIOLOGIE
OKRUHY - ÚVOD DO SOCIOLOGIE
1) Vznik sociologie - období, příčiny vzniku, očekávání, zakladatel a jeho dílo.
2) Základní etapy vývoje sociologie a jejich charakteristika, paradigma v sociologii.
3) Předmět sociologie, čím se zabývá.
4) Společenské funkce sociologie.
5) Jak sociologie vysvětluje sociální strukturu společnosti, uveďte základní přístupy.
6) Jak se zjišťuje syntetický sociální status (pomocí jakých ukazatelů).
7) Uveďte přibližný podíl příslušníků hlavních vrstev v ČR v současné době.
8) Vysvětlete pojem "sociální mobilita" (druhy mobility). Které faktory nejvíce
ovlivňují sociální mobilitu v současné době u nás.
9) Charakterizujte hlavní etapy sociologického výzkumu.
10) Uveďte příklady použití kvantitativního sociologického výzkumu ve společnosti.
11) Vysvětlete vztah mezi základním a výběrovým souborem v sociologickém výzkumu.
12) Uveďte dvě hlavní podmínky representativnosti výběrových šetření.
13) Uveďte hlavní způsoby provádění výběru prvků ze základního souboru.
14) Vyjmenujte metody kvalitativního výzkumu a charakterizujte možnosti jejich využití.
15) Jak se provádí "skupinový rozhovor" (focus group) a jaké je jeho využití.
16) Charakterizujte základní rozdíl mezi kvantitativním a kvalitativním výzkumem v sociologii.
17) Uveďte hlavní rysy sociálního systému.
18) Charakterizujte hlavní zásady a cíle organizace (uspořádání vztahů) v institucích.
19) Vysvětlete rozdíl mezi "formální" a "neformální" strukturou (organizací) institucí.
20) Uveďte základní charakteristiky pracovní skupiny jako sociálního systému.
21) Na čem je založena sociometrie a jaké jsou možnosti jejího využití.
22) Na čem záleží chování pozice a chování pracovníků ve skupině z pohledu sociologie.
23) Co rozumíme pod pojmem "podniková kultura". Uveďte hlavní oblasti jejího projevu.
24) Ovlivňuje "podniková kultura" výkon a úspěšnost hospodářské instituce, jak a proč.
1) Vznik sociologie - období, příčiny vzniku, očekávání, zakladatel a jeho dílo.
2) Základní etapy vývoje sociologie a jejich charakteristika, paradigma v sociologii.
3) Předmět sociologie, čím se zabývá.
4) Společenské funkce sociologie.
5) Jak sociologie vysvětluje sociální strukturu společnosti, uveďte základní přístupy.
6) Jak se zjišťuje syntetický sociální status (pomocí jakých ukazatelů).
7) Uveďte přibližný podíl příslušníků hlavních vrstev v ČR v současné době.
8) Vysvětlete pojem "sociální mobilita" (druhy mobility). Které faktory nejvíce
ovlivňují sociální mobilitu v současné době u nás.
9) Charakterizujte hlavní etapy sociologického výzkumu.
10) Uveďte příklady použití kvantitativního sociologického výzkumu ve společnosti.
11) Vysvětlete vztah mezi základním a výběrovým souborem v sociologickém výzkumu.
12) Uveďte dvě hlavní podmínky representativnosti výběrových šetření.
13) Uveďte hlavní způsoby provádění výběru prvků ze základního souboru.
14) Vyjmenujte metody kvalitativního výzkumu a charakterizujte možnosti jejich využití.
15) Jak se provádí "skupinový rozhovor" (focus group) a jaké je jeho využití.
16) Charakterizujte základní rozdíl mezi kvantitativním a kvalitativním výzkumem v sociologii.
17) Uveďte hlavní rysy sociálního systému.
18) Charakterizujte hlavní zásady a cíle organizace (uspořádání vztahů) v institucích.
19) Vysvětlete rozdíl mezi "formální" a "neformální" strukturou (organizací) institucí.
20) Uveďte základní charakteristiky pracovní skupiny jako sociálního systému.
21) Na čem je založena sociometrie a jaké jsou možnosti jejího využití.
22) Na čem záleží chování pozice a chování pracovníků ve skupině z pohledu sociologie.
23) Co rozumíme pod pojmem "podniková kultura". Uveďte hlavní oblasti jejího projevu.
24) Ovlivňuje "podniková kultura" výkon a úspěšnost hospodářské instituce, jak a proč.
Boženka Němcová: V zámku a v podzámčí
- obsahem se tato povídka ze všech nejvíce blíží románu, někde se uvádí, že to je jediný román Němcové
Děj: zámecký pár pan a paní Skočdopolovi (von Springenfeld – v.S.) nemají děti, proto si na radu služebné mamzel Sáry pořídí psíčka Joliho (čti Žoliho), který je velmi rozmazlován. Především paní von Springenfeld si chce pořád hrát na urozenou (proto to jméno). Pan Skočdolopole je mírný, své ženě za její rozmary nenadává. Mamzel (zkomolenina fr.mademoiseille) Sára je vypočítavá potvora, která dříve sloužila u opravdové hraběnky, manipuluje díky svým znalostem s paní v.S. Nakonec je ustanovena jako pečovatelka k Jolimu.
V městečku poznáváme vdovu Karáskovou se syny Vojtěchem a Josífkem, její muž zedník spadl i s lešením a následkem toho zemřel. Karásková je chudá, nemá střechu nad hlavou ani jídlo, natož peníze. Umírá nemluvně Josífek, matku se starším synem bere pod střechu krejčí Sýkora. Na druhý den umírá na choleru i matka Karásková, Vojtěch zůstává u krejčího jako šesté dítě, začíná chodit do školy. Spřátelí se s pannou (=slečnou) Klárou, která pracuje na zámku jako panská; Klára se s ním dokonce dělí o své jídlo. Chodí s písařem Kalinou.
Mamzel Sára začne nadbíhat služebnému jakéhosi barona Jacquovi, který jí začne využívat. Jednou jsou zavření v pokoji u Joliho a Sára se začne věnovat Jacquovi, Joli utíká. Venku je napaden vzteklým psem, zachraňuje ho Vojtěch. Tak se setkává s panem a paní Skočdopolovými, paní se rozhodne vzít si chlapce do zámku jako pážátko, hlavně pak jako služebného k Jolimu. V zámku Vojtěch (novým jménem Albert) vidí všechen přepych, srovnává nový život se svým starým, je mu smutno po mamince. Své jídlo nosí svým pěstounům a i chudým lidem.
Paní v.S. dostane choleru, navíc vyslechne rozhovor Sáry a Jacquesa, kterak ji hodlají oškubat. Sára dostane výpověď. Paní se nakonec uzdraví, uvědomí si, jak rozhazovačná a povrchní byla, začne se proto věnovat pomáhání chudým, zřizuje nemocnici. Vojtěch je za věrné služby poslán na studie, protože chce být doktorem. Manželé v.S. si adoptují sirotka Emila a odjíždějí na zotavenou do Itálie. Klára si bere Kalinu. Totální happyend.
- vykreslení soudobých poměrů, kontrast rozmařilého života pánů a bídného živoření chudiny v podzámčí
- autorka používá nářečí, soudobý slovosled i jazyk, pro umocnění nadřazenosti panstva francouzské výrazy
- rychlý dějový spád, dobře se čte
Děj: zámecký pár pan a paní Skočdopolovi (von Springenfeld – v.S.) nemají děti, proto si na radu služebné mamzel Sáry pořídí psíčka Joliho (čti Žoliho), který je velmi rozmazlován. Především paní von Springenfeld si chce pořád hrát na urozenou (proto to jméno). Pan Skočdolopole je mírný, své ženě za její rozmary nenadává. Mamzel (zkomolenina fr.mademoiseille) Sára je vypočítavá potvora, která dříve sloužila u opravdové hraběnky, manipuluje díky svým znalostem s paní v.S. Nakonec je ustanovena jako pečovatelka k Jolimu.
V městečku poznáváme vdovu Karáskovou se syny Vojtěchem a Josífkem, její muž zedník spadl i s lešením a následkem toho zemřel. Karásková je chudá, nemá střechu nad hlavou ani jídlo, natož peníze. Umírá nemluvně Josífek, matku se starším synem bere pod střechu krejčí Sýkora. Na druhý den umírá na choleru i matka Karásková, Vojtěch zůstává u krejčího jako šesté dítě, začíná chodit do školy. Spřátelí se s pannou (=slečnou) Klárou, která pracuje na zámku jako panská; Klára se s ním dokonce dělí o své jídlo. Chodí s písařem Kalinou.
Mamzel Sára začne nadbíhat služebnému jakéhosi barona Jacquovi, který jí začne využívat. Jednou jsou zavření v pokoji u Joliho a Sára se začne věnovat Jacquovi, Joli utíká. Venku je napaden vzteklým psem, zachraňuje ho Vojtěch. Tak se setkává s panem a paní Skočdopolovými, paní se rozhodne vzít si chlapce do zámku jako pážátko, hlavně pak jako služebného k Jolimu. V zámku Vojtěch (novým jménem Albert) vidí všechen přepych, srovnává nový život se svým starým, je mu smutno po mamince. Své jídlo nosí svým pěstounům a i chudým lidem.
Paní v.S. dostane choleru, navíc vyslechne rozhovor Sáry a Jacquesa, kterak ji hodlají oškubat. Sára dostane výpověď. Paní se nakonec uzdraví, uvědomí si, jak rozhazovačná a povrchní byla, začne se proto věnovat pomáhání chudým, zřizuje nemocnici. Vojtěch je za věrné služby poslán na studie, protože chce být doktorem. Manželé v.S. si adoptují sirotka Emila a odjíždějí na zotavenou do Itálie. Klára si bere Kalinu. Totální happyend.
- vykreslení soudobých poměrů, kontrast rozmařilého života pánů a bídného živoření chudiny v podzámčí
- autorka používá nářečí, soudobý slovosled i jazyk, pro umocnění nadřazenosti panstva francouzské výrazy
- rychlý dějový spád, dobře se čte
RÝMOVNÍK ANEB RÝMOVNÍ SLOVNÍK ANTONÍNA JAROSLAVA PUCHMAJERA
O autorovi
* 7. ledna 1769, Týn nad Vltavou
- otec Karel – koželuh (jirchář)
- velmi bystrý žák, výborná paměť, vynikal v latině, řečtině
- v Budějovicích gymnasiální studium – němčina – stala se pro něj jazykem mateřským. Na škole se divili, že ji dosed neumí, byl pilný a předčil své spolužáky. Učí se také francouzštinu (franštinu).
- v Praze studuje filozofii. Ve svém volném čase hodně čte, pobývá v knihovně.
- s přítelem Pokorným pracují na překladu ze španělštiny, po dokončení ruší knihkupec dohodu, překlad nevydá. Pokorný je zklamán, literární činnosti se nadobro vzdává, ale Puchmajer pokračuje v práci na německých pracích.
- jednou se potkal v univerzitní knihovně se svým spolužákem Šebestiánem Hněvkovským, ten se už v té době věnoval studiu domácí (české) literatury i jazyka – četl Konáčův spis.
- Hněvkovský natolik ovlivnil Puchmajera, že ten se přestává zabývat němčinou, ale plně se věnuje češtině. Dříve se pokoušel o poezii německou, posléze českou. (Podle zastaralé a chybné knihy jazykobrusiče Rosy).
- čeština v té době zanedbaná, žádné starší vzory vysoké umělecké hodnoty, národní písně jsou zapomenuty.
- Puchmajer se rozhodl vydat básnické sbírky (podobně jako Václav Thám), protože neexistovaly časopisy, kde by se mohla dílka prezentovat veřejnosti.
- 1791 zakládá s Hněvkovským a Václavem Nejedlým literární spolek – po Puchmajerovi zvaný Puchmírovský. Za úkol si bere vydávat českou poezii jakéhokoli obsahu a délky, aby česká veřejnost nesahala jen k zahraniční literatuře.
- první sbírka: Sebrání Básní a Zpěvů. Předloženo Faustýnovi Procházkovi, ten je zhodnotil a udělil jim radu, aby se nejprve pořádně naučili českou gramatiku a pak teprve psali a vydávali básně. Přepracováno.
- Dobrovský v té době navštívil Procházku, shlédl u něj prvotiny „Puchmírovců“. Zve je k sobě a seznamuje je se základy versologie. Radí jim, aby zapomněli na Rosu a řídili se přízvukem. Znovu přepracovávají.
- 1795 konečně vychází: Sebrání Básní a Zpěvů.
- z filozofie se Puchmajer zapisuje na bohosloveckou fakultu (teologickou), jednak aby vyhověl přání rodičů, jednak cítí, že tak bude moci lépe dostát slibu, který si dal; že bude probouzet a osvěcovat národ.
- 1791 vstoupil do pražského semináře, zprvu absolvuje mnoho rozepří kvůli obraně českého jazyka, nakonec si získává jak Čechy, tak Němce.
- opisuje vlastní básnické pokusy, tříbí dílka svých spolupracovníků, čte starší knihy – soustředěnost, ovšem ve společnosti je hlučný, nenucený, veselý tak, že často nebylo v refektáři slyšet nikoho jiného, než právě Puchmajera.
- započal, ale nedokončil překlad Cervantesova Dona Quijota – oblíbená kniha.
- seznal potřebu polštiny a ruštiny, oběma jazykům se naučil.
- 1796 vysvěcen na kněze.
V Týně nad Vltavou hoří, velká část vydaných Sebrání Básní a Zpěvů lehlo popelem, knížka je tudíž hned po vydání vzácností.
- kaplanem v Ktiši, zde r. 1797 vydává 2. svazek svých básní. Věnuje ho Faustýnovi Procházkovi.
- píše české ódy – nakloní si knížete Josefa Švarcenberka.
- píše německé ódy – nakloní si kněžnu Pavlovnu.
- kaplanem v Prachaticích. zde vydává 3. svazek veršů: Nové Básně. (V Praze r. 1798).
- 1800 administrátorem v Kamenném Oujezdě u svého strýce. zde vydává r. 1802 4. svazek: Nové Básně.
- z Oujezda je povolán r. 1804 za administrátora do Jinonic u Prahy, zde během roku vydává překlad Montesquieu: Chrám Gnídský. Zde také: 1805 – Pravopis Ruskočeský
- 1805 přechází do Citolib u Loun.
- 1807 dosazen na výnosnou faru v Radnicích u Plzně. Zde zůstává až do své smrti.
+ 29. září 1820 v pražské nemocnici, kam se šel léčit z v té době již vážné nemoci.
Dílo:
Almanach Sebrání Básní a Zpěvů:
1795 – první
1797 – druhý
1798 – třetí: Nové Básně
1802 – čtvrtý: Nové Básně
1814 – pátý (dodatečně): Nové Básně
- ódy, bajky
Fialky
- stejně jako Jungmann překládal Schillerovu Ódu na radost
1816 – zavedení češtiny do vyučování na gymnáziích – pod vlivem Óda na jazyk český
II. díl slovníku Dobrovského
Gramatika cikánštiny a zlodějské hantýrky (Románi čibi)
Rýmovník aneb Rýmovní slovník
1824 – Sedláček vydává posmrtně v Plzni
* 7. ledna 1769, Týn nad Vltavou
- otec Karel – koželuh (jirchář)
- velmi bystrý žák, výborná paměť, vynikal v latině, řečtině
- v Budějovicích gymnasiální studium – němčina – stala se pro něj jazykem mateřským. Na škole se divili, že ji dosed neumí, byl pilný a předčil své spolužáky. Učí se také francouzštinu (franštinu).
- v Praze studuje filozofii. Ve svém volném čase hodně čte, pobývá v knihovně.
- s přítelem Pokorným pracují na překladu ze španělštiny, po dokončení ruší knihkupec dohodu, překlad nevydá. Pokorný je zklamán, literární činnosti se nadobro vzdává, ale Puchmajer pokračuje v práci na německých pracích.
- jednou se potkal v univerzitní knihovně se svým spolužákem Šebestiánem Hněvkovským, ten se už v té době věnoval studiu domácí (české) literatury i jazyka – četl Konáčův spis.
- Hněvkovský natolik ovlivnil Puchmajera, že ten se přestává zabývat němčinou, ale plně se věnuje češtině. Dříve se pokoušel o poezii německou, posléze českou. (Podle zastaralé a chybné knihy jazykobrusiče Rosy).
- čeština v té době zanedbaná, žádné starší vzory vysoké umělecké hodnoty, národní písně jsou zapomenuty.
- Puchmajer se rozhodl vydat básnické sbírky (podobně jako Václav Thám), protože neexistovaly časopisy, kde by se mohla dílka prezentovat veřejnosti.
- 1791 zakládá s Hněvkovským a Václavem Nejedlým literární spolek – po Puchmajerovi zvaný Puchmírovský. Za úkol si bere vydávat českou poezii jakéhokoli obsahu a délky, aby česká veřejnost nesahala jen k zahraniční literatuře.
- první sbírka: Sebrání Básní a Zpěvů. Předloženo Faustýnovi Procházkovi, ten je zhodnotil a udělil jim radu, aby se nejprve pořádně naučili českou gramatiku a pak teprve psali a vydávali básně. Přepracováno.
- Dobrovský v té době navštívil Procházku, shlédl u něj prvotiny „Puchmírovců“. Zve je k sobě a seznamuje je se základy versologie. Radí jim, aby zapomněli na Rosu a řídili se přízvukem. Znovu přepracovávají.
- 1795 konečně vychází: Sebrání Básní a Zpěvů.
- z filozofie se Puchmajer zapisuje na bohosloveckou fakultu (teologickou), jednak aby vyhověl přání rodičů, jednak cítí, že tak bude moci lépe dostát slibu, který si dal; že bude probouzet a osvěcovat národ.
- 1791 vstoupil do pražského semináře, zprvu absolvuje mnoho rozepří kvůli obraně českého jazyka, nakonec si získává jak Čechy, tak Němce.
- opisuje vlastní básnické pokusy, tříbí dílka svých spolupracovníků, čte starší knihy – soustředěnost, ovšem ve společnosti je hlučný, nenucený, veselý tak, že často nebylo v refektáři slyšet nikoho jiného, než právě Puchmajera.
- započal, ale nedokončil překlad Cervantesova Dona Quijota – oblíbená kniha.
- seznal potřebu polštiny a ruštiny, oběma jazykům se naučil.
- 1796 vysvěcen na kněze.
V Týně nad Vltavou hoří, velká část vydaných Sebrání Básní a Zpěvů lehlo popelem, knížka je tudíž hned po vydání vzácností.
- kaplanem v Ktiši, zde r. 1797 vydává 2. svazek svých básní. Věnuje ho Faustýnovi Procházkovi.
- píše české ódy – nakloní si knížete Josefa Švarcenberka.
- píše německé ódy – nakloní si kněžnu Pavlovnu.
- kaplanem v Prachaticích. zde vydává 3. svazek veršů: Nové Básně. (V Praze r. 1798).
- 1800 administrátorem v Kamenném Oujezdě u svého strýce. zde vydává r. 1802 4. svazek: Nové Básně.
- z Oujezda je povolán r. 1804 za administrátora do Jinonic u Prahy, zde během roku vydává překlad Montesquieu: Chrám Gnídský. Zde také: 1805 – Pravopis Ruskočeský
- 1805 přechází do Citolib u Loun.
- 1807 dosazen na výnosnou faru v Radnicích u Plzně. Zde zůstává až do své smrti.
+ 29. září 1820 v pražské nemocnici, kam se šel léčit z v té době již vážné nemoci.
Dílo:
Almanach Sebrání Básní a Zpěvů:
1795 – první
1797 – druhý
1798 – třetí: Nové Básně
1802 – čtvrtý: Nové Básně
1814 – pátý (dodatečně): Nové Básně
- ódy, bajky
Fialky
- stejně jako Jungmann překládal Schillerovu Ódu na radost
1816 – zavedení češtiny do vyučování na gymnáziích – pod vlivem Óda na jazyk český
II. díl slovníku Dobrovského
Gramatika cikánštiny a zlodějské hantýrky (Románi čibi)
Rýmovník aneb Rýmovní slovník
1824 – Sedláček vydává posmrtně v Plzni
Karel Havlíček Borovský – Obrazy z Rus
Kniha je rozdělena do čtyř kapitol a dodatky. Někdy autor vloží kratičký příběh, který zažil,aby si čtenář situaci dokázal lépe představit.
Je to v postatě o jeho cestě do Ruska z období roku 1843-1846. Tuto zem zde oslavuje a srovnává ji s Čechy. Dává nám Rusko za vzor.
Jednotlivé kapitoly vycházely časopisecky.
1.kapitola: SVÁTEK PRAVOSLAVNOSTI
Popisuje obyčej ruské církve. Vypráví jak na slavnost jel na saních,jak hledal nejlepší místo, aby co nejlépe viděl. Velmi detailně popisuje rozmístění lidí v kostele, biskupy, zpěváky. Ceremoniál dělí na tři části. V první se četli všechny přestupky, co lidé v zemi udělali a lid v kostele odpovídal mocným hlasem: „Proklat budiž.“ Naopak lidé, co pro zem něco udělali dobrého jsou vyzdvihováni a hlásalo se „Věčňaja paměť.“ V poslední části slavnosti panovalo heslo: „Mnogája léta.“ Přála se těm,co sedí na vyšších místech (biskupové,kněží,…). Po slavnosti se autorovi zastesklo po domově a hleděl tam, kde si myslel, že jsou Čechy a hlásal: „Všem vám, pravým, věrným Čechům!Mnogája léta!“ ( Česká včela –20. a 24. 6. 1845 )
2.kapitola: GULAŇJE
Každý národ má prý slova, která jsou nepřeložitelná, protože znamenají věci nebo zvyky specifické jen pro daný národ. Slovo Gulať znamená nepracovat, veselit se, vyhodit si z kopýtka,.. dělají to však velmi originálně. Těchto slavností je v Rusku hned několik. Nejvýznamnější bývají : pod Novinskem na Svetuju( velikonoce), na Máslenicu ( konec masopustu), v Sokolníkách( první máj),…
Každý z nich je specifický a tak ho Karel popisuje každý zvlášť. Jak se liší, jak se lidé na ně chystají a připravují. Staví se různé stránky, jsou zde různé komedie na ulicích. Důležitou část tvoří tzv.: Balagány ( boudy ) – něco jako u nás kolotoče. Vykresluje rozdíly mezi bohatým a chudým lidem, ježdění v kočárech. Mezi bohatými se mluví hodně francouzsky, německy, anglicky a ruský jazyk jde slyšet jen u chudých lidí. S autorem slavnost navštívil i nějaký pan Č. – byl to Čech a velmi se tomu divil. Nemyslel si, že by tam za národní jazyk styděli, myslel, že takový způsob chování je jen v Čechách. Borovského zde alespoň uklidňuje, že i jinde jsou takoví prosťáčci jako u nás. Kritizuje, že se zde najde mnoho německých nápisů a srovnává opět s Čechy, kteří neumějí svým jazykem psát.
Popisuje různé zvyklosti, tradice,… ( Česká včela 19.8. – 9.9.1845 )
3. kapitola: KUPÉČESTVO –popisuje jak Němci rádi mluví o tom, že vše co je v Rusku dobré je od nich, ale Havlíček mluví spíše o opaku. Právě tento kupecký stav je v Rusku nejvíc německý. Kupci zachovali pravou ruskou národnost se všemi vadami, ale se vší důstojností.Kupci v Rusku jsou vzdělaní. Nepatří k utlačeným ani k utlačitelům. Většinou jsou zámožní, ale svá privilegia jako šlechta nevyužívají. Rozdávají peníze mezi žebráky a chovají se dobře i ke zvířatům.O Velikonocích vykupují vězně.
K.H. Borovský zde popisuje pojem taškářství. Taškář je ten, kdo vydává za pravdu něco, v co sám nevěří. A právě to je na těchto kupcích špatné – jejich taškářství. Jejich cílem je dostat za zboží co nejvíce,ať za to stojí, či ne. Ale výhoda je prý v tom, že lidé to o nich vědí a záleží na každém, jak chytrý a světaznalý, aby se nechal ošidit.
( Česká včela 14. – 28.10. 1845)
4.kapitola: CIZOZEMCI V RUSÍCH
Cizozemec je ten,kdo nepatří k našemu národu. Co je ale náš národ?Je stejného původu, má svůj jazyk,stát, obyčeje,… Každý si myslí, že ten jeho národ je nejlepší. Když si potom jeden podmaní ten druhý, snaží se tam uplatňovat svoje zvyky, jazyk, náboženství,…Také ruský národ je velmi ovlivňován , a to národy evropskými. Nejdříve normanská knížata, Řecko a nakonec tatarské kmeny. Toto ovlivňování má i pozitivní vliv, protože se přiučili mnohému novému. Popisuje Rusko za vlády jednotlivých panovníků – Petra a Kateřiny Veliké,cara Ivana Vasiljeviče, Alexandra a Mikuláše Pavlovičovi a další.
Podrobně popisuje vývoj jazyka, zvyků, jak se vychovává šlechta, život cizozemců na univerzitě v Rusku. Popisuje i zaměstnání, které využívají cizozemci v Rusku, aby ruský národ zvelebili. Staví fabriky, působí zde umělci,… ( Časopis českého muzea 1846 )
Všechny kapitoly jsou velmi popisné a nemají souvislý děj! Docela blbě se to čte, tudíž nedoporučuju.
Je to v postatě o jeho cestě do Ruska z období roku 1843-1846. Tuto zem zde oslavuje a srovnává ji s Čechy. Dává nám Rusko za vzor.
Jednotlivé kapitoly vycházely časopisecky.
1.kapitola: SVÁTEK PRAVOSLAVNOSTI
Popisuje obyčej ruské církve. Vypráví jak na slavnost jel na saních,jak hledal nejlepší místo, aby co nejlépe viděl. Velmi detailně popisuje rozmístění lidí v kostele, biskupy, zpěváky. Ceremoniál dělí na tři části. V první se četli všechny přestupky, co lidé v zemi udělali a lid v kostele odpovídal mocným hlasem: „Proklat budiž.“ Naopak lidé, co pro zem něco udělali dobrého jsou vyzdvihováni a hlásalo se „Věčňaja paměť.“ V poslední části slavnosti panovalo heslo: „Mnogája léta.“ Přála se těm,co sedí na vyšších místech (biskupové,kněží,…). Po slavnosti se autorovi zastesklo po domově a hleděl tam, kde si myslel, že jsou Čechy a hlásal: „Všem vám, pravým, věrným Čechům!Mnogája léta!“ ( Česká včela –20. a 24. 6. 1845 )
2.kapitola: GULAŇJE
Každý národ má prý slova, která jsou nepřeložitelná, protože znamenají věci nebo zvyky specifické jen pro daný národ. Slovo Gulať znamená nepracovat, veselit se, vyhodit si z kopýtka,.. dělají to však velmi originálně. Těchto slavností je v Rusku hned několik. Nejvýznamnější bývají : pod Novinskem na Svetuju( velikonoce), na Máslenicu ( konec masopustu), v Sokolníkách( první máj),…
Každý z nich je specifický a tak ho Karel popisuje každý zvlášť. Jak se liší, jak se lidé na ně chystají a připravují. Staví se různé stránky, jsou zde různé komedie na ulicích. Důležitou část tvoří tzv.: Balagány ( boudy ) – něco jako u nás kolotoče. Vykresluje rozdíly mezi bohatým a chudým lidem, ježdění v kočárech. Mezi bohatými se mluví hodně francouzsky, německy, anglicky a ruský jazyk jde slyšet jen u chudých lidí. S autorem slavnost navštívil i nějaký pan Č. – byl to Čech a velmi se tomu divil. Nemyslel si, že by tam za národní jazyk styděli, myslel, že takový způsob chování je jen v Čechách. Borovského zde alespoň uklidňuje, že i jinde jsou takoví prosťáčci jako u nás. Kritizuje, že se zde najde mnoho německých nápisů a srovnává opět s Čechy, kteří neumějí svým jazykem psát.
Popisuje různé zvyklosti, tradice,… ( Česká včela 19.8. – 9.9.1845 )
3. kapitola: KUPÉČESTVO –popisuje jak Němci rádi mluví o tom, že vše co je v Rusku dobré je od nich, ale Havlíček mluví spíše o opaku. Právě tento kupecký stav je v Rusku nejvíc německý. Kupci zachovali pravou ruskou národnost se všemi vadami, ale se vší důstojností.Kupci v Rusku jsou vzdělaní. Nepatří k utlačeným ani k utlačitelům. Většinou jsou zámožní, ale svá privilegia jako šlechta nevyužívají. Rozdávají peníze mezi žebráky a chovají se dobře i ke zvířatům.O Velikonocích vykupují vězně.
K.H. Borovský zde popisuje pojem taškářství. Taškář je ten, kdo vydává za pravdu něco, v co sám nevěří. A právě to je na těchto kupcích špatné – jejich taškářství. Jejich cílem je dostat za zboží co nejvíce,ať za to stojí, či ne. Ale výhoda je prý v tom, že lidé to o nich vědí a záleží na každém, jak chytrý a světaznalý, aby se nechal ošidit.
( Česká včela 14. – 28.10. 1845)
4.kapitola: CIZOZEMCI V RUSÍCH
Cizozemec je ten,kdo nepatří k našemu národu. Co je ale náš národ?Je stejného původu, má svůj jazyk,stát, obyčeje,… Každý si myslí, že ten jeho národ je nejlepší. Když si potom jeden podmaní ten druhý, snaží se tam uplatňovat svoje zvyky, jazyk, náboženství,…Také ruský národ je velmi ovlivňován , a to národy evropskými. Nejdříve normanská knížata, Řecko a nakonec tatarské kmeny. Toto ovlivňování má i pozitivní vliv, protože se přiučili mnohému novému. Popisuje Rusko za vlády jednotlivých panovníků – Petra a Kateřiny Veliké,cara Ivana Vasiljeviče, Alexandra a Mikuláše Pavlovičovi a další.
Podrobně popisuje vývoj jazyka, zvyků, jak se vychovává šlechta, život cizozemců na univerzitě v Rusku. Popisuje i zaměstnání, které využívají cizozemci v Rusku, aby ruský národ zvelebili. Staví fabriky, působí zde umělci,… ( Časopis českého muzea 1846 )
Všechny kapitoly jsou velmi popisné a nemají souvislý děj! Docela blbě se to čte, tudíž nedoporučuju.
Václav Kliment Klicpera
Narodil se 23. listopadu roku 1792 v Chlumci nad Cidlinou v rodině krejčího. Na přání otce se učil nejprve krejčovskému řemeslu, později řeznictví. Jako řeznický tovaryš byl na zkušené v Jihlavě, Olomouci a Brně, kde onemocněl. Po pobytu v tamější nemocnici odjel domů. Dlouho tam však nezůstal a v roce 1808, ve svých 16 letech odešel studovat do Prahy, kde v roce 1813 absolvoval gymnázium. Další tři roky studoval filosofii a po té následoval svého bratra Františka na medicínu, kterou nedokončil, ale přešel na humanitní studia. Roku 1819 získal aprobaci vyučovat v humanitních třídách gymnázia. V červnu téhož roku byl jmenován profesorem na gymnáziu v Hradci Králové.
Za jeho pobytu v Praze jej František uvede do společnosti vlasteneckých studentů. VKK se stává členem ochotnické družiny, která za vedení P. Haklíka, J. Hýbla a J. N. Štěpánka obnovila česká představení ve Stavovském divadle. Také v této době napsal přes 20 divadelních her mezi nimi většinu svých nejúspěšnějších komedií ( např. Hadrián z Římsů, Rohovín Čtverrohý). Jeho proslulost jako dramatika dokládá i fakt, že jej Jungmann vyzval, aby pro 1. vydání Slovesnosti připravil původní dramata. Vznikají tedy dvě jednoaktové hry: historická smutnohra Svatislav a činohra Bratři.
Po jedenácti letech studií v Praze odchází Klicpera vyučovat do Hradce Králové. Hradec byl v té době vojenskou pevností se silnou vojenskou posádkou, která dodávala městu zvláštní ráz. Klicpera byl oblíbeným profesorem a se svým pražským spolužákem Josefem Chmelou a Antonínem Stránským tvořili vlastenecké jádro hradeckého gymnázia. Mezi K. žáky byli mj. K.J. Erben, J. Kačer, J.J. Langer, J.K. Tyl.
Pražské divadlo ovládané autoritářským J. N. Štěpánkem věnovalo K. hrám jen málo pozornosti. V Hradci se Klicpera sice pokoušel vybudovat ochotnickou scénu, kde sám hrál, ale ředitelstvím školy byl rychle vyrozuměn, že není žádoucí aby se státní úředník angažoval na divadle jako herec. Jelikož Klicpera nemohl vidět své hry na jevišti, rozhodl se je vydávat, což byl podnik na tehdejší dobu dosti nákladný, protože bylo málo míst, kde by se dali knihy prodávat. Mezi 1820-21 tedy vychází čtyřsvazková edice „Divadlo Klicperovo“ s hrami z pražského období a od roku 1825 „Almanachy dramatických her“ s pracemi novými, které vycházely pravidelně každý rok až do roku 1830. Právě v tomto almanachu z roku 1828 vychází poprvé, vedle celovečerní veselohry „Tři hrabata najednou“ a úsměvné aktovky „Veselohra na mostě“, historická povídka „Točník“. Po odmlce v Hradci ještě napsal několik her mezi nimi veselohru „Zlý jelen“ a aktovkou „Ptáčník“ se s Hradcem loučí. Roku 1846 odchází po 27 letech zpět do Prahy na Pražské akademické gymnázium.
V Praze Klicpera spolupracuje s nakladatele dr. Gabrielem až do roku 1850, kdy nový tiskový zákon zakázal soukromým vydavatelům vydávat. V témže roce se stal ředitelem Akademického gymnázia od roku 1848 se totiž věnuje i politice. byl členem Národního výboru, kde pracoval v jeho IV. sekci pro věci školské ve VI. sekci pro rovnoprávnost. Stal se tribunem studentské kohorty za Hradec Králové i Chlumec nad Cidlinou byl zároveň zvolen poslancem, žádný z mandátů ale nepřijal; český sněm se nakonec pod vlivem pozdějších politických situací vůbec nesešel. Od té doby se věnoval pouze politice školské. Byli vyhlídky, že se rovnoprávnost projeví i ve školství a tak bylo třeba zajistit učebnice. Klicpera napsal učebnici „Zeměpis starého světa“, pracoval i na učebnici dějepisu, ale nedokončil ji. Z pražského akademického gymnázia, přestože zda vládla němčina, se stávalo středisko nové vlastenecké mládeže. Začínali se projevovat snahy přeměnit Akademické gymnázium v českou školu. V této věci psal Klicpera v září roku 1848 (spolu s dalšími kolegy) žádost ministerstvu. Jeho snahy byli nakonec úspěšné a roku 1850 je povoleno vyučovat v češtině , akademické gymnázium je prvním českým gymnáziem v Rakousku. I v Praze byl Klicpera mezi svými žáky (J.V. Frič, V. Hálek, J. Neruda) oblíben. V roce 1853 využila bachovská reakce aféry kolem vydávání českého studentského časopisu k tomu, aby Klicperu suspendovala a předčasně penzionavala a na Pražské gymnázium se vrátila němčina.
V Praze psal Klicpera převážně historické drama a historickou prózu. Konkrétně obsáhlý cyklus o době karlovské: „Příchod Karla IV. do Čech“, „Karel IV. před Frankensteinem a Potensteinem“ a „Král Jan Slepý“.
15. září roku 1859 Klicpera umírá a jeho pohřeb na Olšanském hřbitově chápali jeho současníci jako tichou národní demonstraci.
Za jeho pobytu v Praze jej František uvede do společnosti vlasteneckých studentů. VKK se stává členem ochotnické družiny, která za vedení P. Haklíka, J. Hýbla a J. N. Štěpánka obnovila česká představení ve Stavovském divadle. Také v této době napsal přes 20 divadelních her mezi nimi většinu svých nejúspěšnějších komedií ( např. Hadrián z Římsů, Rohovín Čtverrohý). Jeho proslulost jako dramatika dokládá i fakt, že jej Jungmann vyzval, aby pro 1. vydání Slovesnosti připravil původní dramata. Vznikají tedy dvě jednoaktové hry: historická smutnohra Svatislav a činohra Bratři.
Po jedenácti letech studií v Praze odchází Klicpera vyučovat do Hradce Králové. Hradec byl v té době vojenskou pevností se silnou vojenskou posádkou, která dodávala městu zvláštní ráz. Klicpera byl oblíbeným profesorem a se svým pražským spolužákem Josefem Chmelou a Antonínem Stránským tvořili vlastenecké jádro hradeckého gymnázia. Mezi K. žáky byli mj. K.J. Erben, J. Kačer, J.J. Langer, J.K. Tyl.
Pražské divadlo ovládané autoritářským J. N. Štěpánkem věnovalo K. hrám jen málo pozornosti. V Hradci se Klicpera sice pokoušel vybudovat ochotnickou scénu, kde sám hrál, ale ředitelstvím školy byl rychle vyrozuměn, že není žádoucí aby se státní úředník angažoval na divadle jako herec. Jelikož Klicpera nemohl vidět své hry na jevišti, rozhodl se je vydávat, což byl podnik na tehdejší dobu dosti nákladný, protože bylo málo míst, kde by se dali knihy prodávat. Mezi 1820-21 tedy vychází čtyřsvazková edice „Divadlo Klicperovo“ s hrami z pražského období a od roku 1825 „Almanachy dramatických her“ s pracemi novými, které vycházely pravidelně každý rok až do roku 1830. Právě v tomto almanachu z roku 1828 vychází poprvé, vedle celovečerní veselohry „Tři hrabata najednou“ a úsměvné aktovky „Veselohra na mostě“, historická povídka „Točník“. Po odmlce v Hradci ještě napsal několik her mezi nimi veselohru „Zlý jelen“ a aktovkou „Ptáčník“ se s Hradcem loučí. Roku 1846 odchází po 27 letech zpět do Prahy na Pražské akademické gymnázium.
V Praze Klicpera spolupracuje s nakladatele dr. Gabrielem až do roku 1850, kdy nový tiskový zákon zakázal soukromým vydavatelům vydávat. V témže roce se stal ředitelem Akademického gymnázia od roku 1848 se totiž věnuje i politice. byl členem Národního výboru, kde pracoval v jeho IV. sekci pro věci školské ve VI. sekci pro rovnoprávnost. Stal se tribunem studentské kohorty za Hradec Králové i Chlumec nad Cidlinou byl zároveň zvolen poslancem, žádný z mandátů ale nepřijal; český sněm se nakonec pod vlivem pozdějších politických situací vůbec nesešel. Od té doby se věnoval pouze politice školské. Byli vyhlídky, že se rovnoprávnost projeví i ve školství a tak bylo třeba zajistit učebnice. Klicpera napsal učebnici „Zeměpis starého světa“, pracoval i na učebnici dějepisu, ale nedokončil ji. Z pražského akademického gymnázia, přestože zda vládla němčina, se stávalo středisko nové vlastenecké mládeže. Začínali se projevovat snahy přeměnit Akademické gymnázium v českou školu. V této věci psal Klicpera v září roku 1848 (spolu s dalšími kolegy) žádost ministerstvu. Jeho snahy byli nakonec úspěšné a roku 1850 je povoleno vyučovat v češtině , akademické gymnázium je prvním českým gymnáziem v Rakousku. I v Praze byl Klicpera mezi svými žáky (J.V. Frič, V. Hálek, J. Neruda) oblíben. V roce 1853 využila bachovská reakce aféry kolem vydávání českého studentského časopisu k tomu, aby Klicperu suspendovala a předčasně penzionavala a na Pražské gymnázium se vrátila němčina.
V Praze psal Klicpera převážně historické drama a historickou prózu. Konkrétně obsáhlý cyklus o době karlovské: „Příchod Karla IV. do Čech“, „Karel IV. před Frankensteinem a Potensteinem“ a „Král Jan Slepý“.
15. září roku 1859 Klicpera umírá a jeho pohřeb na Olšanském hřbitově chápali jeho současníci jako tichou národní demonstraci.
KAREL JAROMÍR ERBEN 1811 – 1870
„poeta unius libri“– „básník jedné knihy“
- narozen v Miletíně (u Dvoru Králové), měl dvojče, které zemřelo jako dvouměsíční, proto měl vždy pocit, že musí žít za dva
- studoval gymnázium v Hradci Králové a práva v Praze
- vliv na něj mělo osudové setkání s Máchou (putování po hradech a vzájemně se navštěvovali); pod vlivem romantismu psal o hřbitovech a smrti.
- 2 roky v Praze na filosofii a pak 4 roky práva, na rozdíl od Máchy to na něj mělo dopad --- po roce 1848 (u nás se upevňují absolutistické poměry) se ujme úkolu vytváření české právní terminologie (juristika). Nejdřív se tohoto úkolu obával, ale Palacký ho přemluvil, aby mohli být i čeští soudcové.
- 1835 musel ale Prahu opustit kvůli chrlení krve --- první pokusy o básnickou epiku: 1. náčrt Záhořova pole (bývá označována jako bezprostřední reakce na Máchův Máj --- vrchol celého Erbenova básnictví (podle Šaldy); poutník: u Erbena symbol cesty za spásou
- balady v lidovém duchu --- první pokusy --- velký zájem (př.Polednice)
- velká inspirace ve snech, představ vyvolaná slovem --- slovo lehkomyslně řečené rozpoutává tragiku pohybu ; ne osud, ale mravní příkazy a důsledky vládnou člověku --- slovo se stává skutkem reálným, událostmi mezi životem a smrtí (Polednice, Dceřina kletba, Svatební košile)
- Erben je básník o zachování energie, básník viny a pokání, viny a trestu,
- básník doznívající barokní zbožnosti, staví se na obranu hodnot rodinného života
- nemá pochyby o mateřské lásce – je na vrcholu všech vztahů (soulad s Němcovou)
- 1838 – mu Palacký pochválil báseň Poklad --- povzbuzení
- poučením mu byla renesanční kronika
- Palacký se mu postaral o pravidelný výdělek (dal mu za úkol přepsat 4 svazky) --- zajištěn až do r. 1848 --- práce mu narušovala soukromý život --- prožíval trauma, odloučení od rodiny
- cenné rukopisy opatřil v Českých Budějovicích
- výplodem sběratelství = „Prostonárodní české písně a říkadla“
Zemřel v Praze.
POHÁDKY
- byl ve stopách bratří Grimmů, hledal zbytky starých bájí
- výběr ze slovanských příběhů tohoto druhu vydal napřed v původním a pak v českém jazyce: * „Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských“
- ukazuje tvář lidského života, kde náboženství synkretizuje s fantazií
- ve všech bytostech se prolíná vize s fantazií a středověkých dob (sudičky)
- tušil, že existuje spojitost pohádek s mytologií
- zkoumal magické číslo 3 (či 9), křesťanství to přejímá z mytologií
Arne Thomson: pohádkář, zkoumal pohádky, které jsou různě variované (př. motiv střevíčku – archetyp jedinečnosti partnera, popel - bohaté dívky, které byly posílány do tvrdé služby, aby se naučily skromnosti)
- „Arnethomsnův index“
Scharel Perone: pohádkář evropský
O archetypech však Erben nic nevěděl, což je škoda.
- věnoval zvýšenou pozornost epickým písním , legendám a baladám
*„Písně národní v Čechách“ --- jejich rozmnožený soubor: * „Prostonárodní české písně a říkadla“
KYTICE Z POVĚSTÍ NÁRODNÍCH
- pracoval na ni od 30 let a vydal ji poprvé roku 1853 a později vyšla rozšířena o Lilii a o Písně v r. 1861, kdy dosáhla počtu 13 básní
Nejstarší z nich je Poklad (1838 – mu Palacký pochválil báseň Poklad --- povzbuzení). Krátce před vydáním přibásnil z kompozičních důvodů číslo úvodní a závěrečné, takže v definitivní podobě byly texty řazeny takto: Kytice, Poklad, Svatební košile, Polednice, Zlatý kolovrat, Štědrý den, Holoubek, Záhořovo lože, Vodník, Vrba, Lilie, Dceřina kletba, Věštkyně.
Mezi jednotlivými básněmi jsou tematické, kompoziční a motivické vztahy,a to symetrie a tendence po párovém sdružování, př: Kytice a Poklad jsou spojeny tematikou mateřské lásky, Svatební košile a Polednice strašidelnými postavami a mezní časovou situací, jako je půlnoc a poledne.
- pohádkové náměty
- matka je vlast
- kytice znamená kytice národa sesbíraná z nejkrásnějších květů
- vrba: propojení člověka se stromem (mladá žena se propojí se stromem a její muž vrbu podřízne a tím zabije svoji ženu
- narozen v Miletíně (u Dvoru Králové), měl dvojče, které zemřelo jako dvouměsíční, proto měl vždy pocit, že musí žít za dva
- studoval gymnázium v Hradci Králové a práva v Praze
- vliv na něj mělo osudové setkání s Máchou (putování po hradech a vzájemně se navštěvovali); pod vlivem romantismu psal o hřbitovech a smrti.
- 2 roky v Praze na filosofii a pak 4 roky práva, na rozdíl od Máchy to na něj mělo dopad --- po roce 1848 (u nás se upevňují absolutistické poměry) se ujme úkolu vytváření české právní terminologie (juristika). Nejdřív se tohoto úkolu obával, ale Palacký ho přemluvil, aby mohli být i čeští soudcové.
- 1835 musel ale Prahu opustit kvůli chrlení krve --- první pokusy o básnickou epiku: 1. náčrt Záhořova pole (bývá označována jako bezprostřední reakce na Máchův Máj --- vrchol celého Erbenova básnictví (podle Šaldy); poutník: u Erbena symbol cesty za spásou
- balady v lidovém duchu --- první pokusy --- velký zájem (př.Polednice)
- velká inspirace ve snech, představ vyvolaná slovem --- slovo lehkomyslně řečené rozpoutává tragiku pohybu ; ne osud, ale mravní příkazy a důsledky vládnou člověku --- slovo se stává skutkem reálným, událostmi mezi životem a smrtí (Polednice, Dceřina kletba, Svatební košile)
- Erben je básník o zachování energie, básník viny a pokání, viny a trestu,
- básník doznívající barokní zbožnosti, staví se na obranu hodnot rodinného života
- nemá pochyby o mateřské lásce – je na vrcholu všech vztahů (soulad s Němcovou)
- 1838 – mu Palacký pochválil báseň Poklad --- povzbuzení
- poučením mu byla renesanční kronika
- Palacký se mu postaral o pravidelný výdělek (dal mu za úkol přepsat 4 svazky) --- zajištěn až do r. 1848 --- práce mu narušovala soukromý život --- prožíval trauma, odloučení od rodiny
- cenné rukopisy opatřil v Českých Budějovicích
- výplodem sběratelství = „Prostonárodní české písně a říkadla“
Zemřel v Praze.
POHÁDKY
- byl ve stopách bratří Grimmů, hledal zbytky starých bájí
- výběr ze slovanských příběhů tohoto druhu vydal napřed v původním a pak v českém jazyce: * „Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských“
- ukazuje tvář lidského života, kde náboženství synkretizuje s fantazií
- ve všech bytostech se prolíná vize s fantazií a středověkých dob (sudičky)
- tušil, že existuje spojitost pohádek s mytologií
- zkoumal magické číslo 3 (či 9), křesťanství to přejímá z mytologií
Arne Thomson: pohádkář, zkoumal pohádky, které jsou různě variované (př. motiv střevíčku – archetyp jedinečnosti partnera, popel - bohaté dívky, které byly posílány do tvrdé služby, aby se naučily skromnosti)
- „Arnethomsnův index“
Scharel Perone: pohádkář evropský
O archetypech však Erben nic nevěděl, což je škoda.
- věnoval zvýšenou pozornost epickým písním , legendám a baladám
*„Písně národní v Čechách“ --- jejich rozmnožený soubor: * „Prostonárodní české písně a říkadla“
KYTICE Z POVĚSTÍ NÁRODNÍCH
- pracoval na ni od 30 let a vydal ji poprvé roku 1853 a později vyšla rozšířena o Lilii a o Písně v r. 1861, kdy dosáhla počtu 13 básní
Nejstarší z nich je Poklad (1838 – mu Palacký pochválil báseň Poklad --- povzbuzení). Krátce před vydáním přibásnil z kompozičních důvodů číslo úvodní a závěrečné, takže v definitivní podobě byly texty řazeny takto: Kytice, Poklad, Svatební košile, Polednice, Zlatý kolovrat, Štědrý den, Holoubek, Záhořovo lože, Vodník, Vrba, Lilie, Dceřina kletba, Věštkyně.
Mezi jednotlivými básněmi jsou tematické, kompoziční a motivické vztahy,a to symetrie a tendence po párovém sdružování, př: Kytice a Poklad jsou spojeny tematikou mateřské lásky, Svatební košile a Polednice strašidelnými postavami a mezní časovou situací, jako je půlnoc a poledne.
- pohádkové náměty
- matka je vlast
- kytice znamená kytice národa sesbíraná z nejkrásnějších květů
- vrba: propojení člověka se stromem (mladá žena se propojí se stromem a její muž vrbu podřízne a tím zabije svoji ženu
Maturitní okruhy z jazyka
1. O původu a vývoji českého jazyka
2. Vývoj slovní zásoby
3. Větné členy a polovětné konstrukce
4. Souvětí
5. Jazykověda a její disciplíny, přehled vývoje naší jazykovědy
6. Slovní druhy a principy jejich třídění
7. Zvuková stránka jazyka
8. Slovenština ve srovnání s češtinou, vývoj slovanských jazyků
9. Význam slova a jeho složky
10. Věty podle postoje mluvčího ke skutečnosti, věty podle složení (členitosti)
11. Odchylky od větného schématu
12. Publicistický styl
13. Mluvnické kategorie jmen a sloves
14. Jazyk spisovný a útvary nespisovné
15. Aktuální členění výpovědi. Pořádek slov
16. Souřadné spojování vět a větných členů
17. Stylistické rozvrstvení slovní zásoby
18. Tvoření slov v češtině
19. Slohové postupy a útvary
20. Výpověď a věta, mluvnická stavba věty jednoduché, větné vztahy
21. Slova mnohoznačná, homonyma, synonyma, antonyma
22. Obohacování slovní zásoby
23. Funkční styly a slohotvorní činitelé
24. Jazyk a racionální studium textu, zpracování informací
25. Souvětí podřadné
2. Vývoj slovní zásoby
3. Větné členy a polovětné konstrukce
4. Souvětí
5. Jazykověda a její disciplíny, přehled vývoje naší jazykovědy
6. Slovní druhy a principy jejich třídění
7. Zvuková stránka jazyka
8. Slovenština ve srovnání s češtinou, vývoj slovanských jazyků
9. Význam slova a jeho složky
10. Věty podle postoje mluvčího ke skutečnosti, věty podle složení (členitosti)
11. Odchylky od větného schématu
12. Publicistický styl
13. Mluvnické kategorie jmen a sloves
14. Jazyk spisovný a útvary nespisovné
15. Aktuální členění výpovědi. Pořádek slov
16. Souřadné spojování vět a větných členů
17. Stylistické rozvrstvení slovní zásoby
18. Tvoření slov v češtině
19. Slohové postupy a útvary
20. Výpověď a věta, mluvnická stavba věty jednoduché, větné vztahy
21. Slova mnohoznačná, homonyma, synonyma, antonyma
22. Obohacování slovní zásoby
23. Funkční styly a slohotvorní činitelé
24. Jazyk a racionální studium textu, zpracování informací
25. Souvětí podřadné
25. Souvětí podřadné
- souvětí = spojení dvou i více vět ve vyšší větný, významově gramatický celek, vyjadřuje složitější myšlenku nebo více myšlenek (počet vět poznáme podle počtu přísudků ve větách dvojčlenných, nebo podle základů ve větách jednočlenných
- souvětí podřadné obsahuje pouze jednu větu hlavní a jednu nebo více vět vedlejších, které závisí právě na oné hlavní větě. Věty vedlejší zpravidla zastupují některý větný člen. Jsou uvozeny spojkami podřadicími, vztažnými nebo vztažnými příslovci, přičemž vztažná slova považujeme za větné členy. Spojky a odkazovací slova (ukazovací zájmena nebo odkazovací příslovce) větnými členy nejsou. Mezi větami řídícími a závislými jsou vztahy determinace.
- druhy vedlejších vět:
▫ vedlejší věta podmětná (Kdo? Co?): vyjadřuje podmět věty řídící, která je tvořena pouze přísudkovou částí, spojovací výrazy: vztažná zájmena (Kdo se učí, dosahuje dobrých výsledků.), příslovce (Není známo, kdy přijede.), spojky že, aby, kdyby… (Bylo mi doporučeno, abych zůstal v pokoji. Potěšilo mě, že si vzpomněl.)
▫ vedlejší věta přísudková: vyjadřuje jmennou část přísudku, ve větě řídící je jen spona, spojovací výrazy: jak, jako, kdo, takový, že… (Obloha je, jako vymalovaná. Nejsi taková, za jakou jsem tě považoval. Byl z těch, kdo šířili osvětu na venkově.)
▫ vedlejší věta přívlastková (Jaký? Který? Čí?): vyjadřuje přívlastek některého podstatného jména věty řídicí, na němž závisí, blíže ho určuje nebo omezuje jeho význam, stojí zpravidla hned za jménem, které rozvíjí, spojovací výrazy: vztažná zájmena a příslovce (který, jenž, kdo, co, kde, odkud, kam, kudy aj.), někdy spojky že, aby, jak, zda. (Úspěšně složil zkoušku, která byla velmi obtížná. Zavolali ho ve chvíli, kdy usnul. Lákala ho představa, že by mohl zvítězit.)
▫ vedlejší věta předmětná (pádové otázky kromě 1. a 5. pádu): vyjadřuje předmět řídící věty, závisí na slovese věty řídící, někdy na přídavném jménu, spojovací výrazy: spojky že, aby, jak (Vzkázal, že hodina odpadla. Nechci, aby k nám přišel.), vztažná zájmena kdo, co (Řekni, kdo to je.), vztažná příslovce kde, kam, odkud (Zeptal se, odkud přichází. Zajímalo ho, kam večer půjdeme.)
▫ vedlejší věta příslovečné: vyjadřují příslovečné určení věty řídící, různé okolnosti jejího děje; rozvíjí sloveso v přísudku, přídavné jméno nebo příslovce věty řídící.
- věty příslovečné dále rozdělujeme na:
▫ místní (Kde? Odkud? Kudy? Kam?): vyjadřují místní určení, spojovací výrazy: vztažné příslovce kde, kam, odkud, kudy… (Rozloučili se tam, kde se poprvé setkali. Chtěl se vrátit tam, odkud přišel.)
▫ časové (Kdy? Odkdy? Dokdy? Jak dlouho? Jak často?): vyjadřují časovou okolnost děje věty hlavní, spojovací výrazy: časové spojky a vztažná příslovce když, až, jakmile, jen, jak, sotva, sotvaže, zatímco, dříve než, kdykoli aj. (Když se vracel domů, začalo pršet. Jednali tak dlouho, až našli řešení. Zatímco se učila, Petr šel do kina. Kdykoli ho bolela hlava, vzal si prášek.)
▫ způsobové (Jak? Jakým způsobem?): vyjadřují příslovečné určení způsobu, spojovací výrazy: jako, jak, aniž, co, pokud,… (Vykonával práci, jak nejlépe dovedl. Pokud šlo o výsledek utkání, byli spokojeni. Čím víc se snažíš, tím méně si tě váží. Jak si usteleš, tak si lehneš. Nikdo mu nepomůže, ledaže by se stal zázrak.)
▫ příčinné (důvodové; Proč?): vyjadřují příčinu nebo důvod děje řídící věty, podnět pro děj věty řídící, příčina (na rozdíl od účelu) předchází, spojovací výrazy: spojky že, protože, poněvadž, jelikož, ježto… (Nepřišel, protože zaspal. Zůstal doma, jelikož ho bolela hlava.).
▫ účelové (Proč? Za jakým účelem?): vyjadřují účel vzhledem k ději věty řídící (tj. okolnost, kam směřuje jednání), účel (na rozdíl od příčiny) následuje, spojovací výrazy: spojka aby (Uděláme všechno, aby to dopadlo dobře.)
▫ podmínkové (Za jaké podmínky?): vyjadřují podmínku, za které může nastat děj věty řídící, spojovací výrazy: spojky kdyby, jestliže, -li, když,… (Jestliže přijde včas, tak stihne začátek představení. Kdybych to věděl, neptal bych se na to.)
▫ přípustkové (Navzdory čemu?): vyjadřující okolnost, která je v nesouladu s obsahem věty řídící, spojovací výrazy: spojky ač, ačkoli(v), třeba, třebaže, přestože, i když, i kdyby, byť, jakkoli (Přestože byly nepříznivé podmínky, odjeli na hory.)
▫ vedlejší věta doplňková (Jak? Jaký?): vyjadřuje doplněk věty řídící, závisí na slovese věty řídící a zároveň se vztahuje k jménu v podmětu nebo předmětu této věty; zejména jde o věty s rozvitým infinitivem po slovesech vyjadřujících smyslové vnímání, spojovací výrazy: spojek jak, jako, kterak, (zastaralé an, ana, ano) (Vzpomínám na otce, jak rád chodil na houby. Připadal si, jako by se ocitl v pohádce. Pozoroval spolužáka, kterak dělá zbytečné chyby.)
- nepravé vedlejší věty:
▫ spojkové
a) Vloni těžce onemocněl, aby se už z choroby nikdy nevzpamatoval. (místo ale – odporovací vztah)
b) Odpočinul si, aby po chvíli zase pokračoval v práci. (místo a – slučovací vztah)
▫ vztažné
a) následný děj: Spadl pod vlak, který ho přejel. (místo a ten ho přejel – slučovací vztah)
b) místo volně připojené věty hlavní: V koruně stromu seděl kos, který si radostně zpíval. (místo a radostně…)
c) věty s což, čemuž, čehož…, přičemž, načež…: Vybudujeme nová sportoviště, což povede k dalšímu rozvoji sportu. (místo a to povede)
d) místo jiných vět, které vyjadřují významový vztah jednoznačně:
Božena Němcová zobrazila svou babičku, které dala i vlastnosti jiných českých venkovských žen. (místo ale dala jí… - odporovací vztah)
Půjdu ještě jednou na výstavu, která se mi líbila. (místo protože se mi líbila – věta vysvětlovací, příčinná)
Nepřijímáme zakázky, které nemůžeme vyřídit včas. (místo nemůžeme-li je… - věta podmínková)
e) zbytečná vztažná věta: Železný drát, který je dlouhý 30 cm, na obou koncích opilujeme. (místo Železný drát, dlouhý 30 cm, na…)
- souvětí podřadné obsahuje pouze jednu větu hlavní a jednu nebo více vět vedlejších, které závisí právě na oné hlavní větě. Věty vedlejší zpravidla zastupují některý větný člen. Jsou uvozeny spojkami podřadicími, vztažnými nebo vztažnými příslovci, přičemž vztažná slova považujeme za větné členy. Spojky a odkazovací slova (ukazovací zájmena nebo odkazovací příslovce) větnými členy nejsou. Mezi větami řídícími a závislými jsou vztahy determinace.
- druhy vedlejších vět:
▫ vedlejší věta podmětná (Kdo? Co?): vyjadřuje podmět věty řídící, která je tvořena pouze přísudkovou částí, spojovací výrazy: vztažná zájmena (Kdo se učí, dosahuje dobrých výsledků.), příslovce (Není známo, kdy přijede.), spojky že, aby, kdyby… (Bylo mi doporučeno, abych zůstal v pokoji. Potěšilo mě, že si vzpomněl.)
▫ vedlejší věta přísudková: vyjadřuje jmennou část přísudku, ve větě řídící je jen spona, spojovací výrazy: jak, jako, kdo, takový, že… (Obloha je, jako vymalovaná. Nejsi taková, za jakou jsem tě považoval. Byl z těch, kdo šířili osvětu na venkově.)
▫ vedlejší věta přívlastková (Jaký? Který? Čí?): vyjadřuje přívlastek některého podstatného jména věty řídicí, na němž závisí, blíže ho určuje nebo omezuje jeho význam, stojí zpravidla hned za jménem, které rozvíjí, spojovací výrazy: vztažná zájmena a příslovce (který, jenž, kdo, co, kde, odkud, kam, kudy aj.), někdy spojky že, aby, jak, zda. (Úspěšně složil zkoušku, která byla velmi obtížná. Zavolali ho ve chvíli, kdy usnul. Lákala ho představa, že by mohl zvítězit.)
▫ vedlejší věta předmětná (pádové otázky kromě 1. a 5. pádu): vyjadřuje předmět řídící věty, závisí na slovese věty řídící, někdy na přídavném jménu, spojovací výrazy: spojky že, aby, jak (Vzkázal, že hodina odpadla. Nechci, aby k nám přišel.), vztažná zájmena kdo, co (Řekni, kdo to je.), vztažná příslovce kde, kam, odkud (Zeptal se, odkud přichází. Zajímalo ho, kam večer půjdeme.)
▫ vedlejší věta příslovečné: vyjadřují příslovečné určení věty řídící, různé okolnosti jejího děje; rozvíjí sloveso v přísudku, přídavné jméno nebo příslovce věty řídící.
- věty příslovečné dále rozdělujeme na:
▫ místní (Kde? Odkud? Kudy? Kam?): vyjadřují místní určení, spojovací výrazy: vztažné příslovce kde, kam, odkud, kudy… (Rozloučili se tam, kde se poprvé setkali. Chtěl se vrátit tam, odkud přišel.)
▫ časové (Kdy? Odkdy? Dokdy? Jak dlouho? Jak často?): vyjadřují časovou okolnost děje věty hlavní, spojovací výrazy: časové spojky a vztažná příslovce když, až, jakmile, jen, jak, sotva, sotvaže, zatímco, dříve než, kdykoli aj. (Když se vracel domů, začalo pršet. Jednali tak dlouho, až našli řešení. Zatímco se učila, Petr šel do kina. Kdykoli ho bolela hlava, vzal si prášek.)
▫ způsobové (Jak? Jakým způsobem?): vyjadřují příslovečné určení způsobu, spojovací výrazy: jako, jak, aniž, co, pokud,… (Vykonával práci, jak nejlépe dovedl. Pokud šlo o výsledek utkání, byli spokojeni. Čím víc se snažíš, tím méně si tě váží. Jak si usteleš, tak si lehneš. Nikdo mu nepomůže, ledaže by se stal zázrak.)
▫ příčinné (důvodové; Proč?): vyjadřují příčinu nebo důvod děje řídící věty, podnět pro děj věty řídící, příčina (na rozdíl od účelu) předchází, spojovací výrazy: spojky že, protože, poněvadž, jelikož, ježto… (Nepřišel, protože zaspal. Zůstal doma, jelikož ho bolela hlava.).
▫ účelové (Proč? Za jakým účelem?): vyjadřují účel vzhledem k ději věty řídící (tj. okolnost, kam směřuje jednání), účel (na rozdíl od příčiny) následuje, spojovací výrazy: spojka aby (Uděláme všechno, aby to dopadlo dobře.)
▫ podmínkové (Za jaké podmínky?): vyjadřují podmínku, za které může nastat děj věty řídící, spojovací výrazy: spojky kdyby, jestliže, -li, když,… (Jestliže přijde včas, tak stihne začátek představení. Kdybych to věděl, neptal bych se na to.)
▫ přípustkové (Navzdory čemu?): vyjadřující okolnost, která je v nesouladu s obsahem věty řídící, spojovací výrazy: spojky ač, ačkoli(v), třeba, třebaže, přestože, i když, i kdyby, byť, jakkoli (Přestože byly nepříznivé podmínky, odjeli na hory.)
▫ vedlejší věta doplňková (Jak? Jaký?): vyjadřuje doplněk věty řídící, závisí na slovese věty řídící a zároveň se vztahuje k jménu v podmětu nebo předmětu této věty; zejména jde o věty s rozvitým infinitivem po slovesech vyjadřujících smyslové vnímání, spojovací výrazy: spojek jak, jako, kterak, (zastaralé an, ana, ano) (Vzpomínám na otce, jak rád chodil na houby. Připadal si, jako by se ocitl v pohádce. Pozoroval spolužáka, kterak dělá zbytečné chyby.)
- nepravé vedlejší věty:
▫ spojkové
a) Vloni těžce onemocněl, aby se už z choroby nikdy nevzpamatoval. (místo ale – odporovací vztah)
b) Odpočinul si, aby po chvíli zase pokračoval v práci. (místo a – slučovací vztah)
▫ vztažné
a) následný děj: Spadl pod vlak, který ho přejel. (místo a ten ho přejel – slučovací vztah)
b) místo volně připojené věty hlavní: V koruně stromu seděl kos, který si radostně zpíval. (místo a radostně…)
c) věty s což, čemuž, čehož…, přičemž, načež…: Vybudujeme nová sportoviště, což povede k dalšímu rozvoji sportu. (místo a to povede)
d) místo jiných vět, které vyjadřují významový vztah jednoznačně:
Božena Němcová zobrazila svou babičku, které dala i vlastnosti jiných českých venkovských žen. (místo ale dala jí… - odporovací vztah)
Půjdu ještě jednou na výstavu, která se mi líbila. (místo protože se mi líbila – věta vysvětlovací, příčinná)
Nepřijímáme zakázky, které nemůžeme vyřídit včas. (místo nemůžeme-li je… - věta podmínková)
e) zbytečná vztažná věta: Železný drát, který je dlouhý 30 cm, na obou koncích opilujeme. (místo Železný drát, dlouhý 30 cm, na…)
24. Jazyk a racionální studium textu, zpracování informací
ZÍSKÁVÁNÍ INFORMACÍ
• informace - v širším smyslu zpráva obecně, její obsah, údaje v ní obsažené, a to nejen obsah ústního sdělení, ale i článku, referátu, knihy, ale i signálu (světlem, praporkem…)
- je třeba neustále držet krok s novými poznatky (záleží na oboru, vzdělání, inteligenci, píli), informace získáváme tak, aby byly co nejúčinnější
- vědní obory zabývající se informacemi (aby bylo sdělování informací a práce s nimi co nejúčinnější):
▫ informatika - nauka o získávání, ukládání, zpřístupňování a využívání informací
▫ teorie informace - matematickým základem sdělovací techniky (nezajímá se o vlastní obsah, ale jak vliv okolí snižuje míru informací - šum, telefonický přenos…)
- zdroje informací: sdělovací prostředky (média) a tiskoviny (odborné časopisy, knihy, studie…) - nalezneme je v knihovnách - zde se informace zaznamenávají a třídí + poskytují bibliografické informace (informace o tématech knih a jejich autorech; příjmení, jméno autora, název publikace, místo a rok vydání, stránka/-y) + pomáhají vypracovávat odborné rešerše (souhrn informací o pramenech k určitému tématu; informace o tom, které knihy a časopisy pojednávají o určitém tématu) + stručné výtahy knih …
- orientace: knihy jsou opatřeny signaturami (určité znaky podle kterých jsou knihy rozřazeny do různých kategorií - např. podle velikosti dokumentu, tématu + pořadové číslo v příslušném oddělení)
- katalogy:
- ve velkých knihovnách mikrofiše = záznamy na plochých filmech
- opět k usnadnění orientace - seznamy dokumentů podle různých kritérií:
▫ autorský katalog - dokumenty řazeny abecedně podle jmen autorů (příjmení, jméno, dílo, rok)
▫ systematický katalog - podle vědních oborů, každý obor má příslušné číslo a dále hledáme podle logického klíče (např.: umění - malířství - figurální malířství - portrét apod.)
▫ předmětový katalog - podle obsahových (předmětových) hesel
- většinou knihovny k většině dokumentů připojují tzv. anotaci = zhuštěná, stručná informace o tématice díla, jeho pojetí apod., uvádí se na katalogizačním lístku spolu s bibliografickými údaji
- důležité jsou také knižní bibliografické katalogy; knihovnické katalogy jsou determinovány tím, co ve skutečnosti vlastní, knižní katalogy zahrnují opravdu celou produkci k jednotlivému tématu
- veškeré informace jsou dnes zpracovávány elektronicky, to platí i u katalogů v knihovnách
RACIONÁLNÍ STUDIUM TEXTU
- orientovat se v textu pomáhá:
▫ anotace - zhuštěná, stručná informace o tématice díla, jeho pojetí apod., uvádí se na katalogizačním lístku spolu s bibliografickými údaji
▫ obsah - seznam názvů kapitol a jejich oddílů + čísla stránek; dnes většinou na začátku knihy
▫ předmluva - autor vyslovuje svůj záměr
▫ doslov - může být psát někým jiným než autorem
▫ resumé - shrnutí hlavních myšlenek a závěrů, které se připojují na konec nebo na začátek odborného textu, obvykle cizojazyčně, bývá na jednu stránku
▫ rejstřík - abecední seznam odborných pojmů nebo jmen
- metoda trojího čtení:
▫ zběžné, orientační (představa o celku)
▫ důkladné studium podstatných částí + podtrhávání nebo výpisky, poznámky
▫ výběrové čtení (podtržená nebo vypsaná místa)
- záznamy z textu:
▫ výpisky (excerpta) - doslovně vypsané části textu (s klíčovým slovem - předmětovým heslem pro abecední řazení, bibliografickými údaji, např. na listu A6)
- teze = stručně vyjádřená základní myšlenka
- citát = doslovný výpisek výroku jiného autora (uvádí se v uvozovkách)
▫ osnova - heslovité naznačení výstavby celého textu a významových složek, mívá 3 části (úvod, stať, závěr)
▫ výtah (konspekt) - zachycení hlavních myšlenek a výstavby celého textu v stručných větných formulacích, konkrétní údaje, přehlednost (dělení číslicemi římskými, arabskými, mezinárodním desetinným tříděním, písmeny abecedy); obvykle jmenné vyjádření, odkazy k odborné literatuře, přesné bibliografické údaje
• informace - v širším smyslu zpráva obecně, její obsah, údaje v ní obsažené, a to nejen obsah ústního sdělení, ale i článku, referátu, knihy, ale i signálu (světlem, praporkem…)
- je třeba neustále držet krok s novými poznatky (záleží na oboru, vzdělání, inteligenci, píli), informace získáváme tak, aby byly co nejúčinnější
- vědní obory zabývající se informacemi (aby bylo sdělování informací a práce s nimi co nejúčinnější):
▫ informatika - nauka o získávání, ukládání, zpřístupňování a využívání informací
▫ teorie informace - matematickým základem sdělovací techniky (nezajímá se o vlastní obsah, ale jak vliv okolí snižuje míru informací - šum, telefonický přenos…)
- zdroje informací: sdělovací prostředky (média) a tiskoviny (odborné časopisy, knihy, studie…) - nalezneme je v knihovnách - zde se informace zaznamenávají a třídí + poskytují bibliografické informace (informace o tématech knih a jejich autorech; příjmení, jméno autora, název publikace, místo a rok vydání, stránka/-y) + pomáhají vypracovávat odborné rešerše (souhrn informací o pramenech k určitému tématu; informace o tom, které knihy a časopisy pojednávají o určitém tématu) + stručné výtahy knih …
- orientace: knihy jsou opatřeny signaturami (určité znaky podle kterých jsou knihy rozřazeny do různých kategorií - např. podle velikosti dokumentu, tématu + pořadové číslo v příslušném oddělení)
- katalogy:
- ve velkých knihovnách mikrofiše = záznamy na plochých filmech
- opět k usnadnění orientace - seznamy dokumentů podle různých kritérií:
▫ autorský katalog - dokumenty řazeny abecedně podle jmen autorů (příjmení, jméno, dílo, rok)
▫ systematický katalog - podle vědních oborů, každý obor má příslušné číslo a dále hledáme podle logického klíče (např.: umění - malířství - figurální malířství - portrét apod.)
▫ předmětový katalog - podle obsahových (předmětových) hesel
- většinou knihovny k většině dokumentů připojují tzv. anotaci = zhuštěná, stručná informace o tématice díla, jeho pojetí apod., uvádí se na katalogizačním lístku spolu s bibliografickými údaji
- důležité jsou také knižní bibliografické katalogy; knihovnické katalogy jsou determinovány tím, co ve skutečnosti vlastní, knižní katalogy zahrnují opravdu celou produkci k jednotlivému tématu
- veškeré informace jsou dnes zpracovávány elektronicky, to platí i u katalogů v knihovnách
RACIONÁLNÍ STUDIUM TEXTU
- orientovat se v textu pomáhá:
▫ anotace - zhuštěná, stručná informace o tématice díla, jeho pojetí apod., uvádí se na katalogizačním lístku spolu s bibliografickými údaji
▫ obsah - seznam názvů kapitol a jejich oddílů + čísla stránek; dnes většinou na začátku knihy
▫ předmluva - autor vyslovuje svůj záměr
▫ doslov - může být psát někým jiným než autorem
▫ resumé - shrnutí hlavních myšlenek a závěrů, které se připojují na konec nebo na začátek odborného textu, obvykle cizojazyčně, bývá na jednu stránku
▫ rejstřík - abecední seznam odborných pojmů nebo jmen
- metoda trojího čtení:
▫ zběžné, orientační (představa o celku)
▫ důkladné studium podstatných částí + podtrhávání nebo výpisky, poznámky
▫ výběrové čtení (podtržená nebo vypsaná místa)
- záznamy z textu:
▫ výpisky (excerpta) - doslovně vypsané části textu (s klíčovým slovem - předmětovým heslem pro abecední řazení, bibliografickými údaji, např. na listu A6)
- teze = stručně vyjádřená základní myšlenka
- citát = doslovný výpisek výroku jiného autora (uvádí se v uvozovkách)
▫ osnova - heslovité naznačení výstavby celého textu a významových složek, mívá 3 části (úvod, stať, závěr)
▫ výtah (konspekt) - zachycení hlavních myšlenek a výstavby celého textu v stručných větných formulacích, konkrétní údaje, přehlednost (dělení číslicemi římskými, arabskými, mezinárodním desetinným tříděním, písmeny abecedy); obvykle jmenné vyjádření, odkazy k odborné literatuře, přesné bibliografické údaje
23. Funkční styly a slohotvorní činitelé
• STYLISTIKA = nauka o slohu (stylu). Pojednává o druzích slohu, o slohové výstavbě jazykových projevů (textů) a o slohovém rozvrstvení jazykových prostředků.
• STYL = způsob výstavby jazykového projevu, tj. způsob zpracování obsahu a využití jazykových prostředků
SLOHOTVORNÍ ČINITELÉ
= podmínky ovlivňující výstavbu projevu
a) subjektivní slohotvorní činitelé – týkají se osobnosti autora (pohlaví, věk, vzdělání, zaměstnání, výrazová schopnost, pohotovost, zájmy, charakter, emocionalita, …) a stanoviska autora (vážné Þ oficiální projev, humorné Þ komika, znevažující Þ ironie, satira); záleží na tom, zda je projev bezprostřední nebo předem připravený, zda jde o monolog nebo dialog apod.
Þ individuální styl každého jednotlivce, autora (např. Čapek Vančura)
b) objektivní slohotvorní činitelé – není ovlivněn osobností autora, na sloh projevu mají velký vliv činitelé obecné platnosti – podmínky a okolnosti, jimiž je mluvčí vázán (projev veřejný ´ neveřejný, adresát přítomný ´ nepřítomný, projev mluvený ´ písemný, prostředí oficiální ´ soukromé, jaký má projev funkci, zaměření a cíl …)
JAZYKOVÉ STYLY PODLE FUNKCE (FUNKČNÍ STYLY)
• styl prostěsdělovací:
- styl běžné komunikace
- cíl: ▫ dorozumět se
▫ podávání informací, hodnocení v neoficiálním a neveřejném styku (mluvené projevy – v osobním kontaktu, konverzaci – ustálené obraty, převaha dialogu; psané projevy – např. sdělení, oznámení, osobní korespondence)
- jazyk: běžná slovná zásoba, hovorovost, obecná čeština
- větná stavba: jednoduchá, často věty citově zabarvené, nadměrné užívání zájmen, ne zcela přesná pojmenování, elipsy, vsuvky, parazitní slova
- slohové útvary: rozmluva, oznámení, zpráva, inzerát, jednoduchý popis, prosté vypravování, vyjádření soustrasti, pozdravy, přípitek apod.
• styl odborný:
- styl věcné komunikace
- vyskytuje se v odborných publikacích, časopisech a učebnicích, při přednáškách, diskuzích apod.
- cíl: poučit
- dělí se podle stupňů odbornosti:
▫ vědecký(teoretický) – podává výsledky vědeckých výzkumů; přesnost, vědecká terminologie, propracovaná stavba
▫ prakticky odborný – poznatky spjaté s praktickou činností v určitém oboru; ustálené obraty, formulace, termíny
▫ populárně naučný (popularizační) – zpřístupnění vědeckých poznatků veřejnosti (popularizace vědeckého poznání); neužívá se příliš speciální terminologie nebo se termíny vysvětlují
- požadavky: pravdivost, přesnost, obsahová úplnost, přehlednost, srozumitelnost, objektivnost, věcná a jazyková správnost, jasnost, logičnost, oficiálnost (bez citového zaujetí), abstrakce a zobecnění…
- jazyk: spisovný, výrazy stylově neutrální až knižní, promyšlený výběr slov, logická přesnost
- slohové postupy: popisný, výkladový, úvahový
- slohové útvary: článek, stať, výklad, studie, pojednání, přednáška, odborný popis, referát, charakteristika…
- slovní zásoba odborného stylu:
▫ termíny = odborné názvy, jejichž význam je jednoznačně vymezen; slova bez citového zabarvení
o terminologický slovník – termíny určitého vědního oboru
o terminologie – soubor termínů jednoho vědného oboru
- význam termínů:
▫ 2 i více významů – např. řeč (1. mluvení, 2. projev)
▫ 1 pojem 2 termíny – např. pevnina = kontinent, novinářství = žurnalistika
- mohou být:
▫ jednoslovné (příslovce, ventil, vodík…)
▫ terminologická sousloví (podstatné jméno…)
- nové termíny:
▫ nejčastěji přejaty z jiného jazyka (laser)
▫ někdy se dá terminologický význam některému z domácích slov nebo slovních spojení (bytové jádro)
▫ méně často se vytvoří zcela nové slovo domácí (vznášedlo, dálnice…)
- multiverbizace (spojení se slovesem) – analyzovat ® provádět analýzu, vyložit ® podat výklad
- univerbizace (vytváření jednoslovných pojmenování z víceslovných) – sekaná pečeně ® sekaná
- syntax odborného stylu:
▫ větná stavba: hutnost, sevřenost - jmenné konstrukce (náhrada vztažných vět podstatnými a přídavnými jmény slovesnými)
▫ složitá souvětí, uplatňuje se mluvnická podřadnost a závislosti několikerého stupně
▫ užívají se vsuvky
▫ pasivní konstrukce – zvratná podoba nebo trpné příčestí
▫ užívání spojovacích výrazů - druhotné předložky: např. v důsledku (protože), za účelem (aby), se zřetelem (aby)
• styl administrativní:
- vyčlenil se ze stylu odborného
- styl jednací, úřední
- požadavky: přesné (až stereotypní) vyjadřování, věcná správnost, úplnost, výstižnost, věcnost, schematičnost, ve formulářích a dotaznících heslovitost
- jazyk: spisovný, ustálené obraty a formulace, zcela neutrální jazykové prostředky, jednoznačnost, zhuštěnost
- syntax: vyšší frekvence jmen a jmenných konstrukcí, heslovité vyjadřování, zkratky, zkratková slova, několikanásobné větné členy, pasivní slovesné tvary
- slohové útvary:
▫ oznamovací: hlášení, zpráva, objednávka, výkaz
▫ dokumentární: zápis, usnesení, protokol, smlouva, potvrzení
▫ heslové: poukázka, vysvědčení, dotazník, poštovní průvodka
▫ ve styku jednotlivce a organizace: žádost, životopis, úřední dopis, posudek
• styl publicistický:
- styl sdělovacích prostředků (novin, časopisů, rozhlasu, televize) + veřejných řečnických projevů (soudní řeč, kázání, proslov aj.)
- funkce: informační, vzdělávací, získávací, zábavná
- projev veřejný, monologický i dialogický, forma psaná i mluvená
- publicistické projevy určeny široké veřejnosti
- požadavky: aktuálnost, pravdivost, všeobecná přístupnost a srozumitelnost, působivost, originalita, přesvědčivost, výrazová úspornost
- jazyk: spisovný, a to knižní i hovorový a ne zcela spisovný; specifické vyjadřování (osobitost novináře), přesnost a jednoznačnost, neotřelost, někdy humor, satira, ironie
- automatizace = využití předpokládaných ustálených výrazů; rychle informuje, umožňuje orientaci v textu (např. soud byl odročen, pachatel byl dopaden…); automatizace výrazů často vede k frázovitosti
- fráze = stereotypně užívané obraty, zmechanizovaná slovní spojení a otřelé obraty; soubor frází = frazeologie
- aktualizace = užití neobvyklého, nového výrazu k upoutání čtenáře a oživení textu
- způsoby aktualizace:
▫ ve spisovném textu se užívají výrazy z jiné stylové roviny (např. hovorové – tatrováci, lidové frazeologické obraty, výrazy knižní, zastaralé), dávají se do uvozovek
▫ užívají se slova v nezvyklých spojeních
▫ obměňují se frazeologická spojení
▫ kontrast
▫ slovní hříčky
▫ obrazné vyjadřování
▫ aktualizace ve větné stavbě – užití elipsy, subjektivního pořádku slov, jmenných a slovesně jmenných konstrukcí, nevlastních předložek
- opakovaná aktualizace se časem mění v automatizace
- slohové útvary:
▫ informační, zpravodajské (zpráva, oznámení, inzerát, komuniké, referát, reportáž aj.)
▫ analytické, úvahové (úvodník, komentář, úvahové články, polemika, kritika, recenze, pamflet)
▫ beletristické – prvky uměleckého stylu (fejeton, sloupek, glosa, umělecká reportáž, črta, soudnička, causerie)
▫ v dialogizované podobě (interview apod.)
• styl řečnický:
- vyčlenil se ze stylu publicistického
- veřejné projevy politické, slavnostní, soudní, náboženské, při akcích kulturních, populárně vědeckých apod.
- přímý kontakt s posluchači, využití zvukových i mimojazykových prostředků (mimika, gesta)
- emotivní působivost (na rozum i cit)
- řečnické umění = rétorika
- jazyk:
▫ v slavnostních projevech – výrazy citově zabarvené i obrazná vyjádření
▫ v odborných projevech – přesná vyjádření, srozumitelnost, hodnotící výrazy
- požadavky: důraz na kvalitní výslovnost, vhodné členění na úseky (frázování), vhodné tempo řeči + vnější stránka (vhodný oděv, chování…)
- větná stavba: otázky přímé, nepřímé, řečnické (kontakt s posluchači), opakování slov (důraz), paralelismus slovní i větný
- slohové útvary: slavnostní nebo smuteční projev, proslov, přednáška, kázání, soudní řeč apod.
• styl umělecký:
- styl slovesných děl uměleckých (poezie, próza drama)
- cíl: esteticky sdělná funkce + intenzivní citový prožitek (působení na rozum i cit a fantazii čtenáře, posluchače)
- forma: psaná i sekundárně mluvená (postavy v próze a dramatu, autor s čtenářem), dialog i monolog
- významová mnohoznačnost vyjádření (symboly, alegorie)
- jazyk: využití všech jazykových prostředků i kompozičních postupů, všech útvarů a prostředků národního jazyka (od spisovného přes obecnou češtinu, nářečí, profesní mluvu, slang), obrazná pojmenování (metafora, metonymie, synekdocha, personifikace aj.), figury (anafora, epifora, epanastrofa, epizeuxis), synonymní výrazy
- větná stavba: různé typy vět (podle dějové situace), přímá a nepřímá řeč, polopřímá a nevlastní přímá řeč
- slohové útvary: vypravování s charakteristikou, popisem i úvahou, líčení (umělecký popis)
▫ formy básnické: lyrika, epika a jejich žánrové druhy (např. sonet, óda, balada, epos, píseň, elegie aj.), využití rytmu
▫ formy prozaické: beletrie – román, povídka, novela, báje, mýtus, pohádka aj.
▫ forma dramatické: tragédie, komedie apod.
• STYL = způsob výstavby jazykového projevu, tj. způsob zpracování obsahu a využití jazykových prostředků
SLOHOTVORNÍ ČINITELÉ
= podmínky ovlivňující výstavbu projevu
a) subjektivní slohotvorní činitelé – týkají se osobnosti autora (pohlaví, věk, vzdělání, zaměstnání, výrazová schopnost, pohotovost, zájmy, charakter, emocionalita, …) a stanoviska autora (vážné Þ oficiální projev, humorné Þ komika, znevažující Þ ironie, satira); záleží na tom, zda je projev bezprostřední nebo předem připravený, zda jde o monolog nebo dialog apod.
Þ individuální styl každého jednotlivce, autora (např. Čapek Vančura)
b) objektivní slohotvorní činitelé – není ovlivněn osobností autora, na sloh projevu mají velký vliv činitelé obecné platnosti – podmínky a okolnosti, jimiž je mluvčí vázán (projev veřejný ´ neveřejný, adresát přítomný ´ nepřítomný, projev mluvený ´ písemný, prostředí oficiální ´ soukromé, jaký má projev funkci, zaměření a cíl …)
JAZYKOVÉ STYLY PODLE FUNKCE (FUNKČNÍ STYLY)
• styl prostěsdělovací:
- styl běžné komunikace
- cíl: ▫ dorozumět se
▫ podávání informací, hodnocení v neoficiálním a neveřejném styku (mluvené projevy – v osobním kontaktu, konverzaci – ustálené obraty, převaha dialogu; psané projevy – např. sdělení, oznámení, osobní korespondence)
- jazyk: běžná slovná zásoba, hovorovost, obecná čeština
- větná stavba: jednoduchá, často věty citově zabarvené, nadměrné užívání zájmen, ne zcela přesná pojmenování, elipsy, vsuvky, parazitní slova
- slohové útvary: rozmluva, oznámení, zpráva, inzerát, jednoduchý popis, prosté vypravování, vyjádření soustrasti, pozdravy, přípitek apod.
• styl odborný:
- styl věcné komunikace
- vyskytuje se v odborných publikacích, časopisech a učebnicích, při přednáškách, diskuzích apod.
- cíl: poučit
- dělí se podle stupňů odbornosti:
▫ vědecký(teoretický) – podává výsledky vědeckých výzkumů; přesnost, vědecká terminologie, propracovaná stavba
▫ prakticky odborný – poznatky spjaté s praktickou činností v určitém oboru; ustálené obraty, formulace, termíny
▫ populárně naučný (popularizační) – zpřístupnění vědeckých poznatků veřejnosti (popularizace vědeckého poznání); neužívá se příliš speciální terminologie nebo se termíny vysvětlují
- požadavky: pravdivost, přesnost, obsahová úplnost, přehlednost, srozumitelnost, objektivnost, věcná a jazyková správnost, jasnost, logičnost, oficiálnost (bez citového zaujetí), abstrakce a zobecnění…
- jazyk: spisovný, výrazy stylově neutrální až knižní, promyšlený výběr slov, logická přesnost
- slohové postupy: popisný, výkladový, úvahový
- slohové útvary: článek, stať, výklad, studie, pojednání, přednáška, odborný popis, referát, charakteristika…
- slovní zásoba odborného stylu:
▫ termíny = odborné názvy, jejichž význam je jednoznačně vymezen; slova bez citového zabarvení
o terminologický slovník – termíny určitého vědního oboru
o terminologie – soubor termínů jednoho vědného oboru
- význam termínů:
▫ 2 i více významů – např. řeč (1. mluvení, 2. projev)
▫ 1 pojem 2 termíny – např. pevnina = kontinent, novinářství = žurnalistika
- mohou být:
▫ jednoslovné (příslovce, ventil, vodík…)
▫ terminologická sousloví (podstatné jméno…)
- nové termíny:
▫ nejčastěji přejaty z jiného jazyka (laser)
▫ někdy se dá terminologický význam některému z domácích slov nebo slovních spojení (bytové jádro)
▫ méně často se vytvoří zcela nové slovo domácí (vznášedlo, dálnice…)
- multiverbizace (spojení se slovesem) – analyzovat ® provádět analýzu, vyložit ® podat výklad
- univerbizace (vytváření jednoslovných pojmenování z víceslovných) – sekaná pečeně ® sekaná
- syntax odborného stylu:
▫ větná stavba: hutnost, sevřenost - jmenné konstrukce (náhrada vztažných vět podstatnými a přídavnými jmény slovesnými)
▫ složitá souvětí, uplatňuje se mluvnická podřadnost a závislosti několikerého stupně
▫ užívají se vsuvky
▫ pasivní konstrukce – zvratná podoba nebo trpné příčestí
▫ užívání spojovacích výrazů - druhotné předložky: např. v důsledku (protože), za účelem (aby), se zřetelem (aby)
• styl administrativní:
- vyčlenil se ze stylu odborného
- styl jednací, úřední
- požadavky: přesné (až stereotypní) vyjadřování, věcná správnost, úplnost, výstižnost, věcnost, schematičnost, ve formulářích a dotaznících heslovitost
- jazyk: spisovný, ustálené obraty a formulace, zcela neutrální jazykové prostředky, jednoznačnost, zhuštěnost
- syntax: vyšší frekvence jmen a jmenných konstrukcí, heslovité vyjadřování, zkratky, zkratková slova, několikanásobné větné členy, pasivní slovesné tvary
- slohové útvary:
▫ oznamovací: hlášení, zpráva, objednávka, výkaz
▫ dokumentární: zápis, usnesení, protokol, smlouva, potvrzení
▫ heslové: poukázka, vysvědčení, dotazník, poštovní průvodka
▫ ve styku jednotlivce a organizace: žádost, životopis, úřední dopis, posudek
• styl publicistický:
- styl sdělovacích prostředků (novin, časopisů, rozhlasu, televize) + veřejných řečnických projevů (soudní řeč, kázání, proslov aj.)
- funkce: informační, vzdělávací, získávací, zábavná
- projev veřejný, monologický i dialogický, forma psaná i mluvená
- publicistické projevy určeny široké veřejnosti
- požadavky: aktuálnost, pravdivost, všeobecná přístupnost a srozumitelnost, působivost, originalita, přesvědčivost, výrazová úspornost
- jazyk: spisovný, a to knižní i hovorový a ne zcela spisovný; specifické vyjadřování (osobitost novináře), přesnost a jednoznačnost, neotřelost, někdy humor, satira, ironie
- automatizace = využití předpokládaných ustálených výrazů; rychle informuje, umožňuje orientaci v textu (např. soud byl odročen, pachatel byl dopaden…); automatizace výrazů často vede k frázovitosti
- fráze = stereotypně užívané obraty, zmechanizovaná slovní spojení a otřelé obraty; soubor frází = frazeologie
- aktualizace = užití neobvyklého, nového výrazu k upoutání čtenáře a oživení textu
- způsoby aktualizace:
▫ ve spisovném textu se užívají výrazy z jiné stylové roviny (např. hovorové – tatrováci, lidové frazeologické obraty, výrazy knižní, zastaralé), dávají se do uvozovek
▫ užívají se slova v nezvyklých spojeních
▫ obměňují se frazeologická spojení
▫ kontrast
▫ slovní hříčky
▫ obrazné vyjadřování
▫ aktualizace ve větné stavbě – užití elipsy, subjektivního pořádku slov, jmenných a slovesně jmenných konstrukcí, nevlastních předložek
- opakovaná aktualizace se časem mění v automatizace
- slohové útvary:
▫ informační, zpravodajské (zpráva, oznámení, inzerát, komuniké, referát, reportáž aj.)
▫ analytické, úvahové (úvodník, komentář, úvahové články, polemika, kritika, recenze, pamflet)
▫ beletristické – prvky uměleckého stylu (fejeton, sloupek, glosa, umělecká reportáž, črta, soudnička, causerie)
▫ v dialogizované podobě (interview apod.)
• styl řečnický:
- vyčlenil se ze stylu publicistického
- veřejné projevy politické, slavnostní, soudní, náboženské, při akcích kulturních, populárně vědeckých apod.
- přímý kontakt s posluchači, využití zvukových i mimojazykových prostředků (mimika, gesta)
- emotivní působivost (na rozum i cit)
- řečnické umění = rétorika
- jazyk:
▫ v slavnostních projevech – výrazy citově zabarvené i obrazná vyjádření
▫ v odborných projevech – přesná vyjádření, srozumitelnost, hodnotící výrazy
- požadavky: důraz na kvalitní výslovnost, vhodné členění na úseky (frázování), vhodné tempo řeči + vnější stránka (vhodný oděv, chování…)
- větná stavba: otázky přímé, nepřímé, řečnické (kontakt s posluchači), opakování slov (důraz), paralelismus slovní i větný
- slohové útvary: slavnostní nebo smuteční projev, proslov, přednáška, kázání, soudní řeč apod.
• styl umělecký:
- styl slovesných děl uměleckých (poezie, próza drama)
- cíl: esteticky sdělná funkce + intenzivní citový prožitek (působení na rozum i cit a fantazii čtenáře, posluchače)
- forma: psaná i sekundárně mluvená (postavy v próze a dramatu, autor s čtenářem), dialog i monolog
- významová mnohoznačnost vyjádření (symboly, alegorie)
- jazyk: využití všech jazykových prostředků i kompozičních postupů, všech útvarů a prostředků národního jazyka (od spisovného přes obecnou češtinu, nářečí, profesní mluvu, slang), obrazná pojmenování (metafora, metonymie, synekdocha, personifikace aj.), figury (anafora, epifora, epanastrofa, epizeuxis), synonymní výrazy
- větná stavba: různé typy vět (podle dějové situace), přímá a nepřímá řeč, polopřímá a nevlastní přímá řeč
- slohové útvary: vypravování s charakteristikou, popisem i úvahou, líčení (umělecký popis)
▫ formy básnické: lyrika, epika a jejich žánrové druhy (např. sonet, óda, balada, epos, píseň, elegie aj.), využití rytmu
▫ formy prozaické: beletrie – román, povídka, novela, báje, mýtus, pohádka aj.
▫ forma dramatické: tragédie, komedie apod.
22. Obohacování slovní zásoby
- slovní zásoba je dána vývojem společnosti, některé jevy a předměty zanikají, nové vznikají, celkově slov přibývá
- způsoby obohacování slovní zásoby:
1. tvoření nových slov:
a) odvozováním (přelet, počítačový)
b) skládáním (ropovod)
c) zkracováním (Čedok, ODS)
2. spojování slov v sousloví (základní umělecká škola)
3. přejímání slov z cizích jazyků (privatizace, leasing, peeling)
4. změna původního významu slov (spojka, jádro, vysílat)
1. TVOŘENÍ NOVÝCH SLOV - podrobněji viz otázka č.18
a) odvozování - pomocí:
▫ předpon (výlet)
▫ přípon (letový)
▫ předpon i přípon (výletní)
▫ koncovek - zřídka (rybí, listí)
▫ předložkového spojení (nároží, nátrubek)
b) skládání
- spojování dvou i více kořenů - slova složená, složeniny (lesostep, hluchoněmý, velkoměsto, černozem, vodovod, kutnohorský, málomluvný, hromobití, okamžik, pravděpodobný, elektroléčba, autodoprava)
c) zkracování
- spojování dvou i více zkrácených slovních základů
o zkratky:
▫ iniciálové (písmenné) - z počátečních písmen, všechna písmena velká, vzniká nesklonné slovo, které se čte jako názvy hlásek (ČVUT, OSN, NATO,…)
▫ frekventovaných slov a slovních spojení - např., tj., atd., apod., a.s. …
▫ titulů - Mgr., MUDr., PhDr., Ing., Csc. …
o zkratková slova – vytvořeno z prvních slabit krácených slov, skloňuje se (Čedok)
• univerbizace = nahrazení víceslovných pojmenování jednoslovnými (panelový dům - panelák, taneční kurs - taneční, trvalá ondulace - trvalá)
• multiverbizace = nahrazení jednoslovných pojmenování víceslovnými, v odborném a publicistickém stylu (dohlížet - vykonávat dohled, analyzovat - provádět analýzu)
2. SPOJOVÁNÍ SLOV V SOUSLOVÍ
- sousloví = víceslovná pojmenování s významem jedné slovní jednotky
- termíny, rčení, pranostiky, frázové vazby (dávat pozor), typická přirovnání, pořekadla, přísloví, známé citáty
- šicí stroj, kyselina octová, bytové jádro, Ranní ptáče dál doskáče. apod.
3. PŘEJÍMÁNÍ SLOV Z CIZÍCH JAZYKŮ
- podle zásady potřebnosti, účelnosti, mezinárodní srozumitelnosti; snadné tvoření odvozenin
- slova cizího původu:
a) zdomácnělá = slova, která byla do češtiny přejata z jiného jazyka, ale už se po stránce hláskové a tvarové přizpůsobila češtině; původ si neuvědomujeme
b) cizí = slova přejatá, která si dosud v různé míře zachovala svůj původní ráz, cítíme je jako cizí (aloe, džem, ekzém; w, q, x - slowfox, quadriennium, export; často f, g, dvojhlásky au, eu - gramofon, auto, pneumatika)
- často -i- po h, ch, k, r (historie, chirurg, kilogram, kritika), po c se píše y (motocykl, cyklus)
- tvrdá výslovnost di, ti, ni (diplom, tiket, nikl)
▫ zcela běžná - obecně užívaná, pravopisem přizpůsobená (auto, rekreace, prémie)
▫ méně běžná, ale častá (extrémní, aloe)
▫ odborná (anoda, reostat)
▫ mezinárodní - společná většině kulturních národů (bible, kilogram, doktor)
▫ nespisovná - hlavně z němčiny (kšeft, flaška)
- slova přejímána z:
▫ němčiny: hlavně v 18. a 19. stol.; barva, rychtář
▫ francouzštiny: bujón,fejeton, želé, parfém, kostým, šanson, páže
▫ italštiny: finanční a hudební termíny; banka, moderato
▫ angličtiny: byznys, gól, svetr, džentlmen, mítink
▫ řečtiny a latiny: kostel, telefon, škola
▫ ruštiny: čaj, brigáda, bohatýr
▫ polštiny: tklivý, svěží, závoj
▫ chorvatštiny: junák
▫ maďarštiny: guláš, husar, čardáš
▫ jiných jazyků: otoman (arabština), pyžamo (perština), rýže (indické jazyky), kečup (čínština), gejša (japonština)
- příčiny přejímání: rychlý rozvoj společnosti - nutnost pojmenovat nové jevy; mezinárodní srozumitelnost a naopak nesrozumitelnost; někdy je cizí slovo běžnější než české; cizí výraz zmírňuje trapné pocity (např. „korpulentní“ místo tlustá); snadné tvoření odvozenin
- zásady používání: obohacení jazyka; mezinárodní srozumitelnost; účelnost; nepřetěžovat projev přemírou cizích slov; používat slova v přesném významu a se znalostí přesného významu
- stupně přizpůsobivosti cizích slov domácí slovní zásobě:
1. ponechání původní pravopisu a výslovnosti přejatého slova (adagio, interview)
2. částečné přizpůsobení českým pravopisným a výslovnostním zvyklostem (disciplína, gilotina)
3. úplné počeštění pravopisu, mezi výslovnostní a pravopisem je úplná shoda (bazén, džíp, biftek, ekvipáž) = slova zdomácnělá
4. ZMĚNY SLOVNÍHO VÝZNAMU
a) zužování významu (specializace) - slovo mělo původně širší rozsah, postupné zužování významu (dobytek - původně jakákoli kořist, nyní zvířata; nábytek - jakákoli získaná věc (cokoli nabytého), nyní zařízení bytu; palec - dříve jakýkoli prst, nyní jen ten jeden)
b) rozšiřování významu (generalizace) - zvětšování rozsahu , používání podřazeného slova pro celou skupinu (limonáda - původně jen citrónová, dnes jakákoli ovocná šťáva; zápas - původně jen řeckořímský, dnes jakékoli střetnutí)
c) přenášení pojmenování - přenesený význam
▫ metafora - na základě vnější podobnosti (oko - pův. smysl. orgán, - oko na polévce, punčoše, apod.; totéž: ucho, hřeben,…), druhem metafory je i personifikace - zosobnění
▫ metonymie - na základě vnitřní souvislosti (hlídka - pův. děj, skutečnost hlídání, - hlídající osoby), druhem metonymie je i synekdocha - část pojmenovává celek (tři neděle = týdny; rodná střecha,…)
d) změny v hodnocení
▫ zhoršování - chlap (pův. neurozený muž, dnes hanlivé)
▫ zlepšování - znamenitý (pův. velký, nyní významný, slavný)
▫ zeslabování (eufemismus) - být v náladě (opilý), korpulentní (tlustý)
▫ zesilování (dysfemismus) - chcípl (zemřel)
▫ nadsázka (hyperbola) - moře slz, čekám věčně, hrozně krásné
▫ popření protikladu - to není pravda (= lež), nemohu nepřiznat, není to nesnadné
▫ ironie (opačný význam) - To je ale chytrák!
▫ kakofemismus (hrubé slovo jako mazlivé) - Ty mrško! Darebáku jeden!
- způsoby obohacování slovní zásoby:
1. tvoření nových slov:
a) odvozováním (přelet, počítačový)
b) skládáním (ropovod)
c) zkracováním (Čedok, ODS)
2. spojování slov v sousloví (základní umělecká škola)
3. přejímání slov z cizích jazyků (privatizace, leasing, peeling)
4. změna původního významu slov (spojka, jádro, vysílat)
1. TVOŘENÍ NOVÝCH SLOV - podrobněji viz otázka č.18
a) odvozování - pomocí:
▫ předpon (výlet)
▫ přípon (letový)
▫ předpon i přípon (výletní)
▫ koncovek - zřídka (rybí, listí)
▫ předložkového spojení (nároží, nátrubek)
b) skládání
- spojování dvou i více kořenů - slova složená, složeniny (lesostep, hluchoněmý, velkoměsto, černozem, vodovod, kutnohorský, málomluvný, hromobití, okamžik, pravděpodobný, elektroléčba, autodoprava)
c) zkracování
- spojování dvou i více zkrácených slovních základů
o zkratky:
▫ iniciálové (písmenné) - z počátečních písmen, všechna písmena velká, vzniká nesklonné slovo, které se čte jako názvy hlásek (ČVUT, OSN, NATO,…)
▫ frekventovaných slov a slovních spojení - např., tj., atd., apod., a.s. …
▫ titulů - Mgr., MUDr., PhDr., Ing., Csc. …
o zkratková slova – vytvořeno z prvních slabit krácených slov, skloňuje se (Čedok)
• univerbizace = nahrazení víceslovných pojmenování jednoslovnými (panelový dům - panelák, taneční kurs - taneční, trvalá ondulace - trvalá)
• multiverbizace = nahrazení jednoslovných pojmenování víceslovnými, v odborném a publicistickém stylu (dohlížet - vykonávat dohled, analyzovat - provádět analýzu)
2. SPOJOVÁNÍ SLOV V SOUSLOVÍ
- sousloví = víceslovná pojmenování s významem jedné slovní jednotky
- termíny, rčení, pranostiky, frázové vazby (dávat pozor), typická přirovnání, pořekadla, přísloví, známé citáty
- šicí stroj, kyselina octová, bytové jádro, Ranní ptáče dál doskáče. apod.
3. PŘEJÍMÁNÍ SLOV Z CIZÍCH JAZYKŮ
- podle zásady potřebnosti, účelnosti, mezinárodní srozumitelnosti; snadné tvoření odvozenin
- slova cizího původu:
a) zdomácnělá = slova, která byla do češtiny přejata z jiného jazyka, ale už se po stránce hláskové a tvarové přizpůsobila češtině; původ si neuvědomujeme
b) cizí = slova přejatá, která si dosud v různé míře zachovala svůj původní ráz, cítíme je jako cizí (aloe, džem, ekzém; w, q, x - slowfox, quadriennium, export; často f, g, dvojhlásky au, eu - gramofon, auto, pneumatika)
- často -i- po h, ch, k, r (historie, chirurg, kilogram, kritika), po c se píše y (motocykl, cyklus)
- tvrdá výslovnost di, ti, ni (diplom, tiket, nikl)
▫ zcela běžná - obecně užívaná, pravopisem přizpůsobená (auto, rekreace, prémie)
▫ méně běžná, ale častá (extrémní, aloe)
▫ odborná (anoda, reostat)
▫ mezinárodní - společná většině kulturních národů (bible, kilogram, doktor)
▫ nespisovná - hlavně z němčiny (kšeft, flaška)
- slova přejímána z:
▫ němčiny: hlavně v 18. a 19. stol.; barva, rychtář
▫ francouzštiny: bujón,fejeton, želé, parfém, kostým, šanson, páže
▫ italštiny: finanční a hudební termíny; banka, moderato
▫ angličtiny: byznys, gól, svetr, džentlmen, mítink
▫ řečtiny a latiny: kostel, telefon, škola
▫ ruštiny: čaj, brigáda, bohatýr
▫ polštiny: tklivý, svěží, závoj
▫ chorvatštiny: junák
▫ maďarštiny: guláš, husar, čardáš
▫ jiných jazyků: otoman (arabština), pyžamo (perština), rýže (indické jazyky), kečup (čínština), gejša (japonština)
- příčiny přejímání: rychlý rozvoj společnosti - nutnost pojmenovat nové jevy; mezinárodní srozumitelnost a naopak nesrozumitelnost; někdy je cizí slovo běžnější než české; cizí výraz zmírňuje trapné pocity (např. „korpulentní“ místo tlustá); snadné tvoření odvozenin
- zásady používání: obohacení jazyka; mezinárodní srozumitelnost; účelnost; nepřetěžovat projev přemírou cizích slov; používat slova v přesném významu a se znalostí přesného významu
- stupně přizpůsobivosti cizích slov domácí slovní zásobě:
1. ponechání původní pravopisu a výslovnosti přejatého slova (adagio, interview)
2. částečné přizpůsobení českým pravopisným a výslovnostním zvyklostem (disciplína, gilotina)
3. úplné počeštění pravopisu, mezi výslovnostní a pravopisem je úplná shoda (bazén, džíp, biftek, ekvipáž) = slova zdomácnělá
4. ZMĚNY SLOVNÍHO VÝZNAMU
a) zužování významu (specializace) - slovo mělo původně širší rozsah, postupné zužování významu (dobytek - původně jakákoli kořist, nyní zvířata; nábytek - jakákoli získaná věc (cokoli nabytého), nyní zařízení bytu; palec - dříve jakýkoli prst, nyní jen ten jeden)
b) rozšiřování významu (generalizace) - zvětšování rozsahu , používání podřazeného slova pro celou skupinu (limonáda - původně jen citrónová, dnes jakákoli ovocná šťáva; zápas - původně jen řeckořímský, dnes jakékoli střetnutí)
c) přenášení pojmenování - přenesený význam
▫ metafora - na základě vnější podobnosti (oko - pův. smysl. orgán, - oko na polévce, punčoše, apod.; totéž: ucho, hřeben,…), druhem metafory je i personifikace - zosobnění
▫ metonymie - na základě vnitřní souvislosti (hlídka - pův. děj, skutečnost hlídání, - hlídající osoby), druhem metonymie je i synekdocha - část pojmenovává celek (tři neděle = týdny; rodná střecha,…)
d) změny v hodnocení
▫ zhoršování - chlap (pův. neurozený muž, dnes hanlivé)
▫ zlepšování - znamenitý (pův. velký, nyní významný, slavný)
▫ zeslabování (eufemismus) - být v náladě (opilý), korpulentní (tlustý)
▫ zesilování (dysfemismus) - chcípl (zemřel)
▫ nadsázka (hyperbola) - moře slz, čekám věčně, hrozně krásné
▫ popření protikladu - to není pravda (= lež), nemohu nepřiznat, není to nesnadné
▫ ironie (opačný význam) - To je ale chytrák!
▫ kakofemismus (hrubé slovo jako mazlivé) - Ty mrško! Darebáku jeden!
21. Slova mnohoznačná, homonyma, synonyma, antonyma
▫ jednoznačná - zelený, mládež, termíny - skalpel, kyslík, vlastní jména - Praha, citoslovce - mňau
▫ mnohoznačná - většina slov má význam:
a) primární (základní) - oko (orgán), kohoutek (malý kohout)
b) sekundární (odvozený) - oko (v síti, pytlácké aj.), kohoutek (uzávěr vodovodu, mechanismus u zbraně, luční květina, nejvyšší místo v lopatkové oblasti savců)
- přenos pojmenování: metafora (na základě vnější podobnosti), metonymie (na základě vnitřní souvislosti)
▫ homonymie (souzvučnost) - není druhem mnohoznačnosti; slova stejně znějící, ale odlišný význam
▫ úplná - shoda ve všech gramatických tvarech (palička, kolej, role…)
▫ částečná - shoda v některých tvarech (rys, žal…)
▫ nepravá - homografy - shoda jen v grafické podobě (panický oblek panický útěk)
- homofony - shoda jen zvuková (milý - milí, být - bít, písek - Písek, let - led, oběd - objet)
▫ morfologická - shoda ve tvarech (bratra - 2. i 4. p. sg.)
▫ slovně druhová (kolem - podst. jm. v 7. p. sg. + příslovce + předložka)
▫ synonyma - slova souznačná (stejnoznačná)
- slova mající zcela stejný význam (vlastní synonyma - zeměpis = geografie, přísudek = predikát, zde = tady) nebo téměř stejný význam (více či méně jemné významové nuance - např. z hlediska intenzity výrazu (křičet x volat), citového zabarvení (spinkat x chrápat) nebo vhodnosti užití v kontextu)
- využití synonym: obohacení slovní zásoby - slohová pestrost a vytříbenost (v textu se neopakují stejná slova), v odborném stylu nevhodné (vyjma dvojic mezinárodního a domácího pojmenování)
▫ slova významově blízká: mají podobný, ne však úplně stejný význam (průhledný - průsvitný, ostýchavý - nesmělý)
▫ antonyma - opozita, protiklady
- slova stejného druhu, ale opačných vlastností
- mohou mít kořeny různé (světlo - tma, koupit - prodat), nebo stejné a opak je tvořen kontrastními předponami (nad/pod, s-/vz-,…) nebo záporkou ne-
- význam: při studiu cizích jazyků, v ironickém hodnocení apod.
▫ paronyma - slova podobná
- zvuková podobnost, různý význam
- adaptovat - adoptovat, kompot - kompost
▫ mnohoznačná - většina slov má význam:
a) primární (základní) - oko (orgán), kohoutek (malý kohout)
b) sekundární (odvozený) - oko (v síti, pytlácké aj.), kohoutek (uzávěr vodovodu, mechanismus u zbraně, luční květina, nejvyšší místo v lopatkové oblasti savců)
- přenos pojmenování: metafora (na základě vnější podobnosti), metonymie (na základě vnitřní souvislosti)
▫ homonymie (souzvučnost) - není druhem mnohoznačnosti; slova stejně znějící, ale odlišný význam
▫ úplná - shoda ve všech gramatických tvarech (palička, kolej, role…)
▫ částečná - shoda v některých tvarech (rys, žal…)
▫ nepravá - homografy - shoda jen v grafické podobě (panický oblek panický útěk)
- homofony - shoda jen zvuková (milý - milí, být - bít, písek - Písek, let - led, oběd - objet)
▫ morfologická - shoda ve tvarech (bratra - 2. i 4. p. sg.)
▫ slovně druhová (kolem - podst. jm. v 7. p. sg. + příslovce + předložka)
▫ synonyma - slova souznačná (stejnoznačná)
- slova mající zcela stejný význam (vlastní synonyma - zeměpis = geografie, přísudek = predikát, zde = tady) nebo téměř stejný význam (více či méně jemné významové nuance - např. z hlediska intenzity výrazu (křičet x volat), citového zabarvení (spinkat x chrápat) nebo vhodnosti užití v kontextu)
- využití synonym: obohacení slovní zásoby - slohová pestrost a vytříbenost (v textu se neopakují stejná slova), v odborném stylu nevhodné (vyjma dvojic mezinárodního a domácího pojmenování)
▫ slova významově blízká: mají podobný, ne však úplně stejný význam (průhledný - průsvitný, ostýchavý - nesmělý)
▫ antonyma - opozita, protiklady
- slova stejného druhu, ale opačných vlastností
- mohou mít kořeny různé (světlo - tma, koupit - prodat), nebo stejné a opak je tvořen kontrastními předponami (nad/pod, s-/vz-,…) nebo záporkou ne-
- význam: při studiu cizích jazyků, v ironickém hodnocení apod.
▫ paronyma - slova podobná
- zvuková podobnost, různý význam
- adaptovat - adoptovat, kompot - kompost
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)