JAZYKOVĚDA A JEJÍ DISCIPLÍNY
- jazykověda = lingvistika - věda o jazyce a jeho užívání
• hláskosloví - nauka o hláskách, o zvukové stránce jazyka
▫ fonetika - nauka o artikulaci (místu a způsobu tvoření hlásek), o zvukové podstatě hlásek a vět
▫ fonologie - nauka o funkci hlásek a fonémů (kvalita výslovnosti pere x bere, peče x péče…)
▫ ortofonie - zásady správného tvoření hlásek, ortoepie - správná a spisovná výslovnost
▫ ortografie - pravopis (použití písmen při psaní)
• gramatika (mluvnice)
▫ morfematika - nauka o morfémech, jejich stavbě a druzích (morfém - nejmenší část slova)
▫ morfologie (tvarosloví) - nauka o slovních druzích a tvarech slov
▫ syntax (skladba) - nauka o stavbě vět a souvětí, větných členech, větných vztazích
• lexikologie - nauka o slovní zásobě
▫ etymologie - o původu slov a slovních spojení, o příbuznosti jazyků
▫ onomastika - vlastní jména
▫ lexikografie - sestavování slovníků (lexikonů)
• sémantika a frazeologie - nauka o věcném významu slov, jednoznačnosti, víceznačnosti slov, o ustálených slovních spojeních
• slovotvorba - nauka o tvoření nových slov
• textologie - o mluvených a psaných projevech, o stavbě souvislých jazykových celků
• stylistika - nauka o slohu, o způsobu výběru a použití jazykových prostředků v určitém slohovém útvaru
• historická mluvnice - výzkum starších vývojových fází jazyka, dějiny jazyka
• dialektologie - studium nářečí
• obecná jazykověda - zobecnění poznatků všech jazykovědných oborů (o původu jazyka a řeči, vztahu jazyka a myšlení apod.)
• výzkum jednotlivých jazyků - bohemistika, anglistika, germanistika, romanistika, hispanistika, rusistika apod.; slavistika (studium slovanských jazyků, o původu, kultuře, dějinách Slovanů)
• mezioborové disciplíny - sociolingvistika, psycholingvistika, matematická lingvistika, lingvodidaktika aj.
NORMA A KODIFIKACE
• jazyková norma - soubor uznávaných a obecně přijatých, ustálených jazykových prostředků a závazných pravidel jejich užívání (v pravopisu, výslovnosti, tvarosloví)
• kodifikace - zpracování jazykové normy, popis a výklad normy, slouží k poučení uživatele, podporuje vývojové tendence
- základní kodifikační příručky:
▫ Pravidla českého pravopisu (školní vydání s tvary slov a výslovností, nebo akademické vydání s rozšířenou slovní zásobou)
▫ mluvnice - např. Styblík, V. a kol.: Základní mluvnice českého jazyka. Praha 2000
Grepl, M., Jelínek, M. a kol.: Příruční mluvnice češtiny. Praha 1995
Čechová, M. a kol.: Čeština - řeč a jazyk. Praha 1996
▫ slovník jazykový, výkladový
Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost - SSČ, 2. opr. vyd. Praha 1994
Slovník spisovného jazyka českého - SSJČ, 2. vyd. Praha 1989
JAZYKOVÁ KULTURA
= úroveň jazykového vyjadřování + péče o ně, součást kultury, týká se všech stylů (mluvené, psané), je projevem vlastností a charakteru člověka, záleží na jazykové praxi, je dána školní výchovou
- projevuje se: v rovině jazyka (pečují o ni jazykovědci a bohemisté), v rovině řeči (péče - uživatelé jazyka)
- požadavky: jazyková správnost (absence chyb), vhodnost výběru jazykových prostředků, slohová vytříbenost, srozumitelnost a výstižnost vyjádření, působivost, pestrost jazykových prostředků, originalita
VÝVOJ NAŠÍ JAZYKOVĚDY - viz též otázka č.2
- od 9. stol. latina, staroslověnština – nejstarší slovanský jazyk – Cyril a Metoděj
- 1057 - latinská Zakládající listina kapituly litoměřické, obsahuje 1. český přípisek v primitivním pravopisu
- 1. písemné spisy v českém jazyce v 11. - 12. stol. v latinských textech
- čeština měla více hlásek než latina - užívání spřežek
- ve 13. stol. - vznikají písně Hospodine, pomiluj ny a Svatý Václave
- 14. stol. - rozvoj češtiny – Tomáš ze Štítného
- 15. stol. - husité - počešťování měst, Jan Hus navrhl diakritický pravopis (užívání interpunkce)
- humanismus: čeština proniká do škol, J.A.K. – Kšaft umírající matky Jednoty bratrské
- 16. - 17. stol. - Daniel Adam z Veleslavína – dva čtyřjazyčné slovníky, vzniká Bible kralická, Jan Blahoslav – Gramatika česká
- 1620 bitva na Bílé hoře - zpomalení rozvoje češtiny - v 17. století - jazyk chudých – vysoké poněmčování
- konec 18. a 1. polovina 19. století – národní obrození:
- 1781 zrušeno nevolnictví - hromadné stěhování čes. obyvatelstva do poněmčených měst, posílen český živel - potřeba rozvinutého spisovného jazyka
- vydávány obrany českého jazyka (Bohuslav Balbín, K. I. Thám)
- Josef Dobrovský – 1. mluvnice NO - Zevrubná mluvnice jazyka českého (Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache), základní kodifikační dílo, navázal na vyspělou češtinu Bible kralické, opravil bratrský pravopis – Dobrovského analogická oprava pravopisná: měkké i po c a ve spojce i, po s, z se psalo i nebo y podle analogie: 1. pád psi (páni), 4. a 7. pád psy (pány); napsal slovník německo-český (Deutsch-böhmisches Wörterbuch I, II), sám česky nepsal, nevěřil, že by se ČJ mohl stát jazykem vědy
- Josef Jungmann se se svými spolupracovníky zasloužil o sepsání a podstatné obohacení slovní zásoby ČJ ve všech oborech, vydal 5ti-dílný Slovník česko-německý, vznikla česká odborná terminologie, překlady cizích literárních děl, rozvoj umělecké literatury
- po stránce skladební a slohové je naučná próza pokračováním vypěstěného jazyka českého humanismu, zakončením a vyvrcholením humanistické češtiny je jazyk Františka Palackého – Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě
- 2. polovina 19. století:
- pronikání češtiny do úřadů, škol, rozvoj umělecké literatury a publicistiky
- mizí knižní a archaické výrazy, do spisovné češtiny proniká hovorová čeština - Němcová, Havlíček, Tyl
- velké zásluhy o poznání vývoje češtiny a o ustálení spisovného jazyka měl Jan Gebauer – revidoval Dobrovského kodifikaci našeho spisovného jazyka, zásluha na vydání Pravidel českého pravopisu (1902)
- 20. století:
- aktualizace jazykové normy, kultivace spisovné češtiny
- po roce 1918 získává čeština světový význam (Pražská jazykovědná škola), profesor UK Vilém Mathesius: Čeština a obecný jazykozpyt, Řeč a sloh, Bohuslav Havránek: Vývoj spisovného jazyka českého, Česká nářečí, Česká mluvnice (spolu s A. Jedličkou), František Trávníček: Historická mluvnice československá, Mluvnice spisovné češtiny, Vladimír Šmilauer: Novočeská skladba
- mladší autoři: František Kopečný, J. Bauer, M. Grepl, K. Svoboda, M. Dokulil
- ČSAV: Fr. Daneš, J. Jelínek, Vl. Styblík, J. Chaloupka
- Pražský lingvistický kroužek – zal. 1918 Mathesius; Trávníček, Havránek.
- po 2. světové válce péče Ústavu pro jazyk český o jazykovou kulturu
4. Souvětí
• souvětí = spojení dvou i více vět ve vyšší větný, významově gramatický celek, vyjadřuje složitější myšlenku nebo více myšlenek (počet vět poznáme podle počtu přísudků ve větách dvojčlenných, nebo podle základů ve větách jednočlenných
DRUHY VĚT V SOUVĚTÍ
1.
a) věta hlavní – mluvnicky nezávislá, nelze se na ni jinou větou zeptat
b) věta vedlejší – mluvnicky závislá na jiné větě, zastupuje větný člen jiné věty, ptáme se na ni otázkou spojenou s větou řídící
▫ spojková: připojena spojkou podřadicí (aby, že, když aj.)
▫ vztažná: připojena vztažným zájmenem (kdo, co, jaký, který, čí, jenž) nebo vztažným příslovcem (kdy, kde ap.)
2.
a) věta řídící – řídí některou větu závislou, může to být věta hlavní i vedlejší
b) věta závislá – závislá na větě řídící, může to být jen věta vedlejší
DRUHY SOUVĚTÍ
• souvětí souřadné obsahuje alespoň dvě věty hlavní, na kterých mohou záviset věty vedlejší. Věty v těchto souvětích jsou spojeny spojkami souřadicími (syndeticky) nebo beze spojek (asyndeticky, odděleny graficky čárkou).
- viz otázka č. 16
• souvětí podřadné obsahuje pouze jednu větu hlavní a jednu nebo více vět vedlejších, které závisí právě na oné hlavní větě. Věty vedlejší zpravidla zastupují některý větný člen věty řídící. Jsou uvozeny spojkami podřadicími, vztažnými nebo vztažnými příslovci, přičemž vztažná slova považujeme za větné členy. Spojky a odkazovací slova (ukazovací zájmena nebo odkazovací příslovce) větnými členy nejsou. Mezi větami řídícími a závislými jsou vztahy determinace.
- viz otázka č. 25
VZTAHY MEZI VĚTAMI V SOUVĚTÍ
• podřazování = vztah závislosti (determinace), formálně vyjádřen hypotaxí (závislost věty na větě řídící), jedná se o spojení těsnější
- např.: Když skončily přednášky, Jan odcházel ještě do laboratoře, aby se přesvědčil o správnosti svých výpočtů. Přijde čas, že se zima zeptá, cos dělal v létě.
- hypotaktické spojky: že, protože, jelikož, poněvadž,…
• přiřazování = vztah souřadnosti (koordinace), formálně vyjádřen parataxí (rovnocenné, nezávislé věty), jedná se o spojení volnější
- např.: Dveře vrzly, vešel učitel. Dveře se otevřely a objevil se neznámý muž.
- parataktické spojky: a, i, ani, ale,…
- oba principy lze kombinovat - složitá souvětí (vztahy parataxe a hypotaxe na různých úrovních)
- dvě věty (jakéhokoliv druhu) se oddělují čárkou; výjimka: věty ve vztahu souřadnosti spojeny spojkami a, i, nebo. (v těchto případech se čárka neužívá)
- pořadí vět v souvětí je dáno hlavně potřebami aktuálního členění:
a) souvětí souřadná - zpravidla nelze pořadí vět zaměňovat
b) souvětí podřadná - poloha mnohých druhů vět volná, Pozor!: VV přívlastkové (musí stát co nejblíže řídícímu substantivu), VV účinkové (Bylo tak škaredé počasí, že by člověk ani psa nevyhnal.), přirovnávací věty s „než“ (To zranění je nebezpečnější, než se zdálo.)
- každé souvětí by mělo obsahovat pouze jedno jádro z důvodu srozumitelnosti
- ve stylu uměleckém nebo publicistickém se užívá souřadné spojování do řad na způsob výčtu, často spojeného s paralelismem a gradací (Něco se v něm zdvihlo, proud slzí vytryskl, zacukala mu brada,…)
DRUHY VĚT V SOUVĚTÍ
1.
a) věta hlavní – mluvnicky nezávislá, nelze se na ni jinou větou zeptat
b) věta vedlejší – mluvnicky závislá na jiné větě, zastupuje větný člen jiné věty, ptáme se na ni otázkou spojenou s větou řídící
▫ spojková: připojena spojkou podřadicí (aby, že, když aj.)
▫ vztažná: připojena vztažným zájmenem (kdo, co, jaký, který, čí, jenž) nebo vztažným příslovcem (kdy, kde ap.)
2.
a) věta řídící – řídí některou větu závislou, může to být věta hlavní i vedlejší
b) věta závislá – závislá na větě řídící, může to být jen věta vedlejší
DRUHY SOUVĚTÍ
• souvětí souřadné obsahuje alespoň dvě věty hlavní, na kterých mohou záviset věty vedlejší. Věty v těchto souvětích jsou spojeny spojkami souřadicími (syndeticky) nebo beze spojek (asyndeticky, odděleny graficky čárkou).
- viz otázka č. 16
• souvětí podřadné obsahuje pouze jednu větu hlavní a jednu nebo více vět vedlejších, které závisí právě na oné hlavní větě. Věty vedlejší zpravidla zastupují některý větný člen věty řídící. Jsou uvozeny spojkami podřadicími, vztažnými nebo vztažnými příslovci, přičemž vztažná slova považujeme za větné členy. Spojky a odkazovací slova (ukazovací zájmena nebo odkazovací příslovce) větnými členy nejsou. Mezi větami řídícími a závislými jsou vztahy determinace.
- viz otázka č. 25
VZTAHY MEZI VĚTAMI V SOUVĚTÍ
• podřazování = vztah závislosti (determinace), formálně vyjádřen hypotaxí (závislost věty na větě řídící), jedná se o spojení těsnější
- např.: Když skončily přednášky, Jan odcházel ještě do laboratoře, aby se přesvědčil o správnosti svých výpočtů. Přijde čas, že se zima zeptá, cos dělal v létě.
- hypotaktické spojky: že, protože, jelikož, poněvadž,…
• přiřazování = vztah souřadnosti (koordinace), formálně vyjádřen parataxí (rovnocenné, nezávislé věty), jedná se o spojení volnější
- např.: Dveře vrzly, vešel učitel. Dveře se otevřely a objevil se neznámý muž.
- parataktické spojky: a, i, ani, ale,…
- oba principy lze kombinovat - složitá souvětí (vztahy parataxe a hypotaxe na různých úrovních)
- dvě věty (jakéhokoliv druhu) se oddělují čárkou; výjimka: věty ve vztahu souřadnosti spojeny spojkami a, i, nebo. (v těchto případech se čárka neužívá)
- pořadí vět v souvětí je dáno hlavně potřebami aktuálního členění:
a) souvětí souřadná - zpravidla nelze pořadí vět zaměňovat
b) souvětí podřadná - poloha mnohých druhů vět volná, Pozor!: VV přívlastkové (musí stát co nejblíže řídícímu substantivu), VV účinkové (Bylo tak škaredé počasí, že by člověk ani psa nevyhnal.), přirovnávací věty s „než“ (To zranění je nebezpečnější, než se zdálo.)
- každé souvětí by mělo obsahovat pouze jedno jádro z důvodu srozumitelnosti
- ve stylu uměleckém nebo publicistickém se užívá souřadné spojování do řad na způsob výčtu, často spojeného s paralelismem a gradací (Něco se v něm zdvihlo, proud slzí vytryskl, zacukala mu brada,…)
3. Větné členy a polovětné konstrukce
VĚTNÉ ČLENY
1. holé: nezávisí na nich jiný větný člen, mohou být jednoslovné nebo víceslovné (složený slovesný tvar přísudkový – četl jsem, budu číst, byl bych četl, je čten; zvratné sloveso – smát se, zpívám si; modální nebo frázové sloveso + infinitiv – mohu číst, začínám číst; přísudek jmenný se sponou – být přítelem, je způsobilý, stal se kuchařem; větný člen s předložkou – nad knihou; ustrnulá sousloví – křížem krážem)
2. rozvité: spojení řídícího a závislého větného členu (trhali žluté blatouchy)
3. několikanásobné: souřadně spojené větné členy na stejné úrovni (oddělují se čárkami, spojkou a, i, ani, nebo bez čárky, nebo spojkou i čárkou) v poměru:
- slučovacím: otec, matka a děti; náš i váš
- stupňovacím: podrážděný, ba i hrubý
- odporovacím: malý, ale útulný
- vylučovacím: zítra nebo dnes
- důsledkovém: malý, proto milý
1. základní: podmět, přísudek (ve větě jednočlenné jen základ, fundament)
2. rozvíjející: přívlastek, předmět, příslovečné určení, doplněk
▫ podmět (subjekt): nezávislý na jiném členu, shoda s přísudkem, vyjadřuje původce nebo nositele činnosti stavu, vlastnosti, někdy cíl děje, může být vyjádřen všemi slovními druhy
- rozlišujeme: podmět vyjádřený (Sestra přišla na návštěvu.), nevyjádřený (Čte knihu.) nebo všeobecný (V kině dávají český film. Zvonili poledne.)
▫ přísudek (predikát): nezávislý na jiném členu, shoda s podmětem, vyjadřuje děj nebo stav, změnu stavu, vlastnost, jejímž nositelem je podmět
- rozlišujeme: přísudek slovesný - vyjádřen slovesným tvarem (např. čte, spí), přísudek jmenným se sponou - sponové slovesa (být, bývat, stát, stávat se) + podstatné nebo přídavné jméno (např. Petr je lékař. Čas jsou peníze. Dítě je zlobivé.), přísudek jmenným beze spony (např. Mladost radost. Kniha - přítel člověka.)
▫ přívlastek (atribut): závisí na podstatném jménu (závislost vyjádřena kongruencí, adjunkcí, někdy i rekcí), které blíže určuje, může být vyjádřen přídavným jménem (slunečný den), zájmenem (můj přítel), číslovkou (první den, dvě děti), podstatným jménem (učebnice češtiny), infinitivem (touha zvítězit) nebo příslovcem (dům naproti)
- rozlišujeme: přívlastek shodný - přívlastek se shoduje s podstatným jménem, které rozvíjí (Pražský hrad), stojí většinou před substantivem, přívlastek neshodný - při skloňování se jeho tvar nemění, zaujímá místo zpravidla za podstatným jménem (cesta lesem); přívlastek volný – vyjadřuje doplňující vlastnost, oddělen čárkou, přívlastek těsný – vyjadřuje podstatnou informaci, nelze vypustit; přívlastek holý (úzká cesta), přívlastek rozvitý (velmi úzká cesta), přívlastek několikanásobný (úzká a klikatá cesta), přívlastek postupně rozvíjející (úzká lesní cesta).
▫ předmět (objekt): závisí na slovese nebo přídavném jménu (závislost vyjádřena rekcí), vyjadřuje osobu, zvíře, věc, které děj zasahuje, nebo kterých se obsah předmětu týká, nejčastěji bývá vyjádřen podstatným jménem v prostém nebo předložkovém pádě (psal dopis, díval se na televizi), zájmenem (radil jí) nebo infinitivem (umí šít); na předmět se ptáme pádovými otázkami kromě 1. a 5. pádu
▫ příslovečné určení (adverbiale): závisí na slovese nebo na přídavném jménu, zřídka na příslovci (závislost vyjádřena adjunkcí), vyjadřuje různé okolnosti děje (místo, čas, způsob, příčinu, účel, podmínku, přípustku), vyjadřuje se příslovcem (studoval pilně), substantivem (trénoval celý den) nebo infinitivem (přijel navštívit); na příslovečné určení se neptáme pádovými otázkami, ale např. používáme otázky typu Kde? Kdy? Jak? Proč?
- rozlišujeme: příslovečné určení místa (pracovat v dole), příslovečné určení času (pracovat od rána), příslovečné určení způsobu (pracovat dobře), příslovečné určení příčiny (naříkat bolestí), příslovečné určení účelu (šel k němu pro peníze), příslovečné určení podmínky (v případě potřeby pomůžeme), příslovečné určení přípustky (přes nepřízeň počasí šel do hor)
▫ doplněk (atribut verbální): dvojí závislost - závisí na slovese a substantivu v podmětu nebo předmětu (závislost vyjádřena jednak kongruencí, jednak rekcí), vyjadřuje vlastnost jména za jistého děje nebo stav, může být vyjádřen adjektivem (Otec se vrátil unavený. Petr chodil bos.), substantivem (Dostal to darem.), číslovkou (Eva doběhla první.), zájmenem (Zůstal sám.), přechodníkem (Hledal zápalky, chtěje si posvítit.), infinitivem (Viděl jsem ho plakat.); u neplnovýznamových sloves (jmenovat, pokládat, mít, zůstat, nechat) jde o nutné doplnění slovesa (Zůstala sama. Jmenovali ho prezidentem. Pokládali ho za blázna.)
- rozlišujeme: doplněk shodný (Dívky běhaly bosé.), doplněk neshodný (Zvolili ho předsedou.)
- samostatnými větnými členy nejsou: předložky, spojky, citoslovce, zvratná zájmena u zvratných sloves, tvary slovesa být v složených tvarech slovesných, sponová slovesa, způsobová a frázová slovesa zdůrazňující, rytmické nebo navazující částice, odkazovací výrazy, vsuvky, oslovení (kdo to tu je, našel zálibu zvláště v hudbě, dbá toho, aby…, to jsem rád, že…, to zářily hvězdy)
- syntaktické vztahy významové:
▫ predikace (přisuzování): mezi podmětem a přísudkem (např. Maminka vaří.)
▫ determinace (určování): mezi závislým a řídícím členem, vyjadřuje se shodou = kongruence – mezi podmětem a přísudkem (Honzík trhal), podstatným jménem a přívlastkem shodným (černá tabule), mezi podmětem, přísudkem a doplňkem shodným (Petr chodil do kina rád.), řízeností = vazba = rekce - většinou mezi předmětem a přísudkem (dosáhl cíle, trhali blatouchy), mezi podstatným jménem a přívlastkem neshodným (trhání blatouchů), mezi podstatným jménem, slovesem a doplňkem neshodným (zvolili ho vedoucím), přimykáním = adjunkce – tvar závislého členu není určován členem řídícím, je volně připojen, vztah mezi přísudkem a příslovečným určením (trhali včera, trhali u potoka), mezi podstatným jménem a neshodným přívlastkem (dům u nádraží)
▫ koordinace (přiřazování): vztah souřadnosti, vyjadřuje vztah členů na sobě nezávislých, které mohou být spojeny vztahem slučovacím, odporovacím, vylučovacím, stupňovacím, příčinným nebo důsledkovým (Věrka a Honzík, pěkný, ale drahý, stejně tak i ve větách: Uklidnil se a začal hned psát. Chtěl, abych přišel a (abych) přivedl psa.)
▫ přistavování (apozice): vztah široké totožnosti (Jan Neruda, básník a prozaik, se narodil v Praze.)
POLOVĚTNÉ KONSTRUKCE
- polovětné konstrukce tvoří významově samostatný celek, oddělují se čárkou, mluvnicky se svou rozvitostí blíží vedlejším větám, ale bez přísudkového slovesa
▫ volný přívlastek adjektivní: přívlastek rozvitý stojící zpravidla za podstatným jménem a jehož základem je adjektivum, vyjadřuje samostatnou myšlenku (lze ho vynechat), odděluje se čárkou (Mužstvo, hrající v dobré kondici, zvítězilo zcela přesvědčivě.)
▫ přístavek (apozice): volně připojený přívlastek substantivní, stojí za řídícím substantivem, jeho základem je podstatné jméno rozvíjející jiné podstatné jméno (táž představa označena dvojím způsobem), je doplňující, shrnující, dokládající, blíže určující, hodnotící apod., odděluje se čárkami (Sněžka, nejvyšší hora Čech, měří 1602 m.)
▫ přechodníková konstrukce: rozvitý přechodník (větně doplněk), přisuzuje podmětu nějakou činnost nebo vlastnost, obvykle v projevech psaných (knižní ráz), odděluje se čárkami (Kozlík, shromáždiv tlupu, rozkázal, aby se měli k odchodu.)
▫ infinitivní konstrukce podmínková: transponovatelná ve vedlejší větu podmínkovou, odděluje se čárkou (Nebýt vás, nebyl bych se to dozvěděl. = Kdyby nebylo vás, …)
1. holé: nezávisí na nich jiný větný člen, mohou být jednoslovné nebo víceslovné (složený slovesný tvar přísudkový – četl jsem, budu číst, byl bych četl, je čten; zvratné sloveso – smát se, zpívám si; modální nebo frázové sloveso + infinitiv – mohu číst, začínám číst; přísudek jmenný se sponou – být přítelem, je způsobilý, stal se kuchařem; větný člen s předložkou – nad knihou; ustrnulá sousloví – křížem krážem)
2. rozvité: spojení řídícího a závislého větného členu (trhali žluté blatouchy)
3. několikanásobné: souřadně spojené větné členy na stejné úrovni (oddělují se čárkami, spojkou a, i, ani, nebo bez čárky, nebo spojkou i čárkou) v poměru:
- slučovacím: otec, matka a děti; náš i váš
- stupňovacím: podrážděný, ba i hrubý
- odporovacím: malý, ale útulný
- vylučovacím: zítra nebo dnes
- důsledkovém: malý, proto milý
1. základní: podmět, přísudek (ve větě jednočlenné jen základ, fundament)
2. rozvíjející: přívlastek, předmět, příslovečné určení, doplněk
▫ podmět (subjekt): nezávislý na jiném členu, shoda s přísudkem, vyjadřuje původce nebo nositele činnosti stavu, vlastnosti, někdy cíl děje, může být vyjádřen všemi slovními druhy
- rozlišujeme: podmět vyjádřený (Sestra přišla na návštěvu.), nevyjádřený (Čte knihu.) nebo všeobecný (V kině dávají český film. Zvonili poledne.)
▫ přísudek (predikát): nezávislý na jiném členu, shoda s podmětem, vyjadřuje děj nebo stav, změnu stavu, vlastnost, jejímž nositelem je podmět
- rozlišujeme: přísudek slovesný - vyjádřen slovesným tvarem (např. čte, spí), přísudek jmenným se sponou - sponové slovesa (být, bývat, stát, stávat se) + podstatné nebo přídavné jméno (např. Petr je lékař. Čas jsou peníze. Dítě je zlobivé.), přísudek jmenným beze spony (např. Mladost radost. Kniha - přítel člověka.)
▫ přívlastek (atribut): závisí na podstatném jménu (závislost vyjádřena kongruencí, adjunkcí, někdy i rekcí), které blíže určuje, může být vyjádřen přídavným jménem (slunečný den), zájmenem (můj přítel), číslovkou (první den, dvě děti), podstatným jménem (učebnice češtiny), infinitivem (touha zvítězit) nebo příslovcem (dům naproti)
- rozlišujeme: přívlastek shodný - přívlastek se shoduje s podstatným jménem, které rozvíjí (Pražský hrad), stojí většinou před substantivem, přívlastek neshodný - při skloňování se jeho tvar nemění, zaujímá místo zpravidla za podstatným jménem (cesta lesem); přívlastek volný – vyjadřuje doplňující vlastnost, oddělen čárkou, přívlastek těsný – vyjadřuje podstatnou informaci, nelze vypustit; přívlastek holý (úzká cesta), přívlastek rozvitý (velmi úzká cesta), přívlastek několikanásobný (úzká a klikatá cesta), přívlastek postupně rozvíjející (úzká lesní cesta).
▫ předmět (objekt): závisí na slovese nebo přídavném jménu (závislost vyjádřena rekcí), vyjadřuje osobu, zvíře, věc, které děj zasahuje, nebo kterých se obsah předmětu týká, nejčastěji bývá vyjádřen podstatným jménem v prostém nebo předložkovém pádě (psal dopis, díval se na televizi), zájmenem (radil jí) nebo infinitivem (umí šít); na předmět se ptáme pádovými otázkami kromě 1. a 5. pádu
▫ příslovečné určení (adverbiale): závisí na slovese nebo na přídavném jménu, zřídka na příslovci (závislost vyjádřena adjunkcí), vyjadřuje různé okolnosti děje (místo, čas, způsob, příčinu, účel, podmínku, přípustku), vyjadřuje se příslovcem (studoval pilně), substantivem (trénoval celý den) nebo infinitivem (přijel navštívit); na příslovečné určení se neptáme pádovými otázkami, ale např. používáme otázky typu Kde? Kdy? Jak? Proč?
- rozlišujeme: příslovečné určení místa (pracovat v dole), příslovečné určení času (pracovat od rána), příslovečné určení způsobu (pracovat dobře), příslovečné určení příčiny (naříkat bolestí), příslovečné určení účelu (šel k němu pro peníze), příslovečné určení podmínky (v případě potřeby pomůžeme), příslovečné určení přípustky (přes nepřízeň počasí šel do hor)
▫ doplněk (atribut verbální): dvojí závislost - závisí na slovese a substantivu v podmětu nebo předmětu (závislost vyjádřena jednak kongruencí, jednak rekcí), vyjadřuje vlastnost jména za jistého děje nebo stav, může být vyjádřen adjektivem (Otec se vrátil unavený. Petr chodil bos.), substantivem (Dostal to darem.), číslovkou (Eva doběhla první.), zájmenem (Zůstal sám.), přechodníkem (Hledal zápalky, chtěje si posvítit.), infinitivem (Viděl jsem ho plakat.); u neplnovýznamových sloves (jmenovat, pokládat, mít, zůstat, nechat) jde o nutné doplnění slovesa (Zůstala sama. Jmenovali ho prezidentem. Pokládali ho za blázna.)
- rozlišujeme: doplněk shodný (Dívky běhaly bosé.), doplněk neshodný (Zvolili ho předsedou.)
- samostatnými větnými členy nejsou: předložky, spojky, citoslovce, zvratná zájmena u zvratných sloves, tvary slovesa být v složených tvarech slovesných, sponová slovesa, způsobová a frázová slovesa zdůrazňující, rytmické nebo navazující částice, odkazovací výrazy, vsuvky, oslovení (kdo to tu je, našel zálibu zvláště v hudbě, dbá toho, aby…, to jsem rád, že…, to zářily hvězdy)
- syntaktické vztahy významové:
▫ predikace (přisuzování): mezi podmětem a přísudkem (např. Maminka vaří.)
▫ determinace (určování): mezi závislým a řídícím členem, vyjadřuje se shodou = kongruence – mezi podmětem a přísudkem (Honzík trhal), podstatným jménem a přívlastkem shodným (černá tabule), mezi podmětem, přísudkem a doplňkem shodným (Petr chodil do kina rád.), řízeností = vazba = rekce - většinou mezi předmětem a přísudkem (dosáhl cíle, trhali blatouchy), mezi podstatným jménem a přívlastkem neshodným (trhání blatouchů), mezi podstatným jménem, slovesem a doplňkem neshodným (zvolili ho vedoucím), přimykáním = adjunkce – tvar závislého členu není určován členem řídícím, je volně připojen, vztah mezi přísudkem a příslovečným určením (trhali včera, trhali u potoka), mezi podstatným jménem a neshodným přívlastkem (dům u nádraží)
▫ koordinace (přiřazování): vztah souřadnosti, vyjadřuje vztah členů na sobě nezávislých, které mohou být spojeny vztahem slučovacím, odporovacím, vylučovacím, stupňovacím, příčinným nebo důsledkovým (Věrka a Honzík, pěkný, ale drahý, stejně tak i ve větách: Uklidnil se a začal hned psát. Chtěl, abych přišel a (abych) přivedl psa.)
▫ přistavování (apozice): vztah široké totožnosti (Jan Neruda, básník a prozaik, se narodil v Praze.)
POLOVĚTNÉ KONSTRUKCE
- polovětné konstrukce tvoří významově samostatný celek, oddělují se čárkou, mluvnicky se svou rozvitostí blíží vedlejším větám, ale bez přísudkového slovesa
▫ volný přívlastek adjektivní: přívlastek rozvitý stojící zpravidla za podstatným jménem a jehož základem je adjektivum, vyjadřuje samostatnou myšlenku (lze ho vynechat), odděluje se čárkou (Mužstvo, hrající v dobré kondici, zvítězilo zcela přesvědčivě.)
▫ přístavek (apozice): volně připojený přívlastek substantivní, stojí za řídícím substantivem, jeho základem je podstatné jméno rozvíjející jiné podstatné jméno (táž představa označena dvojím způsobem), je doplňující, shrnující, dokládající, blíže určující, hodnotící apod., odděluje se čárkami (Sněžka, nejvyšší hora Čech, měří 1602 m.)
▫ přechodníková konstrukce: rozvitý přechodník (větně doplněk), přisuzuje podmětu nějakou činnost nebo vlastnost, obvykle v projevech psaných (knižní ráz), odděluje se čárkami (Kozlík, shromáždiv tlupu, rozkázal, aby se měli k odchodu.)
▫ infinitivní konstrukce podmínková: transponovatelná ve vedlejší větu podmínkovou, odděluje se čárkou (Nebýt vás, nebyl bych se to dozvěděl. = Kdyby nebylo vás, …)
2. Vývoj slovní zásoby
1) do 14. století
- pronikání křesťanství na naše území (9. stol.) – latina (západoevropský mezinárodní kulturní jazyk té doby) a staroslověnština (1. slovanský spisovný jazyk, ovlivnila spisovnou češtinu, staroslověnské o. déle než 200 let, Prohlas, Panonské legendy, 1. a 2. staroslověnská legenda o sv. Václavovi)
- 1097 vyhnáni slovanští mniši ze Sázavského kláštera - kulturním jazykem jen latina
- 1. písemné stopy ČJ – vpisky do latinských rukopisů (bohemika – Kosmova kronika, glosy – od 11. stol.)
- 1. písemně dochovaná česká věta – z poč. 13. stol., v latinské zakládací listině kapituly litoměřické z r. 1057, psána jednoduchým = primitivním pravopisem – české hlásky, které latina neměla, označovány písmeny pro zvukově nejbližší hlásky (mnohoznačnost některých písmen)
- spřežkový pravopis – spojování 2 i více latinských písmen
- české texty do konce 13. stol. jen zřídka; píseň Hospodine, pomiluj ny (psaná česky, původu staroslověnského, z. 10. stol.), píseň Svatý Václave (z 12. – 13. stol.), fce nár. hymny
2) 14. století
- v souvislosti s hospodářským, politickým a kulturním rozvojem ve 14. stol. rozvoj spisovné češtiny, která se z klášterů a církevních kruhů vůbec šíří i na královský dvůr, k šlechtě a k měšťanstvu, obohacování slovní zásoby (nové pojmy feudálního života - nová slova nebo přejímání slov z němčiny a z latiny), rozvíjí se i skladba (např. různé typy souvětí)
- od poč. 14. stol. v češtině básně
- od pol. 14. stol. i próza, souvislá literární díla v češtině (Alexandreis, Dalimilova kronika, Hradecký rukopis, Mastičkář)
- nejdokonalejší ČJ ve spisech Tomáše Štítného – Knížky šestery o obecných věcech křesťanských
3) 15. století
- poč. 15. stol. - husitské hnutí - počeštění měst, uplatnění češtiny ve veřejném životě, v literatuře (obrací se k měšťanům a řemeslníkům), česká bohoslužba, rozvoj mluveného slova (kázání), znalost bible - popularizace češtiny
- Jan Hus – péče o jazyk, užíval živý jazyk, zbavený zastaralých slov, nahrazoval cizí (hl. něm.) slova, dbal o správnou výslovnost; místo pravopisu spřežkového navrhl tzv. pravopis diakritický – užívání rozlišovacích znamének (nabodeníčka = tečky a čárky, ċeský; zz – ž, czz – ċ, aa - á)
4) 16. století a počátek 17. století – humanismus
- rozvoj společnosti - rozvoj češtiny, bohatá, česky psaná literatura, čeština do škol, do úřadů, stala se mezinárodním jazykem užívaným v Polsku a v Uhrách
- obohacování o nová slova (hl. přejímání z cizích jazyků), rozvoj větné stavby po vzoru latiny (humanistická perioda – složité souvětí, předvětí : závětí), vztažné věty, slovesa na konci věty, pasivum, přechodníky, zánik duálu, aoristu a imperfekta - humanistická čeština – vysoká úroveň
- význam knihtisku, vydány mluvnice (Vavřinec Benedikt z Nedožier, Jan Blahoslav) a vícejazyčné slovníky (Daniel Adam z Veleslavína – veleslavínská čeština, Jan Ámos Komenský)
- nejdokonalejší – jazyk Bible kralické, bratrský pravopis – platný až do NO, místo teček háčky (ž, č, ř), pro š zůstává spřežka ß, hláska j označována písmenem g (mág = máj), dvojhlásky aj, ej psány ay, ey, hláska v označována w (wěc), v na začátku slova = u (vslyš = uslyš), í označováno písmenem j (gegj = její), po c, s, z a po spojce i se psalo jen y (cyzý)
5) 17. a 18. století – pobělohorské období
- 1620 bitva na Bílé hoře, zpomalení rozvoje spisovné češtiny, úpadek češtiny, emigrace české nekatolické inteligence, vliv germanizace, čeština jen na venkově a v nižších vrstvách, v lidové slovesnosti
- snaha bránit se cizím vlivům – puristé, tvořili nová slova (skokotnosta = taneční mistr, letodník = kalendář)
- např. Václav Jan Rosa
6) konec 18. a 1. polovina 19. století – národní obrození
- 1781 zrušeno nevolnictví - hromadné stěhování čes. obyvatelstva do poněmčených měst, posílen český živel - potřeba rozvinutého spisovného jazyka
- vydávány obrany českého jazyka (Bohuslav Balbín, K. I. Thám)
- Josef Dobrovský – 1. mluvnice NO - Zevrubná mluvnice jazyka českého (Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache), základní kodifikační dílo, navázal na vyspělou češtinu Bible kralické, opravil bratrský pravopis – Dobrovského analogická oprava pravopisná: měkké i po c a ve spojce i, po s, z se psalo i nebo y podle analogie: 1. pád psi (páni), 4. a 7. pád psy (pány); napsal slovník německo-český (Deutsch-böhmisches Wörterbuch I, II), sám česky nepsal, nevěřil, že by se ČJ mohl stát jazykem vědy
- Josef Jungmann se se svými spolupracovníky zasloužil o sepsání a podstatné obohacení slovní zásoby ČJ ve všech oborech, vydal 5ti-dílný Slovník česko-německý, vznikla česká odborná terminologie, překlady cizích literárních děl, rozvoj umělecké literatury
- po stránce skladební a slohové je naučná próza pokračováním vypěstěného jazyka českého humanismu, zakončením a vyvrcholením humanistické češtiny je jazyk Františka Palackého – Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě
7) 2. polovina 19. století
- pronikání češtiny do úřadů, škol, rozvoj umělecké literatury a publicistiky
- mizí knižní a archaické výrazy, do spisovné češtiny proniká hovorová čeština - Němcová, Havlíček, Tyl
- velké zásluhy o poznání vývoje češtiny a o ustálení spisovného jazyka měl Jan Gebauer – revidoval Dobrovského kodifikaci našeho spisovného jazyka
8) 20. století
- aktualizace jazykové normy, kultivace spisovné češtiny
- po 2. světové válce péče Ústavu pro jazyk český o jazykovou kulturu
- pronikání křesťanství na naše území (9. stol.) – latina (západoevropský mezinárodní kulturní jazyk té doby) a staroslověnština (1. slovanský spisovný jazyk, ovlivnila spisovnou češtinu, staroslověnské o. déle než 200 let, Prohlas, Panonské legendy, 1. a 2. staroslověnská legenda o sv. Václavovi)
- 1097 vyhnáni slovanští mniši ze Sázavského kláštera - kulturním jazykem jen latina
- 1. písemné stopy ČJ – vpisky do latinských rukopisů (bohemika – Kosmova kronika, glosy – od 11. stol.)
- 1. písemně dochovaná česká věta – z poč. 13. stol., v latinské zakládací listině kapituly litoměřické z r. 1057, psána jednoduchým = primitivním pravopisem – české hlásky, které latina neměla, označovány písmeny pro zvukově nejbližší hlásky (mnohoznačnost některých písmen)
- spřežkový pravopis – spojování 2 i více latinských písmen
- české texty do konce 13. stol. jen zřídka; píseň Hospodine, pomiluj ny (psaná česky, původu staroslověnského, z. 10. stol.), píseň Svatý Václave (z 12. – 13. stol.), fce nár. hymny
2) 14. století
- v souvislosti s hospodářským, politickým a kulturním rozvojem ve 14. stol. rozvoj spisovné češtiny, která se z klášterů a církevních kruhů vůbec šíří i na královský dvůr, k šlechtě a k měšťanstvu, obohacování slovní zásoby (nové pojmy feudálního života - nová slova nebo přejímání slov z němčiny a z latiny), rozvíjí se i skladba (např. různé typy souvětí)
- od poč. 14. stol. v češtině básně
- od pol. 14. stol. i próza, souvislá literární díla v češtině (Alexandreis, Dalimilova kronika, Hradecký rukopis, Mastičkář)
- nejdokonalejší ČJ ve spisech Tomáše Štítného – Knížky šestery o obecných věcech křesťanských
3) 15. století
- poč. 15. stol. - husitské hnutí - počeštění měst, uplatnění češtiny ve veřejném životě, v literatuře (obrací se k měšťanům a řemeslníkům), česká bohoslužba, rozvoj mluveného slova (kázání), znalost bible - popularizace češtiny
- Jan Hus – péče o jazyk, užíval živý jazyk, zbavený zastaralých slov, nahrazoval cizí (hl. něm.) slova, dbal o správnou výslovnost; místo pravopisu spřežkového navrhl tzv. pravopis diakritický – užívání rozlišovacích znamének (nabodeníčka = tečky a čárky, ċeský; zz – ž, czz – ċ, aa - á)
4) 16. století a počátek 17. století – humanismus
- rozvoj společnosti - rozvoj češtiny, bohatá, česky psaná literatura, čeština do škol, do úřadů, stala se mezinárodním jazykem užívaným v Polsku a v Uhrách
- obohacování o nová slova (hl. přejímání z cizích jazyků), rozvoj větné stavby po vzoru latiny (humanistická perioda – složité souvětí, předvětí : závětí), vztažné věty, slovesa na konci věty, pasivum, přechodníky, zánik duálu, aoristu a imperfekta - humanistická čeština – vysoká úroveň
- význam knihtisku, vydány mluvnice (Vavřinec Benedikt z Nedožier, Jan Blahoslav) a vícejazyčné slovníky (Daniel Adam z Veleslavína – veleslavínská čeština, Jan Ámos Komenský)
- nejdokonalejší – jazyk Bible kralické, bratrský pravopis – platný až do NO, místo teček háčky (ž, č, ř), pro š zůstává spřežka ß, hláska j označována písmenem g (mág = máj), dvojhlásky aj, ej psány ay, ey, hláska v označována w (wěc), v na začátku slova = u (vslyš = uslyš), í označováno písmenem j (gegj = její), po c, s, z a po spojce i se psalo jen y (cyzý)
5) 17. a 18. století – pobělohorské období
- 1620 bitva na Bílé hoře, zpomalení rozvoje spisovné češtiny, úpadek češtiny, emigrace české nekatolické inteligence, vliv germanizace, čeština jen na venkově a v nižších vrstvách, v lidové slovesnosti
- snaha bránit se cizím vlivům – puristé, tvořili nová slova (skokotnosta = taneční mistr, letodník = kalendář)
- např. Václav Jan Rosa
6) konec 18. a 1. polovina 19. století – národní obrození
- 1781 zrušeno nevolnictví - hromadné stěhování čes. obyvatelstva do poněmčených měst, posílen český živel - potřeba rozvinutého spisovného jazyka
- vydávány obrany českého jazyka (Bohuslav Balbín, K. I. Thám)
- Josef Dobrovský – 1. mluvnice NO - Zevrubná mluvnice jazyka českého (Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache), základní kodifikační dílo, navázal na vyspělou češtinu Bible kralické, opravil bratrský pravopis – Dobrovského analogická oprava pravopisná: měkké i po c a ve spojce i, po s, z se psalo i nebo y podle analogie: 1. pád psi (páni), 4. a 7. pád psy (pány); napsal slovník německo-český (Deutsch-böhmisches Wörterbuch I, II), sám česky nepsal, nevěřil, že by se ČJ mohl stát jazykem vědy
- Josef Jungmann se se svými spolupracovníky zasloužil o sepsání a podstatné obohacení slovní zásoby ČJ ve všech oborech, vydal 5ti-dílný Slovník česko-německý, vznikla česká odborná terminologie, překlady cizích literárních děl, rozvoj umělecké literatury
- po stránce skladební a slohové je naučná próza pokračováním vypěstěného jazyka českého humanismu, zakončením a vyvrcholením humanistické češtiny je jazyk Františka Palackého – Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě
7) 2. polovina 19. století
- pronikání češtiny do úřadů, škol, rozvoj umělecké literatury a publicistiky
- mizí knižní a archaické výrazy, do spisovné češtiny proniká hovorová čeština - Němcová, Havlíček, Tyl
- velké zásluhy o poznání vývoje češtiny a o ustálení spisovného jazyka měl Jan Gebauer – revidoval Dobrovského kodifikaci našeho spisovného jazyka
8) 20. století
- aktualizace jazykové normy, kultivace spisovné češtiny
- po 2. světové válce péče Ústavu pro jazyk český o jazykovou kulturu
1. O původu a vývoji českého jazyka
- na světě existuje několik tisíc jazyků (3 – 5 tis.). Příbuzné jazyky tvoří tzv. jazykové rodiny. Příbuzenství je patrné na většině jazyků evropských, indických a některých asijských indoevropská skupina.
- jazyky indoevropské dělíme na několik skupin:
1) jazyky indoíránské: indické (sanskrt), íránské (např. perština), romština
2) jazyk řecký
3) jazyky italické: nejznám. – latina, z lidové latiny vznikly dnešní jazyky románské: italština, francouzština, španělština, portugalština, rumunština
4) jazyky keltské: zach. jen zbytky, např. irština, bretonština, jazyky starověkých Galů a Bójů
5) jazyky germánské: němčina, holandština, angličtina, dánština, islandština, norština, švédština
6) jazyky baltské: litevština, lotyština (blízké jazykům slovanským), (pozn.: ALE!!! estonština, finština, maďarština = jazyky ugrofinské)
7) jazyky slovanské: čeština, slovenština, polština, atd. (viz dále)
+ některé další: arménština, albánština
- původní indoevropský jazyk se pouze předpokládá
- turkotatarská jazyková rodina: v Asii, turečtina, tatarština
SLOVANSKÉ JAZYKY
- proces vyčleňování skupiny jazyků slovanských. Po rozpadnutí jazyka indoevropského předkové dnešních Slovanů tvořili – podle některých teorií – jistou dobu jazykové společenství s předky lidí hovořících dnes jazyky baltskými, tedy Litevců a Lotyšů.
- asi 2000 př. n. l. vyčlenění jazyka praslovanského - 3 jazykové skupiny: V, Z, J
- dvojí písmo: latinka a azbuka
- základní jazykové znaky praslovanštiny:
• jery: krátké samohlásky, které postupně zanikly nebo se změnily na samohlásky, které se užívají dnes; tvrdý ъ, měkký ь
• nosovky: nosové samohlásky ę, o, tyto hlásky si zachovala i staroslověnština, v současné době – např. polština
• duál = dvojné číslo: zach. ve skloňování i časování, v ČJ zbytky duálu – dva, oba, ruce, nohy
• 7 pádů při skloňování: máme dosud (pouze ČJ)
• existence kategorie slovesného vidu: schopnost slovesa vyjádřit dokonavost nebo nedokonavost děje, máme dodnes
• 2 minulé jednoduché časy: aorist a imperfektum (od 14. st. má ČJ tvar složený – byl jsem)
• přízvuk: volný a pohyblivý
• samohlásky dlouhé a krátké: v ČJ zůstaly
- po vzniku písemných památek byly ve staré češtině provedeny hláskové změny. Probíhaly nejprve v mluveném (lidovém) jazyce a do spisovné češtiny pronikaly teprve postupně. Změny vycházely ze středních Čech a šířily se od západu k východu.
1) změny souhlásek:
ŕ - ř (ŕepa - řepa), 13. stol.
g - h (gora - hora), 13. stol.
šč - šť (Ščepán - Štěpán), 14. – 15. stol.
2) vývoj samohlásek:
v 12. – 14. stol.
a - ě, á - ie po měkkých souhláskách (duša – dušě)
u - i, ú - í po měkkých souhláskách (ľud – lid)
ě - e (dušě – duše) = ZTRÁTA JOTACE, vyjma po retnicích (v, b, p, m; věřit, běžet, pěvec, měsíc)
v 14. – 16. stol.
ó - uo - ú (kóň – kuoň – kůň), = DIFTONGIZACE + MONOFTONGIZACE
ú - au - ou (súd – saud – soud), = DIFTONGIZACE
ie - í (viera – víra), = MONOFTONGIZACE, ÚŽENÍ
é - í (řéci – říci), = ÚŽENÍ
stejnoslabičné aj - ej (vajce- vejce, ale va-jec)
3) vývoj tvarosloví:
• zánik duálu: užívalo se, když se mluvilo o dvou lidech, zvířatech nebo věcech; dnes zbytky duálu u číslovek (dvěma, oběma, dvou, obou, dvě stě), u částí těla po dvou (očima, rukou, na ramenou aj.)
• rozlišení substantiv muž. rodu podle životnosti: pův. nerozlišena (vizu chlap, hrad vidím chlapa, hrad)
• zánik některých minulých časů: dříve jednoduché slovesné tvary aorist (vedech = vedl jsem) a imperfektum (vediech = vedl jsem), užívaly se do konce 14. stol., také složený tvar času předminulého = plusquamperfektum (byl jsem nesl, byl jest nesl …); tvar aoristu slovesa být (bych, bys, by …) je dodnes součástí kondicionálu
• rozšíření koncovky –m u sloves v 1. os. sg.: ve 14. stol. měla téměř všechna slovesa v 1. os. sg. přít. času koncovku –u, která se někdy změnila na –i (vizu – vizi, znaju – znaji), pouze slovesa jsem, viem, jiem, mám, dám měla koncovku –m, od konce 14. stol. se –m šířilo i na ostatní slovesa, a to tam, kde je v přít. čase dlouhá samohláska (prosím, dělám atp., zůstává nesu, kryji apod.)
4) skladba = syntax:
• do 14. stol. se užívalo více souvětí souřadných a to i tam, kde má dnešní ČJ souvětí podřadné (Ctirad uzře, nali (=hle) dievka pláče x Ctirad vidí dívku, jak pláče.)
• užívalo se přechodníkových vazeb = neurčité tvary slovesné, souvětí zkracují jen tehdy, je-li ve větách stejný podmět, přechodník přítomný (nesa, -ouc, -ouce; maže, -íc, -íce; sázeje, -ejíc, -ejíce; volaje, -ajíc, -ajíce) a minulý (přines, -ši, -še; seskočiv, -vši, -vše)
• u předmětu býval někdy jiný pád (hledati něčeho, učiti se něčemu)
• shodný přívlastek se vyskytoval ve větším rozsahu (bičevá rána = rána bičem, správcě koňský = správce koní) a stával za svým substantivem (král český, Praha město, Karel císař), neshodný přívlastek naopak před svým substantivem (svatého Pavla řeč; z toho spřežky – krveprolití, okamžik)
• jiné postavení příklonek (zdá mi sě = zdá se mi)
• někdy se používal pouze 1 zápor (Nikdo je zcela šťasten.)
- jazyky indoevropské dělíme na několik skupin:
1) jazyky indoíránské: indické (sanskrt), íránské (např. perština), romština
2) jazyk řecký
3) jazyky italické: nejznám. – latina, z lidové latiny vznikly dnešní jazyky románské: italština, francouzština, španělština, portugalština, rumunština
4) jazyky keltské: zach. jen zbytky, např. irština, bretonština, jazyky starověkých Galů a Bójů
5) jazyky germánské: němčina, holandština, angličtina, dánština, islandština, norština, švédština
6) jazyky baltské: litevština, lotyština (blízké jazykům slovanským), (pozn.: ALE!!! estonština, finština, maďarština = jazyky ugrofinské)
7) jazyky slovanské: čeština, slovenština, polština, atd. (viz dále)
+ některé další: arménština, albánština
- původní indoevropský jazyk se pouze předpokládá
- turkotatarská jazyková rodina: v Asii, turečtina, tatarština
SLOVANSKÉ JAZYKY
- proces vyčleňování skupiny jazyků slovanských. Po rozpadnutí jazyka indoevropského předkové dnešních Slovanů tvořili – podle některých teorií – jistou dobu jazykové společenství s předky lidí hovořících dnes jazyky baltskými, tedy Litevců a Lotyšů.
- asi 2000 př. n. l. vyčlenění jazyka praslovanského - 3 jazykové skupiny: V, Z, J
- dvojí písmo: latinka a azbuka
- základní jazykové znaky praslovanštiny:
• jery: krátké samohlásky, které postupně zanikly nebo se změnily na samohlásky, které se užívají dnes; tvrdý ъ, měkký ь
• nosovky: nosové samohlásky ę, o, tyto hlásky si zachovala i staroslověnština, v současné době – např. polština
• duál = dvojné číslo: zach. ve skloňování i časování, v ČJ zbytky duálu – dva, oba, ruce, nohy
• 7 pádů při skloňování: máme dosud (pouze ČJ)
• existence kategorie slovesného vidu: schopnost slovesa vyjádřit dokonavost nebo nedokonavost děje, máme dodnes
• 2 minulé jednoduché časy: aorist a imperfektum (od 14. st. má ČJ tvar složený – byl jsem)
• přízvuk: volný a pohyblivý
• samohlásky dlouhé a krátké: v ČJ zůstaly
- po vzniku písemných památek byly ve staré češtině provedeny hláskové změny. Probíhaly nejprve v mluveném (lidovém) jazyce a do spisovné češtiny pronikaly teprve postupně. Změny vycházely ze středních Čech a šířily se od západu k východu.
1) změny souhlásek:
ŕ - ř (ŕepa - řepa), 13. stol.
g - h (gora - hora), 13. stol.
šč - šť (Ščepán - Štěpán), 14. – 15. stol.
2) vývoj samohlásek:
v 12. – 14. stol.
a - ě, á - ie po měkkých souhláskách (duša – dušě)
u - i, ú - í po měkkých souhláskách (ľud – lid)
ě - e (dušě – duše) = ZTRÁTA JOTACE, vyjma po retnicích (v, b, p, m; věřit, běžet, pěvec, měsíc)
v 14. – 16. stol.
ó - uo - ú (kóň – kuoň – kůň), = DIFTONGIZACE + MONOFTONGIZACE
ú - au - ou (súd – saud – soud), = DIFTONGIZACE
ie - í (viera – víra), = MONOFTONGIZACE, ÚŽENÍ
é - í (řéci – říci), = ÚŽENÍ
stejnoslabičné aj - ej (vajce- vejce, ale va-jec)
3) vývoj tvarosloví:
• zánik duálu: užívalo se, když se mluvilo o dvou lidech, zvířatech nebo věcech; dnes zbytky duálu u číslovek (dvěma, oběma, dvou, obou, dvě stě), u částí těla po dvou (očima, rukou, na ramenou aj.)
• rozlišení substantiv muž. rodu podle životnosti: pův. nerozlišena (vizu chlap, hrad vidím chlapa, hrad)
• zánik některých minulých časů: dříve jednoduché slovesné tvary aorist (vedech = vedl jsem) a imperfektum (vediech = vedl jsem), užívaly se do konce 14. stol., také složený tvar času předminulého = plusquamperfektum (byl jsem nesl, byl jest nesl …); tvar aoristu slovesa být (bych, bys, by …) je dodnes součástí kondicionálu
• rozšíření koncovky –m u sloves v 1. os. sg.: ve 14. stol. měla téměř všechna slovesa v 1. os. sg. přít. času koncovku –u, která se někdy změnila na –i (vizu – vizi, znaju – znaji), pouze slovesa jsem, viem, jiem, mám, dám měla koncovku –m, od konce 14. stol. se –m šířilo i na ostatní slovesa, a to tam, kde je v přít. čase dlouhá samohláska (prosím, dělám atp., zůstává nesu, kryji apod.)
4) skladba = syntax:
• do 14. stol. se užívalo více souvětí souřadných a to i tam, kde má dnešní ČJ souvětí podřadné (Ctirad uzře, nali (=hle) dievka pláče x Ctirad vidí dívku, jak pláče.)
• užívalo se přechodníkových vazeb = neurčité tvary slovesné, souvětí zkracují jen tehdy, je-li ve větách stejný podmět, přechodník přítomný (nesa, -ouc, -ouce; maže, -íc, -íce; sázeje, -ejíc, -ejíce; volaje, -ajíc, -ajíce) a minulý (přines, -ši, -še; seskočiv, -vši, -vše)
• u předmětu býval někdy jiný pád (hledati něčeho, učiti se něčemu)
• shodný přívlastek se vyskytoval ve větším rozsahu (bičevá rána = rána bičem, správcě koňský = správce koní) a stával za svým substantivem (král český, Praha město, Karel císař), neshodný přívlastek naopak před svým substantivem (svatého Pavla řeč; z toho spřežky – krveprolití, okamžik)
• jiné postavení příklonek (zdá mi sě = zdá se mi)
• někdy se používal pouze 1 zápor (Nikdo je zcela šťasten.)
ARBESŮV POHLED NA MÁCHU - referát
Použitá literatura: Arbes, J. – Karel Hynek Mácha
Když roku 1858 chtěla nová básnická generace vydat první almanach „Máj“ a hledala podobiznu Máchovu, nebylo v Čechách nikoho, kdo by ji mohl opatřit.Máchovo vyobrazení není úplně jeho věrnou podobiznou, ale má cenu jisté pravděpodobnosti. V kapli na Valdštýně u Turnova se nachází obraz sv. Jana Křtitele, ke kterému seděl Mácha jako model. A když ti, kteří znali Máchu osobně, tvář sv. Jana spatřili, shledali ji podobnou s tváří Máchovou. Přesto není věrná. Mácha se nám jeví jako vážný, vyspělý, asi čtyřicetiletý nebo jen o několik roků mladší s nápadně zádumčivým výrazem. Ve skutečnosti zemřel Mácha ve 26 letech, tedy jako mladík, v jehož tváři bychom sotva hledali nápadnou zestárlost a zmužilost.
Že byl Mácha člověk zvláštní (originální) – v tom se shodují všichni jeho vrstevníci. Člověk neobyčejný, povaha hluboká, cituplná, nepřístupná, samotář, nespokojenec a rozervanec. Na sobě nosil bělavý nebo šedivý plášť s červenou podšívkou. Každý se zmiňuje o jeho plášti jako věci nad míru nápadné. Mácha se sám pokládal za člověka „dobrého srdce a zlé hlavy.“ Jeho libůstkou bylo předčítání každé své nové básně svým přátelům, kdykoliv je navštívil.
Máchovi vrstevníci vůbec nepochopili jeho ducha ani povahu. Jeho ctižádost byla čistá, ušlechtilá a nesobecká. Chtěl vykonat něco pro prospěch svého národa. On sám z toho neměl žádný zisk a nedostalo se mu ani pochvaly. Naopak – byl odsouzen jako neschopný básník. Od života požadoval víc, než mu mohl dát. Byl básník idealista.
Už jako chlapec, navštěvující farní školu u sv. Petra v Praze, byl Mácha plný života, pohyblivý, zkoumavý a v jistém ohledu i pilný žák. A také vnímavý a dost vtipný. Na gymnáziu pak začal hodně číst.
Mácha si také velmi oblíbil herectví. Liboval si v neobyčejných charakterech. K tomu mu nescházela „deklamátorská síla“ a vylíčený afekt.
Protože byl „po česku vychován“, cítil se vždy jako Čech. Ale nyní se stal Čechem uvědomělým. Seznámil se s Hájkovou kronikou, oblíbil si i čtení českých knih a začal se více zajímat o české dějiny. Aby se zdokonalil v českém jazyce, četl také české časopisy Krameriovy. V té době ho nejvíce lákalo cestování po vlasti. Kdykoliv se objevila příležitost, navštěvoval české kraje a více se s nimi seznamoval. Nelákala ho samota sama o sobě, ale český kraj, česká vlast. Cestoval proto, aby poznal kraj, lid a jeho zvyky, a mravy, aby se seznámil s městy, vesnicemi. Hrady a zámky. A tak spojil příjemné s užitečným. Vábil ho šumot lesních stromů, hluk bouřky, tiché noční hvězdy, pohled večerního slunce.
Když se po roce 1830 otevřela idea vzájemnosti slovanské širší perspektiva, začal se učit polštině, četl polské básníky, zamiloval si rukopisy Královédvorský, Kolárovu „Slávy dcera“, Polákovu „Vznešenost přírody“ – cestoval ještě víc. Mezi jeho důvěrné přátele patřili rozervanci, mladíci nespokojení s životními poměry, vlastenci, upřímní přátelé pravdy a práva, lidé širokého rozhledu.
Co však vadilo Máchovým vrstevníkům? Byl to člověk samostatný, zajímavý, duchaplný, hluboký, slovem geniální. Jak je známo, byl pokládán za cizáka. Lidé mu radili, aby básnil zcela jinak, pokládali ho za básníka zcela nevlasteneckého. A přece z celé řady prací dýchá ryze český duch a vane poctivé nadšení vlastenecké, o kterém valná většina básníků neměla ani ponětí.
A jaký byl jeho poměr k ženám? Byl náruživý v lásce jako v životě. Jeho mysl hledala za oblíbenou tváří také oblíbené myšlenky a city. V podobách ženských hledal ideály. Kolikrát miloval, tolikrát se zklamal. Neměl mnoho milenek, ale první jeho láska měla prý „znak ideálnosti“ a poslední „znak démonického rozčilení.“
Poslední Máchova milenka dala básníkovi poznat vedle blaha i trpkost lásky. Tato láska poutala prý Máchu „jako osud, ve kterém se člověk citově potácí.“ A když Mácha poznal svůj klam, chtěl se vymknout z milostných pout. Několikrát se chtěl s touto dívkou navždy rozloučit. Není žádné pochybnosti, že Mácha miloval dívku upřímně a horlivě. Také však není pochyb, že byly mezi nimi různé konflikty. Svrchovaně šťastný proto v lásce nebyl.
Časem jej přemáhala starost a úzkost o dítě a matku.
Několik dní po příchodu do Litoměřic se mu narodil syn. Dítě i matka churavěla a on sám žil v nejistotě s hlavou plnou starostí, neboť: „již jsem dnes“, píše v listě ze dne 28. října, „nesnídal a nevečeřel – obědvat budu moci zítra a v neděli, a v pondělí ani obědvat ne, a jestli v outerý na 1ho nedostanu od p. Justiciara peníze, a já pochybuju, neb je svátek, tak umru hlady, - A v takových poměrech nemyslel šestadvacetiletý mladý muž skoro na nic jiného, než na své nemocné dítě a chystal přípravy k sňatku s ženou, která mu svou láskou život ztrpčila………..
V neděli 20. října vypukl v Litoměřicích požár. Jedenáct stodol bylo v plamenech. K požáru běžel Mácha téměř hodinu a u požáru byl mezi prvními. Pomáhal hasit. Celý mokrý se pak vracel domů, kde ulehl ve studeném pokoji. Teprve 1. listopadu pocítil indispozici následkem nachlazení. Později se dostavila palčivá bolest na prsou a dne 5. listopadu umírá na zánět plic, nebo-li jinými slovy: splácí svou obětavost při požáru smrtí.
Mácha ne tolik jako básník, on ani jako člověk Čech šťastným být nemohl. Znal minulost národa a tušil i nejbližší budoucnost. On viděl dál a hloub a jasněji než jiní.
Když roku 1858 chtěla nová básnická generace vydat první almanach „Máj“ a hledala podobiznu Máchovu, nebylo v Čechách nikoho, kdo by ji mohl opatřit.Máchovo vyobrazení není úplně jeho věrnou podobiznou, ale má cenu jisté pravděpodobnosti. V kapli na Valdštýně u Turnova se nachází obraz sv. Jana Křtitele, ke kterému seděl Mácha jako model. A když ti, kteří znali Máchu osobně, tvář sv. Jana spatřili, shledali ji podobnou s tváří Máchovou. Přesto není věrná. Mácha se nám jeví jako vážný, vyspělý, asi čtyřicetiletý nebo jen o několik roků mladší s nápadně zádumčivým výrazem. Ve skutečnosti zemřel Mácha ve 26 letech, tedy jako mladík, v jehož tváři bychom sotva hledali nápadnou zestárlost a zmužilost.
Že byl Mácha člověk zvláštní (originální) – v tom se shodují všichni jeho vrstevníci. Člověk neobyčejný, povaha hluboká, cituplná, nepřístupná, samotář, nespokojenec a rozervanec. Na sobě nosil bělavý nebo šedivý plášť s červenou podšívkou. Každý se zmiňuje o jeho plášti jako věci nad míru nápadné. Mácha se sám pokládal za člověka „dobrého srdce a zlé hlavy.“ Jeho libůstkou bylo předčítání každé své nové básně svým přátelům, kdykoliv je navštívil.
Máchovi vrstevníci vůbec nepochopili jeho ducha ani povahu. Jeho ctižádost byla čistá, ušlechtilá a nesobecká. Chtěl vykonat něco pro prospěch svého národa. On sám z toho neměl žádný zisk a nedostalo se mu ani pochvaly. Naopak – byl odsouzen jako neschopný básník. Od života požadoval víc, než mu mohl dát. Byl básník idealista.
Už jako chlapec, navštěvující farní školu u sv. Petra v Praze, byl Mácha plný života, pohyblivý, zkoumavý a v jistém ohledu i pilný žák. A také vnímavý a dost vtipný. Na gymnáziu pak začal hodně číst.
Mácha si také velmi oblíbil herectví. Liboval si v neobyčejných charakterech. K tomu mu nescházela „deklamátorská síla“ a vylíčený afekt.
Protože byl „po česku vychován“, cítil se vždy jako Čech. Ale nyní se stal Čechem uvědomělým. Seznámil se s Hájkovou kronikou, oblíbil si i čtení českých knih a začal se více zajímat o české dějiny. Aby se zdokonalil v českém jazyce, četl také české časopisy Krameriovy. V té době ho nejvíce lákalo cestování po vlasti. Kdykoliv se objevila příležitost, navštěvoval české kraje a více se s nimi seznamoval. Nelákala ho samota sama o sobě, ale český kraj, česká vlast. Cestoval proto, aby poznal kraj, lid a jeho zvyky, a mravy, aby se seznámil s městy, vesnicemi. Hrady a zámky. A tak spojil příjemné s užitečným. Vábil ho šumot lesních stromů, hluk bouřky, tiché noční hvězdy, pohled večerního slunce.
Když se po roce 1830 otevřela idea vzájemnosti slovanské širší perspektiva, začal se učit polštině, četl polské básníky, zamiloval si rukopisy Královédvorský, Kolárovu „Slávy dcera“, Polákovu „Vznešenost přírody“ – cestoval ještě víc. Mezi jeho důvěrné přátele patřili rozervanci, mladíci nespokojení s životními poměry, vlastenci, upřímní přátelé pravdy a práva, lidé širokého rozhledu.
Co však vadilo Máchovým vrstevníkům? Byl to člověk samostatný, zajímavý, duchaplný, hluboký, slovem geniální. Jak je známo, byl pokládán za cizáka. Lidé mu radili, aby básnil zcela jinak, pokládali ho za básníka zcela nevlasteneckého. A přece z celé řady prací dýchá ryze český duch a vane poctivé nadšení vlastenecké, o kterém valná většina básníků neměla ani ponětí.
A jaký byl jeho poměr k ženám? Byl náruživý v lásce jako v životě. Jeho mysl hledala za oblíbenou tváří také oblíbené myšlenky a city. V podobách ženských hledal ideály. Kolikrát miloval, tolikrát se zklamal. Neměl mnoho milenek, ale první jeho láska měla prý „znak ideálnosti“ a poslední „znak démonického rozčilení.“
Poslední Máchova milenka dala básníkovi poznat vedle blaha i trpkost lásky. Tato láska poutala prý Máchu „jako osud, ve kterém se člověk citově potácí.“ A když Mácha poznal svůj klam, chtěl se vymknout z milostných pout. Několikrát se chtěl s touto dívkou navždy rozloučit. Není žádné pochybnosti, že Mácha miloval dívku upřímně a horlivě. Také však není pochyb, že byly mezi nimi různé konflikty. Svrchovaně šťastný proto v lásce nebyl.
Časem jej přemáhala starost a úzkost o dítě a matku.
Několik dní po příchodu do Litoměřic se mu narodil syn. Dítě i matka churavěla a on sám žil v nejistotě s hlavou plnou starostí, neboť: „již jsem dnes“, píše v listě ze dne 28. října, „nesnídal a nevečeřel – obědvat budu moci zítra a v neděli, a v pondělí ani obědvat ne, a jestli v outerý na 1ho nedostanu od p. Justiciara peníze, a já pochybuju, neb je svátek, tak umru hlady, - A v takových poměrech nemyslel šestadvacetiletý mladý muž skoro na nic jiného, než na své nemocné dítě a chystal přípravy k sňatku s ženou, která mu svou láskou život ztrpčila………..
V neděli 20. října vypukl v Litoměřicích požár. Jedenáct stodol bylo v plamenech. K požáru běžel Mácha téměř hodinu a u požáru byl mezi prvními. Pomáhal hasit. Celý mokrý se pak vracel domů, kde ulehl ve studeném pokoji. Teprve 1. listopadu pocítil indispozici následkem nachlazení. Později se dostavila palčivá bolest na prsou a dne 5. listopadu umírá na zánět plic, nebo-li jinými slovy: splácí svou obětavost při požáru smrtí.
Mácha ne tolik jako básník, on ani jako člověk Čech šťastným být nemohl. Znal minulost národa a tušil i nejbližší budoucnost. On viděl dál a hloub a jasněji než jiní.
Hyllos – Národní časopis poučujícího a obveselujícího obsahu
(Ku prospěchu některých dobročinných založení)
- Časopis vycházel v letech 1820 – 1821. Byl to beletristický a populárně naučný týdeník s vlastenecko-výchovnou tendencí, určený lidovému čtenáři.
- Redaktor: Jan Hýbl
- Vydavatel: K. E. Rainold, Praha
- Periodicita: 1x týdně, vycházel od žač. 1820 do konce května 1821, každé pololetí
číslováno zvlášť
Jan Hýbl
- narodil se 3.9. 1786 v České Třebové. Jeho otec Josef byl krupařem, matka Alžběta
v domácnosti. Starší bratr Josef se stal učitelem.
- Jan byl od dětství chápavý a měl výbornou paměť, zajímala ho četba, zejména „knížky
kratochvilné“ , historické (české dějiny). Díky výbornému prospěchu se dostal na
školu Piaristů do Litomyšle. Studoval v německé třídě normální školy, měl se stát
učitelem nebo dále studovat na latinských školách (vyšším stupni). U Piaristů studoval
od svých 13 let opět s výborným prospěchem, zpočátku měl potíže s němčinou, ale
nakonec se němčinu naučil. Poté přestoupil na pětitřídní gymnázium (1798 – 1803).
- V době napoleonských válek chtěl narukovat, ale matka jej odradila, proto r. 1803 odchází do Prahy studovat filozofii (1803 – 1805). Dále studoval techniku, studia nedokončil. V Praze se zapojil do kulturního dění – docházel do České Expedice a navštěvoval přednášky Jana Nejedlého. Tady se seznámil s příčinami národního úpadku a pokusy o nápravu.
- Pokračoval v díle starších všestranných osvícenských popularizátorů, zabýval se šířením vzdělání a především českého jazyka. Díval se na svět racionálně – racionalitu šířil i mezi prostý lid. Snažil se např. vysvětlit různé pověry o strašidlech a nadpřirozených jevech jako přírodní zákony.
- Podle svých přátel byl dobrý člověk, skromný, vstřícný a přívětivý. Měl velký smysl pro humor, pro své přátele psal vtipná přání, gratulace, škádlivé rýmovačky, atd.
- V Praze žil v chudičkém příbytku v Bartolomějské ulici na Starém Městě. A třebaže se domu, kde bydlel, říkalo U zlatého slunce, nikdy sluneční paprsky do úzké uličky nepronikly. V tomto prostředí také zemřel. (14. 5. 1834). Bylo mu 48 let. Příčinou smrti bylo vyčerpání z úmorné práce a nezdravý způsob života ( pil příliš mnoho piva). Je pohřben na Olšanském svatém poli (hřbitově).
Literární činnost:
- Sbírání a překlad kratších článků do domácích novin a časopisů. Pro obživu se věnoval korektorství v pražských tiskárnách. Časem se zcela oddal literatuře. Věnoval se rozmanitým oblastem literatury – beletristice, novinářství, časopisectví, kalendářnictví, hospodářské lit., historické lit., naučné lit., také náboženské a kazatelské literatuře.
- Pro obživu psal světské i náboženské písně, které se prodávaly na poutích
a jarmarcích
.
- Zabýval se i literaturou náboženskou a vzdělávací, literaturou pro prostý lid. Ve své tvorbě dbal na srozumitelnost jazyka, prostší podobu češtiny a dostupnost pro všechny. Pohyboval se mezi venkovany – pochopil mentalitu prostšího lidu, věděl tedy, jak povzbudit lid ke čtení českých knih. Získal obrovské množství čtenářů díky svým časopisům, které měly velký úspěch.
- Redaktorskou dráhu začal r. 1810 překládáním a upravováním lidovýchovného Pabstova časopisu Der Volksfreund s titulem Český lidomil (14 svazků).
(cel. jm. František Antonín Pabst)
- Tento časopis a časopisy překládané F. J. Tomsou se staly co do formy a ideového obsahu předlohou pro Hýblovy časopisy. ( Hyllos 1820 - 1821, Rozmanitosti
1816 – 1822, Jindy a nyní 1828 – 1832)
- Vydal také periodický spis Pabstova česká kronika (4 díly, 1807 – 1827)
- Roku 1817 vydal kalendář Nový toleranční posel pro katolíky a evangelíky aneb národní kalendář. Byl určen k šíření češtiny a vzdělání do odlehlých míst, kam se nedostaly obrozenecké noviny a časopisy.
Redigoval také český Kalendář c.k. hospodářské společnosti, který vycházel v nákladu 10 000 – 50 000 kusů. Kalendář měl hospodářský obsah a byl určen pro velkostatkáře. Text psán anglicky, francouzsky a německy, Hýbl jej přeložil do češtiny. Do obsahu nesměl zasahovat, ale na konec kalendáře přidával seznam českých knih, které byly vydány minulý rok – přispěl k šíření české literatury.
- Do češtiny přeložil nekritickou Nejnovější kroniku a věrnou poselkyni starožitného i nového národu českého (1812 – 1817)
- Psal také drobné povídky pro mládež – Popsání a vyobrazení nejznamenitějších zvířat z historie přirozených věcí (1811), Rozliční příběhové o strašidlech. Snažil se vymýtit pověry z mysli prostých lidí – vysvětloval zdánlivě nadpřirozené jevy pomocí přírodních zákonů, uvažoval racionálně.
- Ke konci života navázal na činnost V.M. Krameria vydáváním děl starší české
literatury ( D. Adam z Veleslavína, J.F. Hammerschmidt, Paleček..)
Divadelní aktivity:
- Hýbl miloval divadlo od mládí, považoval jej za prostředek broušení jazyka, vzdělávání prostších lidí, zlepšování mravů a v neposlední řadě k „ošlechťování srdce“
- Byl ochotníkem, redigoval hry, překládal hry z němčiny do češtiny.
- 1812 – podílel se na obnoveném provozování českých her ve Stavovském divadle.
12.ledna 1812 se hrála česká hra Frydolín aneb cesta do železných hutí, která měla velký úspěch. Hry divadla vycházely v České expedici. Hýbl pomáhal s úpravou češtiny v hrách, redigoval hry, které přeložil jeho přítel Jan Nepomuk Štěpánek, ředitel Stavovského divadla. Nebyl ještě dost zběhlý v češtině, proto požádal o pomoc Hýbla.
- Přeložil hru Abellino, veliký zbojník (truchlohra z r. 1816, autor Zschohk)
- Historie divadla českého od nejstarších dob až do našich časů – významný odborný spisek (1816)
- České hry slavily úspěch, došlo k jejich rozmachu, literáti začali psát vlastní hry.
V České expedici vycházely hry mladých literátů, původní díla a jejich překlady do
češtiny. Dbali na to, aby byla překládána kvalitní dramata, která měla sloužit
venkovským divadlům pro vlastní zpracování.
- Roku 1819 vyšel první svazek Nového divadla českého. Vydával je spolek literátů sdružených kolem Stavovského divadla – J.Hýbl, Jan Nepomuk Štěpánek, Václav Radomil Kramerius, Josef Linda atd. Byla to sbírka, která měla vycházet ročně v několika svazcích se 3 hrami. Nakonec vyšly pouze 3 svazky.
(v prvním svazku – Hrabě Běnovský, Oba lístky, Dům na silnici)
- Roku 1820 bylo ve Stavovském divadle zastaveno hraní českých her ve všední dny, byla zastavena i činnost veřejných ochotnických divadel na venkově. Neuposlechnutí bylo sankciováno, divadla byla přísně střežena.
- Vydávání českých her však pokračuje dál. Jan Nepomuk Štěpánek vydal r. 1820 dílo Divadlo, Hýbl je redigoval.
- Hraní českých her ve Stavovském divadle pokračovalo od r. 1824, ředitelem byl v té době Štěpánek.
Hyllos
Hyllos vycházel v letech 1820 – 1821. Je charakterizován jako beletristický a populárně naučný týdeník s vlastenecko-výchovnou tendencí, určený lidovému čtenáři.
Podtitul – Národní časopis poučujícího a obveselujícího obsahu (Ku prospěchu některých dobročinných založení).
Časopis vycházel jednou týdně od začátku roku 1820 do konce května 1821, kdy bylo vydávání zastaveno, údajně kvůli písni Tak to chce míti tento svět. Píseň sice byla povolena tehdejší cenzurou k tisku, ale pak se znelíbila. Hyllos byl nejprve zastaven, poté plně zapovězen. Každé pololetí bylo číslováno zvlášť. Každé číslo časopisu mělo jinou kompozici, podle počtu a druhu příspěvků. K prvnímu ročníku byl přidán historický kalendář, který podával ukázky ze starších českých spisů. Byl psán prostším jazykem uzpůsobeným lidovému čtenáři.
Vydavatelem časopisu byl Karel Eduard Rainold, který mimo jiné přispíval do časopisu svými rytimani a kresbami.
Předchůdcem časopisu byl německy psaný Hyllos, který vycházel v Praze u Karla Eduarda Rainolda v letech 1819 – 1822. Tento časopis byl zaměřen populárně-naučným směrem, ale také vlastenecký. Byl úzce spjat s pražským německým prostředím. V roce 1819 přijal Jan Hýbl místo redaktora a inspirován německou předlohou začal vydávat vlastní česky psaný časopis Hyllos. Čerpal především z německé předlohy, překládal příspěvky, které se hodily také do českého prostředí. Český i německý Hyllos vycházely z osvícenského požadavku působit na vzdělávání a mravní výchovu čtenářů. Oba časopisy byly prolnuty výraznou národně uvědomovací tendencí, která se projevovala zejména v pravidelném zařazování studiío významu českých osobnostech a památných místech. V českém Hyllosu byla tato tendence ještě výraznější. Sám Hýbl napsal r. 1820 v prvním čísle silně vlastenecky zaměřený úvodní článek, který zdůrazňoval význam česky psaného periodika. Zavedl také pravidelnou závěrečnou rubriku Pamětihodní příběhové české vlasti v všech staletích, která byla psána Janem Nepomukem Štěpánkem. Hýbl také otiskoval v ukázkách starší českou literaturu ( např. Příhody Václava Vratislava, pána na Mitrovicích, na cestě do Konstantinopole). Časopis měl velké množství přispěvatelů, což znamenalo příležitost pro mladé začínající literáty. Hodně příspěvků vycházelo pod pseudonymy.
Přispěvatelé:
Vojtěch Šohaj, Josef Linda, Jan Nepomuk Štěpánek, M. J. Patrčka, Jan Valerián Jirsík, František Šír, Kristián Frycek, Jan Vladyka, Vendelín Dušek, Josef Kamarýt, V. R. Štěpán,
J. K. Lehký, V. Špinka a mnoho dalších
Časopis dále obsahoval:
- U každého čísla byla přiložena rytina nebo kresba zobrazující např. města (hodně článků o Praze), památné budovy v Čechách, významné české panovníky, mýtická knížata. Každá ilustrace byla doprovázena krátkým vysvětlujícím článkem. Mezi autory kreseb patřili např. Kašpar Horst, Josef Šembera nebo Jiří Döbler.
- Objevovalo se zde i množství Hýblových překladů
- Nepravidelně byla v časopise zveřejňována inzerce, která propagovala česky psanou knihu
- Časopis měl naučnou a beletristickou část. Jádrem naučné části byly jednak historické biografie, opírající se především o Hájkovu kroniku a topografické články ( Přemysl, Libuše, Karel IV., popsání Prahy, hradů – Křivoklad, Točník, Žebrák, Loket, Cheb, Okoř, Vorlík , Trosky, Karlštejn, Beroun…) , jednak práce s výchovnou problematikou
(výňatek z Kantova Pojednání o vychovávání dítek, mravní naučení čínského filozofa
Konfucia..)
- Časopis obsahoval i etnografické, statistické a demografické články, přírodovědné studie, které sledovaly spíše senzační stránky předmětu ( Růst lidského těla po smrti, Hoření lidských a hovadských těl..)
- Beletristická část obsahovala původní práce a většinou nepřiznané překlady. Převažovaly drobnější prózy – povídky didaktické a sentimentální, často z orientálního prostředí, historické a mytologické, dobrodružné a strašidelné, humoristické. Jan Hýbl psall všechny druhy povídek.
- Častým žánrem byl anekdotická příběh s historickým nebo mravoučným námětem, dále bajka, dialogická povídka (Josef Linda), jednotlivě se objevila i pohádka (O červené Karkulce) a drama (překlad Plautovy hry Veselohra o pokladu od kanovníka Jana Teichla)
- Poezie – vyskytovala se nepravidelně, uplatnění lyriky reflexivní, vlastenecké, příležitostné, řidčeji satira nebo humorná báseň ( Josef Kamarýt). Oblíbené byly epigramy, aforismy, veršovaná bajka. Výjimečně se objevila epická báseň ( přetisk Lindova Jiřího z Poděbrad).
Význam časopisu:
Přestože byl český Hyllos vydáván pouze necelé dva roky, měl mezi čtenáři obrovský úspěch a byl velmi oblíbený. Díky svým časopisům získal Hýbl pro česky psanou literaturu obrovské množství čtenářů, povzbudil národní cítění lidí a přiblížil literaturu a vzdělání lidovému čtenáři.
Použitá literatura:
Antonín Rybička: Přední křísitelé národa českého, 2. díl
Lexikon české literatury
Josef Hanuš, Jan Jakubec, Jan Máchal, Jaroslav Vlček: Literatura česká 19. století
- Časopis vycházel v letech 1820 – 1821. Byl to beletristický a populárně naučný týdeník s vlastenecko-výchovnou tendencí, určený lidovému čtenáři.
- Redaktor: Jan Hýbl
- Vydavatel: K. E. Rainold, Praha
- Periodicita: 1x týdně, vycházel od žač. 1820 do konce května 1821, každé pololetí
číslováno zvlášť
Jan Hýbl
- narodil se 3.9. 1786 v České Třebové. Jeho otec Josef byl krupařem, matka Alžběta
v domácnosti. Starší bratr Josef se stal učitelem.
- Jan byl od dětství chápavý a měl výbornou paměť, zajímala ho četba, zejména „knížky
kratochvilné“ , historické (české dějiny). Díky výbornému prospěchu se dostal na
školu Piaristů do Litomyšle. Studoval v německé třídě normální školy, měl se stát
učitelem nebo dále studovat na latinských školách (vyšším stupni). U Piaristů studoval
od svých 13 let opět s výborným prospěchem, zpočátku měl potíže s němčinou, ale
nakonec se němčinu naučil. Poté přestoupil na pětitřídní gymnázium (1798 – 1803).
- V době napoleonských válek chtěl narukovat, ale matka jej odradila, proto r. 1803 odchází do Prahy studovat filozofii (1803 – 1805). Dále studoval techniku, studia nedokončil. V Praze se zapojil do kulturního dění – docházel do České Expedice a navštěvoval přednášky Jana Nejedlého. Tady se seznámil s příčinami národního úpadku a pokusy o nápravu.
- Pokračoval v díle starších všestranných osvícenských popularizátorů, zabýval se šířením vzdělání a především českého jazyka. Díval se na svět racionálně – racionalitu šířil i mezi prostý lid. Snažil se např. vysvětlit různé pověry o strašidlech a nadpřirozených jevech jako přírodní zákony.
- Podle svých přátel byl dobrý člověk, skromný, vstřícný a přívětivý. Měl velký smysl pro humor, pro své přátele psal vtipná přání, gratulace, škádlivé rýmovačky, atd.
- V Praze žil v chudičkém příbytku v Bartolomějské ulici na Starém Městě. A třebaže se domu, kde bydlel, říkalo U zlatého slunce, nikdy sluneční paprsky do úzké uličky nepronikly. V tomto prostředí také zemřel. (14. 5. 1834). Bylo mu 48 let. Příčinou smrti bylo vyčerpání z úmorné práce a nezdravý způsob života ( pil příliš mnoho piva). Je pohřben na Olšanském svatém poli (hřbitově).
Literární činnost:
- Sbírání a překlad kratších článků do domácích novin a časopisů. Pro obživu se věnoval korektorství v pražských tiskárnách. Časem se zcela oddal literatuře. Věnoval se rozmanitým oblastem literatury – beletristice, novinářství, časopisectví, kalendářnictví, hospodářské lit., historické lit., naučné lit., také náboženské a kazatelské literatuře.
- Pro obživu psal světské i náboženské písně, které se prodávaly na poutích
a jarmarcích
.
- Zabýval se i literaturou náboženskou a vzdělávací, literaturou pro prostý lid. Ve své tvorbě dbal na srozumitelnost jazyka, prostší podobu češtiny a dostupnost pro všechny. Pohyboval se mezi venkovany – pochopil mentalitu prostšího lidu, věděl tedy, jak povzbudit lid ke čtení českých knih. Získal obrovské množství čtenářů díky svým časopisům, které měly velký úspěch.
- Redaktorskou dráhu začal r. 1810 překládáním a upravováním lidovýchovného Pabstova časopisu Der Volksfreund s titulem Český lidomil (14 svazků).
(cel. jm. František Antonín Pabst)
- Tento časopis a časopisy překládané F. J. Tomsou se staly co do formy a ideového obsahu předlohou pro Hýblovy časopisy. ( Hyllos 1820 - 1821, Rozmanitosti
1816 – 1822, Jindy a nyní 1828 – 1832)
- Vydal také periodický spis Pabstova česká kronika (4 díly, 1807 – 1827)
- Roku 1817 vydal kalendář Nový toleranční posel pro katolíky a evangelíky aneb národní kalendář. Byl určen k šíření češtiny a vzdělání do odlehlých míst, kam se nedostaly obrozenecké noviny a časopisy.
Redigoval také český Kalendář c.k. hospodářské společnosti, který vycházel v nákladu 10 000 – 50 000 kusů. Kalendář měl hospodářský obsah a byl určen pro velkostatkáře. Text psán anglicky, francouzsky a německy, Hýbl jej přeložil do češtiny. Do obsahu nesměl zasahovat, ale na konec kalendáře přidával seznam českých knih, které byly vydány minulý rok – přispěl k šíření české literatury.
- Do češtiny přeložil nekritickou Nejnovější kroniku a věrnou poselkyni starožitného i nového národu českého (1812 – 1817)
- Psal také drobné povídky pro mládež – Popsání a vyobrazení nejznamenitějších zvířat z historie přirozených věcí (1811), Rozliční příběhové o strašidlech. Snažil se vymýtit pověry z mysli prostých lidí – vysvětloval zdánlivě nadpřirozené jevy pomocí přírodních zákonů, uvažoval racionálně.
- Ke konci života navázal na činnost V.M. Krameria vydáváním děl starší české
literatury ( D. Adam z Veleslavína, J.F. Hammerschmidt, Paleček..)
Divadelní aktivity:
- Hýbl miloval divadlo od mládí, považoval jej za prostředek broušení jazyka, vzdělávání prostších lidí, zlepšování mravů a v neposlední řadě k „ošlechťování srdce“
- Byl ochotníkem, redigoval hry, překládal hry z němčiny do češtiny.
- 1812 – podílel se na obnoveném provozování českých her ve Stavovském divadle.
12.ledna 1812 se hrála česká hra Frydolín aneb cesta do železných hutí, která měla velký úspěch. Hry divadla vycházely v České expedici. Hýbl pomáhal s úpravou češtiny v hrách, redigoval hry, které přeložil jeho přítel Jan Nepomuk Štěpánek, ředitel Stavovského divadla. Nebyl ještě dost zběhlý v češtině, proto požádal o pomoc Hýbla.
- Přeložil hru Abellino, veliký zbojník (truchlohra z r. 1816, autor Zschohk)
- Historie divadla českého od nejstarších dob až do našich časů – významný odborný spisek (1816)
- České hry slavily úspěch, došlo k jejich rozmachu, literáti začali psát vlastní hry.
V České expedici vycházely hry mladých literátů, původní díla a jejich překlady do
češtiny. Dbali na to, aby byla překládána kvalitní dramata, která měla sloužit
venkovským divadlům pro vlastní zpracování.
- Roku 1819 vyšel první svazek Nového divadla českého. Vydával je spolek literátů sdružených kolem Stavovského divadla – J.Hýbl, Jan Nepomuk Štěpánek, Václav Radomil Kramerius, Josef Linda atd. Byla to sbírka, která měla vycházet ročně v několika svazcích se 3 hrami. Nakonec vyšly pouze 3 svazky.
(v prvním svazku – Hrabě Běnovský, Oba lístky, Dům na silnici)
- Roku 1820 bylo ve Stavovském divadle zastaveno hraní českých her ve všední dny, byla zastavena i činnost veřejných ochotnických divadel na venkově. Neuposlechnutí bylo sankciováno, divadla byla přísně střežena.
- Vydávání českých her však pokračuje dál. Jan Nepomuk Štěpánek vydal r. 1820 dílo Divadlo, Hýbl je redigoval.
- Hraní českých her ve Stavovském divadle pokračovalo od r. 1824, ředitelem byl v té době Štěpánek.
Hyllos
Hyllos vycházel v letech 1820 – 1821. Je charakterizován jako beletristický a populárně naučný týdeník s vlastenecko-výchovnou tendencí, určený lidovému čtenáři.
Podtitul – Národní časopis poučujícího a obveselujícího obsahu (Ku prospěchu některých dobročinných založení).
Časopis vycházel jednou týdně od začátku roku 1820 do konce května 1821, kdy bylo vydávání zastaveno, údajně kvůli písni Tak to chce míti tento svět. Píseň sice byla povolena tehdejší cenzurou k tisku, ale pak se znelíbila. Hyllos byl nejprve zastaven, poté plně zapovězen. Každé pololetí bylo číslováno zvlášť. Každé číslo časopisu mělo jinou kompozici, podle počtu a druhu příspěvků. K prvnímu ročníku byl přidán historický kalendář, který podával ukázky ze starších českých spisů. Byl psán prostším jazykem uzpůsobeným lidovému čtenáři.
Vydavatelem časopisu byl Karel Eduard Rainold, který mimo jiné přispíval do časopisu svými rytimani a kresbami.
Předchůdcem časopisu byl německy psaný Hyllos, který vycházel v Praze u Karla Eduarda Rainolda v letech 1819 – 1822. Tento časopis byl zaměřen populárně-naučným směrem, ale také vlastenecký. Byl úzce spjat s pražským německým prostředím. V roce 1819 přijal Jan Hýbl místo redaktora a inspirován německou předlohou začal vydávat vlastní česky psaný časopis Hyllos. Čerpal především z německé předlohy, překládal příspěvky, které se hodily také do českého prostředí. Český i německý Hyllos vycházely z osvícenského požadavku působit na vzdělávání a mravní výchovu čtenářů. Oba časopisy byly prolnuty výraznou národně uvědomovací tendencí, která se projevovala zejména v pravidelném zařazování studiío významu českých osobnostech a památných místech. V českém Hyllosu byla tato tendence ještě výraznější. Sám Hýbl napsal r. 1820 v prvním čísle silně vlastenecky zaměřený úvodní článek, který zdůrazňoval význam česky psaného periodika. Zavedl také pravidelnou závěrečnou rubriku Pamětihodní příběhové české vlasti v všech staletích, která byla psána Janem Nepomukem Štěpánkem. Hýbl také otiskoval v ukázkách starší českou literaturu ( např. Příhody Václava Vratislava, pána na Mitrovicích, na cestě do Konstantinopole). Časopis měl velké množství přispěvatelů, což znamenalo příležitost pro mladé začínající literáty. Hodně příspěvků vycházelo pod pseudonymy.
Přispěvatelé:
Vojtěch Šohaj, Josef Linda, Jan Nepomuk Štěpánek, M. J. Patrčka, Jan Valerián Jirsík, František Šír, Kristián Frycek, Jan Vladyka, Vendelín Dušek, Josef Kamarýt, V. R. Štěpán,
J. K. Lehký, V. Špinka a mnoho dalších
Časopis dále obsahoval:
- U každého čísla byla přiložena rytina nebo kresba zobrazující např. města (hodně článků o Praze), památné budovy v Čechách, významné české panovníky, mýtická knížata. Každá ilustrace byla doprovázena krátkým vysvětlujícím článkem. Mezi autory kreseb patřili např. Kašpar Horst, Josef Šembera nebo Jiří Döbler.
- Objevovalo se zde i množství Hýblových překladů
- Nepravidelně byla v časopise zveřejňována inzerce, která propagovala česky psanou knihu
- Časopis měl naučnou a beletristickou část. Jádrem naučné části byly jednak historické biografie, opírající se především o Hájkovu kroniku a topografické články ( Přemysl, Libuše, Karel IV., popsání Prahy, hradů – Křivoklad, Točník, Žebrák, Loket, Cheb, Okoř, Vorlík , Trosky, Karlštejn, Beroun…) , jednak práce s výchovnou problematikou
(výňatek z Kantova Pojednání o vychovávání dítek, mravní naučení čínského filozofa
Konfucia..)
- Časopis obsahoval i etnografické, statistické a demografické články, přírodovědné studie, které sledovaly spíše senzační stránky předmětu ( Růst lidského těla po smrti, Hoření lidských a hovadských těl..)
- Beletristická část obsahovala původní práce a většinou nepřiznané překlady. Převažovaly drobnější prózy – povídky didaktické a sentimentální, často z orientálního prostředí, historické a mytologické, dobrodružné a strašidelné, humoristické. Jan Hýbl psall všechny druhy povídek.
- Častým žánrem byl anekdotická příběh s historickým nebo mravoučným námětem, dále bajka, dialogická povídka (Josef Linda), jednotlivě se objevila i pohádka (O červené Karkulce) a drama (překlad Plautovy hry Veselohra o pokladu od kanovníka Jana Teichla)
- Poezie – vyskytovala se nepravidelně, uplatnění lyriky reflexivní, vlastenecké, příležitostné, řidčeji satira nebo humorná báseň ( Josef Kamarýt). Oblíbené byly epigramy, aforismy, veršovaná bajka. Výjimečně se objevila epická báseň ( přetisk Lindova Jiřího z Poděbrad).
Význam časopisu:
Přestože byl český Hyllos vydáván pouze necelé dva roky, měl mezi čtenáři obrovský úspěch a byl velmi oblíbený. Díky svým časopisům získal Hýbl pro česky psanou literaturu obrovské množství čtenářů, povzbudil národní cítění lidí a přiblížil literaturu a vzdělání lidovému čtenáři.
Použitá literatura:
Antonín Rybička: Přední křísitelé národa českého, 2. díl
Lexikon české literatury
Josef Hanuš, Jan Jakubec, Jan Máchal, Jaroslav Vlček: Literatura česká 19. století
NÁRODNÍ OBROZENÍ
1773 (zrušení jezuitského řádu) – 1859 (pád Bachova absolutismu)
NO zahrnuje epochu postupných přeměn společnosti feudální v raně kapitalistickou, kdy se formoval novodobý národ, ve kterém se vedoucí silou stávala nová společenská třída, mladá buržoazie. Usilovala jednak o hospodářský vzestup, jednak o vybudování nadstavby, v níž vybrané místo zaujímala vědecká beletristická literatura včetně divadelního umění.
Změna obou společenských formací proběhla násilnou cestou zejména ve Francii (Velká francouzská revoluce (1789-1794), První franc. republika). Z obav před vlivem francouzské revoluce, možnostmi analogického vývoje, jak jej signalizovala selská povstání, uskutečnili rakouští panovníci Marie Terezie (1740-1780) a zejména Josef II. (1780-1790) některé reformy, z nichž nejvýznamnější jsou patenty o zrušení nevolnictví a o náboženské toleranci (1781).
Josef II. podporoval zakládání manufaktur, světských škol, omezoval moc a vliv katolické církve (zrušení jezuitského řádu v roce 1773 příznivě ovlivnilo uměleckou a vědeckou tvorbu) a zavíral kláštery.
Oba panovníci upevňovali jednotu a centralismus mocnářství, což bylo spojeno s germanizací, vyvolávající obrannou reakci u slovanských národů, včleněných do monarchie. S tím pak souviselo vědomí slovanské příbuznosti a vzájemnosti, které se stávalo posilou a povzbuzením obrozeneckých snah.
Obrozenecká epocha s rychlým vývojem a rozkvětem jazyka a literatury budila uznání a obdiv, proto byla původně označována za dobu vzkříšení, zmrtvýchvstání, znovuzrození národa.
Postupný průzkum vyústil v jeho několikerou periodizaci.
A) Zdeněk Nejedlý vycházel z chronologie generačních vln:
Příslušníci 1. a 2. obrozenecké generace: Dobrovský a Jungmann. Bývají označováni jako patriarchové.
Příslušníci 3. generace: ovlivnění Velkou fr. revolucí klasicismem
- Kollár, Palacký, Šafařík, Čelakovský (narozeni v 90. letech)
Příslušníci 4. generace: Mácha, Tyl, Němcová, Havlíček
Nejedlý se domníval, že obrození skončilo až rokem 1918.
B) „Akademické“ Dějiny české literatury (2. díl 1960) členily obrození do 4 období podle politického dění, podle literární produkce a stylových směrů:
1. literatura v období absolutistic. reforem a vzniku národního hnutí (od 70.let 18. stol.–1805)
2. literatura v období napoleon. válek a reakčního absolutismu po vídeň. kongres (1806–1830)
3. literatura v období vzniku a rozvoje revolučních sil (1830 – 1848)
4. literatura v období revoluce 1848 a v období dočasného potlačení jejího výsledku v 50. letech
Každému tomuto období, danému historickou situací, odpovídala i určitá etapa v rozvoji české obrozenecké literatury.
V 1. období se pomocí soudobé vědy konstituovaly základy obrozenec. literatury, upevňovala se jazyková i prozodická stránka literárního projevu, navazoval se kontakt se starší tradicí….
Ve 2. období si kladla obrozenecká literatura vyšší cíle ve snaze prokázat, že český jazyk, hodnocený v dané chvíli jako nejvýznamnější znak národa, je schopen vyrovnat se jazyku vyspělých literatur. Zároveň se vytvářely hlavní obrysy obrozenecké ideologie.
Ve 3. období postupující zesílení národní společnosti spolu s rozvojem revolučních sil vytvářelo podmínky pro zaktuálnění literatury, pro její sblížení se životem
4. období, určené revolučním rokem 1848, umožnilo vytyčit v literatuře demokratický program v celém rozsahu…..
Každé období také přináší nové podněty k vytváření uměleckých koncepcí, které dostávají vyhraněnou podobu stylovou a které se projevují též specifickými metodami zobrazování.
1. období: klasicistní postupy
2. období: postupy preromantické, po případě sentimentální
3. období: postupy romantické
4. období: realistické metody
C) Arne Novák rozdělil obrozeneckou epochu na 4 fáze:
a) osvícenství, 1774 – 1815
b) klasicismus, 1815 – 1830
c) starší romantika, 1830 – 1848
d) pozdní romantika, 1848 – 1859
Slabinou Novákovy periodizace, která má směrový charakter, je absence realismu, což by bylo možno hájit tím, že od vzniku veškerého umění byl a je vždy realismus přítomen větší nebo menší měrou nebo alespoň tendence k němu.
Slovníky literárních směrů a literární teorie neoznačují realismus jako směr, ale jako jednu ze základních tendencí v umění:
Podstatou REALISMU je směřování k převaze objektivního principu v umělecké tvorbě, k poznávání objektivních zákonitostí života na základě pravdivého zobrazení skutečnosti.
ROMANTISMUS: je jedna ze zákl. vývojových etap evropské literatury a umění, která v 1. 1/2 19. století tvořila široký a vnitřně bohatě rozrůzněný umělecký proud s rozsáhlými souvislostmi předchozími i vlivy následnými. Romantismus byl uměním výhradně subjektivistickým a individualistickým, které přímo reagovalo na nové sociálně-ekonomické skutečnosti kapitalistického společenského řádu a odráželo převratné, rozporné a stále se měnící podmínky duchovně osvobozeného jedince v epoše buržoazních revolucí Romantismus se stavěl proti klasicismu a osvícenství a navazoval na subjektivní prvky a tendence předcházejícího preromantismu.
Nové společenské vztahy a peněžní morálka byly příčinou „prožívání a zobrazování konfliktu mezi jedincem a společností, který se stal dominantním motivem všeho romantického umění.
1.typ: romantikové se uchylovali k ideálním světům (středověk), ke křesťanství (morálka, legendy, mystika) a k lásce (síla mocnější než všechny rozpory)
2.typ: romantikové vyjadřovali svůj konflikt s realitou světa v podobě tzv. „kosmického pesimismu“ (Byron) neboli romantickému světobolu a rozervanosti (Mácha)
- tento postoj nazýván také jako revoluční nebo byronismus
3. typ: romantikové se přiklání k národu a k lidu
Vznik romantismu je spojován s jenskou školou (hl. představitel byl Novalis)a vznik preromantismu s jezerní školou (Wordsworth). Hlavním žánrem byla próza.
PREROMANTISMUS: přechod od klasicismu k romantismu. Nejdříve v Anglii.
V českém prostředí se projevil preromantismus značně opožděně, a to na poli lidové dramaturgie (Thám, Šedivý, Štěpánek) a tzv. knížek lidového čtení.
Jednalo se v obou případech o převážně díla cizího původu a vesměs o tvorbu triviální, tzn. Primitivně fabulovanou a naplněnou rytířstvím, dobrodružstvím, exotičností….
Skutečný rozvoj uměleckých tendencí preromantismu nastává v čes. literatuře v druhém a třetím desetiletí 19. století, v době působení tzv. generace jungmanovců (př. padělky Hanky (Rukopis Královéhradecký a Zelenohorský) a próza Lindy (Záře nad pohanstvem), drama Klicpery, poezie Kolára a Čelakovského.
ZÁKLADNÍ PERIODIZACE
1775-1805: rozmlouvání o jazyce českém
- fáze obranná a defenzivní
- 1775: vydána Obrana jazyka českého od Balbína, způsobila skandál
1805-1830: průlom romantického cítění do literatury
- fáze ofenzivní
1830-1848: nárůst demokratizace (Havlíček, Tyl)
- 1848: debakl nových nadějí, Bachův absolutismus
1848-1858: všichni věděli, že absolutismus brzy padne
- končí almanachem Máj, nastupující novou generací ( Neruda)
- střetávání světa barokní kultury a osvícenství
- nová kultura Jezuité
JEAN JACQUES ROUSSAU
- zodpověděl anketu nějaké akademii ve smyslu záporném
- návrat k přírodě ve smyslu historickém (lidé nebyli zkorumpovaní, neměli zbraně)
U nás Rousseau neměl žádný vliv. Preromantismus tady byl totiž později.
1773
- zrušení jezuitského řádu papežem
- kritik Jezuitů byl Malina, posílal obžalobné listy do Říma, situace došla daleko, že byly tyto listy bity na dveře; šlechta i členové vlády začali být také proti Jezuitům, tlak na papeže, konkláve muselo zvolit nového papeže, který zruší nebo nechá Jezuity – nový papež Klement XIV. Zakázal jezuity bulou
1774
- zavedení školní docházky – důležitý mezník
- škola byla založena na kázni a vojenském řádu
- popírala Komenského Školu hrou
- zvedení bylo kvůli analfabetismu
- školy byly sice povinné, ale př. v horách stejně škola nebyla
1775
- vydání Obrany jazyka českého Balbínem
- Selské bouře proti tomu, že Marie Terezie zavedla urbáře, ale páni je neuplatňovali, lidé se to dozvěděli – vypukly boje – co bylo pro stát, tak lidé nebrali, nebylo to proti panovníkům
- poddaní x nevolník (neměl půdu)
Exjezuita JOSEF STEPLING
- významný pro Dobrovského
- řádový učenec, vliv na rozvoj matematiky, hluboké národní cítění
- odmítl scholastiku veřejně na svých přenáškách
- postavil fyziku na experimentální základy
- zavedl první měření počasí (3. na světě)
- jeden z prvních členů učenosti v Akademii věd
KAREL SEIBT
- měl přednášky z tzv. Krásných nauk a morálky (= návody jak vést podnikání, jak získat moc, růst společenského postavení)
- počátky českých utilitarismů
- povolil důležité vydání Obrany jazyka českého, aniž by to četl, byl sesazen, ale Marie Terezie mu darovala prsten
Česká šlechta financovala zchudlé lidi (i Němcovou). Sběr financí na Národní divadlo. Šlechta měla velký význam.
Významní šlechticové: Nosticové, Vúrstenberkové, Černínové
Česká šlechta měla zájem i o podnikání. Uvažuje se o krkonošských plantážích.
IGNAC BORN
- zasahuje do kulturního dění, vede korespondenci se vzdělanými učenci
- vůdčí osobnost zednářské lóže (vliv na formaci společenského dění)
- zednáři: proti církevním dogmatům, přesto zbožní, chtěli pracovat s altruistickým duchem
- lidé liberálně založení (byl to i Mozart)
- měli tajné obřady bez žen
- nashromáždil kritiky, sám pracoval v terénu
- upozornil na zkameněliny z třetihor, objevil sopku
- vedoucí osobnost vědeckého kruhu (1774) Soukromá (později Česká a nakonec Královská česká) společnost nauk – schůzky a debaty učenců, vydávali časopis
ŘÁD PIARISTŮ
- konkurence jezuitů, založeni ale reálněji než jezuité
- zaměřeni na dějepisné otázky, prosazovali dějepisnou kritiku
- představitel: GELLASIUS DOBNER
- prokázal, že Hájkova Kronika česká je založena na výmyslech
- „Historicko-zeměpisný životopisný lexikon Čech“
2. etapa Národního obrození (1806-1830) - preromantismus
- vytyčený program, psány obrany jazyka
- mluví se zde o Jungmannově generaci (zasáhli do obrozeneckého programu i protichůdně)
- 1. místo = národ
Preromantická věda
- Šafařík, Jungmann, Palacký
- archeologové: Vocil
- idea vel. národní historie
První a druhá etapa jsou neslučitelné. Dobrovský je brzy zapomínán, protože byl skeptický vůči jazyku českému (psal německy a latinsky). V druhé etapě to nemohli pochopit. Bylo nutné doplnit češtinu novými slovy --- Jungmann tvoří tedy neologismy
Dále vykládat o Jungmannovi………..
NO zahrnuje epochu postupných přeměn společnosti feudální v raně kapitalistickou, kdy se formoval novodobý národ, ve kterém se vedoucí silou stávala nová společenská třída, mladá buržoazie. Usilovala jednak o hospodářský vzestup, jednak o vybudování nadstavby, v níž vybrané místo zaujímala vědecká beletristická literatura včetně divadelního umění.
Změna obou společenských formací proběhla násilnou cestou zejména ve Francii (Velká francouzská revoluce (1789-1794), První franc. republika). Z obav před vlivem francouzské revoluce, možnostmi analogického vývoje, jak jej signalizovala selská povstání, uskutečnili rakouští panovníci Marie Terezie (1740-1780) a zejména Josef II. (1780-1790) některé reformy, z nichž nejvýznamnější jsou patenty o zrušení nevolnictví a o náboženské toleranci (1781).
Josef II. podporoval zakládání manufaktur, světských škol, omezoval moc a vliv katolické církve (zrušení jezuitského řádu v roce 1773 příznivě ovlivnilo uměleckou a vědeckou tvorbu) a zavíral kláštery.
Oba panovníci upevňovali jednotu a centralismus mocnářství, což bylo spojeno s germanizací, vyvolávající obrannou reakci u slovanských národů, včleněných do monarchie. S tím pak souviselo vědomí slovanské příbuznosti a vzájemnosti, které se stávalo posilou a povzbuzením obrozeneckých snah.
Obrozenecká epocha s rychlým vývojem a rozkvětem jazyka a literatury budila uznání a obdiv, proto byla původně označována za dobu vzkříšení, zmrtvýchvstání, znovuzrození národa.
Postupný průzkum vyústil v jeho několikerou periodizaci.
A) Zdeněk Nejedlý vycházel z chronologie generačních vln:
Příslušníci 1. a 2. obrozenecké generace: Dobrovský a Jungmann. Bývají označováni jako patriarchové.
Příslušníci 3. generace: ovlivnění Velkou fr. revolucí klasicismem
- Kollár, Palacký, Šafařík, Čelakovský (narozeni v 90. letech)
Příslušníci 4. generace: Mácha, Tyl, Němcová, Havlíček
Nejedlý se domníval, že obrození skončilo až rokem 1918.
B) „Akademické“ Dějiny české literatury (2. díl 1960) členily obrození do 4 období podle politického dění, podle literární produkce a stylových směrů:
1. literatura v období absolutistic. reforem a vzniku národního hnutí (od 70.let 18. stol.–1805)
2. literatura v období napoleon. válek a reakčního absolutismu po vídeň. kongres (1806–1830)
3. literatura v období vzniku a rozvoje revolučních sil (1830 – 1848)
4. literatura v období revoluce 1848 a v období dočasného potlačení jejího výsledku v 50. letech
Každému tomuto období, danému historickou situací, odpovídala i určitá etapa v rozvoji české obrozenecké literatury.
V 1. období se pomocí soudobé vědy konstituovaly základy obrozenec. literatury, upevňovala se jazyková i prozodická stránka literárního projevu, navazoval se kontakt se starší tradicí….
Ve 2. období si kladla obrozenecká literatura vyšší cíle ve snaze prokázat, že český jazyk, hodnocený v dané chvíli jako nejvýznamnější znak národa, je schopen vyrovnat se jazyku vyspělých literatur. Zároveň se vytvářely hlavní obrysy obrozenecké ideologie.
Ve 3. období postupující zesílení národní společnosti spolu s rozvojem revolučních sil vytvářelo podmínky pro zaktuálnění literatury, pro její sblížení se životem
4. období, určené revolučním rokem 1848, umožnilo vytyčit v literatuře demokratický program v celém rozsahu…..
Každé období také přináší nové podněty k vytváření uměleckých koncepcí, které dostávají vyhraněnou podobu stylovou a které se projevují též specifickými metodami zobrazování.
1. období: klasicistní postupy
2. období: postupy preromantické, po případě sentimentální
3. období: postupy romantické
4. období: realistické metody
C) Arne Novák rozdělil obrozeneckou epochu na 4 fáze:
a) osvícenství, 1774 – 1815
b) klasicismus, 1815 – 1830
c) starší romantika, 1830 – 1848
d) pozdní romantika, 1848 – 1859
Slabinou Novákovy periodizace, která má směrový charakter, je absence realismu, což by bylo možno hájit tím, že od vzniku veškerého umění byl a je vždy realismus přítomen větší nebo menší měrou nebo alespoň tendence k němu.
Slovníky literárních směrů a literární teorie neoznačují realismus jako směr, ale jako jednu ze základních tendencí v umění:
Podstatou REALISMU je směřování k převaze objektivního principu v umělecké tvorbě, k poznávání objektivních zákonitostí života na základě pravdivého zobrazení skutečnosti.
ROMANTISMUS: je jedna ze zákl. vývojových etap evropské literatury a umění, která v 1. 1/2 19. století tvořila široký a vnitřně bohatě rozrůzněný umělecký proud s rozsáhlými souvislostmi předchozími i vlivy následnými. Romantismus byl uměním výhradně subjektivistickým a individualistickým, které přímo reagovalo na nové sociálně-ekonomické skutečnosti kapitalistického společenského řádu a odráželo převratné, rozporné a stále se měnící podmínky duchovně osvobozeného jedince v epoše buržoazních revolucí Romantismus se stavěl proti klasicismu a osvícenství a navazoval na subjektivní prvky a tendence předcházejícího preromantismu.
Nové společenské vztahy a peněžní morálka byly příčinou „prožívání a zobrazování konfliktu mezi jedincem a společností, který se stal dominantním motivem všeho romantického umění.
1.typ: romantikové se uchylovali k ideálním světům (středověk), ke křesťanství (morálka, legendy, mystika) a k lásce (síla mocnější než všechny rozpory)
2.typ: romantikové vyjadřovali svůj konflikt s realitou světa v podobě tzv. „kosmického pesimismu“ (Byron) neboli romantickému světobolu a rozervanosti (Mácha)
- tento postoj nazýván také jako revoluční nebo byronismus
3. typ: romantikové se přiklání k národu a k lidu
Vznik romantismu je spojován s jenskou školou (hl. představitel byl Novalis)a vznik preromantismu s jezerní školou (Wordsworth). Hlavním žánrem byla próza.
PREROMANTISMUS: přechod od klasicismu k romantismu. Nejdříve v Anglii.
V českém prostředí se projevil preromantismus značně opožděně, a to na poli lidové dramaturgie (Thám, Šedivý, Štěpánek) a tzv. knížek lidového čtení.
Jednalo se v obou případech o převážně díla cizího původu a vesměs o tvorbu triviální, tzn. Primitivně fabulovanou a naplněnou rytířstvím, dobrodružstvím, exotičností….
Skutečný rozvoj uměleckých tendencí preromantismu nastává v čes. literatuře v druhém a třetím desetiletí 19. století, v době působení tzv. generace jungmanovců (př. padělky Hanky (Rukopis Královéhradecký a Zelenohorský) a próza Lindy (Záře nad pohanstvem), drama Klicpery, poezie Kolára a Čelakovského.
ZÁKLADNÍ PERIODIZACE
1775-1805: rozmlouvání o jazyce českém
- fáze obranná a defenzivní
- 1775: vydána Obrana jazyka českého od Balbína, způsobila skandál
1805-1830: průlom romantického cítění do literatury
- fáze ofenzivní
1830-1848: nárůst demokratizace (Havlíček, Tyl)
- 1848: debakl nových nadějí, Bachův absolutismus
1848-1858: všichni věděli, že absolutismus brzy padne
- končí almanachem Máj, nastupující novou generací ( Neruda)
- střetávání světa barokní kultury a osvícenství
- nová kultura Jezuité
JEAN JACQUES ROUSSAU
- zodpověděl anketu nějaké akademii ve smyslu záporném
- návrat k přírodě ve smyslu historickém (lidé nebyli zkorumpovaní, neměli zbraně)
U nás Rousseau neměl žádný vliv. Preromantismus tady byl totiž později.
1773
- zrušení jezuitského řádu papežem
- kritik Jezuitů byl Malina, posílal obžalobné listy do Říma, situace došla daleko, že byly tyto listy bity na dveře; šlechta i členové vlády začali být také proti Jezuitům, tlak na papeže, konkláve muselo zvolit nového papeže, který zruší nebo nechá Jezuity – nový papež Klement XIV. Zakázal jezuity bulou
1774
- zavedení školní docházky – důležitý mezník
- škola byla založena na kázni a vojenském řádu
- popírala Komenského Školu hrou
- zvedení bylo kvůli analfabetismu
- školy byly sice povinné, ale př. v horách stejně škola nebyla
1775
- vydání Obrany jazyka českého Balbínem
- Selské bouře proti tomu, že Marie Terezie zavedla urbáře, ale páni je neuplatňovali, lidé se to dozvěděli – vypukly boje – co bylo pro stát, tak lidé nebrali, nebylo to proti panovníkům
- poddaní x nevolník (neměl půdu)
Exjezuita JOSEF STEPLING
- významný pro Dobrovského
- řádový učenec, vliv na rozvoj matematiky, hluboké národní cítění
- odmítl scholastiku veřejně na svých přenáškách
- postavil fyziku na experimentální základy
- zavedl první měření počasí (3. na světě)
- jeden z prvních členů učenosti v Akademii věd
KAREL SEIBT
- měl přednášky z tzv. Krásných nauk a morálky (= návody jak vést podnikání, jak získat moc, růst společenského postavení)
- počátky českých utilitarismů
- povolil důležité vydání Obrany jazyka českého, aniž by to četl, byl sesazen, ale Marie Terezie mu darovala prsten
Česká šlechta financovala zchudlé lidi (i Němcovou). Sběr financí na Národní divadlo. Šlechta měla velký význam.
Významní šlechticové: Nosticové, Vúrstenberkové, Černínové
Česká šlechta měla zájem i o podnikání. Uvažuje se o krkonošských plantážích.
IGNAC BORN
- zasahuje do kulturního dění, vede korespondenci se vzdělanými učenci
- vůdčí osobnost zednářské lóže (vliv na formaci společenského dění)
- zednáři: proti církevním dogmatům, přesto zbožní, chtěli pracovat s altruistickým duchem
- lidé liberálně založení (byl to i Mozart)
- měli tajné obřady bez žen
- nashromáždil kritiky, sám pracoval v terénu
- upozornil na zkameněliny z třetihor, objevil sopku
- vedoucí osobnost vědeckého kruhu (1774) Soukromá (později Česká a nakonec Královská česká) společnost nauk – schůzky a debaty učenců, vydávali časopis
ŘÁD PIARISTŮ
- konkurence jezuitů, založeni ale reálněji než jezuité
- zaměřeni na dějepisné otázky, prosazovali dějepisnou kritiku
- představitel: GELLASIUS DOBNER
- prokázal, že Hájkova Kronika česká je založena na výmyslech
- „Historicko-zeměpisný životopisný lexikon Čech“
2. etapa Národního obrození (1806-1830) - preromantismus
- vytyčený program, psány obrany jazyka
- mluví se zde o Jungmannově generaci (zasáhli do obrozeneckého programu i protichůdně)
- 1. místo = národ
Preromantická věda
- Šafařík, Jungmann, Palacký
- archeologové: Vocil
- idea vel. národní historie
První a druhá etapa jsou neslučitelné. Dobrovský je brzy zapomínán, protože byl skeptický vůči jazyku českému (psal německy a latinsky). V druhé etapě to nemohli pochopit. Bylo nutné doplnit češtinu novými slovy --- Jungmann tvoří tedy neologismy
Dále vykládat o Jungmannovi………..
Chronologie - Národního Obrození
Národní Obrození (NO) = proces, který započal v naší literatuře a umění v 70.letech 18. století a vyvrcholil v roce 1848. Byla opět vytvořena takřka neexistující česká literatura, česká věda, novinářství a divadlo. Byl vytvořen spisovný jazyk.
Příčiny:
- osvícenské reformy Marie Terezie a Josefa II.
- povinná školní docházka (vyšší vzdělanost)
- zrušení jezuitů a toleranční patent
- zrušení poddanství (volný pohyb vesn. obyv. =>počešťování měst)
- ve světě:Velká francouzská buržoazní revoluce
1. perioda 1775 – 1805 = obranná
2. perioda 1805 – 1830 = ofensivní
3. perioda 1830 – 1848 = demokratizace
4. perioda 1848 – 1858 = 58 počátky májovců
1746-50
- v Olomouci Společnost neznámých (učenců) –Joseph Petráš
1773
- zrušení jezuitského řádu
1774
- povinná školní docházka (Marie Terezie)
1775
- vyvrcholení selských bouří ve východních Čechách
- vydání Balbínovy Obrany
1779
- J. Dobrovský, latinský spis – Co je třeba upravit v Ungarově vydání Balbínových Učených Čech
1783
- Nosticovo divadlo
1785
- Václav Thám vydal dvousvazkový almanach Básně řeči vázané
1786
- Divadlo „Bouda“
1787
- J. Dobrovský se stal vicedirektorem, později rektorem Generálního semináře kněžského v Hradišti u Olomouce, kde učil až do jeho zrušení (1790)
1789
- V. M. Kramerius začal vydávat v týdenních intervalech vlastní noviny (nejdéle udržený titul Krameriovy c. k. vlastenecké noviny). Později k nim vydával přílohu. 1801 Večerní shromáždění dobrovické obce, 1802-04 Pražský posel, 1806-07 Posel lidu
1792
- J. Dobrovský, německy, Dějiny české řeči a literatury
- J. Dobrovský vyráží na svou studijní cestu na Sever (Švédsko, Rusko)
1793
- Ustanovena katedra bohemistiky na pražské universitě ( F.M. Pelcl)
1795
- J. Dobrovský, příloha k Pelclovým Základům české gramatiky, Česká prozodie
1802
- J. Dobrovský, 1. díl dvoudílného Německo – českého slovníku
1803
- J. Dobrovský, několikadílný německý spis, Kritické pokusy očistit české dějiny od pozdějších výmyslů
1809
- J. Dobrovský, německy, Podrobná mluvnice české řeči
1818
- J. Linda – prozaická skladba Záře nad pohanstvem aneb Václav a Boleslav
- F. Palacký – spolu s P.J. Šafaříkem spis – Počátkové českého básnictví, obzvláště prozodie
- Vydán Rukopis královéhradecky….
1820
- J. Jungmann - Slovesnost
1822
- J. Dobrovský, latinský spis, Základy staroslověnského jazyka
- F. L. Čelakovský – sbírka Smíšené básně
- F. L. Čelakovský – třísvazkový výbor Slovanské národní písně, 1822-1827
1824
- J. Kollár – Slávy dcera (1. vydání – 3 zpěvy)
1829
- F. L. Čelakovský překládal na zakázku spis A. Augustina O městě božím 1829-1833, Ohlas písní ruských
1832
- J. Kollár – 2. vydání Slávy dcery – 5 zpěvů
1834
- F.L. Čelakovský redigoval Pražské noviny a jejich zábavnou přílohu – Česká včela
- J. Kollár – sbírka Národnie zpievanky, 1834-35
- K. H. Mácha – historická povídka Křivoklád (původně měla být součástí čtyřdílného cyklu Kat)
- K. H. Mácha – Večer na Bezdězu (chtěl napsat celý cyklus Obrazy ze života mého)
- K. H. Mácha – povídka Márinka
- J.K. Tyl – premiéra hry Fidlovačka - Kde domov můj
1836
- K. H. Mácha - Máj
1839
- F. L. Čelakovský – Ohlas písní českých
1845
- K. H. Borovský – Epigramy
- B. Němcová zahájila publicistickou činnost v Květech seriálem Obrazy z okolí domažlického
- B. Němcová – prozaické dílo Národní báchorky a pověsti, 1845-47
1846
- K. H. Borovský v článku Slovan a Čech vyslovil své přesvědčení austroslavismu
1847
- zemřel J. Jungmann
1848
- K. H. Borovský v březnu opouští redakci Pražských novin a v dubnu zakládá politický deník Národní deník.
- Revoluce, Kroměřížský sněm
1849
- Májové spiknutí (uvězněn Sabina,..,)
- J.K. Tyl redigoval Selské noviny
1850
- byly definitivně zastaveny Národní noviny
1851
- K. H. Borovský sepsal knižní výbor Duch Národních novin
- K. H. Borovský – Epištoly kutnohorské
- V listopadu proces v Kutné Hoře – vyhrál jej
- K. H. Borovský je v prosinci zatčen a dopraven do tyrolského Brixenu
1852
- K. H. Borovský – Tyrolské elegie
1853
- K. J. Erben – Kytice z pověstí národních
1854
- K. H. Borovský – Král Lávra, Křest sv. Vladimíra - nedokončen
1855
- B. Němcová – Pomněnka šlechetné duše
- B. Němcová - Babička
1856
- Fričův almanach Lada Niola
Příčiny:
- osvícenské reformy Marie Terezie a Josefa II.
- povinná školní docházka (vyšší vzdělanost)
- zrušení jezuitů a toleranční patent
- zrušení poddanství (volný pohyb vesn. obyv. =>počešťování měst)
- ve světě:Velká francouzská buržoazní revoluce
1. perioda 1775 – 1805 = obranná
2. perioda 1805 – 1830 = ofensivní
3. perioda 1830 – 1848 = demokratizace
4. perioda 1848 – 1858 = 58 počátky májovců
1746-50
- v Olomouci Společnost neznámých (učenců) –Joseph Petráš
1773
- zrušení jezuitského řádu
1774
- povinná školní docházka (Marie Terezie)
1775
- vyvrcholení selských bouří ve východních Čechách
- vydání Balbínovy Obrany
1779
- J. Dobrovský, latinský spis – Co je třeba upravit v Ungarově vydání Balbínových Učených Čech
1783
- Nosticovo divadlo
1785
- Václav Thám vydal dvousvazkový almanach Básně řeči vázané
1786
- Divadlo „Bouda“
1787
- J. Dobrovský se stal vicedirektorem, později rektorem Generálního semináře kněžského v Hradišti u Olomouce, kde učil až do jeho zrušení (1790)
1789
- V. M. Kramerius začal vydávat v týdenních intervalech vlastní noviny (nejdéle udržený titul Krameriovy c. k. vlastenecké noviny). Později k nim vydával přílohu. 1801 Večerní shromáždění dobrovické obce, 1802-04 Pražský posel, 1806-07 Posel lidu
1792
- J. Dobrovský, německy, Dějiny české řeči a literatury
- J. Dobrovský vyráží na svou studijní cestu na Sever (Švédsko, Rusko)
1793
- Ustanovena katedra bohemistiky na pražské universitě ( F.M. Pelcl)
1795
- J. Dobrovský, příloha k Pelclovým Základům české gramatiky, Česká prozodie
1802
- J. Dobrovský, 1. díl dvoudílného Německo – českého slovníku
1803
- J. Dobrovský, několikadílný německý spis, Kritické pokusy očistit české dějiny od pozdějších výmyslů
1809
- J. Dobrovský, německy, Podrobná mluvnice české řeči
1818
- J. Linda – prozaická skladba Záře nad pohanstvem aneb Václav a Boleslav
- F. Palacký – spolu s P.J. Šafaříkem spis – Počátkové českého básnictví, obzvláště prozodie
- Vydán Rukopis královéhradecky….
1820
- J. Jungmann - Slovesnost
1822
- J. Dobrovský, latinský spis, Základy staroslověnského jazyka
- F. L. Čelakovský – sbírka Smíšené básně
- F. L. Čelakovský – třísvazkový výbor Slovanské národní písně, 1822-1827
1824
- J. Kollár – Slávy dcera (1. vydání – 3 zpěvy)
1829
- F. L. Čelakovský překládal na zakázku spis A. Augustina O městě božím 1829-1833, Ohlas písní ruských
1832
- J. Kollár – 2. vydání Slávy dcery – 5 zpěvů
1834
- F.L. Čelakovský redigoval Pražské noviny a jejich zábavnou přílohu – Česká včela
- J. Kollár – sbírka Národnie zpievanky, 1834-35
- K. H. Mácha – historická povídka Křivoklád (původně měla být součástí čtyřdílného cyklu Kat)
- K. H. Mácha – Večer na Bezdězu (chtěl napsat celý cyklus Obrazy ze života mého)
- K. H. Mácha – povídka Márinka
- J.K. Tyl – premiéra hry Fidlovačka - Kde domov můj
1836
- K. H. Mácha - Máj
1839
- F. L. Čelakovský – Ohlas písní českých
1845
- K. H. Borovský – Epigramy
- B. Němcová zahájila publicistickou činnost v Květech seriálem Obrazy z okolí domažlického
- B. Němcová – prozaické dílo Národní báchorky a pověsti, 1845-47
1846
- K. H. Borovský v článku Slovan a Čech vyslovil své přesvědčení austroslavismu
1847
- zemřel J. Jungmann
1848
- K. H. Borovský v březnu opouští redakci Pražských novin a v dubnu zakládá politický deník Národní deník.
- Revoluce, Kroměřížský sněm
1849
- Májové spiknutí (uvězněn Sabina,..,)
- J.K. Tyl redigoval Selské noviny
1850
- byly definitivně zastaveny Národní noviny
1851
- K. H. Borovský sepsal knižní výbor Duch Národních novin
- K. H. Borovský – Epištoly kutnohorské
- V listopadu proces v Kutné Hoře – vyhrál jej
- K. H. Borovský je v prosinci zatčen a dopraven do tyrolského Brixenu
1852
- K. H. Borovský – Tyrolské elegie
1853
- K. J. Erben – Kytice z pověstí národních
1854
- K. H. Borovský – Král Lávra, Křest sv. Vladimíra - nedokončen
1855
- B. Němcová – Pomněnka šlechetné duše
- B. Němcová - Babička
1856
- Fričův almanach Lada Niola
K. Sabina - JEN TŘI LÉTA
Svou povídku zalidnil autor celou řadou postav, které jsou nositeli různých charakterových vlastností. Ústřední postavou je Vít, syn sedláka Kopala z Krupína. Studuje v Praze a je to vzor všech ctností, ponořený do svého studia, bez jakýchkoli špatných myšlenek, nezištně pomáhající potřebným, žije skromně, až asketicky, zříkající se pozemských radostí. Dokonce uvažuje o kněžské dráze, až získá dostatečné světské vzdělání. Časem ale pochopí, že je pro něj nejvyšší služba vlasti a vlastenecky se snaží ovlivňovat lidi ve svém okolí, které vnímá jako schopné mnoho pro vlast udělat. Jedním z nich je Jan Burák, talentovaný řezbář, který ale potřebuje získat zkušenosti, a tak se vydává na zkušenou do Itálie. Plánuje to na tři léta, během kterých doufá, že získá zkušenosti a bude se moci oženit s Mařenkou Kopalovou, Vítovou sestrou, která ho rovněž miluje. Mezitím se na Krupíně sedlák Kopal, člověk prostý, ale snadno ovlivnitelný a toužící po obdivu a přepychu, rozhodne koupit nedaleké panství Brázdov. Tím se dostává do spletitých osidel intrik svého souseda mlynáře, svého důvěrníka, a justiciára z Brázdova a koňaře Flinka. Ti ho přesvědčují o výhodnosti koupi Brázdova a naivní a marnivý sedlák je ve všem poslouchá, odmítaje domluvy své ženy i syna. Zároveň se domluví s mlynářem, že sedlákova Mařenka a mlynářův syn Vojtěch vezmou. Tomu Vít dlouho brání, až Mařence domluví farář a ta se z poslušnosti k otci podvoluje. Kopal ale záhy seznává, jak hloupě dceru do sňatku tlačil a nešťastnou ji učinil. Vojtěch je totiž velký prostopášník. Žil v Praze, kde sliboval lásku nadané básnířce Lidmile. Pil, dělal dluhy a užíval si v pochybné společnosti. Částečně se stýkal s Vítem, ale kvůli chystanému sňatku s Mařenkou se rozkmotřili. Vít totiž věděl o Lidmile a slibu, který jí Vojtěch dal. Lidmila se stala jeho přítelkyní a slíbil jí, že jí milence vrátí. Jel domů a pověděl o Lidmile otci. Lstivý mlynář a Vojtěch ale vše obrátili na Víta a tak se Kopal s mlynářem vydávají do Prahy vše vyšetřit a urovnat. Vojtěch mezitím domluvil u jedné pochybné ženštiny a její schovanky, aby hrály oklamanou milenku Vítovu. Tak je v očích Kopala Vojtěch očištěn a dochází ke svatbě, ze které ale stejně nemá nikdo radost. Ani mlynář, který sňatek chtěl kvůli Mařenčinu věnu, aby se zbavil dluhů na mlýně. Jenže prozatím se bez něj musel obejít, neboť Kopal kupoval Brázdov, potřeboval hotové peníze a mlynář už viděl svého syna na Brázdově pánem.
Brázdov je prodáván, neboť jeho majitel pan Kaftan je člověk, který neumí hospodařit s penězi. Není zlý, ale stejně jako Kopal je člověk, který má špatné rádce, kterým slepě věří. Vzhledem k tomu, že vězí po krk v dluzích, je snadnou obětí justiciára a jeho bratra. Nechají ho prodat zámek a namluví mu, že baron Kopoty, bohatý dědic a skvělá partie, má zájem o jeho dceru Hermínu. Kaftanovi odjíždějí do Vídně, kde se setkávají s baronem Kopotym. Ten pochopitelně o ničem neví, a proto mu justiciárův bratr namluví, že o něj má Hermína tajně zájem – miluje ho. Baron Kopoty se skutečné chce oženit, ale jedno trpké zklamání v lásce z něj učinilo člověka osamělého, uzavřeného, s nezájmem o okolí, neustále se nudícího a netečného. Do Hermíny se ale skutečně zamiluje a požádá ji o ruku. Hermína je dívka zvláštní. Je neuvěřitelně hrdá, i její rodiče z ní mají respekt. Neuznává zábavu tehdejších dívek, ale ponořuje se do studia filozofie. Odmítá se stát mužovou otrokyní, neuznává lásku, a proto se nechce nikdy vdát.
Mezitím Kopal kupuje Brázdov. Ale na slavnostním předání se setkává s onou podvodnicí, která se kdys za tetičku Lidmily vydávala. Byla ale svou schovankou ošizena a tak šla žalovat a vyjevila Kopalovi pravdu. Ten se vydává do Prahy přijít pravdě na kloub. Toho využívá flink a rozprodá na Brázdově, co se dá, s penězi uteče, nezastaví ho nakonec ani Vít s baronem Kopotym, kteří se na Brázdově objevili právě včas, aby nekalé věci prošetřili vše uvedli na pravou míru. Tam se i baron dovídá, jak byl ošizen ohledně Hermíniných citů.píše jí proto znovu, aby se nehněvala. Hermína, když se dovídá, jak baron Kopoty zachránil zámek a jejich rodinu před žebrotou, z vděčnosti se za něj provdává. Vít se stává baronovým nejlepším přítelem, rádcem i učitelem a baron tak ztrácí svou netečnost, lhostejnost a stává se dobrým člověkem. Jen ho trápí chladnost své ženy. Ale s radou Vítovou nakonec i toto překonává a její lásku si získává. Sedlák Kopal, když slyšel o rozprodání Brázdova, utekl před hanbou pryč do světa. Vojtěch byl zavřen svým otcem do káznice, kde i zemřel. Po třech letech se vrací domů Jan. Je už opravdovým umělcem a dokázal se vyrovnat se ztrátou Mařenky. Chce ale odejít do ciziny. To mu Vít rozmlouvá, nechce ztratit tak vynikajícího člověka pro vlast, stejně jako ztratil Lidmilu, když své nádherné básnické umění zahodila po sňatku s úředníkem. Přesvědčí proto barona Kopotyho, aby Jana podporoval. Jan nakonec souhlasí. Vít odchází do světa hledat další „duše“, které by získal pro vlast.
Brázdov je prodáván, neboť jeho majitel pan Kaftan je člověk, který neumí hospodařit s penězi. Není zlý, ale stejně jako Kopal je člověk, který má špatné rádce, kterým slepě věří. Vzhledem k tomu, že vězí po krk v dluzích, je snadnou obětí justiciára a jeho bratra. Nechají ho prodat zámek a namluví mu, že baron Kopoty, bohatý dědic a skvělá partie, má zájem o jeho dceru Hermínu. Kaftanovi odjíždějí do Vídně, kde se setkávají s baronem Kopotym. Ten pochopitelně o ničem neví, a proto mu justiciárův bratr namluví, že o něj má Hermína tajně zájem – miluje ho. Baron Kopoty se skutečné chce oženit, ale jedno trpké zklamání v lásce z něj učinilo člověka osamělého, uzavřeného, s nezájmem o okolí, neustále se nudícího a netečného. Do Hermíny se ale skutečně zamiluje a požádá ji o ruku. Hermína je dívka zvláštní. Je neuvěřitelně hrdá, i její rodiče z ní mají respekt. Neuznává zábavu tehdejších dívek, ale ponořuje se do studia filozofie. Odmítá se stát mužovou otrokyní, neuznává lásku, a proto se nechce nikdy vdát.
Mezitím Kopal kupuje Brázdov. Ale na slavnostním předání se setkává s onou podvodnicí, která se kdys za tetičku Lidmily vydávala. Byla ale svou schovankou ošizena a tak šla žalovat a vyjevila Kopalovi pravdu. Ten se vydává do Prahy přijít pravdě na kloub. Toho využívá flink a rozprodá na Brázdově, co se dá, s penězi uteče, nezastaví ho nakonec ani Vít s baronem Kopotym, kteří se na Brázdově objevili právě včas, aby nekalé věci prošetřili vše uvedli na pravou míru. Tam se i baron dovídá, jak byl ošizen ohledně Hermíniných citů.píše jí proto znovu, aby se nehněvala. Hermína, když se dovídá, jak baron Kopoty zachránil zámek a jejich rodinu před žebrotou, z vděčnosti se za něj provdává. Vít se stává baronovým nejlepším přítelem, rádcem i učitelem a baron tak ztrácí svou netečnost, lhostejnost a stává se dobrým člověkem. Jen ho trápí chladnost své ženy. Ale s radou Vítovou nakonec i toto překonává a její lásku si získává. Sedlák Kopal, když slyšel o rozprodání Brázdova, utekl před hanbou pryč do světa. Vojtěch byl zavřen svým otcem do káznice, kde i zemřel. Po třech letech se vrací domů Jan. Je už opravdovým umělcem a dokázal se vyrovnat se ztrátou Mařenky. Chce ale odejít do ciziny. To mu Vít rozmlouvá, nechce ztratit tak vynikajícího člověka pro vlast, stejně jako ztratil Lidmilu, když své nádherné básnické umění zahodila po sňatku s úředníkem. Přesvědčí proto barona Kopotyho, aby Jana podporoval. Jan nakonec souhlasí. Vít odchází do světa hledat další „duše“, které by získal pro vlast.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)