JAZYKOVĚDA A JEJÍ DISCIPLÍNY
- jazykověda = lingvistika - věda o jazyce a jeho užívání
• hláskosloví - nauka o hláskách, o zvukové stránce jazyka
▫ fonetika - nauka o artikulaci (místu a způsobu tvoření hlásek), o zvukové podstatě hlásek a vět
▫ fonologie - nauka o funkci hlásek a fonémů (kvalita výslovnosti pere x bere, peče x péče…)
▫ ortofonie - zásady správného tvoření hlásek, ortoepie - správná a spisovná výslovnost
▫ ortografie - pravopis (použití písmen při psaní)
• gramatika (mluvnice)
▫ morfematika - nauka o morfémech, jejich stavbě a druzích (morfém - nejmenší část slova)
▫ morfologie (tvarosloví) - nauka o slovních druzích a tvarech slov
▫ syntax (skladba) - nauka o stavbě vět a souvětí, větných členech, větných vztazích
• lexikologie - nauka o slovní zásobě
▫ etymologie - o původu slov a slovních spojení, o příbuznosti jazyků
▫ onomastika - vlastní jména
▫ lexikografie - sestavování slovníků (lexikonů)
• sémantika a frazeologie - nauka o věcném významu slov, jednoznačnosti, víceznačnosti slov, o ustálených slovních spojeních
• slovotvorba - nauka o tvoření nových slov
• textologie - o mluvených a psaných projevech, o stavbě souvislých jazykových celků
• stylistika - nauka o slohu, o způsobu výběru a použití jazykových prostředků v určitém slohovém útvaru
• historická mluvnice - výzkum starších vývojových fází jazyka, dějiny jazyka
• dialektologie - studium nářečí
• obecná jazykověda - zobecnění poznatků všech jazykovědných oborů (o původu jazyka a řeči, vztahu jazyka a myšlení apod.)
• výzkum jednotlivých jazyků - bohemistika, anglistika, germanistika, romanistika, hispanistika, rusistika apod.; slavistika (studium slovanských jazyků, o původu, kultuře, dějinách Slovanů)
• mezioborové disciplíny - sociolingvistika, psycholingvistika, matematická lingvistika, lingvodidaktika aj.
NORMA A KODIFIKACE
• jazyková norma - soubor uznávaných a obecně přijatých, ustálených jazykových prostředků a závazných pravidel jejich užívání (v pravopisu, výslovnosti, tvarosloví)
• kodifikace - zpracování jazykové normy, popis a výklad normy, slouží k poučení uživatele, podporuje vývojové tendence
- základní kodifikační příručky:
▫ Pravidla českého pravopisu (školní vydání s tvary slov a výslovností, nebo akademické vydání s rozšířenou slovní zásobou)
▫ mluvnice - např. Styblík, V. a kol.: Základní mluvnice českého jazyka. Praha 2000
Grepl, M., Jelínek, M. a kol.: Příruční mluvnice češtiny. Praha 1995
Čechová, M. a kol.: Čeština - řeč a jazyk. Praha 1996
▫ slovník jazykový, výkladový
Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost - SSČ, 2. opr. vyd. Praha 1994
Slovník spisovného jazyka českého - SSJČ, 2. vyd. Praha 1989
JAZYKOVÁ KULTURA
= úroveň jazykového vyjadřování + péče o ně, součást kultury, týká se všech stylů (mluvené, psané), je projevem vlastností a charakteru člověka, záleží na jazykové praxi, je dána školní výchovou
- projevuje se: v rovině jazyka (pečují o ni jazykovědci a bohemisté), v rovině řeči (péče - uživatelé jazyka)
- požadavky: jazyková správnost (absence chyb), vhodnost výběru jazykových prostředků, slohová vytříbenost, srozumitelnost a výstižnost vyjádření, působivost, pestrost jazykových prostředků, originalita
VÝVOJ NAŠÍ JAZYKOVĚDY - viz též otázka č.2
- od 9. stol. latina, staroslověnština – nejstarší slovanský jazyk – Cyril a Metoděj
- 1057 - latinská Zakládající listina kapituly litoměřické, obsahuje 1. český přípisek v primitivním pravopisu
- 1. písemné spisy v českém jazyce v 11. - 12. stol. v latinských textech
- čeština měla více hlásek než latina - užívání spřežek
- ve 13. stol. - vznikají písně Hospodine, pomiluj ny a Svatý Václave
- 14. stol. - rozvoj češtiny – Tomáš ze Štítného
- 15. stol. - husité - počešťování měst, Jan Hus navrhl diakritický pravopis (užívání interpunkce)
- humanismus: čeština proniká do škol, J.A.K. – Kšaft umírající matky Jednoty bratrské
- 16. - 17. stol. - Daniel Adam z Veleslavína – dva čtyřjazyčné slovníky, vzniká Bible kralická, Jan Blahoslav – Gramatika česká
- 1620 bitva na Bílé hoře - zpomalení rozvoje češtiny - v 17. století - jazyk chudých – vysoké poněmčování
- konec 18. a 1. polovina 19. století – národní obrození:
- 1781 zrušeno nevolnictví - hromadné stěhování čes. obyvatelstva do poněmčených měst, posílen český živel - potřeba rozvinutého spisovného jazyka
- vydávány obrany českého jazyka (Bohuslav Balbín, K. I. Thám)
- Josef Dobrovský – 1. mluvnice NO - Zevrubná mluvnice jazyka českého (Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache), základní kodifikační dílo, navázal na vyspělou češtinu Bible kralické, opravil bratrský pravopis – Dobrovského analogická oprava pravopisná: měkké i po c a ve spojce i, po s, z se psalo i nebo y podle analogie: 1. pád psi (páni), 4. a 7. pád psy (pány); napsal slovník německo-český (Deutsch-böhmisches Wörterbuch I, II), sám česky nepsal, nevěřil, že by se ČJ mohl stát jazykem vědy
- Josef Jungmann se se svými spolupracovníky zasloužil o sepsání a podstatné obohacení slovní zásoby ČJ ve všech oborech, vydal 5ti-dílný Slovník česko-německý, vznikla česká odborná terminologie, překlady cizích literárních děl, rozvoj umělecké literatury
- po stránce skladební a slohové je naučná próza pokračováním vypěstěného jazyka českého humanismu, zakončením a vyvrcholením humanistické češtiny je jazyk Františka Palackého – Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě
- 2. polovina 19. století:
- pronikání češtiny do úřadů, škol, rozvoj umělecké literatury a publicistiky
- mizí knižní a archaické výrazy, do spisovné češtiny proniká hovorová čeština - Němcová, Havlíček, Tyl
- velké zásluhy o poznání vývoje češtiny a o ustálení spisovného jazyka měl Jan Gebauer – revidoval Dobrovského kodifikaci našeho spisovného jazyka, zásluha na vydání Pravidel českého pravopisu (1902)
- 20. století:
- aktualizace jazykové normy, kultivace spisovné češtiny
- po roce 1918 získává čeština světový význam (Pražská jazykovědná škola), profesor UK Vilém Mathesius: Čeština a obecný jazykozpyt, Řeč a sloh, Bohuslav Havránek: Vývoj spisovného jazyka českého, Česká nářečí, Česká mluvnice (spolu s A. Jedličkou), František Trávníček: Historická mluvnice československá, Mluvnice spisovné češtiny, Vladimír Šmilauer: Novočeská skladba
- mladší autoři: František Kopečný, J. Bauer, M. Grepl, K. Svoboda, M. Dokulil
- ČSAV: Fr. Daneš, J. Jelínek, Vl. Styblík, J. Chaloupka
- Pražský lingvistický kroužek – zal. 1918 Mathesius; Trávníček, Havránek.
- po 2. světové válce péče Ústavu pro jazyk český o jazykovou kulturu
Žádné komentáře:
Okomentovat