ČESKÉ HLÁSKY
- fonetika - zkoumá zvukovou stránku jazyka, tvoření a charakter výsledného zvuku
- fonologie - zkoumá funkční platnost fónických jednotek v určitém jazyce, o významotvornosti hlásek (pere, bere)
- ortoepie - stanoví pravidla spisovné výslovnosti
- hláska - základní stavební prvek řeči, zaznamenává se písmeny (literami)
- fonémy - zvukové prvky schopné rozlišit význam slov (zabývá se jimi fonologie; v češtině 36, tj. 10 samohlásek, 25 souhlásek, 1 dvojhláska)
- soustava českých hlásek:
a) samohlásky (vokály): 10 fonémů - 14 grafémů (a, á, e, é, ě, i, í, o, ó, u, ů, ú, y, ý)
- podle vodorovné polohy jazyka: přední (i, í, e, é), střední (a, á), zadní (o, ó, u, ú)
- podle svislé polohy: vysoké = zavřené (i, í, u, ú), středové = polozavřené (e, é, o, ó), nízké = otevřené (a, á)
- dvojhláska (diftong) - spojení dvou samohlásek v jedné slabice: ou (louka) + au, eu ve slovech cizího původu nebo v citoslovcích
b) souhlásky (konsonanty): 25 (b, c, č, d, ď, f, g, h, ch, j, k, l, m, n, ň, p, r, ř, s, š, t, ť, v, z, ž; v přejat. slovech q, x, w)
- podle činnosti hlasivek se souhlásky dělí na znělé a neznělé (samohlásky jsou znělé)
párové: znělé b v d ď z ž g h
neznělé p f t ť s š k ch
nepárové: znělé m n ň j l r ř
neznělé c č
hláska ch se označuje spojením 2 písmen (spřežka)
varianty c: neznělá celý - znělá leckdy
varianty č: neznělá často - znělá léčba
varianty ř: neznělá třít, keř - znělá dřít
- souhláskou je i tzv. ráz, označuje se apostrofem (k´Aničce - kaničce, s´okolím - sokolím)
- z hlediska pravopisu se souhlásky dělí na měkké, tvrdé a obojetné
měkké ž š č ř c j ď ť ň
tvrdé h ch k r d t n
obojetné b f l m p s v z
- slabika (sylaba): nejmenší jednotka řeči, vyslovuje se jedním nárazem výdechového proudu; tvořena nejčastěji souhláskou a samohláskou (po-le), dvojhláskou (mou-ka), slabikotvorným r, l (vl-na, pr-ší), výjimečně m (o-sm), s, š (pst, pšt)
- slabika otevřená (končí samohláskou)
- slabika zavřená (končí souhláskou)
HLAVNÍ ZÁSADY SPISOVNÉ VÝSLOVNOSTI
- ortoepie - pravidla spisovné výslovnosti
- ortofonie - věda o správné artikulaci hlásek
- logopedie – zabývá se nápravami vad výslovnosti
- mezi psanou a mluvenou podobou jsou rozdíly (kůra-kúra, objeď-oběť, mě-mně, mít povinnost-mýt nádobí)
• výslovnostní styly:
a) zvlášť pečlivá - slavnostní projev, přednes
b) neutrální = základní - ve veřejných projevech, v televizi, ve škole
c) hovorová, běžná - v soukromých projevech - zjednodušování souhl. skupin (dětstvíÞděctví)
d) nespisovná - nepečlivá artikulace, zjednodušování (švestkaÞšveska)
• výslovnost samohlásek:
a) zachovávat délku samohlásek (zelí-zélí, vzadu-vzádu, říkám-řikám)
b) zachovávat kvalitu hlásek (nedám, ne mezi a a e)
c) dvě stejné hlásky vedle sebe vyslovit nesplývavě (modrooký, samoobsluha)
• výslovnost souhlásek:
a) asimilace = spodoba znělosti - přizpůsobení 1 hlásky druhé ve znělosti, většinou o výslovnosti celé skupiny rozhoduje poslední hláska
- neznělá + znělá - celá znělá (sbírat [zbírat], prosba [prozba])
- znělá + neznělá - celé neznělá (zkouška [skouška], loďka [loťka])
- výjimku tvoří hláska v (svolat ´ zvolat)
- sh - dvojí výslovnost ([schoda] v Čechách, [zhoda] na Moravě)
b) neutralizace znělosti koncových souhlásek - na konci slova se znělá vysloví nezněle
- had [hat], kov [kof], dub [dup]
- u předložek - podle počátku dalšího slova ([bezbot] ´ [besčepice])
c) ráz má na předcházející souhlásku vliv jako neznělá
- v okně [f´okňe], z oblohy [s´oblohy]
d) splývavá výslovnost stejných souhlásek
- měkký [mňekí], činnost [činost], vyšší [viší]
- někdy výjimky: podaný ´ poddaný
e) tvary slovesa jsem - bez j:
- jsem [sem], jsi [si] …
f) pečlivá výslovnost všech souhláskových skupin
- hřbitov, tkanička, lžíce …
• slovní přízvuk = akcent:
= zesílení hlasu na některé slabice
- v češtině pevný; hlavní na 1. slabice (škola), vedlejší na dalších lichých slabikách (nevýhodný)
a) slova s předložkou: na zemi, mezi stromy, kolem domů
b) příklonky = krátká slova ve větě, na kterých není přízvuk, připojují se k předcházejícímu slovu, na kterém je hlavní přízvuk
- Dej mi tužku. Smál se nahlas.
c) předklonky = tvoří zvukovou jednotku s následujícím přízvučným slovem
- pan Novák, otec a matka, I já tam půjdu. Jak můžeš lhát!
ZVUKOVÁ PODOBA VĚTY
- frázování - dělení věty pauzami na větné úseky (kóla)
- větný přízvuk = přízvuk na slově, které chceme ve větě zdůraznit
a) v oznamovací větě na konci (jádro) - objektivní slovosled (V Þ J); Přijde určitě včas.
b) subjektivní slovosled (J Þ V) - přízvuk na prvním slově; I my si chceme odpočinout.
- má vliv na význam sdělení:
Půjčím Evě tu knihu. (ne dám)
Půjčím Evě tu knihu. (nikomu jinému)
Půjčím Evě tu knihu. (ne jinou)
Půjčím Evě tu knihu. (ne časopis)
- melodie ve větě:
a) klesavá - věty oznamovací, žádací, otázky doplňovací
b) stoupavá nebo stoupavě klesavá - v otázkách zjišťovacích a ve větách s poměrem vylučovacím
Žádné komentáře:
Okomentovat