- snaží se hledat východiska ze situace, do které se svět dostal následkem vědeckého pokroku
- nesystematická
Novopozitivismus
- ovlivněn moderními objevy v matematice
- vycházejí z nové koncepce logiky
Bertrand Russel Bertrani
- zabývá se problémem jazyka a sdělnosti
- pojmenování a operace s fakty je problémem jazyka
- nedorozumění může mít v dnešním světě fatální následky
- naše civilizace by nemohla existovat v současné podobě, kdyby nebyla neustále napájena novými informacemi
Ludwig Witgenstein
- studoval v Cambridgi, Manchestru a Berlíně, v Cambridgi přednášel; dvě období:
1. dílo Logicko-fiozofický traktát – předmětem zájmu je jazyk, chtěl vytvořit matematický jazyk, který by uměl jednoznačně pojmenovávat.
- jazykem hovoříme o faktech – svět je tvořen fakty, jeho obrazem je výrok jazyka. Má-li mít fakt smysl, musí být výrok potvrditelný nebo vyvratitelný.
2. reviduje své názory, dospívá k tomu, že se nelze spoléhat na jakýsi ideální jazyk a zabývá se studiem reálných jazyků – jejich pravidel
Na Witgensteina navázal VÍDEŇSKÝ KRUH:
Rudolf Carnap
- ve 30. letech přednášel na UK v Praze, odešel do USA (žid)
- úkolem vědy je přinášet nové poznatky
- úkolem filosofie je tlumočit tyto poznatky správným způsobem
Karl Raimund Popper
- obecné věty, ke kterým vědy dospívají, nejsou zkušenostně ověřitelné
- kritérium vědeckosti je falzifikovatelnost = teorie je vědecká pouze tehdy jestliže je v budoucnosti vyvratitelná
Pragmatismus
- na přelomu 19. a 20. století v USA, zakladatel William James
- postaven na principu subjektivní užitečnosti jako pravdivostního kritéria
- princip pluralismu – nenacházíme se v univerzu ale v multiverzu – náš svět, skutečnost se skládá z mnoha samostatných oblastí – nic nelze pochopit pouze z jednoho hlediska
- hodnota myšlenek není v myšlenkách samotných, ale až v jejich praktickém uplatnění
- hlavně USA, v Evropě jednotlivci – Masaryk, Čapek
Marxismus a neomarxismus
3 proudy:
1. klasický – pokračoval v učení Marxe a Engelse (Stalin a Lenin).
Lenin – vytvořil novou teorii hmoty – nezabýval se složením (struktura) – hmota se pro něj stává fil. kategorií, kterou se označuje objektivní realita, vše je z látky, zákl. vlastností hmoty je pohyb.
Vše souvisí se vším – náhoda neexistuje.
Vývoj považoval za přechod od kvantity na kvalitu. Novou kvalitu přináší revoluce.
2. sociálně demokraticky orientovaný
3. neomarxismus – levicové proudy různou intenzitou inspirované marxismem
Fenomenologie
- zakladatel – Němec, prostějovský rodák Edmund Husserl
- fenomenologická metoda zdůrazňuje roli zkušenosti, která ale není čistě empirická – zkušenost není pouze to, co dostáváme z vnějšího světa prostřednictvím smyslů, stejně důležitá je i vnitřní zkušenost
- od pojmu fenomén = jev – je poznatelný ve dvou vrstvách – základem je reálná vrstva, která je uchopitelná smysly, na sobě nese druhou vrstvu, která není přímo uchopitelná smysly = podstata, kterou poznáme jen vnitřní zkušeností
- filosofii považuje za vědu eidetickou = věda o podstatách
- ostatní vědy – empirické – o faktech
Edmund Husserl – fil. má provádět analýzu přirozeného světa = svět, který má smysl sám o sobě. Stál u počátku existencialismu byl učitelem Heidegerra.
Existencialismus
- ovlivnil filozofii i umění
- zaměřen na člověka
- vychází z fenomenologické metody
- snaží se uchopit podstatu lidského bytí
- zaměřuje se na život člověka
- podstatu bytí se snaží pochopit bezprostředně
- při analýze vychází ze zákl. pojmů, které mají většinou negativní charakter – strach, nicota, hnus
Martin Heidegerr – Bytí a čas – rozlišuje mezi existencí a esencí
- existence – každodenní život člověka
- esence – skutečný život, podstata skutečného života spočívá ve strachu ze smrti, člověk jej přehlušuje každodenním životem.
- vše, co děláme je boj s časem – tzn. náš život má smysl jen při neustálé konfrontaci s faktem smrti.
Karl Jaspers – křesťansky orientovaný
- bytí = nějaký předmět. Aby ho mohl poznat, musí ho definovat pomocí dalších předmětů - každá věc je součástí něčeho většího – absolutního
- podstata života se odkrývá v mezních situacích
Jean Paul Sartre
- spisovatel, romány Zeď, Hnus, filozofické dílo Bytí a nicota
- člověk, když se narodí, je nic
- chápe svobodu novým způsobem: člověk je odpovědný za to, co udělá jen sám sobě – výrok „Člověk je odsouzen ke svobodě“
Albert Camus
- spisovatel, romány Cizinec, Mor, filozofické dílo Mýtus o Sisyfovi
Hermeneutika
- ze jména Hermés – řecký posel bohů
- hledá metody porozumění světu a člověku
Hans Georg Gadamer
- k porozumění není třeba odstup od zkoumaného objektu, chceme-li něčemu porozumět, musíme se s tím spojit
- do poznávacího procesu vnášíme určité předpoklady - vlastní zkušenosti, hist. vývoj společnosti... = předporozumění
- ústřední téma je jazyk: „Svět je prožíván v komunikaci a odhalován v jazyce“
Křesťanská filozofie
katolická:
- vychází z T. Akvinského – novotomismus (díky papeži Lvu XIII, který prohlásil jeho učení za svaté)
- hledá harmonii mezi vírou a rozumem - zdroje poznání, které člověk získal od Boha
- uznávají přirozenou evoluci, příčinou evoluce je Bůh, který dělá z jednoduchých věcí složitější
- odsuzovali komunismus i kapitalismus
Pierre Teilard de Chardin - uznávaný paleontolog, jezuita, církev jeho názory zpočátku potlačovala
- vytvořil evoluční křesťanství – spojil poznatky přírodních a spol. věd s křesťanským obrazem světa
protestantská
- řešila krizi sdělení evangelia, problém jazyka: křesťanská zvěst, kterou šířil Kristus, není srozumitelná modernímu člověku
- vznikl i radikální proud – domovem člověka je velkoměsto a proto je potřeba Boha chápat jako sociologický problém, jako partnera v procesu humanizace člověka
Strukturalismus
- vznikl v 50. letech 20. století ve filozofii (už ve 30. letech fungoval v jazykovědě)
- zabývali se metodou, která je neoddělitelně spojená s disciplínou (např. fyzika + laborky)
Ferdinand de Saussure - základem je definování znaku = spojovací článek mezi pojmem a danou skutečností
Claude Lévi-Strauss - zkoumal primitivní myšlení minulých i současných přírodních národů
- ukázal rozdíl mezi vědeckým a předvědeckým myšlením
- předvědecké myšlení se dá použít i dnes, někdy je lepší než vědecké (typický příklad – vědec a kutil)
Postmodernismus
- 70. léta, ropná krize, v pozadí levicová hnutí
- nejdřív v architektuře USA, pak v literatuře a umění – odmítali diktát novosti za každou cenu
- chtěli, aby dílo bylo srozumitelné pro všechny (Eco, Kundera)
Jean Francois Lyotard
- velké historické projekty založené na optimismu dějinného pokroku naprosto zklamaly
- nejistotu současnému člověku zvyšuje věda, protože odhaluje čím dál větší složitosti o světě a tak člověku zanikají jistoty. Současná věda člověka ponižuje svou nepřístupnou nepochopitelností, nepřipouští zlidšťující slabosti. Od takové vědy je potřeba se osvobodit, utéct.
- Poznání se tak zdokonalilo, že není možno popsat skutečnost jako celek. Jediná možnost – zříct se rozumového přístupu
- Hypotéza:společenské myšlení se dostává do krize v okamžiku, kdy lidstvo psychicky nezvládne nahlédnutí za určité hranice při poznávání světa.
- Dnešní člověk poznal hranici své historické smrtelnosti = člověk je schopen okamžitého sebezničení.
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
29. Filosofie 19. a 20. století
23. Filosofie v 19. století
28. Německá klasická filosofie
Immanuel Kant
G. W. F. Hegel 1
Každá věc se neustále mění, i když to není vidět 2
Mezi objektivním a absolutním duchem jakoby ubylo materie, proces vymaňování se z negace, přírody 3
14a Přínos německé klasické filosofie, Kant, Hegel, zákony dialektiky; moderní filosofické směry
J. G. Fichte 1
Fichte říká, že věc o sobě neexistuje 2
Já a nejá: syntéza 3
Schelling 1
Základním pojmem Schellingovy filosofie je pojem Já 2
Podle Hegela a Goetha se příroda chápe v její vlastní živosti 3
Největším problémem, kterým se Schelling zabývá je lidská svoboda 4
Bernard Bolzano
Tomáš Garrigue Masaryk
Články na hledaný výraz "Filosofie 19. století" naleznete na bezuceni.cz
23. Filosofie v 19. století
Německá klasická filozofie
Johan Gottfried Herder – fil. romantik, ovlivnil i český romantismus, zejména jungmanovskou generaci
- pocházel z učitelské rodiny z Výmaru
- zkoumal problém jazyka a dějin
- dějiny nejsou nahodilé, mají své vnitřní zákony
- vývoj člověka souvisí s vývojem planety i sluneční soustavy
- ve vývoji člověka jsou dva důležité mezníky:
1. vzpřímení postavy
2. možnosti ruky – zejména v okamžiku, kdy se palec postavil proti prstům - brát předměty do rukou, zpracovávat je - rozvoj myšlení
- lidský rod se vyvíjí stále k lepšímu - násilí ustupuje mírnosti
- dějiny chápe jako proces sebevytváření člověka
Johoan Gottlieb Fichte – romantik
- vycházel z Kanta, ale zpochybňoval nezávislost věci na duchu
- měl divný charakter – nesmírně prudký, neústupný, nebyl oblíbený
- první rektor berlínské univerzity – přednášel filozofii a dějiny, přednášky navštěvoval i Metternich
- věřil v důstojnost člověka
- člověk by měl neustále jednat mravně i v politice
- filozofie má popisovat lidskou zkušenost, dva postupy:
1. naše představa vychází z dané věci = materialismus
2. z naší představy se daná věc odvodí = idealismus
- počátkem fil. je myslící subjekt – „Mysli sebe sama.“
- svět je souhrnem našich představ, pocitů a pudů, pochází sice z myslícího subjektu, ale z nevědomí – my sami jsme svět vytvořili, ale nevíme o tom
- vše, co existuje mimo myslící subjekt má smysl jedině v tom, aby svým překonáním umožnilo aktivitu myslícího subjektu
Friedrich Wilhelm Josef Schelling – vrchol něm. romantiky
- inspiroval ho Kant, Fichte a něm. romantičtí básníci
- fil. identity – přírodu i ducha chápe jako identické - příroda vytvořila ducha, příroda je složitý proces, v němž se duch vyyvíjí a uvědomuje si sebe sama
Georg Wilhelm Friedrich Hegel – pocházel ze Stutgarttu, studoval v Tübingenu, ředitelem gymnázia v Norimberku, přednášel na univerzitách v Jeně, Heidelbergu a v Berlíně
- stal se státním fil. Pruska
- fil. založena na dialektickém principu – přímo ovlivněna Fichtem a Schillingem
- považován za jednoho z největších dialektiků
- vše, co se děje je proces seberozvíjení ducha, proces probíhá ve 3 stádiích:
1. teze – duch sám sebou, absolutní idea – zkoumáno logikou
2. antiteze – vývojově popřeno první stádium, duch se začná projevovat jako svůj protiklad - jako příroda, zkoumáno fil. přírody
3. syntéza – popřeno druhé stádium, duch se vrací k sobě samému, zkoumáno fil. ducha. Duch se projevuje ve třech stupních (formách):
§ subjektivní duch – uvědomění si sebe sama, je v každém člověku, umíme sebe odlišit od ostatní přírody
§ objektivní duch – skládá se ze subjektivních – rodina, společnost, stát atd.
§ absolutní duch – projevy ducha v umění, náb. a fil.
- dějiny chápal jako účelné naplňování zákonitého vývoje ducha, duch jedná prostřednictvím jedinců – mylně se domnívají, že jejich činy jsou projevem vlastní vůle. Ve skutečnosti naplňují historickou nutnost – lest rozumu - vše, co se v dějinách stalo, bylo rozumné, pokud by to rozumné nebylo, tak se to na základě vývoje ducha nemohlo stát.
Hegelova filozofie je považována za jeden z posledních velkých fil. systémů, inspirovala mnoho filosofů, kteří se rozdělili na:
1. starohegelovce – interpretovali ducha nábožensky
2. mladohegelovce – ducha transformovali do podoby obecné dějinné zákonitosti
Poklasická filosofie
- rozpadla se tradiční společnost, ale nová ještě vytvořena nebyla - deziluze, která zachvátila i filozofii
- další antropologický obrat – opět se zabývají člověkem
- mnoho filozofických škol – 2 skupiny:
1. zdůrazňují vědecký postup
2. rozum zavrhovali a zdůrazňovali mimorozumové složky poznání
- směry:
V Hegelově filozofii pokračovali MARXISTÉ, kteří se zejména zabývali analýzou společnosti
- směr vznikl ve 40. letech 19. století z hegelovské levice, usilovali o analýzu zákonitostí tvořících buržoazní společnost, materialisté
Ludvík Feuerbach – kritizoval náboženství, tvrdil, že lidé si vytvořili bohy – to je podstat člověka. K vytvoření náboženství vedla fantazie, cit, egoismus.
Karel Marx – narodil se v Trevíru, syn advokáta
- vystudoval práva, redaktor rýnských novin
- kritizoval vládu - musel opustit Německo - Paříž, Brusel – setkání s Engelsem (syn bohatého továrníka, Marxe finančně podporoval), spolu napsali:
§ Německá ideologie – kritika náboženství, stejné názory jako Feuerbach
§ Komunistický manifest – tvrdil, že by si jej měl přečíst každý dělník, vysvětluje postavení dělnické třídy, vybízí ke svržení jejich utlačovatelů
- 1848 – příjezd do Berlína – řídí revoluci – neúspěšná - odchází
- Kapitál – podstata kapitalistického systému
- 1864 – oba stojí u založení 1. internacionály – mezinár org. s cílem sjednotit dělníky celého světa
- 3 zdroje Marxova učení:
§ německá klasická filozofie (Hegel, Schelling)
§ angl. politická ekonomie (Smith, Ricardo)
§ utopický socialismus
- řešil zákl. fil. otázku – vztah mezi bytím a vědomím (hmotou a myšlením) – 2 koncepce:
§ idealismus – nejdříve bylo vědomí, které vytvořilo hmotu
§ materialismus – nejdříve vzniká hmota a na určitém stupni vývoje vzniká myšlení
- Marx i Engels – materialisté, chtěli své učení realizovat v praxi
- rozlišují:
§ dialektický materialismus – ontologie a gnoseologie – svět není chaotický, je jedinou materiální podstatou, řídí se dialektickými zákonitostmi – postup od jednodušších forem ke složitějším. Nejsložitější strukturou hmoty je myslící člověk, východiskem poznání je praxe. Svět je poznatelný, naše poznání je nekonečný proud.
§ historický m. – opírá se o definici člověka – tvůrce svých existenčních prostředků, proto u Marxe je na 1. místě ekonomie – ekonomické vztahy jsou hybnou silou dějin.
Přínosná je Marxova struktura: ekonomika – politika – filozofie. Ekonomika – společenská základna, ostatní je společenská nadstavba - jakou úroveň má základna, takovou má nadstavba.
- Marx přichází s učením o revoluci – revoluce řeší rozpory ve společnosti. Hybnou silou jsou ekonomické vztahy. Ve společnosti probíhá třídní boj mezi výrobními silami a vlastníky výrobních prostředků.
Vědeckou teorii společnosti chtěli vytvořit POZITIVISTÉ.
Auguste Comte
- chtěl, aby filozofie byla budována podle modelu přírodních věd; položil základ sociologie
- provedl klasifikaci věd podle předmětu a metody: matematika, astronomie, fyzika, chemie, biologie, sociologie
- vývoj lidského myšlení prochází 3 stádii:
1) teologické – člověk se domníval, že může dosáhnout absolutního poznání
- 3 vývojové fáze: animismus – co si člověk nedokázal vysvětlit, bylo nadpřirozeného původu
polytheismus – mnoho bohů, každý odpovídá za určitou oblast
monotheismus – jeden bůh který vše řídí
2) metafyzické – slova jako Bůh se nahrazují abstraktními pojmy
3) pozitivní – člověk pochopil, že nedosáhne absolutního poznání, může popisovat pouze jevy, ale ne podstatu
John Stuart Mill
- ekonom, stoupenec liberalismu, vyzdvihoval úlohu psychologie
Herbert Spencer
- ovlivněn Darwinem, nazývám „sociální darwinista“
V opozici vůči rozumu stál IRACIONALISMUS
- odmítá možnost rozumového vysvětlení světa, podstatu skutečnosti lze pochopit jen citem, vůlí, intuicí, ...
Arthur Schopenhauer
- ovlivněn Kantem a indickou mystikou, hlavně buddhismem
- podstatou člověka je vůle k životu, život je utrpení, protože člověk má neustále nové a nové požadavky, honí
se za vyššími cíli, nikdy cíle nedosáhne
- zbavit se utrpení nejde ani sebevraždou, protože se zničí tělo, ale vůle zůstává; jsou dvě cesty k vysvobození:
• Estetická – člověk se vůle zbaví pouze na čas, díky umělecké tvorbě vidí svět jinak, nejlepší je hudba
• Etická – trvalé vykoupení, člověk překoná vůli tím, že žije v askezi
Sören Kierkegaard
- dánský filozof, zaměřoval se na etiku, odmítal racionalitu
- zkoumal problémy konkrétního člověka v určité situaci, zavedl pro ně pojem existenciální (ovlivnil ve 20. století existencialisty)
Friedrich Nietzsche
- vycházel ze Schopenhauera, inspirovala ho antická kultura i německá romantická hudba (Richard Wagner)
- říkalo se mu „filozof s kladivem“ protože se snažil zbourat veškeré hodnoty, které lidstvo vytvořilo
- nebyl spokojen s morálkou a kritizoval socialistické ideály, tvrdil, že je to morálka stádní zvěře (schovávat se za druhé, nikdo nenese odpovědnost, ...)
- kritizoval emancipaci žen, považoval to za projev úpadku moderní společnosti
- základní životní princip je vůle k moci, morálku otrockou nahrazuje morálkou panskou
- odmítal křesťanství a jeho hodnoty, výrok „Bůh je mrtev, ať žije nadčlověk“ – vyzývá člověka, aby se nespoléhal na nějaké pseudojistoty, které jsou jen sebeklamem slabých, člověk si má své problémy řešit sám, tím se stává nadčlověkem.
Henri Bergson
- jeho filozofie je nazývána „filozofie života“
- bytí považoval za univerzální proces, který je vyvoláván iracionální silou nazývanou „elán vital“
- veškeré bytí můžeme poznat jen intuicí
- rozum nezavrhuje, vše co existuje v prostoru je rozumem poznatelné, ale třeba čas se dá poznat jen intuicí.
V NOVOKANTOVSKÝCH ŠKOLÁCH znovu ožívá Kantova filozofie.
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
29. Filosofie 19. a 20. století
28. Německá klasická filosofie
Immanuel Kant
G. W. F. Hegel 1
Každá věc se neustále mění, i když to není vidět 2
Mezi objektivním a absolutním duchem jakoby ubylo materie, proces vymaňování se z negace, přírody 3
14a Přínos německé klasické filosofie, Kant, Hegel, zákony dialektiky; moderní filosofické směry
24. Filosofie ve 20. století
J. G. Fichte 1
Fichte říká, že věc o sobě neexistuje 2
Já a nejá: syntéza 3
Schelling 1
Základním pojmem Schellingovy filosofie je pojem Já 2
Podle Hegela a Goetha se příroda chápe v její vlastní živosti 3
Největším problémem, kterým se Schelling zabývá je lidská svoboda 4
Bernard Bolzano
Tomáš Garrigue Masaryk
Články na hledaný výraz "Filosofie 19. století" naleznete na bezuceni.cz
Johan Gottfried Herder – fil. romantik, ovlivnil i český romantismus, zejména jungmanovskou generaci
- pocházel z učitelské rodiny z Výmaru
- zkoumal problém jazyka a dějin
- dějiny nejsou nahodilé, mají své vnitřní zákony
- vývoj člověka souvisí s vývojem planety i sluneční soustavy
- ve vývoji člověka jsou dva důležité mezníky:
1. vzpřímení postavy
2. možnosti ruky – zejména v okamžiku, kdy se palec postavil proti prstům - brát předměty do rukou, zpracovávat je - rozvoj myšlení
- lidský rod se vyvíjí stále k lepšímu - násilí ustupuje mírnosti
- dějiny chápe jako proces sebevytváření člověka
Johoan Gottlieb Fichte – romantik
- vycházel z Kanta, ale zpochybňoval nezávislost věci na duchu
- měl divný charakter – nesmírně prudký, neústupný, nebyl oblíbený
- první rektor berlínské univerzity – přednášel filozofii a dějiny, přednášky navštěvoval i Metternich
- věřil v důstojnost člověka
- člověk by měl neustále jednat mravně i v politice
- filozofie má popisovat lidskou zkušenost, dva postupy:
1. naše představa vychází z dané věci = materialismus
2. z naší představy se daná věc odvodí = idealismus
- počátkem fil. je myslící subjekt – „Mysli sebe sama.“
- svět je souhrnem našich představ, pocitů a pudů, pochází sice z myslícího subjektu, ale z nevědomí – my sami jsme svět vytvořili, ale nevíme o tom
- vše, co existuje mimo myslící subjekt má smysl jedině v tom, aby svým překonáním umožnilo aktivitu myslícího subjektu
Friedrich Wilhelm Josef Schelling – vrchol něm. romantiky
- inspiroval ho Kant, Fichte a něm. romantičtí básníci
- fil. identity – přírodu i ducha chápe jako identické - příroda vytvořila ducha, příroda je složitý proces, v němž se duch vyyvíjí a uvědomuje si sebe sama
Georg Wilhelm Friedrich Hegel – pocházel ze Stutgarttu, studoval v Tübingenu, ředitelem gymnázia v Norimberku, přednášel na univerzitách v Jeně, Heidelbergu a v Berlíně
- stal se státním fil. Pruska
- fil. založena na dialektickém principu – přímo ovlivněna Fichtem a Schillingem
- považován za jednoho z největších dialektiků
- vše, co se děje je proces seberozvíjení ducha, proces probíhá ve 3 stádiích:
1. teze – duch sám sebou, absolutní idea – zkoumáno logikou
2. antiteze – vývojově popřeno první stádium, duch se začná projevovat jako svůj protiklad - jako příroda, zkoumáno fil. přírody
3. syntéza – popřeno druhé stádium, duch se vrací k sobě samému, zkoumáno fil. ducha. Duch se projevuje ve třech stupních (formách):
§ subjektivní duch – uvědomění si sebe sama, je v každém člověku, umíme sebe odlišit od ostatní přírody
§ objektivní duch – skládá se ze subjektivních – rodina, společnost, stát atd.
§ absolutní duch – projevy ducha v umění, náb. a fil.
- dějiny chápal jako účelné naplňování zákonitého vývoje ducha, duch jedná prostřednictvím jedinců – mylně se domnívají, že jejich činy jsou projevem vlastní vůle. Ve skutečnosti naplňují historickou nutnost – lest rozumu - vše, co se v dějinách stalo, bylo rozumné, pokud by to rozumné nebylo, tak se to na základě vývoje ducha nemohlo stát.
Hegelova filozofie je považována za jeden z posledních velkých fil. systémů, inspirovala mnoho filosofů, kteří se rozdělili na:
1. starohegelovce – interpretovali ducha nábožensky
2. mladohegelovce – ducha transformovali do podoby obecné dějinné zákonitosti
Poklasická filosofie
- rozpadla se tradiční společnost, ale nová ještě vytvořena nebyla - deziluze, která zachvátila i filozofii
- další antropologický obrat – opět se zabývají člověkem
- mnoho filozofických škol – 2 skupiny:
1. zdůrazňují vědecký postup
2. rozum zavrhovali a zdůrazňovali mimorozumové složky poznání
- směry:
V Hegelově filozofii pokračovali MARXISTÉ, kteří se zejména zabývali analýzou společnosti
- směr vznikl ve 40. letech 19. století z hegelovské levice, usilovali o analýzu zákonitostí tvořících buržoazní společnost, materialisté
Ludvík Feuerbach – kritizoval náboženství, tvrdil, že lidé si vytvořili bohy – to je podstat člověka. K vytvoření náboženství vedla fantazie, cit, egoismus.
Karel Marx – narodil se v Trevíru, syn advokáta
- vystudoval práva, redaktor rýnských novin
- kritizoval vládu - musel opustit Německo - Paříž, Brusel – setkání s Engelsem (syn bohatého továrníka, Marxe finančně podporoval), spolu napsali:
§ Německá ideologie – kritika náboženství, stejné názory jako Feuerbach
§ Komunistický manifest – tvrdil, že by si jej měl přečíst každý dělník, vysvětluje postavení dělnické třídy, vybízí ke svržení jejich utlačovatelů
- 1848 – příjezd do Berlína – řídí revoluci – neúspěšná - odchází
- Kapitál – podstata kapitalistického systému
- 1864 – oba stojí u založení 1. internacionály – mezinár org. s cílem sjednotit dělníky celého světa
- 3 zdroje Marxova učení:
§ německá klasická filozofie (Hegel, Schelling)
§ angl. politická ekonomie (Smith, Ricardo)
§ utopický socialismus
- řešil zákl. fil. otázku – vztah mezi bytím a vědomím (hmotou a myšlením) – 2 koncepce:
§ idealismus – nejdříve bylo vědomí, které vytvořilo hmotu
§ materialismus – nejdříve vzniká hmota a na určitém stupni vývoje vzniká myšlení
- Marx i Engels – materialisté, chtěli své učení realizovat v praxi
- rozlišují:
§ dialektický materialismus – ontologie a gnoseologie – svět není chaotický, je jedinou materiální podstatou, řídí se dialektickými zákonitostmi – postup od jednodušších forem ke složitějším. Nejsložitější strukturou hmoty je myslící člověk, východiskem poznání je praxe. Svět je poznatelný, naše poznání je nekonečný proud.
§ historický m. – opírá se o definici člověka – tvůrce svých existenčních prostředků, proto u Marxe je na 1. místě ekonomie – ekonomické vztahy jsou hybnou silou dějin.
Přínosná je Marxova struktura: ekonomika – politika – filozofie. Ekonomika – společenská základna, ostatní je společenská nadstavba - jakou úroveň má základna, takovou má nadstavba.
- Marx přichází s učením o revoluci – revoluce řeší rozpory ve společnosti. Hybnou silou jsou ekonomické vztahy. Ve společnosti probíhá třídní boj mezi výrobními silami a vlastníky výrobních prostředků.
Vědeckou teorii společnosti chtěli vytvořit POZITIVISTÉ.
Auguste Comte
- chtěl, aby filozofie byla budována podle modelu přírodních věd; položil základ sociologie
- provedl klasifikaci věd podle předmětu a metody: matematika, astronomie, fyzika, chemie, biologie, sociologie
- vývoj lidského myšlení prochází 3 stádii:
1) teologické – člověk se domníval, že může dosáhnout absolutního poznání
- 3 vývojové fáze: animismus – co si člověk nedokázal vysvětlit, bylo nadpřirozeného původu
polytheismus – mnoho bohů, každý odpovídá za určitou oblast
monotheismus – jeden bůh který vše řídí
2) metafyzické – slova jako Bůh se nahrazují abstraktními pojmy
3) pozitivní – člověk pochopil, že nedosáhne absolutního poznání, může popisovat pouze jevy, ale ne podstatu
John Stuart Mill
- ekonom, stoupenec liberalismu, vyzdvihoval úlohu psychologie
Herbert Spencer
- ovlivněn Darwinem, nazývám „sociální darwinista“
V opozici vůči rozumu stál IRACIONALISMUS
- odmítá možnost rozumového vysvětlení světa, podstatu skutečnosti lze pochopit jen citem, vůlí, intuicí, ...
Arthur Schopenhauer
- ovlivněn Kantem a indickou mystikou, hlavně buddhismem
- podstatou člověka je vůle k životu, život je utrpení, protože člověk má neustále nové a nové požadavky, honí
se za vyššími cíli, nikdy cíle nedosáhne
- zbavit se utrpení nejde ani sebevraždou, protože se zničí tělo, ale vůle zůstává; jsou dvě cesty k vysvobození:
• Estetická – člověk se vůle zbaví pouze na čas, díky umělecké tvorbě vidí svět jinak, nejlepší je hudba
• Etická – trvalé vykoupení, člověk překoná vůli tím, že žije v askezi
Sören Kierkegaard
- dánský filozof, zaměřoval se na etiku, odmítal racionalitu
- zkoumal problémy konkrétního člověka v určité situaci, zavedl pro ně pojem existenciální (ovlivnil ve 20. století existencialisty)
Friedrich Nietzsche
- vycházel ze Schopenhauera, inspirovala ho antická kultura i německá romantická hudba (Richard Wagner)
- říkalo se mu „filozof s kladivem“ protože se snažil zbourat veškeré hodnoty, které lidstvo vytvořilo
- nebyl spokojen s morálkou a kritizoval socialistické ideály, tvrdil, že je to morálka stádní zvěře (schovávat se za druhé, nikdo nenese odpovědnost, ...)
- kritizoval emancipaci žen, považoval to za projev úpadku moderní společnosti
- základní životní princip je vůle k moci, morálku otrockou nahrazuje morálkou panskou
- odmítal křesťanství a jeho hodnoty, výrok „Bůh je mrtev, ať žije nadčlověk“ – vyzývá člověka, aby se nespoléhal na nějaké pseudojistoty, které jsou jen sebeklamem slabých, člověk si má své problémy řešit sám, tím se stává nadčlověkem.
Henri Bergson
- jeho filozofie je nazývána „filozofie života“
- bytí považoval za univerzální proces, který je vyvoláván iracionální silou nazývanou „elán vital“
- veškeré bytí můžeme poznat jen intuicí
- rozum nezavrhuje, vše co existuje v prostoru je rozumem poznatelné, ale třeba čas se dá poznat jen intuicí.
V NOVOKANTOVSKÝCH ŠKOLÁCH znovu ožívá Kantova filozofie.
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
29. Filosofie 19. a 20. století
28. Německá klasická filosofie
Immanuel Kant
G. W. F. Hegel 1
Každá věc se neustále mění, i když to není vidět 2
Mezi objektivním a absolutním duchem jakoby ubylo materie, proces vymaňování se z negace, přírody 3
14a Přínos německé klasické filosofie, Kant, Hegel, zákony dialektiky; moderní filosofické směry
24. Filosofie ve 20. století
J. G. Fichte 1
Fichte říká, že věc o sobě neexistuje 2
Já a nejá: syntéza 3
Schelling 1
Základním pojmem Schellingovy filosofie je pojem Já 2
Podle Hegela a Goetha se příroda chápe v její vlastní živosti 3
Největším problémem, kterým se Schelling zabývá je lidská svoboda 4
Bernard Bolzano
Tomáš Garrigue Masaryk
Články na hledaný výraz "Filosofie 19. století" naleznete na bezuceni.cz
22. Filozofie mezi renesancí a osvícenstvím, filozofie osvícenství
22. Filozofie mezi renesancí a osvícenstvím, filozofie osvícenství
Filozofie mezi renesancí a osvícenstvím (= novověká filozofie)
- až do 1. pol. 18. stol., pokračují rysy z renesanční filozofie
- připravují se nebo již probíhají buržoazní revoluce
- výrazně se rozvíjí přírodní vědy
- poznávacím ideálem se stává matematika – snaha ji aplikovat do filozofie – vnést systém
- úkolem bylo vytvořit novou metafyziku, nový obraz světa
- názorový střet Komenského a Descartese – jediná shoda (ústřední hodnotou je člověk).
Komenský – k dokonalosti patří vše, tedy i nedostatky. Descartes – dokonalé znamená zbavené zlidšťující nejistoty. Čím jistější, nezpochybnitelnější, tím vědečtější.
- 2 proudy – racionalismus a empirismus
Racionalismus – na kontinentě, poznání je založeno na vrozených jistotách a rozumu, představitelé:
René Descartes – pocházel z šlechtické bohaté rodiny, studoval u jezuitů, poté se orientoval na studium matematiky. Stál u zrodu analytické geometrie. Zúčastnil se 30leté války (bojoval na obou stranác) – i na Bílé Hoře. Dlouho byl v Nizozemí – tam psal svá díla. Poté byl pozván na Švédský královský dvůr, ale onemocněl a zemřel (na nezvyklé podnebí).
- vytvořil matematicky přesnou poznávací metodu
- tvrdil, že nás smysly klamou – nesmíme jim důvěřovat
- jistota poznání musí vycházet z jistoty stanoviska – šlo o nejzazší bod, kam až může člověk dojít ve svém pochybování.
- zpochybňovat se nedá: „Myslím, tedy jsem.“
- otázka substance (základ světa) – byl dualista – existují dvě na sobě nezávislé substance:
a) substance myslící – svět duševna
b) substance rozprostraněná – hmota
Benedikt Spinoza – narodil se v Amsterodamu v židovské rodině, nejdříve studoval židovské náb. a fil., pak se orientoval na soudobou fil.
- konflikt s vírou – vyloučen z židovské společnosti a proklet
- vynikající matematik a optik
- otázka substance – munista – 1 substance – je veškerým bytím, má nekonečné množství atributů (vlastností), skrze ně se projevuje. Nejdůležitější vlastnosti jsou myšlení (projevuje se jako ideje) a rozprostraněnost (projevuje se konečným tělesem).
- dílo: Etika geometricky vyjádřená – za etický cíl považoval štěstí – je podmíněno lidskou svobodou – ta je podmíněna poznáváním a pochopením zákonů („Svoboda je poznaná nutnost.“)
Gottfired Wilhelm Leibniz – geniální dítě, obsáhl veškeré vědění své doby, narodil se v Lipsku, již v 17 letech obhájil titul Bc. a ve 20 měl doktorát, byl ve službách mohučského knížete
- autor diferenciálních počtů v matematice
- otázka substance – pluralista – nekonečné množství substancí = monády – chápal je nemateriálně, byly individuálně nedělitelné. Každá monáda je předem vybavena vlastnostmi, které ji harmonizují s ostatními monádami. Tyto vlastnosti jsou od Boha.
Empirismus – v Anglii, zdůrazňují úlohu zkušenosti, která ukládá do našeho na počátku prázdného vědomí poznatky získané při smyslovém kontaktu se skutečností, představitelé:
John Locke – vystudoval práva a medicínu, snažil se poznání vysvětlit psychologicky
- vrozené ideje neexistují („Nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech.“)
- veškerý obsah vědomí pochází z vnější a vnitřní zkušenosti
- vnější zkušenost – to, co vidím, slyším
- vnitřní zkušenost – reflexe na předchozí vjemy, odvozena z vnější – vzpomínání, srovnávání
- politika – stoupencem přirozeného práva
- základem společnosti má být lidská svoboda, která může být omezena pouze vědomou dohodou mezi lidmi = společenská smlouva – uzavírá ji i panovník s lidmi, pokud ji nedodržuje, mají ho lidé svrhnout
- nejideálnější společnost – konstituční monarchie
Georgie Berkley – vyučoval teologie v Dublinu na univerzitě, byl biskup
- otázka poznání – vycházel z Locka
- jediná realita je obsah našeho vědomí („Existovat znamená být vnímán.“)
David Hume – Skot z Edinburghu, působil ve vládních a diplomatických funkcích
- Dějiny Anglie – sláva, blahobyt, do konce života nemusel pracovat
- „Vše je plynutí představ.“ Představy rozděluje na ideje (souvisí s rozpomínáním si na minulé počitky) a imprese (momentální počitky)
- skutečnost se nedá dokázat bezpodmínečně
- naše poznání se týká jen faktů a dílčích vlastností - nemůžeme tvrdit, že existuje něco souhrného a obecně platného
Filozofie osvícenství
- nový způsob myšlení – vede k vytvoření moderní společnosti
- vznik v 18. století v Anglii, ve Francii dosáhlo vrcholu
- zdrojem byla renesance, racionalismus, empirismus
- hl. znaky:
1. důraz na rozum
2. lidská svoboda
3. rovnost
4. demokracie, tolerance
5. vzdělání
6. přesvědčeni o nevyhnutelnosti pokroku
Francie
Chares Louis Montesquieu – dílo Perské listy – Peršan kritizuje poměry ve Francii (myšlenky Montesquieua)
- vycházel z Locka – nejlepší vláda – konstituční monarchie
- politické svobody se dosáhne dělením moci – výkonná, zákonodárná, soudní
Voltaire – nebyl urozeného původu, ale v jejich kruzích se pohyboval – vynikající řečník – v Paříži populární (lidé mu rozuměli)
- ostré výpady vůči církvi – považoval se za deistu – Bůh je prvotní hybatel, uznával mravní roli náboženství, nechtěl ale žádnou církevní organizace
- za své názory pronásledován, pobýval v Anglii – obdivovatel Isaaca Newtona
- byl pro názorovou toleranci
- byl proti dogmatismu – náboženskému i vědeckému
Jean Jacques Rousseau – zdůrazňoval city a vůli ne rozum (odlišný) – inspiroval romantismus
- jeho život se vyznačoval neustálým hledáním smyslu tohoto života
- dílo Emil čili o výchově (své děti však dal do nalezince)
- civilizaci považoval za úpadek mravů, volal po návratu k ryzí přírodě
- stoupenec společenské smlouvy
- individualita se má podřizovat obecnému zájmu
Mechanický materialismus – radikální fil. směr
- vše je určeno jen několika zákony
- rozdíl mezi přírodním a společenským je jen ve složitosti systému
- člověka považoval za stroj
Fr. osvícenství přineslo vrcholné dílo – Encyklopedie – hl. iniciátor D. Diderot, obsahovala veškeré dění té doby.
Německo – vrchol osvícenství
Imanuel Kant – celý život prožil v Královci (Kaliningrad) – studoval tu teologii, logiku, přír. vědy, učil zde na univerzitě, je stoupencem kritické filozofie
- 3 fáze činnosti:
1. předkritické období – orientuje se na racionalismus, tvůrce teorie vzniku vesmíru a planet – vznikly z drobných částic hmoty, které se shlukovaly
2. kritické o. – směřuje k empirismu, 3 témata:
a) gnoseologie a metafyzika – hl. dílo Kritika čistého rozumu, rozvíjí transcendentální teorii – každá věc se skládá z jevu a podstaty. Jev poznáme smysly, podstatu ne, protože existuje mimo prostor a čas - poznání začíná zkušeností, ale současně z ní nevyplývá. Poznání má zdroj empirický (zkušenost) a apriorní (mimozkušenostní).
- V poznávacím procesu rozlišuje analytický soud (premisy) a syntetický (rozšiřuje poznání o informace přicházející prostřednictvím zkušenosti).
- Existuje i syntetický soud apriorní = nazírací kategorie, např. prostor, čas – dopředu v naší mysli uspořádávají nepoznatelný základ do podoby poznatelné.
- v poznávacím procesu vyzdvihoval matematiku, přír. vědy a metafyziku.
b) etika – Kritika praktického rozumu – formuloval kategorický imperativ = jednej tak, aby se pravidlo tvého osobního chování mohlo stát všeobecným pravidlem („Hvězdné nebe nade mnou, mravní zákon ve mně.“) = chtěl v etice vytvořit stejně nezvratný a nezpochybnitelný zákon jako v přírodě.
c) účelnost a krása – Kritika soudnosti – zda je rozum schopen poznávat ve věcech krásu. Zdůrazňoval formu um. díla na úkor obsahu.
3. pokritické období – věnoval se fil. náboženství, práva a mravnosti
Filozofie mezi renesancí a osvícenstvím (= novověká filozofie)
- až do 1. pol. 18. stol., pokračují rysy z renesanční filozofie
- připravují se nebo již probíhají buržoazní revoluce
- výrazně se rozvíjí přírodní vědy
- poznávacím ideálem se stává matematika – snaha ji aplikovat do filozofie – vnést systém
- úkolem bylo vytvořit novou metafyziku, nový obraz světa
- názorový střet Komenského a Descartese – jediná shoda (ústřední hodnotou je člověk).
Komenský – k dokonalosti patří vše, tedy i nedostatky. Descartes – dokonalé znamená zbavené zlidšťující nejistoty. Čím jistější, nezpochybnitelnější, tím vědečtější.
- 2 proudy – racionalismus a empirismus
Racionalismus – na kontinentě, poznání je založeno na vrozených jistotách a rozumu, představitelé:
René Descartes – pocházel z šlechtické bohaté rodiny, studoval u jezuitů, poté se orientoval na studium matematiky. Stál u zrodu analytické geometrie. Zúčastnil se 30leté války (bojoval na obou stranác) – i na Bílé Hoře. Dlouho byl v Nizozemí – tam psal svá díla. Poté byl pozván na Švédský královský dvůr, ale onemocněl a zemřel (na nezvyklé podnebí).
- vytvořil matematicky přesnou poznávací metodu
- tvrdil, že nás smysly klamou – nesmíme jim důvěřovat
- jistota poznání musí vycházet z jistoty stanoviska – šlo o nejzazší bod, kam až může člověk dojít ve svém pochybování.
- zpochybňovat se nedá: „Myslím, tedy jsem.“
- otázka substance (základ světa) – byl dualista – existují dvě na sobě nezávislé substance:
a) substance myslící – svět duševna
b) substance rozprostraněná – hmota
Benedikt Spinoza – narodil se v Amsterodamu v židovské rodině, nejdříve studoval židovské náb. a fil., pak se orientoval na soudobou fil.
- konflikt s vírou – vyloučen z židovské společnosti a proklet
- vynikající matematik a optik
- otázka substance – munista – 1 substance – je veškerým bytím, má nekonečné množství atributů (vlastností), skrze ně se projevuje. Nejdůležitější vlastnosti jsou myšlení (projevuje se jako ideje) a rozprostraněnost (projevuje se konečným tělesem).
- dílo: Etika geometricky vyjádřená – za etický cíl považoval štěstí – je podmíněno lidskou svobodou – ta je podmíněna poznáváním a pochopením zákonů („Svoboda je poznaná nutnost.“)
Gottfired Wilhelm Leibniz – geniální dítě, obsáhl veškeré vědění své doby, narodil se v Lipsku, již v 17 letech obhájil titul Bc. a ve 20 měl doktorát, byl ve službách mohučského knížete
- autor diferenciálních počtů v matematice
- otázka substance – pluralista – nekonečné množství substancí = monády – chápal je nemateriálně, byly individuálně nedělitelné. Každá monáda je předem vybavena vlastnostmi, které ji harmonizují s ostatními monádami. Tyto vlastnosti jsou od Boha.
Empirismus – v Anglii, zdůrazňují úlohu zkušenosti, která ukládá do našeho na počátku prázdného vědomí poznatky získané při smyslovém kontaktu se skutečností, představitelé:
John Locke – vystudoval práva a medicínu, snažil se poznání vysvětlit psychologicky
- vrozené ideje neexistují („Nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech.“)
- veškerý obsah vědomí pochází z vnější a vnitřní zkušenosti
- vnější zkušenost – to, co vidím, slyším
- vnitřní zkušenost – reflexe na předchozí vjemy, odvozena z vnější – vzpomínání, srovnávání
- politika – stoupencem přirozeného práva
- základem společnosti má být lidská svoboda, která může být omezena pouze vědomou dohodou mezi lidmi = společenská smlouva – uzavírá ji i panovník s lidmi, pokud ji nedodržuje, mají ho lidé svrhnout
- nejideálnější společnost – konstituční monarchie
Georgie Berkley – vyučoval teologie v Dublinu na univerzitě, byl biskup
- otázka poznání – vycházel z Locka
- jediná realita je obsah našeho vědomí („Existovat znamená být vnímán.“)
David Hume – Skot z Edinburghu, působil ve vládních a diplomatických funkcích
- Dějiny Anglie – sláva, blahobyt, do konce života nemusel pracovat
- „Vše je plynutí představ.“ Představy rozděluje na ideje (souvisí s rozpomínáním si na minulé počitky) a imprese (momentální počitky)
- skutečnost se nedá dokázat bezpodmínečně
- naše poznání se týká jen faktů a dílčích vlastností - nemůžeme tvrdit, že existuje něco souhrného a obecně platného
Filozofie osvícenství
- nový způsob myšlení – vede k vytvoření moderní společnosti
- vznik v 18. století v Anglii, ve Francii dosáhlo vrcholu
- zdrojem byla renesance, racionalismus, empirismus
- hl. znaky:
1. důraz na rozum
2. lidská svoboda
3. rovnost
4. demokracie, tolerance
5. vzdělání
6. přesvědčeni o nevyhnutelnosti pokroku
Francie
Chares Louis Montesquieu – dílo Perské listy – Peršan kritizuje poměry ve Francii (myšlenky Montesquieua)
- vycházel z Locka – nejlepší vláda – konstituční monarchie
- politické svobody se dosáhne dělením moci – výkonná, zákonodárná, soudní
Voltaire – nebyl urozeného původu, ale v jejich kruzích se pohyboval – vynikající řečník – v Paříži populární (lidé mu rozuměli)
- ostré výpady vůči církvi – považoval se za deistu – Bůh je prvotní hybatel, uznával mravní roli náboženství, nechtěl ale žádnou církevní organizace
- za své názory pronásledován, pobýval v Anglii – obdivovatel Isaaca Newtona
- byl pro názorovou toleranci
- byl proti dogmatismu – náboženskému i vědeckému
Jean Jacques Rousseau – zdůrazňoval city a vůli ne rozum (odlišný) – inspiroval romantismus
- jeho život se vyznačoval neustálým hledáním smyslu tohoto života
- dílo Emil čili o výchově (své děti však dal do nalezince)
- civilizaci považoval za úpadek mravů, volal po návratu k ryzí přírodě
- stoupenec společenské smlouvy
- individualita se má podřizovat obecnému zájmu
Mechanický materialismus – radikální fil. směr
- vše je určeno jen několika zákony
- rozdíl mezi přírodním a společenským je jen ve složitosti systému
- člověka považoval za stroj
Fr. osvícenství přineslo vrcholné dílo – Encyklopedie – hl. iniciátor D. Diderot, obsahovala veškeré dění té doby.
Německo – vrchol osvícenství
Imanuel Kant – celý život prožil v Královci (Kaliningrad) – studoval tu teologii, logiku, přír. vědy, učil zde na univerzitě, je stoupencem kritické filozofie
- 3 fáze činnosti:
1. předkritické období – orientuje se na racionalismus, tvůrce teorie vzniku vesmíru a planet – vznikly z drobných částic hmoty, které se shlukovaly
2. kritické o. – směřuje k empirismu, 3 témata:
a) gnoseologie a metafyzika – hl. dílo Kritika čistého rozumu, rozvíjí transcendentální teorii – každá věc se skládá z jevu a podstaty. Jev poznáme smysly, podstatu ne, protože existuje mimo prostor a čas - poznání začíná zkušeností, ale současně z ní nevyplývá. Poznání má zdroj empirický (zkušenost) a apriorní (mimozkušenostní).
- V poznávacím procesu rozlišuje analytický soud (premisy) a syntetický (rozšiřuje poznání o informace přicházející prostřednictvím zkušenosti).
- Existuje i syntetický soud apriorní = nazírací kategorie, např. prostor, čas – dopředu v naší mysli uspořádávají nepoznatelný základ do podoby poznatelné.
- v poznávacím procesu vyzdvihoval matematiku, přír. vědy a metafyziku.
b) etika – Kritika praktického rozumu – formuloval kategorický imperativ = jednej tak, aby se pravidlo tvého osobního chování mohlo stát všeobecným pravidlem („Hvězdné nebe nade mnou, mravní zákon ve mně.“) = chtěl v etice vytvořit stejně nezvratný a nezpochybnitelný zákon jako v přírodě.
c) účelnost a krása – Kritika soudnosti – zda je rozum schopen poznávat ve věcech krásu. Zdůrazňoval formu um. díla na úkor obsahu.
3. pokritické období – věnoval se fil. náboženství, práva a mravnosti
21. Křesťanská a renesanční filosofie
Filosofie ve středověku
- vycházela z fil. antické
- na počátku období se obhajuje, systematizuje křesťanství
Náboženství
KŘESŤANSTVÍ – 3 hl. proudy: římskokatolický, pravoslavný, protestantský. Vzniklo z židovského náboženství a navázalo na fil. myšlení helénismu. Vzniklo v Judei – království mezi Mrtvým a Středozemním mořem, které se na počátku letopočtu stalo řím. provincií. Na významu nabyla skupina křtěnců vedená Janem Křtitelem a Ježíšem Kristem (dožil se 33 let). Ježíš byl považován za očekávaného spasitele, jeho matkou Marie, otec Bůh, narodil se v Betlémě, žil v Nazaretu, po jeho opuštění hlásá evangelia
- bylo jednou z židovských sekt – měli ale pokrokový program, bylo univerzální pro všechny lidi (bohatý, chudý, muž, žena), usilovali o dosažení sociální spravedlnosti a obnovení morálních a náboženských norem
- apoštolové šířili Ježíšovo učení, nejvýzn. byl Pavel, dostal se do Říma, v Římě byli křesťané pronásledováni až do r. 313 – císař Konstantin vydal edikt Milánský – křesťanství zrovnoprávněno s ostatními kulty, r. 325 se konal koncil v Nikáii – stanovena zákl. dogamta
- zákl. textem je Bible – skládá se ze Starého a Nového zákona
- Starý zákon – 5 knih Mojžíšových, Knihy proroků, Svaté spisy
- Nový zákon – Skutky apoštolů (o životě prvních křesťanů), epištoly (Listy apoštolů), evangelia (Marek, Matouš, Lukáš, Jan), Zjevení sv. Jana (apokalypsa)
- opírá se o deset morálních zásad (Desatero božích přikázání)
Katolický proud – v čele papež se sídlem ve Vatikánu, svatostánkem je katolický kostel, v čele je oltář umístěný směrem na východ, je tam věčné světlo – značí přítomnost boha; vyznávají 7 svátostí (křest, svátost smíření – vyzpovídání se a rozhřešení, svátost eucharistie – svaté přijímání, svátost stavu manželského, svátost biřmování – křesťanská dospělost, svátos kněžství, svátost posledního pomazání), říkají, že Kristus je bůh.
Pravoslavní – v čele stojí patriarcha – je jich více, svatostánek – pravoslavný kostel, místo oltáře je ikonostas (zeď s obrázky svatých, kde je vchod do místnosti, kde probíhá část obřadu), obřadní řečí je stsl., Kristus je člověk.
Protestanté = evangelíci, nemají představeného, nemají svátost smíření, kněžské funkce mohou zastávat i ženy, farář může mít rodinu.
ISLÁM
- zakladatelem je Mohammed, pocházel z Mekky, inspirovalo ho žid., křesťanství i pohanství, oženil se v 25 letech s bohatou vdovou Chadimou, ve 40 letech se mu zjevil archanděl Gabriel, ukázal mu nebe a seznámil ho s Alláhem
- stoupenci jsou muslimové
- islámský letopočet se datuje od r. 622 n. l., kdy Mohammed dobyl Mekku
- posvátnou knihou je Korán – skládá se ze 114 súr (veršů), dále ze 7 článků víry:
1. Víra v jediného boha Alláha
2. Víra v anděly
3. Víra v Písmo svaté (Korán)
4. Víra v proroky (Mohammed, Kristus)
5. Víra v soudný den
6. Víra v den vzkříšení
7. Víra v dobro a zlo
- mají 5 zákl. morálních pravidel:
1. uznávat Alláha
2. modlit se 5x denně
3. dodržovat postní měsíc Ramadán – od východu do západu slunce
4. podpora chudých – 2,5% ze svého výdělku
5. 1x za život vykonat pouť do Mekky - titul Hadži (vykoná když je na vrcholu svých sil)
BUDDHISMUS
- zakladatel Sidhárta Gautama - titul Buddha (osvícený) - vysvobodit se člověk mohl z kterékoliv kasty (ad hinduismus) při spořádaném životě. Pocházel z královského rodu, 7 let žil v askezi, došel k osvícení.
Podstatou jeho učení jsou čtyři vznešené pravdy:
1. život je utrpení
2. příčinou utrpení je žádostivost
3. žádostivosti se člověk musí zbavit
4. tak dosáhne nirvány – stavu buddhy
- je ateistický, nemá bohy
- zavádí pojem dharma – elementární částice, ze které se skládá veškeré bytí
- neexistuje nic, jen neustálý pohyb a změna
- morální pravidla:
1. nezabíjej živé
2. neber, co ti nedávají
3. nemluv nepravdu
4. nepij opojné nápoje
5. nebuď necudný
- rozdělil se na Velkou (Buddha = bůh) a Malou školu (Buddha je nejvyšší představený)
- v Číně vznikl zen-buddhismus – podstatou je dosažení osvícení – pouze pro zasvěceného
- člověk se učí sebekázni – ovládání sebe sama
Středověká filozofie
- patristika, scholastika, arabský aristotelismus
PATRISTIKA
- důležitou roli hráli církevní otcové, kteří vytvořili z křesťanských zákonů fil. – teologické učení
- 3 fáze:
1. apologetika – 1. a 2. stol. n. l. – obrana křesťanství, představitelem byl Justýn Mučedník, Tertuliánus – „Věřím, protože je to protismyslné.“ = chtěl ukázat, že jsou 2 zdroje poznání – víra a rozum, víra stojí nad rozumovým poznáním, filozofie se podle něj měla stát služkou teologie.
2. dogmatika – 3. a 4. století, doba církevních koncilů – stanovily zákl. pravidla
3. systematika – vytvořen jednolitý systém – Aurelius Augustinus (sv. Augustýn) – pocházel z Afriky, pod vlivem Ciceronových spisů se začal zajímat o filosofii, nejdříve vyučoval řečnictví v Římě a v Miláně, byl skeptik - novoplatonik - křesťan – pokřtít se nechal ve 33 letech, stal se biskupem. Spisy – O boží obci - existují dva světy – pozemský (Kain) a božský (Ábel). Odmítal předkřesťanské myšlení. Základem živé bytosti je vůle, v poznávacím procesu se východiském stává vlastní vnitřní pochybnost. Zdrojem všech věcí je Bůh – zasahuje do dění tohoto světa. Dále vychází ze zásady „věř, abys rozuměl“ – přirozené poznání vede člověka k náboženské víře, pomáhá lépe poznat Boha a stvoření světa. Byl zastáncem učení o predestinaci – předurčení člověka ke hříchu.
SCHOLASTIKA
- z lat. schola = škola, fil. se rozvíjí na církevních školách, úkolem bylo – zdůvodňovat zjevenou pravdu a vyvracet námitky proti ní, 9. – 15. století, dělí se na ranou, vrcholnou a pozdní
- spor o universalia – zda obecné pojmy existují reálně a odděleně od konkrétních věcí (to tvrdili realisté, např. Tomáš Akvinský) nebo zda jsou to pouhá jména, která si na zákl. poznání konkrétních věcí vytvořil člověk (nominalisté, např. William Occam)
Tomáš Akvinský – pocházel z it. šlechtického rodu, přes silný odpor rodiny vstoupil do dominikánského řádu, studoval na univerzitách v Neapoli, Kolíně n. Rýnem a Paříži, na pařížské univerzitě se stal učitelem teologie, ovlivněn Aristotelem – hl. čtyři příčiny jsoucna, nejvyšší příčinou byl Bůh. Od Aristotela také převzal egocentrismus. Jako jeden z prvních pronesl myšlenku, že vesmír je uzavřený. Zabýval se otázkou poznání – dva zdroje – rozum a víra. Jeho názory byly katolickou církví zakázány.
Tvrdil, že víra je neomylná, formuloval 5 důkazů boží existence:
1. pohyb – prvotní hybatel je Bůh
2. příčina – nic není bezdůvodné, prvotní příčinou je Bůh
3. nutnost, každá věc má nutnost, něco má nutnost samo o sobě a tou je Bůh
4. absolutní stupeň – musí být něco nejvyššího = Bůh
5. cíl – vše směřuje k jedinému cíli – Bůh, posmrtný život
Tvrdil, že tím, že se lidstvo dopustilo prvotního hříchu, bylo potrestáno soc. nerovností, a že světská moc má být podřízena moci duchovní.
Filosofie vzniká na středověkých univerzitách – první založena v Boloni, první středoevropskou univerzitou byla Karlova univerzita. Univerzita mohla mít max. 4 fakulty – artistická, lékařská, právnická, teologická. Artistickou musel projít každý student (min. 1 rok), měla 7 předmětů ve dvou blocích:
1. trivia – gramatika, rétorika, dialektika
2. kvadrivia – aritmetika, geometrie, astronomie, hudba
ARABSKÝ ARISTOTELISMUS – osloveni filozofií Platóna i Aristotela (jím hlavně) – rozvoj vědy (vše vytvořil Alláh – mohou to zkoumat), představitelé:
Avicenna (lat.) – vynikající lékař a přírodovědec, pocházel z dnešního Uzbekistánu
Averroes – ze šp. Córdoby, zabýval se výkladem Aristotelova díla
Renesanční filozofie
- vznik na přelomu 14. – 15. století – nový životní styl – ústřední hodnotou se stává člověk
- cílem renesance bylo obnovit úlohu jedince ve světě jako v antice hl. zdrojem inspirace je antická literatura
- důležité objevitelské cesty, nové poznatky o vesmíru a přírodě, nové vynálezy, změny v hospodářském životě, společnost se zesvětšťuje stejně jako umění
- fil. se rozchází se scholastikou, snaží se řešit problémy, stává se naukou o neobecnějším – rozvoj přírodních a spol. věd, dva proudy:
1. návrat k antice
2. nová filozofie
Návrat k antice
- myslitelé zdůrazňovali lidský ideál vzdělání (humanismus), např. Erasmus Rotterdamský, Franesco Petrarca
- vycházeli z Platóna
- přináší myšlenku smrtelnosti lidské duše, nové pojetí lidské svobody (svoboda volby je podmínkou činu), člověk je nejdokonalejší boží tvor, kterému náleží důstojnost a svoboda
Nová filosofie
- dva proudy:
1. přírodní – výklad přírody, světa, zájem o skutečné poznání
Mikuláš Koperník – objev heliocentrismu = slunce je středem vesmíru
Jan Kepler – planety se pohybují po elipsách, když je planeta blíže ke slunci, pohybuje se rychleji
Galileo Galilei – použil dalekohled (v noci i ve dne – oslepl), vytvořil matematický model světa, vše se dá měřit - matematicky vyjádřit. Za své názory byl pronásledován (Země se točí kolem své osy a kolem Slunce) – odvolal je, ale zůstal o nich přesvědčen.
Mikuláš Kubánský – studoval církevní právo a teologii, zastával významné církevní funkce – byl i kardinálem (2. nejvýzn. funkce), byly mu svěřeny složité diplomatické mise – jednání s husity, pravoslavnou církví. Vycházel z Platóna. Věnoval se přír. vědám, kladl důraz na poznávací aktivitu člověka, jejímž zdrojem je lidská nevědomost.
Uznával 4 stupně poznání:
- smysly
- rozum – nejdříve rozlišující (třídí informace)
- spekulativní rozum – pracuje s roztříděnými informacemi
- zjevení pravdy
Giordano Bruno – studoval v Neapoli – kvůli nedostatku peněz nedokončil studia, aby se mohl vzdělávat, stal se členem dominikánského řádu, přednášel na univerzitách v Paříži, Londýně... Kvůli zastávání Platóna bývával vyhoštěn. Vrátil se do Itálie – stává se učitelem v rodině bohatého Benátčana – udal ho inkvizici – neodvolal své názory – upálen. Říkal, že vesmír je nekonečný = Jedno – nic mimo něj neexistuje, probíhají v něm neustále změny, ale vesmír jako takový se nemění, prý je krásný. Vesmír je vyplněn dalšími světy. Dále přináší nejdůslednější panteismus = ztotožňuje Boha se skutečností (všechno je Bůh). Boha považoval za stvořitele. Veškerá rozmanitost je obsažena v minimech = monády = zákl. prvky.
Francis Bacon – byl synem vysokého státního úředníka, studoval Cambridge, stal se lordem kancléřem, byl povýšen do šlechtického stavu, bral úplatky – z politiky musel odejít - začal se věnovat filozofii. Zabýval se poznávacími metodami, velký důraz kladl na zkušenost, byl stoupencem induktivní metody. V přírodě máme hledat zákony, které v ní působí, ne účel. Otázkou poznání se zabývá v díle Nový Organon, ideální společností v díle Nová Atlantida – lidé tam jsou šťastní, musí ji řídit přír. vědci podle zákonů přírodních věd.
2. společenská – člověk je strůjcem svého soudu, vytváří dějiny, hledají mechanismy, kterými se dějiny řídí a zabývají se otázkou ideální společnosti
Nikolo Machiavelli – it. diplomat, napsal stěžejní dílo Vladař – poskytuje rady panovníkům jak vládnout. Politiku chápal jako svobodnou vůli vladaře, je potřeba znát psychiku pol. partnera, využívat slabých stránek v jeho povaze. Říkal, že panovník má být obávaný ale ne nenáviděný.
Thomas Morus – lord kancléř, neuznal Jindřicha VIII - popraven. Dílo O nejlepším stavu státu a o novém ostrovu Utopii – umístil tam ideální společnost – všichni šťastní – příčinou zla je soukromé vlastnictví, vykořisťování člověka člověkem.
Thomasso Campanella – utopista, ital, odbojný dominikánský mnich, církví uvězněn, zabýval se ideální společností – dílo Sluneční stát – příčinou zla je soukromé vlastnictví, společnosti mají vládnout moudří kněží.
Thomas Hobbes – v předspolečenské době byla válka všech proti všem, bezpečí zajistil člověku až stát, který vznikl na zákl. společenské smlouvy, vůli státu představuje panovníkova absolutní moc. Stát považoval za vyložené dílo člověka, dílo čistě účelové.
3 druhy práva:
a) božské = zjevené (desatero)
b) přirozené – ideální právo, které nebere v potaz momentální potřeby společnosti
c) historické – někým stanovené
Reformace – rozvíjela se v 15. – 16. století, byla česká, německá a švýcarská, snaha o mravní a duchovní obnovu církve, reakce na zesvětšťování církve a na zdůraznění úlohy jedince odpovědného přímo Bohu.
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
24. Středověká filosofie
Články na hledaný výraz "Filosofie sředověku" naleznete na bezuceni.cz
- vycházela z fil. antické
- na počátku období se obhajuje, systematizuje křesťanství
Náboženství
KŘESŤANSTVÍ – 3 hl. proudy: římskokatolický, pravoslavný, protestantský. Vzniklo z židovského náboženství a navázalo na fil. myšlení helénismu. Vzniklo v Judei – království mezi Mrtvým a Středozemním mořem, které se na počátku letopočtu stalo řím. provincií. Na významu nabyla skupina křtěnců vedená Janem Křtitelem a Ježíšem Kristem (dožil se 33 let). Ježíš byl považován za očekávaného spasitele, jeho matkou Marie, otec Bůh, narodil se v Betlémě, žil v Nazaretu, po jeho opuštění hlásá evangelia
- bylo jednou z židovských sekt – měli ale pokrokový program, bylo univerzální pro všechny lidi (bohatý, chudý, muž, žena), usilovali o dosažení sociální spravedlnosti a obnovení morálních a náboženských norem
- apoštolové šířili Ježíšovo učení, nejvýzn. byl Pavel, dostal se do Říma, v Římě byli křesťané pronásledováni až do r. 313 – císař Konstantin vydal edikt Milánský – křesťanství zrovnoprávněno s ostatními kulty, r. 325 se konal koncil v Nikáii – stanovena zákl. dogamta
- zákl. textem je Bible – skládá se ze Starého a Nového zákona
- Starý zákon – 5 knih Mojžíšových, Knihy proroků, Svaté spisy
- Nový zákon – Skutky apoštolů (o životě prvních křesťanů), epištoly (Listy apoštolů), evangelia (Marek, Matouš, Lukáš, Jan), Zjevení sv. Jana (apokalypsa)
- opírá se o deset morálních zásad (Desatero božích přikázání)
Katolický proud – v čele papež se sídlem ve Vatikánu, svatostánkem je katolický kostel, v čele je oltář umístěný směrem na východ, je tam věčné světlo – značí přítomnost boha; vyznávají 7 svátostí (křest, svátost smíření – vyzpovídání se a rozhřešení, svátost eucharistie – svaté přijímání, svátost stavu manželského, svátost biřmování – křesťanská dospělost, svátos kněžství, svátost posledního pomazání), říkají, že Kristus je bůh.
Pravoslavní – v čele stojí patriarcha – je jich více, svatostánek – pravoslavný kostel, místo oltáře je ikonostas (zeď s obrázky svatých, kde je vchod do místnosti, kde probíhá část obřadu), obřadní řečí je stsl., Kristus je člověk.
Protestanté = evangelíci, nemají představeného, nemají svátost smíření, kněžské funkce mohou zastávat i ženy, farář může mít rodinu.
ISLÁM
- zakladatelem je Mohammed, pocházel z Mekky, inspirovalo ho žid., křesťanství i pohanství, oženil se v 25 letech s bohatou vdovou Chadimou, ve 40 letech se mu zjevil archanděl Gabriel, ukázal mu nebe a seznámil ho s Alláhem
- stoupenci jsou muslimové
- islámský letopočet se datuje od r. 622 n. l., kdy Mohammed dobyl Mekku
- posvátnou knihou je Korán – skládá se ze 114 súr (veršů), dále ze 7 článků víry:
1. Víra v jediného boha Alláha
2. Víra v anděly
3. Víra v Písmo svaté (Korán)
4. Víra v proroky (Mohammed, Kristus)
5. Víra v soudný den
6. Víra v den vzkříšení
7. Víra v dobro a zlo
- mají 5 zákl. morálních pravidel:
1. uznávat Alláha
2. modlit se 5x denně
3. dodržovat postní měsíc Ramadán – od východu do západu slunce
4. podpora chudých – 2,5% ze svého výdělku
5. 1x za život vykonat pouť do Mekky - titul Hadži (vykoná když je na vrcholu svých sil)
BUDDHISMUS
- zakladatel Sidhárta Gautama - titul Buddha (osvícený) - vysvobodit se člověk mohl z kterékoliv kasty (ad hinduismus) při spořádaném životě. Pocházel z královského rodu, 7 let žil v askezi, došel k osvícení.
Podstatou jeho učení jsou čtyři vznešené pravdy:
1. život je utrpení
2. příčinou utrpení je žádostivost
3. žádostivosti se člověk musí zbavit
4. tak dosáhne nirvány – stavu buddhy
- je ateistický, nemá bohy
- zavádí pojem dharma – elementární částice, ze které se skládá veškeré bytí
- neexistuje nic, jen neustálý pohyb a změna
- morální pravidla:
1. nezabíjej živé
2. neber, co ti nedávají
3. nemluv nepravdu
4. nepij opojné nápoje
5. nebuď necudný
- rozdělil se na Velkou (Buddha = bůh) a Malou školu (Buddha je nejvyšší představený)
- v Číně vznikl zen-buddhismus – podstatou je dosažení osvícení – pouze pro zasvěceného
- člověk se učí sebekázni – ovládání sebe sama
Středověká filozofie
- patristika, scholastika, arabský aristotelismus
PATRISTIKA
- důležitou roli hráli církevní otcové, kteří vytvořili z křesťanských zákonů fil. – teologické učení
- 3 fáze:
1. apologetika – 1. a 2. stol. n. l. – obrana křesťanství, představitelem byl Justýn Mučedník, Tertuliánus – „Věřím, protože je to protismyslné.“ = chtěl ukázat, že jsou 2 zdroje poznání – víra a rozum, víra stojí nad rozumovým poznáním, filozofie se podle něj měla stát služkou teologie.
2. dogmatika – 3. a 4. století, doba církevních koncilů – stanovily zákl. pravidla
3. systematika – vytvořen jednolitý systém – Aurelius Augustinus (sv. Augustýn) – pocházel z Afriky, pod vlivem Ciceronových spisů se začal zajímat o filosofii, nejdříve vyučoval řečnictví v Římě a v Miláně, byl skeptik - novoplatonik - křesťan – pokřtít se nechal ve 33 letech, stal se biskupem. Spisy – O boží obci - existují dva světy – pozemský (Kain) a božský (Ábel). Odmítal předkřesťanské myšlení. Základem živé bytosti je vůle, v poznávacím procesu se východiském stává vlastní vnitřní pochybnost. Zdrojem všech věcí je Bůh – zasahuje do dění tohoto světa. Dále vychází ze zásady „věř, abys rozuměl“ – přirozené poznání vede člověka k náboženské víře, pomáhá lépe poznat Boha a stvoření světa. Byl zastáncem učení o predestinaci – předurčení člověka ke hříchu.
SCHOLASTIKA
- z lat. schola = škola, fil. se rozvíjí na církevních školách, úkolem bylo – zdůvodňovat zjevenou pravdu a vyvracet námitky proti ní, 9. – 15. století, dělí se na ranou, vrcholnou a pozdní
- spor o universalia – zda obecné pojmy existují reálně a odděleně od konkrétních věcí (to tvrdili realisté, např. Tomáš Akvinský) nebo zda jsou to pouhá jména, která si na zákl. poznání konkrétních věcí vytvořil člověk (nominalisté, např. William Occam)
Tomáš Akvinský – pocházel z it. šlechtického rodu, přes silný odpor rodiny vstoupil do dominikánského řádu, studoval na univerzitách v Neapoli, Kolíně n. Rýnem a Paříži, na pařížské univerzitě se stal učitelem teologie, ovlivněn Aristotelem – hl. čtyři příčiny jsoucna, nejvyšší příčinou byl Bůh. Od Aristotela také převzal egocentrismus. Jako jeden z prvních pronesl myšlenku, že vesmír je uzavřený. Zabýval se otázkou poznání – dva zdroje – rozum a víra. Jeho názory byly katolickou církví zakázány.
Tvrdil, že víra je neomylná, formuloval 5 důkazů boží existence:
1. pohyb – prvotní hybatel je Bůh
2. příčina – nic není bezdůvodné, prvotní příčinou je Bůh
3. nutnost, každá věc má nutnost, něco má nutnost samo o sobě a tou je Bůh
4. absolutní stupeň – musí být něco nejvyššího = Bůh
5. cíl – vše směřuje k jedinému cíli – Bůh, posmrtný život
Tvrdil, že tím, že se lidstvo dopustilo prvotního hříchu, bylo potrestáno soc. nerovností, a že světská moc má být podřízena moci duchovní.
Filosofie vzniká na středověkých univerzitách – první založena v Boloni, první středoevropskou univerzitou byla Karlova univerzita. Univerzita mohla mít max. 4 fakulty – artistická, lékařská, právnická, teologická. Artistickou musel projít každý student (min. 1 rok), měla 7 předmětů ve dvou blocích:
1. trivia – gramatika, rétorika, dialektika
2. kvadrivia – aritmetika, geometrie, astronomie, hudba
ARABSKÝ ARISTOTELISMUS – osloveni filozofií Platóna i Aristotela (jím hlavně) – rozvoj vědy (vše vytvořil Alláh – mohou to zkoumat), představitelé:
Avicenna (lat.) – vynikající lékař a přírodovědec, pocházel z dnešního Uzbekistánu
Averroes – ze šp. Córdoby, zabýval se výkladem Aristotelova díla
Renesanční filozofie
- vznik na přelomu 14. – 15. století – nový životní styl – ústřední hodnotou se stává člověk
- cílem renesance bylo obnovit úlohu jedince ve světě jako v antice hl. zdrojem inspirace je antická literatura
- důležité objevitelské cesty, nové poznatky o vesmíru a přírodě, nové vynálezy, změny v hospodářském životě, společnost se zesvětšťuje stejně jako umění
- fil. se rozchází se scholastikou, snaží se řešit problémy, stává se naukou o neobecnějším – rozvoj přírodních a spol. věd, dva proudy:
1. návrat k antice
2. nová filozofie
Návrat k antice
- myslitelé zdůrazňovali lidský ideál vzdělání (humanismus), např. Erasmus Rotterdamský, Franesco Petrarca
- vycházeli z Platóna
- přináší myšlenku smrtelnosti lidské duše, nové pojetí lidské svobody (svoboda volby je podmínkou činu), člověk je nejdokonalejší boží tvor, kterému náleží důstojnost a svoboda
Nová filosofie
- dva proudy:
1. přírodní – výklad přírody, světa, zájem o skutečné poznání
Mikuláš Koperník – objev heliocentrismu = slunce je středem vesmíru
Jan Kepler – planety se pohybují po elipsách, když je planeta blíže ke slunci, pohybuje se rychleji
Galileo Galilei – použil dalekohled (v noci i ve dne – oslepl), vytvořil matematický model světa, vše se dá měřit - matematicky vyjádřit. Za své názory byl pronásledován (Země se točí kolem své osy a kolem Slunce) – odvolal je, ale zůstal o nich přesvědčen.
Mikuláš Kubánský – studoval církevní právo a teologii, zastával významné církevní funkce – byl i kardinálem (2. nejvýzn. funkce), byly mu svěřeny složité diplomatické mise – jednání s husity, pravoslavnou církví. Vycházel z Platóna. Věnoval se přír. vědám, kladl důraz na poznávací aktivitu člověka, jejímž zdrojem je lidská nevědomost.
Uznával 4 stupně poznání:
- smysly
- rozum – nejdříve rozlišující (třídí informace)
- spekulativní rozum – pracuje s roztříděnými informacemi
- zjevení pravdy
Giordano Bruno – studoval v Neapoli – kvůli nedostatku peněz nedokončil studia, aby se mohl vzdělávat, stal se členem dominikánského řádu, přednášel na univerzitách v Paříži, Londýně... Kvůli zastávání Platóna bývával vyhoštěn. Vrátil se do Itálie – stává se učitelem v rodině bohatého Benátčana – udal ho inkvizici – neodvolal své názory – upálen. Říkal, že vesmír je nekonečný = Jedno – nic mimo něj neexistuje, probíhají v něm neustále změny, ale vesmír jako takový se nemění, prý je krásný. Vesmír je vyplněn dalšími světy. Dále přináší nejdůslednější panteismus = ztotožňuje Boha se skutečností (všechno je Bůh). Boha považoval za stvořitele. Veškerá rozmanitost je obsažena v minimech = monády = zákl. prvky.
Francis Bacon – byl synem vysokého státního úředníka, studoval Cambridge, stal se lordem kancléřem, byl povýšen do šlechtického stavu, bral úplatky – z politiky musel odejít - začal se věnovat filozofii. Zabýval se poznávacími metodami, velký důraz kladl na zkušenost, byl stoupencem induktivní metody. V přírodě máme hledat zákony, které v ní působí, ne účel. Otázkou poznání se zabývá v díle Nový Organon, ideální společností v díle Nová Atlantida – lidé tam jsou šťastní, musí ji řídit přír. vědci podle zákonů přírodních věd.
2. společenská – člověk je strůjcem svého soudu, vytváří dějiny, hledají mechanismy, kterými se dějiny řídí a zabývají se otázkou ideální společnosti
Nikolo Machiavelli – it. diplomat, napsal stěžejní dílo Vladař – poskytuje rady panovníkům jak vládnout. Politiku chápal jako svobodnou vůli vladaře, je potřeba znát psychiku pol. partnera, využívat slabých stránek v jeho povaze. Říkal, že panovník má být obávaný ale ne nenáviděný.
Thomas Morus – lord kancléř, neuznal Jindřicha VIII - popraven. Dílo O nejlepším stavu státu a o novém ostrovu Utopii – umístil tam ideální společnost – všichni šťastní – příčinou zla je soukromé vlastnictví, vykořisťování člověka člověkem.
Thomasso Campanella – utopista, ital, odbojný dominikánský mnich, církví uvězněn, zabýval se ideální společností – dílo Sluneční stát – příčinou zla je soukromé vlastnictví, společnosti mají vládnout moudří kněží.
Thomas Hobbes – v předspolečenské době byla válka všech proti všem, bezpečí zajistil člověku až stát, který vznikl na zákl. společenské smlouvy, vůli státu představuje panovníkova absolutní moc. Stát považoval za vyložené dílo člověka, dílo čistě účelové.
3 druhy práva:
a) božské = zjevené (desatero)
b) přirozené – ideální právo, které nebere v potaz momentální potřeby společnosti
c) historické – někým stanovené
Reformace – rozvíjela se v 15. – 16. století, byla česká, německá a švýcarská, snaha o mravní a duchovní obnovu církve, reakce na zesvětšťování církve a na zdůraznění úlohy jedince odpovědného přímo Bohu.
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
24. Středověká filosofie
Články na hledaný výraz "Filosofie sředověku" naleznete na bezuceni.cz
20. Antická filosofie – systematická a helénistická
Systematická filozofie
Platón
- pocházel ze zámožné rodiny z Athén
- k filozofii byl přiveden Hérakleitovým pokračovatelem – Kratylos, ve 20 letech se stává žákem Sokrata, po jeho popravě na 12 let opustil Athény – studoval, cestoval (např. Sicílie, Egypt), když se vrátil, založil vlastní filosofickou školu – Akademie (název podle místa postavení – park zasvěcený bohu Akadémovi)
- dochovalo se téměř celé jeho dílo – většinou psaná formou dialogu, jednajícími byli on, Sokrates, Gorgiás a další významné osoby z jeho života, psal ve verších, používá metafory)
- 4 období spisovatelské činnosti:
1. raná – pod silným vlivem Sókrata, nejdůležitější dílo – Obrana Sókratova – fiktivní Sókratova obhajoba před soudem, zdůvodnění jeho činnosti - neodůvodněná poprava
2. přechodné – vymaňuje se ze Sokratova vlivu, pomalu své myšlenky, díla – Próthágorás a Gorgiás – polemika s názory sofistů
3. zralé období – vlastní filozofie, díla: Faidros – myšlenky o idejích a duši, jak to znázorňoval platonský trojúhelník
4. pozdní období – pol. činnost, díla – Nomoi – zákony, Kritiás – o bájné Atlantidě, která měla dokonalý systém, vzor pro Athéňany, jaká z jeho pohledu měla být společnost.
- ovlivněn Hérakleitem – materialista, Parmenidem – idealista, Sokratem, Pythagorovci – mystika
- ideje – nejdříve obecný pojem vyjadřující podstatu, postupně dva světy (svět idejí – skutečno, svět smyslový – pouze napodobení skutečna ad trojúhelník)
- duše – prvek mystiky, má tři části:
1. myšlení
2. city – sídlí v hrudi
3. žádostivost – touha, v podbřišku
- duše je nesmrtelná, ale pouze v myšlenkové části, po smrti se rozhoduje, jestli bude pokračovat na tomto světě nebo se může vrátit do blaženosti – musí vést morální život
- morálka – lze se jí naučit, dobro se dá poznat. Podstatou etiky je dostat se do světa idejí – člověk musí být:
1. moudrý – moudrost souvisí s rozumem
2. statečný – důležitou roli hrají city s vůlí
3. uměřenost – rovnováha mezi prožitkem a askezí (askeze = odříkání si)
4. spravedlivý – předchozí ctnosti jsou vyváženy, v rovnováze
- poznání – dvě části:
1. nižší – smyslové – týká se jevů, pomíjivé, nestálé
2. vyšší – rozumové – duše si rozpomíná na svět idejí (anamnésis) (ad dílo Menón)
- názory na stát – na počátku vše kritizoval, v konstruktivní fázi vytvořil vlastní představy, jak by měl stát vypadat, stát považoval za makroanthropos (velké tělo) – skládá se z určitých částí, které musí být v harmonii a musí podřizovat čtyřem ctnostem.
Ve společnosti žijí 3 stavy:
1. výrobci – zajišťují hmotné statky
2. strážci – chrání stát před vnitřními i vnějšími nepřáteli
3. vládci – mají moudře řídit stát a vše podřizovat dobru
Právo na soukromý majetek a život mají jen výrobci, strážci a vládcové se nezabývají výdělečnou činností – nemají mít majetek ani soukromý život.
- nejlepší formy vlády:
1. aristokracie – vláda nejlepších, sledují obecné zájmy
2. timokracie – vláda založená na principu cti
3. demokracie – formální rovnost, ale byla pro ně nepřirozená
Aristoteles
- narodil se ve Stageiře (na severu Řecka), v 17 letech odešel do Athén a stal se žákem Platónovy Akademie (na 20 let). Po Platónově smrti se stal 3 roky vychovatelem Alexandra Makedonského, když nastoupil na trůn, vrátil se do Athén - vlastní škola Peripatetická – knihovna – chtěl pro své žáky co nejlepší vzdělání. Po smrti A. Makedonského mu hrozil trest smrti („spojenec“ nepřítele – Makedonie) - odešel z Athén.
- jeden z největších myslitelů v dějinách, vševědec, chtěl systém propojující materiální a idealistický proud (dva extrémy).
Napsal 100ky děl – 6 témat:
1. logika – založil jako vědu, dílo Organon, věda o správném usuzování, zákl. prvky:
• pojem – mezičlánek mezi slovem a jeho představovaným obsahem
• pojmy se spojují v soudy – nějaký výrok, každý soud se skládá z:
- subjekt – to, o čem se mluví
- predikát – to, co se tvrdí
• úsudek – výrok odvozený z jiných soudů, Aristotelův sylogismus: obecná věta+speciální věta = závěr
• Formuloval zásady induktivní metody – sbírají se různé údaje a z nich se vytváří závěr.
• kategorie – základní pojmy, které slouží k třídění poznatků
2. fyzika – výklad přírody v nejširším slova smyslu
• Vesmír se skládá ze dvou částí:
- pozemská – 4 neustále měnící se živly (oheň, voda, země, vzduch)
- nebeská – jediný neměnný, dokonalý živel = éter
• Zformuloval koncepci egocentrismu.
• Zakladatel zoologie. (dílo O vzniku živočichů)
• Všechny živé bytosti se skládají z těla a duše, duše je podstata bytosti, je stupňovitá:
a) vegetativní – rostliny, živočichové, člověk
b) smyslová – živočichové, člověk
c) rozumová – člověk
• Každý smysl přináší informace ze svého zorného pole, šestý smysl v srdci nám je systematizuje.
3. metafyzika – zabývá se tím nejobecnějším – vztahem obecného (zastupuje množinu předmětů, např. židle, člověk) a jedinečného (originální, neopakovatelné). Říkal, že reálně existuje jen to jedinečné.
• Pojetí idejí – idea je skutečné jsoucno (realita), je součástí věci - věc je také skutečné jsoucno. Každá věc se skládá z látky a formy (tvar), látka je možnost, která se díky formě stává skutečnou. Idea je podstatou věci a můžeme ji poznat.
• 4 příčiny jsoucna:
a) látková – vše je z nějaké látky
b) formy – tvar, který je dán látce
c) působící – někdo musí působit, aby dal tvar
d) cíle – vše vzniká za nějakým účelem
• Prvotní hybatel – někdo, kdo dal první impuls, ale dál už nezasahuje – jde to podle zákonů.
4. etika (jako vědu, dílo Velká etika) + politika (komentáře k ústavám tehdejšího světa) – úzce spolu souvisí:
• Člověk má žít přirozeně, rozumně ve spořádané obci.
• Vztah mezi člověkem a občanem a státem má být založen na kritériu obecného prospěchu a štědrosti.
• Nejlepší státní zřízení:
a) monarchie – jeden sleduje obecný zájem
b) aristokracie – vláda nejlepších
c) politeia – vláda většiny
• Špatné vlády (sledují své zájmy):
a) tyranie – vládne sobec
b) oligarchie – vláda nejbohatších
c) demokracie – vláda nemajetných
5. řečnictví a básnictví – dílo Poetika
Helénistická filozofie
- silné ovlivňování římské kultury
- neobjevilo se nové téma, navazovalo se na myšlenky Řeků
- nově samostatné vědní disciplíny (medicína)
- hl. témata – etika, gnoseologie
- fil. ovlivňována křesťanstvím
Epikureismus
- zakladatel Epikuros – vycházel z atomistů, tvrdil, že se atomy nahodile pohybují - zachránil lidem možnost volby, člověk musí být za svou volbu odpovědný. Nejvýzn. téma – etika. Za nejvyšší dobro považoval slast = duševní blaho, nepřítomnost utrpení. Hl. zdrojem utrpení je strach – lidé se nejvíce bojí bohů a smrti – je to neopodstatněné, bohové do světa nezasahují – neexistují, a dokud žijeme, není smrt, až přijde smrt, nejsme tu my - necítíme utrpení.
Římský básník Horatius – stoupenec vulgárního epikúreismu – víno, ženy, zpěv, člověk si má život plně vychutnávat a oddávat se slastem, neřestem a rozkoším tělesného charakteru.
Stoicismus
- zakladatel byl Zenón z Kitia
- 3 témata: fyzika, logika (založena na senzualismu – smyslu poznání), etika (stěžejní téma)
- poznání – zdůrazňovali smyslové, ale nezavrhovali ani rozumové
- vše je z látky, platí zákon nutnosti
- etika – hl. ideál = blaženost, chápána ta, že člověk žije v souladu s přírodou, pokud ne, je zlý. Má podporovat dobro, bojovat proti zlu, ostatní je lhostejné (např. bohatství, chudoba, hanba, čest,...)
- za to, že lidé usilují o lhostejné mohou smysly – klamou nás = afekty, člověk se jich musí zbavit § stav apatie – netouží po lhostejném = ideál stoického mudrce
- měli blízko ke křesťanství, objevuje se myšlenka rovnosti – vztahovala se i na otroky.
Skepticismus
- zakladatelem byl Pyrrhón – účastnil se tažení Alexandra Makedonského, dostal se do Indie – ovlivněn. Tvrdil, že nemůžeme poznat podstatu věci - máme se vzdát jakéhokoliv úsudku - duševní klid. Podle něj pravda není, nemá se o ni usilovat.
Eklekticismus
- vycházeli z různých směrů a vytvořili nový systém
Cicero – hl. řečnictví a politika, používal čistý nehovorový jazyk aby byl srozumitelný všem lidem.
Filón – žid. původu, vycházel ze Starého zákona, řecké filosofie a ještě ho osvítil Bůh. Tvrdil, že Bůh je nepoznatelný a nemá lidské vlastnosti, působí na náš svět silami = ideje, shrnutí sil = logos = prostředník mezi bohem a člověkem.
Novoplatonismus
Plótinos – tvrdil, že existuje jeden jediný prazáklad – všechno vyzařuje, přetéká a vše se z něj vytváří, stupňovité přetékání – to, co je nejblíže, je nejdůležitější. Prazáklad = nejvyšší bytost, vše vyzařuje, záření může také ustat a vše se do něj vrátit.
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
23. Filosofie klasického období a helénistická filosofie
19. Antická filosofie – kosmologická a antropologická
Antická kultura
Antropologický obrat
VELKÉ OSOBNOSTI ANTICKÉ FILOSOFIE - SOKRATES, PLATON, ARISTOTELES
SOKRATES (469 - 399 př.n.l.)
SOKRATES (469 – 399)
Platón (427 – 447 př.n.l.)
PLATÓN (427 – 347 PNL¨)
PLATÓN (427 - 347 př.n.l.)
ARISTOTELES (4. století PNL)
Aristoteles vypracoval systém 10 kategorií
EPIKUREISMUS
Antický skepticismus
Skepticismus, Epikureismus
Eklekticismus
Články na hledaný výraz "Antická filosofie klasického a helénistického období" naleznete na bezuceni.cz
Platón
- pocházel ze zámožné rodiny z Athén
- k filozofii byl přiveden Hérakleitovým pokračovatelem – Kratylos, ve 20 letech se stává žákem Sokrata, po jeho popravě na 12 let opustil Athény – studoval, cestoval (např. Sicílie, Egypt), když se vrátil, založil vlastní filosofickou školu – Akademie (název podle místa postavení – park zasvěcený bohu Akadémovi)
- dochovalo se téměř celé jeho dílo – většinou psaná formou dialogu, jednajícími byli on, Sokrates, Gorgiás a další významné osoby z jeho života, psal ve verších, používá metafory)
- 4 období spisovatelské činnosti:
1. raná – pod silným vlivem Sókrata, nejdůležitější dílo – Obrana Sókratova – fiktivní Sókratova obhajoba před soudem, zdůvodnění jeho činnosti - neodůvodněná poprava
2. přechodné – vymaňuje se ze Sokratova vlivu, pomalu své myšlenky, díla – Próthágorás a Gorgiás – polemika s názory sofistů
3. zralé období – vlastní filozofie, díla: Faidros – myšlenky o idejích a duši, jak to znázorňoval platonský trojúhelník
4. pozdní období – pol. činnost, díla – Nomoi – zákony, Kritiás – o bájné Atlantidě, která měla dokonalý systém, vzor pro Athéňany, jaká z jeho pohledu měla být společnost.
- ovlivněn Hérakleitem – materialista, Parmenidem – idealista, Sokratem, Pythagorovci – mystika
- ideje – nejdříve obecný pojem vyjadřující podstatu, postupně dva světy (svět idejí – skutečno, svět smyslový – pouze napodobení skutečna ad trojúhelník)
- duše – prvek mystiky, má tři části:
1. myšlení
2. city – sídlí v hrudi
3. žádostivost – touha, v podbřišku
- duše je nesmrtelná, ale pouze v myšlenkové části, po smrti se rozhoduje, jestli bude pokračovat na tomto světě nebo se může vrátit do blaženosti – musí vést morální život
- morálka – lze se jí naučit, dobro se dá poznat. Podstatou etiky je dostat se do světa idejí – člověk musí být:
1. moudrý – moudrost souvisí s rozumem
2. statečný – důležitou roli hrají city s vůlí
3. uměřenost – rovnováha mezi prožitkem a askezí (askeze = odříkání si)
4. spravedlivý – předchozí ctnosti jsou vyváženy, v rovnováze
- poznání – dvě části:
1. nižší – smyslové – týká se jevů, pomíjivé, nestálé
2. vyšší – rozumové – duše si rozpomíná na svět idejí (anamnésis) (ad dílo Menón)
- názory na stát – na počátku vše kritizoval, v konstruktivní fázi vytvořil vlastní představy, jak by měl stát vypadat, stát považoval za makroanthropos (velké tělo) – skládá se z určitých částí, které musí být v harmonii a musí podřizovat čtyřem ctnostem.
Ve společnosti žijí 3 stavy:
1. výrobci – zajišťují hmotné statky
2. strážci – chrání stát před vnitřními i vnějšími nepřáteli
3. vládci – mají moudře řídit stát a vše podřizovat dobru
Právo na soukromý majetek a život mají jen výrobci, strážci a vládcové se nezabývají výdělečnou činností – nemají mít majetek ani soukromý život.
- nejlepší formy vlády:
1. aristokracie – vláda nejlepších, sledují obecné zájmy
2. timokracie – vláda založená na principu cti
3. demokracie – formální rovnost, ale byla pro ně nepřirozená
Aristoteles
- narodil se ve Stageiře (na severu Řecka), v 17 letech odešel do Athén a stal se žákem Platónovy Akademie (na 20 let). Po Platónově smrti se stal 3 roky vychovatelem Alexandra Makedonského, když nastoupil na trůn, vrátil se do Athén - vlastní škola Peripatetická – knihovna – chtěl pro své žáky co nejlepší vzdělání. Po smrti A. Makedonského mu hrozil trest smrti („spojenec“ nepřítele – Makedonie) - odešel z Athén.
- jeden z největších myslitelů v dějinách, vševědec, chtěl systém propojující materiální a idealistický proud (dva extrémy).
Napsal 100ky děl – 6 témat:
1. logika – založil jako vědu, dílo Organon, věda o správném usuzování, zákl. prvky:
• pojem – mezičlánek mezi slovem a jeho představovaným obsahem
• pojmy se spojují v soudy – nějaký výrok, každý soud se skládá z:
- subjekt – to, o čem se mluví
- predikát – to, co se tvrdí
• úsudek – výrok odvozený z jiných soudů, Aristotelův sylogismus: obecná věta+speciální věta = závěr
• Formuloval zásady induktivní metody – sbírají se různé údaje a z nich se vytváří závěr.
• kategorie – základní pojmy, které slouží k třídění poznatků
2. fyzika – výklad přírody v nejširším slova smyslu
• Vesmír se skládá ze dvou částí:
- pozemská – 4 neustále měnící se živly (oheň, voda, země, vzduch)
- nebeská – jediný neměnný, dokonalý živel = éter
• Zformuloval koncepci egocentrismu.
• Zakladatel zoologie. (dílo O vzniku živočichů)
• Všechny živé bytosti se skládají z těla a duše, duše je podstata bytosti, je stupňovitá:
a) vegetativní – rostliny, živočichové, člověk
b) smyslová – živočichové, člověk
c) rozumová – člověk
• Každý smysl přináší informace ze svého zorného pole, šestý smysl v srdci nám je systematizuje.
3. metafyzika – zabývá se tím nejobecnějším – vztahem obecného (zastupuje množinu předmětů, např. židle, člověk) a jedinečného (originální, neopakovatelné). Říkal, že reálně existuje jen to jedinečné.
• Pojetí idejí – idea je skutečné jsoucno (realita), je součástí věci - věc je také skutečné jsoucno. Každá věc se skládá z látky a formy (tvar), látka je možnost, která se díky formě stává skutečnou. Idea je podstatou věci a můžeme ji poznat.
• 4 příčiny jsoucna:
a) látková – vše je z nějaké látky
b) formy – tvar, který je dán látce
c) působící – někdo musí působit, aby dal tvar
d) cíle – vše vzniká za nějakým účelem
• Prvotní hybatel – někdo, kdo dal první impuls, ale dál už nezasahuje – jde to podle zákonů.
4. etika (jako vědu, dílo Velká etika) + politika (komentáře k ústavám tehdejšího světa) – úzce spolu souvisí:
• Člověk má žít přirozeně, rozumně ve spořádané obci.
• Vztah mezi člověkem a občanem a státem má být založen na kritériu obecného prospěchu a štědrosti.
• Nejlepší státní zřízení:
a) monarchie – jeden sleduje obecný zájem
b) aristokracie – vláda nejlepších
c) politeia – vláda většiny
• Špatné vlády (sledují své zájmy):
a) tyranie – vládne sobec
b) oligarchie – vláda nejbohatších
c) demokracie – vláda nemajetných
5. řečnictví a básnictví – dílo Poetika
Helénistická filozofie
- silné ovlivňování římské kultury
- neobjevilo se nové téma, navazovalo se na myšlenky Řeků
- nově samostatné vědní disciplíny (medicína)
- hl. témata – etika, gnoseologie
- fil. ovlivňována křesťanstvím
Epikureismus
- zakladatel Epikuros – vycházel z atomistů, tvrdil, že se atomy nahodile pohybují - zachránil lidem možnost volby, člověk musí být za svou volbu odpovědný. Nejvýzn. téma – etika. Za nejvyšší dobro považoval slast = duševní blaho, nepřítomnost utrpení. Hl. zdrojem utrpení je strach – lidé se nejvíce bojí bohů a smrti – je to neopodstatněné, bohové do světa nezasahují – neexistují, a dokud žijeme, není smrt, až přijde smrt, nejsme tu my - necítíme utrpení.
Římský básník Horatius – stoupenec vulgárního epikúreismu – víno, ženy, zpěv, člověk si má život plně vychutnávat a oddávat se slastem, neřestem a rozkoším tělesného charakteru.
Stoicismus
- zakladatel byl Zenón z Kitia
- 3 témata: fyzika, logika (založena na senzualismu – smyslu poznání), etika (stěžejní téma)
- poznání – zdůrazňovali smyslové, ale nezavrhovali ani rozumové
- vše je z látky, platí zákon nutnosti
- etika – hl. ideál = blaženost, chápána ta, že člověk žije v souladu s přírodou, pokud ne, je zlý. Má podporovat dobro, bojovat proti zlu, ostatní je lhostejné (např. bohatství, chudoba, hanba, čest,...)
- za to, že lidé usilují o lhostejné mohou smysly – klamou nás = afekty, člověk se jich musí zbavit § stav apatie – netouží po lhostejném = ideál stoického mudrce
- měli blízko ke křesťanství, objevuje se myšlenka rovnosti – vztahovala se i na otroky.
Skepticismus
- zakladatelem byl Pyrrhón – účastnil se tažení Alexandra Makedonského, dostal se do Indie – ovlivněn. Tvrdil, že nemůžeme poznat podstatu věci - máme se vzdát jakéhokoliv úsudku - duševní klid. Podle něj pravda není, nemá se o ni usilovat.
Eklekticismus
- vycházeli z různých směrů a vytvořili nový systém
Cicero – hl. řečnictví a politika, používal čistý nehovorový jazyk aby byl srozumitelný všem lidem.
Filón – žid. původu, vycházel ze Starého zákona, řecké filosofie a ještě ho osvítil Bůh. Tvrdil, že Bůh je nepoznatelný a nemá lidské vlastnosti, působí na náš svět silami = ideje, shrnutí sil = logos = prostředník mezi bohem a člověkem.
Novoplatonismus
Plótinos – tvrdil, že existuje jeden jediný prazáklad – všechno vyzařuje, přetéká a vše se z něj vytváří, stupňovité přetékání – to, co je nejblíže, je nejdůležitější. Prazáklad = nejvyšší bytost, vše vyzařuje, záření může také ustat a vše se do něj vrátit.
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
23. Filosofie klasického období a helénistická filosofie
19. Antická filosofie – kosmologická a antropologická
Antická kultura
Antropologický obrat
VELKÉ OSOBNOSTI ANTICKÉ FILOSOFIE - SOKRATES, PLATON, ARISTOTELES
SOKRATES (469 - 399 př.n.l.)
SOKRATES (469 – 399)
Platón (427 – 447 př.n.l.)
PLATÓN (427 – 347 PNL¨)
PLATÓN (427 - 347 př.n.l.)
ARISTOTELES (4. století PNL)
Aristoteles vypracoval systém 10 kategorií
EPIKUREISMUS
Antický skepticismus
Skepticismus, Epikureismus
Eklekticismus
Články na hledaný výraz "Antická filosofie klasického a helénistického období" naleznete na bezuceni.cz
19. Antická filosofie – kosmologická a antropologická
ANTICKÁ FILOSOFIE
- začíná na přelomu 7. a 6. století před naším letopočtem, trvá do 6. stol. n. l.
- položila základy euroamerické civilizace, dělí se do 4 etap:
1. kosmologická filozofie – zabývala se podstatou našeho přírodního světa
2. antropologická filozofie – zabývá se člověkem, společností
3. systematická filozofie – tvorba fil. systému
4. helénistická filozofie – pronikání mystických prvků do fil.
Proč vznikla filozofie v Řecku? V Malé Asii se střetávaly dvě tehdejší nejvyspělejší kultury východní a středomořská. Praktické potřeby vedly k systematizaci poznatků o světě. Řecké náboženství nemělo jednolitý systém, umožňovali rozdílný výklad.
Rysy:
1. snaha o rozumový výklad světa
2. fil. označovala vše, k čemu člověk mohl dospět rozumem nebo zkušeností, poznáním
Kosmologická filozofie
Míléťané
- filosofická škola, která se zabývala problémem prapočátku světa, hledají pralátku – sjednocující prvek (arché), ze které svět vzešel
- název podle města Milétos, kde škola vznikla
- pralátka – konkrétní nebo neurčitá, není to mrtvý stavební materiál, ale živá oduševnělá hmota
- založila fyzikální obor – učení o hmotě (její základy)
- představitelé:
Thales – pův. obchodník, také matematik (Thaletova kružnice) a astronom, formuloval matematické poučky, nenapsal žádné dílo, o jeho myšlenkách se dovídáme od ostatních filozofů, pralátkou podle něj byla voda a Země plave na vodě.
Anaximandros – autorem prvního filozofického spisu, který se ale nedochoval, jmenoval se O přírodě, přešel od konkrétně chápané látky k nekonkrétní, za pralátku považoval apeiron = látka absolutní, nezničitelná, smysly nepostihnutelná, neurčitá. Země se podle něj volně vznáší v prostoru, dříve byla v kapalném stavu, pak se začala vysušovat, a tak vznikli suchozemci, byl autorem první řecké mapy tehdejšího známého světa.
Anaximenés – pralátka – neobecný, nekonkrétní vzduch = apeiron aer.
Pythagorovci
- fil. škola, měla znaky mystické sekty, vycházela ze skutečných i tradicí Pythagorovi připisovaných názorů, Pythagoras po sobě nezanechal písemné památky
- škola na jihu Itálie ve městě Krotón
Pythagoras – hl. představitel, pocházel s ostrova Samu, za své názory byl pronásledován, poprvé použil pojmu filozofie a kosmos = uspořádaný svět (mezi vším jsou číselné vztahy). Za sjednocující princip světa považovali harmonii vyjádřitelnou číselnými vztahy, ne pralátku, harmonii odvodil z hudby.
Pythagorovci uctívali čísla, nejmagičtější bylo číslo 10 – obsahuje princip, z něhož je vyvozen kosmos, vzniká ze součtu 1+2+3+4=10.
Čísla v součtu mají své významy:
• 1 – bod, základ všeho
• 2 – spojnice dvou bodů
• 3 – tři úsečky, z nichž vzniká plocha
• 4 – prostor (ze tří trojúhelníkových ploch)
Tato škola kladla velký důraz na morálku, měli představu o věčném koloběhu kosmu, z toho odvozovali převtělení lidské duše, aby se duše z koloběhu vysvobodila, musela ctít etické zásady.
Hérakleitos
- nebyl členem žádné filosofické školy
- první znaky fil. systému
- samouk
- nejslavnější výroky: „Nelze dvakrát vstoupit do téže řeky.“
„Vše plyne, nic netrvá“
- zakladatel dialektiky – nauka o vývoji
- každá věc se skládá ze dvou protikladných sil, mezi nimi probíhá neustálý boj, což je hybná síla vývoje
- za pralátku považoval oheň – chápal ho jako výchozí energii, iniciátor, hybný činitel, neustále se mění
- logos (rozum, řád) – zabraňuje tomu, aby změny způsobovaly chaos, je to obecný zákon (zákony vesmíru, přírody), podle něhož se řídí celý svět. Moudrý člověk má tento zákon poznat a žit v souladu s ním.
Eleaté
- v opozici vůči Hérakleitovi, důraz na rozumové poznání, poukazují na vztah mezi pravým poznáním a pouhým zdáním
- založení této školy inspiroval Xenofanés – odmítal antropomorfní představu o bozích, tvrdil, že je jeden dokonalý bůh – je všude, ve všem, není podobný lidem
Parmenidés – zakladatel, odmítal smyslové poznání – jeho výsledkem je pouhé zdání, vyzdvihuje rozum – vede nás k pravdě, v rozumu není pohyb - pohyb neexistuje. „Jen jsoucno je, nejsoucno není.“ Jsoucno – vše kolem nás, jedno neměnné, věčné; nejsoucno – nic.
Zenón z Eleje – podporoval a obhajoval Parmenidovy názory praktickými důkazy – 60 aporií (Achilles a želva, letící šíp), chtěl dokázat, že rozum může zpochybnit i nepochybnou smyslovou skutečnost. Byl proti klasické představě prostoru.
Mladší fyzikové
- vyházeli ze školy Eleatů a z Hérakleita
Empedoklés – lékař, státník, básník. Vychází z myšlenek jiných škol, byl první, který tvrdil, že jsou čtyři rovnocenné pralátky – oheň, voda, vzduch a země. Zavádí pojem energie – z pralátek se uvolňují částečky a opětovně se seskupují - dva druhy energie:
1. láska – spojuje částečky
2. svár (nenávist) – uvolňuje částečky
Tvrdil, že hmota je z látky a je nezávislá na energii.
Vytvořil jednoducho vývojovou linii:
1. rostliny
2. živočichové
3. člověk
Anaxágorás – byl starší, ale z Empedokla vycházel. Pocházel z Malé Asie. Jako první přinesl filosofii do Athén – tehdejší centrum antického dění. Chtěl podat důkazy o přír. zákonech (vyvracely existenci bohů), z Athén byl vyhoštěn. Odděluje hmotu a energii (typické pro mladší fyziky), vytvořil pluralistickou koncepci – existuje nekonečné množství odlišných prvků = semen. Každá věc vzniká ze svého semene, k vzniku je potřeba nějaký podnět - veškeré děje způsobuje abstraktní božský duch = nús (energie). Tvrdil, že na počátku světa byl chaos, svět uspořádal nús.
Atomisté
- zakladatelem školy byl Leukippos, dochoval se pouze jeden jeho výrok – náhoda neexistuje, vše má nějakou příčinu
- hl. představitel – Demokritos – pocházel z Abdéry (S Řecko), byl z vyšších vrstev, hodně cestoval a vzdělával se, měl encyklopedické znalosti. Napsal dílo, které se celé nedochovalo, ale dochoval se seznam spisů, které se zabývaly obory – matematika, fyzika, astronomie, logika, etika, estetika, geografie, anatomie atd.
Inspiroval se Leukippem – předpokládá existenci jsoucna i nejsoucna (plného i prázdného prostoru). V nejsoucnu se pohybují nejmenší dále již nedělitelné částice – atomy. Vlastností atomů je pohyb, nejsou stejné, liší se tvarem a velikostí. Atomy se víří podle zákona tíže - dochází ke srážkám (dva nestejné atomy se odrazí, stejné se shlukují – z těchto shluků vzniká i lidská duše).
Náhoda neexistuje, vše má své zákony. Posmrtný život neexistuje – po smrti se atomy rozpadnou zpět na malé částečky.
Kladl důraz na rozumové poznání, ale nezavrhoval smysly. Tvrdil, že každá věc je složená z vlastních atomů, které vstoupí do našich smyslů – informace o věci.
Zabýval se i etikou – člověk by se měl snažit o dosažení blaženosti – tj. klidná a spokojená mysl. Blaženosti lze dosáhnout, když je člověk v harmonii, je uměřený, nezávislý na smyslových požitcích a pomíjivých věcech.
Antropologická filosofie
Sofisté
- učitelé moudrosti, měli propracovanou vzdělávací soustavu (za peníze)
- působili v Athénách v době jejich rozkvětu
- přednášeli zákl. práva, politiky a ekonomiky
- význam – upozornili na význam sdělitelnosti poznatků a na úlohu jazyka, první se zaměřili na člověka a na úlohu myšlení
- hl. věc, kterou se zabývali je otázka pravdy
Próthágorás – žádná absolutní (objektivní) pravda není, pravda je subjektivní (relativní). Jedna stejná věta může být z úst jednoho člověka pravdivá, z úst druhého nepravdivá. Člověk, který dokázal přesvědčit ostatní, má pravdu. Když nepomáhají prostředky jazykové, má se sáhnout k násilí.
Gorgiás – skeptický k otázce pravdy = nic neexistuje, a pokud něco je, tak to nemůže člověk poznat. I kdyby bylo možné něco poznat, není toto poznání sdělitelné.
Sokrates
- nebyl členem žádné školy, působil sám za sebe
- hl. oblastí, kterou se zabýval – morální zásady = etika, pokud je člověk zná, pak se dle nich může chovat
- nic nenapsal, ani o sobě, psali o něm druzí – rozporuplné názory, složité najít jaký opravdu byl
- narodil se v Athénách – první velký filosof, který se zde narodil
- nejdříve se vyučil sochařem, účastnil se Peloponéských válek, po návratu se věnoval filozofii
- oženil se, jeho žena Xantypa – nadávala mu, že nenosil peníze
- vyučoval zdarma
- nenapsal žádný spis
- provozoval filozofii v athénských ulicích, výuka byla založena na dialogu, dvě fáze:
1. destruktivní část – vzešel z ní výrok: „Vím, že nic nevím.“ Nechal druhého hovořit, pak mu dával otázky, kterými zpochybňoval jeho názory.
2. konstruktivní část – kladl otázky, druhý odpovídal a tím si vytvářel nový názor, závěr
- byl mistr v kladení otázek, propracovaný systém otázek
- etika – hl. téma – výrok „Poznej sebe sama.“ Tvrdil, že zlo je způsobeno lidskými smysly a neznalostí dobra. Tvrdil, že morálce se lze naučit. (dnes etický intelektualismus)
- odsouzen k trestu smrti (vypití bolehlavu) – údajně kazil mládež
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
23. Filosofie klasického období a helénistická filosofie
20. Antická filosofie – systematická a helénistická
Antická kultura
Antropologický obrat
VELKÉ OSOBNOSTI ANTICKÉ FILOSOFIE - SOKRATES, PLATON, ARISTOTELES
SOKRATES (469 - 399 př.n.l.)
SOKRATES (469 – 399)
Platón (427 – 447 př.n.l.)
PLATÓN (427 – 347 PNL¨)
PLATÓN (427 - 347 př.n.l.)
ARISTOTELES (4. století PNL)
Aristoteles vypracoval systém 10 kategorií
EPIKUREISMUS
Antický skepticismus
Skepticismus, Epikureismus
Eklekticismus
Články na hledaný výraz "Antická filosofie klasického a helénistického období" naleznete na bezuceni.cz
- začíná na přelomu 7. a 6. století před naším letopočtem, trvá do 6. stol. n. l.
- položila základy euroamerické civilizace, dělí se do 4 etap:
1. kosmologická filozofie – zabývala se podstatou našeho přírodního světa
2. antropologická filozofie – zabývá se člověkem, společností
3. systematická filozofie – tvorba fil. systému
4. helénistická filozofie – pronikání mystických prvků do fil.
Proč vznikla filozofie v Řecku? V Malé Asii se střetávaly dvě tehdejší nejvyspělejší kultury východní a středomořská. Praktické potřeby vedly k systematizaci poznatků o světě. Řecké náboženství nemělo jednolitý systém, umožňovali rozdílný výklad.
Rysy:
1. snaha o rozumový výklad světa
2. fil. označovala vše, k čemu člověk mohl dospět rozumem nebo zkušeností, poznáním
Kosmologická filozofie
Míléťané
- filosofická škola, která se zabývala problémem prapočátku světa, hledají pralátku – sjednocující prvek (arché), ze které svět vzešel
- název podle města Milétos, kde škola vznikla
- pralátka – konkrétní nebo neurčitá, není to mrtvý stavební materiál, ale živá oduševnělá hmota
- založila fyzikální obor – učení o hmotě (její základy)
- představitelé:
Thales – pův. obchodník, také matematik (Thaletova kružnice) a astronom, formuloval matematické poučky, nenapsal žádné dílo, o jeho myšlenkách se dovídáme od ostatních filozofů, pralátkou podle něj byla voda a Země plave na vodě.
Anaximandros – autorem prvního filozofického spisu, který se ale nedochoval, jmenoval se O přírodě, přešel od konkrétně chápané látky k nekonkrétní, za pralátku považoval apeiron = látka absolutní, nezničitelná, smysly nepostihnutelná, neurčitá. Země se podle něj volně vznáší v prostoru, dříve byla v kapalném stavu, pak se začala vysušovat, a tak vznikli suchozemci, byl autorem první řecké mapy tehdejšího známého světa.
Anaximenés – pralátka – neobecný, nekonkrétní vzduch = apeiron aer.
Pythagorovci
- fil. škola, měla znaky mystické sekty, vycházela ze skutečných i tradicí Pythagorovi připisovaných názorů, Pythagoras po sobě nezanechal písemné památky
- škola na jihu Itálie ve městě Krotón
Pythagoras – hl. představitel, pocházel s ostrova Samu, za své názory byl pronásledován, poprvé použil pojmu filozofie a kosmos = uspořádaný svět (mezi vším jsou číselné vztahy). Za sjednocující princip světa považovali harmonii vyjádřitelnou číselnými vztahy, ne pralátku, harmonii odvodil z hudby.
Pythagorovci uctívali čísla, nejmagičtější bylo číslo 10 – obsahuje princip, z něhož je vyvozen kosmos, vzniká ze součtu 1+2+3+4=10.
Čísla v součtu mají své významy:
• 1 – bod, základ všeho
• 2 – spojnice dvou bodů
• 3 – tři úsečky, z nichž vzniká plocha
• 4 – prostor (ze tří trojúhelníkových ploch)
Tato škola kladla velký důraz na morálku, měli představu o věčném koloběhu kosmu, z toho odvozovali převtělení lidské duše, aby se duše z koloběhu vysvobodila, musela ctít etické zásady.
Hérakleitos
- nebyl členem žádné filosofické školy
- první znaky fil. systému
- samouk
- nejslavnější výroky: „Nelze dvakrát vstoupit do téže řeky.“
„Vše plyne, nic netrvá“
- zakladatel dialektiky – nauka o vývoji
- každá věc se skládá ze dvou protikladných sil, mezi nimi probíhá neustálý boj, což je hybná síla vývoje
- za pralátku považoval oheň – chápal ho jako výchozí energii, iniciátor, hybný činitel, neustále se mění
- logos (rozum, řád) – zabraňuje tomu, aby změny způsobovaly chaos, je to obecný zákon (zákony vesmíru, přírody), podle něhož se řídí celý svět. Moudrý člověk má tento zákon poznat a žit v souladu s ním.
Eleaté
- v opozici vůči Hérakleitovi, důraz na rozumové poznání, poukazují na vztah mezi pravým poznáním a pouhým zdáním
- založení této školy inspiroval Xenofanés – odmítal antropomorfní představu o bozích, tvrdil, že je jeden dokonalý bůh – je všude, ve všem, není podobný lidem
Parmenidés – zakladatel, odmítal smyslové poznání – jeho výsledkem je pouhé zdání, vyzdvihuje rozum – vede nás k pravdě, v rozumu není pohyb - pohyb neexistuje. „Jen jsoucno je, nejsoucno není.“ Jsoucno – vše kolem nás, jedno neměnné, věčné; nejsoucno – nic.
Zenón z Eleje – podporoval a obhajoval Parmenidovy názory praktickými důkazy – 60 aporií (Achilles a želva, letící šíp), chtěl dokázat, že rozum může zpochybnit i nepochybnou smyslovou skutečnost. Byl proti klasické představě prostoru.
Mladší fyzikové
- vyházeli ze školy Eleatů a z Hérakleita
Empedoklés – lékař, státník, básník. Vychází z myšlenek jiných škol, byl první, který tvrdil, že jsou čtyři rovnocenné pralátky – oheň, voda, vzduch a země. Zavádí pojem energie – z pralátek se uvolňují částečky a opětovně se seskupují - dva druhy energie:
1. láska – spojuje částečky
2. svár (nenávist) – uvolňuje částečky
Tvrdil, že hmota je z látky a je nezávislá na energii.
Vytvořil jednoducho vývojovou linii:
1. rostliny
2. živočichové
3. člověk
Anaxágorás – byl starší, ale z Empedokla vycházel. Pocházel z Malé Asie. Jako první přinesl filosofii do Athén – tehdejší centrum antického dění. Chtěl podat důkazy o přír. zákonech (vyvracely existenci bohů), z Athén byl vyhoštěn. Odděluje hmotu a energii (typické pro mladší fyziky), vytvořil pluralistickou koncepci – existuje nekonečné množství odlišných prvků = semen. Každá věc vzniká ze svého semene, k vzniku je potřeba nějaký podnět - veškeré děje způsobuje abstraktní božský duch = nús (energie). Tvrdil, že na počátku světa byl chaos, svět uspořádal nús.
Atomisté
- zakladatelem školy byl Leukippos, dochoval se pouze jeden jeho výrok – náhoda neexistuje, vše má nějakou příčinu
- hl. představitel – Demokritos – pocházel z Abdéry (S Řecko), byl z vyšších vrstev, hodně cestoval a vzdělával se, měl encyklopedické znalosti. Napsal dílo, které se celé nedochovalo, ale dochoval se seznam spisů, které se zabývaly obory – matematika, fyzika, astronomie, logika, etika, estetika, geografie, anatomie atd.
Inspiroval se Leukippem – předpokládá existenci jsoucna i nejsoucna (plného i prázdného prostoru). V nejsoucnu se pohybují nejmenší dále již nedělitelné částice – atomy. Vlastností atomů je pohyb, nejsou stejné, liší se tvarem a velikostí. Atomy se víří podle zákona tíže - dochází ke srážkám (dva nestejné atomy se odrazí, stejné se shlukují – z těchto shluků vzniká i lidská duše).
Náhoda neexistuje, vše má své zákony. Posmrtný život neexistuje – po smrti se atomy rozpadnou zpět na malé částečky.
Kladl důraz na rozumové poznání, ale nezavrhoval smysly. Tvrdil, že každá věc je složená z vlastních atomů, které vstoupí do našich smyslů – informace o věci.
Zabýval se i etikou – člověk by se měl snažit o dosažení blaženosti – tj. klidná a spokojená mysl. Blaženosti lze dosáhnout, když je člověk v harmonii, je uměřený, nezávislý na smyslových požitcích a pomíjivých věcech.
Antropologická filosofie
Sofisté
- učitelé moudrosti, měli propracovanou vzdělávací soustavu (za peníze)
- působili v Athénách v době jejich rozkvětu
- přednášeli zákl. práva, politiky a ekonomiky
- význam – upozornili na význam sdělitelnosti poznatků a na úlohu jazyka, první se zaměřili na člověka a na úlohu myšlení
- hl. věc, kterou se zabývali je otázka pravdy
Próthágorás – žádná absolutní (objektivní) pravda není, pravda je subjektivní (relativní). Jedna stejná věta může být z úst jednoho člověka pravdivá, z úst druhého nepravdivá. Člověk, který dokázal přesvědčit ostatní, má pravdu. Když nepomáhají prostředky jazykové, má se sáhnout k násilí.
Gorgiás – skeptický k otázce pravdy = nic neexistuje, a pokud něco je, tak to nemůže člověk poznat. I kdyby bylo možné něco poznat, není toto poznání sdělitelné.
Sokrates
- nebyl členem žádné školy, působil sám za sebe
- hl. oblastí, kterou se zabýval – morální zásady = etika, pokud je člověk zná, pak se dle nich může chovat
- nic nenapsal, ani o sobě, psali o něm druzí – rozporuplné názory, složité najít jaký opravdu byl
- narodil se v Athénách – první velký filosof, který se zde narodil
- nejdříve se vyučil sochařem, účastnil se Peloponéských válek, po návratu se věnoval filozofii
- oženil se, jeho žena Xantypa – nadávala mu, že nenosil peníze
- vyučoval zdarma
- nenapsal žádný spis
- provozoval filozofii v athénských ulicích, výuka byla založena na dialogu, dvě fáze:
1. destruktivní část – vzešel z ní výrok: „Vím, že nic nevím.“ Nechal druhého hovořit, pak mu dával otázky, kterými zpochybňoval jeho názory.
2. konstruktivní část – kladl otázky, druhý odpovídal a tím si vytvářel nový názor, závěr
- byl mistr v kladení otázek, propracovaný systém otázek
- etika – hl. téma – výrok „Poznej sebe sama.“ Tvrdil, že zlo je způsobeno lidskými smysly a neznalostí dobra. Tvrdil, že morálce se lze naučit. (dnes etický intelektualismus)
- odsouzen k trestu smrti (vypití bolehlavu) – údajně kazil mládež
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
23. Filosofie klasického období a helénistická filosofie
20. Antická filosofie – systematická a helénistická
Antická kultura
Antropologický obrat
VELKÉ OSOBNOSTI ANTICKÉ FILOSOFIE - SOKRATES, PLATON, ARISTOTELES
SOKRATES (469 - 399 př.n.l.)
SOKRATES (469 – 399)
Platón (427 – 447 př.n.l.)
PLATÓN (427 – 347 PNL¨)
PLATÓN (427 - 347 př.n.l.)
ARISTOTELES (4. století PNL)
Aristoteles vypracoval systém 10 kategorií
EPIKUREISMUS
Antický skepticismus
Skepticismus, Epikureismus
Eklekticismus
Články na hledaný výraz "Antická filosofie klasického a helénistického období" naleznete na bezuceni.cz
1. Věda, vztah filosofie a vědy
1. Věda, vztah filosofie a vědy
Věda je systém objektivně pravdivých poznatků o určitém předmětu, které byly dosaženy určitými metodami. Její zárodky jsou už v pravěku – Sumer, Indie, Čína, na jejich poznatky navázali Řekové. První vědecké poznatky vznikly při oddělení duševní práce od fyzické. Od Řecka až do Průmyslové revoluce měla věda vysvětlující funkci.
Vědy dělíme:
1. přírodní – biologie, fyzika
2. společenské – psychologie, sociologie, ekonomie, politologie, etika, filozofie, teologie, právo
3. formální – matematika, logika
Funkce vědy v současnosti:
1) Gnoseologická – poznávací
2) Prognostická – předpovídací
3) Výrobně praktická
Teorie vědy:
- vysvětlení zákonitostí
- důkazy
- vědění o určitém předmětu
Každá teorie vznikla z hypotézy neboli domněnky.
POLITOLOGIE – věda zabývající se politikou, jejím předmětem je moc, zabývá se fungováním státu, pol. ideologiemi, stranami, systémy a institucemi a pol. chováním. Jako samostatná věda vzniká v 19. – 20. století v USA, u nás po r. 1989. Z řeckého polis – řecký městský stát a logos – věda, rozum, řád.
VĚDA O MEZINÁRODNÍCH VZTAZÍCH - nalézáním bezpečnějších a efektivnějších prostředků organizace vztahů mezi lidmi, společnostmi, vládami a ekonomikami; vývoj a strukturu těchto vztahů. Za subjekty mezinárodních vztahů považujeme suverénní státy – mají svrchovanou moc nad obyvatelstvem svého území. Předmětem mezinárodních vztahů je proces integrace – proces sjednocování v zájmu hospodářské a politické stability, ale při zachování státní suverenity členů. Opačným procesem je desintegrace – původní jednotný stát se rozdělí, oddělí se od něj nějaká jeho část.
EKONOMIE - Jako samostatná věda vznikla v 18. století. Ekonomie zkoumá, jak různé společnosti užívají vzácné zdroje (suroviny) k výrobě užitečných statků a jak je rozdělují mezi různé skupiny.
Má dvojí úlohu:
1. popisuje, vysvětluje a předvídá ekonomické jevy
2. aplikuje poznání
Ekonomie se dělí na makroekonomii a mikroekonomii. Makroekonomie zkoumá ekonomiku jako celek (ekonomie státu, inflace), mikroekonomie zkoumá chování jednotlivých ekonomických subjektů (hosp. domácnosti apod.).
Předmětem zkoumání ekonomie je ekonomika – specifická struktura vzájemných vztahů určených k uspokojování potřeb. Ekonomie využívá poznatků mnoha jiných vědních disciplín (matematika, statistika, filozofie, sociologie…)
PSYCHOLOGIE - Psychologie je věda, která zkoumá duševno člověka a objevuje zákony, kterými se řídí duševní jevy. Jako samostatná věda vznikla v 19. stol. Jedním z nejvýraznějších psychologů byl Moravan židovského původu Sigmund Freud. Psychologie vznikla složením řeckých slov psyché = duše a logos = rozum. Předmětem psychologie je prožívání a chování jedince.
SOCIOLOGIE – Z řeckého soicetas = společnost a logos = rozum, věda. Jako samostatná věda vzniká v první polovině 19. století, za zakladatele je považován Auguste Comte. Zabývá se společností, jejími jevy a vztahy, její strukturou a zákonitostmi jejího vývoje. Formuluje obecné principy společenského vývoje. Snaží se poznat pravidla života sociálních skupin.
ETIKA – filozofická vědní disciplína, jejímž hlavním předmětem je morálka. Pochází z řec. slova éthos = zvyk, obyčej, charakter.
LOGIKA - logos = řeč, řád, struktura nesoucí význam
- zkoumá, jak lidé odůvodňují své názory, poskytuje prostředky pro přesné i pravděpodobnostní vyjadřování o skutečnosti, je jádrem argumentace mezi lidmi a poskytuje teoretický základ pro pochopení vědecké metody. Zkoumá formy a zákony správného uvažování.
TEOLOGIE – nauka o bohu a náboženství
PRÁVO – soubor norem vdaných a uznaných státem, které jsou pro společnost závazné, jejich dodržování je vynucováno státní autoritou
FILOZOFIE - soustava kritického uvažování o problémech bytí, světa, kladení otázek. Nemá jasně vymezený předmět, jímž se zabývá, snaží se zařadit jednotlivé jevy života do obecných souvislostí. Vzniká na přelomu 6. a 7. století př. n. l. na západním pobřeží Malé Asie (střet tehdejších vyspělých kultur Řecka, Asie a S Afriky – obchodní křižovatka).
Odvětví:
1. ontologie – zabývá se podstatou bytí
2. kosmologie – principy přirozeného světa
3. filozofická estetika – účelností krásy, co je to krása, vnímáním a hodnocením světa z hlediska krásy a ošklivosti
4. filosofická etika – otázka morálky
5. filosofické teologie – náboženstvím
6. filosofická antropologie – člověkem a společností
7. gnoseologie – možnostmi poznání
8. filozofie přírody – výklad podstaty přírody, zákonitosti přírodního dění
9. logika – formy a zákony správného uvažování
Člověka vede k filozofování:
1. údiv, úžas
2. pochybnost
3. pocit člověka ztraceného ve světě – nutí nás najít smysl vlastního života
Předpoklady pro vznik filozofie:
- předfilozofický postoj člověka ke světu – mýtický postoj – člověk je součástí světa, přírody, nevyčleňuje se z něj, ničemu se nediví, vše je samozřejmé (bohové, přírodní síly)
- teoretický postoj – údiv, úžas, pochybnost – uvědomění si sebe sama, pocit, individuality, člověk se vyděluje z celku světa, diví se obyčejným věcem (východ a západ slunce...)
3 základní filozofické otázky:
- Zda skutečnost můžeme poznat a pokud ano, tak jak?
- Jaká je skutečnost, která nás obklopuje?
- Jaká je naše úloha v této skutečnosti?
Filozofie je řeckého původu (filein = milovat, sofia = moudrost - milovat moudrost). Moudrost je vždy více než vědomost.
Filozofie se zabývá – učí klást otázky a vybízí k hledání odpovědí. Těžší je formulovat otázku – pro odpověď je záchytným bodem.
Vědy se dělí na reálné a formální. Reálné jsou humanitní a přírodovědné – popisují realitu.
Formální – např. logika, matematika. Filozofie do tohoto rozdělení nepatří, je založena na rozumovém poznání.
Vztah filozofie a ostatních věd:
1. středověk – služka věd, úkolem je dávat poznatky z jiných věd dohromady, tvořit systém
2. vychází z poznatků věd a zpracovává je pro zodpovězení svých otázek
3. samostatná disciplína nezávislá na ostatních vědách (dnešní doba)
Filozofie se zabývá podobnými názory jako teologie (věda o náboženství), s tím souvisí dva názory:
1. Filozofie a teologie jsou v rozporu, filozofie nevychází z víry.
2. Mezi filozofií a teologií je jednota v předmětu, kterým se zabývají.
Rozdíl mezi filozofií a mytologií – ve filozofii nevystupují nadpřirozené bytosti.
Věda je systém objektivně pravdivých poznatků o určitém předmětu, které byly dosaženy určitými metodami. Její zárodky jsou už v pravěku – Sumer, Indie, Čína, na jejich poznatky navázali Řekové. První vědecké poznatky vznikly při oddělení duševní práce od fyzické. Od Řecka až do Průmyslové revoluce měla věda vysvětlující funkci.
Vědy dělíme:
1. přírodní – biologie, fyzika
2. společenské – psychologie, sociologie, ekonomie, politologie, etika, filozofie, teologie, právo
3. formální – matematika, logika
Funkce vědy v současnosti:
1) Gnoseologická – poznávací
2) Prognostická – předpovídací
3) Výrobně praktická
Teorie vědy:
- vysvětlení zákonitostí
- důkazy
- vědění o určitém předmětu
Každá teorie vznikla z hypotézy neboli domněnky.
POLITOLOGIE – věda zabývající se politikou, jejím předmětem je moc, zabývá se fungováním státu, pol. ideologiemi, stranami, systémy a institucemi a pol. chováním. Jako samostatná věda vzniká v 19. – 20. století v USA, u nás po r. 1989. Z řeckého polis – řecký městský stát a logos – věda, rozum, řád.
VĚDA O MEZINÁRODNÍCH VZTAZÍCH - nalézáním bezpečnějších a efektivnějších prostředků organizace vztahů mezi lidmi, společnostmi, vládami a ekonomikami; vývoj a strukturu těchto vztahů. Za subjekty mezinárodních vztahů považujeme suverénní státy – mají svrchovanou moc nad obyvatelstvem svého území. Předmětem mezinárodních vztahů je proces integrace – proces sjednocování v zájmu hospodářské a politické stability, ale při zachování státní suverenity členů. Opačným procesem je desintegrace – původní jednotný stát se rozdělí, oddělí se od něj nějaká jeho část.
EKONOMIE - Jako samostatná věda vznikla v 18. století. Ekonomie zkoumá, jak různé společnosti užívají vzácné zdroje (suroviny) k výrobě užitečných statků a jak je rozdělují mezi různé skupiny.
Má dvojí úlohu:
1. popisuje, vysvětluje a předvídá ekonomické jevy
2. aplikuje poznání
Ekonomie se dělí na makroekonomii a mikroekonomii. Makroekonomie zkoumá ekonomiku jako celek (ekonomie státu, inflace), mikroekonomie zkoumá chování jednotlivých ekonomických subjektů (hosp. domácnosti apod.).
Předmětem zkoumání ekonomie je ekonomika – specifická struktura vzájemných vztahů určených k uspokojování potřeb. Ekonomie využívá poznatků mnoha jiných vědních disciplín (matematika, statistika, filozofie, sociologie…)
PSYCHOLOGIE - Psychologie je věda, která zkoumá duševno člověka a objevuje zákony, kterými se řídí duševní jevy. Jako samostatná věda vznikla v 19. stol. Jedním z nejvýraznějších psychologů byl Moravan židovského původu Sigmund Freud. Psychologie vznikla složením řeckých slov psyché = duše a logos = rozum. Předmětem psychologie je prožívání a chování jedince.
SOCIOLOGIE – Z řeckého soicetas = společnost a logos = rozum, věda. Jako samostatná věda vzniká v první polovině 19. století, za zakladatele je považován Auguste Comte. Zabývá se společností, jejími jevy a vztahy, její strukturou a zákonitostmi jejího vývoje. Formuluje obecné principy společenského vývoje. Snaží se poznat pravidla života sociálních skupin.
ETIKA – filozofická vědní disciplína, jejímž hlavním předmětem je morálka. Pochází z řec. slova éthos = zvyk, obyčej, charakter.
LOGIKA - logos = řeč, řád, struktura nesoucí význam
- zkoumá, jak lidé odůvodňují své názory, poskytuje prostředky pro přesné i pravděpodobnostní vyjadřování o skutečnosti, je jádrem argumentace mezi lidmi a poskytuje teoretický základ pro pochopení vědecké metody. Zkoumá formy a zákony správného uvažování.
TEOLOGIE – nauka o bohu a náboženství
PRÁVO – soubor norem vdaných a uznaných státem, které jsou pro společnost závazné, jejich dodržování je vynucováno státní autoritou
FILOZOFIE - soustava kritického uvažování o problémech bytí, světa, kladení otázek. Nemá jasně vymezený předmět, jímž se zabývá, snaží se zařadit jednotlivé jevy života do obecných souvislostí. Vzniká na přelomu 6. a 7. století př. n. l. na západním pobřeží Malé Asie (střet tehdejších vyspělých kultur Řecka, Asie a S Afriky – obchodní křižovatka).
Odvětví:
1. ontologie – zabývá se podstatou bytí
2. kosmologie – principy přirozeného světa
3. filozofická estetika – účelností krásy, co je to krása, vnímáním a hodnocením světa z hlediska krásy a ošklivosti
4. filosofická etika – otázka morálky
5. filosofické teologie – náboženstvím
6. filosofická antropologie – člověkem a společností
7. gnoseologie – možnostmi poznání
8. filozofie přírody – výklad podstaty přírody, zákonitosti přírodního dění
9. logika – formy a zákony správného uvažování
Člověka vede k filozofování:
1. údiv, úžas
2. pochybnost
3. pocit člověka ztraceného ve světě – nutí nás najít smysl vlastního života
Předpoklady pro vznik filozofie:
- předfilozofický postoj člověka ke světu – mýtický postoj – člověk je součástí světa, přírody, nevyčleňuje se z něj, ničemu se nediví, vše je samozřejmé (bohové, přírodní síly)
- teoretický postoj – údiv, úžas, pochybnost – uvědomění si sebe sama, pocit, individuality, člověk se vyděluje z celku světa, diví se obyčejným věcem (východ a západ slunce...)
3 základní filozofické otázky:
- Zda skutečnost můžeme poznat a pokud ano, tak jak?
- Jaká je skutečnost, která nás obklopuje?
- Jaká je naše úloha v této skutečnosti?
Filozofie je řeckého původu (filein = milovat, sofia = moudrost - milovat moudrost). Moudrost je vždy více než vědomost.
Filozofie se zabývá – učí klást otázky a vybízí k hledání odpovědí. Těžší je formulovat otázku – pro odpověď je záchytným bodem.
Vědy se dělí na reálné a formální. Reálné jsou humanitní a přírodovědné – popisují realitu.
Formální – např. logika, matematika. Filozofie do tohoto rozdělení nepatří, je založena na rozumovém poznání.
Vztah filozofie a ostatních věd:
1. středověk – služka věd, úkolem je dávat poznatky z jiných věd dohromady, tvořit systém
2. vychází z poznatků věd a zpracovává je pro zodpovězení svých otázek
3. samostatná disciplína nezávislá na ostatních vědách (dnešní doba)
Filozofie se zabývá podobnými názory jako teologie (věda o náboženství), s tím souvisí dva názory:
1. Filozofie a teologie jsou v rozporu, filozofie nevychází z víry.
2. Mezi filozofií a teologií je jednota v předmětu, kterým se zabývají.
Rozdíl mezi filozofií a mytologií – ve filozofii nevystupují nadpřirozené bytosti.
23. Podniková kultura
23. Podniková kultura
Výrazné rozdělování formální struktury organizace a struktury neformálních skupin je sice z hlediska analýzy soc. systému velmi přínosné, ale je to více analytický koncept, nežli věrný obraz skutečnosti => příležitost pro uplatnění Parsonsova pojetí sociálního systému, který je jako svébytný útvar definován kulturním systémem.
- Je souborem hodnot, norem, vzorů jednání a institucí v celku, který určuje způsob a podoby chování členů, vztahy uvnitř sociálního systému i vztahy navenek.
- Prvky kulturního systému nemají ale vliv ve své původní podobě, jejich působení je symbolické.
- Kultura se projevuje navenek vůči okolí hospodářské organizace duchovně, nemateriálně jako image, prezentace podnikové filozofie apod., současně však i materiálně a to jako produkty, tak i věcnými nástroji (desingem, propagací, jednáním na trhu)
- Vůči členům organizace se projevuje kultura nemateriálně (toky informací, podnikové klima) a materiálně (pracovní podmínky)
Podniková kultura utváří celkový obraz o hospodářské organizaci podle typu dominujících hodnot, norem, vazeb mezi členy, podle charakteru institucí a rozsahu institucionalizovaného chování.
Vzhledem k obtížné definici pojmu kultura a ke složitosti jeho obsahu lze i základní strukturní části definovat různě.
Struktura podle E.Scheina lze modifikovat:
1. Filozofie hospodářské organizace, vlastní interpretace, základní ideje
2. Symboly - zakódované hodnoty orientující jednání ke stabilizaci nebo aktivitě. Mohou se třídit podle způsobu projevu na:
- verbální (jazyk, metafory)
- symbolická jednání ( rituál)
- materiální symbolické artefakty (logo, podnikový design)
3. Sociální normy a vzorce chování - vymezují hranice chování pracovního jednání jednotlivce
4. Sociální instituce - které silně ovlivňují chování člověka – mistr, personální odd., top manager ..
Každá kultura jakéhokoli sociálního systému vychází z kultury vyšších systémů. Je to historicky vzniklý produkt a stávající podoba se prosazuje do nově se utvářejícího celku.
Podniková kultura v managementu usnadňuje průběh řídících procesů. Je nezbytnou součástí každé hospodářské organizace, je výrazem celku a uspořádanosti nejen prvků, ale i činností, je podmínkou úspěšného fungování.
Přeměna zavedené podnikové kultury je pak proces dlouhodobý a vyžaduje mimořádného úsilí.
Zich:
Podle toho, na jaké úrovni je formální a neformální organizace, na tom závisí podniková kultura. (jak se co dělá, jak se řeší vztahy mezi lidmi)
PK= celková situace instituce
Dělí se na 2 části:
1. mezilidské vztahy
2. kulturně materiální – vybavenost (budova, logo, kanceláře, jak se prezentuje, propaguje, jak se o ní mluví na veřejnosti)
Tyto dvě složky musí být v souladu.
Např. banky usilují o co největší PK.
Mobing – šikana, neformální vztahy v té organizaci mají až takovou podobu, že se tam objevuje šikana, zaměřená většinou na jedince (není jen české specifikum, ale je v celém světě).
24.Ovlivňování výkonu podnikovou kulturou
odvoďte sami z otázky 23.
Výrazné rozdělování formální struktury organizace a struktury neformálních skupin je sice z hlediska analýzy soc. systému velmi přínosné, ale je to více analytický koncept, nežli věrný obraz skutečnosti => příležitost pro uplatnění Parsonsova pojetí sociálního systému, který je jako svébytný útvar definován kulturním systémem.
- Je souborem hodnot, norem, vzorů jednání a institucí v celku, který určuje způsob a podoby chování členů, vztahy uvnitř sociálního systému i vztahy navenek.
- Prvky kulturního systému nemají ale vliv ve své původní podobě, jejich působení je symbolické.
- Kultura se projevuje navenek vůči okolí hospodářské organizace duchovně, nemateriálně jako image, prezentace podnikové filozofie apod., současně však i materiálně a to jako produkty, tak i věcnými nástroji (desingem, propagací, jednáním na trhu)
- Vůči členům organizace se projevuje kultura nemateriálně (toky informací, podnikové klima) a materiálně (pracovní podmínky)
Podniková kultura utváří celkový obraz o hospodářské organizaci podle typu dominujících hodnot, norem, vazeb mezi členy, podle charakteru institucí a rozsahu institucionalizovaného chování.
Vzhledem k obtížné definici pojmu kultura a ke složitosti jeho obsahu lze i základní strukturní části definovat různě.
Struktura podle E.Scheina lze modifikovat:
1. Filozofie hospodářské organizace, vlastní interpretace, základní ideje
2. Symboly - zakódované hodnoty orientující jednání ke stabilizaci nebo aktivitě. Mohou se třídit podle způsobu projevu na:
- verbální (jazyk, metafory)
- symbolická jednání ( rituál)
- materiální symbolické artefakty (logo, podnikový design)
3. Sociální normy a vzorce chování - vymezují hranice chování pracovního jednání jednotlivce
4. Sociální instituce - které silně ovlivňují chování člověka – mistr, personální odd., top manager ..
Každá kultura jakéhokoli sociálního systému vychází z kultury vyšších systémů. Je to historicky vzniklý produkt a stávající podoba se prosazuje do nově se utvářejícího celku.
Podniková kultura v managementu usnadňuje průběh řídících procesů. Je nezbytnou součástí každé hospodářské organizace, je výrazem celku a uspořádanosti nejen prvků, ale i činností, je podmínkou úspěšného fungování.
Přeměna zavedené podnikové kultury je pak proces dlouhodobý a vyžaduje mimořádného úsilí.
Zich:
Podle toho, na jaké úrovni je formální a neformální organizace, na tom závisí podniková kultura. (jak se co dělá, jak se řeší vztahy mezi lidmi)
PK= celková situace instituce
Dělí se na 2 části:
1. mezilidské vztahy
2. kulturně materiální – vybavenost (budova, logo, kanceláře, jak se prezentuje, propaguje, jak se o ní mluví na veřejnosti)
Tyto dvě složky musí být v souladu.
Např. banky usilují o co největší PK.
Mobing – šikana, neformální vztahy v té organizaci mají až takovou podobu, že se tam objevuje šikana, zaměřená většinou na jedince (není jen české specifikum, ale je v celém světě).
24.Ovlivňování výkonu podnikovou kulturou
odvoďte sami z otázky 23.
22. Chování pracovníka v pracovní skupině
22. Chování pracovníka v pracovní skupině
V každé pracovní skupině dochází k tendenci určitým způsobem strukturovat sociální vztahy, které následně ovlivňují chování jednotlivců v jejím rámci.Tato strukturace je důsledkem četnosti, intenzity a směrů sociální interakce a komunikace.
- četná interakce a společná představa o pracovním cíli vždy vede k postupnému vytváření specifických pravidel vzájemné interakce, spolupráce a obecného spolužití. Jedná se o sociální normy a jejich strukturu. Těsně s tím je spojena struktura sociálních rolí, která vzniká velmi rychle zejména u silně úkolově orientovaných pracovních skupin. Z ní se odvíjí statusová struktura, neboť dochází k subjektivnímu vnímaní a hodnocení jednotlivých rolí.
- Vzhledem k nutnosti vnitřního rozdělení omezených zdrojů se vytváří mocenská struktura.
- Další nedílnou součástí vnitřní strukturace je vytvoření komunikační struktury, která je tvořena formálními a neformálními kanály.
- Dále je chování pracovníka ve skupině určováno dalšími sociálními a sociálně psychologickými jevy.
Sociální hodnoty:
- jsou představovány předměty a jevy materiální i nemateriální povahy, ke kterým lidé zaujímají hodnotící vztah, připisují jim určitý význam pro uspokojování svých potřeb, zájmů a aspirací a aktivně usilují o jejich získání, resp. osvojení.
Týká se široké škály předmětů a jevů objektivní reality, ve které lidé pracují a žijí. Je možné je rozlišit:
1. materiální hodnoty (předměty, které se spotřebovávají)
2. duchovní hodnoty (uspokojují potřeby a zájmy, aniž by se spotřebovávaly)
3. politické hodnoty (souvisejí s politickým systémem dané společnosti)
4. morální hodnoty (týkají se mravů, zvyků a norem chování lidí vůči sobě navzájem)
5. estetické hodnoty (vztahují se ke kráse objektů)
6. sociální hodnoty v „užším slova smyslu“ (souvisejí s problematikou životních jistot)
Pro každého člověka i skupinu je charakteristický:
- hodnotový systém (množina hodnot uložených v jejich vědomí)
- hodnotová hierarchie (pořadí důležitosti, preferencí jednotlivých hodnot)
Lze do nich zařadit tyto skupiny hodnot:
1. hodnoty vyplývající z obsahu vykonávané pracovní činnosti
2. hodnoty související s odměňováním za práci
3. hodnoty vyjadřující technicko – organizační podmínky práce
4. hodnoty dané fyzickým prostředím
5. hodnoty dané zdravotními a hygienickými podmínkami pracoviště
6. hodnoty vyjadřující sociální prostředí
7. hodnoty související s péčí podniku o lepší životní podmínky v rámci podniku
8. hodnoty týkající se perspektiv pracovní skupiny
Výsledkem tohoto sdělování a prolínaní je pak celkové převládající hodnocení těchto jevů a skutečností.
Sociální normy:
- jsou to nepsaná, kolektivem přijatá a většinou jeho členů respektovaná pravidla chování.
- představují jeden ze základních rysů podnikové kultury i neformální struktury sociálního systému podniku
Upravují především:
- vzájemný styk členů pracovní skupiny
- pracovní výkon členů skupiny
- určitou míru respektování či nerespektování norem a předpisů formální povahy
- vztahy a vazby členů skupiny jako celku navenek
Z hlediska osvojení systému soc. norem jsou pak závažné tyto momenty:
- znalost norem (seznámení se s nimi)
- základ jejich hodnocení
- druh hodnocení (norma může být buď schválena a přijata nebo neschválena a odmítnuta)
Dodržování a respektování sociálních norem zajišťuje tzv. neformální sociální kontrola se svým systémem sankcí (odměn a trestů).
Důležitý z hlediska plnění cílů pracovní skupiny je soulad sociálních norem s formálními (organizačními) normami a předpisy.
Pracovní pozice:
- rozumíme tím postavení, které zaujímá určitý pracovník ve struktuře vztahů vytvořených uvnitř pracovní skupiny, resp. celého sociálního systému podniku
- s tímto okruhem je spojen především vymezený okruh práv a povinností, které nositel pozice může uplatňovat a musí plnit
- pozice pracovníka ve skupině má relativní charakter – její úroveň může být posuzována a hodnocena pouze ve vztahu k ostatním pozicím v dané skupině
- k dalším charakteristikám patří stupeň požadované kvalifikace a fyzické umístění pracovníků
Pracovní role:
- užívá se k charakteristice jednání pracovníka v podmínkách pracovní skupiny
- prac. rolí rozumíme očekávaný standard jednání pracovníka v konkrétních pracovních situacích, směřují k plnění stanovených pracovních úkolů
- je určována např: podnikovou kulturou, představou pracovníka o své roli, představou a očekáváním nadřízených, očekáváním spolupracovníků, stejně jako zákazníků a klientů atd.
- čím přesnější a jednoznačnější je vymezení role, tím je výkon úspěšnější a nedorozumění a konflikty jsou minimalizovány
Z časového hlediska můžeme, pokud jde o vztah pracovníka k jeho vlastní pracovní roli, uvést tři základní etapy:
1. osvojení role
2. realizace role
3. modifikace role
Úroveň a kvalita realizace pracovní role závisí na těchto základních činitelích:
a) způsobilost pracovníka pro realizaci dané role
b) motivace pracovníka pro realizaci role
c) zkušenosti pracovníka z realizace předchozích pracovních rolí
d) simultánní role, které pracovník realizuje současně s danou pracovní rolí
e) konflikt rolí (dochází k němu, jestliže má pracovník realizovat 2 role najednou nebo rychle za sebou. Může být vyřešen buď rezignací na realizaci jedné z rolí, snahou o modifikaci jedné z nich nebo přesunem na někoho jiného.Ze strany skupiny převzetím role nebo změnou časových požadavků na realizaci)
Pracovní pozice a role jsou nedílnou součástí pracovního života a pracovní dráhy každého pracovníka.
Jsou současně základním stavebním kamenem celkové struktury organizace a odrážejí základní parametry její podnikové kultury.
Vnitřní struktura prac. skupiny není nikdy bez dopadu na její vnější integraci do širšího sociálního systému podniku.
Pod pojmem vnitřní integrita rozumíme míru začlenění pracovní skupiny právě do celostního sociálního systému podniku a její vztahy k ostatním prac. skupinám v jeho rámci.
Je třeba rozlišit:
a) strukturní integraci (porovnávána vnitřní a celková struktura)
b) informativní integraci (porovnávány normy)
c) věcnou integraci
V každé pracovní skupině dochází k tendenci určitým způsobem strukturovat sociální vztahy, které následně ovlivňují chování jednotlivců v jejím rámci.Tato strukturace je důsledkem četnosti, intenzity a směrů sociální interakce a komunikace.
- četná interakce a společná představa o pracovním cíli vždy vede k postupnému vytváření specifických pravidel vzájemné interakce, spolupráce a obecného spolužití. Jedná se o sociální normy a jejich strukturu. Těsně s tím je spojena struktura sociálních rolí, která vzniká velmi rychle zejména u silně úkolově orientovaných pracovních skupin. Z ní se odvíjí statusová struktura, neboť dochází k subjektivnímu vnímaní a hodnocení jednotlivých rolí.
- Vzhledem k nutnosti vnitřního rozdělení omezených zdrojů se vytváří mocenská struktura.
- Další nedílnou součástí vnitřní strukturace je vytvoření komunikační struktury, která je tvořena formálními a neformálními kanály.
- Dále je chování pracovníka ve skupině určováno dalšími sociálními a sociálně psychologickými jevy.
Sociální hodnoty:
- jsou představovány předměty a jevy materiální i nemateriální povahy, ke kterým lidé zaujímají hodnotící vztah, připisují jim určitý význam pro uspokojování svých potřeb, zájmů a aspirací a aktivně usilují o jejich získání, resp. osvojení.
Týká se široké škály předmětů a jevů objektivní reality, ve které lidé pracují a žijí. Je možné je rozlišit:
1. materiální hodnoty (předměty, které se spotřebovávají)
2. duchovní hodnoty (uspokojují potřeby a zájmy, aniž by se spotřebovávaly)
3. politické hodnoty (souvisejí s politickým systémem dané společnosti)
4. morální hodnoty (týkají se mravů, zvyků a norem chování lidí vůči sobě navzájem)
5. estetické hodnoty (vztahují se ke kráse objektů)
6. sociální hodnoty v „užším slova smyslu“ (souvisejí s problematikou životních jistot)
Pro každého člověka i skupinu je charakteristický:
- hodnotový systém (množina hodnot uložených v jejich vědomí)
- hodnotová hierarchie (pořadí důležitosti, preferencí jednotlivých hodnot)
Lze do nich zařadit tyto skupiny hodnot:
1. hodnoty vyplývající z obsahu vykonávané pracovní činnosti
2. hodnoty související s odměňováním za práci
3. hodnoty vyjadřující technicko – organizační podmínky práce
4. hodnoty dané fyzickým prostředím
5. hodnoty dané zdravotními a hygienickými podmínkami pracoviště
6. hodnoty vyjadřující sociální prostředí
7. hodnoty související s péčí podniku o lepší životní podmínky v rámci podniku
8. hodnoty týkající se perspektiv pracovní skupiny
Výsledkem tohoto sdělování a prolínaní je pak celkové převládající hodnocení těchto jevů a skutečností.
Sociální normy:
- jsou to nepsaná, kolektivem přijatá a většinou jeho členů respektovaná pravidla chování.
- představují jeden ze základních rysů podnikové kultury i neformální struktury sociálního systému podniku
Upravují především:
- vzájemný styk členů pracovní skupiny
- pracovní výkon členů skupiny
- určitou míru respektování či nerespektování norem a předpisů formální povahy
- vztahy a vazby členů skupiny jako celku navenek
Z hlediska osvojení systému soc. norem jsou pak závažné tyto momenty:
- znalost norem (seznámení se s nimi)
- základ jejich hodnocení
- druh hodnocení (norma může být buď schválena a přijata nebo neschválena a odmítnuta)
Dodržování a respektování sociálních norem zajišťuje tzv. neformální sociální kontrola se svým systémem sankcí (odměn a trestů).
Důležitý z hlediska plnění cílů pracovní skupiny je soulad sociálních norem s formálními (organizačními) normami a předpisy.
Pracovní pozice:
- rozumíme tím postavení, které zaujímá určitý pracovník ve struktuře vztahů vytvořených uvnitř pracovní skupiny, resp. celého sociálního systému podniku
- s tímto okruhem je spojen především vymezený okruh práv a povinností, které nositel pozice může uplatňovat a musí plnit
- pozice pracovníka ve skupině má relativní charakter – její úroveň může být posuzována a hodnocena pouze ve vztahu k ostatním pozicím v dané skupině
- k dalším charakteristikám patří stupeň požadované kvalifikace a fyzické umístění pracovníků
Pracovní role:
- užívá se k charakteristice jednání pracovníka v podmínkách pracovní skupiny
- prac. rolí rozumíme očekávaný standard jednání pracovníka v konkrétních pracovních situacích, směřují k plnění stanovených pracovních úkolů
- je určována např: podnikovou kulturou, představou pracovníka o své roli, představou a očekáváním nadřízených, očekáváním spolupracovníků, stejně jako zákazníků a klientů atd.
- čím přesnější a jednoznačnější je vymezení role, tím je výkon úspěšnější a nedorozumění a konflikty jsou minimalizovány
Z časového hlediska můžeme, pokud jde o vztah pracovníka k jeho vlastní pracovní roli, uvést tři základní etapy:
1. osvojení role
2. realizace role
3. modifikace role
Úroveň a kvalita realizace pracovní role závisí na těchto základních činitelích:
a) způsobilost pracovníka pro realizaci dané role
b) motivace pracovníka pro realizaci role
c) zkušenosti pracovníka z realizace předchozích pracovních rolí
d) simultánní role, které pracovník realizuje současně s danou pracovní rolí
e) konflikt rolí (dochází k němu, jestliže má pracovník realizovat 2 role najednou nebo rychle za sebou. Může být vyřešen buď rezignací na realizaci jedné z rolí, snahou o modifikaci jedné z nich nebo přesunem na někoho jiného.Ze strany skupiny převzetím role nebo změnou časových požadavků na realizaci)
Pracovní pozice a role jsou nedílnou součástí pracovního života a pracovní dráhy každého pracovníka.
Jsou současně základním stavebním kamenem celkové struktury organizace a odrážejí základní parametry její podnikové kultury.
Vnitřní struktura prac. skupiny není nikdy bez dopadu na její vnější integraci do širšího sociálního systému podniku.
Pod pojmem vnitřní integrita rozumíme míru začlenění pracovní skupiny právě do celostního sociálního systému podniku a její vztahy k ostatním prac. skupinám v jeho rámci.
Je třeba rozlišit:
a) strukturní integraci (porovnávána vnitřní a celková struktura)
b) informativní integraci (porovnávány normy)
c) věcnou integraci
21. Sociometrie
21. Sociometrie
1. obecně „měření“, tj. jakákoliv kvantitativní postižení jakýchkoliv sociálních jevů
2. původně systém, zahrnující teorii a techniky pro zkoumání a interpretaci sociálních mikro a makro systémů vypracovaný psychiatrem J. L. Morenem (1934).
Morenova teorie nenašla valnou odezvu, avšak jako metodický vklad byla značně rozpracována (tím se sociometrie začala chápat zejména z metodického hlediska jako techniky zjišťování socioemoční preference a vztahů mezi lidmi). Podle Morena se sociometrie zabývá matematickým studiem psychologických vlastností populací, experimentální technikou a výsledky, získanými aplikací kvalitativních metod.
Vývojem se předmět, obsah o chápání sociometrie diferencovaly podle jednotlivých badatelů, takže v současné době existuje celá řada vzájemně se lišících vymezení.
Např. pokus p. Bjerstedta (1956) – vybral z literatury 13 typů definic sociometrie, zaslal je 269 autorům k ohodnocení a prvních 131 odpovědí analyzoval ==> ukázal, že ani jedna z definic nebyla bez výhrad přijata.
Bjerstedt sám dospěl k vymezení, pole něhož je sociometrie:
- měřením vzájemných vztahů všeho druhu, jak lidských, tak živočišných, tj. měřením mezilidských a meziživočišných vztahů všeho druhu., resp. kvantitativním zkoumáním mezilidských vztahů z aspektu dávání přednosti, lhostejnosti nebo zamítání v situaci volby.
- V podstatě se více či méně u všech představitelů soudobé sociometrie jedná o soubor kvantitativních postupů při analýze a poznávání vztahů, struktury a dynamiky převážně malých skupin zjišťováním socioemočních preferencí (volby sympatie a antipatie) mezi jednotlivými členy skupiny (ale i mimo ni).
- Zejména technikou dotazu (osobní sdělení, test), ale i pozorováním se soustavně zaznamenávají a kategorizují vzájemné volby a z nich se usuzuje na hierarchické strukturní a dynamické souvislosti a vztahy uvnitř skupiny, ev. i mimo ni.
- Sociometrii tedy nelze chápat jako metodu měření neformálních vztahů, neboť zachycuje pouze socioemočně zdůrazněnou část neformálních vztahů.
Zich:
A↔B vztah vzájemné sympatie
C ≈ D vztah vzájemné antipatie
E P žádný vztah, pouze žijí vedle sebe
(vznikají spontánně při 1. kontaktáži)
Vztah může být né vzájemný (jeden sympatie, druhý antipatie)
Postup: Udělá se tabulka, do které se zapisují vztahy (např. s kým bych chtěl na nové pracoviště)→z výsledků tabulky zjišťuji sociální expanzivitu (soc. hvězda, outsider) → uděláme sociogram (vezmeme hvězdu a navalujeme ostatní vztahy, s kým chce, s kým nechce, pomocí šipek)
Moreno vymyslel teorii (koncepce zakládání tzv. sociálních atomů) = nevědecká záležitost, bez úspěchu.
1. obecně „měření“, tj. jakákoliv kvantitativní postižení jakýchkoliv sociálních jevů
2. původně systém, zahrnující teorii a techniky pro zkoumání a interpretaci sociálních mikro a makro systémů vypracovaný psychiatrem J. L. Morenem (1934).
Morenova teorie nenašla valnou odezvu, avšak jako metodický vklad byla značně rozpracována (tím se sociometrie začala chápat zejména z metodického hlediska jako techniky zjišťování socioemoční preference a vztahů mezi lidmi). Podle Morena se sociometrie zabývá matematickým studiem psychologických vlastností populací, experimentální technikou a výsledky, získanými aplikací kvalitativních metod.
Vývojem se předmět, obsah o chápání sociometrie diferencovaly podle jednotlivých badatelů, takže v současné době existuje celá řada vzájemně se lišících vymezení.
Např. pokus p. Bjerstedta (1956) – vybral z literatury 13 typů definic sociometrie, zaslal je 269 autorům k ohodnocení a prvních 131 odpovědí analyzoval ==> ukázal, že ani jedna z definic nebyla bez výhrad přijata.
Bjerstedt sám dospěl k vymezení, pole něhož je sociometrie:
- měřením vzájemných vztahů všeho druhu, jak lidských, tak živočišných, tj. měřením mezilidských a meziživočišných vztahů všeho druhu., resp. kvantitativním zkoumáním mezilidských vztahů z aspektu dávání přednosti, lhostejnosti nebo zamítání v situaci volby.
- V podstatě se více či méně u všech představitelů soudobé sociometrie jedná o soubor kvantitativních postupů při analýze a poznávání vztahů, struktury a dynamiky převážně malých skupin zjišťováním socioemočních preferencí (volby sympatie a antipatie) mezi jednotlivými členy skupiny (ale i mimo ni).
- Zejména technikou dotazu (osobní sdělení, test), ale i pozorováním se soustavně zaznamenávají a kategorizují vzájemné volby a z nich se usuzuje na hierarchické strukturní a dynamické souvislosti a vztahy uvnitř skupiny, ev. i mimo ni.
- Sociometrii tedy nelze chápat jako metodu měření neformálních vztahů, neboť zachycuje pouze socioemočně zdůrazněnou část neformálních vztahů.
Zich:
A↔B vztah vzájemné sympatie
C ≈ D vztah vzájemné antipatie
E P žádný vztah, pouze žijí vedle sebe
(vznikají spontánně při 1. kontaktáži)
Vztah může být né vzájemný (jeden sympatie, druhý antipatie)
Postup: Udělá se tabulka, do které se zapisují vztahy (např. s kým bych chtěl na nové pracoviště)→z výsledků tabulky zjišťuji sociální expanzivitu (soc. hvězda, outsider) → uděláme sociogram (vezmeme hvězdu a navalujeme ostatní vztahy, s kým chce, s kým nechce, pomocí šipek)
Moreno vymyslel teorii (koncepce zakládání tzv. sociálních atomů) = nevědecká záležitost, bez úspěchu.
20. Obecná charakteristika pracovní skupiny
20. Obecná charakteristika pracovní skupiny
Každý člověk je v průběhu jednotlivých etap svého života nejen příslušníkem určité společenské vrstvy, národa, ale i členem řady malých sociálních skupin (rodiny, školní třídy, atd.), které mají bezprostřední vliv na utváření jeho názorů, postojů, hodnotové orientace i určitých forem a způsobů jednání.
Prostřednictvím svého členství v těchto skupinách uspokojuje řadu svých sociálních potřeb.
Malá sociální skupina představuje sociální jev charakteristický řadou znaků, k nimž patří především:
- společný důvod (motiv) a cíl oddělující skupinu od okolí, společné místo existence skupiny
- společná činnost
- časté vzájemné působení členů a relativně stabilní vzájemné vztahy
- struktura sociálních pozic a rolí, společné skupinové vědomí v podobě systému hodnot, norem a postojů
Vzniká tedy komplexní pletivo osobních vztahů, včetně vědomí a pocitu spolupráce, sounáležitosti a vzájemné závislosti.
V Soc. literatuře se můžeme setkat ještě s pojmy:
- množství
- masa (např. fotbalové publikum)
- kategorie (lidi, kteří jsou nositeli stejného kritéria)
- spolek (organizovaný celek, který spojují některé zájmy)
Jestliže budeme tyto znaky transformovat na pracovní skupinu, vymezují ji navíc tyto charakteristiky:
1. pracovní cíle
2. společné pracoviště
3. pracovní činnost
4. vztahy mezi pracovníky
5. skupinové vědomí
- podstatné a určující pro vznik prac. skupin jsou objektivní podmínky pracovního procesu, používaná technika a technologie a jí určované formy organizace práce a její řízení. Tyto podmínky v zásadě určují velikost pracovních skupin, prostorové uspořádání pracovišť, a tím i povahu a četnost vzájemných kontaktů a vztahů mezi pracovníky.
Vedle již uvedených charakteristik mají pracovní skupiny ještě další, mezi které patří jejich struktura a funkce.
Nejdůležitější typy struktur jsou:
- profesně kvalifikační struktura (složení skupiny podle hledisek příslušnosti k určitým profesím a dosažené úrovně kvalifikace)
- sociálně demografická struktura (struktura podle hledisek jako je pohlaví, věk, občanský stav)
Z hlediska funkcí, tj. efektů z účinků činností a fungování pracovní skupiny pak rozlišujeme:
- funkci ekonomickou v podobě vyprodukovaných výrobků, služeb
- funkci sociální určenou tím, jak skupina působí na rozvíjení osobnosti svých členů (názory, postoje, potřeby, zájmy)
Vedle znaků pracovnách skupin rozlišujeme ještě jejich dimenze v podobě souhrnu znaků, které se promítají především do nároků a požadavků na jejich řízení.
Řadíme mezi ně:
1. velikost prac. skupiny (3 prac. – dolní, 30-40 prac. horní hranice)
2. homogenita (stejnorodost) prac. skupiny
3. stabilita prac. skupiny
4. autonomie prac. skupiny (míra volnosti, kterou má ve svém jednání)
5. uzavřenost (vyjadřuje stupeň ochoty přijímat nové pracovníky)
6. přitažlivost danou mírou atraktivity jejího členství)
Je zřejmé, že lépe a s menšími problémy a potížemi se řídí pracovní skupiny menší, homogenní, stabilní, autonomní, otevřené a přitažlivé na rozdíl od těch, kde jsou tyto dimenze v jiné, resp. opačné poloze.
Formování a dynamika prac. skupiny = složitý a dlouhodobý proces, který probíhá v několika (3) etapách.
1. fáze – skupina se začíná vytvářet – členové se adaptují na podmínky a požadavky práce, vedoucího, přizpůsobují se navzájem mezi sebou.
2. fáze – vzájemné poznávání, lidé se sbližují na základě společných potřeb, zájmů a aspirací. Vznikají podskupiny ve skupině
3. fáze – vzniká relativní jednota názorů a postojů k plnění úkolů, v optimálním případě i jednota potřeb a zájmů. V této skupině lze klást náročné úkoly, neboť soulad cílů, norem dosáhl takové úrovně, že lze předpokládat, že úkoly budou plněny iniciativně a odpovědně.
V procesech dynamiky pracovních skupin může stejně jako k integraci docházet i k procesům dezintegrační povahy (základem je rozpornost a konfliktnost v cílech, hodnotách a postojích) .
Pracovní týmy:
- zvláštní forma pracovních skupin
- jsou složeny z odborníků – specialistů různých profesí a různého kvalifikačního a osobnostního profilu. Tím je dáno i časové omezení jejich existence.
Problémy spojené s ustanovováním a fungováním pracovních týmů lze rozdělit na:
- problémy organizace práce
- problémy hodnocení a odměňování
- problémy mezilidských vztahů
Autonomní pracovní skupiny:
- progresivní forma organizace práce, která je poměrně široce zaváděna od počátku 80.tých let v podnikové praxi řady průmyslově vyspělých zemí
- má se vyznačovat „kolektivní odpovědností“ za plnění prac. úkolů, samostatným rozdělováním pracovních úkolů mezi členy skupiny, vnitřní koordinací průběhu práce, všeobecnou přehledností pracovních požadavků na všechny členy prac. skupiny, vlastními normami a předpisy interní kooperace, řešením problémů a konfliktů, intenzivním vlivem skupiny na své členy, interní flexibilitou vůči odchylkám, zastupitelností členů skupiny, odměňováním, které podporuje růst kvalifikace, a tím rozvoj seberegulace členů skupiny.
Kritéria autonomie skupiny jsou:
1. skupina má vliv na stanovení cílů své činnosti
2. skupina může rozhodovat o tom, jak,kdy a za pomoci jakých dodatečných činností se bude pracovat
3. skupina si volí metody práce
4. rozhoduje o členství
5. rozhoduje o tom, zda si pro potřeby vnitropodnikové koordinace navenek stanoví vedoucího a kdo jím bude
6. rozhoduje o tom, zda je úkol splněn či nikoliv
Zich:
Sociologie malých skupin
- horní hranice cca 3-40, 3-30 lidí
- kvalitativní hranice – soc. skupina, kde ještě existuje osobní pojítko, znají se, mají nějaký určitý vztah, postoje (cíl, místo, společná činnost, aktivitu, skup. Struktura, skup. Vědomí)
- mezilidské vztahy mají vliv na výkon
Skupinové vědomí:
- vědomí sounáležitosti – „my a oni“
- struktura hodnot a norem, které řídí činnost lidí (jsou dodržované a uznávané)
Vlastnosti zkoumané sociologií:
- stabilita skupin – na kolik je soudržná, pevnost vazeb, momenty ohrožující stabilitu
- začlenění skupiny do organizace
- homogenita skupiny
- autonomie skupiny (odloučení prac. skupiny – detaš. pracoviště)
- uzavřenost malých skupin (souvisí se stabilitou) – některé se snaží uzavírat před vstupem lidí
Řešení konfliktu v malých skupinách:
1) latentní stádium existence konfliktu – určité napětí v chování mezi lidmi, hledání spojenců
2) tematizace konfliktu – začíná se o problému mluvit, stává se to obecným tématem ve skupině i mimo ni
3) otevřený konflikt – (jednorázový – rvačky, trvalý - nemluví se, dělají se naschvály) „tzv. boj o přežití“
- většinou je to vina vedoucího, předem neměl konflikt dopustit
Pro vedoucího se doporučuje:
- držení se věcné stránky, bez emocí
- konflikt se musí řešit včas, nesmí se přehlížet, podceňovat
- je nutné snažit se pochopit obě strany
- není třeba likvidovat oponenta
Každý člověk je v průběhu jednotlivých etap svého života nejen příslušníkem určité společenské vrstvy, národa, ale i členem řady malých sociálních skupin (rodiny, školní třídy, atd.), které mají bezprostřední vliv na utváření jeho názorů, postojů, hodnotové orientace i určitých forem a způsobů jednání.
Prostřednictvím svého členství v těchto skupinách uspokojuje řadu svých sociálních potřeb.
Malá sociální skupina představuje sociální jev charakteristický řadou znaků, k nimž patří především:
- společný důvod (motiv) a cíl oddělující skupinu od okolí, společné místo existence skupiny
- společná činnost
- časté vzájemné působení členů a relativně stabilní vzájemné vztahy
- struktura sociálních pozic a rolí, společné skupinové vědomí v podobě systému hodnot, norem a postojů
Vzniká tedy komplexní pletivo osobních vztahů, včetně vědomí a pocitu spolupráce, sounáležitosti a vzájemné závislosti.
V Soc. literatuře se můžeme setkat ještě s pojmy:
- množství
- masa (např. fotbalové publikum)
- kategorie (lidi, kteří jsou nositeli stejného kritéria)
- spolek (organizovaný celek, který spojují některé zájmy)
Jestliže budeme tyto znaky transformovat na pracovní skupinu, vymezují ji navíc tyto charakteristiky:
1. pracovní cíle
2. společné pracoviště
3. pracovní činnost
4. vztahy mezi pracovníky
5. skupinové vědomí
- podstatné a určující pro vznik prac. skupin jsou objektivní podmínky pracovního procesu, používaná technika a technologie a jí určované formy organizace práce a její řízení. Tyto podmínky v zásadě určují velikost pracovních skupin, prostorové uspořádání pracovišť, a tím i povahu a četnost vzájemných kontaktů a vztahů mezi pracovníky.
Vedle již uvedených charakteristik mají pracovní skupiny ještě další, mezi které patří jejich struktura a funkce.
Nejdůležitější typy struktur jsou:
- profesně kvalifikační struktura (složení skupiny podle hledisek příslušnosti k určitým profesím a dosažené úrovně kvalifikace)
- sociálně demografická struktura (struktura podle hledisek jako je pohlaví, věk, občanský stav)
Z hlediska funkcí, tj. efektů z účinků činností a fungování pracovní skupiny pak rozlišujeme:
- funkci ekonomickou v podobě vyprodukovaných výrobků, služeb
- funkci sociální určenou tím, jak skupina působí na rozvíjení osobnosti svých členů (názory, postoje, potřeby, zájmy)
Vedle znaků pracovnách skupin rozlišujeme ještě jejich dimenze v podobě souhrnu znaků, které se promítají především do nároků a požadavků na jejich řízení.
Řadíme mezi ně:
1. velikost prac. skupiny (3 prac. – dolní, 30-40 prac. horní hranice)
2. homogenita (stejnorodost) prac. skupiny
3. stabilita prac. skupiny
4. autonomie prac. skupiny (míra volnosti, kterou má ve svém jednání)
5. uzavřenost (vyjadřuje stupeň ochoty přijímat nové pracovníky)
6. přitažlivost danou mírou atraktivity jejího členství)
Je zřejmé, že lépe a s menšími problémy a potížemi se řídí pracovní skupiny menší, homogenní, stabilní, autonomní, otevřené a přitažlivé na rozdíl od těch, kde jsou tyto dimenze v jiné, resp. opačné poloze.
Formování a dynamika prac. skupiny = složitý a dlouhodobý proces, který probíhá v několika (3) etapách.
1. fáze – skupina se začíná vytvářet – členové se adaptují na podmínky a požadavky práce, vedoucího, přizpůsobují se navzájem mezi sebou.
2. fáze – vzájemné poznávání, lidé se sbližují na základě společných potřeb, zájmů a aspirací. Vznikají podskupiny ve skupině
3. fáze – vzniká relativní jednota názorů a postojů k plnění úkolů, v optimálním případě i jednota potřeb a zájmů. V této skupině lze klást náročné úkoly, neboť soulad cílů, norem dosáhl takové úrovně, že lze předpokládat, že úkoly budou plněny iniciativně a odpovědně.
V procesech dynamiky pracovních skupin může stejně jako k integraci docházet i k procesům dezintegrační povahy (základem je rozpornost a konfliktnost v cílech, hodnotách a postojích) .
Pracovní týmy:
- zvláštní forma pracovních skupin
- jsou složeny z odborníků – specialistů různých profesí a různého kvalifikačního a osobnostního profilu. Tím je dáno i časové omezení jejich existence.
Problémy spojené s ustanovováním a fungováním pracovních týmů lze rozdělit na:
- problémy organizace práce
- problémy hodnocení a odměňování
- problémy mezilidských vztahů
Autonomní pracovní skupiny:
- progresivní forma organizace práce, která je poměrně široce zaváděna od počátku 80.tých let v podnikové praxi řady průmyslově vyspělých zemí
- má se vyznačovat „kolektivní odpovědností“ za plnění prac. úkolů, samostatným rozdělováním pracovních úkolů mezi členy skupiny, vnitřní koordinací průběhu práce, všeobecnou přehledností pracovních požadavků na všechny členy prac. skupiny, vlastními normami a předpisy interní kooperace, řešením problémů a konfliktů, intenzivním vlivem skupiny na své členy, interní flexibilitou vůči odchylkám, zastupitelností členů skupiny, odměňováním, které podporuje růst kvalifikace, a tím rozvoj seberegulace členů skupiny.
Kritéria autonomie skupiny jsou:
1. skupina má vliv na stanovení cílů své činnosti
2. skupina může rozhodovat o tom, jak,kdy a za pomoci jakých dodatečných činností se bude pracovat
3. skupina si volí metody práce
4. rozhoduje o členství
5. rozhoduje o tom, zda si pro potřeby vnitropodnikové koordinace navenek stanoví vedoucího a kdo jím bude
6. rozhoduje o tom, zda je úkol splněn či nikoliv
Zich:
Sociologie malých skupin
- horní hranice cca 3-40, 3-30 lidí
- kvalitativní hranice – soc. skupina, kde ještě existuje osobní pojítko, znají se, mají nějaký určitý vztah, postoje (cíl, místo, společná činnost, aktivitu, skup. Struktura, skup. Vědomí)
- mezilidské vztahy mají vliv na výkon
Skupinové vědomí:
- vědomí sounáležitosti – „my a oni“
- struktura hodnot a norem, které řídí činnost lidí (jsou dodržované a uznávané)
Vlastnosti zkoumané sociologií:
- stabilita skupin – na kolik je soudržná, pevnost vazeb, momenty ohrožující stabilitu
- začlenění skupiny do organizace
- homogenita skupiny
- autonomie skupiny (odloučení prac. skupiny – detaš. pracoviště)
- uzavřenost malých skupin (souvisí se stabilitou) – některé se snaží uzavírat před vstupem lidí
Řešení konfliktu v malých skupinách:
1) latentní stádium existence konfliktu – určité napětí v chování mezi lidmi, hledání spojenců
2) tematizace konfliktu – začíná se o problému mluvit, stává se to obecným tématem ve skupině i mimo ni
3) otevřený konflikt – (jednorázový – rvačky, trvalý - nemluví se, dělají se naschvály) „tzv. boj o přežití“
- většinou je to vina vedoucího, předem neměl konflikt dopustit
Pro vedoucího se doporučuje:
- držení se věcné stránky, bez emocí
- konflikt se musí řešit včas, nesmí se přehlížet, podceňovat
- je nutné snažit se pochopit obě strany
- není třeba likvidovat oponenta
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)