Opat kláštera je však znepokojen neklidem, ...

Opat kláštera je však znepokojen neklidem, který vládne mezi mnichy po tragické smrti jednoho z nich. Vilém z Baskervillu se záhady rád ujme a slíbí její prošetření. Postupně rozkrývá složité pozadí, přibývají další mrtví a všechny stopy vedou do knihovny kláštera, neboť mrtví přišli do styku s tajemnou řeckou knihou, která údajně nikdy neměla být napsána. Vilémovi postupně dochází, čeho jsou zde svědky a rozhodne se tajemství odhalit stůj co stůj. Nevyruší ho ani příjezd proslulého papežského inkvizitora Bernarda, s nímž se již v mládí jednou utkal, a málem ho to stálo život. Bernard obviní z vražd mnichy – skryté kacíře a čarodějnici – venkovskou dívku, kteří se během mučení doznají ke všemu. Vilém s Adsonem tajně navštíví knihovnu a scriptorium a zjistí, že onou tajemnou knihou je pravděpodobně druhý díl Aristotelovy poetiky, pojednávající o komedii a smíchu, jediný exemplář svého druhu na světě. A vrahem svých spolubratří pak stařičký slepý mnich Jorge, který toto tajemství žárlivě střeží, napustí stránky pergamenu jedem a každého nepovoleného čtenáře tak otráví, neboť ten si sliní prsty, aby mohl pergamenem lépe listovat. V dramatickém finále se oba knihy zmocní, fascinovaně si předčítají některé pasáže, ovšem opatrně, v rukavicích, takže Jorge marně čeká na jejich smrt... Nakonec jim však knihu vytrhne a začne pergamen sám požírat, během potyčky je převržena lampa a celá knihovna i s Jorgem shoří a s nimi i celá evropská vzdělanost... Jorge se hrozně bojí smíchu a humoru, neboť jsou prý ztělesněním ďábla, smát se může pouze bůh a nikoliv člověk, smích je vědoucí, osvětluje význam a smysl věcí z jiného úhlu pohledu, kdo se směje, uráží boha, neboť se sám může považovat za jemu rovného.