Hanka Václav

Filolog a básník Hanka se narodil 10.6.1791 v Hoříněvsi a zemřel 12.1.1861 v Praze. Je pochován v Praze na Vyšehradech. Pocházel z dobře situované rodiny, která vlastnila velké hospodářství a hostinec. Oba rodiče byli zpěváci lidových písní (dochovaly se otcovy objemné zápisky písní). Po absolvování gymnázia v Hradci Králové přešel v roce 1809 na pražskou univerzitu. Vystudoval filosofii a poté práva (1813-14 studoval ve Vídni). Během studií se dostal do společnosti mladé obrozenecké generace (J.Havelka, V. Hýbl,
F. Klicpera,…), zvláště se přátelil s J. Lindou a V.A. Svobodou. Patřil mezi iniciátory soukromé „společnosti literatury české“ a recitační odpolední poezie, která se konala 1812 v Klementinu. Navštěvoval od roku 1813 soukromé slavistické přednášky J. Dobrovského.
V březnu 1819 bylo Hankovi svěřeno popisování fondu Vlasteneckého (nyní Národního) muzea v Praze, kde se zasloužil o založení slovanského oddělení a od tohoto roku také přednášel na pražské univerzitě staroslověnštinu, ruskou, polskou a českou literaturu a jazyk. Přednášel však pouze jako soukromý docent, neboť nikdy nezískal titul profesora. V muzeu pracoval až do konce života jako knihovník a kustod historických, mimo jiné i numismatických, sbírek. Jeho činnost však byla velmi mnohostranná.
Psal verše, překládal lidovou slovanskou poezii, vydával vlastní filologické práce i staré literární památky. Díky své nesmírné pracovitosti, agilnosti a činorodosti ve společenském životě patřil k předním osobnostem Jungmannovy obrozenecké generace.
Hanka byl jednou ženatý, manželství však zůstalo bezdětné.

Literární činnost zahájil uveřejňováním svých básní v časopise Prvotiny pěkných uměni (1813), ve kterém pomáhal i při redakci J.N.Hromádkovi a v Puchmajerově almanachu Nové básně (1814). V roce 1815 a 1816 je pak vydal knižně (Dvacatero písní- 2 svazky). Jeho lyrické verše, svěží svým obsahem a formou, dosáhly značné obliby a v letech 1819-51 vyšly v dalších pěti vydáních. Některé z nich, zhudebněné J.V. Tomáškem zlidověly. Pozdější epické verše z roku 1848 neměly již takovou úroveň, a tak si valné obliby nezískaly.
Hankovy verše měly široký žánrový rozsah od anakreontských básní (H. byl přezdíván českým Anakreónem) přes idylky, sentimentální selanky, bajky, satyry, epigramy až k básním popisným a didaktickým. Všechny mají však lidový základ, zpočátku spontánní, po vídeňském pobytu záměrný.
V Prvotinách (1814) také vydal svou výzvu ke sbírání národních písní. Tímto a zejména pak svou vlastní tvorbou, která je ohlasem lidové poezie, stojí Hanka na počátku preromantického a romantického zájmu o lidovou slovesnost. Na něj pak navázali např. Čelakovský a Kollár.

Jako filolog se Hanka uplatnil především tím, že prosazoval zásady svého učitele Josefa Dobrovského.Nepůsobil tak jako jeho pokračovatel, nýbrž jeho populizátor.
Již jako student a jakýsi vůdce družiny nadšených ctitelů české literatury protestoval proti zkostnatělé výuce českého jazyka podle zásad Josefa Dobrovského. Nejprve v e svém bytě, poté i na půdě university. Když mu Nejedlý tuto činnost zakázal, vydal Hanka v roce 1817 Pravopis český podle základu gramatiky Josefa Dobrovského, kterým byl vlastně zahájen dlouholetý boj o pravopisnou reformu mezi tzv. analogisty (ionisty) a ypsilonisty.
Hanka napsal mnoho gramatických učebnic a slovníků a s jeho jménem je spjatá i pravopisná reforma z roku 1846, kdy nahradil dvojité w jednoduchým a souhlásku au ou.

Hanka byl ve své době jedním z hlavních propagátorů idejí slovanské vzájemnosti- podílel se na přípravě Slovanského sjezdu roku 1848, byl činný ve spolku Lípy slovanské. Byl uznávaným znalcem slovanských jazyků a autorem četných slavistických prací. Udržoval také četné osobní i písemné styky se zahraničními slavisty. Slovanství u něj však bylo spojeno s nekritickým rusofilstvím, obdivem k carovi i důvěrnými styky s vysokou ruskou byrokracií.
Z podnětu Dobrovského vydal Hanka v letech 1817-24 pod názvem Starobylé skládánie staročeské literární památky, např. Legendu o sv. Prokopovi, Alexandreidu, Mastičkáře, aj. Poté pokračoval v editorské činnosti např. Dalimilovou kronikou, Všehrdovými Knihami devaterými, Husovou Dcerkou, aj.). Tato činnost byla však znehodnocena jeho nešetrnými zásahy do starých textů, kdy je doplňoval falzifikátorskými glosami, aby vydal doklad o jejich stáří. Nejvíce ho však proslavilo padělání.

V září 1817 „nalezl“ Hanka rukopis básní (královedvorský- podle místa nálezu), jejichž původ byl kladen do 13.století. Rukopis, který v dalším roce vydal tiskem, vzbudil ohromný ohlas a byl přeložen snad do všech evropských jazyků. Tento „nález“ však nebyl ojedinělý. Již v předchozím roce „nalezl“ Hankův přítel J. Linda milostnou píseň, údajně ze 13.století, zvanou Píseň pod Vyšehradem. V roce 1818 byl „objeven“ tzv. Rukopis zelenohorský s rozsáhlou epickou básní Libušin soud- údajně z 10.století. Postupně následovaly další, již méně významné objevy. Česká společnost přijala rukopisy s nadšením jako doklad o starobylosti české kultury, jako protiváhu ruským Bylinám a německým Písním O Nibelunzích. Později byla prokázána jejich nepravost hlavně v tzv. rukopisných bojích v 80.letech 19.století. (Skutečnost, že se jedná o novodobé padělky, potvrdily i fyzikálně- chemické rozbory z let 1967-70). Za jejich autory jsou považováni V. Hanka a J. Linda. Hanka pak i za písaře a organizátora „nálezů“. Objevení rukopisů založilo Hankův věhlas a slávu doma i ve světě.
V těchto rukopisech našli svou inspiraci nap. V.B.Třebízský, J.Zeyer, M.Aleš, J.Mánes či B.Smetana.
Veřejné označení za padělky koncem 50.let však ztrpčilo poslední léta jeho života, i když Hanka roku 1859 vyhrál spor s pražským časopisem Tagesbote aus Bóhmen pro anonymní článek, v němž byl označen za autora RK. Prokázání nepravosti rukopisů pak vedlo k Hankově odsouzení, které mnohdy přehlíželo i kladné stránky jeho činnosti.

I když byl Hanka ve své době nesporně obdivován pro svou práci na poli filologie a slavistiky- byl dokonce označován za hlavu české slavistiky, nabyl mezi vrstevníky oblíben. Ti mu vyčítali ješitnost a sklon k zákulisním intrikám a machinacím. O Hankově charakteru také svědčí i zmíněné falzifikátorství.