Příslovce (adverbia)
Vyjadřují bližší okolnosti dějů, stupeň vlastností, a nebo míru předmětu.
Ve větě jsou nejčastěji příslovečným určením.
Podle významu rozlišujeme příslovce:
→ místa (nahoře, dole, vlevo) – práme se kde, kudy, odkud, kam…..
→ času (kdy, odkdy, jak dlouho, jak často)
→ způsobu (rychle dobře)
→ příčiny (z jaké příčiny, proč) (proto, právem, náhodou)
Předložky (prepozita)
→ vlastní (primární) – neodvozené – s, ze, v, na, pro
→ nevlastní (sekundární) – odvození z jiných slovních druhů – uprostřed, vlivem, kolem, místo
Spojky (konjunkce)
- spojují věty i samostatné větné členy
→ soustředící - poměr slučovací – a, i, nebo, ani, hned-hned, jak tak
- poměr stupňovací – nejen, ale i, nejen-nýbrž i, ba i, ba ani, ba dokonce
- poměr odporovací – ale, avšak, však, nýbrž
- poměr vylučovací – nebo, anebo, buď-anebo
- poměr důvodový (příčinný) – neboť, vždyť, totiž
- poměr důsledkový – a proto, a tedy, a tak
→ podřadící
Částice (partikule)
→ výzvové – ať, nechť, kéž
→ hodnotící – ano, ne, ovšem, zajisté
→ emocionální – bohužel, konečně (Ale to jí přece nedovolíš! Že se nestydíš!)
Citoslovce (interjekce)
→ zvukomalebná (haf, frnk, bum)
→ pocitová (brr, fuj, tralala)
→ kontaktová (hej, haló, puťapuťa, ahoj)
Žádné komentáře:
Okomentovat