19. Vývoj české literatury za okupace
Konec 30. let se nesmazatelně zapsal do dějin české literatury, zvláště září 1938, kdy došlo k mnichovské dohodě, díky níž přišla ČSR o pohraniční území, tzv. Sudety, a březen 1939, kdy české země začalo okupovat Německo a byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava jako součást Velkoněmecké říše.
( Slovensko se osamostatnilo a stal se z něj fašistický Slovenský štát v čele s Tisem ).
Toto období okupace bylo ukončeno v květnu 1945.
Období okupace můžeme rozdělit na 2 části:
1. 1938 – 1942 – tlak protektorátního režimu nebyl tak silný, projevoval se spíše v oklešťování občanských práv a tlumení politického života, zatímco kulturní život se v omezené míře těšil relativní svobodě. Výjimku tvořili samozřejmě Židé – někteří emigrovali ( Egon Hostovský, Jiří Voskovec, Jan Werich, Jaroslav Ježek ), někteří byli vězněni ( Josef Čapek ), někteří psali pod pseudonymem ( Jiří Orten ).
Roku 1941 po příchodu říšského protektora Reinharda Heydricha začala být situace mnohem horší, docházelo k perzekucím, až na něj byl roku 1942 spáchán atentát.
2. 1942 – 1945 – z důvodu atentátu došlo k represáliím, ihned byly srovnány se zemí 2 vesnice – Lidice a Ležáky, mnozí byli popraveni, např. Julius Fučík, Vladislav Vančura, v koncentračních táborech zahynuli Josef Čapek a Karel Poláček. Díla některých autorů nesměla vycházet, většina kulturních časopisů byla zastavena, byly zavřeny vysoké školy ( 17. listopad ).
Česká literatura byla cenzurována ( kontrolována ), proto se velmi zúžil okruh témat, do popředí se dostávají tzv. úniková témata = přírodní a intimní lyrika, vzpomínky na rodný kraj, domov, dětství …
Mnozí autoři poukazují na významné okamžiky v českých dějinách či vzpomínají na významné osobnosti, a to s cílem podpořit český národ v boji proti okupantům.
Žádné komentáře:
Okomentovat