„Cihlářská hlína je barvy žluté až žlutočervené, geologicky je to spraš čtvrtohorní (diluviální) nebo naplavenina, mastného vzhledu, obsahující jílovité součásti , někdy pak vrstvičky písku a zbytky předhistorické flory a fauny, z nichž se během doby vyloužily vápenité součásti . v podobě takzvaných cicvárů. Vyskytuje se někdy v mohutných, rozlehlých vrstvách a tvoří naleziště kostí vymřelých tvorů (Pálavské vrchy u Dol. Věstonic, Šárka u Prahy a mn. j.). Na mohutných sprašových vrstvách vyvinul se výborný humus takzvaná . černozem na př. jižní Moravě . v j. Rusku, USA., v Číně, Argentině atd. Pro výrobu cihel nutno hlínu zvl. čistiti a připravovati (práti a hnísti)“.
Tak praví Wikipedie a já ji bezesporu věřím, podívejme se ale trochu zevrubněji na to co,co to vlastně taková cihla je a odkud se vzala.
Starověk.
Dle historiků se první cihly objevili v Přední Asii, u Sumerů mezi řekami Eufratem a Tigridem. Nejstarší “zděné domy” napodobovaly rákosové chýše a lidé je stavěli z hlíny přibližně stejným způsobem jako vlaštovky svá hnízda.
Teprve pak se objevila cihla.
Nejstarší nálezy nepálených tvarovaných cihel se datují do 7500 př. n.l Pocházejí z Çayönü v oblasti horního Tygrisu v jižní a východní Anatolii poblíž Diyarbakiru. Další nedávné objevy, datované mezi 7000 a 6395 př. nl pocházejí z Jericha a Catal Hüyük.
Z poznatků archeologů vyplývá že, vynález pálené cihly (na rozdíl od předchozích na slunci sušených nepálených cihel)lze datovat do třetího tisíciletí před naším letopočtem Ale přirozeně nepálené cihly dlouhodobě vítězili.
První sumerské cihly měly tvar kulatých bochníků uhnětených z hlíny na protilehlých stranách seříznutých. Byly tedy dole ploché a nahoře zaoblené (tzv. plochovypuklé). Teprve v další fázi se objevují cihly s hranami, podobně jako dnes. Nebyly však obdélníkové, jako ty dnešní, ale čtvercové – pro stavby byli výhodnější a stabilnější.
Tyto cihly byly dlouhodobě sušeny na slunci (až 2 roky). teprve pak se mohly použít.
Spojovali je hlínou nebo asfaltem.
Egypťané vyráběli cihly z bahna a slámy. Výroba cihel spočívala v namáčení této směsi po dobu několika dní, což způsobilo počátek rozkladu slámy, z které se pak uvolňovala lepkavá buničina, která dávala cihle potřebnou celistvost a pevnost.
Řecko a Řím
Asi od 4. tisíciletí př. n. l. se objevují cihly na řeckém území. Jsou ve tvaru čtverce (o straně 37 nebo 22 cm.) Ty pálené se začaly objevovat v řeckých městech až v polovině 4. století př. n. l. Byly však vzácné.
I v Římě se zpočátku používaly cihly nepálené. Pálené se začaly vyrábět teprve za císařství (začátek 1. století n. l.). Na rozdíl od Řeků techničtěji založení Římané je postupně začali vyrábět ve velkém a dokonale využili jejich výhod. Římané používali cihly nejen k běžnému zdění budov, ale zdili z nich i sloupy a pilíře, používali je na klenbu i na podlahu. S dokonalou organizací práce a maximálním využitím otrocké práce pak byli schopni stavět celé cihelné čtvrti i několikaposchoďových domů .
Římské legie, které používali mobilní pece, uvedly cihly do mnoha částí Římské říše. Tyto cihly jsou často označovány,značkou té legie která pod jejichž správou se vyráběla. Použití cihel například v jižním a západním Německu, již popisuje spis „ De architectura“ římského architekta a spisovatele Vitruviuse. (80-70 př.n.l. až cca 15 př.n.l)
Starověká Čína
Příprava materiálu pro výrobu cihel byla práce pro ty nejchudší a nekvalifikované dělníky, na rozdíl od mistra který cihlu vypaloval ten patřil díky svému umění a mistrovství mezi vážené a ctěné občany. Nejstarší popis výrobní techniky nalezneme z období dynastie Song, v příručce Yingzao Fashi .Tato příručka shromažďovala předpisy a standardy které vydala císařská kancelář pro stavitele, architekty a řemeslníky.
Také zde bylo zvykem,že mistr svůj výrobek označil vlastní značkou, což nebylo ani tak jeho marnivostí ,ale moudrým rozhodnutím vládců z dynastie Qin (221 př. nl-206 př. nl) mající za účel aby kdokoliv objeví špatný výrobek, mohl jej zpět vrátit výrobci.
Středověk až současnost.
Ve 12. století došlo k masovému rozšíření cihel ze severní Itálie do severního Německa . Její používání vyvrcholilo v tak zvané cihlové gotice , určitém typu gotické architektury, která vzkvétala v severní Evropě , především v regionech v oblasti Baltského moře, v místech kde byl nedostatek stavebního kamene. Cihlové gotické budovy, se nachází hlavně v Dánsku Německu , Polsku a Rusku . I když roku 1619 vynalezl J. Etherington strojní formování cihel, ty se většinou i nadále vyráběly ručně. Ve větším rozsahu se pálené cihly začaly používat až v renezanci. Normalizované cihly navrhují v Německu až koncem 18. stol. U nás měla tehdejší cihla téměř dnešní rozměry 6,5x14x29 cm.
V našich zemích, se v době středověku na cihly “zapomnělo ”.V té době se spíše používalo nepálených cihel , největší rozkvět těchto takzvaných vepřovic byl v 17. století.Pálená cihla byla v těchto dobách drahá a dostupná jen pro majetné vrstvy obyvatelstva, objevuje se v bohatších oblastech jen jako fasádní vrstva , na nechráněných štítech domů či nadstřešních částech komínů. Dlouho pak zůstávala cihlářská výroba v principu podobná, základem byla plná cihla (mnoha rozměrů), větší formáty se nevyráběly z důvodů technologických i pracovních (problematické sušení, vysoká hmotnost, dostatek lidí pro manuální práci…). Rozvíjí se použití lícového zdiva, především v pobřežních oblastech na severu Evropy (kvalitní, pohledné zpracování fasád, odolávajících tamějšímu agresivnímu prostředí), nicméně další výrazný pokrok v cihlářství nastává až v období průmyslové revoluce s objevem lehčené dutinové cihly (1813).
Tento výrobek je předzvěstí dalšího bouřlivého vývoje cihlářského průmyslu, samozřejmě i v důsledku stále se zvětšujícího podílu strojní práce. Bylo totiž nutno stavět ve velmi krátké době stále více budov, jak obytných tak průmyslových, pro množství lidí proudící do měst. Běžná plná cihla přestává stačit a v rychlém sledu se objevují nové a nové cihlářské výrobky, umožňující rychlejší a levnější výstavbu.Hlavním keramickým stavivem, spolu s plnou cihlou, se stává lehčená cihla, která je základním prvkem cihlových systémů dodnes.
České republika se dnes řadí v prodeji zdících cihlářských materiálů na druhé místo v Evropě s množstvím 0,237 m3 na obyvatele (Rakousko 0,350m3/obyv., Belgie 0,254 m3/obyv., Itálie 0,264 m3/obyv.).
Žádné komentáře:
Okomentovat