Jan SKÁCEL (1922-1989)
- básník rodné Moravy, jehož poezie má prameny v životní moudrosti Slovácka
- narodil se ve Vnorovech u Strážnice, studoval gymnázium v Břeclavi a Brně (zde žil od maturity až do své smrti), během okupace byl totálně nasazen v Rakousku; absolvent filozofické fakulty v Brně; vystřídal různá zaměstnání (dělník, redaktor brněnského rozhlasu, měsíčníku Host do domu
- v období normalizace zpočátku zákaz publikování, teprve v 80. letech částečné uvolnění
- jeho poezie má řadu shodných rysů s Kainarem či Halasem – tvoří básně-obrazy, které rozvíjejí jeden základní motiv, jednu situaci; je to poezie meditativní, uvážlivá a hluboká
- z jeho básní vyplývá vědomí, že člověk je pevně zakotven v řádu přírody, kde rostliny a zvířata jsou nositeli tajemného smyslu existence; velké sepětí s přírodou, jejíž smysl ale nemůžeme odhalit
- významným motivem jeho básní je ticho, vědomí trvalého mlčení skutečnosti kolem nás
- opírá se o lidovou moudrost a staré jistoty – lásku, domov a řád přírody; upřednostňuje čistotu a opravdovost ducha, dožaduje se mravnosti
dílo:
- sb. HODINA MEZI PSEM A VLKEM (1962) – komorní lyrika, směřuje k poznání trvalé podstaty jevů, pravdy pod povrchem věcí, tajemně magický svět přírody jako by oslovoval člověka lidské souznění s ní
- SMUTÉNKA (1965) – maximální zhuštěnost a neokázalost lyrického výrazu a básnického sdělení, nevšední životní moudrost, pokora a víra v nesporné hodnoty života (b. Modlitba za vodu)
- METLIČKY (1968) – lyrická zastavení v atmosféře úzkosti, výpověď o sobě samém, častý motiv ticha a lidského smutku
- KDO PIJE PO TMĚ VÍNO (1988) – využití pravidelné veršové a strofické formy, sílí tendence k oproštěnosti výrazu
- soubor lyrickoepických děl, recenzí, sloupků publikovaných v Hostu do domu vyšel pod názvem JEDENÁCTÝ BÍLÝ KŮŇ (1964)
- poezie pro děti: USPÁVANKY; JAK ŠEL BROUSEK NA VANDR
Žádné komentáře:
Okomentovat