Kniha je rozdělena do čtyř kapitol a dodatky. Někdy autor vloží kratičký příběh, který zažil,aby si čtenář situaci dokázal lépe představit.
Je to v postatě o jeho cestě do Ruska z období roku 1843-1846. Tuto zem zde oslavuje a srovnává ji s Čechy. Dává nám Rusko za vzor.
Jednotlivé kapitoly vycházely časopisecky.
1.kapitola: SVÁTEK PRAVOSLAVNOSTI
Popisuje obyčej ruské církve. Vypráví jak na slavnost jel na saních,jak hledal nejlepší místo, aby co nejlépe viděl. Velmi detailně popisuje rozmístění lidí v kostele, biskupy, zpěváky. Ceremoniál dělí na tři části. V první se četli všechny přestupky, co lidé v zemi udělali a lid v kostele odpovídal mocným hlasem: „Proklat budiž.“ Naopak lidé, co pro zem něco udělali dobrého jsou vyzdvihováni a hlásalo se „Věčňaja paměť.“ V poslední části slavnosti panovalo heslo: „Mnogája léta.“ Přála se těm,co sedí na vyšších místech (biskupové,kněží,…). Po slavnosti se autorovi zastesklo po domově a hleděl tam, kde si myslel, že jsou Čechy a hlásal: „Všem vám, pravým, věrným Čechům!Mnogája léta!“ ( Česká včela –20. a 24. 6. 1845 )
2.kapitola: GULAŇJE
Každý národ má prý slova, která jsou nepřeložitelná, protože znamenají věci nebo zvyky specifické jen pro daný národ. Slovo Gulať znamená nepracovat, veselit se, vyhodit si z kopýtka,.. dělají to však velmi originálně. Těchto slavností je v Rusku hned několik. Nejvýznamnější bývají : pod Novinskem na Svetuju( velikonoce), na Máslenicu ( konec masopustu), v Sokolníkách( první máj),…
Každý z nich je specifický a tak ho Karel popisuje každý zvlášť. Jak se liší, jak se lidé na ně chystají a připravují. Staví se různé stránky, jsou zde různé komedie na ulicích. Důležitou část tvoří tzv.: Balagány ( boudy ) – něco jako u nás kolotoče. Vykresluje rozdíly mezi bohatým a chudým lidem, ježdění v kočárech. Mezi bohatými se mluví hodně francouzsky, německy, anglicky a ruský jazyk jde slyšet jen u chudých lidí. S autorem slavnost navštívil i nějaký pan Č. – byl to Čech a velmi se tomu divil. Nemyslel si, že by tam za národní jazyk styděli, myslel, že takový způsob chování je jen v Čechách. Borovského zde alespoň uklidňuje, že i jinde jsou takoví prosťáčci jako u nás. Kritizuje, že se zde najde mnoho německých nápisů a srovnává opět s Čechy, kteří neumějí svým jazykem psát.
Popisuje různé zvyklosti, tradice,… ( Česká včela 19.8. – 9.9.1845 )
3. kapitola: KUPÉČESTVO – popisuje jak Němci rádi mluví o tom, že vše co je v Rusku dobré je od nich, ale Havlíček mluví spíše o opaku. Právě tento kupecký stav je v Rusku nejvíc německý. Kupci zachovali pravou ruskou národnost se všemi vadami, ale se vší důstojností.Kupci v Rusku jsou vzdělaní. Nepatří k utlačeným ani k utlačitelům. Většinou jsou zámožní, ale svá privilegia jako šlechta nevyužívají. Rozdávají peníze mezi žebráky a chovají se dobře i ke zvířatům.O Velikonocích vykupují vězně.
K.H. Borovský zde popisuje pojem taškářství. Taškář je ten, kdo vydává za pravdu něco, v co sám nevěří. A právě to je na těchto kupcích špatné – jejich taškářství. Jejich cílem je dostat za zboží co nejvíce,ať za to stojí, či ne. Ale výhoda je prý v tom, že lidé to o nich vědí a záleží na každém, jak chytrý a světaznalý, aby se nechal ošidit.
( Česká včela 14. – 28.10. 1845)
4.kapitola: CIZOZEMCI V RUSÍCH
Cizozemec je ten,kdo nepatří k našemu národu. Co je ale náš národ?Je stejného původu, má svůj jazyk,stát, obyčeje,… Každý si myslí, že ten jeho národ je nejlepší. Když si potom jeden podmaní ten druhý, snaží se tam uplatňovat svoje zvyky, jazyk, náboženství,…Také ruský národ je velmi ovlivňován , a to národy evropskými. Nejdříve normanská knížata, Řecko a nakonec tatarské kmeny. Toto ovlivňování má i pozitivní vliv, protože se přiučili mnohému novému. Popisuje Rusko za vlády jednotlivých panovníků – Petra a Kateřiny Veliké,cara Ivana Vasiljeviče, Alexandra a Mikuláše Pavlovičovi a další.
Podrobně popisuje vývoj jazyka, zvyků, jak se vychovává šlechta, život cizozemců na univerzitě v Rusku. Popisuje i zaměstnání, které využívají cizozemci v Rusku, aby ruský národ zvelebili. Staví fabriky, působí zde umělci,… ( Časopis českého muzea 1846 )
Všechny kapitoly jsou velmi popisné a nemají souvislý děj! Docela blbě se to čte, tudíž nedoporučuju!
František Laďislav Čelakovský
Ohlas písní českých
- Zabývá se lidovým básnictvím – lyrická povaha
- Citace z Čelakovského srovnání písní českých a ruských „ písně české jsou prchavější, hravější, cit prostě pronášející, předmětů, a to nejbližších, jen lehce se dotýkající, a tudy v mezech mnohem užších se pohybující.“
- Písně (básně) jsou rozděleny podle formy:
o Básně rozpravné – baladické a dějepravné zpěvy (1,21)
o Elegické písně – pod zástěrou smutku náznak veselosti a radosti (2,10,18,20)
o Písně naivní, žertovné a satirické – jádro českého národního básnictví, humor, naivita, většina básní v knize
o Písně – v nejužším smyslu slova, národní písně (lidová slovesnost)
o Popěvky – jednoslohové básně (písně), založeny na staročeských melodiích
Básně:
1. Toman a Lesní panna
2. Jízda k milé
3. Celoroční váživa
4. Stasa čarodějnice
5. Dobré naučení
6. Pražská
7. Luňák
8. Starý zahradník
9. Prokop Holý
10. Žehravý (=žárlivý)
11. Radost a žalost
12. Dárek z pouti
13. Pečlivá milá
14. Drahý zpěvák
15. Odbytý
16. Cikánova píšťalka
17. Slzy a vzdychání
18. Nevěrný milý
19. Sňatek
20. Milý nade všecko
21. Dívčina jak dobrá hodina
22. Krotká holubička
23. Dárek z lásky
24. Pocestný
25. A co dál – to nepovím
26. Dětská
27. Jarní
28. Zimní
29. Neblahé sejití
30. Ptáče
31. Výmluva
32. Vávra
33. Pomluva
34. Pomilování
35. Mocnost očí
36. Kytičky
37. Statečný jonák
38. Svatební den
39. Pomoc pro náramnou lásku
40. Upraný
41. Janek
42. Po práci
43. Poslední vůle
44. Rozpaky
45. Český sedlák
46. Krásná Kordula
47. Vrchní z Kozlova
48. Hubička
49. Odbytí
50. Přemýšlení
51. Veselá jízda
52. Vracování od milé
53. Zrušení slibu
54. Zrůst
55. Zmizelá radost
56. Kalendár a ne farár
57. Popěvky
- Zabývá se lidovým básnictvím – lyrická povaha
- Citace z Čelakovského srovnání písní českých a ruských „ písně české jsou prchavější, hravější, cit prostě pronášející, předmětů, a to nejbližších, jen lehce se dotýkající, a tudy v mezech mnohem užších se pohybující.“
- Písně (básně) jsou rozděleny podle formy:
o Básně rozpravné – baladické a dějepravné zpěvy (1,21)
o Elegické písně – pod zástěrou smutku náznak veselosti a radosti (2,10,18,20)
o Písně naivní, žertovné a satirické – jádro českého národního básnictví, humor, naivita, většina básní v knize
o Písně – v nejužším smyslu slova, národní písně (lidová slovesnost)
o Popěvky – jednoslohové básně (písně), založeny na staročeských melodiích
Básně:
1. Toman a Lesní panna
2. Jízda k milé
3. Celoroční váživa
4. Stasa čarodějnice
5. Dobré naučení
6. Pražská
7. Luňák
8. Starý zahradník
9. Prokop Holý
10. Žehravý (=žárlivý)
11. Radost a žalost
12. Dárek z pouti
13. Pečlivá milá
14. Drahý zpěvák
15. Odbytý
16. Cikánova píšťalka
17. Slzy a vzdychání
18. Nevěrný milý
19. Sňatek
20. Milý nade všecko
21. Dívčina jak dobrá hodina
22. Krotká holubička
23. Dárek z lásky
24. Pocestný
25. A co dál – to nepovím
26. Dětská
27. Jarní
28. Zimní
29. Neblahé sejití
30. Ptáče
31. Výmluva
32. Vávra
33. Pomluva
34. Pomilování
35. Mocnost očí
36. Kytičky
37. Statečný jonák
38. Svatební den
39. Pomoc pro náramnou lásku
40. Upraný
41. Janek
42. Po práci
43. Poslední vůle
44. Rozpaky
45. Český sedlák
46. Krásná Kordula
47. Vrchní z Kozlova
48. Hubička
49. Odbytí
50. Přemýšlení
51. Veselá jízda
52. Vracování od milé
53. Zrušení slibu
54. Zrůst
55. Zmizelá radost
56. Kalendár a ne farár
57. Popěvky
Václav Beneš Třebízský: Bludné duše
Příběh je zasazen do doby posledních selských rebelií za vlády Josefa II. V baladicky laděné historii selské rebelie na Slánsku zobrazuje Třebízský boj českých sedláků za osobní a jazykovou svobodu. Pozornost je soustředěna zejména na rodinu sedláka Květa – rychtáře, který má ženu a dceru Světlušku. V jejich chalupě se lidé často scházívají a předčítají si české knihy, které jim nosí záhadami opředený tulák Refunda, který tím krajem občas prochází. Do farnosti přichází nový kaplan, který (k nelibosti pana faráře) lid utvrzuje v tom, že se mají ke svému národu hlásit.
Lidé jednou odmítnou účast na honu, protože jim je zakazováno mluvit česky, a vrchnost je začne trestat. Květ je zbaven rychtářství-na jeho místo nastoupí rychtář Ouřada, který začne svůj úřad důsledně a represivně zastávat. Ponocný je také zbaven úřadu a záhy poté umírá. Kníže vydává různé nasmyslné rozkazy, např. že mrtvoly mají být pochávány obalené v plátně a ne v rakvi, … Roste všeobecné napětí. Nový rychtář Ouřada prokleje a vyžene svoji ženu a syna, kteří nesouhlasí s jeho činy, a nakonec je omylem zabit jedním z mušketýrů, kteří hlídají okolí Podlesí. Květ a ještě jiný sedlák jsou mezitím uvězněni. Na žádost Světlušky jde za ně orodovat pan kaplan, avšak bezvýsledně. Květova žena se starostmi rozstoná a zemře. Světlušku pronásleduje Ouřadův syn Vavřina, který ji miluje. Ona jej ale nechce a Vavřina ji prokleje a utíká do světa. Mezitím se muži začnou mobilizovat, nejprve pod vedením jistého bláznivého kněze Jeronýma a poté Refundy, a začínají vzpouru. Refundovi se podaří dostat Květa i sedláka z vězení. Celý oddíl vzbouřenců se shromažďuje v jednom dolíku, kde poletují malá světélka, kterým se říká bludné duše, a jsou to dle legend duše zemřelých. Mezi nimi, jak vzbouřenci věří, létá i duše Lucilie, zemřelé dcery bývalého knížete, která milovala prostý český lid. Vzpomínka na ni vzbouřence posiluje. Refunda se ostatním příznává ke svému původu - je z mocného knížecího rodu Kolovratů a v mládí miloval slečnu Lucilii, která záhy zemřela.
Na zámku onemocní syn knížete a v horečkách začne mluvit česky. Kníže je zdrcen a je schopen čehokoli pro jeho uzdravení. Vtom k němu přichází Refunda s požadavky vzbouřenců. Využije prapodivných řečí o svém zázračném původu a knížeti slíbí, že se mu syn uzdraví, jestliže mu vyhoví. Tak se stane a Refunda se vrací. Mezitím ale vypukly boje a mladý kaplan byl smrtelně raněn. Lid začne žít v míru a opět poslušně pracovat. Světluška se s láskou postará o umírajícího kněze a rozhodne se do konce svého života nevdat. To ale poruší na přání svého otce. Stane se matkou dvou dcer. Po létech se setkává se slepým a téměř chromým Vavřinou a je svědkem jeho setkání s matkou po dlouhém odloučení.
Postavy:
Květ - hrdý, statečný sedlák; stojí si za svým názorem
Refunda - záhadný; vypadá jako tulák původem šlechtic; má vůdcovské schopnosti
Světluška - poslušná dcera Květova; obětavá, čestná, schopná snášet útrapy
Hlavním hrdinou není určitá postava, ale prostý český lid, který si dokáže jít za svým názorem.
Lidé jednou odmítnou účast na honu, protože jim je zakazováno mluvit česky, a vrchnost je začne trestat. Květ je zbaven rychtářství-na jeho místo nastoupí rychtář Ouřada, který začne svůj úřad důsledně a represivně zastávat. Ponocný je také zbaven úřadu a záhy poté umírá. Kníže vydává různé nasmyslné rozkazy, např. že mrtvoly mají být pochávány obalené v plátně a ne v rakvi, … Roste všeobecné napětí. Nový rychtář Ouřada prokleje a vyžene svoji ženu a syna, kteří nesouhlasí s jeho činy, a nakonec je omylem zabit jedním z mušketýrů, kteří hlídají okolí Podlesí. Květ a ještě jiný sedlák jsou mezitím uvězněni. Na žádost Světlušky jde za ně orodovat pan kaplan, avšak bezvýsledně. Květova žena se starostmi rozstoná a zemře. Světlušku pronásleduje Ouřadův syn Vavřina, který ji miluje. Ona jej ale nechce a Vavřina ji prokleje a utíká do světa. Mezitím se muži začnou mobilizovat, nejprve pod vedením jistého bláznivého kněze Jeronýma a poté Refundy, a začínají vzpouru. Refundovi se podaří dostat Květa i sedláka z vězení. Celý oddíl vzbouřenců se shromažďuje v jednom dolíku, kde poletují malá světélka, kterým se říká bludné duše, a jsou to dle legend duše zemřelých. Mezi nimi, jak vzbouřenci věří, létá i duše Lucilie, zemřelé dcery bývalého knížete, která milovala prostý český lid. Vzpomínka na ni vzbouřence posiluje. Refunda se ostatním příznává ke svému původu - je z mocného knížecího rodu Kolovratů a v mládí miloval slečnu Lucilii, která záhy zemřela.
Na zámku onemocní syn knížete a v horečkách začne mluvit česky. Kníže je zdrcen a je schopen čehokoli pro jeho uzdravení. Vtom k němu přichází Refunda s požadavky vzbouřenců. Využije prapodivných řečí o svém zázračném původu a knížeti slíbí, že se mu syn uzdraví, jestliže mu vyhoví. Tak se stane a Refunda se vrací. Mezitím ale vypukly boje a mladý kaplan byl smrtelně raněn. Lid začne žít v míru a opět poslušně pracovat. Světluška se s láskou postará o umírajícího kněze a rozhodne se do konce svého života nevdat. To ale poruší na přání svého otce. Stane se matkou dvou dcer. Po létech se setkává se slepým a téměř chromým Vavřinou a je svědkem jeho setkání s matkou po dlouhém odloučení.
Postavy:
Květ - hrdý, statečný sedlák; stojí si za svým názorem
Refunda - záhadný; vypadá jako tulák původem šlechtic; má vůdcovské schopnosti
Světluška - poslušná dcera Květova; obětavá, čestná, schopná snášet útrapy
Hlavním hrdinou není určitá postava, ale prostý český lid, který si dokáže jít za svým názorem.
Babička – Obrazy venkovského života od Boženy Němcové
- Rozsáhlejší povídka z venkovského prostředí
- Odehrává se v ratibořickém údolí (dnes Babiččino údolí) na Starém bělidle, ve mlýně, v myslivně a okolí
- V povídce zachyceny příběhy obyvatel údolí, které se proplétají s osudy babičky (Madly) a rodiny Proškovy
- Děj začíná babiččiným příjezdem na Staré bělidlo, kde se seznamuje se svými malými vnuky (nejstarší Barunka, Jan, Vilímek, nejmladší Adelka) a po letech se setkává s dcerou Terezou a jejím mužem, panským kočím Janem Proškem (německého původu). Babička dříve žila v malé horské vesničce se služkou Bětkou. Babička k dětem velmi přilne, pomáhá v domě, radí, stará se o domácnost…Dodržuje staročeské zvyky a tradice a předává je svým vnukům navzdory přání jejich matky, která má „panské zvyky“ (babička např. nabízí chleba městským paničkám). Je skromná, pracovitá, pomáhá ostatním obyvatelům údolí, naslouchá, je velmi spořivá a shovívavá. Je také vlastenka – nelíbí se jí, že si její dcera vzala Němce, ale když ho pozná, oblíbí si ho. Díky své povaze se brzy stane váženou osobou v údolí. Sousedé k ní chodí pro radu i pro potěšení z jejích vyprávění ( její muž Jiří, jeho vojenské povolání, její osudy, když ovdověla, jak žila, jak se setkala s císařem Josefem atd.) Nejvíce ji navštěvuje mlynář přezdívaný pan otec, myslivec, mladá šenkýřka Kristla, později i paní kněžna a komtesa Hortenzie.
- Babička miluje svá vnoučata, nejvíce však přilnula k Barunce, nejstarší a nejmoudřejší z dětí. Učí ji všem tradicím a předává jí své názory, klade jí na srdce především důležitost víry v Boha a úcty k rodné zemi. Poukazuje také na důležitost vzdělání.
- Příběh končí babiččinou smrtí (bylo jí kolem 80 let), k její smrtelné posteli přišla celá rodina: její dcery Tereza, Johana a syn Kašpar, všechna vnoučata, kněžna, sousedé, služebné, dokonce i zvířata (Sultán a Tyrl).
- V povídce se prolínají samostatné příběhy obyvatel:
• Viktorka – dcera sedláka ze Žernova, její příběh vypráví babičce pan otec. Viktorka byla mladé krásné děvče, měla spoustu nápadníků, ale nechtěla žádného z nich. I přes varování, že nakonec přebere, odmítá všechny ženichy. Jednoho dne přišli do vsi „černí myslivci“, mezi nimi jeden muž s uhrančivýma očima. Neustále Viktorku pronásledoval, ta v zoufalství vyhledala pomoc kovářky a jejích „kouzel“. Nic však nepomohlo a Viktorka se do muže zanilovala. Když myslivci odešli, utekla za nimi. Dlouho se o ní nic nevědělo, snad jen že žije šťastně s myslivcem. Po letech se však vrátila do údolí – sešlá, poblázněná, v potrhaných šatech a snad s dítětem, které potom hodila do řeka. Žila v jeskyni, zpívala u splavu smutné písně. Lidí se bála, ale přijímala od nich jídlo. Lidé se ji snažili přivézt k rozumu, ale marně. Za nějaký čas, při veliké bouři, ji zabil strom, do kterého uhodil blesk. Mlynářova rodina jí s babiččinou pomocí vystrojila pohřeb.
• Paní kněžna – žije v ratibořickém zámku se svojí schovankou, komtesou Hortenzií. Seznamují se s babičkou a jejími vnuky v altánku v lese. Kněžna zaměstnává pana Jana ( babiččina zetě) jako svého kočího, ten ji musí každou zimu doprovázet do Vídně. Kněžna si babičku i děti oblíbí, pozve je k sobě do zámku a přijme babičku jako svou přítelkyni. Obdivuje její moudrost a upřímnost („Šťastná to žena“). Na zimu kněžna odjede do Vídně i s Hortenzií, na jaře se babička dozvídá, že komtesa onemocněla záhadnou nemocí. Když se kněžna v létě vrací do zámku, navštíví Hortenzie babičku. Ukazuje jí své kresby, na jedné z nich stojí florentský mladík. Babička pozná, že ho komtesa miluje a odhalí příčinu „nemoci“. Poradí kněžně, aby ji poslala zpět do Florencie, odkud komtesa pochází, pak se děvče uzdraví. Kněžna pochopí, Hortenzie odjíždí za svým mladým malířem do Florencie a provdá se za něj. Po roce manželství však Hortenzie zemřela a zanechala po sobě syna. Kněžna se s ním vrací do Ratibořic a ukazuje ho babičce, která je smrtí mladé komtesy zdrcena.
• Kristla – zde se nejvíce ukazují babiččiny „zásluhy“. Kristla je krásné mladé děvče, obsluhuje v hospodě svého otce (matka je již nemohoucí). Má spoustu nápadníků, mezi nimi i panstvo. Miluje však Jakuba Mílka, chtějí se vzít. Díky roztržce mezi Kristliným italským nápadníkem a Jakubem se milenci dostanou do potíží – spiknou se proti nim správce, jeho dcera Lucie a Ital. Chtějí poslat Jakuba na vojnu na 14 let. Zdrcení milenci nevědí co dělat, svěřují se babičce. Ta však víkam se obrátit, nabádá milence k trpělivosti. Jakub je odvelen a Kristla smutkem schází. Babička vyčkává návratu paní kněžny z Vídně, přimluví se u ní za milence a dojde k Jakubovu propuštění. Vrací se do údolí právě na „obžinky“, kdy Kristla nese kněžně dožínkový věnec. Milenci jsou šťastní, slaví se velká a bohatá svatba (babička opět všechno zařizuje a pomáhá).
• Kudrnovi – chudá a velmi početná rodina, jedí kočky a veverky. Otec Kudrna je flašinetář, mnoho tedy nevydělá. Babička vidí jejich bídu, přimluví se za ně u kněžny a ta dá Kudrnovi práce hlídače polí a peníze na přilepšenou. Rodina je tedy zabezpečena.
- V povídce je popsáno množství lidových zvyků a tradic: poutě, dračky, dožínky, vánoční zvyky ( lití olova a vosku, řezání jablek, plavení oříškových lodiček, vánoční hra o
sv.Dorotě…), masopust, házení věnečků, sbírání „devatera kvítí“, svatební zvyky,
pohřební zvyky, atd.
- Jsou popsány i změny v přírodě a souznění lidí s rodnou zemí, přírodní pohromy (povodeň, bouřky, sucho…)
- Autorka zachycuje množství lidové slovesnosti – pohádky, zkazky, pověsti, písně, říkadla, přísloví, vyprávění…
- Sociální vztahy ZNAČNĚ idealizované, patrná je autorčina snaha ukázat venkovský život jako ideální, plný lásky, pochopení a soudržnosti. ( dočetla jsem se, že ve skutečnosti byly vztahy mezi babičkou a její dcerou Terezou katastrofální a žily spolu pouze pár let. Ani Barunka (tedy Božena Němcová) nebyla ideální moudrou vnučkou, paní kněžna nebyla dobrotivá dáma). Předpokládá se, že Němcová si silně přikrášlovala své vzpomínky na dětsví, aby se snáze vyrovnala se složitou životní situací.
- V povídce je zřejmá i obrozenecká a vlastenecká tendence – babička miluje svou vlast a české lidi, mrzí ji, že její dcery si vzaly cizince ( Tereza Němce, Johana Chorvata). Nemá ráda novoty a cizí panské zvyky, pobuřuje ji neúcta k vlasti a českým lidovým tradicím.
- Odehrává se v ratibořickém údolí (dnes Babiččino údolí) na Starém bělidle, ve mlýně, v myslivně a okolí
- V povídce zachyceny příběhy obyvatel údolí, které se proplétají s osudy babičky (Madly) a rodiny Proškovy
- Děj začíná babiččiným příjezdem na Staré bělidlo, kde se seznamuje se svými malými vnuky (nejstarší Barunka, Jan, Vilímek, nejmladší Adelka) a po letech se setkává s dcerou Terezou a jejím mužem, panským kočím Janem Proškem (německého původu). Babička dříve žila v malé horské vesničce se služkou Bětkou. Babička k dětem velmi přilne, pomáhá v domě, radí, stará se o domácnost…Dodržuje staročeské zvyky a tradice a předává je svým vnukům navzdory přání jejich matky, která má „panské zvyky“ (babička např. nabízí chleba městským paničkám). Je skromná, pracovitá, pomáhá ostatním obyvatelům údolí, naslouchá, je velmi spořivá a shovívavá. Je také vlastenka – nelíbí se jí, že si její dcera vzala Němce, ale když ho pozná, oblíbí si ho. Díky své povaze se brzy stane váženou osobou v údolí. Sousedé k ní chodí pro radu i pro potěšení z jejích vyprávění ( její muž Jiří, jeho vojenské povolání, její osudy, když ovdověla, jak žila, jak se setkala s císařem Josefem atd.) Nejvíce ji navštěvuje mlynář přezdívaný pan otec, myslivec, mladá šenkýřka Kristla, později i paní kněžna a komtesa Hortenzie.
- Babička miluje svá vnoučata, nejvíce však přilnula k Barunce, nejstarší a nejmoudřejší z dětí. Učí ji všem tradicím a předává jí své názory, klade jí na srdce především důležitost víry v Boha a úcty k rodné zemi. Poukazuje také na důležitost vzdělání.
- Příběh končí babiččinou smrtí (bylo jí kolem 80 let), k její smrtelné posteli přišla celá rodina: její dcery Tereza, Johana a syn Kašpar, všechna vnoučata, kněžna, sousedé, služebné, dokonce i zvířata (Sultán a Tyrl).
- V povídce se prolínají samostatné příběhy obyvatel:
• Viktorka – dcera sedláka ze Žernova, její příběh vypráví babičce pan otec. Viktorka byla mladé krásné děvče, měla spoustu nápadníků, ale nechtěla žádného z nich. I přes varování, že nakonec přebere, odmítá všechny ženichy. Jednoho dne přišli do vsi „černí myslivci“, mezi nimi jeden muž s uhrančivýma očima. Neustále Viktorku pronásledoval, ta v zoufalství vyhledala pomoc kovářky a jejích „kouzel“. Nic však nepomohlo a Viktorka se do muže zanilovala. Když myslivci odešli, utekla za nimi. Dlouho se o ní nic nevědělo, snad jen že žije šťastně s myslivcem. Po letech se však vrátila do údolí – sešlá, poblázněná, v potrhaných šatech a snad s dítětem, které potom hodila do řeka. Žila v jeskyni, zpívala u splavu smutné písně. Lidí se bála, ale přijímala od nich jídlo. Lidé se ji snažili přivézt k rozumu, ale marně. Za nějaký čas, při veliké bouři, ji zabil strom, do kterého uhodil blesk. Mlynářova rodina jí s babiččinou pomocí vystrojila pohřeb.
• Paní kněžna – žije v ratibořickém zámku se svojí schovankou, komtesou Hortenzií. Seznamují se s babičkou a jejími vnuky v altánku v lese. Kněžna zaměstnává pana Jana ( babiččina zetě) jako svého kočího, ten ji musí každou zimu doprovázet do Vídně. Kněžna si babičku i děti oblíbí, pozve je k sobě do zámku a přijme babičku jako svou přítelkyni. Obdivuje její moudrost a upřímnost („Šťastná to žena“). Na zimu kněžna odjede do Vídně i s Hortenzií, na jaře se babička dozvídá, že komtesa onemocněla záhadnou nemocí. Když se kněžna v létě vrací do zámku, navštíví Hortenzie babičku. Ukazuje jí své kresby, na jedné z nich stojí florentský mladík. Babička pozná, že ho komtesa miluje a odhalí příčinu „nemoci“. Poradí kněžně, aby ji poslala zpět do Florencie, odkud komtesa pochází, pak se děvče uzdraví. Kněžna pochopí, Hortenzie odjíždí za svým mladým malířem do Florencie a provdá se za něj. Po roce manželství však Hortenzie zemřela a zanechala po sobě syna. Kněžna se s ním vrací do Ratibořic a ukazuje ho babičce, která je smrtí mladé komtesy zdrcena.
• Kristla – zde se nejvíce ukazují babiččiny „zásluhy“. Kristla je krásné mladé děvče, obsluhuje v hospodě svého otce (matka je již nemohoucí). Má spoustu nápadníků, mezi nimi i panstvo. Miluje však Jakuba Mílka, chtějí se vzít. Díky roztržce mezi Kristliným italským nápadníkem a Jakubem se milenci dostanou do potíží – spiknou se proti nim správce, jeho dcera Lucie a Ital. Chtějí poslat Jakuba na vojnu na 14 let. Zdrcení milenci nevědí co dělat, svěřují se babičce. Ta však víkam se obrátit, nabádá milence k trpělivosti. Jakub je odvelen a Kristla smutkem schází. Babička vyčkává návratu paní kněžny z Vídně, přimluví se u ní za milence a dojde k Jakubovu propuštění. Vrací se do údolí právě na „obžinky“, kdy Kristla nese kněžně dožínkový věnec. Milenci jsou šťastní, slaví se velká a bohatá svatba (babička opět všechno zařizuje a pomáhá).
• Kudrnovi – chudá a velmi početná rodina, jedí kočky a veverky. Otec Kudrna je flašinetář, mnoho tedy nevydělá. Babička vidí jejich bídu, přimluví se za ně u kněžny a ta dá Kudrnovi práce hlídače polí a peníze na přilepšenou. Rodina je tedy zabezpečena.
- V povídce je popsáno množství lidových zvyků a tradic: poutě, dračky, dožínky, vánoční zvyky ( lití olova a vosku, řezání jablek, plavení oříškových lodiček, vánoční hra o
sv.Dorotě…), masopust, házení věnečků, sbírání „devatera kvítí“, svatební zvyky,
pohřební zvyky, atd.
- Jsou popsány i změny v přírodě a souznění lidí s rodnou zemí, přírodní pohromy (povodeň, bouřky, sucho…)
- Autorka zachycuje množství lidové slovesnosti – pohádky, zkazky, pověsti, písně, říkadla, přísloví, vyprávění…
- Sociální vztahy ZNAČNĚ idealizované, patrná je autorčina snaha ukázat venkovský život jako ideální, plný lásky, pochopení a soudržnosti. ( dočetla jsem se, že ve skutečnosti byly vztahy mezi babičkou a její dcerou Terezou katastrofální a žily spolu pouze pár let. Ani Barunka (tedy Božena Němcová) nebyla ideální moudrou vnučkou, paní kněžna nebyla dobrotivá dáma). Předpokládá se, že Němcová si silně přikrášlovala své vzpomínky na dětsví, aby se snáze vyrovnala se složitou životní situací.
- V povídce je zřejmá i obrozenecká a vlastenecká tendence – babička miluje svou vlast a české lidi, mrzí ji, že její dcery si vzaly cizince ( Tereza Němce, Johana Chorvata). Nemá ráda novoty a cizí panské zvyky, pobuřuje ji neúcta k vlasti a českým lidovým tradicím.
Antonín Ladislav Puchmajer: Sebrané básně 1795
Sebrané básně mají dva díly, přičemž první je rozdělen do tří svazků.
Puchmajerovy básně jsou většinou pravidelné, užívají sylabotónický verš a většinou se snaží o pravidelnost, co se týče dlouhých a krátkých slabik. Rým je pravidelný, obkročný nebo střídavý, schéma veršů v jedné básni je tím pádem také v každé sloce stejné. Jeho básně (hlavně z prvního svazku) jsou rytmické a dá se říci i melodické, připomínají texty písní. Tuto domněnku potvrzuje i užití refrénu v podobě opakujících se veršů i celých slok. První a svazek prvního dílu je složen především z oslavných básní na české hrdiny (např. Jana Žižku), Boha, i tématiku milostnou či bájeslovnou. Najdeme zde i překlady biblických žalmů.
V druhém svazku pak veršované bajky, které nejsou již tak pravidelné jako svazek první. Ve třetím svazku najdeme překlad Publa Ovidia Mara a Homérovy Iliady.
Druhý díl je věnován básni Crám Gnídský, což je překlad z francouzštiny podle Karla Sekondata Montesquie.
V předmluvě k básním nabádá Puchmajer básníky, aby dbali pravidelností a ničeho se nebáli, ale zkoušeli psát a „což dobrého, vlasti prospěšného a jazyku přiměřeného jest, toho se drželi.“ Vysvětluje zde také různé druhy střídaní přízvuků, právě v návaznosti na délku slabik. Básně jsou pak jasným příkladem pokusu dodat české literatuře kvalitní překlady i původní básně vycházející z lidové tradice.
Mám vydání z roku 1881, ale v předmluvě je psáno: Předmluva k prvnímu vydání z r.1833.
Z toho usuzuji že poprvé vyšly v roce 1833.
Puchmajerovy básně jsou většinou pravidelné, užívají sylabotónický verš a většinou se snaží o pravidelnost, co se týče dlouhých a krátkých slabik. Rým je pravidelný, obkročný nebo střídavý, schéma veršů v jedné básni je tím pádem také v každé sloce stejné. Jeho básně (hlavně z prvního svazku) jsou rytmické a dá se říci i melodické, připomínají texty písní. Tuto domněnku potvrzuje i užití refrénu v podobě opakujících se veršů i celých slok. První a svazek prvního dílu je složen především z oslavných básní na české hrdiny (např. Jana Žižku), Boha, i tématiku milostnou či bájeslovnou. Najdeme zde i překlady biblických žalmů.
V druhém svazku pak veršované bajky, které nejsou již tak pravidelné jako svazek první. Ve třetím svazku najdeme překlad Publa Ovidia Mara a Homérovy Iliady.
Druhý díl je věnován básni Crám Gnídský, což je překlad z francouzštiny podle Karla Sekondata Montesquie.
V předmluvě k básním nabádá Puchmajer básníky, aby dbali pravidelností a ničeho se nebáli, ale zkoušeli psát a „což dobrého, vlasti prospěšného a jazyku přiměřeného jest, toho se drželi.“ Vysvětluje zde také různé druhy střídaní přízvuků, právě v návaznosti na délku slabik. Básně jsou pak jasným příkladem pokusu dodat české literatuře kvalitní překlady i původní básně vycházející z lidové tradice.
Mám vydání z roku 1881, ale v předmluvě je psáno: Předmluva k prvnímu vydání z r.1833.
Z toho usuzuji že poprvé vyšly v roce 1833.
15. Aktuální členění výpovědi. Pořádek slov
AKTUÁLNÍ ČLENĚNÍ VÝPOVĚDI
- každá věta souvislé promluvy navazuje na větu předcházející nebo na situaci, o níž se mluví
- aktuální členění výpovědi člení větu na východisko (základ výpovědi, téma, to, co je známé ze souvislosti) a jádro (réma, nová část sdělení)
▫ slovosled objektivní: V - J, v oznamovacích větách bez citového zaujetí (Máte tady pěkný pořádek.)
▫ slovosled subjektivní: J - V, v citově zabarvené výpovědi (Krásný den to byl!), při důrazu (Čert aby je vzal!), ve větách tázacích, žádacích, zvolacích (Pěkný pořádek tady máte!)
POŘÁDEK SLOV VE VĚTĚ
- slovosled v češtině je volný, nikoliv však libovolný, na pořádek slov ve větě má vliv několik činitelů:
▫ činitel významový (viz aktuální členění výpovědi): = nejdůležitější hledisko; v klidném projevu (oznamovací věta) je nejdůležitější sdělení (jádro výpovědi) na konci (je tam i větný přízvuk); při změně postoje mluvčího ke skutečnosti (citově zabarvená výpověď) stojí jádro na začátku (zdůrazněno i zvukově)
Zítra půjdeš do školy. - Do školy zítra půjdeš!
Odpoledne přijel tatínek. - Tatínek už je tady!
▫ činitel mluvnický (gramatický): = vedlejší hledisko; obvyklý pořádek slov podle jejich gramatické funkce, např. substantivní přívlastek (neshodný) stojí za řídícím substantivem (město Praha), ale i výjimky - termíny (kyselina sírová), starobylé názvy (Univerzita Karlova), pokud je přívlastek více rozvitý, stojí také za substantivem; adjektivní přívlastek (shodný) stojí před substantivem (můj otec, velmi dobrá práce)
▫ činitel rytmický (zvukový): má vliv především na postavení příklonek
- příklonky = krátké tvary zájmen nebo tvary slovesa být (jsem, bych), na kterých nikdy není přízvuk a kladou se ve větě jednoduché za první přízvučný úsek (jednoslovný nebo rozvitý), ve vedlejších větách se kladou za spojovací výraz, více příklonek ve větě: 1) jsem, bych…, 2) se, si, 3) mi, tě, ho…byl
- větné členy ve větách řadíme tak, aby se k sobě nedostaly členy, které k sobě skladebně nepatří. Došlo by tak k vytvoření falešných skladebních dvojic (Schválili jednomyslně navrhovaný zákon.).
- musíme dávat pozor na slovosledné chyby. Ve větě nesmíme dávat dvě předložky vedle sebe (Díval jsem se na v neděli vysílaný film.). Dále platí, že příslovečná určení klademe tak, aby bylo jednoznačné, zda rozvíjí sloveso nebo přídavné jméno (Strouhala 3 dny staré housky. místo Strouhala housky staré 3 dny.).
- každá věta souvislé promluvy navazuje na větu předcházející nebo na situaci, o níž se mluví
- aktuální členění výpovědi člení větu na východisko (základ výpovědi, téma, to, co je známé ze souvislosti) a jádro (réma, nová část sdělení)
▫ slovosled objektivní: V - J, v oznamovacích větách bez citového zaujetí (Máte tady pěkný pořádek.)
▫ slovosled subjektivní: J - V, v citově zabarvené výpovědi (Krásný den to byl!), při důrazu (Čert aby je vzal!), ve větách tázacích, žádacích, zvolacích (Pěkný pořádek tady máte!)
POŘÁDEK SLOV VE VĚTĚ
- slovosled v češtině je volný, nikoliv však libovolný, na pořádek slov ve větě má vliv několik činitelů:
▫ činitel významový (viz aktuální členění výpovědi): = nejdůležitější hledisko; v klidném projevu (oznamovací věta) je nejdůležitější sdělení (jádro výpovědi) na konci (je tam i větný přízvuk); při změně postoje mluvčího ke skutečnosti (citově zabarvená výpověď) stojí jádro na začátku (zdůrazněno i zvukově)
Zítra půjdeš do školy. - Do školy zítra půjdeš!
Odpoledne přijel tatínek. - Tatínek už je tady!
▫ činitel mluvnický (gramatický): = vedlejší hledisko; obvyklý pořádek slov podle jejich gramatické funkce, např. substantivní přívlastek (neshodný) stojí za řídícím substantivem (město Praha), ale i výjimky - termíny (kyselina sírová), starobylé názvy (Univerzita Karlova), pokud je přívlastek více rozvitý, stojí také za substantivem; adjektivní přívlastek (shodný) stojí před substantivem (můj otec, velmi dobrá práce)
▫ činitel rytmický (zvukový): má vliv především na postavení příklonek
- příklonky = krátké tvary zájmen nebo tvary slovesa být (jsem, bych), na kterých nikdy není přízvuk a kladou se ve větě jednoduché za první přízvučný úsek (jednoslovný nebo rozvitý), ve vedlejších větách se kladou za spojovací výraz, více příklonek ve větě: 1) jsem, bych…, 2) se, si, 3) mi, tě, ho…byl
- větné členy ve větách řadíme tak, aby se k sobě nedostaly členy, které k sobě skladebně nepatří. Došlo by tak k vytvoření falešných skladebních dvojic (Schválili jednomyslně navrhovaný zákon.).
- musíme dávat pozor na slovosledné chyby. Ve větě nesmíme dávat dvě předložky vedle sebe (Díval jsem se na v neděli vysílaný film.). Dále platí, že příslovečná určení klademe tak, aby bylo jednoznačné, zda rozvíjí sloveso nebo přídavné jméno (Strouhala 3 dny staré housky. místo Strouhala housky staré 3 dny.).
14. Jazyk spisovný a útvary nespisovné
- národní jazyk - 1 ze základních znaků národa, historický jev- vyvíjí se společně s vývojem společnosti a lidské činnosti, výraz národní jednoty
SPISOVNÁ ČEŠTINA
- reprezentativní útvar národního jazyka, jednotný na celém území, celonárodní dorozumívací prostředek všech příslušníků našeho národa; jazyk státních a úředních dokumentů, literatury, jednací jazyk na veřejnosti - v tisku, rozhlase, TV, škole
- vznikla na základě středočeského nářečí; novodobá čeština - na základě veleslavínské češtiny Blahoslavovy doby
- hovorová čeština = mluvená podoba spisovné češtiny (neužívá knižních tvarů, volnější větná stavba, kratší věty, opakování ukazovacích zájmen, měně přenesené formulace, emocionální prvky – moc krásný, můžu, to je fakt)
NESPISOVNÉ ÚTVARY JAZYKA
▫ obecné čeština - běžná mluva na většině území (flaška, fajnovej, švindlovat)
- specifické rysy obecné češtiny:
▫ é - í (mléko - mlíko)
▫ -ý, -ý- - -ej, -ej- (mladý - mladej, pýcha - pejcha)
▫ v příčestí min. zaniklo -l (nesl - nes, vedl - ved)
▫ -ama, -ema, -ma (sousedy - sousedama, ženami - ženama)
▫ jsem - sem
▫ protetické v před o- (vokurka, zavopatřit)
▫ nářečí = dialekty - místně a zeměpisně odlišné - rozdíly ve slovní zásobě, hláskosloví, tvarosloví
- v současnosti zejména na venkově v mluvě starších
- nářečí se stírají vlivem školy, sdělovacích prostředků, rozmachu dopravy a snadného pohybu obyvatel
- pozůstatky:
▫ v Čechách v okrajových oblastech (chodské, podkrkonošské)
▫ na Moravě, větší rozdíly (hanácké - střed, moravskoslovenské - JV, lašské - SV Mor. a Slezsko)
▫ nadnářeční útvary = interdialekty - rozdíly mezi nářečími se stírají, přetrvávají nářeční znaky společné větším oblastem (interdialekt hanácký, lašský), obecná čeština = interdialekt český - nejdůležitější, na většině Čech i na Moravě, vyvíjí tlak i na spisovný jazyk
▫ sociální diferenciace češtiny
- rozdíly ve slovníku a frazeologii, nemají vlastní gramatiku
a) profesní mluva - mluva různých povolání (zednické pojmy: fanka, šalovat, kalfas; počítačové pojmy: odbouchnout, sejvnout)
b) slang - mluva zájmových skupin, emocionální zabarvení
▫ myslivecký - pírko, slechy, světla, brva
▫ studentský - koule, puma, matyka
▫ sportovní - meruna, banán
c) argot - mluva deklasovaných společenských vrstev, jazyk lidí okraje společnosti, některé výrazy přešly i do obecné češtiny (káča, prkenice, špicl, fízl, šlehnout si)
VÝVOJOVÉ TENDENCE SOUČASNÉ ČEŠTINY
- nerovnoměrný vývoj, nejrychlejší postup ve vývoji ve slovní zásobě - nutno pojmenovávat nové skutečnosti, pomalejší vývoj v gramatické stavbě
- za současný bývá označován jazyk posledních zhruba 50 let (tj. jazyk 3 žijících generací), ale i rozdíly mezi generacemi
- zdánlivě protikladné tendence:
terminologizace
růst počtu termínů v souvislosti s rozvojem vědy a techniky determinologizace
přechod termínů do oblasti méně odborné i neodborné (pojem, parametr, počítač)
demokratizace
rozšíření spisovné češtiny - vliv školy, vzdělání, růst jazykové úrovně uživatelů
odstraňování zastaralých slov, tvarů intelektualizace
vliv vědeckotechnického rozvoje; jmenné tvary, předložkové obraty (v důsledku, z hlediska)
integrace
stírání nářečních rozdílů, sjednocování
stylová diferenciace
osamostatnění řečnického a administrativního stylu
- stylové posuny v současné češtině:
a) prostředky nespisovné - spisovné hovorové prostředky - spisovná čeština v psaném projevu, prostředky neutrální - prostředky nabývají knižní povahy (častější)
(dříve nespisovné: holka, taky, peču, dělat - dnes spisovné)
b) prostředky knižní - prostředky neutrální - prostředky nespisovné (méně časté)
(dříve odborné: množina, astronaut - dnes běžně užívané)
- přejímání slov = internacionalizace:
- 1 ze způsobů obohacování slovní zásoby, dnes zvláště z angličtiny i jiných jazyků
- v oblasti vědy, techniky, populární hudby, sportu atd. (summit, software, heavy metal, šampiponát atd)
SPISOVNÁ ČEŠTINA
- reprezentativní útvar národního jazyka, jednotný na celém území, celonárodní dorozumívací prostředek všech příslušníků našeho národa; jazyk státních a úředních dokumentů, literatury, jednací jazyk na veřejnosti - v tisku, rozhlase, TV, škole
- vznikla na základě středočeského nářečí; novodobá čeština - na základě veleslavínské češtiny Blahoslavovy doby
- hovorová čeština = mluvená podoba spisovné češtiny (neužívá knižních tvarů, volnější větná stavba, kratší věty, opakování ukazovacích zájmen, měně přenesené formulace, emocionální prvky – moc krásný, můžu, to je fakt)
NESPISOVNÉ ÚTVARY JAZYKA
▫ obecné čeština - běžná mluva na většině území (flaška, fajnovej, švindlovat)
- specifické rysy obecné češtiny:
▫ é - í (mléko - mlíko)
▫ -ý, -ý- - -ej, -ej- (mladý - mladej, pýcha - pejcha)
▫ v příčestí min. zaniklo -l (nesl - nes, vedl - ved)
▫ -ama, -ema, -ma (sousedy - sousedama, ženami - ženama)
▫ jsem - sem
▫ protetické v před o- (vokurka, zavopatřit)
▫ nářečí = dialekty - místně a zeměpisně odlišné - rozdíly ve slovní zásobě, hláskosloví, tvarosloví
- v současnosti zejména na venkově v mluvě starších
- nářečí se stírají vlivem školy, sdělovacích prostředků, rozmachu dopravy a snadného pohybu obyvatel
- pozůstatky:
▫ v Čechách v okrajových oblastech (chodské, podkrkonošské)
▫ na Moravě, větší rozdíly (hanácké - střed, moravskoslovenské - JV, lašské - SV Mor. a Slezsko)
▫ nadnářeční útvary = interdialekty - rozdíly mezi nářečími se stírají, přetrvávají nářeční znaky společné větším oblastem (interdialekt hanácký, lašský), obecná čeština = interdialekt český - nejdůležitější, na většině Čech i na Moravě, vyvíjí tlak i na spisovný jazyk
▫ sociální diferenciace češtiny
- rozdíly ve slovníku a frazeologii, nemají vlastní gramatiku
a) profesní mluva - mluva různých povolání (zednické pojmy: fanka, šalovat, kalfas; počítačové pojmy: odbouchnout, sejvnout)
b) slang - mluva zájmových skupin, emocionální zabarvení
▫ myslivecký - pírko, slechy, světla, brva
▫ studentský - koule, puma, matyka
▫ sportovní - meruna, banán
c) argot - mluva deklasovaných společenských vrstev, jazyk lidí okraje společnosti, některé výrazy přešly i do obecné češtiny (káča, prkenice, špicl, fízl, šlehnout si)
VÝVOJOVÉ TENDENCE SOUČASNÉ ČEŠTINY
- nerovnoměrný vývoj, nejrychlejší postup ve vývoji ve slovní zásobě - nutno pojmenovávat nové skutečnosti, pomalejší vývoj v gramatické stavbě
- za současný bývá označován jazyk posledních zhruba 50 let (tj. jazyk 3 žijících generací), ale i rozdíly mezi generacemi
- zdánlivě protikladné tendence:
terminologizace
růst počtu termínů v souvislosti s rozvojem vědy a techniky determinologizace
přechod termínů do oblasti méně odborné i neodborné (pojem, parametr, počítač)
demokratizace
rozšíření spisovné češtiny - vliv školy, vzdělání, růst jazykové úrovně uživatelů
odstraňování zastaralých slov, tvarů intelektualizace
vliv vědeckotechnického rozvoje; jmenné tvary, předložkové obraty (v důsledku, z hlediska)
integrace
stírání nářečních rozdílů, sjednocování
stylová diferenciace
osamostatnění řečnického a administrativního stylu
- stylové posuny v současné češtině:
a) prostředky nespisovné - spisovné hovorové prostředky - spisovná čeština v psaném projevu, prostředky neutrální - prostředky nabývají knižní povahy (častější)
(dříve nespisovné: holka, taky, peču, dělat - dnes spisovné)
b) prostředky knižní - prostředky neutrální - prostředky nespisovné (méně časté)
(dříve odborné: množina, astronaut - dnes běžně užívané)
- přejímání slov = internacionalizace:
- 1 ze způsobů obohacování slovní zásoby, dnes zvláště z angličtiny i jiných jazyků
- v oblasti vědy, techniky, populární hudby, sportu atd. (summit, software, heavy metal, šampiponát atd)
13. Mluvnické kategorie jmen a sloves
- substantiva, adjektiva: pád, číslo, rod, vzor
- slovesa: mluvnická osoba, číslo, způsob, čas, slovesný vid a rod, třída, vzor
MLUVNICKÉ KATEGORIE JMEN
• pád
7 PÁDŮ OTÁZKY SYNTAKTICKÉ FUNKCE VĚCNÝ VÝZNAM PŘÍKLAD
1. nominativ Kdo? Co? bezpředložkový podmět původce nebo cíl děje; nominativ jmenovací Petr čte knihu. Kniha je čtena odborníky. město Praha, řezník Novák
2. genitiv Koho? Čeho? Čí? přívlastek i předmět přivlastňovací, původce i cíl děje, částečnost, vlastnost, srovnání; cílový, odlukový, částečnosti, záporový dílo J. Nerudy, přednáška profesora, potrestání viníka, sklenice vody, dívka modrých očí, starší tebe, dosáhnout cíle, odtrhnout od stopky, zbavit se nepřátel, nasypat cukru, nemá naděje
3. dativ Komu? Čemu? předmět nebo příslovečné určení přivlastňovací, prospěchový dát matce knihu
4. akuzativ Koho? Co? předmět cíl děje slyším hudbu
5. vokativ oslovení jednočlenná věta oslovení, zvolání výzva Pane!
6. lokál (o) kom? (o) čem? vždy předložkový převážně příslovečné určení i předmět okolnosti děje šel po mostě, slyšel o té události
7. instrumentál Kým? Čím? příslovečné určení, předmět, doplněk okolnosti děje jel autem, třásl stromem, zvolili ho předsedou
• jmenné číslo
a) singulár - dívka, tužka
b) plurál - dívky, tužky
c) zbytky duálu - na nohou, rukama, očičkama
- zvláštnosti:
- jména
a) pomnožná - tvar mn.č., ale označují jednu osobu, věc (kamna, Vánoce, Teplice)
b) hromadná - tvar j.č., ale označují jevy téhož druhu (uhlí, vojsko, mládež, lidstvo, stromoví)
c) látková - tvarem j.č. označují látku bez zřetele k množství (označují jak část, tak celek; písek, voda, mák, žito)
• jmenný rod
- u podstatných jmen, u přídavných jmen je rod dán rodem řídícího podstatného jména
a) přirozený: pes, fena, štěně
b) gramatický: mužský (maskulinum; životný, neživotný), ženský (femininum), střední (neutrum)
- zvláštnosti:
▫ biologická životnost - gramatická neživotnost (dobytek, hmyz, národ; opačně - nebožtík)
▫ mluvnický - přirozený rod (děvče, žabec)
▫ nevyjádřený rod (mandelinka je škůdce; sýkorka, had - kohout - slepice)
▫ vespolná (kůň - hřebec - klisna)
▫ kolísání v rodě nebo obourodá (spoj, rez, hřídel, náš Stáňa, vaše Jindra…)
▫ kolísání v životnosti (ledoborci/-e, bacili/-y…)
- životnost lze určit:
a) podle životných koncovek -i, -é, -ové
(výjimky: rodiče, koně, lidičky čekali - dni/dny plynuly)
b) podle 4.p. sg.:
▫ životná: tvary 1. a 4. pádu jsou rozdílné (pán - pána)
▫ neživotná: 1.p. = 4.p. (hrad - hrad)
MLUVNICKÉ KATEGORIE SLOVES
• slovesná osoba
- 1. osoba - v sg. vyjadřuje děj mluvčího (čtu), v pl. děj skupiny + mluvčího (čteme)
- 2. osoba - v sg. vyjadřuje děj adresátův (čteš), v pl. děj adresátův + ostatních - mimo mluvčího (čtete)
- 3. osoba - v sg. i v pl. vyjadřuje děj někoho jiného než mluvčího nebo adresáta (čte, čtou)
- slovesa neosobní - jen tvar 3. os.: přírodní jevy (prší), tělesné stavy (mrazí mě), smyslové vjemy (v kamnech praská) - základ jednočlenných vět
- slovesa osobní i neosobní: bolí mě zub - bolí mě v zádech
- 3. os. může vyjadřovat i všeobecný podmět (Hlásili to v rozhlase. V továrně zase stávkují.)
- záměny: ▫ 1. os. místo 2. - důvěrnost (Jak se máme?)
▫ 3. os. místo 1. - citovost (Maminka ti pomůže.)
▫ 3. os. místo 2. - uctivost (Co si slečna přeje?)
• slovesné číslo
a) jednotné (singulár) - čtu, čteš, čte
b) množné (plurál) - čteme, čtete, čtou
- do 15. stol. v ČJ dvojné číslo (duál) - dnes pouze zbytky (oběma, dvěma…)
- posuny v kategorii osoby a čísla:
▫ plurál autorský (skromnosti) - zeslabení významu 1.os. sg. (Přejdeme k výkladu = já)
▫ plurál majestatikus (slavnostní sloh panovníků) - zesílení významu 1. os. sg. (My, Karel IV., král český, jsme se rozhodli takto…)
▫ vykání - vyjádření úcty (Buďte tak laskav a pomozte mi.)
▫ onkání - dospělí k mladším, dnes archaické (Šel domů a vyspal se.)
▫ onikání - vyjádření společenské nadřazenosti, dnes archaické (Co ráčejí poroučet?)
• slovesný čas
a) objektivní (základní) - vzhledem k okamžiku promluvy; minulý, přítomný, budoucí
b) relativní (poměrný) - vzhledem k jinému ději; děj předčasný, současný, následný; vyjadřuje se souvětím nebo pomocí přechodníků (Když nám událost dovyprávěl, oddechli jsme si. Seskočiv z koně, prošel bránou.)
▫ čas přítomný (prézens) - děj v okamžiku promluvy, slovesa nedokonavá (nesu, tisknu, kryju/-i, sázím, dělám); u sloves dokonavých tvary času přítomného vyjadřují děj budoucí (zavolám)
- zpřítomňovací prézens - aktualizace minulosti (Tak jdu a vidím hroznou věc!)
- děj budoucí vyjádřený prézentem jako jistý (Za týden jsou Vánoce.)
▫ čas minulý (préteritum) - děj se udál před okamžikem promluvy
- příčestí minulé + prézentní tvary pomocného slovesa být: vezl jsem
- zkrácená hovorová podoba: viděls, tys tam byl, cos to napsal
- zvratné sloveso: smál ses, přál sis
- plusquamperfektum = čas předminulý (archaické): Královna odešla dveřmi, kterými byla přišla.
- vyjádření výsledku děje (perfektum) - příčestí trpné + tvary slovesa být, mít: je uvařeno, mám uvařeno (vařil a už uvařil)
▫ čas budoucí (futurum)
- forma složená (od nedokonavých sloves) - vyjadřuje děj následující za okamžikem promluvy (budu psát)
- forma jednoduchá (od dokonavých sloves) - vyjadřuje ukončení děje po okamžiku promluvy (dopíšu)
- u některých sloves pohybu (nedok.) se tvoří futurum pomocí předpony po- (poběžím, povezu) nebo pů- (půjdu)
- vyjádření a) nejistoty v přítomnosti (Asi bude nemocný. To bude pravda.)
b) výzvy (Budeš poslouchat?!)
c) výtky (Ty si budeš ležet, a já abych uklízela.)
• slovesný způsob
a) oznamovací (indikativ) - děj reálný v přítomnosti. minulosti, budoucnosti
- s částicemi - přání (Ať přijde!)
- výzva, rozkaz (Mlčíš! A padám!)
b) podmiňovací (kondicionál) - nereálný obsah slovesa (podmínka, přání, nejistota)
- kondicionál přítomný - potenciálně možný děj, probíhá v přítomnosti nebo budoucnosti (četl bych, četl bys, četl by, četli bychom, četli byste, četli by)
- kondicionál minulý - děj, který byl možný v minulosti, ale neuskutečnil se (byl bych (býval) četl, byl bys četl, byl by četl, byli bychom četli, byli byste četli, byli by četli)
- kondicionálem lze vyjádřit zdvořilost, úctu, skromnost, rozkaz (Co byste si přál? Prosila bych knížku. Mohl bych zaplatit? Měl bys chodit včas.)
c) rozkazovací (imperativ) - výzva, pokyn, rozkaz, rada
- pouze 3 tvary: ▫ 2.os. sg. (piš)
▫ 1.os. pl. (pišme)
▫ 2.os. pl. (pište)
- opisem vyjádřený rozkaz: Ať píše!
- pasivní tvary: buď pozdraven, buďme pozdraveni, buďte pozdraveni
• slovesný rod
- vyjadřuje vztah mezi původcem (případně cílem) děje a podmětem
a) činný (aktivum) - vyjadřuje, co činí podmět - v podmětu je původce děje (Učitel vyvolal žáka.)
b) trpný (pasivum) - vyjadřuje, co činí někdo jiný než podmět - v podmětu je cíl děje (Žák byl vyvolán učitelem.)
- vyjadřuje se:
▫ opisným tvarem trpným (Obchody byly uzavřeny.) - dok. slovesa
▫ zvratnou podobou slovesa (Obchody se otvírají v 8 hodin.) - nedok. slovesa
- dvojí rod mohou vyjadřovat jen slovesa předmětová; slovesa bezpředmětová (pršet, umět, stát…) trpný rod vyjádřit nemohou
• slovesný vid
= schopnost slovesa vyjádřit dokonavost nebo nedokonavost děje
a) slovesa dokonavá - děj dokončený (dočíst, zazpívat)
b) sloves nedokonavá - děj v průběhu (číst, zpívat)
- vidové dvojice: říci - říkat, nést - přinést, skočit - skákat
- obouvidovost: věnovat, obětovat, informovat
- jednovidovost - slovesa pouze dokonavá; nadchnout, přimět
- k utvoření sloves dokonavých slouží často předpony (dospat, vyletět), k utvoření sloves nedokonavých kmenové přípony, zvl. -a- (říkat), -ova- (kupovat), -va- (dávat)
• slovesné třídy
- z tvaru 3. os. sg. přít. času oznam. způsobu
I. nese, bere (tvrdé vzory), maže (měkký vzor), peče, umře (smíšené vzory)
II. tiskne, mine, začne
III. kryje, kupuje
IV. prosí, trpí, sází
V. dělá
Slovesné tvary neurčité:
a) infinitiv - slovníková forma slovesa
b) přechodníky - 3 tvary (sg. - m., f.+n.; pl. - všechny rody)
- přítomný: -a, -ouc, -ouce (nést)
-e/ě, -íc, -íce (mazat)
-eje, -ejíc, -ejíce (sázet)
-aje, -ajíc, -ajíce (volat)
- minulý: - 0, -ši, -še (přinést)
- v, -vši, -vše (seskočit)
c) příčestí - od kmene minulého
- minulé: -l, -la, -lo, -li, -ly, -la (nést)
- trpné: -(e)n, -(e)na, -(e)no, -(e)ni, -(e)ny, -(e)na (nést)
-t, -ta, -to, -ti, -ty, -ta (bít)
- z obou příčestí lze tvořit adjektiva slovesná (nesený, zapadlý)
d) podstatné jméno slovesné - od příčestí trpného + koncovka -í
- veden - vedení, kryt - krytí
- vyjadřují vid, zachovávají slovesnou vazbu (dosažení cíle, dosahování výsledků)
Vývojové tendence v tvaroslovném systému jmen současné češtiny
- všechny typy jmen i sloves nejsou stejně frekventované a produktivní
- produktivní morfologické typy jsou živé, atraktivní pro jiné typy:
a) některá jména přejímají tvary produktivních vzorů:
- jména typu kost a píseň (píseň je produktivní vzor), např. lodi i lodě, loďmi i loděmi, zdem i zdím, zdech i zdích
- vzoru kost se pevně drží jen 2 stará jména - věc,řeč + skupina produktivních jmen tvořených příponou -ost (starost)
b) tendence neměnit kmen:
- balíčcích i balíčkách (-ách je produktivní koncovka), rybníčcích i rybníčkách, střediscích i střediskách, jablcích i jablkách, v potoce i v potoku, jazyce i jazyku, kožiše i kožichu
c) méně časté krácení kmenové samohlásky, ale:
- blána - blan, brána - bran
- síla: silou - sílou, sil, silám - sílám, silách - sílách, silami - sílami
- ve 4. p. neživotných jmen někdy užijeme životný tvar (tvar 2. p.) → vyjádření expresivity:
- K svačině si koupím buřta. Střelil jsem pěkného góla. Našel velkého hřiba.
- jmenné tvary přídavných jmen → knižní:
- jsem toho dalek, buď pamětliv jeho napomenutí - běžné bos, jediné možné rád
- vývojový pohyb také u zájmen:
- dříve jen bez něho, dnes i něj (neutrální, ale původně nespisovné)
- původní, jedině spisovný tvar je ve 4. pádě zájmena ono se dnes chápe jako knižní, místo něho se dnes většinou užívá tvar ho
- tvar mne v 2. a 4. pádě dnes knižní, neutrální je tvar mě
Vývojové tendence v tvaroslovném systému sloves současné češtiny
- dochází k stylové neutralizaci tvarů původem hovorových:
- neutrální mažu, mažou - knižní maži, maží
- neutrální kryji, kupuji, kryjí, kupují - hovorové kryju, kupuju, kryjou, kupujou
- neutrální peču, pečou, peč, pečme, pečte, (péct) - knižní peku, pekou, pec, pecme, pecte, (péci)
- neutrální neseme, bereme, mažeme - hovorové nesem, berem, mažem
- neutrální přetnout - knižní přetít
- neutrální pracovat - knižní pracovati
- slovesa: mluvnická osoba, číslo, způsob, čas, slovesný vid a rod, třída, vzor
MLUVNICKÉ KATEGORIE JMEN
• pád
7 PÁDŮ OTÁZKY SYNTAKTICKÉ FUNKCE VĚCNÝ VÝZNAM PŘÍKLAD
1. nominativ Kdo? Co? bezpředložkový podmět původce nebo cíl děje; nominativ jmenovací Petr čte knihu. Kniha je čtena odborníky. město Praha, řezník Novák
2. genitiv Koho? Čeho? Čí? přívlastek i předmět přivlastňovací, původce i cíl děje, částečnost, vlastnost, srovnání; cílový, odlukový, částečnosti, záporový dílo J. Nerudy, přednáška profesora, potrestání viníka, sklenice vody, dívka modrých očí, starší tebe, dosáhnout cíle, odtrhnout od stopky, zbavit se nepřátel, nasypat cukru, nemá naděje
3. dativ Komu? Čemu? předmět nebo příslovečné určení přivlastňovací, prospěchový dát matce knihu
4. akuzativ Koho? Co? předmět cíl děje slyším hudbu
5. vokativ oslovení jednočlenná věta oslovení, zvolání výzva Pane!
6. lokál (o) kom? (o) čem? vždy předložkový převážně příslovečné určení i předmět okolnosti děje šel po mostě, slyšel o té události
7. instrumentál Kým? Čím? příslovečné určení, předmět, doplněk okolnosti děje jel autem, třásl stromem, zvolili ho předsedou
• jmenné číslo
a) singulár - dívka, tužka
b) plurál - dívky, tužky
c) zbytky duálu - na nohou, rukama, očičkama
- zvláštnosti:
- jména
a) pomnožná - tvar mn.č., ale označují jednu osobu, věc (kamna, Vánoce, Teplice)
b) hromadná - tvar j.č., ale označují jevy téhož druhu (uhlí, vojsko, mládež, lidstvo, stromoví)
c) látková - tvarem j.č. označují látku bez zřetele k množství (označují jak část, tak celek; písek, voda, mák, žito)
• jmenný rod
- u podstatných jmen, u přídavných jmen je rod dán rodem řídícího podstatného jména
a) přirozený: pes, fena, štěně
b) gramatický: mužský (maskulinum; životný, neživotný), ženský (femininum), střední (neutrum)
- zvláštnosti:
▫ biologická životnost - gramatická neživotnost (dobytek, hmyz, národ; opačně - nebožtík)
▫ mluvnický - přirozený rod (děvče, žabec)
▫ nevyjádřený rod (mandelinka je škůdce; sýkorka, had - kohout - slepice)
▫ vespolná (kůň - hřebec - klisna)
▫ kolísání v rodě nebo obourodá (spoj, rez, hřídel, náš Stáňa, vaše Jindra…)
▫ kolísání v životnosti (ledoborci/-e, bacili/-y…)
- životnost lze určit:
a) podle životných koncovek -i, -é, -ové
(výjimky: rodiče, koně, lidičky čekali - dni/dny plynuly)
b) podle 4.p. sg.:
▫ životná: tvary 1. a 4. pádu jsou rozdílné (pán - pána)
▫ neživotná: 1.p. = 4.p. (hrad - hrad)
MLUVNICKÉ KATEGORIE SLOVES
• slovesná osoba
- 1. osoba - v sg. vyjadřuje děj mluvčího (čtu), v pl. děj skupiny + mluvčího (čteme)
- 2. osoba - v sg. vyjadřuje děj adresátův (čteš), v pl. děj adresátův + ostatních - mimo mluvčího (čtete)
- 3. osoba - v sg. i v pl. vyjadřuje děj někoho jiného než mluvčího nebo adresáta (čte, čtou)
- slovesa neosobní - jen tvar 3. os.: přírodní jevy (prší), tělesné stavy (mrazí mě), smyslové vjemy (v kamnech praská) - základ jednočlenných vět
- slovesa osobní i neosobní: bolí mě zub - bolí mě v zádech
- 3. os. může vyjadřovat i všeobecný podmět (Hlásili to v rozhlase. V továrně zase stávkují.)
- záměny: ▫ 1. os. místo 2. - důvěrnost (Jak se máme?)
▫ 3. os. místo 1. - citovost (Maminka ti pomůže.)
▫ 3. os. místo 2. - uctivost (Co si slečna přeje?)
• slovesné číslo
a) jednotné (singulár) - čtu, čteš, čte
b) množné (plurál) - čteme, čtete, čtou
- do 15. stol. v ČJ dvojné číslo (duál) - dnes pouze zbytky (oběma, dvěma…)
- posuny v kategorii osoby a čísla:
▫ plurál autorský (skromnosti) - zeslabení významu 1.os. sg. (Přejdeme k výkladu = já)
▫ plurál majestatikus (slavnostní sloh panovníků) - zesílení významu 1. os. sg. (My, Karel IV., král český, jsme se rozhodli takto…)
▫ vykání - vyjádření úcty (Buďte tak laskav a pomozte mi.)
▫ onkání - dospělí k mladším, dnes archaické (Šel domů a vyspal se.)
▫ onikání - vyjádření společenské nadřazenosti, dnes archaické (Co ráčejí poroučet?)
• slovesný čas
a) objektivní (základní) - vzhledem k okamžiku promluvy; minulý, přítomný, budoucí
b) relativní (poměrný) - vzhledem k jinému ději; děj předčasný, současný, následný; vyjadřuje se souvětím nebo pomocí přechodníků (Když nám událost dovyprávěl, oddechli jsme si. Seskočiv z koně, prošel bránou.)
▫ čas přítomný (prézens) - děj v okamžiku promluvy, slovesa nedokonavá (nesu, tisknu, kryju/-i, sázím, dělám); u sloves dokonavých tvary času přítomného vyjadřují děj budoucí (zavolám)
- zpřítomňovací prézens - aktualizace minulosti (Tak jdu a vidím hroznou věc!)
- děj budoucí vyjádřený prézentem jako jistý (Za týden jsou Vánoce.)
▫ čas minulý (préteritum) - děj se udál před okamžikem promluvy
- příčestí minulé + prézentní tvary pomocného slovesa být: vezl jsem
- zkrácená hovorová podoba: viděls, tys tam byl, cos to napsal
- zvratné sloveso: smál ses, přál sis
- plusquamperfektum = čas předminulý (archaické): Královna odešla dveřmi, kterými byla přišla.
- vyjádření výsledku děje (perfektum) - příčestí trpné + tvary slovesa být, mít: je uvařeno, mám uvařeno (vařil a už uvařil)
▫ čas budoucí (futurum)
- forma složená (od nedokonavých sloves) - vyjadřuje děj následující za okamžikem promluvy (budu psát)
- forma jednoduchá (od dokonavých sloves) - vyjadřuje ukončení děje po okamžiku promluvy (dopíšu)
- u některých sloves pohybu (nedok.) se tvoří futurum pomocí předpony po- (poběžím, povezu) nebo pů- (půjdu)
- vyjádření a) nejistoty v přítomnosti (Asi bude nemocný. To bude pravda.)
b) výzvy (Budeš poslouchat?!)
c) výtky (Ty si budeš ležet, a já abych uklízela.)
• slovesný způsob
a) oznamovací (indikativ) - děj reálný v přítomnosti. minulosti, budoucnosti
- s částicemi - přání (Ať přijde!)
- výzva, rozkaz (Mlčíš! A padám!)
b) podmiňovací (kondicionál) - nereálný obsah slovesa (podmínka, přání, nejistota)
- kondicionál přítomný - potenciálně možný děj, probíhá v přítomnosti nebo budoucnosti (četl bych, četl bys, četl by, četli bychom, četli byste, četli by)
- kondicionál minulý - děj, který byl možný v minulosti, ale neuskutečnil se (byl bych (býval) četl, byl bys četl, byl by četl, byli bychom četli, byli byste četli, byli by četli)
- kondicionálem lze vyjádřit zdvořilost, úctu, skromnost, rozkaz (Co byste si přál? Prosila bych knížku. Mohl bych zaplatit? Měl bys chodit včas.)
c) rozkazovací (imperativ) - výzva, pokyn, rozkaz, rada
- pouze 3 tvary: ▫ 2.os. sg. (piš)
▫ 1.os. pl. (pišme)
▫ 2.os. pl. (pište)
- opisem vyjádřený rozkaz: Ať píše!
- pasivní tvary: buď pozdraven, buďme pozdraveni, buďte pozdraveni
• slovesný rod
- vyjadřuje vztah mezi původcem (případně cílem) děje a podmětem
a) činný (aktivum) - vyjadřuje, co činí podmět - v podmětu je původce děje (Učitel vyvolal žáka.)
b) trpný (pasivum) - vyjadřuje, co činí někdo jiný než podmět - v podmětu je cíl děje (Žák byl vyvolán učitelem.)
- vyjadřuje se:
▫ opisným tvarem trpným (Obchody byly uzavřeny.) - dok. slovesa
▫ zvratnou podobou slovesa (Obchody se otvírají v 8 hodin.) - nedok. slovesa
- dvojí rod mohou vyjadřovat jen slovesa předmětová; slovesa bezpředmětová (pršet, umět, stát…) trpný rod vyjádřit nemohou
• slovesný vid
= schopnost slovesa vyjádřit dokonavost nebo nedokonavost děje
a) slovesa dokonavá - děj dokončený (dočíst, zazpívat)
b) sloves nedokonavá - děj v průběhu (číst, zpívat)
- vidové dvojice: říci - říkat, nést - přinést, skočit - skákat
- obouvidovost: věnovat, obětovat, informovat
- jednovidovost - slovesa pouze dokonavá; nadchnout, přimět
- k utvoření sloves dokonavých slouží často předpony (dospat, vyletět), k utvoření sloves nedokonavých kmenové přípony, zvl. -a- (říkat), -ova- (kupovat), -va- (dávat)
• slovesné třídy
- z tvaru 3. os. sg. přít. času oznam. způsobu
I. nese, bere (tvrdé vzory), maže (měkký vzor), peče, umře (smíšené vzory)
II. tiskne, mine, začne
III. kryje, kupuje
IV. prosí, trpí, sází
V. dělá
Slovesné tvary neurčité:
a) infinitiv - slovníková forma slovesa
b) přechodníky - 3 tvary (sg. - m., f.+n.; pl. - všechny rody)
- přítomný: -a, -ouc, -ouce (nést)
-e/ě, -íc, -íce (mazat)
-eje, -ejíc, -ejíce (sázet)
-aje, -ajíc, -ajíce (volat)
- minulý: - 0, -ši, -še (přinést)
- v, -vši, -vše (seskočit)
c) příčestí - od kmene minulého
- minulé: -l, -la, -lo, -li, -ly, -la (nést)
- trpné: -(e)n, -(e)na, -(e)no, -(e)ni, -(e)ny, -(e)na (nést)
-t, -ta, -to, -ti, -ty, -ta (bít)
- z obou příčestí lze tvořit adjektiva slovesná (nesený, zapadlý)
d) podstatné jméno slovesné - od příčestí trpného + koncovka -í
- veden - vedení, kryt - krytí
- vyjadřují vid, zachovávají slovesnou vazbu (dosažení cíle, dosahování výsledků)
Vývojové tendence v tvaroslovném systému jmen současné češtiny
- všechny typy jmen i sloves nejsou stejně frekventované a produktivní
- produktivní morfologické typy jsou živé, atraktivní pro jiné typy:
a) některá jména přejímají tvary produktivních vzorů:
- jména typu kost a píseň (píseň je produktivní vzor), např. lodi i lodě, loďmi i loděmi, zdem i zdím, zdech i zdích
- vzoru kost se pevně drží jen 2 stará jména - věc,řeč + skupina produktivních jmen tvořených příponou -ost (starost)
b) tendence neměnit kmen:
- balíčcích i balíčkách (-ách je produktivní koncovka), rybníčcích i rybníčkách, střediscích i střediskách, jablcích i jablkách, v potoce i v potoku, jazyce i jazyku, kožiše i kožichu
c) méně časté krácení kmenové samohlásky, ale:
- blána - blan, brána - bran
- síla: silou - sílou, sil, silám - sílám, silách - sílách, silami - sílami
- ve 4. p. neživotných jmen někdy užijeme životný tvar (tvar 2. p.) → vyjádření expresivity:
- K svačině si koupím buřta. Střelil jsem pěkného góla. Našel velkého hřiba.
- jmenné tvary přídavných jmen → knižní:
- jsem toho dalek, buď pamětliv jeho napomenutí - běžné bos, jediné možné rád
- vývojový pohyb také u zájmen:
- dříve jen bez něho, dnes i něj (neutrální, ale původně nespisovné)
- původní, jedině spisovný tvar je ve 4. pádě zájmena ono se dnes chápe jako knižní, místo něho se dnes většinou užívá tvar ho
- tvar mne v 2. a 4. pádě dnes knižní, neutrální je tvar mě
Vývojové tendence v tvaroslovném systému sloves současné češtiny
- dochází k stylové neutralizaci tvarů původem hovorových:
- neutrální mažu, mažou - knižní maži, maží
- neutrální kryji, kupuji, kryjí, kupují - hovorové kryju, kupuju, kryjou, kupujou
- neutrální peču, pečou, peč, pečme, pečte, (péct) - knižní peku, pekou, pec, pecme, pecte, (péci)
- neutrální neseme, bereme, mažeme - hovorové nesem, berem, mažem
- neutrální přetnout - knižní přetít
- neutrální pracovat - knižní pracovati
12. Publicistický styl
- styl sdělovacích prostředků (novin, časopisů, rozhlasu, televize) + veřejných řečnických projevů (soudní řeč, kázání, proslov aj.)
- nejrychleji se vyvíjející styl
- funkce: informační (rychlé, objektivní, globální informace – příjemce si udělá názor), vzdělávací, získávací a přesvědčovací (ovlivňuje veřejné mínění ), zábavná
- projev veřejný, monologický i dialogický, forma psaná i mluvená
- publicistické projevy určeny široké veřejnosti
- požadavky: aktuálnost, pravdivost, všeobecná přístupnost a srozumitelnost, působivost, originalita, přesvědčivost, výrazová úspornost
- jazyk: spisovný, a to knižní i hovorový a ne zcela spisovný; specifické vyjadřování (osobitost novináře), přesnost a jednoznačnost, neotřelost, někdy humor, satira, ironie; publicismy (obraty používané jen v publicistice), odstavcový háček (poslední slova odstavce logicky souvisejí s počátkem následujícího)
- automatizace = využití předpokládaných ustálených výrazů; rychle informuje, umožňuje orientaci v textu (např. soud byl odročen, pachatel byl dopaden…); automatizace výrazů často vede k frázovitosti
- fráze = stereotypně užívané obraty, zmechanizovaná slovní spojení a otřelé obraty; soubor frází = frazeologie
- aktualizace = užití neobvyklého, nového výrazu k upoutání čtenáře a oživení textu
- způsoby aktualizace:
▫ ve spisovném textu se užívají výrazy z jiné stylové roviny (např. hovorové – tatrováci, lidové frazeologické obraty, výrazy knižní, zastaralé), dávají se do uvozovek
▫ užívají se slova v nezvyklých spojeních
▫ obměňují se frazeologická spojení
▫ kontrast
▫ slovní hříčky
▫ obrazné vyjadřování
▫ aktualizace ve větné stavbě – užití elipsy, subjektivního pořádku slov, jmenných a slovesně jmenných konstrukcí, nevlastních předložek
- opakovaná aktualizace se časem mění v automatizaci
- titulky: snaha zaujmout, stručné, výstižné, naznačují obsah, obvykle jednočlenné věty, důležitost grafické stránky (podtitulek, apod.)
- popisky: doprovod k vizuálními materiálu – stručné v présentu
- autoři novinových článků – novináři
- předpoklady novináře: všestranné vzdělání, spolehlivost, IQ, odhodlání, zdvořilost, etika, čestnost, přesnost, pracovitost, pohotovost, ověřování faktů, schopnost napsat text v krátké době bez dlouhé přípravy, nezaujatost, nestrannost, životní energie
- slohové útvary:
▫ informační, zpravodajské (zpráva, oznámení, inzerát, komuniké, referát, reportáž aj.)
▫ analytické, úvahové (úvodník, komentář, úvahové články, polemika, kritika, recenze, pamflet)
▫ beletristické – prvky uměleckého stylu (fejeton, sloupek, glosa, umělecká reportáž, črta, soudnička, causerie)
▫ v dialogizované podobě (interview apod.)
• zpráva:
- informace o veřejné události, která se již stala, její obsah je minulostí
- často spojena s hodnocením
- stručnost, heslovitost a grafická úprava
- důležité údaje: název akce, místo konání, časová informace (datum, hodina), obsah akce (téma)
• oznámení:
- informace o veřejné události, k níž teprve dojde, připravuje se, uskuteční se v budoucnu
- často osahuje výzvu k účasti
- stručnost, heslovitost a grafická úprava
- důležité údaje: název akce, místo konání, časová informace (datum, hodina), obsah akce (téma)
- oznámení v tištěné podobě = pozvánka
• inzerce, reklama:
- speciální druh oznámení v novinách, časopisech, televizi
- cíl: nabídka (koupě, prodej, zaměstnání, seznámení); upoutat, zaujmout, motivovat
- požadavek: maximální stručnost + působivost
- potřebné údaje: kdo, co, kde, kdy, proč
- jazyk: vždy spisovný, pozor na srozumitelnost zkratek
- grafické prostředky: typ, čitelnost, barva, výraznost, odlišnost písma
• referát:
- informuje o aktuálním dění, o průběhu jednání, akce, sportovní akce atd.
- podrobnější zpráva – informuje, hodnotí, přesvědčuje, získává, informuje
- jazyk: běžně známé výrazy, hodnotící výrazy
- ústní referát: mluvená podoba češtiny, jednodušší větná stavba, snaha o kontakt s posluchači (oslovení, i během referátu), autorský plurál (skromnosti), naznačení tématu a jeho stavby v úvodu, pečlivá výslovnost, řečnická působivost, vhodné tempo řeči
• reportáž:
- smíšený útvar s prvky odbornými uměleckými
- informuje o zajímavých místech, provozech na základě přímého pozorování a styku s lidmi, a to zajímavým způsobem
- cíl: názorná představa prostředí, události Þ „přímý přenos“ (dokumentární přesnost)
- požadavek: očité svědectví autora, pozorovatelský talent; živé, zajímavé vylíčení skutečné události
- jazyk: publicistické prostředky (působivost, zaujetí, názornost, zajímavost), expresivní aktualizované výrazy, obrazná vyjádření, konkrétnost, v závěru pointa
- shodné rysy se zprávou, referátem (informovanost, věcnost) a s fejetonem (působivost, názornost)
- slovní zásoba: přirovnání, opakování slov, oslovení, stylově zabarvená slova, kontrasty, metafory, hyperboly
- syntax: jednoduché věty, prostá souvětí, krátké věty, často neslovesné, vytýkání opisem („Nezapomene ten, kdo zažil…“), různé druhy vět
• úvodník:
- obsahuje hlavní téma, nejdůležitější informaci obvykle celospolečenského významu + rozbor a vyvození závěrečného hodnocení, oficiální stanovisko Þ v úvodu novin (1. strana), výrazný titulek
- jazyk: mírně využito živých jazykových prostředků, např. řečnické otázky, kontrasty, hromadění synonym, souřadně spojované výrazy (výčet)
- použití 1.osoby množného čísla
- styl celkově klidný, oficiální
• článek:
- delší útvar, podstatou je zpráva nebo komentář – někdy povaha kritické úvahy
- cíl: informovat, vzbudit pozornost, zájem, přesvědčit
- objektivnost
• komentář:
- druh novinového článku, v němž autor vyjadřuje svůj názor, zaujímá určité stanovisko k nějakému problému Þ osobní styl novináře, umění nesouhlasu, argumentace
- jazyk: pestrý, citově zabarvený styl; subjektivní ráz
- působivé a účinné jazykové prostředky
- větná stavba: věty zvolací, tázací, rozkazovací (naléhavost, působivost), řečnické otázky
• kritika:
- úvaha, která především hodnotí, posuzuje
- cíl: zjistit klady a nedostatky posuzovaného jevu, najít cestu k nápravě
- požadavky: objektivní posouzení skutečnosti, věcnost, pravdivost, ohled na obecný zájem
- kompozice: postup od konkrétních faktů, zobecnění poučení; využití analýzy (rozbor podstaty hodnoceného jevu)
- jazyk: hodnotící výrazy, někdy ironie, sarkasmus; vyjádření citového vztahu k posuzovanému jevu (obrazné, přenesené výrazy)
- syntax: věty zvolací, přací, tázací, řečnické otázky, výzvový infinitiv, kontrasty Þ působivost a přesvědčivost
• recenze:
- hodnocení vědeckého nebo uměleckého díla, zvl. nově vydaného, převaha informativních prvků nad kritikou
- cíl: pomoci čtenáři (orientace v literatuře), autorovi (dosažení vysoké umělecké úrovně díla), společnosti (rozvoj kultury)
- požadavky: objektivnost, argumentace + subjektivní názor, dojem kritika; osobní nezaujatost, široký kulturní a společenský rozhled
• fejeton:
- útvar publicistického a uměleckého stylu
- drobná zajímavá aktuální témata všedního dne, denního života v novém světle
- menší prozaický útvar, v novinách „pod čarou“
- zpracován zábavným lehčím tónem (ironický nebo humorný; Neruda: Kam s ním?); i fejetony vážné (Neruda: Jazyk český)
- cíl: vtipně a duchaplně upozornit na zajímavou věc nebo kritizovat veřejný jev, vyvolání okamžité reakce, odezvy Þ snaha věc napravit
- znaky: přítomnost úvahy – aktuálnost; stanoviska autora a jeho osobní zaujetí + konkrétní údaje a fakta, humor, komika, originalita
- jazyk: přístupný styl, vtipné formulace, neotřelé, komické spojování slov, neobvyklost spojeních spojení (nadsázka, obraznost, fantazie); hovorové prostředky, slova významově blízká (k zpřesnění, zesílení vyjádření), citově zabarvená slova, rčení, ironie, satira, působivý titul
- syntax: převaha jednoduchých vět, souvětí slučovací, z vedlejších vět převažují přívlastkové, paralelní řazení slov i vět
• sloupek:
- vtipná časová úvaha v jednom sloupci; vytříbený styl, kurzíva, na 1. straně novin
- původně ve 20.a 30. letech v Lidových novinách (Čapek, Poláček, Bass)
• glosa:
- krátká kritická poznámka k událostem a názorům
• kurzíva:
- novinářská aktualizující nebo zábavná stať, tištěná kurzívou
• causerie [kózrí]:
- vtipná novinářská úvaha o problému
- lehčí tón, duchaplnost, aktuálnost, zábavnost, často forma rozmluvy (Neruda, Machar, Čapek)
• črty:
- bez dramatické zápletky, výjevy ze života
• interwiev:
- písemně zpracované sdělení formou rozhovoru (dialogu) se známou nebo významnou osobností
- podstata: stručné otázky novináře a odpovědi tázané osoby; plynulá návaznost, výstižnost, zajímavost, aktuální tematika, společensky důležitá i zajímavá pro čtenáře
- kompozice: 1. Úvod – představení osobnosti, uvedení do situace
2. Vlastní rozhovor – otázky a odpovědi
3. Závěr – shrnutí, rozloučení
- jazyk: věcné a konkrétní otázky, vtipné odpovědi, přirozené nenásilné vyjadřování, spisovný jazyk (ne knižní prostředky), vhodnost hovorových prostředků, citově zabarvená slova (osobní zaujetí)
- větná stavba: jednoduché, ne příliš dlouhé věty, řečnické otázky, věty jednočlenné jmenné, nedokončené výpovědi (váhání)
- nejrychleji se vyvíjející styl
- funkce: informační (rychlé, objektivní, globální informace – příjemce si udělá názor), vzdělávací, získávací a přesvědčovací (ovlivňuje veřejné mínění ), zábavná
- projev veřejný, monologický i dialogický, forma psaná i mluvená
- publicistické projevy určeny široké veřejnosti
- požadavky: aktuálnost, pravdivost, všeobecná přístupnost a srozumitelnost, působivost, originalita, přesvědčivost, výrazová úspornost
- jazyk: spisovný, a to knižní i hovorový a ne zcela spisovný; specifické vyjadřování (osobitost novináře), přesnost a jednoznačnost, neotřelost, někdy humor, satira, ironie; publicismy (obraty používané jen v publicistice), odstavcový háček (poslední slova odstavce logicky souvisejí s počátkem následujícího)
- automatizace = využití předpokládaných ustálených výrazů; rychle informuje, umožňuje orientaci v textu (např. soud byl odročen, pachatel byl dopaden…); automatizace výrazů často vede k frázovitosti
- fráze = stereotypně užívané obraty, zmechanizovaná slovní spojení a otřelé obraty; soubor frází = frazeologie
- aktualizace = užití neobvyklého, nového výrazu k upoutání čtenáře a oživení textu
- způsoby aktualizace:
▫ ve spisovném textu se užívají výrazy z jiné stylové roviny (např. hovorové – tatrováci, lidové frazeologické obraty, výrazy knižní, zastaralé), dávají se do uvozovek
▫ užívají se slova v nezvyklých spojeních
▫ obměňují se frazeologická spojení
▫ kontrast
▫ slovní hříčky
▫ obrazné vyjadřování
▫ aktualizace ve větné stavbě – užití elipsy, subjektivního pořádku slov, jmenných a slovesně jmenných konstrukcí, nevlastních předložek
- opakovaná aktualizace se časem mění v automatizaci
- titulky: snaha zaujmout, stručné, výstižné, naznačují obsah, obvykle jednočlenné věty, důležitost grafické stránky (podtitulek, apod.)
- popisky: doprovod k vizuálními materiálu – stručné v présentu
- autoři novinových článků – novináři
- předpoklady novináře: všestranné vzdělání, spolehlivost, IQ, odhodlání, zdvořilost, etika, čestnost, přesnost, pracovitost, pohotovost, ověřování faktů, schopnost napsat text v krátké době bez dlouhé přípravy, nezaujatost, nestrannost, životní energie
- slohové útvary:
▫ informační, zpravodajské (zpráva, oznámení, inzerát, komuniké, referát, reportáž aj.)
▫ analytické, úvahové (úvodník, komentář, úvahové články, polemika, kritika, recenze, pamflet)
▫ beletristické – prvky uměleckého stylu (fejeton, sloupek, glosa, umělecká reportáž, črta, soudnička, causerie)
▫ v dialogizované podobě (interview apod.)
• zpráva:
- informace o veřejné události, která se již stala, její obsah je minulostí
- často spojena s hodnocením
- stručnost, heslovitost a grafická úprava
- důležité údaje: název akce, místo konání, časová informace (datum, hodina), obsah akce (téma)
• oznámení:
- informace o veřejné události, k níž teprve dojde, připravuje se, uskuteční se v budoucnu
- často osahuje výzvu k účasti
- stručnost, heslovitost a grafická úprava
- důležité údaje: název akce, místo konání, časová informace (datum, hodina), obsah akce (téma)
- oznámení v tištěné podobě = pozvánka
• inzerce, reklama:
- speciální druh oznámení v novinách, časopisech, televizi
- cíl: nabídka (koupě, prodej, zaměstnání, seznámení); upoutat, zaujmout, motivovat
- požadavek: maximální stručnost + působivost
- potřebné údaje: kdo, co, kde, kdy, proč
- jazyk: vždy spisovný, pozor na srozumitelnost zkratek
- grafické prostředky: typ, čitelnost, barva, výraznost, odlišnost písma
• referát:
- informuje o aktuálním dění, o průběhu jednání, akce, sportovní akce atd.
- podrobnější zpráva – informuje, hodnotí, přesvědčuje, získává, informuje
- jazyk: běžně známé výrazy, hodnotící výrazy
- ústní referát: mluvená podoba češtiny, jednodušší větná stavba, snaha o kontakt s posluchači (oslovení, i během referátu), autorský plurál (skromnosti), naznačení tématu a jeho stavby v úvodu, pečlivá výslovnost, řečnická působivost, vhodné tempo řeči
• reportáž:
- smíšený útvar s prvky odbornými uměleckými
- informuje o zajímavých místech, provozech na základě přímého pozorování a styku s lidmi, a to zajímavým způsobem
- cíl: názorná představa prostředí, události Þ „přímý přenos“ (dokumentární přesnost)
- požadavek: očité svědectví autora, pozorovatelský talent; živé, zajímavé vylíčení skutečné události
- jazyk: publicistické prostředky (působivost, zaujetí, názornost, zajímavost), expresivní aktualizované výrazy, obrazná vyjádření, konkrétnost, v závěru pointa
- shodné rysy se zprávou, referátem (informovanost, věcnost) a s fejetonem (působivost, názornost)
- slovní zásoba: přirovnání, opakování slov, oslovení, stylově zabarvená slova, kontrasty, metafory, hyperboly
- syntax: jednoduché věty, prostá souvětí, krátké věty, často neslovesné, vytýkání opisem („Nezapomene ten, kdo zažil…“), různé druhy vět
• úvodník:
- obsahuje hlavní téma, nejdůležitější informaci obvykle celospolečenského významu + rozbor a vyvození závěrečného hodnocení, oficiální stanovisko Þ v úvodu novin (1. strana), výrazný titulek
- jazyk: mírně využito živých jazykových prostředků, např. řečnické otázky, kontrasty, hromadění synonym, souřadně spojované výrazy (výčet)
- použití 1.osoby množného čísla
- styl celkově klidný, oficiální
• článek:
- delší útvar, podstatou je zpráva nebo komentář – někdy povaha kritické úvahy
- cíl: informovat, vzbudit pozornost, zájem, přesvědčit
- objektivnost
• komentář:
- druh novinového článku, v němž autor vyjadřuje svůj názor, zaujímá určité stanovisko k nějakému problému Þ osobní styl novináře, umění nesouhlasu, argumentace
- jazyk: pestrý, citově zabarvený styl; subjektivní ráz
- působivé a účinné jazykové prostředky
- větná stavba: věty zvolací, tázací, rozkazovací (naléhavost, působivost), řečnické otázky
• kritika:
- úvaha, která především hodnotí, posuzuje
- cíl: zjistit klady a nedostatky posuzovaného jevu, najít cestu k nápravě
- požadavky: objektivní posouzení skutečnosti, věcnost, pravdivost, ohled na obecný zájem
- kompozice: postup od konkrétních faktů, zobecnění poučení; využití analýzy (rozbor podstaty hodnoceného jevu)
- jazyk: hodnotící výrazy, někdy ironie, sarkasmus; vyjádření citového vztahu k posuzovanému jevu (obrazné, přenesené výrazy)
- syntax: věty zvolací, přací, tázací, řečnické otázky, výzvový infinitiv, kontrasty Þ působivost a přesvědčivost
• recenze:
- hodnocení vědeckého nebo uměleckého díla, zvl. nově vydaného, převaha informativních prvků nad kritikou
- cíl: pomoci čtenáři (orientace v literatuře), autorovi (dosažení vysoké umělecké úrovně díla), společnosti (rozvoj kultury)
- požadavky: objektivnost, argumentace + subjektivní názor, dojem kritika; osobní nezaujatost, široký kulturní a společenský rozhled
• fejeton:
- útvar publicistického a uměleckého stylu
- drobná zajímavá aktuální témata všedního dne, denního života v novém světle
- menší prozaický útvar, v novinách „pod čarou“
- zpracován zábavným lehčím tónem (ironický nebo humorný; Neruda: Kam s ním?); i fejetony vážné (Neruda: Jazyk český)
- cíl: vtipně a duchaplně upozornit na zajímavou věc nebo kritizovat veřejný jev, vyvolání okamžité reakce, odezvy Þ snaha věc napravit
- znaky: přítomnost úvahy – aktuálnost; stanoviska autora a jeho osobní zaujetí + konkrétní údaje a fakta, humor, komika, originalita
- jazyk: přístupný styl, vtipné formulace, neotřelé, komické spojování slov, neobvyklost spojeních spojení (nadsázka, obraznost, fantazie); hovorové prostředky, slova významově blízká (k zpřesnění, zesílení vyjádření), citově zabarvená slova, rčení, ironie, satira, působivý titul
- syntax: převaha jednoduchých vět, souvětí slučovací, z vedlejších vět převažují přívlastkové, paralelní řazení slov i vět
• sloupek:
- vtipná časová úvaha v jednom sloupci; vytříbený styl, kurzíva, na 1. straně novin
- původně ve 20.a 30. letech v Lidových novinách (Čapek, Poláček, Bass)
• glosa:
- krátká kritická poznámka k událostem a názorům
• kurzíva:
- novinářská aktualizující nebo zábavná stať, tištěná kurzívou
• causerie [kózrí]:
- vtipná novinářská úvaha o problému
- lehčí tón, duchaplnost, aktuálnost, zábavnost, často forma rozmluvy (Neruda, Machar, Čapek)
• črty:
- bez dramatické zápletky, výjevy ze života
• interwiev:
- písemně zpracované sdělení formou rozhovoru (dialogu) se známou nebo významnou osobností
- podstata: stručné otázky novináře a odpovědi tázané osoby; plynulá návaznost, výstižnost, zajímavost, aktuální tematika, společensky důležitá i zajímavá pro čtenáře
- kompozice: 1. Úvod – představení osobnosti, uvedení do situace
2. Vlastní rozhovor – otázky a odpovědi
3. Závěr – shrnutí, rozloučení
- jazyk: věcné a konkrétní otázky, vtipné odpovědi, přirozené nenásilné vyjadřování, spisovný jazyk (ne knižní prostředky), vhodnost hovorových prostředků, citově zabarvená slova (osobní zaujetí)
- větná stavba: jednoduché, ne příliš dlouhé věty, řečnické otázky, věty jednočlenné jmenné, nedokončené výpovědi (váhání)
11. Odchylky od větného schématu
ODCHYLKY OD VĚTNÉHO SCHÉMATU
▫ vsuvky (parenteze): spojení nebo věty do schématu vložené, vysvětlují, doplňují nebo hodnotí obsah výpovědi, obracejí se na posluchače, oddělují se čárkami, pomlčkami nebo závorkami, po syntaktické stránce jsou bez určení. (Takový úspěch jsem, upřímně řečeno, nečekal. Učí se – už asi jiný nebude – málokdy. Přísady chloridu vápenatého (1-1,5%) urychlují tuhnutí cementu.)
- před větou (předsunuté) – Jak víš, je svobodný.
- uprostřed věty – Je, jak víš, svobodný.
- za větou (přisunutá) – Je svobodný, jak víš.
▫ výpustka (elipsa): z větného schématu se vypouští to, co by se opakovalo nebo to, co si posluchač snadno doplní, časté v mluvených projevech (v psané podobě především v dramatu) (Co s tím? Další, prosím.)
▫ samostatný větný člen: vytýkají se před větu nebo stojí za větou, odkazuje se na ně příslovcem nebo ukazovacím zájmenem, odděluje se čárkou, typické pro mluvenou řeč zdůraznění (Na horách, tam bylo hezky. Eva, ta vše ví.)
▫ osamostatnělý větný člen: vyjadřování postupné, rozčleňování (Brodil se bahnem. Po kotníky. Sám., Bylo tam příjemné prostředí. A klid.)
- do věty se mluvnicky nezačleňuje oslovení, dále se neurčují citoslovce (Brr, to je zima!) a samostatné větné členy
SYNTAKTICKÉ CHYBY
- syntaktické chyby jsou odchylky od větné skladby podle syntaktického hlediska, považované za slohovou neobratnost
▫ zeugma: zanedbání dvojí vazby; spojení souřadných členů vazebním vztahem, který patří jen jednomu z nich (chtěl a volal po něčem místo chtěl něco a volal po něčem;, uvnitř i před budovou místo uvnitř budovy i před budovou)
▫ anakolut: vyšinutí z větné vazby; opuštění započatého větného schématu, přechod k jiné konstrukci (Člověk, když není opatrný, hned se mu něco ztratí. místo Člověk, když není opatrný, hned něco ztratí.).
▫ kontaminace: směšování (křížení) vazeb; správná vazba zaměněna s jinou, převzatou od slova podobného významu (cenit si něco – vážit si něčeho - nespr. cenit si něčeho; mimo Jendu – kromě Jendy - nespr. mimo Jendy)
▫ vsuvky (parenteze): spojení nebo věty do schématu vložené, vysvětlují, doplňují nebo hodnotí obsah výpovědi, obracejí se na posluchače, oddělují se čárkami, pomlčkami nebo závorkami, po syntaktické stránce jsou bez určení. (Takový úspěch jsem, upřímně řečeno, nečekal. Učí se – už asi jiný nebude – málokdy. Přísady chloridu vápenatého (1-1,5%) urychlují tuhnutí cementu.)
- před větou (předsunuté) – Jak víš, je svobodný.
- uprostřed věty – Je, jak víš, svobodný.
- za větou (přisunutá) – Je svobodný, jak víš.
▫ výpustka (elipsa): z větného schématu se vypouští to, co by se opakovalo nebo to, co si posluchač snadno doplní, časté v mluvených projevech (v psané podobě především v dramatu) (Co s tím? Další, prosím.)
▫ samostatný větný člen: vytýkají se před větu nebo stojí za větou, odkazuje se na ně příslovcem nebo ukazovacím zájmenem, odděluje se čárkou, typické pro mluvenou řeč zdůraznění (Na horách, tam bylo hezky. Eva, ta vše ví.)
▫ osamostatnělý větný člen: vyjadřování postupné, rozčleňování (Brodil se bahnem. Po kotníky. Sám., Bylo tam příjemné prostředí. A klid.)
- do věty se mluvnicky nezačleňuje oslovení, dále se neurčují citoslovce (Brr, to je zima!) a samostatné větné členy
SYNTAKTICKÉ CHYBY
- syntaktické chyby jsou odchylky od větné skladby podle syntaktického hlediska, považované za slohovou neobratnost
▫ zeugma: zanedbání dvojí vazby; spojení souřadných členů vazebním vztahem, který patří jen jednomu z nich (chtěl a volal po něčem místo chtěl něco a volal po něčem;, uvnitř i před budovou místo uvnitř budovy i před budovou)
▫ anakolut: vyšinutí z větné vazby; opuštění započatého větného schématu, přechod k jiné konstrukci (Člověk, když není opatrný, hned se mu něco ztratí. místo Člověk, když není opatrný, hned něco ztratí.).
▫ kontaminace: směšování (křížení) vazeb; správná vazba zaměněna s jinou, převzatou od slova podobného významu (cenit si něco – vážit si něčeho - nespr. cenit si něčeho; mimo Jendu – kromě Jendy - nespr. mimo Jendy)
10. Věty podle postoje mluvčího ke skutečnosti, věty podle složení (členitosti)
- syntax (skladba) = nauka o stavbě věty a souvětí; zkoumá principy spojování slov ve věty a utváření větných celků
- věta = základní jednotka jazykového projevu mající stránku významovou, mluvnickou, zvukovou a grafickou
- větou se v užším slova smyslu myslí abstraktní model, za konkrétní realizaci modelu považujeme výpověď
- spojením dvou nebo více vět ve větný celek vzniká souvětí
VĚTY PODLE POSTOJE MLUVČÍHO KE SKUTEČNOSTI
▫ oznamovací (konstatační, enunciativní): vyjadřují sdělení nebo informaci, končí tečkou, intonace klesavá, slovesný přísudek ve způsobu oznamovacím nebo podmiňovacím (Otec se domů vrátil pozdě večer. Rád bych mu pomohl.)
▫ tázací (interogativní): vyjadřují dotaz nebo otázku, zakončeny otazníkem, intonace většinou stoupavá nebo stoupavě klesavá, slovesný přísudek ve způsobu oznamovacím nebo podmiňovacím
a) otázky zjišťovací: odpověď „ano“ nebo „ne“, často uvozeny tázacími částicemi což, copak, zdali, aj. (Půjdeš dnes do kina? Copak dnes nepůjdeš do kina?)
b) otázky doplňovací: odpověď doplňuje to, co nevíme, vždy uvozeny zájmenem nebo příslovcem, (Kdo rozbil to okno? V kolik hodin se sejdeme?)
c) otázky vylučovací: odpověď jen jedna část otázky (Pojedeme k babičce, nebo zůstaneme doma?)
d) otázky řečnické: nevyžadují odpověď (předpokládá se záporná), významově oznamovací věta, formálně tázací (Může o tom někdo pochybovat?)
e) otázky rozvažovací: řešení osobní nejistoty (Co mám dělat? Mám tam jít?)
▫ žádací: vyjadřují rozkaz nebo přání
a) rozkazovací (imperativní): vyjadřují přímý rozkaz, výzvu, zákaz, žádost, prosbu nebo radu, zakončeny tečkou nebo vykřičníkem, intonace klesavá nebo stoupavě klesavá, slovesný přísudek ve způsobu rozkazovacím nebo infinitivu Otevři okno! Zavírat!)
b) přací (deziderativní): vyjadřují přání (citové zabarvení), ukončeny většinou vykřičníkem někdy tečkou, intonace klesavá, slovesný přísudek ve způsobu oznamovacím nebo podmiňovacím (Kéž by přestalo pršet! Ať už jsou prázdniny!)
- věty jakéhokoli druhu s citovým vyjádřením nazýváme větami zvolacími, vždy zakončeny vykřičníkem někdy i otazník s vykřičníkem, vzrušená modulace, slovesný přísudek ve způsobu oznamovacím nebo podmiňovacím ( Aby nás tak přistihl tatínek! Jak je krásně! Ty už zas něco potřebuješ?!)
VĚTY PODLE ČLENITOSTI
▫ věty dvojčlenné (označované též jako podmětové): mají část podmětovou i přísudkovou, tj. základní syntaktickou dvojici (oba základní větné členy) – vztah predikace
a) s přísudkem slovesným (sloveso v určitém tvaru): Slunce svítí.
b) s přísudkem jmenným se sponou: Čas jsou peníze. Kotě je hravé. Život není jen pracovat.
c) s přísudkem jmenným beze spony: Mladost radost. Vstupné dobrovolné. Kniha – přítel člověka.
d) s nevyjádřeným nebo všeobecným podmětem: Čtu knihu. Četli to ve třídě.
▫ věty jednočlenné (označované též jako bezpodmětové): nemají základní syntaktickou dvojici, ale jen jeden základ (fundament), tj. větný člen holý nebo rozvitý
a) slovesné (verbální): vyjadřují přírodní jevy (Hřmělo. Prší.), tělesné stavy (Bolí mě hlava.), duševní stavy (Stýská se mi.), smyslové vjemy (V kamnech praská.), někdy obsahují neosobní tvar slovesa (Jede se k moři. Nebylo o tom rozhodnuto.) nebo jsou vyjádřeny infinitivem (Nekouřit! Zavírat!)
b) neslovesné:
- jmenné substantivní: nápisy, názvy, tituly, hesla (Noviny Vysočiny,Té práce! vokativní: Pane Novák!)
- jmenné adjektivní: Vzrušující! Velmi zajímavé!
- jmenné adverbiální: Dobře! Na shledanou!
- citoslovečné: s citoslovci náladovými Ach! Běda!, volními Haló! Marš!, onomatopoickými Bú! Haf!
- částicové: s částicemi přitakávacími Ano.Ovšem. Zajisté.a zápornými Ne. Nikoliv.
- jednočlenné věty neslovesné a věta infinitivní se nověji označují pojmem větný ekvivalent (nepovažují se za věty v plném slova smyslu)
- věta = základní jednotka jazykového projevu mající stránku významovou, mluvnickou, zvukovou a grafickou
- větou se v užším slova smyslu myslí abstraktní model, za konkrétní realizaci modelu považujeme výpověď
- spojením dvou nebo více vět ve větný celek vzniká souvětí
VĚTY PODLE POSTOJE MLUVČÍHO KE SKUTEČNOSTI
▫ oznamovací (konstatační, enunciativní): vyjadřují sdělení nebo informaci, končí tečkou, intonace klesavá, slovesný přísudek ve způsobu oznamovacím nebo podmiňovacím (Otec se domů vrátil pozdě večer. Rád bych mu pomohl.)
▫ tázací (interogativní): vyjadřují dotaz nebo otázku, zakončeny otazníkem, intonace většinou stoupavá nebo stoupavě klesavá, slovesný přísudek ve způsobu oznamovacím nebo podmiňovacím
a) otázky zjišťovací: odpověď „ano“ nebo „ne“, často uvozeny tázacími částicemi což, copak, zdali, aj. (Půjdeš dnes do kina? Copak dnes nepůjdeš do kina?)
b) otázky doplňovací: odpověď doplňuje to, co nevíme, vždy uvozeny zájmenem nebo příslovcem, (Kdo rozbil to okno? V kolik hodin se sejdeme?)
c) otázky vylučovací: odpověď jen jedna část otázky (Pojedeme k babičce, nebo zůstaneme doma?)
d) otázky řečnické: nevyžadují odpověď (předpokládá se záporná), významově oznamovací věta, formálně tázací (Může o tom někdo pochybovat?)
e) otázky rozvažovací: řešení osobní nejistoty (Co mám dělat? Mám tam jít?)
▫ žádací: vyjadřují rozkaz nebo přání
a) rozkazovací (imperativní): vyjadřují přímý rozkaz, výzvu, zákaz, žádost, prosbu nebo radu, zakončeny tečkou nebo vykřičníkem, intonace klesavá nebo stoupavě klesavá, slovesný přísudek ve způsobu rozkazovacím nebo infinitivu Otevři okno! Zavírat!)
b) přací (deziderativní): vyjadřují přání (citové zabarvení), ukončeny většinou vykřičníkem někdy tečkou, intonace klesavá, slovesný přísudek ve způsobu oznamovacím nebo podmiňovacím (Kéž by přestalo pršet! Ať už jsou prázdniny!)
- věty jakéhokoli druhu s citovým vyjádřením nazýváme větami zvolacími, vždy zakončeny vykřičníkem někdy i otazník s vykřičníkem, vzrušená modulace, slovesný přísudek ve způsobu oznamovacím nebo podmiňovacím ( Aby nás tak přistihl tatínek! Jak je krásně! Ty už zas něco potřebuješ?!)
VĚTY PODLE ČLENITOSTI
▫ věty dvojčlenné (označované též jako podmětové): mají část podmětovou i přísudkovou, tj. základní syntaktickou dvojici (oba základní větné členy) – vztah predikace
a) s přísudkem slovesným (sloveso v určitém tvaru): Slunce svítí.
b) s přísudkem jmenným se sponou: Čas jsou peníze. Kotě je hravé. Život není jen pracovat.
c) s přísudkem jmenným beze spony: Mladost radost. Vstupné dobrovolné. Kniha – přítel člověka.
d) s nevyjádřeným nebo všeobecným podmětem: Čtu knihu. Četli to ve třídě.
▫ věty jednočlenné (označované též jako bezpodmětové): nemají základní syntaktickou dvojici, ale jen jeden základ (fundament), tj. větný člen holý nebo rozvitý
a) slovesné (verbální): vyjadřují přírodní jevy (Hřmělo. Prší.), tělesné stavy (Bolí mě hlava.), duševní stavy (Stýská se mi.), smyslové vjemy (V kamnech praská.), někdy obsahují neosobní tvar slovesa (Jede se k moři. Nebylo o tom rozhodnuto.) nebo jsou vyjádřeny infinitivem (Nekouřit! Zavírat!)
b) neslovesné:
- jmenné substantivní: nápisy, názvy, tituly, hesla (Noviny Vysočiny,Té práce! vokativní: Pane Novák!)
- jmenné adjektivní: Vzrušující! Velmi zajímavé!
- jmenné adverbiální: Dobře! Na shledanou!
- citoslovečné: s citoslovci náladovými Ach! Běda!, volními Haló! Marš!, onomatopoickými Bú! Haf!
- částicové: s částicemi přitakávacími Ano.Ovšem. Zajisté.a zápornými Ne. Nikoliv.
- jednočlenné věty neslovesné a věta infinitivní se nověji označují pojmem větný ekvivalent (nepovažují se za věty v plném slova smyslu)
9. Význam slova a jeho složky
• slovo = skupina hlásek (někdy jen jediná) tvořící ustálený celek a mající svůj ustálený význam; jednotka slovní zásoby (lexikální jednotka, lexém), v každém slově se spojuje stránka zvuková a významová
▫ pojmenovávají skutečnost - židle, jehlan (podst. jm., příd. jm., slovesa atd.)
▫ poukazují na skutečnost - tenhle, já (zájmena)
▫ vyjadřují pocity, výzvy, napodobují zvuky - brr, haló, haf (citoslovce)
▫ vyskytují se v gramatických konstrukcích - a, ale, nad, ať (spojky, předložky, částice)
▫ označují konkrétní a jedinečné skutečnosti (nemají obecný význam) - Eva, Novák, Labe (vlastní jména)
- pojmenování:
▫ jednoslovná - řeka, krychle
▫ víceslovná = sousloví - šicí stroj, základní škola
▫ odborné názvy = termíny - kočka domácí, kyselina sírová
▫ frazeologické spojení = frazémy - pro nic za nic, lev salónů, I mistr tesař se utne.
(pořekadla, pranostiky, rčení, přísloví)
VÝZNAM SLOVA
a) slovní = lexikální (věcný) - označuje určitý jev skutečnosti, tj. význam, který má slovo samo o sobě, uvedeno ve slovníku (lovec = člověk, který loví zvěř)
b) mluvnický = gramatický - nabývá ho až po spojení s jinými slovy ve větě, je vymezen mluvnickou stavbou jazyka, vyjadřuje různé mluvnické kategorie (lovec, lovit - různé slovní druhy; lovec, lovci - různé číslo, pád; lovec, lovení - různý jmenný rod apod.)
- rozlišujeme slova:
▫ lexikální - mají jen význam slovní, nedají se časovat ani skloňovat (citoslovce, částice)
▫ lexikálně gramatická, plnovýznamová - význam slovní i gramatický (podst. jm., příd. jm., zájm., čísl., slovesa)
▫ gramatická - vyjadřují větné vztahy (předložky, spojky, částice, pomocná slovesa)
- další význam slov:
▫ symbolický - slon = neohrabanost, pírko = lehkost, tyčka = hubenost
▫ slovotvorný - mají ho slova odvozená (pomocí předpon a přípon; přelet, počítačový) a složená (ropovod)
- pojmenování:
▫ značkové - je jen jakoby značkou označované věci; slova kořenná (ruka, železo, letět) a slovotvorně „neprůhledná“ (motyka); nemají slovotvorný význam
▫ popisné - svým slovotvorným významem jakoby popisuje označovaný jev (běžec, umyvadlo, lékárna)
SLOŽKY VÝZNAMU SLOVA
a) rozsah významu slova = souhrn jednotlivých předmětů a jevů , které se do pojmenování zahrnují (rostlina - strom, květina, obilí…)
b) obsah významu slova = souhrn všech podstatných a významových rysů, které musíme uvést, když chceme vysvětlit význam slova (lípa - má určité listy, dřevo, květ…)
- čím větší rozsah, tím menší obsah a naopak
rostlina – strom – lípa – lípa srdčitá
SLOHOVÉ ZABARVENÍ SLOV
a) slova slohově zabarvená - citově zabarvená, poetismy (luna, vesna), termíny, historismy, archaismy, slang,
- použitelná jen v některém nebo některých funkčních stylech
b) slova slohově neutrální - použitelná ve všech funkčních stylech
VÝZNAMOVÉ VZTAHY MEZI SLOVY
▫ souřadná - na stejné úrovni (pstruh - štika - lín, jablko - hruška - švestka)
▫ nadřazená - nejširší, nejobecnější pojem (ryba, ovoce)
▫ podřazená - významově přednější (pstruh, jablko)
▫ jednoznačná - zelený, mládež, termíny - skalpel, kyslík, vlastní jména - Praha, citoslovce - mňau
▫ mnohoznačná - většina slov má význam:
a) primární (základní) - oko (orgán), kohoutek (malý kohout)
b) sekundární (odvozený) - oko (v síti, pytlácké aj.), kohoutek (uzávěr vodovodu, mechanismus u zbraně, luční květina, nejvyšší místo v lopatkové oblasti savců)
SLOVA VÝZNAMOVĚ BLÍZKÁ
- mají podobný, ne však úplně stejný význam
- průhledný - průsvitný (průsvitné sklo není průhledné)
- ostýchavý - nesmělý (člověk – synonymní, ale pokus – pouze nesmělý)
ZMĚNY SLOVNÍHO VÝZNAMU
a) zužování významu (specializace) - slovo mělo původně širší rozsah, postupné zužování významu (dobytek - původně jakákoli kořist, nyní zvířata; nábytek - jakákoli získaná věc (cokoli nabytého), nyní zařízení bytu; palec - dříve jakýkoli prst, nyní jen ten jeden)
b) rozšiřování významu (generalizace) - zvětšování rozsahu , používání podřazeného slova pro celou skupinu (limonáda - původně jen citrónová, dnes jakákoli ovocná šťáva; zápas - původně jen řeckořímský, dnes jakékoli střetnutí)
c) přenášení pojmenování - přenesený význam
▫ metafora - na základě vnější podobnosti (oko - pův. smysl. orgán, - oko na polévce, punčoše, apod.; totéž: ucho, hřeben,…), druhem metafory je i personifikace - zosobnění
▫ metonymie - na základě vnitřní souvislosti (hlídka - pův. děj, skutečnost hlídání, - hlídající osoby), druhem metonymie je i synekdocha - část pojmenovává celek (tři neděle = týdny; rodná střecha,…)
d) změny v hodnocení
▫ zhoršování - chlap (pův. neurozený muž, dnes hanlivé)
▫ zlepšování - znamenitý (pův. velký, nyní významný, slavný)
▫ zeslabování (eufemismus) - být v náladě (opilý), korpulentní (tlustý)
▫ zesilování (dysfemismus) - chcípl (zemřel)
▫ nadsázka (hyperbola) - moře slz, čekám věčně, hrozně krásné
▫ popření protikladu - to není pravda (= lež), nemohu nepřiznat, není to nesnadné
▫ ironie (opačný význam) - To je ale chytrák!
▫ kakofemismus (hrubé slovo jako mazlivé) - Ty mrško! Darebáku jeden!
Článek podporuje:
české ložnice, dětské postele, rustikální nábytek
▫ pojmenovávají skutečnost - židle, jehlan (podst. jm., příd. jm., slovesa atd.)
▫ poukazují na skutečnost - tenhle, já (zájmena)
▫ vyjadřují pocity, výzvy, napodobují zvuky - brr, haló, haf (citoslovce)
▫ vyskytují se v gramatických konstrukcích - a, ale, nad, ať (spojky, předložky, částice)
▫ označují konkrétní a jedinečné skutečnosti (nemají obecný význam) - Eva, Novák, Labe (vlastní jména)
- pojmenování:
▫ jednoslovná - řeka, krychle
▫ víceslovná = sousloví - šicí stroj, základní škola
▫ odborné názvy = termíny - kočka domácí, kyselina sírová
▫ frazeologické spojení = frazémy - pro nic za nic, lev salónů, I mistr tesař se utne.
(pořekadla, pranostiky, rčení, přísloví)
VÝZNAM SLOVA
a) slovní = lexikální (věcný) - označuje určitý jev skutečnosti, tj. význam, který má slovo samo o sobě, uvedeno ve slovníku (lovec = člověk, který loví zvěř)
b) mluvnický = gramatický - nabývá ho až po spojení s jinými slovy ve větě, je vymezen mluvnickou stavbou jazyka, vyjadřuje různé mluvnické kategorie (lovec, lovit - různé slovní druhy; lovec, lovci - různé číslo, pád; lovec, lovení - různý jmenný rod apod.)
- rozlišujeme slova:
▫ lexikální - mají jen význam slovní, nedají se časovat ani skloňovat (citoslovce, částice)
▫ lexikálně gramatická, plnovýznamová - význam slovní i gramatický (podst. jm., příd. jm., zájm., čísl., slovesa)
▫ gramatická - vyjadřují větné vztahy (předložky, spojky, částice, pomocná slovesa)
- další význam slov:
▫ symbolický - slon = neohrabanost, pírko = lehkost, tyčka = hubenost
▫ slovotvorný - mají ho slova odvozená (pomocí předpon a přípon; přelet, počítačový) a složená (ropovod)
- pojmenování:
▫ značkové - je jen jakoby značkou označované věci; slova kořenná (ruka, železo, letět) a slovotvorně „neprůhledná“ (motyka); nemají slovotvorný význam
▫ popisné - svým slovotvorným významem jakoby popisuje označovaný jev (běžec, umyvadlo, lékárna)
SLOŽKY VÝZNAMU SLOVA
a) rozsah významu slova = souhrn jednotlivých předmětů a jevů , které se do pojmenování zahrnují (rostlina - strom, květina, obilí…)
b) obsah významu slova = souhrn všech podstatných a významových rysů, které musíme uvést, když chceme vysvětlit význam slova (lípa - má určité listy, dřevo, květ…)
- čím větší rozsah, tím menší obsah a naopak
rostlina – strom – lípa – lípa srdčitá
SLOHOVÉ ZABARVENÍ SLOV
a) slova slohově zabarvená - citově zabarvená, poetismy (luna, vesna), termíny, historismy, archaismy, slang,
- použitelná jen v některém nebo některých funkčních stylech
b) slova slohově neutrální - použitelná ve všech funkčních stylech
VÝZNAMOVÉ VZTAHY MEZI SLOVY
▫ souřadná - na stejné úrovni (pstruh - štika - lín, jablko - hruška - švestka)
▫ nadřazená - nejširší, nejobecnější pojem (ryba, ovoce)
▫ podřazená - významově přednější (pstruh, jablko)
▫ jednoznačná - zelený, mládež, termíny - skalpel, kyslík, vlastní jména - Praha, citoslovce - mňau
▫ mnohoznačná - většina slov má význam:
a) primární (základní) - oko (orgán), kohoutek (malý kohout)
b) sekundární (odvozený) - oko (v síti, pytlácké aj.), kohoutek (uzávěr vodovodu, mechanismus u zbraně, luční květina, nejvyšší místo v lopatkové oblasti savců)
SLOVA VÝZNAMOVĚ BLÍZKÁ
- mají podobný, ne však úplně stejný význam
- průhledný - průsvitný (průsvitné sklo není průhledné)
- ostýchavý - nesmělý (člověk – synonymní, ale pokus – pouze nesmělý)
ZMĚNY SLOVNÍHO VÝZNAMU
a) zužování významu (specializace) - slovo mělo původně širší rozsah, postupné zužování významu (dobytek - původně jakákoli kořist, nyní zvířata; nábytek - jakákoli získaná věc (cokoli nabytého), nyní zařízení bytu; palec - dříve jakýkoli prst, nyní jen ten jeden)
b) rozšiřování významu (generalizace) - zvětšování rozsahu , používání podřazeného slova pro celou skupinu (limonáda - původně jen citrónová, dnes jakákoli ovocná šťáva; zápas - původně jen řeckořímský, dnes jakékoli střetnutí)
c) přenášení pojmenování - přenesený význam
▫ metafora - na základě vnější podobnosti (oko - pův. smysl. orgán, - oko na polévce, punčoše, apod.; totéž: ucho, hřeben,…), druhem metafory je i personifikace - zosobnění
▫ metonymie - na základě vnitřní souvislosti (hlídka - pův. děj, skutečnost hlídání, - hlídající osoby), druhem metonymie je i synekdocha - část pojmenovává celek (tři neděle = týdny; rodná střecha,…)
d) změny v hodnocení
▫ zhoršování - chlap (pův. neurozený muž, dnes hanlivé)
▫ zlepšování - znamenitý (pův. velký, nyní významný, slavný)
▫ zeslabování (eufemismus) - být v náladě (opilý), korpulentní (tlustý)
▫ zesilování (dysfemismus) - chcípl (zemřel)
▫ nadsázka (hyperbola) - moře slz, čekám věčně, hrozně krásné
▫ popření protikladu - to není pravda (= lež), nemohu nepřiznat, není to nesnadné
▫ ironie (opačný význam) - To je ale chytrák!
▫ kakofemismus (hrubé slovo jako mazlivé) - Ty mrško! Darebáku jeden!
Článek podporuje:
české ložnice, dětské postele, rustikální nábytek
8. Slovenština ve srovnání s češtinou, vývoj slovanských jazyků
- slovenština je národní jazyk Slováků, nejbližší češtině, vzájemný vliv (paralelní vývoj)
- 18. stol. pokus o vytvoření spisovné slovenštiny Antonínem Bernolákem na základě západoslovenského nářečí, ale neuspěla
- spisovnou slovenštinu vytváří ve 40. letech 19. stol. štúrovci - Ľudovít Štúr, Jozef Miloslav Hurban, Michal Miloslav Hodža - na základě nářečí středoslovenského - štúrovština
- do pol. 19. stol. spisovným jazykem bibličtina (jazyk Bible kralické)
SLOVENSKÉ HLÁSKOSLOVÍ
- čeština nemá: ä, dz, dž, ĺ, ľ, ô, ŕ
- slovenštině chybí: ř, ů
- chlapce - chlapca, ulice - ulica, moje - moja, ulici - ulicu, lid - ľud, vejce - vajce, vstávej - vstávaj, nesou - nesú, mouka - múka, mléko - mlieko, nést - niesť, vím - viem, stůl - stôl, maso - mäso, běžet - bežať, křivý - krivý
VÝSLOVNOST
1. Skupiny de, te, ne se vyslovují zpravidla měkce, jako [dě, tě, ně]. Jenom zřídka se vyslovují tvrdě (ten, onen, jeden, teraz, v koncovkách přídavných jmen a zájmen např. krásneho, krásnej, sociálnemu, tejto, ve slovech cizího původu např. generácia, demokrácia, telefón).
2. Skupiny di, ti, ni a dí, tí, ní se vyslovují zpravidla měkce (jako v češtině). Tvrdě se vyslovují v 1. p. pl. muž. r. (tí, co žili před nami, pekní mladí chlapci, dále v tvarech s předponami typu odísť, nadišiel a ve slovech cizího původu např. federatívny, komunistickej (strany), socialistická (republika)).
3. Písmeno ä se vyslovuje jako široké e (mezi a a e) nebo také jako obyčejné e.
4. Českým skupinám bě, pě, mě, vě odpovídají slovenské skupiny be, pe, me, ve.
5. Písmeno ô se vyslovuje jako dvojhláska uo.
6. Ve slovenštině jsou dvojhlásky ie, ia, iu, ô; skupina ou v 7. p. sg. (např. ženou) se ve slovenštině za dvojhlásku nepokládá.
7. České dvojhlásce ou (a z části také í) odpovídá ve slovenštině většinou ú. Ou je pouze v 7. p. sg. ž. r. (novou cestou, svojou prácou).
8. Na místě českého ř je ve slovenštině r.
9. Ve slovenštině mohou být slabikotvorné souhlásky r a l také dlouhé (zavŕšil, hĺbka, tŕnie).
10. Ve slovenštině je dvojí l: l shodné foneticky s českým l a měkké ľ. První l se neoznačuje (minulosť, prežil), měkké ľ se vyslovuje v těch případech, ve kterých je jeho měkkost vyznačena háčkem nebo apostrofem, ale i tehdy, jestliže za ním následuje i, e, ie, ia, iu.
11. Ve slovenštině se v na konci slabiky po samohlásce a po r nebo l vyslovuje jako neslabičné (obouretné) u (lev, dav, spev, dávka).
12. Ve slovenštině nebývají za sebou dvě slabiky s dlouhými samohláskami; podle tzv. rytmického zákona se kromě výjimek druhá krátí. (Dvojhlásky se počítají za dlouhé, ačkoliv se vyslovují krátce.)
TVAROSLOVÍ
1. Ve slovenštině zpravidla není zvláštní tvar pro 5. p.
2. Infinitiv má vždy příponu -ť (chytiť, viesť).
3. 1. os. sg. přít. času má vždy koncovku -m (bojím sa, budem, kúpem sa, počujem, nesiem).
4. V pl. je pro všechny rody jediný tvar příčestí min. s koncovkou -i (stromy padali, ženy spievali, srdci sa roztekli)
5. Ve všech osobách podmiň. zp. je tvar by (bol by som, bol by si, bol by, boli by sme, boli by ste, boli by)
SKLADBA
1. Při vykání se užívá pomocného slovesa i příčestí minulého vždy v tvaru 2. os. pl. (Už ste, susedka, dávno neboli u nás. Čo ste, otecko, hovorili?)
2. Ve slovenštině je jiná slovesná vazba než v češtině. (zúčastniť sa na niečom (něčeho), všímať si nieco (něčeho), vážiť si niečo (něčeho)).
SLOVNÍ ZÁSOBA
1. Ve slovní zásobě k sobě mají čeština a slovenština blízko. Rozdíly bývají mnohdy jen v hláskové podobě (nie = ne, dom = dům, nájsť = najíst).
2. Některá slova stejně znějí, ale mají jiný význam.
SLOVENŠTINA ČEŠTINA ČEŠTINA SLOVENŠTINA
horký hořký horký hurúcí
chudý hubený chudý chudobný
kapusta zelí kapusta kel
kúriť topit kouřit fajčit
ľúbosť láska libost príjemnosť
sklep obchod sklep pivnica
3. Některá slovenská slova jsou velmi odlišná, byla přejata z cizího jazyka:
bozk polibek ťava velbloud atrament inkoust
hovoriť mluvit čižma bota cintorín hřbitov
pýtať prosit, žádat olovrat svačina okuliare brýle
starý otec dědeček ciageľ rampouch ceruzka tužka
stará máť babička murár zedník tehla cihla
gazda hospodář frajer milenec, milý
VÝVOJ SLOVANSKÝCH JAZYKŮ - viz otázka č.1
- 18. stol. pokus o vytvoření spisovné slovenštiny Antonínem Bernolákem na základě západoslovenského nářečí, ale neuspěla
- spisovnou slovenštinu vytváří ve 40. letech 19. stol. štúrovci - Ľudovít Štúr, Jozef Miloslav Hurban, Michal Miloslav Hodža - na základě nářečí středoslovenského - štúrovština
- do pol. 19. stol. spisovným jazykem bibličtina (jazyk Bible kralické)
SLOVENSKÉ HLÁSKOSLOVÍ
- čeština nemá: ä, dz, dž, ĺ, ľ, ô, ŕ
- slovenštině chybí: ř, ů
- chlapce - chlapca, ulice - ulica, moje - moja, ulici - ulicu, lid - ľud, vejce - vajce, vstávej - vstávaj, nesou - nesú, mouka - múka, mléko - mlieko, nést - niesť, vím - viem, stůl - stôl, maso - mäso, běžet - bežať, křivý - krivý
VÝSLOVNOST
1. Skupiny de, te, ne se vyslovují zpravidla měkce, jako [dě, tě, ně]. Jenom zřídka se vyslovují tvrdě (ten, onen, jeden, teraz, v koncovkách přídavných jmen a zájmen např. krásneho, krásnej, sociálnemu, tejto, ve slovech cizího původu např. generácia, demokrácia, telefón).
2. Skupiny di, ti, ni a dí, tí, ní se vyslovují zpravidla měkce (jako v češtině). Tvrdě se vyslovují v 1. p. pl. muž. r. (tí, co žili před nami, pekní mladí chlapci, dále v tvarech s předponami typu odísť, nadišiel a ve slovech cizího původu např. federatívny, komunistickej (strany), socialistická (republika)).
3. Písmeno ä se vyslovuje jako široké e (mezi a a e) nebo také jako obyčejné e.
4. Českým skupinám bě, pě, mě, vě odpovídají slovenské skupiny be, pe, me, ve.
5. Písmeno ô se vyslovuje jako dvojhláska uo.
6. Ve slovenštině jsou dvojhlásky ie, ia, iu, ô; skupina ou v 7. p. sg. (např. ženou) se ve slovenštině za dvojhlásku nepokládá.
7. České dvojhlásce ou (a z části také í) odpovídá ve slovenštině většinou ú. Ou je pouze v 7. p. sg. ž. r. (novou cestou, svojou prácou).
8. Na místě českého ř je ve slovenštině r.
9. Ve slovenštině mohou být slabikotvorné souhlásky r a l také dlouhé (zavŕšil, hĺbka, tŕnie).
10. Ve slovenštině je dvojí l: l shodné foneticky s českým l a měkké ľ. První l se neoznačuje (minulosť, prežil), měkké ľ se vyslovuje v těch případech, ve kterých je jeho měkkost vyznačena háčkem nebo apostrofem, ale i tehdy, jestliže za ním následuje i, e, ie, ia, iu.
11. Ve slovenštině se v na konci slabiky po samohlásce a po r nebo l vyslovuje jako neslabičné (obouretné) u (lev, dav, spev, dávka).
12. Ve slovenštině nebývají za sebou dvě slabiky s dlouhými samohláskami; podle tzv. rytmického zákona se kromě výjimek druhá krátí. (Dvojhlásky se počítají za dlouhé, ačkoliv se vyslovují krátce.)
TVAROSLOVÍ
1. Ve slovenštině zpravidla není zvláštní tvar pro 5. p.
2. Infinitiv má vždy příponu -ť (chytiť, viesť).
3. 1. os. sg. přít. času má vždy koncovku -m (bojím sa, budem, kúpem sa, počujem, nesiem).
4. V pl. je pro všechny rody jediný tvar příčestí min. s koncovkou -i (stromy padali, ženy spievali, srdci sa roztekli)
5. Ve všech osobách podmiň. zp. je tvar by (bol by som, bol by si, bol by, boli by sme, boli by ste, boli by)
SKLADBA
1. Při vykání se užívá pomocného slovesa i příčestí minulého vždy v tvaru 2. os. pl. (Už ste, susedka, dávno neboli u nás. Čo ste, otecko, hovorili?)
2. Ve slovenštině je jiná slovesná vazba než v češtině. (zúčastniť sa na niečom (něčeho), všímať si nieco (něčeho), vážiť si niečo (něčeho)).
SLOVNÍ ZÁSOBA
1. Ve slovní zásobě k sobě mají čeština a slovenština blízko. Rozdíly bývají mnohdy jen v hláskové podobě (nie = ne, dom = dům, nájsť = najíst).
2. Některá slova stejně znějí, ale mají jiný význam.
SLOVENŠTINA ČEŠTINA ČEŠTINA SLOVENŠTINA
horký hořký horký hurúcí
chudý hubený chudý chudobný
kapusta zelí kapusta kel
kúriť topit kouřit fajčit
ľúbosť láska libost príjemnosť
sklep obchod sklep pivnica
3. Některá slovenská slova jsou velmi odlišná, byla přejata z cizího jazyka:
bozk polibek ťava velbloud atrament inkoust
hovoriť mluvit čižma bota cintorín hřbitov
pýtať prosit, žádat olovrat svačina okuliare brýle
starý otec dědeček ciageľ rampouch ceruzka tužka
stará máť babička murár zedník tehla cihla
gazda hospodář frajer milenec, milý
VÝVOJ SLOVANSKÝCH JAZYKŮ - viz otázka č.1
7. Zvuková stránka jazyka
ČESKÉ HLÁSKY
- fonetika - zkoumá zvukovou stránku jazyka, tvoření a charakter výsledného zvuku
- fonologie - zkoumá funkční platnost fónických jednotek v určitém jazyce, o významotvornosti hlásek (pere, bere)
- ortoepie - stanoví pravidla spisovné výslovnosti
- hláska - základní stavební prvek řeči, zaznamenává se písmeny (literami)
- fonémy - zvukové prvky schopné rozlišit význam slov (zabývá se jimi fonologie; v češtině 36, tj. 10 samohlásek, 25 souhlásek, 1 dvojhláska)
- soustava českých hlásek:
a) samohlásky (vokály): 10 fonémů - 14 grafémů (a, á, e, é, ě, i, í, o, ó, u, ů, ú, y, ý)
- podle vodorovné polohy jazyka: přední (i, í, e, é), střední (a, á), zadní (o, ó, u, ú)
- podle svislé polohy: vysoké = zavřené (i, í, u, ú), středové = polozavřené (e, é, o, ó), nízké = otevřené (a, á)
- dvojhláska (diftong) - spojení dvou samohlásek v jedné slabice: ou (louka) + au, eu ve slovech cizího původu nebo v citoslovcích
b) souhlásky (konsonanty): 25 (b, c, č, d, ď, f, g, h, ch, j, k, l, m, n, ň, p, r, ř, s, š, t, ť, v, z, ž; v přejat. slovech q, x, w)
- podle činnosti hlasivek se souhlásky dělí na znělé a neznělé (samohlásky jsou znělé)
párové: znělé b v d ď z ž g h
neznělé p f t ť s š k ch
nepárové: znělé m n ň j l r ř
neznělé c č
hláska ch se označuje spojením 2 písmen (spřežka)
varianty c: neznělá celý - znělá leckdy
varianty č: neznělá často - znělá léčba
varianty ř: neznělá třít, keř - znělá dřít
- souhláskou je i tzv. ráz, označuje se apostrofem (k´Aničce - kaničce, s´okolím - sokolím)
- z hlediska pravopisu se souhlásky dělí na měkké, tvrdé a obojetné
měkké ž š č ř c j ď ť ň
tvrdé h ch k r d t n
obojetné b f l m p s v z
- slabika (sylaba): nejmenší jednotka řeči, vyslovuje se jedním nárazem výdechového proudu; tvořena nejčastěji souhláskou a samohláskou (po-le), dvojhláskou (mou-ka), slabikotvorným r, l (vl-na, pr-ší), výjimečně m (o-sm), s, š (pst, pšt)
- slabika otevřená (končí samohláskou)
- slabika zavřená (končí souhláskou)
HLAVNÍ ZÁSADY SPISOVNÉ VÝSLOVNOSTI
- ortoepie - pravidla spisovné výslovnosti
- ortofonie - věda o správné artikulaci hlásek
- logopedie – zabývá se nápravami vad výslovnosti
- mezi psanou a mluvenou podobou jsou rozdíly (kůra-kúra, objeď-oběť, mě-mně, mít povinnost-mýt nádobí)
• výslovnostní styly:
a) zvlášť pečlivá - slavnostní projev, přednes
b) neutrální = základní - ve veřejných projevech, v televizi, ve škole
c) hovorová, běžná - v soukromých projevech - zjednodušování souhl. skupin (dětstvíÞděctví)
d) nespisovná - nepečlivá artikulace, zjednodušování (švestkaÞšveska)
• výslovnost samohlásek:
a) zachovávat délku samohlásek (zelí-zélí, vzadu-vzádu, říkám-řikám)
b) zachovávat kvalitu hlásek (nedám, ne mezi a a e)
c) dvě stejné hlásky vedle sebe vyslovit nesplývavě (modrooký, samoobsluha)
• výslovnost souhlásek:
a) asimilace = spodoba znělosti - přizpůsobení 1 hlásky druhé ve znělosti, většinou o výslovnosti celé skupiny rozhoduje poslední hláska
- neznělá + znělá - celá znělá (sbírat [zbírat], prosba [prozba])
- znělá + neznělá - celé neznělá (zkouška [skouška], loďka [loťka])
- výjimku tvoří hláska v (svolat ´ zvolat)
- sh - dvojí výslovnost ([schoda] v Čechách, [zhoda] na Moravě)
b) neutralizace znělosti koncových souhlásek - na konci slova se znělá vysloví nezněle
- had [hat], kov [kof], dub [dup]
- u předložek - podle počátku dalšího slova ([bezbot] ´ [besčepice])
c) ráz má na předcházející souhlásku vliv jako neznělá
- v okně [f´okňe], z oblohy [s´oblohy]
d) splývavá výslovnost stejných souhlásek
- měkký [mňekí], činnost [činost], vyšší [viší]
- někdy výjimky: podaný ´ poddaný
e) tvary slovesa jsem - bez j:
- jsem [sem], jsi [si] …
f) pečlivá výslovnost všech souhláskových skupin
- hřbitov, tkanička, lžíce …
• slovní přízvuk = akcent:
= zesílení hlasu na některé slabice
- v češtině pevný; hlavní na 1. slabice (škola), vedlejší na dalších lichých slabikách (nevýhodný)
a) slova s předložkou: na zemi, mezi stromy, kolem domů
b) příklonky = krátká slova ve větě, na kterých není přízvuk, připojují se k předcházejícímu slovu, na kterém je hlavní přízvuk
- Dej mi tužku. Smál se nahlas.
c) předklonky = tvoří zvukovou jednotku s následujícím přízvučným slovem
- pan Novák, otec a matka, I já tam půjdu. Jak můžeš lhát!
ZVUKOVÁ PODOBA VĚTY
- frázování - dělení věty pauzami na větné úseky (kóla)
- větný přízvuk = přízvuk na slově, které chceme ve větě zdůraznit
a) v oznamovací větě na konci (jádro) - objektivní slovosled (V Þ J); Přijde určitě včas.
b) subjektivní slovosled (J Þ V) - přízvuk na prvním slově; I my si chceme odpočinout.
- má vliv na význam sdělení:
Půjčím Evě tu knihu. (ne dám)
Půjčím Evě tu knihu. (nikomu jinému)
Půjčím Evě tu knihu. (ne jinou)
Půjčím Evě tu knihu. (ne časopis)
- melodie ve větě:
a) klesavá - věty oznamovací, žádací, otázky doplňovací
b) stoupavá nebo stoupavě klesavá - v otázkách zjišťovacích a ve větách s poměrem vylučovacím
- fonetika - zkoumá zvukovou stránku jazyka, tvoření a charakter výsledného zvuku
- fonologie - zkoumá funkční platnost fónických jednotek v určitém jazyce, o významotvornosti hlásek (pere, bere)
- ortoepie - stanoví pravidla spisovné výslovnosti
- hláska - základní stavební prvek řeči, zaznamenává se písmeny (literami)
- fonémy - zvukové prvky schopné rozlišit význam slov (zabývá se jimi fonologie; v češtině 36, tj. 10 samohlásek, 25 souhlásek, 1 dvojhláska)
- soustava českých hlásek:
a) samohlásky (vokály): 10 fonémů - 14 grafémů (a, á, e, é, ě, i, í, o, ó, u, ů, ú, y, ý)
- podle vodorovné polohy jazyka: přední (i, í, e, é), střední (a, á), zadní (o, ó, u, ú)
- podle svislé polohy: vysoké = zavřené (i, í, u, ú), středové = polozavřené (e, é, o, ó), nízké = otevřené (a, á)
- dvojhláska (diftong) - spojení dvou samohlásek v jedné slabice: ou (louka) + au, eu ve slovech cizího původu nebo v citoslovcích
b) souhlásky (konsonanty): 25 (b, c, č, d, ď, f, g, h, ch, j, k, l, m, n, ň, p, r, ř, s, š, t, ť, v, z, ž; v přejat. slovech q, x, w)
- podle činnosti hlasivek se souhlásky dělí na znělé a neznělé (samohlásky jsou znělé)
párové: znělé b v d ď z ž g h
neznělé p f t ť s š k ch
nepárové: znělé m n ň j l r ř
neznělé c č
hláska ch se označuje spojením 2 písmen (spřežka)
varianty c: neznělá celý - znělá leckdy
varianty č: neznělá často - znělá léčba
varianty ř: neznělá třít, keř - znělá dřít
- souhláskou je i tzv. ráz, označuje se apostrofem (k´Aničce - kaničce, s´okolím - sokolím)
- z hlediska pravopisu se souhlásky dělí na měkké, tvrdé a obojetné
měkké ž š č ř c j ď ť ň
tvrdé h ch k r d t n
obojetné b f l m p s v z
- slabika (sylaba): nejmenší jednotka řeči, vyslovuje se jedním nárazem výdechového proudu; tvořena nejčastěji souhláskou a samohláskou (po-le), dvojhláskou (mou-ka), slabikotvorným r, l (vl-na, pr-ší), výjimečně m (o-sm), s, š (pst, pšt)
- slabika otevřená (končí samohláskou)
- slabika zavřená (končí souhláskou)
HLAVNÍ ZÁSADY SPISOVNÉ VÝSLOVNOSTI
- ortoepie - pravidla spisovné výslovnosti
- ortofonie - věda o správné artikulaci hlásek
- logopedie – zabývá se nápravami vad výslovnosti
- mezi psanou a mluvenou podobou jsou rozdíly (kůra-kúra, objeď-oběť, mě-mně, mít povinnost-mýt nádobí)
• výslovnostní styly:
a) zvlášť pečlivá - slavnostní projev, přednes
b) neutrální = základní - ve veřejných projevech, v televizi, ve škole
c) hovorová, běžná - v soukromých projevech - zjednodušování souhl. skupin (dětstvíÞděctví)
d) nespisovná - nepečlivá artikulace, zjednodušování (švestkaÞšveska)
• výslovnost samohlásek:
a) zachovávat délku samohlásek (zelí-zélí, vzadu-vzádu, říkám-řikám)
b) zachovávat kvalitu hlásek (nedám, ne mezi a a e)
c) dvě stejné hlásky vedle sebe vyslovit nesplývavě (modrooký, samoobsluha)
• výslovnost souhlásek:
a) asimilace = spodoba znělosti - přizpůsobení 1 hlásky druhé ve znělosti, většinou o výslovnosti celé skupiny rozhoduje poslední hláska
- neznělá + znělá - celá znělá (sbírat [zbírat], prosba [prozba])
- znělá + neznělá - celé neznělá (zkouška [skouška], loďka [loťka])
- výjimku tvoří hláska v (svolat ´ zvolat)
- sh - dvojí výslovnost ([schoda] v Čechách, [zhoda] na Moravě)
b) neutralizace znělosti koncových souhlásek - na konci slova se znělá vysloví nezněle
- had [hat], kov [kof], dub [dup]
- u předložek - podle počátku dalšího slova ([bezbot] ´ [besčepice])
c) ráz má na předcházející souhlásku vliv jako neznělá
- v okně [f´okňe], z oblohy [s´oblohy]
d) splývavá výslovnost stejných souhlásek
- měkký [mňekí], činnost [činost], vyšší [viší]
- někdy výjimky: podaný ´ poddaný
e) tvary slovesa jsem - bez j:
- jsem [sem], jsi [si] …
f) pečlivá výslovnost všech souhláskových skupin
- hřbitov, tkanička, lžíce …
• slovní přízvuk = akcent:
= zesílení hlasu na některé slabice
- v češtině pevný; hlavní na 1. slabice (škola), vedlejší na dalších lichých slabikách (nevýhodný)
a) slova s předložkou: na zemi, mezi stromy, kolem domů
b) příklonky = krátká slova ve větě, na kterých není přízvuk, připojují se k předcházejícímu slovu, na kterém je hlavní přízvuk
- Dej mi tužku. Smál se nahlas.
c) předklonky = tvoří zvukovou jednotku s následujícím přízvučným slovem
- pan Novák, otec a matka, I já tam půjdu. Jak můžeš lhát!
ZVUKOVÁ PODOBA VĚTY
- frázování - dělení věty pauzami na větné úseky (kóla)
- větný přízvuk = přízvuk na slově, které chceme ve větě zdůraznit
a) v oznamovací větě na konci (jádro) - objektivní slovosled (V Þ J); Přijde určitě včas.
b) subjektivní slovosled (J Þ V) - přízvuk na prvním slově; I my si chceme odpočinout.
- má vliv na význam sdělení:
Půjčím Evě tu knihu. (ne dám)
Půjčím Evě tu knihu. (nikomu jinému)
Půjčím Evě tu knihu. (ne jinou)
Půjčím Evě tu knihu. (ne časopis)
- melodie ve větě:
a) klesavá - věty oznamovací, žádací, otázky doplňovací
b) stoupavá nebo stoupavě klesavá - v otázkách zjišťovacích a ve větách s poměrem vylučovacím
6. Slovní druhy a principy jejich třídění
- 3 kritéria třídění:
1) sémantické hledisko - věcný význam slova
a) slova plnovýznamová - význam věcný i gramatický (věcný získávají až ve spojení s jiným slovem; podstatná jména, přídavná jména, slovesa, příslovce, citoslovce)
b) slova neplnovýznamová - pouze význam gramatický (předložky, částice, spojky + některá slovesa - sponové být)
2) morfologické hledisko - tvarosloví
a) slova ohebná - skloňování (substantiva, adjektiva, zájmena, číslovky), časování (slovesa)
b) slova neohebná - příslovce, předložka, spojky, částice, citoslovce
3) syntaktické = skladebné - syntaktické funkce slova ve větě
a) jsou větným členem (význam věcný a syntaktický) - podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa, příslovce
b) nejsou větným členem (věcný a gramatický význam jen ve spojení s jinými slovy) - předložky, spojky, částice, citoslovce
• podstatná jména = substantiva
- názvy osob, zvířat, věcí, vlastností, dějů, vztahů
- ohebná, skloňují se
- ve větě podmět nebo předmět
- určujeme: pád, číslo, rod, vzor (popř. životnost)
- druhy:
a) konkrétní (pes, dům)
b) abstraktní (mladost, chudoba, vztah)
a) obecná (dívka, pes, město)
b) vlastní (Afrika, Praha, Česko)
a) pomnožná (brýle, dveře)
b) hromadná (nádobí, mládež, loďstvo)
c) látková (písek, žito, mák, voda)
• přídavná jména = adjektiva
- pojmenovávají vlastnosti podstatných jmen, upřesňují nebo vymezují jejich význam
- ohebná, skloňují se
- ve větě přívlastek shodný (velká radost), doplněk (Eva seděla zamyšlena), jmenná část přísudku (bratr je zdráv i zdravý) i podmět (sytý hladovému nevěří)
- jakostní adjektiva lze stupňovat
- určujeme: pád, číslo, rod, vzor
- druhy:
a) tvrdá - vzor mladý (černý, vysoký, věrný)
b) měkká - vzor jarní (cizí, údolní)
c) přivlastňovací - vzor matčin, otcův, vyjadřují přináležitost k určité konkrétní osobě (Janův, pánův, ženin, matčin) nebo k určitému druhu substance (psí, kuřecí, holubí)
• zájmena = pronomina
- sama nic neoznačují, ale zastupují podstatná jména a přídavná jména ve větě nebo věc naznačují nebo na ni odkazují
- ohebná, skloňují se
- ve větě podmět, předmět, doplněk, přívlastek
- druhy:
a) osobní (já, ty, on, ona, ono, my, vy, oni, ony, ona + zvratné si, se)
b) přivlastňovací (můj, tvůj, jeho, její, jejich, náš, váš + zvratné svůj)
c) ukazovací (ten, tento, tenhle, onen, takový, týž, tentýž, sám + složené podoby jako tamten, takovýto aj.)
d) tázací (kdo, co, jaký, který, čí + hovorové copak, kdopak, zesílené cože, kdože)
e) vztažná (kdo, co, jaký, který, čí, jenž + kdož, což, jakýž, kterýž, jehož, jejíž, jejichž)
f) neurčitá (někdo, něco, nějaký…, leccos, leckterý…, ledakdo, málokdo, kdekdo…, kdos, cosi, kdokoli(v)…, každý, všechen, veškerý, mnohý)
g) záporná (nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný)
• číslovky = numeralia
- vyjadřují množství, počet, pořadí
- ohebné, skloňují se
- druhy:
a) určité (jeden, třetí, sto)
b) neurčité (několik, mnoho)
a) základní (kolik? Jeden, dva, oba, pět set, sedm osmin, jeden a půl, několik)
b) řadové (kolikátý? dvacátý první, stý, tisící, několikátý + poprvé)
c) druhové (kolikerý? kolikero? dvojí, sterý, několikerý, dvoje, troje)
d) násobné (kolikrát? kolikanásobně? kolikanásobný? třikrát, mnohokrát, jednoduchý, dvojnásobný)
e) podílné (po kolika? po jednom, dva a dva)
• slovesa = verba
- vyjadřují děj, činnost, stav nebo změnu stavu
- ohebná, časují se
- ve větě přísudek, podmět, předmět, přívlastek
- určujeme: osobu, číslo, způsob, čas, rod, vid, třídu, vzor
- druhy:
a) plnovýznamová (vařit, spát, zpívat)
b) pomocná
- způsobová = modální (chtít, mít (povinnost), moci, muset, smět)
- fázová (začít, přestat, skončit, zůstat)
c) sponová (být, bývat, stát, stávat se)
e) zvratná (bát se, bít se, umývat se)
- slovesné třídy:
I. nese, bere (tvrdé vzory), maže (měkký vzor), peče, umře (smíšené vzory)
II. tiskne, mine, začne
III. kryje, kupuje
IV. prosí, trpí, sází
V. dělá
• příslovce = adverbia
- vyjadřují okolnosti děje nebo jeho vlastnosti
- neohebná, plnovýznamová
- ve větě příslovečné určení (odcházel pomalu), přívlastek neshodný (cesta pěšky)
- druhy:
a) místa (zde, doma, nahoru, tam)
b) času (večer, stále, tehdy, dosud)
c) způsobu (vesele, pěšky, tak)
- míry (velmi, moc, zcela, trochu, tolik)
- zřetele (politicky, váhově, početně)
d) příčiny (navzdory, proto)
- pozn.: příslovečné spřežky - nahlas, nahoře, dokola, dokonce, sbohem, zčásti, zpaměti, zticha, potom, vtom, proto, navždy, naplno, dokdy
• předložky = prepozice
- neohebné, významově nesamostatný slovní druh
- součást příslovečného určení (do vody), řidčeji předmětu (s přáteli), přívlastku (váza na květiny) a doplňku (byl zvolen za starostu)
- druhy:
a) vlastní (k, v, s, z, do, při, nad…)
b) nevlastní - odvozené z jiných slov (kolem, během, kvůli, blízko, z důvodu, vlivem)
• spojky = konjunkce
- neohebné, významově nesamostatný slovní druh
- spojují věty a větné členy
- nejsou větnými členy (na rozdíl od vztažných zájmen a příslovcí)
- druhy:
a) souřadicí (parataktické) - a, i, ani, ale, však, nebo, neboť … (- vztah koordinace)
b) podřadicí (hypotaktické) - protože, že, aby, když, ač … (- vztah závislosti)
• částice = partikule
- neohebné, nejsou větným členem (výjimečně podmětem: Sálem zaznělo hlasité ano.)
- uvozují samostatné věty nebo vyjadřují různé významové a citové odstíny
• citoslovce = interjekce
- neohebné, vyjadřují city, vůli
- označují zvuky, hlasy, nálady, pocity,
- stojí samostatně, nejsou větným členem, tvoří jednočlennou větu (oddělenou čárkami)
- někdy funkce přísudku (Kočka hop na plot.) nebo podmětu (Buch buch se ozývalo zvenčí.)
1) sémantické hledisko - věcný význam slova
a) slova plnovýznamová - význam věcný i gramatický (věcný získávají až ve spojení s jiným slovem; podstatná jména, přídavná jména, slovesa, příslovce, citoslovce)
b) slova neplnovýznamová - pouze význam gramatický (předložky, částice, spojky + některá slovesa - sponové být)
2) morfologické hledisko - tvarosloví
a) slova ohebná - skloňování (substantiva, adjektiva, zájmena, číslovky), časování (slovesa)
b) slova neohebná - příslovce, předložka, spojky, částice, citoslovce
3) syntaktické = skladebné - syntaktické funkce slova ve větě
a) jsou větným členem (význam věcný a syntaktický) - podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa, příslovce
b) nejsou větným členem (věcný a gramatický význam jen ve spojení s jinými slovy) - předložky, spojky, částice, citoslovce
• podstatná jména = substantiva
- názvy osob, zvířat, věcí, vlastností, dějů, vztahů
- ohebná, skloňují se
- ve větě podmět nebo předmět
- určujeme: pád, číslo, rod, vzor (popř. životnost)
- druhy:
a) konkrétní (pes, dům)
b) abstraktní (mladost, chudoba, vztah)
a) obecná (dívka, pes, město)
b) vlastní (Afrika, Praha, Česko)
a) pomnožná (brýle, dveře)
b) hromadná (nádobí, mládež, loďstvo)
c) látková (písek, žito, mák, voda)
• přídavná jména = adjektiva
- pojmenovávají vlastnosti podstatných jmen, upřesňují nebo vymezují jejich význam
- ohebná, skloňují se
- ve větě přívlastek shodný (velká radost), doplněk (Eva seděla zamyšlena), jmenná část přísudku (bratr je zdráv i zdravý) i podmět (sytý hladovému nevěří)
- jakostní adjektiva lze stupňovat
- určujeme: pád, číslo, rod, vzor
- druhy:
a) tvrdá - vzor mladý (černý, vysoký, věrný)
b) měkká - vzor jarní (cizí, údolní)
c) přivlastňovací - vzor matčin, otcův, vyjadřují přináležitost k určité konkrétní osobě (Janův, pánův, ženin, matčin) nebo k určitému druhu substance (psí, kuřecí, holubí)
• zájmena = pronomina
- sama nic neoznačují, ale zastupují podstatná jména a přídavná jména ve větě nebo věc naznačují nebo na ni odkazují
- ohebná, skloňují se
- ve větě podmět, předmět, doplněk, přívlastek
- druhy:
a) osobní (já, ty, on, ona, ono, my, vy, oni, ony, ona + zvratné si, se)
b) přivlastňovací (můj, tvůj, jeho, její, jejich, náš, váš + zvratné svůj)
c) ukazovací (ten, tento, tenhle, onen, takový, týž, tentýž, sám + složené podoby jako tamten, takovýto aj.)
d) tázací (kdo, co, jaký, který, čí + hovorové copak, kdopak, zesílené cože, kdože)
e) vztažná (kdo, co, jaký, který, čí, jenž + kdož, což, jakýž, kterýž, jehož, jejíž, jejichž)
f) neurčitá (někdo, něco, nějaký…, leccos, leckterý…, ledakdo, málokdo, kdekdo…, kdos, cosi, kdokoli(v)…, každý, všechen, veškerý, mnohý)
g) záporná (nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný)
• číslovky = numeralia
- vyjadřují množství, počet, pořadí
- ohebné, skloňují se
- druhy:
a) určité (jeden, třetí, sto)
b) neurčité (několik, mnoho)
a) základní (kolik? Jeden, dva, oba, pět set, sedm osmin, jeden a půl, několik)
b) řadové (kolikátý? dvacátý první, stý, tisící, několikátý + poprvé)
c) druhové (kolikerý? kolikero? dvojí, sterý, několikerý, dvoje, troje)
d) násobné (kolikrát? kolikanásobně? kolikanásobný? třikrát, mnohokrát, jednoduchý, dvojnásobný)
e) podílné (po kolika? po jednom, dva a dva)
• slovesa = verba
- vyjadřují děj, činnost, stav nebo změnu stavu
- ohebná, časují se
- ve větě přísudek, podmět, předmět, přívlastek
- určujeme: osobu, číslo, způsob, čas, rod, vid, třídu, vzor
- druhy:
a) plnovýznamová (vařit, spát, zpívat)
b) pomocná
- způsobová = modální (chtít, mít (povinnost), moci, muset, smět)
- fázová (začít, přestat, skončit, zůstat)
c) sponová (být, bývat, stát, stávat se)
e) zvratná (bát se, bít se, umývat se)
- slovesné třídy:
I. nese, bere (tvrdé vzory), maže (měkký vzor), peče, umře (smíšené vzory)
II. tiskne, mine, začne
III. kryje, kupuje
IV. prosí, trpí, sází
V. dělá
• příslovce = adverbia
- vyjadřují okolnosti děje nebo jeho vlastnosti
- neohebná, plnovýznamová
- ve větě příslovečné určení (odcházel pomalu), přívlastek neshodný (cesta pěšky)
- druhy:
a) místa (zde, doma, nahoru, tam)
b) času (večer, stále, tehdy, dosud)
c) způsobu (vesele, pěšky, tak)
- míry (velmi, moc, zcela, trochu, tolik)
- zřetele (politicky, váhově, početně)
d) příčiny (navzdory, proto)
- pozn.: příslovečné spřežky - nahlas, nahoře, dokola, dokonce, sbohem, zčásti, zpaměti, zticha, potom, vtom, proto, navždy, naplno, dokdy
• předložky = prepozice
- neohebné, významově nesamostatný slovní druh
- součást příslovečného určení (do vody), řidčeji předmětu (s přáteli), přívlastku (váza na květiny) a doplňku (byl zvolen za starostu)
- druhy:
a) vlastní (k, v, s, z, do, při, nad…)
b) nevlastní - odvozené z jiných slov (kolem, během, kvůli, blízko, z důvodu, vlivem)
• spojky = konjunkce
- neohebné, významově nesamostatný slovní druh
- spojují věty a větné členy
- nejsou větnými členy (na rozdíl od vztažných zájmen a příslovcí)
- druhy:
a) souřadicí (parataktické) - a, i, ani, ale, však, nebo, neboť … (- vztah koordinace)
b) podřadicí (hypotaktické) - protože, že, aby, když, ač … (- vztah závislosti)
• částice = partikule
- neohebné, nejsou větným členem (výjimečně podmětem: Sálem zaznělo hlasité ano.)
- uvozují samostatné věty nebo vyjadřují různé významové a citové odstíny
• citoslovce = interjekce
- neohebné, vyjadřují city, vůli
- označují zvuky, hlasy, nálady, pocity,
- stojí samostatně, nejsou větným členem, tvoří jednočlennou větu (oddělenou čárkami)
- někdy funkce přísudku (Kočka hop na plot.) nebo podmětu (Buch buch se ozývalo zvenčí.)
5. Jazykověda a její disciplíny, přehled vývoje naší jazykovědy
JAZYKOVĚDA A JEJÍ DISCIPLÍNY
- jazykověda = lingvistika - věda o jazyce a jeho užívání
• hláskosloví - nauka o hláskách, o zvukové stránce jazyka
▫ fonetika - nauka o artikulaci (místu a způsobu tvoření hlásek), o zvukové podstatě hlásek a vět
▫ fonologie - nauka o funkci hlásek a fonémů (kvalita výslovnosti pere x bere, peče x péče…)
▫ ortofonie - zásady správného tvoření hlásek, ortoepie - správná a spisovná výslovnost
▫ ortografie - pravopis (použití písmen při psaní)
• gramatika (mluvnice)
▫ morfematika - nauka o morfémech, jejich stavbě a druzích (morfém - nejmenší část slova)
▫ morfologie (tvarosloví) - nauka o slovních druzích a tvarech slov
▫ syntax (skladba) - nauka o stavbě vět a souvětí, větných členech, větných vztazích
• lexikologie - nauka o slovní zásobě
▫ etymologie - o původu slov a slovních spojení, o příbuznosti jazyků
▫ onomastika - vlastní jména
▫ lexikografie - sestavování slovníků (lexikonů)
• sémantika a frazeologie - nauka o věcném významu slov, jednoznačnosti, víceznačnosti slov, o ustálených slovních spojeních
• slovotvorba - nauka o tvoření nových slov
• textologie - o mluvených a psaných projevech, o stavbě souvislých jazykových celků
• stylistika - nauka o slohu, o způsobu výběru a použití jazykových prostředků v určitém slohovém útvaru
• historická mluvnice - výzkum starších vývojových fází jazyka, dějiny jazyka
• dialektologie - studium nářečí
• obecná jazykověda - zobecnění poznatků všech jazykovědných oborů (o původu jazyka a řeči, vztahu jazyka a myšlení apod.)
• výzkum jednotlivých jazyků - bohemistika, anglistika, germanistika, romanistika, hispanistika, rusistika apod.; slavistika (studium slovanských jazyků, o původu, kultuře, dějinách Slovanů)
• mezioborové disciplíny - sociolingvistika, psycholingvistika, matematická lingvistika, lingvodidaktika aj.
NORMA A KODIFIKACE
• jazyková norma - soubor uznávaných a obecně přijatých, ustálených jazykových prostředků a závazných pravidel jejich užívání (v pravopisu, výslovnosti, tvarosloví)
• kodifikace - zpracování jazykové normy, popis a výklad normy, slouží k poučení uživatele, podporuje vývojové tendence
- základní kodifikační příručky:
▫ Pravidla českého pravopisu (školní vydání s tvary slov a výslovností, nebo akademické vydání s rozšířenou slovní zásobou)
▫ mluvnice - např. Styblík, V. a kol.: Základní mluvnice českého jazyka. Praha 2000
Grepl, M., Jelínek, M. a kol.: Příruční mluvnice češtiny. Praha 1995
Čechová, M. a kol.: Čeština - řeč a jazyk. Praha 1996
▫ slovník jazykový, výkladový
Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost - SSČ, 2. opr. vyd. Praha 1994
Slovník spisovného jazyka českého - SSJČ, 2. vyd. Praha 1989
JAZYKOVÁ KULTURA
= úroveň jazykového vyjadřování + péče o ně, součást kultury, týká se všech stylů (mluvené, psané), je projevem vlastností a charakteru člověka, záleží na jazykové praxi, je dána školní výchovou
- projevuje se: v rovině jazyka (pečují o ni jazykovědci a bohemisté), v rovině řeči (péče - uživatelé jazyka)
- požadavky: jazyková správnost (absence chyb), vhodnost výběru jazykových prostředků, slohová vytříbenost, srozumitelnost a výstižnost vyjádření, působivost, pestrost jazykových prostředků, originalita
VÝVOJ NAŠÍ JAZYKOVĚDY - viz též otázka č.2
- od 9. stol. latina, staroslověnština – nejstarší slovanský jazyk – Cyril a Metoděj
- 1057 - latinská Zakládající listina kapituly litoměřické, obsahuje 1. český přípisek v primitivním pravopisu
- 1. písemné spisy v českém jazyce v 11. - 12. stol. v latinských textech
- čeština měla více hlásek než latina - užívání spřežek
- ve 13. stol. - vznikají písně Hospodine, pomiluj ny a Svatý Václave
- 14. stol. - rozvoj češtiny – Tomáš ze Štítného
- 15. stol. - husité - počešťování měst, Jan Hus navrhl diakritický pravopis (užívání interpunkce)
- humanismus: čeština proniká do škol, J.A.K. – Kšaft umírající matky Jednoty bratrské
- 16. - 17. stol. - Daniel Adam z Veleslavína – dva čtyřjazyčné slovníky, vzniká Bible kralická, Jan Blahoslav – Gramatika česká
- 1620 bitva na Bílé hoře - zpomalení rozvoje češtiny - v 17. století - jazyk chudých – vysoké poněmčování
- konec 18. a 1. polovina 19. století – národní obrození:
- 1781 zrušeno nevolnictví - hromadné stěhování čes. obyvatelstva do poněmčených měst, posílen český živel - potřeba rozvinutého spisovného jazyka
- vydávány obrany českého jazyka (Bohuslav Balbín, K. I. Thám)
- Josef Dobrovský – 1. mluvnice NO - Zevrubná mluvnice jazyka českého (Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache), základní kodifikační dílo, navázal na vyspělou češtinu Bible kralické, opravil bratrský pravopis – Dobrovského analogická oprava pravopisná: měkké i po c a ve spojce i, po s, z se psalo i nebo y podle analogie: 1. pád psi (páni), 4. a 7. pád psy (pány); napsal slovník německo-český (Deutsch-böhmisches Wörterbuch I, II), sám česky nepsal, nevěřil, že by se ČJ mohl stát jazykem vědy
- Josef Jungmann se se svými spolupracovníky zasloužil o sepsání a podstatné obohacení slovní zásoby ČJ ve všech oborech, vydal 5ti-dílný Slovník česko-německý, vznikla česká odborná terminologie, překlady cizích literárních děl, rozvoj umělecké literatury
- po stránce skladební a slohové je naučná próza pokračováním vypěstěného jazyka českého humanismu, zakončením a vyvrcholením humanistické češtiny je jazyk Františka Palackého – Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě
- 2. polovina 19. století:
- pronikání češtiny do úřadů, škol, rozvoj umělecké literatury a publicistiky
- mizí knižní a archaické výrazy, do spisovné češtiny proniká hovorová čeština - Němcová, Havlíček, Tyl
- velké zásluhy o poznání vývoje češtiny a o ustálení spisovného jazyka měl Jan Gebauer – revidoval Dobrovského kodifikaci našeho spisovného jazyka, zásluha na vydání Pravidel českého pravopisu (1902)
- 20. století:
- aktualizace jazykové normy, kultivace spisovné češtiny
- po roce 1918 získává čeština světový význam (Pražská jazykovědná škola), profesor UK Vilém Mathesius: Čeština a obecný jazykozpyt, Řeč a sloh, Bohuslav Havránek: Vývoj spisovného jazyka českého, Česká nářečí, Česká mluvnice (spolu s A. Jedličkou), František Trávníček: Historická mluvnice československá, Mluvnice spisovné češtiny, Vladimír Šmilauer: Novočeská skladba
- mladší autoři: František Kopečný, J. Bauer, M. Grepl, K. Svoboda, M. Dokulil
- ČSAV: Fr. Daneš, J. Jelínek, Vl. Styblík, J. Chaloupka
- Pražský lingvistický kroužek – zal. 1918 Mathesius; Trávníček, Havránek.
- po 2. světové válce péče Ústavu pro jazyk český o jazykovou kulturu
- jazykověda = lingvistika - věda o jazyce a jeho užívání
• hláskosloví - nauka o hláskách, o zvukové stránce jazyka
▫ fonetika - nauka o artikulaci (místu a způsobu tvoření hlásek), o zvukové podstatě hlásek a vět
▫ fonologie - nauka o funkci hlásek a fonémů (kvalita výslovnosti pere x bere, peče x péče…)
▫ ortofonie - zásady správného tvoření hlásek, ortoepie - správná a spisovná výslovnost
▫ ortografie - pravopis (použití písmen při psaní)
• gramatika (mluvnice)
▫ morfematika - nauka o morfémech, jejich stavbě a druzích (morfém - nejmenší část slova)
▫ morfologie (tvarosloví) - nauka o slovních druzích a tvarech slov
▫ syntax (skladba) - nauka o stavbě vět a souvětí, větných členech, větných vztazích
• lexikologie - nauka o slovní zásobě
▫ etymologie - o původu slov a slovních spojení, o příbuznosti jazyků
▫ onomastika - vlastní jména
▫ lexikografie - sestavování slovníků (lexikonů)
• sémantika a frazeologie - nauka o věcném významu slov, jednoznačnosti, víceznačnosti slov, o ustálených slovních spojeních
• slovotvorba - nauka o tvoření nových slov
• textologie - o mluvených a psaných projevech, o stavbě souvislých jazykových celků
• stylistika - nauka o slohu, o způsobu výběru a použití jazykových prostředků v určitém slohovém útvaru
• historická mluvnice - výzkum starších vývojových fází jazyka, dějiny jazyka
• dialektologie - studium nářečí
• obecná jazykověda - zobecnění poznatků všech jazykovědných oborů (o původu jazyka a řeči, vztahu jazyka a myšlení apod.)
• výzkum jednotlivých jazyků - bohemistika, anglistika, germanistika, romanistika, hispanistika, rusistika apod.; slavistika (studium slovanských jazyků, o původu, kultuře, dějinách Slovanů)
• mezioborové disciplíny - sociolingvistika, psycholingvistika, matematická lingvistika, lingvodidaktika aj.
NORMA A KODIFIKACE
• jazyková norma - soubor uznávaných a obecně přijatých, ustálených jazykových prostředků a závazných pravidel jejich užívání (v pravopisu, výslovnosti, tvarosloví)
• kodifikace - zpracování jazykové normy, popis a výklad normy, slouží k poučení uživatele, podporuje vývojové tendence
- základní kodifikační příručky:
▫ Pravidla českého pravopisu (školní vydání s tvary slov a výslovností, nebo akademické vydání s rozšířenou slovní zásobou)
▫ mluvnice - např. Styblík, V. a kol.: Základní mluvnice českého jazyka. Praha 2000
Grepl, M., Jelínek, M. a kol.: Příruční mluvnice češtiny. Praha 1995
Čechová, M. a kol.: Čeština - řeč a jazyk. Praha 1996
▫ slovník jazykový, výkladový
Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost - SSČ, 2. opr. vyd. Praha 1994
Slovník spisovného jazyka českého - SSJČ, 2. vyd. Praha 1989
JAZYKOVÁ KULTURA
= úroveň jazykového vyjadřování + péče o ně, součást kultury, týká se všech stylů (mluvené, psané), je projevem vlastností a charakteru člověka, záleží na jazykové praxi, je dána školní výchovou
- projevuje se: v rovině jazyka (pečují o ni jazykovědci a bohemisté), v rovině řeči (péče - uživatelé jazyka)
- požadavky: jazyková správnost (absence chyb), vhodnost výběru jazykových prostředků, slohová vytříbenost, srozumitelnost a výstižnost vyjádření, působivost, pestrost jazykových prostředků, originalita
VÝVOJ NAŠÍ JAZYKOVĚDY - viz též otázka č.2
- od 9. stol. latina, staroslověnština – nejstarší slovanský jazyk – Cyril a Metoděj
- 1057 - latinská Zakládající listina kapituly litoměřické, obsahuje 1. český přípisek v primitivním pravopisu
- 1. písemné spisy v českém jazyce v 11. - 12. stol. v latinských textech
- čeština měla více hlásek než latina - užívání spřežek
- ve 13. stol. - vznikají písně Hospodine, pomiluj ny a Svatý Václave
- 14. stol. - rozvoj češtiny – Tomáš ze Štítného
- 15. stol. - husité - počešťování měst, Jan Hus navrhl diakritický pravopis (užívání interpunkce)
- humanismus: čeština proniká do škol, J.A.K. – Kšaft umírající matky Jednoty bratrské
- 16. - 17. stol. - Daniel Adam z Veleslavína – dva čtyřjazyčné slovníky, vzniká Bible kralická, Jan Blahoslav – Gramatika česká
- 1620 bitva na Bílé hoře - zpomalení rozvoje češtiny - v 17. století - jazyk chudých – vysoké poněmčování
- konec 18. a 1. polovina 19. století – národní obrození:
- 1781 zrušeno nevolnictví - hromadné stěhování čes. obyvatelstva do poněmčených měst, posílen český živel - potřeba rozvinutého spisovného jazyka
- vydávány obrany českého jazyka (Bohuslav Balbín, K. I. Thám)
- Josef Dobrovský – 1. mluvnice NO - Zevrubná mluvnice jazyka českého (Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache), základní kodifikační dílo, navázal na vyspělou češtinu Bible kralické, opravil bratrský pravopis – Dobrovského analogická oprava pravopisná: měkké i po c a ve spojce i, po s, z se psalo i nebo y podle analogie: 1. pád psi (páni), 4. a 7. pád psy (pány); napsal slovník německo-český (Deutsch-böhmisches Wörterbuch I, II), sám česky nepsal, nevěřil, že by se ČJ mohl stát jazykem vědy
- Josef Jungmann se se svými spolupracovníky zasloužil o sepsání a podstatné obohacení slovní zásoby ČJ ve všech oborech, vydal 5ti-dílný Slovník česko-německý, vznikla česká odborná terminologie, překlady cizích literárních děl, rozvoj umělecké literatury
- po stránce skladební a slohové je naučná próza pokračováním vypěstěného jazyka českého humanismu, zakončením a vyvrcholením humanistické češtiny je jazyk Františka Palackého – Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě
- 2. polovina 19. století:
- pronikání češtiny do úřadů, škol, rozvoj umělecké literatury a publicistiky
- mizí knižní a archaické výrazy, do spisovné češtiny proniká hovorová čeština - Němcová, Havlíček, Tyl
- velké zásluhy o poznání vývoje češtiny a o ustálení spisovného jazyka měl Jan Gebauer – revidoval Dobrovského kodifikaci našeho spisovného jazyka, zásluha na vydání Pravidel českého pravopisu (1902)
- 20. století:
- aktualizace jazykové normy, kultivace spisovné češtiny
- po roce 1918 získává čeština světový význam (Pražská jazykovědná škola), profesor UK Vilém Mathesius: Čeština a obecný jazykozpyt, Řeč a sloh, Bohuslav Havránek: Vývoj spisovného jazyka českého, Česká nářečí, Česká mluvnice (spolu s A. Jedličkou), František Trávníček: Historická mluvnice československá, Mluvnice spisovné češtiny, Vladimír Šmilauer: Novočeská skladba
- mladší autoři: František Kopečný, J. Bauer, M. Grepl, K. Svoboda, M. Dokulil
- ČSAV: Fr. Daneš, J. Jelínek, Vl. Styblík, J. Chaloupka
- Pražský lingvistický kroužek – zal. 1918 Mathesius; Trávníček, Havránek.
- po 2. světové válce péče Ústavu pro jazyk český o jazykovou kulturu
4. Souvětí
• souvětí = spojení dvou i více vět ve vyšší větný, významově gramatický celek, vyjadřuje složitější myšlenku nebo více myšlenek (počet vět poznáme podle počtu přísudků ve větách dvojčlenných, nebo podle základů ve větách jednočlenných
DRUHY VĚT V SOUVĚTÍ
1.
a) věta hlavní – mluvnicky nezávislá, nelze se na ni jinou větou zeptat
b) věta vedlejší – mluvnicky závislá na jiné větě, zastupuje větný člen jiné věty, ptáme se na ni otázkou spojenou s větou řídící
▫ spojková: připojena spojkou podřadicí (aby, že, když aj.)
▫ vztažná: připojena vztažným zájmenem (kdo, co, jaký, který, čí, jenž) nebo vztažným příslovcem (kdy, kde ap.)
2.
a) věta řídící – řídí některou větu závislou, může to být věta hlavní i vedlejší
b) věta závislá – závislá na větě řídící, může to být jen věta vedlejší
DRUHY SOUVĚTÍ
• souvětí souřadné obsahuje alespoň dvě věty hlavní, na kterých mohou záviset věty vedlejší. Věty v těchto souvětích jsou spojeny spojkami souřadicími (syndeticky) nebo beze spojek (asyndeticky, odděleny graficky čárkou).
- viz otázka č. 16
• souvětí podřadné obsahuje pouze jednu větu hlavní a jednu nebo více vět vedlejších, které závisí právě na oné hlavní větě. Věty vedlejší zpravidla zastupují některý větný člen věty řídící. Jsou uvozeny spojkami podřadicími, vztažnými nebo vztažnými příslovci, přičemž vztažná slova považujeme za větné členy. Spojky a odkazovací slova (ukazovací zájmena nebo odkazovací příslovce) větnými členy nejsou. Mezi větami řídícími a závislými jsou vztahy determinace.
- viz otázka č. 25
VZTAHY MEZI VĚTAMI V SOUVĚTÍ
• podřazování = vztah závislosti (determinace), formálně vyjádřen hypotaxí (závislost věty na větě řídící), jedná se o spojení těsnější
- např.: Když skončily přednášky, Jan odcházel ještě do laboratoře, aby se přesvědčil o správnosti svých výpočtů. Přijde čas, že se zima zeptá, cos dělal v létě.
- hypotaktické spojky: že, protože, jelikož, poněvadž,…
• přiřazování = vztah souřadnosti (koordinace), formálně vyjádřen parataxí (rovnocenné, nezávislé věty), jedná se o spojení volnější
- např.: Dveře vrzly, vešel učitel. Dveře se otevřely a objevil se neznámý muž.
- parataktické spojky: a, i, ani, ale,…
- oba principy lze kombinovat - složitá souvětí (vztahy parataxe a hypotaxe na různých úrovních)
- dvě věty (jakéhokoliv druhu) se oddělují čárkou; výjimka: věty ve vztahu souřadnosti spojeny spojkami a, i, nebo. (v těchto případech se čárka neužívá)
- pořadí vět v souvětí je dáno hlavně potřebami aktuálního členění:
a) souvětí souřadná - zpravidla nelze pořadí vět zaměňovat
b) souvětí podřadná - poloha mnohých druhů vět volná, Pozor!: VV přívlastkové (musí stát co nejblíže řídícímu substantivu), VV účinkové (Bylo tak škaredé počasí, že by člověk ani psa nevyhnal.), přirovnávací věty s „než“ (To zranění je nebezpečnější, než se zdálo.)
- každé souvětí by mělo obsahovat pouze jedno jádro z důvodu srozumitelnosti
- ve stylu uměleckém nebo publicistickém se užívá souřadné spojování do řad na způsob výčtu, často spojeného s paralelismem a gradací (Něco se v něm zdvihlo, proud slzí vytryskl, zacukala mu brada,…)
DRUHY VĚT V SOUVĚTÍ
1.
a) věta hlavní – mluvnicky nezávislá, nelze se na ni jinou větou zeptat
b) věta vedlejší – mluvnicky závislá na jiné větě, zastupuje větný člen jiné věty, ptáme se na ni otázkou spojenou s větou řídící
▫ spojková: připojena spojkou podřadicí (aby, že, když aj.)
▫ vztažná: připojena vztažným zájmenem (kdo, co, jaký, který, čí, jenž) nebo vztažným příslovcem (kdy, kde ap.)
2.
a) věta řídící – řídí některou větu závislou, může to být věta hlavní i vedlejší
b) věta závislá – závislá na větě řídící, může to být jen věta vedlejší
DRUHY SOUVĚTÍ
• souvětí souřadné obsahuje alespoň dvě věty hlavní, na kterých mohou záviset věty vedlejší. Věty v těchto souvětích jsou spojeny spojkami souřadicími (syndeticky) nebo beze spojek (asyndeticky, odděleny graficky čárkou).
- viz otázka č. 16
• souvětí podřadné obsahuje pouze jednu větu hlavní a jednu nebo více vět vedlejších, které závisí právě na oné hlavní větě. Věty vedlejší zpravidla zastupují některý větný člen věty řídící. Jsou uvozeny spojkami podřadicími, vztažnými nebo vztažnými příslovci, přičemž vztažná slova považujeme za větné členy. Spojky a odkazovací slova (ukazovací zájmena nebo odkazovací příslovce) větnými členy nejsou. Mezi větami řídícími a závislými jsou vztahy determinace.
- viz otázka č. 25
VZTAHY MEZI VĚTAMI V SOUVĚTÍ
• podřazování = vztah závislosti (determinace), formálně vyjádřen hypotaxí (závislost věty na větě řídící), jedná se o spojení těsnější
- např.: Když skončily přednášky, Jan odcházel ještě do laboratoře, aby se přesvědčil o správnosti svých výpočtů. Přijde čas, že se zima zeptá, cos dělal v létě.
- hypotaktické spojky: že, protože, jelikož, poněvadž,…
• přiřazování = vztah souřadnosti (koordinace), formálně vyjádřen parataxí (rovnocenné, nezávislé věty), jedná se o spojení volnější
- např.: Dveře vrzly, vešel učitel. Dveře se otevřely a objevil se neznámý muž.
- parataktické spojky: a, i, ani, ale,…
- oba principy lze kombinovat - složitá souvětí (vztahy parataxe a hypotaxe na různých úrovních)
- dvě věty (jakéhokoliv druhu) se oddělují čárkou; výjimka: věty ve vztahu souřadnosti spojeny spojkami a, i, nebo. (v těchto případech se čárka neužívá)
- pořadí vět v souvětí je dáno hlavně potřebami aktuálního členění:
a) souvětí souřadná - zpravidla nelze pořadí vět zaměňovat
b) souvětí podřadná - poloha mnohých druhů vět volná, Pozor!: VV přívlastkové (musí stát co nejblíže řídícímu substantivu), VV účinkové (Bylo tak škaredé počasí, že by člověk ani psa nevyhnal.), přirovnávací věty s „než“ (To zranění je nebezpečnější, než se zdálo.)
- každé souvětí by mělo obsahovat pouze jedno jádro z důvodu srozumitelnosti
- ve stylu uměleckém nebo publicistickém se užívá souřadné spojování do řad na způsob výčtu, často spojeného s paralelismem a gradací (Něco se v něm zdvihlo, proud slzí vytryskl, zacukala mu brada,…)
3. Větné členy a polovětné konstrukce
VĚTNÉ ČLENY
1. holé: nezávisí na nich jiný větný člen, mohou být jednoslovné nebo víceslovné (složený slovesný tvar přísudkový – četl jsem, budu číst, byl bych četl, je čten; zvratné sloveso – smát se, zpívám si; modální nebo frázové sloveso + infinitiv – mohu číst, začínám číst; přísudek jmenný se sponou – být přítelem, je způsobilý, stal se kuchařem; větný člen s předložkou – nad knihou; ustrnulá sousloví – křížem krážem)
2. rozvité: spojení řídícího a závislého větného členu (trhali žluté blatouchy)
3. několikanásobné: souřadně spojené větné členy na stejné úrovni (oddělují se čárkami, spojkou a, i, ani, nebo bez čárky, nebo spojkou i čárkou) v poměru:
- slučovacím: otec, matka a děti; náš i váš
- stupňovacím: podrážděný, ba i hrubý
- odporovacím: malý, ale útulný
- vylučovacím: zítra nebo dnes
- důsledkovém: malý, proto milý
1. základní: podmět, přísudek (ve větě jednočlenné jen základ, fundament)
2. rozvíjející: přívlastek, předmět, příslovečné určení, doplněk
▫ podmět (subjekt): nezávislý na jiném členu, shoda s přísudkem, vyjadřuje původce nebo nositele činnosti stavu, vlastnosti, někdy cíl děje, může být vyjádřen všemi slovními druhy
- rozlišujeme: podmět vyjádřený (Sestra přišla na návštěvu.), nevyjádřený (Čte knihu.) nebo všeobecný (V kině dávají český film. Zvonili poledne.)
▫ přísudek (predikát): nezávislý na jiném členu, shoda s podmětem, vyjadřuje děj nebo stav, změnu stavu, vlastnost, jejímž nositelem je podmět
- rozlišujeme: přísudek slovesný - vyjádřen slovesným tvarem (např. čte, spí), přísudek jmenným se sponou - sponové slovesa (být, bývat, stát, stávat se) + podstatné nebo přídavné jméno (např. Petr je lékař. Čas jsou peníze. Dítě je zlobivé.), přísudek jmenným beze spony (např. Mladost radost. Kniha - přítel člověka.)
▫ přívlastek (atribut): závisí na podstatném jménu (závislost vyjádřena kongruencí, adjunkcí, někdy i rekcí), které blíže určuje, může být vyjádřen přídavným jménem (slunečný den), zájmenem (můj přítel), číslovkou (první den, dvě děti), podstatným jménem (učebnice češtiny), infinitivem (touha zvítězit) nebo příslovcem (dům naproti)
- rozlišujeme: přívlastek shodný - přívlastek se shoduje s podstatným jménem, které rozvíjí (Pražský hrad), stojí většinou před substantivem, přívlastek neshodný - při skloňování se jeho tvar nemění, zaujímá místo zpravidla za podstatným jménem (cesta lesem); přívlastek volný – vyjadřuje doplňující vlastnost, oddělen čárkou, přívlastek těsný – vyjadřuje podstatnou informaci, nelze vypustit; přívlastek holý (úzká cesta), přívlastek rozvitý (velmi úzká cesta), přívlastek několikanásobný (úzká a klikatá cesta), přívlastek postupně rozvíjející (úzká lesní cesta).
▫ předmět (objekt): závisí na slovese nebo přídavném jménu (závislost vyjádřena rekcí), vyjadřuje osobu, zvíře, věc, které děj zasahuje, nebo kterých se obsah předmětu týká, nejčastěji bývá vyjádřen podstatným jménem v prostém nebo předložkovém pádě (psal dopis, díval se na televizi), zájmenem (radil jí) nebo infinitivem (umí šít); na předmět se ptáme pádovými otázkami kromě 1. a 5. pádu
▫ příslovečné určení (adverbiale): závisí na slovese nebo na přídavném jménu, zřídka na příslovci (závislost vyjádřena adjunkcí), vyjadřuje různé okolnosti děje (místo, čas, způsob, příčinu, účel, podmínku, přípustku), vyjadřuje se příslovcem (studoval pilně), substantivem (trénoval celý den) nebo infinitivem (přijel navštívit); na příslovečné určení se neptáme pádovými otázkami, ale např. používáme otázky typu Kde? Kdy? Jak? Proč?
- rozlišujeme: příslovečné určení místa (pracovat v dole), příslovečné určení času (pracovat od rána), příslovečné určení způsobu (pracovat dobře), příslovečné určení příčiny (naříkat bolestí), příslovečné určení účelu (šel k němu pro peníze), příslovečné určení podmínky (v případě potřeby pomůžeme), příslovečné určení přípustky (přes nepřízeň počasí šel do hor)
▫ doplněk (atribut verbální): dvojí závislost - závisí na slovese a substantivu v podmětu nebo předmětu (závislost vyjádřena jednak kongruencí, jednak rekcí), vyjadřuje vlastnost jména za jistého děje nebo stav, může být vyjádřen adjektivem (Otec se vrátil unavený. Petr chodil bos.), substantivem (Dostal to darem.), číslovkou (Eva doběhla první.), zájmenem (Zůstal sám.), přechodníkem (Hledal zápalky, chtěje si posvítit.), infinitivem (Viděl jsem ho plakat.); u neplnovýznamových sloves (jmenovat, pokládat, mít, zůstat, nechat) jde o nutné doplnění slovesa (Zůstala sama. Jmenovali ho prezidentem. Pokládali ho za blázna.)
- rozlišujeme: doplněk shodný (Dívky běhaly bosé.), doplněk neshodný (Zvolili ho předsedou.)
- samostatnými větnými členy nejsou: předložky, spojky, citoslovce, zvratná zájmena u zvratných sloves, tvary slovesa být v složených tvarech slovesných, sponová slovesa, způsobová a frázová slovesa zdůrazňující, rytmické nebo navazující částice, odkazovací výrazy, vsuvky, oslovení (kdo to tu je, našel zálibu zvláště v hudbě, dbá toho, aby…, to jsem rád, že…, to zářily hvězdy)
- syntaktické vztahy významové:
▫ predikace (přisuzování): mezi podmětem a přísudkem (např. Maminka vaří.)
▫ determinace (určování): mezi závislým a řídícím členem, vyjadřuje se shodou = kongruence – mezi podmětem a přísudkem (Honzík trhal), podstatným jménem a přívlastkem shodným (černá tabule), mezi podmětem, přísudkem a doplňkem shodným (Petr chodil do kina rád.), řízeností = vazba = rekce - většinou mezi předmětem a přísudkem (dosáhl cíle, trhali blatouchy), mezi podstatným jménem a přívlastkem neshodným (trhání blatouchů), mezi podstatným jménem, slovesem a doplňkem neshodným (zvolili ho vedoucím), přimykáním = adjunkce – tvar závislého členu není určován členem řídícím, je volně připojen, vztah mezi přísudkem a příslovečným určením (trhali včera, trhali u potoka), mezi podstatným jménem a neshodným přívlastkem (dům u nádraží)
▫ koordinace (přiřazování): vztah souřadnosti, vyjadřuje vztah členů na sobě nezávislých, které mohou být spojeny vztahem slučovacím, odporovacím, vylučovacím, stupňovacím, příčinným nebo důsledkovým (Věrka a Honzík, pěkný, ale drahý, stejně tak i ve větách: Uklidnil se a začal hned psát. Chtěl, abych přišel a (abych) přivedl psa.)
▫ přistavování (apozice): vztah široké totožnosti (Jan Neruda, básník a prozaik, se narodil v Praze.)
POLOVĚTNÉ KONSTRUKCE
- polovětné konstrukce tvoří významově samostatný celek, oddělují se čárkou, mluvnicky se svou rozvitostí blíží vedlejším větám, ale bez přísudkového slovesa
▫ volný přívlastek adjektivní: přívlastek rozvitý stojící zpravidla za podstatným jménem a jehož základem je adjektivum, vyjadřuje samostatnou myšlenku (lze ho vynechat), odděluje se čárkou (Mužstvo, hrající v dobré kondici, zvítězilo zcela přesvědčivě.)
▫ přístavek (apozice): volně připojený přívlastek substantivní, stojí za řídícím substantivem, jeho základem je podstatné jméno rozvíjející jiné podstatné jméno (táž představa označena dvojím způsobem), je doplňující, shrnující, dokládající, blíže určující, hodnotící apod., odděluje se čárkami (Sněžka, nejvyšší hora Čech, měří 1602 m.)
▫ přechodníková konstrukce: rozvitý přechodník (větně doplněk), přisuzuje podmětu nějakou činnost nebo vlastnost, obvykle v projevech psaných (knižní ráz), odděluje se čárkami (Kozlík, shromáždiv tlupu, rozkázal, aby se měli k odchodu.)
▫ infinitivní konstrukce podmínková: transponovatelná ve vedlejší větu podmínkovou, odděluje se čárkou (Nebýt vás, nebyl bych se to dozvěděl. = Kdyby nebylo vás, …)
1. holé: nezávisí na nich jiný větný člen, mohou být jednoslovné nebo víceslovné (složený slovesný tvar přísudkový – četl jsem, budu číst, byl bych četl, je čten; zvratné sloveso – smát se, zpívám si; modální nebo frázové sloveso + infinitiv – mohu číst, začínám číst; přísudek jmenný se sponou – být přítelem, je způsobilý, stal se kuchařem; větný člen s předložkou – nad knihou; ustrnulá sousloví – křížem krážem)
2. rozvité: spojení řídícího a závislého větného členu (trhali žluté blatouchy)
3. několikanásobné: souřadně spojené větné členy na stejné úrovni (oddělují se čárkami, spojkou a, i, ani, nebo bez čárky, nebo spojkou i čárkou) v poměru:
- slučovacím: otec, matka a děti; náš i váš
- stupňovacím: podrážděný, ba i hrubý
- odporovacím: malý, ale útulný
- vylučovacím: zítra nebo dnes
- důsledkovém: malý, proto milý
1. základní: podmět, přísudek (ve větě jednočlenné jen základ, fundament)
2. rozvíjející: přívlastek, předmět, příslovečné určení, doplněk
▫ podmět (subjekt): nezávislý na jiném členu, shoda s přísudkem, vyjadřuje původce nebo nositele činnosti stavu, vlastnosti, někdy cíl děje, může být vyjádřen všemi slovními druhy
- rozlišujeme: podmět vyjádřený (Sestra přišla na návštěvu.), nevyjádřený (Čte knihu.) nebo všeobecný (V kině dávají český film. Zvonili poledne.)
▫ přísudek (predikát): nezávislý na jiném členu, shoda s podmětem, vyjadřuje děj nebo stav, změnu stavu, vlastnost, jejímž nositelem je podmět
- rozlišujeme: přísudek slovesný - vyjádřen slovesným tvarem (např. čte, spí), přísudek jmenným se sponou - sponové slovesa (být, bývat, stát, stávat se) + podstatné nebo přídavné jméno (např. Petr je lékař. Čas jsou peníze. Dítě je zlobivé.), přísudek jmenným beze spony (např. Mladost radost. Kniha - přítel člověka.)
▫ přívlastek (atribut): závisí na podstatném jménu (závislost vyjádřena kongruencí, adjunkcí, někdy i rekcí), které blíže určuje, může být vyjádřen přídavným jménem (slunečný den), zájmenem (můj přítel), číslovkou (první den, dvě děti), podstatným jménem (učebnice češtiny), infinitivem (touha zvítězit) nebo příslovcem (dům naproti)
- rozlišujeme: přívlastek shodný - přívlastek se shoduje s podstatným jménem, které rozvíjí (Pražský hrad), stojí většinou před substantivem, přívlastek neshodný - při skloňování se jeho tvar nemění, zaujímá místo zpravidla za podstatným jménem (cesta lesem); přívlastek volný – vyjadřuje doplňující vlastnost, oddělen čárkou, přívlastek těsný – vyjadřuje podstatnou informaci, nelze vypustit; přívlastek holý (úzká cesta), přívlastek rozvitý (velmi úzká cesta), přívlastek několikanásobný (úzká a klikatá cesta), přívlastek postupně rozvíjející (úzká lesní cesta).
▫ předmět (objekt): závisí na slovese nebo přídavném jménu (závislost vyjádřena rekcí), vyjadřuje osobu, zvíře, věc, které děj zasahuje, nebo kterých se obsah předmětu týká, nejčastěji bývá vyjádřen podstatným jménem v prostém nebo předložkovém pádě (psal dopis, díval se na televizi), zájmenem (radil jí) nebo infinitivem (umí šít); na předmět se ptáme pádovými otázkami kromě 1. a 5. pádu
▫ příslovečné určení (adverbiale): závisí na slovese nebo na přídavném jménu, zřídka na příslovci (závislost vyjádřena adjunkcí), vyjadřuje různé okolnosti děje (místo, čas, způsob, příčinu, účel, podmínku, přípustku), vyjadřuje se příslovcem (studoval pilně), substantivem (trénoval celý den) nebo infinitivem (přijel navštívit); na příslovečné určení se neptáme pádovými otázkami, ale např. používáme otázky typu Kde? Kdy? Jak? Proč?
- rozlišujeme: příslovečné určení místa (pracovat v dole), příslovečné určení času (pracovat od rána), příslovečné určení způsobu (pracovat dobře), příslovečné určení příčiny (naříkat bolestí), příslovečné určení účelu (šel k němu pro peníze), příslovečné určení podmínky (v případě potřeby pomůžeme), příslovečné určení přípustky (přes nepřízeň počasí šel do hor)
▫ doplněk (atribut verbální): dvojí závislost - závisí na slovese a substantivu v podmětu nebo předmětu (závislost vyjádřena jednak kongruencí, jednak rekcí), vyjadřuje vlastnost jména za jistého děje nebo stav, může být vyjádřen adjektivem (Otec se vrátil unavený. Petr chodil bos.), substantivem (Dostal to darem.), číslovkou (Eva doběhla první.), zájmenem (Zůstal sám.), přechodníkem (Hledal zápalky, chtěje si posvítit.), infinitivem (Viděl jsem ho plakat.); u neplnovýznamových sloves (jmenovat, pokládat, mít, zůstat, nechat) jde o nutné doplnění slovesa (Zůstala sama. Jmenovali ho prezidentem. Pokládali ho za blázna.)
- rozlišujeme: doplněk shodný (Dívky běhaly bosé.), doplněk neshodný (Zvolili ho předsedou.)
- samostatnými větnými členy nejsou: předložky, spojky, citoslovce, zvratná zájmena u zvratných sloves, tvary slovesa být v složených tvarech slovesných, sponová slovesa, způsobová a frázová slovesa zdůrazňující, rytmické nebo navazující částice, odkazovací výrazy, vsuvky, oslovení (kdo to tu je, našel zálibu zvláště v hudbě, dbá toho, aby…, to jsem rád, že…, to zářily hvězdy)
- syntaktické vztahy významové:
▫ predikace (přisuzování): mezi podmětem a přísudkem (např. Maminka vaří.)
▫ determinace (určování): mezi závislým a řídícím členem, vyjadřuje se shodou = kongruence – mezi podmětem a přísudkem (Honzík trhal), podstatným jménem a přívlastkem shodným (černá tabule), mezi podmětem, přísudkem a doplňkem shodným (Petr chodil do kina rád.), řízeností = vazba = rekce - většinou mezi předmětem a přísudkem (dosáhl cíle, trhali blatouchy), mezi podstatným jménem a přívlastkem neshodným (trhání blatouchů), mezi podstatným jménem, slovesem a doplňkem neshodným (zvolili ho vedoucím), přimykáním = adjunkce – tvar závislého členu není určován členem řídícím, je volně připojen, vztah mezi přísudkem a příslovečným určením (trhali včera, trhali u potoka), mezi podstatným jménem a neshodným přívlastkem (dům u nádraží)
▫ koordinace (přiřazování): vztah souřadnosti, vyjadřuje vztah členů na sobě nezávislých, které mohou být spojeny vztahem slučovacím, odporovacím, vylučovacím, stupňovacím, příčinným nebo důsledkovým (Věrka a Honzík, pěkný, ale drahý, stejně tak i ve větách: Uklidnil se a začal hned psát. Chtěl, abych přišel a (abych) přivedl psa.)
▫ přistavování (apozice): vztah široké totožnosti (Jan Neruda, básník a prozaik, se narodil v Praze.)
POLOVĚTNÉ KONSTRUKCE
- polovětné konstrukce tvoří významově samostatný celek, oddělují se čárkou, mluvnicky se svou rozvitostí blíží vedlejším větám, ale bez přísudkového slovesa
▫ volný přívlastek adjektivní: přívlastek rozvitý stojící zpravidla za podstatným jménem a jehož základem je adjektivum, vyjadřuje samostatnou myšlenku (lze ho vynechat), odděluje se čárkou (Mužstvo, hrající v dobré kondici, zvítězilo zcela přesvědčivě.)
▫ přístavek (apozice): volně připojený přívlastek substantivní, stojí za řídícím substantivem, jeho základem je podstatné jméno rozvíjející jiné podstatné jméno (táž představa označena dvojím způsobem), je doplňující, shrnující, dokládající, blíže určující, hodnotící apod., odděluje se čárkami (Sněžka, nejvyšší hora Čech, měří 1602 m.)
▫ přechodníková konstrukce: rozvitý přechodník (větně doplněk), přisuzuje podmětu nějakou činnost nebo vlastnost, obvykle v projevech psaných (knižní ráz), odděluje se čárkami (Kozlík, shromáždiv tlupu, rozkázal, aby se měli k odchodu.)
▫ infinitivní konstrukce podmínková: transponovatelná ve vedlejší větu podmínkovou, odděluje se čárkou (Nebýt vás, nebyl bych se to dozvěděl. = Kdyby nebylo vás, …)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)