ČESKÉ BAROKO

- další představitelé:
hudba - Pavel Josef Vejvanovský (mše, litanie); Jan Dismas Zelenka; opera (J. S. Bach, G. F. Händel,
J. V. Stamic, J. Mysliveček); chrámové skladby (F. X. Brixi, J. J. Ryba); oratoria (Claudio
Monteverdi)
výtvarné umění - Václav Hollar (i grafikem); Karel Škréta (pašijový cyklus z chrámu Sv. Mikuláše,
portréty); Petr Brandl (kontrast, oltáře); Rembrandt van Riijn (proslulá technika šerosvitu);
vlámský malíř Petr Paul Rubens; Slovák J. Kupecký, Diego de Silva y Velasquez
architektura - Jan Blažej Santini; otec Kryštof a syn Kilián Dienzenhofeři (Loreta, chrám Sv.
Mikuláše)
sochařství - Matyáš Braun (sochy neřestí a ctností na Kuksu); Ferdinand Brokoff

ČESKÉ BAROKO:
Barokní literatura se v českých zemích rozvíjí v situaci poznamenané neblahými důsledky stavovského povstání r. 1618 a následující třicetileté války (tridentský koncil 1545 - 1563, jezuitský řád, příklon k evangeliu).
Rozdělení české barokní literatury na domácí a exulantskou, kdy domácí se snaží přiblížit mentalitě lidového čtenáře:
Bohuslav Balbín - historik, zeměpisec a literát, příslušník jezuitského řádu,
- Výtah z dějin českých; Učené Čechy (latinské dílo o literárních a kulturních dějinách);
Rozprava na obranu jazyku slovanského zvláště českého (obsahuje právo národa na vlastní
jazyk a vydáno až na počátku NO)
Václav Jan Rosa - pražský právník; činitel mluvnických experimentů a pisatel milostné lyriky
Adam Michna z Otradovic - Loutna česká (mysticko-erotické texty); zejména autorem vánočních písní a
ukolébavek (Hajej můj andílku; Chtíc, aby spal)
- Česká mariánská muzika, Svatoroční muzika
Bedřich Bridel - zástupce též jezuitského řádu; básník
- díla: Co Bůh? Člověk? (o kontrastu mezi boží dokonalostí a lidskou nicotností, kdy po
člověku nezůstává na světě sebemenší stopa); vánoční poezie Jesličky

Zájem o historii projevil Jan František Beckovský (Poselkyně starých příběhů českých - adaptace Hájkovy kroniky)
Do oficiální domácí literatury lze také zařadit jezuitskou literaturu zastoupenou Svatováclavskou biblí (jež se měla stát náhradou za Kralickou bibli).
Úpadku českého jazyka, přejímání cizích slov a zúžování čtenářské základny se snažili čelit (ale neúspěšně) následující tzv. brusiči jazyka: Matěj Václav Šteyer (Brus jazyka českého), Václav Jan Rosa (Čechořečnost).
Přechod mezi lidovou slovesností a oficiální slovesností je tvorba tzv. pololidová (Václav František Kocmánek (autor 7 interludií, tj. frašek z lidového prostředí pro drobné měšťanstvo s nevybíravou kritikou s vulgarismy)), do které řazeny i tzv. kramářské neboli jarmareční písně, které zpívali o jarmarcích potulní kramáři za doprovodu flašinetů a ukazování výjevů ze seriálů na obrázku. Dále je možno řaditi sem i písmácké paměti Františka Jana Vaváka (psané česky a dochovávající dokumentárně přesné zprávy, záznamy veršovaných skladeb, ohlasy soudobých událostí a praktické rady pro život).

Česká pobělohorská literatura je ovlivněna hlavně porážkou na Bílé hoře r. 1620, kde byli potrestáni účastníci odboje, byl jim zkonfiskován majetek a vynucen exil. Nastal tak hospodářský rozvrat a vzápětí tak utužení nevolnictví. Pro toto období se stávají charakteristická dvě slovíčka: REKATOLIZACE a GERMANIZACE.