Ústní lidová slovesnost (folklor)
Po bitvě na Bílé Hoře byla literatura velmi důležitá, vzniká převážně mezi venkovským lidem a je uchovávána po generace ústním podáním.
Vyjadřuje: lidový názor na život, optimismus, touhu po svobodě, odpor k útisku
Znaky:
- ústní tradování
- anonymita autora
- kolektivnost
- variabilita (neustálé obměny děje)
Lidovou slovesnost se v 19. století snažili zaznamenávat tzv. sběratelé. Mezi nejznámější patřili Karel Jaromír Erben a Božena Němcová.
Hlavními žánry jsou:
a) sociální písně – podávají otřesné svědectví o robotě
- Ti sedláci ubozí
b) pohádky – lidé v nich hledali útěchu
- Hloupý Honza
c) pověsti
- O Žižkovi, O blanických rytířích
d) lidové písně
- pracovní písně (Kominíku, kominíku)
- přísloví, říkadla, hádanky
e) lidové balady – zpívali se
- Utonulá, Osiřelé dítě
f) lidová hra se zpěvy
- loutkové divadlo
- Matěj Kopecký – jeden ze zakladatelů loutkového divadla
Na rozhraní mezi oficiální literaturou a ústní lidovou slovesností je pololidová tvorba.
Je to literatura, která je psána měšťany. Hlavní pozornost je soustředěna na postavu sedláka.
Nejznámějším duchem tvorby byla tzv. Interludia – krátké frašky, vkládané mezi vážné hry. Hrávali je zejména učitelé a jejich žáci, hlavně o masopustu. Čerpají ze selského života, nemají složitý děj, zachycují skutečné postavení selského lidu (Václav František Kocmánek).
K pololidové tvorbě patří i Kramářské písně – zpívaly se hlavně o jarmarcích nebo ji zpívali kramáři (potulní). Jen v Čechách je zaregistrováno na 30 tisíc písní. Byly zpívány za doprovodu flašinetu a zpěvák ukazoval hůlkou na jednotlivé obrázky, kde byl seriál vyvěšen na zdi.
Žádné komentáře:
Okomentovat