Autor: Richard Marcinko
Název knihy: Profesionální válečník 2 – Rudá buňka
Rok vydání: 1994
Ilustrátor: Karel Kárász
Překladatel: Roman Marhold
Stručný obsah: Pár let po té, co byl Marcinko propuštěn z vězení, kde si odpykával 21 měsíční trest, začal pracovat jako poradce pro bezpečnost po celém světě. Jeho úkolem bylo prověřovat civilní i vojenské objekty, zda jsou připraveny na případnou hrozbu ze strany teroristů. ( Bylo to úplně to samé, co dělal u U.S. NAVY, před tím než byl odsouzen, jako velitel Rudé buňky).
Při jedné ze svých misí se dostal na letiště Norita v Tokiu, kde čirou náhodou překazil plán čtyřem Kimčům, kteří se s nákladu ukrytého v hangárech snažili uloupit odpalovače pro taktické střely Tomahavk, které byly nějak propašovány do Japonska. Marcinko je všechny zlikvidoval (chladnokrevně pozabíjel) a zavolal svému známému Tošovi, který byl vrchní komisař tokijské policie. Tošo nejdřív Marcinkovi vynadal za tu spoušť, kterou kolem sebe udělal, ale pak sním začal debatovat o závažnosti problému, který bylo třeba ihned řešit.
Po dobu Marcinkova pobitu v Japonsku spolu s Tošou vypátraly, že ty Kimčové byly zaměstnanci jisté Japonské firmy jménem Macuko. Dále vypátraly, že zásilka, ve které se Kimčové přehrabovali, byla určená jisté Japonské firmě, která byla dceřinou společností firmy Macuko, dále zjistily, že je do toho všeho nějak zapojen bývalý americký minstr obrany Grant Griffith, ale jak, zůstávalo velkou záhadou.
Po návratech do států udržoval Marcinko s Tošou stále kontakt a snažil se zjistit něco o Griffithovy a o firmě Macuko. Bylo toho však málo. Mezitím kontaktovala Marcinka jistá výzkumná firma pracující pro NAVY s tím, že chlápkovi jménem Joe Andrews, který této firmě šéfoval, někdo vyhrožuje. Nabízely Marcinkovy místo osobní ochrany. Ten o tom nejdřív nechtěl ani slyšet, ale po nějaké době mu začali docházet peníze, tak tu práci vzal. Nejdřív si s Joem dal schůzku v jedné restauraci, aby spolu probrali všechny podrobnosti. Tam se teprve dozvěděl s čím Joe pracuje a jaký je jeho cíl. Joe navrhl speciální miniponorky pro 6 až 8 lidí a velice toužil po tom, aby si jeho ponorky odebírala NAVY. Jenže velitelství námořních operací a lidé v Pentagonu neměli zájem údajně kvůli tomu, že miniponorky jsou na dieselový pohon. A vtom se Joe zmínil o člověku, který by mu měl pomoci NAVY přesvědčit. Byl to Grant Griffith. A jediný způsob, jak Griffitha přesvědčit byla účast a následující vítěztvý. Když totiž Joe žádal Griffitha o pomoc byl odmítnut s tím, že to není pro něj lukrativní. Tak Marcinko rozhodl, že Joa a jeho skupinku do 14-ti dnů připraví na bojové hry.
Přípravy probíhaly zdárně, protože si Marcinko přibral na pomoc svého přítele s výzvědné služby Steivieho Wondera. Spolu se vloupaly na Griffithův pozemek a rozmístili tam pár svých hraček, které jim měli pomoci dosáhnout vítěztvý v té bojové hře. Když přijel Marcinko s Joem ke Grifithovy, v jednací místnosti se setkal se svým dávným přítelem majorem Brokem Branniganem, který pracoval pro Griffitha. V jednací místnosti, kde byla porada všech zúčastněných družstev, potkal Marcinko lidi, se kterými dříve pracoval a které také pracovali pro Griffitha, ale hlavně potkal chlapa, kterého viděl naposledy před 20 lety ve Vietnamu, a který proslul svou krutostí ( při vyslýchání stahoval Japonce za živa z kůže). Byl to Manny Tanto. Na půl indián a na půl Japonec. A protože jako jediný ovládal japonštinu, velel skupině s firmy Macuko.
Samotné bojové hry proběhly výborně. Marcinko a jeho tým vyhrály, ale měly značné problémy. Na cestě bylo nespočetně pastí jak od pořadatelů, tak i od ostatních skupin. U čtvrtého kontrolního bodu se Marcinko setkal s Manym zrovna ve chvíli, kdy na něj nastražoval bombu s ostrou výbušninou (při cvičeních a různých bojových hrách se nesmí používat ani ostré náboje, ani ostré výbušniny. Používají se náboje s barvou, výbušniny s barvou nebo kouřové). Strhla se ostrá bitka kde šlo o život. Po dlouhém zápolení se konečně podařilo Marcinkovy Manyho přemoci a spoutat.
Asi tak měsíc po hrách se na Marcinkovo pozemku objevila dvojice kapitánu od NAVY s povolávacím rozkazem, který ho povolával dočasně do služby. Marcinko byl okamžitě deportován do Little Creaku na VNO (velitelství námořních operacích), kde byl dočasně povýšen na kapitána a bylo mu svěřeno vedení elitní jednotky zvané Rudá buňka. Celá jednotka, která obsahovala pouze 8 členů (Pouze proto, protože když Marcinko Rudou buňku opouštěl měla něco kolem 50 členů), se ještě téhož dne sešla v jednom místním baru, který byl stanoven hlavním sídlem Rudé buňky, navzájem se seznámily a vypili pár piv. Druhý den se dala buňka do cvičení a příprav na první společnou akci, kterou mělo být přepadení hlavního sídla NIS (námořní informační služba), SNS (sbor náčelníků štábu), sklady CIA, a kanceláře komodora pro námořní plánování. Akce byla úspěšná, i když Marcinko opět obešel nařízení (Marcinko měl totiž ve zvyku obcházet různé zákony NAVY, a tak když mu jeho nadřízený komodor Pinky Prescot III stanovil termín kdy má akci provést, způsob jakým to má provést a nařídil mu přibrat sebou právníka a člena NIS napsal Marcinko zprávu pro Pinkyho tzv. NeNaJi – není-li nařízeno jinak, kterou používal ve Vietnamu ve které oznámil že zaútočí na cíl o něco dříve a jiným stylem, a dal sekretáři, který ji Pinkimu předal až když akce začala), ale získal tajné informace o Grantu Griffithovi a Pinkym Prescotovi III, se kterých se dočetl že oba dva jsou tajně vyšetřováni. Po návratu do Little Creaku si Pinky zavolal Marcinka k sobě a začal mu nadávat za porušení předpisů a nedodržení jeho rozkazu. Marcinko se však odvolal na hlášení, které leželo Pinkymu na stole a které bylo úředně naprosto bez chyby, takže Pinkymu nezbývalo nic jiného, než sklapnout. Po této půl hodinové hádce sdělil Pinky Marcinkovy že jeho elitní skupina byla vybrána, aby splnila tajnou misi v Severní Koreji na tajné ponorkové základně. Samotné akci předcházelo cvičení, které si Marcinko osobně vyžádal, ale také musel zároveň cvičně napadnout základnu v Seal Beach. Napadení proběhlo výborně, Marcinko opět vyhrál, ale zároveň narazil na něco velmi zajímavého. Když se jeho kluci snažili podminovat tomahawky, přišli na to, že jaderné hlavice, které střela nesla byly pryč. Další záhada. Tak se rozhodly, že dají na tomahawky sledovací zařízení a do skladiště namontovaly tři kamery, které hlídaly celou budovu. Samozřejmě kamery byly pouze pro ně, takže o nich nikdo jiný nevěděl. Poté se celá jednotka vrátila na jachtu, kterou vlastnil Marcinkův přítel Mike Regan. Tam si celá jednotka odpočinula a začala se připravovat na další akci.
Mezitím obdržel Marcinko pár balíčků od svého přítele z dob, kdy velel jednotce SEAL 2, který byl nyní jako tajný agent v Iráku. Balíček obsahoval převážně zbraně a vybavení pro jeho jednotku.
Když bylo vše připraveno, přesunula Rudá buňka na letiště, kde odletěla C-130 do Japonska a poté se nalodila na americkou jadernou ponorku, která je zaveze k cíli.
Přibližně 15 kilometrů od ponorkové základny se příslušníci Rudé buňky vylodili a pomocí PDP (podvodní dopravní prostředek) se dostaly až do doků, kde měli připevnit na každou miniponorku jeden vysílač (vysílač vysílá signál, podle kterého NIS může určit přesnou polohu miniponorky), jenže situace se vyvíjela jinak. Když připluly do přístavu, spatřily na jeho kraji nějakou nákladní loď. Po jejím prozkoumáním se zjistilo, že ta loď není jen nákladní, ale je vybavena speciálními vraty ve dně lodi, které umožňují nakládaní a vykládání nákladu z ponorek, aby si toho někdo všiml (NIS podezřívala Korejce, že používá miniponorky k pašování jaderných zbraní. Tento nález celou domněnku jen potvrdil.). Marcinko proto rozhodl, že po umístění vysílačů se jednotka vrátí zpět na ponorku, kde vyrobí bombu, kterou zlikvidují loď. Po návratu na loď šel Marcinko, mezitím co jeho muži vyráběli bombu, informovat o svém úmyslu kapitána ponorky. Ten byl ovšem proti, ale protože byl Marcinko pro tuto akci jeho nadřízený, nezbývalo kapitánovy nic jiného než souhlasit. Tak se Marcinko vrátil se svou jednotkou zpět do doků. Loď se jim podařilo zlikvidovat a k tomu ještě jednu miniponorku, která zrovna nakládala náklad z lodi.
Cestou zpět na společnou japonsko –americkou se Marcinko spojil s Tošou, který mu sdělil, že NAVY pořádá hon na jeho osobu. Dohodli se proto, že je Tošo vyzvedne ještě před příjezdem do přístavu. Tím se vyhnuli dalším problémům. Když se Marcinko se svou jednotkou dostaly nepozorovaně na japonské území, sešli se s Tošou u něj doma a začali probírat, vše, co zatím oba dva vypátraly. Po hodinách společné konverzace a bádání se Marcinko rozhodl, že s Rudou buňkou vyrazí zpět do států a dojdou si pro záznamy, které pořídily kamery na základně v Seal Beach.
Když už měli ty záznamy, začali je společně s Mikem Reganem prozkoumávat. A to, na co přišli bylo opravdu ohromné. Přibližně asi tak dva dny po té, co Rudá buňka opustila státy a vydala se do Japonska, navštívily sklady s tomahawkama Japonci z firmy Macuko doprovázené Mannym Tantem a jeho skupinou a odcizily pět jaderných hlavic. Po shlédnutí záznamů se Rudá buňka vydala do Los Angeles, kde měla v plánu přepadnout Griffithovu kancelář. Tato akce se zcela nevydařila. Marcinko sice získal harddisk z Griffithova počítače, kde byly záznamy o vydírání, ale ztratil přitom dva své muže.
Na cestě zpět do Washingtonu zjistil Marcinko omylem že po něm pátrají všechny vládní složky. Rozhodl se se svoji jednotko uprchnout z letiště, a vydat se na cestu po silnici. Mezitím za pomoci svého přítele Steivieho Wondera zjistil, že se ukradené jaderné hlavice dali do pohybu, a že se nacházejí na japonském tankeru. Marcinko proto se svoji jednotkou ukradl potřebné vybavení a zmocnili se letounu C-130 se kterým dohonily tanker, seskočily z letadla a zmocnily se tankeru. Pak zavolaly Tošovy čeho se zmocnili a ten jim hned přiletěl se svoji jednotkou na pomoc. Když připluli do Japonska, vydávali se za posádku lodi a za ochranný doprovod který měl být na palubě. Zásilku si přijel osobně vyzvednout majitel firmy Macuko, který Marcinka a jeho skupinu spolu s Tošou a jeho jednotkou, poprosil o doprovod do skladu hlavic. Po cestě ho však Marcinko zajal a předal Tošovi. Pak se na palubě letadla společnosti Macuko vrátili zpět do států, kde si počkali na Griffitha v jeho sídle. Griffith přijel spolu s Pinkym. Marcinko Griffitha zastřelil (Griffitha chránila diplomatická imunita) a chystal se že to samé provede i Pinkimu. Zastavila ho však NIS která obklíčila dům. Marcinko se dověděl, že Pinky vše nastražil, aby Marcinko Griffitha dostal.
Hlavní postavy: Richard Marcinko – profesionální, nekonvenční a zkušený válečník a zabiják
Vedlejší postavy: členové Rudé buňky, Granth Griffith, Pinky Prescot III, Mike Regan, Stieve Wonder, Toširo Okinaga
Hlavní myšlenka knihy: Marcinko se snaží čtenáři vylíčit, že i taková zem, jakou je USA je plná korupce, a že chytří a vlivní zločinci jsou prakticky nepostihnutelní.
Můj názor na knihu: Tento díl je ještě lepší než díl 1. protože vněm Marcinko líčí skutečnou válku 90. let a to válku proti korupci a zločinu.
Žádné komentáře:
Okomentovat