Předmět a zařazení vývojové psychologie v systému psychologických věd (teoretické a aplikované discipliny). Obecná psychologie vymezuje základní procesy poznávací (čivost, vnímání, pozornost, paměť, obrazotvornost, myšlení), které spolu s citovými (procesy, stavy, vztahy) určují úroveň volních procesů (rozhodování, rozhodnutí, volní jednání), včetně některých komplexnějších útvarů osobnosti (schopnosti, temperament, charakter). Vývojová psychologie studuje faktory, zákonitosti a charakteristiky vývojových změn duševního dění v jednotlivých stadiích života. Dílčími disciplinami orientovanými na stadia nejvýraznějších vývojových změn jsou psychologie dětství a dospívání.
Duševní vývoj je výsledkem dynamiky subjekt-objektové interakce (součinnosti). VNITŘNÍ činitele představují individuální kvality racionálně-kognitivních (R-K) procesů (zabezpečujících optimální odrážení a chápání informací a rušení kognitivních disonancí) a subjektivní charakteristiky imaginativně-emotivních (I-E) funkcí (city, Jáství a vůle - reprezentující náhled osobního smyslu, orientace a zajišťující adekvátní reakce, projevující se zvl. při řešení konfliktů ). VNĚJŠÍ situaci reprezentují faktory „životního pole“ (rodina, škola, mimoškolní vlivy) se specifickými soubory požadavků a charakteristikami dopadu (stimulátory, stresory, depresory, katalyzátory, kompenzační faktory). Dopad činitelů subjekt-objektové součinnosti může být při nedostatku podnětů deprivace (R-K: povrchnost vnímání, nezvídavost, zanedbanost, I-E: citová plochost, submise, difuzní identita), při přemíře a neadekvátnosti podnětů supersaturace (R-K: hypersenzitivita, přeučenost, netvořivost, rigidita, I –E závislost, snížená spontánnost, neodpovědnost)
Rané dětství dělíme na stadium NOVOROZENCE (do dvou měsíců), KOJENCE (do jednoho roku), BATOLETE (do tří let), PŘEDŠKOLÍHO VĚKU (do šesti let ). Následuje stadium DĚTSTVÍ (do deseti let) a stadium PREPUBERTY (do 12-13 let). Dospívání pak dělíme na PUBERTU (do 15-16 let) a ADOLESCENCI (do 19-21 let ). U všech těchto stadií jsme v našem výkladu zvolili jednotné členění látky do šesti podkapitol: 1) celková charakteristika, z vnitřních činitelů popisujeme zvlášť 2) úroveň rozvoje racionálně-kognitivních procesů (R-K) a 3) kvality imaginativně-emotivních funkcí (I-E), následuje subkapitola pojednávající o působení 4) vnějších vlivů, která má vždy část týkající se a) rodiny, b) školy a c) mimoškolních aktivit. Nato navazuje podkapitola zaměřená na 5) fázově typické adaptační potíže, duševní poruchy a nemoci, jejich příčiny a způsoby nápravy. Každé stadium pak uzavírají 6) rady vychovatelům k zabezpečení optimálního vývoje.
Jako činitelé vývoje se uvádí obvykle jen genotyp, prostředí a výchova, s rozvojem sebeuvědomování se však právě vědomí Já stává stále výraznějším faktorem v dynamice subjekt – objektové interakce
1.ORGANIZMUS - faktory zděděné (genotyp), vrozené (mutace genů) a kongenitální (prenatální a perinatální intervence); 2. PROSTŘEDÍ - vlivy konstituční (fyzikální a chemické) a variabilní (výchova, výuka, hodnoty, normy a cíle);3. JÁSTVÍ – stále kompetentnější tendence vlastního Já (charakter sebepojetí, seberealizace, osobní cíle, plány aj.), včetně autokultivací dosažené úrovně nadosobních východisek sebeřízení osobnosti (ideály, hodnotové vědomí aj.)
1.) Jednoduché duševní funkce (motorické či grafické projevy) jsou výrazněji ovlivňovány bio-geneticky, kdežto komplexnější duševních útvary (sebeposuzování, hodnocení jiných, vzdělanost, hodnotové vědomí) jsou spíše výsledkem vlivu širších kultivačních faktorů. 2.) Ty schopnosti a vlastnosti (např. reakční čas, labilita, dominance aj.) vykazující výrazně krajní projevy (ať ve smyslu hyper či hypo) jsou silněji determinovány geneticky, zatímco charakteristiky vykazující střední hodnoty projevu jsou snadněji ovlivnitelné vnějšími vlivy. 3.) S věkem se východiska autoregulace postupně přesouvají od "biogenetických činitelů" a "vnějších formativních vlivů" ke stále výraznějšímu podílu vlastního Já. Mediátorem působení genetiky či prostředí je tedy stále více "sebevzdělávací a autokultivační aktivita jedince.
Podle INTERAKČNÍ TEORIE je osobnost aktivním činitelem vlastního prožívání a chování (nejen výslednicí genotypu a dosavadního vývoje osobnosti), projevuje se tedy především v osobitém způsobu vnímání, hodnocení a reagování v aktuální situace. Člověk je neustále nucen regovat na vnější i vnitřní změny. PSYCHICKÉ EKVILIBRIUM [Piaget 1997] představuje schopnost změny dosavadních "asimilačních schemat" a vznik i fixaci adekvátnějších adaptačních postupů, slouží tím k "obecné tendenci osobnosti dynamicky obnovovat vnitřní psychickou rovnováhu" [Nakonečný 1993, 192]. Současný HUMANISTICKÝ MODEL VÝVOJE nahlíží vývojová stadia jako možné stupně optimálního vývoje, který směřuje k dosažení stavu kultivované autonomní seberegulace (podrobněji viz Čačka 2002). Z hlediska "humanistického vývojového modelu" je hybnou silou vývojových změn "plnění vývojových úkolů". Humanistický model vývoje tak nepovažuje vliv prostředí za primárně určujícící činitel. Pozitivní vývojovou změnou je každý progres směřující ke zralé autonomii a možné zaváhání či vybočení je možné považovat za signál deviace (bez rámcové představy kam by měl vývoj směřovat by jakákoliv „změna“ mohla být považována za „vývoj“). "Přirozený vývojový plán" napovídá vychovatelům i charakter intervence."Facilitování přirozeného vývoje je něčím zcela jiným, než snahou o vštěpování libovolných socializačních norem. Jedinými eticky přijatelnými formami intervence jsou ty, které vývoj pozitivně stimulují" [Kohlberg in: Chandler 1980, 84]. Duševní změny nastupují obecně podle základních principů vývojových změn: jednotlivé funkce dozrávají v zákonité posloupnosti určené jejich významem pro život (imaginatio - ratio), střídají se fáze relativně stabilních projevů s nenápadnými kvantitativními změnami (puberta, adolescence) s obdobími kvalitativních skoků (přechodná období), pokračují procesy diferenciační (jemnost emotivity) i integrační (nerozpornost postojů), v určitém směru se vyskytuje zvýšená senzitivita.
Žádné komentáře:
Okomentovat