Kvality IMAGINATIVNĚ-EMOTIVNÍCH funkcí v DOSPÍVÁNÍ

EMOCE (city)  přes svoji „záhadnost a neuchopitelnost“  rozšiřují od počátku dospívání dále svůj rejstřík i jemnost podnětů a prožitků. Charakteristická  labilita nálad, popř. i  podíl negativistických projevů,   díky  postupnému  vyhraňování a stabilizaci cílů i   hodnot   postupně  přechází  k vyšší  integrovanosti  a   ovládanějšímu  projevu.  Pro svoji nezkušenost  a impulzivitu však  pubescenti často ještě  zaujímají  extrémní stanoviska v ostře protikladných  kategoriích s často nepřiměřenými nároky.  Dospívající  bývají  velmi citliví  na neshody mezi slovy a činy  ("co má být" a "co je" atp.).  Svou roli v tom   hraje také společenská realita,  která při své složitosti  není  prosta rozporů. Pociťované  neshody  nutí  k intenzivnějšímu  vyjasňování  situace a   hledání příléhavějších kritérií hodnocení sebe i jiných.. Postupně se tak dospívající odklánějí od zjednodušených a strnule schematických  východisek  a formují si    kultivovanější  a  pružnější  osobní východiska  sebeřízení.Dospívající   bývají  již schopni mnohé  kategorie a jevy  správně verbálně vymezit,  sama rozumová úroveň však nijak nezaručuje přiměřenost prožitků i jednání. Kulturní zájmy napomáhají   k  žádoucí vyváženosti  rozumových a citových stránek osobnosti. Převaha racionality  by   omezila  citlivost  k podnětům umělecké komunikace  a  rozvoji společenského citu.       Adolescence   je  obdobím  intenzivního ujasňování a uvědomování si vlastní  struktury hodnot - jako obecnějších  aspektů  osobně přítažlivých  cílů i zájmů („cílem“ je např. sportovat /“co“/, „hodnotou“ je upevňování zdraví /“proč“/). Reálné usilování  a konání  by tedy již mělo být v souladu s celkovou orientací osobnosti, jejím zformovaným a stabilizovaným hodnotovým vědomím. Charakter - jako vnější výraz dosažené úrovně mravního vědomí, pak spoluurčuje i volbu cest a prostředků k dosahování cílůV závislosti na kvalitě a šíři  zájmů a  úsilí  o autokultivaci je rozvíjena citlivost emotivity, usměrňovány formy abreakce a propracovávány nejvyšších integrační útvary  osobnosti  (vzdělanost, moudrost, charakter). Teprve dospělá  a integrovaná osobnost s nadhledem a životní moudrosti, je schopna "jednat s ohledem na sociální důsledky svého projevu pro sebe i  pro druhé". Přijaté mravní principy se odráží   v individuální síle "svědomí".JÁSTVÍ   představuje  strukturu a organizaci  složek  Já, je to komplexní útvar, zahrnující aspekt 1) poznávací, 2) emocionální i  3) snahový. Funkce všech složek  Já vykazují  v průběhu dospívání  těsnou souvislost a  dynamickou zpětnou vazbu sloužící vzájemné vyváženosti a harmonizaci.  Zralé Jáství pak určuje soulad "kognitivně-afektivní konzistence" a tím i akceschopnost a  celkovou  vnitřní vyrovnanost osobnosti.1. KOGNITIVNÍ SLOŽKY JÁ  reprezentují  jak a) postupným sebeuvědomováním se  rozvíjející  „zážitek  sebe“ jako samostatné  jednotky  v prostředí a  protipól  vnější reality v „subjekt-objektové interakci“ („Tichý divák v nás!“ Mahariši ), tak  b) v procesu sebepoznávání vznikající  více či méně adekvátní systém představ o vlastní osobité  struktuřa schopností a vlastností, tedy o „způsobilosti“ tvořící předpoklady k výkonu v různých  činnostech.a)   Sebuvědomování (Jsem)  se vyvíjí již od nejranějších stadií (kde je podporováno zkušenostmi z experimentace, rozšiřováním schopnosti komunikace, záměrností pohybů atp.). Již kojenec se poznává v zrcadle, batole se začíná označovat „Já“ atp.  V dospívání pak  představuje vědomí Já řídící  činitel sebeovládání  („Kapitán na velitelském můstku našeho organizmu“ Říčan),  předmět  sebevýchovy  a  projevuje se prosazováním osobní  autonomie.  /Podle Jamese je Já nejen  „tokem  subjektivního sebezažívání", ale zahrnuje i  širší  komplex  duševních schopnosti, sociálních rolí a  materiálních objektů (dům, auto atp.)./b)  Sebepoznávání  (Jaký jsem?)  spočívá v poznávání sebe jako objektu  sebepozorování. V tomto procesu  „Já-subjekt“ (autentické sebezažívání) a   "Já-objekt" (neosobní náhled na sebe) permanentně fluktuují  a  „vzájemným dialogem“  probíhá  sebepoznávání, sebeřízení i sebehodnocení. /Uvědomte si  rozdíl mezi „introvertovaností“ - jako osobnostním rysem,  „introspekcí“ - jako  procesem sebepozorování, a  pociťováním sebe sama - jako   „středu pozornosti“/. Sebepopis je pouhou odpovědí na otázku „Kdo jsem Já?„ (hoch, žák, fotograf, ateista), kdežto skutečné sebepoznávání řeší otázku „Jaký jsem?„ (zrzavý, chytrý, závistivý). Dospívající si zpočátku všímají jen povrchních a nápadných znaků než proniknou k  podstatnejším vlastnostem osobnosti. Vždy je třeba se varovat nebezpečí sebeklamu. K dosažení objektivnějších charakteristik a reálnějšího odhadu způsobilosti  napomáhá pravidelná severeflexe (periodická rekapitulace vlastního chování zvl. konfliktů, upřímné zhodnocení vlastního podílu,  zvážení optimálních způsobů řešení a jejich následná aplikace v praxi). Tímto způsobem přechází postupně „sebepoznávání“ k   sebeovládání   a sebekontrole (kdy člověk dřív než něco udělá zváží možné následky), tedy i sebevýchově.    2. AFEKTIVNÍ SLOŽKY JÁ, ve kterých je Já zažíváno jako „ochraňovaná hodnota“, jsou spojovány  se snahou  subjektu  formovat,  stabilizovat či měnit  zaměření a charakter takových duševních útvarů osobnosti jako jsou  sebepojetí  a  sebehodnocení. a) Sebepojetí  (Jaký se mi líbí být) je více či méně propracované a ucelené imaginativní "jádro subjektivity", je to představa  (egoidentita,  egokoncepce)  „Jak chci působit na jiné“,  která se ve své nejvyspělejší  podobě  stává  relativně stabilním  východiskem  osobité  orientace i projevů osobnosti. V egoidentitě mohou převládat hlediska 1)  „sociální identity“ .(„fasádové Já“, socializovaná identifikace se společensky žádoucími  vzory),  nebo  spíše  2)  „osobní identity“ („introspektivní Já“  formované   subjektem  v rámci vnitřní  racionálně-emocionální součinnosti). Sebepojetí  může zůstat i fixováno na některé méně vyspělé úrovni, optimálně  však  probíhá  vývoj sebepojetí  od   difuzní totožnosti (bez jednotného sebepojetí), přes stadium  "předurčenosti" (nesamostatné  přebírání hledisek sebeřízení),   krizi identity  (hledání a  tápání, které akceleruje proces samostného sebeurčení), až po úroveň  zralé totožnosti,  přecházejí přímo do  odpovědného  uplatňování  přijatých hledisek.   b)  Sebehodnocení  může  buď stenizovat, nebo naopak  až ochromovat. Zakomplexovaný člověk nevyužívá své skutečné možnosti. ("Se sebedůvěrou jedince, zanikají i jeho schopnosti."). Existuje  sebehodnocení dílčí (profesní, studijní, mocenské, ekonomické, estetické aj.)   a celkové (obecná hodnota, jakou si jedinec přisuzuje). Vývoj sebehodnocení bývá důsledkem a) sociálního učení (vliv rodiny, školy, zájmových skupin atp.), b) srovnáváním s vlastními požadavky na sebe (samostatné posuzování dosahovaných výsledků, "supercenzor", potřeba přiměřené  rovnováhy sebekontroly a spontánnosti, nebezpečí fixace  „falešné druhé přirozenosti“ ), c) primárnější charakteristiky osobnosti  (extraverze, stabilita, samostatnost, originalita aj.) působící bez  ohledu na  vnější.okolnosti. Sebehodnocení vykazuje: 1) potřebu  sebeúcty a  2)  tendenci ke stabilitě  (a to paradoxně i v případě negativního).  Dopad dílčích neúspěchů závisí na  osobní významnosti, tedy „centrálnosti postavení„  dané oblastiv hierarchii osobních cílů a hodnot. K ochraně sebeúcty  bývají neadekvátně uplatňovány  „obrané mechanizmy“ (kompenzace, kauzální atribuce, racionalizace aj.). Frustrace a neúspěch sebevědomého člověka zpravidla aktivizuje,  protože  věří, že nedostatky překoná. K životní spokojenosti přispívá spíše nesoulad  reálného a ideálního Já (cíle na horní hranici možností). Aspirace a  životní spokojenost jsou relativně stabilními charakteridstikami osobnosti, které s věkem neklesají - dochází jen k přesunu  zájmů na ego-angažované oblasti.  3. KONATIVNÍ  SLOŽKY JÁ  (Já chci! ) představují  „velín vůle“  a  zahrnují  snahu po seberozvíjení a sebeuplatnění. Z tohoto aspektu se Já jeví  jako „rozvíjená hodnota“.  Sebeuskutečňování  v humanistické psychologii považováno za „nejvyšší cíl života“ (komplex potřeb růstu), spolu s úsilím o „pregnantnost“  (účinnost, integraci, nezávislost ), včetně  respektu k jeho jedinečnosti. a) Sebeaktualizace (Co chci umět! ) slouží k rozšiřování vlastní disponovanosti (rozvoj vlastních potencialit) a  kompetence (zvláště kvalifikace). Realizuje se vedle  sebevzdělávání zvláště prostřednictvím individuálních zájmů  (komplexní útvary zahrnující vždy znalosti, citový vztah i aktivní realizaci ). Rozlišujeme u nich míru stability, šířku, hloubku, konkrétnost či obecnost zaměření a vazbu na životní cíle. b)  Seberealizace  (Čím chci být) toto „profesionální Já“ představuje úsilí o naplnění možného sebeurčení v daných podmínkách.  Stanovené cíle  by měly  optimálně respektovat  vlastní způsobilost (schopnosti, vlastnosti a motivaci ), osobní aspirace a  ambice (předpokladaný výkon a životní hodnoty) i situaci (možnosti poskytované daným prostředím). Možné sklouznutí do oblasti „neřestí“ je jen slepou uličkou a  „iluzí sebeuskutečňování“. Vývoj seberealizace vyžaduje vědomí kontinuity  (pro dítě je ještě 50 let nepředstavitelná doba)  a plánovitost (klíčový ukazatel sociální vyspělosti). V dospívání, kdy vnější kontrola přechází na vnitřní, jsou častou  náplní  snivosti dospívajících představy o vlastní budoucnosti,  tedy  formování vlastních „nepudových životních projektů“. Optimální je důraz na tvořivost. ("Hodnotami motivované nesobecké sebeurčení maže hranice mezi vni.a vně!“ ). Dospívání  směřuje k naplnění  vývojových úkolů (láska: volba partnera a založení rodiny,  práce:  ukončení profesionální přípravy a dosažení ekonomické samostatnosti, hra: uvědomělé naplňování optimálního životního stylu i v oblasti mimopracovních aktivit).   Po jistou dobu však mohou vedle sebe existovat i oblasti s nestejnou úrovní zralosti. VOLNÍ   PROCESY  představující  vědomě cílesměrné jednání jsou výrazem celkové vyspělosti  jedince. Ačkoliv jsou  pubescenti  schopni již  plnohodnotného volního úsilí, nelze od nich ještě  vždy a ve všem očekávat potřebnou odpovědnost.   Jejich aktivita se opírá o dosaženou kvalitu motivace, danou, dosaženou úrovní imaginativně-emotivních a racionálně-kognitivních funkcí. V první fázi dospívání tak   existují   různé úrovně sebekontroly a  kvality vůle vedle sebe. Nezkušenost a emotivita  mohou   dosud    vést  i k nerozvážným činům. Zvláště volbu  povolání v tomto období  ještě nezřídka ztěžuje nevyrovnanost a pubertální neklid. Dívky bývají sice adaptivnější, avšak v zájmech méně vyhraněné (mezilidské vztahy, pečovatelství či hudba). Kdežto hoši se již zpravidla specifičtěji zaměřují na různé technické, sportovní a jiné oblasti.    Na   představy  přitažlivých ale dosažitelných  cílů  musí   navazovat racionální propracovanost  prostředků a po uvážlivém rozhodnutí probíhající  volní jednání  vyžaduje  usilovné  překonávání frustrací, potlačování rušivých motivů atp.  Postupně  vzníká a stabilizuje se osobitá   struktura  dílčích cílů, ovlivněná  i  aspiracemi.Potřebné sebeovládání a sebekontrola, jak dospívající záhy zjistí, však nespočívá jen ve "velkých rozhodnutích", ale také v mnoha neopomenutelných maličkostech. Zvládání těchto nároků je potřeba cvičit každodenně, především na méně příjemných aktivitách. Zdaleka ne všechny konflikty působí traumaticky - naopak, jsou často i významným podnětem pro usilovnější hledání lepších i přiměřenějších postupů. Zklamání a nespokojenost totiž může působit na psychické mechanizmy nejen depresivně, ale i mobilizačně. Bezproblémový vývoj by přinášel jen menší odolnost k frustracím, které jsou zcela přirozeným průvodním jevem života. Člověk by si měl vždy dokázat zorganizovat svůj čas tak, aby zvládl učení, domácí práce, své záliby i odlehčení formou zábavy s kamarády. To je totiž jediná cesta k uchování duševního zdraví, ochrana před nervovým vyčerpáním i k udržení pocitu uspokojení a naplněnosti života. Chování adolescentů    působí již dojmem  větší jistoty. Zvyšujícím se tlakem vývojových úkolů  vzrůstá také váha a prestiž odborného vzdělávání a profesionální přípravy. Prodlužující se perspektiva  životních projektů  vyžaduje stále dlouhodobější časový  plán, rozpracovávání vzdálenějších cílů   na   dílčí a  jejich rozfázovávání na jednotlivé úkony. Kvalita plánovitosti je  jedním z nejvýznamnějších kriterií sociální vyspělosti. Dospívající se však vedle své budoucnosti začínají také stále více zajímat   o otázky smyslu života,  své zařazení ve společnosti,  světě  atp. Vzniká tak u nich postupně  hierarchie životních hodnot.  Na základě  dosažené úrovně, harmonie i orientace této základny „komplexních východisek osobní orientace“ a jejich  dlouhodobým  naplňováním   dospívající spoluutváří  vlastní životní  styl i úděl.