Nejvýraznějším projevem zájmu o minulost, podníceného Herderovou filozofií dějin, je básnické dílo Jana Kollára, původem také za Slovenska. Studium na univerzitě v Jeně mělo rozhodující význam pro jeho osobní život i myšlenkový vývoj. Poznal zde svou budoucí ženu, Frideriku Wilhelminu Schmidtovou. Po studiích byl činný jako evangelický kazatel a později jako profesor archeologie.
Svou lásku k Míně (tj. k Friderice Wilhelmině) vyjádřil ve verších shrnutých do sbírky Básně, které se staly jádrem Kollárova monumentálního díla Slávy dcera, ve kterém Mína vystupuje jako zidealizovaná milenka a zároveň jako alegorická představa budoucnosti Slovanstva. Kollár postupně své životní dílo neustále rozšiřoval a doplňoval, definitivní verze obsahuje 645 (pův.150) znělek. Počínaje vydáním z r. 1832 byl již text tak zatížen narážkami a alegoriemi, že k němu Kollár dodával četné filologické a historické komentáře.
Kompoziční i ideovou osu celého díla tvoří putování básníka, provázeného Mínou a Mílkem (slovanská obdoba římského Amora) po místech významných pro dějiny Slovanů. Ta jsou symbolizována názvy řek, jež současně označují jednotlivé části celku - Sála, Labe, Dunaj, Rén, Vltava. V textu se setkávají dvě základní myšlenky - vlastenectví zosobněné postavou Míny a vidina jediné všeslovanské říše pod vedením Ruska symbolizovaného motivem dubu (panslavismus).
Františk Ladislav Čelakovský - pocházel ze Strakonic, ze studií filozofie (v Českých Budějovicích) byl vyloučen kvůli vypůjčení zakázané Husovy Postily. Vzdělání dokončil (v Linci) a živil se příležitostnými zaměstnáními. Zabýval se přitom slavistikou. Od r. 1833 působil jako redaktor (Pražských novin a České včely), později byl místa zbaven v souvislosti s kritikou ruského cara jako utlačovatele Poláků. Nakonec získal profesuru ve Vratislavi, odkud přešel na pražskou univerzitu.
Již od mládí sbíral národní písně a přísloví. Z této záliby vznikl rozsáhlý soubor s názvem Mudrosloví národu slovanského v příslovích. Čelakovský se stal nejvýznamnějším tvůrcem ohlasové poezie, tzn. tvorby využívající postupů a prostředků lidové slovesnosti.
Ohlas písní ruských obsahuje především epické básně vytvořené pod vlivem bylin.
Později Čelakovský vydává Ohlas písní českých. Narozdíl od epických a hrdinských motivů předchozí sbírky zde převažuje lyrika milostná, např. b. Dárek z lásky a satirická. Z epických básní vyniká Toman a lesní panna, která vznikla na podkladě lidové balady
Preromantismus
(2. pol. 18. stol. - poč. 19. st. v Evropě)
- umělecký směr, který předchází, předznamenává romantismus, romantické snahy; vychází z důrazu na city člověka
- preromantikové vystupují vůči nespravedlnosti, násilí, zdůrazňují citovou stránku
- zobrazení citu, vztah k lidovému, venkovskému prostředí
- návrat člověka k přírodě a přirozenosti
- návrat k minulosti (středověku) v literatuře
- zájem o lidovou slovesnost
- tajemná zákoutí, vodní hladina, zříceniny, motiv hřbitova, . . .
- rozvíjí se ve Francii, Anglii, Německu
- sentimentalismus - vypjatá citovost, přirozenost
- hnutí Sturm und Drang - (bouře a vzdor) => literární hnutí v Německu (1770 - 85)
- založeno na odporu proti feud. zaostalosti
- vyzdvihovalo cit, fantazii, génia, propagovalo příklon k lid. umění
- hlavní formou vyjádření bylo drama, vzorem byl Shakespeare
- představitelé: Herder, Goethe, Schiller
- rozvoj pohádek, balad (Goethe, Bürger)
- balada = lyrickoepická skladba, tragický děj a tragické zakončení, pohádkové prvky, zásah nadpřirozené síly, dialog, opakování určité situace, užívání gramatické zkratky
→ klasická - baladický příběh, autor je pouze interpretem bez vlastního zaujetí př. Toman a lesní panna (Čelakovský)
→ romantická - účast autora, v pozadí postavy,.. př. Erbenovy balady
- představitelé preromantismu - J. J. Rousseau, Voltaire, Diderot, Goethe, Schiller, Bürger
Žádné komentáře:
Okomentovat