Václav Thám

vážnějším pokusem v tomto směru se stal dvousvazkový almanach Básně v řeči vázané, který sestavil zmíněný Václav Thám. Almanach obsahoval vybrané básně ze starší české poezie (z nich některé - např. Kadlinského Zdoroslavíček - byly editory almanachu více upraveny), dále překlady, převážně z německé literatury, a původní tvorbu Thámovu i jeho přátel. Tato tvorba - stejně jako překlady - se nesla z velké části v duchu tehdy módní anakreontské poesie, opěvující přátelství, lásku a víno.
Dobrovského prozodické zásady plně realizovala až Puchmajerova básnická družina. Své texty soustředila v pěti básnických almanaších, z nichž první dva byly vydány pod titulem Sebrání básní a zpěvů, další tři pod názvem Nové básně. Ve srovnání s nenáročnými verši Thámova almanachu uvedli puchmajerovci, označovaní jako první česká básnická škola, do poezie rozmanité žánry evropského klasicismu - baladu, ódu, hrdinský i komický epos. Na rozdíl od thámovců se ve větší míře pokoušeli o původní tvorbu a v překladech se orientovali na slovanské literatury.
Vůdčí osobnost družiny - Antonín Jaroslav Puchmajer - je známý např. úpravou několika La Fontainových bajek (vycházel přitom z polského zpracování).
Psal dále národně orientované básně, ke kterým patří Óda na Jana Žižku z Trocnova. V básni autor v duchu své doby aktualizuje Žižkovo vítězství nad "Germány" a v této souvislosti ho opěvuje jako hrdinu.
Nejbližším Puchmajerovým druhem byl Šebestián Hněvkovský, který je autorem směšnohrdinského eposu Děvín, kde paroduje pověst o dívčí válce, zájem u čtenářů vzbudil především sentimentálními baladami (básnická skladba s tragickým závěrem, jejímž cílem je probudit soucit čtenářů s osudem hlavních hrdinů), nejznámější z nich je Vnislav a Běla. Puchmajerovci realizovali Dobrovského zásady přízvučné prozódie.