ZDECHLINA

ZDECHLINA
Vzpomeňte, duše má, nač za letního rána, jak stvořeného pro lásku,
jsme přišli: u cesty zdechlina rozežraná na horkém loži z oblásků,
s nohama nahoru jak žena všeho znalá a potíc jedy zpod žáru,
nedbale, nestoudně dokořán otvírala své břicho plné výparů.
Na tuto hnilobu zářilo slunce zlobně, jak dopéci by chtělo tu
a velké Přírodě zas vrátit stonásobně, co spojilo kdys v jednotu;
a nebe patřilo, jak zdechlina v své slávě jako květ vybuchuje dál.
Takový silný puch, že vy jste z toho v trávě div neomdlela, na nás vál.
A mouchy bzučely nad břichem, z jehož hnilob dralo se černo páchnoucích
pluků larv, valících se jako černý sirob podél těch cárů živoucích.

To všechno klesalo a stoupalo jak vlna, . či perlilo se praskajíc;
to tělo, řekl bys, nafouklé mlhou zplna, množí se, žije ještě víc.
Ten svět tak prazvláštní zněl hudbou, jako v dálce peřeje nebo vítr zní,
či zrní, které se obrací na opálce za rytmického třesení.
Tvary se stíraly a jenom snem už byly, na dávném plátně lehýnce
hozeným náčrtem, jejž mistr v pravou chvíli dokončí dík jen vzpomínce.
Tam za skalisky nás pozorovala vztekle neklidná psice, číhajíc
na chvilku, kdy se zas zakousne do rozteklé mršiny, z níž teď nemá nic.
- A přece jedenkrát budete, není zbytí, jak tohle svinstvo plné much,
vy, hvězda očí mých, vy, slunce mého žití, vy, vášeň má i strážný duch!
Ano! jak tohleto, královno spanilosti, svátostmi zaopatřenou
vás dají do země práchnivět mezi kosti, pod tučnou trávu zelenou.
Pak rcete, kráso má, těm červům, kteří v šeru polibky žrát vás budou dál,
že božskou podstatu a tvar svých lásek věru, ač dávno tlí, jsem uchoval!
vás dají do země práchnivět mezi kosti,