Román: Mrtvé duše: 1842:

Román: Mrtvé duše: 1842: autorovo patrně nejvýznamnější dílo: původně mělo být rozvrženo do tří částí (dílů); dokončen byl však pouze I.díl; rukopis druhého prý Gogol na konci svého života údajně zničil; třetí pak zůstal pouze torzem. Román můžeme označit za velkolepou fresku ruského venkova. Hlavním hrdinou je neúspěšný podnikatel, muž velké ctižádosti, tužeb a ambicí, v občanském životě však pouhý úředníček, koležský rada Pavel Ivanovič Čičikov, který přijíždí do gubernského města N., doprovázen dvěma sluhy, osobním posluhovačem Petrýskem a kočím Selifanem, jinak pozoruhodnými opilci, aby zde uskutečnil svůj velkolepý plán... Ihned se seznámí s místní honorací a začne se živě zajímat o nejbohatší a největší velkostatkáře v kraji. Má pro ně totiž zajímavou nabídku, jakýsi obchod století, jinak též grandiózní podvod, neboť od nich kupuje mrtvé nevolníky, respektive jejich jména – odtud pojmenování mrtvé duše. Mrtví poddaní jsou totiž pořád vedeni v daňových seznamech a statkáři za ně musí nesmyslně platit daně. Jejich jména budou vyškrtnuta až při dalším sčítání lidu, což je pro Rusko záležitost desetiletí... Ochotně je tedy Čičikovovi prodávají, jen necchápou proč... Náš hlavní hrdina totiž vymyslel geniální plán na zbohatnutí: tím, že koupí jména mrtvých, se vlastně stane také velkostatkářem,a to ne ledajakým, protože mu budou papírově patřit stovky a tisíce nevolníků, snadno pak v Petrohradě nebo Moskvě požádá v bance o úvěr a bude moci nakoupit pravé poddané i s přídělem půdy v dosud neobydlených oblastech, úvěr samozřejmě nesplatí, bude okrádat stát, ale vyrovná se tak všem ostatním bohatým a ctihodným občanům... To, že jeho nevolníci už nežijí, nikdo nedohledá... Během své cesty venkovem poznává různé typy statkářů: vypravěč ve 3.osobě je zobrazuje a charakterizuje s nelíčeným ironickým, parodickým a sarkastickým odstupem: ruský venkov se tak stává doslova panoptikem podivných typů: Líbeznický je úplně hloupý a omezený;