CICERO – nar. 106 AC – období úpadku Říma, povstání otroků = Co je příčinou nerovnováhy? miska vah je převážena složkou lidových mas, které zneužívají diktátoři a tím dochází k anarchii a pádu republiky,
dílo – O ZÁKONECH, O REPUBLICE
SENECA – nar. 4 AC – 64 AD – sebevražda, doba úpadku, hledá duševní rovnováhu tím, že si člověk má všímat sebe a ne politiky, chce zrušit otroctví, které je tehdy drsné, požaduje ROVNOST LIDÍ – vychovatel císaře NERONA (58-64) – je obviněn ze spiknutí proti němu = +!
EPIKTÉTOS - + 120 AD, ať je jakýkoliv politický režim je důležité zachovat si vnitřní svobodu – stoický klid
MARCUS AURELIUS (161-180 – CÍSAŘ) – považuje se za žáka Epiktéta, HOVORY K SOBĚ – omlouvá své činy v rámci stoicismu – on za nic nemůže, vše bylo dáno (pronásledování křesťanů)
POLITICKÉ DOKTRÍNY STŘEDOVĚKU
od rozdělení římské říše 395 – do 16. století
KATOLICKÁ CÍRKEV + KŘESŤANSTVÍ – má být nadějí pro obyvatele, 1. etapa je spojena s nejspodnější sociální skupinou – křesťanství dává návod na řešení problémů uvnitř komunity, je ostře proti státu – je pronásledována!!!
přináší: platonismus, stoicismus, cynismus – nezájem o pozemské, židovský monotheismus, mesianismus – on přijde a zachrání vše,
- začíná vznik hierarchie – funkce kněze, biskupa – mírná centralizace pár obcí pod biskupem, nová interpretace rovnosti – ROVNI JSME SI POUZE PŘED BOHEM, ale na světě je materiální nerovnost
- člověk má být poslušný státu, aby se dostal do nebe
- 313 AD – EDIKT MILÁNSKÝ – „náboženská svoboda“ – zrovnoprávnění křesťanství s ostatními náboženstvými,
- 379 AD – Konstantin Veliký – prohlásil křesťanství za státní náboženství, církev se podílí na moci a politice – formuje se vyšší církevní hierarchie
- 451 AD – funkce papeže (papá...)
1054 – rozkol uvnitř katolické církve vede k rozdělení – SCHIZMA – ROZKOL = VÝCHODNÍ (řecko, později pravoslavná větev – v čele cařihradský patriarcha – litur. jazyk – řečtina, někde slovanština) vs. ZÁPADNÍ (římská, latinská, později katolická – v čele římský papež, litur. jazyk – latina)
1871 – 4. LATERÁNSKÝ KONCIL – Usnesení o PAPEŽSKÉ NEOMYLNOSTI V OTÁZKÁCH VÍRY,
Žádné komentáře:
Okomentovat