Dilthey

- přirovnává člověka k Leibnizovské monádě: společnost – účel, příroda – příčina
- společnost je svobodná říše duchů, v přírodě jsou pouze příčiny, jednotlivci vytvářejí společenskou strukturu
- skutečnost, společenská realita je založena na psychice – duchovní povahy – život v pravém slova smyslu, život jako psychická kvalita, která není převeditelná na fyzikální , přírodní zákony
- „Zabíjíme, abychom pitvali“, v tomto případě už není život, ale pouze věc.
- společnost je programem života, zatímco příroda je pouze agregát
- celek není nahodilé uspořádání součástek, ale uspořádání organizované, je vždy více než souhrn částic; části musí být vždy nějak vztahově propojeny
- celek je kvalitativně rozrůzněn, je dynamický; člověk je aktivní
- jsme motivováni hodnotami a to je účelné, účely se mohou ve společnosti vstřebávat
- intencionalita – klademe si životní cíle (motivace účelu); lidé usilují o naplnění cílů
- popírá, že by v přírodě existovaly nějaké objektivní zákony, odmítá v podstatě pokrok a vývoj (objektivizaci historie)
- dějiny se odehrávají jako vývoj po spirále (např. móda se vrací, opakuje), kvalitativní vývoj vzniká z epochy
- přírodověda vytváří představu a konstruování zákonů, ale na základě této konstrukce jsou potom fakta vnímána jako kuriózní zákony
- přírodověda = vysvětluje
- duchověda = rozumí

Jak je možný duchovní typ věd – člověk má ke společnosti a dějinám velice intimní vztah. My rozumíme lidským záležitostem už pře vědou (neboť my sami jsme lidé).


Pro duchovní vědy Dilthey doporučuje dějiny. Přírodní vědy usilují o vysvětlení. Duchovní vědy se snaží porozumět tomu, co je předmětem jejich zájmu. Rozdíl mezi směřováním k obecnému rozumění a mezi intimním vztahem, který je skutečným porozuměním je podle D. možný právě z toho důvodu, že člověk (tedy jedinec, ze kterého se společnost skládá) tvoří dějiny a má k historii a ke společnosti velice intimní vztah. Může rozumět lidským záležitostem společnosti, jako např. kultura, dějiny už předtím, než se jich začne zmocňovat systematicky.
Jsou to lidské, spirituálně zaměřené záležitosti a proto jim můžeme rozumět lépe než přírodě. Ta je pro nás cizí.
Duchovní vědy jsou založeny a strukturovány jinak než přírodověda. Neobjevují jednotu, spíš se vztahují k jednotě, která je už předem dána. Tady napřed rozumíme a pak zvolna poznáváme. Oproti přírodní vědě má komplex duchovních věd poněkud jiný cíl. Nejde mu o vyhledávání nebo odhalování kauzality zákonů jako jednotlivých vytržených vztahů ze souvislostí, ale jde o přístup ke skutečnosti, která je jednotná, singulární a jako takovou se ji duchovní vědy snaží pojímat.
Možná se to dá vysvětlit tak, že to je důvod – ten rozdíl přístupu proč můžeme přírodní vědy klasifikovat do tolika různých typů – o živé přírodě, o neživé přírodě... každá z těchto disciplín zkoumá ten svůj úzký výsek reality.
Vědy, které se týkají lidských záležitostí mají celostnější přístup. Je v nich průsečíkem to lidské, to lidské je základem společnosti, jejího fungování a jejich dějin.