Základní filosofické pojmy

Základní filosofické pojmy


1. ontologie (metafyzika) je nauka o jsoucnu a bytí; tážeme se na to, co kolem nás existuje, jakou má svět povahu, co to znamená „být“. Lidé se dívají na svět prakticky a vědecky. Předpokládají, že věci existují. Nezabývají se, co je příčinou bytí, co to je.

2. gnoseologie (noetika) je filosofická teorie poznání. Tážeme se na to jak poznáváme, jak je vůbec možné něco poznat, co je poznání. Skutečnost – svět je jaký je. Zkušenost – jak se nám jeví.

3. epistemiologie (epistémé, rozumění v teor. smyslu) je umělý termín, značící „vědění o vědění“; jiný výraz pro teorii poznání, noetiku nebo gnoseologii. Epistemiologie označuje též vědění, znalosti, poznání, rozumový základ, v dalších, přenesených významech dějinnost, způsobilost, vědu, umění. Např. u Platóna stojí epistémé v protikladu k doxa (mínění).

4. axiologie (axios, to co je cenné, co za něco stolí; logos, slovo) je filosofická disciplína zkoumající otázky týkající se vzniku, fungování a proměn morálních, estetických, ekonomických, náboženských či politických hodnot, jejich vztahovost člověk – člověk, člověk – společenství, člověk – příroda.

5. logika je věda o formách a zákonech správného usuzování, vůbec nejobecnější věda, jejímž předmětem jsou všechna tvrzení a hlavními metodami jsou dedukce a analýza.

6. etika je filosofická disciplína, jejímž předmětem jsou hodnotící soudy, které se týkají rozlišování dobrého a zlého. Jak součást tradiční filosofie usiluje poskytnout pravidla a normy lidského chování a jednání.

7. estetika je relativně samostatná disciplína, jejímž předmětem je v první řadě krásno. Původ lze nalézt v řeckém myšlení, a to nejen ve filosofii, ale také v básnickém výtvarném, dramatickém či hudebním umění. Důsledkem bylo tázání, v čem spočívá účelovost, podstata krásy a z čeho se projevuje.

8. substance je podstata; substance měla původně označovat to, co skutečně je, čemu přináleží identita se sebou samým, pravé bytí. Jednotlivé věci neexistují, mají pouze účast na substanci (mody, atributy) V dějinách prodělal pojem substance zásadní změny.

9. monismus je označení filosofických názorů, které vykládají oblasti či celek skutečnosti z jednoho principu, jehož jsou všechny další jevy pouhým rozvinutím či modifikací, takže se od svého principu v zásadě neliší. Formami monistického redukcionismu jsou materialismu, spiritualismu. Protikladem jsou dualismus a pluralismus.

10. dualismus vychází z toho, že skutečnost je vysvětlitelná redukcí na dva zpravidla protikladné principy (duch – látka, duše – tělo, dobro – zlo ap.). Kořeny tohoto náhledu jsou zřejmě v pozorování přírodních daností a cyklů (den – noc, život – smrt, žena muž).

11. pluralismus je filosofické stanovisko respektující mnohost v ontologickém, epistemologickém, náboženském, etickém, politickém a sociokulturním smyslu jako esenciální a konstitutivní prvek přirození skutečnosti a nepřipouštějící její výklad podle sjednocujícího principu.