EXISTENCIÁLY

EXISTENCIÁLY = jakési osy, kterými uchopujeme jak jsme zapojeni v bytí jako v celkovém bytí
1. existenciála – BYTÍ VE SVĚTĚ – vyjadřuje naše zakomponování, nerozlučnost lidského bytí a světa
2. existenciála – BYTÍ V PŘEDSTIHU – naše bytí je tím, čím není = neustále před sebou utíká někam dopředu; my se stáváme, projektujeme; vždy jde o něco víc než je zde v daný okamžik
3. existenciála – BYTÍ JSOUCNA UVNITŘ SVĚTA – jsme součástí bytí a zároveň si vytváříme ke svému okolí velmi intimní vztah = to, čím my čelíme odcizení, věci našeho života nejsou jen prostředky, ale s naším bytím se spojují, nás poznamenávají a my zase je (např. řemeslník a nářadí)
- vztahy, které nás provázejí celý život, představují vazby k minulosti; jsou to polidštěné předměty a bytosti
- stejně intimní máme vztah k jazyku (nelze používat objektivně) – jsme to my, kdo tomu dává charakter
- my jsme ve světě, uvnitř světa a zároveň se sami předcházíme ve svém bytí


První existenciála představuje minulost, druhá. budoucnost a třetí je především naše přítomnost (současnost) – navzájem se prolínají; minulost je pořád s námi
- pořád projektujeme přítomnost a nevíme kdy umřeme = tragičnost
- obraz času, který slouží k rozlišení toho, co je pravá a nepravá existence




Heidegger II
- minulost, přítomnost, budoucnost se prolínají a jsou stále přítomny. Heideger pokládá otázku čeho je nejvíce.
Nepravé bytí = převažuje přítomnost , zapomínáme na naši konečnost = Ne! Jsme zahlceni věcmi, my se stáváme věcmi. Překrývá skutečné bytí, nedá se změnit, překonat změnou prostředí.
- druhé lidi chápeme jako objekty (i sebe), subjekt se dá zaměnit za něco jiného = převaha průměrnosti – tyto zprůměrovaná individua jsou zaměnitelná.
- subjekt moci se stává neosobním, něčím, co námi manipuluje.
- masové společenství – rozpouští se individualita
- podle Heideggra tedy zmasověl i životní styl – chceme být druhými a ne sami sebou (oblékání…)
- důsledkem je, že se nikdo nechce vyčleňovat a nést zodpovědnost
- přes každodennost si uvědomíme svoji svobodu (konečnost), toho však dosáhneme až na konci.
-
Podle Heideggra když chceme zapomenout, tak utíkáme. A to způsobuje úzkost (ta nemůže být konkretizována, př. strach ze smrti – nevíme kdy, jak.. úzkost bude konkrétní až to přijde.). Strach je určitý, úzkost neurčitá.
- úzkost ze smrti – celé naše bytí směřuje ke smrti, tím se vymaňujeme z každodennosti (=protipól stoicismu) a pokud tomu čelíme, tak žijeme neopravdově, tedy autenticky.