Kritika čistého rozumu

Začíná svou filosofii ve dvou spisech

Kritika čistého rozumu
Prolegomena ke každé příští metafyzice jež se bude moci státi vědou (Metodický výklad Kritiky čistého rozumu)

Celý jeho filosofický problém začíná otázkou, zda je pravda, že nic není v rozumu, co by dříve nebylo ve smyslech (tabula rasa), zda tam není něco před tím, než člověk začne smyslově poznávat. O tomto je Kantova gnoseologie a ontologie.. Při odpovědi na tuto otázku přichází na to, že lidský rozum ve všech svých vrstvách je popsán apriori (ještě před zkušeností). Kategorii lidského rozumu rozlišuje do dvou částí.

Rozum: Kant rozlišuje dvě kategorie rozumu, používá dvě slova pro rozum : verstand (nižší vrstva - rozvažování) vernunft (vyšší - rozum). Lidský rozum, který je apriori popsán před narozením, je popsán v obou těchto vrstvách. Lidský subjekt před svým prvním smyslovým zážitkem je vybaven apriori ještě něčím dalším.

Apriori nutné ke smyslovému vnímání
Transcendentální estetika

Subjekt je apriori popsán kategoriemi prostoru a času, jako rozměry a tyto dva apriorní rozměry umožňují poznávat v prostoru a čase.
Kant říká, že objektivní svět existuje a z tohoto objektivního světa (svět o sobě, svět nezávislý na lidském subjektu), vylétávají, vystřelují nějaké podněty, přicházejí k lidskému subjektu a subjekt je tímto objektivním materiálem „zasažen“ (je naprosto neuspořádaný). Subjekt v 1. vrstvě popsán časem a prostorem a lidský subjekt tento materiál zapisuje a uspořádává do prostorových a časových rozměrů. Člověk v procesu poznání tomuto indiferentnímu materiálu dá časový a prostorový rozměr.
Tento stůl existuje objektivně reálně, jaký je a jak existuje nevím nemohu vědět. Já dávám tomuto stolu časový a prostorový rozměr, poněvadž stůl nemá časový ani prostorový rozměr, ten stůl odívám prostorem a časem já díky svému apriori, kterým jsem popsán.. Stůl v objektivní realitě existuje, ale nemá časový ani prostorový rozměr. Vytryskávají, vystřelují z něho podněty, já k nim přidávám čas a prostor, kterými jsem popsán a priori.
Stůl existuje, vytékají z něho podněty, které se skrze mé smysly dostávají do mého subjektu, můj subjekt je popsán časoprostorovou mřížkou, takže všechny indiferentní podněty, které jsou neuspořádané se uskupují do časoprostorových útvarů. Já dávám prostor a čas tomu, co poznávám. Na základě těchto rozměrů je možné lidské vnímáni.