Jaspers II

Jaspers II
- úvaha týkající se otázky konečnosti lidského bytí v souvislosti s komunikací
- důležitý je pojem KOMUNIKACE– jak člověk přebývá ve světě, v čase
- je přesvědčen, že každé individuum své bytí realizuje ve styku s ostatními lidmi (existujeme spolu s ostatními individui)
- komunikace je univerzální podmínka lidského bytí
- nemůže existovat člověk sám o sobě, jsme vždy konkrétní (to spočívá mimo jiné v komunikaci), při přerušení komunikace je zlikvidována i svoboda
- komunikace slouží k tomu, jak se naše existence uskutečňuje, je to prostředek jakým se projevujeme, kom. ukazuje kdo jsme, jaké je naše bytí, i přestože můžeme ve společnosti zastávat různé role
- člověk je zároveň rodič i dítě, učitel i student (...) jedině v interakcích s ostatními zůstává zachováno jádro kdo a jací jsme
- moderní společnost začíná přinášet problém – masová komunikace – přestává být pravou komunikací, v ní se individualita mění v pouhý objekt = zastírací moment; pravá kom. je jakýsi duchovní styk

Od problému komunikace se Jaspers dostává k otázce PRAVDY = to, co je sdělitelné, to, co nás spojuje. J. říká, že věda neposkytuje úplnou pravdu, věda poskytuje pravdy týkající se manipulativního; pro naši existenci je určující pravda filozofická (je vždy osobní), ne pravda vědy.
- každý člověk má svou pravdu, pravda spočívá ve sdělitelnosti = důležitost vztahů s ostatními – pomáhají odlišit pravdu od iluzí, kritériem je právě sdělitelnost.
- individuální pravda nám otevírá dvířka k druhému
- ve vědě se nejprve pravda hledá, potom se sděluje, filozofická pravda (pravá) se získává prostřednictvím komunikace
- komunikace není nástrojem šíření pravdy, ale prostředkem získávání pravdy
- pravda není lhostejná, je to, co se nás zmocňuje, co řídí naše konání

Úvahy o důležitosti komunikace ho vedou k rozvinutí úvah o ČASOVOSTI. Říká, že lidská existence je dějinná – jsme bytosti konečné, jsme napojeni na čas, jsme smrtelní a jsme připoutáni ke druhým lidem a společnosti. Naše poznání je také ohraničené, protože je vázáno na smyslové nazírání. Jsme koneční tím, že jsme za sebe zodpovědní transcendentnu, ostatním lidem (ne sobě).
- Jsme koneční biologicky stejně jako jiní živočichové, ale také z toho důvodu, že si to uvědomujeme – to je zároveň konfrontováno s tím, že jsme ve vzájemných vazbách, překračujeme individuální rovinu.
- V historii se chceme stát tím, kým můžeme být. Nedovršenost je znamením naší svobody, člověk žije dál v paměti druhých lidí, dějin. Zůstává po něm stopa, která žije svým vlastním životem
- Naše bytí je fyzicky ohraničené, ale ne definitivně, tím, že jsme vázáni na společnost, Boha, tím jsme svobodni. Existujeme v jakési potenci, možnosti.
- Jaspers upozorňuje, že se vždy nacházíme v nějaké situaci, v jakémsi bodě, který má svoje souřadnice. Situace je kombinací vnějších podmínek a také jejich reflexem. Situace je to, co zkoumají jednotlivé vědy.

Dospívá k závěru, že fyzické podmínky jsou objektivizovatelné, jsou zobecnitelné, ale hist. situace je vždy jednorázová konstelace, která je neopakovatelná.