Friedrich Nietzsche

Jak je to s časem?
- lidská existence je skutečná, jedinec je a zítra není = neví jak dlouho zde bude.
- čas má i kvalitativní dimenzi – má pro nás velkou hodnotu
- chvíle plnosti času – chvíle, o které nám v životě jde
- zážitek (osobní) je nesdělitelný = pouze můžeme najít přirovnání
- dostal se až ke společensko – kritickým úvahám
- pasivní mravnosti (nestačí jen kritická hladina, ale měla by být doplněna pozitivně)

Pojetí je ne zrovna správně koncipované – je podřizován společenskému celku – není svobodný = není zodpovědný za svá rozhodnutí (morálka a autentičnost se tam nevlezou)
- mravnost (morálka) je posuzována podle vnějších výsledků (jasně viditelné , co je dobro, co zlo – ale neví, zda si tak opravdu zamýšlel) = já jsem to myslel dobře, ale...
- jak jednáme, tak je naše chování podřizováno abstraktním normám (- dějiny jsou permanentní pohyb, neustále se mění), každá generace má jiná kritéria, objektivizace vám nepomůže, jen subjektivnost
- pokus upozornit, že lidská psychika není rozum
- všichni jsme jedineční (JÁ je neopakovatelné)




Friedrich Nietzsche
1. fáze romantická
-vliv Schopenhauera, R. Wagnera (v umění)
- umění je útěšné vytržení
- vytváří postupně určité koncepce (pod antickou inspirací) – odrazový můstek pohledu
- 2 varianty (základní typy):
o apollónské umění – spojeno vyjadřováním jakéhosi zdání, snu
- všímá si vnější stránky skutečnosti, konkrétních jednotlivostí
- obrazotvornost, malířství, architektura
- předpoklad umění („šain“)
- nabízí útěchu v podobě iluzí (iluze světa jako dokonalého a současně klamného zdání)
- esteticky příjemné pocity, snová slupka, kterou si víceméně může vytvořit každý; tahle idealizace světa deformuje skutečnost, která je zdrojem pravého umění
- překrývá bolest, ošklivost, na chvíli vítězí krása (- jen iluze), vznešenost není tak úplně umění, je zdánlivá

o dionýské umění – původnější, hlubší, pravdivější ve svém projevu
- vychází z původních mýtů jako reflexe hlubších základů skutečnosti
- hledání počátků umění – stav určitého vytržení, opojení („rauš“)
- smiřuje se krása a hrůza – proniká k jádru věci, k matkám bytí – východisko pro Nietzschovu filozofii vyzrávání
- nezkrášluje; realita jako strašné divadlo, hra prazákladní vůle, která se vybíjí v ničení
- pravé umění neabstrahuje od bolestných stránek, ale zahrnuje je do ztvárnění světa (spíše oslava naturalismu)
- intenzivně pociťujeme život – idealizace to nepřekrývají
- spojeno s životem