Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Drtící zařízení lze z hlediska mobilnosti rozdělit na tři typy ( viz výše ):

1. Primární drtírny stacionární – jsou to stabilní jednotky, tedy nepřemístitelné, které jsou budovány na místě s dlouhodobým přísunem surovin a možným odbytem.
2. Primární drtírny semimobilní -  jsou drtírny, které je možno po delším časovém úseku demontovat na jednotlivé díly a přemístit je na vhodnější místo.
3. Primární drtírny mobilní – jsou zařízení, která jsou buď opatřena podvozkem, nebo jsou k podvozku snadno připojena, vlastní zpracování odpadu je tedy možné přímo na místě vzniku.

Vlastní technologie recyklace může být členěna např. následovně:
1. Demolice stavební konstrukce ( odstřel, strojní bourání, demontáž apod.)
2. Úprava stavebního odpadu pro recyklaci ( rozbití a zdrobnění hydraulickým kladivem, kleštění, vypálení aparatury, separace nežádoucích materiálů ).
3. Roztřídění stavebního odpadu podle požadavků, nebo podle druhů.
4. Drcení stavebního odpadu na drtícím zařízení ( v recyklačním zařízení ).
5. Další možné třídění drceného odpadu na jednotlivé frakce.
6. Využití recyklátu ( na stavbě, jako posypový materiál, vnitřní komunikace povrchových dolů apod.). Pokud jde o využití recyklátu na terénní úpravy je nutné respektovat podmínky uvedené ve vyhlášce MŽP č. 294/2005 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady.

      Stacionární linky díky vyšší technické úrovni mohou zpravidla zaručit vyšší kvalitu zpracování vstupní suroviny, než linky semimobilní nebo mobilní. Na druhé straně mají stacionární linky vyšší hodinové výkony ( 150 – 25O t/hod. ), takže minimální rentabilní množství zpracovávaného materiálu je asi  150 000 t/rok. Tyto linky se nacházejí většinou ve stávajících nebo bývalých kamenolomech.  Semimobilní a mobilní linky jsou výhodné pro zpracování relativně menších množství stavebních odpadů  50  až  100 t/hod.  Navíc disponují výhodou relativně snadného přemístění na jinou lokalitu, avšak mají nižší kvalitu zpracování a separace získaného materiálu. Umístění těchto drtičů také bývá v dostatečné vzdálenosti od obytné zóny a pak odpadá i problém s hlučností zařízení.
     Nejčastěji užívané drtiče v recyklačních linkách jsou jednovzpěrné a dvouvzpěrné čelisťové drtiče a odrazové drtiče. Z hlediska prašnosti a zatížení okolí hlukem je odrazový drtič oproti čelisťovému v nevýhodě. Zejména tato skutečnost bude pravděpodobně příčinou toho, že v poslední době dochází k mírnému odklonu od odrazových drtičů k čelisťovým. Dále lze očekávat vývoj drtičů menších rozměrů určených k instalaci jako součást mobilních recyklačních jednotek.
     Při recyklaci stavebního odpadu drcením vzniká často velké množství prachu, které výrazným způsobem zhoršuje pracovní podmínky nejen pro bezprostřední obsluhu, ale často zhoršuje životní prostředí i pro široké okolí. Úspěšnou metodou k odstranění této   p r a š n o s t i   je použití např. vodní mlhy vytvořené pomocí rozprašovací trysky. Clona vodní mlhy se používá také při demolicích staveb na bázi azbestocementu, např. vnitřní výplně  chladících elektrárenských věží. V tomto případě je vodní clona podmínkou a ochranou před rozprašováním azbestových vláken do okolí.

Žádné komentáře:

Okomentovat