21) Česká próza po roce 1968

21) Česká próza po roce 1968
Vypracování:
Česká literatura v tomto období navazuje na literární tradice předválečné literatury i literatury za okupace, která sjednotila naše umělce v jednotné protifašistické frontě. Vytvořily se také předpoklady pro rozvoj dalších druhů umění, např. filmu, televizní tvorby atd.
Poválečná literatura se rozvíjela v souvislosti s dobovými politickými a společenskými událostmi. Podle některých z nich můžeme vývoj prózy po roce 1945 rozdělit do pěti vývojových období.
Próza v letech 1945–1948:
Autoři se v tomto období zpočátku zaměřili na budování socialismu. Když roku 1946 proběhl První sjezd československých spisovatelů, vyhranily se na něm dvě koncepce. První, ke které se přiklonila většina autorů, byla prosovětská a zaměřovala se na budování socialismu. Druhá část autorů byla orientována západoevropsky. Měla návaznost na předválečné tradice, objevil se zde existencionalismus.
V popředí zájmu stojí psychologická próza. Ta se však v poválečných letech zaměřuje na hrdiny, kteří se snaží vyrovnat s dědictvím války ve svém nitru. Jsou to většinou intelektuálové nebo lidé slabí a nemocní. Jádro poválečné prózy tvoří knihy tematicky se vracející k okupačním létům a vyslovující válečný prožitek. Značná část této literatury náleží do oblasti reportáže, dokumentu a literatury faktu.
Próza od února 1948 do roku 1956:
Roku 1949 vznikl Svaz československých spisovatelů. Jediný oficiálně uznaný umělecký směr je socialistický realismus. Autoři, kteří s tímto vývojem nesouhlasili a stavěli se na odpor, byli perzekuováni. Když roku 1953 zemřel Stalin, dochází k uvolnění poměrů a nastává nová etapa v umění.
Poúnorovou etapu ve vývoji české prózy postupně poznamenává i zúžené pojetí socialistického realismu. To se projevovalo v zjednodušeném chápání umění, přeceňování výchovné a poznávací složky literatury a přehlížení estetické funkce literatury.
V tomto období vzniká tzv. budovatelský román. Navázal na román městský, který zachycoval napětí mezi sociálními vrstvami ve městě. V budovatelském románu se stereotypně opakovaly některé dějové motivy. Romány např. znovu a znovu popisují třídní srážky, sabotáže a jejich odhalení. Také hlavní hrdina budovatelského románu byl vytvářen na základě určitého schématu. Byl to člověk vnitřně nekomplikovaný s jasnou představou o životě, který chce vybudovat, i o cestě, jak toho dosáhnout. Jeho činnost byla zaměřena na zvýšení výroby, plnění plánu, dokončení stavby a na boj proti silám, které budovatelskou práci brzdily. Vznikaly tak ustálené šablony podle kterých všechna díla vznikla. To vedlo ke schematismu.
Budovatelský román později vyústil v budovatelský průmyslový román, kde se děj odehrával např. v dolech, na velkých stavbách socialismu apod., a v román vesnický poukazující na sociální rozvrstvení obyvatelstva. Vesnický román postupně přešel do typu románu kolektivizačního.
Budovatelský román mnohdy býval označován jako zvláštní druh románu historického, protože byl zaujat pro historickou přítomnost. Chtěl jí sloužit a pomáhat, dávat kladné příklady a varovat před zápornými. Usiloval o to optimistickou historickou perspektivou.
Právě historický román se také významně rozvíjel, protože podporoval historicko-materialistickou koncepci dějin. Vzorem byly romány Aloise Jiráska z doby husitské, zvýrazňující roli lidových mas v dějinách.