Hry Osvobozeného divadla

Hry Osvobozeného divadla

Caesar (1932): v této hře jednoznačně napadli narůstající militarismus, hitlerovský nacismus a italský fašismus. Ukázali v ní zdiskreditované vůdce, kteří ohrožovali v té době bezpečnost lidstva v Evropě a ve světě. Malíř Adolf Hoffmeister namaloval pro tuto hru zvláštní mapu, na níž herci ukazovali tehdejší nebezpečně se vyvíjející politickou situaci (píseň Pochod plebejců).
Osel a stín (1933): děj je umístěn do starověkého Řecka, vzniká na základě antické bajky, komu patří oslův stín. Je to podobenství o lidu zneužívaném politickými dobrodruhy, podvodníky a kariéristy. Jsou zde narážky na dobovou situaci, které autoři již naostro zaměřili do nacistických řad. Německé velvyslanectví protestovalo proti uvedení této hry (ústřední píseň My nejsme lidi, my jsme jen partaje).
Kat a blázen (1934): děj se odehrává v Mexiku, ale hra kritizuje domácí prostředí. Stala se předmětem útoků naší reakce. V postavě diktátora Carriera autoři ukázali rozpínavost německého fašismu, který by se mohl stát katem lidstva (píseň Pohádka o katu a bláznu, Hej rup, Šaty dělají člověka).
Balada z hadrů (1935): hra o osudech renesančního básníka Francoise Villona. Básník žil ve společnosti, která omezovala jeho svobodu, pronásledovala ho za jeho buřičství a mstila se malichernými způsoby. Villon je revolucionář, stává se mluvčím zbídačelého lidu. Na jeho osudech ukazovali současně osudy divadla (píseň Proti větru; Svět naruby; Hej, pane králi).
Rub a líc (1936): optimistická komedie ze současného života. Autoři přenesli na jeviště dělnický boj za důslednou demokracii. Příběh hry je motivován novinovou zprávou – muž, který ztratil paměť, se nedopatřením dostává do čela dělnického hnutí. Hra končí optimisticky vítězstvím dělníků. Později byla zfilmována Martinem Fričem pod názvem Svět patří nám.
Těžká Barbora (1937): děj je umístěn do antického Řecka. Těžká Barbora je dělo. Zápletka je postavena na snaze Yberlanďanů najít záminku, aby mohli napadnout mírumilovné město Eidam. Hra varuje před nadcházející válkou, ke které se schylovalo. Současně autoři nastavují zrcadlo společnosti, která je plna pokrytectví a zbabělosti, prodejnosti panstva. Jako skutečný hrdina zde vystupuje prostý, statečný lid, odhodlaný bojovat proti fašistické agresi i těm, kteří zaprodávali republiku (píseň Co na světě mám rád, nedám si brát).
Pěst na oko (1938): příběh o divadle, montáž ze všech předcházejících her. Je to poslední hra Osvobozeného divadla před jeho uzavřením.

Adaptace jiných divadelních her: Slaměný klobouk, Nebe na zemi, Teta z Bruselu

Po návratu z emigrace se v Osvobozeném divadle hrála hra Pěst na oko, V+W nevytvořili už žádnou novou hru. Hráli v hrách cizích autorů, které obohacovali svými forbínami. Uvedli k nám první muzikál amerických autorů Laneho, Saidyho a Harburga Divotvorný hrnec. Po Voskovcově emigraci v květnu 1948 divadlo ukončilo svou činnost.
Osvobozené divadlo se stalo inspirací pro nejmladší generaci, pro Divadlo satiry, od 2. pol. 50. let a v 60. letech pro tzv. divadla malých forem (Semafor – Suchý, Šlitr, na Slovensku Lasica a Satinský aj.).

Koncem roku 1933 vyrostl Osvobozenému divadlu rovnocenný partner, vycházející ze stejných společenských pozic, Burianovo divadlo „D“. Jestliže však Osvobozené divadlo bylo divadlem autorským, Burianovo „D“ bylo vyhraněným divadlem režisérským, založeným právě na osobnosti Emila Františka Buriana (1904 – 1959).
Pocházel ze známé pěvecké rodiny, sám byl všestranně nadaný: komponista (opera Maryša, Opera z pouti) hudebník, zpěvák, herec, režisér (založil ve svém divadle „voiceband“ = recitační sbor s hudebním doprovodem), básník, prozaik, dramatik, divadelní a hudební teoretik.
Divadlo bylo založeno jako „D 34“ a v každém roce se číselné označení podle sezón měnilo, a to až do roku 1941, kdy byl Burian uvězněn v koncentračním táboře (zachyceno v povídkovém cyklu Osm odtamtud). Burian uváděl na scénu hry známých autorů, např. Maxim Gorkij: Jegor Bulyčev a ti druzí, Bertolt Brecht: Žebrácká opera, Nikolaj Pogodin: Aristokrati, V. Nezval: Milenci z kiosku, Manon Lescaut, Viktor Dyk: Krysař a další.