Sovětská literatura

Sovětská literatura
V sovětské literatuře bylo téma války nejčastější, vracela se k němu v několika vlnách. První vlna děl o Velké vlastenecké válce, jak se tato válka v Rusku nazývá, se vyznačuje tím, že autoři psali pod vlivem bezprostředních válečných zážitků, poznatků a zkušeností z fronty i týlu. Vedle významných bitev zachytila literatura i osudy a hrdinství lidí. Podkladem byla často dokumentární, autentická výpověď.
Od poloviny 50. let se objevuje druhá vlna, která vnáší nový pohled na válečnou tematiku. Literatura se snaží pochopit smysl válečných událostí. Zobrazuje vnitřní svět a mravní problematiku sovětského člověka. Často se setkáváme s tématem složitosti návratu a začleňováním vojáků do klidné mírové práce a do rodinného prostředí.
Alexandr Fadějev
Mladá garda – V tomto románu zachytil hrdinství komsomolců. Ti v organizaci Mladá garda v Krasnodonu na Ukrajině organizovali sabotáže, rozšiřovali letáky, shromažďovali zbraně atd. Nedlouho před příchodem Rudé armády byli zradou odhaleni a většina z nich zahynula. Román vychází ze skutečné události.
Boris Polevoj
Příběh opravdového člověka – V tomto románu zobrazil autor na postavě stíhače Alexeje Meresjeva velké hrdinství člověka. Také tento příběh vychází z osudu skutečné postavy. Alexej byl sestřelen nad nepřátelským územím. Byl raněn do obou noh. 18 dní se plazil lesem, až se dostal ke svým. V nemocnici mu museli amputovat části obou noh. Alexej se pak naučil chodit i tančit na protézách a posléze se vrátil opět k letectvu. Alexej byl hrdina, ale tím opravdovým člověkem byl také komisař Vorobjov, který v nemocnici, ač sám velmi těžce raněn, povzbuzoval Alexeje k životu.
Alexandr Solženicyn – Prozaik, nositel Nobelovy ceny. Byl pronásledován a vězněn sovětským režimem. Dlouho žil v USA, nyní opět v Rusku.
Jeden den Ivana Denisoviče – Tato povídka je příběhem člověka nespravedlivě odsouzeného k nuceným pracím v lágru. Jeho den je naplněn těžkou dřinou na stavbě v podmínkách mrazivé sibiřské zimy, ale především ohromnou snahou o přežití. Ta se projevuje v jeho vztahu ke spoluvězňům a k bídnému, o to vzácnějšímu jídlu.
Souostroví Gulag – Tato trilogie informuje nejen o poměrech v sovětských pracovních táborech 50. až 60. let, ale současně o tehdejších poměrech v bývalém Sovětském svazu.
Italská literatura
V italském umění se ve 40. a 50. letech rozvinul neorealismus. Názve pochází z řeckého neos – nový a latinského realis – skutečný. Projevuje se zejména ve filmové tvorbě, v literatuře, zvláště v próze a v malířství. Tento směr vyvrcholil v osvobozené Itálii po roce 1945. Hlavními znaky jsou návrat k realistické tradici v umění a zachycení sociálních a společenských protikladů. Autoři se soustředění na každodenní život prostých lidí, jejich potřeby a starosti. Důraz je kladen na dokumentárnost a hodnověrnost zobrazované látky.
Alberto Moravia – Prozaik, dramatik a filmový kritik. Do druhé světové války se proslavil romány existencialistického ladění, jejichž společným rysem je pocit odcizení a neschopnost opravdového vztahu mezi lidmi. V poválečném období byl ovlivněn neorealismem. Obohacuje svou tvorbu tématy z lidového prostředí a náměty válečnými.
Horalka – Děj románu se odehrává v letech 1943 až 1944, kdy se v Itálii hroutil fašistický režim a země byla postupně obsazována spojeneckými vojsky. Hlavní hrdinka románu, římská hokynářka, prchá se svou dospívající dcerou před válečným běsněním do chudého horského kraje. Ani tam ale neunikne válečným hrůzám. Přijde o všechny úspory, nejbližší přátelé hynou v boji proti Němcům a dcera je znásilněna marockými vojáky z řad postupující americké armády. Hrdinka však dále zápasí o lásku a vzájemné porozumění. Po strastiplném putování se matka s dcerou vracejí do Říma a pokoušejí se o nový život.
Římanka – Román.
Umberto Eco – Italský prozaik. Patří k předním představitelům postmodernismu. Romány píše od 80. let 20. století.
Jméno růže – Román působí jako historická detektivka. Děj se odehrává ve 14. století. Stařičký mnich Adso sepisuje události, které zažil jako osmnáctiletý novic v nejmenovaném hornoitalském benediktinském opatství. Román má „hybridní“ tvar – je složen z množství žánrů: traktát, proroctví, vidění, citáty z bible, předstíraný kronikářský zápis apod. Je jakousi knihou o knihách, další znak postmoderního románu. Mnich Adso spolu se svým mistrem, učeným františkánem, narazili při řešení teologických sporů na sérii záhadných vražd mnichů, k nimž docházelo den po dni. Pátraní je přivedlo do opatské knihovny, která měla podobu labyrintu. Klíčem k řešení se stane tajemný rukopis, který se v knihovně ukrývá. Tento Aristotelův spis pojednávající o smíchu považoval za nebezpečnou výzvu k pravdivému poznání slepý knihovník. Ukázalo se, že on byl strůjcem všech zločinů. Napustil manuskript jedem. Při požáru knihovny zahyne on i opat a požár se rozšíří na celé opatství. Příběh o hledání pravdy tak končí. Složitá cesta za poznáním ale nikdy nekončí.