Filosofickým novověkem označujeme to období dějin filosofie, které spadá do hranic 17. až poloviny 19. století. Hledáme - li společné rysy intelektuální produkce této doby, lze je s jistým zjednodušením nalézt ve dvou bodech :
- emancipace filosofie od náboženství / filosofové ani jejich filosofie nejsou přímo spojeni s církví /,
- těsné spojení filosofie a nového typu vědy / filosofie zdůvodňuje vědu jako nejvyšší potenci člověka, záruku vznešenosti člověka a fenomén, který je zdrojem a nástrojem moci člověka nad přírodou /.
Na tomto místě je však nutno uvést, že filosofie nebyla „ služkou přírodní vědy “. Přírodní věda nutně potřebovala filosofické zázemí, protože právě filosofie odpovídala na otázky, které přírodní věda nemohla zodpovědět, nutně je však potřebovala ke konstrukci svých základů. Z naznačených otázek uveďme problém možnosti či hranic lidského poznání, vztahů smyslů a rozumu ve vědeckém poznání, záruky pravdivosti či objektivnosti vědeckých výsledků, stejně však i odpověď na otázku, které vlastnosti předmět opravdu, objektivně má a které mu dává člověk v procesu zkoumání tohoto předmětu - subjektivní vlastnosti. Do závěrečné poznámky je nutno poznamenat i otázku, která byla vyslovena pouze v náznaku - existuje objektivně předmět lidského poznání ?
Zásadním problémem vědy zejména v raných fázích novověku byly dvě otázky :
- odkud má začínat poznání : ze smyslů, shromažďováním empirického materiálu nebo tzv. v rozumu / pátráním po vrozených pravdách, pojmech, strukturách, do kterých zařazuji empirická data/ ?
- který ze dvou způsobů poznání - smyslové či racionální - je garantem pravdivého poznání a který z nich je zdrojem omylů, k nimž věda tak často dospívá ?
A tak lze, opět s jistým zjednodušením, rozdělit novověké filosofy do dvou skupin - na racionalisty a empiriky.
Žádné komentáře:
Okomentovat