Vím, že nic nevím!

Vím, že nic nevím!

Sókratés razil pojem „milující moudrost = filosofos„. Podle jeho mínění je moudrým jedině Bůh: „jedině Boha sluší nezývati moudrým, kdežto i nejlepšího člověka pouze přítelem moudrosti, filosofem„. V poznání sebe viděl pravé duševní vzdělání.

Vrcholným cílem jeho etických snah je dosažení blaženosti, předpokladem které je Sókratovi ctnost.


Daimonion = vnitřní varovný hlas, varovné svědomí v člověku.

Právě důrazem na své daimonion, toto zvláštní svědomí člověka, člověkův vnitřní hlas, který ani ne tak říká, co člověk dělat má, jako spíše zakazuje, co člověk dělat nemá, se dostal do konfliktu s tehdejším státním náboženstvím, neuznávajícím možnost mravního rozhodování individua, nýbrž hlásajícím podřízení se veřejným příkazům. Stejně tak i jeho pojetí jediné božské bytosti bylo s tehdejším náboženstvím. Po Peloponéské válce byla vznesena proti Sókratovi obžaloba: Je vinen, že nevěří v Bohy, v které věří obec, je vinen, že kazí mládež. Důvodů bylo víc. Sókratés vystupoval proti losování do státní úřadů. Tím ovšem podkopával základní principy tehdejší demokracie. Tvrdil, že každý rozumný člověk si např. pro plavbu dobrého kormidelníka vybírá, a nelosuje o něm.

Malou většinou hlasů byl prý odsouzen, že je vinen. Podle zákonů měl si navrhnout trest, a to malý trest. Sókratés se však vinen necítil. Přecenil sílu své řeči a byl odsouzen k trestu smrti. Nebylo těžké naplánovat Sókratův útěk z vězení. Sókratés se však nenechal nikým přemluvit. Po návratu lodi z Délu vypil pohár bolehlavu a zemřel, věře v nesmrtelnost lidské duše, či možnost posmrtného života, totiž s myšlenkou, že je otázkou, kdo si zvolil lepší úděl, zda on, který jde na smrt, či jeho přátelé, jedoucí dále do života.